Zlé zprávy, autor: Jaroslav Kříž

Zlé zprávy

 

V celé naší západní psané historii to snad byla jen bájná Kasandra, dcera trojského krále Priama, jejímž chmurným věštbám nikdo nevěřil. Dle mýtu to byla Diova pomsta za to, že mu nechtěla být po vůli. Trojané, kteří pozadí té věci netušili, prý tvrdě doplatili na svou nedůvěřivost.

Znalec Bible mě opraví, že to nebyl jediný případ, kdy lidé v starých dobách odmítali slyšet chmurné proroctví. Zažil to přece mnohem tvrději například prorok Jeremiáš, kterému dokonce usilovali o život za věštbu, že pro rozšířené modloslužebnictví bude vyvrácen Jeruzalém a Izraelité upadnou do babylonského poddanství. I nedůvěra v toto proroctví se podle Písma židům nevyplatila.

Máme tu tedy dva odlišné typy nedůvěry k chmurné předpovědi: jedni jeho oprávněnost netušili, druzí tušit mohli, ale nechtěli. Oba jsou ale v historii nebo v mýtu spíš výjimečné případy. Vezměme jen Zjevení svatého Jana, známé jako Apokalypsa. To sice předvídá vítězství dobra nad zlem, ale za cenu zničení starého světa s všeobecnou zhoubou, z které mají být spaseni jenom ti Spravedliví, jimž bude dovoleno vstoupit do Božího království. Přes tento dvojí význam to bylo právě chmurné líčení zhouby, které získalo značnou popularitu, v některých hnutích nebo sektách zastiňující evangelickou zvěst Nového Zákona. Ještě koncem 19. století byla ve jménu Apokalypsy v Paraguaji vedena svatá válka, která si vyžádala mnoho tisíců životů.

Ne náhodou slovo apokalypsa přešlo do obecného užívání v sekulárním slovníku. Předpovědí velkých pohrom až po konec světa bylo věru v historii dost. Už na přelomu prvního tisíciletí papež Sylvestr II, který vrátil Evropě římské číslovky a s nimi dekadickou soustavu, se zalekl roku 1000 a předpověděl, že jím skončí svět. Pak prý ale v obratné hře v kostky porazil ďábla, který usiloval o zhoubu, a naštěstí svět zachránil pro další generace. Na prahu novověku Kryštof Kolumbus, zatrpklý nemilostí královny po návratu z Nového světa, studiem Písma odvodil, že svět skončí v roce 1656 nebo o dva roky později; toho data se samozřejmě nedožil a jeho předpověď upadla brzy v zapomenutí. V 16. století francouzský apatykář a hvězdopravec, známý obecně pod latinským jménem Nostradamus, zveřejnil celou řadu nejasných, ale vždy chmurných proroctví, která se občas citují i dnes – nebo spíš to, co si z jeho zmateně šifrovaných textů někteří zasvěcenci vyvodili. Všechno zlé, co se ve světě novodobě stalo, bylo prý dávno předpovězeno. Právě, že dávno – podle nejasných pověstí a zlomků textů, které se daly různě vykládat.

Ne, že by nebylo žádných novodobých proroků. Na mnohé z nich působila magie čísel a naší dekadické soustavy, takže při každém zlomu století a zvláště tisíciletí se čekaly katastrofy apokalyptických rozměrů. Ale tak jako svět neskončil v roce 1000, neskončil ani v roce 1800, ani o století později, ba ani v roce 2000, jak bylo mnohými předpovídáno. Ano, dva roky před zlomem 18. do 19. století vybuchla Francouzská revoluce pádem Bastily se všemi důsledky od krvavého teroru Jakobínů až po vzestup Napoleona, který Evropu pokryl mrtvolami statisíců lidí pro vidiny své ctižádosti. Změnou století to však jistě nebylo. Podobně v roce 1900 se nenaplnilo nic z chmurných nálad konce předešlého století: tvořil se sice nový svět, ale úplně jiný, než mnozí očekávali. Roku 1910 se však na obloze neobvykle jasně objevila Halleyova kometa a pro mnohé to byl nezvratný signál, že Apokalypsa konečně nastává. Jenomže čtyři roky se nestalo nic významného, teprve pak – díky hlouposti jedněch a agresivní ctižádosti druhých – vypukla 1. světová válka. To byla jistě katastrofa, která neměla v minulosti obdoby a na niž navázaly další pohromy: španělská chřipka s miliony obětí, krvavá revoluce v Rusku s nastolením režimu, který se brzy stal krutou diktaturou, vznik totalitních fašistických režimů v Evropě a téměř nevyhnutelná 2. světová válka, která přinesla ještě větší, dosud nevídané hrůzy. Zdá se až neuvěřitelné, že při tom všem právě ve 20. století zažilo lidstvo nejprve euro-americké, pak i asijské kultury dosud netušený rozmach poznání, nových technologií a hmotného bohatství, vybudovaného na troskách, které zanechaly války.

Nicméně chmurných předpovědí neubývalo. Blížil se rok 2000 a s ním tentokrát o trochu více racionální obava, že si samočinné počítače, které už v té době řídily kdeco v národním hospodářství rozvinutých zemí, nebudou vědět rady s touto číslovkou; čekal se všeobecný zmatek, kolaps různých systémů, nakonec snad zhroucení celé západní civilizace. I když tu či onde mohly nastat drobné potíže, k světové katastrofě, jak víme, nedošlo. Ale rok po onom datu došlo k masivnímu teroristickému útoku na Světové obchodní centrum a další cíle ve Spojených státech s mnohými oběťmi. To bylo dílo fanatiků, kterým o přelom století jistě nešlo; ale za pouhé tři roky nato, ještě k tomu o vánočních svátcích, udeřila sama příroda nevídanou přílivovou vlnou, která zmařila statisíce lidských životů. Prý to bylo také předpovězeno, jak se vždy člověk dozví dodatečně. Máme si doopravdy myslet, že se příroda nebo nějaká vyšší síla konečně rozpomněla, že byl přelom tisíciletí, který měl přinést velkou pohromu? Proč by se temné síly měly řídit naším kalendářem a hlavně dekadickou soustavou?

Zatím poslední konec světa, aspoň pokud vím, měl nastat v roce 2012 – to proto, že tím datem údajně končil mayský kalendář. Proč staří Mayové měli být o tolik moudřejší, než my v naší současné civilizaci se vší naší rozvětvenou vědou o vesmíru, o níž oni nemohli mít ani tušení?  Inu, byli dávní a tajemní, takže – aspoň v očích některých lidí – věděli. Tento mystický vhled do budoucnosti, zvláště když předpovídá apokalyptický zvrat a konec všeho (jakkoliv ten je sotva představitelný), často vítězí nad racionálním varováním, jakých je přece všude kolem dost. Proč tomu tak je? To je trochu složitá otázka.

Začněme konstatováním, že špatné zprávy – ať líčení katastrofických událostí, při nichž zahynulo nebo aspoň značně utrpělo větší množství lidí, nebo hrozby blížící se možné pohromy – mají mezi lidmi mnohem větší odezvu, než ty dobré. Fakticky zpravodajství, které není považováno za nudné, sestává téměř jen ze špatných zpráv. Svět je tak propojen, že novinky o hromadných nehodách, krutosti zločinců, rozličných fanatiků nebo o moc soupeřících skupin a ovšem také o živelných pohromách se na nás valí ze všech stran. Jsme už jimi tak zahlceni, že se naše psychika tak říkajíc opouzdřuje a ztrácí schopnost vcítění do všeho toho utrpení. Přesto si další chmurné zprávy stále žádáme, jakkoliv nám život zatemňují.

Psychologové, kteří se tím jevem zabývají, většinou říkají, že hlad po špatných zprávách je dědictvím po předcích, zachovaným geneticky nebo kulturně: v přírodním prostředí špatná zpráva ohlašuje nebezpečí, o kterém vědět bylo důležité. Dobré zprávy sice ohlašovaly možnosti, jistě také cenné pro život, nicméně vědět o nějakém ohrožení bylo asi pro přežití důležitější. To je určitě racionální vysvětlení, ale obávám se, že ne úplné. Nemusíme ani lidem přisuzovat škodolibost, s kterou se někdo může těšit z cizího neštěstí – tou se vyznačují některé pokřivené povahy, ale není to asi obecně rozšířená vlastnost. Je tu ale jev trochu jemnější, který má mnohem větší zastoupení – totiž to mírné vzrušení, s kterým se náznakově vžiju do nějaké katastrofy a vzápětí (nebo i současně) si uvědomím, že mne se ta hrůza netýká. Ten zákmit strachu nebo instinktivní empatie bolesti, který je vzápětí zrušen vědomím vlastního bezpečí a neporušenosti, přináší trochu vzrušení a jistou slast, která se schovává za úlek. Byly doby – historicky nikoliv tak velmi vzdálené – kdy lidé lačně přihlíželi někdy velice krutým veřejným popravám. Dnes je nahradili zevlouni, kteří ucpávají přístup k pouličním neštěstím nebo kteří se vydávají zírat na živelné pohromy a neštěstí postižených. Jen málokdo je zcela imunní vůči tomu sklonu: sublimovaně si jej většina z nás odžívá v napínavých nebo hrůzostrašných příbězích, které čteme v knihách nebo sledujeme třeba v televizi.

Úzkost a uvolnění, vzrušení a uklidnění – to jsou jednoduchá schémata, podle nichž spodní, spíše instinktivní vrstvy naší psýchy spolehlivě fungují; není nás proto ještě nutno podezřívat z potlačené krutosti, jakkoliv agresivní instinkt více nebo méně také máme ve své pudové výbavě. Ale jak vysvětlit tu dosti rozšířenou připravenost věřit proroctvím, která ohlašují konec všeho, tedy i náš vlastní zmar? Zas na to myslím není nějaká jednoduchá odpověď.

Začněme tím, jak běžně hodnotíme vývoj světa. Skuhrání starců nad úpadkem všeho je příslovečné a nelze jistě vyloučit, že se v něm obráží lítost nad minulým mládím, ztrátou sil a vlivu ve svém okolí, chřadnutím těla a blížící se smrtí. Co ale ostatní, kteří jsou na vrcholu sil, nebo ti mladí, kteří teprve stoupají k zenitu svého života – jsou ti snad ve všem všudy spokojeni s vývojem a věří v pokrok, současný i budoucí? Myslím, že byla jenom řídká období, kdy tomu tak bylo obecně. S mírným rizikem se dá říct, že jistým zrcadlem toho, jak se společnost vidí, je krásná literatura – pokud tedy ještě žije, vážně se píše a také se tak čte. Poměrně oblíbeným žánrem v ní byly od doby osvícenství v 18. století až do řekněme poloviny století následujícího různé formy utopie, líčící ideální společnost, která měla nastat někdy v dohledné budoucnosti. Jejich autoři jimi jistě mínili nějaký společenský projekt, tedy ideální stav, k němuž měla společnost dojít a napravit tím nedostatky soudobého světa. Nicméně v tom, že takovou utopii vůbec napsali, byla obsažena víra, že je takový stav uskutečnitelný, tedy že je v lidském světě možný a také reálný pokrok.

Příznačné je, že od přelomu 19. a 20. století už nebyla – alespoň v zemích, kde nebyla totalitní diktatura, vnucující předstíraný optimismus – vydána jediná utopie, zato ale byla napsána (a stále je v různých formách psána) řada dystopií, tedy chmurně groteskních obrazů možné budoucnosti. Řada z nich byla zřejmě inspirována nástupem totalitních hnutí, hrůzami válek, globálním ohrožením novými zbraněmi, samotnou industrializací, která sice zvyšuje materiální bohatství, ale postupně devastuje životní prostředí a stále víc si podřizuje naše životy. Zatímco utopie nabádaly, dystopie spíše varují. Jsou myšleny tak zcela vážně? Nu, je to trochu móda, dost často hravý nápad, experiment, zkoušející, co vše by se mohlo stát, který však jenom zřídka vyústí do osvobodivého smíchu. Častější polohou je starost nebo otevřený pesimismus. Budoucnost, to už není idylická krajina, v které se v míru vzájemně obšťastňují ušlechtilí lidé svými hlubokými myšlenkami nebo krásnými výtvory, ale často devastovaná pustina, v níž různě postižené, jen sotva ještě lidské bytosti slepě bojují o holé přežití.

Jsou tyto spisy věrným zrcadlem obecných nálad naší společnosti? To je velice těžké říct. Ano, máme časté průzkumy, v nichž je k tomu zřízené společnosti zkoumají údajně vědeckými postupy. Je ale třeba otevřeně říct, že jejich důvěryhodnost nelze přeceňovat. Sociologie, o jejíž nástroje a postupy se údajně opírají, jakožto věda sice získala akademický status už před mnoha desítkami let, přesto se stále potýká se základními problémy, jako ostatně všechny společenské vědy. Objektivovat to, co si lidé subjektivně myslí, co cítí, k čemu mají sklon, je přirozeně těžké – tím spíš, že to sami často jistě nevědí, nebo že myšlenky a zvláště city mohou být různě vrstevnaté nebo i třeba rozporné a hlavně proměnlivé. Působí na nás různé vlivy, zvenčí i zevnitř. Jedni nás bombardují děsivými zprávami či hrozbami, na které pohotově reagují naše úzkosti, pokud ještě nedošlo k zahlcení, o němž tu už byla řeč. Jiní nás svádějí k dětinské lehkomyslnosti, ke sklonu úzkosti zahlušit zábavou či omamnými látkami, prostě si co nejvíce užít přítomnost, čemuž zas odpovídá naše libido, pohodlí a slabost. Jedni i druzí takto činí často proto, že je to jejich povolání (podle mnohých zpravodajství má zobrazovat neštěstí či hrozby, k obrazům šťastného života tady je reklama), neméně často nás však pomocí těch vlivů chtějí ovládat.

Je celkem pochopitelné, když lidé na ty vlivy reagují skepsí, lhostejností, uzavřením do sebe, do světa sobě blízkých každodenních starostí i radostí. V zemích, kde vládne politický systém demokracie, která dává lidem aspoň nominální možnost ovlivňovat věci veřejné odevzdáním hlasu ve volbách či referendech, jen zřídka se k volebním urnám dostavuje většina – ti, kdo tak nečiní, buďto nemají žádný názor nebo nevěří, že by jejich hlas měl sebemenší vliv; a ti, kdo tak činí? Je nápadné, jak často – aspoň v případech, kdy se nabízí volba mezi dvěma možnostmi – je jejich množství rozdělené zhruba napůl a o výsledku rozhodují pouhá procenta hlasů. Protože ten jev se opakuje stále častěji, je namístě hypotéza, že se lidé rozdělují na opačné tábory víceméně náhodně či podle momentální nálady.

Ta nálada je často ovlivněna strachem z jevů, které sice představují ohrožení celkem reálné, ale ne nejdůležitější pro náš život. Obava z fanatických teroristů, kteří z motivů, jež je těžké pochopit, zabíjí prostě bez rozdílu co nejvíce lidí, a to i v zemích, které jim nabídly útočiště – tedy ta obava je jistě pochopitelná. Ale je to ta nejvážnější hrozba? Počet životů, které se jim podařilo zmařit, je téměř bez výjimky nepatrný proti počtu lidí, zahubených ročně drogami, silničním provozem nebo „normálním“ zločinem. Podobně obava o zachování hodnot naší kultury v případě mocného přílivu uprchlíků ze zemí, kde zvyky a postoje většiny lidí sotva překročily mentalitu středověku nebo ještě starších dob, má jistě také svoje oprávnění. Ale mají ti, kteří před touto hrozbou varují, podobnou starost o náš vlastní vývoj, o to, co se děje s našimi vlastními hodnotami bez vnějšího přičinění? Nemyslím.

Opravdu velké pohromy, které mají fatální důsledky pro celou existující lidskou kulturu, jsou podle dějinné zkušenosti v zásadě dvojího druhu: jedny jsou náhlé a nečekané; druhé se připravují pomalu, v nenápadných změnách, které téměř nikdo nepozoruje. Prvního druhu by mohla být přírodní katastrofa velkého rozměru: pád asteroidu, výbuch mega-vulkánu a podobně. Takové jevy se jistě udály dávno před vznikem civilizace, je ale možné, že jim padla za oběť bájná Atlantida, ale také možná májská nebo krétsko-mykénská kultura. Pro druhý druh máme příklad v „pádu“ Starého Říma, který ve skutečnosti byl velmi postupným úpadkem a probíhal několik set let.

Dá se hrozba jednoho nebo druhého druhu rozpoznat v přítomnosti? Inu, pádu asteroidu bychom prozatím neuměli zabránit, ale ty, které by nám mohly hrozit, jsou snad rozpoznány a jejich sledovaná dráha nás snad v historicky blízké době neohrožuje. Z vlastních lidských zdrojů je tu ale stále hrozící možnost jaderné války; o té se téměř nemluví, jaksi jsme si zvykli na existenci prostředků globální zhouby. Naštěstí válka bezprostředně nehrozí, ale ta možnost tady je a je jen málo politiků, kteří upřímně usilovali aspoň o její oslabení.

Také postupné, nenápadné změny, které lidstvu hrozí, jsou zřejmě bezděčným dílem člověka. Je tomu sotva půlstoletí, co jsme si začali všímat změn životního prostředí – do té doby to byla doména nemnoha vědců nebo výstředníků. Pak jsme postupně zaznamenali, že mizí motýli, ještěrky, někteří ptáci. Ve skutečnosti to byly jenom názorné příklady velkého vymírání mnoha druhů živočichů i rostlin. Celé lesy uschly během několika let. Bylo zjištěno nebezpečné narušení ochranné ozonové vrstvy, opět s některými důsledky. Pak začal dosud neskončený boj o uznání globálního oteplování. Byly nalezeny příčiny vyjmenovaných jevů: agresivní pesticidy, kyselé deště, freony, nakonec skleníkové plyny. Boj o to, aby lidé vůbec přiznali, že se s přírodou něco nezdravého děje, aby pochopili příčiny a důsledky, aby zejména přistoupili na nutné změny a zatím stále ještě mírné náklady opatření, která by ohrožující jevy aspoň zmírnila, je nerovný, protože naráží na zájmy mocných a – upřímně řečeno – i těch relativně bezmocných, zato však početných. Lidé věří na horoskopy a různá temná proroctví, ale zavírají oči před hrozbami, pro něž byly sneseny názorné, racionální doklady.

Zkusme ještě krátce pohlédnout na samu lidskou společnost, která v tom prostředí žije. Je krajně obtížné vyslovit o ní něco obecného, protože svět je v neustálém pohybu, který je často turbulentní a v mnoha směrech rozporný. Pokud se omezím na naši západní společnost, pak výrok, že jí hrozí úpadek, vyvolá oprávněné námitky: nikdy dřív se lidem včetně chudších vrstev nevedlo tak dobře, jak prokazuje průměrný věk dožití; nikdy – po překonaných krizích totalitních diktatur – nebyli lidé tak svobodní, neměli tolik volného času a tolik možností, jak s ním nakládat; nikdy technologie nevládla tak mocnou silou a také nikdy objektivní poznání světa v malém i velkém nebylo tak rozsáhlé. Krutosti, kdysi běžně uplatňované ve jménu víry, moci nebo veřejného pořádku, již téměř vymizely nebo se stáhly do soukromé sféry různě narušených jedinců – alespoň potud, pokud vládne mír. Přestali jsme utlačovat menšiny a dali jsme jim rovná práva. To vše a mnohé další je zajisté pravda a nic nenaznačuje, že by takový vývoj neměl pokračovat, pokud nenastane nějaká katastrofa.

Nicméně červík pochybnosti začne hlodat, když prozkoumáme stav svých hodnot, které vyjadřují společenské preference a tím další vývoj z hloubi určují. Lze sotva popřít, že postupně ve většině společnosti opouštíme vyšší hodnoty nebo je směňujeme za ty nižší, které na nás mají menší nároky. Pravda je relativizována na partikulární mínění, na něž má každý právo; krása je věcí vkusu a ustupuje vzrušivosti nebo snadné libosti; dobro a spravedlnost se často podřizují společenské účelnosti. Jsou jistě výjimky, stále jsou lidé, kteří usilují o poznání, o tvorbu estetické hodnoty, o spravedlivé společenské poměry a dobro v podobě pomoci chudým nebo jinak znevýhodněným. Nicméně to je menšina, která – obávám se – slábne. Nároky vyšších hodnot nejprve ustupovaly potřebám svobody a rovnosti, které se zase směnily za účel, za kterým se skrývá všeobecně uznávaný hmotný zisk. Ta diagnóza není jistě absolutní, skoro všichni v hloubi víme, jak se ohlašuje pravda; neztratili jsme zcela smysl pro krásu, někdy ji dokonce vyhledáme; známe teplo lidské vzájemnosti a občas jsme ochotni k pomoci – jenom ten nárok těch a jiných vyšších hodnot slábne.

Co vlastně doopravdy chceme? Ještě je v společnosti celkem silná menšina, usilující o úspěch, vyjádřený dosaženým společenským postavením nebo hmotným bohatstvím, jinak řečeno převahou nad ostatními; většina ale zdá se touží jen po snadném životě s přiměřeným hmotným zajištěním a dostatkem zábav, které by zahlušily jeho existenciální prázdno. Samoúčelný úspěch je jistě pochybná hodnota, ale pokud není dosahován neeticky, je to alespoň jistá vzpruha. Pohodlné přežívání ze dne na den, zaměřené téměř jenom k získávání levných libostí, je cosi jako hniloba, která se společností stále více šíří.

Je to pohled příliš pesimistický? Rád bych tomu věřil a často se utěšuji myšlenkou, že zřejmé příznaky tohoto vývoje mi zakrývají proces, který přetváří společnost do jiné formy, které nerozumím, ale která bude stejně schopná života a rozvoje, jako byly předešlé generace. Nelze to vyloučit. Přesto si myslím, že pokud má vývoj zdárně pokračovat, musí mít lidé schopnost vidět realitu pokud možná pravdivě a umět čelit jejím změnám; že k tomu musí stále více znát, to znamená vážně se vzdělávat, snažit se chápat dosud odhalené poznatky a hledat nové. Zdá se, že k tomu klesá vůle nejen v naší zemi, ale v celé západní kultuře. Ano, stále existuje věda, rozvíjí se technika, hospodářství funguje. Ale to všechno potřebuje novou krev a každý, kdo se výchovou mladé generace zabývá, musí přiznat, že té se stále více nedostává. Ano, máme stále více studentů, ale méně těch, kteří opravdu touží po vzdělání a chtějí pro ně něco udělat. Podobně stále méně máme mladých lidí, ochotných se vážně zajímat o věci veřejné, nějak se pro ně angažovat nebo aspoň dostavit se k volbám. Naopak stále více máme těch, kteří čas utrácejí různými hrami či nekonečným žvatláním na mobilech či sociálních sítích. Vzepřít se tomu trendu vyžaduje především upřímnost, s níž si jej přiznáme – a potom ovšem hodně energie k jeho zvratu.

Není to tedy asi náhlá apokalypsa, která nás bezprostředně ohrožuje, bez ohledu na různá skutečná či spíše vykonstruovaná proroctví. Ostatně myslím, že jim lidé věří jen tak zkusmo, ne docela doopravdy – spíše se jimi vzrušují a přitom doufají, že se nenaplní. A pokud přece jenom trochu věří, působí na ně ona osudová finalita: nelze nic dělat, jenom odevzdat se konci všeho, který v sobě pohltí i naši vlastní smrt.

Ve skutečnosti to, co společnost opravdu ohrožuje, je mnohem spíše možnost pozvolného úpadku, který se třeba bude tvářit jako pokrok – nebo jím v jednom úzkém směru doopravdy bude, na úkor ostatních možností rozvoje. Chci věřit, že jeho příznaky nastupující generace budou umět rozpoznat a najdou síly k jeho zvratu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *