VÍRA a VĚDA

Jsou slučitelné?

Jaromír Bár

 

 

 

 

Abstraktum – Souhrn

V této knize se obšírně vypráví o víře, zejména náboženské; o náboženství: jeho vzniku, struktuře a obsahu všech náboženství, které měly nebo mohly mít vliv na křesťanství; o křesťanství: jeho vzniku, obsahu a rozporech; o důležitých historických období církve; o etice bible, křesťanství a církve a o dnešním stavu náboženství u nás; dále se zde pojednává o vědě: jejím vzniku ve starověkém Řecku, o řeckých filozofech a jejich úspěších; o celé historii vědy a o vlivech na její vývoj; o nejdůležitějších filozofiích, které ovlivnily vývoj vědy; o nejdůležitějších vědních oborech, jejich hlavních myšlenkách; o nejdůležitějších hypotetických teorií  a o vědcích – hlavních představitelích nejdůležitějších oborů vědy; dále o vědeckém světovém názoru: o  vlivech na jeho vznik, o filozofii, zvláště o filozofii vědy; o principu evoluce a metodologii věd; o současné vědecké praxi; dále se probírají nejdůležitější druhy antivědy a konečně se zde odpovídá na otázku slučitelnosti vědy s vírou, zvláště náboženskou.

Kniha je určena pro čtenáře, kteří rádi filozofují. Středoškolské vědomosti jim při jejím studiu pomohou, nejsou však nezbytnou podmínkou. Hlavní je zájem. 362s., 177 lit., 1 obr.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Toto věnování musí být vytištěno se stejným lomem jednotlivých řádků jako je zde uvedeno!

 

 

 

 

 

 

Tuto knihu věnuji:

především svému příteli z našeho klanu

RNDr. Zdeňku Chromému,  jemuž patří můj zvlášť vřelý dík za téma, za  mnohé velmi cenné rady, za recenzi a za všestrannou obětavou pomoc a morální podporu při práci na tomto díle, a za naše četné plodné diskuse;

primářce onkologicko – chirurgického odd. Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně,

MUDr. Janě Katolické, Ph.D. s díkem za péči;

dále své dceři a jejím dcerám:

Ing. Lence Švábové, Ph.D.,

Ing. JUBc. Jitce Švábové,

In memoriam Haně Švábové,

Ing. Bc. Pavlíně Švábové a své sestře

Janě Kocurkové;

svým přátelům z našeho klanu:

Mgr. Jitce Chromé,

RNDr. Liboru Urbančíkovi,

MUDr. Miroslavě Urbančíkové,

RNDr. Milanu Plchovi a

Libuši Plchové

a „last, not least“ svému příteli

docentu, Ing. Janu Severovi, CSc., se vzpomínkou na naši dlouholetou odbornou spolupráci v nukleárních oborech.

                                                                                                       Autor

 

 

                                        

 

 

OBSAH

VÍRA a VĚDA –  Jsou slučitelné? ……………………………………………………………………………………….. 1

Abstraktum………………………………………………………………………………………………………………. 2

Věnování ………………………………………………………………………………………………………………….. 3

Obsah ……………………………………………………………………………………………………………………….. 4

Předmluva ……………………………………………………………………………………………………………….. 10

1. Víra naší civilizace ……………………………………………………………………………………………….. 11

1.1. Víra ………………………………………………………………………………………………………………….. 11

1.1.1. Proč vůbec člověk věří ? …………………………………………………………………………………… 13

1.1.2. Proč člověk potřebuje náboženskou víru ? …………………………………………………………… 14

1.1.3. Proč potřebuje člověk víru v Boha ? …………………………………………………………………… 15

1.1.4. Jak vzniklo náboženství ………………………………………..………… ……..……16

1.1.4.1. Předsudek ………………………………….   ……………………………….………17

1.1.4.2. Pověra …………………………………………………………………………………………………………. 17

1.1.4.3. Magie ………………………………………………………………………..………..18

1.1.4.4. Mýtus ……………………,,……………………………………………………….…20

1.1.4.5. Mystika ………………………..……………….…—————–……………………22

1.1.5. Náboženství …………………………………………………………………………………………… ……..24

1.1.6. Dogma …………………………………………………………………………..………26

1.2. Náboženství starověkého Egypta ………………………………………………………………………….. 26

1.2.1. Achnatonova náboženská revoluce: vznik prvního monotheismu …………………………… 27

1.2.2. Mojžíš …………………………………………………………………………………………………………….. 28

1.2.3. Rané křesťanství v Egyptě ………………………………………………………………………………… 30

1.2.4. Starověké egyptské náboženství a křesťanství ……………………………………………………… 31

1.3. Vliv mezopotámských kultur na judaismus ……………………………………………………………. 33

1.3.1. Další dějiny Izraela ………………………………………………………………………………………….. 33

1.3.2. Kompilování židovské bible ………………………………………………………………………………. 34

1.3.3. Vliv mezopotámské kultury na text bible ……………………………………………………………. 34

1.4. Hinduismus a buddhismus …………………………………………………………………………………… 37

1.5. Hinduismus ……………………………………………………………………………………………………….. 38
1.5.1. Védy  …………………………………………………………………………………..38

1.5.2. Bráhmany ……………………………………………………………………………………………………….. 39

1.5.3. Neortodoxní systémy hinduismu ……………………………………………………………………….. 41

1.5.3.1. Čárváka ……………………………………………………………………………………………………….. 42
1.5.3.2. Džinismus  ……………………………………………………………………………42
1.5.4. Klasický hinduismus  ………………………………………………………………….42

1.5.5. Purány ……………………………………………………………………………………………………………. 43

1.5.6. Monoteistický hinduismus ………………………………………………………………………………… 43

1.5.7. Bhakti …………………………………………………………………………………………………………….. 44

1.5.8. Moderní hinduismus ………………………………………………………………………………………… 44

1.5.9. Kosmologie hinduismu …………………………………………………………………………………….. 44

1.6. Buddhismus ………………………………………………………………………………………………………. 45

1.6.1. Život Buddhy ……………………………………….…………………………………45

1.6.2. Dharma – učení buddhizmu…..…………………………………….…………………..46

1.6.3. Théraváda (Hinájána) Mahájána ………………………………………………..……..48

1.6.3.1. Rozdíly mezi oběma základními druhy buddhizmu ………….………………….….49

1.6.3.2. Tibetský buddhizmus …………………………………………….………………….49

1.5.3.3. Zen buddhizmus ………………………………………………………………..……50

1.6.4. Buddhistický atheismus ……………………………………………………………….50

1.6.5. Indická  a semitská religiozita ……………………………………………………………………………. 52
1.7. Jahwismus čili judaismus …………………………………………………………………………………….. 53

1.7.1. Jak vznikl judaismus………………………………………………………………………………………… 53

1.7.2. Přehled dalších dějin judaismu………………………………………………………………………….. 56

1.7.3.  Esejci …………………………………………………..………………………………59

1.8. Antická religiozita ……………………………………………………..…………………60

1.8.1. Kosmologie starověkých Řeků ………………………………………………………..61

1.8.2. Bohové a bohyně antického Řecka a Říma ………………………………………………………….. 62

1.9. Stoická filozofie a její vliv na křesťanství ………………………………………………………………. 63

1.10. Zoroastrismus a mithraismus ………………………………………………………………………………. 63

1.10.1. Zarathuštra ……………………………………………………………………………………………………. 63

1.10.2. Mithraismus …………………………………………………………………………………………………… 65

1.11. Křesťanství ………………………………………………………………………………………………………. 66

1.11.1. Ježíš Kristus ………………………………………………………………………………………………….. 66

1.11.2. Sporná Ježíšova smrt na kříži a zmrtvýchvstání ………………………………………………….. 70

1.11.3. Narození Ježíšovo v Betlémě a tři „králové“ ………………………………………………………. 80

1.11.4. Ježíš jako sluneční božstvo ………………………………………………………………………………. 80

1.11.5. Svatý Pavel ………………………………………………………………………………………………….. 86

1.11.6. Historie raného křesťanství ……………………………………………………………………………… 88

1.11.7. Rané křesťanství a gnóze ………………………………………………………………………………… 90

1.11.7.1. Podobnost gnóze a indických škol …………………………………………………………………. 92

1.11.7.2. Obsah gnostického učení ……………………………………………………………………………… 95

1.11.7.3. Gnóze a Jidášova „zrada“ …………………………………………………………………………….. 97

1.11.7.4. Vztah gnóze k jiným naukám ………………………………………………………………………… 98

1.11.7.5. Závěry o gnózi ……………………………………………………………………………………………. 99

1.11.8. Krize církve ve středověku ……………………………………………………………………………. 100

1.11.8.1. Pseudoisidorské dekretálie – úpadek mravů v církvi ……………………………………….. 100

1.11.8.2. Vláda nevěstek ve Vatikáně ……………………………………………………………………….. 101

1.11.8.3. Clunyjská reforma ……………………………………………………………………………………… 104

1.11.9. Náboženská reformace ………………………………………………………………………………….. 105

1.11.9.1. Prolog reformace: Viklef , Hus  a husitství ……………………………………………………. 105

1.11.9.2. Martin Luther ……………………………………………………………………………………………. 106

1.11.9.3. Německá selská válka (1524 – 1526) ……………………………………………………………. 108

1.11.9.4. Jean Cauvin, známý u nás jako Jan Kalvín ……………………………………………………. 108

1.11.9.5. Anglikánská církev …………………………………………………………………………………….. 109

1.11.9.6. Sebastian Castellio (15115-1563) ………………………………………………………………… 109

1.11.9.7. Ulrich Zwingli …………………………………………………………………………………………… 109

1.11.9.8. Šmalkaldská válka a augsburský mír ……………………………………………………………. 110

1.11.9.9. Protireformace …………………………………………………………………………………………… 110

1.11.9.10.Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuitský řád) …………………………………………………………… 110

1.11.9.11. Index Librorum Prohibitorum ……………………………………………………………………. 111

1.11.9.12. Svatá inkvizice ………………………………………………………………………………………… 112

1.11.9.13. Třicetiletá válka (16181648) ……………………………………………………………………. 117

1.11.9.14. Závěry o reformaci …………………………………………………………………………………… 117

1.11.10. Křesťanská věrouka dnes …………………………………………………………………………….. 118

1.11.10.1. Základ dnešní křesťanské  věrouky ……………………………………………………………. 118

1.11.10.2. Jak je to s monotheismem v katolickém křesťanství?  …………………………………… 120

1.11.10.3. Dnešní situace v náboženství v ČR …………………………………………………………….. 120

1.11.11. Etika a morálka v křesťanství ……………………………………………………………………….. 123

1.11.11.1. Morálka podle bible …………………………………………………………………………………. 124

1.11.11.2. Morálka boží či proroků podle bible …………………………………………………………… 124

1.11.11.3. Rozpory mezi morálkou křesťanskou a morálkou racionální ………………………….. 128

1.11.11.4. Závěry o etice a morálce v křesťanství ………………………………………………………… 129

1.12. Závěry o víře naší civilizace ……………………………………………………………………………… 129

2. Věda – nejmocnější nástroj a zbraň …………………………………………………………………….. 131

2.1. Co je věda………………………….……………………………………………………131

2.2. Jak vznikla věda ……………………………………………………………………………………………….. 132

2.2.1. Vznik techniky a zemědělství ………………………………………………………………………….. 132

2.2.2. Zárodky vědy ………………………………………………………………………………………………… 134

2.2.3. Vznik svobodné racionálně – empirické vědy …………………………………………………….. 135

2.3. Úspěchy řeckých přírodních filozofů k pokroku vědy …………………………………………… 137

2.3.1. Milétská škola ……………………………………………………………………………………………….. 141

2.3.2. Pythagorejci ………………………………………………………………………………………………….. 142

2.3.3. Eleaté …………………………………………………………………………………………………………… 143

2.3.4. Další přírodní filozofové …………………………………………………………………………………. 144

2.4.Vyústění starořecké klasické filozofie ………………………………………………………………….. 147

2.4.1. Sókratés ………………………………………………………………………………………………………… 147

2.4.2. Hippokratés …………………………………………………………………………………………………… 148

2.4.3. Platón …………………………………………………………………………………………………………… 148

2.4.4. Aristotelés …………………………………………………………………………………………………….. 149

2.5. Helénismus a stoikové ……………………………………………………………………………………….. 150

2.6. Přínos dalších antických filozofů a filozofů na ně navazujících,

k pokroku vědy ………………………………………………………………………………………………… 153

2.7. Rozvoj techniky a vědy mimo antiku

v pozdním starověku a  ve středověku …………………………………………………………………. 154

2.7.1. Úspěchy v technice ………………………………………………………………………………………… 154

2.7.2. Úspěchy v zemědělství …………………………………………………………………………………… 157

2.7.3. Úspěchy ve vědě ……………………………………………………………………………………………. 157

2.8. Novověk ………………………………………………………………………………………………………….. 160

2.8.1. Podmínky pro ovládnutí Planety v Číně

a v muslimských zemích ………………………………………………….…………..160

2.8.1.1. Čína …………………………………………………………………………………………………………… 160

2.8.1.2. Proč Čína a její kultura neovládla Planetu před Evropany? ……………………………….. 162

2.8.1.3. Muslimské země ………………………………………………………………………………………….. 163

2.8.2. Objevné mezikontinentální námořní cesty západoevropských států ………………………. 164

2.8.3. Soumrak feudalismu v Evropě a v Severní Americe ……………………………………………. 166

2.8.4. Vliv náboženství na vítězství kapitalismu ………………………………………………………….. 167

2.9. Přínos vědců a filozofů k dnešní racionálně – empirické vědě

a k vytvoření teoreticko – experimentální přírodní vědy …………………………………………. 171

2.9.1. Prolog ve středověku ……………………………………………………………………………………… 172

2.9.2. Nástup astronomie v novověku ………………………………………………………………………… 173

2.9.3. Filozofové klestí cestu přírodovědě novověku …………………………………………………… 175

2.9.3.1. Kontinentální racionalisté …………………………………………………………………………….. 176

2.9.3.1. Britští empirikové ………………………………………………………………………………………… 178

2.9.4.  Solipsismus – slepá ulička filosofie ………………………………………………………………….. 179

2.9.5. Newton a další přírodovědci ……………………………………………………………………………. 180

2.9.6. Racionalisté a osvícenci ………………………………………………………………………………….. 181

2.9.7. Kant a Hegel …………………………………………………………………………………………………. 184

2.9.8. Tvůrci evolucionismu ……………………………………………………………………………………… 184

2.9.9. Zakladatelé neeuklidovské geometrie ……………………………………………………………….. 187

2.9.10. Ekonomové a marxisté ………………………………………………………………………………….. 187

2.9.11. Positivisté, novopositivisté a jim blízcí ……………………………………………………………. 188

2.9.12. Mendělejev ………………………………………………………………………………………………….. 190

2.9.13. Průkopníci jaderné energetiky ………………………………………………………………………… 191

2.9.14. Molekulární biochemici …………………………………………………………………………………. 196

2.9.15. Teoretikové kybernetiky a výpočetní techniky …………………………………………………. 197

2.9.16. Einstein a jeho teorie relativity ……………………………………………………………………….. 199

2.9.16.1. Životopis ………………………………………………………………………………………………….. 199

2. 9.16.2.Názvosloví ……………………………………………………………………………………………….. 200

2. 9.16.3. Einsteinův vztah ……………………………………………………………………………………….. 200

2. 9.16.4. Jak je to s klidovou hmotností fotonů? ………………………………………………………..  201

2. 9.16.5. Anihilace a materializace ……………………………………………………………………………. 202

2. 9.16.6. Velikost totální energie E ………………………………………………………………………….. 203

2. 9.16.7. Zákony zachování totální energie E

a pohybové hmotnosti m ……………………………………………………………………………. 204

2.9.16.8. Teorie relativity a klasická mechanika …………………………………………………………… 204

2.9.17. Kosmologové ………………………………………………………………………………………………. 205

2.9.18. Kosmologie …………………………………………………………………………………………………. 206

2.9.18.1. Standardní model vzniku a evoluce Vesmíru

podle relativistické kosmologie ……………………………………………………………………. 206

2.9.18.2. Akcelerace (zrychlování) rozpínání Vesmíru …………………………………………………. 209

2.9.19. Kvantová fyzika …………………………………………………………………………………………… 210

2.9.19.1. Tvůrci kvantové fyziky ………………………………………………………………………………. 210

2.9.19.2. Kvantová teorie …………………………………………………………………………………………. 211

2.9.19.3. Heisenbergův princip neurčitosti ………………………………………………………………….. 212

2.9.19.4. Kvantová kosmologie a mnohost vesmírů …………………………………………………….. 213

2.9.19.5. Antropický princip …………………………………………………………………………………….. 214

2. 10. Významné hypotetické teorie dnešní vědy ………………………………………………………… 214

2.10.1. Podmínky pro život ve Vesmíru …………………………………………………………………….. 215

2.10.2. Vlastnosti hvězd a planet nesoucích život ……………………………………………………….. 215

2.10.3. Vznik života ………………………………………………………………………………………………… 217

2.10.4. Panspermie ………………………………………………………………………………………………….. 218

2.10.5. Mimozemské civilizace …………………………………………………………………………………. 218

2.10.6. Teorie strun a superstrun, a její tvůrci ……………………………………………………………… 219

2.10.6.1. Tvůrci teorie strun a superstrun ……………………………………………………………………. 219

2.10.6.2. Teorie strun a superstrun …………………………………………………………………………….. 220

2.10.7. Ekpyrotická kosmologie ………………………………………………………………………………… 222

2.10.8. Teorie velkého sjednocení ……………………………………………………………………………… 223
2.11. Základní období ve vývoji lidstva  ……………………………………………………………………. 227

3. Filozofie …………………………………………………………………………………………………………….. 229

3.1. Filozofický idealismus ………………………………………………………………………………………. 230

3.2. Filozofický materialismus ………………………………………………………………………………….. 232

3.3. Filozofie, které ovlivnily vznik vědeckého světového názoru …………………………………. 235

3.3.1. Darwinismus a neodarwinismus ……………………………………………………………………….. 235

3.3.2. Marxismus …………………………………………………………………………………………………….. 240

3.3.2.1. Dialektický a historický materialismus ……………………………………………………………. 241

3.3.2.2. Marxistická politická ekonomie …………………………………………………………………….. 241

3.3.2.3. Základní chyba marxismu:

tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus  ……………………………………………………… 242

3.3.2.4. Závěry k marxismu  ……………………………………………………………………………………… 248

3.3.3. Pozitivismus, empiriokriticizmus a neopozitivizmus  …………………………………………… 250

3.3.3.1. Pozitivismus  ………………………………………………………………………………………………. 250

3.3.3.2. Empiriokriticizmus  ……………………………………………………………………………………… 251

3.3.3.3. Neopozitivismus  …………………………………………………………………………………………. 252

3.3.3.4. Neopozitivismus volá po jasnosti  ………………………………………………………………….. 252
3.3.3.5. Přehledné údaje o neopozitivismu  ………………………………………………………………… 254
3.3.3.6. Závěr k neopozitivismu  ……………………………………………………………………………….. 254

3.3.4. Filozofie Alberta Einsteina ……………………………………………………………………………… 254

3.3.5. Filozofický zákon zachování hmoty …………………………………………………………………. 256

3.3.6. Věčnost a nekonečnost hmoty a světa ………………………………………………………………. 256

4. Vědecký světový názor ………………………………………………………………………………………. 257

4.1. Racionálně empirická filozofie vědy ……………………………………………………………………. 257

4.1.1. Co je filozofie vědy ……………………………………………………………………………………….. 260

4.1.2. Vědecká ontologie …………………………………………………………………………………………. 260

4.2. Princip evoluce …………………………………………………………………………………………………. 261

4.2.1. Entropie ………………………………………………………………………………………………………… 262

4.2.1.1. Izolovaný systém – soustava uzavřená ……………………………………………………………. 263

4.2.1.2. Co je entropie ……………………………………………………………………………………………… 263

4.2.1.3. Zákon růstu entropie v přírodě ………………………………………………………………………. 265

4.2.2. Informace ……………………………………………………………………………………………………… 267

4.2.3. Organizační komplexita ………………………………………………………………………………….. 268

4.2.4. Enklávy rostoucího pořádku ……………………………………………………………………………. 270

4.2.4.1. Enklávy rostoucího pořádku …………………………………………………………………………. 270

4.2.4.2. Příklady enkláv rostoucího pořádku ………………………………………………………………. 274

4.2.4.3. Co je pokrok? ……………………………………………………………………………………………… 276

4.2.4.4. Podmínky realizace pokroku …………………………………………………………………………. 276

4.3. Metodologie vědy …………………………………………………………………………………………….. 277

4.3.1. Logické dedukce a indukce  ……………………………………………………………………………. 278

4.3.1.1. Dedukce  ……………………………………………………………………………………………………. 278

4.3.1.2. Indukce  …………………………………………………………………………………………………….. 278

4.3.1.3. Úplná indukce  ……………………………………………………………………………………………. 279

4.3.2. Indicie  …………………………………………………………………………………………………………. 279

4.3.3. Axiómy  ……………………………………………………………………………………………………….. 279

4.3.4. Geometrie euklidovské a neeuklidovské  …………………………………………………………… 280

4.3.4.1. Euklidova geometrie  …………………………………………………………………………………… 280

4.3.4.2. Neeuklidovské geometrie  …………………………………………………………………………….. 280

4.3.5. Dialektika  …………………………………………………………………………………………………….. 282

4.3.5.1. Dialektika přírody  ………………………………………………………………………………………. 282

4.3.5.2. Dialektika myšlení – dialektická metoda  ……………………………………………………….. 286

4.3.6. Vědecká hypotéza  …………………………………………………………………………………………. 287

4.3.7. Vědecká teorie  ……………………………………………………………………………………………… 290

4.3.8. Zákony přírody  …………………………………………………………………………………………….. 292

4.3.9. Vědecká pravda  ……………………………………………………………………………………………. 293

4.3.9.1. Pravda  ………………………………………………………………………………………………………. 293

4.3.9.2. Teorie pravdy  …………………………………………………………………………………………….. 293

4.3.9.3. Vědecká pravda  …………………………………………………………………………………………. 295

4.3.9.4. Problém kritéria vědecké pravdy  ………………………………………………………………….. 296

4.3.9.5. Naše definice vědecké pravdy  ……………………………………………………………………… 297

4.3.10. Teorie vědeckosti a vývoje vědy  ……………………………………………………………………. 297

4.3.10.1. Neopozitivistická teorie verifikace (ověřitelnosti) ………………………………………….. 297

4.3.10.2. Teorie falsifikace (vyvracení) K. R. Poppera  ………………………………………………… 297

4.3.10.3. Historická a holistická koncepce T.S. Kuhna  ………………………………………………… 300

4.3.10.4. Teorie vývoje vědy Imre Lakatose  ………………………………………………………………. 302

4.3.10.5. Vývoj vědy jako progresivní internalizace D. Shapere-ho ……………………………….. 202

4.3.10.6. Současný stav v teorii vědeckosti a vývoje vědy ……………………………………………. 304

4.3.11. Jak se věda vyvíjí a napravuje své vlastní omyly ………………………………………………. 304

4.3.12. Současná věda v praxi …………………………………………………………………………………… 307

4.3.12.1. Řešení vědeckých výzkumných a badatelských problémů ………………………………. 307

4.3.12.2. Heuristika …………………………………………………………………………………………………. 314

4.3.12.3. Struktura a forma vědecké práce …………………………………………………………………. 314

4.4. Závěry o vědě a vědeckém světovém názoru ……………………………………………………….. 315

5. Antivěda…………………………………………………………………………………………………………….. 318

5.1. Boj církve proti vědě …………………………………………………………………………………………. 318

5.2. Pseudovědy ……………………………………………………………………………………………………… 320

5.2.1.Astrologie ………………………………………………………………………………………………………. 320

5.2.2. Parapsychologie, psychotronika a okultismus …………………………………………………….. 321

5.2.3. Homeopatie …………………………………………………………………………………………………… 321

5.2.4. Ufologie ……………………………………………………………………………………………………….. 322

5.2.5. Teorie akupunktury ………………………………………………………………………………………… 322

5.2.6. Grafologie …………………………………………………………………………………………………….. 323

5.3. Nedostatky vědy a vznik antivědy ……………………………………………………………………… 324

5.3.1. Postmodernismus …………………………………………………………………………………………… 326

5.3.2. Zelení …………………………………………………………………………………………………………… 328

5.3.3. Antisci-fi ………………………………………………………………………………………………………. 332

5.3.4. Současné módní antivěda ……………………………………………………………………………….. 333

5.3.5. Václav Havel bojuje proti vědě ………………………………………………………………………… 335

5.4. Závěr o antivědě ………………………………………………………………………………………………. 339

6. Otázka slučitelnosti vědecké pravdy s náboženskou vírou ……………………………………. 341

6.1.Víra a vědecká pravda ……………………………………………………………………………………….. 341

6.2 Vědecko – náboženské rozštěpení myšlení ……………………………………………………………. 342

6.2.1. Představa Boha podle Václava Hořejšího ………………………………………………………….. 345

6.2.2. O  knize:Miloslav Král: „Věda a víra“ ……………………………………………………………… 347

6.2.3. Jiří Grygar …………………………………………………………………………………………………….. 348

6.3. Závěry o neslučitelnosti vědecké pravdy s náboženskou vírou ……………………………….. 349

7. Závěry z celého díla ……………………………………………………………………………………………. 351

Literatura ……………………………………………………………………………………………………………… 352

 

 

 

 

 

 

Předmluva

Vážení čtenáři,

budu Vám vyprávět vzrušující příběh: složitou historii vzniku a vývoje křesťanství, které významně přispělo ke vzniku naší euroamerické civilizace a k ovládnutí Planety touto civilizací. Podíváme se na hluboké kořeny křesťanství, které tkví v náboženství starověkého Egypta a Mezopotámie a snad i Indie, v judaismu, zoroastrismu a v antické stoické filozofii.  Probereme vznik a stručně též historii a současný stav křesťanství a křesťanské morálky. V reakci na náboženské myšlení byl vytvořen v antické Heladě nejmocnější nástroj a byla vytvořena nejmocnější zbraň, kterou kdy člověk dostal do své moci: svobodná VĚDA! Chci Vám ukázat jak filozofové a  vědci od starověku postupně vytvářeli vědu a její filozofii, které účinně pomáhaly nejen rozvoji techniky, zemědělství a ekonomii, ale i náboženské reformaci, humanismu, renesanci, osvícenství, racionalismu, jež dovedly Evropu k otřesným společenským proměnám. Ty nakonec vyústily ve vytvoření naší euroamerické civilizace, která ovládla celou naši Planetu. Rád bych Vám též ukázal dnešní stav základních rysů filozofie vědy a její metodologie. Věda nám odhaluje úchvatně krásný obraz veškeré přírody, vířící ve svých ustavičných proměnách, obraz částic záření a látky, atomů a mikrobů, rostlinstva, zvířeny, člověka, jeho myšlení, civilizace a lidských poznatků, až po planety, hvězdy, galaxie a Vesmír, do něhož nás dnes přivádí věda a technika nejen duchovně, ale i fyzicky. Tato kniha Vám poskytne jednoznačnou a řádně zdůvodněnou odpověď na důležitou otázku: Je náboženská víra slučitelná s vědeckou pravdou?

                                                                                                       Autor

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. VÍRA  NAŠÍ  CIVILIZACE

Pojem víra používáme ve dvou významech. Jednak  ve významu obecném, který můžeme též nazvat určitým druhem postoje či přesvědčení, a též určitou formou  poznání. Druhým významem pojmu víra je náboženství. V názvu této 1. části naší knihy byl použit termín víra ve významu náboženství, v tomto konkrétním případě, ve významu křesťanství, které se stalo vírou naší euroamerické civilizace.

 

1.1. Víra

Hovoříme-li v této kapitole o víře, nemáme na mysli pouze víru náboženskou, ale víru jakoukoliv, víru v nejobecnějším smyslu tohoto slova, i dogma, pověru, předsudek a dokonce i víru ateistickou. V literatuře si můžeme přečíst mnoho charakteristik víry v tomto obecném, nejen náboženském pojetí. Například, podle Encyklopedického slovníku ČSAV je víra „vnitřní přesvědčení o pravdivosti a správnosti určitých idejí, předpokladů, programů nebo ideálů, kdy ještě nejsou nebo nemohou být plně prokázány vývojem poznání a společenské praxe.“ [1] Filozofický slovník B. Horyny praví o víře, že je  „vyjádřením postoje, jenž se vztahuje k něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky a přesto je považováno za pravdivé a skutečné.“ [2] Podle charakteristiky Ladislava Ruska je víra „stav myšlení a postojů vůči ,vědecky’ nepotvrzeným, nicméně stěžejním faktům, přesahujícím bytí člověka.“ [3]  Kromě toho existuje ohromné množství dalších definic a charakteristik víry.

 

A nyní si ještě stručně vysvětlíme a upřesníme některé pojmy použité výše. Například postoj je podle Encyklopedie Universum [4] „hodnotící vztah, nebo pohotovost hodnotit, případně vyjadřovat hodnocení nějakého objektu, jímž může být cokoli (věc, bytost, idea, událost atd.).“ Filozofický slovník Klause, Buhra aj. [5] praví: „Jestliže se subjekt  s celou svou osobností (citově a logicky) staví za určitý názor, který se mu jeví jako jistý, hovoříme o přesvědčení.“  Při čemž názor, nazírání je podle Filozofického slovníku B. Horyny aj. [2] „bezprostřední, zpravidla vizuální (zrakové) uchopení předmětů smyslového vnímání, první a nejdůležitější zdroj každého poznání.“

 

K tomu ještě můžeme přičinit několik poznámek. Z psychologického hlediska, pokud je  víra současně doprovázena nadějí, pak mimořádně silně pobízí člověka ke splnění určitého úkolu; přitom tato pobídka se  vyznačuje silným emocionálním (citovým) nábojem a sugescí, která může přecházet až v autosugesci (sugesci vlastní osoby). Bez pevné víry ve smysluplnost své práce a jednání, může člověk sotva něco pořádného vykonat. Taková víra je nezbytná pro jakoukoliv důležitou činnost. Nutno však zdůraznit, že tato, tzv. motivační  víra v žádném případě není součástí vědeckého poznávacího procesu!

 

Víra náboženská je druh víry, který je základem každého konkrétního náboženství. Podle našeho názoru, víra náboženská je vnitřní přesvědčení o nezpochybnitelné pravdivosti a správnosti náboženské ideologie či nadpřirozených jevů, které nemohou být racionálně  prokázány, ačkoliv z racionálního hlediska jejich pravdivost a správnost, jako pravdivost a správnost čehokoliv, zpochybněna býti může. Přitom nezpochybnitelná pravdivost je pravdivost, která nepřipouští možnost o své částečné či úplné nepravdivosti. Náboženská ideologie je ideový a hodnotový systém, založený z velké části na emocionálním a iracionálním základě (tj. na základě citovém a nikoliv rozumovém) a vycházející z popisu či výkladu, který neodpovídá realitě. Je určitou formou poznání sdružující názory, předsudky, přesvědčení a emocionální projevy, jako subjektivní postoje v příslušném společenském prostředí. Tvoří přirozenou opozici vůči vědecké formě poznání, která se od ní v průběhu historie oddělila. Víra náboženská, na rozdíl a v protikladu k vědě, postrádá důležité nástroje pro zjišťování racionální empirické pravdy (tj. pravdy vyvozené ze zkušenosti), jimiž jsou: experimenty, empirické důkazy, jejich opakovatelnost a „nevyvratitelnost“ v určité omezené době, postrádá správnou interpretaci dat, vytváří nesprávnou kauzální (tj. příčinnostní) vazbu mezi nimi, která je pak součástí základu této náboženské víry a často se  opírá o dogmata. (Viz 1.1.6.) Protikladem víry náboženské je vědecká pravda. (4.3.9.)

 

 

1.1.1. Proč vůbec člověk věří ?

Hlavní složky duševní činnosti člověka jsou: city (emoce), vůle a rozum (intelekt). Emoce jsou v životě mimořádně důležité. Většina rozhodnutí lidí se děje nikoliv podle rozumové úvahy, ale podle emocí! I typičtí rozumáři jsou emocemi ve skutečnosti velmi ovlivňováni. Avšak celá věda je naproti tomu založena výhradně na ,rozumu, nikoliv na emocích. Je pravda, že i do vědy se někdy emoce vmísí. To však bývá nesprávné a vždy na škodu vědě. Výjimkou je motivační víra vědce, o níž byla řeč výše (1.1.), která ovšem není součástí vědeckého poznávacího procesu. Citové jednání, tj. jednání pod vlivem emocí je mnohem jednodušší, pohodlnější a rychlejší nežli jednání rozumové, které předpokládá někdy i složité a časově náročné úvahy, které nemusí vždy vést k jednoznačným výsledkům. A mezi různými alternativami výsledků naší rozumové úvahy, musíme se nakonec stejně rozhodnout podle svých emocí. To všechno stojí často mnoho duševní námahy a času. Kdežto „nerozumové“ rozhodnutí na základě našich citů lze uskutečnit obvykle okamžitě, bez větší duševní námahy. Je ovšem pravda, že tato náhlá citová rozhodnutí a jednání bývají často nejen „nerozumová“ ale též nerozumná, která nám často přinášejí škodu a mohou vést i ke katastrofám. U vyšších živočichů je reflexivní, pudové a  citové jednání jedině možné, neboť oni mají rozum nejvýš v zárodku. Následkem toho je pochopitelné, že od samého počátku polidšťování lidoopa měl předek člověka i člověk sám vždy a dodnes má mnohem blíže k citovému způsobu myšlení, rozhodování a jednání, nežli k jednání na základě své zkušenosti a rozumových úvah, a tedy od určitého stupně svého vývoje, měl člověk vždy též blíže k vysoce citově založené mystické a později náboženské víře nežli k jednání založeném na základě svých zkušeností a rozumu, a nakonec i na základě vědy. Nejdřív byla víra, mystika, mýtus a  náboženství. Toto období víry trvá u člověka nejméně statisíce let. Až mnohem později,  v historické době, před pouhými dvěma a půl tisícem let se z jednotného mysticko – náboženského vědění oddělila svobodná věda. První byla náboženská víra a teprve potom věda. Jedině proto je též v názvu této knihy víra na prvním místě.

 

 

1.1.2. Proč člověk potřebuje náboženskou víru ?

To má mnoho důvodů. Zde uvedeme jen některé důležité. Život člověka je plný nebezpečí, před nimiž je člověk často bezbranný. Člověk má strach. Náboženství mu může podat pomocnou ruku, může jej ochránit a pomoci mu strach překonat. Život je též plný nejistot a nebezpečí. To člověka stresuje. Člověk touží po ochraně před nejistotami a nebezpečím. Člověk chce mít jistotu. Náboženství mu jistotu v určitém smyslu může poskytnout. Člověk by chtěl mít nadvládu nad přírodou i nad společností. Náboženství jej přesvědčuje: když se bude řídit určitými zásadami či provádět určité magické úkony, tak určité nadvlády nad přírodou i nad společností můžeš dosáhnout! Člověk by chtěl umět předvídat a poznat budoucnost. Potřebuje naději. Náboženství mu může opět pomocí magie dát naději, že odhalí alespoň částečně tajemství své další životní i posmrtné pouti, a že za určitých podmínek, jej může čekat skvělá budoucnost. Člověk se potřebuje orientovat ve světě. Potřebuje vědět, jakou cestou se má ubírat, kde jej čeká dobro a kde zlo. Náboženství mu může ukázat správnou cestu. Život často přivádí člověka do špatných i nesnesitelných podmínek. Člověk touží po záchraně, po spáse a osvobození od těchto těžkostí života. Náboženství mu i zde podává pomocnou ruku a nabízí záchranu, spásu. Člověka často tíží svědomí, má pocit viny a rád by se zbavil svých skutečných i domnělých vin, chce se očistit od těchto svých „hříchů“. Náboženství jej dokáže očistit od vin i od „hříchů“. Člověk vidí, že stárne a že jej čeká jistá smrt. Má před smrtí strach. Nemůže se vyrovnat se smrtí svých milovaných blízkých ani s očekáváním své vlastní smrti. Chtěl by překonat stárnutí svého těla, zvítězit nad smrtí a dosáhnout nesmrtelnosti. Náboženství, mu svou naukou o posmrtném životě dává naději, že po smrti bude jeho duše žít navěky a za určitých podmínek i šťastně, ve věčné blaženosti. Člověk kolem sebe vidí mnoho špatností a sám se někdy pošpiní svými špatnými skutky. A naopak mnohé jeho dobré skutky zůstanou bez uznání a bez spravedlivé odměny. Rád by se proto očistil od všech špatností tohoto světa a dosáhnul spravedlnosti.  Náboženství jej může očistit a dává mu perspektivu, že po smrti jeho duše bude spravedlivě odměněna za jeho dobré skutky.  Náboženství mu jej dává. Člověk touží po jednou pro vždy platných pravdách, které mu životní praxe ani věda poskytnout nemůže, které mu nabízí náboženství, které však ve skutečnosti neexistují. To si však věřící neuvědomují či nepřipouštějí, nebo to nechtějí uznat. Proto se obracejí k náboženské víře. Náboženská víra sice uspokojuje všechny tyto potřeby a touhy, k jejich splnění však člověk přímo Boha nepotřebuje! [6]

 

1.1.3. Proč potřebuje člověk víru v Boha ?

Potřeba mít náboženskou víru a potřeba mít víru Boha není zcela totéž: člověk může mít náboženství a může najít své uspokojení i bez osobního Boha, který by přesahoval hranice jeho vědomí a poznání, tj. Boha „transcendentního“. Jsou i velká náboženství, která Boha nemají, např. théravádský buddhismus (1.6.3.), blízký zřejmě původnímu učení Buddhy a rozšířený v jihovýchodní Asii, dále džinnismus (1.5.3.2.) apod. Člověk však potřebuje víru v osobního a transcendentního Boha, hlavně proto, že touží nalézt smysl života. Touží nalézt odpověď na otázku, proč vlastně žije. Výzkumy ukazují, že není-li tato touha naplněna, může to mít pro člověka katastrofální následky: člověk někdy volí raději smrt než život beze smyslu života. To platí nejen pro člověka primitivního, ale i pro člověka moderního, jak ukazují psychologické výzkumy C.O.Junga a V.Frankla. [6]

 

Důležitým motivem vzniku víry v Boha u některých i vzdělaných lidí  může být vedle výchovy, předávání tradic a potřeby najít smysl života,  také jejich údiv nad „účelností“ přírody. Při nedostatečné znalosti přírodních zákonů, může se zdát, že celá naše příroda je neobyčejně „účelná“. Názor, že účelnost je řídícím principem přírody i lidského jednání, což zároveň předpokládá cíl a určenost tímto cílem zastává teleologie. T.G. Masaryk se rovněž opíral o teleologické argumenty při obhajobě existence posmrtného života. Že by příroda, v níž vládne účelnost, mohla dopustit, aby tak složitá a tak pracně vybudovaná myšlenková struktura, jíž je duše člověka, byla po několika desítkách let života neúčelně zničena smrtí? Tomu nechtěl TGM uvěřit. Při bližším studiu přírody zjistíme, že v přírodě žádná předem daná účelnost neexistuje. Veškerá účelnost je výsledkem tvrdého boje o život. Miliardy „neúčelných“ molekul muselo zaniknout, nežli se vytvořila jediná „účelná“ makromolekula RNA a DNA, miliardy útvarů s RNA a DNA muselo zaniknout, nežli se vvytvořila první, „účelná“ životaschopná buňka, kolik jednobuněčných organismů muselo zahynout, nežli se vytvořil první živočich, první člověk – na to naše představivost ani nestačí. Příroda miliardy let vytváří planety, možná i s životem, možná i s myslicími bytostmi a v okamžiku –  kosmickou katastrofou je bezohledně a neúčelně zničí. Stačí, aby na naši planetu dopadlo těleso o velikosti několika desítek kilometrů, a to se může stát kdykoliv, a je po naší civilizaci. Ostatně jednou má zaniknout i naše Planeta a snad i náš Vesmír.

 

U některých vzdělanců a vědců je důvodem k víře v Boha údiv nad „harmonií“ a „vyvážeností“ základních kosmologických konstant, parametrů. Stačila by malá změna těchto základních parametrů, na nichž stojí celý náš Vesmír a  život by v našem Vesmíru nemohl nevznikout! Antropický princip praví: kdyby neměl Vesmír ty správné parametry neexistovali bychom my. Ale antropický princip nevysvětluje, proč má náš Vesmír tak vyladěné parametry. To vysvětluje až možný, ale nedokázaný vědecký předpoklad, že vesmírů je a vzniká stále obrovské množství, tyto vesmíry mají různé základní parametry, takže není divu, že některý z nich má právě parametry našeho Vesmíru (2.9.19.4.). Ve vesmíru s parametry, které neumožňují vznik života a intelektu, nemůže nikdo údiv nad „harmonií“ a „vyvážeností“ základních kosmologických konstant, parametrů, projevit.  

1.1.4. Jak vzniklo náboženství

V pravěku existovalo jediné poznání a jediné vědění, obsahující předsudky, pověry, magii, mýty a mystiku, z nichž později vzniklo náboženství, jakož i cenné poznatky o přírodě získané zkušeností a praxí. Všechny tyto vědomosti a znalosti tvořily původně jeden mystický celek, jejichž nejvyšším soudcem a ochráncem jejich tajemství byl šaman, medicinman, kouzelník, mág, náčelník apod., i když mnohé vědomosti získané zkušeností a praxí zůstávaly, samozřejmě, mimo šamana, u jednotlivých příslušníků pravěké pospolitosti. Časem, na barbarském stupni vývoje rodové a kmenové společnosti bylo těch nashromážděných vědomostí tolik, že na to nestačil ani šaman, ani nespecializovaný člověk, který by se věnoval určitým vědomostem a dovednostem cele, a z toho jediného mystického vědění se postupně vydělilo vlastní náboženství ovládané kněžími a první řemesla se specialisty: řemeslníky a mořeplavci. Snad prvními kroky ke vzniku náboženství byly předsudky, primitivní pověry a v dalším pak magie, mýty a mystika.

 

1.1.4.1. Předsudek

Předsudek je „druh iracionálního (tj. nerozumového), emociogenního (tj. vytvářejícího city) postoje, který je obvykle převzat jako hotový názor nebo smýšlení o něčem a je obvykle negativní, ale i vůči určitým objektům. Pro svou emocionální (citovou) podstatu jsou předsudky psychicky hluboko zakořeněny a odolávají pokusům vykořenit je racionální argumentací.“  [4]  Jako příklad předsudku lze uvést bělošský předsudek rasový, podle něhož je jediná plnohodnotná bílá rasa člověka, kdežto ostatní rasy jsou méněcenné. Na tomto předsudku je postavena ideologie nacismu i neonacismu, ideologie Kukluxklanu apod. Z vlastní zkušenosti (např. s Rómy) víme, jak je těžko vykořenitelný rasismus.

 

1.1.4.2. Pověra

Pověra je víra v neprokazatelnou souvislost mezi jevy a jejich vlivem na budoucí jednání. [7] Pověra je druhem víry, a tedy mezi pověrou a náboženskou vírou žádný principiální rozdíl neexistuje. Náboženská víra u velkých světových náboženství se od „prosté pověry“ liší jedině tím, že náboženská víra obsahuje, kromě jiného, též složitý a propracovaný systém pověr, kdežto to, co je pod pojmem „pověra“ obvykle míněno, je pověra jednoduchá, primitivní. Např. pověra o posmrtném životě duše člověka je v katolickém náboženství rozpracována v nauku o očistci, o zavržení hříšníků, o posmrtné odměně spravedlivých, o soudném dni, o vzkříšení těla atd.  Rozdíl mezi pověrou a náboženskou vírou je v praxi pouze ten, že náboženská víra je vírou kánonizovanou (uzákoněnou) nějakým náboženstvím, zpravidla na daném místě převládajícím, kdežto pověra je víra v něco, co není obsahem takového náboženství.

 

„Kdyby někdo prohlásil, že zná dobrý důkaz pro posmrtný život –  horlivě bych si jej prověřil, ale musely by to být skutečné vědecké údaje, ne jen anekdoty; pravím, že je lepší tvrdá pravda než utěšující fantazie.“  William Shakespeare

 

1.1.4.3. Magie

Etnologové často spojují magii se šamanismem a čarodějnictvím. Magie je také chápána jako určitý druh náboženství[, který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti a s vírou, že toto ovládání přírodních sil je za splnění jistých podmínek možné. Hermetismus považuje magii za pozůstatek dávné vědy [8]. Hermetismus je druh esoterismu, tj. tajné nauky a současně filozofický směr odvozující údajně svůj původ ze starověkého Egypta, což však asi není pravda. Původ slova magie je nejasný podle starších hypotéz toto slovo pochází ze staropeského slova maguš, které znamenalo kněz, ale i moc anebo velikost.  Tak byli oslovováni zoroastrovští (1.10) hvězdopravci v říši Médů. Moderní výzkumy odvozují slovo maguš od slova mahá, které v sanskrtu znamená moc, velikost (maharádža = veliký, mocný král; Mahátma Ghándí = Veliký duch Ghándí apod.). Též v latině slovo magnus znamená velký, v řečtině pak megas znamená mocný, z čehož patrně vznikl výraz mageia, tj. kouzelnictví. Je velmi pravděpodobné, že všechna tato slova: maguš, maha, magnus, megas, mageia, ale i ruské mogučij a české „mohutný“ mají společný indoevropský původ. V průběhu historie se pojetí toho, co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Principy myšlení, na němž je založena sympatetická magie (tj. magie založená na příznivém citovém souznění)  jsou podle Frazera [9]. v podstatě dva:

1. podobné vytváří podobné čili výsledek se podobá příčině – tento princip lze nazvat zákonem podobnosti, na tom jsou založena kouzla homeopatické či imitativní (napodobovací) magie;

2. věci, které byly jednou ve vzájemném styku, působí na sebe na dálku i potom, když byl fyzický styk přerušen – tento princip lze nazvat zákonem styku nebo doteku, na tom jsou založena kouzla kontaktní magie. I středověký kult ostatků svatých je vlastně druh kontaktní magie.

 

Magie je falešným systémem přírodních zákonitostí stejně jako klamným návodem k jednání; je nepravou vědou stejně jako neplodným uměním. Homeopatická magie se dopouští chyby v předpokladu, že věci, které se sobě podobají, jsou stejné. Kontaktní homeopatie se dopouští chyby předpokladem, že věci, které byly jednou ve vzájemném kontaktu, zůstávají v něm vždy. Magii můžeme též dělit na teoretickou, kterou je moderní pseudovědou a praktickou, která je pseudouměním. Primitivní kouzelník ovšem zná magii pouze z praktické stránky, nikdy neuvažuje o abstraktních principech svého jednání. Pro něho je magie vždycky uměním, nikdy vědou. Praktickou magii můžeme dělit na pozitivní magii čili kouzelnictví a negativní magii čili tabu.

 

Příkladem pozitivní homeopatické magie je vytvoření figurky nepřítele ze dřeva či z vosku a zarážení do její hlavy či do srdce  jehly, nebo její spálení v domnění, že se stejně ublíží nepříteli. Nebo naopak vytvoření figurky dítěte, kterou neplodná žena chová, má jí pomoci odstranit neplodnost. Divoši rozstřikují vodu, aby přivolali déšť a naopak vyhýbají se vodě a uchylují se k teplu a ohni, aby se vysušila příliš hojná vláha. Příkladem negativní magie čili tabu jsou četné zákazy: huculská žena v Karpatech nesmí příst když je muž na lovu, protože při lovu by se zvěř točila  jako vřeteno a lovec by ji nemohl zasáhnout. Nebo: voják nesmí jíst volské koleno, aby mu nezeslábla kolena na pochodu. Na Borneu se musí ženy probouzet velmi časně a otevřít okna, jinak jejich nepřítomní manželé zaspí. Nesmějí si vtírat olej do vlasů, aby manžel neuklouzl. Nesmějí přes den spát, ani si zdřímnout, aby nebyl manžel na pochodu ospalý. Nesmějí být manželům nevěrné, aby manžel na nepřátelském území nepřišel o život. V době menstruace a porodu bývala žena i věci, které přišly s ní do styku tabuizována. Australský domorodec, když zjistil, že jeho žena v době menstruace lehla na jeho přikrývku, zabil ji a sám běhen čtrnácti dnů zemřel hrůzou. V bibli máme zprávy o tom, že válečníci, kteří zabíjeli v bitvě, se museli určitou dobu očišťovat mimo stany Izraelitů. Indiáni kmene Creek neobcovali se ženami tři dny a noci před odchodem do války. Následují příklady kontaktní magie. V Anglii, v Sussexu, v 19. století služka protestovala proti vyhazování vytržených mléčných zubů dítěte. Mohlo by do nich zahryznout nějaké zvíře a nový zub dítěte by se mohl podobat zubu toho zvířete.  V Tichomoří domorodci věří, že placenta čili plodový koláč novorozence musí být po celý život člověka správně uchovávána, aby měl člověk v životě úspěch, je-li poškozena či ztracena, bude člověk postižen. I v Berlíně v 19. století porodní báby odevzdávaly usušenou pupeční šňůru dítěte otci s přísnou instrukcí, aby ji pečlivě opatroval, jinak by dítě dobře nerostlo, neprospívalo a stonalo. Plinius říká, že když někoho poraníme a plivneme na ruku, která zranění způsobila, bude bolest trpitele snesitelnější. Bacon (Frazer neuvádí, který Bacon) tvrdí, že mazání zbraně, která ránu způsobila, vyhojí samu ránu. Když kůň v Suffolku v Anglii v 19. století si poranil nohu o hřebík, čeledín hřebík uschoval, vyčistil jej a denně natíral sádlem, aby rána nehnisala. Po celém světě byla, podle Frasera, rozšířena pověra, že poškozením stop poškodíte i nohy, které ji zanechaly. [9]

 

Polde Frazera magie předcházela v primitivních společnostech náboženství. [9] Naproti tomu Třeštík [10, s. 155] předpokládá, že magie je spíše pozůstatek, nežli předstupeň náboženství. Není však vyloučeno, že magie může být obojím, jak předstupněm, tak i v některých případech pozůstatkem náboženství.

 

1.1.4.4. Mýtus

Podle Frazera jsou magie a mýty primitivní vědou a jsou v primitivní společnosti ekvivalentem naší moderní vědy. Tvůrci mýtů byli podle toho prvními vědci. Jejich tvorba byla založena na pozorování. [9]  Lišili se však od skutečné vědy například tím, že dělali při vysvětlování jevů jednu zásadní chybu: nevysvětlovali pozorované, neznámé a nepochopitelné jevy známými a pochopitelnými, jak je to ve vědě obvyklé, nýbrž tak, že vysvětlovali neznámé a nevysvětlitelné jevy skutečnostmi rovněž neznámými a nevysvětlitelnými, často ještě méně vysvětlitelnými. Například nevysvětlitelný jev – blesk a hrom vysvětlili představou a mýtem ještě méně pochopitelným – bohem blesku a hromu, sídlícímu na obloze, který blesk a hrom způsobuje.

 

Mýtus vznikal rovněž díky schopnosti člověka představit si neznámé věci, díky jeho představivosti. Zásluhou představivosti vzniká pokrok lidské společnosti. Představivost však produkovala též mytologii a později i náboženství. Nejdřív bylo posvátno, např. posvátná obloha – potom personifikací (zosobněním) vznikla představa boha oblohy. „Mýtus čili báje je vyprávění o bozích, hrdinech, démonech a podobně, na základě prvotních náboženských představ o světě a životě. Jsou to příběhy zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a v historii. Obsahem mýtu bývá často nastolení řádu v dříve chaotickém, případně beztvarém prazákladu světa. Jde o  příběh, do něhož lidé dávných dob vtiskli své představy o vzniku světa a člověka, o přírodních jevech, o životě pozemském i posmrtném. Je to epický žánr. Mýtus není symbol, ani jinotaj, ani nic ,neznamená’ (jiného, než co říká). Pokud mýtus žije, je v myslích lidí, kteří mýtus přijímají, objektivní realitou. Pokládají jej za skutečnost.“ [8,11] „Mýtus je pověst o bozích, náboženské vysvětlení počátků světa, stvoření, fundamentálních (základních)  událostí, exemplárních činů bohů, v jejichž důsledku byl stvořen svět, příroda a kultura společně se všemi jejich částmi a byl jim dán řád, který stále platí. Mýtus vyjadřuje a potvrzuje náboženské hodnoty a normy společnosti, poskytuje vzory chování, které mají být následovány, svědčí o účinnosti rituálu (tj. obřadních úkonů) s jeho praktickými cíli a ustanovuje posvátnost kultu. Skutečné prostředí mýtu je v náboženském rituálu a obřadu. Rituál jednající z mýtu implikuje (zahrnuje) obranu řádu světa; napodobováním posvátných vzorů je svět bráněn před uvržením do chaosu. Zpřítomnění kreativní události, například uzdravení způsobené bohem v počátcích časů, je společným cílem mýtu a rituálu. Takto je událost přenesena do přítomnosti a jeho výsledku, tj. uzdravení nemocné osoby, může být dosaženo znovu zde a nyní. Tímto způsobem si také pořádek světa,  stvořený v prapůvodním věku a reflektovaný v mýtech, zachovává svou hodnotu jako příklad a model pro jednání  současných lidí. Události obsažené v mýtech jsou pro náboženskou osobnost skutečně pravdivé. Proto je z vědeckého hlediska užívání slova mýtus v každodenním běžném jazyce nepřesné: pojem mýtu je často výslovně užíván pro něco nepravdivého, utopického, zavádějícího apod.“ [10, s.20/21, 12]  Existují též mýty, které byly vymyšleny k vysvětlení obřadu.  [11]

 

Mýtus dával člověku smysl života. Jedná se o vyprávění mimočasové, jež se cyklicky zpřítomňuje v rituálu a často tvoří víceméně ucelený soubor – mytologii. Obsah mýtu, ačkoliv se může vztahovat například k prvopočátečnímu dění „před dějinami“, se symbolickou formou stává stále znovu událostí, která se stále opakuje. Zpočátku byl mýtus spojen s kultem a byl úzce spjat s rituálem (obřadními úkony). V antické filozofii byl mýtus od doby Platónovy chápán jako výtvor fantazie, nebo jako podobenství kontrastující s pojmovým myšlením.

 

Poeticko-filozofické mýty se užívaly tam, kde nestačily logické důkazy, jako např. mýtus o posmrtném životě,  kosmogonické mýty, tj. mýty o vzniku světa. Mytologie i věda rozšiřují lidské obzory. [13] Starobabylónský epos „Enúma eliš“ („Tam nahoře“) líčí vznik bohů a světa. Svět nebyl stvořen „z ničeho“, byl to „evoluční proces, v němž božstva vystupují z posvátné prvotní hmoty, kašovité, nepopsatelné látky, kde všechno ztrácí identitu“. [13, s.68] …  Podle starověkých Řeků svět vznikl z neurčité pralátky, která byla v chaosu. Chaosu bohové dali řád – tak vnikl kosmos. Stvoření světa byl průběžný proces; božský zápas s chaosem stále trval a lidé potřebovali příliv božské energie, která držela chaos a pohromu v jistých mezích.“ [13, s.71] Všeobecně jsou u nás známé Homérovy mytologické eposy  Ilias a Odyssea. Autoři evangelií, zvláště svatý Pavel a též církevní koncily a jiná opatření církve udělala z Ježíše Krista mýtus. [14] (1.11.1. až 1.11.4.) Mýtus pak vedl člověka k touze po sblížení a setkání s božstvem, tj k mystice.

 

1.1.4.5. Mystika

Slovo mystika pochází z řeckého myó, zavírat ústa a oči, odtud myeó, zasvěcovat, a mystés, zasvěcenec. Evropská kultura většinou mystiku chápe jako náboženskou praxi, spočívající v odpoutání od smyslového vnímání, pohroužení do vnitřních představ, o setkání s Bohem nebo božstvím, ve svém vrcholu pak splynutí s ním. Obecně můžeme říci, že mystika je cesta k Bohu – Absolutnu, Pravdě, Poznání, Osvobození, Osvícení, Vesmírné Moudrosti, k nejvyššímu ideálu člověka. Tato zdánlivá roztříštěnost a různost pojmů, vytvořených v různých částech světa vyplývá z odlišnosti kultur, které je vytvořily. Mystika je ve skutečnosti spíše jádrem každého náboženství. To platí i pro křesťanství, které staví právě na mystické zkušenosti Mojžíše, Ježíše a apoštolů. Ačkoliv i formální křesťanské církve nepochybně čerpají z mystických kořenů, jejich pojetí někdy bývá v tomto ohledu strnulé, tvrdí-li například, že po Ježíšovi už nesmí mít lidé žádné mystické zkušenosti, nebo pouze křesťansky zabarvené. Avšak i v bibli stojí: „Duch vane kam chce.“ Dokladem může být případ křesťanského světce Františka z Assisi, který svého času pro svou mystiku jen o vlásek unikl upálení. V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové době čili v axiálním věku (1.1.5.) začíná převládat i individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb, jako indické mantry nebo modlitba Růžence.

 

Platón popisuje mystický projev jako „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně racionální a má povahu poznání a jasu. Je však třeba poznamenat, že trans nebo extáze byly nejvýše prostředkem k cestě do oblasti posvátna, rozhodně ne samotným cílem. Nápis na Delfské věštírně zní: „Poznej sám sebe“, nikoli „užij si extázi“, ani „oddávej se halucinacím“, či „získej nové závislosti“. Není bez zajímavosti, že právě v delfské věštírně bylo zřejmě odhaleno působení výronů zemského etylénu (nebo etanu), které navozovaly stav transu věštkyň. Navíc, v současných podmínkách technické civilizace je používání psychotropních látek pod záminkou mystické cesty krajně nezodpovědné, například s ohledem na riziko poškození zdraví a psychických nemocí.

 

V širokém povědomí je u nás známá především hathajóga, jako systém určitých tělesných pozic, která je však ve skutečnosti jen okrajovou disciplínou jógy (1.5.4.), sloužící ke zlepšení psychické a fyzické kondice. Základem slova jóga je „jho“, současným ekvivalentem by mohlo být slovo „spojení“. („Jóga“ a české „jho“ mají snad společný indoevropský jazykový původ.) Starodávný indický mudrc Pataňdžálí definuje jógu v „Jóga sútře“ jako „zastavení pohybového principu mysli“, což odpovídá např. Ježíšovu výroku „blahoslavení tiší“. Vesměs všechny mystické směry vedou ve vyšších stupních ke ztišení – meditaci, ač jsou východiska různě formulovaná. Cílem jógy je dosažení Osvobození, zrušení fragmentace mysli, zrušení zdánlivého rozdělení mysli na Boha, svět a člověka. [15,16] Což je mystika.

 

Kabala je druh židovské mystiky. V židovském pojetí mystik (kabalista) se zcela oddává službě Bohu, studiu a naplňování Božích přikázání (Tóry). Své dojmy, techniky a praktiky kabalisté od středověku zapisovali, původně byly veškerá meditační a mystické praktiky předávány a vykládány ústně a byly přístupné jen úzkému okruhu soustřeďujícím se kolem učitele a žáků. Ortodoxní judaismus považuje kabalu za esoterní (tajnou) tradici, která má svůj původ u Mojžíše na Sinaji a která byla předávána z generace na generaci. [15,16]

 

Určitou mystickou zkušenost ve svém životě zažil a zažívá téměř každý člověk, i když třeba jen jako inspirovanou náladu, jako krásný pocit při pohledu do otevřené krajiny či na západ  slunce, jako okamžik tichého štěstí při chvilkovém zklidnění mysli.

 

1.1.5. Náboženství

Náboženství je systém založený na náboženské víře, avšak není s náboženskou vírou totožný. Náboženství obsahuje kromě víry i celou řadu dalších prvků, jako rituály (obřadní úkony), modlitby, prostředí atd., které nejsou vírou, ale s vírou pouze více či méně souvisejí. Ve většině náboženství vystupuje Bůh či bohové, božstvo či božstva, nebo „posvátno“, tj. něco, co stoupenci daného náboženství pokládají za posvátné či nadpřirozené. Náboženství se často vyznačuje svými rituály, tj. obřady, liturgií čili bohoslužbou, vlastní kosmogonií (naukou o vzniku světa) a upřednostňovanými zásadami. Vědecky se studiem náboženství zabývá religionistika, která je skutečnou vědou, pohled věřícího na jeho náboženství popisuje teologie, která vědou není, je ideologií.

 

Definice náboženství, která by byla přijímána širší vědeckou obcí, doposud neexistuje. V odborné literatuře máme obrovské množství nejrůznějších definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definic. Několik z nich uvádíme: Podle Encyklopedie UNIVERSUM [4] je náboženství „vztah člověka k něčemu, co ho přesahuje; představa, že existuje ještě jiný, nadpřirozený svět. Hlavním znakem náboženství je víra, přesvědčení založené na citu, víra člověka v nadpřirozeno, spojená s jeho uctíváním, kultem.“ Gottlieb Fichte říká [17], že „náboženství je poznání; objasňuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být vzneseny, a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým a skutečné posvěcené mysli.“ Sigmund Freud zase opáčí [18], že „náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého.“ Důkladnou charakteristiku uvádí Clifford Geertz [19], podle níž „náboženství je 1) systém symbolů, které 2) v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že 3) formulují pojmy obecného řádu bytí a 4) obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že 5) se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.“ Karel Marx poznamenává [20], že  „náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Náboženství je opium lidu.“ Zato Rudolf Otto trefuje téměř do černého když říká [21], že „jádro všech náboženství tvoří posvátno, které je vlastní každým náboženstvím. Náboženství je pak vztah člověka k posvátnému.“

 

Osová doba čili „axiální věk“ (asi 8. až 3. století př.n.l.) – tak označují historici počátek nových náboženství a filozofií, v té formě, jak je dnes známe. V něm se objevují „nová náboženství a filozofické systémy: konfucianismus a taoismus v Číně, buddhismus a bráhmanistický hinduismus v Indii (1.6., 1.5.2., 1.5.3.), monotheismus na Blízkém východě (1.3.) a řecký racionalismus v Evropě (2.2.3., 2.3.). Uvedené axiální tradice jsou spojeny s osobnostmi, jako jsou velcí židovští proroci 8., 7. a 6. století př.n.l. (1.3.2., 1.7.1., 1.7.2.), mudrci Upanišád (1.5.2.), Buddha (asi 563-483) v Indii (1.6.1.), autor knihy o Tao: Tao-te-ťing (asi Lao-c’- okolo r. 600 př.n.l.) a Konfucius  (551-479 př.n.l.) v Číně, dramatikové 5. století (Aischylos, Sofoklés a Euripidés), Sókratés (469-399 př.n.l., viz 2.4.1.), Platón (asi 427-347 př.n.l., viz 2.4.3.) a Aristotelés (asi 384-322 př.n.l., viz 2.4.4.) v Řecku.“ [13, s.80] O tom všem bude řeč v dalším.

 

1.1.6. Dogma

Řecké slovo dogma (množné číslo: dogmata, bez dogmat apod.) znamená názor, učení. Dogma je přesně formulováná teologická nebo filosofická téze (čili tvrzení), která nepřipouští žádné námitky, žádné pochybnosti. Tímto termínem se označují také články víry, které církev označuje jako zjevenou pravdu. Teologicky je dogma výpovědí o víře, kterou např. církev katolická považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být katolíkem. Dogma vymezuje hranice, ke kterým křesťan může ve své víře nejvýš dojít. Například katolické dogma o neposkvrněném početí panny Marie tvrdí, že panna Marie počala Ježíše Krista bez  pohlavního styku s mužem, byla oplozena třetí osobou Boha – Duchem svatým a zůstala i po porodu, po celý svůj život pannou! Kdo tomuto dogmatu doslova nevěří, není katolík! Vzhledem k tomu, že odborník v medicíně může jen ztěží tomuto dogmatu uvěřit, pojistila se církev tím, že absolventi lékařské fakulty museli ve středověku a jistě ještě i v novověku před promocí přísahat, že tomuto dogmatu věří, jinak by nemohli být připuštěni k promoci a nemohl by jim být udělen titul doktora veškerého lékařství MUDr.

 

1.2. Náboženství starověkého Egypta

Ze starověkého Egypta nemáme nábožensko-filozofickou literaturu, jako např. z Indie, avšak náboženství starověkého Egypta na vznik křesťanství vliv mělo, a to dvojí:

1. ovlivnilo křesťanství nepřímo, přes judaismus, neboť mělo zřejmě vliv na vznik „mojžíšského“ henotheistického a později i monotheistického, tj. jednobožského kultu Jahweha, a tedy na vznik judaismu. Henotheismus uznává existenci více bohů, ale sloužit dovoluje jen jednomu – tomu nejvyššímu;

2. ovlivnilo přímo ranné křesťanství, které se v prvních stoletích našeho letopočtu v Egyptě značně rozšířilo a před příchodem islámu (r. 656) v Egyptě  zcela převládalo.

 

Egyptské náboženství bylo pravděpodobně výchozím základem pro židovsko – křesťanskou teologii. Křest, posmrtný život, poslední soud, narození z panny, ukřižování, zmrtvýchvstání,  archa úmluvy, obřízka, spasitelství, Svaté přijímání, velká potopa, Velikonoce, Vánoce, oběť Beránka a mnoho dalších myšlenek vlastnili Egypťané dávno před judaismem a křesťanstvím. [14]

 

Náboženství starověkého Egypta bylo polytheistické (mnohobožské). Ve Staré říši byl nejvýznamnější bůh slunce Ré, v Nové říši nabýval na významu bůh hlavního města Nové říše Vesétu, bůh nebes, a tedy i slunce, větru apod. – bůh   Amon, který byl časem sjednocen a bohem Ré na boha Amenré; dále to byl stvořitel světa menfisský bůh Ptah; bohyně lásky a krásy Háthor (s kravími rohy a jinými kravími symboly); bůh pohřebišť Anúpev (řecky: Anubis) se šakalí hlavou; bůh moudrosti, léčitelství a písma Tóth, jehož živočišnými formami byli ibis a pavián; krokodýlí bůh Sobek (Sebek);  bůh posledního soudu Usíre (řecky: Osiris), jeho sestra a manželka bohyně Eset (Isis), jejich syn bůh Hór, jehož živým vtělením byl vždy vládnoucí faraón, a mnozí jiní bohové. Ve starém Egyptě se užívalo okřídlené úsloví: „tisíc bohů egyptských“.

 

Nesmírně bohatý staroegyptský pantheón (Pantheón byl v Římě chrám všech bohů; zde přeneseně: pantheón jako souhrn všech bohů) nevyhovoval vzdělaným kněžím, kteří filozofovali nikoliv však směrem k vědě, jako tomu bylo v Řecku, nýbrž, podle všeho postupně vytvořili tajné monotheistické náboženství. Toto tajné monotheistické náboženství kněží považovalo bohy za součásti jediného boha, jímž byl snad sluneční bůh Aton. Kněží byli pod přísahami přísného tajemství do tohoto náboženství postupně zasvěcováni.

 

1.2.1. Achnatonova náboženská revoluce:

vznik prvního monotheismu

Amenhotep IV., král 18. dynastie (řecky: Amenofis IV. čili Achnaton – vládl: 1370 až 1352 př.n.l.), trpěl vrozenou hormonální vadou, která se projevovala na jeho vzhledu a způsobovala jeho dušení poruchy. Měl nepěknou „ženskou“ postavu se širokou pánví, podlouhlý obličej, mohutné rty a hubené ruce.  Přesto se, na rozdíl od jiných egyptských panovníků, dával vyobrazovat nikoliv idealizovaně, nýbrž tak, jak skutečně vypadal. Od dětství trpěl záchvaty a vidinami. Při svém vzdělávání byl zřejmě též zasvěcován do zmíněného tajného monotheistického náboženství kněží. Začal věřit, že v jeho záchvatech a vidinách k němu promlouvá sám bůh Aton. Moc kněží, zvláště kněží boha Amona v hlavním městě Nové říše Vesétu v posledních staletích stále rostla a v tehdejší době už vážně ohrožovala moc samých králů. To se králi nelíbilo.

 

Porušil přísahu tajemství monotheistického náboženství kněží a vydal rozkazy, jímž drsně zrušil tradiční staroegyptské polytheistické náboženství, zakázal uctívání všech bohů kromě jediného „pravého“ boha Atona, jehož „nejlepším“ znázorněním byl zlatý sluneční disk, často okřídlený a se symboly královské moci. Sám si změnil své jméno na Achnaton (tj. „Atonovi prospěšný“). To vyvolalo velké nepokoje, zvláště v hlavním městě Vesétu. Amonovi kněží tajně sloužili Amonovi dále a kuli pikle proti králi. Achnaton to věděl a proto opustil hlavní město Vesét a založil na poušti ve Středním Egyptě, kde je dnes Tel el Amarna, nové hlavní město Achetaton („Atonův obzor“). Sem se odstěhoval s celým svým dvorem, správním aparátem říše, Atonovými kněžími, s úřednictvem, se svými stoupenci a s jejich rodinami. Na holé pouštní pláni dal vybudovat celé město s paláci a chrámy. V něm se oddával kultu Atona a o vládu země moc nedbal. Násilí nenáviděl. Byl snílek a idealista.

 

Tento stav vedl k úpadku Egypta, který vážně ohrožovali Chetité. Naštěstí v té době zemřel. Jak Achnaton zemřel není jasné.  Pravděpodobně jej otrávili kněží. Po smrti se Achnaton stal zavrženým králem. Mělo být zničeno vše, co zanechal.  Jeho město Achetaton bylo zcela zničeno. Jeho jméno mělo být vymazáno z písemností a vytesáno z kamenných památek. Měl být zcela vymazán z historie. Naštěstí se to zcela nepodařilo. První pokus o monotheistické náboženství na světě  Achnatona nepřežil. Ztroskotal.

 

1.2.2. Mojžíš

Chabirové (Habirové, Hebrejci) se objevují na scéně dějin někdy po r. 2000 př.n.l. Podle bible do „Země zaslíbené“ (Palestiny, tj. Kenaanu či Kanánu) přišel patriarcha a náčelník kmene Hebrejců Abrahám se svým rodem a čeledí. Jeho vnuk Jákob přijal jméno Israel, tj. prý „Zápasí Bůh“ – asi spíše: „boží bojovník“. Měl dvanáct synů, od nichž odvozuje svůj původ 12 kmenů izraelských. Jeden z těchto synů – Josef přivedl podle bible do Egypta tento původně nomádský kmen, který se usadil nilské deltě. Je možné, že se tak stalo za panství semitských nomádských Hyxósů, kteří ovládli většinu Egypta, kde vládli asi od r. 1680 do r. 1580 př.n.l. Po jejich vyhnání z Egypta Izraelité asi ztratili svou výsadu svobodně používat své území v Deltě a podle bible upadli do egypského „otroctví“, což bylo spíše nevolnictví stejné jako u všech Egypťanů, poddaných králi, ovšem zřejmě se značnou diskriminací. Jejich sociální a pracovní podmínky se stále zhoršovaly, proto je z Egypta vyvedl asi okolo r. 1220 př.n.l. Mojžíš. Putovali dlouho sinajskou pouští (a snad i pouští na východní straně Akábského zálivu) a nakonec došli do Palestiny, jak jim to slíbil jejich Bůh Jahweh. Toto opuštění Egypta (exodus) je Židy oslavováno v jejich svátku pesach – velikonocích (srovnej ruský název velikonoc: „páscha“) a stalo se symbolem osvobození Židů. Na hoře Sinaj (nebo snad na hoře stejného jména v poušti na východní straně Akábského zálivu) dostal Mojžíš od Boha Jahweha desatero božích přikázání a později podle židovské tradice i Zákon, tj. Tóru, čili pět knih Mojžíšových. Název „Sinaj“ je patrně podle mezopotámského boha měsíce, který se jmenoval „Sin“. Bůh Jahveh byl původně rovněž bohem měsíce pouštních nomádů Chabirů, tj. Hebrejů.

 

Zákon přijatý prorokem od Boha na hoře je starým známým motivem. V Indii byl dárcem zákona Manou. Na Krétě vystoupil Minos na horu Dicta, kde mu Zeus předal posvátný zákon. V Egyptě byl Mises, který přinesl kamenné tabulky, na nichž byl zapsán boží zákon. Tento mýtus s největší pravděpodobností inspiroval autora příběhu Mojžíše, který přinesl kamenné desky se Zákonem – Desaterem. Manou, Minos, Mises, Mose (tj. staroegyptsky Mojžíš). Desatero bylo převzato z kapitoly 125. Egyptské Knihy Mrtvých.  Tam se obhajuje mrtvý před bohy: „Nekradl jsem.“ (Nepokradeě!) „Nezabil jsem člověka.“  (Nezabiješ!) „Nelhal jsem.“ (Nepromluvíš křivého svědectví..“) atd. [14]

 

Achnaton vládl v létech 1370-1352 př.n.l. Mojžíš žil v Egyptě pravděpodobně za krále Mereptaha (1232-1224 př.n.l.), syna slavného Ramesse II. [22], a tedy déle než o století později. Pokud je tedy tento předpoklad a předpoklad o době Josefově za panství Hyxósů (1680 – 1580 př.n.l.) spávný, žily izaelské kmeny v nilské deltě asi 4 staletí. Bohužel, žádný písemný dokument z rozsáhlé starověké sbírky egyptských papyrusů to nepotvrzuje.

 

Podle bible se faraonovi nelíbilo, že se Hebrejci v Egybtě značně roznožují. Přikázal, aby bylo omezeno jejich rozmnožování zabíjením jejich novorozených chlapečků porodními bábami a když to nepomohlo, tak jejich utopením v Nilu. Matka Možíšova položila novorozeného Mojžíše do vysmolené ošatky, kterou položila do rákosí na břehu Nilu. Mojžíše našla při koupání faraonova dcera, která jej adoptovala. Jako adoptivního syna dcery krále vzdělávali jistě Mojžíše egyptští kněží a on sám byl asi též vysvěcen na egyptského pohanského kněze. Vysvěcení na kněze bylo ve starověkém Egyptě ekvivalentem dnešního udělení doktorského titulu. Mojžíš se tedy mohl seznámit i s tajným monotheistickým náboženstvím egyptských kněží a snad i se zavrženým Achnatonovým kultem boha Atona. Je velmi pravděpodobné, že právě to mohlo inspirovat Mojžíše, aby z pantheonu mnohých bohů pouštních kočovníků Chabirů (Hebrejů) vyzdvihl a povýšil jejich boha měsíce  Jahweha na jediného Boha Izraelců a tím založil nové „mojžíšské“ henotheistické (1.2.) a posléze i monotheistické náboženství – jahwismus čili judaismus.

 

1.2.3. Rané křesťanství v Egyptě

Podle tradice byla křesťanská církev v Egyptě založena svatým Markem – evangelistou (tj. autorem evangelia svatého Marka). Egypt byl tehdy součástí římské říše. Křesťanství bylo římskou administrativou dlouho pronásledováno. Nehledě k tomu, už v r. 204 byly křesťanské obce prakticky ve všech městech a vesnicích nilského údolí.  Asi v polovině 4. století byl uskutečněn nejstarší koptský překlad bible. Egypťané zůstali monofysité, což vedlo k založení koptské (národní egyptské) církve v r. 451. Monofysismus tvrdil, že Kristus má jedinou, božskou přirozenost, kterou pozemský Ježíš nese v sobě, ale která se s lidskou přirozeností žádným způsobem nespojuje ani nemísí. Podle katolického náboženství jde o herezi, tj. kacířství, neboť podle jejich věrouky Ježíš byl Bůh a současně člověk.

 

1.2.4. Starověké egyptské náboženství a křesťanství

Že skutečně starověké egyptské náboženství ovlivnilo křesťanství, usuzujeme z řady  zajímavých blízkých rysů obou náboženství:

1. Nejsvětější trojice křesťanů: Bůh Otec, Syn – Ježíš a Duch Svatý;  a nejvyšší božská trojice: Amon-Mút-Chonsu (nejvyšší bůh Nové říše, jeho manželka a jejich syn), a jiná božská trojice: Usíre (Osiris), jeho sestra a manželka Eset (Isis) a syn Hor.

2. Staroegyptský bůh Hór se narodil 25. prosince panně Isis-Meri. Jeho zrození bylo doprovázeno zjevením hvězdy na východě, kterou sledovali tři králové, aby tak našli a uctili novorozeného spasitele. Ve 12ti letech byl zázračným dítětem-učitelem. Ve 30ti byl pokřtěn bohem Anúpevem a tím začala jeho vláda. Hór měl 12 učedníků, s nimiž cestoval a konal zázraky jako uzdravování nebo chůze po vodě. Byl znám pod mnoha přenesenými jmény, jako „Pravda“, „Světlo“, „Pomazaný Syn  Boží“, „Boží pastýř“, „Beránek Boží“, atd. Když byl zrazen Typhónem, byl Hór ukřižován, pohřben 3 dny a poté vstal z mrtvých. Typhón byla nestvůra, kterou řecký bůh podzemní propasti Tartaros zplodil s matkou země Gaiou. [14] Jde zřejmě o báji z období ptolemajského, v němž docházelo k prolínání egyptských a řeckých bájí.

3. Na zdech egyptského chrámu v Luxoru jsou z doby asi před 3500 lety vyobrazení o předzvěsti neposkvrněného početí, zrození a uctívání boha Hóra. Obrazy začínají oznámením panně Isis, že zplodí boha Hóra, potom svatý duch  Néf  oplodní pannu, následuje zrození boha Hóra z panny a jeho uctívání. To přesně odpovídá příběhu o Ježíšově zázračném početí a zrození. [14]

4. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista a zmrtvýchvstání boha Usíra (Osirise), který zemřel při jarní rovnodennosti a třetího dne vstal z mrtvých!

5. Soud duše zemřelého před bohem Usírem (Osirisem) uváděný v knihách mrtvých a Kristův poslední soud.

6. Kult a zpodobňování Krista jako „Beránka božího“ velmi připomíná kult a zpodobňování „berana božího“ Amona  –  jeho zvířecí podoba byla beran –  nejvyššího boha Nové říše.

7. Egyptská „Madona“: bohyně Eset (Isis) s božským dítětem Hórem v náruči je od křesťanské Madony někdy k nerozeznání. Eset (Isis) byla stejně jako panna Maria panenskou matkou.

8. Egyptský bůh Usíre (Osiris) dal své sestře Eset (Isis) pohár s vínem, představující jeho krev nebo víno proměněné v jeho krev, aby ona k němu zahořela láskou. Když Isis vypila toto víno, spojila se s ním. [23, s. 213] Podobně křesťané nebo aspoň katoličtí kněží pijí víno proměněné v krev Kristovu, aby se s ním duchovně spojili.

9. Staroegyptské zpodobňování duše ve formě bílého ptáka ibise připomíná křesťanské zpodobňování duše a Ducha svatého ve formě bílé holubice.

10. Kříž věčného života „ANCH“ (přesněji: nesmrtelného života, neboť bohové nežili od věků, pouze na věky),  který drží v ruce všichni bohové starého Egypta i zemřelí faraónové jako bohové, připomíná kříž křesťanský. Dnes tento ANCH používají koptové jako křesťanského kříže, ale i u nás je možné jej někdy vidět na náhrdelnících našich žen. Zajímavý je jeho vznik. Egypťané ve starověku chápali věčnost biologicky a znázorňovali ji na papyrech i na kameni řetězcem, jehož články byly střídající se stylizované mužské a ženské pohlavní orgány, zjednodušené tak, že mužský orgán byl znázorněn jako T, původně s rameny ohnutými ke kmeni písmene T  (penis + 2 varlata po stranách), k němuž nad vodorovným ramenem dosedal symbol vagíny, znázorněný „zlomenou elipsou“, takto: (). Z tohoto řetězce byl z praktických důvodů vyjmut jeden dvojčlánek. Tak vznikl kříž věčného života ANCH egyptských bohů, používaný dnes křesťanskými kopty v Egyptě.

()

Ť

Prudérní puritány to sice může šokovat, ale je tomu skutečně tak.

Poznámka: Slovo ANCH je obsaženo ve jméně faraona TUT-ANCH-AMONa. Význam tohoto jména není zcela jasný, může snad znamenat: mocný je Amonův život“.

 

Vypadá to, jako by první křesťané ze staroegyptského doslova opisovali.

 

 

 

1.3. Vliv mezopotámských kultur na judaismus

Mezopotámské kultury měly vliv na křesťanství přes bibli a judaismus.

 

1.3.1. Další dějiny Izraele

Podle bible, po Mojžíšově smrti Izraelci dobyli pod vedením Jozue-ho většinu Palestiny, ale nikdy ne celou. Jozue a Ježíš je stejné jméno, hebrejsky: „Jehošua“, tj. „Osvoboditel“. (V Ježíšově době byla už hebrejština mrtvým jazykem Bible – podobně jako dnes latina. Židé hovořili aramejsky: Jošua či Ješua, krátce: Ješu, z toho latinské: Jesus). Vyspělá kultura palestinských městských států nezůstala bez vlivu na Izraelce. Izraeli vládli nejdříve soudci a nakonec králové. Izraelské království bylo nejslavnější  za králů Davida (1013-973 př.n.l.) a jeho syna Šalomouna (970-931 př.n.l.). Šalomoun dal stavět v Jeruzalémě chrám, který se stal střediskem judaismu a kultu Jahweha, a symbolem politické moci a jednoty Izraele. Kolem r. 931 př.n.l., se království rozdělilo na dva státy. 10 severních kmenů vytvořilo severní království Israel a dva kmeny: Juda a Benjamin měly jižní království Judské. České jméno Žid je vlastně francouzským způsobem vyslovovaný název „Jude“ (přesnější francouzská vyslovnost je „žüd“). Kněžský kmen Levi byl rozptýlen mezi všemi izraelskými kmeny a udržoval náboženskou, kulturní a národnostní jednotu. Mezi oběma státy docházelo k bojům, což oslabovalo Izrael. R. 722/721 př.n.l. dobyli Asyřané Samaří, hlavní město severního Izraele. Značnou část obyvatelstva odvlekli do zajetí. Těchto deset izraelských kmenů se „ztratilo“ ve velké říši Asyřanů a už se nikdy nevrátilo. Do Izraele, tj. hlavně do jeho střední části – Samařska –  přišli cizí osadníci, jimž říkali Židé Samaritáni, které Židé nenáviděli. Jižní stát – Judsko dobyl v r. 587/586 př.n.l. babylónský král Nabukadnesar (též Nabochodonosor, krátce: Nabuko – viz název známé Verdiho opery) . Jeruzalémský chrám byl zničen. Nastaly další deportace tentokrát judského obyvatelstva do babylónského zajetí. Když v r. 538 perský král Kýros dobyl Babylón, povolil Židům návrat do vlasti. Někteří Židé však v Babylóně zůstali. V létech 520-515 př.n.l. vystavěli Židé druhý jeruzalémský chrám.

 

1.3.2. Kompilování židovské bible

Tóru čili Starý zákon bible dostal podle bible Mojžíš od Jahweha. Ve skutečnosti však byla Tóra kompilována (poskládána) nejméně ze čtyř textů: jahvistického (J), elohistického (E), kněžského (P) a textu konečné redakce (R). Jahvisticky text používá pro Boha název Jahweh (psáno: JHWH) a souvisí s Jižním královstvím kmene Judy. Údajně měl vzniknout kolem roku 950 př. n. l., tj. za krále Šalomouna. Elohistický text používá pro Boha název Elohim (= doslova „bohové“ – snad pozůstatek polytheismu nebo později plurál majestatis? Jako: „My, císař Karel …“) souvisí patrně se Severním izraelským královstvím. Podle německých badatelů měl tento text vzniknout kolem roku 850 př. n. l. Jahvistická a elohistická redakce měla být zkombinována kolem roku 750 př. n. l. Pramen kněžský (P) vznikl snad po pádu Severního království, tj. snad po r. 721 př.n.l. Do textu Tóry měl být vkomponován při finální redakci nejen kněžský  text P, ale i text závěrečné redakce R v 5. století př. n. l., tj po obnově jeruzalémského chrámu. [24]

 

1.3.3. Vliv mezopotámské kultury na text bible

Zjišťujeme, že pobyt Židů v zajetí babylónském (586-537 př.n.l.) nezůstal bez vlivu na znění textu bible. O tom svědčí tyto skutečnosti:

1. Bible ve své kosmogonii, tj. při svém popisu vzniku světa vychází ze starobabylonského eposu o stvoření světa „Enuma-eliš“ („Tam nahoře“), jehož nejstarší objevený text je z 10. století př.n.l. … (Kosmogonie je nauka o vzniku světa.) V eposu se říká, že na počátku existovala jenom voda (vlnění) a všude panoval chaos. [25] Bible o tom praví: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ (Genesis, hlava 1., verš 2.) [26]

 

2. Při porovnávání textů bible a zmíněného starobabylonského eposu překvapuje především celková následnost událostí, vznik nebe a nebeských těles, oddělení vody od země, stvoření člověka šestého dne a také odpočinek boha v bibli sedmého dne a společná hostina babylonských bohů v eposu, připadající rovněž na sedmý den. Podle bible [26] stvořil Bůh Jahweh: 1. den: světlo, den a noc; 2. den: nebe, oddělil vody pod nebem a nad ním (tehdy se lidé domnívali, že „nad nebem“ je vodstvo, z něho prší); 3. den: oddělil vody od země (vzniklo moře a země) a stvořil též rostliny; 4. den: bylo stvořeno slunce, měsíc a hvězdy; 5. den: živočichové; 6. den: člověk: muž a žena, ale ještě ne Eva z žebra Adamova – tu stvořil podle bible až v dalším – podle židovské tradice první Adamova žena byla Lilita, která byla pro neposlušnost zavržena.  V bibli je v tom poněkud zmatek. Nejdříve, v 1. hlavě se praví jen, že „Bůh, tj. Elohim stvořil … muže a ženu je stvořil“ (Genesis, h.1, v. 27)  a její jméno se neuvádí.

 

Později, v druhé hlavě (v Genesis, 2, 18-23) bez souvislosti s výkladem o stvoření ženy v 1. hlavě, se hovoří o stvoření Evy Hospodinem, tj. Jahwehem!  Vypadá to tak, že první zmínka o stvoření bezejmenné ženy je z elohistického textu a druhá, o stvoření Evy z  žebra Adamova, z textu jahwistického. A Lilita byla asi vynechána, neboť podle židovské tradice Adama neposlouchala a byla zavržena, proto se prý o této první Adamově ženě v bibli nemluví.  7. den Bůh odpočívá, což trvá dodnes. (Genesis, 1, 3-31; 2, 1-3)

 

3. Podle starobabylonského eposu: „Krev boha Apsua smísili (bohové) s hlínou a z této hmoty vznikl první člověk.“ [22] Podle bible: „I vytvořil Hospodin, (tj Jahweh) Bůh  člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Genesis, 2, 7) [26]

 

4. V klínopisných tabulkách vykopaných v Babylonu se píše, že bůh Enki má nemocné žebro (sumersky „ti“). Bohyně povolaná mu žebro vyléčit se jmenuje „Ninti“ („Paní s žebrem“), přičemž není zcela jasné, zda výraz žebro byl přeložen ve správném významu. Další význam „ninti“ je „paní, která dává život“. Hebrejci nahradili Ninti Evou (jméno jejich legendární pramáti lidstva Eva je doslova: „paní, která dává život“). Manipulace s „božím žebrem“ ale nebyla zapomenuta a byla upravena do podoby, kterou známe z bible, že totiž Eva pochází z žebra Adamova. (Genesis, 2, 22) [26] To proto, že tvůrci bible nebo její pozdější upravovatelé nemohli připustit, že „Bůh Jahweh“ by mohl být nemocen a že by jej musel někdo léčit.

 

5. Vědci správně předpokládají, že text Genese (h.3.v.5), v níž ďábel (had) svádí Adama a Evu, když je vyzývá, aby jedli ovoce ze stromu poznání: „a budete jako Bůh znát dobré i zlé“. Ve starším vydání bible je doslova: „a budete jako bohové“(!!!) znát dobré i zlé“. To je pozůstatek polytheismu či henotheismu (1.2.), který rabíni přehlédli, takže v Bibli zůstal. (Pozn. J.B.).

 

6. Zajímavé je i podání „prvotního hříchu“. Zatímco v bibli působí v roli svůdce had (ďábel), v mezopotámském eposu vystupuje v roli pokušitele bůh Ea. Obě verze vyjadřují myšlenku, že poznání dobra a zla, tedy moudrosti, činí člověka rovna bohům. Proto se také v ve třetí kapitole Genese v.22, dočteme: „I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk  jako jeden z nás , zná dobré i zlé. [27] (z nás“!!! množné číslo, nikoliv „jako já“, zase pozůstatek polytheismu.) Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ Stejně jako některé další texty, mají polytheistický či henotheistický (1.2.) smysl. (Zřejmě to způsobila nepozornost židovských redaktorů, takže se v biblických textech našly i další stopy starých polyteistických či henotheistických prvků.) Později bylo toto rozhodnutí dále upřesněno: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je to jen tělo. Ať je jeho dnů sto  dvacet  let!“ (Genesis, 6, 3) [26]

 

7. V téže knize bible, v h.6, v. 2 se mluví podle starého překladu Bible o „synech božích“! To však působilo jako pěst na oko, proto to bylo v  ekumenickém vydání bible [27] změněno na „synové božští“  a ve vydání z 21. století o „Božích synech“! Přičemž stejné označení „synové boží“ používá starobabylónský epos pro vzbouřené bohy, kteří skutečně byli syny boha Apsua a bohy-ně Tiámat. [25]

 

8. Předlohou biblického praotce Noe (Genesis, 6,9 – 9,17) je Utanapišti, ze starobabylónského eposu o Gilgámešovi, navazující na podobný sumerský epos z doby okolo 2750 př.n.l. V eposu o Gilgámešovi nařídil bůh potopu. Utanapištimu bůh Ea poslal vzkaz prostřednictvím rákosové chýše. „Ty, chýše z rákosu slyš! Ty, stěno, rozuměj! Muži šupparacký, synu Ubartua strhni dům, vystav loď, bohatství zanech, život vyhledej! Majetek v nenávisti měj, život zachovej! Všechno sémě živoucí do lodi uveď!“ Za povšimnutí stojí, že stejně jako izraelský Bůh, mluví se svým chráněncem prostřednictvím „něčeho“, v tomto případě stěny chýše. [25] Podobně Jahveh mluvil s Mojžíšem např. prostřednictvím hořícího keře.  Před potopou se zachránil Utanapišti v arše se zvířaty, který po ukončení deště vypustil holubici, která se vrátila, přesně jako v bibli a podobně jako v mnohých podobných mýtech. Příběh o Noemovi a Noemově arše byl převzat z mezopotámské tradice. Koncept potopy je ve starověkém světě všudypřítomný, ve více než 200 různých pramenů, z různých období. [14]

 

9. Když se Mojžíš narodil, byl uložen do rákosové ošatky a spuštěn po řece, aby byl ochráněn před vybíjením nemluvňat. Byl zachráněn dcerou vladaře a ta z něho vychovala prince. Tento příběh je vytažen z akkadského mýtu o králi Sargonovi z doby asi 2250 př. n.l.   Sargon byl po narození uložen do rákosové ošatky a spuštěn po řece, aby byl ochráněn před vybíjením nemluvňat. Byl zachráněn a vychován královnou Akki. [14]

 

Z uvedeného ovšem plyne nezvratná skutečnost, že bible vznikla, kromě jiného též převzetím pověstí starší, mezopotámské a dokonce až sumerské kultury a jejich úpravou a zapracováním do kultury židovské.

 

1.4. Hinduismus a buddhismus

Prvním důvodem, proč se v této knize též seznámíme s hinduismem a buddhismem je skutečnost, že je pravděpodobné, že hluboké historické křeny křesťanství sahají až do Indie. Jak bude ukázáno v dalším o gnózi (1.11.7), křesťanství a snad i Ježíš Kristus mohl být ovlivněn přes gnózi i těmito indickými naukami. Druhým důvodem je skutečnost, že bez pochopení negativního poměru ke světu u indických filozofií, hinduismu (novějšího nežli z nejstaršího védského období) a buddhismu, ale též u Apokalypsy bible a křesťanských gnostiků, nelze docenit kladný vztah antické idealistické filozofie, judaismu a pauliánského křesťanství ke světu a jejich příznivý vliv na vytváření filozofie věd v Evropě, na rozvoj Evropy a na ovládnutí světa evropskou civilizací. Pauliánské křesťanství je křesťanství vytvořené ve své konečné podobě svatým Pavlem, na základě Nového zákona, jehož knihy, s výjimkou listu Jakubova, jsou jím ovlivněny. K pauliánskému křesťanství patří: katolicismus, řeckokatolická, pravoslavná a většina protestantských církví.

 

Indie je nejstarším pramenem duchovních, nábožensko-filozofických idejí a literatury. Existují sice starší literární památky mezopotámské, z nichž lze vyvodit rovněž určitá světonázorová naučení, např. zmíněný epos „Enuma-eliš“ („Tam nahoře“) a epos o Gilgámešovi, a též písemné památky egyptské, např. Rady otce synovi, v nichž lze nalézt rovněž jakési elementy světového názoru, ale o skutečné duchovní, nábožensko-filozofické literatuře lze hovořit až v Indii. Jsou to především hinduistické Védy (1.5.1.), Upanišády (1.5.2.) aj., a konečně je to bohatá buddhistická literatura – pálíjský kánon (1.6.) apod. Nábožensko-filozofický ideový vliv vyzařoval z Indie jak na Dálný východ: do Burmy, Thaiska, Indočíny, Indonézie, Tibetu, Mongolska, Číny a Japonska, tak i na západ, díky suchozemské „hedvábné cestě“ i cestě námořní. Buddhističtí mniši diskutovali údajně v antických Aténách (snad i se Sókratem? – 2.4.1.). Později byli též vysláni indickým králem Ašókou (300-232 př.n.l.) na západ. V blízkosti Marseille byl objeven v jeskyni reliéf Buddhy z té doby. Čilý byl obchodní a ideový styk s Indií v Alexandrii, kde snad byla dokonce i buddhistická kolonie. Jak je zřejmé z literatury [28, 29], ovlivnil hinduismus a buddhismus pravděpodobně gnózi a snad i rané křesťanství a  Ježíše Krista.

 

1.5.       Hinduismus
Termín hinduismus není jen označením náboženství, nýbrž se vztahuje k veškeré civilizaci hinduistů. K hinduismu nelze konvertovat, hinduistou se člověk musí narodit. V dějinách hinduismu vidíme sedm vývojových fází:

1. védské období od 2. tisíciletí do 7. stol. př.n.l.,

2. bráhmanismus od 7. stol. do 2. stol. př. n.l.,

3. klasický hinduismus od 2. stol. př. n.l. do 4. stol. n.l.,

4. puránské období od 4. do 8. stol.,

5. příchod monotheistického hinduismu od 8. do 11. stol.,

6. dobu bhakti od 11. do 19. stol. a

7. moderní období 19. a 20. stol.

 

1.5.1.Védy
Védské náboženství je založeno na nejstarších náboženských knihách Védách. Sanskrt, jazyk véd je jeden z nejstarších známých literárních jazyků. Sanskrt stejně jako jazyky slovanské patří do satémové indoiránské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Satémová větev má blízká slova pro sanskrtskou  číslovku „sata“ = „sto“. Na sanskrtu je krásně vidět  příbuzenství indoevropských  jazyků. Sanskrtské slovo „véda“ má s českým slovem „věda“ prakticky totožný význam: znalosti, vědění. Sanskrt je liturgickým jazykem hinduismu, buddhismu (1.6.) a džinismu (1.5.3.2.). Je též jedním ze 23 oficiálních jazyků dnešní Indie. Jeho podoba v mahájánovém buddhismu a podoba dnešního sanskrtu se však od védské podoby sanskrtu liší. Starověká latina se od latiny středověké liší rovněž. V Indii a jihovýchodní Asii má sanskrt podobnou úlohu jako řečtina a latina v Evropě. Je jím psaná významná část indické filosofie a hinduistické tradice. Védy přinesli do Indie indoevropští  kočovní dobyvatelé, kteří vnikli do Indie z Iránu.

 

Védy mají čtyři knihy: Ragvéd, obsahující hymny a modlitby, Sámavéd, zabývající se  zpěvy, Jadžurvéd, týkající se obětí  a Atharvavéd uvádějící magické formule. [30] Vznikly mezi r. 1500 a 1000 př. n.l. Téměř jedno tisíciletí se Védy memorovaly a byly předávány ústně, než byly zapsány písmem brahmí, jehož první doklady pocházejí až z 2. poloviny 4. století př.n.l. Tímto písmem jsou tesány nápisy krále Ašóky  (300-232 př.n.l.). Později byly Védy psány hlavně písmem devanágarí (písmem „božského domu“). Náboženství véd je polytheistické s uctíváním božstev přírodních sil: bohové Indra, Varuna, Agní aj. Bůh Agni měl podobu obětního ohně. (Podobnost satémové jazykové skupiny: agni à rusky: ogoň, foneticky:„agoň“, tj. oheň.)

 

1.5.2. Bráhmany

K Védám byly asi kolem r. 1000 př.n.l. připojovány výklady o smyslu oběti – bráhmany. Od nich se odvozuje označení bráhmani, jméno védských obětních kněží. Začala  fáze bráhmanismu. Dosáhla vrcholu v Upanišadách, které vznikly asi v 8. – 2. stol, př.n.l. [31] Slovo „upanišáda“ znamená něco jako „blízko sedět“ u svého učitele. (Je v něm sanskrtské slovo „šad“ = „sedět“ – jak jsou ty indoevropské  jazyky blízké!)

 

Pojem Bráhma znamenal původně modlitbu, v Upanišádách je to však už  prapodstata vesmíru. Podobně pojem átman znamenal původně dech,  v Upanišádách je to však už  prapodstata jednotlivého člověka. [30] („átman“ = původně „dech“ – srovnej s německým „atmen“ = „dýchati“ – opět příbuzenství indoevropských jazyků!) Brahma tj. řídicí princip veškerenstva (světová duše) proniká celý vesmír, ale aby se mohlo spojit s átmanem, je nutno asketismem odstranit překážku, jíž je tělo. Budhismus (1.6.) existenci átmanu popírá. [32]. Átman je dnes pojem blízký, avšak nikoliv totožný s pojmem duše. Podle hinduistického chápání …  átman existuje mimo tělo a myšlení, a jakožto absolutní vědomí je identické s bráhma (věčným nepomíjejícím absolutnem). V Upanišádách jsou už všecky nauky, které jsou od té doby důležité v hinduismu: víra v nejvyšší bytost, jímž je prapodstata vesmíru Bráhma a snaha o sjednocení podstaty átmanu jednotlivého člověka s Bráhmou; učení o reinkarnaci (tj. převtělování), které se zakládá na zákonu o příčině a následku každého jednání, zvaném „karma“.  Tato nauka o reinkarnaci čili převtělování (u nás spíše známá jako: „stěhování duší“) učí, že se lidská duše po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (karman = čin). Člověk si svými činy (i mluvou) vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních daného člověka. Tento karmanový zákon je zcela nezávislý na bozích – je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Bohy tedy nelze prosit o smilování v tomto směru. Negativní karma není dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů pravého jednání dharmy, tj. porušením zásad hinduismu. Příčinou toho je nevědomost, která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním.

 

Dharma („pravé jednání“ – 1.6.2.) je název náboženství hinduistického i buddhistického. Z ustavičného koloběhu znovuzrozování, zvaného „samsára“ je možno se dostat jedině dosažením osvícení, zvaném „mókša“, tj. stavu osvobození získaného asketismem, umrtvováním těla vůlí a následným sjednocením s Brahmou, tj. řídicím principem veškerenstva (světovou duší) pronikající celý vesmír. Je to podoba buddhistické „nirvány“ (1.6.2.). V době bráhmanismu hinduismus spočíval hlavně na rituální praxi bráhmanů, takže obyčejný člověk měl přístup k Brahmovi jedině jejich prostřednictvím. Upanišády umožňují však dosáhnout vysvobození (osvícení „mókša“), jímž se duše osvobozuje od koloběhu nových zrození, nejen prostřednictvím obřadů bráhmanů, ale též poznáním čili moudrostí. Tato cesta moudrosti:  džňána-márga ovlivnila zřejmě též křesťanskou gnózi (1.11.7.) a snad  i Ježíše Krista (1.11.1.).

 

Vnucuje se nám srovnání: katolicismus lpí na prostřednictvím církve mezi člověkem a Bohem podobně jako bráhmanismus lpí na prostřednictví obřadů bráhmanů mezi člověkem a Bráhmou. Upanišády umožňují přímý kontakt a ztotožnění podstaty člověka átmanu s podstatou vesmíru  Bráhmou (rodící se a smrtelní bohové nejsou už podstatní) bez prostřednictví obřadů bráhmanů, podobně jako protestantismus umožňuje přímý kontakt člověka s Bohem bez prostřednictví kněží.

 

Základní ladění Upanišád je pesimistické, a tedy v přímém kontrastu k náladě hymnů starovédské doby, které se zcela obracely k tomuto světu. „Jak můžeme v tomto těle obtíženém vášní, hněvem, žádostí, šílenstvím, strachem, odloučením milujících, připoutáni k tomu, co nemilujeme, hladem, žízní, stářím, nemocí a podobně, prožívat nějakou radost?“ Podle Upanišád poznání tohoto světa není opravdové vědění, nýbrž pouze něco zdánlivého. Sotva je v tom motiv pro vytvoření empirické vědy v evropském smyslu. [30]

 

1.5.3. Neortodoxní systémy hinduismu

Všechny myšlenkové směry, přibližně po r. 550 př.n.l., tj. v „osovém období“ (1.1.5.), které popírají autoritu Véd a nepovažují je za jediné a božské zjevení, jsou souhrnně označovány jako neortodoxní (nepravověrné) systémy. Proti nim stojí systémy ortodoxní, pokládané za slučitelné s védským učením. Z velkého množství neortodoxních směrů jsou významné tři: materialistická filozofie čárváka (1.5.3.1.) a dvě nová náboženství: džinismus (1.5.3.2.) a buddhismus (1.6.). Ty však byly založeny nikoliv bráhmany, nýbrž příslušníky vládnoucí válečnické kasty. [30]

1.5.3.1.Čárváka
Myslitelé materialistické čárváky napadají nejen brahmánské náboženství, nýbrž náboženství vůbec a holdují hrubému, požitkářskému materialismu. Náboženství i kněze stíhají posměchem. Obětiny jsou pramenem prospěchu bráhmanů! [30]   Jde o projev atheismu, avšak atheismu vulgárního!

 

1.5.3.2.Džinismus
Džinismus je mimořádně přísný v dodržování požadavků askese a náboženských příkazů, např. nezabíjet nic živého. Na druhé straně sebevraždu považoval za záslužnou. Svůj život končili džinisté dobrovolným vyhladověním.  Džininisté vzhledem ke svým nesmírně náročným a přísným náboženským požadavkům se sice džinisté moc nerozšířili mezi lidovými masami, zůstali však v Indii elitní menšinou, nepostrádající dalekosáhlý vliv. Dnes jsou jich v Indii asi „pouhé“ 2 milióny, což nejsou ani dvě promile obyvatelstva Indické republiky. [30]

 

1.5.4. Klasický hinduismus 

V období klasického hinduismu vzniklo šest ortodoxně náboženských systémů: mímánsa, védánta, sánkhja, jóga, vaišéšika a njája („ňája“?). Ukončením védské fáze hinduismu byla védánda („konec véd“ – opět srovnej s germánským slovem „end“ = „konec“). Védánda vyvinula několik škol, jako byla  nedualistická advaita védánta a dualistická dvaita védánta. („dvaita“ nám připomíná české „dvojitá“, tj. dualistická“ a vůbec slovanské „dva“! „Jeden, dva, tři, čtyři, …sto“ zní v sanskrtu: „eka, dva, tri, čatur, … sata“.) Podle dualistické dvaita védanty jsou dva kosmické principy: puruša čili duše a prakrti čili hmota. Dualistické pojetí světa zastává i sánkhja, která je spojena s jógou, předepisující určité očistné příkazy, tělesná cvičení – hathajógu, která byl u nás nedávno velmi populární a je populární doposud, a meditační techniky, jimiž se duše osvobozuje od koloběhu nových zrození. Učení vaišéšika má atomistickou kosmologii, která rozděluje přírodu na zemi, vodu, oheň, vzduch a éter. (Srovnej se starověkou řeckou přírodní filozofií – 2.3.) Jde o zárodky vědy, které se však ještě nevymanily z područí mýtů a náboženství.

 

Kosmologie (2.9.17., 2.9.18.) je věda, zabývající se Vesmírem jako celkem, jeho vznikem, vývojem a budoucím osudem. Souvisí s astronomií, filozofií i s religionistikou.

 

Njája (Ňája) staví na materialistickém systému vaišéšiky a učí hlavně logice jako cestě poznání. Všech šest systémů uznává Védy jako nejvyšší autoritu a závazný systém kast, tj. rozdělení společnosti do čtyř základních kategorií: kněží, knížata (válečníci), obchodníci a svobodní rolníci. Jsou založeny na bráhmanském učení, že povinností kněze je cesta poznání absolutna a studium svatých písem a obřadů, povinností knížete je ochrana země a pořádání k tomu nutných obětí, povinností obchodníka je příprava hmotného zboží a povinností rolníka je poddanost třem nejvyšším kastám a zřejmě též zajištění jejich výživy. Etika, čili pravé jednání (čili dharma – tak též nazývají hinduisté i buddhisté své náboženství – 1.5., 1.6.2.) závisí na sociálním postavení individua a není tedy stejná pro všechny.  Etika je též tématem dvou velkých indických eposů Rámájana, Mahábhárata, které vznikly v tomto období, a které se zabývají především tématem pravého, spravedlivého panovníka. Nejvyšší bytosti na místě Brahmy (1.5.2.) jsou v nich dvě vtělení („avatáry“) boha Višnu: Ráma a Kršna.

 

1.5.5. Purány

Zmíněné dva eposy zakončují klasické epochy hinduismu, a purány stojí na počátku procesu formování monoteistických směrů. V puránských textech zosobňují tři bohové: Bráhma, Višnu a Šiva – a  neosobní absolutno (Bráhma) (1.5.2.). Báseň Kumárasambhava  ze 4. až 5. století spojila tyto tři bohy do trojice Trimúrti (podobně jako křesťanská Nejsvětější Trojice). Bráhma (1.5.2.) zosobňuje funkci stvořitele světa, Višnu udržovatele světa a Šiva ničitele světa.

 

1.5.6. Monoteistický hinduismus

Asi v  8. století hinduismus dospěl do monotheismu! V této epoše se vytvářejí dva směry, šivaismus a višnuismus, v nichž přebírá buď Šiva nebo Višnu všechny tři funkce trojice Trimůtri (1.5.5.) Uvnitř šivaismu jsou rozdílné směry. Všem je však společný náboženský cíl, aby se duše osvobodila od svých pozemských svazků a dosáhla stavu označovaného jako šivatá („přirozenost Šivovu“). S šivaismem se úzce pojí šaktismus, uctívání bohyně Šakti, ženy Šivovy. Jejím symbolem je jóni (vagína), která tvoří často architektonický základ lingamu (falu – ztopořeného penisu). Jiný velký monoteistický směr, višnuismus, spatřuje nejvyšší princip v bohu Višnu.

 

1.5.7. Bhakti 

Z višnuismu se vyvinulo zčásti velmi extatické hnutí bhakti, které se soustřeďuje na uctívání Rámy a Kršny. (Extáze je stav mimořádně vypjatého citového vzrušení provázený přerušením vnímavosti smyslů.) Ráma a Kršna jsou chápáni jako vtělení boha Višnu. Bhaktické hnutí, které se v severní Indii vyvíjelo v době nadvlády islámu, má mnoho společného se sikhismem a islámskou mystikou.

 

1.5.8. Moderní hinduismus 

V koloniální době, tj. od 19. stol., se vyvinuly neohinduistické a reformně hinduistické proudy, které nově promýšlely ortodoxní nauky, a buď je energicky hájily proti západnímu vlivu, nebo se s ním spojily do plodného nového proudu.

 

1.5.9. Kosmologie hinduismu

Jak už bylo řečeno, kosmologie je nauka o vzniku světa (2.9.17., 2.9.18.).

 

Stvoření světa podle Manuova zákoníku: Svět stvořil bůh („déva“) Bráhma (1.5.2.). Svět ¨je periodicky ničen a znovu tvořen. Čas je v hinduismu cyklický. Postupně prochází čtyřmi věky: Krta-juga, která trvá 4000 let, tretá-juga trvá 3000 let („tretá“ zřejmě „tři, třetí“ tisíce let), poté následuje dvápara-juga trvající 2000 let („dvá“ zřejmě „dva“ tisíce let) a nakonec Kali-juga v délce 1000 let. Mezi každými dvěma věky je 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku. Krta-juga (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší – upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence člověka. Nyní žijeme v Kali-juze. Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga (velká juga) a trvá 12 tisíc let. Až skončí mahájuga, nastane pralaja – rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja – velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Bráhmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“, poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Nejvyšší bůh hinduismu Bráhma je tedy stejně jako ostatní bohové (dévové) smrtelný! Variant stvoření světa existuje veliké množství, ale tato je nejrozšířenější.

 

Ve Védách je „Píseň o stvoření světa“ nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu. V prvních strofách této písně se ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy…“). Potom byla na počátku voda (což je rozšířená představa v Indii) – snad ve smyslu „chaos“.  Motivem stvoření pak byla smyslná touha káma (viz „Kámasútra“ –  u nás známá kniha o sexuální lásce). Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor. (Srovnej s představami starověkých Řeků v kapitole 2.3.)

 

1.6. Buddhismus

Buddhismus není omezen jen na Asii, získává stále víc přívrženců i v Evropě a USA. [33]

 

1.6.1. Život Buddhy

Siddhárta Guatama, zvaný Buddha žil asi od roku 563/5 asi do roku 483/5 př.n.l.  Narodil se ve městě Kapilavastu, v dnešním Nepálu. Jeho otec byl rádža čili král kmene Šákjů. Buddhův životopis byl sepsán asi 500 let po jeho smrti a obsahuje mnoho zázračných prvků. Bráhmani prý předpověděli, že dítě, které se královně narodí bude velekrál, nebo významný světec. Předpověď znepokojila otce a proto Siddhárthu vychovával tak, aby nikdy nespatřil nic  trýznivého, ani o tom nic nezaslechl. Kdykoli opustil palác, královští běžci odstraňovali před ním vše nepříjemné. Ve dvaceti letech se princ oženil a měl syna. Ve 29 letech vyjel  Siddhártha na tajnou projížďku městem. Ten den spatřil zchátralého starce, nemocného člověka a nebožtíka. Na další vyjížďce Siddhártha opustil královský palác a svoji rodinu, a přidal se k asketům. Putoval Indií, vyhledával svaté muže a mudrce, a učil se od nich staroindickým způsobům meditace a hinduistické filozofii. Askezí se snažil dosáhnout stavu osvícení, zvaného mókša (1.5.2.). Jednoho dne si však Siddhártha uvědomil, že roky sebetrýzně mu jen oslabily tělo. V takovém stavu vyčerpání nemohl ani meditovat. Dostal od  pastýřky misku rýže a pojedl. Usedl pod fíkovník a rozhodl se nevstát, dokud nenajde odpověď, kterou hledal. Musel prý přitom překonat i pokušení démona. Nakonec nabyl jistoty, že se zbavil nevědomosti a vášně, dosáhl procitnutí, zakusil nirvánu a stal se Buddhou (Osvíceným). Pět asketů, kteří ho dříve opustili, když porušil svou askesi jídlem od pastýřky, se nyní k němu znovu přidalo. Ukázal jim střední směr, jenž se vyhýbá dvěma krajnostem: hledání smyslu života v radovánkách na straně jedné a životu v kruté askezi na straně druhé. Ve svém učení zachoval mnoho prvků hinduismu, včetně sansáry – koloběhu zrození a karmanu – zákonu o příčině a působení každého jednání (1.5.2.).

 

1.6.2. Dharma – učení buddhismu

Dharma (1.5.2.) čili nauka „pravého jednání“, tak se nazývá nauka, kterou vytvořil Buddha (rovněž hinduisté tak nazývají své náboženství). Její filozofický základ tvoří čtyři vznešené pravdy:
1. Existuje utrpení.
2. Příčinou utrpení je žádostivost.
3. Odstranění žádostivosti vede k odstranění utrpení.
4. K odstranění žádostivosti vede osmidílná stezka, která se skládá ze tří základních oddílů – moudrosti, mravnosti a duševní kázně.

Moudrost sestává z:
(1)pravého pochopení čtyř základních vznešených pravd a
(2)pravých záměrů, tj. dobrotivost vůči všem živým bytostem, soucit se všemi trpícími bytostmi, sdílení radosti z úspěchu a štěstí jiných a neustálá vyrovnanost.
Mravnost sestává z:
(3)pravého mluvení: zdržet se lhaní, pomlouvání, hrubé řeči, planého hovoru;
(4)pravého  jednání: zdržet se zabíjení, krádeže a nezákonných sexuálních aktivit;
(5) pravé životosprávy: nevydělávat si na živobytí činnostmi, které poškozují ostatní – prodejem zbraní, zabíjením zvířat, provozováním prostituce apod. (Srovnej s Desaterem – 1.11.11.1.)
Duševní kázeň
sestává z(e):
(6) pravého úsilí, které tkví v překonávání nezdravých a pěstování zdravých stavů mysli,
(7) pravé všímavosti, která je hlavním bodem meditace,
(8) soustředění – cílem je „vyvanutí“ – nirvána. [33]

Nauka sansáry (koloběhu zrození – 1.5.2.) říká, že lpění, závislost je příčinou neustálého znovuzrozování. Nejvyšším cílem však je uniknout z tohoto světa, z koloběhu plného utrpení, vysvobodit se, dosáhnout nirvány čili „vyvanutí“. Ti kdo mají špatnou karmu, se rodí v některém z úrovní podlidských jako démoni, zvířata (i hmyz), hladoví duchové nebo obyvatelé pekla.  Lidé s dobrou karmou se narodí naopak do lidí s lepšími životními podmínkami a mohou se stát i bohy. Jestliže tedy člověk důsledně odstraní žádostivost – důsledně „vyhasne“, dosáhne osvobození – nirvány. To je dokonalá blaženost – ne že by se zlo a neštěstí člověku vyhýbalo – „jest však pouze utrpení, ale není trpícího.“ Dosáhne dokonalé vyrovnanosti a svobody.

 

Buddhismus nabízí člověku, že jej zbaví veškerého utrpení, avšak za nesmírně vysokou cenu: tím, že se člověk zbaví veškeré „žádosti“, tj. touhy a tedy i radosti z ní. A co člověku potom na tomto světě zbývá, když ani radost ze svých „žádostí“ nemůže mít! Naštěstí běžní věřící buddhisté to neberou tak doslova a radosti ze svého, i když bídného života se v praxi zcela nezbavují. Jiné  je to u pravověrných mnichů, kteří mají být věřícím vzorem.

 

Nirvána je na Západě často vykládána jako lehce dosažitelný způsob nadpřirozených zážitků (někdy dokonce pomocí drog!). Buddhismus má být zárukou jakési nesmrtelnosti, do níž se západní člověk utíká ve strachu před smrtí. Takový „buddhismus“ nemá se skutečným buddhismem nic společného.

 

Buddha shromažďoval a učil žáky. Tak vznikla sangha – buddhistická obec mnichů. Buddha stanovil pět základních pravidel buddhistické morálky: nezabíjet živé tvory, nelhát, nekrást, nemít nezákonné pohlavní styky a nepít alkoholické nápoje. (Srovnej s Desaterem – 1.11.11.1.) Laici si mají vytvářet zásluhy, tj. dobrou karmu poskytováním almužen mnichům. Mniši žili v bezdomoví, putovali krajem a vyhýbali styku se společností. Protože si nemohli opatřovat obživu, dostávali od laiků jídlo, případně i dočasné přístřeší.  Později vznikaly kláštery.

 

Hned v prvních staletích měl buddhismus oproti bráhmanismu a džinismu nebývalou popularitu. V bráhmanismu odděloval kněze od ostatních lidí zájem o rituální čistotu vyjádřený v kastovně oddělené struktuře. Buddhismus kasty popíral. Posvátné Védy se šířily sanskrtem, jazykem prostým lidem neznámým. (Jako latina v katolické církvi.) Buddhova slova se šířila volně jazykem lidu známým – nejčastěji jazykem pálí, a třídní postavení Buddhu nezajímalo – místo obřadní čistoty byl uznáván jako základ postavení mravní charakter člověka. Džinismus zase ostře odděloval mnicha od laika extrémní askezí. Buddhova „střední cesta“ odmítala jak tvrdou askezi, tak poživačnou světskost a silně podporovala laickou spoluúčast. Buddhova nauka nebyla konfrontační, neznásilňovala jednotlivce, ale uznávala specifičnost způsobu hledání pravdy každého jednotlivého člověka. [33]

 

1.6.3.Théraváda (Hinájána) a  Mahájána

Asi sto let po Buddhově smrti se buddhismus na koncilu rozštěpil na dvě velké větve: théravádu a mahájánu. Théraváda tj. „názor stařešinů“, konzervativní větev se pevně držela původního učení Buddhy. Později byla posměšně nazvána  Hinájána, tj. „Malý vůz“ – jen pro mnichy.  Druhá větev: Mahájána, tj. „Velký vůz“ – pro všechny lidi, byla liberální. Pro Mahájánu jsou typičtí bódhisattvové, tj. „bytosti k procitnutí“. Jsou to buddhisté, kteří se dostali na práh nirvány, ale obrátili se k návratu do světa, aby ze soucitu k ostatním lidem pomáhali jim ke spáse. Do jisté míry lze vidět v bódhísattvi určitou podobnost s Kristovou obětí. Bódhisattvové berou utrpení ostatních na sebe, aby je vykoupili uplatňováním šesti ctností dokonalosti: štědrou dobročinností, přísnou kázní, trpělivostí, odhodlaným úsilím, meditací a moudrostí. Vznikla představa nebe obydleného bódhísattvy, které lze uctívat a modlit se k nim a prosit je o něco. Bódhisattvové v tomto nebi jsou rozděleni do různých sfér, v nejvyšší je Buddha. Ten, na rozdíl od jiných bódhisattvů, zůstává v nebi jako bůh – Bráhma a na Zemi se už nevrací. Největší buddhistická svatyně BOROBODUR na Jávě v Indonézii znázorňuje takové nebe plné bódhisattvů.

 

1.6.3.1. Rozdíly mezi oběma základními druhy buddhismu
1. V Théravádě (hinajáně) je ideálem arhant, většinou mnich, který pomocí osmidílné stezky dospěl k nirváně. V Mahájáně je ideálem bódhísattva, který nevstoupí do nirvány, ale pomáhá ostatním lidem ke spáse.

2. V Théravádě je cílem dospět do nirvány sledováním osmidílné cesty. Cílem mahájánského buddhisty je stát se boddhísatvou.

3. Théraváda učí, že do nirvány lze dospět pouze úsilím jednotlivce. Mahájána dovoluje použít k dosažení spásy modliteb, víru, i pomoci nebeských bódhísattvů.

4. Théraváda považuje Buddhu za nejvyšší vzor lidství, avšak nikoliv za boha. Mahájána ztotožňuje Buddhu s (faktickým) bohem – Bráhmou,  i když o Bohu přímo nemluví. Théraváda je  náboženstvím bez Boha, čili atheistickým náboženstvím, kdežto Mahajána formálně je agnostická, avšak fakticky theistickým náboženstvím je. Agnostik odpovídá na otázku, zda existuje Bůh: „Nevím“, nebo ji ignoruje jako Buddha.

5. Théraváda považuje za největší hodnotu moudrost, jejíž pomocí se mnich blíží k nirváně. Mahajána považuje za největší hodnotu slitovný soucit a snahu dovést všechny lidi ke spáse.

6. Théraváda má jedinou školu: théravádský buddhismus, který považuje za původní Buddhovo učení. Mahajánský buddhismus má mnoho škol a v průběhu věků se nechal ovlivnit jinými myšlenkovými proudy, zpočátku především hinduismem, ale též různými druhy náboženství: v Tibetu šamanským bönismem, v Číně taoismem a konfucismem, v Japonsku šintoismem apod.

1.6.3.2. Tibetský buddhismus.

Hlavní školou tibetského buddhismu je žlutá sekta Gulugpa (sekta „žlutých čepic“), kterou založil v 15. století náboženský reformátor Conkhapa.  Ten založil kláštery kolem Lhasy, které se staly centrem tibetské kultury. Prvním dalajlámou („oceánem moudrosti“) se stal třetí Congkhapův nástupce Gendundub. Po smrti každého dalajlámy mniši pátrají podle určitých pravidel po chlapci, do něhož se zemřelý dalajláma převtělil. Ten se potom stane novým dalajlámou a tibetští kněží – lámové jej vychovávají (a zatím za něj vládnou). Láma je učitel a bódhisattva. Tibetský buddhismus se nazývá lámaismus. Lámové užívají textů Knihy mrtvých. Lámaismus užívá jak Théravády, tak i Mahájány, a kromě toho i Vadžrajány, cesty obřadů a mystických meditací. Všechny tyto tři způsoby jsou chápány jako postupné etapy jediné nauky.

 

1.6.3.3. Zen buddhismus

Podle indické legendy prý stvořitel Brahma (1.5.2.) nabídnul Buddhovi (1.6.1.) květinu a požádal ho, aby přednesl svou dharmu (1.6.2.). V okamžiku, kdy Buddha květinu zvednul, začal zen. A to je způsob, jakým se zen předával: květinou, skalní zdí, výkřikem. Cílem zenové meditace je sámadhi, tj. nerozptýlená mysl a dosažení stavu dhjána, v němž mysl nepohnutě spočívá na jediném předmětu. Přitom se může i srkat čaj, třeba v čajovně. Pro zen je typická jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení zdá být čímsi vzdáleným, kdežto v zen vyvolává dojem, že probuzení je něčím zcela přirozeným a samozřejmým, jehož můžeme dosáhnout kdykoliv. Je pravděpodobné, že zen vznikl působením hlavních principů mahájánového buddhismu na taoismus a konfucianismus. Podle tradice, zpochybňované vědci, zen přinesl do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520. V Číně byl zen praktikován do doby dynastie Ming (1368-1642). Dnes se zen pěstuje v japonských klášterech.

 

1.6.4. Buddhistický atheismus   

Na rozdíl od jiných theistických („božských“) náboženství,  Buddha vůbec neřešil otázku existence nějaké nejvyšší bytosti – Boha, nebo existenci Bráhmy. Buddha byl agnostikThéraváda – ortodoxní, fundamentalistický směr buddhismu (1.6.3.), údajně nejbližší původnímu Buddhovu učení, není běžným theistickým náboženstvím, založeným na víře v Boha, ale, jak už bylo řečeno, naukou či filozofií o správném myšlení a jednání. I když se o bozích zmiňuje, nejsou to však u něj „nejvyšší“ bytosti, které by se mohly rovnat Buddhovi (či Buddhům), spíše jde o duchy. „… pravý Bůh věčnosti, světla, lásky a života je v nás, …“, tvrdí théravádské texty. [34] A tedy podle théravádského buddhismu pravý Bůh neexistuje objektivně mimo naše vědomí a nezávisle na něm – pravý Bůh je tedy pouze subjektivním výtvorem naší duše! Podle toho tedy théravádský buddhismus (1.6.3.) je atheistický. Buddha se též vysmíval každému vnějšímu kultu a rozhodně odmítal přehnané uctívání své osoby.

 

V nejstarších buddhistických textech vystupuje spousta božstev označovaných jako dévové a žijících na jiných úrovních existence. Avšak na rozdíl od theistických náboženství byla tato božstva považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí – podobně jako byli bohové antických Řeků. „Jako ateistickou filozofii lze přesto buddhismus označit proto, že k dosažení osvobození není potřeba víra v Boha, jak je tomu v theistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. V pozdější době došlo k vytvoření systému osvícených bytostí (bódhisatvů), které bývají nesprávně přirovnáváni ke křesťanským světcům. Tyto myšlenky se však v původním, theravádovém buddhismu nijak neobjevují. Théraváda (zřejmě pozdější) uznává rovněž tzv. cestu bódhisattvy a není neobvyklé, že i stoupenci théravády někdy skládají slib bódhisattvy.“ [35]

 

Buddhismus a buddhistická náboženství jsou mimořádně tolerantní k jiným náboženstvím. Z hlediska buddhismu není např. námitek proti tomu, aby buddhista byl současně i křesťanem. Buddhismus je snad jediným velkým náboženským komplexem, který nebyl šířen „ohněm a mečem“, i když k válečným konfliktům mezi různými směry buddhismu, např. v Tibetu a v Japonsku, docházelo. Mimořádně tolerantní a mírumilovný buddhismus  dokonce mírově koexistuje téměř půl druhého tisíciletí s japonským šintoismem. Většina Japonců o sobě tvrdí, že jsou jak šintoisty, tak i buddhisty. Tato mimořádná vstřícnost a tolerance však zřejmě způsobila, že buddhismus v zemi svého původního značného rozšíření, v Indii, téměř vymizel. Nedostatečně vzdoroval náporu netolerantního islámu a v oblastech, kde byl buddhismus původně rozšířen, vládne dnes islám. Naproti tomu hinduismus odolával islámu a odolává i dnes lépe. Dnes existuje dokonce v Indii zjevné nepřátelství mezi hinduisty a muslimy. Setká-li se tolerance s netolerancí – běda toleranci! 

 

1.6.5. Indická  a semitská religiozita

1. V semitské religiozitě, na rozdíl od indické religiozity, existuje zásadní odstup mezi Bohem Jahwehem a člověkem, který se s Jahwehem nemůže nikdy vůbec srovnávat. Je to vztah srovnatelný se vztahem krále a otroka. V indické religiozitě je prapodstata člověka – átman – součástí prapodstaty vesmíru Bráhmy.

2. Stejně jako u starověkých Řeků, v semitské religiozitě je svět hodnocen jednoznačně pozitivně. Naproti tomu v indická religiozita, s výjimkou samotných nejstarších Véd, je ve vztahu ke světu nepřátelská.

3. V semitské religiozitě, na rozdíl od indické religiozity, je víra přesvědčení, že Jahveh zajistí věřícímu bezpečnou budoucnost; že sám věřící přežije (mám pravdu, neboť jsem protivníka přežil). Na rozdíl od indické religiozity víra ve vítězství pravdy židovskou religiozitu vůbec nezajímá. Což je neobjektivní a nezásadový postoj, který může být v krajním případě až „amorálním“ subjektivismem.

4. V semitské religiozitě, na rozdíl od indické, jde o permanentní útok na status quo (na existující stav), snahu o změnu osudu ve svůj prospěch. Tím je semitská religiozita neobyčejně aktivní a pokroková, a lze li to říci, i „revoluční“. Tato názorová pokrokovost se přenesla i do křesťanství.

5. V semitské religiozitě se označuje snaha buddhismu a gnostiků o vymanění člověka z moci světa a jakýchkoliv světských mocností, z moci jakékoliv národnosti, za „pýchu“.

6. V semitské religiozitě je Jahweh národním Bohem Židů. Jde o přímý protiklad religiozity indické, podle níž skutečného boha nelze vlastnit. V indické religiozitě je bůh, který není vůbec žádným božstvem. Celý viditelný řád, včetně člověka, je pouhou emanací z Bráhmy, je smrtí samou, zlem samým. Bráhma je tím jediným skutečným, je pravdou, tj. čistotou, tj. láskou, tj. světlem samým. To podle gnóze (1.11.7.) to asi též pochopil a hlásal Ježíš. Théravádový buddhismus tvrdí, že pravé božství je v srdcích lidí – což je ateismus.

7. Tatian byl řecky vzdělaný křesťan, narozený v Mezopotámii, autor spisu „Řeči k Řekům“, v nichž se snažil přimět Řeky k přestupu na židovsko-křesťanskou víru. Jeho teologie přímo koresponduje s teologií všech hlavních textů z Nag Hammadí a s většími či menšími rozdíly s teologií celého gnostického, a snad asi původního raného křesťanství. Tatianovo dílo je dokladem toho, jak někteří nacionalističtí Židé – autoři Nového zákona, na rozdíl od židovských gnostiků, nepochopili Ježíšovo poselství (1.11.7.).

8. Tertulian správně kritizoval gnózi jako světu nepřátelskou. [6]

 

1.7. Jahwismus čili judaismus

Pro evropskou kulturu má zvláštní význam judaismus a křesťanství. „Náboženství knihy“ (jak je nazývají muslimové, tj. židovství, křesťanství a islám) lze charakterizovat těmito rysy:

1. jediný a svrchovaný Bůh není součástí světa (skutečnosti, objektivní reality), nýbrž jeho stvořitelem (původcem, tvůrcem  – demiurgem);

2. přesto se tento Bůh o svět a každého člověka neustále stará a zve ho k přijetí svého zjevení a svých zaslíbení;

3. těžiště náboženského vztahu tak leží v budoucnosti, v niž věřící doufá (odtud vysoké hodnocení naděje);

4. odpovědí na toto pozvání je víra, to nejcennější, co může člověk do vztahu k Bohu přinést;

5. náboženský vztah vděčnosti zavazuje každého i vůči ostatním lidem, zprvu soukmenovcům a souvěrcům, později ke všem lidem vůbec;

6. svět a společnost nejsou tudíž nábožensky lhostejné, nýbrž mají své dějiny, v nichž se vztah k Bohu odehrává, často proti mocenským a politickým silám.  [36, 37]

 

1.7.1. Jak vznikl judaismus

Všechna etnická („národní“) náboženství začínají polytheismem. Tak tomu bylo i u judaismu.  V židovském pantheonu byl otcem bohů El, ostatní bohové byli jeho synové. Děti boha Ela měly svého předáka, pro něhož měl každý semitský národ svoje jméno.  Babylóňané jej nazývali Marduk, Kanaánci Hadu, Hebrejci Jahweh. (Hebrejsky se píší původně a často i dnes jen souhlásky: „JHWH“) Jahweh byl původně bohem měsíce. Jeho jméno bylo posvátné – nevyslovitelné, a proto se nejvyššímu z dětí Ela říkalo Pán – kanaánsky Baal, hebrejsky Adonai. Pán měl svého soupeře. Je zajímavé, že pro Hebrejce jím byl Baal, pro  Kanaánce Yawu (což byl zřejmě Jahweh!). Žalm 89,7: „Vždyť kdo v oblacích se může Hospodinu  rovnat? Kdo z Božích synů se podobá Hospodinu?“ lze vyložit takto: Hospodin je Jahweh. Bůh je El. Boží synové jsou potomci Ela, tedy sourozenci Jahweha. [38] To je polytheismus či henotheismus (1.2.).

 

V královském období dějin Izraele, asi od konce 1. tisíciletí př.n.l. byl zřízen státní kult a nebylo dovolováno sloužit jiným bohům, nežli Jahwehu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Exodus 20, 3; Deuteronomium 5,7) Polytheismus se přetransformoval do henotheismu (1.2.). Vlastnosti boha El začaly být vztahovány k Jahwehu a ostatní bohové  byli jemu podřízeni a stali se pomocníky či nepřáteli Jahweha. Přibližně od třetího století př.n.l. byli ostatní bohové stále silněji podřizováni Jahwehu a jejich význam pro životy věřících postupně upadal.  Henotheismus vyústil nakonec do monotheismu.

 

Kdyby neměli Hebrejové původně více bohů, nepotřeboval by jejich bůh jméno! Z toho jména „Jahweh“ byli překladatelé bible vždy v rozpacích, proto zakamuflovali jméno „Jahweh“ do slova „Hospodin“ (tj. staroslověnsky: „Pán“, jako ruské „gospodin“). To tolik nebije do očí. Čili v překladech bible: „Jahweh“ = „Hospodin“, „Elohim“ = „Bůh“, ale vy skutečnosti „Elohim“ není „Bůh“, ale: „bohové“, jak je uvedeno dále. „Bůh“ hebrejsky: „El“ se objevuje se ve jménech, např.: Israel (bojovník boží), Daniel, Gabriel, Michael, Emanuel, Nathanael apod. V Tanachu (tj. v židovské bibli čili ve Starém zákoně) je pro Boha celkem 5 výrazů: El (Bůh), Elóhím (Bohové), Elyon (Nejvyšší), Jahweh (osobní jméno Boha: „Ten, který nemá jméno“) a Adonai (Pán). Nejzajímavější je Elóhím. Tento výraz se pojí se slovesem v jednotném čísle. Jde zřejmě o plurál majestaticus, tj. množné číslo na vyjádření majestátu krále, jako např.: „My, Karel, toho jména čtvrtý, císař římský a král český … atd.“ V některých případech ale se pojí slovo Elohím se slovesem v množném čísle! Typický je žalm 86,8: „Panovníku, není ti rovného mezi bohy a tvým činům se nic nevyrovná.“ Tento žalm nebyl změněn ani v novém, ekumenickém překladu bible z r. 1979, ačkoliv je to naprosto bezesporný henotheismus! Další citáty jsou podle staršího překladu bible: Exodus 22, 27: „Nebudeš zlořečit bohům ani nebudeš proklínat předáka ve svém lidu.“ (V překladu z r. 1979 je opraveno na: „zlořečit Bohu“), Genesis 35, 7: „Tam vybudoval oltář a vzýval na tom místě Boha Bét-elu (Bét-el = dům boží), neboť se mu tam zjevili bohové, když prchal před svým bratrem.“ Jde o pozůstatek polytheismu. V překladu z r. 1979 je opraveno na: „se mu tam zjevil sám Bůh“.

 

Židé nazývají bibli (podle křesťanů „Starý zákon“) buď Bible, nebo Tenach, který se skládá z Tóry, tj. z pěti knih Mojžíšových, Proroků a Spisů. 5 knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, a Deuteronomium. Knihy zvané „Proroci a Spisy“ jsou:  Jozue, Soudců, Rút, 1. Samuelova, 2. Samuelova, 1. Královská, 2. Královská, 1. Paralipomenon2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemjáš, Ester, Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní, Izajáš, JeremjášPláč Jeremjášův, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Jóel, ÁmosAbdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš.

 

Tradičně se judaismus sám nepovažuje za náboženství. V minulosti znamenal zejména učení  a nařízení vyplývající ze smluvního vztahu mezi Bohem Jahwehem a Izraelem. Ani dnes nebývá z židovského hlediska považován za náboženství, jako je křesťanství, islám nebo mahájánový buddhismus; je jedinečný a v kategoriích sobě vlastních zaznamenává božsky zjevené učení zprostředkované skrze Boží smlouvu s Izraelem. Specifickým rysem byla donedávna nerozlišitelná spojitost náboženských a profánních (světských) aspektů židovské kultury a civilizace.  Židovské kulturní sebe-vědomí, identita a existence v její totalitě byly sjednoceny v podstatně náboženském rámci. [39]

 

Judaismu náleží prvenství, že se mu jako prvnímu monotheistickému náboženství  podařilo přežít od doby svého vzniku ve starověku až po naše dny. Jeho existenci neohrozil ani vznik křesťanství, ani jiných odštěpeneckých sekt.

 

 

1.7.2. Přehled dalších dějin judaismu

O nejstarších dějinách judaismu byly už dvě zmínky: ve stati o Mojžíšovi  (1.2.2.) a  v kapitole  o vlivu mezopotámských kultur na judaismus (1.3.1.). Nyní na tyto dřívější údaje navazujeme. Roku 333 př.n.l. zvítězil Alexandr Veliký nad Persií a nastala helénistická epocha. Pod vládou syrských Seleukovců byli Židé pronásledováni, zvláště za Antiocha IV. Epifana (175-164 př.n.l.). Židé povstali r. 167 př.n.l. pod vedením Judy Makabi (Judy „Kladiva“) a obnovili autonomii. Chrám byl znovu vysvěcen a na paměť této události slaví Židé svátek chanuka.

 

Od r. 63 př.n.l. spadá Palestina pod svrchovanost Říma. V období kolem přelomu letopočtu soupeřily spolu v Judsku politicko-náboženské proudy farizeové a saduceové. Kromě toho tam byly sekty: esejci, kumránci, první křesťané a extrémisté: zéloti a sikariové. Saduceové byli v podstatě „politická strana” tvořena vysokými kněžími a židovskou aristokracií. Ovládali jeruzalémský chrám a nejvyšší židovskou veleradu – sanhedrin. Lpěli na doslovném znění Zákona (tj. Starého zákona), v trestně právní oblasti uznávali např. pravidlo “oko za oko”, a sympatizovali s helénskou, a posléze i římskou správou Palestiny, kvůli zachování ortodoxní židovské víry a vlastního výsadního postavení. Farizejové oproti tomu byli většinou židovští vzdělanci a příslušníci střední vrstvy obyvatelstva. Měli za to, že Mojžíš dostal od Hospodina kromě psaného Zákona i zákon nepsaný, podle něhož je v některých situacích přípustné, aby se člověk řídil vlastním rozumem a svědomím. Snažili se liberalizovat ortodoxní víru, odmítali kolaborovat s okupanty. Jejich výklad Zákona se později stal základem talmudu. Podle odhadů bylo tehdy v Palestině 1 až 3 miliony obyvatel, z toho jen asi 6000 farizeů, snad 4000 esejců a bohatých saduceů bylo podstatně méně. Většina Židů měla názory smíšené a různé.  R. 70 po potlačení povstání Židů proti Římanům byl zničen jeruzalémský chrám.  R. 135 bylo poraženo  poslední povstání Židů, které vedl Bar Kohba – Syn Hvězdy.

 

Po něm byla většina Židů vyhnána ze své vlasti. Tuto pohromu přežila díky své organizaci jen farizejská strana a stala se páteří dalšího rozvoje judaismu ve středověku a novověku. Farizeové kladli důraz nejen na psanou Tóru, ale i na tzv. „tóru ústní“, kterou sepsali v létech 200-210, známou jako mišna. Ta byla základem studia a výkladů učenců v Palestině a v Babylónii. V Babylónii, jak bylo už řečeno, zůstala část Židů, která nevyužila možnosti návratu do Palestiny, povoleném perským králem Kýrem r. 538 př.n.l. Babylónie byla koncem starověku a začátkem středověku duchovním centrem veškerého Židovstva. Byla sepsána též byla gemara, jako dokončení mišny. Mišna a gemara tvoří talmud. Protože existují dvě verze gemary, existují také dva talmudy: jeruzalémský a babylónský. Tóra a talmud jsou základem judaismu. V době islámského chalifátu vznikla též filozofie judaismu. Vznikla též kabbala – esoterní, (tj. tajná, skrytá) nauka spočívající ve výkladu symboliky čísel a v mystice. (1.1.4.5.) V 10. a 11. století se přesunulo těžiště židovských spirituálních aktivit do Španělska a Provence. Španělské období je zlatou érou komentářů talmudu a tóry, židovské poesie, filozofie a mystiky. R. 1492 byli muslimové i Židé vyhnáni ze Španělska. Španělští Židé se nazývali sefardští Židé. [39] Mnozí Židé se potom uchýlili do Turecka, kde byl jejich útlak snesitelnější než v Evropě. Židé, jejichž předkové pocházejí ze střední a východní Evropy se nazývají aškenázy.

 

Židé byli v Evropě pronásledováni jak obyvatelstvem, tak i církví. Často propukaly pogromy, nejhorší byly za křížových výprav. Po násilné konverzi tisíců španělských Židů, započaté ve 13. století, se objevil vedle teologického i rasový antijudaismus, který vyvrcholil v Německu norimberskými zákony a vyvražděním šesti miliónů Židů v koncentračních táborech za 2. světové války. Na rozdíl od křesťanů ve středověku, naprostá většina Židů nebyla negramotná, četla Bibli. Protože nesměli vlastnit půdu, a vzhledem k tomu, že křesťané nesměli půjčovat peníze na úrok, věnovali se Židé hlavně obchodu, finančnictví a některým řemeslům. To příznivě působilo na rozvoj jejich vzdělání. V Západní Evropě tvořili proto Židé intelektuálně a ekonomicky významnou menšinu. Pod vlivem osvícenství se začala situace Židů zlepšovat. Ve východní Evropě se zpožděním. V Rusku byly největší pogromy v 19. století. Nejsilnější byla aškenázská kompaktní komunita Židů ve východní Evropě a v Německu, která za 2. světové válce téměř celá zahynula v koncentračních táborech. [39] To způsobilo posílení sionistického hnutí založeného na začátku 20. století a vedlo ke vzniku státu Izrael v r. 1947. Izrael se ubránil arabské intervenci v r. 1947 též zásluhou Československa, které mu v rozhodující chvíli dodalo zbraně, včetně letectva. Zvítězil i v dalších válkách s arabskými státy: v šestidenní válce od 5. 6. 1967, ve válce na Den Smíření (Jóm Kippur) 6. až 26.10.1973 a v Libanonské válce od 6.6.1982.

 

V Izraeli jsou dnes problémy mezi reformními, sekularizovanými Židy a Židy ortodoxními. Podle přístupu k nauce a kultovním zvyklostem se rozlišují:

1. židé ortodoxní (zachovávají ze Zákona vše, i nesnadné),

2. židé konzervativní (zachovávají vše, co není nesnadné),

3. židé reformovaní (zachovávají jen to, co je vhodné),

4. židé liberální (je to spíš nadnárodní etický monotheismus),

5. zláštní skupinu tvoří mesiánští Židé, kteří považují Ježíše za Mesiáše, Božího posla, ne ovšem za vtěleného Boha. [6]

 

Sionismus je národně-politický směr usilující o obnovu Velkého Izraele ovládajícího okolní země. Izrael musel od svého založení čelit mnoha válkám s arabskými státy, v nichž však ve všech zvítězil. Potyčky s Palestinci a teroristické útoky proti Izraeli trvají dodnes. Izrael je jediným demokratickým státem na Blízkém Východě a těší se podpoře demokratických sil celého světa.

 

Židé vždy vynikali svým nadprůměrným vzděláním a talentem v obchodu, bankovnictví, matematice, teoretické fyzice, hudbě a četných jiných oborech, oproti národům, které je obklopovaly. Kdyby existovala statistika o tom, jaké procento Židů dostalo Nobelovu cenu a jiná vysoká ocenění jejich pracovního úsilí, jistě by nechali daleko za sebou ostatní národy. Vyznačovali se mimořádnou houževnatostí a nezdolností, s nimiž překonávali všechny strašné nástrahy a útrapy svého osudu. Vždy věřili, že jsou Bohem vyvoleným národem a tato víra je dovedla k tomu, že tento talentovaný národ se v jistém smyslu „vyvoleným“ národem stal ve skutečnosti.

 

Značný vliv judaismu na křesťanství přiznává i samo křesťanství, tím, že převzalo židovskou bibli jako svůj Starý zákon, z něhož však některé z jeho příkazů neuplatňovalo.

 

1.7.3. Esejci 

Kumránské rukopisy jsou nejstarší záznamy biblických textů. Mají obrovský význam pro návaznost křesťanství na judaismus. Tyto rukopisy byly objeveny v roce 1947 na pobřeží Mrtvého moře.  Bohužel, dochovala jen jejich část, kterou tvoří 850 rukopisů v hebrejštině či aramejštině a některé i v řečtině. Obsahují kromě děl samotných esejců i biblické starozákonní texty, které se příliš neodlišují od dnešního znění příslušných textů biblických.  Pravděpodobně pocházejí z knihovny jeruzalémského chrámu, který byl zničen v roce 70 n.l., když Titus Flavius dobyl Jeruzalém. Rukopisy jsou vázány do hovězí kůže, což dokazuje, že nejsou dílem esejců, kteří byli vegetariány. Rozvaliny kláštera sekty esejců Chirbet Kumrán (chirbet = rozvaliny, trosky) je asi kilometr vzdálen od jeskyní, kde byly zmíněné texty nalezeny. Byly zřejmě ukryty před dobytím Jeruzálema v r. 70 n.l..

 

Esejci se poprvé objevují v 2. století př. n. l. jako sekta odmítající dvě vrstvy židovského obyvatelstva: farizeje a saduceje. Esejci neuznávali chrámová kněžstva, ortodoxně lpěli na plnění Zákona, stranili se politického života a žili většinou v odlehlých klášterech asketickým způsobem života, majetek byl kolektivní, velký důraz se kladl na dodržování rituálních předpisů. Esejci se označovali za Syny světla, jejichž úkolem je přečkat v čistotě a neposkvrněnosti, v poušti do rozhodující bitvy se Syny temnoty. Po této bitvě by prý mělo nastat tisícileté boží království. Syny temnoty byli všichni jejich odpůrci. Je zajímavé, že se s paralelami esejského učení setkáváme na mnoha místech Nového zákona. Kromě již zmíněné tisícileté říše blaha, například u tzv. mesiánské hostiny, která se podobá Poslední večeři Páně; také se zde objevují podobnosti mezi učením esejců a obsahem evangelií, některé pasáže jsou takřka totožné. Esejci vyznávali Ducha pravdy, pokud jde o jeho výroky, jsou téměř totožné s údajnými výroky Kristovými. Z tohoto vyplývá, že esejci měli zřejmě velký vliv na tvůrce evangelií, a že svou podstatou stáli u zrodu křesťanství. [40]

 

Nabízí se otázka: nepatřil sám Ježíš mezi esejce?  Jistě s nimi sympatizoval. Možná že byl dočasně i esejcem před svým veřejným vystoupením v Izraeli. V době svého veřejného vystoupení je to vyloučeno, neboť pil víno a nelpěl na strohých rituálních příkazech Zákona, což u esejců nebylo možné.  V evangeliu (Matouš 5, v.3.) se praví: „Blaze chudým v duchu*), neboť jejich je království nebeské.“  Bezprostředně k tomu je v bibli poznámka: „Blaze *) těm, kdo z Ducha zvolili chudobu“ – tak se tehdy údajně označovali esejci. Takže tento verš by vlastně měl snad znít: „Blaze esejcům, neboť jejich je království nebeské.“ U Lukáše 5, v.20 se však praví: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království nebeské.“

 

1.8. Antická religiozita

Náboženství starověkých Řeků a Římanů bylo polytheistické.  Kromě bohů uctívali v antice též hrdiny svých bájí, což byli zpravidla polobohové, které podle legend zpravidla zplodil některý bůh s pozemskou ženou. Dále uctívali různé duchy, ochránce člověka, jeho genie, tj. jeho zosobněnou moudrost člověka, domácí bůžky apod.

 

Řekové neměli v žádném období kněžský stav, jehož společenskou moc nebo duchovní vliv by bylo možno srovnávat s vlivem kněžstva v Indii nebo v Egyptě. Řečtí kněží proto v celku rozvoj myšlení ani nijak nebrzdili, jako tomu bylo v Egyptě, ani se rozhodujícím způsobem nezúčastnili rozpracování náboženských idejí v nábožensko-filozofické systémy, jako tomu bylo v Indii.  [30]

 

Římští a antičtí bohové žijí dodnes ve jménech planet, hvězd, vesmírných raket, v příslovích, v literatuře apod. Zmíníme se zde o některých rysech antického náboženství, které nám vždy nemusí být jasné. Antické náboženství neznalo církev. Existovala sice kolegia kněží a nade všemi byl v Římě kněz nejvyšší: pontificus maximus, jímž byl též Caesar a všichni pohanští římští císaři. Avšak tato volná kolegia nelze vůbec srovnávat s organizací a pořádkem církve. Když se v Římě stalo křesťanství státním náboženstvím, přešel úřad pontifica maxima na římského biskupa, tj. na papeže. Ten nosí titul pontificus maximus dodnes. Antické náboženství bylo zcela podřízeno státu. Jemu muselo sloužit! Neexistoval dualismus náboženské a státní moci. Antické polytheistické náboženství se snažilo být světové, universální. Uznávalo existenci a určitou nutnost uctívání i cizích bohů. Bohové podmaněných národů byli zahrnováni do římského pantheonu (soustavy všech bohů). Samozřejmě, římským bohům byli tito barbarští bohové podřízeni. Toho výrazem byl v Římě chrám všech bohů Pantheon. I římský správce podmaněné provincie považoval za vhodné naklonit si místní bohy občasnou obětí. Mělo to hlavně politický význam: snažil se tím naklonit si nobilitu (šlechtu) podmaněného národa. Křesťanské náboženství nebylo pronásledováno proto, že uctívalo nového boha, ale proto, že bylo netolerantní: neuznávalo a odmítalo ctít státní bohy – to byla velezrada státu! Antické náboženství nemělo žádná „boží přikázání“. Náboženská tradice však vyžadovala, aby občané zachovávali vůči bohům, státu, rodině a ostatním občanům věrnost a čestnost (pietas, což je též zbožnost) a aby dbali o svou ctnost a zdatnost (virtus – odtud virtuóz).  Svým bohům stavěli krásné chrámy, které nebyly shromaždištěm věřících, ani modlitebnami, ale byly to „příbytky bohů“.  Citový vztah v antice k bohům neměl nic společného s „láskou“ k Bohu v judaismu a křesťanství. Byl založen na vztahu téměř „obchodním“. Když věřící v antice přinášel oběť, říkal svému bohu přímo a otevřeně: „Dávám, abys dal!“

 

1.8.1.Kosmologie starověkých Řeků

Kosmologie, jak už bylo řečeno,  je nauka o vzniku světa (2.9.18.). Podle kosmogonie starověkých Řeků byl na počátku všeho nekonečný vesmírný prostor – chaos. Z něj povstala tma Erebosa a noc Nyx, z jejichž spojení se zrodilo světlo Aithér a den Hémera. Nyx porodila Thanatose (smrt), dále Hypnose (spánek), Oneira (sny), Moires (osudy), Esperidy a Eridu (svár). Pak Chaos zrodil zemi Gaiu a lásku Eróta. Gaia se spojila s Aithérem a porodila podsvětní temnotu Tartaros. Pak Gaia zplodila nebe Úrana a oceán Ponta. Vlády nad světem se ujal Úranos, vzal si Gaiu za ženu a měl s ní dvanáct Titánů: 6 synů – jedním z nich byl Kronos; a 6 dcer, z nichž jednou byla Rheia. Titáni měli chránit otcův trůn. Gaia porodila tři nestvůrné obry Hekatoncheiry, které Úranos pro jejich ošklivost svrhl do Tartaru (podsvětí). To Gaiu rozhořčilo a navedla Titány, aby otce svrhli.  Kronos zbavil Úrana mužství a tím i moci. Protože se bál, že by jej jeho děti mohly podobně zbavit vlády, své děti polykal. Jeho žena Rheia mu však místo jednoho novorozence, jímž byl Zeus, dala polknout kámen zabalený do plen. Zeus tajně dospěl na Krétě, pak donutil Krona, aby vyvrhl jeho sourozence a vzdal se vlády. Od té doby Zeus se svými sourozenci vládne nad světem a sídlí na Olympu.  [41, 42]  Podle této kosmogonie svět nevznikl z ničeho, byl zde vždy, ale byl v chaosu. Teprve bohové mu dali řád: z chaosu vznikl kosmos. Vytušili, že v podstatě světa je svár, což vedlo později u filozofů k dialektice (viz 3.2.1.2.). Jejich bohové nebyli vševědoucí. Bylo možné je oklamat. Nebyli ani všemohoucí. Nad nimi ještě vládla Adrasteia – bohyně osudu („Ta, před níž není úniku“), proti níž byli i bohové bezmocni!

 

1.8.2. Bohové a bohyně antického Řecka a Říma

Náboženství starých Římanů vycházelo z původního náboženství Latinů, obyvatel nížiny Latium (odtud latina) přilehlé k Římu z jihu, část svých bohů převzali Římané pod jinými jmény a s pozměněnými oblastmi působení od Etrusků, Sabinů a jiných italických kmenů. V době vzniku křesťanství se postupně sbližovala jejich kultura s kulturou řeckou, postupně se sblížili i jejich bohové s bohy řeckými, takže existovaly analogie: Saturn byl otec Bohů, podobně jako řecký Kronos, Neptun – původně bůh řek, byl bohem moře a vodstva, jako řecký Poseidon, Jupiter – nejvyšší bůh a Bůh oblohy splýval s řeckým Diem (jehož pouze 1. pád zní: Zeus, ostatní pády: bez Dia, Diovi, Dia atd.),  Juno – bohyně matka byla blízká řecké Héře, Pluto – bůh podsvětí byl blízký řeckému Hádovi. Apollo – bůh slunce byl převzat od Řeků.  Mars byl bohem války jako řecký Áres, Kupido byl bůh lásky jako řecký Amor, Venuše byla bohyní lásky jako řecká Afrodité, Minevra byla bohyní moudrosti jako Pallas Athéna, Diana byla bohyní měsíce jako řecká Selene, Merkur byl posel bohů jako řecký Hermes, který byl též bohen obchodu a zlodějů (!), Vulkán byl bohem ohně a kovářem jako řecký Héfaistos, Ceres byla bohyní úrody jako řecká Démétér – bohyně plodnosti země a rolnictví. Důležitou římskou bohyní byla též Vesta – bohyně ohně a domácího krbu.

 

1.9. Stoická filozofie a její vliv na křesťanství

Druhá filozofie, snad vedle buddhismus (1.6.), která ovlivnila křesťanství je řecká stoická filozofie. Vznikla po smrti Alexandra Makedonského (323 př.n.l.). Byla velmi rozšířena v období přelomu letopočtu. Její hlavní představitelé jsou až z pozdějšího období: Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. – 65 n.l.), Epiktétos (asi 55-136, propuštěný otrok) a císař Marcus Aurelius – „filozof na trůně“ (vládl od r. 161 do r. 180).

 

Stoikové, stejně jako Hérakleitos, se domnívali, že všichni lidé mají k dispozici část světového rozumu, zvaného „logos“. Jak bude řečeno v kapitole 2.3.4. o Hérakleitovi, ateisticky pojatý „bůh“ čili LOGOS, čili rozumné slovo, řeč či všeobjímající „světový rozum“, či nejlépe: zákon řídí celý běh světa. [43] Evangelium sv. Jana začíná slovy: „Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo …“ – to lze snad přeložit: „Na počátku byl zákon a zákon byl u Boha a Bůh byl zákon…“  To zní lépe, než „slovo“. To kritizuje i Goethův Faust, ale ten dochází k závěru, že: „na počátku byl čin!“ Evangelista Jan i apoštol Pavel, se zřejmě též seznámili s helénistickou kulturou, a tedy i se stoickou filozofií. Je zřejmé, že stoická filozofie ovlivnila křesťanství.

 

Řecko-římské filosofické směry a jejich kombinace s židovskými a pohanskými náboženskými motivy si zaslouží naší pozornosti. Mnoha způsoby uvažují o původu, místu a údělu člověka ve vztahu k vesmíru a o úloze všeobecné určující síly ve světě. Někdy se přiblížily k monoteismu více než jiná pohanská náboženství. Často udržovaly žádoucí mravní kodex ve společnosti lépe než mnohá náboženství. [6]

 

1.10. Zoroastrismus a mithraismus

1.10.1.Zarathuštra

Za duchovního otce zoroastrismu je pokládán perský mudrc Zarathuštra (Zoroaster), který se narodil někdy kolem roku 600 př.n.l.. V době vlády perského krále Dareia I. (521 – 486 př.n.l.) se zoroastrismus stal perským státním náboženstvím. [44] Po vpádu islámu do Persie v r. 661 mnoho příslušníků emigrovalo do Indie, kde se toto náboženství  nazývá  parsismus  podle iránské provincie Fárs. Zoroastrismus je po judaismu druhým monotheistickým náboženstvím,  které přežilo ze starověku do našich dnů.

 

Zarathuštra začal zapisovat své učení v hymnických verších Avestě („Avesta“ je „napomenutí“). Vyhlásil starého protoíránského boha Ahura-mazdu (Moudrého pána), za jediné, nejvyšší božstvo. Angra Mainju (Hladový duch) byl původce zla (jako ďábel). V zoroastrismu nacházíme též popis posledního soudu, jemuž bude předcházet souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. Podobně podle křesťanských legend má Ježíš Kristus znovu přijít na svět, potom nastane jeho tisíciletá vláda, která bude zakončena posledním soudem nad živými i mrtvými, spravedliví pak půjdou do ráje a nespravedliví budou zavrženi do pekel. V zoroastrismu se hovoří až o čtyřech spasitelích, kteří mají postupně vykonávat své dílo. Spasení završí teprve poslední z nich, spasitel, jenž se má narodit z panny oplodněné Zarathuštrovým semenem. [45]

 

Blízko města Zábolu, v nejvýchodnější íránské provincii Sístán a Balúčistán. je vyhaslá sopka – posvátná hora Kúh-e Khájeh. Tady podle dávných perských legend poprvé kázal prorok Zarathuštra. Právě odtud prý vyjel do Betléma biblický král Kašpar (Džaspar), aby se poklonil malému Ježíškovi. Mnoho starých legend dosvědčuje, že bibličtí tři mudrci přijeli do Betléma právě z Persie, dnešního Íránu. Již Marco Polo se na cestě touto orientální zemí dozvěděl, že jeden z nich pocházel z města Saveh, druhý z Avy a třetí z jakéhosi podivného hradu uctívačů ohně (Kúh-e Khájeh?). Podle historiků slovo „mág“, užívané v autentických biblických textech, nelze přeložit doslova jako mudrc či král, jak se to běžně děje. Toto slovo je perského původu a tak byli nazýváni nejvyšší kněží kultu vyznavačů ohně, zoroasterovců. Původní text Matoušova evangelia (hlava 2.) také vůbec neuvádí jejich počet ani jména mužů, kteří putovali za hvězdou. Stojí tu pouze doslova, že „… mudrci z východu se objevili v Jeruzalémě. … hvězda, kterou viděli na východě, se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. … Vešli do domu a uviděli dítě a Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Ostatní evangelia se o „králích“ nezmiňují vůbec. Nesehráli náhodou „pohanští“ mágové v počátcích křesťanství větší úlohu, než bylo žádoucí přiznat? Z Matoušova textu vyplývá, že byl s učením uctívačů ohně dobře obeznámen. Musel tedy vědět, že stejně jako Židé (zoroasterovci) věřili v příchod Mesiáše. Měl jím být Zoroasterův syn Saošjant, jehož zrození z panny, ohlášené jasnou hvězdou, mělo být počátkem nové spravedlivé doby. [46]

 

1.10.2.Mithraismus
Mithraismus byl  perský zoroastrovský kult, který se odehrával obvykle v jeskynní svatyni zvané Římany mithraeum, v jejímž středu stála socha Mithry zabíjejícího býka. Iniciovaní se koupali v krvi býka, což symbolizovalo očistné překonání zla a dar života [47], podobně jako křest. Zdá se, že právě ve 3. století vrcholila v Římě obliba orientálních kultů a tedy i existenční otázka křesťanství, tj. zda se v této konkurenci prosadí nebo převáží popularita jiného směru, případně se křesťanství rozplyne smíšením s některými jinými kulty. K nejvážnější konkurenci patřil zřejmě perský kult boha Mithry, vyhrazený jen mužům, který se v římské říši šířil v podstatě ve stejné době jako křesťanství a jeho geografické rozšíření ve 3. století je srovnatelné pouze s křesťanstvím. Badatelé se domnívají, že mezi římskými vojáky bylo na přelomu 2. a 3. století více vyznavačů Mithry než křesťanů, [40]

 

Podobnou postavou, jakou je Ježíš pro křesťany, byl Mithra pro mithraisty. Mithra znamená persky Bůh vítězství světla nad tmou, duch pravdy a spravedlnosti, spasitel a vykupitel člověčenstva (spásu a věčný život však pro lidstvo nevykupoval životem svým, ale životem obětního býka). Mithra byl stejně jako Ježíš synem božím, jehož otcem byl nejvyšší bůh Ahura Mazda. Mithru měla porodit panna v jeskyni. První se o něm také dozvěděli pastýři – stejně jako v Lukášově evangeliu o Ježíši, přišli se mu rovněž poklonit mágové a přinesli mu jako dary zlato, kadidlo a myrhu, totožně jako v Matoušově evangeliu. Přívrženci tohoto náboženství také očekávali, že Mithra sestoupí jako mesiáš z nebe, aby porazil vládce temnot Angromainya a uvrhl jej i s jeho vojsky do pekel. Poté budou vzkříšeni mrtví a bude následovat poslední soud. Po rozsouzení všech nastane Mithrova tisíciletá říše pozemského ráje. Zde jsou obrovské podobnosti s Janovým zjevením, Apokalysou. [44] Posvátným dnem mithraismu byla neděle. [14] Podobnost ideologie zoroastrismu a mithraismu s křesťanstvím je mimořádná!

 

1.11.Křesťanství
Křesťanství je nejrozšířenější náboženství na světě. Zahrnuje asi 1/3 lidstva. Podle U.S. Center for World Mission roste počet křesťanů asi o 2.3 % ročně, srovnatelně s růstem světové populace (vypočteno z let 1970-1996). To dělá z křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství v absolutních počtech, ne však v procentuálních. V tomto směru je překonává islám. Křesťanství je po judaismu a zoroastrismu třetím monotheistickým náboženstvím, které přetrvalo ze starověku až po naše dny.

 

1.11.1. Ježíš Kristus

Ješua bar Josef, krátce „Ješu“ – odtud latinsky „Jesus“, Ješua a Jošua jsou tvary staroaramejské, hebrejsky: „Jehošua“, tj. „Osvoboditel“ (arabsky: „Isá“) – toto jméno bylo v době Ježíšově v Palestině jméno značně rozšířené. Stejné jméno má podle bible Mojžíšův nástupce, dobyvatel Palestiny, který se však v naší bibli nazývá „Jozue“. Ježíš syn Josefův, zvaný Ježíš Kristus (tj. „Pomazaný“, stejně jako „Mesiáš“), též Ježíš Nazaretský. [47] Místo jeho narození je sporné: buď v Galileji nebo v Judsku, v Palestině. Podle evangelií se narodil v Betlémě. Rok jeho narození je asi 7 či 5  př.n.l. a byl ukřižován asi kolem r. 30 n. l. Je  pravděpodobné, že ukřižování přežil a zemřel později. (1.11.2.) Neznáme žádný jeho písemný text. Je legendárním zakladatelem křesťanství. Ve skutečnosti však lze považovat za zakladatele křesťanství spíše jeho bratrance – Jana Křtitele. Ježíšova křesťanská životní legenda i hlavní zásady jeho učení jsou všeobecně známy ze čtyř evangelií Nového zákona bible křesťanů. Snad nejlépe a nejvěrněji je zachováno jeho učení v heretickém („kacířském“) Tomášově evangeliu, ze souboru raně křesťanské literatury nalezeném v egyptském Nag Hammádi v r. 1945. (1.11.7.) Tomášovo gnostické evangelium totiž obsahuje největší a myšlenkově nejhlubší existující soubor celkem 114 Ježíšových výroků. Nový zákon obsahuje pouze 60 výroků shodných s Ježíšovými výroky z Tomášova evangelia, avšak celkově myšlenkově chudších.  [48]

 

O Ježíšově rodině a zrození křesťanství pojednává velmi kvalifikovaně monografie J.D. Tabora z r. 2006. [24] Opírá se hlavně o tyto zdroje: o ztracený, avšak z evangelií a z jiných zdrojů z velké části zrekonstruovaný „pramen Q“ (německy „Quelle“, tj. „pramen“), dále o list Jakubův z Nového zákona bible,  pramen Diaché nalezený v r. 1873 v jedné konstantinopolské knihovně a o Tomášovo evangelium. Žádný z těchto jmenovaných zdrojů nebyl tendenčně ovlivněn učením apoštola Pavla. Naproti tomu téměř celý  Nový zákon, kromě listu Jakubova, Ježíšova nevlastního bratra, učením apoštola Pavla tendenčně ovlivněny jsou. Kdo znáte Nový zákon pouze z hodin náboženství či z jeho četby, připravte se na šok! Nic není takové, jako se tváří, ani křesťanství! Z Taborovy monografie lze vyvodit následující obraz o Ježíšově životě.

 

V Evangeliích se setkáváme s genealogiemi (rodokmeny) (Lukáš, hlava 3, verše 23-38; Matouš, hlava 1, verše 1-16). Historik Josephus Flavius byl jedním z vůdců židovského povstání v r. 66. Jako zajatec Vespasiana Flavia po svém propuštění z otroctví se stal jeho   klientem a přijal příjmení svého patrona.  Josephus Flavius uvádí, že židovské rodiny si velmi zakládaly na svých genealogiích, které si vedly často soukromě. Herodes, který se obával, že by tyto genealogie mohly ohrozit jeho vládu, dal oficiální genealogie zničit. On totiž neměl původ odvozený od krále Davida a byl proto v očích Židů nelegálním usurpátorem. Podle jednoznačného a kategorického názoru všech Židů, na Davidův trůn měli právo jedině Davidovi potomci.

 

Matka Ježíšova Marie (Miriam), bydlící v Nazaretu, odvozovala svůj rod od krále Davida ve větvi, ve které nebyli další králové, v níž však byla řada kněží – levitů (viz Lukáš, hlava 3, verše 23-38). Byla zasnoubena se starším Josefem, odvozujícím svůj rod rovněž od krále Davida, ale ve větvi, v níž bylo kromě Davida ještě 14 dalších králů (viz Matouš, hlava 1, verše 1-16). Marie otěhotněla během svého zasnoubení, nikoliv však s Josefem, ale s jiným mužem. (Podle některých zpráv byla znásilněna římským vojákem.) Kromě Ježíše, později porodila ještě další čtyři chlapce: Jakuba, Josefa, Judu (Jehudu) a Šimona, a nejméně dvě dívky:  Marii a Salome (Šlomit). Otcem těchto dětí byl buď Josef, nebo pokud zemřel bezdětný, což je pravděpodobné, spíše jeho bratr Kleofáš, který na základě Mojžíšova práva levirátu  byl povinen zplodit s vdovou zemřelého bratra děti, aby byl zachován bratrův rod.

 

Už asi 200 let před Ježíšem existovalo mezi Židy mesiášské hnutí, očekávající příchod dvou mesiášů, kteří měli před skonáním světa nastolit spravedlivé Boží království. Ježíšův příbuzný (snad bratranec), kněz a levita  Jan (Jochanan) Křtitel byl iniciátorem nového mesiášského hnutí, z něhož vzniklo později křesťanství. Ježíš byl Janem pokřtěn, tím se stal členem tohoto hnutí a uznával vždy vůdčí autoritu Janovu. Jan a Ježíš splňovali očekávání příchodu dvou mesiášů, prorokovaných proroky. Jeden, kněžský mesiáš měl být z rodu Lévi, tj. potomkem Mojžíšova bratra Árona. Druhý, královský mesiáš měl být potomkem krále Davida. Rozhodli se, že uplatní svůj nárok na Davidův trůn. Oba vyzývali lidi k pokání za hříchy, neboť, jak to bylo vypočítáno z proroctví,  brzy mělo prorokované Boží království přijít – dokonce snad do sedmi let nebo snad ještě dříve. Měla nastat éra spravedlnosti, poctivosti a míru pro všechno lidstvo, soustředěná kolem Izraele, Jeruzaléma a Mojžíšovy Tóry. Římská nadvláda nad Palestinou měla v důsledku toho zaniknout. Nebylo tedy nutno usilovat o její násilné svržení. Účastníky hnutí Jan a Ježíš křtili. Hlásali spravedlnost pro chudé a utiskované, hrozili těm, kteří je utiskovali. Vytvářeli intimní vztah věřícího s Bohem jako s Otcem. Jejich milosrdný Otec se stará o všechny lidi a o celý svět, a odpouští hříchy skrze pokání a modlitbu. Nechtěli založit nové náboženství. To vše dělali v rámci židovského Zákona. Vyzývali jak Židy, tak i nežidy k životu podle Tóry a Proroků (tak nazývali Židé Starý zákon bible). Jan veřejně kritizoval nemravný život vládce Galileje Heroda Antipa a byl proto uvězněn a nakonec popraven. To bylo pro Ježíše a celé hnutí otřesné.

 

Ježíš pokračoval v Janově díle, zvolil si Radu dvanácti, v níž byli jeho čtyři nevlastní bratři. Slíbil jí vládu nad dvanácti kmeny Izraele, o nichž očekával, že se znovu shromáždí v Palestině, a zahájil kampaň ve většině oblastí římské Palestiny. Proslul jako léčitel, vymítač ďábla a jako hlasatel Tóry. [24] Z původních zpráv o křesťanství či o Ježíšovi je zřejmé, že byl svými stoupenci považován za Mesiáše, jenž měl spasit utlačované Izraelity a nastolit „boží království“ poté, co se vypořádá se všemi svými nepřáteli. A jestliže byl pozdějšími křesťany označen za „Syna božího“, tak právě proto, že toto označení vycházelo z židovského mesianismu. Ježíš svoji autoritu na mesianismu uvědoměle budoval. [30]

 

Ježíš se dostal brzy do konfliktů s vládními činiteli krále Heroda a s židovskou skupinou saduceů, která se dělila o moc s Římany, jejichž moc ohrožoval. Proti němu byli i mnozí početnější farizejové, většinou ze středních vrstev. Po smrti Janově byl Ježíš přesvědčen, že jeho údělem je vrátit se do Jeruzaléma a v Chrámu vystoupit proti náboženským a politickým předákům se svým poselstvím. Byl si vědom, že riskuje život. Asi doufal, že Otec nebeský jej neopustí a poskytne mu v rozhodujícím okamžiku podporu. Toho dokladem je zpráva evangelisty Marka, že Ježíš na kříži těsně  před svou smrtí vyčetl Bohu, že jej nezachránil:  „O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?’“ (Marek, hlava 15, verš 34)

 

„Pro židovské mesiáše (ze strany Piláta a Římanů) neexistovala žádná tolerance. Nebyli považováni za neškodné náboženské fanatiky, nýbrž za potenciálně nebezpečné nepřátele Říma.“  [24,  s. 200] Ježíš to dobře věděl, proto „nikdy veřejně neřekl, že je oprávněným králem Izraele. Soukromě za pobytu v Caesareji Filipově mlčky připustil konstatování Šimona Petra, že je mesiáš, …“ [24,  s. 200] „Zeptal se jich (Ježíš apoštolů): ,A za koho mě pokládáte vy?’ Petr mu odpověděl: ,Ty jsi mesiáš.’ ,I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.’“ (Marek, hlava 8, verše 29,30) Veřejně se dal oslavovat jako mesiáš a „pretendent“ na Davidův trůn až při svém slavném vjezdu do Jeruzaléma na oslátku před velikonocemi, před nimiž byl zatčen. Před Pilátem na otázku, zda je král Židů, odpověděl „Ty sám to říkáš“. (Matouš, hlava 27, verš 11)

 

Ježíš podle evangelií i podle Tabora na kříži umřel. Třetího dne po  provizorním uložení jeho těla v hrobě byl tento hrob nalezen prázdný.  To vedlo podle Tabora k fámám, že Ježíš vstal z mrtvých. Po těchto událostech Rada dvanácti, Ježíšovi učedníci i účastníci jejich hnutí byli zdrceni, žili ve strachu a zklamáni se vrátili do Galileje. Pod vedením Ježíšova nevlastního bratra Jakuba, ve spojenectví s Petrem a apoštolem Janem komunita získala tato sekta postupně opět svoji víru. Věřili, že Ježíš, ačkoliv zemřel, nakonec zvítězí. Stejně jako všichni, kdo podstoupili mučednickou smrt za Království boží. Ježíšův bratr Jakub měl rovněž krev krále Davida, a dokonce, na rozdíl od Ježíše, měl krev obou rodičů s královským i kněžským rodokmenem! To bylo nesmírně důležité. Proto je logické, že jej všichni považovali za Ježíšova nástupce a za hlavu mesiášské „vlády“, kterou byla Rada dvanácti. Tabor píše, že: „Tomášovo evangelium nám poskytuje nejranější a nejjasnější důkaz o tom, že Jakub vystřídal Ježíše ve funkci hnutí, ale potvrzují to i jiné prameny.“ [24, s. 266] Představitelé Rady se vrátili do Jeruzaléma a pokračovali v díle Jana Křtitele a Ježíše.  Vítali i nežidy, pokud neuctívali modly a dodržovali aspoň minimální etiku Tóry, předepsanou pro pohany.

 

1.11.2. Sporná Ježíšova smrt na kříži

            a zmrtvýchvstání

Ačkoliv je Tabor přesvědčen, že Ježíš na kříži skutečně umřel, jsou některé velmi vážné indicie, ukazující, že mohl ukřižování přežít. Janovo evangelium je sice ze čtyř evangelií nejmladší, činí však celkově dojem dosti poctivého zdroje některých, zejména historických a zeměpisných podrobností. Ukřižování líčí ze všech evangelií nejpodrobněji, jako by to byla výpověď očitého svědka. Připomeňme si, co praví o ukřižování Janovo evangelium (hlava 19, verše: 31-34): „Poněvadž byl den přípravy (na velikonoce) a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži… požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je mrtev, kosti mu nezlámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“  Každý lékař i student lékařství ví, že mrtvoly nemohou krvácet, neboť jejich krev už není už pod tlakem vytvářeným pulzujícím srdcem! Že by přesto mohla v určitém případě po probodení boku vytéct „krev a voda“ – to se nedá zcela vyloučit, ale je to málo pravděpodobné.  Janovu evangeliu můžeme v tomto případě věřit, neboť vypovídá proti zájmu případných falsifikátorů, jejichž snahou bylo dokázat, že Ježíš na kříži umřel a potom vstal z mrtvých. Ježíš tedy byl před sejmutím s kříže s největší pravděpodobností živ! Je podezřelé, že vojáci nezlámali Ježíši holení kosti. To byla pro ně práce nepatrná, kterou dělali rutinně. Nemohli být také podplaceni Josefem z Arimatie a Nikodémem? Není dokonce vyloučeno, že velitel římské stráže setník byl tajným přívržencem Ježíše Nazaretského. [49] Když Ježíš vyřkl poslední slova, setník řekl: „Ten člověk byl opravdu syn Boží!“ (Marek, hlava 15, verš 39)  Podle církevní tradice tento setník konvertoval ke křesťanství, odešel z armády, stal se mnichem a snad i biskupem v Kappadokii. Tam  byl mučen a sťat. Byl svatořečen jako svatý Longinus. [50]

 

Evangelisté uvádějí, co se dělo před ukřižováním: „Dávali mu (Ježíšovi) víno okořeněné myrhou, on je však nepřijal.“ (Marek, hlava 15, verš 23) Myrha působí jako anestetikum zmírňující bolest. „…dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít.“ (Matouš, hlava 27, verš 34) „Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: …“ (Lukáš, hlava 23, verš 36). Nakonec na kříži:  „Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: ,Žízním.’ Stála tam nádoba plná octa; namočili  tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: ,Dokonáno jest’. A nakloniv hlavu skonal. “ (Jan, hlava 19, verš 28-30)  Marek i Matouš to potvrzují a píší, že hned po napití Ježíš skonal. Avšak Ježíš mohl dostat k napití ještě před ukřižováním nebo už na kříži roztok drogy, jíž mohlo být opium nebo též nápoj zvaný soma, který obsahoval halucinogenní houbu – muchomůrku panterovou, používanou při obřadech velmi četných starých náboženství,  včetně gnostických sekt (1.11.7.) [51], ale i např. v hinduismu (1.5.). Opium nejen uleví od bolesti, ale při silnější koncentraci může vyvolat u člověka stav velmi podobný smrti. Pokud by se toto stalo, muselo by to být provedeno s největší ostražitostí v tajnosti tak, aby to nikdo nepovolaný neviděl, a tedy není divu, že by o tom ani autoři evangelií nevěděli. Mohl to provést velitel vojáků setník Longinus, ať už z jeho náboženského přesvědčení, ze sympatií k Ježíšovi, nebo podplacený Josefem z Arimatie či Nikodémem. Mezi napitím roztoku drogy a jeho „skonáním“ na kříži, mohla uplynout dostatečně dlouhá doba, aby se účinek drogy projevil a aby se při kontrole zdálo, že Ježíš je skutečně mrtev. „Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout s kříže.“ (Jan, hlava 19, verš 38). To popisuje Marek takto: „… Josef z Arimatie …vešel k Pilátovi a požádal o jeho tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel;  zavolal setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi.“ (Marek, hlava 15, verše 43-45) Není divu, že se Pilát podivil. Smrt na kříži byla strašná, protože trvala dlouho, i když odsouzenci bývali běžně před ukřižováním bičováni a jinak mučeni. Tabor sám uvádí, že umírání na kříži trvalo zpravidla 2 až 3 dny. Ježíš byl muž od dětství trénovaný dlouhými pěšími pochody a fyzickou prací. Před svým zatčením byl dobře živen. Lotrům, ukřižovaným současně s Ježíšem, musely být přeraženy holeně, aby těla poklesla a aby se tím uspíšila jejich smrt zadušením. I když byl Ježíš před ukřižováním bičován, je velmi nepravděpodobné, že by umřel na kříži za pouhých šest hodin.

 

Dále praví Jan:  „Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do  lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy (na velikonoce) a hrob byl blízko.“ (Jan, hlava 19, verše: 38-42). Josef z Arimatie a Nikodém byli boháči, členové jednasedmdesátičlenné židovské náboženské Velerady. Že by Pilát Josefu z Arimatie dal tělo Ježíšovo zdarma – to je naprosto nepravděpodobné.  Požádat o něco Piláta – to znamenalo platit! A platit ne málo! Pilát byl skrz naskrz zkorumpovaný a bezohledný římský potentát. V Novém zákoně je Pilát líčen tendenčně, jakoby chtěl Ježíše zachránit a byl přesvědčen o jeho nevině. To určitě není pravda! Podle Josepha Flavia byl Pilát brutální velitel bez jakýchkoliv ohledů na židovské náboženské cítění. Uloupil v Jeruzalémském chrámu peníze na stavbu akvaduktu a dal pobít velké množství Židů, kteří se proti tomu bouřili. Rovněž „Filón Alexandrijský, soudobý židovský filozof a historik (pracující v Alexandrii), vylíčil Piláta jako ,od přírody nepoddajného, směs umíněnosti a neúprosnosti, muže vyznačujícího se pomstychtivostí a zuřivou povahou.’“ [24,  s. 227] Pilát jistě Ježíše nenáviděl, neboť Ježíš svým nárokem na Davidův trůn pobuřoval lidi a tím ohrožoval jeho postavení! Kdyby se dozvěděl císař, že si Pilát nedovede poradit s  nepokoji v Palestině, mohl by ho odvolat. Celý Nový zákon pod vlivem učení svatého Pavla, se tendenčně a nepravdivě snaží sejmout vinu za ukřižování Ježíše s Říma a přenést ji výhradně na Židy.

 

Dále je podezřelé, že členu nejvyšší náboženské Velerady nevadilo v předvečer svátku velikonoc, který začínal západem slunce (asi po 18. hodině), o tomto předvečeru, rituálně se znečistit dotykem mrtvoly! Následkem toho by se jako „nečistý“ nemohl vůbec zúčastnit oslav nadcházejících velikonoc (pesachu). Zřejmě velmi dobře věděl, že žádné mrtvoly se ve skutečnosti dotýkat nebude,  neboť Ježíš byl živ!

 

Majetnější Židé pomazávali mrtvoly vonnými mastmi, aby byl snesitelnější zápach od mrtvolného rozkladu, který v horkém podnebí Palestiny pokračoval velmi rychle. Nebylo však židovským zvykem ošetřovat mrtvoly myrhou a aloem. To by byl přepych, na nějž většina Židů neměla dostatek peněz. 100 liber myrhy a aloe muselo stát celé jmění. Římská libra ve starověku byla rovna 327,455 g. [24] Podle Novotného Biblického slovníku je biblická libra asi 0,5 kg.  Kromě toho, i kdybychom připustili, že myrha a aloe měla skutečně sloužit k „parfémování“ mrtvoly, jistě by k tomu stačilo 2 kg, nejvýš 5 kg, tj. nejvýš asi 10 liber a nebylo by zapotřebí tak obrovské množství – 100 liber, tj. 33 či 50 kg! Pokud ovšem měla směs aloe a myrhy sloužit k léčení Ježíšových zranění, pak by bylo 33 či 50 kg  množství přiměřené. Bylo především nutné zastavit krvácení z Ježíšových ran. K tomu mohlo posloužit aloe, které se dodnes užívá, pro své hojivé, protizánětlivé účinky. Myrha pak působila jako anestetikum, k utišení bolesti. V hrobce byla připravena i plátna, do kterých bylo Kristovo tělo zabaleno poté, co byla napuštěna hojivou směsí.“ [49]

 

Mrtvoly se podle židovských zvyklostí musely v každém případě omýt vodou! O tom se však v tomto podrobném popisu činností po snětí Ježíše s kříže v evangeliích nic nepraví! Pochopitelně – voda by otevřela zaschlé a celící se rány!  Z toho všeho nutno učinit logický závěr, že Ježíš musel být s největší pravděpodobností po snětí s kříže živ a že byla činěna tajně všechna opatření k jeho vyléčení!

 

Podezřelé jsou i okolnosti z nedělního rána, když byl objeven hrob bez Ježíšovy mrtvoly. O tom praví Matouš (hlava 28, verše 1-6): „Když uplynula sobota a začínal první den týdne (neděle), přišly Marie z Magdaly a jiná Marie a podívaly se do hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli z něho bez  sebe jako mrtví. Anděl řekl ženám: ,Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen, jak řekl. …’“

 

Marek (hlava 15, verše 1, 4-6) o tom praví: „Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie matka Jakubova (tj. matka Ježíšova) a Salome (zřejmě Ježíšova nevlastní sestra) nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. … Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl na pravé straně a měl na sobě bílé roucho, zděsily se. Řekl jim: ,Neděste se, hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. …’“

 

A konečně Lukáš (hlava 24, verše 1-6): „Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly (nejmenované ženy) k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi.  Ale oni jim řekli: ,Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. …’“

 

Jan (hlava 20, verše 1-3,6,7) praví pouze, že: „První den po sobotě, když ještě bylo tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníku, kterého Ježíš miloval (podle Tabora to byl s největší pravděpodobností jeho nevlastní bratr Jakub), a řekla jim: ,Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.’ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu.“  V hrobě našli ležet „lněná plátna a šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu.“ O muži či mužích v bílém rouchu Jan nic nepraví.

 

Z uvedených zpráv evangelií lze učinit závěr, že je velmi pravděpodobné, že v neděli ráno po ukřižování ženy zjistily, že v hrobě Ježíš nebyl, ale že tam byl jeden či dva muži v bílém rouchu. Je známo, že esejci, kteří prosluli jako léčitelé, nosili bílá roucha. To nás vede k možnému předpokladu, že Josef z Arimatie a  Nikodém mohli zorganizovat léčení zdánlivě mrtvého Ježíše  ve zmíněném hrobě a najali na pomoc pravděpodobně esejské léčitele. Stráž, která byla na žádost Židů k hrobu postavena, mohla být byla snadno podplacena. Podle Tabora ukřižování se nekonalo v pátek, jak tvrdí tradice, ale už ve čtvrtek. V pátek i v sobotu byly tehdy podle Tabora dva dny sváteční, takže léčitelé mohli mít od večera ve čtvrtek do noci na neděli, tj. dva a půl dne k dispozici k léčení a ke kříšení Ježíše, který mohl být nejpozději v noci na neděli schopen přepravy do tajného úkrytu.

 

Nutno ještě poznamenat, že Ježíši zřejmě po jeho vzkříšení oholili plnovous, aby nebyl snadno na veřejnosti poznán. Proto, když se zjevil Marii Magdalské, považovala jej Marie zpočátku za zahradníka, neboť zahradníci, jako jedni z mála řemeslníků v Jeruzalémě, nenosili plnovous. Poznala jej, až když ji zřetelně oslovil jménem. O tom praví Jan, v hlavě 20, verších 14-16:  Ježíš jí (tj. Marii Magalské) řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej (tj. Ježíše), pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“  Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená „Mistře!“.

 

Kromě toho jsou zde údaje evangelií o kontaktech apoštolů a učedníků Ježíše po ukřižování, nad nimiž, podle našeho názoru, nelze jen tak mávnout rukou.

 

Matouš (hlava 28, verš 7) nám líčí, co anděl řekl dále oběma Mariím v Ježíšově hrobě: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. …“ A tamtéž (verš 10) uvádí, co pravil Ježíš, když nato potkal obě Marie: „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ A dále, ve verších 16-20 se praví: „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: ,Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Duch svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. …’“

 

Marek (hlava 16, verš 7) uvádí, že mládenec v bílém rouchu pravil dále oběma Mariím a Salome: „Ale jděte a řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ,Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.’“  Týž den se Ježíš, podle Marka,  zjevil Marii z Magdaly, která to šla oznámit učedníkům. Tamtéž, ve verších 14-15 se praví: „Konečně se zjevil samým jedenácti … A řekl jim: ,Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. …’“

 

Lukáš (hlava 24, verše 13-35) vypravuje, jak se zjevil Ježíš po svém ukřižování dvěma učedníkům na cestě do Emaus a (ve verších 36-49) o jeho zjevení učedníkům v Jeruzalémě.

Konečně Jan (v hlavě 20, verších 11-18) uvádí, jak se zjevil Ježíš Marii Magdalské, které pravil, aby sdělila jeho bratřím, že on vystupuje k Otci. Tamtéž, ve verších 19-29 vypravuje o dvojím zjevení v Jeruzalémě. Řekl jim kromě jiného: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu  je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Při druhém zjevení přesvědčil a pokáral nevěřícího Tomáše. Tamtéž v hlavě 21, verších 1-23 uvádí Jan zjevení Ježíše apoštolům v Galileji, u jezera Tiberiadského, když lovili ryby, a následující rozhovor Ježíše s Petrem.

 

Nakonec se nemůžeme ubránit podezření, že i velmi silný osobní zážitek, při němž se svatý Pavel v r. 36,  na cestě do Damašku setkal podle jeho vlastních slov se vzkříšeným Ježíšem,  mohl být realitou – setkáním se skutečným, živým Ježíšem! (1.11.5.)

 

Z uvedených zpráv všech čtyř evangelií i svatého Pavla o zjevování Ježíše po ukřižování, nemáme dojem, že jde o zcela nepravdivé údaje. Je spíš pravděpodobné, že jejich jádro pravdivé asi je. Totiž, že ke styku Ježíšových blízkých osob s Ježíšem po ukřižování asi skutečně docházelo, a že jim Ježíš dával pokyny pro jejich další činnost.  V tom případě by ovšem Ježíš na kříži nezemřel. Zmrtvýchvstání, pokud nevěříme v zázraky, z racionálního, vědeckého hlediska, samozřejmě možné není!

 

Lze se jen divit, že tak kvalifikovaný historik, jakým je James D. Tabor, tyto skutečnosti nebere ve svém díle  [24] v úvahu. Předpoklad úmrtí Ježíše vede též Tabora ke sporným a nepřesvědčivým důvodům, proč křesťanství přežilo a rozvinulo se i po smrti svých zakladatelů Jana a Ježíše. Tabor o tom píše: „Když je zabit charismatický vůdce hnutí, dá se očekávat, že bude následovat chaos, zmatek a rozklad. Josephus (Flavius) se zmiňuje přinejmenším o tuctu dalších mesiášských aspirantů a vůdců revolt z 1. století, které Římané popravili. Ve všech případech bylo hnutí, které zahájili, rozdrceno a rozplynulo se. Na Ježíšově hnutí bylo zřejmě něco odlišného. Ztratilo přece oba své vůdce, napřed Jana Křtitele a potom Ježíše – oba mesiáše, ve které vkládalo tolik nadějí. Ale hnutí nezemřelo; naopak začalo vzrůstat a šířit se.“ [24, s.253]  Toto přežití křesťanství přisuzuje Tabor třem faktorům:

1. Jakub a Ježíšova pokrevní dynastie byla v čele hnutí,

2. Ježíšovo mesiášské hnutí a

3. apokalyptické hnutí, silně zakořeněné v hebrejských prorocích přežilo. [24, s.253-254]

 

Proti těmto Taborovým argumentům lze namítnout:

1. Jakub a Ježíšova dynastie byla velmi brzy odsunuta na okraj hnutí svatým Pavlem a jeho novou teologií křesťanství (1.11.5.), uváděnou v evangeliích a Skutcích apoštolských, zejména evangelistou Lukášem, a v Listech, jejichž autorem je Pavel;

2. Janovo a Ježíšovo mesiášské a apokalyptické hnutí očekávalo podle proroka Daniela příchod Božího království už v době Ježíšově či krátce po jeho ukřižování – to se však nesplnilo. To muselo být  pro celé hnutí velké zklamání!

3. Skutečným faktorem „par excelence“ přežití křesťanství po „smrti“ svého vůdce bylo však především Ježíšovo domněléZMRTVÝCHVSTÁNÍ“! Apoštolové, učedníci i nevěřící Tomáš si mohli na Ježíše po jeho „zmrtvýchvstání“ doslova sáhnout! Připomeňme si, co se stalo v Galileji. „Když o tom mluvili, stál tu on (Ježíš) sám uprostřed nich (mezi apoštoly). Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: ,Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčete se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.‘ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. … Podali mu kus pečeně a ryby. Vzal si a pojedl s nimi.“ (Lukáš 24, 36–40, 42- 43) Také Tomášovi, který dříve nevěřil, že Ježíš vstal z mrtvých,  Ježíš nařídil, aby se dotkl jeho ran, a tak se přesvědčil, že není žádným přízrakem. Tento zázrak je přesvědčil nejlépe o jeho božím poslání, takže neváhali podstupovat pro Ježíše mučednické smrti! A rostoucí řady křesťanských mučedníků  dále posilovaly šířící se křesťanství.

4. Druhým závažným faktorem přežití křesťanství byla mimořádná aktivita, agitační, propagační a organizační schopnosti a činnost vysoce vzdělaného  svatého Pavla a jeho nová prořímská a protižidovská teologie křesťanství, která nakonec zvítězila. (1.11.5.)

 

Po svém vzkříšení (nikoliv po „zmrtvýchvstání“, které se asi nekonalo – vzkřísit lze i člověka živého, např. omráčeného), Ježíš zůstat v Palestině nemohl, neboť mu hrozilo zatčení a podruhé by smrti na kříži neunikl. Mohl odejít například na východ, kde snad už pobýval ve svém mládí před svým veřejným vystoupením, a kde se mohl seznámit s gnostickým učením, nebo i s indickými filozofiemi a náboženstvím. Jak už bylo řečeno, Tomášovo gnostické evangelium totiž obsahuje největší a myšlenkově nejhlubší existující soubor celkem 114 Ježíšových výroků. Přitom některé z těchto výroků jsou bez znalosti indické filozofie a buddhismu téměř nepochopitelné!

 

V Kašmíru (Šrínangaru) ukazují muslimové, kteří tvrdí, že jsou židovského původu, dodnes Ježíšovu hrobku. Její průzkum by dnes, v této neklidné oblasti, vyvolal nepokoje mezi muslimským obyvatelstvem, které ctí Ježíše jako významného proroka. Vedle hrobky jsou podle dávné tamní tradice otisky chodidel zesnulého v maltě, které zjevně patří osobě přibité na kříž. Otisky jsou prý tak dokonalé, že lze určit, která přibitá noha na kříži byla vnější a která byla pod ní. Podle místní tradice Ježíš byl prý ženat, svým okolím vážen a dožil se vysokého věku – snad 80 let. [51]

 

Muslimové vždy popírali a dodnes popírají Ježíšovu smrt na kříži. Věří, že Ježíš ukřižování přežil. „Odmítají všechna Pavlova tvrzení o Ježíšovi …. Prorok Muhammad měl styky s křesťanskými skupinami v Arábii a existují důvody k předpokladu, že křesťané, se kterými se setkal, byli svou vírou bližší ebionitům než západní církvi.“  [24, s. 323] Ebionité („chudí“) byli zřejmě pozůstatky jeruzalémských křesťanů, které za povstání Bar Kochby (v létech 132-135) prchly do pouští východně od Palestiny. Přežili až hluboko do 4. století. Pavlovo učení neuznávali a považovali ho za odpadlíka od původní víry. Eusebius je považoval za kacíře, protože trvali na dodržování Tóry, tvrdili, že spásy se dosáhne „díly“ (tj. skutky) stejně jako vírou, jak to uvádí Jakubův list. Ježíše považovali za prostého a obyčejného člověka, narozeného přirozeným způsobem z Marie a jejího manžela. Jejich názory byly založeny na učení samotného Ježíše a na tradici předávané jeho (nevlastními) bratry. [24, s. 311]

 

Významný může být též výsledek archeologického nálezu hrobky z 1. stol. n. l. Ježíšovy rodiny v roce 1980 v jeruzalémském Talpiotu, v půli cesty mezi jeruzalémským Starým Městem a Betlémskou hrobkou. V hrobce (v Talpiotu) bylo nalezeno 10 kostních schránek, na šesti z nich byly nápisy: „Ježíš, syn Josefa“, „Josa“, „Maria“, „Matia“, a „Juda , syn Ježíše“. Jediný nápis byl v řečtině: „Mariamné, známá také jako Mara“, což znamená „Mariamné, známá také jako Mistr“,  která byla ztotožněna téměř s jistotou s Marií z Magdaly a poskytla hlavní argument k identifikaci hrobky, jako hrobky Ježíšovy rodiny. Srovnání mitochondriálních DNA Ježíše i Mariamné potvrdilo, že tyto dvě osoby nebyly pokrevně spřízněny a v hrobce rodiny Ježíše tedy Mariamné mohla být pochována jako nepokrevní příbuzná, tj. manželka. Před nápisy byl vždy symbol hebrejského písmene „tav“, což je  „X“ – to byl symbol spravedlivého člověka, dodržujícího Tóru. [52] Na víku Ježíšovy schránky je hvězda. Tyto skutečnosti by spíše naznačovaly, že Ježíš skutečně na kříži umřel. Ačkoliv on mohl strávit řadu let v cizině a po létech se vrátit tajně do Judska, kde dožíl a po smrti mohl být pochován v rodinné talpoitské hrobce. Není též vyloučeno, že po jeho smrti v cizině mohla být jeho mrtvola, nebo spíš jeho ostatky přeneseny v kostní schránce do této hrobky.

 

Závěr o sporné Ježíšově smrti na kříži:

Je pravděpodobné, nikoliv však jisté, že Ježíš ukřižování přežil. Ale pokud je přežil, jeho osud psance mohl být i zcela jiný nežli bylo naznačeno zde.

 

1.11.3. Narození Ježíšovo v Betlémě a tři „králové“

Jistě vznikla u vás otázka, jak to bylo s narozením Ježíše v Betlémě? Co bylo s vražděním betlémských neviňátek? A co klanění tří „králů“? Tabor považuje za nepravděpodobné, že by historiku Josephu Flaviovi uniklo pozornosti vraždění betlémských neviňátek. Na druhé straně však taková krutá praxe nebyla tehdy neobvyklá, takže ji mohl Josephus Flavius považovat za nedůležitou, a proto ji nezaznamenal, nebo o ní prostě nevěděl. Ostatně celá historie s narozením Ježíše v Betlémě mohla být vymyšlena, aby se splnilo proroctví, podle něhož se Mesiáš měl narodit v Betlémě. Evangelia byla prokazatelně několikrát „upravována“, tj. falšována. I když snad v podstatě správně referují o některých stránkách učení Ježíše Krista, je nutné je zvláště v historických otázkách a jako celek pokládat za nespolehlivé. Na druhé straně, ve světle skutečnosti, že Taborovi unikly tak důležité okolnosti, které naznačují, že Ježíš mohl ukřižování přežít, a že další údaje evangelií o jeho stycích s apoštoly po ukřižování lze sotva zcela odmítnout jako výmysl evangelistů, nelze vyloučit, že údaje Matoušova evangelia (hlava 2.), že „… mudrci z východu se objevili v Jeruzalémě,“  odpovídají skutečnosti. Nesehráli skutečně „pohanští“ mágové v počátcích křesťanství větší úlohu, než bylo žádoucí přiznat? Perští zorosterští a mithraističtí mágové, jak už bylo řečeno,  stejně jako Židé  věřili v příchod Mesiáše. Měl jím být Zoroasterův syn Saošjant, jehož zrození z panny, ohlášené jasnou hvězdou, mělo být počátkem nové spravedlivé doby. [46] (1.10.)

 

1.11.4. Ježíš jako sluneční božstvo

Autoři filmu „Zeitgeist“ – „Duch doby“ [14] se zabývají otázkou, jak spolu souvisejí různá náboženství, jejichž některé rysy srovnávají.

 

Jak už bylo uvedeno (1.2.4.), staroegyptský bůh Hór se narodil 25. prosince panně Isis-Meri. Jeho zrození bylo doprovázeno zjevením hvězdy na východě, kterou sledovali tři králové, aby tak našli a uctili novorozeného spasitele. Ve 12ti letech byl zázračným dítětem-učitelem. Ve 30ti byl pokřtěn bohem Anúpevem a tím začala jeho vláda. Hór měl 12 učedníků, s nimiž cestoval a konal zázraky jako uzdravování nebo chůze po vodě. Byl znám pod mnoha přenesenými jmény, jako „Pravda“, „Světlo“, „Pomazaný Syn  Boží“, „Boží pastýř“, „Beránek Boží“, atd. Když byl zrazen Typhónem, byl Hór ukřižován, pohřben 3 dny a poté vstal z mrtvých. Tyto Hórovy vlastnosti, ať už původní nebo ne, jak se zdá, prostupují mnoha kulturami, jsou společné pro mnoho bohů a  mají stejnou mytologickou podstatu a strukturu. (Typhón byla nestvůra, kterou řecký bůh podzemní propasti Tartaros zplodil s matkou země Gaiou. Jde zřejmě o báji z období ptolemajského, v němž docházelo k prolínání egyptských a řeckých bájí.)

 

Podle perského mýtu z doby okolo 1200 př.n.l., perský bůh Mithra (1.10.2.) byl narozen 25. prosince, měl 12 učedníků a konal zázraky, po smrti byl pohřben na tři dny a poté vzkříšen. Byl označován jako „Pravda“, „Světlo“ atd.  Jeho posvátným dnem byla neděle.

 

Podle řeckého mýtu Atis Phyrgský, z doby kolem r. 1200. př.n.l., narozený panně Nana 25. prosince, byl ukřižován a uložen do hrobu, a po třech dnech vstal z mrtvých.

 

Podle indické pověsti z doby okolo 900 př.n.l., bůh Krišna byl zrozen z panny Devakí, s hvězdou na východě oznamující jeho příchod, konal zázraky se svými učedníky a byl po své smrti vzkříšen.

 

Podle řeckého mýtu z doby okolo 500 př.n.l., řecký bůh Dionýsos byl zrozen z panny 25. prosince, jako cestující učitel konal zázraky, jako např. přeměnu vody ve víno, byl označován jako „Král Králů“, „Jednorozený Syn Boží“, „Alfa a Omega“, atd., a byl po své  smrti vzkříšen.

 

Základní skutečností je, že existuje mnoho spasitelů, z různých období, z celého světa, kteří se vyznačují těmito obecnými charakteristikami. Otázkou zůstává, proč existují tyto znaky, proč zrození z panny 25. prosince, proč smrt po tři dny a nevyhnutelné vzkříšení, proč 12 učedníků nebo následovníků? Abychom přišli na to, podívejme se na posledního ze Slunečních Spasitelů.

 

Ježíš Kristus se narodil panně Marii v Betlémě 25. prosince, jeho narození bylo ohlášeno hvězdou na východě, kterou následovali tři mágové, aby nalezli svého spasitele. Ve 12ti létech svého věku byl dítětem-učitelem, ve svých 30ti létech byl pokřtěn Janem Křtitelem, a tím začalo jeho vystupování na veřejnosti. Měl 12 učedníků, s nimiž cestoval a konal četné zázraky, kromě mnohých jiných, vzkřísil mrtvého Lazara, chodil po vodě apod. Byl znám jako „Král Králů“, „Syn Boží“, „Světlo Světa“, „Beránek Boží“, „Alfa a Omega“, atd. Když byl zrazen svým učedníkem Jidášem a prodán za 30 stříbrných, byl ukřižován, uložen do hrobu, po třech dnech vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa.

 

Podle autorů filmu Zeitgeist [14] je scéna zrození zcela astrologická. Hvězda na východě je Sirius, nejjasnější hvězda noční oblohy, která se 24. prosince vyrovná se třemi nejjasnějšími hvězdami pásu Oriona. Tyto tři jasné hvězdy se dnes nazývají, stejně jako ve starověku: „Tři Králové“. Tito „Tři Králové“ a nejasnější hvězda Sirius, ukazují na místo, kde vyjde Slunce 25. prosince. Proto Tři Králové „následují“ hvězdu na východě, aby ukázali na místo východu – zrození Slunce. Ještě jeden zajímavý jev nastává kolem 25. prosince či kolem zimního slunovratu. Od letního slunovratu se dny stávají kratšími a později, následkem toho, i chladnějšími. Z pohledu severní polokoule se zdá, že se Slunce pohybuje jižněji, zmenšuje se a slábne. Zkracování dnů a chřadnutí plodin s blížícím se zimním slunovratem symbolizovalo proces smrti. Byla to smrt Slunce. O slunovratu 22. prosince, když byl odchod Slunce již plně uskutečněn, tak Slunce, které se plynule pohybovalo po 6 měsíců, dosahuje svého nejnižšího bodu na obloze. Zde nastává zvláštní jev: Slunce končí svoji cestu na jih, přinejmenším viditelně, na 3 dny. Během těchto tří dnů klidu, se Slunce vyskytuje v blízkosti souhvězdí Jižního kříže. Potom, 25. prosince se Slunce pohne o 1 stupeň, tentokrát na sever, v předzvěsti delších dnů, tepla a jara. A proto se říkalo: „Slunce zemřelo na kříži, bylo mrtvé 3 dny, aby bylo vzkříšeno a znovuzrozeno. To je důvod, proč se Ježíš a další početní Sluneční Bohové dělí o koncept ukřižování, třídenní smrti a vzkříšení. Je to toto přechodné období na cestě Slunce, které obrací jeho směr, přinášejíc jaro a následkem toho i spásu (tj. záchranu před smrti hladem).  Nicméně, sluneční vzkříšení se slavilo až do jarní rovnodennosti nebo o Velikonocích. A to proto, že jarní rovnodennost, symbolicky porazí zlou temnotu, den se stane delším než noc a objeví se oživující podmínky jara.

 

Pravděpodobně nejzajímavější astrologický symbol Ježíše se týká jeho dvanácti učedníků. Ti jsou jednoduše dvanácti znameními zvěrokruhu, putujícími s Ježíšem – bytostí Slunce, společně kolem. Skutečně číslo 12 se v Bibli vyskytuje velmi často. 12 kmenů Israele, 12 bratří Josefových, 12 izraelských soudců, 12 patriarchů, 12 králů izraelských, Ježíš v chrámu ve dvanácti letech. Text Bible má s astrologií společného více, než s čímkoliv jiným.

 

Zvířetník byl též pohanský duchovní symbol, zkratka, která vypadala takto: kříž s kruhem přes všechna čtyři ramena, např. typický irský kříž nebyl symbol křesťanství. Je to pohanská adaptace kříže zvířetníku. Proto je Ježíš v umění ranného křesťanství (na ikonách apod.) vždy zobrazován s hlavou v kříži. Neboť Ježíš je Sluncem, Slunečním Božstvem, „Světlem světa“ (Jan, 9, 5, Kor 4, 6), Spasitelem, který vstal z mrtvých, který přijde znovu, jako každé ráno. Sláva boží, která brání silám temnoty, neboť se „znovu rodí“ každým ránem  a může být viděn, jako „přicházet v oblaku“ (Mar 13,26), „v nebesích“ se svou „trnovou korunou“, čili slunečními paprsky.

 

Z mnoha astrologicko – astronomických metafor Bible je  nejdůležitější ta, co souvisí s Věky. V celé Bibli je mnoho odkazů na „Věk“. „…já jsem s vámi po všecky dny až do  skonání tohoto Věku.“ (Mat 28, 20)  „…v tomto Věku ani v budoucím.“ (Mat 12, 32)  „Žeň je skonání Věku.“ (Mat 13, 39)  „…znamení tvého příchodu a skonání Věku.“ (Mat 24, 3)  „…v přicházejícím Věku.“ (Luk 18, 30) „…jak v tomto Věku, tak i v budoucím.“ (Efes 1, 21) „…on zjevil se jen jednou na konci Věků.“ (Žid 9, 26)  „…na věky věků.“ (Zjev 11. 15 a 15, 7.)

 

Abychom tomu porozuměli, musíme se seznámit s jevem zvaným precese rovnodenností. Staří Egypťané spolu s dalšími kulturami před nimi zjistili, že přibližně každých přibližně 2150 let se východ Slunce za jarní rovnodennosti posune k jinému znamení zvěrokruhu. To má souvislost s pomalým kolísáním osy rotace Země, jak se otáčí kolem své osy. Říká se tomu precese, neboť souhvězdí se pohybují v opačném sledu, než je tomu u normálního měsíčního cyklu. Doba, za kterou projde precese všemi dvanácti znameními je přibližně 25 800 let. Ta se též nazývá „Velký Rok“ a starověké kultury tento jev znaly. Každou periodu trvající 2150 let nazývali „Věk“. Mezi léty 4300 př.n.l. a 2150 př.n.l. byl Věk Býka. Mezi léty 2150 př.n.l. a 1. rokem n.l. byl Věk Berana a mezi 1. rokem n.l. a rokem 2150 n.l. je Věk Ryb, Věk, v němž žijeme. Kolem r. 2150 vstoupíme do nového Věku, do Věku Vodnáře.  Takže, jednoduše řečeno, Bible ukazuje symbolický pohyb skrze tři Věky, dokud nenastane čtvrtý.

 

Podle autorů filmu Zeitgeist Mojžíš reprezentuje Věk Berana. Jiná božstva označují tyto přechody také, podobně jako předkřesťanský bůh Mithra, který zabil býka v tomtéž symbolismu. Ježíš je postava, která předznamenala přechod z Věku Berana do Věku Ryb, nebo Dvou Ryb. Symbolismus ryb se vyskytuje hojně v celém Novém Zákoně. Kristus je znám jako „Velký Rybář“. Kristus nakrmí 5000 lidí chlebem a dvěma rybami. Když začal svou duchovní cestu přes Galileu, ujal se dvou rybářů a ti jej následovali. Všichni můžeme někdy vidět Ježíšovu rybu jako symbol vzadu na některých autech. Málokdo ví, co to vlastně znamená. Je to pohanský astrologický symbol Slunečního království, během Věku Ryb. Takže Ježíšovo předpokládané narození je nezbytně začátkem tohoto Věku.

 

Když je Ježíš tázán svými učedníky, kde bude další velikonoční slavnost „pascha“ až odejde, Ježíš odpovídá: „Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, …“  (Luk 22,10)   Toto je to, co značně odhaluje nejvíce ze všech astrologických odkazů. Člověk nesoucí džbán vody je Vodnář – nosič vody. On představuje Věk následující po Věku Ryb. Když Slunce (Sluneční Božstvo) opouští Věk Ryb (Ježíš), vstupuje do domu Vodnáře, stejně jako následuje Vodnář po Rybách v precesi rovnodennosti. Ježíš říká, že po Věku ryb následuje Věk Vodnáře. Všichni jsme slyšeli o konci časů a konci světa. Nezávisle na líčení v Knize Zjevení, hlavní zdroj této myšlenky vychází z Matouše 28, 20, kde Ježíš pravil: „…já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa.“ Slovo „svět“ je však přeloženo chybně. Řecké slovo „Aeon“, použité v originále,  se musí přeložit jako: „Věk“. Čili: „já jsem s vámi  po všechny dny až do skonání tohoto Věku.“ Což je pravda, neboť Ježíšovo zosobnění jako „Slunečního Rybáře“ skončí, až Slunce vstoupí do Věku Vodnáře“.  Chybně vyložená astrologická alegorie ovlivnila přibližně 100 milionů Američanů, kteří věří, že se blíží konec světa. Autoři filmu Zeitgeist použili zřejmě citace asi německého překladu bible. Naproti tomu, v našem českém ekumenickém překladu bible z r. 1979 je správný překlad: „…já jsem s vámi  po všechny dny až do skonání tohoto věku.“!

 

Kromě toho, postava Ježíše, bytost literárního a astrologického hybridu, je vyloženým plagiátorstvím egyptského Slunečního boha Hóra. Jak už bylo uvedeno (1.2.4.), na zdech egyptského chrámu v Luxoru jsou z doby asi před 3500 lety vyobrazení o předzvěsti neposkvrněného početí, zrození a uctívání boha Hóra. Obrazy začínají oznámením panně Isis, že zplodí Hóra, potom svatý duch  Néf  oplodní pannu, následuje zrození Hóra z panny a jeho uctívání. To přesně odpovídá příběhu o Ježíšově zázračném početí. Je jasné, že literární podobnost mezi Hórem a Ježíšem je ohromující.

 

Justin Mučedník, jeden z křesťanských historiků a obránců napsal: „Když říkáme, že Ježíš Kristus, náš učitel, který se zrodil bez spojení pohlaví, byl ukřižován zemřel, a opět povstal,  do Nebes vystoupil, nepředkládáme nic jiného, než  to, v co vy věříte ohledně synů Jupiterových.“ Jindy Justin Mučedník zase píše:  „Narodil se z panny, což přijměte obdobně k tomu, jak věříte o Perseovi.“ Je jasné, že Justin a jiní raní křesťané věděli o podobnosti křesťanství s pohanskými náboženskými systémy. Hodně zaujatý Justin  to vyřešil tím, že tato skutečnost je to dílem ďáblovým, který už předvídal příchod Krista a proto vytvořil v pohanském světě tyto představy. [14]

 

Ačkoliv autoři filmu Zeitgeist se domnívají, že Ježíš ve skutečnosti neexistoval, ale je pouhým slunečním božstvem,  předpokládáme, že Ježíš Kristus skutečně žil a chodil po světě, avšak autoři evangelií, zvláště svatý Pavel a též církevní koncily a jiná opatření církve postupně navěsila na skutečného člověka astrologické a jiné momenty, a tak Ježíše mýtizovala. Takže Ježíš získal charakter slunečního božstva. Tak bylo např. datum narození Ježíše 25. prosince stanoveno až roku 354, papežem Liberiusem. V Novém Zákoně uvedeno vůbec není.

 

1.11.5. Svatý Pavel

Pavel z Tarsu, apoštol svatý Pavel (Paulus), původním jménem Šaul, je autorem řady Listů Apoštolských Nového zákona. Lze jej považovat za faktického zakladatele tzv. pauliánského křesťanství, k němu patří katolictví, řecká, ruská a balkánská ortodoxie a většina protestantských církví. Šaul se narodil asi před rokem 4 př.n.l., podle svatého Jeronýma, v galilejské Gischale, odkud prý byla jeho rodina po revoltách v r. 4 př. n.l. vysídlena do významného obchodního střediska Tarsu v Kilikii, v dnešním jižním Turecku.  Tam byly v té době slavné školy filosofie, které závodily i s athénskými. Šaul studoval asi u rabbiho Gamaliela v Jeruzalémě. Získal tak velmi dobré vzdělání a vládl velmi dobrou řečtinou. Pocházel z židovské rodiny. Jeho otec byl úspěšným výrobcem stanů dodávaných římským legiím, takže si mohl koupit římské občanství. Již od svého narození byl po svém otci římským občanem. Proto asi též používal jak hebrejskou, tak latinskou podobu svého jména Šaul i Paulus. Byl vychováván ve víceméně řecké kultuře, avšak patřil ke skupině židovských farizeů.

 

Nejdříve jako významný židovský aktivista křesťany pronásledoval. V r. 36 na cestě do Damašku měl prý velmi silný osobní zážitek, při němž se, podle jeho vlastních slov, setkal se vzkříšeným Ježíšem. Tento okamžik znamenal zlom v celém jeho životě i v dějinách křesťanství. Pavel se stal křesťanem a křesťanským potulným kazatelem. Šířil křesťanství především mezi pohany. Nejdříve působil v dnešním jižním Jordánsku. Podnikl nejméně 3 misijní cesty do Malé Asie, Řecka, možná i do Ilýrie a Říma.

 

Pavel je jediným z apoštolů, který nepatřil k Ježíšovým žákům a nikdy se s Ježíšem před jeho ukřižováním nesetkal. Ve svých vlastních listech otevřeně kritizoval apoštola Petra. Z Listů Apoštolských Nového zákona se mu připisuje celkem 13 či 14 dopisů. Z nich je autentických asi sedm. Ostatní mu byly zřejmě připsány později.

 

„Poselství, které hlásal ve čtyřicátých a padesátých létech (prvního století), nebylo, jak sám neoblomně tvrdil, nijak závislé na učení původní skupiny Ježíšových jeruzalémských apoštolů vedených Jakubem, ani z něho nebylo odvozeno.  Zakládalo se na jeho vlastních zážitcích zjevení nebeského Krista. A právě Pavlovo poselství se stalo základem křesťanské teologické ortodoxie. Naproti tomu poselství Jakuba a původních jeruzalémských apoštolů mělo za svůj základ to, co naučili tuto skupinu za svého života Jan Křtitel a Ježíš.

 

V Pavlově teologii nenacházíme ani stopu teologie pramene Q či Diaché, Tomášova evangelia a Jakubova listu, které jsou zdrojem původního Ježíšova křesťanství, víry Jakuba a jeho nástupců, jimiž byli další Ježíšovi (nevlastní) bratři.“  [24] Pavel měl vyšší vzdělání než měl Ježíš a nesrovnatelně vyšší nežli měli apoštolové, kteří jistě pravidelně v synagoze poslouchali čtení z Tóry a Proroků, i náboženské diskuse, ale kromě Tomáše a snad i Jidáše to byli lidé bez vzdělání a je pravděpodobné, že tito galilejští rybáři byli pologramotní či snad i negramotní.

 

Jak vyplývá z Nového zákona, mezi jeruzalémskými apoštoly a Pavlem byly rozpory. Pavel byl však mimořádně aktivní, velmi úspěšný šiřitel křesťanství, zvláště mezi pohany v Malé Asii, Sýrii, Řecku, v Římě apod. Byl též výborný organizátor, který zřejmě dovedl jeruzalémským zajišťovat od svých početných věřících i značné sumy peněz. Jeruzalémští se s Pavlem v tomto směru nemohli vůbec srovnávat. Proto jej do jisté míry tolerovali a v rozhodující otázce šíření křesťanství mezi pohany jej podpořili. To byl též jeden z důvodů, proč nakonec pauliánské křesťanství zvítězilo, zatím co Ježíšova dynastie a původní apoštolové zaujali v tehdejší době, v pozdější  tradici i v Novém zákoně jen podřadné postavení.

 

Jeho jednotlivé názory a teologická hlediska se stala základem tzv. pauliánského  křesťanského náboženství: Ježíš Kristus je podle Pavla Mesiáš a Syn boží, který sedí na pravici Boha Otce. Církev je mystickým božím tělem. Pavel vytvořil základy dogmatu o prvotním hříchu, což potvrdil koncil tridentský v létech 1545-1563. Podle Pavla Ježíšovo utrpení na kříži vykoupilo u Boha Otce lidstvo z „dědičného hříchu“, který lpěl na každém člověku od jeho narození, následkem neposlušnosti Adama a Evy. V důsledku tohoto „dědičného hříchu“, před smrtí Ježíše na kříži duše žádného člověka po smrti nemohla přijít do ráje. Později církev vysvětlila, že duše zemřelých před smrtí Ježíše musely až do smrti Ježíše čekat na své vykoupení v očistci, nežli mohly vstoupit do ráje. Pokřtěním se každý křesťan tohoto „dědičného hříchu“ zbavuje a jeho duše může tedy být po smrti do ráje přijata. Pavlova je též myšlenka, že člověk se nemůže ospravedlnit svými dobrými skutky, ale jedině svou vírou a milostí boží, kterou od něj převzal i Martin Luther. [52] Naproti tomu Jakub ve svém listě tvrdil, že k ospravedlnění před Bohem jsou nutné i dobré skutky, vyznáním hříchů, pokání a motlitba. Luther se však vyjádřil o Jakubově listě velmi kriticky.

 

Pavel také obvinil Židy ze smrti Ježíše.  Sjednotil v sobě tři kultury: římskou, řeckou a židovskou. Když se roku 58 Pavel vrátil do Jeruzaléma, zaútočili na něj Židé a římské úřady ho uvěznily, čímž mu určitě zachránily život. Pavel jako římský občan požádal, aby jeho případ projednal v Římě císař Nero. V Římě byl nejdříve v domácím vězení a potom v žaláři. Nakonec byl odsouzen k smrti. Jako římský občan ukřižován být nesměl. Někdy mezi léty 64 až 66 byl sťat. Pod římskou basilikou sv. Pavla za hradbami má svůj hrob. [24, s. 269]

 

1.11.6. Historie raného křesťanství

Židovská křesťanská sekta se šířila židovskou diasporou z Palestiny do západní Malé Ázie (dnešního Turecka), Řecka až do Říma. Římané křesťany v lásce neměli, neboť křesťané se  snažili obracet je na svou víru někdy až fanatickými způsoby a byli, na rozdíl od polytheistických pohanů, netolerantní k jiným bohům a dokonce i k státnímu kultu. To byla vlastizrada! Zpočátku mezi křesťany převládaly nejchudší plebejské vrstvy. Křesťanští vojáci se před bitvami též odmítali modlit k státním ochranným božstvům, obětovat jim i přísahat věrnost císaři a veliteli, proto byli považováni za zrádce, a dle toho bylo s nimi nakládáno. Zfanatizovaní křesťané začali být pro neustálé rozdmýchávání nepokojů, pro již zmíněné neuznávání oficiálního římského kultu státních ochranných božstev, pro popírání císařova božství a jeho svrchované moci, a také pro úředně zakázané spolčování pronásledováni a trestáni povětšinou konfiskací majetku, avšak pro četnou příslušnost k nejchudším vrstvám obyvatelstva bez jakéhokoli majetku, také mučeni a popravováni. [40]

 

Mučedníci pro Krista byli církví oslavováni a kladeni za vzor. Později byly sepisovány o nich četné legendy. Ilegální křesťanské obce řídili nejprve presbyteři (tj. starší). Biskupové (episkopové, tj. dohlížitelé a správci křesťanských obcí) začínají se objevovat koncem 1. století n.l.  a jejich autoritu podstatně posilovala okolnost, že spravovali společnou pokladnu obce. Proto se za biskupy volili lépe finančně situovaní křesťané. To vedlo ke konci rovnostářství a vzniku majetné hierarchie. Od 3. století začali přistupovat ke křesťanům i bohatí občané.

 

Císař Decius v r. 249 n.l., přikázal povinnou příslušnost všech obyvatel impéria ke státnímu kultu. Všichni se museli povinně zúčastnit obětních obřadů a vykázat se úředním potvrzením o účasti na nich. To vedlo ke korupci, podvodům a falšování, neboť bohatší  křesťané úředníky podpláceli. Edikt císaře Valeriana z roku 258 n.l. stanovil  těžké tresty biskupům a kněžím za provádění bohoslužeb a všem za shromažďování v katakombách, které byly jejich podzemními pohřebišti. V roce 259 měli být na císařův rozkaz zabiti všichni biskupové a presbyteři. Císař Diokletián roku 303 n.l. se snažil stmelit rozpadající se říši v duchu tradičního římského kultu. Nejdříve byl ke křesťanům tolerantní. Později jim zakázal shromažďování a nařídil zbořit kostely a spálit kultovní knihy.  Ve východní části říše měli být uvězněni kněží, kteří odmítali obětovat státním bohům. Nakonec Diokletián vyloučil křesťany z veřejných úřadů a umožnil konfiskovat církevní majetek. Když se uchýlili křesťané k sabotážím a protistátní propagandě, postupoval proti nim tvrdě a dal popravit asi patnáct set křesťanů.

 

Roku 311 n.l. Diokletiánův nástupce císař Galerius a který byl nejdříve nepřítelem křesťanů, společně s Liciniem povolil křesťanům vyznávat jejich víru, avšak uložil jim povinnost, aby se modlili za císaře. Roku 313 n.l. Licinius a Konstantin  vydávají Milánský edikt, který poskytl křesťanům náboženskou svobodu a vrátil církvi všechen dříve zabavený majetek. Konstantin byl pod vlivem své matky Heleny, která údajně v Palestině nalezla kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus. Ta byla později církví svatořečena. Existuje též legenda, že v roce 312 n.l., před  bitvou u Mulvijského mostu, v blízkosti Říma se Konstantinovi zjevil na obloze kříž s nápisem „V tomto znamení zvítězíš.“ Císař Konstantin I. (zvaný též „Veliký“) si uvědomil, že křesťanství vymýtit nelze, že tradiční polytheismus stále více ztrácí popularitu a autoritu u obyvatel říše, a proto chtěl sjednotit impérium křesťanstvím. Sám se jmenoval biskupem a  roku 325 n. l. svolal do města Níkaia v Malé Asii první ekumenický koncil. Na něm stanovil křesťanskou věrouku a vyloučil z církve ariány, kteří se stali prvními heretiky („kacíři“). Většina usnesení Nikajského platí v církvi dodnes.

 

Poslední pokus o obnovení pohanského náboženství v říši provedl následník Konstantina II., Flavius Claudius Julianus, zvaný  Apostata, tj. „Odpadlík”. Vládl v letech 361 až 363, zrovnoprávnil všechna náboženství, odebral církvi dřívější pohanské chrámy a též státní dotace. V bitvě s Peršany, ho pravděpodobně zabil jeden z křesťanských vojáků.

 

Jeho nástupce křesťan Flavius Jovianus,  zrušil Julianova opatření proti křesťanům a vrátil jim jejich privilegia. V roce 392 n.l. císař Theodosius, zvaný také „Veliký“, zakázal v říši všechny pohanské kulty. Tak se stalo křesťanství jediným povoleným a oficiálním náboženstvím. Z pronásledovaného náboženství se křesťanství stalo náboženstvím pronásledujícím. Například homosexualita, dříve naprosto běžná a tolerovaná, byla za Theodosia zakázána. Za to, že se město Thessaloniké (Soluň) postavilo proti tomuto zákazu, vojáci povraždili více než sedm tisíc jeho obyvatel. [52]

 

1.11.7. Rané křesťanství a gnóze

Slovo gnóze  (též gnose) pochází z řeckého slova „gnosis“, které  znamená „znát“. Gnóze je různorodý náboženský proud, který vznikl nejpozději v 1. stol. př. n. l. ve východním Středomoří. Vrcholí ve 2. století, potom se začíná postupně vytrácet nebo transformovat v hnutí spřízněná, jako je např. manicheismus (4.-10. stol.), křesťanství apod. Manichejci existují doposud v Iráku.

 

V raně křesťanské literatuře naprosto převládají spisy gnostické. Markion, křesťan první poloviny 2. století, praví: „Někteří židovští nacionalisté zneužili Ježíšových slov ve svůj prospěch a pokusili se Ježíšovo učení naroubovat na židovský Starý zákon.“ Někteří autoři se proto domnívají, že „v gnózi máme největší podíl původního křesťanství. Toto gnostické křesťanství nemá nacionalistického boha, jímž byl u Židů Jahveh.“ [28] O gnostických skupinách psali církevní Otcové ve svých polemických spisech proti nim. Prvním příkladem je sv. Irenej (Ireneus) ve spisu Adversus haereses (asi r. 180 n.l.). [47]

 

Z Lyonu se Ireneus poprvé naplno v polovině 2. stol. n. l. ozval, že židovský Bůh – Jahveh – stvořitel světa a Ježíšův „Otec lásky a lidskosti“, je jeden a týž. To je myšlenka, která se opírá o židovsko-křesťanské nacionalistické falzum, jímž je Nový zákon a získává úspěch právě v Římě, epicentru tehdejšího světa moci. Touhou po světovládě, zároveň s organizační schopností (zvláště sv. Pavla) je vytvořen základ toho, co známe pod pojmem „pauliánského křesťanství“ a katolicismu. Židé galilejské nacionalistické sekty, kteří Ježíšovi duchovně nestačili, chtěli vidět v Ježíšovi svého národního Mesiáše, který je mocí osvobodí od nadvlády Římanů. [29]

 

Pramenem zásadního významu jsou rukopisy náhodně nalezené Muhammadem Alím a jeho společníky v prosinci r. 1945 ve skulině skalnatého úbočí pohoří Džebel el-Tárif nedaleko Nag Hammádí v Horním Egyptě. [48] Šlo o třináct vázaných papyrových kodexů, z nichž jeden byl zřejmě zcela zničen. Rukopisy z Nag Hammádí tvoří koptské překlady řeckých textů. Nejde výlučně o spisy gnostické, ale rozhodně o spisy pro gnostiky přitažlivé. Byly svázány a dlouhá léta uchovávány v nedalekém křesťanském klášteře.

 

Největší součástí Nag Hammadského souboru je tzv. Tomášovo evangelium, psané v koptštině. Je gnostické, a tedy z katolického hlediska heretické (kacířské) povahy. Bylo zřejmě kompilováno ze starších spisů, z nichž některé jsou známy v řeckém originálu a tvoří nejstarší dochovaný text Ježíšových výroků vůbec. Obsahuje 114 Ježíšových výroků, což je jejich naprosto nejvyšší počet, který je vůbec znám. Celkově je v Novém zákoně asi 60 Ježíšových výroků odpovídajících výrokům uvedeným u Tomáše, z nichž 38 či 39 je zřetelně původnějších, smysluplnějších a hlavně duchovnějších u Tomáše. Alespoň 12 či 13 z nich je možno použít jako důkaz nebo učebnicovou ukázku, že evangelisté Nového zákona rozpracovávali Ježíšovy výroky věrně zachované u Tomáše. Řada Ježíšových výroků je v Tomášově evangeliu totožná s hinduistickým učením džňána-márgy (tj. tzv.: „cestou poznání“) (1.5.2.) nebo místy s pálijským (buddhistickým) kánonem (1.6.2.), takže celé Ježíšovo učení, uváděné v gnostické literatuře, lze charakterizovat jako indický átmanismus promíšený s buddhismem. Některé Ježíšovy výroky v Tomášově evangeliu jsou bez znalosti Buddhy a Indie vůbec nesrozumitelné.  „Potom, co se Evropa seznámila s prvními buddhistickými texty, byla gnoze okamžitě některými vědci poznána jako transformovaný buddhismus. O tom svědčí např. A. Neander: „Gnostische Systeme“, vydané již r. 1818!. Katolický establisment nedovolil, aby se takovéto pravdy příliš šířily do světa.“ [51]

 

Petr Pokorný uvádí, že vliv indický na gnózi nelze prokázat, a že gnóze nemá křesťanský původ.[53] Naproti tomu  Edwards [28] vliv hinduismu a buddhismu na gnózi předpokládá,  neboť říká: „Přestože mnoho zájmu v gnostických studiích se soustředilo na podoby gnóze v raném křesťanství, jsou v historických a soudobých záznamech rovněž přítomny i židovská, islámská, hinduistická, taoistická, buddhistická, pohanská a další formy gnóze. …Debata a studium gnóze jako přístupu k duchovnu nemůže být jednoduše svázána s žádným jediným náboženstvím.“ Ať je tomu jakkoliv, rozhodující je, že podobnost gnóze a Tomášova evangelia s hinduismem a buddhismem je nesporná, což je přesvědčivě ukázáno v dalším.

 

1.11.7.1. Podobnost gnóze a indických škol

Blízkou příbuznost antické gnóze a východní duchoví školy (hinduistické “džňána márgy“ – “cesty poznání“ – 1.5.2. –  a buddhismu – 1.6.2.) – je možné shrnout do těchto základních bodů [54]:

 

Gnóze stejně jako východní duchovní škola měla duchovní („dualistické“) vidění světa: indický duch – Puruša stejně jako antický gnostický „Nebeský Člověk” stojí ve věčné opozici vůči temné „spodní vodě” – indické „prakrti” (tj. „hmotě“) (1.5.4.). Celý svět se také stejně podle obou nauk rozvíjí či sestupuje z Nejvyššího, Věčnějsoucího a Plného (Puruša, tj. duše, nebo gnostický Otec světla, Člověk) do neúplného, časového (smrti podléhajícího) a spoutaného (stále tužšího a hrubohmotnějšího) – „rozvíjí se” směrem do nesvobody, zajetí a pozvolné smrti v chladu plagiátorství a formality.  Veškeré tělo  (tj. forma)  je v obou duchovních školách doslovně stejně nazýváno  „vězením”, „šatem duše” či „hrobem”.

 

Gnóze a východní náboženství mají stejné vidění božského principu. Bůh čili „Dárce” („bhaga” – „bog” –  podobnost sanskrtu se slovanským „bog“ čili „bůh“) je Bráhma, gnostický „Otec” či „Nebeský Člověk”, jehož podstatou je úplnost a světlo vědění (1.5.2.). Obě náboženské tradice proto velebí ducha celkovosti a úplnosti coby „dokonalé světlo”, „světlo bez hranic” (sanskrtem: „amitábha”). Tato základní životadárná duchovní síla, která je spojována s hodnotou úplnosti, se v gnózi nazývá „pleroma” (řecky: plnost) a je podstatou světla vidění a vědění a proto i základním předpokladem nejen všeho živého, ale především také vší lidskosti, neboť ta se na pleromatu podílí.

 

Gnóze a východní duchovní škola mají společný pohled na kořen zla. Je jím nevědění, které nedokáže rozlišit zrcadlovou sílu „spodních vod” (prakrti) od podstaty ducha (Puruši, člověka – 1.5.4.).
Gnóze a východní duchovní škola mají společného nepřítele. Je jím „Pán nápodoby” – stín či opice Boha a všichni jeho nevědoucí vyznavači, ctitelé kultu Země a podzemí. Domnělý „bůh” těchto vyznavačů – védský had Vrtra, buddhistický Máro, perský Hladový duch (Angri Mainyu) či gnostický Demiurg – židovský Jahveh (1.3.) – zde všeobecně platí za démona zla, smrti a krve, který svádí jako učenlivá opice pomocí vyrobeného plagiátu všeho pravého a skutečného nevědoucí bytosti od úcty ke skutečnému a živému Bohu – Dárci.
Gnóze a východní duchovní škola mají stejné vidění postavení a úlohy člověka ve světě. Východní vztah Bráhma – átma (bůh – duše) (1.5.2.) je totožný s gnostickým vztahem horního „Otce světla” a „vnitřního člověka”. Člověk má uctívat, chránit a věčně naplňovat („živit“) tohoto „vnitřního člověka“, bez kterého by nebylo života.

 

Gnóze a východní duchovní škola mají totožné vidění spásy, kterou je právě poznání – řecky „gnosis”, v sanskrtu „džňána”. Pouze vnitřní proměnou (řecky: „metanoia”) pomocí poznání – vykřesáním světla vědění, „probuzením” či „zmrtvýchvstáním” – dochází v probuzené mysli („marya”) k povstání dokonalého ukončeného vědění („somas”, „krśnas”, „Kristus”). To je gnostický křest, nazývaný v sanskrtu „druhým zrozením” (dvídžovstvím).
Gnóze a východní duchovní škola mají stejné vidění Spasitele. Je jím uprostřed dvou sil („nebe a země”) vykřesané světlo vědění („hari”, „sóma”, „Kristus”)  pomocí  spásného  slova probuzení (v sanskrtu „išas”, gnostický „Ježíš”).
Gnóze a východní duchovní škola mají totožné učení o třech principech kosmu. Védské „nebe a země“ („dyavaprthiví“) a otevřený prostor mezi nimi („antarikšas”, „vanas”) a především samkhyové učení o třech gunách (kvalitách – 1.5.9.) bylo přímo podstatou antického gnostického pohledu na svět (nahoře světlo, dole temnota a uprostřed pneuma – duch). Hlavní úsilí obou duchovních škol poznání – východní džňány i antické gnóze – směřovalo k ochraně střední „třetí síly“ – křestem či „nebeským bleskem”, stále se rodícího gnostického „vnitřního člověka” („átmana“) a jeho hodnot.

 

Gnóze a východní duchovní škola mají podobné vidění lidské společnosti. Lidé se dělí podle své schopnosti poznání a následných skutků na základní kasty či základní typy. V Indii tradičně na bráhmany (duchovní lidi), kšatriye (bojovníky), vaišye (obchodníky) a šúdry (materialisty bez schopnosti poznání) – v antické gnozi na pneumatiky (duchovní lidi), psychiky (kde se věčně sváří duše s tělem) a hyliky (materialisty bez schopnosti poznání).

 

Gnostici žili stejným způsobem jako bráhmani (1.5.2.). V antických zprávách (Hippolytus, Klemens) popis života gnostiků a indických bráhmanů úplně splývá: považovali žádosti těla za nepřítele, se kterým je třeba bojovat, zdržovali se světskosti i jakéhokoliv násilí, nejedli maso zvířat a ošklivili si jakoukoliv krvavou oběť – „podřezávání beránka” jim bylo zcela cizí, učili se ovládat své smysly, čistý probuzený člověk jim byl nejvyšší hodnotou. Pěstovali meditaci („středování”, „medování”) – gnostické „vnitřní zření boha” (nazývané aramejsky „nazara” – odtud „názirové“ čili „nazarejci“ – podle 4. Mojžíšovy  – Numeri hlavy 6.), a měli stejné náboženské zvyky a obyčeje: oblékali se bíle, recitovali třikrát denně svaté texty, užívali zvony a vonné kouře, pěstovali celibát, zříkali se majetku a školili své žáky učením textů zpaměti – nedůvěřovali psaným textům.

 

Všechny tyto základní společné rysy obou duchovních hnutí je možné konkrétně doložit na základě porovnání starých náboženských textů a historických zpráv antických autorů. [53-54]

 

1.11.7.2. Obsah gnostického učení

Jádrem gnosticismu je myšlenka vysvobození či záchrany lidské duše z vězení hmoty a těla poznáním (gnósis) vztahů mezi lidským a božským. Toto poznání není přístupné každému a vyžaduje zvláštní zasvěcení. Boží existence není v gnosticismu nezpochybnitelná, gnosticismus se neopírá o neprůkazné axiomy, ale o vlastní pozitivní zážitek boží existence. V rané gnózi se často mluví o „božstvu Člověk“. (Srovnej: Ježíš se sám nazýval: „Synem Člověka“, čili „Synem božím“.)

 

Bůh je chápán jako nepersonifikovatelná entita (jsoucnost existující či domnělá) vtělená tímto světem. Cílem je pak osobní růst a vlastní prožitek Boha. Proto gnostici nejsou následovníci autorit a učitelů, ale jejich pokračovateli. Bůh je považován za věčného, trvale přítomného, nestojí mimo tento svět, ale je jeho součástí. Pak není stvořitelem „zvenčí“ a svět je jeho vtělením. To vede k tomu, že nedochází k personifikaci Boha a není tak možné na něj přenášet lidské kvality a vlastnosti. Jeho všemohoucnost se tak pohybuje v jiných intencích než jsme zvyklí z jiných nábožensko-filosofických systémů a na rozdíl od nich, Bůh není hybatelem či stvořitelem a není ani dobro.

 

Tento svět je chápán jako Boží vtělení (tj. druh pantheismu), zrovna tak je součástí Boha i lidská duše, ta je chápána jako část, která umožňuje boží růst a sebepoznání. Není tedy možno se Boha vzdát, objevit ho apod., neboť Bůh pro gnostika prostě je všude, cílem je najít ho v sobě nebo přesněji cílem je najít cestu, která umožní poznat Boha a prožít ho. Toto pojetí je samozřejmě velmi individuální a nevytváří proto hierarchický systém.

 

Od Boha gnostik nic neočekává a Bůh, podle gnóze, neočekává nic od člověka, není ho třeba nijak uctívat, obětovat mu, Bůh nic nenařizuje, nezakazuje a nikoho netrestá ani neodměňuje. Každý gnostik má za cíl najít cestu poznání a nedůvěřovat věcem, které on sám neprožil nebo nepochopil. Pro gnostika je každá cesta k Bohu prostě cestou k Bohu, žádná z nich nevede mimo něj, protože není nic mimo Boha.

 

Raná podoba gnóze staví především na výrazném přeznačení (novém výkladu) starozákonních příběhů, často dokonce převrácení jejich významu (had z ráje je např. ve spise Podstata archontů vyložen jako zprostředkovatel spásného poznání). Gnóze byla zřejmě přímo ovlivněna alexandrijskou filosofickou tradicí, kromě jiného též Filónem Alexandrijským (asi 20 př. n. l. až 50 n. l.). Též orfismu lze přiznat určitý vliv na vznik gnóze, především pak orfickému mýtu o vzniku člověka z popela Titánů, který však obsahuje i božský prvek, srdce boha Dionýsa, kterého Titáni pohltili a byli za to sežehnuti Diovým bleskem. Nicméně určujícím substrátem je náboženský platonismus srostlý se židovským mesianismem helenizované diaspory, přesněji řečeno některých jejích skupin,  které se vzdálily pravověrnému judaismu  (zejména  nepřijímáním  autority  Tóry  a distancováním se od jejího Boha). [54]

 

Podle gnóze … je Bůh Stvořitel – Demiurgos odlišný od Boha milosrdného – Hospodina, tj. Jahweha, jejž mají lidé uctívat. Gnostici se zřejmě opírali o Deuteronomium – 5. kniha Mojžíšova.  „Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice každého lidu podle počtu synů Izraele. Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob“ (Dt. 32, 8-9) Deuteronomium bylo nalezeno v 6. stol.př.n.l., za vlády Josiáše v základech jeruzalémského chrámu. Hospodin – Jahweh je tedy synem Nejvyššího, a nelze ho tedy zaměnit s jeho Stvořitelem, Bohem nepochopitelným, nespravedlivým, a bláznivým, krutým Bohem Ezechielovým, Jeremiášovým a Eliášovým. V Pěti knihách Mojžíšových je nazýván „Elohim“, což jsou doslova „Bohové“, čím se označují Stvořitel se svými syny, mezi nimiž je Hospodin i Satan.  Podle Ježíše je Satan „Pán tohoto světa“. Ježíš řekl: „Mé království není z tohoto světa.“ Podle gnóze může člověk pomocí duchovního povznesení splynout s božstvem.  Tak se člověk stává Bohem. Křest byl rituál výhradně esejský (1.7.3.).

 

1.11.7.3. Gnóze a Jidášova „zrada“

V létech 2006-2007 vešlo ve známost „Jidášovo evangelium“ z 2. století, nalezené v egyptské poušti. Ježíš byl podle Messadiého [55] židovský gnostik, formovaný esejským gnosticismem, jenž inspirovalo Deuteronomium. (1.11.7.4.) Jidáš byl nástrojem Ježíšova záměru nahradit pomnožný kult Elohim kultem duchovního Boha milosrdenství. Jidáš byl podle Messadiého druhou nejdůležitější osobou křesťanství: kdyby „nezradil“, Ježíš by nebyl ukřižován a křesťanství by bylo úplně jiné. Podle Jidášova evangelia a podle Messadiého Jidáš nezradil Ježíše, ale šel jej udat na výslovný příkaz samého Ježíše. Někteří nedostatečně informovaní Ježíšovi stoupenci Jidáše zabili, přitom mu rozpárali břicho a pověsili jej, aby to vypadalo jako sebevražda oběšením. O tom svědčí zpráva ze Skutků apoštolských (1, 18), že Jidášovo „tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly“. V evangeliích je řada rozporů, které jsou indiciemi, že je to zřejmě pravda. Když Ježíš na poslední večeři pravil, že jeden z apoštolů jej zradí, jasně ukázal na Jidáše, kterého vyzval: „Co chceš učinit, učiň hned!“ (Jan 13,27) Přitom ani Ježíš, ani apoštolové mu nezabránili v odchodu, ani se nepokusili jej zneškodnit, ačkoliv to udělat mohli. Když přivedl Jidáš ozbrojence do zahrady Getsemanské aby zatkli Ježíše, podle evangelií Jidáš označil Ježíše polibkem, což však bylo zbytečné, označit jej mohl třeba rukou.  Podle Messadiého prý však Jidáše políbil Ježíš s díkem, že vykonal jeho příkaz.  Císař Michal II. (820-829) choval k Jidášovi úctu a pokusil se o jeho kanonizaci. [55] Pravoslavní k němu úctu zachovávají rovněž.

 

1.11.7.4. Vztah gnóze k jiným naukám

Se židovskými asketickými skupinami, z nichž nejznámější jsou esejci (1.7.3.), gnózi spojuje pocit vyvolenosti, dualismus, asketismus a další znaky. Po pádu Jeruzaléma v r. 70 n. l. se ostatně tyto skupiny soustředily především v Sýrii a Osroéné a z určité části patrně přijaly křesťanství. Není náhodou, že na konci 1. a v první polovině 2. stol. vznikalo nejvíc gnosticky zabarvené křesťanské literatury právě tam.

 

Hlavní střediska gnóze se vytvořila v důležitých obchodních a kulturních centrech východního Středomoří (Alexandrie, Antiochie na Orontu, Edessa, Efez, Samaří) a brzy i v Římě. Gnóze radikalizuje platónskou nauku o světě; pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale dokonce negativní princip, za výtvor padlého démiurga, často ztotožněného s Bohem židovské bible. V rámci kosmu je člověk zmítán osudem (řecky heimarmené), z této determinace se však může osvobodit přijetím spásné gnóze a výstupem mimo kosmos, k božstvu, skrze sedm planetárních sfér ovládaných démonickými mocnostmi a sféru osmou, zvěrokruh. Zde je jasně patrný vliv ptolemaiovské kosmologie, která do středu kosmu klade Zemi obklopenou jednotlivými planetárními sférami, skrze něž duše může vystupovat ze sublunární oblasti, které vládne nezvratná osudovost, a postupně se očišťovat.

 

Gnóze sice zdůrazňovala fatalitu (předurčenost osudem), ale chápala ji jako něco, čemu se má člověk vzepřít a co může a má být prolomeno spásným poznáním. Gnosticismus dával odpovědi na  otázky: Odkud pocházíme? Kam máme jít? Jak se tam dostaneme?

 

Gnostické směry se od sebe v mnohém lišily. Pro gnózi bylo společná představa, že lidské duše nebo duchovní principy nepatří do tohoto hmotného světa, který je často popisován jako nepřátelský, zlý a nevědomý. K záchraně mohou dojít jen tehdy, když přijmou zjevení, že patří k nebeské říši světla, kde existuje hierarchie emanací z pravého Boha. Výstup do této říše se děje někdy skrze křest, jindy složitými kultovními obřady (často obsahujícími pomazání olejem), někdy zase převážně filosofickou reflexí.  Některé gnostické skupiny měly vlastní hierarchii a vytvářely tak jakýsi protějšek k církvi. [47]

 

Gnóze se v určitých formách zachovala asi až do středověku: některé středověké kacířské sekty hlásaly, že svět je dílem ďábla, či zlého Boha – Stvořitele světa, nebo jiných temných sil, a podobně jako indická náboženství a gnostici, svět zcela odmítaly. Uctívaly jiného, dobrého boha. Měly naprosto nepřátelský vztah ke světu.

 

1.11.7.5. Závěry o gnózi

1. Na rozdíl od antické religiosity, judaismu a křesťanství mají hinduismus (s výjimkou védských textů), buddhismus, gnóze a z bible též Apokalypsa vztah ke světu nepřátelský: svět je špatný, zlo vládne světem, ze světa je nutno utéct! Tyto názory sdílely i některé středověké kacířské sekty a částečně snad i některé mnišské řády. Hinduisté a buddhisté utíkají před světem jednak do meditací; jednak, i ti nejvzdělanější a pro společnost nejcennější lidé odcházejí ve starším věku často do bezdomoví a stávají se neužitečnými žebráky, kteří parazitují na hladových chudácích. Tím se, samozřejmě, brzdí společenský pokrok. To vedlo též k pasivitě, což se obrazilo na skutečnosti, že např. Indie zaostala ve vývoji a upadla do područí koloniálních mocností.

 

2. Kladný poměr ke světu vede ke tvůrčí aktivitě, což se příznivě projevilo na vývoji Evropy a bylo jednou z příčin toho, že naše euroamerická civilizace ovládla celý svět. Evropa a celá naše dnešní civilizace má vlastně velké štěstí, že Ježíšovi galilejští učedníci, svatý Pavel a katolíci učení Ježíše částečně nepochopili a částečně „upravili“ (když nechceme užít výrazu: „zfalšovali“) tak, že křesťanství formulované v Novém zákoně má podobně jako judaismus a starověká řecká filozofie kladný poměr ke světu.

 

3. Historik nemá říkat KDYBY, ale my jej řekneme hned dvakrát: KDYBY v křesťanství zvítězilo gnostické učení, nepřátelské tomuto světu, a KDYBY zvítězilo v Římské říši, měli bychom asi v Evropě v novověku, podobně jako v Indii, mnoho poustevníků a mnichů, ale málo obchodníků, rejdařů, mořeplavců, bankéřů a podnikatelů, a asi téměř žádný průmysl. Evropa by se stala, podobně jako Indie a jiné rozvojové země, kořistí jiných národů; neexistovala by dnešní Evropa, dnešní Amerika, dnešní Austrálie a jiné dnešní vyspělé země.

 

1.11.8. Krize církve ve středověku

Není v našich možnostech dát podrobný a souvislý obraz o historii církve. Nahlédneme pouze do nejdůležitějších a nejzajímavějších období této historie.

 

1.11.8.1. Pseudoisidorské dekretálie

               – úpadek mravů v církvi

Za papeže Mikuláše I. (858-867) byly zhotoveny v polovině devátého století listiny známé pod jménem Pseudoisidorské dekretálie, které jsou kompilací pravdivých i podvržených koncilových a synodních dokumentů. [55-56] Byly rozšiřovány pod jménem velice váženého biskupa Isidora ze Sevily (zemřel r. 636) a počínaly šedesáti padělanými listy prvních biskupů římských. Účelem tohoto padělku bylo udělat z římského papeže neomezeného církevního samovládce, podřídit mu všechny arcibiskupy a biskupy, udělat církev zcela nezávislou na světské soudní moci a odstranit vliv státu na církevní záležitosti a poměry.

 

V této sbírce padělaných listin je též darovací listina, kterou císař Konstantin odevzdává apoštolu Petrovi celou Západořímskou říši a její hlavní město Řím! Tyto padělané Pseudoisidorské dekretálie jsou základem papežství. Pomocí těchto padělaných listin se papežové stali neomezenými zákonodárci ve věcech duchovních i světských, povyšovali se nad knížata i národy, rozhodovali o osudech celých říší a dávali darem celé díly světa! Papež Štěpán V. (885-891) hlásal, že všichni papežové jsou jako Ježíš počati zastíněním Ducha svatého a jsou tedy jakýmsi druhem boho-lidí.  Tento papež Štěpán VI. dal vyzdvihnout mrtvolu papeže Formosa, z hrobky, obléci v papežské roucho a posaditi před soud. Jeden jáhen byl mu dán za obhájce; žaloba zněla, že  Formosus opustil biskupství portské a neoprávněně je zaměnil za římské.  Formosus byl prohlášen za nepravého papeže, jeho dekrety a svěcení za neplatné; mrtvole byly uťaty tři prsty, kterými papež žehná, načež byla mrtvola vláčena římskými ulicemi a vržena do Tibery. Tato hanebnost vzbudila všeobecnou nevoli. Lid se vzbouřil, papež byl jat, uvržen do žaláře a tam uškrcen.

 

Ale nejen papežové za starých časů si dělali nároky na boholidství, římskokatoličtí kněží tak činil ještě na začátku 20. století. V pastýřském listu solnohradckého arcibiskupa Katschthalera vydaného začátkem 20. století se praví: „Nejmenší katolický kněz má moc odpouštěti hříchy. To není čin člověka, to je čin božský. Řekne-li kněz ve zpovědnici: ,Dávám ti rozhřešení’, tu způsobuje něco většího, než kdyby jedním slovem slepému vrátil zrak, chromému užívání údů, mrtvému život, on způsobil něco většího, než co způsobila slova boží: ,Buď světlo, buď obloha‘, kterými svět z ničeho stvořen. (Zde povyěuje papež katolického kněze nad samého Boha!!! – J.B.)  Kde na celém světě je moc, která se této (moci kněze) vyrovná? Je někde na nebi taková moc?“  A dále: „…ještě jinou moc má kněz. Je to moc kněze proměňovati hostii v tělo Kristovo. Je na nebi někde taková moc, jako je moc katolického kněze? Jednou dala Maria, matka boží, dítěti božímu život – a kněz to nečiní jednou, nýbrž stokrát a tisíckrát, pokaždé když nad hostií říká příslušná slova. Kněžím dal Kristus moc nad sebou, nad svým tělem, nad svým masem a krví, nad svým božstvím a lidstvím a on poslouchá kněze.“ [57] K tomu není třeba komentář.

 

1.11.8.2. Vláda nevěstek ve Vatikáně

V desátém století počíná ve Vatikáně období, které nazývá Hefele „érou nevěstek“. [58] „Papežský dějepisec, kardinál Baronius, který jinak, jak jen mohl, hleděl hanebnosti papežů zatušovati, píše: ,V tomto století bylo vidět ohavnost spuštění v chrámu a svatyni páně, a na stolici Petrově seděti nejbezbožnější lidé, ne papežové, ale netvorové. Vilné a nestydaté nevěstky v Římě všecko ovládaly, s biskupskými stolci dle své libosti nakládaly a své milence a souložníky na stolici Petrovu dosazovaly.’“ [58-59] Z jiného pramene, citát snad téhož autora (Baronio) zní: „Na Petrově trůnu, jehož se bojí andělé, neusedali papežové, ale skuteční netvoři, kteří tam byli dosazeni zvrhlými, nestydatými prostitutkami. Svévolně nakládali s biskupskými katedrami, hanobili všechny staré zvyky, všechny kánony a dekrety.“ [59-60]

 

„Těžko si představit hrůzný obraz morálního rozkladu a naprostého úpadku všech mravních hodnot než ten, který poskytuje papežství od konce 9. do poloviny 11. století. Zamotanou epopej střídání papežů v průběhu uvedeného období – jejich svrhávání, věznění, vraždění, získávání papežského trůnu a jeho opětovné ztráty – nelze rozebírat v rámci našeho tématu. Omezíme se pouze na několik faktů.“ [59]

 

Od roku 872 do r. 882 byl na papežském trůnu Jan VIII.  Během této doby byl několikrát svržen a opět dosazován, veřejně hanoben, bit, vedl politický a vojenský boj s různými církevními a světskými feudálními skupinami, uzavíral smlouvy s jinými podobnými skupinami a věrolomně je porušoval. Když vévoda neapolský Sergius uzavřel smlouvu s Araby, přikázal Jan VIII. jeho bratru biskupovi Athanasiovi, aby použil lsti, svého bratra přepadl a vypíchl mu oči, … A samotného Athanasia, kterého také podezříval ze sympatií k Arabům, vyloučil papež z církve a zrušil trest až poté, když dal biskup příkaz pobít velkou skupinu Arabů, což muselo být dokázáno svědectvím přítomných papežských legátů. Papež Jan VIII. vyloučil z církve biskupa Formosu.

 

Několik let po smrti Jana VIII. se stal Formosus přesto papežem. Byl na trůně pět let a zemřel přirozenou smrtí, což u papežů v té době nebylo běžné. Lev V. byl na papežském trůnu pouze 40 dnů (v roce 903), poté byl svržen Christophorem a zemřel ve vězení (zřejmě přirozenou smrtí); s Christophorem naložil stejným způsobem Sergius III.

 

Vstup Sergia III. na trůn sv. Petra v r. 904 zahájil v dějinách „éru nevěstek“.  [56 s. 80-82, 58-59] „Církevní historik, opat C. Fleury s epickým klidem charakterizuje situaci, která tehdy vznikla: ,Theodora, římská dáma, matka Marocie a Theodory, získala moc v Římě. Marocia byla milenkou papeže Sergia III., od něhož měla syna jménem Jan, který se stal papežem (Jan XI. – poznámka I.Kryveljova) jako jeho otec. Tato Marocia byla ženou markýze Alberta.’“  [60-61] Sergius III. byl papežem od  r. 904 do své smrti r. 911. Jan XI. byl papežem od r. 931 do své smrti v r. 935 nebo v lednu r. 936.

 

„Papeže Jana XII. (955-964) líčí Baronio jako jednoho z nejzvrhlejších zástupců apoštola Petra.  Papežská hra doprovázená vraždami pokračovala i nadále. Benedikt VI. (vysvěcený r. 973) byl (v červnu 974) svržen Bonifácem VII. A na jeho příkaz byl (v červenci 974) zardoušen ve vězení. Bonifác VII. byl  odsunut Benediktem VII., po němž (v r. 983) zaujal trůn Jan XIV. Ale ani ten, ani onen včas nezneškodnili Bonifáce, kterému se po desetileté přestávce podařilo svrhnout Jana XIV. a nic mu nezabránilo, aby ho (r. 984) zabil. Po určité době (r. 985) postihl stejný osud i Bonifáce. Jeho tělo bylo taženo davem ulicemi Říma a svrženo do Tibery. Postavení následujícího papeže Řehoře VI. bylo komplikováno tím, že měl vzdoropapeže (Jana XV.). Avšak i osud vzdoropapeže byl dosti svízelný: císař Ota III. mu (v r. 996) dal vypíchnout oči, uřezat uši, nos a jazyk, a poté byl Jan posazen na osla hlavou k ocasu a slavnostně vezen římskými ulicemi.

 

Ota III. dosadil (v r. 999) na trůn jednoho z nejvzdělanějších lidí té doby, vědce a vynálezce Giberta z Aurillaku pod jménem Silvestr II. Byla to přestávka v dějinách papežského amoralismu. [59]

 

Anglický král Edgar (959 – 975) adresoval biskupům tehdejší doby tato slova: „V celém duchovenstvu není vidět nic jiného, nežli prostopášnost, rozpustilost, pijáctví a nestydatost. Domy kněží nejsou, leč místa hanby, útulky nevěstek, kde se zpívá a tančí celé noci.“ [56] Úpadek církve … nezasáhl jen papežství, ale celý organismus církve odzdola nahoru.

 

Když v r. 1003 zemřel Silvestr II. dostalo se vše opět do starých kolejí a mrtvý papež byl uznán za čaroděje a ďáblova posla. M. S. Kornelin o tom napsal: „Ale skuteční ďábelští papežové se objevují teprve po jeho (Silvestrově) smrti… Na stolci sv. Petra se vystřídala celá řada darebáků a lupičů, která vrcholí postavou Benedikta IX.“ (1032-1056) V roli papeže vystoupil Benedikt IX. Poprvé v r. 1032 ve věku 10-12 let. Trůn pro něho zakoupil jeho otec. V r. 1038 se Římané vzbouřili a vyhnali nezletilého papeže, který však už stačil ukázat, jaký je zhýralec. Avšak císař Konrád II. ho dosadil znovu na papežský stolec. V r. 1045 se historie opakovala, avšak tentokrát povstalci dosadili na trůn nového papeže Silvestra III. Benedikt se však nevzdal a najal bandu lupičů a běsnil nějaký čas v okolí Ríma a napadal církevní objekty ve městě. Po třech měsících za okolností nikoliv zcela jasných vrátil (v r. 1045) Silvestr trůn Benediktovi. Brzy se však Benedikt rozhodl, že papežský trůn pro něho není příliš bezpečné místo, a prodal svou hodnost člověku, který se stal papežem pod jménem Jan XX. Nový papež vytvořil spolu se dvěma starými svérázný triumvirát, který se svorně dělil o dědictví apoštola Petra. Společně prodali papežství novému kupci. Stal se jím Řehoř VI. Poté ho svrhli a papežem se (v r. 1046) stává Kliment II. Když však za devět měsíců zemřel, obnovil Benedikt znovu své nároky na papežský stolec a obsadil ho. Po delší komedii s abdikací, tentokrát dokonce s veřejným pokáním, napadl s oddílem vojáků Lateránský palác, a když jej ovládl, prohlásil se (r. 1047) za papeže. Nakonec zakročil (v r. 1048) císař Jindřich III. a celou tuto frašku ukončil. Určil za papeže svého příbuzného Brunona, který přijal jméno Lev IX. A odeslal ho do Říma v doprovodu ozbrojeného oddílu. Tentokrát se Benedikt musel definitivně rozloučit s hodností Kristova nástupce. Podstatným příznakem tehdejších poměrů v církvi byla simonie (svatokupectví) … Prodávaly se hodnosti kněží, biskupů, a dokonce sám papežský trůn.

 

„V polovině 11. století nastává v dějinách papežství překvapivá změna: Počínaje Lvem IX. (od r. 1049)  nevidíme na trůně bandity, vyděrače, vrahy a dobrodruhy, nýbrž státníky, zneklidněné osudem církve, snažící se dosáhnout určitých náboženskopolitických cílů. Příčiny převratu je třeba hledat ve změně ideologické atmosféry a v zájmech vládnoucích tříd, které požadovaly přestavbu církve.“ [59]

 

1.11.8.3. Clunyjská reforma

Výrazem snahy po zlepšení poměrů v církvi bylo též clunyjské hnutí, vzešlé z bohatého benediktinského kláštera v  Burgunsku, v dnešní Francii – Cluny (založen r. 910). Toto hnutí se snažilo obrodit katolickou církev a vymanit ji z moci feudálů. Podporovalo celibát a usilovalo o zpřísnění způsobu života v klášterech.  Církev  měla být napříště podřízena pouze papeži a kláštery měly být samostatné. „Clunyjští požadovali obnovení ,apoštolských’ poměrů v církvi, návrat k asketickým ideálům a odpovídajícímu způsobu života naplněného prací, zbožná cvičení a milosrdné skutky. Výzvy clunijských měly úspěch. Byl založen velký počet klášterů tohoto směru, které se ve Francii prohlásily za podřízené clunijskému klášteru. Podobné hnutí se rozvinulo v Itálii. V 11. soletí se už stalo vážnou církevní a společenskou silou.

 

Z řad clunijských vyšli v 11. století mnozí významní církevní činitelé, mezi nimi i papež Řehoř VII. (1073-1085) Hnutí nižších vrstev za církevní reformu by nemělo úspěch a bylo by udušeno, kdyby nebylo odpovídalo potřebám církve, které si uvědomovali i mnozí její vedoucí činitelé, a dokonce íi světští panovníci. Obě strany stále jasněji chápaly, že církvi hrozí zánik, že její rozpuštění mezi světské instituce feudální společnosti (rozsvětštění) znamená její konec jako specifické náboženské instituce a že je ohroženo náboženství přímo ve své podstatě a společenské funkci.“ [59] Boj za osamostatnění církve pomáhal také papeži v boji o investituru, tj. v boji mezi církví a světskou mocí o jmenování biskupů v 10. a 11. století.

 

1.11.9. Náboženská reformace

1.11.9.1. Prolog reformace: Viklef , Hus a husitství

Mravní rozklad církve však pokračoval. Církev je ovládána honbou za penězi: prodáváním odpustků. Zakoupením odpustku mohl být hříšníkovi jakýkoliv hřích odpuštěn, i loupež i  vražda. Církev tak parazitovala na všech zločinech. Proti tomu vystoupil  v Anglii ve čtrnáctém století mistr oxfordské university John Wycliffe (1330 – 1384), u nás zvaný „Viklef“. Ten se domníval, že cestou k nápravě by mělo být odebrání všeho majetku církvi a jeho předání do rukou šlechty a panovníka. Jeho učení bylo na přelomu let 1380-82 odsouzeno jako kacířské. Wycliffovo učení, šířící se rychle po celé Evropě, nikde nenalezlo tak příhodné a připravené klima jako na pražské univerzitě.

 

Na jeho myšlenky navázali  Husovi předchůdci, kazatelé v Praze: Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova. Mistr Jan Hus (1370 – 1415) je vyvrcholením této etapy reformace. Kritizoval zejména svatokupectví (kupování církevních úřadů), nemravný život kněží a  prodávání odpustků. Dokud Hus kázal latinsky, církvi to moc nevadilo, ale jakmile začal kázat v Betlémské kapli česky, byla tím církev ohrožena, neboť lid se proti ní začal bouřit. Roku 1414 byl svolán kostnický koncil, který se konal do r. 1418 a měl za úkol vyřešit schizma, tj. rozkol církve, neboť byli tehdy tři papežové, kteří proti sobě vedli boj. Koncil dal v r. 1415 Husa v Kostnici upálit a o rok později též Jeronýma Pražského.

 

To vyvolalo v Čechách husitské hnutí. Na jednom pólu byli chudí, negramotní a zbožní nevolníci, vedení zchudlými zemany a chudým kněžstvem, na druhém pólu – bohatá, vzdělaná a nemravná církev. Po čtrnácti letech úspěšných bojů i po porážce pěti křížových výprav, organizovaných papežem, bylo radikální křídlo husitů poraženo v bitvě u Lipan r. 1434 jednotou panskou, tj, jednotou českých umírněných kališnických a katolických pánů.

 

Evropa nebyla tehdy ještě na reformaci  připravena. Avšak dozvuky husitství – nekatolické církve  pokračovaly v Čechách a na Moravě po dvě století, až do bitvy na Bílé hoře r. 1620, kdy zvítězila katolická církev v českých zemích na dalších 300 let. Jedno století po Husovi, začátkem 16. století vypukla v Německu reformace, která byla úspěšná.

 

1.11.9.2. Martin Luther

Martin Luther (1483-1546) studoval na univerzitě v Erfurtu filozofii, ale nakonec vstoupil do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Po vysvěcení na kněze přešel v roce 1508 na univerzitu ve Wittenbergu, kde přednášel filozofii, později i teologii. Od roku 1513 začal ve Wittenbergu  kazatelskou činnost. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopeterského chrámu v Římě. Luther si uvědomoval rozpory mezi texty bible a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí. To jej vedlo ke zveřejnění  95 tezí  ve Wittenbergu  v r. 1517, určených pro akademickou diskusi. Luther vycházel z myšlenek mistra Jana Husa, k němuž se hlásil. Jedinou pravdu, kterou Luther uznával, je text bible. Tomu se podle něho  musí podřídit  i církev. Zaváděl přijímání podobojí. Odsuzoval boj proti panstvu se zbraní v ruce. Podle Luthera by měla církev odevzdat svůj majetek šlechtě a panovníkovi. Proto ho šlechta před papežem obhajovala. Luther kritizoval prodávání odpustků.  Jeho teze se bez jeho vědomí rychle šířily, a vzhledem k tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví, měly velký ohlas.

 

Velkým pomocníkem v šíření Lutherových myšlenek byl knihtisk (2.8.3.), vynalezený před rokem 1436 Johannem Gensfleischem, zvaným Gutenberg (1400?–1468). Hus, bohužel, ještě knihtisk k dispozici neměl. Dominikáni obvinili Luthera z kacířství, ale protože byl Luther chráněncem saského kurfiřta Bedřicha Moudrého, oficiální místa zprvu reagovala na jeho teze zdrženlivě. Byl předvolán do Říma, avšak nedopustil se chyby Jana Husa a do Říma nešel. Saský kurfiřt prosadil, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu (1518). Ten Lutherovi hrozil klatbou. V roce 1519 se Luther zúčastnil disputace s Eckem v Lipsku, ve které popíral neomylnost papeže a koncilů.

 

Řím v roce 1520 oficiálně vydal bulu s hrozbou klatby. Luther vydával reformační spisy, ve kterých obhajujoval své názory. Když po veřejném pálení jeho spisů Luther spálil papežské buly, nařídí Lev X. v r. 1521 jeho exkomunikaci. Své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu. Císař Karel V. vydal proti Lutherovi edikt wormský, jímž byl Luther prohlášen za kacíře a jeho spisy byly zakázány.

 

Bedřich Moudrý poskytl  Lutherovi  azyl na hradě Wartburgu, kde pobýval letech 1521-1522. Zde přeložil Nový zákon bible. Lutherovy myšlenky se díky knihtisku lavinovitě šířily a byly v celé zemi bouřlivě přijímány. Luther se vždy ostře distancoval od radikálních projevů svých přivrženců.

 

Vystoupil proti obrazoborcům a hlavně proti Tomáši Müntzerovi, který podněcoval sedláky k nepokojům. V náboženských rozhovorech v Marburgu, v r. 1529 diskutoval Luther se Zwinglim a chtěl vytvořit teologickou jednotu evangelické strany proti katolíkům. Tento plán však ztroskotal.

 

Lutherův spolupracovník Philipp Melanchton položil základy nové, evangelické církve tím, že v roce 1530 vydal Augsburgské vyznání víry. Za spolupráce wittenberských teologů Luther dokončil v roce 1534 překlad Starého zákona bible. V dalším Luther vydal  řadu polemických spisů. [62]

 

1.11.9.3. Německá selská válka (1524 – 1526)

1. Tomáš Münzer hlásal utopickou majetkovou rovnost mezi lidmi. Jeho myšlenek se chopili též novokřtěnci, kteří žili ve společných obcích. Křest prováděli až v dospělosti, protože jen tak se člověk může rozhodnout, zda chce či nechce vstoupit do církve. Reformace zachvátila i nejnižší společenské vrstvy, takže vypukla německá selská válka, která prošla čtyřmi etapami: roku 1524 vypukla v jihozápadním Německu, tam byl vystaven artikulační list, který byl později odsouzen;

2. ve středním Německu byl průběh povstání velmi rychlý, k venkovskému lidu se přidala i města, jejichž středem byl Mühlhausen a v jehož čele stál Tomáš Münzer; proti nim byl vyslán sasský kurfiřt. Ten se střetl se vzbouřenci r. 1525, v bitvě u Frankenhausenu, kde byl Münzer poražen a později i zajat a popraven.

3. V červnu 1526 se vzbouřilo Tyrolsko a Salzbursko pod vedením Michala Gaismaiera, který byl také nakonec poražen.

4. Roku 1534 byla v Münsteru založena münsterská komuna, v jejímž čele byli novokřtěnci, tato komuna se bránila 16 měsíců, avšak nakonec byla poražena münsterským biskupem. Tím skončila německá selská válka. Její největší chybou byla zřejmě nekoordinovanost jejich akcí. [62]

 

1.11.9.4. Jean Cauvin, známý u nás jako Jan Kalvín

               (1509-1564)

V myšlenkách a činnosti Jana Kalvína reformace pokračovala. Jeho učení, kalvinismus se stalo základem reformace ve Švýcarsku. Podle kalvinismu je třeba žít skromně, šetřit a neutrácet peníze, cílem života je pracovat, podnikat a vést skromný život. To je též základ protestantské kalvínské etiky a morálky (2.8.4.). Kalvín našel stoupence v měšťanstvu. Proto jde o měšťanskou reformaci. Ke kalvinismu přistoupilo i Nizozemí a do jisté míry i Anglie. Ve Francii se kalvinisté nazývali hugenoti, kteří byli krutě pronásledováni a potlačeni. V bartolomějské noci 24.8.1572 a po ní byly ve Francii bestiálně povražděny tisíce hugenotů.

 

1.11.9.5. Anglikánská církev

V Anglii Jindřich VIII. založil anglikánskou církev. Důvodem k jejímu založení byla okolnost, že papež nedovolil Jindřichovi  rozvod s jeho chotí, Kateřinou Aragonskou. Proto se  Jindřich r. 1553  prohlásil za hlavu nově anglikánské církve. Církvi římskokatolické zabavil veškerý majetek a předal jej anglikánské církvi. Rozvedl se a vzal si za ženu Annu Boleynovou. [62] Podobně jako kalvinisté i anglikánská církev podporuje měšťanstvo a rozvoj podnikání.

 

1.11.9.6. Sebastian Castellio (1515-1563)

Castellio byl velmi vzdělaný francouzský filozof, teoretik náboženské svobody a reformovaný teolog. Byl svědkem upálení kacířů vzplanutí v Lyonu, proto Lyon opustil a stal se misionářem protestantismu. Na Kalvína udělal hluboký dojem, pobýval u něho v Ženevě a v r. 1542 se stal rektorem Collège de Genève a kazatelem na ženevském předměstí. Voltaire o něm napsal, že byl větší myslitel než Kalvín, který jej v Ženevě žárlivě řídil. V r. 1552 publikoval v latině a francouzštině „Čtyři knihy svatých dialogů“. Po r. 1543 byl Castello během morové rány jediný duchovní v Ženevě, který navštěvoval nemocné a dával jim poslední rituální úkony. V r. 1544 začal Kalvín kampaň proti němu.  Nedovolil mu vydat svůj překlad Nového Zákona do francouzštiny. Neshody s Kalvínem se stupňovaly a nakonec Castellio rezignoval na funkci rektora Collège de Genève a zůstal kazatelem. [62]

 

1.11.9.7. Ulrich Zwingli (1484-1531)

Ulrich (též Huldrych) Zwingli byl švýcarský humanistický teolog a první představitel švýcarské reformace. Položil základy pro vznik reformované církve. Zwingli studoval teologii v Bernu, ve Vídni a Basileji. Byl farářem, kazatelem a též vojenským duchovním. Reformaci prosazoval od r. 1518 v Curychu. Po vítězné diskusi s katolíky v r. 1523 se oddělil od církve a prováděl důsledné reformy, včetně obrazoborectví. Curych byl střediskem švýcarské reformace, která se šířila do dalších oblastí Švýcarska, avšak nejstarší kantony: Uri, Schwyz, Unterwalden, Zug a Luzern, zůstaly z politických důvodů katolické. V r. 1529 se konaly v Marburgu rozhovory s Lutherem, k dohodě o sjednocení evangelíků však nedošlo. V r. 1528 došlo k válce s katolickými kantony. Zwingli zemřel jako polní kněz v bitvě u Kappelu v kantonu Curychu, roku 1531. Zwingli vyznával především nauku o predestinaci, tj. o předurčení Bohem, zda člověk bude či nebude spasen. Zwingliho vliv expandoval do hornoněmeckých měst, jimiž byly: Štrasburk, Kostnice, Memmingenu, Lindau aj. [62]

 

1.11.9.8. Šmalkaldská válka a augsburský mír

V Evropě vznikly dva tábory: katolický: Rakousko, Španělsko, Polsko; a protestantský: Anglie, Nizozemí, Švédsko, Sasko, Švýcarsko. Protože císařský titul byl v držení Habsburků, kteří podporovali jen německé katolické země, nastaly v Říši rozbroje. Když císař Karel V. luteránství zakázal, došlo ke šmalkaldské válce (1546 – 1547), v níž sice císař v bitvě u Mühlergu zvítězil, což však jen málo pomohlo k dosažení jeho válečných cílů. Roku 1555 došlo k dohodě mezi Karlem V. a luterány v augsburskému náboženskému míru, podle něhož platila zásada: čí země – toho náboženství. To vedlo k inkvizici a honům na čarodějnice. Nakonec tyto spory vyvrcholily ve třicetileté válce. [62]

 

1.11.9.9. Protireformace

Na reformaci reagovala církev protireformací, tj. hnutím za obnovu církve. Protireformace byla zahájena koncilem tridentským v létech 1545 až 1563. Protireformace se vyjadřovala nadšenými a vypjatě zanícenými (exaltovanými) uměleckými projevy v literatuře, malířství, sochařství a architektuře, typickými pro baroko v 17. století. V čele protireformace stálo Tovaryšstvo Ježíšovo čili  jezuité.

 

1.11.9.10. Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuitský řád)

Jezuitský řád založil španělský šlechtic Ignác z Loyoly roku 1534 a v roce 1840 byl potvrzen papežem Pavlem III. Jezuité usilovali o navracení „zbloudilých“ duší protestantů a jiných zpět do lůna církve. Vyvolali též reformu církve. Pochopili význam vzdělání v ideologickém boji. Zakládali mnoho škol a kolejí – u nás Klementinum. Mnohé z nich měly na svou dobu vynikající úroveň. Klementinum brzy předčilo svou úrovní Karlovu universitu. Rozsáhlá a úspěšná byla též jejich misijní činnost v Indii, Číně, Africe a Jižní Americe. V jižní Americe zotročili velké masy domorodého obyvatelstva a z jejich otrocké práce řád bohatl. Práce domorodců byla tak těžká, že večer, po návratu z práce, nebyli muži schopni plnit své „manželské povinnosti“. To se jezuitům nelíbilo, neboť se obávali, že poklesne jejich porodnost a jim bude ubývat otroků. Vyřešili to geniálně: o půlnoci, kdy si už muži částečně odpočinuli, se ozval zvon, který všechny vzbudil a muži se mohli pustit do plnění svých „manželských povinnotí“. Do rozbřesku ještě měli pak dostatek času, aby ráno mohli odpočatí nastoupit do práce. Jezuité byli úžasně úspěšní, začali ovládat vládnoucí špičky církve i katolických států. Až míra trpělivosti přetekla: roku 1706 jezuity vyhnali z Uher.  Z Francie, ovládané katolíky, je vyhnali v roce 1764 a „nejkatoličtější“ král španělský je vyhnal ze Španělska roku 1767. Nakonec papež Kliment XIV. v r. 1773 jezuitský řád zrušil. Přesto v Německu, Rakousku a Anglii jezuité ve své činnosti i po zrušení řádu pokračovali.  Až papež Pius VII. roku 1814 řád obnovil. [62]

 

Antonín Koniáš (1691-1760), jezuita známý „páter Koniáš“ z Jiráskova „Temna“ byl  významný protireformátor v Čechách. Podle pečlivě vedených záznamů spálil 30 000 knih, z velké části českých. I když jeho postava byla zvláště našimi vlastenci a později komunisty přehnaně démonizována, snahy o jeho úplnou rehabilitaci nejsou oprávněné. Byl sice synem své fanatické doby, ovšem synem mimořádně horlivým, mimořádně fanatickým a úspěšným.

 

1.11.9.11. Index Librorum Prohibitorum

– seznam zakázaných knih

Index Librorum Prohibitorum, jehož autorem je papež Pavel IV. (14761559), je seznam publikací, jež katolická církev nedovoluje svým věřícím číst pod trestem smrtelného hříchu. Někteří autoři, jejichž díla byla do Indexu zařazena: Dante Alighieri (pouze kniha Monarchie), Francis Bacon, Honoré de Balzac, George Berkeley, Giacomo Casanova, Erasmus Darwin, Daniel Defoe, René Descartes, Denis Diderot, Alexandre Dumas starší. Alexandre Dumas mladší. Desiderius Erasmus, Gustave Flaubert, Anatole France, Fridrich II. Veliký, Galileo Galilei, Edward Gibbon, André Gide, Thomas Hobbes, Victor Hugo, David Hume, Immanuel Kant, Nikos Kazantzakis, Adam František Kollár, Mikuláš Koperník, John Locke, Niccolò Machiavelli, Karl Marx, John MiltonMontesquieu, Blaise Pascal, François Rabelais, Jean-Jacques Rousseau, George Sand, Markýz de Sade, Jean-Paul Sartre, Baruch de Spinoza, Jonathan Swift, Theodoor Hendrik van de Velde, Voltaire, Émile Zola a mnozí dalčí. Na tomto indexu byla v době jeho vzniku asi třetina celé tehdejší české literatury! Z uvedeného přehledu je zřejmé, že katolická církev odpírá svým ovečnám četbu tvořící podstatnou součást naší euroamerické kultury!

 

1.11.9.12. Svatá inkvizice

Inkvizice (latinsky: inquisitio; z inquaerere  = zjišťovat) byla právní institucí katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která měla potírat kacířství. Termín inkvizice  označuje také samotné vyšetřování, které vykonával biskup, jím pověřený inkvizitor. nebo později inkviziční instituce. Středověké inkvizice byly odpovědí církve na rostoucí vliv masových heretických čili  kacířských  hnutí, zvláště katarů  (od 40. let 12. století) a valdenských (od 70. let 12. století) v jižní Francii. Slovo „kacíř“ je odvozeno od „katar“. Kataři popírali panenské zrození Krista a jeho uznávání za spasitele, který nemůže být bytostí pozemskou a zároveň boží. Protestovali proti nemravnému životu církevních představitelů a jejich nezájmu o duchovní život prostých lidí. Tehdejší teologiský výklad církve byl podle nich přisluhováním Satanovi.

 

První středověkou inkvizicí byla tzv. biskupská inkvizice, kterou ustanovil roku 1184 papež Ludcius III. Tato inkvizice nebyla příliš funkční. Druhou byla papežská inkvizice, jejíž počátky jsou spojeny s reformním programem 4. lateránského koncilu r. 1215, který stvrdil exkomunikaci valdenských papežem Inocencem III. Valdenské hnutí bylo pro tehdejší společnost velmi destabilizující a církev se snažila všemi prostředky chránit jak svou nauku, tak i feudalismus. Řízením inkvizice byli povětšinou pověřováni příslušníci nedávno vzniklých žebravých řádů dominikáni a františkáni.

 

Od 13. století se inkvizice šířila na sever do Německa a Skandinávie. V severní Evropě nebývala inkvizice tolik přísná jako v Evropě jižní. V samotné Skandinávii neměla téměř žádný vliv. Inkvizice nebyla nikdy zavedena v Anglii. V Aragonii sice byla inkvizice v tomto období ustanovena, avšak ne na ostatním území Pyrenejského poloostrova.

 

V této době byli např. vyhnáni Židé z Anglie a Francie, ale na mnoha místech Židé s křesťany (a ve Španělsku i s muslimy) společně žili. Teprve mnohem později byla inkvizice využita ve Španělsku jako nástroj proti domněle falešným židovským konvertitům na křesťanství. Obvinění z hereze nebo otevřené podpory heretiků mohlo být nebezpečné i pro šlechtu. Proto církev zorganizovala válečnou výpravu proti languedocké (jihofrancouzské) šlechtě v roce 1208. Jedním z důvodů tohoto tažení byla otevřená podpora této šlechty albigenských a její podíl na zavraždění papežského legáta Pierra z Castelnau. Albigenští byli účastníci prvního velkého středověkého  heretické hnutí na Západě, nazvaného podle města Albi v jižní Francii.

 

V roce 1252 zmocnil papež Inocenc IV. inkvizitory k užívání útrpného práva čili mučení. Jedním z nejznámějších způsobů mučení bylo tzv. „strappado“, při němž byly vyslýchanému za zády svázány ruce, za něž byl vyslýchaný zavěšen a docházelo tak k vymknutí kloubů, nebo v některých případech natažení svalů i s trvalými následky. Po skončení soudu mohlo trvat roky, než byl rozsudek vynesen. Během tohoto období zůstával obviněný ve vězení.  Některé ze svých postupů mučení zmiňuje Torquemada, např. vodní mučení (tortura del agua), při němž se vyslýchanému lila voda do úst, až se domníval, že se topí. Dále užíval tzv. garrucha, kdy byly oběti zkrouceny ruce za záda a potom byla natahována. Trest smrti upálením byl určen teoreticky „pouze pro nejvážnější a zatvrzelé případy, pro ty, kdo se provinili opakovaně nebo nekonali pokání“. Praxe byla ovšem jiná. Popravu formálně nevykonávala církev, ale světská moc. Takže církvi zůstaly licoměrně „čisté ručičky“, „neposkvrněné“ zločinem!

 

Roku 1478  vzniká z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského samostatná inkvizice španělská, která podléhala přímo španělskému králi a nikoli papeži. Tato inkvizice, jakožto nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy, Židy a alumbrados patří k nejtemnějším stránkám dějin. Alumbrados byli členové heretického hnutí ve 14. a 15 století, ve Španělsku, kteří souviseli s gnostiky. U zrodu největšího rozmachu inkvizice stál Tomás de Torquemada, kterého ustanovil papež Inocenc VIII: Velkým inkvizitorem Španělska v roce 1487.

 

Ze španělské inkvizice vzešla peruánská inkvizice a mexická inkvizice, která zůstala činná až do vzniku nezávislého Peru a Mexika.

 

Ferdinand II. se snažil vyhladit na svých územích židovské a muslimské obyvatelstvo, jako prostředku užil inkvizice a papež Sixtus IV. jej v tom nakonec podpořil. Král Ferdinand tak získal s požehnáním papeže pokladnu plnou ukořistěného židovského a maurského zlata. Ferdinand a Isabella pověřili roku 1481 Tomáse de Torquemada vyšetřováním a trestáním tzv. convertos, kteří měli pouze předstírat svou konverzi ke katolictví a přitom setrvat u praxe původního náboženství. Někteří z těchto Židů byli dokonce vysvěcení kněží a biskupové. Pomlouvači nazývali tyto Židy marranos („prasata“). Ve Španělsku byly pořádány Svatou inkvizicí veřejná představení s hromadným upalováním za živa kacířů, čarodějnic a jiných nevinných lidí v tzv. „aktech víry“ čili „autodafé“, které sloužily nejen k výstraze, ale též k uspokojování zrácených choutek lidí a k populární „zábavě“ veřejnosti.  [63]

 

O tom, že upalování lidí za živa organizované církví sloužilo skutečně též k „zábavě“ lidí svědčí tradice, která se u nás uchovala do dnešních dnů: upalování čarodějnic. Papežská bula z roku 1484 podpořila masové pronásledování čarodějnic. Lidé vychovávaní zrůdnou církevní ideologií nechtěli o tak skvělou „zábavu“ při upalování čarodějnic za živa zcela přijít ani po zákazu této strašné tradice v r. 1696  a připomínali si ji alespoň symbolicky, což trvá dodnes, i když dnes už lidé dávno nevědí co činí.

 

Tresty upálením za živa na autodafé a trvaly i celý den. Takže lidé měli o celodenní „zábavu“ postaráno. Obvinění nešťastníků byla prováděna často z pomsty nebo ze snahy získat si přízeň koruny. Mezi lety 1486 a 1492 bylo uspořádáno v Toledu 25 autodafé, v letech 1481 až 1826 bylo v tomto městě uspořádáno dalších 464 autodafé zaměřených na Židy. Mezi lety 1480 a 1492 bylo celkem obviněno více než 13 tisíc conversos.

 

Bezpečné útočiště pro Židy skýtalo muslimské Španělsko, které se rychle stalo místem rozkvětu židovské kultury a intelektuálního života. Avšak po pádu Granady (2.1.1492) byl 31. května 1492 vydán dekret obou veličenstev o vyhnání Židů, kteří museli opustit zemi do konce července. Tím vyvrcholilo inkviziční úsilí proti konvertitům. Vyhánění Židé nesměli odnést ze Španělska nic cenného, ani zlato, stříbro, ani peníze! Celkem se vyhnání týkalo 200 tisíc Židů. Mnoho z nich však konvertovalo. Kolem 100 tisíc uteklo do Portugalska a 50 tisíc do dnešního Turecka nebo severní Afriky. Desítky tisíc jich během vyhnání zahynulo. [64]

 

Papež Pavel III. ustanovil roku 1542 v rámci obecné inkvizice stálou Svatou kongregaci,  která se měla starat o jednotu víry a zkoumat chybné a falešné nauky. Tento úřad byl nazýván též Svaté oficium. S touto inkvizicí je spojen např. proces s Galileem v 30. letech 17. století a též rozsáhlá cenzura. Inkvizice stále rozšiřovala Index zakázané literatury. Na něm byla například v 17. století asi třetina české literatury. [63]

 

V současné době probíhá v historiografii debata o skutečném významu španělské inkvizice a přesnosti dosud udávaných čísel. Přesné počty obětí upálených za živa dnes už zjistit nelze. Někteří historikové udávají, že zmiňované počty trestů smrti jsou velmi přehnané, jiní historikové jdou zase až do stovek tisíců obětí. Spisovatel Lion Feuchtwanger  vypočítal, že počet obětí autodafé činil několik set tisíc upálených za živa. Geoffrey Parker prozkoumal 49 tisíc případů mezi lety 1540 a 1700, tedy třetinu případů z těchto 160 let, a uvádí, že trest smrti byl vykonán u 776 z nich. Protože jde o třetinu všech případů z této doby, musíme násobit tento údaj třemi, což činí asi 2328 upálení za živa za 160 let, čili v průměru téměř 15 poprav ročně. Pokud ovšem jsou tyto nízké údaje spolehlivé. Podle generálního sekretáře inkvizice v letech 1789 až 1801, Juana Antonia Llorente, bylo mezi roky 1480 a 1808 odsouzeno k smrti 31 912 lidí za 328 let, což činí v průměru asi 94 popravy ročně. Philip Scharff uvádí ve své knize History of the Christian Church uvádí 8 800 obětí upálených během Torquemadových 18 let vykonávání úřadu, což činí v průměru 400 obětí ročně. V Portugalsku byla zřízena inkvizice bullou papeže Pavla III. dne 3.3.1536. Prvý inkvizitor Diego da Silva úřadoval také 18 let, a za tuto dobu dal upálit 10 220 osob, čili v průměru 667 osob ročně a téměř 2 popravy denně! 96 000 osob bylo mučeno, zbaveno majetku, občanských práv, odsouzeno k doživotnímu žaláři! Tolik obětí inkvizice za krátký čas! Kolik jich bylo za 300 roků co trvala vláda inkvizice v Portugalsku?! A kolik nešťastných lidí padlo za oběť inkviziční hrůzovládě na celém světe?!

 

U nás v Čechách v Praze jen roku 1318 bylo pro „kacířství“ upálených 14 osob za jediný měsíc! Ještě 1. září 1685 byl upálen za živa děkan v Šumperku Kryštof Lautner, pro „účast na rejích čarodějnic“. Poslední „čarodějnice“ v českých zemích byla upálena na šumpersku před rokem 1696, kdy byly čarodějnické procesy zakázány. Inkvizice byla také použita na potlačování raného protestantství, erasmiánství a alumbrados, a v 18. století též proti encyklopedistům a osvícenství. Španělská inkvizice byla definitivně zrušena až r. 1834. Posledním odsouzeným k smrti byl učitel Cayetano Ripoli, který byl uškrcen ve Valencii 26. července 1826  za údajnou výuku deismu. [63, 65]

 

Deismus (z latinského deus – Bůh) je filozoficko – teologický směr, podle něhož Bůh  existuje a je stvořitelem světa, ale po stvoření světa  již do jeho chodu nezasahuje, ale ponechává jej jeho vlastním zákonům.

 

Každý člověk i organizace, která se dostane k neomezené moci, se zpravidla dříve či později poskvrní zločiny. Církev se dostala k moci za císaře Theodosia r. 392. (1.11.6.) Že se tedy i církev zločiny poskvrnila – na tom by nebylo nic divného. Ale přece, církev byla podle evangelia založena samým Ježíšem Kristem: „…ty jsi Petr (to je „skála“); a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mat 16, 18) Jisto však je, že bezpečně od zmíněného r. 392, s malými přestávkami až do roku 1870, kdy Garibaldi zbavil katolickou církev světské moci, tedy téměř půl druhého tisíciletí „brány pekelné“ svatou církev rozhodně a úspěšně přemáhaly! Totéž lze říci o křesťanských nekatolických církvích v období, kdy bývaly u moci. Není těch hrůzných zločinů církve, která je „boží organizaci“, přece jen příliš mnoho?!

 

V roce 2000 papež Jan Pavel II. se sice omluvil za hříchy, které římští katolíci spáchali ve jménu své víry, včetně „přehmatů“ během inkvizice (podle Jana Pavla II. šlo pouze o „přehmaty“!), avšak strašná, krvavá vina na církvi zůstává a nikdo, ani omluva papeže ji smazat nemůže!

 

1.11.9.13. Třicetiletá válka (1618-1648)

Dlouholeté náboženské spory mezi římskokatolickou církví a zastánci reformovaných vyznání způsobily řadu ozbrojených střetů a nakonec vyústily ve válku třicetiletou. Začala v Praze vzpourou českých stavů proti náboženskému útisku ze strany Habsburků. Přitom probíhal odboj Nizozemí proti Španělské nadvládě. Katolická Francie jako nepřítel Habsburků se postavila dokonce na protestantskou stranu. V Čechách, Rakousku a Německu zpočátku většinu bitev vyhrávala katolická strana. Později to bylo střídavé. Tyto země tím strašně trpěly, některé oblasti byly vylidněny, v průměru i v Čechách počet obyvatelstva poklesl asi o 30 %. Válka skončila vyčerpáním obou stran a podepsáním vestfálského míru v r. 1648. Nejvíce z tohoto míru získaly protestantské státy a Francie. Čechy, bohužel, ač byly na protestantské straně, zůstaly pod Habsburky. Uplatňovala se zásada: čí země, toho náboženství. [62] A důsledky třicetileté války jsme trpěli 300 let.

 

1.11.9.14. Závěry o reformaci

1. Výsledkem reformace a jejího střetu s protireformací bylo odpadnutí asi jedné třetiny věřících od katolicismu a vytvoření řady protestantských církví.

2. Státy, v nichž tvoří protestanti většinu obyvatelstva, patří po všech stránkách k nejrozvinutějším a nejúspěšnějším státům světa, s nejvyšší životní úrovní: USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie, Holandsko, Lucembursko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Island, Finsko, severní část Německa a velká část Švýcarska.

3. Zatím co katolicismus lze považovat za ideologii evropského feudalismu, je protestantská etika kalvinismu, a zvláště některých protestantských sekt, ideologií nejlépe odpovídající kapitalismu, která též pomohla a pomáhá kapitalismus upevňovat ( 2.8.4.).

 

1.11.10. Křesťanská věrouka dnes

1.11.10.1. Základ dnešní křesťanské věrouky

1. Katolická církev staví na dogmatu, že existuje věčně trvající jediný Bůh, tento Bůh je trojjediný, neboť existuje ve třech osobách, jimiž jsou: Otec (Stvořitel), Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý; že Ježíš je Bůh a byl současně člověkem, stanovil až v roce 451 Chalkedonský církevní koncil; před tímto koncilem to jasné nebylo, první křesťané jej považovali, podobně jako dnes mnozí protestanti i některé křesťanské sekty, za člověka;

2. Bůh miluje člověka a proto člověk musí milovat Boha a všechny lidi, což je však proti psychologickým zákonům: nikoho k lásce nelze nutit, člověk nemůže k lásce donutit ani sebe sama;

3. Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem, který byl ukřižován a vzkříšen z mrtvých; Ježíšovo božství je opět v rozporu s dogmaty některých protestantů a některých křesťanských sekt;

4. Ježíš Kristus zvěstoval přicházející Boží království, které přišlo v jeho osobě (lidé to ovšem chápali doslova: přichází Mesiáš, který osvobodí Izrael a bude vládnout v Božím království před skonáním světa); svou obětí na kříži a svým vzkříšením přinesl věřícím možnost odpuštění hříchů a odpuštění dědičného hříchu, který podle apoštola Pavla lpěl na celém lidstvu za neposlušnost Adama a Evy v ráji; Ježíš v evangeliích o dědičném hříchu nic nepraví, proto jej ani protestanti neuznávají;

5. člověk se stává křesťanem tím, že je pokřtěn;

6. po smrti bude člověk vzkříšen nejen duchovně, ale o Posledním soudu  vstane z mrtvých i jeho tělo – v toto katolické dogma nejen mnozí protestanti, ale asi ani moderní racionálněji založení katolíci sotva věří;

7. Ježíš znovu přijde na svět na konci časů, aby soudil a vládl ve své moci a slávě; věřící budou žít s ním věčně, přesněji řečeno nesmrtelně v Boží přítomnosti;

8. dokud svět trvá, církev má úkol hlásat o Kristu evangelium; křesťanské Písmo svaté (bible) obsahuje Boží slovo, které je inspirováno Bohem; proto je bible prvním a respektovaným pramenem informací o Bohu a Ježíši Kristu; tato křesťanská bible obsahuje celou bibli židovskou jako Starý zákon. Kromě celé židovské bible, jejíž seznam knih je kapitole o judaismu (1.7.1.), křesťanský Starý zákon obsahuje tzv. knihy deuterokanonické, které však židé a protestantské církve neuznávají. Jsou to knihy: 1. Makabejská, 2. Makabejská, Tobijáš, Júdit, Moudrost, Sícharovec a Báruch. Křesťanská bible obsahuje též Nový zákon, který tvoří 4 evangelia: Matouš, Marek, Lukáš a Jan; dále jsou součástí Nového zákona: Skutky apoštolské a Listy apoštolské: Římanům, 1. Korintským, 2. Korintským, Galatským, Efezským, Koloským, 1. Tesalonickým, 2. Tesalonickým, 1. Timoteovi, 2. Timoteovi, Titovi, Filomenovi, Židům, list Jakubův, list Petrův, 1. list Janův, 2. list Janův, 3. list Janův, list Judův a konečně Zjevení Janovo.

9. Efesský koncil v roce 431 stanovil, že Ježíšova matka Maria porodila Božího Syna jako panna, oplodněná Duchem svatým, a že zůstala navždy pannou.  Proto má v katolických a pravoslavných církvích velmi privilegované místo a křesťané i ji prosí o přímluvu u Boha. Protestantské církve efesský koncil neuznávají, v protestantských církvích tento význam Ježíšova matka nemá.

………………………………………………………..

Stalo se ve 30. létech 20. století…

Katolický kněz hovoří s varšavským rabínem: „Víte – vy jste pořád jen rabín, ale jako katolík byste si mohl pořád polepšovat a stoupat ve funkcích vzhůru – mohl byste se vypracovat třeba až na biskupa nějaké diecéze!“
„To maj dobrý – ale já jsem vrchní rabín ve Varšavě, vědí – a myslej voni, že ta jejich diecéze bude větší než Varšava?“
Ale pak byste se mohl třeba stát i arcibiskupem!“
„Taky dobrý. Ale kouknou, v celým Polsku ze všech rabínů má hlavní slovo dycinky varšavskej rabín – tak to je tak nastejno, nemyslej?“
„Ale pak se můžete stát třeba i kardinálem a nakonec i hlavou celé církve – papežem!“
„Taky dobrý. Ale mezi náma, poslouchaj: když maj Židi kdekoli na světě nějakej velkej a důležitej spor, tak kam jdou? Nakonec vždycky skončej u varšavskýho rabína jako nejvyšší instance. V čem je ten jejich papež důležitější?“
„Tak to už přestává všecko! Snad  nečekáte, že Vám řeknu, že  u nás z Vás můžeme udělat i samotného Boha?!“
„Nóó …s jedním  z nás se Vám to už koneckonců taky podařilo .“
 

………………………………………………………….

1.11.10.2. Jak je to s monotheismem v katolickém

                 křesťanství? 

Víra v jednoho Boha, jak je vidět, má určité trhliny: pro katolíky, ortodoxní křesťany a mnohé evangelíky je jediný Bůh ve třech osobách, tvořící Nejsvětější Trojici. Nutno smeknout před úctyhodným žonglérským výkonem křesťanských teologů, jimž se nakonec podařilo přesvědčit věřící, že: 3 = 1 ! Téměř všichni křesťané věří v existenci ďábla – Satana, což je duch mající svobodnou vůli nezávislou na Bohu, a tedy je to ve skutečnosti, i když se tak nenazývá,  zlý bůh  v opozici proti dobrému Bohu. Všechna náboženství věřící v Satana, nejsou tedy čistě monotheistická. Přitom se musíme též zmínit o rozsáhlém kultu svatých u katolíků a ortodoxů: jsou jich stovky, snad i nějaká tisícovka, jejich autorita a možnosti se mnohdy vyrovnávají pohanským bohům a v případě mariánského kultu mnohé z těchto bohů dokonce překonávají. Panna Marie je v praxi u mnohých věřících – i když si to oni nepřiznávají – bohyní.

 

1.11.10.3. Dnešní situace v náboženství v ČR

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace České republiky (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu  či islámu je nepatrný.[66] V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných občanů České republiky, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho. [67] O Češích se asi právem říká, že jsou dnes nejatheističtějším národem ve státech euroamerické kultury. Silně atheistické, nikoliv však nenáboženské jsou státy v nichž převládá buddhismus. Státy jako Čína, Severní Korea a Vietnam mají též značné procento obyvatelstva bez náboženství. Jaké jsou příčiny této situace v České republice?

1. Předkové dnešních Čechů už ve středověku bojovali za čistotu náboženské víry. Postoj církve k těmto snahám, vyjádřený zvláště upálením mistra Jana Husa zanechal v národním povědomí ránu, která se nikdy zcela nezacelila. To se projevilo ihned v 15. století, v husitském hnutí a v dalších dvou stoletích v hnutí řady nekatolických vyznání a ve vzniku Jednoty bratrské.

2. Protireformaci se od 16. století, a zvláště ve staletích po Bílé hoře (po r.1620) podařilo mocensko politicky, hospodářským nátlakem, násilně i propagandou vrátit téměř celý český národ do lůna církve katolické.

3. V době národního obrození byly však oživeny v podstatě už zapomenuté tradice Jana Husa, husitství a Českých bratří, i skutečnosti o nevybíravých metodách protirefomace v době pobělohorské, takže velká část, ne-li většina českých katolíků byla už koncem 19. století hrda na to, že jsou národem Jana Husa a J.A. Komenského.

4. Hlavní proud našeho národně osvobozenceckého boje byl protiněmecký, protihabsburský a protikatolický, neboť kromě zmíněných oživených tradic a skutečností uvedených výše, církev katolická byla pevně s Habsburskou monarchií svázána.

5. Proto také po vytvoření ČSR, po roce 1918 asi třetina katolíků opustila katolickou církev a přešla hlavně do církve československé, nově vytvořené na husitských tradicích, dále do církve českobratrsko – evangelické a menší část zůstala bez vyznání.

6. Velký vliv na dělnictvo a zaměstnance mělo též silné necírkevní, proticírkevní, někdy až ateistické hnutí formulované silnými levicovými politickými stranami a silné levicové tradice celého národa od konce 19. století.

7. Velký vliv na náboženské smýšlení, zvláště na většinu inteligence, měl za první ČSR postoj T.G. Masaryka, který byl silně nábožensky, avšak necírkevně založen. Podle jeho názoru, člověk nepotřebuje mezi sebou a Bohem žádného prostředníka, žádnou církev. Katolický klérus se stavěl k TGM v první ČSR kriticky až nepřátelsky.

8. V paměti národa zůstalo období po Mnichovu v r. 1938, kdy nastal vzestup nejen šovinistických a ultrapravicových sil, ale též zřetelný nástup klerikalismu.

9. V létech 1939 až 1945 němečtí okupanti využívali deformovaných církevních tradic ve své propagandě: Svatý Václav se měl stát patronem kolaborace s Němci a Svatováclavské orlice se udílely za zásluhy o tuto kolaboraci. Klerikálové se těšili za okupace „určité svobodě“ ve své činnosti. Byli např. jediní, kteří mohli s tichým souhlasem tehdejšího státu dokonce organizovat katolickou mládež. Národní souručenství pro spolupráci s Němci i Kuratorium pro výchovu mládeže dělalo kolaborantskou propagandu zabarvenou též klerikálně. To vše zůstalo v dobré paměti národa po osvobození v r. 1945.

10. Komunistům se po osvobození, a zvláště po Únoru 1948 zúročily levicové a proticírkevní tradice národa i chování klerikálů po Mnichovu a za okupace. To vše značně pomáhalo v proticírkevní politice komunistické strany a vlády, která byla ze všech tzv. „lidově demokratických“ států v ČSSR nejtvrdší. Přitom se většina národa proti této proticírkevní politice nejen nebouřila, ale často s ní sympatizovala a někdy ji i podporovala. Církvím byl zabaven veškerý majetek. Administrativní opatření komunistické vlády vytvořila podmínky k tomu, že většina věřících se ocitla mimo církve. Mnozí lidé se už dávno před tím s církví fakticky rozešli a jejich příslušnost v církvi byla pouze formální. Avšak u nábožensky založených lidí to bylo někdy i kruté. Ze škol byla výuka náboženství odstraněna. Soukromá výuka náboženství zakázána přímo nebyla. Avšak otevřené přihlášení se k náboženství, účast na bohoslužbách a na náboženské výuce byla spojena s citelnou diskriminací, např.  s potížemi při vstupu na vysoké školy. Ateistická propaganda komunistů padala mnohdy na úrodné pole.

11. Není tedy divu, že po listopadu 1989 se lidé většinou do církví nevracejí a většina národa je k církvím kritická. Mladá generace nebyla přes 40 let vystavena výuce náboženství ve školách, takže kontinuita náboženské výchovy byla přerušena.

12. Dnes církev popuzuje českou veřejnost některými případy své politiky, např. svým úsilím o získání chrámu sv. Víta do svého vlastnictví apod. Nejnehoráznější je následující případ z poslední doby. Britský katolický biskup Richard Williamson patří ke Kněžskému bratrstvu svatého Pia X., které se od římské církve odtrhlo na protest proti změnám po druhém vatikánském koncilu. Tento biskup  Williamson popřel existenci holocaustu, když 21.1.2009 ve švédské televizi řekl doslova: „Věřím, že neexistovaly žádné plynové komory.“  Přesto jej papež Benedikt XVI. znovu přijal do církve! Toto prohlášení biskupa Williamsona silně popudilo též veřejnost v Německu, která je na antisemitismu dnes citlivá a dohnalo německou kancléřku Angelu Merkelovou k demarši, v níž .vyzvala papeže Benedikta XVI., aby vedení římskokatolické církve zaujalo jasný postoj k popírání holokaustu.

 

– Politická strana „Koruna česká“ chce umožnit návrat českého krále na trůn.

– Náš král musí mít důstojmý titul!

– Španělský byl „Nejkatoličtější Veličenstvo“, francouzský „Nejkřesťanštější“,  

  Habsburkové byli nejdegenerovanější …

– Takže je to  jasné: „Z milosti boží Jeho Nejateističtější Veličenstvo, král český“!

 

1.11.11. Etika a morálka v křesťanství

S náboženstvím úzce souvisí etika a morálka. Existuje etika a morálka náboženská i sekulární (světská, nenáboženská) opírající se o racionální vědecké poznání. Musíme proto posoudit, zda a do jaké míry jsou tyto morálky slučitelné.

Římský filozof Marcus Tullius Cicero pravil, že etika je filozofií morálky. Avšak etika je též teorií morálky a vědou o morálce. Podle Thompsona „etika je filozofickou disciplinou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní (tj. morálce odpovídající) jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, případně usiluje morálku zdůvodnit.“ [68] Když už víme, co to etika je, můžeme též říci, že morálka čili mravnost je souhrn pravidel (zásad), jejichž dodržování umožňuje nejméně konfliktní soužití lidí mezi sebou navzájem.

 

1.11.11.1. Morálka podle bible

Židé počítají příkazy Desatera jinak než křesťané. My se zde budeme držet počítání příkázání Desatera, podle katolického náboženství, což je u nás nejznámější. První tři příkazy Desatera božích přikázání (Mojžíš, kniha II. – Exodus, hl.20, v. 3 – 17) nařizují věřit v jednoho Boha, nebrat nadarmo jeho jméno nadarmo a ctít sobotu. Sedm dalších příkazů nejsou příkazy ryze náboženskými, ale příkazy, které se týkají morálky. V tomto Desateru Bůh přikazuje:  „Cti svého otce i matku svou…!, nezabiješ!“ – přesněji řečeno: nebudeš vraždit!, „nesesmilníš!“, tj.  nezcizoložíš!, „nepokradeš!, „nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví!“, „nepožádáš manželky bližního svého!“ Toto přikázání je vlastně nadbytečné, neboť je v podstatě obsaženo v přikázání „nesesmilníš!“. Dále: „nepožádáš jeho majetku!“, tj. majetku bližního – to je opět v podstatě obsaženo v přikázání „nepokradeš!“  Desatero tedy dává tyto hlavní morální příkazy: nevraždit, nekrást, necizoložit, nesvědčit křivě a ctít rodiče.  O moráce světské pojednává literatura četná literatura. Nejstručněji lze ji chrakterizovat známým úslovím: „Co nechceš sobě samému, nečiň druhému!“ Vidíme, že není podstatných rozporů mezi morálními zásadami proklamovanými v bibli v Desateru božích přikázání a morálky světské.

 

1.11.11.2. Morálka boží či proroků podle bible

Pokud někdo hlásá morálku, zajímá nás, zda se těmi zásadami, které hlásá, řídí i on sám. Podíváme se tedy do bible, jak je to s Hospodinem, který vyhlásil Desatero. Tam najdeme tato slova: = Hospodin promluvil k Mojžíšovi : „Vykonáš za syny Izraele pomstu na Midjáncích …“  Mojžíš tedy promluvil k lidu: „Vyzbrojte své muže k boji, aby se vrhli na Midjána a vykonali na Midjánu Hospodinovu pomstu.  … Vypravili se do boje proti Midjánu, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, a pobili všechny muže.  … Midjánské ženy a jejich děti však Izraelci zajali a všechen jejich dobytek, všechna stáda a veškeré bohatství uloupili. Všechna jejich města, ve kterých sídlili, i všechna jejich hradiště vypálili. Pak vzali všechnu kořist i všechen lup, lidi i dobytek, a přivedli zajatce i lup a kořist před Mojžíše a kněze Eleazara i před pospolitost Izraelců do tábora. … Mojžíš se však rozezlil na vůdce vojska, na velitele pluků a setnin, přicházející z vojenské výpravy. Vytkl jim: „Cože jste nechali naživu všechny ženy? Právě ony daly Izraelcům podnět k věrolomnosti vůči Hospodinu (tj. zřejmě k modloslužebnictví)  … takže na pospolitost Hospodinovu dolehla pohroma. Nyní zabijte z dětí všechny mužského pohlaví i každou ženu, která poznala muže a obcovala s ním. Všechny děti ženského pohlaví a ženy, jež nepoznaly muže a neobcovaly s ním, nechte na živu pro sebe. … Mojžíš a kněz Eleazar vykonali, co Hospodin přikázal Mojžíšovi.“ = (Mojžíš, kniha IV. – Numeri, hl. 31, v.1 – 3, 7, 9 – 12, 14 – 18, 31)

 

Midjánci byly kmeny, které v Mojžíšově době sídlily asi východně od Akabského zálivu, proti Sinaji. U nich našel podle bible Mojžíš asyl, když musel prchnout z Egypta, kde zabil Egypťana, který před jeho zraky bil Izraelce. Midjánský kněz (a zřejmě též náčelník) Jitro (poprvé viz Mojžíš, hl. 2, v. 18 či 17, je uvedeno jeho jméno jako Reúel, jinak však mnohokrát Jitro či Jetro) dal tehdy Mojžíšovi Siporu, jednu ze svých sedmi dcer, za manželku, s níž pak měl Mojžíš syna Geršoma. (Viz : Mojžíš, kniha II. – Exodus, hl. 2, v. 11 – 22)

 

V bibli najdeme tyto pokyny: „Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány, tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak naložíš se všemi městy od tebe velice vzdálenými, která nepatří k městům těchto pronárodů zde. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví (tj. ve městech Palestiny), nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté (tj. prokleté), Chetejce (tj. Chetity), Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům. … „ (Mojžíš, kniha V., hl. 20, v. 10 – 18.)

 

Podle bible Mojžíš zemřel před vstupem Izraelců do Palestiny, kterou dobýval jeho nástupce Jozue a dobývání Palestiny probíhalo takto: Když Izraelci dobývali Jericho,  >> Jozue lidu nařídil: “Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal. Město se vším všudy je klaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali.“ Po dobytí Jericha Izraelci: „všechno co bylo ve městě vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot, brav i osly. … Město se vším vypálili. … Hospodin byl s Jozuem a pověst o něm se roznesla po celé 00000zemi.“<<   (Jozue, hl.6, v. 16, 17, 21, 27)  „Onoho dne dobyl Jozue Makedu a vybil ji ostřím meče i  s jejím králem. Vyhubil obyvatele jako klaté i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. … Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Makedy do Libny a bojoval s Libnou. I ji a jejího krále vydal Hospodin do rukou Izraele. Vybil ji ostřím meče a vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. … Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Libny do Lakíše, oblehl jej a bojoval proti němu. I vydal Hospodin Lakíš do rukou Izraele. Druhého dne jej dobyl, vybil jej ostřím meče i vše živé v něm, stejně jako naložil s Libnou. Tehdy přitáhl Horám, král gezerský, Lakíši na pomoc. Ale Jozue pobil jej i jeho lid; nenechal nikoho vyváznout. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Lakíše do Eglónu. Oblehli jej a bojovali proti němu. Dobyli jej onoho dne a vybili jej ostřím meče; vše živé v něm onoho dne vyhubil jako klaté, stejně jako naložil s Lakíšem. Potom přitáhl Jozue spolu s celým Izraelem z Eglónu do Chebrónu (zřejmě Hebron) a bojovali proti němu. Dobyli jej a vybili jej ostřím meče, jeho krále, všechna jeho města i vše živé v něm; nenechal nikoho vyváznout, stejně jako naložili s Eglónem. Město i vše živé v něm vyhubil jako klaté. Potom se Jozue obrátil spolu s celým Izraelem do Debíru a bojoval proti němu. Dobyl jej a vybil jej ostřím meče, jeho krále i všechna jeho města, a vyhubili jako klaté vše živé v něm; nenechal nikoho vyváznout. Jako naložil s Chebrónem, tak naložil s Debírem a jeho králem, stejně jako naložil s Libnou a jejím králem. Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří Negeb, přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele. … Zato každého člověka zabili ostřím meče, až je všechny vyhladili. … Jak přikázal Hospodin svému služebníku Mojžíšovi, tak Mojžíš přikázal Jozuovi a Jozue tak učinil.“ (Jozue, hl.10, v. 28 – 40; hl. 11, v. 14, 15)

 

Tento text knihy Jozue Starého zákona, stejně jako některá jiná místa v bibli, má charakter hrdinného eposu, a tedy jej nelze chápat doslova. Jistě značně přehání. Tažení Izraelitů a jejich dobývání Palestiny nebylo tak jednoznačně úspěšné a taky vybíjení poražených nepřátel nebylo zdaleka tak důsledné. Není však pochyb o tom, že k zabíjení a vraždění i nevinných žen a dětí na rozkaz Hospodinův docházelo. Tomu se nelze divit. Žádný národ na barbarském stupni svého vývoje nejednal asi jinak. Ani naši předkové – staří Slované v tomto směru nebyli výjimkou. Ostatně stejně barbarsky jednají dnes někteří pravoslavní Srbové, někteří muslimští Albánci a příslušníci mnohých jiných národů v muslimských státech, někteří katoličtí Irové, někteří protestantští severoirští Angličané a jiní. Není vůbec důležité, že docházelo k hromadnému vraždění i zcela nevinných lidí, žen a dětí v minulosti. Důležitá je skutečnost, že tyto zločiny,  prováděné Izraelity, se děly podle bible na příkaz   Hospodina, Boha Izraele, a tedy též Boha křesťanů, Boha nejvýš spravedlivého, nejvýš milosrdného a nejvýš dobrotivého.

 

V I. Samuelově knize se dočítáme: „Toto praví Hospodin zástupů: … Nyní jdi a pobij Amáleka (tj. amálecké kmeny); jako klaté, zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže a ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla.“  [I. Samuel hl.15, v. 2-3]:  Saul, král izraelský, provedl rozkaz Hospodinův nedůsledně: ušetřil život králi Amáleků Agaga a nezničil nejlepší části kořisti. I když po kritice ze strany proroka Samuela krále „Agaga rozsekal na kusy“, „Hospodin mu to ústy Samuelovými neodpustil a zavrhl jej.“ (I. Samuel, hl.15, v. 1 – 35)

 

Vyhlazovat, tj. hromadně vyvražďovat všechny příslušníky nějaké rasy, národnosti, národa, etnické, náboženské či podobné skupiny lidí, bez ohledu na to, zda se brání se zbraní v ruce či zda jsou zcela bezbranní a bezmocní; bez ohledu, zda jde o osoby provinilé nebo o zjevně nevinná nemluvňata – to je genocida. Katechismus katolické církve, publikovaný v listopadu r. 1992, odmítá genocidu jako smrtelný hřích. Genocida byla odsouzena a deklarována jako nejhorší zločin dokumenty OSN, reprezentujícími mínění téměř celého lidstva.

 

Podle představ spravedlivého člověka ten, kdo hlásá morálku, měl by ji především sám respektovat. Hlasatel morálky by měl být v tomto směru příkladem pro lidi. Vyvstává otázka: má bible pravdu? Potom však by usvědčovala Hospodina na čtyřech místech z evidentního zločinu genocidy! Jak je možné, že nejvýš spravedlivý a nejvýš milosrdný Bůh dává v bibli na citovaných místech jednoznačné a kategorické příkazy k evidentním zločinům, které dnes nazýváme genocidami ? Fundamentalisticky založený Žid i křesťan na to odpoví: „Člověk nemá právo soudit boha !“ Člověk s citem pro spravedlnost se však nezbaví myšlenky: „Pokud je mluví autoři bible  pravdu, pak Bůh hlásá morálku a sám nemá žádnou! Pokud ovšem Mojžíš, Jozue, Samuel a jiní proroci a autoři bible pomlouvají  spravedlivého Boha, pak jsou lháři!“

1.11.11.3. Rozpory mezi morálkou křesťanskou

                 a morálkou racionální

Jak už bylo řečeno, pokud jde o základní morální pravidla uvedená v např. v bibli, lze říci, že není podstatných rozporů mezi zásadami biblické a sekulární, tj. světské morálky. Avšak mezi řadou náboženských morálních příkazů a pravidly světské etiky rozpory existují.

 

K biblické morálce formulované v Desateru, lze mít připomínky pouze nepodstatné. Avšak největší rozpory mezi náboženskou a světskou morálkou nejsou v případě morálky Desatera, ale v pseudomorálce vyplývající z jiných dokumentů vyhlašovaných církvemi a hlavně v morálce uplatňované v důsledku náboženství mezi lidmi v denní praxi. Všechny tyto projevy náboženské lžimorálky jsou často v příkrém rozporu s morálními zásadami bible. Nejhrůznějšími příklady takové zvrácené církevní lžimorálky byla církevní klatba, kruté církevní tresty nad kacíři a čarodějnicemi, upalováním za živa apod. Když byla nad někým vyhlášena papežem církevní klatba, mohl být postižený kýmkoliv zavražděn, což církev, nehledě k přikázání „nezabiješ!“, nepokládala za hřích, ale za čin Bohu libý a záslužný! Strašné byly též důsledky diskriminace a veřejné odsuzování mimomanželského otěhotnění, matek nemanželských dětí a nemanželských dětí samých. Ještě začátkem 20. století v blízkém okolí průmyslového Brna mimomanželské otěhotnění končívala často sebevraždou těhotné ženy, nebo pokusem o ni. Ještě za první republiky měly děti v křestních listech údaj o tom, zda jde o dítě manželské či nemanželské. Autor této knihy narozený v roce 1927, má rovněž ve svém křestním listě napsáno, že byl pokřtěn jako „manželský syn“! V očích bigotní společnosti bylo nemanželské dítě i dospělý „parchant“. A mnohý mistr, když uviděl takový křestní list nemanželského hocha, odmítl „parchanta“ přijat do učení. S homosexualitou se do nedávné doby nikdo přiznat veřejně nemohl. Takové a mnohé jiné byly následky bigotní náboženské pseudomorálky.

 

1.11.11.4. Závěry o etice a morálce v křesťanství

1. Existuje zásadní souhlas mezi základními pravidly morálky biblického Desatera  a morálky světské.

2. Existuje však též značný rozpor mezi biblickou morálkou hlásanou Bohem pro člověka na jedné straně a na straně druhé morálkou, jíž se podle bible řídí ve svém jednání sám Bůh.

3. Mezi mnohými náboženským,i příkazy církví a náboženskou morálkou uplatňovanou v praxi na jedné straně a pravidly biblické i světské morálky na straně druhé, však i významné rozpory existují.

 

1.12. Závěry o víře naší civilizace:

1. Křesťanství navázalo na judaismus formulovaný v bibli a obě tato náboženství vznikla pod vlivem prehistorických tradic kmenů Blízkého východu a kultury egyptské, kultur mezopotamských,  perských, středomořských antických a snad i indických.

2. Učení Ježíše Krista bylo přepracováno svatým Pavlem a autory Nového zákona, a takto přepracované se stalo základem pauliánského křesťanství.

3. Křesťanství ovládlo v první polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu území Římské říše a jeho okolí, odkud se v dalším šířilo do celé Evropy a nakonec do celého světa.

4. Křesťanství vytvářelo podmínky pro vývoj vědeckého myšlení sice lepší než jiná náboženství, avšak současně bylo od svého počátku značnou brzdou pokroku v rozvoji lidského myšlení, a zvláště v pokroku věd, kterýžto stav v omezené míře trvá doposud;

5. Křesťanství se stalo vírou naší euroamerické civilizace a v novověku přispělo k ovládnutí Planety touto naší civilizací.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. VĚDA NEJMOCNĚJŠÍ NÁSTROJ A ZBRAŇ

    vznik a stručný přehled její historie a filozofie

Není žádným tajemstvím, že zvláště u lidí z uměleckých kruhů a u některých studentů se setkáváme s odporem k vědám, zvláště exaktním, ponejvíce k matematice, a dokonce i s pohrdáním těmito vědami. Někteří se snaží své pohrdání vědami dokonce zdůvodnit (5.3.5.). Co je příčinou tohoto odporu k vědám? Myslím, že náš skvělý lékař – imunolog a přitom významný básník Miroslav Holub klepl v tomto směru hřebíku na hlavičku, když řekl: „Odpor k vědě je namnoze odporem ke zdlouhavému a namáhavému čtení a poněkud usilovnému přemýšlení, jež se více či méně privilegovaná mysl básnická snaží nahradit vhledy a vcítěními, krátkými spoji a cestami nejmenšího odporu. Nepochybuji o privilegovanosti některých – málokterých – básnických myslí, jen bychom ji neměli směšovat s leností.“  [69, s.8] Tak je to tedy většinou lenost!

 

2.1. Co je věda

Podle našeho názoru věda je historicky vzniklá společenská ideová struktura, vybudovaná výhradně na racionálních základech, sloužící k poznávání světa (tj. přírody, včetně člověka, lidské společnosti a myšlení), a která k vysvětlování získaných poznatků používá přirozené, tj. známé, vědecky ověřené a zatím nevyvrácené příčiny a fakta.

 

Přitom společenská ideová struktura je souhrn stálých vztahů určitého objektu (např. vědy) zabezpečujících jeho celistvost a zachování základních vlastností za různých vnějších a vnitřních podmínek; tento objekt (např. věda) je však přitom schopen sám sebe celkově řídit, měnit se a vyvíjet se.

 

„V novověku je (přírodní věda) založena na představě zákonitého chování skutečnosti, které se odhaluje hypotézou (teorií) a ověřuje opakovatelným experimentem. Výsledky lze měřit a vyjadřovat matematicky tak, aby věda dovolila spolehlivé předvídání výpočtem. Díky tomu se věda spojila s technikou a stala hlavním činitelem ovládání přírody.

 

Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. V současnosti lze rozlišit vědy matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské) s odlišnými metodami i cíli. Z jiného hlediska jsou vědy nomotetické, jež hledají zákonitosti, a idiografické, jako je např. historie, které popisují jednotlivé události. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem, snaha o spolehlivé, nestranné a všeobecně platné poznání a popis skutečnosti je však všem vědám společná.“ [36]

 

2.2. Jak vznikla věda

Otázku, jak vznikla věda jsme si začali vysvětlovat už v souvislostí s otázkou, jak vzniklo náboženství (1.1.4.). Neboť náboženství a později i věda vznikly rozštěpením původního pravěkého a starověkého jediného poznání a vědění. Vzhledem k celkovému zaměření naší knihy, budeme se v této její části zabývat především vznikem a historií vědy. Technika a zemědělství však úzce souvisejí s empirickým a vědeckým poznáním. Jejich vznik předcházel vzniku vědy. Proto se též poohlédneme po vzniku a historii techniky. Zemědělství, hlavně jeho vzniku, se dotkneme jen okrajově.

 

2.2.1. Vznik techniky a zemědělství

V Úrodném půlměsíci, tj. v Mezopotámii, jihovýchodním Turecku, Sýrii, Libanonu,  Palestině a v prodloužení též v Egyptě,  jakož i v okolí tohoto Úrodného půlměsíce byly koncem starší doby kamenné nejlepší podmínky pro pokrok lidské společnosti. Bylo zde příhodné teplé, avšak ne tropické podnebí, dost vody ve velkých řekách, v Sýrii, Libanonu a Palestině částečně též v deštích, a dosti rostlinné potravy pro zvěř, a tedy i pro predátory a lidi. Divoké obilniny: pšenice a ječmen zde rostou dodnes.  Zde se přešlo poprvé od prostého štípání kamene k jeho broušení a hlazení, což je typické pro přechod od starší doby kamenné (paleolitu) a střední doby kamenné (mezolitu) k mladší době kamenné (neolitu). Tým pod vedením Dr. Robina Allabyho z univerzity v britském Warwicku, podle zprávy z roku 2008 došel k závěrům, že k osvojení chovu dobytka a vzniku primitivního zemědělství na severním okraji tohoto Úrodného půlměsíce nedošlo okolo 10 000 let př.n.l. jak se doposud předpokládalo, ale asi o dalších deset tisíc let dříve, tj. asi před asi 22 tisíci lety.  Je možné že v období nazývaném „mladší dryas“ (12 800 – 11 500 př.n.l.), kdy došlo k  poslednímu velkému ochlazení Planety, byl tento vývoj chovu dobytka a zemědělství přerušen a po něm nastartován znovu.  Lidé v Úrodném půlměsíci měli na nivách u řek sprašovou půdu. Povodně jim hnojily pole. Časem začali stavět proti povodním hráze. Jejich hlavní chovné zvíře byla ovce, ale i kozy, skot, drůbež apod. Pěstovala se zde pšenice, ječmen, čočka, hrách, cibule, česnek, fíky a datle. Nejstarší město světa v době asi 8000 let př.n.l. bylo pravděpodobně Jericho v Palestině. První známý zavlažovací systém byl v Jerichu kolem r. 6000 př.n.l.. V Mezopotámii je řada pozůstatků nejstarších měst, např. Uruk, který měl asi 50 000 obyvatel. V Mezopotámii též vznikla výroba vlněného s lněného textilu a keramiky, asi před rokem 4000  př.n.l. si lidé osvojili glazování keramiky. Egypt měl už okolo r. 2800 př.n.l. „ministerstvo“ pro zavlažování. Okolo roku 3500 př.n.l. se přešlo k hrnčířskému kruhu, ke kolu a vozu i válečnému, a rovněž asi před rokem 3500 př.n.l. k výrobě bronzu. Nastala zde doba bronzová. K vynálezu piktografického (obrázkového) písma došlo rovněž asi okolo roku 3500 př.n.l. Přehrada Sadd-al-Kafra, 32 km jižně od Káhiry, byla vybudována okolo roku 2500 př.n.l., její zbytky existují dodnes. Je pravděpodobné, že Asyřané předstihli Archimeda o více než 7 století ve vynálezu jeho šroubu na čerpání vody. [69-70] Zákoník zakladatele říše starobabylónské, krále Chamurapiho vznikl asi r. 1775 př.n.l.

 

Výrobu železa vynalezli zřejmě horské kmeny v severním Turecku snad už ve 3. tisíciletí př.n.l. Od nich ji asi okolo roku 1500 př.n.l. převzali Chetité, kteří její tajemství co nejpřísněji střežili. V Egyptském muzeu, v hrobovém pokladu  krále Tutanchamona (1333 – 1323 př. n. l.) je jako velká vzácnost dar chetitského krále: nádherně zdobená ocelová dýka! Egypťané tehdy ještě vyrábět železo neuměli a znali je nejvýš z meteoritů. Po zániku říše Chetitů okolo roku 1200 př.n.l. se začala šířit výroba železa do sousedních říší a na Blízkém východě nastává doba železná. Ve střední Evropě znalost výroby železa začíná až v době halštadské, která trvala přibližně od  let 750 asi do 400 př.n.l. Asyřané vyzbrojili armádu železnými zbraněmi, asi též díky tomu roku 700 př.n.l. dobyli Babylón. Začali též stavět silnice pro přesuny svých vojsk. [70]

 

V Mohendžo-daro, v dnešním Pákistánu okolo roku 2800 př.n.l. byly vodní toalety, koupelny, kanalizace a izolace vody v bazénech, kanálech a v potrubí asfaltem.

 

2.2.2. Zárodky vědy

Se zárodky vědy, většinou ještě neoproštěné od náboženských mýtů, se setkáváme již od 3. tisíciletí.

 

Nevyšší autoritou ve staroegyptském léčitelství byl Imhotep, syn a vezír krále 3. egyptské dynastie Zosera (Džosera) (2778–2723? př. n. l.). Byl to pansof (tj. „vševěd“), hlavně lékař a též architekt první velké kamenné stavby v historické době: šestistupňové pyramidy, vlastně přísně vzato ještě ne pyramidy, nýbrž šestistupňové mastaby krále Zosera s chrámovým komplexem na Sakkáře, pohřebišti hlavního města Staré říše Egypta – Memfidy. Mastaba je arabský název pro lavici, označuje se tak stavba ve formě nízkého obdélníkového komolého jehlanu. Později byl Imhotep v Egyptě zbožněn jako bůh lékařství. Za Ptolemaiovců a za helénismu byl ztotožněn se slavným řeckým lékařem Hippokratem (2.4.2.), který zřejmě navázal na staroegyptské léčitelství. Ve starověkém Egyptě státní úředníci a učenci byli zpravidla kněží. Vysvěcení na kněze mělo tehdy podobný význam, jako dnes získání doktorského diplomu. Imhotep byl jistě knězem rovněž. Autor této knihy navštívil v r. 1969 na zmíněné Sakkáře v Egyptě vykopávky velkého starověkého léčitelského objektu prováděné významným americkým archeologem Emerym. Všude se v pouštním písku válely stovky a snad i tisíce mumií posvátných ibisů – ptáků zasvěcených bohu moudrosti, a tedy i léčitelství Tóthovi. Je zřejmé, že celý tento léčitelský komplex byl zcela ve vleku staroegyptské mytologie.

 

Obdivuhodné znalosti matematiky měli staří Babylóňané. Objevili Pythagorovu větu nejméně 15 století před Pythagorem a zřejmě i dříve nežli staří Egypťané.  [70]

 

Indové ovládali řadu vědeckých disciplín a jejich poznatky nás udivují dodnes. Ve Védách (které vznikly mezi léty 1500-1000 př.n.l., ale jejich zápis známe až z 2. poloviny 4. století př.n.l.) dokázali počítat s druhými mocninami, hlavně proto, aby mohli správně stavět obětní oltáře. Staroindická věda byla vědou ve službách náboženství, ale přesto to věda byla. Indičtí „metafyzikové“ došli k představě atomů dávno před Demokritem a řeckými filozofy. 14 století před Newtonem vytušili Indové, jak zaznamenává Ragvéda, že „Vesmír drží pohromadě gravitace“, věřili, že Země je kulatá a že je stará 4,3 miliardy let. To je v neuvěřitelném souladu s dnešními poznatky. Dnes víme, že zjistit, kdy vznikla planeta Země jako samostatné vesmírné tělesu není prakticky možné, neboť nelze zcela přesně stanovit, kdy shluk meteoritů, z něhož Planeta vznikla,  můžeme již za planetu považovat. Srážky vesmírných těles tento zárodek Planety, tzv. protoplanetu roztavily do kapalného stavu. Když protoplaneta dostatečně vyrostla, začala na povrchu chládnout a před 4,56 miliardami let vznikl tuhý povrch planety Země. Nitro Planety zůstává ve žhavém a zřejmě i v částečně kapalném stavu dodnes. Jak Indové ke stáří Země 4,3 miliardy let přišli, jasné není. Pokud ovšem nechceme přijmout názory E. Dänikena, že jim to prozradili mimozemšťané. Tisíc let před Keplerem usoudili Indové, že dráhy planet jsou eliptické!!! [70]

 

2.2.3. Vznik svobodné racionálně empirické vědy

Zárodky vědy se ve svých časově nejvzdálenějších počátcích zrodily na mnohých místech naší Planety, zpravidla z požadavků náboženských. V Egyptě, v Mezopotámii a v Indii se setkáváme ve starověku s obdivuhodnými výsledky lidského ducha. Vznikala tehdy v těchto zemích i díla ryze racionální. Avšak o skutečné filozofii a systému vědy nezávislému na náboženství zde mluvit nelze. Tyto velmi cenné dílčí poznatky proto nevedly nikde k takovému rozkvětu lidského racionálního myšlení jako v Řecku.  Aby došlo ke vzniku skutečnému systému svobodné racionálně empirické vědy, musel pokrok lidského poznání učinit další rozhodný krok: musel se zcela osvobodit od mýtů a náboženství. Zatím co se v Egyptě vývoj myšlení vzdělanců, což byli téměř výhradně kněží, ubíral ve směru k vytváření tajného monoteistického náboženství kněží, v Řecku, díky demokracii pro svobodné občany a značné svobodě názorů v mnohých řeckých městských státech, vytvořily se základy systému vědy zcela nezávislého na náboženství.  Přispěla k tomu jistě i skutečnost, že řecká mythologie byla velmi primitivní a naivní. Řečtí kněží neměli velký podíl na moci a též rozvoj věd nebrzdili. Naproti tomu např. theologie Indů byly velmi složité a myšlenkově propracované a bráhmani měli značnou moc. Řečtí přírodní filozofové začali zavádět důsledně racionální důkazy pro existenci jevů a důsledné racionální vysvětlování všech jevů z přirozených příčin. Tím začali vytvářet skutečné vědecké systémy a vědecké discipliny. V tomto smyslu je Řecko první kolébkou skutečné ucelené svobodné vědy, zcela nezávislé na náboženství. Antické Řecko mělo pro rozvoj evropské vědy význam zcela mimořádný.

 

Nejdůležitější pokrokové revoluční společenské změny v pravěku a na počátku historie vznikaly v různých místech naší Planety nezávisle na sobě. Jak už bylo řečeno, chov dobytka a zemědělství vzniklo asi před dvanácti nebo dokonce před dvaadvaceti tisící lety na severním okraji Úrodného půlměsíce (hlavně v jihovýchodním Turecku), později na Dálném východě, ve Střední a Jižní Americe a jinde; vznik soukromého vlastnictví, rodiny, třídní společnosti a státu se odehrál v Mezopotámii, v Egyptě, v údolí Indu, v Číně, ve Střední a Jižní Americe a snad i jinde.  Písmo vzniklo asi před 5500 lety v harapské kultuře v povodí Indu, asi před 5225 lety v Egyptě, asi před 5100 (či už před 5300?) lety v Mezopotámii [70, 71], později v Číně, ve Střední Americe, na Velikonočním ostrově a snad i jinde; naproti tomu vznik filozofie a systém svobodné vědy, nezávislý na náboženství, je jevem naprosto ojedinělým, který se na celé Planetě kromě Řecka už nikde a nikdy neopakoval. Můžeme tedy oprávněně nazvat celou starověkou řeckou kulturu, která zrodila svobodnou vědu, společně s Vojtěchem Zamarovským, jako ŘECKÝ ZÁZRAK!

 

Samozřejmě, zázraky se nedějí. Řekové ve starověku mohli dosáhnout takových mimořádných úspěchů především proto, že nejdříve obohatili svoje myšlení všemi vědomostmi tehdejšího světa, pokud jim byly dostupné. S tím se též netajili. Především šlo o vědění Egypta, Foinikie a národů Mezopotámie. Nejstarší známé hláskové písmo z 15. století př.n.l. bylo nalezeno na Sinajském poloostrově a používali je buď Izraelité nebo Kanánci. Féničané začali používat souhláskové písmo asi od 13. století př.n.l. [71] Od Féničanů (z Foinikie) v podstatě převzali a zdokonalili hláskové písmo přidáním samohlásek Řekové.  Avšak v Řecku byly příznivé společenské podmínky v antických městských státech s vyspělou otrokářskou demokracií, umožňujících svobodným lidem též svobodu bádání v ostatním světě tehdy nevídanou. To bylo hlavní příčinou tohoto řeckého „zázraku“.

 

2.3. Úspěchy řeckých přírodních filozofů

       k pokroku vědy

U zrodu vědy stáli starověcí řečtí přírodní filozofové, kteří byli

vskutkuneuvěřitelně geniální. Nebyli geniální pouze svými cennými

poznatky odpovídajícími kritériím vědecké pravdy, ale též svým

geniálním tušením, svou intuicí. Z indicií dovedli vytušit:

–       jednotnou materiální podstatu světa (Thálés z Milétu první známý řecký filozof, asi 625-545 př.n.l.),

–       že zákon řídí celý běh světa  (Hérakleitos z Efezu, asi 550-480 př.n.l.),

–       že život je boj protikladů (Anaximandros z Milétu,  asi 610–547 př. n. l., žák Tháletův),

–       že se celá příroda stále mění – „Panta rhei !“ (Hérakleitos),

–       že „tento svět … nebyl stvořen nikým z bohů ani z lidí, ale byl vždy, je a bude věčně živým ohněm, zákonitě se vzněcujícím a zákonitě uhasínajícím“! (Hérakleitos – zaměníme-li „oheň“ za energii, je to přibližně obraz světa, který nám poskytuje dnešní  věda),

–       že hmotu nelze ani stvořit ani zničit (Parmenidés, asi 540-480 př.n.l.),

–       atomismus (už Leukippos z Milétu, 5. století do 469 př. n. l. a Anaxagorás z Klazomen v řecké Malé Asii,  500–428 př. n. l., avšak hlavně Démokritos z Abdéry,v severní části Egejského moře, asi 460-370 př.n.l.),

–       že duše není nesmrtelná (Démokritos),

–       že Slunce není bůh, ale žhavá masa (Anaxagorás),

–       že středem vesmíru je centrální oheň, kolem něhož obíhají planety, Slunce i Měsíc – to byl první průlom v antice do geocentrismu! (Pythagorás ze Sámu, též z Krotónu, okolo 582-496 př. n. l.),

–       oběh planet kolem Slunce (Aristarchos ze Samu, asi 310–230 př. n. l.),

–       Zemi jako jednu z planet (Aristarchos),

–       18 století před Koperníkem heliocentrismus ! (Aristarchos),

–       že Země byla nejprve v kapalném stavu (Anaximandros z Milétu, asi 610–547 př. n. l.),

–       že zemské jádro je ohnivé a tekuté, což vysvětluje teplotu vulkánů a teplých zřídel, a vznik pohoří (Empedoklés z Akragantu, asi 493–433 př. n. l.),

–       že mozek (a nikoliv srdce, jak se tehdy věřilo) je ústřední orgán duševní činnosti (Alkamaión z Krotónu, rozhraní 6. až 5. století př. n.l.),

–       že život byl původně ve vodě, potom přešel na souši (Anaximandros),

–       existenci mikroorganismů (Anaxagorás),

–       že se člověk zrodil ze živočichů jiného druhu (Anaximandros – 24 století před Darvinem učinili Řekové první důležitý krok k teorii evoluce živých organismů!),

–       že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé; nejprve existovaly bytosti, v nichž byla obě pohlaví spojena, později se pohlaví rozdělila do dvou samostatných indiviuí (Empedoklés),

–       že neúčelné a nedokonalé organismy po svém vzniku zahynuly a udělaly místo dokonalejším (Empedoklés – 23 století před Darvinem učinili Řekové další kroky k teorii evoluce  živých organismů !).

Kromě toho dosáhli řečtí  přírodní filozofové prvních cenných poznatků odpovídajících kritériím vědecké pravdy:

–       za tím účelem prováděli první pitvy (Pythagorejec Alkamaión, asi v Krotónu, 6.či 5. stol.př.n.l.),

–       postulovali, že „ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti“, t. j. zákon kauzality (příčinnosti) (Leukippos z Milétu, 5. století př. n. l. do 469 př. n. l.),

–       postulovali, že nelze dosáhnout pravdy, jenpravděpodobnosti (Karneadés z Kyrény asi 214–129 př. n. l.),

–       vytvořili deduktivní systém, opírající se o axiomatickou metodu, a Euklidovu geometrii (Eukleidés v Alexandrii, 310–280 př. n. l.),

–       formulovali obecně Pythagorovu větu známou z Egypta (Pythagorás),

–       objevili několik geometrických pouček, též větu Tháletovu (Thálés),

–       objevili Archimédův zákon (Archimédés, Syrakúsy, asi 287–212 př. n. l.),

–       vypočetli dosti přesnou hodnotu Ludolfova čísla (Archimédés),

–       zjistili, že součet vnitřních úhlů v trojúhelníku je roven dvěma pravým úhlům (Pythagorás),

–       zjistili, že Měsíc odráží světlo Slunce (Anaxaorás),

–       vysvětlili vznik zatmění Slunce (Anaxagorás),

–       zjistili kulový tvar Země, podle tvaru stínu planety Země na Měsíci při zatmění Měsíce  (Pythagorás),

–       zjistili otáčení Země kolem osy (Pythagorás),

–       podle rozboru meteoritů zjistili, že nebeská tělesa jsou ze stejné látky jako je Země  (Anaxagorás),

–       výpočtem poprvé předpověděli zatmění slunce (28.5.585 př.n. l.) (Thálés),

–       změřili výšku egyptských pyramid podle stínu (Thálés).

–       Eratosthenés (kolem 284-192 př.n.l.) změřil z rozdílu ve výšce Slunce mezi Assuánem a Alexandrií experimentálně správně a velmi přesně poloměr a obvod  Země (přes poledníky) na 39 690 km – správná hodnota je 40 000 km – to byla úžasná přesnost!

–       Aristarchos ze Samu (kolem 310-230 př. n.l.) si všimnul, že úhlový rozměr stínu Země při úplném zatmění Měsíce je asi 3x větší než úhlový rozměr Měsíce. Z toho odvodil, že úhlový průměr Země na obloze Měsíce činí 2 úhlové stupně, čili že Měsíc od Země je vzdálen cca 60 poloměrů Země –to je skutečně správná hodnota! Přímo neuvěřitelné!

–       Řekové vynalezli a sestrojili též hydraulické hodiny (Thálés) a

–       vynalezli a sestrojili fungující parní turbinu – eolipilu („Heronovu kouli“, „Heronovu báň“) (Heron Alexandrijský, okolo r. 150 -100 př.n.l.).

–       U ostrova Antikythéry bylo v r. 1901 nalezeno v řecké lodi potopené asi v r. 65 př.n.l. mechanické zařízení k výpočtu pohybů Slunce a Měsíce pomocí Hipparchova epicyklického modelu, měsíčních fází a pohybů Venuše a Merkuru podle Apolloniova epicyklického modelu. Vědci odhadují, že chybějící části mohly vypočítávat pohyby Marsu, Jupiteru a Saturnu, a shodují se v tom, že tento přístroj pravděpodobně nejvíce odpovídá modernímu analogovému počítači, který využívá mechanické části ke kalkulacím. Zachovalo se v něm 32 ozubených koleček se zuby stejné velikosti a stejného úhlu, a dva ciferniky. Počítač měl diferenciální převody, které se objevily v Evropě až v 16. století. Na přístroji jsou nápisy upřesňující čas, kdy se na obloze v různých ročních obdobích objevovaly hvězdy. Tento počítač s vysokou pravděpodobností nebyl v antice ojedinělý. Generál Marcellus zachránil v r. 212 př.n.l. z dobytých Syrakus Archimedův bronzový mechanický přístroj, který ukazoval pohyby Slunce, Měsíce a dalších planet, jak byly pozorovány na obloze. Přístroj byl v rukou generálovy rodiny, až jej více než za sto let spatřil Cicero (106–43 př. n. l.), který o něm napsal, že zasluhuje zvláštní pozornost, jakým přesně znázorňuje různé pohyby vesmírných těles, i když se pohybují různou rychlostí. Kromě toho se Cicero zmiňuje též o jiném „zařízení, které nedávno sestrojil náš přítel Poseidonios, které s každou otáčkou napodobuje tytéž pohyby Slunce, Měsíce a hvězd.“ Podobná zařízení jsou jmenována i v dalších starověkých pramenech. [72,73]

 

Tak daleko dovedla geniální starověké řecké přírodní filozofy svoboda bádání, která nebyla ještě zdaleka neomezená. V některých městských státech byli v určitých obdobích  „bezbožní“ filozofové pronásledováni, vypovídáni z obcí apod. Sokratés (2.4.1.) byl, kromě jiného, též pro bezbožnost a údajné též pro kažení mládeže popraven.

 

Je zřejmé, že nutnou podmínkou vzniku vědy je svoboda bádání, která byla ve starověkém Řecku na kvalitativně vyšší úrovni, nežli v kterékoliv třídní společnosti té doby a vyšší nežli v celém starověku i středověku.

 

Díky starověkým řeckým přírodním filozofům získalo lidstvo

NEJMOCNĚJŠÍ NÁSTROJ A ZBRAŇ, jíž je svobodná VĚDA !

 

Filozofie starověkých řeckých přírodních filozofů, stejně jako filozofie pozdějších materialistů, byly cenzurovány asi po tisíc let středověkými církevními institucemi, filozofy a mnichy, kteří jejich názory považovali za neznabožské, proto je systematicky nepřepisovali a tím mnoho jejich myšlenek odsoudili k zapomnění. Velkou část výroků těchto filozofů známe z polemických interpretací jejich idealistických odpůrců. Je až s podivem, že toho dnes o nich tolik víme.

Následující text obsahuje především stručný přehled filozofů a vědců, kteří měli jakýkoliv (i záporný) vliv na vznik a vývoj filozofie vědy a vědy samé. Tento text není v žádném případě úplným přehledem historie filozofie. V referátech o jednotlivých filozofech a vědcích nejsou též uváděny všechny důležité stránky filozofií těchto filozofů a vědců, ale především ty skutečnosti, kterými tito filozofové a vědci podstatně ovlivnili filozofii věd a vědu samou.

 

2.3.1. Milétská škola

Milétská škola (asi 625–469 př. n. l.) byla převážně materialisticko monistická, vytvořila představu o jakési věčné „prahmotě“, která je podstatou světa. Tato představa je blízká tomu, co dnes nazýváme matérií, tj. hmotou ve filozofickém smyslu slova čili nejpřesněji filozoficky: „objektivní realitou“.

 

Thálés z Milétu je první známý řecký filozof (asi 625-545 př.n.l.). Uvažoval, o tom, že svět musí mít stejnou hmotnou podstatu, jíž byla podle něho voda. Tento názor však bývá v poslední době připisován až jeho následníku [30], což byl snad Anaximenés z Milétu. Šlo o první filozofický materialistický monismus. Jeho obdobou je dnešní vědecký filozofický materialistický monismus, podle jehož axiómu podstatou celého světa je objektivní realita čili matéria. Thálés je též autorem některých geometrických pouček, včetně věty Tháletovy. Změřil též výšku egyptských pyramid podle stínu.

 

Anaximandros z Milétu (asi 610–547 př. n. l.) je druhý jakýsi pseudomaterialistický monista: původem všeho je podle něho APEIRON, tj. neurčito, bezedno, v něm vznikají světy, mezi nimiž je i náš svět. Z jeho názorů: život je boj protikladů – to je rys dialektiky. (4.3.5.1.) Země byla původně kapalná. Život byl původně ve vodě, potom přešel na souši a člověk zrodil ze živočichů jiného druhu. [74]

 

Anaximenés z Milétu (asi 583–527 př. n. l.) je další materialistický monista: původem všeho je podle něho dech, vzduch či mlha.

 

Leukippos z Milétu (5. století př. n. l. do 469 př. n. l.) jako první formuloval zákon kauzality (příčinnosti): „Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti.“ To je též jediná věta, která se po něm zachovala. Jeho učení o atomech známe jen prostřednictvím jeho velikého žáka Démokrita, který pravděpodobně celé učení Leukippovo pojal do svého systému. [30] Byl dalším materialistickým monistou, vyslovil asi prvé myšlenky antického atomismu.[75]

 

2.3.2. Pythagorejci

Pýthagoras ze Sámu (asi 580-500 př. n. l.) založil v Krotónu, v jižní Itálii autoritativní filozofickou školu – pythagorejský spolek. Na rozdíl od milétské školy pythagorejci zdůraznili kvantitativní stránky přírodních jevů, což dovedli až k číselné mystice. Středem vesmíru je podle pytagorejců centrální oheň, kolem něhož obíhají planety, Slunce i Měsíc. To byl první průlom do geocentrismu! Asi došli i k poznatku, že Země je kulatá a otáčí se kolem své osy. [70, 75] – což uvádí Platón ve 4. stol. př.n.l. Uvedli 10 dvojic protikladných kategorií, jejichž spojováním v určitých kvantitativních poměrech si představovali vznik a udržování řádu ve světě. Pýthagorejští podali obecnou formulaci Pythagorovy věty, známou už dříve z Egypta [34] a, jak už víme, byla známa 15 století před Pythagorem v Babylónii. Rovněž poučka, že součet vnitřních úhlů v trojúhelníku je roven dvěma pravým úhlům patří Pythagorovi. [30] A. Koesteler  [76, s.19] poznamenal, že mimoevropským civilizacím skoro nikdy nenapadla myšlenka, že by čísla mohla být klíčem k moudrosti a k moci.

 

Pythagorejec Alkamaión prováděl první pitvy. [74]

 

2.3.3. Eleaté

Eleaté z řecké kolonie Elea v jižní Itálii, se zabývali problémem přeměny hmoty.

 

Xenofanés z Kolofonu v Malé Asii (narozen asi r. 580 či 570 př.n.l.) Založil v Elei tamější filozofickou školu. Byl první, kdo zahájil velmi ostrý, kritický výpad proti starému řeckému náboženství. Sám byl buď pantheistou, či názorů pantheismu blízkých.  [30]

 

Parmenidés z Eleje (asi 540-480 př.n.l.) byl nejvýznamnější eleat. Podle Parmenida je hmota věčná. Formuloval zákon zachování jsoucna. Nejsoucno podle něho neexistuje. Jeho filozofie obsahuje prvky logiky a dialektiky (4.3.5.1.). [74] Předpokládal vlastně existenci jakéhosi „zákona zachování hmoty“ ve filozofickém smyslu slova, tj. „zákon zachování objektivní reality“: nic nemůže vzniknout z ničeho a něco nemůže přejít v nic. Podle jeho názoru ve skutečnosti nic se v podstatě měnit nemůže. Dával přednost rozumovému poznání před smyslovým – byl racionalista.

 

Alkamaión z Krotónu (z rozhraní 6. až 5. století př. n.l.) byl přesvědčen, že ústřední orgán duševní činnosti  není srdce, jak se doposud předpokládalo, ale mozek!

 

Zénón z Eleje (asi 490–430 ? př. n. l.) formuloval řadu paradoxů, ukazující na vztahy mezi potenciálním a skutečným nekonečnem, tehdy neřešitelnými. Známý je jeho příklad s Achillem, který nikdy nemůže dohonit želvu. Jeho důkazy proti pohybu (někdy se jim říká logické paradoxy) – byly ve své době matematicky nevyvratitelné a vyvrátit se je povedlo až novověkým filozofům Pascalovi a Leibnizovi. Tyto paradoxy lze považovat za první myšlenkové experimenty, které přispěly k posílení významu teoretického myšlení. Zénón užíval živelně logiku. Byl racionalista, věřil, že smysly jsou nedokonalé a spoléhal na rozumový úsudek. [74, 75]

 

 

2.3.4. Další přírodní filozofové

Hérakleitos z Efezu, (asi 550-480 př.n.l.) oproti Parmenidovi věřil naopak smyslům, byl empirik. Podle jeho výroku „PANTA RHEI!“, tj. „vše plyne“, vše je v pohybu, vše se mění, nic netrvá věčně, nemůžeme dvakrát vstoupit do jedné řeky. Každá věc je stejná a zároveň jiná. Příčinou změn je boj protikladů, jimiž jsou např.: nemoc-zdraví, hlad-nasycení, válka-mír, zima-léto, zlo-dobro. Bez boje protikladů by se svět zastavil. To vše jsou rysy dialektiky (4.3.5.1.).  Ateisticky pojatý „bůh“ čili logos čili rozumné slovo, či všeobjímající „světový rozum“ [62] či nejlépe: zákon řídí celý běh světa. „Svět… nebyl stvořen nikým z bohů ani z lidí, ale je věčně planoucí oheň, zákonitě se vzněcující a zákonitě uhasínající.“ Pokud ten „oheň“, který je podle Herakleita podstatou světa, chápeme nikoliv doslova, ale jako energii související neodlučně s fyzikální formou hmoty, je to vlastně v hrubých rysech geniální obraz světa, jak jej dnes chápe moderní věda a moderní filozofie věd, jak jej chápal např. Einstein.

 

Empedoklés z Akragantu (asi 493–433 př. n. l.) byl lékař a filozof. Spojoval dvě koncepce: dynamickou milétskou a Herakleitovu, a statickou eleatskou. Byl eklektik, tj. člověk, který si z rozmanitých filosofických systémů vybírá to, co se mu právě hodí, a z toho skládá vlastní stanovisko. Vznik živých bytostí podle Empedokla probíhal tak, že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé; nejprve existovaly bytosti, v nichž byla obě pohlaví spojena, později se pohlaví rozdělila do dvou samostatných individuí. [30]  Domníval se, že organismy  vznikly spojováním jednotlivých částí, neúčelné a nedokonalé organismy zahynuly a udělaly místo dokonalejším. Takto udělal 23 století před Darwinem kroky k teorii evoluce živých organismů! [75] Snažil se odstranit nesmiřitelný protiklad mezi racionalistickým názorem Parmenida, že nic se v podstatě měnit nemůže, a že smysly nás mohou klamat na jedné straně, a mezi názorem Herakleita na straně druhé, že vše se mění, a že smysly nám dávají v podstatě správný obraz světa. Podle Empedokla musíme spoléhat na smysly – byl senzualista. Podle jeho názoru, hlavním důvodem neshody Parmenida s Hérakleitem je předpoklad existence pouze jednoho základního prvku. Voda je vždy vodou, nemění se. Předpokládal existenci čtyř prvků („živlů“):země, vzduchu, ohně a vody. Vše v přírodě vzniká jejich kombinacemi. Kromě toho v přírodě musí existovat dvě síly: láska a nenávist. Spojování živlů je způsobeno láskou (dnes: afinitou)  a rozpojování nenávistí (dnes: odpuzování, odpor apod.). Zemské jádro je podle Empedokla ohnivé a tekuté, neboť udržuje teplotu vulkánů a teplých zřídel a dává vzniknout pohořím! [74]

 

Anaxagorás z Klazomen v řecké Malé Asii (500–428 př. n. l.), působil v Aténách. 4 živly k vysvětlení světa a změn podle něho nestačí! Příroda sestává mnoha droboučkých, okem neviditelných částeček – „semínek“, „klíčků“ (dnes: buňky, molekuly, atomy). I v těch nejmenších je něco ze všeho. Např. kůže a vlasy už musí být přítomny v mléce a jídle, které požíváme. Spojuje je nějaká síla. Tímto názorem jistě ovlivnil Démokrita (viz dále). Podle rozboru meteoritu usoudil, že všechna nebeská tělesa jsou ze stejnélátky jako je Země. Je možné, že na jiných planetách žijí také lidé. Měsíc nesvítí sám od sebe, ale odráží světlo Slunce. Vysvětlil vznik zatmění Slunce. Slunce není bůh, ale je žhavá masa. Jako neznaboh byl odsouzen k smrti, ale ortelu se vyhnul tím, že uprchl z Atén. [30]

 

Démokritos z Abdéry (asi 460-370 př.n.l.) v severní části Egejského mo,,,,,ře, rozpracoval Leukippův antický atomismus: vše sestává z malých, okem neviditelných a dále nedělitelných částeček, zvaných atomy (atomos = nedělitelný). Ty se svými vlastnostmi liší od sebe navzájem a jejich slučováním a rozlučováním lze vysvětlit různost látek a příčiny látkových změn. Jeho atomy nejsou atomy dnešní. Ani dnešní atomy nejsou nedělitelné, skládají se z elementárních částic, z nichž aspoň některé zase nejsou nedělitelné. Musí však zřejmě existovat určitá hranice dělitelnosti fyzikálních forem hmoty, které by byly skutečnými, dále už nedělitelnými „atomy“. Za vším, co se v přírodě odehrává, musí být podle Démokrita nějaká přirozená příčina, která je vlastní ve věcech samých. Duše podle Démokrita se skládá rovněž z atomů, není však nesmrtelná. (Ve složení duše z atomů se Demokritos mýlil, neboť duše je nehmotná informace, zapsaná však bezpodmínečně a nutně ve hmotné paměti.) Je mu též přičítána zásluha na vytušení existence mikroorganismů. [30, 74]

 

Epikúros ze Samu (341–270 př. n. l.) vychází z Demokritova atomismu, zeslabuje jeho přísný determinismus zavedením náhodné úchylky v pohybu atomů, způsobené vnitřní, nikoliv vnější příčinou. Vytyčuje potřebu poznání podstaty světa. [75]

 

Eukleidés (310–280 př. n. l.) vytvořil v Alexandrii systém matematiky a geometrie. Jeho dílo  tvoří 13 knih a bylo po mnoho století vzorem deduktivního (4.3.1.1.) systému opírajícího se o axiomatickou (4.3.3.) metodu. [34] Euklidovské konstrukce používají pouze kružítko a přímé pravítko. Euklidova elementární geometrie (4.3.4.1.) je založena na definicích a axiomech, které publikoval Eukleides v publikaci označované jako Základy. Euklidovu geometrii se dodnes učíme v základních a středních školách. Euklidova geometrie byla zobecněna a zdokonalena teprve v 19. století vytvořením „neeuklidovských geometrií“ (4.3.4.2.). Eukleides se zabýval též optikou a astronomií. [75]

 

Aristarchos ze Samu (asi 310–230 př. n. l.) zastával názor, že síla, která dává hmotě formu, je v samotné matérii. 17 století před M. Koperníkem vyslovuje heliocentrický názor, že Slunce je středem Vesmíru. Stanovil logicky správným způsobem správnou vzdálenost Měsíce od Země:  60 poloměrů Země! [75]

 

Archimédés ze Syrakús (asi 287–212 př. n. l.) prováděl přesné experimenty, které jsou dodnes základem statiky a hydrostatiky (Archimedův zákon). Jeho výklad je podle Eukleidova vzoru axiomatický (4.3.3.). [74,75] Řekové na rozdíl od Římanů odmítali jakékoliv kontakty s praktickými aktivitami, které by mohly podle jejich přesvědčení znehodnotit intelektuální úsilí. Neprováděli experimenty ani praktické a užitečné aplikace, jen hračky pro vládce, např. přístroj k otevírání dveří při oběti v chrámu apod. Jedinou výjimkou je Archimedes – ten své mechanické objevy realizoval. Vytvořil kladkostroj pro nakládání lodí a některé válečné stroje. [77] Je znám Archimedův pevný bod, podle jeho výroku: „Dejte mi pevný bod a já vyzvednu svět z veřejí!“ Řecké krásné chrámy, divadla, amfiteátry, stadiony, spolu s mořeplavectvím, kolonizací nových území, obchod apod. svědčí o vysoké úrovni řemesel a stavitelství, které se však rozvíjely vlastní logikou založenou na praktických dovednostech a technické vynalézavosti, nikoliv však na vědě!

 

Erastothenés z Kyrény (278/272-195/192 př.n.l.) byl polyhistor (vědcem zabývajícím se mnoha vědami), pokoušel se o souhrnný přehled všech svých objevů v geografii, kosmologii, dějepisu a literatuře. Změřil experimentálně správně a velmi přesně poloměr Země! [75]

 

2.4. Vyústění starořecké klasické filozofie

Ve vývoji starořecké klasické filozofie pozorujeme nakonec, že hlavním předmětem zájmu filozofů přestala být  okolní přírod a staly se problémy týkající se člověka, jeho duševních vlastností a jeho myšlení.

 

2.4.1. Sókratés a filozofové s ním související

Sofisté (5. a 4. století př. n. l.) zpochybňovali možnost objektivní pravdy, poznání, práva, morálky a vůbec všeho. Uplatňovali však též vědecky cennou zásadu, že každá poučka musí být dokázána, čímž vytvářeli předpoklady pro základy exaktního myšlení. Na sofisty navazovali též Sókratés a Platón (viz dále), i když oni sami sofisty nebyli. [30, 75]

 

Protagorás  (asi 480-410 př.n.l.) byl nejvýznamnější sofista.  Hlásal, že „člověk je mírou všech věcí“, že neexistuje žádná absolutní pravda, jen pravda subjektivní, ukázal možnost dvou správných, protikladných názorů na jednu věc. Svou nauku opíral o Hérakleitovo „Panta rhei!“ a o jeho zákon jednoty protikladů.  Jako bezbožný byl z Athén vypovězen. [30]

 

Sókratés (469–399 př. n. l.) patři k nejvýznamnějším řeckým filozofům. Sám zřejmě nic nenapsal, ale ovlivnil značně řadu řeckých filozofů, zvláště Platóna. Přestal zkoumat přírodu, začal zkoumat člověka a lidské záležitosti, podle hesla Apolóna delfského: „Poznej sebe sama!“ [74] Z hlediska filozofie vědy je důležité, že zásadně rozvinul logiku, zejména analýzou pojmu definice. [75] Byl racionalistou. Protože byl považován za přívržence aristokracie, po vítězství demokratů byl nespravedlivě obviněn a jako neznaboh odsouzen ke smrti. Mohl se rozsudku vyhout tím, že by odešel z Athén, což však neučinil a dobrovolně se podřídil rozsudku. [30]

 

Eukleidés z Megar (450–380 př. n. l.) založil megarskou filozofickou školu, která byla syntézou elejské a Sokratovy filozofie. Rozvíjela logiku a formulovala logické paradoxy (sofismata). [75]

 

2.4.2. Hippokratés

Hippokratés z Kósu (asi 460–377 př. n. l.) byl nejvýznamnější lékař starověku. Jeho škola se držela empirie a zavrhovala spekulaci. Teorii ověřovala pozorováním. Nemoci vysvětlovala přirozenými příčinami a terapii zakládala rovněž na přirozených prostředcích. Hippokratés vytyčil etické zásady v medicíně: lékaři dodnes skládají Hippokratovu přísahu. [75] Hippokratés byl za Ptolemaiovců a za helénismu ztotožněn s egyptským Imhotepem (2.2.2.) jako bůh lékařství.

 

2.4.3. Platón

Platón z Athén (427 – 347 př.n.l.) byl ovlivněn Sókratem.  Využívá též starší přírodní filozofy, nejdříve eleaty, později se přiblížil k Hérakleitovi. Vytvořil první ucelenou idealistickou filozofickou soustavu (3.3.). Reálný svět je podle něho pouhým odrazem neměnného světa idejí. Ten můžeme poznávat pouze rozumem. Skutečnosti vnímané smysly jsou neurčité. [75] Ačkoliv k rozvoji filozofie věd Platón přímo moc nepřispěl a jeho filozofie je pro vědu jakousi slepou uličkou, nelze říci, že by byla pro filozofii věd bezcenná. Platon je dualista: rozděluje svět na oblast hmotných věcí a oblast idejí. [74] Platonův nadsmyslný svět idejí je„rozumný“, právě jen rozumem dosažitelný. Platón je tedy racionalista. Jeho rovnice: krása = dobro = rozum, je v naprostém protikladu vůči stereokonstrukci světa v indické podobě, která byla později cele gnostiky, tj. snad některými původními ranými křesťany, převzata. Podstata indické a gnostické cesty za Bohem je výslovně mimo rozum. Bůh je rozumem nedosažitelný. „Platon se tak evidentně vyjevuje spíše jako otec racionalistické vědy …!“ [78] I starořecká idealistická filozofie, v čele s Platonem, svým kladným vztahem ke světu příznivě spolupůsobila na vytváření filozofického základu věd. Platón založil v r. 387 v Aténách školu Akadémii.

 

2.4.4. Aristotelés

Aristotelés ze Stageiry (384–322 př. n. l.) v Thrákii, v severním Řecku, byl encyklopedistou a systematikem veškerého řeckého starověkého vědění ze všech tehdejších vědních oborů a filozofie. Jeho spisy byly po bibli nejvyšší studijní autoritou po celý středověk, až do humanismu a renesance. Odmítá Platónův svět idejí a vytváří vlastní ontologii (nauku o podstatě jevů) založenou nejen na rozumu, ale především na smyslovém poznání. Aristotelés byl senzualistou a dualistou. Uznává existenci materiálního světa i světa nadsmyslného. Formuluje základy „aristotelovské“ logiky, tj. zákon totožnosti, jeho negace (popření), princip sporu, vyloučení třetí možnosti, a rozebírá též proces usuzování. [75] Aristotelův svět musel být uveden do pohybu prvním hybatelem – bohem, což bylo v rozporu s dialektikou (4.3.5.1.). [74] Zavedl pojmy základních elementů vědeckého myšlení: sám pojem, kategorie, soud, úsudek, důkaz aj. Založil okolo r. 335 př.n.l. v Aténách školu: Lykeion. Podle toho je název „lyceum“. Byl učitelem Alexandra Makedonského. Po smrti Alexandra Makedonského zvítězila protimakedonská strana v Athénách, Aristotelés byl obžalován z bezbožnosti, ale vyhnul se rozsudku smrti útěkem. Zemřel v exilu.

 

Podle Aristotela poznání začíná empirií, ale u ní nekončí, pokračuje cestou abstrakce (myšlení) hlouběji do povahy věcí a jevů. Rozum na základě analýzy smyslových vjemů dospívá k pojmům, poznává, co je ve věcech obecné a podstatné. Cestou postupu k obecnému je indukce (4.3.1.2.), která dospívá k různým druhům obecnosti, až k nejobecnějším principům filozofie. Jestliže poznání dospěje k takovým obecným principům, které představují nutné, rozumem zaručené pravdy, postupuje zpět k jevům tak, že poskytuje „důvody“ pro existenci jednotlivých jevů. Tento zpětný postup je dedukce (4.3.1.1.) čili zdůvodnění jevů pomocí obecných principů. Teprve tehdy je podle Aristotela dosaženo poznání. To je metoda induktivně – deduktivního (4.3.1.)  pojetí procesu poznání. V Aristotelově díle se oddělily přírodní vědy od filozofie, která je matkou věd, ale sama přírodní vědou není.  [77]

 

Že experimentální zkoumání přírody u starověkých Řeků, ve srovnání s vysokou úrovní jejich spekulativní filozofie zjevně zaostávalo, souvisí s tím, že opovrhovanou tělesnou prací se v antice zabývali jen otroci, kdežto vzdělanci sotva přišli do styku s technickým a výrobním procesem. [30]

 

2.5. Helénismus a stoikové

Po smrti Alexandra Velikého a rozpadu jeho říše na Makedonii, Sýrii a Egypt, v těchto i řadě menších městských států, vzkvétala dále řecká kultura, která se stala kulturou kosmopolitní (světoobčanskou) a byla základem všeobecné vzdělanosti. Byla obohacena i elementy kultur Orientu. Tuto kulturu v období asi do přelomu letopočtu, nazýváme hélénismus. Řečtina byla řečí dvora a duchovní elity. Athény zůstaly ještě dlouho duchovním centrem, zvláště ve filozofii. Vedle nich vzkvétala nová centra duchovního života, zvláště Alexandrie.  Řecko se v této době dostalo pod panství Římanů. Sami Římané přiznávali, že „přemožené Řecko přemohlo římského vítěze“. [30]

 

Stoická filozofie

Vliv stoické filozofie na křesťanství jsme probrali v  1. části o křesťanství, v kapitole 1.9. Zde probereme její vliv na vznik filozofie věd. Stoická filozofie vychází z Kynické školy. Jejich ideálem byl mudrc a heslem „poznej sám sebe“. Hlásali: „řiď se svým rozumem, protože ten je ve shodě s přírodou a ve shodě s celým světovým řádem!“ Člověk se nemá dát ovlivnit ničím vnějším. To byla zásada převzaté přímo od filozofů kyniků, u nás známých „cyniků“. Podle této zásady, člověku má být jedno zda je chudý či bohatý, nemocný či zdravý atd. Bylo však společensky neudržitelné, aby celé masy žily podle stoické filozofie a na nic ostatního nedbaly. Tak se mohli chovat jenom bohatí Řekové. Asi těžko by mohl žít každý jako Diogenes v sudu a o nic se nestarat. Proto se tato filozofie musela zmírnit. Některé hodnoty mají přednost: důležité je zdraví, protože pouze zdravý člověk se může zabývat filozofií. Stoická filozofie tvrdila, že všichni lidé jsou si rovni. Podstatné je, že máme rozum a můžeme poznávat světový řád, který je poznatelný rozumem. Protože zvířata a rostliny rozum nemají, lidé je mohou využívat ke svému prospěchu. Stoikové byli deterministé: vše je podle nich předem předurčeno. Avšak jak ospravedlnit proč se chovat mravně když je vše předem dáno a nezáleží na tom jak  se chovám? Tento problém se snažili nepříliš úspěšně řešit. [43]

 

Zénón z Kitia (na Kypru) (333/2-362 př.n.l.) kolem r. 300 př. n. l. založil v Aténách stóickou školu, nejvlivnější školu helénismu. Má své jméno od místa v Athénách, kde stoupenci Zénónovi se scházívali. Byla to sloupová síň:stoá poikilé“. Poznání podle Zénóna je založeno na smyslových vjemech, z nichž na základě zkušenosti vznikají pojmy. Stoikové vytvořili systém pantheistického monismu, v něm slučovali deterministické a teleologické (viz dále) pojetí světa. [75]

 

Pantheismus předpokládá, že Bůh je totožný s celou přírodou, že je ve všem. Příroda ve skutečnosti nemá rozum, ani rozum malého dítěte. Ztotožňovat ji s Bohem je proto nesmyslné. Pantheismus hovoří o Bohu, ale ve skutečnosti Boha nemá.

 

Teleologické „důkazy“ existence Boha spočívají v tom, že ve světě vládne účelnost, což není pravda, nýbrž jen povrchní, klamné zdání. Příroda dovede v okamžiku zničit i celé hvězdné soustavy, na Zemi zničila drtivou většinu živočišných druhů, které v její evoluci vznikly, přinesla totální zkázu mnohým civilizacím atd. Dokonce i  T.G.Masaryk se opíral o teleologické názory na existenci Boha.

 

Podle stoiků existuje všeobecně platné „přirozené právo“, neměnící se v čase ani v prostoru, platné pro všechny lidi, i pro otroky. Zákoníky států jsou podle nich nedokonalé napodobeniny „přirozeného práva“.

 

Stoikové odstranili protiklad mezi jednotlivcem a vesmírem, a mezi duchem a hmotou. Uznávali jedinou podstatu světa, byli tedy monisté na rozdíl od Platonova a Aristotelova dualismu (který uznává podstatu světa dvojí: duchovní i materiální), a byly též kosmopolity. Přispěli k šíření řecké kultury v Římě a v celém helénistickém světě, tedy i v Palestině, a měli vliv na vznik křesťanství. (1.11.)

 

Chrýsippos ze Solloi v Malé Asii (281/277–208/204 př. n. l.) byl  stoik. Jeho hlavní zásluhou je, že vypracoval antickou formu výrokové logiky. [75]

 

Karneadés z Kyrény (asi 214–129 př. n. l.) je autorem teoretických základů skeptické filozofie. Bezpečné vědění je podle něho nemožné, neexistují žádné evidentní (průkazné) představy, nelze dosáhnout pravdy, jen pravděpodobnosti. [75]

 

Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) byl římský řečník, politik a filozof-stoik. Zformuloval pojem „humanismus“: Ve středu zájmu je podle jeho filozofie jednotlivý člověk.

 

Lucretius, celým jménem: Titus Lucretius Carus  (okolo 97 – 55 př.n.l.) byl římský básník a filosof. Jeho výrok: „Nic nemůže pocházet z ničeho“, vyjadřuje část filozofického zákona zachování objektivní reality, podle něhož by bylo nutno ještě dodat: „a něco nemůže přejít v nic.“

 

Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. – 65 n. l.) byl římský stoik známý svým výrokem: „člověk je pro člověka cosi posvátného“ – což je heslo humanismu.  [78]

 

Marcus Aurelius – „filozof na trůně“ (vládl od r. 161 do r. 180). Marcus Aurelius sepsal stoický filozofický spis „Hovory k sobě“ [79], v němž jedna jeho část je zakončena zajímavou poznámkou: „Psáno v zemi Kvádů nad Granuí (Granua)“, tj. nad řekou Hronem na Slovensku, nejspíš někde v blízkosti Zlatých Moravců, neboť do hor a pralesů se římské legie moc nehrnuly. Jde o první spis prokazatelně sepsaný na území bývalého Československa!

 

 

 

2.6. Přínos dalších antických filozofů

a filozofů na ně navazujících

Filón Alexandrijský, (asi 25 př.n.l. – asi 45/50), zvaný též Filón Judský byl velký židovský filozof. Pro moderní přírodovědu je důležité, že pochopil, podobně jako později svatý Augustin, že čas je neodlučitelně spjat s hmotným světem a nemohl tedy existovat před „stvořením“ hmotného světa. [80]

 

Ptolemaios, Klaudius (asi 100 – 170 n. l.) byl řecký astronom, matematik, fyzik a zeměpisec.  Zavedl při dělení kruhu výrazy minuta a sekunda. V češtině je to dnes „vteřina“, neboť „sekunda“ se dnes používá pouze k měření času. Ptolemaios sestavil také tabulky tětiv po půl stupni od nuly do devadesáti stupňů, něco jako náhražku za tehdy ještě neznámé tabulky logaritmů a goniometrických funkcí. Jeho hodnota Ludolfova čísla byla asi 3,1416666 a od správné hodnoty (3,14159265…)  se tedy lišila až na čtvrtém desetinném místě. Je autorem Almagestu, kterým na jeden a půl tisíciletí shrnul veškerou tehdy známou astronomickou a hvězdářskou moudrost. Zavedl geocentrický systém. [81]

 

Augustin Aurelius z Tagasty v severní Africe (354-430), („svatý“), smířil křesťanství s Platónem.  Sv. Augustin podobně jako před ním židovský filozof  Filón Alexandrijský a asi nezávisle na něm pochopil, že čas je neodlučitelně spjat s hmotným světem a nemohl tedy existovat před „stvořením“ hmotného světa.

 

Roku 529 byla zrušena Platónova Akademie ediktem byzantského císaře. To byla poslední tečka za rozvojem antické vzdělanosti. Nastoupil středověký monopol církve na vzdělání, který rozvoj vědy v Evropě silně podvázal.

 

Ve středověku vidíme více než tisíciletý úpadek myšlení, způsobený teroristickým monopolem církve nad vzděláním a myšlením. Pro heliocentrismus byl  ještě v novověku, 17.2.1600 Giordano Bruno za živa upálen.  Díla Mikuláše Koperníka (1473–1543),  Charlese Darwina (1809-1882) a mnoha jiných byla na církevním Indexu knih zakázaných. (1.11.9.11.) Platnost  tohoto Indexu byla přerušena až v r. 1966. Doposud však zrušena nebyla.

 

Avicenna (Ibn Síná)   (980 – 1037 ?),  perský lékař, filosof a universální vzdělanec – pansof („vševěd“), byl jedním z nejznámějších komentátorů Aristotelových spisů, které byly postupně překládány do arabštiny a perštiny. Ibn Síná věrně tlumočil mnohé Aristotelovy myšlenky, i když byl v některých bodech ovlivněn novoplatonským myšlením. Jeho hlavní dílo Kitáb-al-Šifá (Kniha uzdravování), bylo ve 12. století přeloženo do latiny a od 13. století se, mimo jiné, skrze tuto knihu začíná s Aristotelovým učením hlouběji seznamovat celá středověká Evropa. [82]

 

V evropském středověku máme v Evropě jen jedno jméno, které z hlediska rozvoje  filozofie věd stojí za zmínku: Tomáš Aquinský (1225–1274) z Aquina mezi Římem a Neapolí, („svatý“), smířil křesťanství s Aristotelem.

 

2.7. Rozvoj techniky a vědy mimo antiku

       v pozdním starověku a ve středověku

V pozdním starověku i ve středověku se pokrok a dokonce značný pokrok v technice a ve vědě nezastavil. Velký pokrok byl v západní a střední Evropě např. ve stavbě gotických katedrál.  Avšak těžiště pokroku v pozdním starověku a ve středověku nebylo v Evropě, ale mimo ni, na Blízkém a Středním Východě, v Číně, Indii a v muslimských zemích. Když budete číst tuto kapitolu, myslím, že vám to poněkud srazí vaše evropské sebevědomí a pokud ve vás byl sebemenší náznak tendence k podceňování všeho, co není z Evropy či Severní Ameriky, budete překvapeni a asi vaše podceňování utrpí vážnou ránu.

 

2.7.1. Úspěchy v technice

Na Blízkém a Středním východě jsou snad nejlépe vidět v pozdním starověku a ve středověku úspěchy techniky v budování vodních děl. Nabatejci z jižního Jordánska a Negevské pouště vybudovali v dnešním Israeli okolo roku 100 př.n.l. 17 000 vodních hrází. Vodní mlýny se stavěly na Středním Východě už v předislámském období. 10 mlýnů na přílivovou vodu blízko Basry bylo postaveno o sto let dříve nežli v Evropě. Větrné mlýny byly stavěny okolo r. 950 n.l. ve východním Iránu, kdežto v Anglii až ve 12. století. První obloukovou přehradu postavili muslimové ve 13. století n.l. jižně od Qumu, v jižním Iránu, s obloukem vyklenutým proti toku vody, která lépe odolává tlaku vody. Takové přehrady byly v Evropě stavěny až v posledních 200 letech. Přehradu dlouhou 420 m a na řece Turia ve Valencii a 8 dalších přehrad postavili muslimové koncem středověku ve Španělsku u Cordóby. Muslimští „inženýři“ významně přispěli k rozvoji středověké evropské techniky a Evropané se mohli obávat nadvlády středovýchodní techniky a vzdělanosti. [70]

 

Čína vynalezla papír, knihtisk, kompas, střelný prach, litinu, ocel, besemerování oceli,  „Siemensovu“ ocel, porcelán, zadní kormidlo lodi, těžko potopitelnou námořní loď až se třinácti komorami navzájem izolovanými dehtem, zdymadlo, rybářský naviják, horkovzdušný balon, třmeny a postroje koní, seismograf, whisky, papírové peníze, železný pluh, sekací řádkovací stroj, ohňostroje, raketu, hedvábí, antibiotika aj. [69-70] Antibiotika vyráběli před 25 stoletími Číňané ze sraženého mléka ze sójových bobů.

 

Číňan Čeng Kung-lang popisuje roku 1040 složení střelného prachu s přírodním ledkem, známým už v 9. století, kdežto v Evropě zaznamenal nejstarší recept na výrobu střelného prachu Roger Bacon v roce 1267.  Pozemní miny byly známy v Číně už roku 1277 a děla a kanóny asi po roku 1280, kdežto první kanóny v Evropě byly roce 1327.

 

Ocel se v Číně vyráběla už ve 2. století př.n.l., pluh s radlicí ve 3. století př.n.l.,  litina ve 4. století n.l. Ve Skandinávii byla litina dostupná až roku 1380. Číňané „besemerovali“ ocel vháněním vzduchu do tavené oceli už před 2. stoletím n.l., což bylo popsáno v roce 120 př.n.l. Roku 1845 přivedl čínské odborníky na výrobu oceli William Kelly do Kentucky v USA, kteří mu prozradili tajemství výroby oceli „besemerováním“,  známé v Číně už 2000 let. Bessemer vynalezl besemerování až v roce 1856. V 5. století n.l. znali Číňané Čchiwu Chuaj-venův způsob, což byl v podstatě „Siemensův“ způsob výroby oceli sléváním litiny a kujného („tvárného“) železa, objevený o 1400 let později, roku 1863 v Anglii.  Čchiwu Chuaj-ven žíhal kujné železo s litinou několik dnů a nocí a vyráběl takto ocel na šavle.

 

V 1. století n.l. byly v Číně visuté mosty se železnými řetězy. Na Západě byl postaven první visutý řetězový most r. 1809 přes řeku Merrimarck v Massachsets, v USA. Od 1. století n.l. byly v Číně řetězové pumpy. Roku 976 n.l. vyrobil v Číně velké mechanické hodiny s řetězovým pohonem  Čang Ssu-sun. Jeho následník – hodinář vyrobil obrovské hodiny s řetězovým pohonem. V Evropě se objevil řetězový pohon až v 18. století a  roku 1897 jízdní kolo s řetězovým pohonem. [70]

 

Papír se vyráběl v Číně, mezi lety  140-87 př.n.l. z roztlučených a oddělených konopných vláken. Nejstarší dochovaný papír je ze 2. století n.l., byl vyroben z „recyklovaného“ konopného papíru, kůry, pšeničné slámy a dalších přísad. Z papíru se v Číně vyráběly též tapety, draky, deštníky, peníze aj. Výroba papíru se rozšířila z Číny do Tibetu, Indie a do Bagdádu, a odtud přes islámské země ve 13. století do Itálie.

 

Deskotisk, tj. knihtisk s vyřezanou celou stránkou textu v jednom kusu, se objevil v Číně už mezi léty 581-614 n.l. První takto zcela tištěná kniha byla buddhistická „Diamantová  sútra“ z roku 868 n.l. Knihtisk s pohyblivými jednotlivými znaky vynalezl v Číně Pi-Šeng (též: „Bi-Šeng“)  v létech 1041-1048 n.l., první záznam o knihtisku je z roku 1086. Čínský tiskař musel mít v zásobě 360 000 znaků, vyrobených z hlíny, smaltu či kovu.  Gutenberg (1.11.9.2.) vynalezl knihtisk před rokem 1456, kdy vydal svou první tištěnou knihu – bibli.

 

Vynález kolovratu je sporný: buď v Číně, nebo v Persii či v Indii, kde je poprvé zmíněn okolo r. 500 n.l. Do Evropy se dostal od Arabů přes Španělsko ve 13. století. [70]

 

Nejkvalitnější ocel byla vyráběna v Indii z africké rudy a z této oceli byly vyráběny v Damašku „damašské meče“ z oceli zvané též „damacenská ocel“.  Indický textil byl nejvýznamnější technologií s vlivem na Západ a byl kvalitnější nežli evropský do 19. století. [70]

 

Ale ani předkolumbovská Amerika nebyla na vynálezy chudá. Kečujští indiáni v Peru jako první vulkanizovali kaučukový latex sírou. Inkové též používali rostliny obsahující chinin proti malárii. Peruánci vyráběli 109 druhů barviv, které jsou jasné i po 2000 letech. Aztékové rozuměli oběhu krve v lidském těle dřív nežli William Harvey v 17. století. Jejich hlavní město Tenochtitlán mělo 150 000 obyvatel. [70]

 

2.7.2. Úspěchy v zemědělství 

Střední Amerika vypěstovala kukuřici, brambory, fazole, kakao, rajčata, papriky, tykve – celkem 3/5 dnes pěstovaných kulturních rostlin. [70]

 

2.7.3. Úspěchy ve vědě

Egypťané měli ve starověku kalendář přesnější než Řekové a Římané. Roku 46 př.n.l.  Julius Caesar jej zavedl v Římě. Je znám jako „juliánský“ kalendář, který užívají dodnes pravoslavní křesťané. To vše je celkem známo. Avšak skutečnost, že nejpřesnější kalendář vytvořili ve starověku Mayové, a že tento jejich kalendář byl přesnější nežli náš dnešní kalendář gregoriánský – to už tak moc známo není.

 

Ve starověké Číně byly učiněny značné pokroky ve vědění, zvláště v astronomii a léčitelství. Kchan-tche, čínský astronom ze 4. století n.l. objevil skvrny na Slunci, které se tehdy v Evropě pokládalo za neposkvrněné. První zpráva o slunečních skvrnách na Západě je v „Životě Karla Velikého“ z roku 807. Číňané byli nejlepšími kartografy hvězdné oblohy před renesancí. Čínský hvězdný katalog  z doby mezi léty 370-270 př.n.l.  obsahuje 1464 hvězd ve 284 souhvězdích. Roku 239 př.n.l. Číňané pozorovali Halleyovu kometu objevenou E. Halleyem až v roce 1682. Zjistili, že její ohon je vždy odvrácen od Slunce, což vysvětlovali „vyzařující silou Slunce“, čili sluneční energií. Ve 2. stol. př.n.l. vytvořili Čínané hvězdnou mapu s „Merkartorovou projekcí“, kterou vyvinul Merkartor až roku 1564. Nejstarší čínská mapa hvězdné oblohy je asi 2000 let stará. Tradiční čínská medicína, zvláště akupunktura (5.2.5.) a léčení pomocí léčivých rostlin se s určitými úpravami a za určitých podmínek užívá dodnes. [70]

 

Vynález nuly byl velkým matematickým vynálezem. Ve skutečnosti byla nula objevena nezávisle mnoha národy. Známa je již ve starém Egyptě. I když ji nenajdeme v matematických textech, avšak nula byla známa egyptským účetním a architektům. Používali ji v římské říši astronomové, např. Ptolemaios a jiní. Dnešní značení nuly pochází zřejmě z Číny a číslice z Indie. Čínská dekadická soustava se k nám dostala z Indie přímo: prosadil ji středověký italský matematik Leonardo Fibonacci (okolo 1180 – 1250), známý též jako Leonardo z Pisy, který okolo roku 1200 cestoval po Středomoří a navštívil i Indii. [81] Podporoval též používání arabských číslic. To vše umožnilo mnohem pohodlnější počty nežli byly počty jiných národů počítajících bez nuly. Indové dosáhli značných úspěchů v matematice a používali též nulu prokazatelně v roce 876.  Jejich znalosti v 9. století převzali a dále rozvíjeli Arabové. Naše „arabské číslice“ jsou indického původu. Nulu objevili též Mayové ve Střední Americe zhruba ve stejné době jako Indové. [70]

 

Roku 499 n.l. podal Árjabhata shrnutí veškeré indické matematiky ve spise Árjabhatíja. Árjabhata se narodil ve státě Kérala, v Indii. Otáčení oblohy vysvětlil otáčením Země. Uvedl, že světlo Měsíce a planet je odraženým světlem Slunce, a že příčinou zatmění Slunce a Měsíce je stín Země,  Ve 13. století byla přeložena Árjabhatíja do latiny.

 

Okolo roku 550 matematik Varáhamihira ve spisu Pančasiddhántiká uvádí, že Země je kulatá, předpokládá gravitaci, uvádí goniometrickou funkci sinus.

 

Roku 628 poslední a nejdokonalejší z indických astronomů Brahmagupta vydal spis Brahmasputasiddhanta, který se stal základem indo-arabské západní astronomie a byl těsně po roku 770 přeložen do arabštiny a roku 1126 do latiny. [70]

 

Nan-kung Jüe, čínský astronom mezi léty 721-725 n.l. změřil na devíti stanovištích zakřivení Země a zjistil, že obloukový stupeň na zemském povrchu je roven 155 km. Ve skutečnosti je rovem 111 km, což není tak velká odchylka. Řádově je to velmi dobrý údaj. Ji Xing, čínský matematik sestavil v 8. století n.l. tabulky goniometrické funkce tangens, Arabové je vytvořili až v 9. století. [70]

 

Arabové zdokonalovali algebru do značné míry proto, aby mohli vypočítávat dědické nároky podle složitých pravidel islámského práva. Vidíme, že to byla zase věda ve službách náboženství, ale opět to byla skutečná věda. V 11. století muslimský tematik al-Bíruní uvádí goniometrické funkce, použití astrolábu, vypočítal poloměr Země na 6339,6 km,  což byl úžasně přesný údaj! Správná hodnota je 6378 km. Uvádí též zeměpisné souřadnice 600 míst, pokusil se měřit rychlost světla a dospěl pouze k závěru, že je ve srovnání s rychlostí zvuku obrovská. Al-Šatír, arabský astronom 150 let před Kopernikem formuloval teorii pohybu planet matematicky shodnou s Kopernikem, což však došlo do povědomí astronomů v západní Evropě přes Španělsko opožděně. [70]

 

Astroláb je historický astronomický jednoduchý úhloměrný přístroj bez dalekohledu, který používali asi 2000 let astronomové, astrologové, navigátoři, námořníci a další lidé k určování a předpovídání poloh Hvězd a Slunce, místního času podle místní zeměpisné délky a naopak, k zeměměřickým účelům a pro triangulaci. V Egyptě v 11. a 12. století se též používal jednoduchý astroláb kvadrant, ale též sextant a oktant, což jsou přenosné přístroje pro měření úhlové vzdálenosti dvou těles nebo úhlu výšky nebeských těles nad horizontem či zenitových vzdáleností nebeských těles. Dnes, vyzbrojené dalekohledem, se užívají  v námořnictví ke stanovaní zeměpisné šířky. Žádný z evropských astrolábů evropské renesance se nevyrovnal sférickému astrolábu muslimských astronomů z roku 1329. Od roku 1370 se na základě perských překladů používá astroláb v severní Indii. [70]

 

Kolem roku 1400 Madhara v Kérale, v severní Indii uvádí nekonečnou řadu pro π, trigonometrické funkce, zpřesnění vysvětlení zatmění Měsíce a Slunce apod., což však došlo do povědomí astronomů v západní Evropě přes Španělsko opožděně. [70]

 

2.8. Novověk

Začátek novověku nebyl zvolen náhodně. Konec středověku, zvláště druhá polovina 15. století a začátek století 16. je plný nesmírně významných a přímo revolučních změn ve vývoji Evropy. Byly to především:

1.rozvoj řemeslné výroby, obchodu, bankovnictví a bohatství

    buržoazie v italských městech a městech západní a střední   

    Evropy;

2. rozvoj palných zbraní;

3. vynález knihtisku Gutenbergem (1.11.9.2.) před rokem 1456 a   

    jeho šíření Evropě;

4. objevné mezikontinentální námořní cesty západoevropských

    států, zvláště objevení Ameriky Krištofem Kolumbem (2.8.2.) r.

    1492;

5. náboženská reformace;

6. humanismus;

7. renesance a

8. rozvoj racionálně – empirických věd a vznik experimentálně

    teoretických přírodních věd. 

 

Činiteli důležitými pro ovládnutí Planety objevnými mezikontinentálními námořními cestami západoevropských států byl rozvoj mořeplavectví a navigace umožněný především znalostí kompasu a uměním stanovit polohu lodi na moři (na zeměkouli), a též rozvojem palných zbraní. Avšak tyto podmínky pro ovládnutí Planety měla Čína a do jisté míry i muslimské země dříve Evropa!

 

2.8.1. Podmínky pro ovládnutí Planety v Číně

          a v muslimských zemích

2.8.1.1. Čína

Děla a kanóny byly známy v Číně asi po roce 1280, kdežto první kanóny v Evropě byly roku 1327 a palné zbraně byly ve větší míře použity až Angličany v bitvě u Kresčaku roku 1348.

 

Číňané sice vynalezli jednoduchý kompas už v 8. století, který se po souši dostal do Evropy a ve Středomoří jej buď Evropané nebo Arabové ve 12. století vylepšili ve skutečný námořní kompas s plovoucí střelkou. Ten se záhy dostal zpět do Číny, takže v 15. století měli Číňané k dispozici základní pomůcku pro orientaci při plavbě na otevřeném moři.

 

V Číně se poprvé stavěly lodě s ráhnovím po celé délce lodi, s trojúhelníkovou plachtou, s kormidlem vzadu a s vodotěsnými přepážkami rozdělujícími trupy lodi na jednotlivé komory, izolovanými smolou či asfaltem. I když v jejím trupu vznikla díra, zatopila se jen poškozená komora a loď se nepotopila.  Evropané začali stavět podobně dělené lodní trupy až v polovině 19. století na základě informací z Číny. V Číně se stavěly lodi s větším počtem stěžňů celá staletí před Evropou. Portugalci je stavěli až koncem 14. století a konstrukci svých karavel drželi před evropskou konkurencí dlouho v taujnosti. Také v konstrukci plachtoví byli Číňané dlouho hodný kus před Evropany. Jejich plachtoví umožňovalo lodím mnohem lépe křižovat proti větru. V 15. století se však rozdíly mezi evropskou a čínskou konstrukcí lodí rychle stíraly.

 

Po roku 1403 vypravil císař Čcheng-cu velkou flotilu pod vedením admirála Čang-ho do jižních moří i na západ od čínských břehů. Tehdy mělo čínské námořnictví před evropským náskok ve všech směrech s výjimkou navigace. Největší koráb z Čang-hoovy flotily byl dlouhý kolem 150 metrů. Tehdejší evropské lodi byly obvykle dlouhé jen 30 metrů.  Čang-hoovy lodi měly výtlak kolem 1000 tun, portugalské lodi byly pětkrát menší. Trupy Čang-hoových korábů měly až třináct vodotěsných oddělení. Císař Süan-cung vyslal  roku 1430 admirála Čang-hoa k poslední sedmé velké zaoceánské výpravě s dosud největší čínskou flotilou tvořenou 300 loďmi s 27 500 členy posádky. Tyto flotily pod velením Čang-ho podnikaly plavby do Indonésie, obepluly Přední Indii, vpluly do Perského zálivu i do Rudého moře, a  jistě dorazily i k břehům Afriky. Podle některých badatelů pluly kolem mysu Dobré naděje a vpluly i do Atlantiku. [83]

 

Podle britského ponorkového kapitána Menziese, čínská expedice uskutečněná v letech 1421 až 1423 se dostala přes mys Dobré naděje i do Karibského moře a do Tichého oceánu, kde pokračovala podél pobřeží na sever až k pořeží Kalifornie. Odtud pak zamířili Číňané přes Pacifik domů. To by znamenalo, že dopluli do Ameriky asi 70 let před Kolumbem (r. 1492) a uskutečnili by plavbu kolem světa o století dříve než Magellanova výprava (r. 1522).  Podle Menziese svědčí o pravdivosti této zmíněné jeho teorie četné hmatatelné důkazy včetně vraků čínských lodí u břehů Austrálie a v Karibiku. Argumentuje také tím, že jak Kolumbus, tak i Magellan se na svých cestách řídili podle tajných portugalských map. „Kdo je nakreslil?“ ptá se Menzies a odpovídá, že to museli být Číňané z výprav řízených admirálem Čang-ho, protože ti jediní měli počátkem 15. století prostředky k podniknutí dalekých objevných cest. Podle Menziese poskytl Potugalcům Čang-hoovy  mapy italský cestovatel Nicolo da Conti, který snad cestoval na některé z Čang-hoových lodí. Menzies tvrdí, že Číňané založili na západním pobřeží Ameriky, doslova: „od Vancouveru po Nové Mexiko“ celou řadu osad a mísili se s místním obyvatelstvem. Když se do těchto končin dostali Španělé, našli tu jak potomky čínských kolonistů tak i vraky jejich korábů. Následně ale Španělé vybili Číňany i s Indiány, takže z první mise Číňanů do Ameriky nikdo nepřežil. Historici však  berou Menziesovy názory s velkou rezervou. [83] Číňané a Indiáni paří ke stejné žluté rase a pokud se mísili mezi sebou delší dobu, bylo by to těžké zjistit metodami klasické antropologie. Dnes mohou tuto otázku definitivně rozluštit analýzy DNA u populace Indiánů na západním pobřeží Severní Ameriky. Naskýtá se otázka, která je tématem další kapitoly.

 

2.8.1.2. Proč Čína a její kultura neovládla Planetu

             před Evropany?

Na tuto otázku dává podrobnou odpověď opět monografie Jaroslava Petra [83]. To mělo, podle něho, tyto příčiny:

1. Konfuciánská ideologie bránila přebírání jakýchkoliv nečínských vlivů a tedy i objevným cestám.

2. Nemalou měrou se na tom podílela i  stagnace a v řadě směrů,  dokonce regrese (ústup) v čínské námořní plavbě v důsledku zákazu zámořských plaveb čínskými císaři. Naproti tomu něco podobného v Evropě nebylo možné, protože Evropa byla na rozdíl od Číny politicky rozdrobená. Kryštof Kolumbus nabízel své plány na cestu na západ na několika vladařských dvorech, než nakonec uspěl ve Španělsku, ale i tam až napodruhé.

3. Čínští císaři uvalili na námořní dopravu vysoké daně a cla, z kterých financovali obnovu země. V Evropě sice začaly s podnikáním v zaoceánské dopravě rovněž vládcové, ale s postupem času do něj, za vidinou tučných zisků, stále více pronikali soukromí obchodníci. Ti byli poháněni k podnikání zámořských cest kromě jiného i skutečností, že jim cestu po souši  do Indie a dalších asijských oblastí zatarasili arabští muslimové a že křížové výpravy  nedokázaly tuto islámskou blokádu prorazit.

4. Čína v 15. století  za vlády dynastie Ming nečelila větší námořní hrozbě. Pokud ji něco ohrožovalo, pak to byly vpády Mongolů ze severu, tedy po souši. S výjimkou Japonska nepředstavovali ani další čínští konkurenti – Korea a království Annam na území dnešního Vietnamu jen ryze námořní hrozbu. Naproti tomu Španělsko bylo od severu chráněno Pyrenejemi a zbytek hranic musely hájit flotily. Británie je obklopena mořem a všechno obyvatelstvo je blízko moře. Čína měla se svými rivaly dlouhé suchozemské hranice a drtivou většinu obyvatel žijící ve vnitrozemí daleko od moře.

5. Ve chvílích, kdy se Čína dostala do úzkých a musela volit mezi investicemi do pozemních či námořních vojsk, mezi investicemi do suchozemského či námořního obchodu, neměli císaři příliš na vybranou. Podnikání na moři se jevilo jako luxus, který ohrožoval samotnou existenci impéria, protože by odčerpával prostředky na životně důležité suchozemské aktivity. [83]

 

Avšak, podle našeho názoru, rozhodující okolností proč Čína a její kultura neovládla Planetu před Evropany byla skutečnost, že Čína v ekonomickém vývoji za Západní Evropou zaostávala, neboť v ní vládl feudalismus, který rozvoj výrobních sil brzdil. Čína dospěla k buržoazní revoluci až v r. 1912, kdežto v evropských a amerických zemích zvítězil kapitalismus v období od  roku 1562 do 1902 (2.8.3.).

 

2.8.1.3. Muslimské země

Muslimské země měly na přelomu středověku a novověku rovněž rozvinuté mořeplavectví, dřívější a mnohem lepší námořní spojení s Indií nežli Evropané a dostaly se až na Dálný východ. Znaly kompas, navigaci i palné zbraně. Děla pomohla Osmanům vyhrát bitvu na Kosově poli r. 1389, kdy jejich protivníci Srbové, Bulhaři, Albánci aj. palné zbraně vůbec neznali. [84] Avšak, v 15. století už byly muslimské země v defenzívě. V roce objevení Ameriky – roku 1492 – byli muslimové vyhnáni ze Španělska. Na konci 15. století portugalští námořníci objevili cestu kolem Afriky a brzy potom evropská námořní vojska vpadla do týlu Turkům, kteří nebyli schopni čelit jejich námořní síle. Později už soutěžit se Západem v ovládnutí světa muslimové nemohli. I v tomto případě, podle našeho názoru, významnou, ne-li rozhodující okolností proč muslimské země a jejich kultura neovládla Planetu před Evropany byla skutečnost, že v ekonomickém vývoji za Západní Evropou zaostávaly, neboť podobně jako v Číně, vládl v nich feudalismus, který rozvoj výrobních sil brzdil. Hlavní síla muslimů na Blízkém východě – Turecko dospělo k  buržoazní revoluci až v r. 1922.

 

2.8.2. Objevné mezikontinentální námořní cesty

západoevropských států

Evropa si udržovala mírný náskok v námořní navigaci. Měla v portugalských lodivodech před Čínou náskok ve znalosti mořských proudů a větrů. Vedla také v navigací založené na sledování pohybu Slunce a hvězd, a to díky znalostem získaných od arabských astronomů.  Turci v 15. století ovládli Blízký východ a roku 1453 dobyli Cařihrad, což vedlo k omezení námořního obchodu s Levantou (tj. se Syrií, Libanonem, Palestinou apod.). Na Západě byl dlouho nedostatek kvalitního spotřebního zboží. Do 19. století byly výrobky  indického textilu kvalitnější než evropský textil. Evropa tehdy pocítila nedostatek zlata a přitom poptávka po luxusním zboží rostla. To vedlo ke snaze objevovat, ovládnout nové území a hledat nové cesty do Indie, též inspirované knihou Marca Pola „Milion“.  Evropští objevitelé byli silně závislí na indických a filipínských loďařích, na sbírkách námořních map a na plánech jávanských a arabských obchodníků.
R. 1488 Portugalec Bartolomeo Diaz obeplul nejjižnější cíp Afriky mys Dobré naděje.
R. 1492 Janovan Kryštof Kolumbus ve službách španělské koruny objevil nevědomky Ameriku.

Portugalci na to reagovali draze lidskými životy zaplacenou, ale úspěšnou plavbou kolem Afriky do Indie pod vedením Vasco da Gamy v roce 1497-9.
R. 1497 dorazil Ital Giovanni Caboto ke břehům Severní Ameriky.
R. 1500 Španěl Vincent Pinzón objevil Brazílii.

V létech 1497 – 1504 Florenťan Amerigo Vespucci se zúčastnil čtyř cest do zemí objevených Kolumbem a zjistil, že to nejsou částí Asie, ani Indie, ale že jde o nový kontinent, který byl nakonec pojmenován po něm: Amerika! Mnozí to považují za nespravedlivé vůči Kolumbovi, avšak není tomu tak. Italský fyzik Enrico Fermi ve 30. létech 20. století zjistil, že ozařováním uranu neutrony vzniká radionuklid, o němž se domníval, že jde o izotop radia. Němečtí radiochemici Otto Hahn a Fritz Strassmann zjistili, že nejde o izotop radia, nýbrž o izotop barya. Pochopili, že se účinkem neutronů rozštěpila jádra uranu na dvě velké části. To byl objev štěpné reakce uranu, na níž jsou založeny jaderné bomby a dnešní jaderné elektrárny. Objevitelem této štěpné reakce uranu proto není Fermi, ale jsou to Hahn a Strassmann, kteří za to dostali v 1945 Nobelovu cenu. (2.9.13.) Amerika je proto právem pojmenována po Americo Vespuccim, neboť on jako první správně pochopil význam Kolumbova náhodného objevu, který Kolumbus do konce svého života nesprávně hodnotil jako objevení nové cesty do Asie; podobně jako Hahn a Strassmann správně vyhodnotili a pochopili význam Fermiho náhodného objevu radionuklidu, který Fermi nesprávně hodnotil jako izotop radia. Ve vědě je mnohem důležitější správné pochopení náhodného objevu, nežli ten náhodný objev sám.

R. 1513 Španěl Vasco Numñez de Balboa  přepravil své lodě po souši i přes  hory a přešel  panamskou šíji, a jako první Evropan objevil Tichý oceán.
R. 1515 Portugalci objevili Moluky:
V létech 1519-1522  Fernando de Magalhães (Ferdinand Magellan) uskutečnil výpravu kolem světa, při níž na Filipinách  zahynul. Výpravu dokončila pouze loď Victoria pod vedením Juana Sebastiana del Cano a stala se tak první evropskou lodí, která vykonala plavbu kolem světa.

Západní Evropa začala ovládat Planetu. Byly organizovány další úspěšné námořní objevné cesty, cesty do Indie a kolem celé Planety, což vše nakonec zajistilo vítězství evropské civilizace na celé Planetě. Nutno však též přiznat, že k tomuto vítězství přispělo na americkém kontinentě, bohužel, též šíření nakažlivých nemocí (černých neštovic a mnohých jiných), které největší měrou přispěly k vymírání indiánských kmenů. Následkem izolace kmenů Ameriky, trvající desítky tisíc let, nemohly se u Indiánů vytvořit v organismu proti evropským infekcím žádné účinné protilátky. Naproti tomu u Evropanů nebyly protilátky proti syfilidě, která byla u Indiánů lehkou kožní vyrážkou. Z Ameriky do Evropy ji přinesli již Kolumbovi námořníci. Syfilis potom postihla Evropu morovou ránou v létech  1493-1494.

 

2.8.3. Soumrak feudalismu v Evropě a v Americe

Nejdůležitějším předpokladem pro zánik feudalismu a vznik kapitalismu v Evropě měl rozvoj řemeslné a později i manufakturní výroby a obchodu kontinentálního, a zvláště mezikontinentálního ve středověkých a ranně novověkých městech, jakož i finančnictví, a v důsledku toho sílící hospodářská moc buržoasie.

 

Díky palným zbraním se brnění rytířů a „nedobytné“ hrady feudálů staly po bitvě u Kresčaku roku 1346 postupně stále zranitelnější.

 

Vynález knihtisku roku 1436 německým vynálezcem Johannem Gensfleischem, zvaným Gutenberg (1400?–1468), měl na počátku novověku mimořádný význam pro rozvoj myšlení, vědy, vzdělanosti i náboženství v Evropě. Znamenal totiž revoluci v šíření informací, které podstatně usnadnil. Vytvořil technický předpoklad pro rozvoj náboženské reformace, humanismu a renesance. Podstatně ztížil boj církve s „kacířskou“ literaturou: bylo velmi obtížné nalézt a spálit ze stovek a tisíců výtisků knihy, většinou před církevními orgány pečlivě ukrývaných, všechny do posledního.

 

Reformace otřásla monopolem církve, ale filozofii učinila opět služkou teologie.

 

Humanismus ovlivnil rozvoj vědy tím, že humanisté podnikli řadu pokusů probudit k novému životu antické systémy v jejich pravé podobě, neovlivněné scholastickým výkladem. [40] Celý středověk byl obrácen k Bohu a k věčnému životu posmrtnému, k němuž byl život člověka v tomto pozemském „slzavém údolí“ pouhou přípravou. Humanismus a renesance znamenala odklon od tohoto středověkého postoje, obrátila se k člověku a k jeho životu pozemskému. Proto toto hnutí nese název „humanismus“.

 

Renesance vytvořila základy novodobého evropského myšlení, filozofie a vědy. „Renesance“ znamená „znovuzrození“ antické kultury.

 

To vše vytvořilo v Evropě předpoklady pro buržoazní revoluce, zánik feudalismu v Evropě a v Americe, a nastolení panství buržoazie a kapitalismu. Tento soumrak feudalismu v Evropě a v Americe trval téměř tři a půl století. Feudalismus byl postupně odstraňován buržoazními revolucemi:

v Nizozemí v létech 1562 až 1609,

v Anglii v létech 1640 až 1642,

v Irsku po roku 1690,

ve Spojených státech amerických v létech 1775 až 1781,

ve Francii roku 1789,

ve španělské Latinské Americe v létech 1810 až 1825,

v Brazílii asi v létech 1822 až 1831,

v Rakousku v létech 1781 a 1848,

v Německu roku 1848,

v Rusku roku 1861 a 1905,

v Itálii asi okolo roku 1874 [85, s. 284],

ve Španělsku asi v létech 1837 až 1876 [86, s. 120 – 129] a

na Kubě v létech 1898 až 1902.

 

2.8.4. Vliv náboženství na vítězství kapitalismu

Max Weber (1864-1920) německý vědec, byl jeden ze zakladatelů sociologie a politický ekonom, působil na univerzitách ve Freiburgu a v Heidelbergu. Měl blízko k novokantovství a positivismu. Je považován za jednoho z hlavních kritiků Karla Marxe a marxismu. Jeho nejdůležitější dílo je zřejmě stať „Protestantská etika a duch kapitalismu“ [86-87], z r. 1904-1905. V ní spojil psychologické aspekty s vývojem evropského kapitalismu. Příčinou, že se kapitalismus nerozvinul ve východních zemích  nebyla „zaostalost“ východních kultur, ale skutečnost, že měly jiná hodnotová měřítka, než jaká postupně převládla v Evropě. (Ovšem, kromě jiných příčin, uvedených výše 2.8.1., které byly často důležitější, nežli příčiny ideologické, uváděné zde.)

 

V hinduismu (1.5.) je základní hodnotou nikoliv ovládání tohoto světa, nýbrž uniknutí ze strádání hmotného světa a dosáhnutí vyššího stupně duchovní existence. Hinduismus považuje hmotnou realitu za závoj skrývající skutečné poznání, k němuž by lidé měli směrovat své úsilí. Podobné je to i v buddhismu (1.6.).

 

Konfucianismus se sice soustředí na tento svět, ale nepodporoval snahy o jeho ovládání, nýbrž usiloval spíše o harmonii mezi člověkem a světem. Bohatství nebylo pro něj ctnosti jako pro puritány, ale pouze podmínkou k tomu, aby lidé mohli žít ctnostně a věnovat se sebezdokonalování.  Čína byla dlouho nejmohutnější a kulturně nejrozvinutější civilizací na světě, avšak její náboženské hodnoty bránily tomu, aby se ekonomický rozvoj mohl stát sám o sobě významným cílem, a ne jen prostředkem. (Opět kromě jiných příčin, uvedených ve stati  2.8.1.2.)

 

Základní aspekt křesťanství je podle Webera jeho učení o spáse: věřící má možnost být spasen. Pojem hříchu a Boží milosti je významný, neboť může člověka od hříchu osvobodit. Díky tomu se křesťanství vyznačuje jistým napětím, emocionální dynamikou, kterou východní náboženství víceméně postrádají. Nauky o spáse mají „revoluční“ charakter. Zatímco východní náboženství předurčují věřícího k pasivnímu postoji vůči vnějšímu světu a existujícím společenským podmínkám, v křesťanství je obsažen trvalý zápas proti hříchu, jenž může vést až k revoltě proti panujícímu řádu, jako tomu bylo např. v husitství a celé reformaci (v německé selské válce apod.). Náboženští vůdcové po vzoru Ježíše Krista přicházejí s novou interpretací přijatých doktrín a stimulují tak změnu dosavadních mocenských struktur.

 

V době Weberově měli protestanti v Německu daleko větší podíl na kapitálovém vlastnictví než katolíci (nemluvě však o Židech). Menšina, která nemá přístup do státní správy, jako např. Židé, soustředí zpravidla svůj zájem na podnikání. Toto pravidlo však neplatí o katolících, kteří tvořili v určité společnosti menšinu. Weber si proto položil otázku, zda je příslušnost k určitému náboženství následkem nebo příčinou ekonomických jevů. Základní rozdíl mezi katolíky a protestanty zaznamenal Weber už při výběru jejich vzdělání. Katolíci si většinou volili školy s humanitním zaměřením, protestanti naopak navštěvovali spíše školy technických směrů.

 

Protestantismus neuvolnil kontrolu církve nad lidmi, ale naopak ji utužil. Přesto lidé ekonomicky aktivní nad sebou strpěli vládu tak tuhé církve. Proto také Weber vyloučil jednoduché vysvětlení zkoumaného jevu, totiž že katolicismus má spíše asketické ideály, zatímco protestantismus materiální. Tomu odporuje už třeba příklad anglických, nizozemských a amerických puritánů. Ve skutečnosti podnikatelský duch se spojuje se zbožností protestantismu, zejména kalvínského. Ještě v silnější míře to platí o různých sektách, např. kvakerech, mennonitech, pietistech apod.

 

„Duchem kapitalismu“ je podle Webera étos, čili mravní základ, jímž je práce jako samoúčel. To je specifické pro ideologii přísných protestantských směrů. Tím se rozumí učení, že člověk je povinen zvětšovat svůj kapitál pouze pro zisk sám, aniž by vydělané prostředky vydával na uspokojení svých životních potřeb. Moderní západní konzumní společnost vlastně odporuje protestantské morálce, ačkoliv jí vděčí za svůj blahobyt. Takováto touha po zisku je svého druhu askeze – jedinou odměnou je zde iracionální pocit uspokojení z „naplněného poslání“. Proto kapitalismus nepotřebuje příliv nových peněz, ale nového ducha, což Weber dokumentuje příkladem zbohatlíků, kteří svůj majetek vybudovali z ničeho. Tento duch je typický pro moderní kapitalismus, jinde, např. v antice či u východních civilizací chybí. Touhu po zisku je však třeba odlišit od bezohledného vykořisťování, které se v historii provádělo vždy, avšak podle Webera vždy odporovalo skutečnému kapitalismu. To je však sporné, neboť v 19. století bezohledné vykořisťování bylo v kapitalistické Evropě téměř pravidlem a dodnes je v rozvojových zemích časté. Na druhé straně, není v zájmu kapitalistů, aby dělníci stávkovali a bouřili se. Proto potřebují např. odbory, aby se mohli s pracujícími domluvit. I levicové politické strany, pokud neusilují o svržení kapitalismu, jsou pro kapitalisty do jisté míry účelné. Rozsáhlá humanitární a dobročinná činnost je rovněž plodem „ducha kapitalismu“.

 

Hlavním protivníkem ducha kapitalismu je podle Webera tradicionalismus, tj. snaha vydělávat nikoliv stále víc, ale jen tolik, aby to stačilo na uspokojení životních potřeb. U pracovníků s tradicionalistickým myšlením proto selhává zvyšování mezd jako prostředek povzbuzení pracovní výkonnosti. Dostane-li tradicionalistický pracovník vyšší mzdu, nedělá více, ale naopak méně, neboť se domnívá, že takto za méně práce dostane tutéž odměnu, na rozdíl od kapitalistického názoru, že za stejnou práci dostane odměnu větší. Proto tradicionalistické pracovníky v práci stimuluje spíše snižování mezd – takoví lidé pracují proto, že jsou chudí, a jen potud, dokud jsou chudí. Nízká mzda však brání kvalitativnímu vzestupu zaměstnanců – u kvalifikovaných povolání se zaměstnavateli nízká mzda nevyplácí, neboť kvalitní pracovník se musí soustředit na svou práci a nemít existenční starosti.

 

Úspěšní katolíci si museli před smrtí „vykupovat svědomí“ – museli zaplatit za to, že ve svém životě byli příliš úspěšní. Například tím, že velkou část svého majetku darovali církvi. Katolicismus úspěch v podnikání nejvýš toleroval, ale nikdy nevyzdvihoval.

 

Naproti tomu Weber uvádí Lutherovu tezi (1.11.9.2.), že plnění vezdejších povinností je za všech okolností jedinou cestou, jak se zalíbit Bohu. Avšak od Luthera vedla ještě dlouhá cesta ke skutečnému kapitalistickému duchu – jemu samotnému byla asketická sebedisciplína podezřelá jako snaha dosáhnout svatosti skrze práci čili „zásluhy“ místo víry a milosti boží. Luther byl tradicionalista, k propojení povolání s náboženskými principy nedošel. Avšak ani Kalvín (1.11.9.4.) nepovažoval duch kapitalismu za svůj cíl, jeho záměrem bylo spasit duše věřících.

 

Duch kapitalismu pak vznikl až jako učení Kalvínových následníků, jako snaha poněkud zmírnit tvrdost protestantského učení o predestinaci, které tvrdilo, že člověku je již od narození předurčeno, zda bude spasen či nikoliv, což způsobovalo úzkost a strach běžných věřících. Proto vznikl takový výklad predestinace, jenž považoval úspěch v povolání za  projev predestinace – takže věřící, aby dokázali sobě i ostatním, že jsou předurčeni ke spáse, se obrátili k dravému podnikání. [87]

 

Z uvedeného lze učinit závěr, že protestantská kalvinistická etika a zvláště etika kalvinistických protestantských sekt: kvakerů, mennonitů, pietistů apod., nejlépe odpovídají požadavkům rozvoje kapitalismu a pomohly kapitalismu ve vítězství nad feudalismem v Evropě a Severní Americe.

 

2.9. Přínos vědců a filozofů k dnešní racionálně  

       – empirické vědě a k vytvoření teoreticko –

         experimentální přírodní vědy

Naše dnešní přírodní vědy jsou na rozdíl od věd starověku a středověku vědami s důsledným spojením experimentů s teoriemi. „Žádná starověká ani středověká kultura neprovozovala fyziku na té úrovni, které jsme svědky na Západě během posledních 400 let. To, co zavedli západní fyzikové je provázání experimentu a teorie.“ [30]

 

„Vývoj západní vědy je založen na dvou velkých krocích: vynálezu formálně logického systému (v euklidovské geometrii), jak jej učili řečtí filozofové, a objev možnosti nacházet příčinný vztah systematickým pokusem (renesance). Podle mého, bychom neměli být udiveni tím, že čínští mudrci těchto kroků neučinili. Udivující je, že tyto objevy byly učiněny vůbec.“ To pravil Albert Einstein (2.9.16.).  [76, s.27]

 

Ke dvěma výrokům uvedeným výše, nutno dát určité vysvětlení. Ačkoliv v antice vznikla svobodná racionálně empirická věda, starověk trpěl přímo odporem k experimentům. Jedinou výjimkou v tomto směru byl, jak už jsme uvedli Archimédés (2.3.4.). Experiment  souvisel tehdy téměř vždy s manuální prací, která v antice byla vzdělanci opovrhována. Ta byla pro otroky! Ačkoliv byl Aristoteles dvakrát ženat, byl přesvědčen, že ženy mají méně zubů než muži. Aby udělal empirické pozorování, tj. spočítal svým ženám zuby, to ho vůbec nenapadlo. Podobně tomu bylo po celý středověk. Když Aristoteles napsal, že ženy mají méně zubů než muži, a  že moucha má čtyři nohy, tak to nejen ve starověku, ale i po celý středověk ve vědě platilo!  Je znám případ ze středověku, že se shromáždění kardinálové dlouho hádali, kolik zubů má kůň. Argumentovali přitom výhradně citáty z Písma a z literatury. Nikoho nenapadlo, aby poslali sluhy ke svým kočím, kteří na ně čekali před budovou, s rozkazem, aby zuby svým koním spočítali. Renesance tím, že pochopila význam empirie a experimentu, založila novou etapu racionálně empirické vědy: teoreticko – experimentální přírodní vědy.

 

Podobně jako přehled starověkých filozofů a vědců v kapitolách 2.3 až 2.7., ani  tato kapitola 2.9. není úplným systematickým přehledem historie filozofie v uvažované době, ale je především stručným přehledem filozofů a vědců, kteří měli jakýkoliv (i záporný) vliv na vznik a vývoj filozofie vědy a přírodních věd. V referátech o jednotlivých filozofech a vědcích nejsou též uváděny všechny důležité stránky filozofií těchto filozofů a vědců, ale především ty skutečnosti, kterými tito filozofové a vědci podstatně ovlivnili filozofii věd a přírodní vědy.

 

2.9.1. Prolog ve středověku

Středověk v Evropě nebyl zcela temný. Už v hlubokém středověku ční jako maják nesmírně vysoko nad temným mořem scholastiky Roger Bacon a na jeho konci Mikuláš Kusánský (Nikolaus Cusanus).  Ti byli předchůdci naší dnešní novověké teoreticko experimentální přírodovědy.

 

Roger Bacon (1214-1296) z Ilchesteru v Anglii, byl františkánský mnich a scholastik, který scholastiku překonal. Požaduje návrat k bezprostřední zkušenosti, tj. k pozorování a dokazování experimentem, v němž je pramen veškerého vědění o světě. „Bez zkušenosti nelze nic dostatečně vědět.“  Tento „doctor mirabilis“ („zázračný doktor, zázračný učenec“), jak byl ve své době zván, kritizoval spekulativní scholastiku a postavil proti ní koncept praktické orientace poznání, které může člověk využít, aby rozšířil svou moc nad světem a zlepšil si životní podmínky. „Ubohou a nedůstojnou autoritu“ církve považuje dokonce za největší překážku skutečného a užitečného poznání. Bránou a klíčem k pravdivému poznání je matematika. Vědy musí být poznávány nikoliv pomocí dialektických a sofistických důkazů, ale pomocí důkazů matematických.   Roku 1278 byl na příkaz generála františkánů uvězněn a  prakticky celý zbytek života strávil ve vězení. [88]  Není divu. Roger Bacon  zaznamenal též v r. 1267 nejstarší recept na výrobu střelného prachu v Evropě. [89]

 

Nejvýznamnějším filozofem rané renesance byl advokát a kněz Mikuláš Kusánský, též Nikolaus Cusanus. (1407-1464) Ačkoliv byl Němec, stal se kardinálem,  což byla v té době vzácnost. Nakonec byl biskupem v Brixenu. Měl geniální intuici. Vytušil, že vesmír nemá žádný střed a je bez hranic! Že Země není středem Vesmíru a není nehybná! Že nebeská tělesa nemají jiné vlastnosti než Země! Podle jeho názorů Bůh stvořil svět na základě matematických principů. Byl univerzálně tolerantní. Jako papežský legát jednal v Cařihradu o znovusjednocení římské a řecké církve. Pokusil se nalézt vyrovnání i s husity. Ovlivnil Giordana Bruna (2.9.2.), Leibnize (2.8.3.1.) a Kanta (2.9.7.). [30] Není vyloučeno, že i Koperníka (2.9.2.).

 

2.9.2. Nástup astronomie v novověku

Mikuláš Koperník (Mikolaj Kopernik 1473–1543), polský astronom narozený v polské Toruni, vyvolal revoluci v astronomii a ve filozofii: studoval rotaci a revoluci, tj. otáčení planety Země kolem Slunce, a svůj heliocentrismus podepřel výpočty. Protože však Kopernik předpokládal kruhové oběžné dráhy planet, jeho výpočty nebyly podstatně přesnější nežli tehdejší výpočty založené na Ptolemaiově geocentrismu s násilnými a složitými předpoklady. [30] Vyhnul se pronásledování církví tím, že svoje revoluční dílo zveřejnil těsně před svou smrtí, v roce 1543. Heliocentrismus intuitivně vytušil, jak už bylo řečeno (2.3.4.), třináct století před Koperníkem Aristarchos ze Samu (asi 310–230 př. n. l.) a nedlouho před Koperníkem též Nicolaus Cusanus (2.9.1.). Indičtí astronomové přinejmenším „flirtovali“ s  heliocentrismem a teorií gravitace o tisíc let dříve, než byly tyto koncepce formulovány jasně Koperníkem. Jak už bylo řečeno, arabský astronom Al-Šatír (2.2.2.) 150 let před Kopernikem formuloval teorii pohybu planet matematicky shodnou s Kopernikem, což však došlo do povědomí astronomů v západní Evropě přes Španělsko opožděně.

 

Giordano Bruno (1548–1600) byl italský filozof, pantheista. Podle něho slunce není středem vesmíru, nýbrž je jednou z nesmírného počtu hvězd ve vesmíru, který je nekonečný a nekonečný je i počet planet podobných Zemi. [84] Nevytvořil vyvážený vědecký systém, měl však básnický rozlet. [30] Byl upálen za živa jako heretik (kacíř).

 

Galileo Galilei (1564–1642) pocházel z Pisy, v Itálii. Je otcem dnešní teoreticko experimentální přírodovědy. Vytvořil základy mechaniky.  Používal novou vědeckou empirickou metodu, spočívající ve zkoumání přírody vlastními smysly a v experimentech. Razil zásadu: „Změř, co se dá změřit, a co se změřit nedá, učiň změřitelným.“ „Kniha přírody je psána matematickým jazykem.“ Používal v astronomii dalekohled. Objevil 4 měsíce Jupitera. Jeho nejdůležitější objev je objev zákona setrvačnosti. [74] Byl pronásledován církví, musel odvolat svoje vědecké názory, které se rozcházely s učením církve a nechybělo mnoho, aby dopadl jako Giordano Bruno. Jeho tradovaný výrok před inkvizicí o planetě Zemi: “A přece se točí!”  – je zřejmě legendou. Galileo byl rád, že si zachránil život.  Provokovat Svatou inkvizici bylo životu nebezpečné.

 

Tycho de Brahe (1548-1601), dánský astronom, byl nejpřesnější pozorovatel hvězdné oblohy (v Evropě) před používáním dalekohledu v astronomii. V Dánsku zbudoval observatoř, v níž pozoroval roku 1572 v souhvězdí Kassiopea supernovu, kterou popsal ve spisu „O nové hvězdě“. Vystavěl hvězdárnu Uranienborg na ostrově Haven. Zde prováděl pozorování a měření. Roku 1599 přešel do Prahy, do služeb císaře Rudolfa II. Nesouhlasil s Koperníkovým heliocentrismem. Vytvořil si vlastní teorii, se Zemí uprostřed vesmíru, kolem níž obíhá Slunce se všemi ostatními planetami, které obíhají kolem Slunce.  Jako první zjistil že komety patří k nebeským tělesům vzdálenějším, než Měsíc. Výsledky jeho pozorování v Praze se staly cenným zdrojem informací pro jeho následovníky, zejména pro Johanese Keplera. V Praze sestavil tzv. „Rudolfínské astronomické tabulky“. [74] Zemřel patrně na ledvinovou chorobu – pověsti o prasknutí močového měchýře jsou pouhou legendou. Je pochován v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí.

 

Johanes Kepler (1571–1670) byl narozen ve Weil der Stadt nedaleko Württenburgu. V roce 1600 přišel do Prahy, kde se stal asistentem vědce Tycho de Brahe a po jeho smrti císařským matematikem a astrologem Rudolfa II. Po dlouhých výpočtech objevil v Praze první dva ze svých slavných Keplerových zákonů, které publikoval v roce 1609. Z Prahy odešel r. 1612. Podle Keplerových zákonu oběhu planet obíhají planety nikoli v kruhových, jak předpokládal Koperník, ale v eliptických drahách se Sluncem v jednom z jejich ohnisek. Tím upřesnil a dovršil Koperníkovu teorii a velmi zjednodušil výpočty poloh planet. Země je podle Keplera stejná planeta jako každá jiná. [74]

 

2.9.3. Filozofové klestí cestu přírodovědě novověku

Podle názoru této skupiny filozofů novověká filozofie je prostředek k ovládnutí přírodních i společenských sil. Přitom přírodu, která je poznatelná, nutno poznávat bez nadpřirozených jevů a zásahů. K tomu je však nutné, aby bylo vědecké bádání svobodné.  Tyto názory filozofů jistě přispěly k tomu, že roku 1624 byl v Anglii zaveden zákon o patentech a vynálezech. [74]

 

Francis Bacon (1561–1626) byl narozen v Cambridge, v Anglii. Byl členem parlamentu, nejvyšším prokurátorem a lordem kancléřem. Kritizoval tehdejší stav vědy a usiloval o její obnovu. Nově formuloval úlohu, cíle a vyhlídky vědy. Úkolem filozofie je podle něho stanovení cíle vědeckého poznání a nalezení metody obecněplatné pro všechny vědy. Cílem vědeckého bádání je pokrok, tj. ovládnutí přírody člověkem. Postup má být takový, že nejdříve se stanoví pracovní hypotézy, dále se shromáždí zkušeností pomocím experimentů, z nich se vyvodí důsledky a zformulují se obecné poučky, které se nakonec ověří. Rozvinul induktivní metodiku (4.3.1.2.) vznikající experimentální vědy. Induktivní metoda se snaží zformulovat z jednotlivostí obecný závěr. Vědu Bacon chápe jako praktickou činnost, ne jako samoúčel. Věda dokáže přetvářet přírodu, společnost i člověka. „Vědění je moc!“ Máme tolik moci, kolik máme vědění. Nové vědění (vynálezy) rozšiřuje naši moc a poskytuje prostředky pro šťastný život společnosti. V  knize „Novum Organum“ z roku 1620 chce vybudovat novou vědu na empirické bázi s využitím induktivní metody, zatím co aristotelikové používají především deduktivní metodu (4.3.1.1.). Spor empirismu s racionalismem přirovnává k manželství mezi smysly a rozumem. Smysly poskytují materiál, rozum ztělesněný v induktivní metodě dospívá k vědění. Vyzdvihnul potřebu organizace vědy. Bojoval proti předsudkům. Byl velký inspirátor. [30, 74, 77] Jeho nedostatkem byla skutečnost, že pominul převratné objevy své doby. Experimentální metodu sice probojovával, ale používal ji nedokonale až žalostně. Kladl příliš velký důraz na shromažďování fakt, ale nedocenil význam teorie a dedukce, zvláště v matematice, k níž neměl žádný vztah. [30]

 

Thomas Hobbes (1588–1679) se narodil v Malmesburry, v Anglii. Byl to filozof-materialista. Podle jeho názoru i lidská duše a vědomí vznikají pohybem nepatrných částic mozku. Navázal na Francise Bacona. Nic nemůže být v mysli, co nebylo dřív ve smyslech. Byl tedy senzualista. [74] Domníval se, že k vytvoření norem práva má vést dohoda mezi panovníkem a jeho poddanými, která by měla být prosazována tak, aby byly omezeny sobecké lidské emoce, z této dohody by měly prospěch obě strany.  Panovník by měl zabránit anarchii. Ideál absolutistického státu popsal ve své knize „Leviathan“.

 

2.9.3.1. Kontinentální racionalisté

„Kontinentální“ racionalisté, navazující na Sókrata (2.4.1.) a Platóna (2.4.3.).

 

René Descartes (1596–1650) z La Haye (dnes: Descartes) v Tourraine, francouzský filozof a vědec (matematik, fyzik, fyziolog); je tvůrcem novověké koncepce subjektu a zakladatelem novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu. Spolehlivé poznání může podle Descarta dát jen rozum – nelze spoléhat na smysly. Otázku jistoty poznání řešil pomocí nově vzniklé vědecké metody i ve filozofické reflexi. O všem je nutno pochybovat. Nic není pravdivé, pokud jasně a zřetelně nenahlédneme, že to pravdivé je. „Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně („clare et distincte“) jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté.“ [61] Jak rozlišit skutečnost od snu? „Cogito orgo sum“ – “Myslím, a tedy jsem.” To je však největší slabina jeho filozofie. Skutečnost, že myslím, nemůže být důkazem toho, že život není pouhý sen! Kvantitativní  vlastnosti přesvědčují nás, podle Descarta, o objektivní existenci světa, kdežto kvalitativní (barva, vůně, chuť)  nikoliv. Existuje duše a hmota: duše nezaujímá místo v prostoru.  Duše je podle Descarta totožná s rozumem. (To rovněž není pravda, duše je souhrn informace, kterou máme.) Celkové množství pohybu udělené hmotě Bohem, je stále stejné. [74] Intuitivně vytušil existenci zákona zachování energie. Myšlenka = duše = rozum a na druhé straně hmota jsou na sobě nezávislé.  Byl dualista. Používal analyticko – syntetickou metodu: složitý problém nutno řešit po částech – analýzou, postup od jednoduchého k složitému, závěr – syntéza. Je prvním zakladatelem novověké filozofie.

 

Baruch Spinoza (1632–1677), byl holandský myslitel, narozený v Amsterdamu. Měl historicko kritický pohled na bibli. Byl jako žid pronásledován náboženskými institucemi. Jeho zásadou bylo: vidět věci pod zorným úhlem věčnosti! („Sub specie eternitatis!“) Vše co existuje je příroda. Byl pantheistou a monistou: existuje jen jedna substance, která má dva atributy (myšlení a hmotu). Bůh = příroda = přírodní zákony jsou vnitřní příčinou všeho, co se děje. To byl pantheismus. Byl též deterministou. Etika je podle Spinozy umění, jak žít. Rozum je podle Spinozy nekonečně zdokonalitelný – tím zdokonalil Descartův racionalismus. [74]

 

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) byl německý filozof. Podle něho látku lze dělit na menší a menší části, kdežto duši dělit nelze. Objevil infinitezimální počet (tj. diferenciální a integrální z tzv. „vyšší matematiky“) nezávisle na Newtonovi (2.9.5.), který jej objevil dříve, ale méně dokonale. Zabýval se technikou hodin, větrných mlýnů a hydraulického lisu, vynalezl čerpadlo realizované a používané v dole v Harzu. Byl též geolog a inženýr v dolech. Pochopil relativitu mechanického pohybu. Tvrdil, že neexistuje zákon zachování pohybu, ale zákon zachování síly.  Pojem látky není totožný s Descartovou rozprostraněností, neboť tou nelze vysvětlit setrvačnost. Obnovil atomistický názor na svět. Zavedl pojem monády. Monády jsou bodová centra a mají silová pole. [74] To se blíží dnešním názorům.

 

2.9.3.1. Britští empirikové

„Britští empirikové“, navazují na Aristotela (2.4.4.).

 

John Locke (1632–1704), narozený ve Wringtonu u Bristolu v Anglii, je anglický filozof a první skutečně kritický filozof.  Podle jeho názoru je vědomí nejdřív (u novorozence) „tabula rasa“, tj. „čistá deska“, potom dochází ke smyslovému vnímání: jednoduché smyslové ideje, se zpracovávají myšlením, úvahou, vírou a pochybováním, vzniká odraz vjemu čili reflexe. Ve skutečnosti novorozenec není „tabula rasa“, přináší si do života zděděné instinkty a pudy. „Tabula rasa“ ve skutečnosti neexistuje! Pravda však je, že vrozené ideje neexistují. Vědomí není jen pasivní příjemce. Podle Lockeho, poznání, které nelze vystopovat zpět k jeho prvnímu smyslovému vjemu, je falešné. Prvotní smyslové kvality: rozměry, hmotnost, forma, pohyb, počet – opravdu existují. Druhotné smyslové kvality: barva, vůně, chuť, zvuk – nejsou informace o skutečných vlastnostech věcí, ale jen o tom, jak tyto věci působí na naše smysly. Dnes však víme, že barvu, zvuk apod. lze také objektivně definovat a měřit. Jistá základní etická pravidla jsou podle Lockeho dána všem. To však je v rozporu s předpokladem o „tabula rasa“. Předpokládal, že existuje přirozené právo. To je rys racionalistický. Podřízení ženy muži je lidským výtvorem. Poprvé vyjádřil „princip dělení moci“, avšak pouze mezi moc zákonodárnou a výkonnou, aby se zabránilo tyranii. Později vystoupil Motesquieu s ideou o trojí moci, včetně moci soudní. Locke byl zastáncem empirismu, liberalismu a pokroku prostřednictvím vědy. Ve svém „Pojednání o vládě“ zveřejnil v roce 1690 rovněž požadavek společenské smlouvy. Je nutný nestranný soudce pro řešení sporů. Autoritu však mají mít státní orgány, nikoliv jednotlivec – vládce. [74]

 

David Hume (1711–1776) pocházel z okolí Edinburgu ve Skotsku. Jeho empirická filozofie je pokládána za nejdůležitější. Navázal na ni Kant. Vypracoval teorii pravděpodobnosti. Pravdu nahrazuje pravděpodobností, což je moderní názor. V dalším uvádíme hrst jeho názorů. Člověk má různé typy představ: dojmy a ideje. Dojem je bezprostřední vjem vnější reality světa. Idea je vzpomínka na dojem, může být jednoduchá a složená. Složením mohou vznikat i falešné ideje. Člověk se stále mění. Boha nelze dokázat rozumem. Dítě je bez předsudků, nemá vžité soudy. Být bez předsudků je největší ctnost filozofie. Racionalisté se domnívali, že etika je věc rozumu. Hume naopak předpokládal, že etika je věcí citu. Hume byl subjektivním idealistou, agnostik a skeptik. [74]

 

K „britským empirikům“ patří též nejdůslednější empirik –  George Berkeley (2.9.4.).

 

2.9.4.  Solipsismus – slepá ulička filosofie

Solipsismus je extrémní formou obecnějšího agnosticismu.

 

George Berkeley (1684/5–1753) z jižního Irska, irský biskup a filozof, byl nejdůslednější empirik. Vjemy neodpovídají objektivně existujícím věcem. Fyzický svět není podle Bekeleye realitou. Všechny naše ideje mají příčinu mimo naše vědomí, ale ta příčina není materiální, ale duchovní: Bůh! Ten je jedinou příčinou všeho, co jest. Čas a prostor nemají absolutní, nezávislou existenci. [90] To poslední je, na rozdíl od jeho ostatních názorů, pravda.

 

Johann Gottlieb Fichte (1762/4–1814) německý filozof narozený v Ramenau, v Horní Lužici, chápe svět jako výtvor duševní aktivity. Pravil: „Nechtěl jsem být přírodou, nýbrž svým vlastním dílem, a stal jsem se jím tím, že jsem tak chtěl…“ To je subjektivismus a voluntarismus. „… vše, co jest, jest jen potud, pokud je kladeno v Já, takže mimo Já nic není.“ To je nejstvůrnější subjektivní idealismus! Svoboda je ústřední pojem a zájem Fichteho filozofie.  Fichte se zabýval dialektikou (4.3.5.) v souvislosti s vývojem vědomí subjektu. [90]

 

Názory Berkeley-ho a Fichteho, důsledně domyšlené, znamenají, že neexistuje nic, než myšlení jednotlivce. Jde o tzv. solipsismus („Solo ipso“ = „Jen já“ existuji.). Přímo a jednoznačně teoreticky se sice tento názor teoreticky vyvrátit nedá, ale dá se vyvrátit empiricky: veškerá každodenní tisíciletá praxe celého lidstva, včetně praxe vědecké, hovoří proti němu. A dlouhodobá společenská praxe je nejvyšším kritériem pravdivosti každého tvrzení, každého názoru, každé teorie. Věda proto vychází z axiómu, že svět reálně existuje. Kdyby měl solipsismus pravdu, nemohli bychom se mezi sebou vůbec dorozumívat, dospěli bychom k naprosté anarchii, k neodvratnému ztroskotání jakýchkoliv objevů a pokroku lidstva. Jde proto o jednu z nejškodlivějších a nejreakčnějších filozofií v celé historii.

 

2.9.5. Newton a další přírodovědci

Isaac Newton (1643–1727), anglický fyzik narozený ve Woolsthorpe, byl matematik a astronom a zakladatel vědecké mechaniky. Objevil gravitační zákon, podílel se souběžně Leibnizem, na vytvoření infinitezimálního počtu. Prováděl optické výzkumy, objasnil rozklad světla, zkonstruoval zrcadlový dalekohled. Ve svém stěžejním díle formuloval tři základní zákony dynamiky, které se dnes nazývají „Newtonovy zákony“. Jeho systém odpovídal požadavkům novověkého racionalismu a působil jako příklad jeho úspěchů při výkladu světa. [74]

 

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711-1765), ruský vědec narozený ve vsi Mišaninskaja v Archangelské gubernii v Rusku byl myslitel, spisovatel a básník, a též profesor chemie v Petrohradě. Roku 1755 byla z jeho iniciativy založena moskevská univerzita. Patřil k zakladatelům chemické atomistiky, pracoval ve fyzice, astronomii, mechanice, geologii, geografii, napsal dějiny Ruska a ruskou gramatiku. V r. 1748, v dopise německému matematiku Eulerovi zformuloval jako první v novověku filozofický zákon zachování hmoty (objektivní reality), který však chápal též ve smyslu fyzikálně chemickém, jako zákon zachování hmotnosti při chemických reakcích.

 

Antoin-Laurent Lavoisier (1743-1794), francouzský chemik a fyziolog, roku 1779 formuloval zákon zachování hmoty (objektivní reality) (3.3.5.), který však chápal ve smyslu zachování hmotnosti při chemických reakcích. Je však známa jeho filozofická formulace: „Rien ne se perde, rien ne se creé, tout se transforme.“ Čili: „nic se neztrácí, nic se nestvoří, vše se přeměňuje.“ Patří k zakladatelům moderní chemie. Potřel flogistonovou teorii, podle níž příčinou hoření byla existence nedefinovatelné látky „flogistonu“. Dokázal, že hoření je slučování látek s kyslíkem vzdušným.

 

Pierre Simon Laplace (1749–1827) byl francouzský matematik, fyzik, astronom a politik, narozený v Normandii. Je často neprávem podezírán z absolutního determinismu. Ve skutečnosti byl propagátorem pravděpodobnostně chápané a zcela moderní formy determinismu. Je autorem Kant-Laplaceovy teorie vzniku Sluneční soustavy, dnes už vývojem vědy překonané. Už roku 1796 vyslovil hypotézu, že existují tak masivní hvězdy, že je nedokáže opustit světlo, což dnes souhlasí s moderní teorií černých děr! [91, 92]

 

2.9.6. Racionalisté a osvícenci

Racionalismus a osvícenství se snažily stanovit základy morálky, náboženství a etiky v souladu s neměnným lidským rozumem. V tomto duchu bylo sepsáno 28 svazků francouzské Encyklopedie vydané v létech: 1751–1772.  Pod jejím vlivem vznikla pedagogika. Encyklopedie je prodchnuta kulturním optimismem. Encyklopedisté usilovali o návrat k přírodě. Osvícenci kladli rovnítko: příroda = rozum, což ovšem není vůbec pravda, neboť neuvědomělá příroda nemá rozum ani malého dítěte! Mezi osvícenci byli přívrženci „humanistických křesťanství“ a deisté vedle důsledných ateistů. Pod vlivem racionalismu a osvícenství byla vyhlášena přirozená lidská práva občanů. Racionalismus a osvícenství kladly důraz na kritiku, svobodu a toleranci. Na jejich základě bylo zrušeno mučení při vyšetřování v soudnictví, pronásledování čarodějnic, kruté tresty (lámání v kole, čtvrcení), zavedeno humánní zacházení s duševně nemocnými (nikoliv jako s „posedlými ďáblem“) a postavilo požadavek zrušení otroctví. Základní lidská práva byla vtělena do ústavy USA ratifikované 4. března 1789. Avšak černochům a Indiánům byla upírána do 20. století. Deklarace práv člověka a občana byla přijata francouzským Ústavodárným shromážděním a byla proklamována 26. srpna 1789. [93] Kolonií se však netýkala. Nehledě k těmto nedostatkům, deklarování a uplatňování lidských práv bylo velkým pokrokem. Francouzskými  osvícenci byli: Montesquieu, Voltaire, Helvétius, Rousseau, Diderot, d´Alambert a jiní.

Charles-Louis Montesquieu (1689–1755) se narodil v La Bréde, poblíž Bordeaux ve Francii. Jeho základní dílo: „Duch zákonů“ obsahuje teoretické základy dělby moci ve státě a principy buržoazní ústavy. Motesquieu vystoupil s ideou o trojí moci: zákonodárné, výkonné a soudní, aby se zabránilo tyranii. Tato idea byla vtělena do ústavy revoluční Francie. [74] A dnes je v demokratických státech samozřejmostí.

 

Voltaire, tj. Francois Marie Arouet (1694–1778), významný francouzský osvícenský filozof, historik, básník, dramatik, byl vůdčí osobností osvícenského hnutí. Vycházel z anglického empirismu, nevytvořil vlastní filozofický systém, vykonal však mnoho pro šíření pokrokových myšlenek. [74] Není sice v idejích původní, ale má nejskvělejší formulace a byl vytrvalý v boji za svobodu, proti náboženskému fanatismu a pověrám. Napsal: „Jestliže je zřejmé, že dějiny církve jsou nepřetržitou řadou sporů, podvodů, útlaku, šejdířství, loupeží a vražd, pak je tím dokázáno, že zlořád je ve věci samé, stejně jako je dokázáno, že vlk je dravec a nevysává krev našich ovcí proto, že existují nějaké pomíjející zlořády.“ Vydal Filozofický slovník.

 

Arien, Claude Helvétius (1715-1771) byl materialistickým monistou. Materialistický monismus uznává jedinou objektivní existenci hmoty, která je prvotní, kdežto myšlení a duševno je druhotné, od hmoty odvozené. Podle Helvetia „každá metafyzika, která hledá vedle hmoty či za ní nějaký samostatný duchovní princip je smyšlenka. To platí i o náboženství.“ [74] Tento názor je podle dnešní vědy sice zásadně správný, avšak tehdejší materialismus byl nutně mechanistický, zjednodušující. Přeceňoval rozum a nedoceňoval  nerozumové součásti lidské psychiky: emoce, vůli, pudy apod. Dnes máme upřesněný pojem hmoty jako objektivní reality a moderní materialismus chápe a nepodceňuje značný význam idejí, emocí, vůle, pudů, vášní apod., jimiž se člověk často řídí více než rozumem. Mnozí vědci, i když vyznávají nejrůznější náboženství či filozofie, ve své odborné praxi, často i neuvědomněle vycházejí z vědeckého materialistického monismu.

Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), narozený v Ženevě, byl francouzským osvícenským filozofem. Vytvořil učení o společenské smlouvě, podle níž jsou si všichni lidé podle přirozeného práva rovni a vzdávají se části svých práv ve prospěch celku, jenž vyjadřuje obecnou vůli. Lid je jediným zdrojem státní moci. Kritizoval a zpochybnil význam civilizace, kultury, umění a vědy. To vše není, podle něho, užitečné pro mravnost a lidské štěstí.  Snažil se o překonání odlidšťujících projevů v životě jedince a společnosti. Hlásal návrat k přírodě. Člověk je podle jeho názorů od narození čistý, ale společnost jej kazí. Vyzdvihl význam výchovy. Děti je nutné chránit před špatnými vlivy. Příčinou sociální nerovnosti je vlastnictví a lidská chtivost. Byl zastáncem romantismu.  Shrnutí jeho filozofických názorů v díle: „Společenská smlouva“, sloužila jako inspirace jakobínského programu a požadavků demokratického křídla buržoazní revoluce. Na základě Společenské smlouvy byla též vytvořena ústava revoluční Francie. [74]

 

Denis Diderot (1713–1784) narozený v Langres, v Champagne, byl francouzský osvícenský spisovatel a filozof –  empirik a kritik církve. Zabýval se mnoha vědními obory: filozofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou aj. Stal se hlavním redaktorem  francouzské Encyklopedie.

 

Jean Baptiste Le Rond d’Alembert (1717–1783) byl francouzský osvícenský filozof, člen francouzské, berlínské a petrohradské akademie věd. Stal se druhým hlavním redaktorem francouzské Encyklopedie.

2.9.7. Kant a Hegel

          – hlavní pilíře německé klasické filosofie

Immanuel Kant (1724–1804) se narodil v Královci, v tehdejším Východním Prusku (dnešním Kaliningradu v Rusku). Je to německý filozof, první představitel německé klasické filozofie. Jeho nauka je systematickou syntézou racionalismu a empirismu. Vytvořil na základě Newtonovy fyziky Kant-Laplaceovu hypotézu o vzniku Sluneční soustavy, překonanou dalším vývojem vědy.  Kritizoval tradiční metafyziku. Rozlišoval soudy zkušenostní (aposteriorní) a rozumové (apriorní). Byl dualista, tj. rozlišoval svět jevů a svět „věcí o sobě“, přístupný jen skrze naši mysl. Neuznával „důkazy“ existence Boha, ale uznával potřebu víry v něj. Položil základy k etice. Jeho etika je založena na individuálním svědomí.  Kant měl vliv na positivismus a materialismus 19. století. Ve druhé polovině 19. století vystoupili novokantovci. [74]

 

Georg Wilhelm Fiedrich Hegel (1770–1831) byl německý filozof narozený ve Stuttgartu. Navázal na Kanta a Schellinga. Jeho filozofií byl objektivní idealismus. Myšlení se rozdvojuje na subjektivno a objektivno. Dialektickou poučku (4.3.5.) o tézi, antitézi a syntézi jako nutných stupních vývoje veškerého jsoucna pak uplatnil i v oblasti přírody, společnosti a lidského myšlení. Dějiny jsou zákonitý proces, ovládá je podle Hegela „světový duch“. Dále Hegel tvrdí, že vše, co je skutečné je rozumné a naopak; a že podstatou člověka je svoboda.  Hegel ovlivnil mnoho směrů německé filozofie.

 

2.9.8. Tvůrci evolucionismu

Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) byl největší německý básník, a kromě toho ještě politik, biolog, historik umění, umělecký kritik a stavitel. Jeho tvorbu ovlivnil J. G. Herder. Z jeho bohaté tvorby je známo především jeho stěžejní dílo „Faust“. Jako biolog patřil ke směru německé naturfilosofie. Zabýval ze zejména osteologií (vědou o morfologii, struktuře, složení a vývoji kostí) a botanikou. Roku 1790 vydal spis „Die Metamorphose der Pflanzen“ (Metamorfóza rostlin). Byl prvním, kdo součásti květu interpretoval jako metamorfované listy a kdo reálné rostliny 19 let před Lamarckem a 48 let před vznikem Darwinovy evoluční teorie interpretoval jako metamorfózy prarostliny. [94] Goethe působil též jako silniční ředitel,  navrhoval a řídil stavby a údržby silnic.

 

Johann Gottfried Herder (1744–1803), německý romantický filozof dějin, pocházel z Východního Pruska. Měl dynamický pohled na historii. Historii chápal jako evoluční proces. Každý národ má svou vlastní hodnotu, „národní duši“. Sbíral a propagoval národní písně, pohádky, hudbu apod.  Jeho romantismus podnítil nacionalismus.

 

Friedrich Wilhelm Josef Schelling (1775–1854), německý filozof z Leonbergu ve Švábsku, vytvořil objektivně idealistickou teorii totožnosti ducha a přírody, objektu a subjektu. Dialektickou poučku o tézi, antitézi a syntézi jako nutných stupních vývoje veškerého jsoucna pak uplatnil i v oblasti přírody. (4.3.5.1.) Schelling byl romantik, Tvrdil, že „příroda je viditelný duch a duch je neviditelná příroda“. Hmotu nazýval dřímající inteligencí. Poukazoval na postupné přechody od neživé přírody ke stále komplikovanějším formám života. [74]  Což byla předzvěst darwinismu. (3.3.1.)

 

Jean Baptiste Lamarck (1744 – 1829) byl francouzský přírodovědec narozený v Barentinu v Pikardii. Věnoval se přírodním vědám, lékařství, meteorologií a později též botanice. Vydával v Paříži, v létech 1778- 1793  časopis Flore française  a v létech 1800 – 1810 Annuaire météorologique. Potom začal pracovat v zoologii a stal se r. 1792 profesorem přírodních věd. Roku 1812 oslepl. Svými filosofickými názory byl Lamarck předchůdcem Charlese Darwina: zastával se nauky o proměnlivosti druhů a evoluci živé přírody. Tuto nauku vyložil ve svém časopisu  Philosophie zoologique (Paříž, 1809). [95]

 

Herbert Spencer (1820-1903), narozený v Derby, v Anglii, byl největší anglický filozof 19. století. V „Principech psychologie“ v roce 1855, už před Darwinem formuloval myšlenku evoluce, boj o existenci a přežití nejzdatnějších.  Darwin vyložil výsledky své práce poprvé v Linného společnosti v r. 1858. Spencer učinil vývojovou myšlenku obecným principem historického dění ve svém díle „Pokrok, jeho zákon a příčiny“. Po seznámení s Darwinem uplatnil myšlenku evoluce na astronomii, geologii, sociální a politickou historii, na morálku a  estetiku. Podal obraz celkového vývoje světa. Poukazoval na Bismarckovy tendence ke státnímu socialismu, které kritizoval. Jeho kritika je vlastně i skvělou kritikou našeho státního socialismu! (Viz odstavec na konci statě o marxismus (3.3.2.4.) K nedostatkům jeho filozofie lze uvést, že:

1. bojoval proti dogmatismu, ale sama jeho nauka je dogmatická,

2. nebral v úvahu fakta jeho nauce odporující,

3. byl příliš optimistický: věřil v mírový vývoj průmyslového věku – dvě světové války ve 20. století tuto víru rozbily na padrť. [30]

 

Charles Darwin (1809–1882) anglický přírodovědec, autor převratné evoluční teorie forem života – darwinismu (3.3.1.). Jádrem darwinismu je poznání, že na základě přirozeného výběru dochází v přírodě k vývoji a vzniku nových forem života a nových druhů. Vyzdvihl význam vlivu nahodilosti. Dnes víme, že evoluci nepodléhá jen živá příroda, ale i neživá a celý Vesmír. V jeho době to bylo novum, které otřáslo tehdejšími kreacionistickými církevními názory a statickými názory na přírodu vůbec. Evoluční teorie byla zveřejněna v jeho díle: „Vznik druhů“ r. 1859.  [94]

 

Alfred Russel Wallace (1823-1913) byl britský biolog, entomolog, „otec biogeografie“ a Darwinův spoluautor evoluční teorie (3.3.1.). Svou teorii evoluce přirozeným výběrem vypracoval nezávisle na Darwinovi, s nímž posléze i přes názorové rozdíly velmi čile spolupracoval.  18. června 1858 Darwin obdržel rukopis od Wallacea v němž on vyslovil myšlenku “přirozeného výběru”, na čemž Darwin pracoval dvacet roků, aniž to publikoval. Darwin byl výjimečně slušný člověk a článek „neztratil“, jak by možná mnozí učinili. Poradil se s přáteli, význačnými přírodovědci. A ti nakonec našli řešení – věděli totiž (snad) o Darwinových úvahách nad podobnou teorií. Darwin pak sepsal i svoji teorii v základních bodech a oba texty byly pak současně přečteny na zasedání přírodovědecké Linného společnosti (v r. 1858). Darwin poté urychleně sepsal knihu ve větším rozsahu a vydal ji o rok později. Byl to jeho slavný „Původ druhů“. Darwin na problému přírodního výběru už skutečně pracoval dlouho a velmi důkladně. Navíc, jeho teoretické formulace i celá kniha byly mnohem více propracované, podložené obrovským počtem důkazů z mnoha oblastí. Darwin vycházel nejen z pozorování různých druhů v přírodě, měl navíc hluboké zkušenosti ze šlechtitelství domácích zvířat, které se mu stalo zrychleným předobrazem změn druhů v přírodě. [94] Proto se evoluční teorie o původu druhů přirozeným výběrem právem nazývá darwinismem.

 

Johann Gregor Mendel (1822-1884), narozený v Opavském Slezsku, byl opatem augustiniánského kláštera v Brně. Je autorem teorie dědičnosti a zakladatelem genetiky. Věnoval se křížení hrachu a sledování potomstva. Na základě svých pokusů formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. Svou průkopnickou práci Johann Gregor Mendel přednesl v roce 1865 na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku a v r. 1866 publikoval v práci „Versuche über Pflanzen-Hybriden“ („Pokusy s rostlinnými hybridy“). [94] Jeho dílo nebylo za jeho života prakticky vůbec doceněno.

 

2.9.9. Zakladatelé neeuklidovské geometrie (4.3.4.2.)

Nikolaj Ivanovič Lobačevskij (1792–1856) byl ruský matematik. Zabýval se zejména geometrií, zvláště neeuklidovskou geometrií.

 

János Bolyai (1802–1860) byl maďarský matematik, vytvořil též nauku o neeuklidovské geometrii.

 

Bernard Riemann (1826–1866) byl německý matematik, jeden ze zakladatelů algebraické (a neeuklidovské) geometrie, jeho koncept geometrického prostoru vyjasnil cestu obecné teorie relativity. [75]

 

2.9.10. Ekonomové a marxisté

Adam Smith (1723-1790) byl skotský filozof a zakladatel moderní ekonomie. Roku 1766 vydal „Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů“, v němž podal ucelenou ekonomickou teorii na základě pracovní teorie hodnoty zboží, kterou převzal Karl Marx. Vyslovil se pro politický a ekonomický liberalismus.

 

David Ricardo  (1772-1823) byl významným britským ekonomem. V roce 1817 vydal „Zásady politické ekonomie a zdanění“, které je společně se Smithovým „Bohatstvím národů“ považováno za jedno z nevýznamnějších děl historie ekonomie.

Karl Marx (1818–1883) byl německý filozof, narozený v Trevíru, v rodině liberálně založeného židovského právníka. V mládí patřil k radikálním, levým hegelovcům. Byl později silně ovlivněn materialismem německého filozofa Ludwiga Feuerbacha (1804–1883), který kritizoval náboženství: „Bůh nestvořil člověka, ale člověk boha!“ Filozofie podle názorů Feuerbacha musí vycházet nikoliv z abstraktních pojmů, ale ze smyslové zkušenosti. [74] Marx je autorem marxismu (3.4.4.). Sepsal s Engelsem Komunistický manifest (1848). Jeho celoživotní dílo: „Kapitál“ je kritikou tehdejšího kapitalismu. Je autorem marxismu (3.3.2.).

 

Friedrich Engels, (1820–1895), narozen v Barmen, nyní Wuppertal, německý filozof, spolupracovník Marxův, rozvíjel s ním marxismus, zvláště v přírodních vědách. (3.3.2.)

 

2.9.11. Positivisté,  neopozitivisté a jim blízcí

Auguste Comte (1798–1857), francouzský filozof narozený v Montpellier, je zakladatelem a nejvýznačnějším členem filozofického směru pozitivismu (3.3.3.). Věda má podle A. Comteho zjišťovat vědomosti, aby mohla předvídat nové skutečnosti („savoir pour prévoir“= „věděti pro předvídání“). [30, 74] Comte je považován za zakladatele sociologie. Sociologie je vlastní pozitivní vědou, má za úkol zjišťovat sociální vztahy a sociální struktury na základě čistě empirických faktů, jak v průběhu různých vývojových období, tak i v rámci určité společnosti. [61] Ke konci života A. Comte zabředl do idealismu. [74]

 

Ernst Mach (1838-1916) byl rakouský fyzik a filozof narozený v Chrlicích u Brna. (3.4.6., 3.4.7.). Machovy myšlenky značně ovlivnily filozofy logického positivismu Vídeňského kruhu a kromě jiného i A. Einsteina. Avšak úzké empirické východisko znemožnilo Machovi přijmout atomovou teorii. Na jeho omluvu můžeme však říci, že ještě na začátku 20. století snad většina chemiků nebyla přesvědčena o skutečné existenci atomů! [90]

 

Rudolf Carnap (1891–1970) byl rakouský filozof narozený v Ronsdorfu u Wuppertalu, v Německu. Jeho nejdůležitější dílo je „Logická výstavba světa“ z roku 1928. Byl jedním z nejvýznamnějších členů, tzv. Vídeňského kroužku neopozitivistů (3.3.3., 3.3.3.3.), jehož členy byli především matematici a přírodovědci. Byl to kroužek osob stejně smýšlejících a stejného světového názoru. [90, s.75]

 

Karl Raimund Popper (1902-1994) rakouský filozof narozený ve Vídni, hlásil se nejdříve ke skupině neopozitivistů tzv. Vídeňského kroužku. Později ale jejich verifikační (ověřovací) metody zavrhl a ostře kritizoval. Kritizoval názor, že lze každou indukci (4.3.1.2.) zdůvodnit zkušeností. Zkušeností můžeme pouze testovat, zda má určitá vědecká teorie blízko k pravdě, ale nemůžeme tímto způsobem dokazovat, že skutečně pravdivá je. Z toho vyplývá jeho teorie falzifikace. Správnější by byl název: „teorie vyvratitelnosti“. Pokud o něčem tvrdíme, že to tak skutečně je, musíme ospravedlnit i to, proč tomu tak není. Celá jeho teorie by se dala shrnout do tvrzení, že neexistují dokázané teorie, pouze teorie, které ještě nebyly vyvráceny. Během druhé světové války uprchl před nacisty na Nový Zéland. Stal se členem Královské společnosti, která mu udělila šlechtický titul a těsně před svou smrtí – roku 1994 – získal od Karlovy univerzity titul „doctor honoris causa lékařských věd“. Ač byl významným filozofem 20. století, domnívají se mnozí vědci, že právě on je jednou z příčin poklesu vážnosti vědy.[77]

 

Bertrand Russell (1872–1970), anglický matematik narozený v Trellecku ve Wallesu, byl  logik, filozof a veřejný činitel. Začal studiem matematiky a s N.A.Whiteheadem napsal dílo „Principia Mathematica“, které patří k nejvýznamnějším dílům o matematice. Jeho filozofie se opírá o přírodovědný základ. Věnoval se též otázkám morálky, lidských vztahů a spravedlivému uspořádání společnosti. [74] Z jeho filozofických názorů lze uvést empirismus, který může být definován jako tvrzení, že veškeré syntetické poznání se zakládá na zkušenosti. Ve smyslu nové vědeckosti jsou akceptovány jen takové výpovědi, které jsou buďto čistě logicky odvoditelné, nebo takové, které mohou být potvrzeny zkušeností; existují tedy pouze analytické výpovědi nebo aposteriorní (tj. založené na smyslové zkušenosti) syntetické výpovědi. Apriorní (nezávisle na zkušenosti předem dané) syntetické poznání, předpokládané Kantem, není podle logického empirismu možné. Ústřední otázku Kantovy kritiky rozumu o existenci syntetického poznání à priori (nezávisle na zkušenosti předem dané) pokládá logický empirismus za bezpředmětnou. [90, s. 67]

 

Sigismund Freud (1856–1939), narozen v Příboře na Moravě, rakouský psycholog, psychiatr, neurolog, lékař a filozof, se stal zakladatelem psychoanalýzy. Jako jeden z prvních se zabýval psychologickými aspekty vývoje a funkcí lidské sexuality. Vyzdvihl význam emocí, zvláště sexuality, na rozhodování člověka. Člověk není zdaleka jen rozumová bytost. Psychologická bádání rozšířil i na oblast sociální psychologie a kultury. Hluboce ovlivnil další vývoj kulturně filozofických teorií. [74]

 

2.9.12. Mendělejev

Dmitrij Ivanovič Mendělejev (1834-1907), ruský chemik a jeden z největších chemiků vůbec. Objevil v r. 1869 periodický zákon chemických prvků, podle něhož, v řadě prvků sestavených podle jejich stoupající „atomových vah“, se chemické vlastnosti opakují v periodách počtu míst v této řadě: 2,8,8,18,18,32,32. Na základě tohoto objevu vytvořil v r. 1870 periodickou soustavu chemických prvků, v níž podobné prvky zařadil do skupin a podskupin. Přitom ve skupinách nechal určitá místa neobsazena, neboť předpokládal, že tato místa budou obsazena dosud neobjevenými chemickými prvky, jejichž fyzikální i chemické vlastnosti předpověděl. Tyto prvky byly později objeveny a ukázalo se že jejich vlastnosti velmi dobře odpovídaly údajům, které geniálně Mendělejev předpověděl. Šlo konkrétně o tyto prvky:

 

1.eka-aluminium – odpovídalo v roce 1875  objevenému prvku

galliu Ga;

2. eka-bor – odpovídal v roce 1879 objevenému prvku scandiu Sc;

3. eka-silicium – odpovídal v r. 1886 objevenému prvku germaniu    

    Ge.

 

Sanskrtskou číslovku „eka“, tj. „jedna“, použil Mendělejev k označení neobjeveného prvku, ležícího ve skupině periodické soustavy jedno místo pod známým prvkem, např. hliníkem – aluminiem.

 

To byl jeden z největších triumfů vědy v historii!  Geniálnost Mendělejevova uspořádání prvků potvrdilo studium rentgenových spekter a kvantová teorie. V původní formulaci periodického zákona však došlo ke změně: pojem „atomová váha“ byl nahrazen pojmem atomové, nyní protonové číslo. Podnětem k tomu byly výzkumy radioaktivity a rentgenových spekter, při nichž zjistil britský fyzik Henry G.J. Moseley vztah mezi vlnočtem spektrální čáry K-série rentgenového spektra chemického prvku a jeho pořadovým číslem v periodické soustavě. Mendělejevovým jménem je nazván kráter na Měsíci, minerál mendelevit a 101. chemický prvek mendelevium.

 

2.9.13. Průkopníci jaderné energetiky

Antoine Henri Becquerel (1852-1908) byl francouzský fyzik. Zabýval se polarizací světla, vlivu rtg záření na fosforenci a magnetismem. V r. 1896 objevil radioaktivitu smolince jáchymovského, za což dostal společně s manžely Curie-ovými v r. 1903 Nobelovu cenu za fyziku.

 

Pierre Curie  (1859-1906) byl francouzský chemik a fyzik, který spolu se svojí chotí Marií  objevil  v roce 1898 ve smolinci polonium a radium. Zjistil, že stálý magnet ztrácí magnetismus po zahřátí na tzv. Curieovu teplotu. Objevil též piezoelektrický jev: při deformaci piezoelektrického krystalu vzniká elektrické napětí. Zemřel nešťastnou náhodou, byl sražen povozem taženým koněm. [97]

Marie Curie  (1867-1934) byla původem Polka, rodným jménem Skłodowska. Se svým manželem Pierrem objevila v roce 1898 radioaktivitu ve smolinci jáchymovském, kterou zjistila u thoria a uranu, a v r. 1899 objevila radium. Ukázala, že radioaktivita je přímo úměrná množství radioaktivního materiálu. Po čtyři roky ve velmi primitivních podmínkách, v dřevěné kůlně zpracovávala osm tun surové rudy se smolincem jáchymovským, aby získala jeden gram radia. V roce 1903 obdržela Marie s manželem Pierrem a Henri Bequerelem Nobelovu cenu za fyziku a v roce 1911 za chemii, za izolaci čistého radia. Marie Curie Skłodowska je jednou ze čtyř lidí, kteří obdrželi dvě Nobelovy ceny. Zemřela pravděpodobně na leukémií způsobenou ionizujícím zářením při práci s radioaktivními látkami. [97]

 

Ernest Rutheford (1871-1937), anglický fyzik, se narodil na Novém Zélandu. Na universitě v kanadském Montrealu v Cavendishově laboratoři v r. 1899 objevil radon. Od r. 1919 byl v Cambridge, v Anglii. Na základě studia rozptylu částic alfa procházejících kovovou fólií, navrhl v roce 1911 nový planetární model atomu s kladně nabitým jádrem a obíhajícími zápornými elektrony. Tento model, později pozměněný N. Bohrem znamenal obrovský pokrok a uspokojivě vysvětlil mnohá dosud nejasná fakta. Za objevy v oblasti chemie radioaktivních látek mu byla v roce 1908 udělena Nobelova cena za chemii. [97] V roce 1919 při ostřelování atomů dusíku částicemi alfa získal atomy kyslíku. Byla to první záměrně vyvolaná jaderná reakce (transmutace).

 

James Chadwick (1891-1974), byl anglický fyzik. V roce 1932 při ostřelování jader berylia  částicemi alfa objevil neutronové záření, za což mu byla v roce 1932 udělena medaile Hughkes Medal Královské společnosti a v roce 1935 Nobelova cena za fyziku. [97] Chadwickův objev umožnil tvorbu prvků těžších než uran, tzv. transuranů. Jeho objev neutronů částečně inspiroval Enrica Fermiho k objevu jaderné reakce způsobené pomalými neutrony a přivedl Otto Hahna a Fritze Strassmanna k objevu štěpné reakce uranu, který vedl k vývoji atomové bomby a jaderné energetiky.

 

Frédéric Joliot-Curie (1900-1958) byl francouzský fyzik. Od r. 1925 pracoval v laboratoři Marie Curie a stal se manželem její dcery Irène. Používali pak oba příjmení Joliot-Curie. V roce 1930 získal doktorát přírodních věd za práci o elektrochemii polonia. Se svou manželkou Irene Joliot-Curieovou dokázal, že hmotnost neutronů je přibližně stejná jako hmotnost protonů. V roce 1935 získali  Nobelovu cenu za chemii, za objev indukované (tzv.: „umělé“) radioaktivity. [99, 100]

 

Irène Joliot-Curie (1897-1956), dcera Marie a Pierra Curie, byla francouzská vědkyně. Během 1. světové války pracovala jako zdravotní sestra, jezdila s mobilním rentgenem na frontě, který sama řídila. Po válce pokračovala ve výzkumu svých rodičů, v roce 1925 získala doktorát přírodních věd za disertační práci o záření alfa polonia. V roce 1926 se provdala za Frédérica Joliota a spolupracovala s ním na výzkumu přírodní a indukované (tzv. „umělé“) radioaktivity. Roku 1935 získala společně se svým manželem Frédéricem Joliot-Curie Nobelovu cenu. Její práce z roku 1938 na výzkumu aktivity neutronů těžkých kovů znamenala důležitý krok k objevu jaderné fúze čili thermonukleárních reakcí. Od roku 1946 byla ředitelkou Rádiového institutu. Angažovala se v politice jako aktivistka za mír a hájila práva žen. Stala se členkou Comité National de l’Union des Femmes Françaises (Národní výbor Svazu francouzských žen) a Světové rady míru. Irène Joliot-Curie zemřela na leukémií způsobenou ionizujícím zářením při práci radioaktivními látkami, jako asi i její matka. [99, 100]

Otto Hahn (1879-1968) byl německý chemik. Je průkopníkem radiochemie a podle Glena T. Seaborga je otcem nukleární chemie. Od r. 1907 spolupracoval po 30 let s rakouským fyzikem Fritzem Strassmannem (1902-1980) a od r. 1917 s Lise Meitnerovou. Italský fyzik Enrico Fermi se svým týmem začal v roce 1934 bombardovat uran neutrony. Do roku 1938 všichni vědci byli přesvědčeni, že takto vzniknou transurany. V r. 1938 Lise Mietnerová s Hahnovou pomocí ilegálně emigrovala do Švédska, neboť jako židovka byla v Německu ohrožena. Na dálku však ve spolupráci s Hahnem pokračovala. Otto Hahn s Fritzem Strassmannem v prosinci 1938 objevili štepnou reakci atomových jader uranu, na níž je založena atomová puma i jaderná energetika. Zjistili, že bombardováním uranu neutrony vzniká izotop barya. Nevznikají tedy transurany, jak předpokládal Fermi a mnozí jiní, nýbrž izotopy prvků ze středu periodické soustavy, na něž se jádro uranu se rozštěpilo. Za války Hahn společně se svými žáky a Fritzem Strassmannem pracovali na uranových jaderných reakcích. Nepracoval však na vývoji jaderné zbraně, věnoval se jaderné fúzi. Po válce Hahn a jeho kolegové praktikovali na Farm Hall, Godmanchester, poblíž Cambridge v Anglii. Od r. 1905 do r. 1945 Hahn izoloval a objevil  zhruba 100 radionuklidů  dvaceti pěti chemických prvků, za což byl slavnými vědci celkem třikrát navržen na Nobelovu cenu. V listopadu 1945 Hahn  Nobelovou cenou za chemii získal, „za jeho objev jaderného štěpení těžkých atomových jader“. Otto Hahn, který byl vždycky odpůrcem nacistické diktatury, byl schopen podpořit mnoho členů jeho institutu, kteří zde žili v nebezpečí, nebo byli pronásledováni a preventivně posíláni do předních linií na frontách. V roce 1934 Hahn odešel z Berlínské univerzity na protest proti persekuci Židů. Na začátku ledna 1946 bylo dovoleno zmíněné skupině německých vědců vrátit se do Německa. [101]

 

Fritz Strassmann (1902-1980)   spolupracovník Otto Hahna a spoluobjevitel štěpné reakce uranu, na níž je založena dnešní jaderná energetika a jaderné výbušné zbraně. O jeho práci je pojednáno výše, v odstavci o O. Hahnovi.

 

Enrico Fermi (1901-1954) byl americký fyzik italského původu. Od roku 1926 vyučoval teoretickou fyziku na univerzitě v Římě. Zjistil zvýšenou schopnost pomalých neutronů, zpomalovaných moderátorem, tj. „zpomalovačem“ (poprvé voskem) vytvářet indukovanou radioaktivitu téměř ve všech neradioaktivních látkách. Za to získal v r. 1938 Nobelovou cenu za fyziku. [97] Protože jeho žena byla Židovka, emigroval do USA, kde se podílel na projektu Manhattan, v němž se vyvíjela atomová puma. Vypracoval svou vlastní teorii štěpení atomových jader, pracoval na vývoji prvního jaderného reaktoru, první umělou řetězovou reakci v prvním ručně postaveném jaderném reaktoru na světě spustil Fermi 2. prosince 1942 na bývalém chicagském univerzitním stadionu. Chemický prvek – transuran s atomovým číslem 100 pojmenoval Seaborg, který jej připravil a objevil v r. 1952,  názvem fermium. Po Fermi se též nazývá délková jednotka užívaná v jaderné fyzice – fermium.

 

Robert J. Oppenheimer  (1904-1967) byl americký teoretický fyzik, nejvíce známý jako „otec atomové bomby“. Zúčastnil se práce v projektu Manhattan, v jehož rámci se vyvíjely v tajné laboratoři, v poušti, v Los Alamos, v Novém Mexiku první jaderné zbraně. Po shození atomových pum na Hirošimu a Nagasaki se stal předsedou Komise pro atomovou energii, kde se snažil zavést kontrolu nad vývojem a užitím jaderných zbraní a zamezit závodu ve vyzbrojování mezi USA a SSSR. V době, kdy v USA propukl hon na možné sovětské špiony, se v r. 1954 zjistila jeho možná dřívější spolupráce s komunistickou stranou. Byl odvolán ze všech funkcí a ztratil politický vliv. Pokračoval v práci jako profesor a věnoval se fyzice. O deset let později byl prezidentem rehabilitován. [100]

 

Edward Teller (Teller Ede) (1908-2003) byl americký nukleární fyzik, maďarského, židovského  původu, známý jako „otec vodíkové bomby.” Od r. 1930 pracoval na slavné univerzitě v Göttingenu, v Německu. Po nástupu nacistů v roce 1933 odešel do Dánska a potom do Spojených států, kde v roce 1941 získal americké občanství. Od roku 1942 byl výraznou hybnou silou přísně tajného amerického programu Manhattan. V roce 1951 dokončil vývoj vodíkové pumy, která byla v listopadu 1952 vyzkoušena na ostrově Enivetok v Tichomoří. Byla 2500krát silnější než atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945. Byl přesvědčen, že jeho vodíková bomba zajistila rovnováhu sil mocností v době studené války. [102]

 

Glen Theodore Seaborg  (1912–1999) byl nukleární chemik, pedagog, vědecký poradce deseti amerických prezidentů, humanitární pracovník, a laureát Nobelovy ceny za chemii. Byl narozen v Ishpeming, v Michiganu (USA). Jeho rodina byla švédského původu. Sledoval práce Enrica Fermiho a jeho skupiny v Itálii a výzkumy Otto Hahna, Lise Meitnerové, a Fritze Strassmanna v Berlíně, zvláště o objevu jaderného štěpení. Edwin M. Mcmillan a Philip H. Abelson studovali proces štěpení v  uranu ozářeném neutrony u cyclotronu v Berkeley. Docela neočekávaně vyrobili první skutečný transuranový prvek o atomovém čísle 93, který nazvali neptunium. Se svým týmem v roce 1941 dosáhl Seaborg první separace a objevení prvku plutonia. Je autorem teorie aktinoidů (1944), podle níž umístil v periodické tabulce prvních 14 chemických prvků těžších než aktinium do zvláštní skupiny aktinoidů, což mu umožnilo, podobně jako kdysi Mendělejevovi,  předpovědět fyzikální a chemické vlastnosti celé řady tehdy ještě neznámých transuranů. Po objevu těchto chemických prvků byly jeho údaje potvrzeny. To patří, stejně jako Mendělejevův objev periodického zákona k největším triumfům vědy! Objevil se svým týmem 9 transuranů ležících v periodické soustavě prvků za plutoniem a prvek o atomovém čísle 106, objevený r. 1974, byl po něm nazván seaborgium. [103]

 

2.9.14. Molekulární biochemici

James Dewey Watson (*1928) americký biochemik, se narodil v Chicagu. Pracoval v Kodani, později na univerzitě v Cambridge, v Anglii, a potom 2 roky v Kalifornském technickém institutu. Spolupracoval s Harvardskou univerzitou a též s J.D. Watsonem a F.H.C.Crickem na výzkumu molekulární chemické struktury kyseliny deoxyribonukleové (DNA)

 

Francis Harry Compton Crick (1916-2004) je britský biolog. Během druhé světové války pracoval na problému magnetických a akustických min ve službách anglického námořnictva. Po válce začal spolupracovat s J.D. Watsonem a M.H.F.Wilkinsem na výzkumu molekulární chemické struktury kyseliny deoxyribonukleové (DNA). V roce 1947 začal se studiem biologie na univerzitě v Cambridgi. Roku 1954 odešel pracovat do USA. Světového úspěchu dosáhl Crick v oblasti molekulární biologie, což je oblast vědy, která zkoumá strukturu molekul sloučenin podílejících se na přenosu dědičných vlastností.

 

Maurice Hugh Frederick Wilkins  (1916-2004)britský biochemik,  studoval fyziku na univerzitě v Cambridgi. Před druhou světovou válkou pracoval na univerzitě v Berkeley, v USA a zúčastnil se prací na projektu první atomové bomby. Po válce přešel k otázkám biofyziky. Nejprve se zúčastnil výzkumu genetického účinku ultrazvuku a později pracoval na vývoji reflexních mikroskopů, aby mohl použít ultrafialové mikrospektrofotometrie ke zkoumání nukleových kyselin v buňkách. Kromě toho studoval purin a pyrimidin ve virech tabákové mozaiky a v nukleových kyselinách a pomocí světelného polarizačního mikroskopu zkoumal uspořádání virových částic v krystalech viru tabákové mozaiky. Spolupracoval s J.D. Watsonem a F.H.C.Crickem na výzkumu molekulární chemické struktury kyseliny deoxyribonukleové (DNA)

M.H.F.Wilkins,  J.D. Watson a F.H.C.Crick objevili v roce 1953 molekulární chemickou strukturu kyseliny deoxyribonukleové (DNA) a vytvořili její model. Ukázali, že se skládá ze dvou polynukleotidových řetězců v podobě dvojité šroubovnice složené ze dvou paralelně umístěných řetězců spojených příčkami z dusíkatých bázických látek. Podle tohoto modelu jsou geny tvořeny úseky vláken nukleových kyselin. Všechna vlákna obsažená v jednom jádru lidské buňky jsou podle odhadu dlouhá asi půl metru. Ze všech vláken DNA v lidském těle by se dalo navázat 600 nití, z nichž každá by dosahovala k Slunci. Tento objev otevřel novou etapu v rozvoji biologických věd. [75] M.H.F.Wilkins,  J.D. Watson a F.H.C.Crick získali v r. 1962 Nobelovu cenu  za fyziologii a medicínu, za objev struktury nukleových kyselin v roce 1953 a jejich význam pro přenos dědičné informace v živé hmotě. [104,105]

2.9.15. Teoretikové kybernetiky

            a informašní techniky

Norbert Wiener (1894–1964) byl americký matematik a hlavní tvůrce, „otec kybernetiky“, tj. nauky o řídicích systémech strojových i v živé přírodě (4.2.4.). Řídicí systémy strojové i v živé přírodě, např. centrální nervová soustava (CNS) člověka mají stejnou podstatu, řídí se v podstatě stejnými zákonitostmi. V budoucnu bude možné, aby strojový intelekt překonal intelekt člověka. Základní dílo kybernetiky je jeho kniha: „Cybernetics or Control and Communication in the Animal and Machine“ (1948). [75]

 

Kurt Gödel (1906-1978) byl narozen v Brně. Po roce 1918 se stal čekoslovenským občanem, ve 23 letech občanem Rakouska, po připojení Rakouska k Německu v r. 1938 se stal Němcem a po 2. světové válce se stal občanem USA. Svým odborným zaměřením byl logik, matematik a filozof vědy. Ve svých 25 letech, když pracoval na Vídeňské universitě, formuloval jednu ze svých nejslavnějších prácí, jíž je Gödelova věta o neúplnosti, která říká, že každý axiomatický (3.6.3.) systém, který je dostatečně silný na to, aby popsal aritmetiku celých čísel, obsahuje věty, které jsou formálně správné, ale nemohou být za pomoci axiomů daného systému dokázány ani vyvráceny. [106]

 

Alan Mathison Turing (1912-1954), anglický matematik, se narodil v Londýně. Zaměřil se na matematickou logiku. Rozpracoval teorii obecných výpočetních předpisů – algoritmů, která vedla k důkazu principiální možnosti řešení libovolného algoritmizovatelného problému pomocí algoritmů. Koncept počítacího stroje, který Turing publikoval současně s americkým matematikem E. L. Postem v roce 1936, tvoří teorii abstraktního univerzálního počítače – tzv. Turingova stroje. Je tvořen potenciálně nekonečnou páskou, čtecí a zapisovací hlavou a řídící jednotkou, která může být v nekonečně mnoha vnitřních stavech. Mezi lety 1936 až 1938 působil v USA na univerzitě v Princetonu, Za druhé světové války velmi úspěšně pracoval na odkódování německých zpráv na dešifrovacím oddělení zpravodajské sekce britského ministerstva zahraničních věcí. V roce 1945 se pozornost znovu obrátila k Turingovým pracím ze 30. let. Američané konstruovali počítače MARK I a ENIAC. Byl proto pozván do americké National Physical Laboratory, kde se tři roky zabýval problematikou programování a logikou číslicových strojů. Podílel se na dokončení prvního britského počítače, zasáhl také do dalších partií moderní matematiky a od roku 1950 se zabýval matematickými problémy biologie. [107]

 

John Neumann (von Neumann, János Neumann) (1903-1957), byl maďarský matematik židovského původu, narozený v Budapešti, v rodině bankéře. Přispěl značnou měrou ve kvantové fyzice, teorii množin, ekonomice, informatice, numerické analýze, hydrodynamice, statistice a v mnoha dalších matematických disciplínách. Od dětství projevoval znaky geniality – měl jazykové nadání a neobyčejnou paměť. Prý v šesti letech byl schopen žertovat s otcem ve starořečtině a zpaměti uměl dělit osmimístnými čísly. Od dvanácti let ho soukromě učil nejlepší profesor matematiky z budapešťské univerzity. V sedmnácti publikoval svou první vědeckou práci. Studium chemického inženýrství bylo pro něho tak snadné, že se nudil a ve volném čase napsal doktorskou práci z matematiky. Ve dvaadvaceti letech nastoupil na univerzitu do Berlína, jako nejmladší asistující profesor v historii. Začal se zabývat kvantovou teorií. Už tehdy byl uznávaným vědcem, ale celosvětově se proslavil v roce 1928 jako spolutvůrce matematické teorie her, která je dodnes používána v ekonomice i v politice. V roce 1929 – už jako světově proslulý vědec – se stal spolu s Albertem Einsteinam zakládajícím členem a vedoucím oddělení matematiky nového ústavu, jímž byl slavný Institut for Advanced Study v Princetonu. Nejvýznamnější jsou jeho objevy jako průkopníka digitálních počítačů a operační teorie kvantové mechaniky (tzv. Von Neumannova algebra) a jako  tvůrce teorie her. Mimořádně důležitá je jeho  koncepce digitálního počítače, tzv. von Neumannovo schéma z r. 1946 (nebo 1945?), tvořící základ architektury současných počítačů. S Edwardem Tellerem a Stanislavem Ulamem vytvořili základní předpoklady termonukleárních reakcí a vodíkové bomby. [84, 108]

 

2.9.16. Einstein a jeho teorie relativity

Einsteinova teorie relativity umožňuje hlubší pochopení materiálnosti Vesmíru, proto pojednáme  o Einsteinovi a jeho teorii relativity podrobněji.

 

2.9.16.1. Životopis

Albert Einstein (1879–1955), narozen v Ulmu v Německu, byl jedním z největších fyziků 20. století. V r. 1905 položil základ speciální teorie relativity a v r. 1916 učinil svůj vrcholný objev – obecnou teorii relativity (2.9.16.). Je to vlastně teorie gravitace, z níž plyne, že prostor je v blízkosti hmotných těles zakřiven. Proto světlo vysílané hvězdami by se mělo při průchodu v blízkosti slunečního kotouče ohýbat a ve Vesmíru by měly existovat černé díry, které světlo ze svého středu vůbec nevypouštějí, a naopak pohlcují všechno kolem. Ohyb slunečních paprsků byl v blízkosti Slunce potvrzen při slunečním zatmění 29.5.1919 tak, jak jej Einstein před tím předpověděl. To byl opět jeden z největších triumfů vědy v historii! Tato událost se stala světovou senzací. Věci se chopil tisk a Einstein se stal slavným. Nobelovu cenu v roce 1921 za fyziku nedostal však za objev své teorie relativity, ale za „vysvětlení fotoefektu a za zásluhy o teoretickou fyziku“, ačkoliv teorie relativity byla nesrovnatelně důležitějším objevem, nežli vysvětlení fotoefektu. Snad ty „zásluhy o teoretickou fyziku“ tu teorii relatrivity mohou zahrnovat. Chemický prvek o protonovém čísle 99 nese jméno einsteinium.

2.9.16.2. Názvosloví

V dalším budeme potřebovat několik pojmů a názvosloví z fyziky a z filozofie věd. Přitom ve fyzikálně filozofickém  názvosloví existuje určitý zmatek. Proto uvádíme zde názvosloví, které jedině v tomto díle důsledně užíváme.

 

Matéria čili hmota či objektivní realita je pojem filozofický, nikoliv fyzikální.

 

Pro nás jsou důležité tyto fyzikální pojmy:

fyzikální forma hmoty je každá konkrétní forma hmoty, tj. objektivní reality, kterou se zabývá fyzika. Fyzika se zabývá všemi známými fyzikálními formami hmoty.

Fyzikální veličina je jakákoliv objektivní vlastnost fyzikální formy hmoty, jejíž hodnotu lze změřit nebo spočítat. Velikost fyzikální veličiny je udávána v jednotkách fyzikální veličiny.

Látka je fyzikální forma hmoty existující při rychlostech menších než je mezní rychlost  c (což je prakticky  rychlost světla ve vakuu), např. elektron, proton, atom, molekula apod. (Populárně: všechny „věci“.)

Pole  je fyzikální forma hmoty existující při mezní rychlosti c, např. foton (částice elektromagnetického záření: viditelného světla, záření rtg, gama apod.), graviton (hypotetická, zatím nedokázaná částice gravitačního – „tíhového“ pole) apod.

 

2.9.16.3.  Einsteinův vztah

Každá fyzikální forma hmoty bez výjimky, látka i pole, má základní vlastnosti, jimž odpovídají základní fyzikální veličiny,  podle nichž lze měřit množství čili kvantitu dané fyzikální formy hmoty. Tyto základní fyzikální veličiny, jsou:

totální energie E, měřená např. v jednotkách joule J a

pohybová hmotnost m, měřená např. v kilogramech kg.

Podle Einsteinova vztahu platí, že:

E = mc2,

kde c je mezní rychlost, což je prakticky rychlost světla ve vakuu:

c = 299 792 458 m/s.

Vypočteme, jaká je totální energie E skrytá v 1 kg jakékoliv hmoty. Dosadíme do Einsteinova vztahu: E = 1x 90 000,, 000 000, 000 000 J (joule). To je přibližně stejná energie jako je:

  1. 1.    tepelná energie uvolněná jadernými výbuchy asi 1500 hirošimských bomb;
  2. Tuto energii můžeme též uvolnit např. spálením asi 4,5 milionů tun hnědého uhlí, které lze naložit do  900 těžkotonážních vlaků po 100 vagónech, po 50 tunách na vagon. Tolik energie je v pouhém 1 kg jakékoliv látky!

 

Pohybovou hmotnost m mají nejen částice látky, nýbrž i částice pole, např. fotony, částice elektromagnetického záření. Pohybová hmotnost fotonu mγ je rovna:

mγ = h.v/ c2,

neboť podle Planckova vztahu pro energii Eγ fotonu platí, že:

Eγ = h.v ,

kde Planckova konstanta h  = 6,626 068 96.10-34 J.s (joule x sekunda)  a  v  je  kmitočet daného fotonového záření.

 

Nutno zdůraznit, že hmotnost fotonu mγ není žádným matematickým formalismem. Už v r. 1919 Einstein dokázal, že světlo hvězd, tj. fotony vysílané hvězdou při průchodu v blízkosti okraje Slunce jsou mohutnou sluneční gravitací odkláněny ze své dráhy. Gravitace tedy působí na světlo. Světlo je stejně jako veškeré fotonové (elektromagnetické) záření hmotné! Následkem toho můžeme množství světla nebo záření rtg či gama měřit nejen v jednotkách energie (joule J, kalorie cal), ale též v jednotkách hmotnosti (kg), stejně jako množství železa můžeme měřit nejen v jednotkách hmotnosti (kg), ale též v jednotkách energie  (J,  cal). Einsteinův vztah (E = mc2) nám to umožňuje.

 

2.9.16.4.  Jak je to s klidovou hmotností fotonů?

Pokud uvažujeme o tak zvané klidové hmotnosti fotonu, která je nulová, nutno zdůraznit, že klidová hmotnost fotonu je pouhá teoretická představa, která ve skutečnosti reálně neexistuje, neboť fotony v klidu být nemohou.

 

Klid je zvláštní případ pohybu. Proto můžeme říci: pokud je klidová pohybová hmotnost fotonu:                             mγ = h.v/ c2 = 0;

pak musí být  klidová totální energie fotonu:   Eγ = h.v = 0!

To znamená, že takový foton neexistuje! Pokud tedy řekneme, že klidová hmotnost fotonu je rovna nule, neříkáme nic jiného, než, že takový foton existovat nemůže!

 

Existuje však též hypotetický (nedokázaný) názor, že fotony určitou nepatrnou a zatím nedokazatelnou klidovou hmotnost, různou od nuly, mají. V tom případě by se formy fyzikálních forem hmoty nedělily na látku a pole, ale existovala by pouze jediná základní fyzikální forma hmoty. To by bylo z teoretického hlediska přijatelnější nežli dosavadní  její dělení na látku a pole. Rychlost pohybu fotonů by nebyla přesně rovna mezní rychlosti c, ale byla by nepatrně menší, a byla by podle kmitočtu fotonu (a tedy též např. podle barvy viditelného světla) různá.

 

2.9.16.5.  Anihilace a materializace

Srazí-li se částice se svou  antičásticí, nastane jejich anihilace, čili jejich přeměna na fotony. Např. elektronový pár:  negatron e- s pozitronem e+  se při anihilaci přemění na dva anihilační fotony 2γ:

_ e-  +  e+  —>  2γ                                                               

Přitom totální energie 2Eγ dvou anihilačních fotonů touto anihilací vzniklých se rovná totální energii 2Ee dvou anihilujících elektronů, z nichž zmíněné fotony vznikly. Podobně, vzhledem k Einsteinovu vztahu, se musí rovnat i pohybové hmotnosti 2mγ těchto dvou fotonů, anihilací elektronů vzniklých, pohybové hmotnosti 2me elektronového páru, z nichž tyto fotony vznikly.

 

Z uvedeného je zřejmé, že název tohoto procesu „anihilace“ čili „zničení“ je naprosto nesprávný a traduje se z dob, kdy se považovaly fotony za částice „nehmotné“, takže existovala představa, že se anihilací „ničí hmota“. Ve skutečnosti tomu tak není: hmota se ničit nemůže!  Elektrony se při anihilaci pouze přeměňují na hmotné fotony, jejichž pohybová hmotnost 2mγ je stejná jako pohybová hmotnost elektronů 2me, z  nichž anihilací vznikly. Z téhož důvodu je nesprávný název „materializace“ = „zhmotnění“. Ale  z tradice už to tak zůstalo.

 

Materializace je opakem anihilace. Ta nastane, když se např. srazí v dostatečně silném elektromagnetickém poli dva fotony, jejichž totální energie 2Eγ je o něco vyšší než je totální energie 2Ee elektronů. V tom případě se z obou takových fotonů vytvoří elektronový pár (negatron + pozitron): 

2γ —>  e-  +  e+

Přitom případný přebytek energie dvou fotonů se změní na pohybovou – kinetickou energii vzniklého elektronového páru. Při materializaci zůstává zachována rovněž nejen totální energie E, ale i pohybová hmotnost m.

 

2.9.16.6.  Velikost totální energie E

Totální energie E = m.c2, obsažená v 1 kg jakékoliv látky je stejná jako tepelná energie uvolněná jadernými výbuchy asi 1500 hirošimských bomb. Tuto energii můžeme též uvolnit např. spálením asi 4,5 milionů tun hnědého uhlí, které lze naložit do  900 těžkotonážních vlaků po 100 vagónech, po 50 tunách na každém vagonu. To vše z pouhého 1 kg jakékoliv látky!

 

To se dá dokázat experimentem. Každá pětistá molekula vody obsahuje izotop O18. Ten se ozáří v urychlovači protony a vznikne izotop fluoru F18, který vysílá pozitony. Ty okamžitě  reagují s negatrony v okolí za vzniku anihilačních fotonů záření gama, jehož energie odpovídá totální energii elektronového páru (negatromu a pozitronu) z něhož ty fotony vznikly. Změříme-li kmitočet elektronu, pak snadno vypočteme pohybovou hmotnost fotonů anihilací vzniklých, neboť

  mγ = h.v/ c2,                         

takže můžeme experimentálně potvrdit, že se anihilací uvolní veškerá totální energie E = mc2.

 

 

 

 

2.9.16.7.  Zákony zachování totální energie E

                a pohybové hmotnosti m

Při všech přeměnách známých fyzikálních forem hmoty musí být zachován nejen zákon zachování energie, a tedy i totální energie E, ale též zákon zachování pohybové hmotnosti m. Při všech přeměnách známých fyzikálních forem hmoty se totální energie E, ani pohybová hmotnost m nemění a hodnoty obou těchto veličin zůstávají konstantní. Totální energie E a pohybová hmotnost m jsou fyzikální veličiny naprosto rovnocenné.

 

Einsteinův vztah v žádném případě nevystihuje přeměnu hmoty ani hmotnosti v energii, jak je to často mylně tradováno i některými renomovanými vědci. (To je hrozná ostuda!) Hmota ani hmotnost se přeměnit v energii nemohou v žádném případě! Zákony zachování hmoty (3.4.9.) a pohybové hmotnosti, které platí vždy a bezpodmínečně, to nedovolí!

 

2.9.16.8. Teorie relativity a klasická mechanika

Teorie relativity, jak speciální, tak i obecná v žádném případě nenahrazují klasickou fyziku Newtonovu, nýbrž ji zobecňují, tj. při rychlostech podstatně menších než je mezní rychlost  c a při působení sil (včetně gravitace) v jejichž vzorci je veličina dráhy podstatně menší než dráha, kterou urazí světlo za sekundu, přechází teorie relativity v klasickou fyziku Newtonovu. Následkem toho k výpočtům pohybu běžných těles v našem životě, včetně kosmických raket i k výpočtům pohybu planet, s výjimkou Merkura, používáme dále klasickou fyziku Newtonovu. Mohli bychom, samozřejmě, používat k těmto výpočtům i teorii relativity, ale takové výpočty by byly zbytečně příliš složité a v mezích pozorovacích chyb bychom dostali stejné výsledky jako při výpočtech podle klasické fyziky Newtonovy.  K výpočtům pohybů planety Merkura klasická mechanika použita být nemůže, neboť vede ke zjevně nepřesným výsledkům. V tomto případě musíme už použít teorii relativity, neboť na Merkur je blízko Slunce, takže na něj působí příliš velká síla – sluneční gravitace.

 

2.9.17. Kosmologové

Edwin Powel Hubble (1889–1953), byl americký astronom. Na základě posuvu spektrálních čar k červenému konci podle Dopplerova principu poskytl podklad pro model rozpínajícího se Vesmíru. [75] Což podpořilo teorii Velkého třesku. Od roku 1990 je na oběžné dráze okolo Země umístěn Hubblův kosmický dalekohled.

 

George Gamow (Georgij Antonovič Gamov) (1904–1968), americký fyzik původem z Ukrajiny, pochopil rozpínání Vesmíru a tím položil základy teorie Velkého třesku. Roku 1926 ukončil studium na Leningradské univerzitě a v  roce 1928 přešel na slavnou německou univerzitu v Göttingen. Téhož roku se mu podařilo vysvětlit mechanismus jaderného rozpadu alfa. Roku 1934 odešel do Spojených států amerických. Zabýval se kvantovou mechanikou, atomovou a jadernou fyzikou, astrofyzikou a kosmologií. Koncem 40. let také předpověděl, existenci reliktního záření o teplotě 5 – 10 K, které má být pozůstatkem po záření vzniklém Velkým třeskem. Vyslovil revoluční myšlenku: ,,Náš Vesmír je vlastně obrovská exploze, která pokračuje dodnes!“ Jako první přišel s teorií vzniku Vesmíru, kterou jeho odpůrce Fred Hoyle v r. 1949 posměšně označil jako velký třesk: „Big Bang“. Tato teorie byla potvrzena roku 1965 americkými astronomy. Gamow se zabýval také biologií a v 50. letech významně přispěl k objasnění genetických mechanismů v buňce. [109]

Arno Allan Penzias (* 1933), americký fyzik a

Wilson, Robert Woodrow  (* 1936),    americký astronom v r. 1964 při práci na nové anténě při Bellových laboratořích v Holmdel, v New Jersey (USA)  objevili zvukové rušení, které po odstranění všech potenciálních zdrojů (včetně např. ptačích trusů na anténě), identifikovali jako reliktní záření o teplotě 2,75 K, což bylo ve velmi dobré shodě s  předpovědí teploty  Georga Gamowa (5 – 10 K). Tento objev byl důležitou součástí teorie Velkého třesku a významně přispěl k jejímu všeobecnému přijetí ve vědě. V r. 1978 získali Nobelovu cenu za objev reliktího záření. [97]

 

Stephen, W. Hawking (*1942) je britský fyzik. Rozpracoval teorii Velkého třesku a teorii černých děr. Hawkingův efekt se týká „vypařování“ černých děr následkem vyzařování infračerveného záření černých děr. Hawking trpí vzácnou nevyléčitelnou chorobou a je trvale upoután na invalidní vozík. Během studií v Oxfordu začal Hawking pociťovat narůstající pohybové problémy. Na začátku roku 1963, ve svých 21 letech podstoupil vyšetření, která u něj prokázala chorobu pohybových neuronů, tzv. Lou Gehrigovu chorobu. Choroba začala rychle postupovat a prognóza lékařů předpokládala, že Hawking ani nedokončí svá studia. V té době se seznámil se svou budoucí ženou Jane a také změnil dosavadní přístup k životu. Na začátku 70. let se Hawkingova řeč stala nesrozumitelnou. Později začal používat speciální software, který mu umožňuje „hovořit“ počítačem a ovládat počítač. To je spojeno s nesmírnými potížemi při jeho vědecké práci. Jeho asistent musí často doslova „číst jeho myšlenky“, aby je mohl zaznamenat. Hawking to však nevzdává, je stále vědecky činný a překvapuje na vědeckých konferencích svými originálními myšlenkami. Je to skutečný vzor hrdiny našeho věku vědy! [110]

 

2.9.18. Kosmologie

Kosmologie (z řeckého: „κοσμολογία“ = „nauka o světě“) je vědní disciplina založená na astrofyzice a filozofii přírodních věd, která se zabývá Vesmírem jako celkem.

 

2.9.18.1.Vznik a evoluce Vesmíru

podle relativistické kosmologie

Relativistická kosmologie  vychází, kromě obecných principů fyziky a astrofyziky, z těchto základních předpokladů:

1. Základní silou působící ve Vesmíru je gravitace a
2. fyzikou gravitace je Einsteinova obecná teorie relativity.

 

Relativistická kosmologie s dalšími fyzikálními obory, jako je atomová a jaderná fyzika, termodynamika, hydrodynamika a fyzika elementárních částic, vytvořila tzv. standardní kosmologický model vzniku a evoluce Vesmíru.

 

Podle tohoto modelu při vzniku našeho Vesmíru byla veškerá hmota Vesmíru stlačena do velmi malého, velmi hustého, žhoucího prostoru o mimořádně velkém obsahu energie, a tedy i hmotnosti. Tento stav se nazývá tzv. stav singularity. V něm byla gravitace natolik silná, že Vesmír byl zakřiven sám v sobě s poloměrem křivosti jen 10-34 m. Přitom jádro atomu má poloměr asi 10-15 m, tj. o 19 dekadických  řádů  větší, tj.: 10 000 000 000 000 000x byl atom větší  nežli byl rozměr Vesmíru ve stavu singularity! Před 13,81 miliardami let [111] Vesmír z neznámých příčin vybuchl a začal se prudce rozpínat. Tento výbuch nazýváme Velký třesk. Náš Vesmír, vzniklý před 13,81 miliardami let Velkým třeskem, píšeme Vesmír s velkým „V“. Velký třesk začal vytvářet hmotný prostor a čas – přesněji: hmotný prostoročas („časoprostor“),  jímž je náš Vesmír. Vesmír vznikl nikoliv v čase, ale čas vznikl současně se vznikem Vesmíru, neboť je neodlučitelně svázán s formami hmoty, které velkým třeskem vznikly. Proto otázky jako: „Co bylo před Velkým třeskem“? – jsou z hlediska standardního kosmologického modelu vzniku a evoluce Vesmíru nesmyslné!

 

Těsně po Velkém třesku na nepatrný zlomek sekundy expandoval vznikající prostoročas rychlostí nadsvětelnou. Této expanzi říkáme inflace. Při inflaci se nepohybovaly částice hmoty rychlostí nadsvětelnou. To by bylo podle teorie relativity nemožné. Nadsvětelnou rychlostí se rozepnul sám prostor, čili prostoročas. Velkým třeskem se uvolnila gigantická tepelná energie a teplota byla nepředstavitelně vysoká. Následkem toho se Vesmít rozpínal. Při expanzi Vesmír se ochlazoval a řídnul. Vznikaly elementární částice fyzikálních forem hmoty. Výsledná směs látky, neutrin a záření se od sebe oddělila. Jednotlivé složky se dále vyvíjely odlišným způsobem. To záření dnes pozorujeme jako kosmické mikrovlnné pozadí, přicházející z Vesmíru ze všech stran, tzv. reliktní záření o teplotě 2,75 K (kelvinů, tj. necelé 3oC nad absolutní nulou, která činí: mínus 273,1oC). Žhavá změť kvarků, leptonů; elektronů, neutrin, fotonů, gluonů a gravitonů se rozpínala a ochlazovala a Vesmír řídnul. Výsledná směs látky, neutrin a záření se od sebe oddělila. Jednotlivé složky se dále vyvíjely odlišným způsobem. Vznikaly elementární částice fyzikálních forem hmoty. Výsledná směs látky, neutrin a záření se od sebe oddělila. Jednotlivé složky se dále vyvíjely odlišným způsobem.

 

Asi 380 000 let po Velkém třesku teplota Vesmíru klesla následkem jeho rozpínání na „pouhých“ několik tisíc °C. [112] Vytvořily se atomy, a tedy látka, což byly výše organizované útvary než změť částic a záření. Vznikly zatím hlavně atomy vodíku a hélia v poměru 3:1. Tyto plyny byly pro záření průhledné a došlo k oddělení záření od látky, které trvá dodnes. Vesmír se stal „průhledným“ a začal vytvářet výše organizované struktury, vyšší pořádek. Látka se v dalším období ochlazovala rychleji než záření a kosmické objekty se rozpínaly nerovnoměrně. Nepravidelným rozpínáním Vesmíru docházelo k víření a místním zhuštěním hmoty. To vedlo působením gravitace ke vzniku četných plynných mračen, složených hlavně z vodíku s příměsí hélia, z nichž později vznikly galaktické kupy, systémy galaxií, protogalaxie, galaxie a další  výše organizované struktury: kvazary, nadhvězdy, protohvězdy, hvězdokupy, vícenásobné i samostatné hvězdy s planetárními soustavami. Ve hvězdách vznikaly jadernými reakcemi z vodíku a hélia postupně těžší chemické prvky s  atomovými jádry lehčími než jsou atomová jádra železa. Některé těžší hvězdy později explodovaly jako supernovy a do Vesmíru uvolnily zbývající, i ty nejtěžší chemické prvky, včetně nestabilních transuranů. Kolem některých hvězd se vytvořily z plynných a prachových disků planety. Na planetě Zemi později vznikl také primitivní život, z něhož vyvinul život složitý, nakonec život s vědomím a intelektem. Tak tomu mohlo být v planetárních soustavách i jiných hvězd. [113 až 115]

Supernova má název odvozen od latinského slova: „nova“ = „nová“. To znamená, že se objevuje jako nová, velmi jasná nová hvězda na obloze. Předpona „super-“ („výše-“) ji odlišuje od obyčejné novy, kterou je také míněna hvězda, která velmi rychle zvýšila svou jasnost, ale na menším prostoru, s menším účinkem a odlišným mechanismem. V případech novy i supernovy nejde však ve skutečnosti o novou hvězdu, nýbrž o její zánik. Supernova vzniká obrovským výbuchem hvězdy o hmotnosti nejméně třikrát vyšší než je hmotnost Slunce, v závěrečné fázi její existence. Energie vyzářená při výbuchu supernovy je podobná jako energie vyzářená Sluncem za  celou  dobu  jejího  „života“.   Výbuchy  supernov  jsou  ve Vesmíru hlavním zdrojem chemických prvků těžších než kyslík, které se při výbuchu supernovy vytvářejí a hromadí se v rozsáhlých plynových a prachových mračnech, z nichž vznikají hvězdy druhé a dalších generací s planetárními soustavami. Veškerý vápník v našich kostech i veškeré železo v hemoglobinu naší krve vzniklo při supernoválním výbuchu. Výbuchy supernov jsou nutnou podmínkou vzniku života ve Vesmíru.

2.9.18.2. Akcelerace (zrychlování) rozpínání Vesmíru  

Všechna viditelná látka našeho Vesmíru tvoří pouhé 4 % hmotnosti Vesmíru. Tuto viditelnou látku tvoří hlavně vodík a hélium, pouhé 0,03 % tvoří všechny ostatní chemické prvky těžší než hélium. [116] Jsou tedy pouhou „nečistotou“ ve vodíkově-héliovém Vesmíru. Galaxie v našem Vesmíru se od sebe vzdalují stále se zvětšující rychlostí. Příčinou toho stálého zrychlování vzdalování galaxií je tzv. „temná hmota“ [117], správnější pojmenování je „temná látka“, která má, samozřejmě, podle Einsteinova vztahu jak pohybovou hmotnost m, tak i jí odpovídající totální energii E. Tato temná látka je v každém vakuu, lze říci, že temná látka vakuum vytváří. Zatím však neumíme změřit ani její hmotnost ani její energii. Temná látka, která obklopuje galaxie v gigantických halo, tvoří 23 (či 22) % hmotnosti našeho Vesmíru. Podle posledních astronomických pozorování vzdálených supernov se vyskytly určité indicie v souvislosti se zrychlováním expanze Vesmíru, že kromě tzv. temné (nezářící) látky se ve Vesmíru vyskytuje i tzv. „temná energie“, tvořící 73 (či 74) % hmotnosti Vesmíru [116], která vykazuje „antigravitaci“. Pod pojmem tzv. „temná energie“ se však nemíní energie odpovídající podle Einsteinova vztahu temné hmotnosti. Jde přesněji řečeno o „temné pole“, mající podle Einsteinova vztahu jak energii E, tak i hmotnost m, což však není ta zmíněná „temná látka“. Jelikož galaxie se od sebe vzdalují se stále vzrůstající rychlostí, znamená to, že náš Vesmír je otevřený. Bude tedy expandovat do nekonečna, jeho entropie bude stále růst a Vesmír se bude stále blížit stavu tzv. „tepelné smrti Vesmíru za nízké teploty“, tj. stavu s minimem pohybu, o teplotě blízké absolutní nule, tj. „nule Kelvina“ čili: minus 273,15oC a minimem jakýchkoliv změn. Přitom však tento stav tepelné smrti Vesmíru nikdy nebude zcela dosažen. Takže Vesmír se bude moci ve skutečnosti vyvíjet velmi dlouho, snad i do nekonečna, ovšem, po dlouhé věky ve stavu blízkém tepelné smrti. Avšak i dnes je vlastně už náš Vesmír ve stavu dosti blízkém „tepelné smrti“. Pouze necelé 3 kelviny, tj. necelé 3oC nad absolutní nulou! A nijak nám to nevadí.

 

2.9.19. Kvantová fyzika

Kvantová fyzika (dále jen KF) se rodila postupně během prvních tří desetiletí 20. století díky úsilí především těchto vědců: Max Planck, Albert Einstein, Niels Bohr, Werner Heisenberg, Louis de Broglie, Erwin Schrödinger, Wolfgang Pauli, Max Born, Paul Adrian Dirac, John von Neumann, Eugen Wigner, Richard P. Feynman, Linus Carl Pauling a jiní.

 

2.9.19.1. Tvůrci kvantové fyziky

Max Karl Ernst Ludwig Planck (1858 – 1947) narozen v Göttingen, německý fyzik, je jeden ze zakladatelů kvantové teorie. Pracoval do konce své vědecké kariéry v Berlíně. Roku 1899 objevil na základě studia záření černého tělesa Planckovu konstantu (2.9.16.3.) a Planckovy jednotky, udávající přirozená měřítka času, prostoru a hmotnosti. Objevil zákon vyzařování černého tělesa, což publikoval r. 1901. Za tento objev mu byla udělena v r. 1918 Nobelova cena. Pro vysvětlení zákona vyzařování formuloval hypotézu kvantování energie, jejíž skutečný význam však vysvětlil o čtyři roky později Albert Einstein, když předpokládal kvantování energie elektromagnetického pole a tím též vysvětlil fotoefekt, za což dostal Einstein Nobelovu cenu. Planck se pokusil přesvědčit Hitlera, aby změnil rasové zákony a ušetřil židovské vědce. V souvislosti s atentátem na Hitlera byl jeho syn Erwin v r. 1945 umučen Gestapem. [96, 97]

 

Niels Bohr (1865-1962) dánský fyzik, v r. 1913 s použitím Planckovy kvantové hypotézy propracoval model atomu vodíku a svými speciálními předpoklady položil základy kvantové mechaniky.

 

Louis-Victor de Broglie, (1892-1987) francouzský fyzik, objevil vlnovou povahu elektronů, čímž učinil důležitý krok ke vzniku vlnové mechaniky, kterou dále rozpracovali E. Schrödinger, M. Born, W. Heisenberg a P. Jordan. Každou pohybující se částici lze popsat asociovanou (přidruženou) hmotnou vlnou.

 

Ervin Schrödinger (1887–1961) rakouský teoretický fyzik, rozvinul kvantovou teorii, podle níž fyzikální formy hmoty mají jak částicovou, tak i současně vlnovou povahu. Sestavil parciální diferenciální rovnici Schrödingerovu, což je vlnová funkce charakterizující stav systému fyzikální formy hmoty.

 

Max Born (1882-1970) německo-anglický vědec,  podílel se na stavbě základů kvantové mechaniky. Navrhl, že druhé mocnina vlnové funkce ve Schrödingerově rovnici má význam hustoty pravděpodobnosti výskytu částice v daném místě. Zabýval se také poruchovou teorií v kvantové teorii.

 

Werner Heisenberg (1901–1976), byl německý fyzik. Ovlivnili jej A. Einsten, W. Pauli a zvláště vlnová mechanika E. Schrödingera. Společně s M. Bornem a P. Jordanem vypracoval v r. 1925 kvantovou mechaniku, vycházeje z výsledků Planckových, de Broglieho a N. Bohra. [75]

 

Richard Phillips Feynman (1918-1988), americký fyzik,  patřil k největším fyzikům 20. století.. V roce 1965 získal společně se dvěma dalšími fyziky Nobelovu cenu za fyziku, za vypracování techniky popisu reakcí elementárních částic poskytující alternativní náhled na chápání kvantové fyziky.

 

Linus Carl Pauling  (1901-1994) v roce 1931 použil kvantové představy pro výklad chemické vazby, čímž odstartoval závratný rozvoj kvantové chemie. [98]

 

2.9.19.2. Kvantová teorie

Kvantová fyzika (KF) je dosud nejpřesněji odzkoušenou a nejúplnější teorií v dějinách přírodovědy. Umožnila racionálně vyložit snad miliardu různých jevů a přitom vychází z minimálního počtu několika axiomů a základních tvrzení, které se vtěsnají na jedinou stránku!

 

Podle KF všechny fyzikální formy hmoty mají podvojný částicově-vlnový charakter. KF se týká především submikroskopických objektů (elementárních částic, atomů apod.) Některé jejich vlastnosti se projevují jako vlastnosti částic, jiné jako vlastnosti vln, ale žádná vlastnost se neprojevuje nikdy současně jako částice a vlny. Teď se snad zeptáte: a jaké je to doopravdy? Jsou hmotné objekty částice, nebo vlny? Ani jedno, ani druhé! Či obojí! Jejich skutečnou podstatu si dovedeme představit stěží. Pozorovat můžeme však jenom jejich chování v různých situacích.  U submikroskopických objektů (částic i polí) můžeme pozorovat jejich podvojný charakter, kdežto u běžných makroskopických předmětů, které vnímáme běžně svými smysly, pozorujeme pouze jejich charakter částicový, kdežto jejich vlnový charakter se projevuje tak nepatrnými jevy, že je nejsme schopni dnešními vědeckými metodami zjišťovat.

 

2.9.19.3. Heisenbergův princip neurčitosti

Příklad: elektron v atomu nemůže být záporně elektricky nabitou mikroskopickou kuličkou obíhající kolem kladně elektricky nabitého atomového jádra. Podle klasické fyziky by v tom případě vytvářel elektromagnetické pole, vyzařoval by energii a spadl by do středu atomu na jádro, tím by se taková částice elektricky vybila a z atomu by zůstaly neutrony. Tak tomu však ve skutečnosti není. KF vysvětluje stabilitu atomu následovně: Heisenbergův princip neurčitosti praví: čím větší je přesnost stanovení prostorových souřadnic částice, tím větší je neurčitost ve stanovení hybnosti této částice a naopak. Součin neurčitosti prostorové souřadnice: Δx a neurčitosti hybnosti Δi téže částice je roven Planckově konstantě h.:

                                               Δx. Δi = h

h = 6,626 068 96.10-34 J.s (tj. joule x sekunda).

V důsledku tohoto Heisenbergova principu neurčitosti, je neurčitost polohy elektronu v atomu tak velká, jako je atom sám! Elektron se tedy nepohybuje po určité dráze, ale můžeme si představit, že vytváří jakýsi elektronový oblak kolem jádra, jehož hustota nám udává pravděpodobnost výskytu elektronu (jako částice) v atomu. Přitom nejvyšší pravděpodobnost jeho výskytu, a tedy i nejvyšší hustota toho elektronového oblaku je v místech klasické Bohrovy dráhy daného elektronu. Následkem toho částice, např. elektron, se jeví jako  „rozmazaný“.  [118 až 120]

 

Neurčitost Heisenbergova principu se snažili někteří přívrženci filozofického idealizmu (1.) využít proti vědeckému filozofickému materializmu v tom smyslu, ze hmota je neurčitá, nedá se v prostoru stanovit přesně její přítomnost, a že vlastně objektivně ani neexistuje.

 

Je-li však pozorovatel s makroskopickým tělesem ve vzájemném klidu (tj. pohybuje-li se pozorovatel stejným směrem a stejnou rychlostí jako to těleso), může pozorovatel určit polohu tohoto tělesa v prostoru s naprostou přesností. Tvrzení některých přívrženců filozofického idealizmu, že se hmota nedá v prostoru přesně určit, je tedy naprosto nepravdivé.

 

2.9.19.4. Kvantová kosmologie a mnohost vesmírů

Vesmír je zřejmě mnohem větší, než se předpokládalo: žijeme uvnitř metagalaxie. Části vesmíru mohly vzniknout v různých místech velmi raného vesmíru. Celý vesmír by potom sestával z mnoha samostatných „minivesmírů“ čili „metagalaxií“ s různými vlastnostmi. Podle některých koncepcí kvantové kosmologie mohou všude a neustále spontánně (tj. „živelně“) vznikat „nové vesmíry„. Tyto vesmíry mohou mít nejrůznější vlastnosti, včetně různého počtu rozměrů (dimenze) prostoročasu. Celý vesmír se tak jeví jako kypící „pěna“ rozpínajících se „bublin“ – samostatných vesmírů, z nichž každý se řídí svými vlastními zákony své vlastní fyziky. Celý náš viditelný Vesmír je jen malou oblastí v jedné z těchto bublin. Jen velmi málo bublin má asi fyzikální a geometrické vlastnosti vhodné pro vytvoření složitějších struktur – galaxií, hvězd, planet a nakonec i života. Za „náš Vesmír“ považujeme  soustavu všech kosmických těles a polí, kterou je astronomie schopna obsáhnout svým výzkumem. Jsou předkládány hypotézy o existenci dalších vesmírů (prostoročasů). Tyto vesmíry mohou být nezávislé, nebo se dokonce mohou ovlivňovat, jako to předpokládají některé bránové nebo ekpyrotické kosmologické hypotézy. (2.10.6.) Pokud se některá z těchto hypotéz v budoucnu experimentálním pozorováním potvrdí, může se obsah pojmu vesmír dále měnit, nebo budeme mít řadu vesmírů či dokonce nějaký multivesmír. [121]

 

Koncepce více vesmírů předpokládá, že existuje mnoho různých vesmírů, při čemž život vzniká tam, kde jsou pro to vhodné podmínky. Ta vysvětluje zdánlivou unikátnost a specifičnost našeho Vesmíru. Inflační expanzí vhodných vakuových fluktuací může vznikat neomezené množství vesmírů s nejrůznějšími vlastnostmi fyzikálních interakcí, elementárních částic, strukturou rozložení hmoty, dynamikou expanze, dokonce i s různým počtem rozměrů prostoročasu. Většina z nich má takové vlastnosti, které neumožňují vznik života s vědomím a intelektem – jsou neantropické. Některé z nich však mohou být čtyřrozměrné, budou v nich podobné vlastnosti interakcí mezi elementárními částicemi jako v našem Vesmíru, budou dostatečně homogenní a izotropní, budou expandovat téměř kritickou (mezní) rychlostí. Jedním z nich je náš Vesmír, o němž víme, že je antropický (scopný vytvořit člověka); zda existují i jiné vesmíry, v nichž se vyvinul inteligentní život je otázka.

 

2.9.19.5. Antropický princip

Antropický princip uvádí, že fyzikální vlastnosti Vesmíru jsou takové, aby to bylo slučitelné se vznikem života. Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by člověk a jeho civilizace, takže otázka, proč je Vesmír takový, jaký je, by vůbec nevznikla. Antropický princip s kvantovou kosmologií a představou mnoha Vesmírů umožňuje odpovědět na otázku, proč je prostoročas právě 4-rozměrný (tj. 3+1-rozměrný). V prostoročasech o dimenzi menší než 4 totiž neexistuje gravitační přitahování mezi tělesy, takže nevznikají gravitačně vázané systémy jako galaxie, hvězdy a planety. V prostoročasech s počtem dimenzí větším než 4 sice gravitace existuje, ale intenzita polí klesá se vzdáleností rychleji nežli se čtvercem vzdálenosti, jak je tomu u nás, a proto nemohou existovat stabilní  systémy jako jsou atomy nebo planetární soustavy.

 

2.10. Významné hypotetické teorie dnešní vědy
Všechny další kosmologické koncepce mají zatím poněkud spekulativní charakter hypotéz a nejsou dostatečně ověřeny, i když, jak se zdá, jsou dosti pravděpodobné.

 

2.10.1. Podmínky pro život ve Vesmíru

Život potřebuje ke své existenci především zdroj energie a vhodný materiální nosič života. Zdroji zářivé energie ve Vesmíru jsou hvězdy a vhodnými materiálními nosiči, schopnými zajistit dlouhodobě stabilní podmínky pro časově náročný proces vzniku a evoluce života, jsou planety obíhající kolem některých hvězd. Zatím známe jediné místo, kde se vyvinul život. Je jím naše Země. Naše Sluneční soustava není však ničím výjimečným. Hvězd podobných Slunci jsou jen v Mléčné dráze miliardy, planetární soustavy kolem hvězd jsou přirozeným důsledkem jejich formování z rotujícího zárodečného obrovského vodíkového oblaku s menším, asi čtvrtinovým podílem hélia, nepatrně „znečistěného“ téměř stovkou ostatních chemických prvků, většinou ve formě prachu,  o celkovém podílu na hmotnosti hvězdy asi 1 %. Z této „nečistoty“ zárodečného oblaku vznikají pak planety, i planety podobné Zemi. Planety mimo Sluneční soustavu se nazývají extrasolární planety či zkráceně exoplanety. Na přímé pozorování exoplanet velikosti Země, zatím výkonnost současných dalekohledů nestačí. Existují však nepřímé metody detekce exoplanet.  Kolem některých hvězd byly již prokázány planetární soustavy, zatím jsme však schopni přímo pozorovat pouze velké planety, zpravidla několikanásobně větší než Jupiter. Byla však už zjištěna existence planety asi dvakrát větší než je naše Země. Avšak k tomu, aby se na nějaké planetě obíhající kolem určité hvězdy mohl vyvinout život, musí hvězda a příslušná planeta mít vlastnosti uvedené níže.

 

2.10.2. Vlastnosti hvězd a planet nesoucích život

Hmotnost hvězdy musí být v rozmezí asi 0,6 až 10 hmotností Slunce. Příliš hmotná hvězda spotřebuje své základní palivo, vodík, příliš rychle, než aby se stačil na některé planetě vyvinout život. Ve hvězdě s příliš malou hmotností by se nezapálila termonukleární reakce přeměňující vodík v hélium. Taková pseudohvězda je hnědý trpaslík, který by neměl dostatek energie k procesům nutným pro vznik života na svých planetách. I normálně fungující hvězdy s hmotností menší než si 60% hmotnosti Slunce mají tak nízký zářivý výkon, že příslušná ekosféra, tj. sféra okolo hvězdy,2 v níž je možný život, by byla tak blízko hvězdě a zaujímala by tak úzké rozmezí, že pravděpodobnost výskytu vhodné planety by zde byla velmi malá.

 

Stabilní svítivost hvězdy musí být minimálně po miliardu let téměř stále stejná. Velké výkyvy teploty na okolních planetách by neumožnily vznik a udržení stabilního života. Oběžná dráha planety musí být ve vhodné vzdálenosti tj. v ekosféře od hvězdy. Na blízkých planetách je příliš vysoká teplota, neumožňující vznik a trvání žádných složitých sloučenin. Na vzdálených planetách je zase teplota příliš nízká, takže složité biogenní reakce neprobíhají. Ekosféra je úzká.  Ve Sluneční soustavě jsou hranice ekosféry asi v rozmezí 140-170 milionů km od Slunce, tj. o šířce cca 20% vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha by měla být blízká kruhové, neboť silně excentrická dráha by vedla k velkým teplotním výkyvům, nepříznivým pro vznik a vývoj života.

 

Hmotnost planety musí být dostatečná, aby její gravitace udržela atmosféru. Příliš hmotné planety mají vysokou atmosféru, která vzbuzuje příliš vysoký tlak, neumožňující dostatečnou pohyblivost reakcí.

 

Voda v kapalném skupenství je další nutnou podmínkou vzniku života.  Je základním rozpouštědlem pro složité uhlíkaté sloučeniny, které zde mohou chemicky reagovat a vytvářet další složitější organické látky.

 

Na planetě musí být biogenní prvky – vodík, uhlík, kyslík, dusík, síra, vápník, fosfor a četné jiné. Kdo ví, zda to není většina chemických prvků periodické soustavy. Musí se tedy jednat o planety hvězd 2. či další generace. Na planetách kolem nejstarších hvězd 1. generace, složených jen z vodíku a hélia, život asi vzniknout nemůže.

 

Uhlík má totiž ze všech prvků nejbohatší možnosti snadných a stabilních vazeb s dalšími lehkými prvky (H, O, N, P, …), včetně možnosti tvorby řetězců a cyklů až do makromolekulární úrovně. Křemík neposkytuje zdaleka tak různorodé možnosti snadných vazeb s dalšími lehkými prvky, jako uhlík. Ve Vesmíru nebylo zjištěno významnější množství složitějších sloučenin křemíku, zatímco poměrně složitých sloučenin uhlíku, např. alkoholy, aminokyseliny, polycyklické uhlovodíky apod., bylo pozorováno ve Vesmíru velké množství. Křemíku je na naší Planetě nejméně stokrát více než uhlíku. Množství jeho sloučenin je zemské kůře mimořádně obrovské a přesto se život na Zemi na základě křemíku ani za 4,56 miliardy let nevyvinul.

 

I při těchto značně specifických požadavcích existují i v naší Galaxii pravděpodobně miliony hvězd vhodných vlastností, kolem nichž obíhají ve vhodných vzdálenostech planety požadovaných velikostí. Pokud vznikl život asi před čtyřmi miliardami let z neživé hmoty na Zemi, není žádný důvod, proč by nemohl vzniknout i jinde ve Vesmíru, byť v jiném čase a v jiné formě. Přírodní zákony, jimiž se hmota řídí, jsou všude ve Vesmíru stejné. Je proto pravděpodobné, že život vznikl na mnoha místech ve vzdáleném Vesmíru. [113 až 117]

 

2.10.3. Vznik života 

Vznik života, tj. jeho mechanismus není dosud do všech detailů vysvětlen. Nejvěrohodnější je evoluční teorie samovolného vzniku života z neživé hmoty chemickými pochody zde na Zemi, zvaná abiogeneze. Základy této teorie položil ve 30.letech A.I.Oparin, dále ji rozvíjeli jeho následovníci – J.Holdein, S.Miller, L.Orgel, S.Fox, S.Altman, T.Cech a další. V evoluční abiogenezi je zatím řada nevyjasněných otázek. Podle některých biologů jde zejména o problém velmi malé pravděpodobnosti takového procesu, než aby na to byl dostatek času od vzniku a vychladnutí povrchu planety Země. Tuhý povrch planety Země vznikl před 4,56 miliardami let a prvotní život se na Zemi objevil podle nálezů v Grónsku před 3,8 miliardami let a podle C. Sagana asi před 4 miliardami let, čili pouze asi 750 či dokonce za 550 milionů let! [122, s. 104] Přitom vzniku první buňky musela předcházet složitá a časově náročná „biokosmická příprava„. Extrémně malou pravděpodobnost vzniku života bychom mohli předpokládat, kdyby se život vytvořil pouhými náhodnými kombinacemi molekul. Ve skutečnosti však při tomto procesu pravděpodobně působily kromě těchto náhodných kombinací molekul i určité usměrňující výběrové efekty, které umožnily evoluci složitějších molekul. Tyto usměrňující výběrové efekty mohou být způsobeny jednak určitými autokatalytickými vlastnostmi polymerních řetězců makromolekul, jednak mohou souviset s termodynamicky nerovnovážnými procesy ve složitých reakčních směsích. Z termodynamického hlediska jsou takové jevy předmětem studia tzv. synergetiky, které se věnoval zvláště I.Prigogin. [113 až 116]

 

2.10.4. Panspermie

Panspermie je hypotéza předpokládající vznik života ve Vesmíru mimo Zemi. Tato hypotéza odsouvá do minulosti problém „nedostatku času“ potřebného pro vznik života zde na Zemi. Podle ní prvotní život vznikl během dřívějších mnoha miliard let ve Vesmíru mimo Zemi,  jeho zárodky (spóry – od toho  panspermie) se dostaly do kosmického prostoru a před asi 4 miliardami let mohly  dopadnout s meteority na Zemi. Zdá se, že tuto možnost zcela vyloučit nelze.  Pokud by se ale hypotéza panspermie potvrdila, pak v kombinaci s možnou abiogenezí by to mohlo znamenat, že život může být ve Vesmíru mnohem rozšířenější, než se dosud předpokládalo.

 

2.10.5.  Mimozemské civilizace

Kolem řady hvězd obíhají planety s vhodnými podmínkami pro život, z nichž některé jsou ještě o miliardy let starší než je Země. Není proto vyloučeno, že se tam případně v průběhu evoluce rovněž vyvinuli inteligentní tvorové, kteří by mohli vytvořit mimozemské civilizace. Objevit takové hypotetické mimozemské civilizace a případně s nimi navázat nějakou komunikaci je mimořádně obtížné. Mezihvězdné vzdálenosti k potenciálně možným místům mimozemských civilizací i elektromagnetický signál překonává mnoho desítek let i mnoho desítek či stovek tisíc let! Časové zpoždění komunikace může být srovnatelné se samotnou dobou existence jednotlivých civilizací. Obrovská časová měřítka evoluce hvězd způsobují, že případné civilizace v jednotlivých systémech se mohou časově minout i o mnoho milionů let. Jediným známým způsobem dálkové komunikace jsou rádiové signály o vhodných vlnových délkách, např. asi  18-21cm, což je záření vodíku a hydroxylové skupiny atomů OH, které dobře pronikají Vesmírem i atmosférou a jsou zachytitelné velkými radioteleskopickými anténami. Od šedesátých let běží některé projekty (SETI-Search for Extraterrestial Intelligence, FÉNIX, SERENGI) snažící se zjišťovat takové rádiové signály z Vesmíru, které by se nedaly vysvětlit přírodními astrofyzikálními zdroji, ale byly by „umělého původu“ – pocházely by od případné mimozemské civilizace. Zatím bezvýsledně.

 

Vzhledem ke skutečnostem zmíněným výše, nepřekvapuje též negativní výsledek pokusů aktivně vysílat rádiové signály či dokonce posílat poselství na materiálních nosičích v kosmických sondách mířících mimo Sluneční soustavu – jakousi vesmírnou „láhvovou poštou“, ovšem na nezměrně větším „oceánu“ prostoru, ke vzdáleným hvězdám. To vše předpokládá, že inteligentní život se vydal cestou technické civilizace, podobně jako v poslední době zde na Zemi. Avšak mimozemské civilizace se mohly vyvíjet např. cestou čistě biologického rozvoje a zdokonalování živých tvorů. Je však pravděpodobné, že tyto civilizace dojdou nakonec k nutnosti takového technického rozvoje, který by jim umožnil přežít i radikální změny přírodních podmínek, které nutně dříve či později  nastanou. [113 až 117]

 

2.10.6. Teorie strun a superstrun a  její tvůrci

2.10.6.1.  Tvůrci teorie strun a superstrun

John Henry Schwarz (*1941) americký teoretický fyzik, je považován za otce teorie strun.

 

Joël Scherk (1946-1980) byl fyzikem, který studoval teorii strun a teorii supergravitace.

 

John H. Schwarz s Joëlem Scherkem  roku 1974 ukázali, že struny mohou řešit spojení gravitace se silnou interakcí. Společně s Johnem H. Schwarzem vypočítali, že teorie strun je teorií kvantové gravitace.

 

Společně s  Eugene Cremmerem a Bernardem Julia Scherk zkonstruoval Lagrangeovu a supersymetrické transformace pro supergravitaci v jedenácti rozměrech, což je jeden ze základů M-teorie šili teorie superstrun.

 

Michael Boris Green (*1946) je anglický fyzik a průkopník teorie strun. Po mnohých létech spolupráce s J.H. Schwarzem oba  v r. 1984 objevili anomální rušení v teorii strun I. typu. Toto pochopení zahájilo první superstrunovou revoluci. Pracoval též na Dirichletových mezních podmínkách, které vedly k objevu “D-branes”, tj. “D-bran”. D – znamená rozměr (dimension), D1- je struna o 1 rozměru, D2 je plocha, D25 představuje 25 rozměrný prostor předpokládaný v bosonové teorii strun.

 

Michael Green a John Schwarz v roce 1984 ukázali, že struny mohou řešit spojení gravitace s kvantovou teorií a díky svému nenulovému rozměru, i problém kvantové pěny, která pro ně přestává být viditelná.

 

Edward Witten (*1951) pochází z Baltimore v USA, je jedním z nejvýznamnějších žijících fyziků a zřejmě vůbec nejcitovanějším z nich. V roce 1995 ukázal, že struny nemusí být jednorozměrné útvary, mohou být i dvoj-, troj- i vícerozměrné v mnohorozměrném prostoročasu. [123]

 

Derek John de Solla Price řekl v roce 1963: „Podle jakékoliv rozumné definice vědce lze říci, že dnes žije mezi osmdesáti až devadesáti procenty všech vědců, co kdy žili. A podle toho, co a jak se měří, hrubá váha vědy v lidských silách nebo publikacích se přibližně zdvojnásobuje každých deset až patnáct let.“ [76, s.41]

 

2.10.6.2.  Teorie strun a superstrun

Hypotetická, zatím nedokázaná teorie strun a superstrun prohloubí snad v budoucnu naše představy o materiálním Vesmíru.

 

Kdysi byli vědci přesvědčeni, že atomy jsou základní, dále nedělitelné stavební kameny Vesmíru. Když zjistili složení atomu, myslili si, že těmito základními stavebními kameny jsou protony a později kvarky. Podle teorie strun základním „stavebním kamenem“ Vesmíru je struna a materiální částice jsou různé stavy jediné struny. Doposud vědci předpokládali, že elementární částice hmoty lze považovat za body. Když se autoři snažili zahrnout do teorie strun gravitaci, ukázalo se, že tato představa bodů není možná. Proto vědci ji nahradili představou částic nikoliv bezrozměrných bodových, ale jednorozměrných, čili lineárních – čárových úseček, které nazvali strunami. Struny jsou úseky jednorozměrné křivky, nemají, samozřejmě žádnou tloušťku.  V nejslibnějších teoriích jsou tyto čárové úseky uzavřenými křivkami – smyčkami. Teorie má jediný vstupní parametr – napětí struny, jímž je Planckovo napětí. V teorii strun máme tedy jedinou základní strunu, která má různé vibrace, což se nám při pohledu z velké vzdálenosti a při dostatečně malých energiích, jeví jako rozdílné elementární částice. Struna kmitající jedním způsobem se jeví jako kvark, struna kmitající jiným způsobem se jeví jako foton, při jiných vibracích jako elektron a jiných jako graviton, což je hypotetická, zatím neobjevená částice, vyvolávající gravitaci. Excitace, tj. stavy vzbuzení o vyšších energiích různých elementárních částic jsou ve skutečnosti vyšší harmonické vibrace struny. Teorie strun by mohla být skutečným sjednocením všeho, protože všechny částice a všechna vzájemná působení (interakce) mezi nimi jsou vibracemi stále stejné struny. Teorie strun musí z principiálních důvodů předpokládat, že struny neexistují ve třech prostorových rozměrech, ale v devíti. Už Einstein ve své obecné teorii relativity, zavedl představu, že počet rozměrů prostoru se může být jiný nežli tři, a že další rozměry mohou být malé, kompaktní a svinuté.

 

Teorie superstrun (M-teorie) je tedy teorie smyček vibrujících v desetirozměrném prostoročasu, tj.v devíti prostorových a jednom časovém rozměru. [124]

 

Závěr o teorii strun a seperstrun: Pokud má být přesvědčivě dokázána platnost teorie strun jako  sjednocující teorie částic a sil mezi nimi, musí být jednou možné na jejím základě předpovědět určité známé skutečnosti a potvrdit tyto předpovězené skutečnosti experimentem. To zatím možné není,  neboť porozumění  teorii strun není u vědců dostatečné. Vědci jsou však přesvědčeni,  že to jednou možné bude. Teorie strun je tedy zatím experimentálně nepotvrzenou hypotézou.

2.10.7. Ekpyrotická kosmologie

Název ekpyrotická kosmologie je odvozen od představy řeckých stoických filozofů, podle nichž Vesmír cyklicky vzniká a zaniká ohněm. Ekpyrotická kosmologie byla v roce 2001 navržena týmem fyziků Paula Steinhardta, Justina Khoury, Neila Turoka a Burta Ovruta,  jako  alternativa  ke standardnímu  modelu  relativistické  kosmologie  (2.9.18.).

 

Teorie superstrun má některé zajímavé astrofyzikální a kosmologické důsledky, zatím ovšem rovněž na hypotetické úrovni. V oblasti fyziky černých děr se objevily některé nové pohledy na kvantově-gravitační efekty a termodynamické souvislosti. V oblasti kosmologie nejranějšího Vesmíru se diskutují hypotézy pre-bigbangové fáze Vesmíru, které jdou až za časovou magickou hranici velkého třesku. [125]

 

Standardní kosmologický model relativistické kosmologie se singularitou, velkým třeskem a s inflačním scénářem (2.9.18.) neřeší některé závažné otázky, jmenovitě:

– Proč se v počátečních stádiích Vesmír rozpínal a to dokonce

rychlostí vyšší, než je rychlost světla?

– Jaký je zdroj obrovské síly, která způsobila toto nadsvětelné

rozpínání Vesmíru? Proč tato síla působila jen po určitou dobu a pak

zmizela?

 

Ekpyrotická teorie se opírá o práce, které vycházejí z teorie superstrun (M-teorie). Nutno předeslat, že termín „brána“ je v tomto výkladu tenká struktura podobná membráně, ve vícerozměrném prostoru. Přitom termín brána je odvozen od termínu membrána. Podle teorie gravitace v milimetrovém měřítku je každý čtyřrozměrný bod v našem Vesmíru uzavřen v tenké vícerozměrné D-bránové stěně, kde D je počet dimenzí, čili rozměrů brány. Ekpyrotická kosmologie předpokládá, že Vesmír vznikl srážkou dvou membrán. Náš Vesmír je viditelnou membránou. Ekpyrotický scénář předpokládá existenci blízké „skryté membrány“ jiného vesmíru …, který je paralelní vůči našemu Vesmíru.  Na počátku, dokonce snad po velmi dlouhou dobu, byl náš Vesmír chladný, statický a prázdný. Srazil se s jinou membránou a touto srážkou se uvolnila energie, vznikla látka a vesmírná struktura. Tato srážka a toto rozpínání vedly ke vzniku rozpínajícího se Vesmíru, jaký dnes pozorujeme. Ekpyrotický scénář řeší všechny problémy velkého třesku bez nutnosti zavádět inflační fázi. Proto nevyžaduje záhadné síly, které inflaci zastavily. Tento scénář vývoje našeho Vesmíru je od určitých velmi vysokých teplot a později identický se standardním kosmologickým modelem relativistické kosmologie (2.9.18.1.). [125,  126]

 

Která představa je „správná“? 

Rozhodujícím kritériem úspěšnosti nějaké hypotézy je možnost experimentálního testování jejích předpovědí. Inflační model předpovídá „rudé“ spektrum gravitačních vln, jejichž intenzita klesá s klesající vlnovou délkou, zatímco ekpyrotický model předpovídá „fialové“ spektrum gravitačních vln, jejichž intenzita s klesající vlnovou délkou naopak roste. Proto studium spektra gravitačních vln z období krátce po vzniku Vesmíru by mohlo být rozhodujícím testem. Bohužel tyto jevy jsou příliš slabé na to, aby je bylo možné zjistit gravitačním detektorem. Další možností je detekovat optickou polarizaci kosmického mikrovlnného pozadí, které bylo vyvoláno jevy gravitačních vln dlouhých vlnových délek. Objev této polarizace by podpořil inflační model a vyvrátil by ekpyrotický model. Dosud  žádná taková polarizace nebyla pozorována. [126]

 

2.10.8. Teorie velkého sjednocení
Mezi částicemi fyzikálních forem hmoty působí čtyři druhy sil:

1. gravitační;

2. slabá nukleární, která ovlivňuje leptony, tj. elektrony, miony, tauony a neutrina; a též

kvarky;

3. elektromagnetická a

4. silná nukleární, která působí mezi nukleony, tj. protony a neutrony v atomovém jádře.

 

Steven Weinberg (*1933), americký fyzik, v r. 1979 získal (společně s Adbusem Salamanem a Sheldonem Glashowem) Nobelovu cenu za fyziku, za práci o sjednocení slabé a elektromagnetické interakce. Bylo dokázáno, že elektromagnetická a slabá nukleární síla jsou v elektroslabém vakuu silou jedinou. Takže dnes už máme pouze tři síly působící mezi částicemi fyzikálních forem hmoty.

 

Fyzikální vakuum není „prázdnotou“, ale je to hmotný prostor, obsahující možnost existence všech materiálních forem hmoty. Vakuum pulzuje v nekonečném vzniku a zániku struktur, virtuálních a skutečných částic. Ve skutečnosti žádná „prázdnota“, žádná „nicota“, ani „absolutní vákuum“ neexistuje! Tzv. „prázdný prostor“ je pouze myšlenkovou fikcí! Ve skutečnosti je reálně existující prostor vždy hmotný! Takže hmotné částice látky se nevytvářeji „z ničeho“, nýbrž vytvářejí se z hmotného prostoru! Jeho zhuštěním, zhutněním jeho energie i jeho hmotnosti.

 

Vlastnosti elementárních částic se mohou od sebe lišit v závislosti na typu vakua. Nevíme, kolik vakuí celkem existuje, ale podle částicové fyziky kromě našeho pravého vakua nejspíše existují nejméně dvě další.  My žijeme ve vakuu s nejnižší možnou energií, v pravém vakuu. [127]

 

Energie, a tedy i hmotnost, normálního pravého vakua nepatrná, je ekvivalentní hmotnosti tří vodíkových atomů na krychlový metr, tj. asi 5 kvadriliontin gramu na krychlový metr, čili  asi 5×10-24g/m3, t.j. asi 0,000 000 000 000 000 000 000 005 g/m3. [128].

 

V elektroslabén vakuu elektromagnetická a slabá interakce jsou stejně silné a projevují se jako součásti jediné sjednocené síly. V tomto vakuu mají elektrony nulovou hmotnost a nelze je odlišit od neutrin. Narážejí do sebe rychlostí světla a je nemožné, aby se staly součástí atomů. Není divu, že v tomto typu vakua nežijeme. Elektroslabé vakum nese obrovskou energii, a tedy i obrovskou hmotnost – asi 10 trilionů, tj. 10 milionů bilionů tun (1019 tun, a tedy zhruba hmotnost Měsíce) na krychlový centimetr. Tato vakua jsme v laboratořích nikdy nepřipravili: byly by k tomu potřeba energie daleko přesahující schopnosti současných technologií. [127]

 

Dalším druhem vakua je vakuum velkého sjednocení, vakuum, v němž jsou sjednoceny tři částicové interakce. V tomto vysoce symetrickém stavu jsou neutrina, elektrony i kvarky (z nichž se skládají protony a neutrony) vzájemně zaměnitelné. Zatímco elektroslabé vakuum docela jistě existuje, existence vakua velkého sjednocení je spornější. Částicové teorie, z nichž jeho existence plyne, jsou z teoretického hlediska pro vědce přitažlivé, ale týkají se extrémně vysokých energií a pozorovací důkazy jsou nedostačující a nepřímé. [127]

 

Podle „klasické“ fyziky, tj. fyziky před teorií relativity, existují jako základní „stavební kameny“ Vesmíru materiální částice, které se pohybují v prostoru, který je „jevištěm“ nebo „arénou“, v níž se částice pohybují, a který může být mimo částice „prázdný“. Částice kolem sebe vytvářejí pole, které se šíří prostorem a zprostředkovává interakci mezi částicemi. Tento přístup byl už dávno překonán obecnou teorií relativity.

 

Podle obecné teorie relativity, materiální částice vytvářejí strukturu prostoru, částice nelze oddělit od hmotného prostoru, přesněji: prostoročasu. Fyzikální formy hmoty působí na prostoročas a podle toho se prostoročas zakřivuje, a naopak prostoročas působí na fyzikální formy hmoty a určuje jejich pohyb.

 

Podle kvantové fyziky je všechno v pohybu, neexistují věci ani předměty, nýbrž existují pouze procesy. My si v mysli vytváříme časové úseky z proudu vývoje procesů a nazýváme je věcmi či předměty. Podle dialektiky (3.6.5.): každý jev, každá věc, každý předmět  je proces! Z vlastní zkušenosti víme, že byt, dům či auto, pokud se stále neudržuje a neopravuje, podlehne zkáze. Mění se, neboť všechny objekty, i ty zmíněné, jsou procesem.

 

Podle teorie velkého sjednocení by neměl existovat rozdíl mezi částicemi a polem. Tato teorie by byla základem celého Vesmíru, bylo by to souvislé „médium“ rozprostřené všude v prostoru, který by byl jeho vlastností. Částice by byly lokální zhuštění pole s koncentrovanou energií, a tedy i hmotností. Částice by vznikaly zhuštěním pole, které by se pohybovalo v prostoru a v čase a zanikaly by svým rozplynutím, „rozpuštěním se“ do vlastního pole. Všechno toto by se odehrávalo vlivem vnitřních zákonitostí evoluce unitárního pole.

 

Koncepce teorie velkého sjednocení vychází z předpokladu, že existuje jediné, zcela základní a vše zahrnující fyzikální pole, jehož projevem jsou všechna v přírodě pozorovaná pole – gravitační, elektromagnetické i pole silných a slabých nukleárních interakcí; že ve Vesmíru neexistuje nic než toto pole, které je nositelem všech přírodních jevů a z něhož je všechno složeno, všechny fyzikální formy hmoty, jak částice látky, tak i záření. Vědci usilují o vytvoření takovou teorii velkého sjednocení, ale doposud se jim to nepodařilo.

 

Albert Einstein pravil: „Na hmotu se můžeme dívat jako na vytvořenou takovými oblastmi prostoru, v nichž je pole nesmírně husté. V tomto novém druhu fyziky není místa pro pole ani pro hmotu, protože jedinou skutečností je pole“. Einstein má v tomto citátu zřejmě na mysli nikoliv „hmotu“ jako filozofickou „objektivní realitu“, ale „hmotu“ jako „látku“, tj. přesněji: „fyzikální formu hmoty existující za rychlostí podsvětelných“, tj. částice.  Ty jsou podle Einsteina  a podle teorie velkého sjednocení „součástí jednotného čili unitárního pole“.

 

Podle některých teorií fotony, včetně světla se nešíří přesně mezní rychlostí c, nýbrž rychlostmi nepatrně nižšími, nežli je tato mezní rychlost. Podle toho by skutečně nebyl podstatný rozdíl mezi částicemi látky a pole, neboť všechny tyto částice by se šířily rychlostmi podsvětelnými. To by odpovídalo názorům teorie velkého sjednocení.

 

Garrett Lisi (*1968), americký fyzik, údajně (ve svých třiceti letech)přišel na způsob, jak vysvětlit všechny fyzikální síly, včetně gravitace, jako různé projevy stejného základního principu.“ [128] Fyzikové se od Einsteinových dob pouštějí do tohoto problému poměrně s úspěchem, ale jen do jisté míry. Tak například, stále více komplikovaná teorie strun je jeden z hluboce abstraktních způsobů, jak se k řešení přiblížit. Aby měla matematický smysl, vyžaduje však Vesmír s 11 dimenzemi. Idea Lisiho je založena na výjimečně komplikovaném geometrickém tvaru, nazvaném E8. Jedná se o komplexní osmidimenzionální model s 248 body, o němž si její autor myslí, že by mohl popisovat základní geometrii Vesmíru. Myriády různých částic a sil, které vnímáme, by pak vycházely z tohoto modelu s podivně souměrnou geometrií. Nová teorie by mohla být ověřitelná snadněji nežli už zmíněná teorie strun, a to ve výkonném urychlovači částic Large Hadron Collider (LHC), který začal pracovat ve Švýcarsku v říjnu 2008, odstraňuje se však na něm závada a plného výkonu by měl dosáhnout v roce 2010. Teorie předpovídá existenci částic, které dosud  nikdo nikdy nezjistil, ale které by se, podle Lisiho, mohly v detektorech LHC objevit. Pokud se ukáže, že teorie surfujícího fyzika opravdu popisuje svět, pak příběh Einsteinova následovníka vstoupí do historie fyziky. Zatím nemáme zprávu, jak to dopadlo.

 

2.11. Základní období ve vývoji lidstva

Toffler, Alvin (*1928): americký futurolog rozeznává tyto vlny ve vývoji lidstva:

1.vlna: neolitická revoluce před 10 000 lety (přesněji: před 12 000, nebo snad i před 22 000 lety – viz stať 2.2.1.)  přechod od sběračsko-loveckého stádia k zemědělství a chovu dobytka;

2. vlna: průmyslová revoluce před 300 lety je počátkem průmyslové epochy, přechod od práce lidských a zvířecích svalů k masové průmyslové výrobě na základě nových zdrojů energie, rozvoj tržního hospodářství a masové spotřeby. To vyžaduje nutnost zavedení masového vzdělávání, zdravotní péče a šíření komunikace masovými médii;

3. vlna: informační revoluce od 60. let 20. století, má jako výsledek obrovské úspory energie a lidské práce, což umožňuje přechod k vyšším fázím demokracie, založených na intenzivnějších formách komunikace jednotlivců s politickými a kulturními institucemi (tzv. participační společnost) a zvýšení váhy a suverenity individuí vůči společenským strukturám a jejich nezávislost na prostředí jejich sociálního původu. Tato vlna obsahuje určitou dávku science-fiction. Je problém, zda tato periodizace platí obecně, či zda se jen týká euroatlantského kulturního okruhu. [78]

 

Industrializace se dá rozdělit do třech vývojových etap:

1. vědeckotechnická revoluce, která byla zahájena využíváním parního stroje v 19. století;

2. vědeckotechnická revoluce, která byla zahájena využíváním elektrického proudu na přelomu 19. a 20. století, a

3. vědeckotechnická revoluce, která byla zahájena s rozvojem informačních technologií koncem 20. století, a která splývá s informační revolucí.

Informační revoluce byla připravena teoretickými pracemi v matematické logice a v matematice ve 20. a 30. letech 20. století, spjatými s J. Neumannem  (1904-1958) a A.M. Turingem (1912-1954) (viz 2.9.15.) a realizována ve vývoji počítačů. Počítače byly nejdříve elektronková monstra, nyní mají mikročipy a integrované obvody. Dnešní počítače páté generace umožňují komunikaci s mluvenou řečí. [78]

 

Podle Rey Kurtzwaila by měla tzv. „umělá inteligence“, čili strojový intelekt předčit inteligenci lidskou kolem roku 2045. Avšak dnes ve vývoji strojového intelektu sílí přístupy, které na počítači modelují mozek jako síť neuronů, protože mezitím postoupil vývoj ve skenování mozku a zvýšila se kapacita počítačů, takže by k tomu mohlo dojít i dříve.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. Filozofie

Slovo filozofie znamenalo původně řecky: „lásku k moudrosti“. Dnes, přesně řečeno podle filozofického slovníku [5], je „filozofie forma společenského vědomí; na rozdíl od náboženství a mýtu čili pověsti, obecně každý teoreticky odůvodněný názor na celek světa a postavení člověka v něm“.

Pokud skutečně toužíme přiblížit se dokonalému poznání alespoň o nepatrný krůček blíže než naši předchůdci, nezbývá nám nic jiného, než vyzbrojit se nesmírnou trpělivostí a stejně jako všichni tvůrčí myslitelé před námi, vydat se na svízelnou, lopotnou a nikdy nekončící cestu k pravdě. Hned na začátku naší cesty je rozcestí a musíme si zvolit, kterou cestou se dáme. Myslitelé lidstva totiž v celé historii lidského myšlení vyklestili džunglí neznáma cesty dvě.

 

Jsou to:

– idealistické filozofie, které ve skutečnosti do vědy nepatří, i když se za vědu často považují, nýbrž jsou IDEOLOGIEMI,  snažícími se používat v poznávacím procesu kromě rozumu, též nezpochybnitelnou víru, která je zcela mimo vědu;

– racionálně empirická filozofie vědy, která při poznávání světa, tj. přírody, nepoužívá nezpochybnitelnou víru v poznávacím procesu a opírá se, jak už její název prozrazuje, čistě o rozum a o zkušenost, čili o empirii, včetně pokusů čili experimentů.

 

Zpochybnitelné tvrzení je takové tvrzení, které můžeme pokládat za pravdu, ale připouštíme, že (v budoucnu, za jiných okolností apod.) se může ukázat, že pravdivé není. Nezpochybnitelná víra vůbec nepřipouští, že by nemohla být nepravdivá.

 

Celá filozofie se podle toho štěpí na dva základní filozofické směry, které rozděluje jejich odpověď na základní filozofickou otázku: jaký je vztah hmoty (matérie, přírody, bytí) k vědomí (duchu, Bohu, myšlení), na filozofický idealismus a filozofický materialismus.


 

3.1. Filozofický idealismus

Filozofický idealismus je filozofický směr založený na představě, že vědomí je ve světě prvotní a určující, kdežto hmota je druhotná, na vědomí závislá a od vědomí odvozená, a že tedy podstata světa není hmotná čili materiální, nýbrž nehmotná, duchovní a tedy ideová (tj. myšlenková, proto idealismus), a idealista je ve filozofii filozof stranící filozofii idealismu.

 

Idealistické nevědecké filozofie založené též na iracionální víře, často obhajují náboženství nebo se pokoušejí sladit náboženskou víru s vědou. Na vytváření iracionálních filozofií se významně podíleli zejména: Platon, Aristoteles, Tomáš Akvinský, Locke, Berkeley, Fichte, Hume, Kant, Hegel, Schoppenhauer, Nietzsche, Bergson, Heidegger, Sartre a četní jiní.

 

Tím ovšem není řečeno, že by se v idealistických filozofiích nenašla zrnka pravdy, a že by tyto filozofie vůbec nepřispěly k vytváření a rozvoji filozofie věd. Kladem některých z těchto filozofií je např. skutečnost, že měly kladný vztah ke světu. Jak z historie náboženství a ideologií vyplývá, kladný poměr ke světu není samozřejmostí. I starořecká idealistická filozofie v čele s Platonem má svým racionalismem a kladným vztahem ke světu určitou nepřímou zásluhu na vytváření filozofického základu věd. Dalším kladem některých iracionálních filozofií je např. skutečnost, že zdůraznily, že rozum ve filozofii, ve vědě a v životě není zdaleka všechno, neboť duševní svět („duše“) člověka se skládá kromě rozumu a paměti též z vůle a emocí, které jsou neméně důležitými složkami jeho duševního světa, podle nichž se člověk někdy, a dokonce i častěji nežli rozumem, i proti svému rozumu rozhoduje. Bez silných emocí, bez pevné vůle, bez velké víry a přesvědčení ve smysluplnost svého jednání může člověk sotva něco pořádného vytvořit. Víra ve smysluplnost naší činnosti je motorem naší činnosti. To však nesouvisí bezprostředně s vědeckým poznávacím procesem, do něhož víra přístup mít nesmí!

 

Zvláště díky Sigmundu Freudovi (1856 – 1939) aj. věda a vědci dnes už objektivní význam emocí a vůle respektují a berou v úvahu dostatečně, o čemž svědčí rozsáhlé a stále úspěšnější pronikání exaktních věd do věd zabývajících se emocemi a vůlí, zvláště do psychologie, psychiatrie, psychoterapie, medicíny, sexuologie, pedagogiky, vědecké uměnovědy apod. Svědčí o tom též racionalizace a matematizace těchto vědních oborů. Následkem toho boj některých idealistických filozofií, např. nesystémové filozofie, za uznání omezenosti možností racionálního poznání, za uznání omezenosti možností vytváření systémů a za uznání neexistence ostrých hranic mezi jevy apod., je dnes doslova „úsilím vlámat se do otevřených dveří“ a dnes už tyto snahy nejsou aktuální, neboť už dávno přešly do všeobecného povědomí vědy i vědců a jsou pro racionální filozofii věd obvykle samozřejmostí.

 

Zhruba od konce 19. století dodnes filozofové vytvořili řadu filozofických směrů, včetně populárního existencialismu Martina Heideggera (1889–1976), Jean-Paul Sartra(1905–1980) aj., které však z hlediska vlivu na vývoj vědecké filozofie byly z velké části jalové a bezcenné.

 

Celkový dnešní společenský užitek z idealistických filozofií je proto poměrně malý. S grandiózními úspěchy racionálně empirické filozofie vědy, založené jedině na rozumu a zkušenosti se srovnávat vůbec nedá.

 

Idealistické filozofie mají závažné nedostatky principiální:

1. všechny idealistické filozofie se snaží do poznávacího procesu zanášet větší či menší měrou i víru, ačkoliv tato víra do poznávacího procesu evidentně vůbec nepatří: věřit lze totiž v cokoliv – to je prostor pro subjektivní libovůli a tím končí jakákoli věda; proto též žádný obor založený na idealistické filozofii, jako je teologie, astrologie apod., nemůže být vědou; pozor však: věda o náboženství – religionistika, věda o bibli – biblistika a podobné vědy mohou být stejně skutečnými racionálními vědami jako všechny ostatní vědy; avšak víra, zvláště víra nezpochybnitelná má vstup do vědy, tj. do vlastního vědeckého poznávacího procesu, co nejpřísněji zakázán!;

2. některé idealistické filozofie ve své kritice rozumu docházejí až k zavrhování rozumového poznání, k zavrhování vědy vůbec, stávají se tak vyloženě filozofiemi iracionálními (tj. „nerozumovými“); žádná z těchto filozofií a ideologií není společensky prospěšná a některé z nich jsou dokonce společensky značně nebezpečné: rasismus; religiózně nacionalistický fundamentalismus a terorismus;

3. iracionalita, tj. „nerozumovost“ obvykle „sklouzne“ a vyústí do nerozumu, někdy i do nerozumu hrůzného: „normální“ iracionální katolicismus sklouznul a vyústil do nerozumně hrůzné a bestiální inkvizice, do autodafé, do hrůzných a bestiálních veřejných upalování stovek a tisíců kacířů a čarodějnic, i do upálení Mistra Jana Husa, Giordano Bruna aj.; vyústil též do nerozumného boje proti Kopernikovi, Darwinovi, Freudovi, do boje proti nejcennějším vědeckým poznatkům a knihám, které dal na Index knih zakázaných a pálil je; a v podstatě do boje proti jakémukoli pokroku vůbec; s protestantstvím to bylo podobné; „normální“ iracionální islám sklouznul a vyústil do nerozumně hrůzného teroristického fundamentalismu; „normální“ iracionální Nietzsche sklouznul a vyústil do Rosenberga a nerozumně hrůzného nacismu; „normální“ iracionální utopický socialismus Saint-Simona, Louise Blanca a Owena, společně s „normálním“ iracionálním utopickým „vědeckým“ socialismem a komunismem Karla Marxe sklouznul a vyústil do nerozumně hrůzného „národního socialismu“ hitlerovců a do hrůzného komunismu Stalinova, Maova a Pol Potova.

 

Závěry k idealistické nevědecké filozofii

1. Některé druhy iracionálních ideologií mohou vážně ohrozit

existenci naší civilizace.

2. I když: „Život v nerozumu je nejpříjemnější!“ (Sofokles),

iracionálně, tj. nerozumově, a s tím souvisejícím nerozumem se

však k poznání pravdy přiblížíme sotva.

3. Je zřejmé, že filozofie vědy na idealistické filozofii být založena

    nemůže.

4. Jinou cestou než cestou racionálně empirické vědy se zřejmě ke

    skutečnému poznání pravdy přibližovat nelze!

 

3.2. Filozofický materialismus

Filozofický materialismus je filozofický směr založený na předpokladu, že hmota je ve světě prvotní a určující, kdežto vědomí je druhotné, od hmoty odvozené a na hmotě závislé, a že tedy podstata světa je hmotná, materiální (proto materialismus) a materialista je ve filozofii filozof stranící filozofii materialismu. Na filozofickém materialismu je též založena moderní racionálně empirická věda a její filozofie.

 

Krásná literatura – beletrie a lidé, kteří se nezabývají filozofií, rozumějí často pod pojmem idealista člověka majícího vznešené ideály a idealismus je tedy u nich touha a úsilí po vznešených ideálech. Ve filozofii se pojem idealismu v tomto významu neužívá! Podobně materialista je u lidí nezabývajících se filozofií, často požitkář, zaměřený jen na materiální požitky a výhody, případně jen na své „panděro“!, který nemá pro jakékoliv ideály žádný smysl. Takového člověka je správné nazývat materialistou vulgárním  takový materialismus se správně nazývá materialismem vulgárním. (Kromě toho je materialista též obchodník s barvami, laky a jinými technickými materiály.)

 

Ve filozofii existuje též materialismus mechanický, tj. materialismus, který se snaží vysvětlovat veškeré dění v přírodě na základě mechanických zákonů: např. živý organismus i člověka chápe jako složitý mechanický stroj apod. Tento mechanický materialismus byl pokrokem vědy dávno překonán. Dnešní vědecký materialismus není materialismem mechanickým. Určitou vědeckou cenu má ovšem ve vědě materialismus fyzikální, který se snaží např. vysvětlovat chemii zákony fyzikálními. Pokud se setkáváme se snahami vysvětlovat např.  společenské jevy na základě biologie, a tedy redukovat společenské zákony na  zákony biologické, biologické zákony na zákony chemické a chemické na fyzikální, jde o filozofický redukcionismus.  Tyto snahy jsou v některých případech plodné. Dnes ještě sice nemůžeme zcela redukovat zákony biologické na zákony chemické, ale jsme už dosti blízko vysvětlování chemických zákonů na základě zákonů fyzikálních. Hranice mezi fyzikou a chemií se dnes postupně stírají. Některé zákonitosti biologické, například přenos dědičné informace pomocí DNA a RNA, jsou už dnes úspěšně vykládány chemicky. Ovšem redukovat společenské zákonitosti na zákonitosti biologické, nehledě na snahy nacistů, nelze, pokud nemáme na mysli takové triviálnosti jako je např. pud sebezáchovy apod.

 

Čistou, absolutní pravdu o světě, o přírodě „znají“ jen šarlatáni, včetně šarlatánů všech věr a náboženství. Jejich víra je pevná a neměnná. Ve skutečnosti však čistou, absolutní pravdu o světě, o přírodě, tj. objektivní realitu světa nejsme schopni a principiálně nikdy nebudeme schopni cele postihnout svým lidským poznáním, které není a nemůže být správné absolutně, ale může být správné pouze relativně. Proto věda nic pevného, nic absolutního znát nemůže a ani nezná: ani absolutní prostor, ani absolutní čas, ani absolutně pravdivé lidské poznání, ani Archimedův absolutně pevný bod ve Vesmíru. Věda je sice zřejmě v podstatě správným obrazem světa, ale tato správnost je pouze relativní, nikoliv absolutní. Správnější způsob odhalování pravdy o světě než vědu však neznáme. Díky rozvoji věd se můžeme absolutní pravdě během celé existence lidstva ve svém poznání pouze přibližovat. Pokud se držíme vědy a nikoliv nevědeckých, iracionálních (nerozumových) idealistických idejí, pak známe „absolutní pravdu o světě“, tj. objektivní realitu či přírodu, sice jen nedokonale a nevíme, do jaké míry ji známe, avšak její obraz si stále více upřesňujeme.

 

Poznámka:

Je nutné si uvědomit, že nezpochybnitelná víra do vědy nepatří! Podle některých pojetí všeobecné víry uvedených v kapitole 1.1. by snad i jakési „zpochybnitelné víry“ mohly existovat. Avšak takové „zpochybnitelné víry“ jsou nutně nestabilní a snadno sklouznou a stanou se vírami nezpochybnitelnými. Proto se vědec raději jakékoliv víře ve vědě vyhýbá. Vědec má raději vědecký názor, předpoklad, domněnku či hypotézu, ale „vědecká víra“ by byla jakousi zrůdou. Vždyť předpoklady, domněnky, hypotézy apod. mohou „zpochybnitelné víry“ plně nahradit. Takže věda žádné víry v poznávacím procesu nepotřebuje! V odborné praxi však mnozí vědci nejsou schopni přesně oddělit svůj názor, předpoklad, domněnku či hypotézu od víry. Ty snadno „sklouznou“ a stanou jejich osobní vírou, která jim pak brání přijat nové, někdy správné myšlenky a tím se brzdí pokrok ve vědě. Příkladů je nepřeberně: většina vědců, i biologů ve 2. polovině 19. století nebyla schopna přijat Darwinovu evoluční teorii (2.9.8., 3.3.1.), mnozí fyzikové začátkem 20. století nebyli schopni přijat Einsteinovu speciální teorii relativity, dokonce ani vědci rozhodující o udílení Nobelových cen za fyziku neudělili Einsteinovi v r. 1921 tuto cenu za teorii relativity, ale za vysvětlení fotoefektu, ačkoliv význam teorie relativity byl pro fyziku nesrovnatelně větší než vysvětlení fotoefektu.  A zase naopak Einstein (2.9.16.) se nemohl smířit se statistickými principy kvantové mechaniky, je znám jeho výrok: „Bůh nehraje v kostky!“, apod. Tím chtěl Einstein říci, že kvantová teorie zavádí do vědy nahodilost a nahodilost do vědy skutečně nepatří. Ovšem nahodilost v kvantové teorii je spoutána fyzikálními zákony a taková nahodilost do vědy patří!  Nic lépe nesvědčí o tom, že jakákoliv víra ve vědě škodí! Avšak vědci jsou lidé a lidé nejsou dokonalí.

 

3.3. Filozofie, které ovlivnily vznik   

       vědeckého světového názoru

Vznik dnešní filozofie vědeckáho světováho názoru, tj. vědeckého materializmu ovlivnil darwinismus (3.3.1.), marxistický dialektický a historický materialismus (3.3.2.1.), pozitivismus, empiriokriticizmus a neopozitivizmus (3.3.3.), objev radioaktivity (2.9.13.) filozofie Alberta Einsteina a jeho teorie relativity (2.9.16., 3.3.4.), kvantová fyzika (2.9.19.), kybernetika (2.9.15.) a významné hypotetické teorie dnešní vědy (2. 10.).

 

3.3.1. Darwinismus a neodarwinismus

Charles Robert Darwin (1809–1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie – darwinizmu (2.9.8.).

 

Darwinizmus  je odvětví biologie, které studuje zákonitosti historického vývoje živých organizmů. Podle základních principů darwinizmu se organizmy  v přírodě mění vlivem okolního prostředí, což způsobuje variabilitu organizmů; následkem přírodního výběru některé organizmy v daném prostředí obstojí lépe než jiné a  vlastnosti, které indivíduum získalo se prenášejí na potomstvo dědičností. Dědičnost zajišťuje kyselina deoxyribonuklová (DNA), případně ribokukleová (RNA), které jsou základem všech živých organizmů.

 

Darwinovu evoluční teorii, vysvětlující vznik nových druhů, lze poněkud zjednodušeně charakterizovat jednak dědičností podmíněnou přirozenou variabilitou v rámci každého druhu a zadruhé přírodním výběrem života nejschopnějších variant. Darwin se stal jedním z nejvlivnějších vědců moderní doby. Tím, že vysvětlil i vznik člověka přirozenou evolucí z živočišných předků podobných d,nešním lidoopům, mocně otřásl náboženským názorem. Spoluobjevitelem „darwinismu“ je Darwinův mladší kolega  Alfred Russel Wallace (1823-1913). Ačkoli Wallace byl, možná trochu neprávem, vždy ve stínu slavnějšího Darwina, byl jeho neúnavným podporovatelem; Wallaceovým nejcitovanějším dílem byla ostatně kniha „Darwinism“. [130]

 

Darwin neobjevil evoluci, nýbrž přirozený výběr. O evoluci psal poprvé v r. 1809 J.B. Lamarck a později též F.W.J. Schelling. Předchůdcem Darwina byl také Darwinův děd, Erasmus Darwin, a řada dalších. Tito předchůdci Charlese Darwina však mylně předpokládali, že se dědí vlastnosti získané během života (např. namáhají-li se systematicky určité svalové partie, přenese se nějak jejich posílení i na potomstvo). Ch. Darwin toto vysvětlení zpočátku rovněž přijímal. Darwinova teorie platí pro evoluci mikroorganismů, kdežto u vyšších organismů byla změněna. Darwin předpokládal, že dědičnost u pohlavně se rozmnožujících organismů je „měkká“, tj. že se vlohy pro jednotlivé vlastnosti zděděné po obou rodičích průměrují. Tak by však z populace rychle vymizela jakákoliv variabilita. Teprve objevy genetiky Georga Mendela (1822-1884) stanovily, že dědičnost je „tvrdá“, tj. že se mohou průměrovat jenom účinky vloh obou rodičů, a že s vlastními vlohami potomka se nic neděje. To ukázalo, že Darwinova teorie by mohla být správná.

 

Ve třicátých létech 20. století vznikl neodarwinismus.  Podle neodarwinismu darwinismus nelze redukovat na tezi o „boji o přežití nejschopnějších“. Strategie evolučního úspěchu mohou být rozmanité. Nejen „přežití nejsilnějšího“, ale také např. určitá altruistická spolupráce mezi jedinci určitých druhů, nebo sázka na obrovské množství potomků, z nichž přežije jen nepatrná část. K výběru úspěšných dochází též sexuálními preferencemi, o kterých psal už Darwin. Např. zásadní význam může mít třeba i skutečnost, že ptačí samičky dávají přednost samečkům s červeným nebo žlutým kroužkem okolo oka.[130, 131]

 

Neodarwinisté ukázali, že z hlediska rozrůzňování jsou podstatně důležitější děje než přirozený výběr. Je to především náhoda, která vede u makroevoluce ke vzniku malého počtu klíčových novinek a též k náhodným vymíráním druhů i velkých vývojových větví následkem přírodních katastrof. V mikroevoluci se projevuje jako čistě náhodná fixace některých variant genu lišícího se od jiné varianty téhož genu (čili tzv. „alel“), a to jak neutrálních, tak i škodlivých alel, které jsou náhodou na chromozomu poblíž výhodných mutací.

 

Živé organismy vykazují jednak organizovanost, a jednak komplexitu čili složitost (což není totéž jako organizovanost). Organizovanost i komplexita (viz 3.5.3.) se v průběhu evoluce zvyšují následkem několika procesů: Darwinovou selekcí, ale i tříděním z hlediska stability, dále pasivní evolucí a tzv. „efektem zdi“.  Pasivní evoluce je v podstatě „fušerské zaplátování“ chyb v biologických organismech, které vznikají při evoluci, což je v biologické evoluci obvyklé. „Efekt zdi“ lze vysvětlit takto: jestliže v pohybu populace určitým směrem brání neprostupná bariéra, posunuje se populace ve směru od ní. V evoluci organismů může být tou neprostupnou bariérou například minimální komplexita (složitost) nutná pro fungování živého organismu.

 

Ernst Mayer ve třicátých létech 20. století ukázal, že u pohlavně se rozmnožujících druhů je hlavním problémem vzniku nového druhu vytvoření dostatečně silných reprodukčních bariér, schopných zabránit výměně genů, a tedy i stírání rozdílů mezi vznikajícími druhy. Tou překážkou může být zpravidla překážka přírodní: izolace nových druhů řekami, vysokými pohořími, vzdáleností apod.

 

Teorie tzv. „sobeckého genu“ [132] překonala předpoklady Darwina i neodarwinistů založené na druhové soutěži jedinců o co největší biologickou zdatnost.  Podle této teorie u pohlavně se množících organismů je motorem evoluce soupeření různých variant téhož genu o předání co největšího počtu vlastních kopií do dalších generací. Pouze v některých případech je toto soupeření genů provázeno darwinovskou soutěží o co největší biologickou zdatnost jedinců  v rámci druhu.

 

Jaroslav Flegr, autor knihy „Zamrzlá evoluce“ [131] uvádí v této knize velmi provokativní a kontroverzní hypotézu. Většina druhů vyšších organismů není podle Flegla „evolučně plastická“, nýbrž „evolučně zamrzlá“, čili: při změně prostředí se zpočátku částečně pozmění, čím více se však jejich vlastnosti odchylují od původního stavu, tím větší kladou odpor tlaku změny prostředí, až na tento tlak přestanou odpovídat vůbec, takže nakonec vyhynou.  Organismy rozmnožující se nepohlavně jsou „plastičtější“, což jim umožňuje obsazovat extrémnější prostředí a využívat neobvyklé přírodní zdroje, to však ohrožuje možnost jejich dlouhodobého soužití s druhy jinými. Ekologický úspěch invazních druhů by mohl být způsoben tím, že následkem jejich genetické izolace od mateřské populace a své nízké genetické variability, vyplývající z malého počtu zakladatelské populace, mohly přejít zpět do stavu evoluční plasticity a mohly se tak stát schopnějšími konkurence oproti svým evolučně zamrzlým konkurentům. Zamrzlá plasticita umožňuje zřejmě existenci pomalých evolučních trendů, často mnohonásobně přesahujících obvyklou dobu života druhu. Rozdíl mezi živočišnými druhy schopnými snadné domestikace či chování v zajetí a takovými, s nimiž nic takového (tj. domestikaci) provádět nelze, je snad způsoben větší evoluční plasticitou prvních, kdežto druhé jsou asi evolučně zamrzlé. Domestikovatelné druhy by měly být mladé a být součástí vzájemně křižitelných druhů a u rostlin by to měly být druhy množitelné nepohlavně nebo aspoň samoprašné (které např. opylují vajíčko svého květu). Ty jsou chovány přednostně v laboratořích. [131]

 

Odpůrci darwinismu (zvláště v USA) kreacionisté (5.3.4.) a zastánci teorie inteligentního designu  považují v evoluční biologii za zcela falešné téměř všechno. Zpochybňují veškerou paleontologii, dokonce i datování stáří hornin pomocí radioisotopových metod. Uvádějí, že celý darwinismus stojí na vědomých podvodech. Kreacionisté nemohou překousnout hlavně skutečnost, že by se člověk měl „vyvinout z opice“. Analýzy genómu člověka a jiných primátů ukazují, že mezi člověkem a šimpanzem je z biologického hlediska menší rozdíl nežli mezi šimpanzem a jeho druhým nejbližším příbuzným primátem – gorilou. Přes značný odpor „vědeckých“ i společenských konzervativců byla Darwinova-Wallaceova teorie poměrně rychle vědeckými kruhy přijata, Darwin se stal slavným a je pochován ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobu Isaaca Newtona.

 

Darwinismu se dostalo obrovské podpory po objevení molekulárních principů dědičnosti a mechanismu vzniku dědičných variant (mutací). Dnes je evoluční biologie a vznik druhů v podstatě darwinovským mechanismem mezi odborníky naprosto dominantním názorem a nemají s ním problémy ani věřící, včetně Vatikánu. [130]

 

Mnohý z čtenářů se může ptát, zda člověk na základě darwinismu a neodarwinismu je či není logickým a zákonitým vyústěním evolučního vývoje od vzniku prvních forem života. Skutečnost, že člověk existuje a že na této Planetě není tvor vývojově vyšší než člověk, nás nutí ke kladné odpovědi na tuto otázku. Tím však není řečeno, že vývoj přírody na naší Planetě musel nutně a v každém případě vyústit v člověka vůbec a člověka našeho druhu homo sapiens zvláště. V druhohorách po miliony let vládli na souši naší Planety dinosauři a savci byli zcela okrajovou, málo významnou živočišnou skupinou. Koncem druhohor, před 65 miliony lety dopadlo na naši Zemi kosmické těleso, které způsobilo globální katastrofu a pravděpodobně i vyhynutí většiny velkých živočišných druhů, včetně dinosaurů. Po této události se savci dokázali na rozdíl od dinosaurů na nové podmínky adaptovat. Díky tomuto náhodnému procesu se evoluce dostala na jinou kolej a pokračovala až do podoby, jak ji známe dnes. Kdyby nedošlo k dopadu zmíněného kosmického tělesa na naši Planetu, vypadalo by dnes vše určitě jinak. Člověk by nemusel vůbec existovat, mohl by se vyvinout tvor s intelektem z docela jiného druhu, nebo by Planeta mohla být bez intelektu vůbec.

 

Darwinismus svojí evoluční teorií podpořil myšlenku, že vědomí muselo ve vývoji Vesmíru vzniknout. Trvalo to 13,81 miliardy let [111], než od vzniku Vesmíru vědomí na naší Planetě vzniklo. Hmotný Vesmír byl tedy prvotní a vědomí druhotné. Myšlenka evoluce byla v dalším zobecněna na princip evoluce (4.2.) platný v celé přírodě: evoluci nepodléhá pouze živá příroda, ale i příroda neživá, celý Vesmír, celá příroda.

 

3.3.2. Marxismus

Marxismus vytvořil Karl Marx (1818–1883), se svým spolupracovníkem Friedrichem Engelsem (1820–1895).

 

Marxismus více než století ovlivňoval historii světa, a značně ji ovlivňuje doposud. Vysvětlení je zřejmé: dvě ze tří základních součástí marxismu: marxistický světový názor a marxistická politická ekonomie obsahují, kromě některých nedostatků, též racionální a vědecky cenné poznatky. [135] Třetí základní složka marxismu: tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus, je naprosto iracionální a nevědecká, a diskredituje marxismus jako celek. Může být a taky byla použita jako mystifikace, a mystifikace je úspěšnější, je-li částečně pravdivá. A tak tomu v marxismu skutečně je.

 

Marxismus ovlivňoval od devadesátých let 19. století naše dělnické hnutí i některé české intelektuály. T. G. Masaryk napsal: „Plato byl mým prvním a hlavním politickým učitelem; po Platovi Vico, Rousseau, Comte, Marx a jiní.“  [133] (Podtrhl J.B.) Marxismus se zdiskreditoval tím, že se stal oficiální ideologií komunistických stran, které jej proměnily v jakési dogmatické ateistické náboženství.

Marxismus sestává ze tří zdrojů a ze tří součástí. [134]

První jeho součástí je marxistický světový názor dialektický a historický materialismus. Marx navázal na dialektiku Georga Wilhelma Fiedricha Hegela (1770–1831) (2.9.7.), jehož dialektiku značně zjednodušil a oprostil od idealismu, a na materialistickou filozofii Ludwiga Feuerbacha (1804–1883).

Druhou součástí marxismu je marxistická politická ekonomie, navazující na anglickou klasickou ekonomii Adama Smitha (1723-1790) a Davida Ricardo (1772-1823), zejména na jejich pracovní teorii hodnoty. (2.9.10).

Třetí součástí marxismu je tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus, navazující na francouzské utopické socialisty Henri de Saint Simona (1760 – 1825), Françoise Marie Charlese Fouriera (1772 – 1837) a Louise Blanca (1811 – 1882), a na anglického utopického socialistu Roberta Owena (1771 – 1858).

 

3.3.2.1. Dialektický a historický materialismus

Ačkoliv většina marxistického učení je ideologií nevědeckou, marxistický světový názor – dialektický a historický materialismus měl v době svého vzniku zásluhu na postupném vytváření vědeckého světového názoru. Marxův dialektický a historický materialismus měl být původně zcela otevřeným systémem, který se měl měnit s každým významným vědeckým objevem a s každou významnou společenskou událostí. Pokud by se tak důsledně dělo, měl marxistický světový názor ve své době právo na označení „světový názor vědecký“. To se však v praxi komunistických a jiných marxistických stran, které jej přijaly do své oficiální ideologie, ani zdaleka nedělo. Následkem toho jejich „diamat“ degeneroval. Pokud však oprostíme původní dialektický a historický materialismus od nánosů dogmatismu všeho možného druhu, které jej více než půl druhého století deformovaly, pak vidíme, že dialektický a historický materialismus se stal v době svého vzniku východiskem  pro vytvoření moderního vědeckého světového názoru.

 

Moderní vědecký světový názor nemůže, samozřejmě, ustrnout na názorech Karla Marxe, ale musí být obohacen o vše kladné, co vývoj filozofie a vědy od té doby přinesl.  Na materialistické filozofii (1.), na pouhé skutečnosti, že bytí, objektivní realita je prvotní a vědomí druhotné, se nic měnit nedá. Změnily se však podstatně  představy o Vesmíru a jeho materiálnosti (1.3. až 1.5.). Byl vytvořen obecný princip evoluce (2.). A značně pokročila metodologie vědy (3.).

 

3.3.2.2. Marxistická politická ekonomie

Základem marxistické politické ekonomie je pracovní teorie hodnoty Adama Smitha, která velmi dobře, lépe nežli jiné teorie hodnoty, vysvětluje zhodnocování zboží nekvalifikovanou až středně kvalifikovanou prací. Při vysvětlování zhodnocování zboží vysoce kvalifikovanou prací dochází pracovní teorie hodnoty do problémů: jak zhodnocují zboží např. vynálezci převratných vynálezů v informační technologii apod.?

 

Objevem nadhodnoty odhalil Marx podstatu kapitalistického nespravedlivého rozdělování společenského produktu, čili tzv.  „vykořisťování“.

 

Německý filozof  Hans Joachim Störig (*1915) v hodnocení Karla Marxe píše: „Marx jako první a v plném rozsahu poznal význam ekonomické základny společenského života, fakt třídního boje v dějinách a vliv těchto faktorů na kulturní a duchovní vývoj. Ani jeho protivníci nepopírají, že toto poznání má naprosto zásadní význam. V tom je jeho velká a trvalá zásluha.“ [30]

 

3.3.2.3. Základní chyba marxismu:

             tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus

Třetí základní složka marxismu: tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus, je ve skutečnosti socialismem a komunismem utopickým, který s vědou nemá nic společného. Tímto „vědeckým“ socialismem a komunismem se budeme zabývat blíže.

 

Tzv. „vědecký“ socialismus a komunismus obsahuje nevědecké teorie, např. o historické úloze proletariátu a dělnické třídy, o jejím poslání uskutečnit proletářskou revoluci apod. Marx nepochopil, jak velký význam bude mít v poměrně blízké budoucnosti vzdělání a vysoká kvalifikace. Marx nemohl pochopit význam informační technologie (IT), kybernetiky apod. ve výrobě a hlavně Marx proto nemohl pochopit, že význam dělnické třídy – proletariátu  v dalším vývoji kapitalismu neporoste, nýbrž,  že se bude snižovat!

 

Třídní boj považuje marxismus za nejvýznamnější a rozhodující hybnou sílu v dějinách lidstva. Je pravda, že třídní boj v dějinách svůj význam má, ale často bývají významnější boje a války mocensko kořistnické, jako byly například všechny imperialistické a koloniální války, první světová válka a též druhá světová válka ze strany Německa a jeho spojenců. Dnešní islámský terorismus má sice také třídní pozadí, avšak tento teror je veden téměř výhradně osobami střední třídy a často i osobami prominentního postavení v muslimské společnosti (Bin Ladin aj.). A nad jeho třídním charakterem naprosto převládá charakter náboženský a arabsko-etnický či jiný etnický. I když boje a války dějiny ovlivňují významně, hlavní hybnou silou dějin nejsou. Tou je – v duchu správně chápaného marxistického historického materialismu – vývoj ekonomický.

 

Už v lůně feudalismu vznikala města, v nichž kvetla řemesla a obchod. Tržní hospodářství měst bylo nesrovnatelně produktivnější a výnosnější nežli hospodářství na feudálních velkostatcích. Městská buržoazie sílila hospodářsky, až v buržoazní revoluci zvítězila a vytvořila kapitalismus. Podobné příklady z dějin zobecnil marxismus v zákon vzniku nového společenského řádu, který má skutečně vědeckou platnost, a který lze zjednodušeně formulovat asi takto: „Hospodářská základna každého nového, produktivnějšího a tudíž vývojově vyššího společenského řádu vznikala vždy živelně a vyvíjela se jako embryo už v lůně společenského řádu předchozího, a nový společenský řád se potom zrodil sociální revolucí.

 

Bylo by tedy logické očekávat, že i socialismus, který se má podle marxismu zrodit z kapitalismu, měl by vzniknout právě podle tohoto zákona. Kupodivu, zde dělá marxistická teorie „vědeckého“ socialismu a komunismu“ překvapivý a naprosto nezdůvodnitelný kotrmelec: při přechodu od kapitalismu k socialismu tento marxismem objevený, znamenitý a vědecky cenný zákon historického materializmu prý vyjímečně platit nemá! Socialismus prý nemá vzniknout z kapitalismu živelně, ale má vyplynout uvědoměle z „vědy“, tj. z teorií klasiků marxismu-leninismu, tvůrčím způsobem rozvíjených marxisticko-leninskými komunistickými stranami, a má být nastolen socialistickými revolucemi vedenými těmito marxisticko-leninskými stranami, aniž by se před tím vytvořila jeho hospodářská základna v lůně kapitalismu!

 

Zde nutno vysvětlit pojem „živelnosti“. Cena zboží na trhu vzniká „živelně“, tj. všichni účastníci trhu, všichni, kdo nabízejí zboží i poptávku po tomto zboží na základě svých zkušeností a vědomostí, uvažují, zda směnu zboží realizovat a za jakých podmínek. „Živelnost“ je tedy v tomto případě výslednicí kolektivní zkušenosti a moudrosti všech účastníků trhu.

 

Socialistická revoluce má zajistit převzetí politické moci z rukou buržoasie do rukou proletariátu, který se má stát novou vládnoucí dělnickou třídou. Ačkoliv ve všech historických změnách společenského řádu revoluce převzetím politické moci vždy končila, při přechodu od kapitalismu k socialismu má politickým převzetím moci sociální revoluce započít! To, co je na marxistickém historickém materialismu vědecky opravdu cenné, je postaveno na hlavu! Nově vzniklý socialistický řád má tedy po socialistické revoluci určitou dobu „viset ve vzduchoprázdnu“, neboť nemůže spočívat na ekonomické základně, která ještě vůbec neexistuje!

 

Místo „živelnosti“ při vzniku nového řádu, tj. místo výslednice moudrosti všech členů společnosti, teorie „vědeckého“ socialismu a komunismu dává přednost „moudrosti“ jednotlivců: dávno mrtvých klasiků marxismu leninismu a „moudrosti“ členů úzkých ,diktátorských junt, poklonkujících zpravidla jedinému, často naprosto nevzdělanému a omezenému diktátoru, který se zmocnil diktatury ve straně a ve státě tím, že jako vojevůdce v revoluci měl ve vhodnou chvíli na vhodném místě pod svým komandem dost ozbrojených sil (Stalin, Mao, Pol Pot), nebo byl do čela vazalské satelitní komunistické strany dosazen vůdčí komunistickou stranou Sovětského svazu za svou „věrnost a spolehlivost“ (Dimitrov, Gottwald, Husák), nebo se dostal do čela komunistické strany a státu jen proto, že vhledem ke své neškodnosti či neschopnosti žádné ze soupeřících kariéristických frakcí uvnitř komunistické strany nevadil (Zápotocký, Novotný, Jakeš).

,

Po vítězné socialistické revoluci mělo podle marxismu nastat přechodné období diktatury proletariátu. O diktatuře proletariátu by se snad dalo hovořit v době Pařížské komuny v r. 1871. To však bylo období krátké (asi 10 týdnů) a plné zmatků. Jinak se po vítězných socialistických revolucích všude přešlo k diktatuře „špiček“ vedoucích komunistických stran a diktatura proletariátu se stala pouhou zástěrkou diktatury těchto oligarchů. Postupně pak přecházela často diktatura oligarchů v neomezenou diktaturu jednotlivců: Stalin, Mao, Kim Ir-sen apod.

 

Proti teorii „vědeckého“ socialismu a komunismu lze uvést následující vědecké argumenty.

 

Dlouhodobá společenská praxe je nejvyšším kriteriem správnosti každé teorie. Tuto vědeckou zásadu marxismus vždy zdůrazňoval. Ani za tři čtvrtiny století po socialistické revoluci socialismus nebyl schopen dosáhnout vyšší společenské produktivity práce nežli měl kapitalismus. V tom tkví hlavní příčina neúspěchu socialismu. Na rozdíl od kapitalismu, jehož hybnou silou, „motorem“ pokroku ve výrobě je nemilosrdná tržní konkurence, u socialismu konkurence není žádná. „Motorem“ pokroku v socialismu měla být kritika a sebekritika. Tu však autoritativní diktátorský režim prakticky vyloučil. A i kdyby ji v oblasti ekonomiky (kde jsou však její hranice s politikou?) nevyloučil, kritika a sebekritika nemilosrdný konkurenční boj nahradit nemůže. V socialismu rozhodují o obrovských hodnotách socialistického státu politici a byrokraté, kteří nejsou osobně zainte,resováni na prosperitě, nýbrž jedině na svém společenském postavení a na svém podílu na moci. Dochází k plýtvání a korupci v obrovském, celospolečenském měřítku. „Socialistické plánování“ je prováděno voluntaristicky, bez ohledu na základní zákonitosti socialistické ekonomiky, kterou ostatně ani nikdo pořádně neformuloval ani neznal. Kromě toho, charakter socialistického, byť i silně omezeného trhu, je stejně jako každá tržní záležitost příliš složitý, než aby se dal spoutat svévolnými politickými požadavky. Výsledkem byl za socialismu chronický nedostatek zboží všeho druhu. Socialismus trvale zaostával za kapitalismem snad ve všem. Nestal se motorem ani vědeckého, ani technického, ani hospodářského, ani sociálního, ani kulturního pokroku. Většina „odrůd“ socialismu, včetně těch nejvyspělejších: sovětská, středně a východně evropská, jugoslávská a mongolská, nebyla schopna trvale mírově soutěžit s kapitalismem a zhroutila se. Čína a Vietnam sice pomalu a váhavě, ale stále více otevírají dvéře jejich stále úspěšnějšímu kapitalistickému podnikání a je zřejmě jen otázkou času, kdy jejich socialistické hospodářství bude pohlceno kapitalismem zcela. Nejchudší socialistické státy: Severní Korea a Kuba se drží tvrdé protikapitalistické linie, hlad je však brzy donutí dát se na čínskou cestu.

 

Praxe 74 let úsilí komunistických stran a vlád, v čele s Komunistickou stranou Sovětského svazu, zaměřené na vytvoření nového socialistického společenského řádu v globálním měřítku, ukázala, že teorie marxistického „vědeckého“ socialismu a komunismu o přechodu od kapitalismu k socialismu je chybná.

 

V dnešním kapitalismu zatím nepozorujeme nejmenší zárodky žádného nového hospodářského sektoru, kapitalismu cizího, daleko produktivnějšího než je kapitalismus sám. Nepozorujeme zatím žádné „embryo“ nového, vyššího společenského řádu. Proč? Příčinou změny společenského řádu byla vždy skutečnost, že existující řád nebyl schopen dále zvyšovat společenskou produktivitu práce. Pokud tuto funkci společenský řád v historii plnil, nikdy se v něm nevytvořilo produktivnější „embryo“ nového společenského řádu a starý řád nikdy ze scény neodcházel! Přes četné obtíže a krize, z nichž se však doposud kapitalismus vždy vymanil a které ostatně provázely lidstvo v celé jeho historii, dnešní kapitalismus umožňuje nejen stále vysoký, ale dokonce i stále se stupňující růst produktivity společenské práce! A to je rozhodující! Následkem toho k likvidaci kapitalismu nejsou zatím žádné důvody, které by byly v souhlasu s objektivně platnými zákonitostmi vývoje společnosti, objevenými marxismem!

 

K tomu několik poznámek:

Nic netrvá věčně, ani kapitalismus. I když otázky spojené s ukončením jeho vývoje nejsou aktuální, neexistuje ve skutečnosti naprosto žádný důvod k předpokladu, že by marxistický zákon historického materialismu o vzniku nového společenského řádu, uvedený výše, neplatil i pro přechod od kapitalismu k dalšímu, nám zatím neznámému, postkapitalistickému, skutečně vývojově vyššímu společenskému řádu. Až začne chronicky stagnovat růst společenské produktivity práce v globálním měřítku a začnou se objevovat živelně vzniklé zárodky nekapitalistického hospodářství, produktivnějšího, nežli je hospodářství kapitalistické, bude správné jejich rozvoj všestranně podporovat.

 

Jako každé lidské dílo, i kapitalismus má kromě předností též mnoho stinných stránek: je nespravedlivý, vykořisťuje a často i ponižuje člověka. Pokud bychom jej moralizovali, jeví se jako naprosto „nemorální“. To vše značně působí na city lidí. Mnoho lidí kapitalismus hluboce nenávidí a těžko bychom hledali přívržence a obhájce kapitalismu, který by kapitalismus opravdu „miloval“. Stinné stránky kapitalismu a emoce však racionálním, vědeckým důvodem pro likvidaci kapitalismu být nemohou! Uvržení svobodného člověka z pravěké beztřídní prvotně pospolné společnosti do nevolnictví a zotročení vykořisťovalo a ponižovalo člověka nesrovnatelně více nežli dnešní kapitalistické vykořisťování. Toto zotročení však vedlo k všestrannému pokroku společnosti: k rozvoji výrobní techniky, hospodářství a kultury; umožnilo materiálně výhodnější a bezpečnější existenci obrovským seskupením kmenů a národností v rozlehlých starověkých despotických a otrokářských říších. Z celé severní poloviny Afriky a z Předního východu se do starověkého Egypta hrnuly masy svobodných kmenů a národností za lepším bydlem „pod knutou faraónů“. Svědectví o tom nám podává i biblický příběh o Josef,ovi Egyptském. Ani hladová, holá existence takových obrovských množství lidí by v primitivní svobodné beztřídní společnosti nebyla vůbec myslitelná. Zotročení člověka umožnilo též vznik a rozvoj písma a dokonce i vznik a první rozvoj vědy! Ve svých časově vzdálenějších důsledcích pak nakonec vedlo zotročení člověka před úsvitem dějin paradoxně i k dosažení vyššího stupně spravedlnosti, svobody a důstojnosti člověka: bez antického otroctví by totiž nebylo dnešní evropské kultury.

 

Uvržení svobodného člověka primitivní beztřídní společnosti do nevolnictví a jeho zotročení před úsvitem dějin bylo v souladu s obj,ektivně platnými zákonitostmi vývoje lidské společnosti, které nelze idealisticky moralizovat. Stejně nelze idealisticky moralizovat ani stinné stránky dnešního kapitalismu. Svévolným zničením kapitalismu v SSSR a jiných socialistických státech nebylo dosaženo vyššího stupně spravedlnosti, svobody ani důstojnosti člověka, ale stavu opačného. Cesta k vyšší spravedlnosti a svobodě přes svévolné zničení kapitalismu nevede, neboť to není v souladu s objektivně platnými zákonitostmi vývoje lidské společnosti. Socialismus měl taky mnoho stinných stránek a nakonec jej většina lidí nenáviděla. To však též nemůžeme moralizovat a to jistě samo o sobě není důvod k odstranění socialismu. Socialismus však nepřekonal kapitalismus ve společenské produktivitě práce. A to historie odpustit nemůže a neodpouští. Ani socialismu to neodpustila. Kapitalismus funguje, ne sice bezchybně, ale nesrovnatelně lépe nežli socialismus, který nefungoval téměř v ničem a nakonec se zhroutil.

 

Nový, vývojově vyšší společenský řád je nesmírně atraktivní pro lidi, kteří se nebojí nového. Už jsme uvedli příklad starověkého Egypta, do něhož se hrnuly svobodné kmeny Afriky i Asie. Do středověkých měst se hrnuli podnikaví lidé a zběhlí poddaní z feudálních panství, čemuž marně bránili feudálové přísnými zákony a tresty. O nesmírné atraktivitě kapitalismu USA, která trvá už dvě století, se nemusíme šířit. U socialismu pozorujeme jev právě opačný: schopní, kvalifikovaní a iniciativní lidé hromadně ilegálně prchali a prchají od r. 1917 dodnes ze socialistických států do států kapitalistických.

 

Zvláště v posledních desítiletích v rozvinutých kapitalistických státech vývoj směřuje ke stále vyššímu uplatňování spravedlnosti, svobody a důstojnosti člověka, ke stále většímu respektování základních práv člověka, které byly za socialismu hrubě pošlapávány.

 

Už jsme zapomněli, že hlavní příčinou našich dnešních hospodářských a politických obtíží tkví ve svévolném zničení kapitalismu v Československu po květnu r. 1945 a po únoru r. 1948. Dnes sklízíme často hořké plody toho, co jsme tenkrát zaseli. Jít voluntaristicky proti objektivně působícím, „železným“ zákonům vývoje společnosti se nevyplácí. Každý dělá chyby, někdy i těžké. Moudrý si je přizná, poučí se z nich, raději pozdě než nikdy, ale hlavně: nesetrvává v nich!

,

3.3.2.4. Závěry o marxismu:

Marxistická filozofie – dialektický a historický materialismus se stal východiskem pro vytvoření vědeckého světového názoru.

 

Marxistická politická ekonomie odhalila na základě pracovní teorie hodnoty podstatu nespravedlivého rozdělování společenského produktu („vykořisťování“) za kapitalismu,

 

Praxe ukázala, že marxistická teorie „vědeckého“ socialismu a komunismu o přechodu od kapitalismu k socialismu je chybná a byla vymyšlena nikoliv na základě marxismem poznaných a vědecky platných objektivních zákonitostí vývoje společnosti, ale naopak v rozporu s těmito zákonitostmi, zcela iracionálně a účelově tak, aby teoreticky ospravedlnila bolševickou revoluci a budování socialismu, což chtěli bolševici svévolně provést a taky provedli v době, kdy ani podle marxismu pro to objektivní podmínky vůbec nebyly, neboť společenská produktivita práce kapitalismu chronicky nestagnovala, ale naopak, stále se stupňovala, což trvá dodnes. Ze stejného důvodu a stejně účelově si Lenin vytvořil teorii o možnosti vítězství socialismu v jedné zemi – a dokonce tak zaostalé, jakou bylo carské Rusko, ačkoliv i klasikové marxismu předpokládali, že socialistická revoluce, aby měla vůbec šanci zvítězit a trvale se udržet, musela by zvítězit při nejmenším v zemích, které byly v jejich době hospodářsky a kulturně nejpokročilejší: v Anglii, Francii, Německu apod. Že tato Leninova teorie byla chybná – o tom snad dnes už nepochybují ani komunisté. ,,

 

Tzv. marxistický „vědecký“ socialismu a komunismu není socialismem a komunismem vědeckým, nýbrž pouze dalším v řadě socialismů a komunismů utopických!

 

Jediným způsobem, jak skutečně uspíšit vznik nového, vývojově vyššího, zatím neznámého, hypotetického postkapitalistického společenského řádu, je urychlovat rozvoj kapitalismu tak, aby dospěl co nejdříve ke konci svého vývoje.

 

Činnost dnešních komunistických a některých levicových stran, zaměřená na vytvoření předpokladů pro vznik socialistického společenského řádu podle teorií iracionálního marxistického „vědeckého“ socialismu a komunismu, jakož i činnost některých iracionálních levicových hnutí (proti „globalismu“ apod.), působí proti objektivně platným zákonům vývoje ,lidské společnosti, rozvoj kapitalismu brzdí a je proto i z hlediska nedogmatického marxismu chybná, protipokroková (reakční) a společensky škodlivá.

 

Největší anglický filozof 19. století Herbert Spencer (1820-1903) (2.9.8.) ve svém díle „Pokrok, jeho zákon a příčiny“ poukazoval a kritizoval Bismarckovy (1815-1898) tendence ke státnímu socialismu. Jeho kritika je vlastně i skvělou kritikou našeho státního „reálného“ socialismu!  Předpověděl, že:

1. státní rozdělování podle potřeb by vedlo k odstranění soutěživosti a úpadku,

2. stát by se pokoušel řídit komplikovaný hospodářský organismus, což by vedlo k ochromující vládě totální byrokracie,

3. důsledkem by byla společnost „včel a mravenců“,

4. vůdcové sledující osobní zájmy by nemuseli čelit požadavkům dělníků, vzrostla by jejich moc a vytvořila by se nová aristokracie,

5. to vše by vedlo k omezování osobní svobody. [30]

Vývoj komunistického „reálného socialismu“ a fašismu ve 20. století potvrdil tyto Spencerovy geniální předpovědi.

 

3.3.3. Pozitivismus, empiriokriticizmus

          a neopozitivizmus

3.3.3.1. Pozitivismus

Vědeckou filozofii a vědecký světový názor rozvíjeli  přírodovědci, ať už uvědoměle, čí neuvědoměle – svou vědeckou prací a též  pozitivisté.

 

Autorem názvu pozitivismus je francouzský filosof Auguste Comte (1798–1857) (2.9.11.). Pozitivismus vycházel z osvícenství a navázal na Francise Bacona (2.9.3.). Byl reakcí na francouzskou revoluci, bojoval o zachování revolučních vymožeností, proti přílišné spekulativnosti německé filozofie a romantickému pojetí vědy.

 

Podle pozitivismu lze poznat jen to, co nám dává zkušenost prostřednictvím smyslových údajů, nikoliv však podstaty věcí, které jsou podle pozitivismu nepoznatelné. (To poslední je nevědecký agnosticismus.) Pozitivismus se zabývá výhradně tím, co je užitečné a drží se toho, co lze přesně definovat. Omezuje filozofii a vědu na říši jevů. Můžeme se pokusit uspořádat jevy podle určitých zákonů, na základě toho předvídat budoucnost a tak ji ovlivňovat. Smyslem každé vědy je vědět, abychom mohli předvídat: „savoir pour prévoir“. [30, 74] Věda má úkol: zjišťovat zákony a vytvářet pojmy. Pozitivismus odmítá teologii a metafyziku. Veškeré poznání má sloužit praxi.

 

Úspěchy reálných věd přispěly k jejich vydělení z filozofie. Vedle jednotlivých věd nezůstala již filozofii žádná možnost odůvodněně vypovídat o skutečnosti – takže filozofie se stává základním výzkumem, teorií či filozofií vědy a logikou. Nastupují hypotézy zákonů, jejichž správnost lze ověřit pozorováním a experimentem. Na prvém místě stojí požadavek vědeckosti, která má být zaručena empirickou, experimentální ověřitelností.

 

3.3.3.2. Empiriokriticizmus

Ve druhé polovině 19. století pozitivismus ožil v empiriokriticismu rakouského fyzika a filozofa Ernsta Macha (1838-1916) (2.9.11.). Odmítnutím absolutního prostoru přispěl k pozdější formulaci teorie relativity A. Einsteinem (2.9.16.). Za rozhodující filozofickou zásadu a současně za základní princip vědy považoval Mach princip ekonomie myšlení. Hlavní otázka jeho filozofie byla vztah vědy a skutečnosti a úloha zkušenosti v poznání světa. Vědecké zákony považoval za „omezení, která předepisujeme pod vedením zkušenosti našim očekáváním“, tj. za hypotézy, jejichž organizujícím principem, tak jako v celé oblasti myšlení je požadavek co nejjednoduššího popisu zkušenosti. Ústřední téma jeho úvah je proto smyslová zkušenost: v duchu soudobého atomismu předpokládá, že každý komplex je rozložitelný na již nerozložitelné elementy, jimiž jsou v případě zkušenosti počitky, jež chápe jako neutrální entity*), které nejsou ani psychické, ani fyzické. Teprve komplexy počitků se v závislosti na okolnostech stávají buď psychickými nebo fyzickými entitami. Uvažovat o samostatných metafyzických podstatách (materiálních nebo ideálních) považoval za myšlenkově neekonomické. Machovy myšlenky značně ovlivnily filozofy logického positivismu  Vídeňského kruhu [2, s.: 253] a kromě jiného i A. Einsteina (2.9.16.).

Pozn. pod čarou:

*) Entita je označení neurčeného útvaru ať již skutečného, nebo pouze domnělého či předpokládaného, například matematická čísla, fyzikální veličiny a jiné abstrakce.

 

3.3.3.3. Neopozitivismus

Neopozitivismus (též logický pozitivismus, logický empirismus) – je označení filozofie Vídeňského kruhu. [2, s.: 293] Filozofové a filozofující vědci sdružení ve Vídeňském kruhu byli: M. Schlink, R. Carnap, O. Neurath, V Kraft, K. R. Popper a jiní. Názorově navazovali na myšlenky tradičních empiristů J. Locka, G. Berkelyho, D. Huma, J. St. Milla. Dalším předchůdcem neopositivistů byl E. Mach, a to ve svém empirickém východisku. Vývoj tohoto filosofického proudu zahrnuje širší časový i prostorový rámec: Vídeňský kruh, berlínská škola, lvovsko-varšavská logická škola a vlivy na filosofii v USA ve 40. až 50. letech. Novopozitivisté sami se považovali za vědecké filozofy a pozitivistická filozofie se stala synonymem pro vědeckou filozofii. [129] Od staršího pozitivismu 19. století se neopozitivismus liší tím, že dává přednost významu moderní logiky a její aplikaci na řešení filozofických problémů.

3.3.3.4. Neopozitivismus volá po jasnosti

„V úzké souvislosti s prací v odborných vědách vznikl nový způsob filozofování, zejména v matematice a fyzice. … přísný a zodpovědný základní postoj vědeckého badatele byl vyžadován i u filozofů, zatímco dříve se postoj filozofa spíše blížil postoji básníka. To mění nejen styl myšlení, ale i stanovení cílů; jednotlivec se už nepokouší odvážným činem vystavět celou budovu filozofie, nýbrž každý má své místo v rámci celkové vědy. Pro fyziky a historiky je takový postoj samozřejmý. Ve filozofii jsme však byli svědky skutečnosti (která musí na lidi vědeckého smýšlení působit skličujícím dojmem), že totiž bylo po sobě a vedle sebe zřízeno velké množství navzájem neslučitelných systémů. Pokud bude mít jednotlivec ve filozofické práci pouze dílčí úlohu, jak je tomu ve speciálních vědách, věříme, že budeme moci pohlížet do budoucnosti s větší důvěrou: pomalu, opatrnou nadstavbou se bude získávat poznatek za poznatkem; každý připojí jen to, za co může zodpovídat a co může ospravedlnit před všemi spolupracovníky. Tak se pečlivě přidává kámen ke kameni a zřizuje se bezpečná stavba, na níž může pracovat každá následující generace.“

 

Následkem toho se vylučuje spekulativní a básnická práce z filozofie. Vylučuje se celá metafyzika – její teze nelze totiž logicky ospravedlnit.

 

„Každá vědecká teze musí být schopna logického zdůvodnění; to však neznamená, že by (toto zdůvodnění) muselo být racionálně nalezeno. Základní postoj a směr zájmu nevzniká prostřednictvím myšlenek, nýbrž je podmíněn pocity, pudem, vlohami, životními podmínkami. Platí to nejen ve filozofii, ale i v nejracionálnějších vědách: ve fyzice a v matematice. Rozhodující však je, že se fyzik při zdůvodňování teze neodvolává na něco iracionálního, nýbrž že podává čistě empiricko – racionální zdůvodnění. Totéž se vyžaduje i ve filozofické práci. Praktické zacházení s filozofickými problémy a nalézání nových východisek nemusí probíhat čistě myšlenkově, nýbrž bude vždy určeno instinktivně, bude používat nazíravé intuitivní prostředky. Zdůvodnění se však musí uskutečňovat před fórem rozumu; nesmíme se tu odvolávat na potřeby mysli. Také ve filozofii máme ,potřeby mysli‘, ale ty se týkají jasnosti pojmů, čistoty metod, solidnosti tezí a spolupráce, do níž se individuum zapojuje.

 

Nemůžeme si zamlčovat, že proudy, které se brání takovému postoji, mají dnes právě ve filozoficko-metafyzické a religiózní oblasti opět velký vliv. Co nám však přesto v našem volání po jasnosti dává naději, že pronikneme k vědě oproštěné od metafyziky? Je to názor, nebo, opatrněji řečeno, víra, že tyto síly patří minulosti. Pociťujeme vnitřní příbuznost postoje, který je základem filozofické práce, s duševním postojem, který se projevoval ve zcela jiných oblastech života; tento postoj pociťujeme v proudech umění, zvláště architektury, a v hnutích, která usilují o smysluplné utváření života osobního i společenského, výchovy a vnějších řádů v celku. Zde všude pociťujeme tentýž základní postoj, tentýž smysl myšlení, které všude usiluje o jasnost, a přece přitom poznává ne zcela postižitelnou spleť života, která usiluje o pečlivost v jednotlivostech a zároveň v celku, o jednotu lidí a zároveň o volné rozvíjení jednotlivce. Naše práce je vedena vírou, že toto smýšlení patří budoucnosti.“ [90, s. 65-6; 136, s. 76]

 

3.3.3.5. Přehledné údaje o neopozitivismu,
             čili o „zkušenostně vědeckém poznání“

„Filozofie neopozitivismu čili též logického pozitivismu se stala zkoumáním základů, a to jak matematiky, tak i fyziky. Zatímco ověřování matematických výroků se provádí logickými postupy, v přírodních vědách se uskutečňuje prostřednictvím pozorování a experimentu. Přitom jako vědecké lze akceptovat pouze takové výroky, které jsou buď zdůvodnitelné čistě logicky, nebo ty, které se potvrzují zkušeností. Je možné přijímat i hypotézy, pokud je principiálně možné jejich empirické ověření. Protože metafyzické výroky tuto podmínku nesplňují, nelze je tedy ověřit, jedná se o výroky beze smyslu, o pseudoproblémy. Po vzoru matematiky a zkušenostních věd se filozofie musí stát exaktní vědou a musí stejně jako ony přinášet trvalé výsledky.“ [90, s.75] Novopozitivisté se snažili vytvořit jednotnou vědu.

3.3.3.6. Závěr k neopozitivismu

Hlavní myšlenky neopozitivismu: skutečným poznáním je poznání vědecké. Jedině věda může dosáhnout věrohodných výsledků, majících objektivní platnost a pravdivost. Metafyzika byla zamítnuta zcela. [77] Neopozitivismus jako filozofický směr zanikl s rozpadem Vídeňského kroužku. Byl však velmi užitečný pro další rozvoj filozofie věd.

 

3.3.4. Filozofie Alberta Einsteina

Albert Einstein (2.9.16.) byl jako fyzik důsledným a revolučním vědeckým racionalistou a významně přispěl k vytváření racionální vědecké filozofie.

 

Na žádost novinářů, aby jim sdělil podstatu své obecné teorie relativity ve dvou větách, odpověděl Einstein: „Doposud si lidé mysleli, že když z vesmíru odstraníme veškerou hmotu, zbude tam prázdný prostor a čas. Přišel jsem jen na to, že prostor a čas zmizí s hmotou.“ [137]

 

V jeho pojetí čas a prostor jsou dvěma stránkami jediného a vzájemně neodlučitelného prostoročasového („časoprostorového“) kontinua, které je rovněž dále neodlučitelně vázáno na fyzikální formy hmoty, které s prostoročasem tvoří tedy vzájemně neodlučitelnou jednotu, a tedy prostoročas je hmotný! To svědčí o Absolutně „nehmotný“, „prázdný“ prostor, tj. prostor bez hmoty je sice běžnou abstrakcí, ale pokud ji považujeme za realitu, pak jde o omyl, falešnou fikci existující pouze v naší představě, která v reálném světě, tj. v přírodě, ve vesmíru nemůže existovat, neboť sám prostor, sám vesmír je hmotný a prostor a čas, či lépe prostoročas je vlastností hmoty. Následkem toho i v „absolutním“ vakuu musí být určitá zásoba fyzikální formy hmoty, a tedy i její hmotnosti a energie.

 

Pokud tedy někdo říká, že částice látky mohou vzniknout z „ničeho“, nemá pravdu, neboť ony vznikají z hmotného prostoročasového kontinua. Energie, a tedy i hmotnost krychlového metru normálního pravého vakua je údajně stejná jako hmotnost tří vodíkových atomů, tj. asi 5 kvadriliontin gramu, čili asi 5×10-24g/m3,  nebo též: asi 0,000 000 000 000 000 000 000 005 g/m3. [128] To se nám může zdát málo, avšak v kosmických objemech to znamená obrovskou, „kosmickou“ hmotnost. Svět, vesmír podle Einsteinovy teorie, není nic než energie stále se měnící ve svém pohybu a ve svých evolučních změnách. Einstein ztotožňoval fyzikální formy hmoty s energií, v dialektické jednotě s prostoročasem. Látku, tj. hmotu existující při rychlostech podsvětelných považoval za silně koncentrovanou energii. Je pravda, že látka silně koncentrovanou energii obsahuje vždy. Avšak úplné ztotožnění veškerých fyzikálních forem hmoty s energií není přísně vzato zcela přesné. Tento názor nazýváme energetismem. Energie, stejně jako hmotnost, jsou totiž dvě vlastnosti všech známých fyzikálních forem hmoty. Každá fyzikální forma hmoty je zase konkrétní formou objektivní reality, tj. matérie čili „hmoty“ ve filozofickém smyslu slova. Kde je energie, tam je hmotnost, a kde jsou tyto základní vlastnosti fyzikálních forem hmoty, tam musí být i nějaká fyzikální forma hmoty, a ta zase svědčí o přítomnosti hmoty ve filozofickém smyslu slova, čili „matérie“, tj. objektivní reality. Vidíme, že energetismus je jakousi „odnoží“ materialismu. Z uvedeného je zřejmé, že v rozporu s jeho soukromou subjektivní náboženskou vírou, Einstein byl objektivně, ve fyzice  čistě vědeckým filozofem.

 

3.3.5. Filozofický zákon zachování hmoty

Filozofický zákon zachování hmoty formuloval v r. 1789 otec moderní chemie  Antoine-Laurent de Lavoisier (17431794) takto: „Rien ne se perde, rien ne se crée, tout se transforme.“ Tj.: „Nic se neztrácí, nic se nestvoří, vše se přetváří.“ Což upřesníme: hmotu nelze stvořit z ničeho ani zničit, tj. převést v nic, lze ji jen přetvářet.

 

3.3.6. Věčnost a nekonečnost hmoty a světa

Ve starověku i ve středověku většina lidí věřila, že naše Země je celý svět. To však byl omyl. Časem jsme poznali, že Měsíc a planety jsou tělesa podobná Zemi, že takových těles je více, a že jim vévodí Slunce, které dali do středu světa. To však byl omyl. V dalším jsme poznali, sluncí (tj. hvězd) je ve Vesmíru mnoho, že vytvářejí Galaxii, kterou jsme považovali za celý svět. To však byl omyl. Zjistili jsme, že galaxií je mnoho, že vytvářejí náš Vesmír, který vznikl před 13,81 miliardami let [111] Velkým třeskem. Tento Vesmír dnes většinou pokládáme za celý svět. Ale co když je to opět omyl? Co když je podobných vesmírů mnoho a tvoří multivesmír? A co když je těch multivesmírů víc, co když je jich mnoho? … Atd.

 

Víme, že otázka, co bylo „před“ Velkým třeskem nemá, z hlediska času, panujícího v našem Vesmíru, smysl, neboť tento náš čas vznikl Velkým třeskem. Avšak stejná otázka, co bylo před Velkým třeskem, by byla z hlediska času, panujícího v multivesmíru naprosto oprávněná a měla by smysl.

 

Hmota, tvořící vaši slinu, vaši slzu i tu sebe nepatrnější částečku prachu, která náhodou ulpěla na vaší botě, existovala vždy, stejně jako celý svět, i před Velkým třeskem, je nestvořitelná, a bude existovat navěky, je nezničitelná, je věčná!

 

 

 

4. Vědecký světový názor

Světový názor je „systematické, ucelené pojetí přírody, společnosti a člověka, včetně norem jeho chování ve společenské praxi“. [5]

 

Vědecký světový názor je světový názor založený jedině na vědě.

 

Vědecký světový názor je nezbytný pro „zdravý“ vývoj vědy ve všech oborech a odvětvích. Vědcům umožňuje správně se orientovat a zaměřovat svoji odbornou práci. Je užitečným nástrojem při řešení vědeckých výzkumných i badatelských problémů a zmenšuje riziko jejich neúspěchů. Moderní vědecký světový názor umožňuje každému správně se orientovat v celé přírodě, ve Vesmíru, ve vědě a zaujímat správné stanovisko při řešení některých problémů. Jeho znalost obohacuje duševní svět každého člověka. Měl by jej znát každý vzdělanec. Cílem této práce je seznámit čtenáře, kteří mají vztah k vědě, se základy moderního vědeckého světového názoru.

           

Vědecký světový názor reálně dnes respektovaný vědci ovlivnil v s 19. a 20. století hlavně darwinismus a neodarwinismus, marxismus, pozitivismus a neopozitivismus, Einsteinova teorie relativity, kvantová teorie a významné hypotetické teorie dnešní vědy.

 

Vědecký světový názor tvoří racionálně empirická filozofie vědy (4.1.) princip evoluce (4.2.) a metodologie vědy (4.3.).

 

4.1. Racionálně empirická filozofie vědy

Moderní racionálně empirická („rozumově zkušenostní“) věda je založena na vědeckém filozofickém materialismu.  (Ratio = rozum, empirie = zkušenost, získaná obvykle pokusem, experimentem)

 

Vědecký filozofický materialismus stojí v opozici proti filozofickému idealizmu, který vychází z předpokladu, že vědomí a duchovno jsou prvotní, kdežto bytí, a tedy i hmota, objektivní realita je druhotná, od duchovna odvozená a na něm závislá; že podstata světa je duchovní. Filozofie vědeckého materializmu se snaží postihnout objektivní realitu světa, tj. přírody s vyloučením víry, vytváří a rozvíjí vědy, vytvořila a rozvíjí nejen vědy přírodní a technické, ale všechny vědy, i vědy „humanitní“, a stále vytváří a rozvíjí vědy nové. Opírá se přitom o empirii a racinalitu. V přírodních vědách jde o co nejužší provázanost experimentů s racionálními teoriemi. Racionálně empirická filozofie vědy je filozofií materialistickou. Věda je nejen nejcennější a nejmocnější nástroj a zbraň, ale též největší triumf lidského myšlení! Je též oprávněnou a pádnou indicií, blízkou důkazu, že tato racionální cesta vědy k pravdě je správná.

 

Uvádíme-li v dalším jména filozofů a vědců, kteří se podíleli na vytváření racionální filozofie věd, neznamená to, že se podíleli výhradně na této racionální filozofii. Osobnosti filozofů a vědců jsou totiž složitější a často rozporné, a dělicí čáry mezi různými filozofiemi a filozofickými školami nelze vést mezi osobnostmi, ale často uvnitř myšlenkového světa jednotlivých filozofů a vědců. Na vytváření racionální filozofie věd se významně podíleli: Tháles, Herakleitos, Anaxagoras, Demokritos, Eukleides, Aristarchos, Aristoteles, Archimedes, Hippokratés, Ptolemaios, Ibn Síná, Kopernik, Bruno, Galilei, Bacon, R., Bacon Fr., Descartes, Spinoza, Leibnitz, Newton, Diderot, Lomonosov, Lavoisier, Kant, Faraday, Hegel, Comte, Feuerbach, Marx, Russell, Darwin, Mendel, Mendělejev, Maxwell, Freud, Planck, Einstein, Gamov, Hubble, Heisenberg L.V., de Broglie, Schrödinger, Crick, Wilkins, Watson, Wiener, Hawking, Pauling, Curie-ovi, Rutheford, Seaborg, Turing, Neumann a četní jiní.

 

Vědce, kteří sice nebyli přímo filozofy „profesionálními“, nutno pokládat za filozofy rovněž. Při vytváření racionální vědecké filozofie nepřispěli tito vědci zpravidla svým subjektivním světonázorovým pojetím, ani svými subjektivními filozofickými či náboženskými názory, k nimž se často vědomě hlásili, nýbrž svou faktickou, někdy i neuvědomělou přírodovědní či vědní filozofií, kterou objektivně uplatňovali ve své odborné práci, a která byla někdy i v příkrém rozporu s filozofií, k níž se hlásili či kterou přímo hlásali.

 

Příkladem v tomto směru je sám Albert Einstein, který byl jakýmsi „theistou“ či „pantheistou“ zvláštního ražení. V oficiálním dotazníku uvedl: „náboženství mojžíšské“. To všechno však pro jeho přínos k filosofii věd není důležité. Jako fyzik byl Einstein důsledným a revolučním vědeckým racionalistou a významně přispěl k vytváření racionální vědecké filozofie. (2.9.16., 3.3.4.).

 

Ve starověkém Řecku, jako na jediném místě na naší Planetě, byly poprvé vytvořeny základy svobodné filozofie a svobodných věd nezávislých na oficiálním náboženství. Kopernik, Giordano Bruno, humanisté, osvícenci, racionalisté, encyklopedisté, Darwin, Freud a mnozí další myslitelé a vědci, i jejich díla  zvítězila nakonec nad tehdejším náboženským fundamentalismem, ačkoliv jím byli tito vědci i jejich díla často i krutě pronásledována.

Evropa si proto musí zachovat svůj étos! Étos, tj. mravní základ Evropy se musí především opírat o svobodu a musí chránit naši dnešní globální euroamerickou civilizaci před tím, co ji nejvíce ohrožuje: před náboženským fundamentalistickým terorismem, který podkopává základy evropské kultury. Nový mravní základ Evropy by měl zdůrazňovat, že všech materiálních a kulturních úspěchů, kterých evropská civilizace dosáhla, dosáhla tehdejšímu náboženskému fundamentalismu navzdory!

 

V kartotéce Moravské zemské knihovny v Brně bylo v r. 2006 zjištěno 392 titulů monografií o filozofii, vydaných od začátku r. 1993 do r. 2002, tj. za 10 let. Z těchto 392 publikací, soudě podle jejich názvů, pojednává o filozofii přírodních věd či alespoň o přírodě pouze asi 14 publikací! I když posuzování obsahu děl pouze podle názvu je problematické, něco tento údaj vypovídá. Na filozofii přírodních věd spočívají všechny vědy, a to nejen vědy přírodní a technické, ale i všechny vědy humanitní; a nejen vědy „klasické“, zformované před staletími, ale i ty stále se rodící nové vědní obory, které v posledních desítiletích rostou jako houby po dešti.

 

O dnešní filozofii věd u nás praví Břetislav Fajkus: „Filosofie vědy má degenerující charakter, protože nemá nic společného s tím, co ve vědě skutečně probíhá, a proto slouží pouze k získávání vědeckých titulů!“ [129]

 

Jak už bylo řečeno, věda je nejcennější a nejmocnější nástroj i zbraň, kterou kdy člověk vytvořil a získal pro svůj prospěch. Že by si filozofie, na níž spočívají základy všech věd, nezasloužila v dnešním kosmickém věku a internetu větší pozornosti? Kromě toho, události z 11. 9. 2001 a po něm ukazují, že některé druhy iracionálních ideologií mohou vážně ohrozit existenci naší civilizace. Tím spíš je nezbytné propagovat názory, na nichž spočívá celá věda. Je vidět, že na tomto poli filozofie máme co splácet!

 

Náboženské ideologie prohlašují, že víra umožňuje odhalovat nějaká tajemství. Historie ukazuje, že víra nebyla nikdy schopna odhalit žádné tajemství světa, které by bylo cenné pro  lidstvo. Tajemství světa, cenná pro lidstvo, odhalovalo pouze předvědecké poznání opřené o empirii (tj. o zkušenost) a po vzniku věd – kromě poznání opřeného o empirii  –  hlavně věda opřená o racionalitu (tj. o rozumové základy: „ratio“ = latinsky „rozum“) a o empirii,  a tedy též o pokus čili experiment.

 

4.1.1. Co je filozofie vědy

Teorie poznání neboli gnoseologie či noetika je součást filosofie zabývající se lidským poznáním obecně a vědeckým poznáním zvláště. Problematikou vědeckého poznání se speciálně zabývá filozofie vědy čili epistemologie (řecky „epistémé“ = „věda“), kterou lze chápat jako součást obecné teorie poznání. Filozofie vědy je nejobecnějším myšlenkovým základem všech věd, a to nejen logiky, matematické logiky, matematiky, věd přírodních a technických, ale i všech věd humanitních. Do věd humanitních ovšem nepatří iracionální nevědecké ideologie, tj. všechny iracionální idealistické filozofie, teologie, náboženství, astrologie apod. Nicméně, i tyto nevědecké obory jsou významným svědectvím o rozvoji lidského myšlení. Filozofie vědy zahrnuje současně obecné zásady metody a metodologie vědecké práce. Filozofie vědy studuje svět jako celek výhradně vědeckými racionálními a empirickými metodami, s vyloučením jakékoliv nezpochybnitelné víry. Do filozofie vědy patří vědecká ontologie.

 

4.1.2. Vědecká ontologie

Ontologie je nauka o bytí a o podstatě jevů. Je považována za jádro filozofie. Pojem bytí, používaný filozofiemi, je nejobecnějším pojmem vůbec, zahrnuje vše, co jest. Tento pojem je však často nejasný a rozmazává ostrou hranici, kterou je nutno vést mezi objektivně existujícími realitami a výtvory myšlení, představ, smyšlenek, fantazie apod. Např. německý zakladatel idealistického módního existencialismu Martin Heidegger (3.1.) je ateista, ale praví: „Bůh je, ale neexistuje!“ Existenci vyhrazuje pouze člověku. Většina filozofií dělá rozdíl mezi bytím a existencí. Pod pojem „bytí“ zahrnuje nejen objektivně existující realitu, ale i výtvory myšlení, představ, fantazie, jakýkoliv nesmysl, který si člověk je schopen vymyslet.

 

Vědecká monistická materialistická ontologie vychází z předpokladu, že celý svět má jedinou podstatu. Proto jde o monistickou ontologii. Touto podstatou světa je objektivní realita, totožná s matérií, čili hmotou ve filozofickém smyslu slova. Objektivní realita je dána v počitku. Naše smysly nás informují o světě sice nikoli dokonale, někdy zkresleně, ale často relativně správně. V každém případě lze smyslové vnímání učinit východiskem k objektivnímu studiu světa. Existence objektivní reality je nezávislá na vědomí a myšlení. Objektivní realitou je celý vesmír, celý svět. Celý svět je jednotný a jeho jednota je dána jeho materiálností. Objektivní realita je nejobecnější pojem existence. Následkem toho je každá součást hmotného světa hmotným útvarem a rovněž objektivní realitou. Ve Vesmíru neexistuje žádná nehmotná substance. Energie, kterou někteří filozofové nesprávně chápou jako nehmotnou substanci, není substancí, nýbrž vlastností objektivní reality čili hmoty, a tedy musí být vždy, podle Einsteinova vztahu, nerozlučně spojena s hmotným útvarem (2.9.16., 3.3.4.).

 

Vědomí a myšlení, fantazie, myšlenky a smyšlenky jsou výsledkem činnosti hmotného myslícího útvaru – lidského mozku. Výtvory vědomí a myšlení, fantazie, myšlenky a smyšlenky samy o sobě objektivní realitou nejsou, jsou nehmotné, musejí však být registrovány vždy a bez výjimky ve hmotné paměti: v mozku, na papíře, na disketě, hmotnými zvukovými vlnami při ústním sdělování, elektronicky při sdělování do počítače či internetu, hmotným zářením – např. elektromagnetickým apod. Při hovoru přenášíme např. zápis myšlenky z paměti mozku na zápis zvukový, který příjemce přenáší zpět na zápis do paměti mozku. Zápis myšlenky, smyšlenky, fantastické představy či představy nesmyslné v hmotné paměti existuje objektivně, je objektivní realitou, je hmotný! Bez zápisu do hmotné paměti nehmotná myšlenka nemůže však existovat. Myšlenka, i když není sdělena, musí být zapsána do paměti mozku. Když neexistuje materiální zápis myšlenky, myšlenka přestane existovat.

 

Můžeme uzavřít, že: bytí = objektivní realita a její vlastnosti + nehmotné výtvory hmotného myslicího orgánu – mozku: myšlenky, smyšlenky, fantastické představy či představy nesmyslné, pocity a city, tj. emoce apod. To všechno je bytí.

 

Existenci lze přisoudit pouze hmotným objektům čili objektům objektivní reality.

 

4.2. Princip evoluce

Dnešní vědecké, evoluční  vidění světa  bylo vytvořeno na základě darwinizmu (2.9.8., 3.3.1.), standardního modelu vzniku a evoluce Vesmíru relativistické kosmologie (2.9.18.1.), kvantové kosmologie (2.9.19.4.) a zatím neověřené teorie ekpyrotické kosmologie (2.10.7.).

 

Kosmologie (z řeckého: „κοσμολογία“ = „nauka o světě“) je vědní disciplina založená na astrofyzice a filozofii přírodních věd, která se zabývá Vesmírem jako celkem, a tedy i jeho vznikem a evolucí.

 

4.2.1. Entropie

Abychom mohli pochopit princip evoluce, musíme se seznámit s entropií. To potřebujeme k ujasnění, jak a kam směřuje evoluce Vesmíru. Především si zjistíme, zda evoluce Vesmíru probíhá tak, že se určité úseky jeho vývoje stále opakují, stále se točí v jakémsi kruhu a vracejí se ke svým předcházejícím stavům. Zda tedy evoluce Vesmíru probíhá vratně. Nebo, zda vývoj probíhá v jakési neuzavřené, otevřené křivce, kdy evoluce Vesmíru směřuje stále k dalším a dalším stavům, které se neopakují a nevracejí se. Zda tedy evoluce Vesmíru probíhá nevratně. Odpověď na tuto otázku nám nabízí termodynamika čili nauka o teple, zvláště druhá věta (druhý zákon) termodynamiky, která nás vede k pojmu entropie.

 

4.2.1.1. Izolovaný systém – soustava uzavřená

Abychom mohli dostatečně porozumět pojmu entropie, je nutné si nejdříve ujasnit, co je izolovaný systém čili uzavřená soustava.

 

Izolovaný systém je látkově a energeticky izolovaná soustava hmotných objektů, do níž se žádná látka ani energie nemůže dostat z vnějšku, ani se z ní nemůže dostat žádná látka ani záření (např. záření tepelné i jiné) ven, mimo tuto soustavu.

 

Soustava, která tuto podmínku nesplňuje, je soustavou otevřenou.

 

4.2.1.2. Co je entropie

Jistě je pro vás samozřejmé, že ledem vodu neohřejete. Také jste už dávno došli ve vašem bytě k poznání, že  nepořádek roste sám, avšak pořádek potřebuje práci. A tedy i energii, neboť energie je schopnost vykonat práci. Tyto zkušenosti z denního života jsou následkem platnosti jednoho ze základních zákonů, na nichž spočívá Vesmír. K pochopení důsledku tohoto zákona, jímž je druhá věta termodynamiky, musíme alespoň částečně entropii porozumět.

 

Entropie („přeměnitelnost“, od řeckého: „entrepein“ = „obracet“) je především fyzikální veličina, podobně jako jsou např. délka,  hmotnost,  elektrické napětí, výkon (např. motoru), svítivost (např. žárovky) apod. Tento termín zavedl do termodynamiky v r. 1865 německý fyzik a matematik Rudolf Julius Emanuel Clausius (1822-1888) k označení fyzikální veličiny, která udává stupeň nevratnosti fyzikálních procesů, zvláště pokud jde o přeměnu energie. Pojem entropie sloužil k vyjádření druhého zákona čili druhé věty termodynamiky, formulované zmíněným Clausiem a skotským fyzikem – jedním z nejvýznačnějších fyziků vůbec – Williamem ,Thomsonem, tj. lordem Kelvinem (1824-1907). [5] Podle druhé věty termodynamiky mohou tělesa s vyšší teplotou předávat teplo tělesům s nižší teplotou, nikoliv však obráceně. (Ledem vodu neohřejeme.)

 

Pojem entropie je jedním ze základních a nejdůležitějších pojmů ve fyzice, teorii pravděpodobnosti a teorii informace, matematice a mnoha dalších oblastech vědy. [138]

 

Přesně matematicky formulovanou definici entropie znát nemusíte. Pokud byste ji přece jen chtěli znát, dejte na internetu dotaz „entropie“. Nebo se podívejte do nějaké učebnice fyziky či fyzikální chemie. V dalším je vše, co o entropii potřebujete vědět, aby vám byl jasný text této knížky.

 

V izolované soustavě hmotných objektů (4.2.1.1.) vyplněné např. tuhými předměty, kapalinami a plynem, ENTROPIE JE MÍROU NEPOŘÁDKU. Roste-li nepořádek v této soustavě, úměrně s ním roste entropie. Entropie je tedy matematicky přímo úměrná nepořádku čili dezorganizaci v uvažované uzavřené soustavě. To můžeme zapsat takto:

                                 ENTROPIE ~ NEPOŘÁDEK

Čtěte: „entropie je podobna nepořádku“, nebo též: „entropie je matematicky přímo úměrná nepořádku“. Znaménko podobnosti: „~“ vyjadřuje v matematice též přímou úměrnost.

 

Je-li entropie přímo úměrná nepořádku, musí být taky nepřímo úměrná pořádku (uspořádání, organizaci) v uvažované soustavě.

 

Uzavřená soustava s nízkou entropií – nízkou neuspořádaností, a tedy s vysokou uspořádaností musela být vytvořena z neuspořádané soustavy prací. Obsahuje tedy více energie a má následkem toho vyšší schopnost konat práci. Neboť, jak už bylo řečeno, energie je schopnost vykonat práci. Uzavřená soustava s vysokou entropií – vysokou neuspořádaností, je soustava s nízkou schopností konat práci a tedy s nízkým obsahem energie.

 

Podobně jako entropie je mírou nepořádku, záporná čili negativní entropie, čili  NEGENTROPIE JE MÍROU POŘÁDKU.

Můžeme tedy shrnout, že:

ENTROPIE ~ NEPOŘÁDEK ~ DEZORGANIZACE;

a naopak:

NEGENTROPIE ~ POŘÁDEK ~ ORGANIZACE.

 

Procesy, které probíhají v přírodě samovolně, které jsou v přírodě obvyklé a převládající, při nichž roste nepořádek a entropie, a klesá obsah energie, nazýváme procesy entropickými. A naopak ty výjimečné procesy v přírodě, při nichž roste na omezeném místě, v omezené míře a dočasně pořádek, obsah energie a organizovanost, nazýváme procesy negentropickými.

 

4.2.1.3. Zákon růstu entropie v přírodě

Z druhé věty termodynamiky vyplývá, že v uzavřené soustavě hmotných objektů mohou samovolně probíhat různé přeměny těchto objektů i této soustavy jako celku, avšak entropie (a tedy i nepořádek) při těchto procesech musí růst, v krajním případě může zůstat dočasně nezměněna (nepořádek může zůstat nezměněn).

 

Jak tomu rozumět ?

Popsaný zákon růstu entropie ve svých důsledcích říká např., že je možné:

– aby kámen dopadl z výšky na zemi;

– aby sebe i povrch země rozkmital svou pohybovou energií;

– aby se tato pohybová energie kamene přitom přeměnila na tomu

odpovídající množství energie tepelné;

– aby tepelná energie, takto uvolněná dopadem kamene, se postupně

přenesla z kamene do zemského povrchu a do ovzduší;

– aby tato energie zahřála kromě kamene a části zemského povrchu též

ovzduší a tak se rozptýlila.

 

Tentýž zákon růstu entropie současně říká, že je nemožné a neproveditelné obrátit průběh všech těchto dějů tak, jako bychom spustili filmový záznam těchto událostí nazpět.

 

Je tedy vyloučeno:

– aby se z atmosféry a ze zemského povrchu samovolně posbírala

tepelná energie a shromáždila se v kameni;

– aby tato tepelná energie se samovolně přeměnila na odpovídající

množství pohybové energie kamene;

– aby se kámen samovolně vymrštil vzhůru, zpět na své původní

místo ve výšce, v níž byl před pádem, za ochlazení zemského

povrchu, ovzduší  a kamene.

 

Oba tyto popsané soubory procesů, ať už by probíhaly tam nebo i zpět, by z hlediska zákona zachování energie možné mohly být. Celkové množství energie při souboru dějů s pádem kamene dolů, ale i, při souboru pomyslných procesů s vymrštěním kamene vzhůru, by mohlo být stejné. Zákon zachování energie by tedy porušen být nemusel ani při tom pomyslném procesu s vymrštěním kamene vzhůru. To však nestačí. Aby mohly procesy v přírodě probíhat samovolně, kromě zákona zachování energie musí též respektovat zákon růstu entropie.

 

V prvním z popsaných procesů s pádem kamene dolů tento zákon respektován je. Při pádu kamene dolů entropie a nepořádek v přírodě roste. Tímto dějem se energie (tepelná) samovolně uvolňuje. Je tedy možné, aby tento proces v přírodě probíhal samovolně.

 

Naproti tomu při popsaném souboru dějů s vymrštěním kamene vzhůru by se energie spotřebovávala. A jak už bylo řečeno, energie je schopnost vykonat práci. Když energii spotřebujeme, vykonáme práci a pořádek potřebuje práci. Když však do určitého procesu nikdo a nic práci nedodává, pak příslušný proces probíhat samovolně nemůže. Proces s vymrštěním kamene vzhůru by byl procesem  negentropickým, při němž by entropie stoupala. A tedy samovolně tento proces v přírodě probíhat nemůže, neboť druhá věta termodynamiky samovolný pokles entropie a růst pořádku v přírodě nepřipouští.

 

Kdybychom rozšířili platnost zákona o růstu entropie na celý Vesmír, došli bychom k závěru, že jednou musí dojít k přeměně veškeré využitelné energie na odpadní teplo, které by se s expanzí Vesmíru stále zřeďovalo, takže by teplota Vesmíru stále klesala až ke stavu velmi blízkém absolutní nule, což je mínus -273,15OC.  Takže by došlo k tepelné smrti Vesmíru. V takovém prostředí by zřejmě nemohl existovat život. Je však důležité si však uvědomit, že stav tepelné smrti Vesmíru platí pouze v případě, že je Vesmír uzavřeným systémem, což je podle posledních poznatků nepravděpodobné. [136,140]

 

Vývoj Vesmíru není tedy pohyb ve stále stejné uzavřené křivce – v kruhu, v němž by se všechny změny stále periodicky opakovaly.  Jak už bylo uvedeno (4.2.1.2.), ve Vesmíru probíhají nejen procesy entropické, ale i procesy negentropické, vývoj přírody jako celku vede však ke stále větší entropii, degraduje (degeneruje) ke stále většímu nepořádku, dezorganizaci, k uvolňování energie až na energii pohybovou (kinetickou) a tepelnou. Ve vědě je všeobecně přijímán axióm (4.3.3.), že entropie čili nepořádek v celém Vesmíru roste. Vesmír je tedy zřejmě celý entropický. Následkem toho evoluce Vesmíru je  nevratná a má určitý směr a smysl. Vesmír má tedy svou „historii“, má své „dějiny“

 

I když poznatek, že Vesmír stále degeneruje, se vám může zdát přímo morbidním (vedoucím ke smrti), nedá se nic dělat, je to tak. Avšak nezoufejme, jak v dalším zjistíme (4.2.4.), je v tomto nepořádku určitá skulina, která umožňuje existenci života a pokrok v přírodě i v lidské společnosti. V dalším si  vysvětlíme, jak je  možné, že v degradujícím Vesmíru, v němž roste stále nepořádek, se mohou organizovat a zdokonalovat některé soustavy reálných objektů. A může existovat život i naše civilizace.

 

4.2.2. Informace

K pochopení dalšího textu je nutné, abychom se seznámili s pojmy souvisejícími s informací.

 

Jednotka informace nemá tzv. „rozměr“, tj. neměří se žádnou další „mírou“, jako je např. délka měřená v metrech, ale udává se pouhým číslem. Proto říkáme, že jednotka informace je bezrozměrná. Touto bezrozměrnou jednotkou informace je jeden bit (čti „bit“), což je takové množství informace, které získáme potvrzením, že nastala jedna ze dvou stejně pravděpodobných možností. (Buď „ano“, nebo „ne“.) Přitom osm bitů je jeden Byte (čti: „bajt“): 8 bit = Byte

 

Obsah informace čili informační obsah je množství informace vyjádřené počtem jednotek informace bitů [bit]. [141]

 

4.2.3. Organizační komplexita

Abychom mohli pochopit některé otázky pokroku (4.2.3.) v přírodě, musíme se seznámit s organizační komplexitou.

 

Slovo komplexita (z latinského: „comlexus“ = „objetí, shrnutí“, v angličtině „comlexity“) znamená složitost, ve vědě pak přesněji míru složitosti nějaké soustavy. Komplexita se zkoumá například v souvislosti s informačními systémy nebo s evolucí živých organismů. [142]

 

Francouzský filozof Henry Bergson (1859–1941) a po něm americký matematik  Warren Waever (1894-1978) rozlišili nepravou čili dezorganizovanou složitost a složitost pravou čili organizovanou. [143]

 

Nepravá složitost se vyznačuje rozmanitostí částí a vztahů mezi nimi.  Tvoří ji množství nahodile uspořádaných částí. Nepravá složitost určité soustavy objektů je dána vědecky přesně jejím obsahem informace, danou v jednotkách informace bitech [bit].

 

Jednotka [bit] nemá tzv. „rozměr“, tj. neměří se žádnou další „mírou“, jako je např. délka měřená v metrech, ale udává se pouhým číslem. Proto říkáme, že jednotka informace je bezrozměrná. Touto bezrozměrnou jednotkou informace je jeden bit (čti „bit“), což je takové množství informace, které získáme potvrzením, že nastala jedna ze dvou stejně pravděpodobných možností. (Buď „ano“, nebo „ne“.) Přitom osm bitů je jeden Byte (čti: „bajt“): 8 bit = Byte

 

Významný australský kosmolog Paul Charles William Davies (*1946) hovoří o nepravé, dezorganizované složitosti, když uvádí, že „chaotický, neorganizovaný stav vzduchu za normálních podmínek teploty a tlaku v pokoji má na molekulární úrovni vysokou (nepravou, dezorganizovanou) složitost – jeho obsah informace činí asi 1026 bitů. Protože molekuly vzduchu jsou v téměř dokonalém nepořádku, má tato soustava též vysokou entropii.“ [144]

 

O pravé, organizované složitosti dodává: „Naproti tomu přísně organizovaný stav atomů v krystalické mřížce má velmi nízkou složitost – jeho obsah informace činí asi jen několik bitů“, má však podstatně vyšší stupeň pořádku a organizace nežli molekuly vzduchu v pokoji, má tedy nízkou entropii. [145]

Pokud má komplexita vyjadřovat skutečnou „účinnou“, čili podle Bergsona pravou organizovanou složitost nějakého systému, nemůže být dána pouze počtem jeho prvků, nýbrž také jejich rozrůzněností, rozmanitostí a hustotou i významem vztahů mezi nimi. Proto není snadné organizovanou komplexitu přesně definovat nebo dokonce měřit.

Sebevětší hromada písku je méně organizačně komplexní než krystal, který vykazuje jistou míru uspořádání a tedy organizované složitosti. Velká molekula je organizačně komplexnější než krystal, živá buňka je zpravidla organizačně komplexnější než molekula a živý organismus je organizačně komplexnější než buňka. Podobně je tomu i s umělými a technickými systémy: největší počet prvků v počítači připadá sice na paměť, avšak vzhledem k jejich stereotypnímu uspořádání (tj. uspořádání podle pravidelně se opakujícího a neměnného vzorce) budou ostatní, rozmanitější a provázanější části počítače vykazovat patrně větší organizační komplexitu. [146]

Davies označuje Bergsonovu „pravou čili organizovanou složitost“ jako „organizační komplexitu“. Například molekula kyseliny deoxyribonukleové (DNA) nese obrovskou informaci o stavbě celého  živého organizmu (viz 3.1.), má tedy vysokou složitost; ale na rozdíl od molekul ve vzduchu, má přitom též vysoký stupeň pořádku a organizace, a tedy nízkou entropii. Můžeme shrnout, že: “organizační komplexita” =  nízká  entropie  + vysoký obsah informace. [145]

čili:    organizovaná  složitost =  vysoký pořádek + vysoká složitost.

 

V úvahách o biologické evoluci se organizační komplexita obvykle pokládá za určující parametr: progresivní evoluce (tj. pokrokový vývoj – 4.2.4.3.) znamená zvyšování organizační komplexity. [147]

 

V evoluci přírody a živých organizmů lze ale pozorovat ještě další pozoruhodný jev: organizační komplexita zde neroste lineárně, ale vede ke vzniku jakýchsi prahů komplexity. Růst komplexity poměrně stabilních atomů končí atomovým číslem 92 a další růst komplexity spočívá ve skládání atomů do molekul. Ani molekuly nerostou do nekonečna, ale stávají se stavebními kameny buněk, podobně jako se z buněk staví mnohobuněčné organizmy. Živočišné i lidské společenství lze pak pokládat za další práh, za nímž nastupuje nový druh růstu organizační komplexity. [148 až 150]

 

4.2.4. Enklávy rostoucího pořádku

Enkláva je plocha, prostor či území zcela obklopené plochou, prostorem či územím odlišným, cizím či nepřátelským.

 

4.2.4.1. Enklávy rostoucího pořádku 

Ve Vesmíru, který stále degraduje, existují otevřené soustavy reálných objektů – enklávy, které se zdokonalují, v nichž roste organizace, pořádek.

 

Wiener konstatuje, že nehledě na celkový růst nepořádku a dezorganizace ve Vesmíru, v důsledku všeobecné platnosti druhého zákona termodynamiky (4.2.1.2., 4.2.1.3.), v určitých „lokálních enklávách“ Vesmíru „… se projevuje omezená a dočasná tendence růstu organizovanosti. … Avšak zatímco vesmír jako celek – existuje-li opravdu vesmír jako celek – projevuje sklon k zániku, existují jisté lokální enklávy, jejichž vývojová tendence je, jak se zdá, protichůdná vývojovým tendencím celého vesmíru, a v nichž se projevuje omezená a dočasná tendence růstu organizovanosti. A právě v některé z těchto enkláv nachází život svůj domov. Zvláště toto hledisko je jádrem názorů, z nichž se začal rozvíjet nový vědní obor – kybernetika.“ [151, s. 29]

 

Kybernetika (z řeckého: kybernétes =  kormidelník) je věda, která se zabývá obecnými principy řízení a přenosu informací ve strojích, živých organismech a společenstvích. [151 až 153]

 

Jak už bylo řečeno, mírou pořádku je negativní entropie čili negentropie (4.2.1.2.). Otevřené enklávy, které se zdokonalují, jsou negentropické enklávy. Tyto zdokonalující se negentropické enklávy potřebují však k zajištění své existence jiné otevřené soustavy, jimiž jsou živitelé negentropických enkláv, kteří vytvářejí podmínky pro existenci svých negentropických enkláv a  dodávající jim na svůj úkor látku a energii.

 

Některé enklávy se mohou zdokonalovat na úkor své vnitřní energie. V tom případě jsou samy sobě živitelem.

 

Avšak širší soustava zahrnující negentropickou enklávu, jeho živitele a odpady, je soustavou entropickou, v níž, jako v celku,  roste nepořádek (4.2.1.2.). Vesmír je oceán stále rostoucího nepořádku, v němž stále vznikají a zanikají ostrovy organizace.

 

Energie uvolněná Velkým třeskem a jinými samovolnými, entropickými  přeměnami kosmických objektů, může být v některých případech využita k procesům vedoucím ke zvýšení organizovanosti, avšak pouze v části uzavřené širší soustavy zahrnující entropickou enklávu, jejího živitele a odpady. Právě tato část uvažované uzavřené širší soustavy může vytvořit místní, negentropickou, otevřenou enklávu v entropickém Vesmíru, v níž podle Wienera  „nachází život svůj domov“. [151, s. 29]

 

Schéma negentropické enklávy v entropické soustavě, tj. „ostrova růstu pořádku“ v širší soustavě rostoucího nepořádku  je na obr. 1. („Širší“ látkově a energeticky uzavřená entropická soustava, znázorněná na tomto obr.1., může být též uzavřená pouze pomyslně.)

 

Aby došlo ke zdokonalení negentropické enklávy, musí být její organizační komplexita  (4.2.3.) dostatečně vysoká. U živých organismů je tato podmínka splněna, neboť kyselina DNA, která je podstatou života,  je velmi složitým a  velmi organizovaným systémem.

 

 

 

Pozorujeme-li jednotlivý živý organismus, jeho organizovanost roste. Posuzujeme-li však celkově uzavřenou soustavu obsahující živý organismus a vše potřebné k jeho životu, včetně dostatečně silného zdroje energie, čili společně s jeho živiteli a odpady, organizační komplexita takové soustavy klesá a její entropie, a tedy i nepořádek, musí růst.

 

Následkem degradace (degenerace), probíhající ve zdokonalujících se negentropických enklávách současně se zdokonalováním, odcházejí z těchto enkláv odpady. Odpadem degradace Slunce je sluneční záření, ze živých organismů odcházejí odpady jejich životní činnosti: mrtvoly, exkrementy, moč, pot, oxid uhličitý a u rostlin též kyslík.

 

Odpady některých entropických enkláv mohou být  živiteli jiných entropických enkláv. Např. sluneční záření, které je odpadkem činnosti Slunce, je současně živitelem živých organismů. Exkrementy živočichů mohou být hnojivem, které může být živitelem rostlin, mikroorganismů apod. Kyslík, vytvářený rostlinami jako odpad, je živitelem většiny živých organismů na Zemi, včetně rostlin. Kyslík v rostlinách odpadá při fotosyntéze a částečně se současně spotřebovává rostlinami (i živočichy) při jejich dýchání. Hlavní přesun látky i energie zpravidla míří z „živitele“ do negetropické enklávy. Pohyb odpadů probíhá z negentropické soustavy do okolních entropických soustav. Např. odpady životní činnosti se vracejí do životního prostředí, ochuzeny o živiny a o energii – viz obr.1.

 

Negentropické enklávy musí být vždy soustavami otevřenými. Jako každá zdokonalující se negentropická enkláva, ani živé organizmy samy nikdy nemohou být soustavami uzavřenými. (4.2.1.1.) Jsou vždy soustavami otevřenými. Aby mohly zvenčí přijímat energii a látky, které je udržují při životě.

 

Izolujeme-li např. jakýkoli živý organismus, usmrtíme jej a jeho mrtvola začne podléhat rozkladu. Izolujeme-li jej od vody – zahyne žízní, od potravin – zahyne hlady, od kyslíku – udusí se, od tepla – zahyne podchlazením apod. Negentropie a organizační komplexita  mrtvoly klesá a rovněž negentropie a organizační komplexita odpadů je menší nežli  hlavních produktů příslušných přeměn.

 

Izolujeme-li „ostrov růstu pořádku“, tj. zdokonalující se neentropickou enklávu od jeho „živitelů“, zlikvidujeme ho jako „ostrov růstu pořádku“ a změníme jej na obyčejnou entropickou soustavu s rostoucím nepořádkem.

 

Živý organismus můžeme izolovat, aniž bychom jej usmrtili, jedině společně s látkami a energetickými zdroji, které jej stačí udržet při životě, tj. s jejich  živiteli. Např. astronaut v kosmické lodi je izolován od ostatního světa látkově. Musí mít proto na palubě dostatečné zásoby kyslíku, vody a potravin. Není však zcela izolován energeticky. Sluneční záření je schopno jej alespoň částečně zahřívat a může být využito k výrobě elektrické energie, kterou kosmická loď a astronaut potřebuje. To však zpravidla nestačí, proto bývají kosmické lodi vybaveny zdrojem elektrické energie, jimiž jsou obvykle sluneční fotovoltaické baterie umístěné ve volném prostoru, mimo kabinu kosmické lodi.

 

Nutno vždy mít na zřeteli, že každé zdokonalení organizace negetropické enklávy v nějaké širší soustavě musí být vykoupeno degradací hmotných objektů jejího „živitele“. Protože veškerá volná energie, uvolněná degenerací zmíněného „živitele“, nemůže být nikdy využita ke zdokonalení příslušné negentropické enklávy beze ztrát celá, musí každá uzavřená soustava jako celek degradovat. V krajním případě může zůstat dočasně nezměněna. To je též filozofickým smyslem druhé věty termodynamiky (viz 4.2.1.2., 4.2.1.3.)

 

Zjistíme-li tedy zdokonalování nějaké části světa, nějakého kosmického objektu, jde o zdokonalování negentropické enklávy nebo její části, obsažené v nějaké širší soustavě, která sledovanou negentropickou enklávu zahrnuje, v níž však kromě toho musí probíhat jiné, degradační procesy, kterým jsou podrobeny objekty „živitele“ zmíněné negetropické enklávy. Ty musí danou negentropickou enklávu živit.

 

Např.: aby mohl člověk na Zemi (lépe řečeno: ve Sluneční soustavě) žít a svou činností zdokonalovat sebe i jiné přírodní objekty, musí degradovat postupně Slunce a musí degradovat, tj. musí zahynout a být člověkem zkonzumováno množství rostlinných a živočišných organismů, i nerostných látek a produktů, které mu slouží za potravu, za palivo, za příbytek, oděv apod. Avšak živočichové a rostliny, spotřebované jako potrava, a též spotřebovaná rostlinná a fosilní paliva, dřevo, bavlna, vlna apod. reprezentují ve skutečnosti degeneraci Slunce, které umožnilo svým zářením jejich vznik a vývoj.

 

Zdokonalující se negetropické enklávy energeticky látkově „parazitují“ na svých živitelích podobně jako býložravci (i lidé) „parazitují“ na rostlinách a masožraví predátoři (i lidé) na jiných zvířatech.

 

4.2.4.2. Příklady enkláv rostoucího pořádku 

Brzy po vzniku našeho Vesmíru Velkým třeskem, byly zřejmě dočasně zdokonalujícími  se negentropickými enklávami části ranného Vesmíru. Živitelem jim byla gigantická tepelná energie Velkým třeskem uvolněná.

 

Příkladem zdokonalujících se negentropických enkláv jsou též hluboká nitra hvězd (i Slunce). V nich vznikají termonukleárními reakcemi z protonů částice alfa, jakož i složitější atomová jádra, avšak pouze do složitosti jader atomů železa. Jejich živiteli jsou vrchnější vrstvy hvězd, nad jejich zmíněným nejhlubším nitrem. Hvězda je sice nedokonale, ale dostatečně uzavřenou soustavou, aby vysoký tlak, který vrchní části hvězdy vyvolávají, vytvořil též vysokou teplotu, potřebnou k zažehnutí a průběhu termonukleárních reakcí v hlubokých nitrech hvězd. Hvězda jako celek stále degeneruje. Termonukleárními reakcemi se uvolňují obrovská množství jaderné energie.

 

Ve Sluneční soustavě postupně degeneruje Slunce, které vyzařuje obrovskou energii. Velmi malá část sluneční energie dopadá na „enklávy růstu pořádku“ čili negentropické enklávy, mezi něž patří, kromě jiných, též jednotlivé živé organismy na Zemi. To umožňuje v biosféře Planety rozvoj života, včetně lidské civilizace. Kdybychom však mohli látkově a energeticky izolovat Sluneční soustavu jako soustavu uzavřenou, zjistili bychom, že její entropie, a tedy též nepořádek roste. Nad zdokonalováním přírody následkem rozvoje života a celé civilizace na Zemi, degenerace Slunce nesrovnatelně převažuje.

 

Živé organismy jsou zdokonalující se negentropické enklávy, jejichž živiteli jsou: části naší Planety dodávající potravu i nerostné látky potřebné k životu (a někdy i nukleární či  geotermální energii) a Slunce, dodávající hlavně energii tepelnou.  Organizační komplexita a negentropie živých organismů, obsažená v jejich kyselině deoxyribonukleové (DNA), stále rostla, v nepřetržité evoluční linii od  primitivních biologických forem až po člověka.

 

Zdokonalující se negentropické enklávy jsou též organizovaná společenství, např. včel v úlu, vlků ve smečce, lidských jednotlivců v různých organizacích a v národě; ale též národů v evolučně vyšším nadnárodnímu společenství. Jejich živiteli jsou všichni příslušníci daného společenství, např. všichni jednotlivci v úlu, ve smečce, v národě; ale též národy v evolučně vyšším nadnárodním společenství. Tato organizovaná společenství obsahují nejen celou sumární negentropii a organizační komplexitu všech svých příslušníků, ale kromě toto ještě navíc specifickou negentropii a specifickou organizační komplexitu příslušného společenství.

 

30 vojáků bojujících v bitvě jednotlivě má mnohem menší bojovou sílu a účinnost, nežli těchže 30 vojáků zorganizovaných v bojovou četu a vycvičených k boji jako jeden bojový celek. Četa vojáků je tedy rovněž zdokonalující se negentropickou enklávou se specifickou negentropií a specifickou organizační komplexitou.

 

Asi 30 evropských států společně s USA a Japonskem mělo v minulosti různé protichůdné zájmy, které nakonec vedly ke dvěma světovým válkám – nejstrašnějším válkám v historii lidstva. Avšak značná část (dnes 23) z těchto třiceti evropských států, zorganizovaných v EU a NATO, odstranila a odstraňuje stále možnost světové války. Účinně též zamezila pokračování malých válečných střetů v Evropě, na Balkáně. ,EU a NATO jsou tedy rovněž zdokonalující se negentropické enklávy se specifickými negentropiemi a specifickými organizačními komplexitami.

 

4.2.4.3. Co je pokrok?

Pokrokem v přírodě rozumíme vývoj určité soustavy přírodních objektů směřující v omezené míře a dočasně, avšak zásadně proti růstu entropie (4.2.1.) a ve směru stoupající organizační komplexity (4.2.3.), a tedy proti růstu nepořádku v přírodě, navzdory tomu, že celková tendence celé přírody je v tomto smyslu regresivní a směřuje ve směru opačném.

 

4.2.4.4. Podmínky realizace pokroku

Zdokonalování čili progrese, tj. pokrok či přechod soustavy reálných objektů na vyšší evoluční úroveň se může v přírodě uskutečnit jedině v negentropické enklávě, pokud v ní roste negentropie (4.2.1.2,) a organizační komplexita (4.2.3.).

Degradace čili regrese či přechod soustavy reálných objektů na nižší evoluční úroveň je opakem zdokonalování, pokroku čili progrese.  Při degradaci se negentropie a organizační   komplexita  dané  soustavy  zmenšují.   Stálé  degradaci podléhá zřejmě celý Vesmír. To nelze přímo dokázat, to je vědecky zdůvodněný předpoklad – axiom (4.3.3.), vytvořený na základě vědecké teorie a zákona o růstu entropie ve Vesmíru (4.2.1.3.).

 

Zdokonalující se negentropické enklávy se však nejen zdokonalují,  ale podléhají současně i degradaci. Když tato degradace převládne, způsobí zánik negentropické enklávy a změní ji v obyčejnou degradující entropickou soustavu. Ta splyne s entropickým, degradujícím Vesmírem. Kovové předměty podléhají zkáze, korodují; živočichové a člověk umírá. To je vítězství entropie.

 

4.3. Metodologie vědy

Celá metodologie vědy je součástí vědeckého světového názoru.

 

Metoda (z řeckého „met-hodos“, sledování, pátrání, cesta za něčím) je „prostředkem člověka k dosažení cílů, které si vytvořil na základě svých potřeb.“ [5] Metoda  je soustavný postup, který v dané oblasti vždycky vede k (nějakému) cíli, v ideálním případě nezávisle na schopnostech toho, kdo ho provádí. Je to též souhrn pojmů, nástrojů a pravidel, jež patří k základům každé vědy, případně i jiných činností. [37]

 

Vědecká metoda je podle filozofických slovníků „způsob, jak dosáhnout určitého, předem stanoveného cíle ve vědě a filozofii. Systematický postup uplatňovaný při poznávání předmětu zkoumání, který má určitý teoretický základ. Obecné vědecké metody jsou:  analogie (podobnost), analýza, logické dedukce a indukce, experiment,  pozorování, syntéza“. [2] Nebo též jiná definice vědecké metody: „Každý plánovitě užitý postup, který slouží k dosažení nějakého cíle, společné prvky vědeckých metod m.j. jsou: pozorování, tvoření hypotéz (vědecky zdůvodněných domněnek – 4.3.6.), experiment (pokus), analýza (rozklad), synthéza (složení), indukce, dedukce (4.3.1.), analogie.“ [5]

Metodologie vědy je nauka o vědecké metodě a o metodách různých věd; obvykle rozlišujeme metodologie věd axiomatických čili deduktivních, jako je matematika či logika,  věd empirických, tj. experimentálních, jako je např. fyzika, a věd společenských, např. sociologie, historické vědy apod. [37]  Podle filozofického slovníku [2] je vědecká metodologie „souhrn metod určitého vědního oboru“, nebo to je „disciplína, zkoumající metody, cíle a uspořádání určitého oboru nebo skupiny oborů“, nebo: „aplikovaná logika v širším smyslu.“

 

4.3.1. Logické dedukce a indukce

Logické dedukce a indukce jsou typy usuzování a metody zkoumání, při nichž se z určitých předpokladů, za použití určitých pravidel dospěje k novému závěru, důsledku.

 

4.3.1.1. Dedukce

Při dedukci se postupuje od obecného ke zvláštnímu. Např.: v 6 hodin ráno byla teplota 100C a v poledne téhož dne 200C, v 9 hodin ráno téhož dne jsme teplotu neměřili, ale dedukcí dospíváme k závěru, že v 9 hodin ráno byla teplota asi okolo 150C, s největší pravděpodobností mezi 13 až 170C. Je málo pravděpodobné, že by toho dne mezi 6. a 12. hodinou nastal náhlý výkyv teploty pod 100C či nad 200C. Jiný příklad: máme pravidelnou řadu čísel, z níž však známe pouze dvě skupiny čísel: 17, 20, 23 a 38, 41, 44; dedukcí usoudíme, že mezi těmito dvěma skupinami čísel musí být čísla: 26, 29, 32, 35. S touto matematickou dedukcí si můžeme být jisti.

 

4.3.1.2. Indukce

Při indukci se postupuje naopak od zvláštního k obecnému. Např.: zjistili jsme, že 6 sourozenců (3 hoši a 3 dívky) narozených stejným rodičům, je malé postavy a všichni mají hnědé oči, indukcí docházíme k závěru, že další dítě, které se má narodit těmto rodičům, bude pravděpodobně rovněž malé postavy a hnědooké. Indukce však nemusí vždy vést ke správnému závěru. Indukcí říkáme, co je pravděpodobné, nikoliv však zdaleka co je jisté, neboť zmíněným rodičům se může narodit neočekávaně i dítě velké postavy a modrooké. Zobecnění v tomto případě není absolutní, týká se pouze dětí jedněch rodičů, nikoliv všech dětí na světě. Jiný příklad: nemocný měl záchvat v 5, 8 a 11 hodin; indukcí dojdeme k závěru, že další záchvat lze očekávat asi ve 14 hodin. Opět to není jisté, záchvat se může neočekávaně dostavit třeba ve 12 či 18 hodin. Anebo může nemocný zemřít třeba ve 13 hodin. Podle Heřta je indukce principiálně rovnocenná dedukci. Nutno však přiznat, že dedukce je použitelná častěji, nežli indukce. [154] Dedukce (4.3.1.1.) je sice rovněž jen pravděpodobná, ale má obvykle správné výsledky. S výsledky indukce je třeba zacházet opatrně. Nemusejí být vždy správné.

 

4.3.1.3. Úplná indukce

Při úplné indukci je zobecnění absolutní. Např.: všichni normálně rostlí lidé (zrůdy nebereme v úvahu), které známe a o nichž máme informaci, mají dvě oči; úplnou indukcí dojdeme k závěru, že všichni normální lidé na světě mají dvě oči. Jiný příklad: máme pravidelnou řadu čísel od nuly do nekonečna, z níž však známe pouze čísla. 65, 78, 91; úplnou indukcí docházíme k závěru, že jde o nekonečnou řadu čísel dělitelných číslem 13 beze zbytku. S touto matematickou úplnou indukcí si můžeme být rovněž jisti. Úplnou indukci lze s úspěchem používat především v matematice. Jak už bylo řečeno, s výsledky indukce (4.3.1.2.), zvláště úplné indukce mimo matematiku, je třeba zacházet velmi opatrně. Nemusejí být vždy správné. [154]

 

4.3.2. Indicie

Indicie je náznak či okolnost budící na základě naší zkušenosti zdůvodněné podezření při posuzování pravdivosti ve vědě či v soudním řízení. [155] Každá indicie musí být řádně zdůvodněna. Například: ze zkušenosti víme, že život na naší Planetě je založen na existenci bílkovin. To u nás vyvolává „podezření“, že život i na jiných planetách, pokud tam je, bude asi založen rovněž na existenci bílkovin.  Nemůžeme však podat důkaz, že tomu tak skutečně je. Je to zatím pouze indicie. Nebo: při soudním projednávání bylo zjištěno, že v blízkém okolí zavražděného člověka se v době vraždy pohyboval jediný zjištěný člověk, který je podezřelý z vraždy. To však není důkaz, že tento podezřelý je vrahem, je to pouze indicie.

 

4.3.3. Axiómy

Axióm je zákon či pravidlo, které nelze přímo teoreticky dokázat, avšak z mnohých pokusů  a z vědecké i životní zkušenosti je možné o jeho platnosti získat přesvědčivé důkazy empirické („zkušenostní“, hlavně pokusem), a pokud přijmeme uvažované axióm za platné, správnost všech důsledků, které z tohoto axiómu vyplývají, nejsou v rozporu ze současným stavem vědy.

4.3.4. Geometrie euklidovské a neeuklidovské

4.3.4.1. Euklidova geometrie

Euklidova geometrie, kterou jsme se učili na základních a středních školách, není založena na matematických důkazech, ale na pěti postulátech – axiómech, z nichž lze všechny další pojmy geometrie logicky odvodit:

1. Máme-li dány dva body, existuje jedna přímka, která jimi prochází.

2. Úsečku můžeme prodloužit tak, že vznikne opět úsečka.

3. Je možné nakreslit kružnici s libovolným středem a poloměrem.

4. Všechny pravé úhly jsou si rovny.

5. K dané přímce a bodu a mimo ni lze sestrojit jen jednu rovnoběžku,

která prochází tímto bodem. To je tzv. postulát rovnoběžnosti. [156]

 

Celá staletí trval problém, zda je možné dokázat pátý Euklidův postulát (axióm) z předchozích čtyř. Lobačevskij, uvedený níže, dokázal, že to možné není.

 

Celá matematika, podobně jako geometrie, nespočívá rovněž na teoretických důkazech, ale na sedmi axiómech.

 

4.3.4.2. Neeuklidovské geometrie

Obecnější neeuklidovské geometrie Jánose Bolyaie (1802-1860), Nikolaje Ivanoviče Lobačevského (1792–1856) a Bernarda Riemanna (1826–1866) vylučují nebo se snaží vyloučit některé z pěti axiómů Euklidovy geometrie (4.3.4.1.). Následkem toho jsou tyto neeuklidovské geometrie velmi složité. Dlouho byly považovány za pouhou „hříčku“ učenců. Až asi za sto let po publikaci neeuklidovské geometrie N.I. Lobačevského se ukázalo, že skutečný prostor, tj. náš Vesmír není „zkonstruován“ podle představ Euklidovy geometrie, ale že je neeuklidovský! Neplatí v něm např. pravidlo, že bodem mimo přímku lze vésti jedinou rovnoběžku s danou přímkou, ale že těch rovnoběžek s danou přímkou můžeme vésti nekonečné množství. Jak tomu rozumět? Představme si, že vesmír není prostor, ale že je to povrch koule, jako je např. zeměkoule. V toho vesmíru, tj. na povrchu zeměkoule je přímka, která je v našem případě nultým např. Greenwiche-ským („grynyčským“) poledníkem. Mimo tuto přímku, tj. mimo nultý poledník je bod v místě, kde protíná poledník 10. stupně východní délky rovník. Tímto bodem můžeme v našem vesmíru, tj. na povrchu zeměkoule vést dvě krajní rovnoběžky s nultým poledníkem: jednu krajní rovnoběžku vedeme tak, že ji ztotožníme s poledníkem 10. stupně východní délky. Přitom nás nemusí překvapovat, že se oba tyto poledníky protínají v pólech. Rovnoběžky se, jak známo, „protínají“ v nekonečnu a póly nám tedy v tomto případě plus a mínus nekonečno representují. Druhou krajní rovnoběžku povedeme po povrchu zeměkoule jako půlkružnici, která je v našem trojrozměrném prostoru v rovině rovnoběžné s rovinou proloženou nultým poledníkem, která bude, samozřejmě, kratší nežli je nultý poledník. A nejen to: mezi těmito krajními rovnoběžkami můžeme vést rovnoběžek s nultým poledníkem nekonečné množství! Skutečný Vesmír není plochou zeměkoule, ale je prostorem. Je sice ne stejně, ale rovněž jaksi zakřiven, trošku podobně jako povrch zeměkoule, ale ne v ploše – ne v oblině kulové, ale v prostoru trojrozměrném! Nesmažte si to představit – to nedovedl ani Einstein. Náš nedokonalý lidský mozek si to představit nedovede. Ale matematicky se tento případ popsat dá! A to je pro vědu rozhodující! Ve skutečném Vesmíru bodem mimo přímku lze vést nekonečné množství rovnoběžek. Dalo by se to však prakticky zjistit nikoliv v našich pozemních vzdálenostech, ale až ve vzdálenostech mezigalaktických!

 

A nyní se pusťme do dalších čtyř axiómů Euklidovy geometrie (4.3.4.1.). To už bude jednoduché. Když je skutečný prostor – Vesmír zakřiven, je pochopitelné, že:

1. mezi dvěma body vzdálenými od sebe na mezigalaktickou vzdálenost, můžeme vést nekonečné množství „přímek“, tj. úseků křivek o stejných nejkratších vzdálenostech,

2.  prodloužíme-li malé úsečky na mezigalaktickou vzdálenost, nebudou to už přímé úsečky, ale budou to úseky nekonečného množství nějakých složitých křivek, podle toho, o jakou délku tu úsečku prodloužíme,

3. pokusíme-li se nakreslit kružnice s mezigalaktickým poloměrem, nebudou to už kružnice, ale bude to nekonečné množství jakýchsi složitých uzavřených křivek, podle toho, jak velký zvolíme poloměr,

4. zkonstruujeme-li přímky jdoucí do mezigalaktických vzdáleností, protínající se v pravém úhlu, nemůže být řeči o tom, že celé budou k sobě kolmé, ale ramena budou svírat mezi sebou nekonečné množství úhlů, podle jejich délky.

 

Euklidova geometrie (4.3.4.1.) je užitečným zjednodušením geometrie neeuklidovské, podobně jako stará dobrá Newtonova fyzika je užitečným zjednodušením Einsteinovy teorie relativity (2.9.16.). Dráhy planet (kromě Merkuru) i dráhy meziplanetárních raket se vypočítávají většinou podle staré Newtonovy mechaniky. Na Merkur, který je z planet Slunci nejblíže, působí přitažlivá síla Slunce tak velká, že už k přesným výpočtům dráhy Merkuru musíme použít mechaniku na základě Einsteinovy teorie relativity (2.9.16.).

 

4.3.5. Dialektika

První tři zákony dialektiky byly ve své podstatě objeveny řeckými přírodními filozofy, jako byli: Anaximandros z Milétu, (asi 610–547 př. n. l.; 2.3.1.), Hérakleitos z Efezu, (asi 550-480 př.n.l.; 2.3.4.), Empedoklés z Akragantu (asi 493–433 př. n. l.; 2.3.4.) a jiní. Na ně navázal J.G.Fichte (1762/4–1814; 2.9.4.) a G.W.F.Hegel (1770–1831; 2.9.7.), jehož složitou idealistickou dialektickou soustavu upravil, zjednodušil a zbavil idealismu K.Marx (1818–1883; 2.9.10., 3.3.2.).

 

4.3.5.1. Dialektika přírody

Podle dialektiky přírody se řídí evoluce přírodních jevů i přírody jako celku. Ovlivňuje náš obraz o Vesmíru a přírodě.

 

Zákony dialektiky přírody:

1.vše souvisí se vším,

2.vše se stále mění – každý jev je proces,

PANTA RHEI !“ („Vše teče“, „Vše plyne!“ – Hérakleitos –

2.3.4.),

3.vývoj je boj protikladů,

4.kvantitativni změny ve vývoji každého jevu vedou k jeho

   změnám kvalitativním a naopak.

 

Příklad procesu s vyznačením základních zákonů dialektiky – boje protikladů a souvislosti kvantitativních a kvalitativních změn, uvedených výše, ad 3. a 4.:

 

Kapalná voda v nádobě, nad níž je vzduch o tlaku jedné atmosféry za pokojové teploty, se zdánlivě klidnou hladinou, ve skutečnosti skrývá tepelný pohyb molekul, jejich víření, tanec  molekul vody pod hladinou, při němž některé molekuly vody  vyskakují nad hladinu do ovzduší, což se jeví jako vypařování vody. Čím je vyšší teplota, tím je toto víření a vypařování rychlejší. Proti tepelnému pohybu molekul působí jako protiklad (protichůdná tendence) tlak vzduchu na hladinu vody vyvolávající tlak ve vodě, který drží molekuly „na uzdě“, nutí je, aby se při tom tanci držely navzájem pohromadě se svými sousedy, a tím aby setrvávaly v kapalném stavu. Zahříváme-li postupně vodu na stále vyšší teplotu, stále se zvyšující rychlost tance zmenšuje sílu, kterou se sousední tanečníci drží pohromadě. Při zvýšení teploty vody na 100oC za tlaku vzduchu jedné atmosféry, rychlost tance molekul vzroste natolik, že překoná síly soudržnosti mezi sousedními molekulami, molekuly se uvolní, začnou vylétat z kapaliny v celém objemu kapaliny a začnou se ve vodě vytvářet bubliny plynné vody, tj. vodních par. Tento jev nazýváme varem vody.  Při varu vodu dochází zahříváním ke kvalitativní přeměně kapalné fáze vody ve fázi plynnou. (Nejde sice o změnu chemické kvality látky – obě fáze vody: kapalná voda i vodní pára jsou stále tvořeny stejnými molekulami vody, nýbrž v tomto případě jde o kvalitativní přeměnu látkové fáze). Nepřerušíme-li zahřívání vody, všechna voda se vypaří a vytvoří plynnou fázi, v daném případě směs vodních par se vzduchem.

 

Pokud bychom dále zvyšovali teplotu této plynné směsi s vodními parami nad 10000C, tepelný pohyb plynných molekul vody by byl tak rychlý, že by roztrhl chemické vazby mezi atomy vodíku a kyslíku v molekulách vody, které působí protikladně proti tepelnému pohybu molekul, a došlo by postupně ke kvalitativní přeměně molekul vody ve směs atomů vodíku a kyslíku, které by se v zápětí shlukly na dvojatomové molekuly vodíku a kyslíku. Vzduchem, v němž by se tento i další procesy mohly odehrávat, se v dalším, kvůli jednoduchosti,  zabývat nebudeme.

 

Dalším zvýšením teploty směsi molekul vodíku a kyslíku by vedlo k tomu, že by tepelný pohyb těchto molekul vodíku a kyslíku roztrhl protikladně působící vazby mezi atomy vodíku a kyslíku v jejich dvojatomových molekulách a došlo by k jejich kvalitativní přeměně na směs atomů vodíku a kyslíku.

 

Ještě další zvyšování teploty by vedlo za teplot řádově tisíců stupňů Celsia k tomu, že tepelný pohyb atomů vodíku a kyslíku by roztrhl protikladně působící elektrostatickou vazbu mezi kladně nabitými atomovými jádry vodíku a kyslíku a záporně nabitými elektrony  jejich elektronového obalu a došlo by k jejich kvalitativní přeměně na ionty vodíku a kyslíku, tj. na holá atomová jádra vodíku čili holé protony a ionty kyslíku, čili atomy kyslíku bez některých elektronů a nakonec bez všech elektronů, čili holá atomová jádra kyslíku. Tento proces se nazývá ionizace plynů. Žhavá vířící směs  ionizovaných atomů a elektronů se nazývá plazma.

 

Ze školy si snad pamatujete pokus, v němž dotknula ebonitová tyč třená před tím liščím ocasem*), dvou kuliček z bezové dužniny, visících blízko sebe na hedvábných nitích. Tyto kuličky se od sebe odpuzovaly. Stejně se odpuzují elektricky stejně kladně nabitá atomová jádra vodíku či kyslíku. Kdybychom mohli zahřát plazmu vodíku a kyslíku na teploty desítek a stovek miliónů stupňů Celsia, tepelný pohyb by překonal protikladně působící odpudivé elektrostatické síly mezi stejně kladně nabitými atomovými jádry vodíku a došlo by k jejich kvalitativní přeměně tepelně jadernými čili thermonukleárními reakcemi mezi atomovými jádry vodíku a vytvořila by se z nich nakonec atomová jádra hélia. Přitom by se uvolňovalo velké množství jaderné energie. Takové thermonukleární reakce probíhají při výbuchu vodíkové pumy a v thermonukleárních reaktorech, a jedmou budou probíhat i v themonukleárních elektrárnách. Rovněž atomová jádra kyslíku by podléhala thermonukleárním reakcím.

 

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že:

při postupném zahřívání vody na stále vyšší teploty narážíme na celou řadu sil protikladně působících proti tepelnému pohybu částic;

nemůžeme zahřívat vodu do nekonečna, aniž by nedocházelo k řadě kvalitativních změn;

kvantitativní změna, jímž je v tomto případě zvyšování teploty vody vede skutečně k řadě kvalitativních změn vody, a ty potom opět ke změnám kvantitativním atd.

……………………………….

Poznámka pod čarou:

*) Slavná definice elektřiny terciána Koumáka z gymnázia v Horním Zápecí, který na otázku kantora: „Co je elektřina?“, začal: „Elektřina je když třeme-li tyč liščím ocasem…“ Tato definice zůstala, bohužel, zásahem pedantického kantora,  torzem, avšak torzem ve vědě neméně impozantním, jako je například slavné torzo Venuše z Kyrény impozantním torzem ženské krásy.

……………………………….

5. Hegel zformuloval též tzv. dialektický zákon „negace negace“ („die Negation der Negation“), lépe řečeno: zákon negování negace nebo též zákon popření negativní vlastnosti.

6. Hegel zformuloval a uplatnil též dialektickou poučku o tezi, antitezi a syntezi jako nutných stupních vývoje všeho v přírodě i ve společnosti.

 

Hegel si pohrává se slovní hříčkou, založenou na mnohoznačnosti německého slovesa „aufheben“: „Die Thesis wird aufgehoben, bleibt aber in der Antithesis aufgehoben und das Ganze wird in der Synthesis aufgehoben.“ Čili: „Téze je zrušena, zůstává však v antitézi zachována a to celé je v syntézi povýšeno.“

 

Příkladem tohoto zákona, jakož i zákona negace negace v přírodě je pohlavní oplodnění: tezí je vajíčko, antitezí je negování téze, tj. jeho oplodnění spermií, syntézou je pak negování negace, negování antitéze, negování oplodnění, čili plod. Příkladem zákona negace negace ve vývoji lidské společnosti může být např. toto: Západořímská říše jako téze je popřena, zničena barbarskými Germány jako antitezí, a syntézou je vznik západoevropského feudalizmu.  Schéma: téze – antitéze – syntéza, i zákon negace negace Hegelovy dialektiky bývají však kritizovány pro formalismus. Jejich všeobecná platnost je sporná.

 

Protože dialektika přírody souvisí s vědeckým světovým názorem, ovlivňuje náš obraz o Vesmíru a přírodě. Do vědecké metodologie (4.3.) přímo sice nepatří, avšak součást vědecké metodologie: dialektická metoda (která do vědecké metodologie patří) byla z dialektiky přírody odvozena.

 

4.3.5.2. Dialektika myšlení – dialektická metoda

Jak už bylo řečeno, dialektika myšlení byla odvozena od dialektiky přírody a uplatňuje se v poznávacím procesu. S ní souvisí dialektická metoda zkoumání přírodních jevů, která má pro nás největší praktický význam a je součástí vědeckého světového názoru, a to jeho vědecké metodologie (4.3.).

 

Zákony dialektické metody stanoví, že všechny jevy v přírodě nutno zkoumat takto:

1. nikoliv izolovaně, ale ve vzájemné souvislosti; je samozřejmě nezbytné rozlišovat kvalitu a kvantitu těchto souvislostí, rozlišovat souvislosti podstatné a méně podstatné, do jaké míry jsou závažné apod.;

2. nikoliv jako jevy statické, setrvávající neměnné a v klidu, nýbrž jako jevy, které jsou stále v pohybu, ve vývoji, v evoluci; každý jev je proces probíhající v prostoru a v čase;

3. nikoliv jako výsledek nějaké přírodní harmonie, neboť absolutní harmonie v přírodě neexistuje; vývoj je boj protikladů, které působí vně i uvnitř každého jevu a jsou příčinou každého pohybu, každé změny a každého vývoje; z toho plyne, že k uvedení všech kosmických objektů i Vesmíru jako celku do pohybu a do vývoje nebylo třeba žádné vnější síly, ani „Prvního Hybatele“ (Boha), neboť těmito „hybateli“ jsou protiklady uvnitř i vně všech objektů i ve Vesmíru jako celku;

4. v jejich vývoji chápaném nikoliv jako hromadění pouhých změn kvantitativních, ale uvědomovat si, že spíše či později kvantitativni změny ve vývoji každého jevu vedou k jeho změnám kvalitativním, a ty potom opět k dalším změnám kvantitativním atd.

5. Hegel uplatňoval též tzv. „dialektický zákon negace negace v oblasti myšlení.

6. Dialektickou poučku o tezi, antitezi a syntezi jako nutných stupních vývoje uplatnil Hegel rovněž v oblasti lidského myšlení. Jako příklad této poučky, jakož i zákona negace negace ve vývoji lidského myšlení lze uvést: geocentrismus jako téze, popřený antitezí heliocentrismu, jehož dalším popřením se dochází nakonec k acentrismu (bezstředovosti) Vesmíru jako syntéze. Einstein ukázal, že Vesmír žádný střed nemá, že všechny body ve Vesmíru jsou rovnocenné. Jak tomu rozumět? Všechny body na povrchu koule jsou také rovnocenné. Jak už bylo řečeno (4.3.4.2.) Vesmír je zakřiven podobně jako povrch koule, avšak nikoliv ve dvojrozměrné oblině kulové, nýbrž ve trojrozměrném prostoru. To si nesnažte představit. To nedovedl ani Einstein. Na to je jedině matematika.

 

Jak už bylo řečeno výše, tento zákon i zákon negace negace Hegelovy dialektiky jsou však kritizovány pro formalismus. Jejich všeobecná platnost je sporná.

 

4.3.6. Vědecká hypotéza

Hypotéza (z řečtiny: hypo = pod, tithémi = kladu, stavím, čili něco jako: „podložka“:-) je vědecky zdůvodněná domněnka, výrok, který je náznakem vysvětlení nějakého jevu, není však dostatečně prokázán. Je to výchozí a podmíněné tvrzení nebo vysvětlení, jež se předkládá ke z,koušce, ke kritickému ověření (verifikaci) (4.3.10.1.), případně vyvrácení (falzifikaci) (4.3.10.2.) experimentem, nebo daty získanými jiným způsobem, např. pozorováním, sběrem faktů apod. Vědecká hypotéza se neopírá o vědecké důkazy, ale o indicie (4.3.2.).

 

Podle K.R. Poppera musí být každá vědecká hypotéza  i každá vědecká teorie (4.3.7.), stejně jako každý vědecký princip či zákon (4.3.8.), vyvratitelná, čili „falsifikovatelná“. (4.3.10.2.) Neboť každá vědecká hypotéza či teorie spíše nebo později vyvrácena bude a bude nahrazena hypotézou či teorií dokonalejší. Kdyby tedy nebyla hypotéza či teorie vyvratitelná, brzdilo by to pokrok ve vědeckém poznávání pravdy (4.3.9.). Pokud selhávají velmi četné pokusy o vyvrácení hypotézy po dlouhou dobu, může se stát hypotéza teorií (4.3.7.) či zákonem (4.3.8.).

 

Z řady pozorování určitého množství objektů se snažíme nalézt určité společné vlastnosti, zobecnit je, abstrahovat (tj. vyjmout z nich podstatné) společné rysy. V údajích získaných na základě pozorování a zobecnění snažíme se najít určité zákonitosti, které se snažíme vysvětlit vědecky zdůvodněnou domněnkou, tzv. hypotézou. Hypotézu se potom snažíme potvrdit verifikovat čili ověřit (4.3.10.1.) či vyvrátit čili falsifikovat (4.3.10.2.) empiricky, experimentem. Experimentem nemůžeme zjistit správnost hypotézy, můžeme ji jedině vyvrátit (4.3.10.2.). Musíme se snažit vyvrátit hypotézu co největším počtem pokusů. Čím více takových pokusů o vyvrácení hypotézy je neúspěšných, tím větší je pravděpodobnost, že hypotéza je správná. Nikdy však nemůžeme pokusem zjistit její  správnost, která by odpovídala kritériím vědecké pravdy (4.3.9.), s konečnou platností. [7]

 

Albert Einstein pravil: „Sebevětší počet pokusů nemůže potvrdit, že mám pravdu; jediný experiment může dokázat, že ji nemám.“

 

Formulace, verifikace a falsifikace hypotézy podléhá následujícím podmínkám. Správná vědecká hypotéza musí mít tyto základní rysy a respektovat tato pravidla:

1. musí být možné hypotézu zdůvodnit;

2. hypotéza nesmí být v rozporu s fakty, které vysvětluje;

3. hypotéza nesmí obsahovat vnitřní rozpory;

4. hypotéza nesmí rozmnožovat množství předpokladů;

5. máme-li různé hypotézy k vysvětlení určitých faktů, dáváme

přednost té hypotéze, která vysvětluje největší počet faktů;

6. máme-li vysvětlit vzájemně související jevy, snažíme se k jejich

vysvětlení použít co nejmenší počet hypotéz;

7. při ověřování hypotézy bereme v úvahu pravděpodobnostní

charakter důsledků hypotéz;

8. hypotézy, které si vzájemně odporují, nemohou platit současně

    [7,157]

9. podle Poppera, musí být možné hypotézu vyvrátit čili

falsifikovat (4.3.10.2.), což je sporné.

 

Neopozitivista (3.3.3.3.) H. Reichenbach tvrdil, že při řešení otázky pravdivosti hypotézy nutno zvážit též její jednoduchost. A to jednoduchost deskriptivní (popisnou) a induktivní. Deskriptivní (popisná) je jednoduchost popisu hypotézy. Induktivní se přímo vztahuje na pravdu: nejjednodušší křivku spojující pozorovaná data lze pokládat za nejpravděpodobnější a nejpravdivější.

 

Odpůrce novopozitivismu M. Bunge hovoří o třech základních nutných formách neempirického ověřování:  metateoretické, interteoretické a filozofické. Metateoretické ověřování má ověřit vnitřní neprotiřečivost hypotézy. Interteoretické má ukázat slučitelnost s jinými, dříve přijatými teoriemi. Filozofické – slučitelnost s filozofií autora. [38] To poslední je podle našeho názoru nesprávné, správně: slučitelnost s filozofií vědeckou (s filozofií autora jen potud, pokud je jeho filozofie vědecká – J.B.).

 

Hypotéza ad hoc je hypotéza, kterou si vytváříme jen pro určitou příležitost, pro určitý konkrétní případ, k určitému konkrétnímu účelu.  Tuto hypotézu vytváříme až po sběru dat (údajů). Vytváříme hypotetické vysvětlení určité sady dat, které nezapadají do žádného teoretického rámce. [7]

 

Největším úspěchem hypotézy je předpověď významné skutečnosti. Např. na základě Kopernikovy hypotézy Sluneční soustavy, upřesněné Keplerem, byla předpovězena z nepravidelností dráhy oběhu planety Saturnu existence planety Uranu, která byla nalezena na obloze přesně podle výpočtů této hypotézy. Podobně tomu bylo i v případech objevů planet Neptuna a Pluta. Na základě předpokladů Darwinovy evoluční teorie (2.9.8., 3.3.1.) byly objeveny četné mezičlánky mezi živočišnými druhy i mezi člověkem a primáty. Na základě Einsteinovy teorie relativity (2.9.16.) byl zjištěn předpovězený ohyb světla hvězd, jejichž průmět byl v blízkosti Slunce. Na základě Mendělejevova objevu periodického zákona chemických prvků byla správně předpovězena řada chemických prvků a jejich fyzikálních a chemických vlastností, což bylo potvrzeno následujícími objevy těchto prvků. Podobně tomu bylo v případě Seaborgovy teorie aktinoidů, na jejímž základě byly správně předpovězeny fyzikální a chemické vlastnosti transuranových aktinoidů. To jsou největší triumfy vědy, které povyšují vědecké hypotézy na ověřené a všeobecně uznávané teorie (4.3.7.).

4.3.7. Vědecká teorie

Podle metodologie vědy [7] „teorie je soubor názorů, idejí vysvětlujících určitý jev; jeden obecný princip, který je schopen vysvětlit širší třídu údajů či empirických zjištění; někdy souhrn formálních tvrzení, které podávají třídění a vysvětlení všech údajů a empirických nálezů v dané oblasti zkoumání“.

 

Tento myšlenkově uspokojivý celkový výklad příčin a souvislostí jevů určité oblasti lze ověřovat (4.3.10.1.) či vyvracet (4.3.10.2.), a to buď logicky, nebo zkušeností či empirickými metodami: experimentálně, pozorováním či sběrem dat. Je to základní kámen vědeckého poznání, neboť nejen každá výpověď, ale i experiment a měření vychází z určité teorie: bez ní bychom nevěděli, co měřit a jak výsledek interpretovat. [157]

 

Devět základních rysů a pravidel uvedených výše, ve stati o vědecké hypotéze (3.6.6.), platí v podstatě i pro vědecké teorie.

 

Occamova břitva: pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří.

 

Nejdůležitější součástí teorie jsou tvrzení mající formu zákona (4.3.8.), formulovanou v oblasti, k níž se teorie vztahuje. Kromě toho obsahuje teorie také tvrzení, která se vztahují k jednotlivým empirickým faktům. [158]

 

Obecně se požaduje, aby každá vědecká teorie byla přímo konfrontována s pozorováním nebo experimentem. Jakoukoliv teorii bez tohoto rozhodujícího testu nelze považovat za vědeckou. Přijetí nějaké teorie bez jejího ověření pozorováním nebo experimentem se považuje za dogma. [90, 159] Nutno připustit, že shoda mezi vědeckou teorií a fakty je nezbytnou, nikoliv však dostačující podmínkou pravdivosti teorie. Musíme tedy předpokládat i existenci neempirického kritéria pravdy. Všeobecné teorie, např. zákon zachování energie (2.9.16.7.), se přísně vzato teoreticky dokázat a ověřit nedají. [160] Opakem teorie je praxe, zkušenost čili empirie.

 

Hlavním cílem teorie je reprezentovat určité jevy v přírodě a ve společnosti. Dobrá teorie musí používat určité symboly, určitý matematický jazyk, určité konvence. Protože v teorii musí být reprezentována příroda, konvence budou vždy omezeny takovými aspekty modelu, které neplynou z teorie, ale jsou diktovány přírodou. Nelze tedy tvrdit, že teorie jsou pouhé konvence. Když vědci teorii upraví tak, aby jednoznačně reprezentovala určitý jev v přírodě, začnou ji považovat za jednoznačný popis tohoto přírodního jevu.

 

Kromě dostatečně dobré reprezentace určitého jevu se od teorie očekává, že na jejím základě bude možno předpovídat další vlastnosti tohoto jevu. A. Comte: „Savoir pour prévoir“ (tj. „vědět pro předvídání.“). [30,74] Pokud se určitá teoreticky předpovězená vlastnost experimentálně potvrdí, kvantitativně vzrostou naše znalosti o přírodě.

 

Dobrá teorie musí posunout vědecké poznání k dosud neznámým vlastnostem nebo jevům. Musí totiž nejen vysvětlit dosud známé vlastnosti určitého jevu. Jedním z důležitých úkolů vědy je posouvat hranice poznání o přírodě. Určitá teorie je lepší než jiná, pokud je schopna více přispět k posunu těchto hranic poznání. Teorie, které nepředpovídají žádné nové jevy, jsou proto nahrazovány jinými. Vědecké poznání je trvalé hledání stále lepší, ale nikdy ne definitivní reprezentace přírodních jevů. Náhrada jedné teorie druhou je jednou z hlavních vlastností moderní vědy. Tento proces může probíhat pouze tehdy, pokud se žádná teorie nebude chápat jako definitivní pravda. Jedna vědecká teorie může být pouze lepší než druhá. Správnost platí vždy pro určité konkrétní podmínky; proces dalšího zobecňování vede k novým teoriím, které zahrnují i ty staré. (Např. teorie relativity zahrnuje v sobě jako zvláštní případ Newtonovu mechaniku. neeuklidovské geometrie zahrnují v sobě jako zvláštní případ geometrii Euklidovu.) Každý vědecký model představuje pouze dočasné vysvětlení jevů, které v přírodě pozorujeme a záleží na dalším pozorování nebo experimentu, zda bude nahrazen jiným. Každý vědec je povinen sdílet své hypotézy (4.3.6.), teorie, metody a závěry se zbytkem vědecké komunity, neboť tím umožňuje ostatním vědcům výsledky své práce prověřit a využít ke spolupráci. [7]
Vědecká spolupráce probíhá i přes propasti času. Každá generace vědců staví na objevech dřívějších generací a rozšiřuje je. Jak napsal Isaac Newton v dopisu Robertu Hookeovi 5. února 1675: „Pokud jsem dohlédl dále než jiní, bylo to proto, že jsem stál na ramenech obrů „.

 

Na druhé straně je možné i to, že selže standardní recenzní řízení. Samou svou podstatou tento mechanismus pravděpodobně schválí myšlenky, které jsou v rozporu s tím, o čem si posuzovatelé myslí, že to znají. Přesto nejsou nekonvenční myšlenky nutně špatné, jak dokázal např. Alfred Wegener, když na začátku 20. století probojovával ideu kontinentálního driftu, tj. pohybu kontinentálních ker. V té době se geologové domnívali, že zemské kůra, která přece je kamenná, se nemůže chovat jako kapalina. Přesto Wegener tvrdil, že kontinenty plují jako ledovce v moři, srážely se, odtrhovaly, čímž se vytvořily profily, které do sebe zapadají, jako Jižní Amerika a Afrika, a znovu srážely. Až v šedesátých letech přijala většina geologů tyto myšlenky za správné vysvětlení a ne za pouhý potrhlý nápad. [90, 159,161]

 

Autor této knihy si na tomto místě uvědomuje, jak skvělé měl profesory na reálném gymnasiu v Olomouci: jeho zeměpisec jej učil Wegenerově teorii už v létech 1943 až 1944, zatím co většina geologů přijala tuto teorii až v létech šedesátých! Biolog jej tehdy učil mikrobiologii tak moderně, že autor, nukleární chemik, mohl na základě takto nabytých vědomostí dělat úspěšné rešerše a kompilace v biotechnologii pro agrokombinát JZD Slušovice v létech 1988 až 1989! Jeho velmi přísný, ale naprosto spravedlivý profesor z chemie p. Šimoník na reálce v Prostějově v létech 1940/2 jej přivedl k tomu. že si zvolil chemickou technologii za svoje povolání. Patří jim všem za to autorův vřelý dík, o němž se oni už bohužel nedozvědí.

 

4.3.8. Zákony přírody

Vědecké teorie vedou často k formulaci přírodních zákonů, jako je např. Archimedův zákon, Newtonův zákon o gravitaci, zákony Keplerovy, zákon zachování energie, zákon zachování pohybové hmotnosti, Einsteinův vztah o ekvivalenci (rovnocennosti) totální energie E hmotného objektu s jeho pohybovou hmotností m (E = mc2) (2.9.16.), Faradayův zákon elektromagnetické indukce, zákon o růstu entropie, Mendělejevův periodický zákon o chemických prvcích, Mendelovy zákony o dědičnosti, zákon o přenosu dědičné informace v živých organismech pomocí DNA a RNA, zákony dialektiky (4.3.5.) apod. Platnost přírodních zákonů nemůže být přímo logicky dokázána, ani experimentálně ověřena.

 

Přírodní zákon je všeobecně platné pravidlo – axiom ukazující „na pevné souvislosti mezi jevy vnějšího světa za určitých podmínek; popisující jednotlivé případy nebo průměrné chování.“ [4] I zákony mají jen určitou pravděpodobnost, stejně jako nejistotu.

 

Princip je „základní myšlenka, zásada“, ve fyzice: „obecný základní zákon, podle něhož lze odvodit jiné zvláštní zákony, jimiž se řídí nějaké děje, např. princip zachování energie.“ [7]

 

4.3.9. Vědecká pravda

4.3.9.1. Pravda

Podle filozofického slovníku [5] „pravda je filozofická kategorie, která odráží adekvátnost (přiměřenost, blízkost) poznání a jeho soulad s objektem poznání.“ Přitom poznávání jsou „více či méně úplné a přesné obrazy odráženého světa ve vědomí; je zprostředkováno vnímáním, pamětí, myšlením a emocemi“ a „poznatek je zpracovaná informace“. [7] A podle psychologického slovníku [162] pravda je adekvátní odraz objektu poznávajícím subjektem, shoda obsahu lidských poznatků, soudů se skutečností, s objektivní realitou. Vztah k objektivní realitě je určující pro materialistickou teorii pravdy. Objektivní pravdou je takový obsah lidských představ, který není závislý na subjektu. Všechny tyto definice mají však zranitelnou  Achilovu patu: skutečnost, objektivní realitu neznáme!

4.3.9.2. Teorie pravdy

Pravdě se věnuje neformální logika a epistemologie, což je  teorie poznání, nazývaná též gnozeologie či noetika. Pravdivé mohou být výroky, závěry, názory, přesvědčení, soudy či  premisy (tj. soudy, z něhož je vyvozován jiné soudy). [7]

 

Existuje několik rozšířených teorií pravdy:

4.3.9.2.1. Adekvační teorie pravdy („přiměřenost“ = latinsky: „adaequatio“) nebo někdy též korespondenční teorie pravdy je klasický pohled, který zastával Platón (427 – 347 př.n.l. – 2.4.3.), Aristotelés (384 př. n. l. – 322 př. n. l. – 2.4.4.) a středověká filozofie. Pohlíží na pravdu jako shodu mezi poznáním a věcí (skutečností). „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním“. („Veritas est adaequatio rei et intellectus.“ Tomáš Akvinský (2.6.). Určitá modifikace této teorie, která pohlíží na pravdivost čistě z hlediska výroků, pohlíží na pravdu jako shodu informace se skutečností. S tím vším lze sice souhlasit, avšak opět narážíme na Achilovu patu: skutečnost, objektivní realitu nemůžeme znát!

 

4.3.9.2.2. Koherenční teorie pravdy pohlíží na pravdu jako na koherentní (souvislou, spojitou)  řadu výroků. Řada výroků jsou obvykle výroky, které nejlépe vysvětlují nebo nejúplněji popisují svět. Opět Achilova pata: jak vypadá svět nemůžeme znát!

 

4.3.9.2.3. Konsensuální teorie pravdy (autorem je Charles Peirce) pohlíží na pravdu jako cosi, na čem se shodne určitá skupina lidí, např. kompetentní odborníci. S tímto názorem se nelze ztotožnit: o pravdě se nehlasuje! Jedinec může mít pravdu i proti celému lidstvu! Kolik lidí na světě sdílelo Kopernikův heliocentrismus (2.9.2.), když s ním v r. 1543 vystoupil?

 

4.3.9.2.4. Pragmatismus se domnívá, že pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je totožná s užitečností. [7] Tento názor však není zásadový: užitečná, dokonce velmi užitečná může být i lež.

 

Jednotná definice pravdy není k dispozici. [3] Vidíme, že stanovit, co je pravda, není lehké, ale něco si o ní povíme.

 

Pravda je tradičně přiměřenost (latinsky adaequatio, odtud adekvační teorie pravdy – 4.3.9.2.1.) poznání nebo výpovědi ke skutečnosti, a tedy opak omylu (nebo lži – J.B.). Kant poukázal na to, že tuto přiměřenost může sotva někdo posoudit. Heidegger ukázal pravdu jako samu odhalenost, neskrytost věcí, na základě řecké „alétheia“, tj. „pravdy, neskrytosti, nezastřenosti, nezahalenosti, skutečnosti“, jež se nám dávají poznat. V židovské a křesťanské tradici mívá pravda ještě širší význam: pravda je to, na co se lze spolehnout, co je někým zaručeno čili dosvědčeno, a tedy opak nikoli omylu či lži. Člověku, který ji přijal a přihlásil se k ní, otevírá pravdě budoucnost. Pravda tak není něčím, co se pouze zjišťuje a konstatuje, je vždy pravdou pro někoho a stává se tudíž i kategorií etickou (»Pravda vítězí!«), o niž je třeba se starat. V novověkém vědeckém myšlení se pravda často chápe jako nerozpornost, soulad mezi různými výroky (tj. koherenční teorie pravdy), případně jako evidence, tj. zřejmost. [157]

 

Vycházíme z axiómu (4.3.3.), že celý svět je do všech podrobností poznatelný. Tím není řečeno, že všechna tajemství přírody známe, či že je někdy vůbec poznáme. Pojem pravdy necharakterizuje nějaké věci či předměty – objekty světa, ale poznatky o těchto objektech. „V současné vědě se důraz posouvá na možnosti verifikace (ověření) (4.3.10.1.) nebo falzifikace (vyvrácení) (4.3.10.2.) hypotéz (4.3.6.) a tvrzení. Pravda je pak často pouze pravdivostní hodnota proměnné nebo výroku.“ [157] Pravda se s časem mění, platí v určitém čase a určitém místě, je tedy věcí historickou. Pravdu nikdy nepoznáme zcela. V nejlepším případě se jí můžeme stále přibližovat. Pravdu musíme ověřovat empiricky (zkušeností): pozorováním či experimentem, sběrem faktů a dat. Jsou však pravdy, např. v matematice, které platí i když se teoreticky dokázat nedají. Pravda je vždy relativní. Absolutní pravdu poznat nelze. Relativní pravda je však součástí pravdy absolutní. Neexistuje proto rozpor mezi pravdou relativní a absolutní. Relativní pravdu můžeme vyjádřit též jako pravděpodobnost.

 

Už Karneadés z Kyrény (asi 214–129 př. n. l.) postuloval, že nelze dosáhnout pravdy, jen pravděpodobnosti.

 

4.3.9.3. Vědecká pravda

Vědecká pravda je zvláštní druh pravdy. Vychází z axiómu (4.3.3.), že vědecká pravda se shoduje se skutečností, pokud splňuje kritéria vědeckosti. Vědecké poznání je logicky ucelenou soustavou (systémem). Obsahuje axiómy, vědecké domněnky čili hypotézy (4.3.6.), teorie (4.3.7.) a zákony (4.3.8.). Dá se ověřit, tj. verifikovat (4.3.10.1.) její správnost empiricky: pozorováním či experimentem. Při aplikaci vědecké teorie (4.3.7.) je nutno určit počáteční a jiné doplňující podmínky, které úkol zjednodušují, idealizují. Vědecko-výzkumný program je reálná forma vědeckého poznávání. Verifikovatelnost čili ověřitelnost pravdy ve vědě není vždy nezbytná, aby byly věci pravdivé. Jde o verifikovatelnost (4.3.10.1.) zásadní, tj. že je ověření schopná, že může být ověřena. Věda není souhrn pravd. Obsahuje i mylné vědecké domněnky čili hypotézy a vědecké teorie. Na rozdíl od nevědeckých dogmat, o nichž se nesmí pochybovat, vědecké poznání se zaměřuje na zkoumání zákonitostí. [90]

 

4.3.9.4. Problém kritéria vědecké pravdy

Jak už jsme řekli, v aritmetice jsou formální tvrzení pravdivá a současně teoreticky nedokazatelná. Nelze je odvodit z axiómů jako jejich důsledek. Nemůžeme teoreticky dokázat, že 1+1=2, ale můžeme se o tom přesvědčit empiricky (zkušeností). Ve fyzikálních vědách je tomu jinak: existují fyzikální teorie a jejich potvrzení zkušeností, pokusem, tj. empirické potvrzení. Z fyzikálních zákonů se vyvozují důsledky, které lze opět ověřit podle zkušenosti, pokusem, tj. empiricky. „Výsledky nebo „úspěchy“ lidské aktivity jsou považovány za kritérium pravdivosti těch postupů a nástrojů (metod) reflektovaných ve vědomí jako poznatky (vědění), které tvoří cestu k dosažení cílů a jejichž pomocí se k těmto cílům dospělo. Jsou to poznatky užitečné, prospěšné, adekvátní (přiměřené, shodné), pravdivé. [77]

 

Podle marxismu, nejvyšším soudcem pro vědeckou pravdivost je v dějinách dlouhodobě celou lidskou společností i její vědou ověřená praxe. 

 

Kvantitativním hodnocením stupně potvrditelnosti vědeckých hypotéz (4.3.6.) je podle filozofa Carnapa logická pravděpodobnost. Podle Carnapa nemá nahradit vědeckou pravdu potvrditelnost, ale pravděpodobnost. Pravděpodobnost ve vědě se musí stále zvyšovat. Pojem pravděpodobnosti nahrazuje podle Carnapa pojem pravdy. Podle filozofa Fuersta pojem pravdy nelze z vědy zcela vyloučit. Carnapovy názory nelze přijmout jako absolutní pravdu, ani činit z nich podstatu celé vědy [90,163].

 

Opakujeme, co pravil Albert Einstein: „Sebevětší počet pokusů nemůže potvrdit, že mám pravdu; jediný experiment může dokázat, že ji nemám.“

 

4.3.9.5. Naše definice vědecké pravdy

Můžeme tedy uzavřít problém vědecké pravdy touto naší definicí:

vědecká pravda je zpochybnitelný a pravděpodobný předpoklad postavený čistě na racionálním základě a potvrzený empiricky, který není v rozporu s doposud známými empiricky, případně i teoreticky potvrzenými a nevyvrácenými skutečnostmi, a který se zatím nepodařilo vyvrátit.

 

Pochybnosti, pravděpodobnosti, dočasnosti – na tom spočívá vědecká pravda! Lepší pravda však na světě neexistuje!

 

4.3.10. Teorie vědeckosti a vývoje vědy

4.3.10.1. Neopozitivistická teorie verifikace (ověřitelnosti)

Původ vědy je empirický. Základem vědecké činnosti je pozorování a experiment. Výsledky pozorování a experimentu jsou přitom nezávislé na teorii. Právě podobné výsledky slouží k potvrzení pravdivosti teorie (verifikaci). Pozitivistická filozofie a metodologie vytvořila pevné kritérium k rozlišení, co je a co není vědecké a pravdivé. Nikoliv filozofie, ale věda, vědecké pozorování a experiment rozhoduje o tom, co je a co není vědecké a pravdivé. Procedury verifikace, tj. ověřování pozorováním a experimentem se dnes ve vědě uplatňují, ale nejsou to jediné procedury, které se užívají. [5]

 

4.3.10.2. Teorie falsifikace (vyvracení) K. R. Poppera

Popper, Karl Raimund (1902-1994), filozof rakouského původu, byl významným představitelem moderního liberalismu, teorie vědy a filozofie. Zabýval se logikou, fyzikou, biologií, sociologií a politologií. Podle Poppera neplatí názor Descartesův, že ve vědě je nutno postupovat od pochybování k poznatkům nepochybným, neboť je nutno podrobovat kritice všechny myšlenky. Ve vědě nepochybné myšlenky neexistují!

 

Proti teorii verifikovatelnosti (4.3.10.1.), kterou považovali za nejdůležitější neopositivisté, vystoupil Popper s teorií falsifikace. V běžné mluvě je výraz „falsifikace“ označuje falšování, podvádění. Popper však tímto slovem falsifikace označuje vyvracení teorií a hypotéz.

 

4.3.10.2.1. Základní Popperovy téze:

1. indukce (4.3.1.2.) podle Poppera neexistuje, lze užívat pouze

dedukce (4.3.1.1.);

2. hypotézy (4.3.6.) nelze verifikovat (4.3.10.1.), tj. ověřovat jejich

pravdivost empiricky, pouze „falsifikovat“, tj. vyvracet;

3. teorie (4.3.7.) musí být „falsifikovatelná“, tj vyvratitelná, jinak není

vědecká;

4. „falsifikace“, tj. vyvracení hypotéz (4.3.6.) a teorií (4.3.7.)je

smyslem vědy. [154]

Věda je podle K.R.Poppera k tomu, aby vyvracela teorie (3.6.7.)a

hypotézy (4.3.6.).

 

Podle Pop,pera potvrzení nějakého tvrzení ve vědě vyplývá z neúspěchu jej vyvrátit. O každé vědecké teorii (4.3.7.) se totiž ví, že platí pouze dočasně, neboť bude spíše či později nahrazena jinou, dokonalejší teorií, která ji překoná, i kdyby šlo jen o pouhé rozšíření platnosti. Není tedy možné, aby vědecká teorie nemohla být vyvrácena, čili „falsifikována“, neboť v momentě, kdy se ukáží její nedostatky, a byla by nevyvratitelná, stala by se nutně překážkou v pokroku vědeckého poznání. Požadavek možnosti „falsifikace“ vědecké teorie je tedy v zásadě oprávněný. Empirie, tj. hlavně experimenty slouží podle Poppera k vyvracení hypotéz. Vývoj vědy podle Poppera probíhá takto:

 

hypotéza – falsifikace (vyvrácení) – nová hypotéza – „falsifikace“ – další hypotéza atd.

 

 

 

4.3.10.2.2. Problémy a námitky proti Popperovi:

1. Popperův požadavek: všechny hypotézy (4.3.6.) a teorie (4.3.7.) mají být formulovány už ve falsifikovatelné (4.3.10.2.) formě, aby falsifikovatelnost byla jejich vnitřní dispoziční vlastností, tj. predikátem, tj. tím, co se hypotéze předem přisuzuje. Pokud je hypotéza nefalsifikovatelná, není podle Poppera vědecká. Avšak předem danou, apriorní nefalsifikovatelnost stanovit nelze! O tom, zda je hypotéza falsifikovatelná se dozvídáme, až je falsifikována, tj. vyvrácena.

 

2. Hypotéza (4.3.6.) je podle Poppera falsifikována již při nalezení jediného případu neshody s praxí. Avšak nalezení úplné shody hypotézy s pozorováním a praxí je nepravděpodobné stejně jako odmítnutí plodné hypotézy při první kontroverzi s empiricky zjištěnými fakty.

 

3. I. Lakatos (4.3.10.4.) poukázal na to, že nelze falsifikaci provádět bez předpokladu, že existuje jiná teorie, která odlišně koncipuje (pojímá) výsledky pozorování. Falsifikace je malým přínosem pro rozhodnutí, zda danou hypotézu opustit.

 

4.Nevíme, v kolika případech úspěšné verifikace je možné považovat dané empirické tvrzení za verifikované nebo potvrzené. O falsifikaci platí totéž. Nelze ji proto považovat za univerzální kritérium vědeckosti hypotézy. [77]

 

5. Verifikace (4.3.10.1.) je stejně legitimní jako falsifikace,  falsifikovatelnost není vhodným kritériem pro posouzení vědeckosti teorií a hypotéz, a falsifikace není smyslem vědy.

 

6. Podle filozofa Fürsta  nelze Popperovy názory považovat za absolutní pravdu a dělat z ní podstatu celé vědy. Jde o regulativní princip (řídicí zásadu). [90]

 

 

 

 

4.3.10.3. Historická a holistická koncepce T.S. Kuhna

Holismus (z řeckého: „to holon“ = „celek“) zdůrazňuje, že všechny vlastnosti nějakého systému nelze určit nebo vysvětlit pouze zkoumáním jeho částí, které naopak celek podstatně ovlivňuje.

 

Thomas Samuel Kuhn (1922-1996) byl americký filozof, fyzik, teoretik vědy, zabýval se dějinami vědy, astronomií, kvantovou teorií (2.9.19.) a její prehistorií. Kuhn považuje jak pozitivistický verifikacionismus (tj. princip ověřovatelnosti) (4.3.10.1.), tak i Popperův falzifikacionismus (tj. princip vyvratitelnosti) (4.3.10.2.) za chybné postižení vývoje vědy, odporující její historii a podává z hlediska koncepce reinterpretaci (nového výkladu) jejího historického vývoje. [77]

 

4.3.10.3.1. Vědecké paradigma

Historické pojetí vývoje vědy podle T.S. Kuhna tkví v tom, že klíčovým pojmem Kuhnova pojetí je vědecké paradigma, tj. východisko, příklad, vzor, zde: model, předobraz, vládnoucí obraz světa a vůdčí myšlenka vědy v daném období. Paradigma je určitá vědecká teorie či systém teorií, které v dané historické situaci určují způsob řešení vědeckých problémů. Takovým paradigmatem byla kdysi ve fyzice klasická Newtonova mechanika, dnes je to teorie relativity (2.9.16.); v chemii to byla před Lavoisierem flogistonová teorie hoření, kterou Lavoisiere rozbil a nahradil ji oxidační teorií hoření, jehož podstatou je slučování hořlavé látky s kyslíkem, která platí dodnes.

 

Vědecká paradigmata mají dvě podstatné charakteristiky:

1. jejich výsledky byly schopny udržet trvalou skupinu přívrženců

stranou soupeřících způsobů vědecké aktivity;

2. jejich výsledky byly dostatečně otevřené, aby ponechávaly všechny druhy problémů k řešení dané skupině přívrženců.

 

V obou případech jde o subjektivismus – o pravdě se nehlasuje „skupinou přívrženců“! Jedinec může mít pravdu proti celému lidstvu! Pozn. J.B.)

 

Obecně lze paradigma charakterizovat jako „způsob vidění světa“ vědcem, jako celek poznatků a s nimi spjatých vědeckých postupů, které si vědec osvojil a které uplatňuje ve své praxi. Vývoj jednotlivých vědních oborů je podle Kuhna obecně paradigmatický. Na počátku tomu tak nebylo. Kuhn odmítá výskyt anomálií k vyvracení (falsifikaci) (4.3.10.2.) teorie (4.3.7.). Vždy existují potíže s uvedením paradigmatu do souladu se zkušeností. Rozhodnutí odvrhnout paradigma, je rozhodnutím, přijmout jiné paradigma. To je vědecká revoluce. [77]

 

Vývoj vědy podle Kuhna probíhá podle tohoto schématu:

„normální“ věda – vědecká krize – vědecká revoluce – „normální“ věda – atd.“

 

Ve fázi „normální“ vědy, čili lépe: v evoluční fázi vývoje vědy je vědecká práce orientována určitou, společenstvím vědců uznávanou vědeckou tradicí, jež je formulována, ale často též jen předpokládána jako jakási „teorie“ závazná pro určitou dobu či pro určitou (nejčastěji generačně spjatou) skupinou vědců. Protože termínem „teorie“ (4.3.7.) se dnes rozumí zpravidla minimálně formulovaný systém, volí Kuhn pojem paradigmatu, tedy modelu, předobrazu, vůdčí myšlenky v daném období.

 

Vědecká krize je charakterizována pluralitou nových teorií, často spekulativních, navzájem se potírajících; řešení se hledají ve filozofii, v příbuzných a jiných vědách apod.

 

Vyústěním vědecké krize je přijetí nového paradigmatu. To je vědecká revoluce. [77]_

 

4,3.10.3.2. Sociologismus podle Kuhna

Sociologismus podle Kuhna uvádí, že všechno poznání ve všech vědách, a zvláště ve vědách společenských, má společenský charakter a je podmíněno společensko-historicky. Společenské podmínky ovlivňují např. výběr problémů k řešení, způsob prezentace (podání, publikace) jejich řešení, mají vliv ideologický, např. na darwinismus (2.9.8., 3.3.1.) apod. (Darwinismus není ideologie společenská, nýbrž vědecká teorie! Pozn. J.B.) Vytváří se věda o vědě: věda se institucionalizuje tj. má vědecké společenské instituce: university, akademie, vědecko-výzkumné ústavy apod., Komunikace ve vědě je společenská: vědecké časopisy, konference, internet; existuje spolupráce a konkurence vědeckých škol, výchova vědců, psychologie a etika vědy. [7] (Kopernik se obešel bez vědeckých společenských institucí! Pozn. J.B.)

 

4.3.10.4. Teorie vývoje vědy Imre Lakatose

Imre Lakatos (1922-1974) byl maďarsko-britský filosof vědy a matematiky. Byl představitelem pozitivismu (4.3.10.1.) a historické školy metodologie (4.3.) a filosofie vědy (4.1.1.). Podle jeho názorů teorie T1 je falsifikovatelná (vyvratitelná) (4.3.10.2.) jedině tehdy, jestliže je navržena druhá teorie T2, která má tyto vlastnosti:

1. Teorie T2 má ve srovnání  s T1  má širší empirický obsah, tj.  předvídá nová fakta, která byla nepravděpodobná nebo přímo zakázaná v T1;

2. T2 podává vysvětlení dříve dosažených výsledků T1, tj. celý nefalsifikovaný obsah (v mezích pozorovacích chyb) T1  je obsažen v T2;

3. část dodatečných, nových důsledků teorie T2 byla potvrzena.

 

V tom případě byla T1 falsifikována (tj. vyvrácena) (4.3.10.2.).  Záchrana T1 je metodologicky oprávněná, pokud zaváděné opravy T1 musejí zaručovat alespoň teoretický (když už ne přímo empirický) polrok, neboli možnost vytváření nových potvrditelných prognóz. Dějiny vědy jsou podle Lakatose sledem po sobě jdoucích soupeřících vědeckých výzkumných programů. [77]

 

1.3.10.5. Vývoj vědy jako progresivní internalizace

               D. Shapere-ho

Dudley Shapere (*1974) je americký filosof vědy. Podle D. Shapereho je hlavním závěrem zkoumání vědy ve 20. století skutečnost, že výsledky vědeckého zkoumání nemohou být předvídány zdravým rozumem, představami z každodenní zkušenosti nebo čistým rozumem. Tento závěr nazývá principem odmítnutí anticipací (tj. předpovědí) přírody a jeho obsah lze charakterizovat tak, že ve vědeckém poznání neexistuje žádné apriorní (tj. předem očekávané) omezení kladené např. povahou výzkumu nebo samotnou vědeckou metodou.

 

Například ve fyzice došlo k zásadním změnám v pojetí základních částic, v povaze vědeckého vysvětlení (přechod od mechanického determinismu k vysvětlení na základě symetrie a jejího porušování) (k pravděpodobnosti – pozn. J.B.), v kosmologii ke změně v pojetí nekonečnosti, v biologii v pojetí dědičnosti, v geologii v pojetí základních sil při utváření zemského povrchu apod. Tyto změny jsou tak zásadní, že se radikálně mění i naše „pozaďové víry“, („background beliefs“, tj. víry, kterou má každý vědec v pozadí svých názorů), o tom, jak věci existují, a nelze vůbec formulovat, jak by se mělo postupovat, abychom dospěli od běžně přijímaných věr k vírám současným.

 

Termín víra (belief) zde označuje ve vědecké disciplíně zpravidla výslovně přímo nevyslovené ideje nebo přesvědčení v pozadí, která jsou však v průběhu vědeckého internalizována (tj. osvojena, přijata jako  nová myšlenka“). [77, s.: 152/3] ]

 

Negativní vymezení základního metodologického přístupu Shapere doplňuje pozitivním principem vědecké internalizace (tj. „osvojení, přijetí hodnoty či myšlenky“). Podle něj všechny naše víry nebo jejich aspekty (hlediska, pojetí) musí být internalizovány, zahrnuty do vědeckého procesu a vědecký proces sám rozhoduje o tom, které z nich budou přijaty a které revidovány. Shapere si tento proces představuje jako reálně probíhající souhru mezi různými aspekty (hledisky)  vědecké činnosti.

 

Například metody, které používáme, nás vedou k novým názorům a ty nás opět vedou k modifikaci těchto metod anebo k jejich nahrazení novými. Cyklus vzájemného přizpůsobování věr a metod se stává charakteristickým rysem vědecké činnosti. Je to proces internalizace metodologie do „zbývající části“ vědy, tj. do jiných vědních oborů a disciplín.

 

Jak už bylo uvedeno, nezpochybnitelná víra zásadně do vědy nepatří! (6., 6.3.). Vždyť předpoklady, domněnky, hypotézy (4.3.6.), axiomy (4.3.3.) apod. mohou „pozaďové víry“ plně nahradit. Zpochybnitelné víry mohou však také snadno „sklouznout“ (3.1.) a stát se vírami nezpochybnitelnými, což brzdí vývoj vědy. Pokud by byly Sapereho „pozaďové víry“ skutečnými vírami, pak by bylo jejich zavádění do vědy krajně nevhodné.

 

4.3.10.6. Současný stav v teorii vědeckosti a vývoje vědy

Novopozitivistická teorie verifikace (ověřitelnosti) (4.3.10.1.), Popperova teorie falsifikace (vyvratitelnosti) (4.3.10.2.) a Kuhnova teorie paradigmatů (vzorů) (4.3.10.3.) se pokoušely být absolutním kritériem vědeckosti teorií (4.3.7.) a hypotéz (4.3.6.), avšak žádná z nich nebylo v tomto směru úspěšná. Každá z nich je použitelná, avšak pouze v určitých mezích. Dochází k pluralistickému pojetí vědeckosti. Fajkus se domnívá, že ve filosofii vědy došlo k obratu i v pojetí vědecké racionality: zatímco dříve byla věda označována za racionální na základě vnějších kritérií, nyní definice racionality vychází z postupů vědy samotné. [127]

 

4.3.11. Jak se věda vyvíjí

            a napravuje své vlastní omyly

si nejlépe ukážeme na příkladu vývoje názorů na „střed Vesmíru“ od geocentrismu přes heliocentrismus a „Galaxy-centismus“ k acentrismu („bezstřednosti“):

1. Filozofové v severní Indii asi v 9. či 8. stol. př.n.l. měli za to, že Sluneční soustavu drží pohromadě gravitace a že Slunce jako nejmasivnější těleso musí být v jejím středu. [66] Toto geniální tušení však se nedostalo do povědomí naší evropské antické civilizace. (2.2.2.)

2. Pythagorás ze Sámu, též z Krotónu (okolo 582-496 př. n. l.) učil, že středem Vesmíru je centrální oheň, kolem něhož obíhají planety, Slunce i Měsíc – to byl v antice první průlom do prvotního „živelného“ geocentrismu! (2.3.2.)

3. Aristarchos ze Sámu (asi 310–230 př. n. l.), řecký filozof, jako první v antice geniálně intuitivně vytušil, že planety obíhají kolem Slunce, že Země je jednou z planet, a tedy též intuitivně vytušil 18 století před Kopernikem heliocentrismus ! (2.3.4.)

4. Klaudius Ptolemaios (asi 100 – 170 n. l.), řecký filozof, formuloval v egypské Alexandrii, geocentrický názor, který byl ve starověku i ve středověku v Evropě všeobecně přijímán, bez ohledu na geniální tušení Pýthagora ze Sámu a Aristarcha ze Sámu (2.3.4.), které nebylo všeobecně známo a upadlo v zapomenutí (2.6.).

5. Al-Šatír (2.7.3.), arabský astronom 150 let před Kopernikem formuloval teorii pohybu planet matematicky shodnou s Kopernikem (2.9.2.), což však došlo do povědomí astronomů v západní Evropě přes Španělsko opožděně.

6. Cusanus, Nikolaus (1407-1464) intuitivně vytušil, že Vesmír nemá žádný střed a je bez hranic, a že Země není středem Vesmíru a není nehybná. (2.9.1.)

7. Mikuláš Koperník (Mikolaj Kopernik 1473–1543 – 2.9.2.), polský astronom, formuloval a výpočty zdůvodnil heliocentrismus v r. 1543. Protože však Kopernik předpokládal kruhové oběžné dráhy planet, jeho výpočty nebyly podstatně přesnější nežli tehdejší výpočty založené na Ptolemaiově geocentrismu s násilnými a složitými předpoklady.

8. Tycho de Brahe (1546-1601 – 2.9.2.), dánský astronom, si uvědomil, že pokud by platil Kopernikův geocentrismus, musely by hvězdy opisovat během roku na obloze malé kroužky (ve skutečnosti elipsy), čili tzv. hvězdnou paralaxu, následkem otáčení Země kolem Slunce. Tento názor byl správný, čím by byly hvězdy Zemi blíže, tím by tato hvězdná paralaxa byla zřetelnější, tj. kroužky či elipsy by byly větší. Bohužel, on předpokládal příliš malé vzdálenosti hvězd od Země a paralaxu prostým okem ani pomocí tehdejšího dalekohledu pozorovat nemohl. Nejbližší hvězdy jsou tisíckrát dále než on předpokládal. Proto však de Brahe zavrhl Kopernikův heliocentrismus. Byl si však vědom, že geocentrická hypotéza není rovněž v pořádku, proto navrhl nemožný kompromis, že planety obíhají kolem Slunce, ale Slunce s planetami a všechny hvězdy obíhají kolem Země.

9. Johanes Kepler (1571–1670 – 2.9.2.) astronom německého původu, který přišel s de Brahem do Prahy a získal od něho výsledky přesných mnohaletých  měření. Díky těmto měřením objevil, že planety obíhají nikoli v kruhových, jak předpokládal Kopernik, ale v eliptických drahách se Sluncem v jednom z jejich ohnisek. Tím zdokonalil a dovršil Kopernikovu heliocentrickou soustavu.

10. Bruno, Giordano (1548–1600- 2.9.2.) vytušil, že slunce není středem vesmíru, nýbrž je jednou z nesmírného počtu hvězd ve vesmíru, který je nekonečný a nekonečný je i počet planet podobných Zemi.

11. Friedrich Wilhelm Bessel (1784–1846) zjistil a změřil hvězdnou paralaxu kolem r. 1840, kterou marně hledal Tycho de Brahe, a tím podal definitivní důkaz existence Kopernikovy heliocentrické soustavy (2.9.2.).

12. Stavbu naší Galaxie, začali podrobněji zkoumat F. W. Herschel (1738-1822) a jeho syn John Frederick William Herschel (1792-1871). Ve schématu F. W. Herschela z roku 1784, ještě nepřesném, má Galaxie plochý tvar a Slunce je v jejím středu. Tehdy se předpokládalo, že středem Vesmíru je „střed“ Galaxie, o níž se domnívali, že je celým Vesmírem.

13. Johann August Hugo Gyldén (1841-1896) objevil roku 1871 zákonitosti v pohybech hvězd, které by mohly být důsledkem rotace Galaxie, a na základě toho určil směr jejího středu.

14. Harlow Shapley (1885-1972) hájil na konferenci v r. 1920 názor, že Mléčná dráha (Galaxie) je jediný velký kontinent hvězd ve Vesmíru, a že spirální mlhoviny jsou jen „drobné ostrůvky“ na jejím okraji. Avšak správně usoudil, že Sluneční soustava nemůže být v centru Mléčné dráhy, ale ve vzdálenosti asi o jednu třetinu jejího rozměru od jejího středu. (ve skutečnosti je Slunce ještě mnohem dále od středu Galaxie.)

15. Heber Curtis (1872-1942), proslulý americký astronom, na téže konferenci polemizoval s Shapleyem a tvrdil, že spirální mlhoviny jsou stejné útvary  jako je naše Mléčná dráha. Avšak stejně jako Shapley podcenil vzdálenosti těchto galaxií od nás a přecenil rozměry naší Galaxie.

16. Albert Einstein (1879–1955) svojí obecnou teorií relativity (z r.1916) ukázal, že Vesmír žádný střed nemá, ale že všechny body Vesmíru jsou rovnocenné. Je tomu podobně jako na povrchu koule: povrch koule nemá také žádný střed a všechny body na povrchu koule jsou také rovnocenné. Ovšem, v případě Vesmíru nejde o zakřivení v ploše, nýbrž o podobné zakřivení, ovšem o zakřivení prostoru! Nesnažte si to představit. Na to naše lidská prostorová představivost nestačí, na to stačí jedině velmi složitá matematika – matematika hodná Einsteina a jemu podobných matematiků.  (2.9.16., 3.3.4.)

17. Milton Humason (1891-1972) a Edwin Hubble (1889-1953 – 2.9.17.), američtí astronomové a kosmlogové pomocí tehdy největšího dalekohledu na světě na Mount Wilsonu potvrdili, že spirální mlhoviny jsou galaxie rovnocenné naší Galaxii, zjistili jejich správné vzdálenosti a v r. 1929 objevili rudý posun ve spektru těchto galaxií, který byl tím větší, čím byla galaxie od nás vzdálenější. Hubble se domníval, že je to následek nějakých neznámých vlastností světla šířených na velkých vzdálenostech.  Ve skutečnosti šlo o  rozpínání našeho Vesmíru, které předpokládali ruský fyzik Aleksander Aleksandrovič Friedmann (1888-1925) a belgický kosmolog Georges Lamaître (1894-1966) v r. 1927. A. Einstein (2.9.16.) nepochopil ihned tento jev a předpokládal, že je Vesmír stacionární, tj. že se v celku nemění, což později označil za největší omyl svého života.

 

Závěry z vývoje názorů na „střed Vesmíru“:

1. při vývoji názorů na „střed Vesmíru“ nebýval respektován tzv. KOPERNIKŮV PRINCIP, podle něhož „postavení následujících nižší kosmické organizační jednotky nezaujímá v  žádném ohledu výlučné postavení v kosmické organizační jednotce vyšší, v této řadě: Planeta Země < Sluneční soustava < Galaxie < Vesmír < hypotetický Megavesmír < hypotetický Supermegavesmír < atd. do nekonečna …“;

2. Bylo ukázáno, jak se věda vyvíjí a jak se postupně vyvracejí nesprávné názory ve vědě a nahrazují názory dokonalejšími.

 

4.3.12. Současná věda v praxi

V této kapitole si vysvětlíme, jaká je struktura a forma vědecké práce, a jaký je obecný postup při řešení vědeckých výzkumných a badatelských problémů.

 

4.3.12.1. Řešení vědeckých výzkumných a badatelských

               problémů:

Do vědy nepatří pouze „výzkum“, ale též bádání. Rozdíl je v tom, že výzkum hledá odpovědi na položené otázky, bádání si je klade.  Jiný rozdíl mezi vědeckým výzkumem a bádáním není.  Postup je tedy v obou případech stejný:

Zadání vědeckého výzkumného a badatelského problému formuluje zadavatel nebo vstřícně, zvláště pro řešení badatelských problémů, řešitel sám:

 

1. Téma, cíl a bližších údaje o programu řešení výzkumného problému, který má řešitel řešit, musí se přesně formulovat především. To je velmi důležité, neboť ne nadarmo se říká  (jistě přehnaně), že správným definováním problému je problém již napůl vyřešen.

 

2. Zdůvodnění musí být přesně definováno jako druhý úkol, aby bylo jasné, proč je třeba problém řešit.

 

3. Vypracování předběžné zprávy: vědecký výzkum bývá obvykle značně nákladný (podle B. Fajkuse: drahý relativně, neboť zbraně dražší! Zbraně a války jsou nesrovnatelně dražší!!!).

 

Řešitel a někdy i zadavatel je proto obvykle nucen hledat finanční zdroje – od vládních agentur, soukromých podniků, nadací či odjinud – aby mohl realizovat výzkumný program. Pokud je iniciátorem výzkumného či badatelského úkolu řešitel, musí si současně najít zadavatele, pro něhož výzkum bude provádět – zpravidla je to ten, kdo výzkum též financuje. Nemůže-li zadavatel výzkum financovat sám, musí najít stejně jako řešitel finanční zajištění výzkumu. Proto musí řešitel či zadavatel vypracovat předběžnou zprávu k výzkumu, v níž uvede téma, cíl a bližších údaje o problému, který bude řešen a jeho zdůvodnění,  dále popis práce, kterou chce provést, možné hypotézy, uvažované  experimenty, očekávané výsledky a dopad na jiné obory. Ideální by bylo provést řádnou vyčerpávající rešerši a na jejím základě formulovat kompilační práci podle bodu ad 5. (viz níže). K tomu však zpravidla nebývá v tomto stádiu příprav čas. Proto řešitel či zadavatel obvykle použije pro předběžnou zprávu literární podklady: články, výzkumné zprávy apod., které jsou mu momentálně dostupné. V předběžné zprávě je též vhodné uvést požadavky řešitele na odměny jemu a jeho pracovního týmu v případě splnění všech podmínek, které na ně zadavatel vloží.  Je vhodné navrhnout, že o konkrétním rozdělení odměn v pracovním týmu bude rozhodovat řešitel. To zvyšuje jeho autoritu při řešení úkolu.

 

4. Posouzení předběžné zprávy, rozhodnutí o řešení a o finančním zajištění výzkumného programu: zadavatel řešení problému a  ten, kdo výzkum financuje svolá výbor odborníků z oboru, v němž bude problém řešen, který posoudí předběžnou zprávu a zjistí, má-li řešitel  potřebné znalosti v daném vědním oboru a schopnosti výzkumný problém vyřešit, a je-li jím uvedený program výzkumu reálný. Podle toho schválí či zamítne řešitelem navrhovaný program výzkumu či bádání a schválí celkovou sumu finančních prostředků k jeho zajištění. Se souhlasem řešitele stanoví nejméně dva oponenty, nezávislé na pracovišti řešitele, na zadavateli i finančníku,  a nezávislé na sobě navzájem. V případě, že program a finanční prostředky na jeho řešení i na odměny řešiteli a jeho týmu jsou schváleny, zápis o posouzení předběžné zprávy musí schválit podpisem všechny zainteresované strany: zadavatel, finančník i řešitel, aby tento dokument měl právní platnost. Je přitom též vhodná spolupráce s právníkem. Tím se předejde nechutným scénám po vyřešení úkolu a poškození řešitelů.

 

5. Zpracování kompilační práce řešitelem na základě vyčerpávající literární rešerše:

– Zjištění známých skutečností o problému.

– Případné rozdělení problému na několik problémů dílčích a určení pracovníků zodpovědných za řešení dílčích problémů.

– Zjištění zdrojů informací, které pomohou problém vyřešit (externími konsultacemi, v knihovnách apod.).

– Provedení  vyčerpávající literární rešerše: dnes ji zpravidla neprovádí řešitel sám „ručně“, nýbrž ji objedná např. přes knihovnickou službu v odborné či fakultní knihovně u příslušné agentury, která ji provede podle zadaného tématu a cíle výzkumu na počítači. Poplatky za strojovou rešerši nebývají zpravidla vysoké a v každém případě se vyplatí.

– Vytřídění surové strojové rešerše od nepotřebných prací, zachycených počítačem. Surová strojová rešerše, která je výstupem z počítače, obsahuje bibliografické údaje a zpravidla též abstrakta zachycených prací v jazyku, v němž byla práce publikována, někdy též jejich anglický překlad z neanglického jazyka.. Část, někdy i většina prací zachycených strojem bývá nepotřebná. Vytřídění  musí provést nejlépe řešitel sám nebo odborník v daném oboru znalý cizích jazyků. Je bezpodmínečně nutná alespoň pasivní znalost angličtiny. A často je vhodná alespoň částečná pasivní znalost němčiny, francouzštiny, ruštiny, španělštiny případně i jiných jazyků. Pokud řešitel či jím pověřený odborník na vytřídění rešerše tyto znalosti nemá a potřebuje je, musí spolupracovat při vytřiďování rešerše s lidmi, kteří tyto jazykové znalosti mají. Naštěstí mnoho abstraktů prací publikovaných v japonštině, čínštině, ruštině a někdy i v jiných jazycích pro západní Evropany vzdálených, je v rešerši obsaženo v jejich překladech do angličtiny.

– Rozhodnutí, které z vytříděných prací nutno opatřit v plném znění a u kterých stačí pouhé abstraktum.

– Potřebná plná znění prací nutno sehnat buď v místních knihovnách nebo, což je nejpohodlnější, objednat xerokopie plných znění prací u agentury, která provádí strojové rešerše.

– Zpracování kompilační práce se provádí na základě zajištěných literárních materiálů ale též na základě výsledků konzultací s odborníky na vlastním i na cizích pracovištích. V kompilační práci se uvedou všechny kvalitativní a kvantitativní údaje, které jsou známy.

– Roztřídění informací a  návrh několika možných směrů řešení problému se uvede v kompilační práci rovněž.

– Určení hlavního směru výzkumu a program experimentálních prací se uvede v závěru kompilační práce.

 

6. Rozdělení programu experimentálních prací na etapy a stanovení zodpovědných pracovníků za vyřešení jednotlivých etap provede řešitel na základě výsledků kompilační práce.

 

7. Experimentélní práce se provedou podle programu experimentálních prací. Zvláště v opakovaných sériích experimentů nutno používat v maximální míře automatizaci experimentálních prací umožněnou moderní výpočetní a experimentální technikou.

 

8. Výsledky experimentálních prací se sestaví přehledně do tabulek a grafů s připojenými podrobnými vysvětlovacími texty, které musí umožňovat každému odborníku v dané oblasti zopalovat všechny experimentální práce a dosáhnout stejných výsledků.

 

9. Vyhodnocení výsledků experimentálních prací a diskuse  musí provést nejlépe všichni výzkumníci zúčastnění na řešení problému pod vedením hlavního zodpovědného řešitele a musí si o nich nejlépe v kolektivu podiskutovat. Výsledky zhodnocení i diskuse se zaznamenají. Je vhodné zaznamenat i sporné názory, hraničící někdy až s fantastikou, neboť i ty mohou být plodné.

 

10. Hypotézy (4.3.6.), tj. vědecky zdůvodněné domněnky se formulují na základě pravidelností, zjištěných  při experimentech, které zjištěné pravidelnosti zobecňují nebo/a vysvětlují. Přitom je nutné dobře si uvědomit logické souvislosti mezi různými fakty, které jsou známy a je též nutné zjištění, zda jsou logicky konzistentní (soudržné).

 

11. Experimenty potvrzující nebo vyvracející  hypotézu se provedou po její formulaci.

 

12. Nepotvrdí-li experimenty hypotézu, nutno hypotézu upravit, vytvářet další hypotézy a provádět další experimenty směřující k ověření či vyvrácení upravených hypotéz.

 

13. Vyřešení problému bylo dosaženo, pokud experimenty potvrdily hypotézu a pokusy o její vyvrácení byly neúspěšné. Někdy je v tom případě možné pokusit se i o formulaci teorie či zákona.

 

14. Heuristické řešení: v některých vzácných případech se po sérii činností, směřujících k vyřešení problému, objeví správné řešení či nápad zcela nelogicky, heuristicky nahodile (jako „osvícení“). To se však stává zpravidla u zkušených odborníků a jen výjimečně. (4.3.12.2.)

 

15. Neúspěch řešení: nevedou-li tyto pokusy k úspěchu, mohou dostavit u řešitele nepříjemné pocity, ale řešitel musí být připraven i na tuto možnost.

 

16. Konečné vyhodnocení výsledků práce se provádí porovnáním s dosavadním stavem, a to z hlediska pokroku vědy a techniky, z hlediska ekonomického, ekologického,  apod. K vyhodnocení experimentálních výsledků: nutno brát v zásadě všechny výsledky v úvahu, ne jen ty, které se nám zamlouvají. To by bylo nepoctivé. Nutno zajistit objektivitu. Nutnost brát všechny výsledky ovšem neplatí vždy doslova. Ve statistice se značně odlehlé extrémní hodnoty výsledků vylučují s ohledem na možnost systematické nebo náhodné chyby. V každém případě však poctivost nám velí, abychom je v práci uvedli, i když s nimi při vyhodnocování nepočítáme.

 

17. Prezentace výsledků měření musí být prováděno nezaujatě. Není správné snažit se vést čtenáře k závěrům, které z výsledků nevyplývají.

 

18. Závěry výzkumné práce se formulují zpravidla v bodech. V nich se přesně stručně a jasně uvede: 1. jaký problém byl v práci  řešen a 2. jakých nesporných výsledků bylo v práci dosaženo. Sporné myšlenky, úvahy či programy dalších prací do závěrů nepatří, ty patří do výsledků a diskuse.

 

19. Zamyšlení se nad průběhem hledání řešení nutno provést nakonec a poznamenat si, jak to příště  udělat lépe.

 

20. Závěrečná výzkumná zpráva se formuluje podrobně na základě výsledků práce.  Zpráva se odevzdá vlastnímu vědeckému pracovišti a zadavateli, který řešení vědeckého problému objednal a každém případě tomu, kdo výzkum financoval.

 

21. Oponentní řízení zorganizuje zadavatel a ten, kdo výzkum financoval. Pokud mezitím některý ze schválených oponentů nemůže zpracovat posudek, nutno se souhlasem řešitele schválit náhradního oponenta. Oponenti  zpracují oponentní posudky, které se posuzují při oponentním řízení a po diskusi se formuluje závěr  oponentního řízení, v němž se celá výzkumná zpráva zhodnotí. Obvykle se též potvrzují finanční odměny řešiteli a jeho týmu. Závěr oponentního řízení schválí podpisem obě strany: zadavatel i řešitel, aby tento dokument měl právní platnost. Je přitom opět vhodná spolupráce s právníkem.

 

22. Odvolací řízení zorganizuje nezávislý nadřízený orgán, případně i soud, pokud řešitel nesouhlasí se závěrem oponentního řízení a odvolá se proti němu.

 

23. Odborný článek formuluje řešitel společně se všemi, kdo měli na výzkumu myšlenkový podíl, na základě závěrečné výzkumné zprávy. Spoluautory jsou zpravidla všichni vysokoškolsky kvalifikovaní pracovníci, případně též pracovníci, kteří sice vysokoškolskou kvalifikaci nemají, avšak jejichž úroveň vědomostí a praxe je s vysokoškolskou kvalifikací srovnatelná. Někdy jsou spoluautory i zkušení technici. Laboranti zpravidla spoluautory odborných prací nebývají. Článek je, samozřejmě, podstatně stručnější než zpráva. Zašle se do redakce vědeckého časopisu ke zveřejnění (publikování).

 

24. Posouzení článku: vydavatelé časopisu zašlou článek k posouzení autoritám v příslušném oboru nebo v příbuzných oborech a požádají je o vyjádření, byla-li práce provedena adekvátně (přiměřeně), jsou-li závěry opodstatněné a doporučují-li publikaci zprávy. V kladném případě je článek v časopisu zveřejněn.

 

25. Seznámení odborné veřejnosti s prací a její posouzení odbornou veřejností  umožňuje publikace v odborném časopisu, na odborné konferenci nebo na internetu, což je mnohem rychlejší. V časopisu jsou lhůty od podání článku do redakce k jeho otištění někdy až dvouleté. Zveřejnění práce a jeji posouzení na odborné konfenenci je rychlejší. Na internetu je zveřejnění okamžité, odpadá však posouzení článku redakcí, ale reakce odborné veřejnosti na práci je rovněž rychlá.

 

26. Ohlasy na článek bývají někdy publikovány ve odborném časopisu (nemusí to být stejný časopis jako je ten, v němž byl článek publikován), případně i na internetu bývají zveřejňovány kladné a hlavně kritické ohlasy odborné veřejnosti na článek.

 

4.3.12.2. Heuristika

„Heureka!“ = řecky: „Našel jsem!“ „Objevil jsem!“ – Tak prý nadšeně volal Archimedes, když objevil v lázni svůj zákon a vyběhl nahý z lázně do ulic Syrakús. Heuristika  je pojem pocházející z řečtiny (eúrískó, εύρίσκω, česky: sledovat, hledat něco, snažit se nalézt) a znamenající v přeneseném smyslu „umění objevovat“. Heuristika je zřejmě postavena na  intuici. Kdo má určité vědomosti, zkušenosti, inteligenci, kombinační schopnosti a je k tomu ještě občas i „miláčkem bohů“, tj. má občas i štěstí, ten mívá též intuici, která je předpokladem k řešení problémů heuristickou „metodou“ (4.3.12.1./14.), pokud to můžeme vůbec metodou nazývat.  Je to „metoda“, pomocí které se řeší problémy neobvyklým způsobem. V heuristice se uplatňují „hrubé odhady“, převážně na základě zkušeností, případně intuitivní domněnky nebo, jednoduše řečeno, také prosté „použití rozumu“. Je to způsob řešení problému případ od případu, „za určitým účelem“ nebo „pro tento konkrétní případ“ (tj. „ad hoc“). Využívá se především jako technika, při které se často velice rychle najde velké množství řešení, z nichž je vybráno to nejlepší možné. Podobá se často kutilství: vědec použije to, co má „po ruce“, tj. co mu právě napadne.

 

4.3.12.3. Struktura a forma vědecké práce

Struktura a forma vědecké práce je výsledkem staletého vývoje od středověkých traktátů až po současnou podobu, kterou vidíte zde. Nikdo ji nikdy neprohlásil za povinně závaznou. Nutno však mít k ní úctu a snažit se ji  maximálně respektovat. Je v podstatě stejná jak u studentských ročníkových a diplomových projektů na vysoké škole, tak u doktorských disertací, tak u výzkumných a badatelských zpráv, i u odborných článků ve vědeckých časopisech, a měla by být stejná i v knižních monografiích, což však nebývá vždy pravidlem.

 

1. Téma uvedené v nadpisu práce.

2. Abstraktum (souhrn, anglicky: „sumary“) obsahuje stručný výtah z práce sloužící k první orientaci čtenářů, podle potřeby též upřesňující téma práce, a hlavně: stručné vysvětlení toho, co bylo v práci prováděno a jakých výsledků bylo dosaženo; přitom tyto údaje nemusí být tak přesné jako v závěrech práce; jde o jasný, ale ne tak přesný stručný výklad závěrů práce, zpravidla v rozsahu jednoho odstavce, nejvýš poloviny stránky. Delší abstrakta jsou sice možná, ale setkáváme se s nimi zřídka.

3. Úvod obsahuje upřesnění a vysvětlení tématu práce, dále smysl práce, tj.zdůvodnění, proč byla práce prováděna: její vědecký, technologický, technický, praktický či společenský význam,  a v závěru úvodu se uvede přesně formulovaný cíl práce (který by měl odpovídat dosaženým výsledkům práce, pokud ovšem tohoto cíle bylo prací dosaženo).

4. Experimentální část (u prací teoretických je zpravidla uveden jenom použitý matematický aparát, a u prací z oborů humanitních zpravidla tato část odpadá zcela); obsahuje přesné a podrobné údaje nezbytné k tomu, aby kdokoliv mohl práci reprodukovat a dosáhnout stejných výsledků; konkrétně:

– přesný popis a specifikace všech materiálních prostředků použitých v experimentech: popis, specifikace, stupeň čistoty použitých látek a přesná specifikace použitých přístrojů  apod.;

– přesný popis metodik, použitých v práci;

– matematický aparát použitý v práci;

– způsob vyhodnocování výsledků experimentů apod.

5. Výsledky, jejich vyhodnocení a diskuse – tato část obsahuje všechny údaje o dosažených výsledcích; číselné hodnoty je vhodné uspořádat do přehledných tabulek a grafů;  zde je nutno uvést všechny závažné, i sporné myšlenky, které autora napadnou při vyhodnocování výsledků experimentů, nutno dále uvést možné hypotézy, případně (což bývá výjimečné) i teorie, argumenty pro ně i proti nim – ve formě diskuse.

6. Závěry obsahuji stručné a přesné údaje o tom, co bylo v práci řešeno a jakých nesporných výsledků bylo dosaženo, zpravidla ve formě jednotlivých bodů. Do závěrů nepatří myšlenky sporné, ani programové, tj. návrhy programů dalších prací. Ty patří do diskuse ad 5.

 

3.7. Závěry o vědě, její filozotii a metodologii

       (tj. o nejen o části 3.,  ale i o předchozí části 2.)

1.Věda nám odhaluje úchvatně krásný obraz veškeré přírody, vířící ve svých ustavičných proměnách, obraz částic záření a látky, atomů a mikrobů, rostlinstva, zvířeny, člověka, jeho myšlení, civilizace a lidských poznatků, až po planety, hvězdy, galaxie a Vesmír.

 

2. Obraz o vědě a její filozofii by nebyl úplný, kdybychom se v tomto nezmínili o starší rodné sestře vědy, jíž je technika. Ta pomáhala kdysi zrodu vědy, aby potom dodnes svorně vytvářely náš život dokonalejší, bohatší a krásnější. Že obě tyto sestry byly vždy též zneužívány k ničení života, kultury a krásy, za to ony nemohou. To je vina těch, kteří je zneužívali. Ale pozor, nebuďme pacifisty! Prostředky k ničení lze použít rovněž k vítězství pokroku, dobra a krásy! Záleží na tom, proti komu jsou použity: pokud je kanon použit proti teroristům, jeho poslání je ve prospěch lidstva. Pokud je zneužit v boji proti lidské svobodě, pak je jeho poslání zločinné. Atomové pumy svržené na Hirošimu a Nagasaki zabily téměř půl miliónů lidí, ale zachránily životy miliónům vojákům americkým a jejich spojenců, bránící lidstvo a jeho svobodu a demokracii proti fašistickému zločinnému násilí. Jejich poslání bylo tedy v zájmu lidstva, bylo pokrokové.

 

3. Věda i technika nás dnes přivádějí do Vesmíru nejen duchovně, ale i fyzicky. Největším problémem při dobývání Vesmíru jsou nesmírné finanční náklady na překonání zemské přitažlivosti raketami na chemický pohon. Pokud nebude realizován „výtah do kosmu“, situace se podstatně změnit nemůže. K jeho realizaci je třeba objevit chemickou látku, která by umožnila vytvořit asi 36 km dlouhé lano, které by bylo dostatečně pevné, aby mohlo být zakotveno na zemském povrchu a na stacionární družici aniž by se svou vahou roztrhlo.  Toto lano by umožnilo vytáhnout kosmické lodě s nesrovnatelně menší spotřebou energie do oblasti, kde je zemská gravitace velmi malá. Úspěchy v nanotechnologii dávají naději, že by se jednou tento záměr mohl uskutečnit. Je to zřejmě v rukou chemiků nanotechnologů.

4. Kolik papíru bylo popsáno, kolik televizních programů bylo vytvořeno a kolik prostředků bylo vynaloženo na oslavu a k odměně umělců, kteří činí náš život příjemnější a krásnější. Nic proti tomu. Ale když srovnáme tento stav se skutečností, že naši špičkoví odborníci vědci a technici nedosahují ani popularity, ani společenského, ani materiálního ohodnocení na úrovni druhořadých umělců, máme se nad čím zamyslet. Který špičkový vědec či technik dostane za svou roční práci 27 miliónů Kč, jako to dostala v těchto dnech (konec února 2009) za účast ve filmu jedna naše hvězda popmusic? Copak naši vědci a technici nejsou stejně či dokonce namnoze i společnosti užitečnější než tito umělci?  Potom se nedivme, že ideálem velké části, ne-li většiny mládeže je stát se umělcem, zatímco přírodovědní a technické obory někdy trpí nedostatkem zájemců. V každém případě, máme v tomto směru velký dluh.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5. Antivěda

5.1. Boj církve proti vědě

Začátkem středověku se církev zmocnila monopolu na vzdělání v křesťanském světě. Roku 529 byla zrušena Platónova Akademie. To byla poslední tečka za antickým vzděláváním. Filozofie se stala po celý středověk služkou křesťanské teologie. Jakékoliv úchylky od oficiálních církevních názorů byly po celý středověk a ještě hluboko do novověku označovány církví za kacířské a byly trestány nejvyššími tresty, obvykle smrtí upálením za živa. Není tedy divu, že z hlediska příspěvku filozofie k filozofii věd a k vědám byl evropský středověk (až na výjimky) téměř sterilní. Církev pronásledovala nejen vědecké, ale i jakékoliv samostatné myšlení. Dala upálit ve středověku za živa Jana Husa a desítky a snad stovky tisíc  jiných nevinných osob. V novověku dala na index Kopernikův spis o heliocentrismu a dala v novověku upálit za živa Giordana Bruna a další desítky a snad stovky tisíc nevinných osob.  Zorganizovala též Galileiho proces.  Koperník se vyhnul osudu Giordana Bruna díky tomu, že jeho „kacířský“ spis vyšel tiskem, když byl už Koperník na úmrtním loži. (2.9.2.) Inkvizice byla také použita proti encyklopedistům a osvícenství. Posledním odsouzeným inkvizicí k smrti ve Španělsku byl učitel Cayetano Ripoli, který byl uškrcen ve Valencii 26. července 1826  za údajnou výuku deismu. (Tj. nauce, že Bůh stvořil svět, ale dále se o něj nestará.) Církev vyvinula nesmírné úsilí, aby znemožnila vyučování o Koperníkově heliocentrismu, o evoluční teorii Charlese Darwina, o nauce Sigismunda Freuda a jiných vědeckých dílech, které znamenaly velký pokrok ve vědě. Index knih zakázaných poprvé vydal papež Pavel VI. r. 1559 a jeho platnost byla pouze přerušena, nikoliv zrušena, teprve roku 1966. Na tomto Indexu byla například v 17. století zhruba třetina české literatury. Nesmírné množství nejen vědecky cenných knih, ale i např. Bible Kralická, skončily na hranicích četných Koniášů (1.11.9.10.). Díky tomuto řádění církve, nám dnes zbylo pouhých šest originálních exemplářů této naší národní Bible Kralické. Tisíce náboženských misionářů – tisíce fanatických koniášů se po staletí pokoušely zničit všechny původní domorodé kultury v rozvojových zemích. Podařilo se jim zcela zlikvidovat původní kultury na americkém kontinentě, zejména kulturu Aztéků a Inků i kulturu Velikonočního ostrova. Bohatou literaturu Aztéků pálili misionáři stejně jako páter Koniáš (1.11.9.10.) na hranicích. Počínali si tak důkladně, že dnes nám z bohaté literatury Aztéků zbyly jenom tři kodexy.

 

Protestanté, pravoslavní a četné jiné křesťanské sekty nezůstávaly v boji proti vědě ani v ukrutnosti tohoto boje za církví katolickou nikterak pozadu.

 

Vyzdvihovat zásluhy křesťanství na šíření písma a vzdělanosti je přinejmenším sporné, neboť díky monopolu církve na vzdělání k nám nikdo jiný než církev písmo přinést nemohl. Muslimové a buddhisté byli tehdy příliš daleko. Ještě v 19. století nebylo pro chudého nadaného hocha jiné cesty k dosažení vzdělání, než jít studovat k jezuitům či do jiného církevního řádu na kněze. Jezuité skutečně byli nejaktivnější a nejúspěšnější v zakládání církevního školství, které mělo vysokou kvalitu. Církevní monopol na vzdělání však zmenšuje jejich zásluhy. Jezuité byli tak úspěšní, že nakonec ohrožovali i vládnoucí špičky církve a katolických států.  I „nejkatoličtější“ král španělský je vyhnal ze Španělska  roku 1767 a papež Kliment XIV. roku 1773 jezuitský řád zrušil. V roce 1814 jej však papež Pius VII. celosvětově obnovil. Nutno však přiznat, že jezuité i jiné církevní řády zásluhy na rozvoji vzdělanosti u nás mají: kromě jiného dali vzdělání a vychovaly mnohé naše národní buditele, mnoho dobrých vědců i svých úhlavních nepřátel.

 

Dodnes církev brání vědeckému pokroku ve ztížených podmínkách, jak to jen jde. Papež Jan Pavel II. na shromáždění vědců Vatikánské university vyslovil názor, že by se neměl zkoumat velký třesk. Zřejmě proto, že jej papež považuje za „boží akt stvoření světa“. Církev bojuje proti jakémukoliv klonování, ačkoliv klonování lidských tkání a orgánů může zachránit zdraví a životy obrovskému množství lidí. Bojuje stále proti jakékoliv antikoncepci i proti kondomům, které jsou prakticky jedinou možnou ochranou proti nežádoucímu rozmnožování populací v rozvojových zemích žijících v bídě, a zatím jedinou poměrně dobrou ochranou proti viru HIV a AIDS, kterými jsou zamořeny rozvojové země, jejichž podstatná část obyvatelstva církvi věří. Tento postoj církve je doslova zločinem!

 

Jak už bylo řečeno, vše nejlepší, čeho dosáhla Evropa a celá naše euroamerická civilizace, dosáhla církvi navzdory a tím, že se zcela sekularizovala! Dnešní muslimské státy by rády dostihly a předstihly materiální a kulturní úroveň Západu. Bohužel, tyto země nemají historické zkušenosti srovnatelné s evropskou náboženskou reformací, humanismem, renesancí, osvícenstvím a racionalismem. Muslimské země jdou dnes, jak se zdá, přesně opačným směrem nežli šla Evropa. Domnívají se, že ovládnutí muslimských zemí euroamerickou civilizací je důsledkem trestu božího za nedostatečně důsledné zachovávání příkazů koránu, a že úspěchu dosáhnou, když se ještě těsněji přimknou k náboženským dogmatům, a když budou podporovat, sympatizovat či aspoň tolerovat náboženský fundamentalismus, který je spojen s terorismem. Tudy však cesta nevede. Státy euroamerické civilizace se snaží a budou se snažit vymanit se ze závislosti na ropných zdrojích v muslimských státech. Muslimové nebudou do nekonečna snášet teror fundamentalistů, který je dnes v praxi namířen především proti samým muslimům. Nakonec zvítězí i muslimských zemích snaha po mírové koexistenci s euroamerickou civilizací a využívání jejich zkušeností.

5.2. Pseudovědy

Sem patří především například: astrologie, ufologie, homeopatie, parapsychologie, psychotronika, okultismus, grafologie, teorie akupunktury a četné jiné pseudovědy. [148]

 

5.2.1. Astrologie

Astrologie se vyvinula už ve starověku a přežívá dodnes. Vždy přinášela astrologům značné zisky. I jinak dosti seriózní tisk jí věnuje v poslední době značnou pozornost, neboť tím vychází vstříc značné části nevzdělané a pověrčivé veřejnosti, toužící po odhalení svého osudu v budoucnu, což je, samozřejmě, absurdní. Horoskopy jsou nejasně, mnohoznačně a velmi obecně formulovány tak, aby byla určitá pravděpodobnost, že se v každém případě vyplní alespoň částečně. Uvažovat o vztahu mezi okamžikem narození a osudem člověka je nesmysl: to by všichni lidé narození ve stejnou dobu museli mít stejný osud, avšak tak tomu není. Pokud by bylo možné astrologií předpovídat budoucnost, měli by toho astrologové využívat v loteriích. Zatím se tak neděje. Astrologie si hraje na vědu, ale rozhodně není vědou, nýbrž šarlatánstvím.

 

5.2.2. Parapsychologie, psychotronika a okultismus

Jde v podstatě o jednu pseudovědu různě nazývanou. Je založena na domnělé bioenergii, jejíž existence nebyla vůbec prokázána. Nebyly v lidském organismu nalezeny žádné orgány, které by vysílaly či přijímaly bioenergii. Bylo prokázáno, že většina pokusů se senzibily a telepatií jsou založeny na omylech nebo přímo na podvodech. Konečně jsou proti těmto pseudovědám argumenty opět praktické: pokud senzibilové jsou schopni vidět budoucnost, odhadnout čísla loterií a karty ve hře, proč nejsou pohádkově bohatí? Vždyť to by pro ně byla nesmírná výhoda skýtající ohromné možnosti k obohacení!

 

5.2.3. Homeopatie

Homeopatie je založena na působení léčiv v nesmírných zředěních, dokonce i tak enormně velkých, které vylučují přítomnost jediné molekuly léčiva v léčivém roztoku. Této pseudovědě se věnují i jinak seriózní lékaři a někteří z nich jí zasvětili celý svůj život. Nejde tedy v každém případě o podvody, ale o hluboký omyl. Dnešní homeopaté většinou nepovažují homeopatii za všelék, používají běžné léčebné postupy a homeopatii si rezervují jen pro choroby lehčí, alergické, psychosomatické, tj. choroby podmíněné chybnými duševními postoji a psychickou zátěží apod., u kterých je vysoká pravděpodobnost, že si tělo pomůže samo, nebo že zapracuje homeopatikum psychologicky jako placebo*), a potom  „víra Tvá Tě uzdraví“. Nebo používají současně s homeopatiky i běžná léčiva: acylpyrin, paralen, brufen apod., ale příznivý výsledek přičtou homeopatiku. Homeopaté poukazují též na okolnost, že se homeopaticky léčily četné významné osobnosti: Napoleon, Bismark, princezna Alžběta i náš bývalý prezident Havel. V některých zemích platí homeopatika i zdravotní pojišťovny. To však nejsou argumenty ve prospěch názoru, že homeopatie je seriózní věda.

 

Poznámka pod čarou:

*) Placebo je klamná, neúčinná a neškodná látka, mající vzhled léku, která se podá pacientu tak, aby byl přesvědčen, že dostává účinný lék. Může jím být například některý málo sladký cukr – glukóza nebo fyziologický roztok čili 0,9% roztok kuchyňské soli v destilované vodě podávaná injekcí apod. Placebo působí psychologicky a některých případech pomáhá skvěle, zvláště u chorob psychických, ale i u jiných: např. jsou známy případy, že lékař potřel pacientovi juvenilní bradavici obarvenou vodou a bradavice brzy zmizela. Vliv psychiky na organismus je větší, nežli se má všeobecně za to.

 

5.2.4. Ufologie

Zkratka UFO znamená „neidentifikovaný létající objekt“. Mohou tedy sem patřit například zvláštním způsobem ozářená oblaka, poruchy v pozorovacích přístrojích, iluze, ale i tajně zkoušená letadla a létající zbraně.  Naprostá většina „záhad“ UFO byla vysvětlena přirozenými způsoby. Uvážíme-li, že jakýkoli hmotný objekt nemůže překonat mezní rychlost c (prakticky rychlost světla), trvalo by cestování Vesmírem od jedné civilizace k druhé nepředstavitelně dlouhou dobu. Cestování „červími děrami“ a využívání zakřivení prostoru by sice mohlo snad styk civilizací umožnit, ale nad tím je zatím velký otazník. [142] Je pravděpodobné, že styk s mimozemskými civilizacemi, pokud k němu dojde, bude uskutečněn snad pomocí záření elektromagnetického: radiových krátkých vln, laseru apod. I tento styk by narážel na nesmírně dlouhé intervaly mezi výzvou a odpovědí, která by už vůbec nebyla aktuální. Když zatím ani k této formě styku s mimozemskou civilizací nedošlo, je daleko méně pravděpodobný přímý styk s mimozemšťany dopravenými na Zemi. Nehledě k teoriím a snahám pana Dänikena, nejsou žádné teoretické důvody, dokonce ani vážně zdůvodněné indicie, které by dovolovaly domněnku, že malý podíl doposud nevysvětlených záhad UFO souvisí s mimozemskými civilizacemi.

 

5.2.5. Teorie akupunktury

Akupunktura jako lékařská empirická technika je v některých případech velmi cenná a použitelná. Její kombinace s moderní medicínou je perspektivní. Co je na akupunktuře nevědecké, nejsou její některé konkrétní léčebné postupy, nýbrž její „teorie“, či spíše ideologie, zejména vše, co je založeno na tzv. mikrosystémech, jejichž existenci v organismu lze na základě embryologických výzkumů zcela vyloučit. Existence energetických drah a čínských meridiánů používaných v akupunktuře nebyly v organismu vědecky potvrzeny ani nalezeny.

 

5.2.6. Grafologie

Nutno rozlišovat grafologii od písmoznalectví. Písmoznalectví čili grafognózie či grafometrie je skutečná empirická věda zabývající se srovnáváním písma za účelem určení totožnosti pisatele písemnosti, dokumentu apod. Tato věda je velmi užitečná zvláště v bankovnictví a v právních záležitostech, v kriminalistice, v historické vědě a jiných záležitostech, při posuzování pravosti podpisu, písemných dokumentů, rukopisů apod.  Grafologie je kvalitativně kvantitativní analýza psaného projevu (písma, textu), považovaná od roku 1875 za pomocnou vědeckou metodu zjišťování individuálních (povahových, osobnostních) rysů určitého jedince; za nástroj psychologie v rámci studia výrazových prostředků člověka. Pro malou spolehlivost nelze grafologii používat jako metodu identifikace osoby; k tomu účelu slouží písmoznalectví (grafognózie či grafometrie). Vývoj grafologie lze rozdělit na dva hlavní směry: empirickou školu, která se snaží analyzovat jednotlivé znaky písma a vyvozovat z nich přímé závěry, a holistickou, v krajnosti esoterickou školu, při níž je posuzován celkový dojem z písma a která není exaktně vědecká, ale využívá spíše psychologických technik nebo souvislostí se znalostmi z oborů psychologie nebo fyziologie. Ke grafologii se dnes hlásí také lidé, kteří ji praktikují zcela nevědeckými metodami. Podle názoru Jiřího Heřta z českého klubu skeptiků Sysifos, je grafologie metodou pseudověckou a subjektivistickou, nemá racionální teorii, která by vycházela z prokázané vazby mezi psychickými vlastnostmi a rukopisem, a již se nepoužívá v soudnictví ani v seriózní psychologii, její význam postupně upadá. Heřt uvádí, že exaktní experimenty prováděné psychology prokázaly, že validita (právoplatnost) grafologické metody stanovené jím samým (Heřtem), tedy její schopnost určit povahové rysy, je při srovnání s různými jinými kritérii minimální, nepřijatelně nízká a podle některých studií dokonce nulová. Jiří Heřt praví: „Představa o vztahu mezi tvarem písmen a povahovými vlastnostmi patří do oblasti sympatetické magie.“ [148] Přesto mnozí písmoznalci pěstují současně grafologii a využívají nedostatečné informovanosti a důvěřivosti lidí k vlastnímu obohacování.

 

5.3. Nedostatky vědy a vznik antivědy

Stejně jako žádné dílo lidské, nemůže být a není dokonalá a bezchybná ani věda, a její cesta na svém postupu k pravdě nemůže být a není ani zdaleka přímá. Může bloudit. Někdy se přechodně může věda dostat i do slepé uličky. Dochází k omylům, chybám i tragickým katastrofám, na nichž stav vědy a techniky může mít též svůj podíl. Příkladem je třeba zamoření Planety DDT ve 2. světové válce a v letech po ní, až do let šedesátých. Věda je zcela otevřený a nedogmatický systém, který každého svého omylu využívá ke svému vlastnímu sebezdokonalení, ne sice vždy hladce, neboť vědci jsou také jen nedokonalí a chybující, ale nesrovnatelně snáze, nežli dogmatické náboženské a jiné iracionální ideologie, které mají snahu neměnit se vůbec. Kritika ve vědě je proto nejen vítána, ale lze říci doslova, že stálou kritikou věda doslova žije, že kritika je „denní chléb“ vědy. To je ovšem kritika konkrétní, konstruktivní, běžná a normální. Kromě této kritiky existuje „kritika“ vědy a propaganda protivědecká a vědě nepřátelská a zákeřná, jejíž snahou není vědu kritikou zdokonalit, a lidem tak pomoci, ale otřást autoritou vědy v očích veřejnosti a tak získat prostor k šíření iracionálních, nevědeckých, protivědeckých a tmářských názorů a ideologií. Mezi zjevné nepřátele vědy patří příslušníci různých tmářských ortodoxních sekt a religiózně nacionalistiští fundamentalisté. K oponentským kritikům vědy patří zejména: někteří náboženští představitelé, mnozí klerikálové, někteří iracionální filozofové a dokonce i náš exprezident Havel. Před našima očima vzniká ANTIVĚDA!

 

Autorita vědy je dnes taková, že těžko najdete kritika vědy, který by přiznal otevřeně, že je proti vědě. Většina z nich tvrdí a je přesvědčena, že jedině oni mají patent na „pravou“ vědu. V této souvislosti se vracím k několika příkladům kritiky vědy, k haváriím, jako byl např. Titanic, ponorka Kursk, Černobyl apod., uváděným jako selhání vědy, které se nám objeví poněkud v jiném světle. Jak už bylo řečeno výše, ve vědě nic absolutního neexistuje, vše je relativní. Vědě jsou proto cizí „absolutizující“ výroky. Věda nikdy neřekne, že např. jaderná elektrárna je naprosto bezpečná, že každá havárie je vyloučena. Vědě je vlastní vždy určitá nejistota, určité pochybnosti a určitá „rezervovanost“. Hovoří se o maximální bezpečnosti nebo o riziku havárie mizivě nepatrném a odhadovaná rizika bývají případně vyjádřena příslušnými statistickými čísly. Věda tedy nikdy nemohla prohlásit, že Titanic je nepotopitelný, neboť už samo toto prohlášení je nevědecké! To mohl říct snad někdo z autorů či konstruktérů Titanicu, nekriticky zamilovaný do svého díla, nebo někdo z majitelů či akcionářů z důvodu reklamy a novináři takový žvást potom jako obvykle papouškovali. Věda jistě taky nedoporučovala důstojníku řídícímu Titanic, aby podcenil nebezpečí ledové kry a nevyhnul se jí velkým obloukem. Podle dosti spolehlivých zpráv z Ruska, při ruském vojenském námořním cvičení „ujelo“ jejich vlastní torpédo a narazilo do ponorky Kurska. Věda jistě nedoporučovala ruským vojenským námořníkům, aby prováděli riskantní cvičení s torpédy a přitom aby omylem zasáhli ponorku Kursk.

 

Kritikové vědy používají též často sebekritických argumentů vědy k zásadní kritice vědy proti vědě samé. Věda dávno zjistila, že jednostranná orientace na léčení farmaky, která je pro lékaře velmi pohodlná, není správná, a dávno tuto praxi mnohých lékařů pranýřovala. Jedním z důvodů, proč věda rozvíjí prevenci, léčbu sportem, zásady správné výživy a správného života, a využívá léčebných zkušeností dávných kultur, jako je např. léčení léčivými bylinami, metodami akupunktury a akupresury, apod., je též snaha zmenšit rizika z jednostranného léčení farmaky. Šarlatánští léčitelé však zavrhují „prášky“ všeobecně, i když jde o skvělá farmaka a jiné vhodnější léčení nežli léčení farmaky se třeba v daném konkrétním případě nenabízí. Zcela a jednostranně se orientují na tzv. „alternativní“ medicínu. Přitom už pojem „alternativní medicíny“ je nesmyslný. Věda je naprosto otevřený systém a nelpí na žádné tradici. Aplikovaná medicína jako každá aplikovaná („technická“) věda se totiž neopírá výhradně o detailně propracovaný jednotný teoretický systém, jako například matematika či fyzika, ale též o empirii, včetně zkušeností z dávnověku, které dnes nelze třeba vůbec racionálně vysvětlit. Má jen jedinou podmínku: musí být na statisticky významné populaci empiricky, tj. experimentálně a reprodukovatelně dokázáno, že daná věc či metoda pomáhá a podstatně neškodí člověku.

 

Protivědecká kritika a propaganda je často spojena i s materiálními zájmy kritiků vědy nebo jejich organizací. Že „zázračným léčitelům“ jde (až snad na čestné výjimky) o zisk, o tom není sporu. O vztahu církve svaté k ďábelskému mamonu snad taky není pochyb. U většiny jiných náboženství a náboženských sekt to bylo a je podobné.

 

Nutno však zdůraznit, že na rozdíl od důsledků iracionálních ideologií, žádná havárie a škoda způsobená skutečným pochybením vědy a techniky (např. zmíněné pochybení s DDT) nebyla nikdy způsobena úmyslně tak, aby vědomě lidi poškodila.

 

Naproti tomu zvěrstva autodafé, koncentráků a gulagů, i dnešní teror fanatiků a religiózně nacionalistických fundamentalistů, byly a jsou úmyslnými zločiny a hromadnými bestiálními vraždami iniciovanými a obhajovanými zrůdnými iracionálními nábožensko nacionalistickými a iracionálními pseudosocialistickými a pseudokomunistickými ideologiemi! Kritikové vědy jsou však k nebezpečí hrozícímu naší civilizaci ze strany iracionálních ideologií slepí a hluší. Zato vidí velmi detailně, zveličeně a zkresleně, a reagují neadekvátně a hystericky, na nedostatky vědy, které, jak bylo ukázáno, často chybami vědy vůbec nejsou.

 

 5.3.1. Postmodernismus

Postmodernismus je evropský myšlenkový směr z konce 20. století. Iniciovala jej kniha Jean-Francoise Lyotarda „O postmodernismu“. Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění. Došlo ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází. S tímto termínem se označují často i protichůdné proudy a tím je ztížen jejich popis.

 

Náš skvělý historik, profesor Dušan Třeštík praví: „… žijeme v postindustriální době, pro niž již není charakteristická výroba a oběh materiálních statků, nýbrž výroba a oběh nehmotných informací.“ [150, s. 120] Lze souhlasit s tím, že „výroba a oběh nehmotných informací“ je dnes pro hospodářství charakteristická. Nelze však říct, že dnes „již není charakteristická výroba a oběh materiálních statků“ pro naši dobu!  Výroba a oběh materiálních statků je dnes obrovský, gigantický, nesrovnatelně větší nežli v „industriální“ době a kdykoliv v minulosti, rapidně expanduje každým dnem v globálním měřítku a „výroba a oběh nehmotných informací“ má na tom lví podíl. I když se termín „postindustriální doba“ používá, není z důvodů uvedených výše, vhodný. Žijeme stále v epoše industriální, i když industriální s některými specifickými zvláštnostmi, např. s gigantickou výrobou a oběhem nehmotných informací, které se staly zbožím, s bouřlivým rozvojem informačních technologií a přenosu informací vůbec. Nejde jen o internet a telekomunikace, jde také o to, že rozvoj informatiky určujícím způsobem ovlivnil charakter výroby díky kybernetice, robotice, automatizaci, řízení výroby počítači apod. Jde také o rychlost vyhledávání a šíření informací, která umožňuje témeř okamžitý kontakt mezi vědci na celém světě a zdaleka nejrychlejší možnost výměny zkušeností, vědomostí, což opět má zcela revoluční dopad do výroby.

„Postmodernismus hlásá konec jednotného a univerzálního pohledu na svět. To by bylo v pořádku, ale odmítá též jednotící, všezahrnující a obecně platná vysvětlení a snaží se je nahradit rozdílností a jednotlivostí. O všezahrnující a obecně platná vysvětlení se přece snaží například teoretická fyzika svou teorií velkého sjednocení, uvedenou ve stati 3.1.7.10.  Postmodernisté odmítají důraz na racionální objevy pomocí vědeckých metod, které jsou intelektuálním základem našeho světa. Zpochybňují všeobecně platné vědecké pravdy, objevené a dokázané rozumovým úsilím. Nevěří rozumovému intelektu jako jedinému kritériu pravdivosti. Snaží se dívat „za hranice rozumu“ a zdůrazňují emoce a intuici. …

Postmodernisté jsou přesvědčeni, že každý člověk je zakotven v určitém lidském společenství, které ho vede ke společnému chápání pravdy. Tvrdí, že nejen naše konkrétní názory, ale také chápání pravdy samotné má svůj základ ve společenství, do něhož patříme. Z tohoto hlediska je pravda nejen relativní, ale každé společenství má své vlastní pravdy. Názory jsou považovány za pravdivé v kontextu společenství, v němž byly vysloveny. Postmodernisté tvrdí, že již nezáleží tolik na systematickém a logickém uvažování. …Postmodernisté tvrdí, že postmodernismus znamená konec vědy ve formě, v jaké ji známe.“ [164]

Zmíněný profesor Třeštík praví: „Věda se dnes již nemůže legitimovat ani pokrokem, ani ideálem univerzální pravdy. Osvícenský ideál ztotožňující vědecké poznání s vítězným pochodem rozumu v procesu nezadržitelného pokroku, byl ideologií dobově ohraničenou a definitivně ztroskotavší, jakmile sám pokrok narazil – očividně naprosto přesvědčivě – na své sociální, ekologické a další, v neposlední řadě morální meze.“ [150, s. 131]

Lze souhlasit s tím, že „Věda se dnes … nemůže legitimovat … ideálem univerzální pravdy.“  Takovým ideálem nemohl legitimovat nikdy nikdo, ani věda, a nikdy to ani věda o sobě netvrdila! Dále, že: „Osvícenský ideál ztotožňující vědecké poznání s vítězným pochodem rozumu v procesu nezadržitelného pokroku, byl ideologií, dobově ohraničenou …“ Avšak pokrokem se věda dnes legitimovat může, a to pokrokem obrovským, nikdy v minulosti nevídaným! Evropská unie a zamezení velkých válek v Evropě, umělé družice Země, poznávání a dobývání Vesmíru, lidské výsadky na Měsíci, sondy ke všem planetám Sluneční soustavy, rozvoj jaderné energetiky, automatizace a robotizace mnohých výrob, výpočetní technika, informační technologie, internet a mobilní telefon, objev DNA a rozvoj moderní genetiky, klonování, kmenové buňky, úspěchy v léčení rakoviny a četných jiných nemocí – to všechno podle zmíněných hlasatelů „postmoderních názorů“ není pokrok?

 

5.3.2. Zelení

Ekologie v původním významu je součástí biologie, která se zabývá vztahem živých organismu a jejich životního prostředí a vzájemným vztahem živých organismů.  Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce  1866. V širším pojetí se ekologie chápe jako ochrana životního prostředí.

 

Název ekologie bývá však v tisku široce užíván v nesprávném významu pro ideologii, která není vůbec vědeckým oborem, jejímž správným názvem by bylo ideologie radikálního ekologického hnutí, čili ekologismus či environmentalismus. A stejně nesprávně jsou v tisku označováni jako ekologové příslušníci těchto hnutí.

 

Zelení pseudoekologové, jsou „environmentalisté“ či „ekologisté“, přivrženci různých „alternativ“, jako je „alternativní medicina“, „alternativní kultura“, „alternativní způsob života“ apod. se snaží vytvářet dojem, že jedině oni se drží důsledně vědy, zvláště ekologie. Avšak s vědou moc společného nemají a celkově jsou jejich názory pseudovědecké, a často ve skutečnosti protivědecké, zvláště pseudoekologické, a ve skutečnosti protiekologické. Prubířským kamenem v tomto směru je odmítání svobodné vědecké diskuse na sporná témata a emotivní setrvávání na nevědeckých názorech. „Nezúčastníme se diskuse s vámi, neboť by to podlamovalo nadšení našich lidí v boji za ‚ekologii‘.“  Praví tito pseudoekologové.

 

Ekologismus (environmentalismus) hraje dnes spontánně úlohu, která se v dřívějších dobách odehrávala ve sféře náboženské. Nenavazuje na křesťanskou či vůbec monoteistickou tradici, ale převážně na vrstvy „přírodního“ náboženství uložené velmi hluboko v lidské psýše, spočívající v adoraci („zbožnění“) rozmanitých jevů okolního světa a vědomí jejich hluboce citově působící síly, nezávisle na vědomé vůli člověka, takovému působení vystaveného. „Je to například touha po mučednictví, tak typická u účastníků rozmanitých blokád a protestních akcí — v zásadě se jedná o velmi svérázný způsob rozložení útočící moci, která je doslova vehnána k tomu, aby ukázala, co je v ní nejhoršího — tímto způsobem prvokřesťané zcela paralyzovali římskou administrativu a jejich těšení se na lvy a arénu bylo zcela stejné povahy jako nadšení, s nímž ekologičtí aktivisté přijímají rány pendrekem a nechávají si lámat prsty (státní moc se přece jen za ty dva tisíce let poučila a zůstává pouze u tohoto — kdyby mělo ekologické hnutí skutečné mučedníky, vzrostla by jeho síla na míru, kterou si vůbec nedokážeme představit — každé společenské hnutí po vzoru starodávných démonů a bohů neobyčejně sílí z krve těch, kdo se pro ně obětovali). Dalším výrazným rysem náboženské povahy je i touha po „rituální“ čistotě — jablko je pesticidem poskvrněno jaksi metafyzicky a prodejny ,ekologicky čistých’ potravin mi nejvíce připomínají košer obchody v New Yorku a jiných amerických městech. Představa znečištění a denaturace v souvislosti s moderní dobou je samozřejmě správná, ale u ekologistů se jedná spíše o znečištění duše člověka a přenesení tohoto znečištění do světa. Znečištění chemikáliemi lze poměrně snadno technicky minimalizovat a bez paranáboženského pozadí je stěží pochopitelná neobvyklá emoční intenzita na toto téma navázaná. Ač se ekologická hnutí ,Velké Globální Katastrofy’ oficiálně bojí, neoficiálně ji s nadšením očekávají, byť nevědí, odkud a kdy přijde (tak jako kdysi u křesťanů Království Boží). Přijde ale určitě, zahladí současné zkažené lidstvo či jeho část a paradoxně všechny problémy vyřeší. … Máme zde i novou verzi mýtu o počátečním rajském stavu, který byl později lidskými hříchy a nepravostmi porušen až k nepoznání. Tento původní stav je nutno obnovit, ať už třeba obnovou rozsáhlých ploch ,původní‘ přírody nebo restitucí venkova v jeho ,původní‘ podobě. Zatímco hvozdy praslovanské éry už ze všeobecné paměti vyprchaly a představit si je nedovede v zásadě nikdo, je věc mimořádně pikantní zejména v příčině obnovy ,původního‘ venkova, který ovšem vypadá v myslích svých městských znovuvzkřísitelů naprosto odlišně od toho, jak je ještě v paměti těch, kteří náš ,původní‘ venkov či jeho bezprostřední ohlasy zažili. I zestárlí kovbojové si ovšem rvali vlasy, když viděli první westerny z ateliérové produkce. Poměrně zvláštní je zcela radikální negace všeho lidského, již lze v extrémním environmentalismu často pozorovat. Ještě nikdy neprovedl žádný živočišný druh tak radikální sebepopření jako člověk — účastník ekologických hnutí, chápající lidskou společnost jako vřed na tváři všehomíra, který by bylo nejlepší odstranit. Předchozí myšlenkové proudy, byť nepoměrně slabší, lze vypozorovat v některých křesťanských koncepcích, pouze za Boha zde musíme dosadit přírodu: ,Omne bonum e Deo, omne malum e homine‘ –  Vše dobré je boží, vše zlé je lidské‘“ [165]

 

Příkladem toho, jak lze protivědecky manipulovat s veřejným míněním, je celý příběh zrození a vývoje jaderné energetiky, která je beze sporu nesmírným vědeckým a technickým pokrokem. Nevědeckým „pseudoekologům“ se podařilo vystrašit veřejnost v mnohých státech, že se postavila ke své škodě proti jaderné energetice, která je však už dnes nejekologičtějším a nejekonomičtějším zdrojem velké energetiky. Tito pseudoekologové tvrdí, že není vyřešen problém radioaktivních odpadů. Žádný problém bezpečnosti není a nemůže být nikdy vyřešen absolutně. Ve skutečnosti však je mnohem lépe vyřešen nežli problém likvidace chemických odpadů a v poměrně blízké budoucnosti je reálná perspektiva, že se radioaktivní odpady budou ekonomicky a ekologicky spalovat ve speciálních reaktorech a zbylé radioaktivní odpady budou krátce žijící a mnohem méně nebezpečné než ty dosavadní. A přitom celý proces uvolní tolik využitelné energie, že bude ekonomicky výhodný! Fakt, že tyto skutečnosti nejsou veřejnosti známy, svědčí pouze o tom, že, bohužel, významná část našich publicistů, redaktorů a časopisů s protijadernými pseudoekology sympatizuje, omezuje publikace hájící jadernou energii a podrobuje vlastně tyto informace vnitřní cenzuře. Ztráty na životech a zdraví lidí po katastrofě v Černobylu jsou tendenčně značně zveličovány. Přesto, ani tyto nesmírně „nafouknuté“ ztráty nelze vůbec srovnávat s každodenními ztrátami na životech a zdraví na světových i našich silnicích způsobených autodopravou. Energetici v jaderné elektrárně v Černobylu prováděli nezodpovědně krajně riskantní experiment, který byl zcela v rozporu s vědecky zdůvodněnými bezpečnostními zákony a předpisy, platnými tehdy v SSSR pro jaderné elektrárny. To pak vedlo k havárii. Všechny příčiny těchto havárií nevyplývaly z tehdejšího nedokonalého stavu vědy, ale naopak nastaly proto, že tehdejší stav vědy nebyl přísně respektován. Na haváriích tohoto druhu nenese tedy žádnou vinu věda, ale člověk, který ji nerespektoval, který jednal v rozporu s vědou a proti vědě. Tyto příklady, uváděné jako selhání vědy, jsou typickými příklady demagogické protivědecké propagandy.

 

Tzv. „alternativní“ zdroje energie nejsou schopny zajistit ani při největší úspornosti energetické potřeby lidstva ani z 10 % a u nás ještě méně, pokud hovoříme o „alternativních“ zdrojích nesubvencovaných z kapes daňových poplatníků.  A nemohou být vůbec zdrojem velké energetiky. Nemá význam vyhazovat finance na nerentabilní „alternativní“ zdroje energie, když můžeme mít v nadbytku ekologicky vysoce čistou, bezpečnou a levnou energii jadernou.

 

Pod vlivem „zelené“ propagandy EU předepisuje státům kvóty na alternativní zdroje enrgie. U nás, díky neinformovanosti a snad i zkorumpování našich zákonodárců, náš parlament odhlasoval naprosto nevýhodné subvence podnikatelům s fotovoltaickými zdroji energie po dobu dvaceti let. Podnikatelé ve fotovoltaice si „mastí kapsy“ a my všichni občané budeme mít po dvacet let zdraženou elektrickou energii. Má to však i kladnou stránku: všichni občané pocítí na vlastní kapse k jakým následkům vede „zelená“ propaganda, která je tímto nejlépe diskreditována.

 

Jaderná energie jediná může účinně omezit škodlivé exhalace a skleníkové plyny. Pomocí speciálních jaderných reaktorů je schopna už dnes zajistit výrobu obrovských množství levného vodíku, který může postupně vytěsňovat ropné produkty z pohonu automobilů a tím podlamovat moc ropných šejků podporujících islámské teroristy. Jiné speciální odsolovací jaderné reaktory mohou zajistit v dohledné době celé řeky odsolené vody pro Saharu, Sahel a jiné pouště a polopouště, a tím zmírňovat sociální napětí v muslimských zemích, které je živnou půdou fundamentalismu a terorismu. Nutno podlomit moc ropných šejků, podporujících terorismus, všestrannou a bezvýhradnou eskalací rozvoje jaderné energetiky. Jaderná energetika jediná může, kromě dalších četných výhod (snížení exhalací CO2 a SOX, nejlevnější energie  aj.), odstranit ponižující závislost Západu na těchto ropných šejcích podporujících mezinárodní terorismus.

 

5.3.3. Antisci-fi

„V tak zvané Nové vlně psaní science fiction v uplynulém desetiletí se tento žánr stal otevřeně a dokonce bojovně protivědeckým, a to zejména ve své obsesi*) mentální telepatií, parapsychologií, okultismem a podobnými neempirickými jevy, které už téměř vytlačily staré mechanické zázraky.

………………….

Poznámka pod čarou:

Obsese je název pro vtíravé myšlenky, které se projevují náhle a nezávisle na vůli postiženého.

………………….

Místo aby odvážně předjímala naděje budoucnosti, zaslepuje nás úniky a výchylkami. … že je to skutečně literatura proti budoucnosti.“ Řekl James Stupple v roce 1977. Například, v americkém filmu je v nemocnici do operačního sálu zavedeno potrubí, jímž lze jedovatý oxid uhelnatý mísit s inhalačním plynem pro anestesii. Ředitel nemocnice dálkově otevírá přívod oxidu uhelnatého při operacích mladých a silných pacientů, a s jejich orgány kšeftuje. Postižený upadá do kómatu za úžasu nic netušícího personálu a je udržován při životě, dokud nejsou jeho orgány zapotřebí ke zločinné transplantaci. V jiném americkém filmu mladá žena, povoláním chirurg, upadá do rukou zloducha který opět kšeftuje s orgány zdravých pacientů. Ukazuje se v něm márnice se stovkami zmrazených nebožtíků, zavěšených jako šaty v šatníku. Film vzbudil v USA odpor proti transplantacím orgánů vůbec. [76, s.82]

 

5.3.4. Současné módní antivěda

„Současnou módou je zdůrazňovat společenskou interpretaci vědeckých teorií a popírat, že přírodovědci skutečně objevují pravdu o světě a že toto jejich usilování má nějakou morální nebo epistemologickou nadřazenost (tj. nadřazenost z hlediska epistemiologie čili filozofie vědy) nad pseudovědci, humanisty nebo teology. Dnešní historik vědy už nadále nevychází z toho, že přírodovědný výzkum je činnost hodná obdivu a že vědecký pokrok je užitečný pro společnost.“ [166]

 

Profesor Harvardovy university a Massachusettského institutu Gerald Holton „se vší vážností varuje, že současná forma vzpoury proti vědě je zlověstná. Datuje se už od romantismu, zahrnuje nerozum a solipsismus oděný do různých způsobů vědomí Gaie i jiných podobných božstev. Je reálnou hrozbou civilizovanému životu, než aby mohla být považována jako dosud za pouhou periodickou odchylku v našem stále rostoucím a prohlubujícím se porozumění světu, které až dosud bylo naším požehnáním. Holtonova analýza antivědy ukazuje, že stejně jako tomu bylo v minulosti, je i dnešní antivěda produktem tendencí stavějících se proti pokroku. Ovšem, potenciální škoda, kterou může způsobit dnes, je v daleko větší míře, než tomu bylo dříve, úměrná tomu, jak roste exponenciálně moc vědy pro dobro i proti zlu.“ Holton ve své knize říká: „Jestliže by tyto trendy pokračovaly i nadále a stanou-li se samozvaní a proti vědě zaměření postmodernisté opravdu určující silou, znamenalo by to v budoucnosti  vznik nových postojů a preferencí, které se budou vskutku diametrálně lišit od těch současných.“ [167]

 

V Německu se stala věda terčem útoku ještě dlouho před tím, než se nacisté dostali k moci. Někteří němečtí vědci chtěli „árijskou“ vědu, všude dokazovali, čeho dosáhla německá věda, byla propagována astrologie. Hitler plánoval podle astrologie své válečné operace. Věda byla „očišťována“ od židovské teorie relativity apod. Takže, jak praví J.D.Bernal „vznik nacismu byl v Německu té doby připravován iracionálními hnutími, která obsahovala prvky jedu antivědy. [166 až 168]

 

Ve Spojených státech jsou od doby Otců poutníků silné náboženské tradice, následkem toho mohou dodnes existovat a nalézat sluchu v široké veřejnosti kreacionisté. Darwinismus je tam doposud nepopulární. Podle Jamese Moora:  „Kreacionistický  kosmos protestantského fundamentalismu … zaznamenává současný vzestup a politickou moc antievolučního hmutí ve Spojených státech. Zatímco opozice vůči evolucionistickému učení má v Americe dlouhou historii, Moore zaznamenává, že „dnes by fundamentalisté mohli opravdu tvrdit, že téměř čtvrtina populace USA a rychle se zvětšující počet konvertitů ve světovém měřítku žije ve vesmíru, který byl zázračně stvořen (v šesti dnech) před pouhými několika tisíci lety, a na Zemi, obývané pouze těmi fixovanými organickými druhy, které přežily potopu světa… Kreacionistický kosmos protestantského fundamentalismu si získal autoritu, která se vyrovnává autoritě zavedených věd.“ [169-170] Činnost tohoto hnutí je vedena „hlavně mladou, avšak velmi angažovanou skupinou lidí vyškolených ve vědě a v technice, mnohých s doktoráty a zabývajících se výzkumem, kteří jsou schopni žít s do očí bijícími protiklady ve svém celkovém obrazu světa. … Jsou dobře financováni a organizováni, vysoce produktivní ve výřečných článcích ve svých vlastních časopisech a knihách, filmech, v rozhlase a v televizi i ve vzdělávacích institucích. Jsou propojeni s nejkonservativnějšími politickými vrstvami a církevními skupinami. Velkou část svojí aktivity soustředili na to, aby získali přístup k myšlení mládeže – zavedením toho, co nazývají ,vědeckým kreacionismem‘ do osnov přírodovědeckého vzdělání na školách prostřednictvím tlaku, který vyvíjejí na místní školní rady – jako alternativy k evoluci, o níž hovoří jako o inspirované Satanem a protikladné ke křesťanství. Nadto nyní existují náznaky, že toto hnutí hodlá zacházet s Kopernikem stejně, jako zacházelo s Darwinem, a začít znovu s geocentrismem.:  [169, 170]

 

„Historie zaznamenává, že kdykoliv se antivěda snoubí se vší vážností a oddaností s politickou silou, opravdu to vždy signalizuje otevřený kulturní problém. … Doklady sahající od antického Řecka přes fašistické Německo a stalinský Sovětský svaz až do dnešního dne ukazují, že hnutí delegitimizovat tradiční vědu jsou přítomna vždy a jsou navíc ochotna dát se do služby i takových sil, které si přejí vnutit běhu civilizace svou vlastní cestu – například glorifikací populismu, lidových představ a násilí, mystifikací a ideologií, která probouzí zuřivé etnické a národnostní vášně.“ [76] „Je jistě prozíravé pokládat angažované a politicky ambiciózní součásti jevu antivědy za připomínku té nebezpečné šelmy, která v nich dřímá.“ [169, 170] Pokud by se probudila, jak tomu bylo znovu a znovu v uplynulých několika stoletích, dala by poznat svou pravou sílu.

 

5.3.5. Václav Havel bojuje proti vědě.

K projevu Václava Havla „Konec moderní éry“ na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 4.2.1992 [169 až 171], se vyjádřil profesor Harvardovy university a Massachusettského institutu Gerald Holton [170]. Holton se ohlíží nazpět po století charakterizovaného „silami brutální iracionality, bestiality a rozmary císaře Viléma, Hitlera, Stalina a jejich pochopů, jimiž byly zpečetěny osudy milionů, Havel objevuje, že hlavní zdroj soužení je přesně opačný, totiž racionální, kognitivní myšlení‘, ,odosobněná objektivita‘ a ,kult objektivity.‘“

 

„Krach komunismu“ píše (Havel), „je ve svém nejhlubším významu tečkou za jednou velkou érou lidské historie. Je to tečka nejen za devatenáctým a dvacátým stoletím, tedy za moderní dobou, ale vůbec za novověkem. Za novověkem jako dobou, kdy v nejrůznějších podobách dominovalo a vrcholilo přesvědčení, že svět a samo bytí je kompletně poznatelným systémem, který se řídí určitou konečnou sumou obecných zákonitostí a který člověk může – jak poznává tyto jeho zákonitosti – tak říkajíc přebírat do svých rukou a sám racionelně řídit ku svému prospěchu. Novověk, jehož předehrou byla renesance, žil od osvícenství přes socialismus, pozitivismus až po scientismus, od průmyslové revoluce až po revoluci informační, ve znamení velkého rozvoje rozumového poznání a z toho vyrůstající pyšné představy člověka, že je jako vrchol všeho jsoucího schopen vše jsoucí objektivně popsat, vysvětlit a ovládnout a že je schopen se stát majitelem jediné pravdy o světě. … Byla to éra kultu odosobněné objektivity, éra shromažďování objektivních poznatků a jejich technické exploatace, éra důvěry v automatický pokrok, jak ho zprostředkovává vědecký druh poznání. Byla to éra systémů, institucí, mechanismů, statistických průměrů, éra informací jako něčeho, co je volně přenosné a co nemusí být existenciálně garantované. Byla to éra ideologií, doktrín, interpretací skutečnosti, éra, jejímž cílem bylo nalézt univerzální teorii světa, a tím i univerzální klíč k jeho rozmachu.“ [171]

 

„Objektivita, ve smyslu absolutně pravdivého a naprosto vyčerpávajícího poznání, je samozřejmě iluzí a sám neznám vědce, který by ji zastával. Nezastávali ji ostatně ani marxisté, jak jsem již ukázal dříve.“ Říká Jelínek. [98]  „Proto nechápu vůbec presidenta Havla , že jí přikládá takovou důležitost. …  Je vůbec třeba nahrazovat v podstatě neškodnou ,iluzi objektivity‘, zase jen pouhými jinými iluzemi, ale v tomto případě ještě daleko méně opodstatněnými a pro vědu možná i pro celé lidstvo přímo zhoubnými? Což nepředstavuje právě technická a vědecká racionalita jednu z největších a nejúčinnějších zábran proti iracionalismu?“ Říká Holton. [170, s.11-20]

 

Holton dále hodnotí Havlovy názory: „Havlova identifikace konce moderní éry nesmí být chápána jako pouhá naléhavá žádost o nějaký kompromis mezi soupeřícími názorovými schématy; ještě jasněji to bylo vyjádřeno v dřívější verzi, která pojednávala o postavení moderní vědy zcela nedvojsmyslně.“ [170, s. 63] Cituje dále V.Havla: Naše „epocha popírá závažnou důležitost osobní zkušenosti – včetně zakoušení tajemství a absolutna – a navazuje osobně zakoušené absolutno jako míru světa novým, člověkem vytvořeným absolutnem, zbaveným tajemství, osvobozeným od ,vrtochů‘ subjektivity a jako takovým neosobním a nehumánním. Je to absolutno takzvané objektivity: racionální poznání vědeckého modelu světa.“ „Moderní věda, konstruující svůj univerzálně platný obraz světa, se tudíž probourává hranicemi přirozeného světa, který může chápat pouze jako vězení předsudků, ze kterého musíme uniknout do světla objektivně ověřené pravdy… Tím samozřejmě ruší jako pouhé zdání dokonce i nejvnitřnější základ našeho přirozeného světa; zabíjí Boha a zaujímá místo na jeho uprázdněném trůnu, takže od nynějška to bude věda, která bude držet ve svých rukou řád věcí jako jeho jediný legitimní strážce a bude jediným legitimním arbitrem veškeré relativní pravdy. Protože pouze konec konců je to pouze věda, která se pozvedá nad individuálními subjektivními pravdami a nahrazuje je vyšší, trans-subjektivní, trans-personální pravdou, která je vskutku objektivní a universální.“ [171]

 

„Rétorická síla takových výzev,“ praví Holton, „jako je Havlova, je posilována asymetrií mezi oběma seznamy uvedenými shora. Další krok není těžké uhádnout. Ve velkém počtu rozličných případů v průběhu dějin připravily názory nepřátelské vědě základ pro to, aby se opozice proti uplatňovaným nárokům vědy začlenila do širšího systému, jenž dává prostor anti- nebo paravědě. Zahrnují tak rozmanité příklady jako Goethovo anti-newtonovství, Blakeovu vizionářskou fyziku, ,,árijskou‘ vědu v Německu, systém protikulturního přesvědčení šedesátých let, protivědeckou kampaň v souvislosti s čínskou kulturní revolucí a alespoň jeden z dnešních kultů a přesvědčení, jak záhy uvidíme.“ [170]

 

Chet Raymo v časopise The Boston Sunday Globe z 31.10.1993  [170, s.11-20; 172] píše: „S blížícím se koncem 20. století se nacházejí vědci pod útokem, který nemá obdoby. Vedle obvyklé střelby od kreacionistů, antievolucionistů, chiliastických fundamentalistů konce tisíciletí, astrologů, parapsychologů a potřeštěnců hnutím New Age, je daleko znepokojivější od intelektuálů, kteří před tím mohli být pokládáni za přátele. … Nejškodlivější ze všech je vystoupení dramatika a státníka Václava Havla, posledního československého presidenta, které přednesl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, a které bylo uveřejněno pod názvem ,Konec moderní éry’ [170]… Jak v této zemi (USA), tak i v Evropě takové zatracující kritiky začaly podkopávat veřejnou podporu vědeckého výzkumu. Věda, o níž se před tím uznávalo, že je zdrojem našeho zdraví, bohatství, a že má i kosmickou dimenzi, se stala pro vlivnou část etablovaných intelektuálů fackovacím panákem.“ [171, s. 11-20; 173-174]

 

Michael Bischop, profesor mikrobiologie, imunologie, biochemie a biofyziky na kalifornské univerzitě v San Franciscu, který spolu s Haroldem Varmurem obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicinu v roce 1989, cituje stejně jako profesor Holton Havlova těžko pochopitelná a zarážející slova o vědě. … a uzavírá po způsobu mudrce Lao-C’: „Odpor proti vědě pramení ze strachu. Strach naopak se rodí z neznalosti. A právě neznalost je naším současným nejhlubším neduhem.“ [170, s. 11-20; 173] Ačkoliv tento čínský mudrc žil v létech 604-531 př.n.l., více než dva a půl tisíciletí jeho slovům neubraly nic na aktuálnosti. Avšak, náš skvělý lékař – imunolog a přitom významný básník Miroslav Holub došel k názoru, že příčinou odporu k vědě bývá v dnešní době většinou lenost! [69, s.8,] (viz úvod k části 2.) Můžeme shrnout, že odpor k vědě mají zpravidla zabedněnci a lenoši!

 

V. Havel pronesl na Fóru 2000 tato slova: „V novověké éře můžeme pozorovat tradici pýchy rozumu, pýchy vzdělanců, pýchy poznání. Věda získává nové poznatky, ale v žádné fázi poznání jsme se nedotkli tajemství světa.“ [171] Tato slova kritizuje K. Steigerwald: „Naše doba rozumovému poznání nepřeje….V novověké éře můžeme pozorovat pravý opak: místo ‚pyšného rozumu‘ nedostatek rozumu a boj proti rozumu, místo ‚pýchy vzdělanců‘ nedostatek vzdělanosti, místo ‚pýchy poznání‘ pohrdání poznáním. To že uplynulé století v tak velké míře věřilo očividným nesmyslům, a vzdělanci nebyli vůči nim nijak imunní, nebylo způsobeno slepotou ‚pyšného rozumu‘, nýbrž přesvědčením, že jsou hlubší a nevyzpytatelnější cesty, jimiž se ‚dotýkáme tajemství světa‘, než je pouhý racionální přístup myslícího rozumu. Koncentrák nebyl objevem ‚pýchy poznání‘, nýbrž triumfem mystického přístupu k ‚tajemství‘, tentokrát rasovému. A komunistické učení, třebaže se zaklínalo vědeckým poznáním, nebylo ničím jiným než svého druhu vírou, která jako všechna náboženství za cíl lidského snažení považovala blaženost, po níž už není nic a k níž se jde krutostí a utrpením. I ve dvacátém století ovládala svět iracionální, pudová, nábožensky nesnášenlivá a krvavá učení jako v kterýchkoliv předešlých staletích. Příčinou tohoto utrpení nebyl ‚pyšný rozum‘, nýbrž nedostatek rozumu, ať už pyšného či skromného.“ Dále K. Steigerwald pokračuje: „Není v lidské tradici vážit si poznání a rozumu. Lidé dávají s chutí přednost mystickým postupům, makrobiotice, telekinezi, dalajlamismu či patogenním oblastem pod vlastní postelí a šutrům pod peřinou. Varovat před pýchou rozumu znamená být přesvědčen, že jsou jiné mimovědecké či nadvědecké přístupy, jimiž se lze lépe a hlouběji či ezoteričtěji dotknout ‚tajemství světa‘. Jde asi o zklamání rozumem, že nedává dostatečně jasné a celistvé poznání – a o nespokojenost s jeho relativistickou skepsí. Všechny ty jiné, hvězdář Grygar popuzeně říká pavědecké, postupy uspokojí víc. Pyšný rozum má asi jediný úspěch – že se všechny iracionální pavědy a mystická uchopení světa zaštiťují právě jeho názvoslovím a vydávají se také za ‚vědecké poznání‘, ačkoliv mají jiný cíl: uspokojit duše pavědců, aby se dotkly tajemství světa a žily šťastně.“ Svůj článek K. Steigerwald zakončil mimořádně jasnozřivou předtuchou: „Obávat se pyšného rozumu by bylo ještě zlaté. Zatím se bojme antirozumu a iracionality. Je nám blíž.“ [174] Netušili jsme, že neuplyne ani rok a pravdivost těchto slov Karla Steigerwalda bude dne 11. 9. 2001 tak hrůzně dokázána. Člověk se jen diví, že se rok po takové zkušenosti Václav Havel odhodlal v Davosu, v r. 1992 k útoku na vědu uvedenému výše.

 

5.4. Závěr o antivědě

Nehledě na protivědeckou kritiku a propagandu všeho druhu, autorita vědy v rozvinutých, kulturních zemích je dnes značná. Ve věku informační technologie, televize, letů do vesmíru a zvláště internetu a mobilních telefonů roste autorita vědy doslova s každou sekundou. Postupně věda získává půdu i v rozvojových zemích. Vědci si ve své většině donedávna hleděli svého a neplýtvali časem ani silami na ideologickou obranu vědy a na kritiku propagandistů, nekonstruktivních kritiků a oponentů vědy. Tyto věci je většinou moc nezajímaly. Byli si vědomi, že nejlepšími argumenty ve prospěch vědy jsou výsledky jejich práce, a že čas pracuje pro vědu, které patří celá budoucnost lidstva, a že na tom žádná protivědecká kritika ani propaganda nic změnit nemůže ani nezmění. Bohužel, to dnes už tak zcela neplatí. Tato část naší knihy přináší dostatek důkazů, že antivěda a protivědecká propaganda není tak bezmocná a její vliv nelze podceňovat. Dokonce v USA může tato protivědecká propaganda natropit vědě a celé společnosti značné škody. Podlamuje autoritu vědy a důvěru veřejnosti v ni a to může mít za následek, že finanční prostředky státu i soukromých institucí určené pro vědu se sníží. Někdy dokonce na její úkor mohou být podporovány i činnosti protivědecké! Jak bylo v této části publikace ukázáno, mnozí významní vědci si tuto situaci uvědomují a aktivně proti antivědě a protivědecké propagandě bojují. Platí povzdech Jana Masaryka: „Pravda vítězí, ale dá to fušku!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6.Otázka slučitelnosti vědecké pravdy

   s náboženskou vírou

6.1. Náboženská víra a vědecká pravda

V kapitole 1.1. máme definici: Víra náboženská je vnitřní přesvědčení o nezpochybnitelné pravdivosti a správnosti  náboženské ideologie či nadpřirozených jevů, která nemůže být racionálně  prokázána, ačkoliv z racionálního hlediska její pravdivost a správnost, jako pravdivost a správnost čehokoliv, zpochybněna býti může.

 

V kapitole 4.3.9.5. máme definici: Vědecká pravda je zpochybnitelný a pravděpodobný předpoklad postavený čistě na racionálním základě a potvrzený empiricky, který není v rozporu s doposud známými teoreticky i empiricky potvrzenými a nevyvrácenými skutečnostmi, a který se zatím nepodařilo vyvrátit. Přitom zpochybnitelný předpoklad je předpoklad, o němž se připouští, že by mohl být (např. v budoucnu, na jiném místě, za jiných okolností apod.) částečně nebo i zcela nesprávný či nepravdivý.

 

Když tuto definici náboženské víry, uvedenou v kapitole 1.1. srovnáme s definicí vědecké pravdy, uvedené výše v kapitole  4.3.9.5., je na první pohled je zřejmé, že jde o pojmy navzájem logicky naprosto neslučitelné. Vědecká pravda je postavena čistě na racionálním základě, je zpochybnitelná a stále se mění, kdežto náboženská víra nemá racionalitu jako podmínku poznání, pracuje s jistotou a s „pravdou“ neotřesitelnou a nezpochybnitelnou racionálními argumenty, a má snahu neměnit se vůbec. Avšak v tomto světě nic neměnného není, žádný pevný Archimedův bod, neexistují žádné jednou pro vždy platné pravdy. Dokonce ani náboženské „pravdy“. Ano, i náboženství se často proti své vůli v průběhu historie měnilo a mění. S tím se musíme smířit. Mnozí lidé se s touto skutečností smířit nechtějí a proto raději věří. I kdyby si člověk sebe více přál, aby některá pravda platila jednou provždy, nic mu to nepomůže a spíše či později se dostane do rozporu se skutečností.  Proto sám  způsob myšlení věřícího se od vědeckého myšlení diametrálně liší a je s vědeckým myšlením naprosto neslučitelný!

Vše, co se zpravidla uvádí  o „víře ve vědě“, není ve skutečnosti vírou, ale jde o vědecké teorie, hypotézy, axiomy, předpoklady apod. Ty jsou založeny: teorie často, hypotézy a axiómy vždy, nikoliv na vědeckých důkazech, ale na indiciích (4.3.2.). V případě, že se dokáže, že teorie, hypotéza, předpoklad či axióm neplatí, že není pravdivý(á), automaticky padá. S náboženskou vírou je to jiné. Tam záleží na tom, zda věřící je ochoten pravdu uznat či nikoliv, čili to závisí na libovůli věřícího. A to je konec vědy! Věda na libovůli člověka záviset nesmí!

Víru potřebujeme, např. víru ve smysluplnost našeho konání apod. Avšak do  procesu vědeckého poznání samého má z uvedeného důvodu náboženská a jakákoliv nezpochybnitelná víra vstup co nejpřísněji zakázán!

 

Zdálo by se, že je vše jasné a není o čem diskutovat. Leč, ouha! Věc není zdaleka tak jednoduchá.

 

6.2. Vědecko – náboženské rozštěpení myšlení

Náboženství a náboženské mystické představy ovládaly lidskou mysl nejméně 200 000 let a snad i déle, křesťanství ovládalo a ovládá lidskou mysl téměř dvě tisíciletí. Vědecké myšlení, nezávislé na náboženství, začalo ovládat mysli desítek, nejvýš stovek přírodních filozofů přede dvěma a půl tisícem let – v Řecku. V době osvícenství a racionalismu přede dvěma a půl stoletím někteří učenci a jejich přívrženci se drželi důsledně vědeckého myšlení. Jednalo se ovšem opět o poměrně omezené počty filozofů a vědců. V 19. století začalo důsledně vědecké myšlení pronikat postupně do škol, bylo však vládnoucími kruhy, spjatými úzce s církvemi, značně omezováno. Teprve po první světové válce můžeme hovořit o postupném a neomezeném pronikání důsledně vědeckého myšlení do evropských škol. V USA jsou však od dob „Otců poutníků“ silné náboženské a dokonce i fundamentalistické tradice. Po ostudném „opičím procesu“ v Daytonu, v Tennessee, v r. 1925, který odsoudil učitele proto, že učil ve škole Darwinovu teorii, rozhodl před osmdesáti lety Nejvyšší soud USA, že je nepřípustné, aby se ve státních školách vyučoval kreacionismus, který počítá s božím stvořením všech druhů tvorstva. Náboženští fundamentalisté proti tomu bojují, chtějí, aby kreacionismus aspoň doplňoval výuku evoluční teorie. Kromě toho, v řadě států USA je doposud na školách výuka „bezbožné“ Darwinovy teorie zakázána. Křesťanští fundamentalisté věří, že:svět je starý 6000 let. Na námitku, co tedy říká o zkamenělinách dinosaurů, takový fundamentalista odpověděl:  „Bůh je sem dal, aby prověřil naši víru.“ [14] Přitom Bůh jako vševědoucí nemusí přece nic prověřovat! On to přece musí vědět!

 

Nyní vytáhli fundamentalisté v USA do boje s novou zbraní, která má zákaz Nejvyššího soudu obejít: s inteligentním designem, který oficiálně nepředpokládá boží zásah, ale předpokládá, že složité mechanismy života nemohly být vytvořeny pouze přirozeným výběrem a náhodnými mutacemi, ale alespoň v některých případech musel existovat předem plán, tj. inteligentní design, podle něhož tyto mechanismy byly vytvořeny. O tom, kdo je tím inteligentním designérem, se oficiálně nemluví, avšak, každému je jasné, že jím musí být Bůh. Přes odpor mnohých amerických vědců, inteligentní design podporoval i hluboce nábožensky založený president Bush. Důsledně vědecké myšlení se v naprosté většině zemí doposud „nenosí“. V rozvojových zemích náboženství silně ovládá životy lidí. Většina lidstva je pod silným vlivem náboženství. Tento stav ovlivňuje značně myšlení i té části obyvatelstva v pokročilých zemích, u nichž vliv vědy a techniky stále nabývá na síle. Přitom velká část, ne-li většina  profesionálních filozofů patří k nevědeckým idealistům. I u nás je vliv náboženských tradic na myšlení lidí doposud značný.

 

Nejméně dvěstě tisíc let náboženských tradic a proti tomu pouhé desítky let většího vlivu vědy na myšlení lidí! Síla náboženských tradic, rodinné výchovy a nevědeckých idealistických filozofií je strašně mocná. Jak to může dopadnout? Od vzniku vědeckého myšlení docházelo v minulosti a dochází i dnes k jevu, který můžeme nazvat „vědecko – náboženské rozštěpení myšlení“. Někdy se tento pojem nazývá též „vědecko – náboženskou schizofrenií“. Tento metaforický termín je sice kratší a snad i výstižný, nutno však zdůraznit, že „vědecko – náboženská schizofrenie“ je metafora pro označení způsobu myšlení, v žádném případě to není označení jakékoliv nemoci! Vypadá takto: vědec ve své vědní disciplině zastává správné vědecké názory a vírou se ve vědeckém poznávacím procesu ovlivňovat zpravidla nedá.  „Řečeno Goethovými slovy“, drží se „partitury“ vědecké. Pokud ovšem přemýšlí o otázkách náboženských, často i morálních, a někdy i jiných společenských, bývá nedůsledný. Nesetrvává vždy na vědeckém způsobu myšlení, ale je obvykle více či méně ovlivněn tradicemi a svou náboženskou výchovou v dětství a mládí, a v neposlední řadě též idealistickou filozofií, případně i náboženskou propagandou. „Řečeno Goethovými slovy“ [175, s.25], drží se „partitury“ náboženské.

 

Zeptáte-li jakéhokoliv vědce na jeho náboženské přesvědčení v zemích, které nebyly pod komunistickou vládou, ateistu téměř nenaleznete. Důvodem ovšem nemusí být vždy skutečné přesvědčení dotázaného vědce, ale též obava ze služební a společenské diskriminace. V některých zemích, které byly dlouhodobě pod komunistickou vládou a zvláště u nás, je ovšem situace jiná.

 

Mnoho papíru i místa v elektronických pamětích bylo popsáno o tom, že rozpor mezi vírou a vědou neexistuje, avšak bez kritického vědeckého rozboru této otázky. Skoro všichni dnešní filozofové společně s náboženskými propagandisty se všemožně snaží lavírovat tak, aby zásadní rozpory mezi vědeckou pravdou a náboženskou vírou zastírali. Většina lidí, i vzdělanců a vědců, ve vědecké filozofii silná není. Nepoužívá ve filozofii vlastní úsudek, ale věří profesionálním idealistickým filozofům.

Katolíci věří že Panna Maria počala Ježíše zázračným způsobem, bez pohlavního styku s mužem a před porodem i po něm zůstala navždy pannou. Staří Egypťané věřili, že skarabeus, tj. brouk u nás lidově zvaný hovnivál, že je ztělesněný bůh slunce Ré, který stejně jako hovnivál svou žlutou kuličku z hovínek koulí po zemi, koulí tento bůh Ré zlatou sluneční kouli po obloze. Indové věří, že po smrti se duše člověka vtělí do jiného člověka, nebo do boha, zvířete i do hmyzu, třeba do blechy, podle toho, jaký osud si za svého předešlého života  vysloužila. Mnozí lidé věří, že je pátek, zvláště pátek ve spojení s 13. dnem v měsíci, dnem nešťastným. Jako malí chlapci na vesnici jsme věřili, že když nám přeběhne zajíc přes cestu, potká nás neštěstí, čemuž se můžeme vyhnout trojnásobným otočením svého těla a trojím odplivnutím. Jsou lidé věřící v existenci strašidel, skřítků, upírů apod. Přitom žádnou z těchto věr a pověr nelze vědecky vyloučit, ale ani potvrdit. Zkrátka, věřit můžeme absolutně v cokoliv! Třeba „v nesmrtelnost chrousta“! To znamená, že ve víře platí naprostá libovůle! Ve vědě je však libovůle neomezená přírodními zákony vyloučena! Pokud někdo namítne, že v kvantové mechanice určitá „statistická“ libovůle možná je, je to sice pravda, ale tato „libovůle“ ve vědě musí být omezena přírodními zákony, kdežto víra umožňuje věřit v cokoliv, i ve věci a  jevy, které jsou s přírodními zákony v evidentním příkrém rozporu, např. víra v zázraky! Jak to vyplývá z definice náboženské víry uvedené výše, neexistuje též zásadní rozdíl mezi náboženskou vírou a pověrami (1.1.4.2.). Kromě toho, jak už bylo řečeno, předmětem víry náboženské jsou zpravidla dogmata (1.1.6.), která nepřipouštějí žádné další námitky. Např. katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie a mnoho jiných. Kdo v toto dogma bez výhrady nevěří, není katolík!

Bylo už zde řečeno, že i vědec víru potřebuje: potřebuje např. věřit, že práce, kterou koná, má smysl, že není nesmyslná. Bez této víry prý člověk sotva může něco smysluplného vytvořit. Proti motivační víře ve smysluplnost našeho konání, přirozeně námitky nejsou. Naopak, taková víra bývá užitečná. Avšak vzhledem k tomu, že víra, jak bylo ukázáno výše, připouští ničím neomezenou libovůli, a kromě toho z důvodu uvedených v kapitole 4.3.9.5. zavádět víru  do přímého vědeckého  poznávacího procesu  je nesprávné.

 

V dalším uvádíme tři případy, které lze uvést uváděli jako typické příklady vědecko – náboženské schizofrenie či vědecko – náboženského rozštěpení myšlení tří autorů.

 

6.2.1. Představa Boha podle Václava Hořejšího

Profesor Václav Hořejší píše [176]: „…daleko důstojnější je představa, že Bůh je prostě to, co způsobilo existenci a co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, které jsou tak úžasné a rafinované, že m.j. prostřednictvím zdánlivě náhodných ,darwinistických’ procesů nakonec vedou k těm ,inteligentním výtvorům‘. Takový Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr (ten ovšem jen nanejvýš tušíme…). V tomto pojetí není mezi vědou a náboženstvím vůbec žádný rozpor, ba právě naopak.“

 

K tomu lze namítnout toto:

Za prvé: představa Václava Hořejšího, že něco „způsobilo existenci“ vyplývá zřejmě z jeho názoru, že „existence“ (zřejmě světa) nebyla dána nezávisle na čase, či na jiných podmínkách, ale že ji někdy nějaká příčina musela „způsobit“. Avšak i tato příčina je „obdařena“ existencí. Problém je tedy posunut: co způsobilo existenci příčiny existence světa? Tím se objevuje nekonečný řetěz otázek: „co způsobilo existenci příčiny příčiny existence světa? …atd. do nekonečna. Je zřejmé, že tento druh otázek je nesmyslný, neboť zásadně nemůže k žádné racionální odpovědi vést. Abychom takto nezabloudili, nutno přijat vědecký axióm, že existence světa je dána nezávisle na čase a nezávisle na jakýchkoliv podmínkách a nemá žádnou, či alespoň žádnou zatím známou příčinu. Avšak Jiří Grygar  uvedl, zřejmě žertem, jako možnou příčinu existence našeho Vesmíru toto: v jiném vesmíru nějaký vědecký aspirant vyráběl v rámci své disertace experimentálně vesmíry s různými základními parametry a byl překvapen, jak se mu podařilo vytvořit náš Vesmír se základními parametry vhodnými pro vznik života!

 

Za druhé: představa Václava Hořejšího, že „Bůh je cosi jako permanentní všudypřítomná prapodstata našeho světa, která mu dává smysluplný směr“ vyvolává otázku: je tato „prapodstata světa“ uvědomělá? Je obdařena vědomím a intelektem?

 

– V kladném případě jde o nevědeckou hypotézu, neboť vědomí a intelekt jsou na naší Planetě  výsledkem snad 13,81 [111] miliard let spontánní evoluce našeho Vesmíru a podle současných našich vědomostí se vědomí a intelekt nemohl objevit ve Vesmíru dříve nežli asi před 12 miliardami let a kdo ví, zda ne mnohem později. Předpokládat tedy uvědomělou prapodstatu světa à priori  (předem), od Velkého třesku, či „před“ ním je naprosto nevědecká hypotéza. Vzniká otázka, jak by tato uvědomělá prapodstata světa vznikla?

 

– V záporném případě jde o neuvědomělou prapodstatu světa totožnou s materialistickým předpokladem „objektivní reality“ čili „matérie“ čili „hmoty ve filozofickém smyslu slova“. A nazývat tuto neuvědomělou prapodstatu světa Bohem je zbytečné, neboť už dva a půl tisíce let má název „matéria“. A také představa Boha, který nemá rozum ani malého dítěte, je absurdní (a směšná!). Nutno tedy též přijmout axióm, že to, co permanentně podmiňuje trvání přírodních zákonů, tkví v samé přirozené podstatě této matérie.

 

Vidíme tedy, že nemá pravdu Václav Hořejší, že v jeho „pojetí není mezi vědou náboženstvím vůbec žádný rozpor“, neboť on vychází z nevědeckých předpokladů a nevědeckých představ.

 

6.2.2. O  knizeMiloslava Krále: „Věda a víra“

V knize se autor snaží naznačovat postup, jak dosáhnout „paměťové paradigma“, tj.  modelu celého bytí, který by byl v souladu s dnešní úrovní vědeckého vědění. Snaží se dokázat, že dosavadní dva známé zdroje lidského vědění – „poznávání introspektivní“ (pocházející z lidského nevědomí) a „poznávání zprostředkované lidskými smysly“ (pomocí kognitivní zpětné vazby k objektivnímu světu) jsou spolu slučitelné a že jejich vědeckým spojením lze dospět od vědění k lidské moudrosti a k poznání smyslu lidského života. Tvrdí, že jde o jistou formu překonání přírodovědeckého atheismu a deismu. Čtenář je postupně seznamován nejen s věděním, k němuž dospěli soudobí velcí představitelé obou těchto zdrojů, a přispěli tak ke konstituování nového paměťového paradigmatu bytí, ale i s tím, co v jejich úvahách zůstalo podle názoru autora ještě nedořešeno. [177] Kniha je zaměřena proti autorově představě přírodovědeckého materialismu, která je však jeho zkreslením!

 

K názorům M. Krále lze namítnout, že „poznávání introspektivní“ (pocházející z lidského nevědomí) není poznáváním racionálním. Avšak celá věda je postavena na „ratiu“, tj. na rozumových myšlenkách a argumentech. Následkem toho Královo „poznávání introspektivní“ (pocházející z lidského nevědomí) je mimovědecké a nevědecké, je s vědeckým názorem neslučitelné a nemůže tudíž překonat ani vědecký nedogmatický materialismus a ateismus.

 

K poznávání z lidského nevědomí patří víra, která je formou bezprostředního poznání, opírající se kromě jiného též o emoce, city. Emocemi jsme blízcí zvířatům, plně rozvinutý rozum je specificky lidský. Myšlení a jednání založené na emocích, víře a silně emotivním náboženství i na nevědomí či podvědomí, je nesrovnatelně jednodušší a pohodlnější nežli myšlení a jednání založené na rozumu a na vědě, a v žádném případě nemůže být zdrojem nějaké Královy „moudrosti“. Proto často, zvláště u lidí s jednoduchým či pohodlným myšlením, vítězí víra nad vědou. Avšak nejen u takových lidí, často, jak jsme už viděli a uvidíme, i u lidí vysoce vzdělaných.

 

6.2.3. Jiří Grygar

Dr. Jiří Grygar je vědec – astronom a skvělý propagátor vědy, zvláště astronomie a kosmologie. Přitom se nejen hlásí ke katolické víře, ale ve prospěch katolické církve vykonává četné aktivity, populární přednášky apod. Jistě zná filozofii vědy. Uvědomuje si jasně rozdílnost vědeckého a náboženského názoru na svět, neboť.praví: „Mezi vírou (zřejmě náboženskou) a vědou nemohou totiž vznikat rozpory. Řečeno Goethovými slovy, každá z těchto oblastí duchovního života člověka (věda a víra) má svou vlastní partituru. Rozpory vznikají – a zcela zákonitě – jednak mezi vědou a pavědou a dále mezi náboženskou vírou a pověrami.“ [175, s.25]

 

A přece, těch rozporů mezi vírou a vědou je např. v bibli nesčíslně. Aby jich ubylo, církev katolická dokonce stanovila, že bible se k vědeckým problémům vyjadřuje tak, jak tomu rozuměli  současníci zapsání biblických textů. Takže dnes už katolík nemusí věřit tomu, že např. Slunce obíhá kolem Země, ačkoliv to v bibli psáno je.  Podle bible  Jozue prosil v bitvě Hospodina-Jahweha, aby zastavil slunce, aby Izraelité mohli ještě toho dne dokončit vítězně boj s nepřítelem a Jahweh mu vyhověl. (Jozue, hlava 10, verše 12 a 13) [26] Katolík tedy dnes už nemusí věřit, že Hospodin skutečně Slunce zastavil, nýbrž, chce-li věřit bibli jako slovu božímu, musí věřit, že Hospodin v tomto případě zastavil rotaci planety Země! Přitom musel Hospodin zázračně ochránit lidi, jejich příbytky a vůbec celou jejich kulturu od strašného účinku setrvačnosti, vzniklého zpomalením rotace povrchu Země, která v zeměpisné šířce Palestiny více než dvojnásobně překračuje rychlost zvuku! Avšak, na tom vlastně nezáleží. Hospodin je všemohoucí. Takže zastavit rotaci Planety tak, aby nepoškodila lidstvo a jeho kulturu mu nemohlo činit nejmenší problémy.

 

Téměř u všech národů a náboženství na celém světě je rozšířena pověra  o  posmrtném životě duše člověka. (1.1.4.2.) v náboženství je tato pověra rozvinuta do složité soustavy pověr: o soudném dni, o potrestání hříšníků, o odměně spravedlivých, o očistci apod.  Všechna náboženství i všechny pověry jsou založeny obecně na víře a proto rozpory mezi nimi jsou NEPODSTATNÉ!

 

Avšak rozpory mezi vědeckou pravdou a náboženskou vírou jsou naprosto jiného řádu: náboženská víra je nezpochybnitelná a opírá se též o dogmata, která nepřipouštějí žádné další námitky, zatím co věda velí o všem pochybovat a žádná pravda není nevyvratitelná! Zde máme rozpor přímo nebetyčný! Tuto skutečnost pan Jiří Grygar zamlčuje. Nebo si ji ani nepřipouští ? Kdo ví ?

Goethe, Einstein, Grygar a vůbec každý má právo věřit v cokoliv. Pokud však někdo tvrdí, nebo naznačuje,  že mezi vědou a náboženskou či jakoukoliv nezpochybnitelnou vírou není kardinální rozpor, pravdu rozhodně nemá!

 

5.3. Závěry o neslučitelnosti víry s vědeckou

       pravdou

1. Víra náboženská je vnitřní přesvědčení o nezpochybnitelné pravdivosti a správnosti  náboženské ideologie či nadpřirozených jevů, která nemůže být racionálně  prokázána, ačkoliv z racionálního hlediska její pravdivost a správnost, jako pravdivost a správnost čehokoliv, zpochybněna býti může.

 

2. Vědecká pravda je zpochybnitelný a pravděpodobný předpoklad postavený čistě na racionálním základě a potvrzený empiricky, který není v rozporu s doposud známými teoreticky i  empiricky potvrzenými a nevyvrácenými skutečnostmi, a který se zatím nepodařilo vyvrátit.

 

3. Z bodů ad 1. a 2. jasně logicky vyplývá, že náboženská víra a jakákoliv nezpochybnitelná víra je se zpochybnitelnou  vědeckou pravdou naprosto neslučitelná, mezi náboženskou vírou a vědeckým poznávacím procesem existuje nesmiřitelný zásadní rozpor a sám způsob myšlení věřícího se od vědeckého myšlení diametrálně liší a je s ním neslučitelný!

 

4. Skutečnost, že i velcí a úspěšní vědci mají náboženskou víru lze vysvětlit tzv. „vědecko – náboženským rozštěpením jejich myšlení“: ve vědě užívají tito lidé myšlení vědecké, opírající se o definici vědecké pravdy ad 2., kdežto v otázkách náboženských, případně i morálky, kultury, či v jiných humanitních disciplinách používají myšlení věřícího, někdy i dogmatického, opírající se o definici víry ad 1. 

……………………………………………………………

„Pane faráři, jaký je rozdíl mezi vírou a věděním?“

„Tady je paní Nováková s dětmi, že jsou to děti její, to paní Nováková  ví.  A tamhle je její muž, pan Novák, že jsou to děti jeho, on  věří.“

„A je víra slučitelná s věděním?“

     „Samozřejmě, vždyť jsou už čtrnáct let spolu.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

7. Závěry z celé knihy:

1. Křesťanství vytvářelo podmínky pro vývoj vědeckého myšlení sice lepší než jiná náboženství, avšak současně bylo od svého počátku značnou brzdou pokroku v rozvoji lidského myšlení a zvláště v rozvoji věd, kterýžto stav v omezené míře trvá doposud; přitom se však křesťanství stalo vírou naší euroamerické civilizace a v novověku přispělo k ovládnutí světa touto naší civilizací.

 

2. Obohacená věděním starověkých kultur Egypta, Mezopotámie a Foinikie, vznikla v antickém Řecku svobodná věda a její filozpofie, která účinně pomáhala rozvoji nejen techniky a zemědělství, ale i náboženské reformaci, humanismu, renesanci, osvícenství, racionalismu a otřesným společenským přeměnám, které nakonec vedly ke zrodu dnešní naší euroamerické civilizace, v níž se naše dnešní racionálně empirická věda, zejména pak  teoreticko experimentální přírodní vědy staly nejmocnějším nástrojem a zbraní pokroku, které kdy lidstvo kdy získalo.

 

3. Náboženská víra je s vědeckou pravdou neslučitelná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LITERATURA

1. Kožešník, Jaroslav, Miroslav Štěpánek (red.) aj.: „Encyklopedický

slovník“, Československá akademie věd, Encyklopedický institut,

Academia 1980-1982

2. Horyna, B. (ed.) aj.: „Filosofický slovník“, Nakladatelství Olomouc

2002

3. Rusek, Ladislav: „Esej o potřebě dobré řeči“, Revue Časoděj, 13.

února 2001

4. Jůzlová, Jana; Kočí, Antonín: „UNIVERSUM – encyklopedie pro

21. století“, Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2006

5. Klaus, Georg; Buhr, Manfred (ed.): „Filozofický slovník“,

Svoboda, Praha 1985

6. „Politické, sociální, náboženské a filosofické pozadí novozákonní

doby“, určeno pouze pro studijní potřeby posluchačů UK, KTF,

http://fatym.com/abcd/k/000046/historie.html

7. Burešová, Iva: „Metodologie vědy – myslitelé“, UISK, 13.12.2005,

http://uisk-ivaburesova.blogspot.com/2005/12/metodologie-vdy-

myslitel,html

8. Nakonečný, Milan: „Lexikon Magie“, ISBN 80-237-3612-4, heslo

Magie s. 164

9. Fraser, James George: „Zlatá ratolest“, vydavatelství a

nakladatzelství  Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 5007, 672 s.

10. Třeštík, Dušan: „Mýty kmene Čechů“, Nakladatelství Lidové

noviny, Praha 2003

11. Steblin-Kamenskij,M.I.: „Mýtus a jeho svět“, Panorama, Praha

1984

12. Honko, L.: „The Problem of Defining the Myth“, in: Biezias, H. (

      ed.): „The Myth of the State“,  Stockholm 1972, s. 7-19

13. Armstrongová, Karen: „Krátká historie mýtu“, Argo, Praha 2006

14. Zeitgeist, česky, duch doby, film, videos playable on Google,

11.10.2007,  Jak spolu souvisí náboženství.

http://video.google.com/videoplay?docid=- 

      686108267122535204&ei=JDVSSZO4KY-

cjQLsxvHbAQ&q=zeigeist

15. Dionýsios Areopagita: „Listy. O mystické teologii“, Praha 2005

16. Underhill, Evelyn: „Mystika“, Dybbuk, Praha 2004, 589 s.

17. Heller, Jan; Mrázek, Milan: „Nástin religionistiky“, Praha, Kalich,

      2004

18. Otto, Rudolf: „Posvátno“, Praha, Vyšehrad, 1998

19. Paden, William E.: „Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru

      interpretací“, 1. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2002

20. Pertold, Ivan Otakar: „Úvod do vědy náboženské“ Praha,

      Melantrich, 1947

21. Lightfoot, Neil R.: „Bible – její vznik a uchování“, Vídeň 1984

22. Štampach, Ivan Odilo: „Malý přehled náboženství“, Praha, Státní

      pedagogické nakladatelství, 1992

23. Felgr, Pavel: „Odchod Židů z Egypta“© 2005 – 2007, Webmaster:

Felgr Pavel, ICQ: 104407876 – Optimalizace PageRank.cz,

http://www.starovekyegypt.net/faraoni/novarise/odchod.php

24. Tabor, James D.: „Ježíšova dynastie. Skryté dějiny Ježíše, jeho

královské rodiny a zrození křesťanství“, Knižní klub, Praha 2007

25. „Bůh, bible a náboženství, Úvod, Co je to bible?“, Architekti

vesmíru, © 2005 – 2007 eStránky.cz, Vytvořeno službou

eStránky.cz, http://www.gurad.estranky.cz/stranka/buh_-bible-a-  

      nabozenstvi

26. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický

překlad, TISK, Praha 1979

27. Bible, Překlad 21. století, vedoucí překladu Flek, Alexandr,

Biblion, o.s. 2009

28. Edwards, Dean: „Gnóze“, 1994, přeložil Lens

http://mujweb.cz/www/Lensweb/texts/info/gnosis.htm

29. Kersten, H.: „Jesus lebte in Indien“, Langen Mueller in

F.A.Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, München, 1993; česky:

„Ježíš žil v Indii“, Nakladatelství Alternativa, Praha, 1996, 264s

30. Störig, Hans Joachim: „Malé dějiny filosofie“, 8. české vydání,

Karmelitánské nakladatelství, Praha 2007, 656 s.

31. „Slovník filosofických pojmů“,

http://stano.web2001.cz/others/pojmy.htm

32. „Lexikon východní moudrosti“, Votobia, Olomouc 1996, s.27-28

33. http://www.jdubr.ic.cz/referaty/rlv/buddhismus.htm

34. Gaarder,J.: „Sofiin svět, Román o dějinách filozofie“, Albatros,

Praha, 2002, 431 s.

35. Copyright iEncyklopedie.cz,

http://www.iencyklopedie.cz/buddhismus/

36. Houser, Pavel; Klimeš, Jeroným:  „Evoluční psychologie a původ

náboženství“, z knihy „Kapka metanového deště“, Science World

24.05.2007

37. „Slovník filosofických pojmů“,

http://stano.web2001.cz/others/pojmy.htm

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/64975E93A7B65402C1257213005248F3

38. Richley, H.Crapo: „An Anthropologist Looks at the Judeo-

Christian“, Scriptures. 2. Background: „Religion in the Ancient

Semitic World“,

Scriptures.vrbanet.blogharbor.com/blog/_archives/2005/…

39. Pavlicová, Helena aj.: „Judaismus, křesťanství, islám“,  Mladá

fronta, Praha 1994

40. Kužvartová, Lenka: „Počátky křesťanství. Méně známé historické

skutečnosti“, Britské listy, 11.04.2004,

http://www.blisty.cz/2004/4/9/art17657.html

41. Vznik světa a bohů, http://web.quick.cz/iveta_kulhava/Ref

42. Teogonie – první bohové titánové – boj titánu – lidský rod,

http://mujweb.cz/www/kdo%2Dco%2Dkoliv/Kosmogonie_recko.htm

43. Abdusamedov, A.I. aj.: „Ateistický slovník“, Pravda, Bratislava

1984

44. Chlubný, Jiří: „Náboženství a báje“, Copyright © 2004,

ANTIKA.avonet.cz; http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1434

45. Klíma, O.: „Zarathuštra“, Praha 1964.

46. Micka, Zdeněk: „V zemi krále Kašpara“, Země a lidé, 2008, č.1.

47. Vaňáč, Martin: „Církev v nábožensky pluralitním světě (3.

století)“, Getsemany 17170 – březen 2006  0 – březen 2006,  

      Liturgický prostor ve 2. století,

http://www.getsemany.cz/node/829

48. Kozák,J.: „Evangelium „neznámého“ boha“, Původní

předkatolický soupis Ježíšových výroků – tzv. Tomášovo

evangelium, Evangelium pravdy a jiné raně křesťanské texty ze

šťastného nálezu v Nag Hammadí, Nakl. Bibliotheca Gnostica,

Praha 1994, 251 s.

49. Liška, Vladimír: “Tajemství Ježíše z Nazaretu”, Special

Regenerace, 2002, č. 1

http://starovek.blogspot.com/2006_09_01_archive.html

50. http://www.mystika-astro.webzdarma.cz/mystika/longinus.htm

51. Kersten, H.: „Jesus lebte in Indien“, Langen Mueller in

F.A.Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, München, 1993; česky:

„Ježíš žil v Indii“, Nakladatelství Alternativa, Praha, 1996, 264s

52. Johnson, Paul: „Dějiny křesťanství“, Centrum pro studium de-

mokracie a kultury, nakl. Barrister & Principal, Brno 1998, 545s.

53. Pokorný, P.: „Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků“,

Vyšehrad, Praha 1998.

54. Nauka gnostiků: „Společné rysy gnoze a východní duchovní

školy“, http://sweb.cz/gnostica/gn_vych.html,

mgr.jan.kozak@seznam.cz

55. Messadié,Gerald:„Milovaný Jidáš“, Garamond, Praha 2008, 228 s.

56. Kowalski, Jan Wierusz: „Encyklopedie papežství“, Vysočina,

Jihlava 1994, s.60

57. Justinus, M. Junianus: „Hříchy papežů“, Volná myšlenka, Praha,

1911; 89 s.

58. Hefele,K.I.: „Conciliengeschichte“, IV, s. 696, in [59], s. 229

59. Kryveljov, I.A.: „Istorija religiji“, Mysl. Moskva, 1975; česky:

„Dějiny náboženství“, Mladá fronta, Praha, 1981, I. díl, s. 180- 188

60. Baronio, C.: „Annales ecclesiastici“, X., s. 679,  in [59], s. 229

61. Fleury,C.: „Abrégé de l’histoire ecelesiastique, I., Bern 1766, s.

245, in [59], s. 229

62. Heer, F.: „Evropské duchovní dějiny“, kap. 13. Praha 2000

63. Grigulevič, I.R.: „Dějiny inkvizice“, nakladatelství Svoboda,

Praha 1973

64. Johson, Paul: „Dějiny židovského národa.“ Řevnice : Rozmluvy,

      1996

65. Hroch, Miroslav – Skýbová, Anna: „Králové, kacíři, inkvizitoři“,

Praha 1987

66. http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0000

67.http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en

.pdf

68. Thompson, M.: „Přehled etiky“, Portál, Praha 2004

69. Holub, Miroslav: „O příčinách porušení a zkázy těl lidských“,

Pražská imaginace, Praha 1992, 158 s.

70. Teresi, Dick: „Ztracené objevy“, Albatros, Praha 2004

71. „Z dějin písma“, Zajímavosti z celého světa 100+1, 2008, č. 21,

s.52-54

72. 100+1 Zahraničníćh zajímavostí, 2004, č.10, s.26-27, časopis

cituje z časopisu: Discover, Toronto

73. Odhalené tajemství“, Zajímavosti z celého světa 100+1, 2009, č.2,

s. 22-23

74. Halada,J.: „Průvodce evropským myšlením. Osudy moudrých“,

BRÁNA, knižní klub, Praha, 1996, 157 s.

75. Folta,J.; Nový,L.: „Dějiny přírodních věd v datech. Chronologický

přehled“, Mladá Fronta, Praha, 1979, 360 s.

76. Holub, Miroslav: „Skrytá zášť věků“, Avicenum, zdravotnické

nakladatelství, Praha 1990, 220 s.

77. Fajkus, Břetislav: „Filosofie a metodologie vědy. Vývoj,

současnost a perspektivy“, Academia, Praha 2005, 340 stran

78. Toffler, Alvin: „Třetí vlna“, 1980, liliputka rezervuje ISBN

0553246984

79. Marcus Aurelius Antonius: „Hovory k sobě“, Gasset, Modrý

Mauricius, Praha 2006, 152 s., ISBN: 80-903682-4-7, EAN:

9788090368248:

80. Filón Alexandrijský: „O stvoření světa. O Gigantech. O

      neměnnosti Boží, Praha 2001

81. Klaudius Ptolemaios, vedci.wz.cz/Osobnosti/Ptolemaios K. htm,

7.9.2005

82. Bogdanov, Ivan; „Avicenna“, historická studie / ze stejnojm. bulh.

orig. přel. Hana Reinerová, Avicenum, Praha 1978

83. Petr, Jaroslav: „Tajemství čínských flotil“, Objective Source of E-

Learning OSEL, 19.3.2003,

http://www.osel.cz/index.php?clanek=254

84. Volný, Zdeněk (ed.) aj.: „Toulky minulostí světa“, díl 6, s.

160/161

85. Procacci, Giuliano: „Dějiny Itálie“, Nakl. Lidové noviny, Praha

1997, 495 s.

86. Chalupa, Jiří: „Španělsko – stručná historie států“, Nakl. Libri,

Praha 2005, 220 s.

87. Weber, Max: „Protestantská etika a duch kapitalismu“. In:

„Metodologie, sociologie a politika“, Praha 1998, s. 185-245.

88. Volný, Zdeněk (ed.) aj.: „Toulky minulostí světa“, 6. díl, s. 194

89. Houser, Pavel: „Evoluční psychologie a původ náboženství“,

Science World. 24.5.2007,

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/print/8C09252397E1182FC1256F5400576160

90. Fürst, M.: „Filozofie“, Fortuna, Praha, 1994

91. Bricmont,J.: „Science of Chaos, or Chaos in Science?“, Physicalia

Magazine, 17 (1995), No 3-4, p. 153-208, kapitola: „Chaos and

Determinism Defending Lapplace“, http://dogma.free.fr/txt/JB- 

      Chaos.htm

92. Odkaz E. T. Jaynese on-line: http://bayes.wustl.edu; viz zejména

E. T. Jaynes: „Probability Theory: The Logic of Science“, 1996.

93. Hroch, M.: „EVROPA historické události“, Mladá fronta, Naše

vojsko, Smena, 1977

94. Komárek, Stanislav: „Dějiny biologického myšlení“,. Nakl.

Vesmír, 1997, ISBN 80-9577-10-9, str. 75

95. Ottův slovník naučný

96. Jex, Igor: „Max Planck – hledač absolutna.“ 8. sv. edice JČMF

„Velké postavy vědeckého nebe“, 56 str. Prometheus, Praha 2000.

97. Sodomka, Lubomír; Sodomková, Magdalena: „Nobelovy ceny za

fyziku“, Praha : SET OUT, 1997. ISBN 80-902058-5-2

98. Jelínek, Otakar: „Kvantová mechanika a její zneužívání“, in: Heřt,

Jiří a Pekárek Luděk: „Věda kontra iracionalita 2“, Český klub

skeptiků SISIFOS a AV ČR, Praha 2002, s. 61- 93

99. Běhounek, František: „Frédéric Joliot-Curie“,  Orbis, Praha 1965

100. Brož, Ivan: „20. století jaké bylo“, Orbis, Praha 1965

101. Shea,W.R. (Editor): „Otto Hahn and the Rise of Nuclear

Physics“, The Western Ontario Series in Philosophy of Science,

Springer; 1 edition, August 31, 1983, 268 pages

102. „2003: Zemřel vynálezce vodíkové bomby Edward Teller“,

Česká televize, 7.11.2008

103. Kathren, R. L.; Gough, J. B.;  a Benefiel, G. T. eds.: „Příběh

plutonia: Žurnály profesora Glenna T. Seaborga“, 1939-1946,

Battelle Press, Columbus, Ohio 1994

104. Watson,J.D; Crick, F.H.C.: Nature, 1953,  171 , 737.

105. Wilkins, M.H.F.; Stokes, A.R.; Wilson, H.R.: Nature, 1953, 171,

738.

106. Dawson, John W.: „Logická dilemata: Život a práce Kurta

        Godela“, publikoval K Peters. (ISBN 1568810253)

http://wikipedia.infostar.cz/k/ku/kurt_goedel_1.html

107. Alan (Mathison) Turing Biography (1912 – 1954)

Copyright ©    1994-2008 Encyclopædia Britannica, Inc.,

http://www.biography.com/search/article.do?id=9512017

108. Tesařík, B.: „Sto let od narození Johna von Neumanna –

         průkopníka kybernetiky“, MFI 13, 2003/2004,

http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Neumann_J.htm

109. Gamow, George: „Moje světočára“, Neformální autobiografie,

Mladá fronta, Praha 2000, edice Kolumbus, překlad A. Bičáková

a J. Bičák, doslov J. Bičák, 160 stran

110. Encyclopedia of World Biography on Stephen William Hawking,

http://www.bookrags.com/biography/stephen-william-hawking/

111.http://technet.idnes.cz/stari-vesmiru-0fz-

/tec_vesmir.aspx?c=A130322_154146_tec_vesmir_vse

112.http://technet.idnes.cz/stari-vesmiru-0fz-

/tec_vesmir.aspx?c=A130322_154146_tec_vesmir_vse

113. Hawking, Stephen W.: „Stručná historie času“, Mladá Fronta,

Praha 1991, z angl.originálu: „A Brief History of Time. From

        The Big Bang to Black Holes“, Bantam Books Inc., New York

1988

114. Grygar, Jiří: Krátký kurs kosmologie. Věda a technika mládeži,

1987

115. Svršek, Jiří: „Vznik a vývoj vesmíru, 7, 05.07.2008

        http://www.exxephoto.estranky.cz/clanky/nezarazene/v-v-v7

116. Kaku, Michio:„Paralelní světy“, Argo/Dokořán, Praha 2007,387s

117. Horský, Jan; Novotný, Jan; Štefaník, Milan: „Úvod do fyzikální

kosmologie“, Academia, Praha 2004, 219 s.

118. Jadrný, Alfons: „Nejnovější fyzikální teorie“ Aldebaran, Týdeník

věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a

astronomie,vydavatel: AGA & Štefánikova hvězdárna v Praze,

ISSN: 1214-1674, ročník 7 (2009)

119. Polkinghorne, John: Kvantová teorie“, Průvodce pro každého“,

Překlad Pavel Cejnar, Nakladatelství Dokořán,Praha 2007, 120

stran, ISBN 978-80-7363-084-3, EAN 9788073630843

120. Formánek, J.: „Úvod do relativistické kvantové mechaniky a

kvantové teorie pole 1, 2.“, 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000.

932s.

121. Mechlová, E., Košťál, K. aj.:Výkladový slovník fyziky pro

základní vysokoškolský kurs“, Prometheus, Praha 1999

122. Sagan, Carl; Druyanová, Ann (ed.): „Druhy vědecké zkušenosti“,

        Práh, Praha 2008

123. Kulhánek, Petr: „Astronomický slovníček: teorie strun“

www.astro.cz/adict/welcome.phtml?hlstr=teorie+strun&hledej=*text*,

staženo z internetu 22.4.2005

124. Gross, David: www.kolej.mff.cuni.cz/~1motm275/struny/hm/

125. Žák, Vojtěch: „Velký třesk nebo ekpyrotická kosmologie?“, ze

zrojů: Cartwright, Ion: „Ektopyric cosmology resurfaces“,

Physics World, 15.1.2008,

http://physicsworld.com/cws/article/news/32439

126. Svršek, Jiří: „Ekpyrotická kosmologe“, 2.7.2003,

http://natura.baf.cz/natura/2003/7/20030702.html,

http://ihned.cz/3-22446670-fyzik+na+surfu-000000_d-22;

DigiWeb.cz, 19. 11. 2007  12:45  (aktualizováno: 19. 11. 2007)

127. Holzbachová, Ivana: Recenze práce B.Fajkuse [129], Sborník

prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Studia minora

facultatis philosophicae Universitatis brunensis, B 45, 1998

128. Vilenkin, Alex: „Mnoho světů v jednom“, Paseka, Praha 2008,

232 stran

129. Fajkus, Břetislav: „Současná filosofie a metodologie vědy“,

Filosofia, Praha 1997, 135 stran, 1. vydání ISBN 80-70007-095-1

130. Zrzavý, Jan;  Storch, David; Mihulka Stanislav: „Jak se dělá

evoluce“, Paseka, Praha 2004, 296 s.

131. Flegr, Jaroslav:„Zamrzlá evoluce“, Academia, Praha 2006, 327 s.

132. Dawkins, Richard: „Sobecký gen“, Mladá fronta (edice

Kolumbus), Praha 1998, přeložil Vojtěch Kopský

133. Masaryk, Tomáš Garrigue: „Světová revoluce“, 23. vyd., Orbis,

Praha 1936, s. 393

134. Lenin, V. I.: „O marxismu“, Svoboda, Praha 1973, s. 63 – 69, 85

135. Engels, Friedrich: Řeč nad hrobem Karla Marxe, pronesená B.

Engelsem anglicky na hřbitově v Londýně, v Highgate, dne 17.

března 1883. Otištěno německy v listu „Sozialdemokrat“ 22.

března 1883,

česky: http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/fe_nhkm.htm

136. Carnap, R.: Logická výstavba světa, Vídeň, 1928, s. 76

137. http://www.rozhlas.cz/vedaarchiv/veda/_zprava/440807

138. Daintith, John: „Oxford Dictionary of Physics“. [s.l.] : Oxford

        University Press, 2005, ISBN 0-19-280628-9

139. Langer, Jiří: popularizačního článek o kosmologii, kapitola 2.,

http://utf.mff.cuni.cz/popularizace/KosmStSv/KosmStSv.html

140. Podolský, Jiří: odpověď na otázku: Co se bude dít na „konci

vesmíru?“,

http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/A1FA51DBCFDF0B7BC1257126004E329F

141. Farana, Radim: „Kapitoly ze základů informatiky“, Vysoká škola

báňská, Technická universita Ostrava, Fakulta strojní, Katedra

automatizační techniky a řízení, Ostrava 2003

142. Meyers, R.A.: „Encyclopedia of Complexity and Systems

Scienceů, Springer, Berlin 2009, ISBN 978-0-387-75888-8,

http://cs.wikipedia.org/wiki/Komplexita

143. Weaver, Warren: „Science and complexity“, American Scientist,

36: 536 (1948),

http://www.ceptualinstitute.com/genre/weaver/weaver- 

        1947b.htm

144. Davies, Paul, C.W.: Are We Alone?, Orion Productions, 1995,

chapter II, V; česky: „Jsme sami?, Archa, Bratislava, 1996, s.:

33, 46 – 49, 94–130

145. Hartl, Pavel; Hartlová, Helena: „Psychologický slovník“, Portál,

Praha 2004

146. Vacek, Jiří; Skalický, Jiří; Vostracký, Zdeněk; Potměšil,

Jaroslav:  „Společnost, věda a technologie“, skripta Západočeská

universita, Plzeň, 1998, ISBN  80-7082-463-8,

http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/2_soubory/2_3_5.html

147. European Direct Navigation Website, holistic.eu,

http://www.holistic.eu/pravda_cs.html

148. Heřt, Jiří: „Stručný výkladový slovník českých skeptiků“, Praha :

        Sisyfos – český klub skeptiků, 2007-09-06, [cit. 2007-12-09]

149. Kaku, Michio:„Paralelní světy“,Argo/Dokořán, Praha 2007, 387s

150  Třeštík, Dušan: „Češi a dějiny v postmoderním očistci“, Nakl.

Lidové noviny, Praha 2005

151. Wiener, Norbert: „Kybernetika a  společnost“, Nakl. ČSAV,

Praha, 1963

152. Wiener, Norbert: „Kybernetika neboli řízení a sdělování v živých

organismech a strojích“, , Státní nakladatelství technické

literatury, Praha 1960

153. Beláňová, Andrea: „Porovnání oborů: Kybernetika“, Vysoké

školy.cz, 6.12. 2010

154. Heřt, Jiří: „Problémy popperovské falsifikace“, in: Heřt, Jiří a

Pekárek Luděk: „Věda kontra iracionalita 2“, Český klub

skeptiků Sisifos a AV ČR, Praha 2002, s. 24-37

155. http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/52173-indicie

156. Casey, John: „The Elements of Euclid“, 3. vydání, Londýn 1885

157. „Slovník filosofických pojmů“,

http://stano.web2001.cz/others/pojmy.htm

158. Klaus, Georg; Buhr, Manfred (ed.): „Filozofický slovník“,

Svoboda, Praha 1985

159. Ribeiro, Marcelo B., Videira, Antonio A. P.: „Dogmatism and

Theoretical Pluralism in Modern Cosmology“, physics/9806011

e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National

Science Foundation, 8 Jun 1998

160. Svršek, Jiří: „Dogmatismus a teoretický pluralismus v moderní

kosmologii“, http://www.gymtc.cz/natura/2001/2/20010203.html

161. Vacek, Jiří; Skalický, Jiří; Vostracký, Zdeněk; Potměšil,

Jaroslav:  „Společnost, věda a technologie“, skripta Západočeská

universita, Plzeň, 1998, ISBN  80-7082-463-8,

162. Hartl, Pavel; Hartlová, Helena: „Psychologický slovník“, Portál,

Praha 2004

163. European Direct Navigation Website, holistic.eu,

http://www.holistic.eu/pravda_cs.html

164. Svršek, Jiří: „Postmodernismus a konec vědy“, cituje z: Grenz,

Stanley J.: „Úvod do postmodernismu. Návrat domů.“ Praha

1997. ISBN: 80-85495-74-0, Z angl. orig.: „A Primer On

Postmodernism“, Wm. B. Eerdmans Publishing Co. 1996

165, Komárek, Stanislav: „Ekologická hnutí jako paranáboženský

fenomén“, 1999, menu 20. 3. 2008, www.enviport.cz,

http://www.enviport.cz/komareks/ekologicka-hnuti-jako- 

        paran.aspx

166. Gross,P.R.: “Against anti-science”, The New Criterion, June

1995, 78-81

167. Holton,G.: „Einstein, History and Other Passions“, American

Institute of Physics Press 1995

168. Bernal,J.D.: „The Social Function of Science“, London,

Routledge 1946, s.3

169. Marty,M.E.; Appelby,R.S.: „Fundamentalisms and Society:

Reclaiming the Sciences, the Family and Education, vol.2,

Chicago, III.: University of Chicago Press 1992

170. Holton, Gerald: „Věda a antivěda“, ACADEMIA, Praha 1999,

216 s.

171. Havel, Václav: projev na Světovém ekonomickém fóru

v Davosu, 4.2.1992, Universum 14, 1994, 27-31

172. Raymo,Ch.: „The a-old ebb and flowof anti-science“, The Boston

Sunday Globe, Oct.31, 1993

173. Bishop, M.: „Enemies of Promise“, Academe, Jan-Febr. 1996,

19-21

174. Steigerwald, Karel: „Bát se rozumu by bylo zlaté“, MF DNES,

19. 10. 2000, s. 8

175. Grygar, Jiří: „O vědě a víře“, Karmelitánské nakladatelství,

Kostelní Vydří 2001, 128 s.

176. Hořejší, Václav: „Věda, náboženství, Darwin, evoluce – žádný

problém!“, 27.06.2007:

http://blog.aktualne.centrum.cz/utf/blogy/vaclav-

        horejsi.php?itemid=1072

177. Miloslav Král: „Věda a víra“, Nakladatel: Mladá fronta, edice:

Kolumbus; Praha 2007 (1. vydání), ISBN: 978-80-204-1568-4,

EAN: 9788020415684, 304 stran

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *