Smysluplnost, nesmyslnost, smysl a nesmysl, autor : Petr Pasz

 

Smysluplnost, nesmyslnost, smysl a nesmysl

  1. 2. 2017

 

1/ Smysl lidského života

Otázka zní, zda ho lze najít v jeho obecnosti, či si každý jednotlivec svůj smysl svého života utváří sám či případně je mu zčásti nebo úplně určen. Rozhodně se nerodíme bez předurčenosti. 50% genů máme po matce a 50% po otci. Jak je to pak s větvením po ostatních předcích, co jsme po kom z nich zdědili-a následně se toto dělení zmenšuje, tak jak se předkové v našich genech od nás časově vzdalují. Jak to souvisí s předurčeností smyslu života? Zřejmě více než si dokážeme při svém často rozverném laškování představit. Podstatnou úlohu při plození hraje náhoda, zřejmě nikoli již tak při dědění. Otázka náhody, určenosti a smyslu života jakož i otázky svobodné vůle, osudu a dovršení a naplnění jsou otázkami, který si v různých formách a v různé podobě, s různě položenými otázkami i odpověďmi na ně klade každý člověk. Nebo aspoň v průběhu života aspoň skoro každý člověk. Je ovšem třeba také spontánně žít, nejen hloubat. Najít si čas pro obojí a stanovit si v žití momentální i stálé priority by mělo být právem ale i otázkou vztahu k sobě samému. Konat tak, aby tyto priority byly naplněny, je otázkou vůle, rozumu, ale i štěstí a podmínek. To vše nahrává, ale neodpovídá stále po smyslu lidského života. Tím, že si stanovím životní priority, které naplňuji, dostává můj život plný smysl? Kde jsou přesahy, vztahy, hodnoty, které jsou obecné a které si nemohu klást jako splnění cílů při uvědomění si omezenosti a krátkosti svého individuálního života. Mohu projektovat vize, programy, plány i pro jiné s tou nejlepší vůlí, ale svět se nikdy nebude řídit podle představ jednotlivců, skupin a vždy půjde svou vlastní, ve značné míře nepředpokládatelnou cestou, která nám mnohdy může připadat tajemná a stěží odhadnutelná. Šlo předpokládat a odhadovat pád reálného socialismu. Jistě šlo a některým se podařilo odhadnout čas i na desetiletí dopředu. Nešlo ho nahradit ničím jiným než kapitalismem. Lze tak činit s kapitalismem, kde už tedy není jiné volby a víra v jeho postupné vylepšování připadá mnohým nereálná, při znalosti jeho podstaty a forem, kterých nabyl a nabývá. Užívat jeho výhod a nic při tom neobětovat se zdá být nemožné. Hledání cest jak ven z kruhu ve kterém se ocitl tento systém, je možné, ale reálná alternativní vize stále nepřichází. Systém vše spolyká a všechny alternativy si přizpůsobí. Když klademe za vinu těm, kteří ho řídí, že útočí často na to, co je v nás nejníže v našich duších, musíme brát v úvahu i to, že mnoha lidem se v tomto systému žije poměrně špatně. Nemůžeme odhlédnout od materiální chudoby v mnoha částech světa, ale ani od stále se zvětšující sebestřednosti ega, stále většími problémy v mezilidských vztazích. A radu nezná nikdo, ani konzervatismus, protože čas nelze vrátit zpět ani ve společenských vztazích. To co je časem prověřeno a v praxi neobstálo, nelze obnovit. Hledání optimismu je těžké. Mnohdy tento optimismus vyplývá z nedovzdělanosti, naivity, sklonech k primitivnímu. Vracení se k národnímu, když v historii národní neobstálo či značně nereálná představa celosvětové vlády a nového světového pořádku? Současný politický systém se vyvíjí spontánně svými demokratickými, sofistikovanými volbami kam? Ke stále většímu pnutí a vyhrocování aspoň v naší republice a musím použít toho vyjádření, až na málo výjimek k vládě politických blbů. Politická skutečnost jde stále více mimo normu, doba postfaktická se stává dobou iracionální bez schopnosti kritického myšlení, kritické reflexe a sebereflexe v těch místech, kde by jí bylo třeba nejvíce. V Česku žije spousta nadaných, chytrých, schopných lidí, vzdělaných odborníků, moudrých a prostých obyčejných lidí, ovšem v tom, co ve společnosti proběhlo, co se týče devastace morálky, zneuctění hodnot, cestou k blbství rovněž pro značnou část společnosti se dá dělat co? Rozdělená, ba rozpolcená společnost se ve vyjadřování, myšlení přestává kontrolovat a iracionalita blbů nabývá na intenzitě? Kdy dojde k činům mezi nesvářenými stranami? Jsou zde zaběhané stereotypy liberální demokracie, která zatím nemá náhradu. Jsou zde snahy o změnu, ale jde do značné míry o křeč a iracionalitu, není ucelená představa o změně a hlavně není síla, která by takovou změnu provedla. Jak to vše souvisí se smyslem lidského života? Žijeme s druhými lidmi, žijeme mezi nimi a nemůžeme svůj individuální smysl života oddělovat od zbytku světa.

Při různosti, kterou lze vidět ve společnosti, ovšem nebude nikdy možný jednotný smysl lidského života. Možný obecný smysl zřejmě taky nebude jen jeden, jde o to nabídnout lidem množství obecných smyslů, nejsou-li schopni si sami smysl či smysly svého života vytvořit. Na propracovávání těchto obecných smyslů by měli odborníci pracovat, aby si lidé mohli vybrat ty, které jsou nejpříhodnější jejich individualitám. Koncepce a rozpracovávání smyslů lidského života může vést k většímu obecnému štěstí. Existuje odpověď, že smyslem života je žít život tak jak jde, to že tedy smyslem je život sám. Pravděpodobně bude tato odpověď vyhovovat většině. Ale je to zase jen obrat k individualismu. Sdílení smyslů obecných více lidmi je zde převážně nerealizovatelné. Společnost je atomizovaná, individualismus se bere automaticky jako samozřejmost. Právo na svobodný názor je povýšeno nad tázání se po smyslu. Individuum, společenská jednotka je často vyprázdněná a ztratila již v mnohých případech smysl pro smysl. Pro velkou část lidí je smyslem života skeptický hédonismus. Moudrost stále je hodnocena jako jedna z nejvyšších hodnot. Ovšem nedostatek rozlišování mezi opravdovou moudrostí a její plytkou nápodobou je častým omylem. Lidé se odvracejí od práce, která není jejich seberealizací, jediným motivem k práci bývá uživit sebe případně svou rodinu. Přesah práce k seberealizaci není běžný. Je ve většině případů mimo možnou společenskou realitu. Možností a příležitostí, které si člověk může vytvořit je hodně, ale stává se pravidlem, že i tuto širokou škálu lidé nechtějí, odmítají ji.

Sklon negovat přítomnost existuje, i když lidé na Západě si převážně na materiální nedostatek nemohou stěžovat. Co je trápí, s čím nejsou spokojeni v globálním pohledu? Stali se rozmazlení, přecitlivělí? Neřekl bych, člověk se po tisíciletí nemění, ale mění podmínky své existence. Teď jako by cítil, že jsou tu všechny předpoklady jak si ještě v těchto podmínkách polepšit ještě více, ale začíná být nespokojen se sebou samým. Ne co dělat s vědou a technikou, s vnějším okolo nás, které nás při naší bezuzdnosti může zahubit, ale co dělat já jako člověk sám se sebou, abych v evoluci se vyvíjel a byl schopný přežít a přidával dobré v civilizačním vývoji. Jsme jako lidé takovýto úkol schopni zvládnout. Co nám stojí jako překážka, jsme my sami. Diskuse o této, převážně vnitřní změně člověka je před námi a nevyhneme se jí, pokud chceme přežít. Musíme na sebe sama, ale i na ostatní klást stále větší nároky. Mnohé už bylo uděláno a dělá se. Věřit lidem moudrým, vzdělaným, inteligentním, morálně čistým, takových lidí není málo, jenže většinou právě proto do nesmyslné pranice duchovních ubožáků nejdou. Zlo má tu zvláštní schopnost, že méně odolné a hloupé je schopno manipulovat tak, jak si přejí tvůrci zla, kteří ho sdílejí, šíří a orientují mezilidské a společenské vztahy v tom smyslu, jak si přejí oni sami či skupiny, ke kterým náleží. Tam, kde se ubližuje, šíří se psychické a i fyzické zlo existují proti němu namířené velice sofistikované aparáty, které se mu snaží zabránit. Přesto zlo existuje objektivně všude, je i v každém z nás, jen se ho naučit ovládat, když se objeví chvíle, kdy ho potřebujeme ventilovat, tak prosím tak, aby se naše projevy nedotýkaly druhých. Tu zlou energii, ke které nás převážně nutí svět a náš mnohdy pokřivený pohled na něj si vybít třeba tím, že budu svou pomyslnou hlavou třískat o pomyslnou zeď, najít si způsob jak si zlé v nás odreagovat a nepřenášet zlé na druhé. Když se někdo vyžívá v páchání zlého na druhých, tak mu buďto silou či inteligentnějším způsobem v tom zabránit. Dojít ke kompromisům, když ne k dohodě či shodě je úkolem každého střetu, jednání, směrování, když se mezi sebou potkají síly, lidé zdánlivě nesmiřitelní. Při hledání smyslu lidského života se s otázkou dobra a zla, která je zásadní otázkou, vždy setkáme. Tak jak se dokáže šířit zlo řetězovou reakcí, musíme dělat vše, aby i dobré toho při naší snaze bylo schopno.

 

2/ Smysl pro nesmysl, protismysl.

Zamyslíme-li se nad existencí protismyslu, tedy něčeho co se vůči smyslu vyhraňuje, musíme si položit otázku, zda proti protismyslu bojovat či se o něj prostě nezajímat a nechat ho běžet tak, jak se nám při našem pohledu jeví. Záleží na rozhodnutí individuálním či skupinovém. Jde o to jak protismysl určit, definovat, co za něj považovat. Abychom se nemýlili my. Je zde i otázka, zda protismysl vůbec existuje a zda vše jsoucí smysl nemá či má smysl, bez ohledu na naše souzení a hodnocení. Jít záměrně proti smyslu věcí se zdá být běžné, sice kruté, ale dané lidskou omezeností, mnohdy i přirozeností, nízkostí, snaze vyniknout, být v zajetí něčeho, omezen a nesvoboden, mnohdy prostě proto, že nevím co sám se sebou dělat. Podléhat, protože jsem lidsky nesvéprávný a musím proto spoléhat na vyšší lidské autority, t.z.v. vůdce či přesně řečeno manipulátory v dosloveném smyslu slova. Protismysl je antihumánní, v zajetí doktríny, dogmatu, svévolného nastavení. Tam, kde není dobrá vůle ke svobodě, vzniká často protismysl.

Pro nesmysl jako popření smyslu bychom měli mít smysl. Nesmysl se často vzdouvá, abychom se mu vysmáli, mnohdy si vědom sebe sama jako něčeho co jde proti, ovšem nikoli proti člověku jako takovému, protože ten může mít pro nesmysl smysl. I nesmysl se smyslu často chechtá, protože si dělá legraci z jeho pseudodůstojnosti, přílišné sebeúcty, nadutosti, neschopnosti zasmát se sobě samému. Nesmysl má sám o sobě smysl. Je-li však vztažen k jiným entitám, obvykle podléhá, protože silnějším většinou těžko může vzdorovat. Cílevědomá nesmyslnost inklinující k humoru stojí za speciální bádání. Protože za zdánlivým nesmyslem můžeme nalézt daleko hlubší smysl, který o sobě moc dobře ví. Nesmysl je daleko lidštější než protismysl. Nesmysl často nebývá ani záměrný na rozdíl od protismyslu.

 

3/ Hloubka, šíře a výše smyslu

Můžeme klesnout až na hloubi své duše, na dna oceánů, do hloubi žen, ale přesto hloubi smyslu nejsme schopni dosáhnout. Tam, kde se střetá hloubka smyslu s tím co je naproti ní se týčí až neskutečno. Hloubka smyslu bytí a i lidského života se dotýká toho, co nejsme schopni pochopit a pro to co budeme snad vždy se snažit najít výrazivo, abychom pochopili to, co si myslíme, víme a cítíme. Přesto se hloubka smyslu víc podobá hloubce umění, filosofie a náboženství, než vědě, kde ctíme spíše výšky. Hloubka smyslu jde napříč naším životem a dotýká se nás, ať děláme cokoli smysluplného. Pokud chceme obstát před svým svědomím, neměli bychom si s hloubkou, šíří a výší smyslu zahrávat. Všechny 3 rozměry jistě souvisí i s naším prožíváním, kterého nejsme schopni se zbavit. Možná toto intelektuální, citové, tvůrčí a další prožívání nás bude v nedaleké budoucnosti odlišovat od robotů.

Při hloubání o atributech smyslu mrazí. Nenechává to myslitele chladným, ten se nemůže nepozastavit nad sebou, chvílí okamžiku, časem jako takovým, světem, životem. Tam kde se nám naplno otevírá člověk, tam někde smysl pociťujeme. Smysl nezávisí na profesionalitě, vzdělanosti, chování pokud jej bereme jako smysl člověčí. Humanita daná odevzdanosti se lidem bez toho, abychom mezi nimi stavěli bariéry, pokud nejsme ohrožování násilím, kterému se musíme bránit, tedy za relativně normálních okolností, pomáhá při hledání smyslu pro člověka. Smysl pro něj zní v hudbě, výtvarném umění, tam, kde hloubáme o smyslu lidského života, tam kde se snažíme přesahovat sama sebe, tam kde řešíme subjekto-objektové vztahy, i tam kde žijeme svůj obyčejný každodenní život. Hloubku smyslu přitom, když bereme toto v potaz, nacházíme v lidech, zejména u těch, kde pociťujeme, hodnotíme a jsme schopni odhadnout mimořádné nadání, schopnosti, inteligenci, intelekt. Ale i mezi těmito lidmi si často nejsme schopni porozumět. Problémem bývá naprosto rozdílně utvořené ego, neschopnost ustoupit ze svého, protože za naším postojem stojí náš prožitý život. A tento život a toto ego se není schopno dohodnout s jinými. Protože bychom ztratili svou integritu. A co může být pro nás horšího. Nejsme schopni odložit sami sebe a ani nevíme jak na to. V době postfaktické a postpravdivé by svět musel zešílet, ale nikde není řečeno, že ho to nečeká. Čas nelze vrátit zpět, proto i snaha tradicionalistů a konzervativců nemůže být úspěšná. Svět prošel i hrůznými diktaturami a měl by si to v novodobém věku pamatovat.

Smysl se do své šíře může nalézat, tam kde jsme ho schopni objevovat. Smysl si nelze při dobré sebereflexi vykonstruovat a nechť si ho vymýšlejí fantasté, tam kde prostě není a neexistuje. Přísné kritické myšlení musí nastoupit tam, kde je spor, zda smysl v tom či onom případě existuje či neexistuje. Je zde na místě otázka pro koho je smysl smyslem a pro koho tento smysl postrádá. Čili spor o relativitu smyslu ve společenských souvislostech. Příroda smyslu nepostrádá zejména ve svých zákonitostech. Lidská společnost a zejména její touha žít a přežít rovněž smyslu nepostrádá. Hodnoty, které jsou pozitivně naladěny a pro které má smysl obětovat čas a to co je v nás, smysl také mají. To co člověk v dobré víře a v dobré vůli vytváří, také obvykle smysl nachází. Tam, kde pozitivně pojatý smysl naráží na nepochopení, negativní emoce, musí být bráněn. Tvůrčí a inspirační impotence a neplodnost nemohou být omluvou tam, kde nedostatek kreativity je nahrazován jalovým polykáním intelektu, nezajímavou a neživotnou náchylností k opakování a přitom nerozvíjení dávno poznaného. Inspirovat se v poznaném po třeba celoživotním studiu, je jedno, kterou oblast si zde namyslíme, ale vycházet vstříc by se mělo především renesančním, víceoborově zaměřeným osobnostem. Uvažovat o budoucnosti a zapomínat na inspirativní minulost by se nemělo. Naplnit obecným smyslem život lidí v budoucnosti, tak aby mohli žít život tak, jak si jen dovedou sami i při obcování s druhými představit a nestavět je před prázdnou pustinu bez smyslu by mělo být úkolem umění, filosofie, humanitních věd, náboženství a to co dokáže věda, technika a technologie nechť je ulehčením nezřídka těžkého životního údělu. Je třeba velice dobře rozlišovat mezi krásou smyslu pro maličkosti a nesmyslem banalit a marginálií. Odhalovat krásu a smysl každodennosti rozhodně neznamená nechat se spoutat jejími rutinními okovy, je zde třeba dělat vše pro svou svobodu a svobodu druhých. Otročit každodennosti smysl nemá a příslib budoucnosti v tomto směru existuje. Dívat se na jednotlivého člověka na takového jaký je, brát věci takové jaké jsou, k tomu se pochopitelně musíme dobírat, ale když dospějeme k dohodě, tuto dodržovat, to je otázkou našeho svědomí, našeho charakteru, naši osobnosti i povahy.

Zaplétaní smyslů do sebe a neschopnosti je rozplétat bývají častou chybou filosofů, zejména tehdy, když se smysluplně snažíme smyslem rozšířit širokou krajinu smyslu a ono to nejde. Zde nastupuje výše smyslu, z níž lze shlížet dolů a usmívat se či nahlížet na to smysluplné i bezesmyslné z dostatečného nadhledu. Vysoce postavený smysl nebere všechny relativní hodnoty bez úcty ovšem je si vědom i hodnot absolutních. Můžeme vycházet z hlubin smyslu mezilidských vztahů ve snaze přiblížit se jejich výšinám v tom, jak žijeme život s dalšími lidmi. Ovšem je možno chápat smysl, i když jsme od lidí vzdálení a žijeme život na svém vlastním neobydleném ostrově a lidská tragikomedie se nás zas až tak nedotýká. Krása, hloubka, výše, šíře smyslu se v některých tvůrčích činech může snoubit harmonicky v jedno a dosahovat pozoruhodného. Smysl v každodennosti také přiléhá k životu. Dá-li se smysl každodennosti, můžeme ji přesahovat v každodenních běžných činech. Právě tím, že obyčejným věcem vdechneme cosi dobrého ze sebe. Dát lidem to, co by jinde těžce hledali, či vůbec nebyli schopni nalézt, protože lidské vědění a poznání je zatím tak na počátku, že každý krok kupředu a pohled z jiného, pravdivého úhlu je jeho obohacením, je to co smysl v celém jeho komplexu obsahuje.

Tam kam dosahuje lidskost se všemi jejími atributy, tam dosahuje i smysl. Stavíme-li se proti lidskému ve jménu čehokoli, stavíme se proti smyslu. Deformace lidského, jen proto, že se mění můj, či náš zorný úhel pohledu na svět, lidi, hodnoty, deformuje i obecnou hodnotu smyslu.

 

4/ Potřebnost smyslu.

Smysl nelze ničím nahradit. Tam kde smysl schází, není třeba snad ani činit. City bez smyslu se mohou stát jen prázdným chtěním, obluzováním sebe sama, rozum bez smyslu může svět zničit. Kladení si smyslu otázek, odpovědí, myšlení, projevu, jednání, konání by mělo stát na jednom z prvních míst. Nemusí to znamenat, že smysl tam, kde je třeba smyslem projev radosti, lásky, přátelství, ale i nenucené zábavy a zdánlivé lehkovážnosti, nemůžeme brát s humorem a vše nořit do přísné a nediskutovatelné prkennosti a odstupu. Smysl by se měl mísit s životem a vyvíjet se s vývojem společenským, přičemž ovšem smysl lidského je starý od vzniku druhu. Přežití a zlepšování podmínek pro ně a život sám je dnes bráno skoro jako samozřejmost ve vyspělých společnostech. Smysl civilizace a jejího zachování by měl být kultivován a její nejdůležitější problémy bezodkladně řešeny, tak jak se objevují, aniž by euroatlantická civilizace měla být omezována ve svém rozvoji. Cesty smyslu se mohou měnit, ale měli by vycházet z reality a neodklánět se od demokracie, protože jiné formy řízení se opravdu v dějinách lidstva neosvědčily. Demokracie může procházet vývojem a metamorfózami. Ale její základ měnit rozhodné dobré není.

Smysl pro úroveň získáváme od mala a většině lidí nechybí, tak jak je zasvěcovaná do různých oborů, dovede v nich rozlišovat úroveň, čím víc se v těch svých zapracuje a orientuje. Smysl pro porozumění průměrnému člověku, který je bez zvláštních ambicí, zná své možnosti a chce normálně žít, je dán tím, jak se stavíme k lidem v jejich globále, tj. jak jsme takovému průměrnému člověku a jeho světu schopni porozumět a vycházet mu vstříc. Obyčejným lidem obvykle neschází zdravý rozum a mají mnoho zkušeností ze svého života. Mnohdy ani vyšším věcem rozumět nechtějí, protože je ke svému životu nepotřebují. Tito lidé ovšem chtějí žít hodnotný život po svém a v současné době vše směřuje k tomu, že Ti, kteří je vyslyší a půjdou obyčejným lidem vstříc, na tom budou lépe, než elity, které se cítí být povzneseny nad obyčejnost a svou výlučnost si často jen namlouvají. Zvláště v oborech, kde není třeba zvláštních schopností. Tam, kde chybí cit mezi lidmi a lidé se od sebe odtahují, nevraží na sebe, nesnášejí se a nenávidí, protože se cítí ukřivdění a ublížení, protože jejich ego muselo během života nést to či ono a není schopno odpouštět, je na zlo zaděláno. Rovněž tak zakořeněné předsudky, které neodpovídají realitě, většinou ze strachu, abychom nepřišli o to, co jsme si vytvořili a nabyli, narážejí na takto až abnormální psychopatická ega, lidi žijících se získanou neurózou či aspoň se zdeformovanou osobností. Bylo by třeba častěji lidi, kteří o druhých rozhodují, prověřovat a testovat.

Lidem, kteří nemají smysl pro smysl, by měl být tento dávkován. Dostat třeba filosofii z universit a škol jako takových, ústavů, knihoven, omezeného světa intelektu do kostelů, hospod, obchodů a ulic není sen nemožný, pokud věříme v humanitu a sílu člověka. Jistě třeba taková filosofie by zpočátku zhrubla, ale ona sama má schopnost kultivovat a člověka přetvářet, tak jako výchova a vzdělání. Pokud se už otevřeně hovoří o rušení nepraktických, tzv. neužitečných oborů na školách a orientaci jen na obory přírodovědné, technické a exaktní, nejde o nic jiného než o kulturní barbarství a dehumanizaci člověka. Omezení vzdělání, úmyslné a vědomé jen na jeho část, člověka postupně deformuje a mohlo by ho vést na cestu nekreativního technicistního blba ve většině populace.

Hrozí postupná ztráta smyslu jazyka a řeči i rodné nad rámec běžné komunikace a sdílení jazyka na nižších úrovních, pokud by došlo k omezení vzdělávacích oborů, které jsou o slovo opřeny. Matematizace vzdělání jak si ji někteří představují, může vést až k intelektuálnímu autismu a schizoiditě myslící, počítající, rozumějící si, ale omezené komunity, která při chápání sebe sama jako nadřazené vědy může být odtržena od reality a od problémů většiny, která je nastavena jinak a hodnoty vidí jinde. Navíc člověk se může předělat sám, nebo ho ke změně donutí okolnosti života, ale jeho podstata zůstává a některým může jít i takovéto nasměrování vzdělání proti mysli. Tvůrčí může být člověk ve více oblastech, ale bylo by škoda lidí, kteří jsou schopni takto tvořit proměňovat v přetížené fachidioty, kteří nebudou mít prostě pro svou všestrannou seberealizaci čas.

Jaký je skrytý smysl a jasnost smyslu a jaký je mezi nimi vztah? Jaký je smysl reality a vztah mezi teoriemi, myslí a v ní obsažené fantazii a skutečností, ke které tyto ve všech svých úmyslech všechny převážně směřují? Skrytý smysl musí být postupně objevován a objasňován, mnohdy vykután ze zauzleného a vynesen na světlo. Tam, kde má zůstat v tajemství, bude naše snažení marné či alespoň odsunuto na další dobu do budoucnosti. Vše vyžaduje čas a trpělivost. Tam kde mezi produkty mysli nejsme schopni odhadnout jejich správnost ve vztahu k realitě, skutečnosti, kde nepřichází experimentální či praktické závěry a potvrzení zůstáváme u svých vlastních omylů a chyb.

Smysl každodennosti je obsažen v ní samé a nemohli bychom bez ní žít. Dotýká se všeho, co jí přesahuje.

 

5/ Smysl a humor

Jsou meze, kam zřejmě humor nesmí. Velké lidské tragedie a možnosti apokalypsy. Ale i tady se objevuje. Smysl humoru je mimo jiné v odlehčení těžkých věcí tam, kde se mnohdy nedostačuje řešení. A mnohdy na základě humoru jsme schopni řešit.

Závisí smysl humoru na úrovni humoru? Zajisté, i když zde v některých případech můžeme udělat výjimku a i humor ze spodních pater pochválit, protože rozhrne oponu trudnomyslnosti, škarohlídství a může nastavit naši náladu na parketu, od které se můžeme odrazit.

Smysl střídání smutku a veselosti, radosti a humoru spočívá v náladě, kterou si můžeme účelově přivodit, či spontánně prožívat a žít tak svůj život hluboce a třeba bez ohledu na intelektuální zájmy, přílišného dbaní na své povinnosti, se soustředěním se na zábavu a prožitky emocionální, umělecké, náročně literární, výtvarné a třeba ani filosofii nemusíme k životu během svého života potřebovat. Budeme o něco ošizeni? Když si život zařídíme bez filosofického přemýšlení? Třeba tak dlouho vydržíme. Ale někdy určitě si otázky po filosofickém či jiném smyslu začneme klást. I když třeba jsme celý život bez toho tázání se, ten nás určitě v některých jeho fázích přivede do této roviny a mnohdy můžeme pozdě zjišťovat, jak je důležitá a proč jsme ji obcházeli a vyhýbali se jí.

6/ Subjektivita a objektivita smyslu

Vnitřní smysl věcí hlubinně ukrytý v našich já, nepostižitelný, nedosažitelný, neuchopitelný jakýmkoli vnějším prostředkem sebedokonalejší vědy, natolik kreativní, přesný, přesahující svým altruismem při dbaní svého vlastního zůstává a bude se rozvíjet a půjde dál v tom, až kam lze na dlouhodobém horizontu dohlédnout, pokud nepodlehne zlému a sebedestrukci. Vnitřní společenské já se této destrukci sebe sama brání a před společenským rozpadem při návalu kritiky ji chrání vlastní pud sebezáchovy, cit a pud k přežití. Vždy bude bojovat o zachování a pozdvihování lidských hodnot navzdory tomu, co ho může vést do záhuby, protože vždy vrcholným bodem bude boj dobrého a zlého nejen ve společenském měřítku, ale především uvnitř nás samých.

Smysl osobního a smysl pro osobní má v různém měřítku a v různé podobě každý z nás. Jsme v něm vychováváni, pro mnohé z nás hraje v životě prvořadou roli. Citlivost na svou osobu si mnoho lidí pěstuje a prožívá ji hluboce, aniž je to třeba. Mnohdy právě humor dokáže smysl pro osobní odlehčit a dosyta se vysmát sobě samým, ale smát se i druhým, pokud nedokážou pochopit, co je myšleno vážně, co je nadlehčeno, co je ironie, co je k popukání či co je k lehkému úsměvu.

Smysl objektivního je možný mimo Tvůrce či Pozorovatele? Jaký smysl má objekt, není-li vytvořen živou bytostí? Není smysl tedy jen produktem, který bez zásahu, záměru či tedy i organizace sebe sama, ztrácí sebe sama. Pusté, nicotné, holé objekty bez účasti živého mají svůj smysl v čem, při odtržení od tvořícího či pozorujícího?

Jaký je smysl a budoucnost komplementárního a co k tomu má říci dezintegrovanost? Do sebe zapadající může tvořit až po určitou mez, kdy jak se mnohdy zdá, je vyčerpáno. Možná se jen zdá. Není pak dobré jet po obou škálách, jak té komplementární, tak, po té, která láká k dezintegritě a blížit se ovládání obojího? Lze scelit nezacelitelné, rozpadlé? Rozbít se zdá být snadné. Jakým obratem však scelovat to co se rozpadá v prach? Je to přirozené, není to proti lidskému údělu. Je to v lidských možnostech a schopnostech? Jaká je zbraň proti rozpadu, zániku, smrti. Je zde jen ono smířit se s tím? Bude to ještě dlouho trvat, než nalezneme pozitivní odpověď na tuto otázku, možno po desetitisíciletí, ovšem člověka nikdy nepřestanete trápit. Vždy bude touha po přežití takovým způsobem, aby život trval aspoň co nejdéle. Je v současné době odhadováno, že lidský život v průměru může trvat maximálně 120 let, ale co by řekli na to naši nedávní předkové, kteří se dožívali v průměru 30 let? Dát prostor vědě a přirozenosti? Jistě. Odhodit předsudky, bludy a neodůvodnitelné představy? Rovněž. Dát prostor lidskosti proti překonané animalitě. To především. Tam, kde se animalita dere k moci ve společenském měřítku, potlačovat, ale tak, aby nedocházelo tam, kde není třeba, k sexuální nedostatečnosti a vymírání plemene. V globálním měřítku je však třeba porodnost regulovat.

Záleží na tom, zda při hledání smyslu zaujmeme pozici totálního nadhledu, odstupu a při tom tvorby, či se pustíme do ponoru, rozrývání intelektuálních bažin nebo se pustíme do ochutnávání dna jeho moří, ochutnávání pestrosti a bohatosti celého života i toho co stojí mimo něj jako takového.

Tam kde po ponoru opět saháme k výšinám, o co jde z čistě našeho lidského hlediska často než o vztahovou záležitost. Vztahovost lásky, sexu mezi mužem a ženou, vztahovost o tom našem bytování mezi lidmi. O bytování s těmi, ke kterým se upínáme, či k těm, které často či denně potkáváme. Tam kde jde o transcedenci k tomu co lidské překračuje a upínáme se k hodnotám abstraktním, ovšem i tak s lidstvím úzce souvisejícím se člověk často mýlí s naprostým právem na chybu. Při stále větším tlaku na člověka bez chyby, se lidé zaplétají sami do sebe a chybují a chyby jim jinými lidmi nebývají zas až tak často odpouštěny. Člověk se může hnát k dokonalosti, přesto se chyb není schopen zbavit, není to v jeho moci.

Má smysl ponoru do sebe sama, když člověk dnes běžně žije ve vztahu s realitou kolem sebe a ta jej uchvacuje, ta mu přináší uspokojení a ve vztahu k tomuto všeobsáhlému okolí mu může být vše otevřeno? Jistěže má, protože bez toho aby prožil své vnitřní já, svůj vlastní vesmír je otevřenost k okolnímu objektivnímu nedostatečná, málo ostrá, nedokáže pojmout do vlastního já vše to, co dává přechod a přesahování vnitřního k vnější realitě. Meditace, sebepoznání, neustálé objevování sebe sama a i dalších duchů, které jsou kolem nás, ať to jsou individuality či duch umění, vědy, náboženství, filosofie, jazyka i toho co je za jazykem má pro nás osobně i pro to co z našich poznání sdělujeme ostatním nedocenitelný význam. Takže co nejhlubší ponor do sebe sama a co nejotevřenější, nejsvobodnější myšlenky ve vztahu k sobě samému i k okolnímu vesmíru rozhodně ano. A každému, kdo by chtěl této zásadní myšlence bránit, vypovědět boj.

 

7/ Naplnění a nenaplnění smyslu

Smysl, který zůstává nenaplněn, mnohdy na počátku snahy o jeho hledání není zdaleka ještě hoden zatracení. Mnohdy mnozí jiní po nás pokračují v díle a práci a podaří se jim to, co se nám vůbec ani nezdálo. Víra a naděje v naplnění smyslu by nás měla neustále provázet. Ovšem tam, kde dochází k diskontinuitě v hledání smyslu, není také vše prohráno. Mezery, přerušení, odchýlení se mohou trvat velmi dlouho dobou než neleznou pokračovatele a příhodné společenské podmínky. Smysl, který nalezne své naplnění, končí, může inspirovat další kroky smyslů dalších, nově začínajících, či může i u vyvrácení a popření jeho náplně a obsahu se jevit jako práci zbytečnou, ale vždy po něm musí přijít něco nového či staronového. Někdy jako by nebylo úniku z pasti rytmu smyslu, který se točí a nabírá formu jakéhosi kolotočového rytmu bez nové mízy a nového náboje. Člověk tváří v tvář novým výzvám se uzavírá do sobě známého prostředí, svých jistot, ale je běžné, že člověk brání, to co si získal a vytvořil před tím, co by mohl ztratit. Vlastní jistota je více než možná ztráta. Po naplnění smyslu může dojít k přešlapování na místě, rozhodování se o směřování další cesty. Není jediná cesta, která vede k cíli, ale těch cest je nekonečně mnoho a cíl je jeden?

Naplňování smyslu se patrně děje při kráčení po cestě, mnohdy aniž si to člověk uvědomuje, není vše v jeho moci a vědomí. Člověk kráčí především orientován na přítomnost či nejbližší budoucnost, do delší budoucnosti své osobní příliš nevidí, i když je třeba nadán osvícenou myslí či vidičstvím. Vidět za věci, být uzpůsoben pro vnímání atmosféry času a jeho znamení buďto v tom či onom oboru, či obecně ve směřování společenském je darem. Přecházení a splývání v mysli a rovněž mít vytříbený smysl pro toto v objektivním by mělo být využíváno, jak jen člověk může a je schopen. Každá fantazie, všechno vizionářství je spojeno s realitou a jde o to poznat, kdy naše představy a dobré úmysly mohou být naplněny a kde ne, kdy smyslu a možností realizace postrádají. Tam kde smysl postrádá kontext, může jít jak o nesmysl, tak i o smysl, který již žádného kontextu nepotřebuje, smysl stojí sám o sobě a obnažen.

8/ Otevřenost a uzavřenost smyslu vůči světu

Vždy záleží na hnutích, které světem probíhají a také na tom, zda je svět ten či onen smysl připraven přijmout. Smysl, který člověk nosí, pěstuje a rozvíjí od pradávna, potřebuje často renovaci, nový kabát, novou inspiraci pro to aby mohl pokračovat dále. Člověk jde a potřebuje nové smysly pro své bytí, vždy naráží na nové překážky a musí být připraven k novým zápasům. Je vystavován novým tlakům a znovu a znovu bojuje. Tam, kde nachází harmonii, pohodu, mír a klid a je schopen pracovat a tvořit ovšem nemůže ustat v duševní a duchovní nehybnosti, ale vždy musí pátrat po zdrojích, které ho mohou k oné rovnováze vést. Setrvat v rovnováze nemůže, ale vždy může být jeho cílem. Otevřenost smyslu vůči světu je chvályhodná a potřebná, ale není vždy možná. Proč? Kvůli lidskému predátorství a při znalosti člověka jako materiálně, smyslově, pudově toužící bytosti, bez uspokojení čehož není možné zajistit primární potřeby, ani pokračování lidského rodu.

Stojí zde i otázka, má smysl tvořit, i když člověk není o smyslu své tvorby úplně přesvědčen? Samozřejmě má. Málokdo může stát sám za sebou tak, že je přesvědčen o tom, že by byl stojící sám za sebou tak, že by o sobě nepochyboval.

S otevíráním smyslu vůči většině lidí se musí opatrně i v  naprosté otevřené společnosti. Je spousta vlivů, které miliardy lidí ovlivňují a celkové společenské trendy, směry a hnutí jsou čím dál tíže předvídatelné. Snad jen izolace člověka ve smyslu, jak přemýšlí, chová se a jedná vůči druhým jedincům je čím dále více patrná. Někdy to vypadá, že to co je vymyšleno a vynalezeno jde co nejrychleji do praxe. Ale je tomu naopak. Velká většina nápadů zůstává nevyužita, což je i statisticky podchyceno. Snad jen nezbytná v krátkém horizontu viditelná potřebnost dá impuls k využití objevu, ideje, nápadu.

 

9/ Krása smyslu

Smysl nemusí přinášet jen příjemné, lidské existenci bezprostředně snadno vstřebatelné poslání. Přesto krása smyslu, pokud je ho dosaženo, je dána v jeho pravdivosti, dostatečnosti a velkém duchovním obohacení lidí. Jde třeba konkrétně o to jak dále pokračovat v lidské cestě k dobrému. Je zde spousta složitého, které si žádá objasnění a vysvětlení. Ale nejlepší nápady bývají obvykle ty nejjednodušší, jdoucí nad a před věc, o kterou běží. Oslava smyslu řádu i chaotického, nechť je dána se vší ušlechtilostí, důstojností, které ji mohou přináležet, zvláště pak tam kde si řád i chaos přiznávají samy před svou tváří svou upřímnost a nepodjatost. Krása smyslu je jednou z nejpřednějších hodnot, protože její objevování dá snad nejvíce práce. Krásu smyslu je jistě obtížněji možno zobrazit, než ji vyjádřit textem. Vize se zde mohou prolínat, doplňovat, obohacovat. Čeho se vize při odhalování krásy smyslu týkají, záleží na autorovi a tématu. Smysl a jeho krása je u vznikajícího i zanikajícího i ve všem tom co se line mezi těmito body. Tam kde smysl má krásu, jakoby bezesmyslného ubývalo. Krása smyslu se může odehrávat na malém životním prostoru i při dosahování kosmických dálav, vždy zůstane něco skryto, co zůstane nepozorovatelné a nezachytitelné, čekající na další kroky při toužení po neznámém.

10/ Pravdivost smyslu

Mnohdy může smysl být vydáván za nesmysl a naopak. Může to vést i do bludných říší. Vždy zaleží na uzpůsobení mysli autora a na tom, jak pravdu smyslu přijme okolí, v koncích tématu může přijmout i většina lidí. Šálení mysli a touha mnoha lidí zůstat klamána, aby měli život po duchovní stránce pohodlnější, snazší a méně komplikovaný, jdou ruku v ruce. Pokud autorova fantazie nezná hranic a nenachází souznění s realitou, je na průšvih zaděláno. Sebeovládání, sebepoznání autorovo jsou nutnou, nikoli postačující podmínkou při hledání pravdy smyslu.

Pravdivost smyslu se zřejmě bude vždy svářit, jak ve vědě, tak ve filosofii, v přírodovědných, exaktních, humanitních i umění přejících a dalších oborech. Protože za vším jsou lidé, kteří se snaží prosadit své představy, svou vůli, svůj rozum, své prožívání, svou osobnost, své zájmy a narážejí na toto u lidí druhých, proto ten boj, nesoulad, střet. Čím je obor závislejší od subjektu a méně shodný na posouzení objektivním tím pro danou problematiku hůře.

Je jakákoli idea, teorie či praxe víc než život sám? Bez života je svět představitelný, ovšem kdo by si mohl představovat? Smysl idejí, teorií atd. nedosahuje ve své podstatě ani tomu nejzákladnějšímu co tkví i v tom nejprimitivnějším základu života. Klasická fyzika či filosofie je naštěstí již pryč. Svět i život se odvíjí jinam. A před návratem zpět by měl být chráněn. Ve jménu čisté a ryzí lidskosti. Smysl lidskosti tkví v odevzdání svého ega v transcedenci k někomu či něčemu mimo mne sama. Smysl světa je tom, že může objímat vše. Smysl života pak při tom, když si ho chráníme, nás může naplňovat vším tím, co můžeme dávat a přijímat.

Má při bohatosti a mnohotvárnosti života smysl jeho redukce? Jistěže má, život je příliš krátký na to, aby člověk dosáhl na to, čeho všeho by chtěl z plodů života ochutnat. Musí si stanovit priority a rozhodnout se ve využívání času. Mnohé z toho zaberou povinnosti, které mnohdy ani třeba dělat nechce. Nabídka v duchovní oblasti je tak široká, že mnohdy při nutnosti úzké specializace se kromě svého oboru či několika oborů, kterým se věnuje naplno, může třeba jen uždibovat z oblastí, na které mu v životě nezbyl čas.

Obrovský je smysl vytváření mezilidských vztahů v životě. Pro velkou většinu lidí jsou tyto vztahy přirozené a spontánní, tak jak je život přináší. Ale vždy máme volbu mezi vztahem podmíněným nebo nepodmíněným. Převážná většina vztahů je podmíněných. Ovšem hodnota naplněného nepodmíněného vztahu je mnohonásobně vyšší. Jde mnohdy o vztah příbuzenský, přátelský, k láskám, k nevlastním dětem. Pěstování vztahů s důrazem na vztahy nepodmíněné patří k nedůležitějším kvalitám lidského života.

 

11/ Dobro smyslu

Už samo hledání smyslu je záslužné a dobré. Jde také o analýzu dobra smyslu jako takového. To snad závisí od každé jednotlivé záležitosti nalezení a potvrzení smyslu. Rozhodně nelze hovořit o tom, že smysl je iluze, že je to jen záležitost naší mysli.

Jiný je smysl pro dobro. Vyvinutý ho má spousta lidí. Jen kolikrát ho musí ve svých činech v praxi za život porušit. Zvláštní, velice dobrou schopnost pro rozlišování smyslu pro dobro a zlo mají moudří blázni. Před lidmi, kteří jsou zmateni, motají tyto věci v sobě, mimo sebe nejsou schopni rozlišit je dobré o tomto smyslu pro dobro pomlčet a hovořit o věcech s ním spojeném až odejdou mimo náš momentální horizont.

Dobro smyslu se často důmyslně skrývá, odkrývat ho je někdy otázkou citu někdy úmorné, pracné a neocenitelné dřiny. Dobro smyslu se někdy z celku zjeví samo, někdy je tak evidentní, že o něm nemůže být pochyb.

 

12/ Nutnost smyslu

Člověk si smysl nevymýšlí, ten stojí o sobě a člověk ho jen objevuje, často mezi nánosem spousty balastu. Nutnost smyslu vyplývá z nutnosti existence věcí a kosmu jako takového. Bezesmyslná objektivní realita by byla možná, ale bez existence živého. Život však existuje a lze ho předpokládat. Pokud si člověk neuvědomí život jako základní hodnotu, zahyne člověk a posléze i život sám, pokud život nesetrvá či neobjeví se v ne-lidských formách. Základem je zde pud sebezáchovy lidské a vše to co člověk v životě a jeho smyslu může nalézt. Pokud je tento pud oslabován a zejména rozmnožovacímu pudu tam, kde je nahrazován jinými cestami se může blížit proces vymírání a degenerace v praktickém rozsáhlém měřítku. Euroatlantická civilizace by přirozenou cestou byla nahrazena jinými etniky.

Smysl cesty a cest jako takových. I ta sebebludnější či sebenesmyslnější cesta má svůj smysl. Ukazuje totiž jak se pro příště vyhnout bludu či nesmyslu. Lidských cest byly a jsou miliardy a každá je jiná. Mají něco společného, nesporně mají a snad po rozdrobení do atomistické lidské struktury nastal čas ono společné cestám opět hledat. Při respektování všeho odlišného. Jak toho docílit? Zahrnutím těch cest, které prokázaly objektivní smysl a zavržením toho, co se v životech na lidské pouti neosvědčilo. Vyžaduje to spoustu myslitelského úsilí, týmové vědecké a filosofické práce, a zejména zavržení toho, co se v praxi neukázalo být dosti životaschopným. Vymýšlení nových cest je nutné, jinak by se život mohl točit v jakémsi kruhovém životaběhu, ze kterého jako by nebylo úniku. Ovšem pokud se chceme někam pohnout, měla by nám být známa konkrétní minulost a další směrování nemůže být opakováním již historií překonaného, dřívějšími generacemi neúspěšně prožitého, se snahou o navazování na to co čas odnesl. Toto překonávání by nemělo být skoky v dějinném, ani bez poznání minulosti skokem přes zející propast, ale ani ne rozdmýcháváním ohníčků, které relativně dávno dohořely. Pozvolná hladká cesta při boji s tím vším co ji překáží, je řešením. Boj o cestu, která sama ukazuje svůj horizont, bychom neměli vzdávat ani za cenu obětí, které budeme muset podstoupit. Až tam kde lze vidět v lidském kolotání, s posunem obzoru po určitém čase, musí vycházet z lidského, dobrého, pravdivého, krásného a nutného. Hodnoty a kvality lidského nemohou být nikým přehlušeny. Lidská existenciální dobrota nakonec musí přehlušit vše, co jí stojí v cestě. Hledání pravdy může trvat ještě hodně dlouho a je otázkou, zda při lidské omezenosti bude ve všech směrech kdy nalezeno. Prožitek krásného vznikající  z empatie, hodnocení hluboce lidských kvalit a i nutnost vize dalšího při schopnosti konkrétní praktické realizace jsou další předpoklady pro vidění za věci, za objevení a prozření x-tého možného plánu.  Tam kde vidíme jen na povrch a hodnotíme na základě prvotního instinktu, nejsme s to dosíci ani pravdy, ani úspěchu.

 

13/ Smysl činnosti a práce

U obou entit jde v podstatě o vydávání energie a aktivity. Jenže práce je společensky ohodnocena a honorována. Práce si žádá ocenění a uznání. Práce je finančně ohodnocena druhými, což činnost nemusí. Ovšem je mnohdy těžké najít dělicí čáru mezi hodnotnou činností a nepořádnou, odbytou a mnohdy i zbytečnou prací. Jak činnost, tak práce by měly být ukotveny v realitě, a veškeré fantazie a vize z reality vycházet a do ní zasahovat a případně se k ní vracet. I to co se může zdát únikovými fantaziemi a fantasmagoriemi vychází ve skutečnosti z reality, protože může jí třeba o směs mýtů, sdílení stejně nastavených fantazijních myslí. Jejich užitečnost může být v tom, že víme, co máme odmítat, kritizovat, analyzovat, hodnotit. Tam, kde se hobby sjednocuje s prací má o radost, uspokojení pracovník postaráno. Ale jaký smysl je toho všeho, nejspíše ovšem pohyb vpřed, společenská užitečnost a kráčení po cestách, po kterých se ještě nešlo a které mají smysl. Realita je i virtuální realita, skvělé nové technologie a jejich aplikace, ale moc prosím nezapomínejme na minulost, lidské prožívání se nemění tak, jak jde kupředu vývoj intelektu a rozumu a člověk už po desetisíciletí zůstává bytostně stejný a i když bude měnit své vnější prostředí jeho podstata a bytí se možná po další desetisiciletí bude měnit stejně pomalu.

Přesto na rozdíl od minulých dob se tato doba často nazývá dobou volného času. Tam kde už nelze v činnosti a práci hledat smysl nastupuje relaxace, odpočinek, užívání si, zážitky nejrůznějšího druhu a žel taky nuda. Tam, kde se tyto póly střídají a je dostatek aktivity i příjemného prožívání jejího doplnění může být společnosti i jednotlivci dobře. Čerpání sil ze sebe i z toho co nám dává svět je blahodárné pro to, abychom mysleli, jednali, činili. Setkávání se s kulturní kultivovanou růzností v tom co vše lidé dokážou vytvořit, dávat druhým je ve své škále nepřeberná. Aktivita v nečinném, práci vzdáleném času má ale svou past v zahálce, lenosti a nudě. Při těchto stavech dochází k duševnímu vyprázdnění, vyhasnutí. Vyplývá to z toho, že si člověk se sebou a se svým životem neví rady. Může ztratit i smysl svého života. Člověk by vždy měl hledat náplň a vůbec plnost sebe sama, mít se rád, aby mohl mít rád druhé. V druhých, pokud to jde, nacházet uspokojení a konečný smysl svého žití. Někdy je život tak tvrdý a krutý, že nám takto projevený altruismus neposkytne a my ho nejsme schopni dávat. Také jsou lidé, kteří si přístupem ke druhým pozornost nezaslouží.

14/Smysl v mezilidských vztazích

Mezilidské vztahy bez transcedence mohou smysl postrádat. Smysl lásky, přátelství vždy přesahuje nejen nás samotné, ale i v obecném obcování mezi sebou nechť nachází to, co si přejeme, v co doufáme, co přesahuje hranice momentálně skutečného, co je otázkou budoucnosti, co nezastaví ani nepříznivě vyvíjející se realita, neschopnost generací apod. Mnohdy se zdá, že mezilidské vztahy se vůbec nevyvíjejí, že jsou pořád stejné, v dějinách času neměnné. Přesto však musíme být optimisté. Co když změna lidského vnitřního prožívání, nastavení vnějších životních lidských podmínek přivede lidi k pozitivnímu obratu. A je celkem jedno, jak dlouho to bude trvat. Jen aby k tomu došlo a nezměnilo se to v opak, nevratný. Co pro to dělat? Nenechat se převálcovat a bojovat za dobré. Tam, kde v mezilidských vztazích schází lidskost, schází téměř vše.

V poslední době je dost důvodů ke skepsi a pesimismu při hledání smyslu v mezilidských vztazích. Zřejmě žádný momentální obecný smysl neexistuje. Existují ovšem hodnoty, ke kterým se mohou lidské vztahy přibližovat. Vycházet z toho, že lidé si půjdou vzájemně po krku z důvodů náboženských, rasových, etnických – to vše nelze rozhodně podceňovat. Ale lze se preventivně zařizovat. Tam, kde není touha po smíru, kde všeobecnými lidskými hodnotami je opovrhováno není důvod k respektu a je důvod k odmítání. Ale je spousta lidí, kteří lidské hodnoty sdílejí i přes rozdílnost náboženské víry, rasového či etnického původu a jsou schopni žít ve shodě s jinými, odlišnými v naprosté toleranci. Vše na hranici zákona a z jeho porušování plynoucí kriminality. Ale zde není třeba rasových či náboženských předsudků. Porušování zákonů se děje ve všech rasách a náboženstvích. Vzhledem k vyvíjející se situaci je zde však třeba daleko pružnější a šikovnější legislativy.

Tam kde mezilidské vztahy nevedou ke shodě a pozitivnímu, je třeba přijímat opatření, pokud nevedou k omezení všeobecně respektované lidské svobody. Svoboda však má své hranice v tom, že tam, kde jde o ohrožení života a zdraví a operuje se svobodou obecnou a zájmy individuálními, skupinovými, národními, nadnacionálními  je třeba tento přístup chápat jako tyranii a vzepřít se mu.

 

15/ Hledání smyslu, tam kde není

Je nesmyslnost a bezesmyslnost věcí naprosto běžnou nebo naopak tam, kde si myslíme, že věci nemají smysl, je naše usuzování jen dokladem toho, že ho my nedokážeme najít, odhalit skrytý smysl a tak naplnit smyslem vše co se jen dá a co není jen naším navíc, které si vytváří naše mysl a co objektivně neexistuje a je jen výplodem naší fantazie. Uvažování o nenaplnění, o prázdnu může být zase jen hledání smyslu v naprostém otevření mysli jen smyslům, vynechání myšlení aspoň na tu dobu, kdy si to můžeme dovolit, po dobu kdy uvážíme a tam kde o střídání prázdnoty a naplnění mysli rozhoduje naše vůle, naše sebepoznání a sebeovládání.

Můžeme se také při vnější i vnitřní inspiraci nechat vést inspirujícím a tak se k objevování smyslu blížit. Toto hledání může být jak bolestné, tak plné krásy a povznášející ušlechtilosti. Objevení smyslu, který může naplnit náš život, obohatit ho, je jednou z nejhodnotnějších věcí, která se nám v životě může podařit. Smysl ani nehledat, oddat se nicotě, stereotypu opakování bez tvůrčího přístupu, životu ve vleku zvyku je rezignací na sebe sama. Smyslem života se může stát láska jako přístup k lidem, ke světu, k Bohu. Celoživotní láska k partnerovi je pak dalším z kroků, které mohou dát našemu životu smysl. Tam, kde se sejdou dva lidé, pro které je láska na prvním místě v prioritách jejich osobních životů a tato láska je dlouhá, nepolevuje, je vyvážená a podložená rozumem a lidé jsou kvalitní a hodnotní, pak je zde otevřena cesta k celoživotnímu štěstí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *