Směr času, autor Jaroslav Kříž

Směr času

 

Je mnoho básní, písní nebo úvah, které zobrazují čas jako jakýsi tichý proud, který nás s celým světem kamsi unáší. Co bylo zjevně přítomné, vzápětí není, je uchováno jen v našich blednoucích vzpomínkách, ale v realitě je už bezprostředně nahrazeno něčím jiným. Když uvažujeme o časové změně v našich životech, nemáme žádnou obtíž určit její směr: kdysi v minulosti jsme se narodili, pak jsme rostli, dospívali, až jsme někteří prošli pomyslným vrcholem, za nímž už nenávratně stárneme a blížíme se smrti, která někdy v budoucnosti nastane. Tak se dělo a bude dít stejně mně jako jiným, nejen lidem, ale také jiným živým tvorům – a jak se jeví, také různým útvarům, které si lidé tvoří: institucím, kulturám a civilizacím. Směr těchto změn a času, v kterém probíhají, je tedy zřejmý a není o čem přemýšlet. Jenomže lidský duch se nespokojí jenom s bezprostřední zkušeností, ať jakkoliv obecně sdílenou: chce výš či hlouběji (často to bývá totožné) k obecným principům, jimiž by ovládl to, co mu zkušenostně uniká. Pochopit čas nebo alespoň udělit mu rozumem stanovené vlastnosti může být malým vítězstvím nad jeho subtilní mocí, kterou ovládá naše životy.

Čas je základní (podle Russella primitivní) pojem; snaha takový pojem definovat vždy hrozí logickým kruhem. Nicméně odněkud naše úvahy musí začít. Zkusme vyjít z výměru Kanta, který čas a prostor nazval apriorními formami nazírání. Mínil tím zřejmě nejen to, že všechno vnější, co je předmětem naší zkušenosti, se nám nutně jeví v čase a prostoru, ale také, že jsou obě formy prvotně vlastní našemu rozumu. Úměrně tomu říká ve své první Kritice, že si dovede představit prázdný prostor, ale ne tělesa bez prostoru; a patrně by dodal, že si umí představit prostý čas bez událostí, ale ne událost bez času. Nuže, já si myslím, že jak prázdný prostor tak i bezdějový čas umíme abstraktně myslet, ale sotva si je doopravdy představit – nicméně to je věc vyjádření, možná pouze slov. Důležitější je, že v našem současném myšlení žádáme trochu víc, než popis našeho nazírání: nám jde o poznání skutečnosti, nebo aspoň o takový popis naší zkušenosti světa, který může být neomezeně sdílený a který ve vzájemné shodě nazýváme objektivním.

Lze patrně poměrně bezpečně říct, že dle našeho soudobého poznání je skutečný prostor resp. čas komplementární s tím, co obsahuje: prostor je vztahem mezi tělesy (resp. dalšími pozorovatelnými jevy) v téže míře, v jaké tělesa (a další jevy) jsou ve svých vlastnostech a vztazích určena prostorem; a podobně je čas vztahem mezi událostmi a komplementárně jsou události v podstatné míře časové. To, co zde bylo právě řečeno, není cirkulární, jak se může zdát: říkáme tím jen to, že skutečnost má vždy dvě vzájemně se podmiňující, neodlučitelné stránky. Čas a prostor jsou vysoké abstrakce základních vztahů mezi složkami, které vytvářejí svět; vztahy mohou být jenom mezi entitami, jež jsou od nich odlišné – ale ty zas nemohou být bez vzájemných vztahů.

Duality, které jsem tu právě naznačil, jsou ústupem od monismu, k němuž přírodní vědy (nebo spíš jejich filosofie) stále směřují. Zdá se mi však, že všechny pokusy o převedení zkušenosti na jediný základ byly nevyhnutelně neúspěšné. Každý důsledný monismus ruší určitost našeho obrazu světa; dualita, panující v jednotě, je minimální rozlišení, které pro ni nezbytně potřebujeme. Abych byl konkrétnější, tedy nemůžeme vysvětlit tělesa jenom z prostoru, který je obsahuje, ale ani prostor jenom z nich; podobně ani události jistě neplynou jenom z času, ale ani čas jen z událostí. Vztah uvnitř těchto dualit je ale komplementární, jeden pól předpokládá druhý, jsou tedy nutně v jednotě.

Dneska už díky Einsteinovi a dalším fyzikálním myslitelům víme, že čas a prostor jsou ve vzájemném úzkém vztahu, určeném relacemi obou teorií relativity. Nicméně čas má přece jenom zvláštní postavení, které tyto teorie plně nepostihují. Protože jsem se už času v minulosti víckrát věnoval, soustředím se tady na jednu jeho stránku, kolem níž v novější době opět vyvstaly určité pochybnosti a kterou v dalším nazvu v souhlasu s jinými autory jeho šipkou nebo možná lépe jeho směrem.

Řekl jsem, že čas je vztahem mezi událostmi. Tím vztahem je nesouřadnost významného počtu z nich; některé události jistě mohou být souřadné, například jedna druhou může obsahovat nebo události mohou nastávat paralelně – ale existence času předpokládá, že v dané lokalitě lze vždy najít souvislé řady takových z nich, které mají právě uvedený vztah. Pokud taková nesouřadnost má povahu závazného pořadí, potom má čas směr.

Místo událost bychom mohli říci změna; to se zdá být ještě vhodnější, protože změna je pojem základnější, který bychom nemuseli (a patrně ani neuměli) definovat. Se samotnými změnami je jenom jemný logický problém, že jejich kontinuita brání jednoznačnému určení jejich pořadí. Události sice také přecházejí jedna do druhé bez ostré hranice, ale naše pojmové myšlení je uchopuje jako něco diskrétního, tedy schopného utvořit právě pořadí.

 

Kritérium kauzality

Nuže, co určuje toto pořadí a tím i směr času? Přirozeně se nabízí vztah příčiny a následku, tedy – jak také říkáme – kauzalita. Pojem tohoto vztahu je tu s námi dávno, přemýšleli už o něm staří Řekové a možná také lidé jiných kultur. Jeho síla spočívá na subjekt-objektové struktuře našeho myšlení, která zas pochází z našich činností už od dob, kdy jsme si je jako lidé uvědomili jakožto projev vlastní vůle: něco vědomě učiním a způsobím tím změnu ve svém okolí; můj čin byl příčinou a změna následkem. Promítnutí tohoto vztahu i do dějů, které se dějí kolem nás nezávisle na naší vůli, tedy odhalení jejich kauzality, bylo a je základem našeho racionálního přístupu k realitě, našeho porozumění jejím dějům. Postupem poznání vyšlo postupně najevo, že kauzální vztahy nebývají v realitě jednoduché, o tom konečně pojednávají naše rozličné vědy; to ale ještě nezpochybňuje sám princip kauzality, na jehož základech byly právě ty vědy vybudovány.

Když ještě jednou sáhnu do vzdálené historie, pak ovšem musím připustit, že ne vždy byl tento princip filosofy bez námitek přijat. Velkou postavou mezi pochybovači byl v britské empirické filosofii David Hume, který tvrdil po značnou část svého života, že domnělé kauzality jsou jen unáhleným zobecněním vztahu jevů, které obvykle následují v čase po sobě. Nu, nakonec se i on dal přesvědčit, že kauzalita existuje, a dokonce vyslovil pověstných osm podmínek pro vztah příčiny a následku, které zde není třeba všechny uvádět (ne všechny jsou podle našeho dnešního poznání zcela nutné); stačí uvést jenom jednu, podle níž může být jev A příčinou jevu B jen tehdy, pokud A předchází v čase B.

Lze tedy kauzalitu prohlásit za obecné kritérium směru času? Jsou s tím různé obtíže. Především vzniká otázka, co je tu vlastně primární: určuje kauzalita směr času, nebo je tím směrem sama určena? Inu, mohli bychom tenhle problém obejít shora uvedeným principem komplementarity, tedy říct, že se oba vztahy vzájemně podmiňují. Vážnější problém je, že k tomu, abychom pomocí kauzality obecně mohli určit směr času, museli bychom a priori vědět, které události jsou vůči kterým nutně příčinami nebo naopak následky – a zda je tato nutnost neměnná. To není zdaleka tak snadné, jak se může zdát, jakkoliv je kauzalita tak hluboce obsažená v našem myšlení. Konečně nejvážnějším problémem je tady náhoda. Jak se zdá, nelze se toho pojmu vzdát, i když nám působí rozpaky. Jak jsem rozvedl jinde, je řada druhů náhody a pouze jeden z nich je čistý, tedy je radikální náhodou. Zdá se, že ani tu nemůžeme zcela vyloučit; její základní povaha ovšem je a-kauzální, tedy plně náhodná událost nemá žádnou zjevnou ani skrytou příčinu. Pokud takový druh náhody existuje (a já se obávám, že se tomu předpokladu nemůžeme vyhnout), pak události tohoto druhu, i když jsou samy zjevně příčinami jiných událostí, by kauzální směr času lokálně poněkud rušily.

 

Kosmické kritérium                                                       

Od doby, kdy naprostá většina vědecké komunity přijala hypotézu Velkého třesku, se zdá být problém směru času vyřešen. Jak všichni víme, podle té představy veškerý známý vesmír povstal z nepatrné singularity před asi 13.8 miliardami let; ta nepatrná lokalita, která se vzpírá popisu (i když se o něj dnes někteří pokoušejí), byla údajně zdrojem veškeré pozdější hmoty a energie, ale i komplementárního povstání času a prostoru. Pokud to z úhrnu řady astrofyzikálních pozorování vědci správně dedukují, od tohoto velkého Počátku se v čase prostor vesmíru stále rozpínal, nejprve asi závratnou rychlostí (pokud přijmeme tzv. inflační hypotézu), pak stále pomaleji až do jistého bodu v čase, od něhož se rozpínání opět zrychluje. Jelikož se – aspoň dosud – nevyskytlo žádné pozorování, které by byť jen naznačilo přechodné smršťování prostoru, mělo by být právě jeho rozpínání dostatečným kritériem směru času: čas má prostě jednoznačně šipku ve směru rozpínání vesmíru.

Důvody, proč tento náhled nezískal větší popularitu, jsou asi složité. Jedním z nich může být okolnost, že vlastně nevíme, proč se vesmír rozpíná. Dnes mezi vědci populární hypotéza, že příčinou je tzv. temná energie, která má být vlastností samotného prostoru, vlastně nic neřeší: nic o té energii nevíme (proto je temná), nejsme si ani jisti její existencí. Když fyzikové zkoumali rovnice Einsteinovy obecné teorie relativity, zjistili, že jsou podle okolností možná různá jejich řešení pro časoprostor vesmíru – jak jeho zakřivení kladné (tedy smršťování vesmíru) tak záporné (tedy rozpínání, které pozorujeme). Tak zvaná kosmologická konstanta, kterou Einstein dodatečně přidal ke své hlavní rovnici ve snaze zabránit prvnímu z obou řešení, kodifikuje to druhé. Výroky, že se vesmír rozpíná díky kosmologické konstantě, které se také hojně objevují, lze sotva pokládat za vysvětlení.

Jiným důvodem může být, že jev, o kterém tady mluvíme, se zřetelně projevuje v kosmických rozměrech, nesouměřitelných s těmi, v kterých žijeme a běžně pozorujeme přírodní děje. Je sice pravda, že pokud rozpínání bude pokračovat, projeví se nakonec nejen na úrovni naší běžné zkušenosti, ale nakonec i v mikrosvětě, kde povede k rozkladu veškeré známé hmoty; nicméně zda k tomu opravdu dojde, jistě nevíme. Z těch důvodů je kosmické kritérium tedy spíš v záloze.

 

Kritérium růstu entropie

Požadavek Druhé věty termodynamické, že ve všech spontánních dějích v uzavřeném systému musí entropie růst, se stal asi nejpopulárnějším kritériem objektivní šipky času. Stalo se tak zejména, když na klasickou termodynamiku navázala její statistická verze a opět na ni Shannonova teorie informace, zejména její aplikace na otázky organizace resp. uspořádání okolního světa. Komu jsou vzdálené abstraktní děje v molekulárních souborech například ideálního plynu, získal zde názorné příklady pro spontánní růst entropie (tedy neuspořádanosti) v čase: jak každý rodič ví, pokoj, v kterém řádily malé děti, se nikdy sám neuklidí do původní podoby; sklenka, která spadne se stolu a rozbije se, nepovstane zpět ze svých střepů; kalhoty, které se nošením prodřou, se samy nescelí – a tak by bylo možno pokračovat nesčetnými příklady. Ačkoliv vědci nikdy nenašli odvahu povýšit druhou termodynamickou větu na přírodní zákon, zkušenost s přírodními ději a statistický pohled na pravděpodobnost jejich průběhu nikdy nenarušily přesvědčení o obecném spontánním růstu entropie – a tato obecná tendence poskytla vítané kritérium pro směr času: čas tedy postupuje směrem, v kterém spontánně roste entropie.

Vyskytly se ovšem námitky. Ta, která byla nejvíc nasnadě, byl poukaz k vývoji světa, jak jej nyní chápeme. Navzdory otravnému sklonu k neuspořádanosti, který nám život ztěžuje, svět přece nějak vznikal, vyvíjel se: z beztvaré polévky primordiální hmoty po Velkém třesku přece povstaly částice, z nich postupně lehké atomy, z kterých se gravitací shlukovaly oblaky plynu, ty utvořily hvězdy, v hvězdách vznikala jádra těžkých prvků, která – při výbuchu supernovy – byla rozmetána v prostoru, ale tam se zase shlukovala, takže postupně vznikly planety a hvězdné soustavy, které se sdružovaly do obrovských galaxií s miliardami hvězd, ty zase do galaktických klastrů a ještě větších útvarů. Na planetách z žhavého magmatu krystalovaly horniny a vznikaly pevniny a oceány – a přinejmenším na jedné z nich, naší Zemi, spontánně povstal život, nejprve v jednoduchých útvarech, které se ale vyvíjely k stále dokonalejším a více organizovaným formám; jakkoliv byl v různých katastrofách pětkrát život téměř vyhlazen, povstal vždy znovu, stále dokonaleji, až se z něj zrodil člověk a ten zase vytvořil kulturu, jejíž vzrůstající organizovanost a složitost jejích nástrojů jistě není třeba dokazovat. Nepoukazuje snad už tento krajně stručný náčrt naopak k jakémusi organizačnímu principu, který ve vesmíru také panuje a zjevně nad tou entropií vítězí?

Musím se přiznat, že jsem si to kdysi nějaký čas myslel, ale pak mě přesvědčily argumenty teorie (a také vlastní vědecký výzkum, ten ovšem v omezené oblasti), že druhá věta termodynamická bohužel přece jen platí, pokud vezmeme do úvahy vše v dost velkém systému. Všechny ty příklady auto-organizace hmoty, které jsem právě naznačil, se mohly uskutečnit jen na úkor rostoucí entropie jiné části, většinou okolí. Už tvorba větších částic, atomů a prvních shluků plynu mohla nastat jenom díky vyzáření větších množství fotonů do narůstajícího prostoru, v němž postupně přešly na neuspořádané teplo. Těžší prvky vznikají dodnes zpětným rázem při výbuchu supernov, při němž je větší část hmoty rozmetána do neuspořádaného stavu nebo se vyzáří ve formě světla různých vlnových délek. Když udělám veliký skok, většina živých organismů může udržet svou vnitřní organizaci, tedy žít, rozmnožovat se a dál se vyvíjet (tedy snižovat svou entropii) jen za cenu, že přeměňuje živiny na méně hodnotný odpad a zvyšuje tím entropii okolí. To má ale patrně jednu velkou kolektivní výjimku v rozsáhlé třídě organismů, které pro sebe „objevily“ fotosyntézu. Protože některé z nich (cyanobaktérie, modrozelené řasy) patří k nejstarším organismům tady na Zemi, jiné (plavuně, přesličky) se po dlouhých přeměnách staly zdrojem našich fosilních paliv a ještě jiné, soudobé (zelený plankton, trávy, keře, stromy) jsou nejnižším článkem potravního řetězce a zdrojem kyslíku, tedy základem, na němž spočívá všechna živočišná existence, zastavme se krátce u nich.

Při fotosyntéze rostlina pomocí chlorofylu a řady dalších enzymů dokáže pomocí zachyceného slunečního záření přeměnit vzdušný oxid uhličitý a vodu na glukózu a uvolněný kyslík; a z toho získaného cukru pak syntetizovat složité polymery jako třeba celulózu a škrob. Je to jistě jen část pochodů, které v rostlině probíhají, ale už ta je hodna pozornosti. Vědci se přou, zda vlastní fotochemický děj, který nastane po absorpci fotonu chlorofylem přeměnou uvedených látek, je skutečně popřením druhé termodynamické věty – a jak se zdá, výsledek sporu není dosud jednoznačně rozhodnut. Když ale rozšíříme úhel pohledu, je těžko popřít, že kdyby foton nebyl zachycen chlorofylem a využit s nějakou účinností k tvorbě chemických vazeb, vyzářil by se do vesmírného prostoru nebo by se srážkou s nějakou mrtvou hmotou změnil na teplo, jinak řečeno by přispěl k entropii vesmíru. Můžeme tedy snad s jistou opatrností uzavřít, že rostliny a některé mikroorganismy skutečně tvoří uvedenou výjimku.

Jinak se ale víceméně bezpochyby jeví, že přinejmenším živočišný život a jeho vývoj, jakkoliv sám je příkladem spontánního snižování entropie, k celkovému růstu této veličiny přispívá. Tento trend je ještě zřetelnější ve vývoji člověka a jeho kultury, která svá jistě závažná a obdivuhodná díla opět realizuje na úkor degradace okolního světa. Není mým cílem tady tyto jevy soudit, ani spekulovat o možné šetrnosti ke světu: to, oč tu jde, je poznatek, že život ve svém úhrnu, tak jak na Zemi existuje, nemůže než entropii světa zvyšovat – a tedy i v jeho specifickém prostředí (a v jemu odpovídajících rozměrech) je růst entropie dobrým kritériem šipky času.

 

Čas mikrosvěta

Neklidný lidský duch je ovšem zřídka spokojený s jistotou, ke které došel. Ne, že by o ni neusiloval – je přece stálým cílem jeho poznání; ale ta, která se mu nabízí, je buď vždy nějak nedokonalá nebo příliš svazující. V našem případě nezbytně vzniká otázka, jak je to s časem procesů, probíhajících v rozměrech nesrovnatelně menších, než jsou ty, v kterých se odehrává naše běžná zkušenost, ale které jsou podle naší vědy určující pro všechnu hmotnou skutečnost. Jelikož i to jsou děje, musí v nich vystupovat čas; a jelikož jsou tyto děje v úhrnu právě určující pro naši zkušenost, měl by ten čas být tentýž, jako ten, jejž běžně prožíváme.

Jak už to bývá, vznikla o tom pochybnost – ne jenom co do jeho míry, ale dokonce co do jeho směru: vztahy kvantové mechaniky, které ten svět popisují, jsou prý symetrické vůči převrácení času, takže pokud vztah platí pro čas t, bude stejně platný i pro – t. To se však ukázalo jako ne docela správné: operátor – t není unitární (tj. takový, který nic nemění), ale anti-unitární (který přehazuje různá znaménka). Diskuse je pro tento text příliš technická a stejně není zvlášť relevantní, protože se vztahuje k starší verzi teorie. Ta novější kvantová teorie pole, která vznikla spojením kvantové mechaniky s Einsteinovou speciální teorií relativity a pak dalším vývojem, zná ale teorém CPT invariance. Ten byl nalezen při snaze najít aspoň nějaké podmínky zachování v mikrosvětě a říká zhruba toto: jestliže u nějakého systému (typicky částice) současně převrátíme náboj (C), paritu (P, tj. prohodíme levou a pravou stranu prostoru) a čas (T), pak se nic nezmění. Protože ale u fermionů (jako např. elektron či proton) převrácení náboje mění částici na antičástici, říká ten teorém, že antičástice lze brát za částice, vracející se v čase do minulosti. Znamená to snad, jak někteří zbrkle usoudili, že kdykoliv se třeba v urychlovači objeví antičástice, obrací se čas? Jistěže nikoliv: je spousta dějů, ve kterých vzniká například z kvanta energie dvojice elektronu a pozitronu, samozřejmě v normálním čase; v čase vznikají také nesouměrné kombinace částic a antičástic a tak podobně. CPT invariance pouze vyjadřuje jednu důležitou symetrii kvantových systémů; mimo jiné říká, jak se lze dívat na antičástice, ale nic o celkovém směru času.

Je ovšem třeba připustit, že v tom mikrosvětě, ovládaném kvantovými vztahy, tu šipku času nějak snadno neumíme definovat. Kritérium entropie se tu nehodí, protože to se vztahuje k velkým makroskopickým systémům. Nabízí se kauzalita, ale i ta už byla ve svém směru zpochybněna malou, ale o to hlučnější skupinou fyziků. Stalo se módou mluvit o retro-kauzalitě, tedy o dějích, kde následný stav ovlivňuje nebo přímo určuje ten předchozí, z kterého vznikl. Takto formulována obrácená kauzalita pořád zachovává směr času, nicméně jakmile se její možnost připustí, je pojetí času otřeseno.

Nejvíce hluku kolem retro-kauzality bylo a stále je kolem jevu tzv. kvantového zapletení (většinou se užívá anglický výraz entanglement), který patří k největším podivnostem kvantového mikrosvěta. Upozornil na něj ve 30. letech Einstein s Podolskym a Rosenem tzv. EPR paradoxem, míněným jako protest proti tehdejší formulaci kvantové mechaniky. Problém později formalizoval Bell svým teorémem, který lze přiblížit na tomto příkladu. Mějme dvojici třeba elektronů v tzv. singletovém stavu, tj. se stejnou energií, ale s vzájemně protisměrným spinem. Vzdalme nyní ty elektrony libovolně od sebe, aniž bychom ovlivnili jejich spin. Ten podle kvantových principů může mít libovolnou orientaci v prostoru, dokud nedojde v magnetickém poli k výběru jedné z nich, kterou pak změříme. Tak je to běžně; podivnost ale nastává v daném případě tím, že při měření na jednom z obou elektronů okamžitě víme, že druhý (neměřený) elektron má orientaci přesně opačnou. Vyžaduje to zákon zachování úhlového momentu a lze to demonstrovat pokusem (který je trochu složitější, ale to tu není třeba rozvádět). Einstein s kolegy protestoval, že tento jev buď vyžaduje podivné působení na dálku, které by při větších vzdálenostech mělo slábnout nebo, pokud by bylo přeneseno nějakým signálem, jeho rychlost by nutně překročila rychlost světla; nebo EPR paradox naznačuje neúplnost kvantového popisu, kterou by bylo možno spravit zavedením skrytých proměnných. Obě možnosti byly z různých důvodů odmítnuty většinou vlivných fyziků a jev kvantového zapletení, který byl od té doby už mnohokrát demonstrován hlavně na polarizaci dvojice fotonů, čeká na lepší vysvětlení. Bohužel v nové době přišla řada autorů s myšlenkou retro-kauzality jako jeho přirozené příčiny.

Není zde místo na nějaký rozbor jejich argumentů, které mají podivnou logiku (už fakt, že za příčinu považují vlastně její popření) a vlastně nic nevysvětlují. Záhady toho jevu souvisí prostě s podivnostmi mikrosvěta jako je kvantová nelokalita a problém měření (fakt, že superpozice stavů při měření kolabuje do jednoho stavu), které fyzika pragmaticky přijala, aniž by se zdržovala s jejich vysvětlením. Fakt je, že jev kvantového zapletení zatím neumíme vysvětlit. Důvod, proč jsem jej tady uvedl, je ten, že má jisté společné rysy s dalšími, které se v kvantové mechanice vyrojily v poslední dekádě a které byly unáhleně interpretovány jako projevy retro-kauzality.

Obvyklá struktura takových pozorování je tato: mám nějaký systém A, jehož kvantová neurčitost mi nedovoluje přiřadit mu určitou hodnotu vlastnosti a; načež stav A přeměním řekněme v B, případně v C, kterýžto stav mi dovolí změření vlastnosti c; a z c vyplývá zcela určitá hodnota vlastnosti a. Interpretace takového pokusu, když odstraníme mlhy technického jazyka, bývá teď ta, že přeměna na C systému A zpětně udělila určitost, vyjádřenou v a. Ve skutečnosti se nic takového nestalo – jenom změření c dodalo data, která byla u A nepřístupná.

Každý patrně někdy zažil stav, kdy měl potíže pochopit nějaký obecnější princip P. V dalším vzdělávání ale se mu stalo, že pochopil nějaké důsledky onoho principu, třeba díky tomu, že ty byly názornější; dejme tomu, že poznání jistého souboru těchto důsledků, který označme D, pak náhle vedlo k pochopení P (to je dost běžný jev). Jistě by bylo absurdní říct, že je to případ retro-kauzality, kdy pozdější pochopení D vede k dřívějšímu pochopení P: můj dřívější pokus pochopit P jen zanechal v mé mysli jistý prázdný pojem, stav očekávání pod titulem P; pochopením důsledků D se tento prázdný pojem naplnil – nastal nový stav, kdy tedy P už chápu. Kauzalita nijak není narušena: má myšlenková práce při pochopení D, doplněná jinými faktory mé mysli, vedla k důsledku, kterým je právě pochopení P.

Podobné je to u kvantových systémů a situace pozorování, kterou naznačil minulý odstavec, jen místo pochopení můžeme dosadit například znalost. Je prostě zkušenostní fakt, že tyto systémy jsou pro nás za jistých okolností víceznačné; ačkoliv se tím vyjadřuje jenom naše situační schopnost jejich poznání, je těžké ubránit se svodu, přisoudit jim to jako jejich objektivní vlastnost – konečně zahrnout pozorovatele do situace pozorování je součást strategie veškeré moderní fyziky. Jenomže má to možná úskalí: když další přeměnou získáme data, z nichž dedukujeme původní určitější stav, vede to k domněnce, že jsme zpětně systém ovlivnili. Myslím, že je to iluze, vyvolaná jen způsobem našeho nazírání. Žádná retro-kauzalita v pravém smyslu toho slova patrně neexistuje a také čas mikrosvěta není jiný nežli ten, který vládne v makroskopických rozměrech a v celém kosmu.

To je můj názor na věc, s kterým každý nemusí souhlasit. Nicméně myslím, že by každý filosoficky zaměřený vědec souhlasil alespoň v tom, že nám smysl poznání káže odpovědnost k pojmům, které používáme, zvláště k těm základním. Kauzalita je takovým pojmem. Může být vzrušivé, pohrávat si s ním, ale nevede to k jasnějšímu poznání.

Myslím, že kauzalita zůstává použitelným kritériem směru času v mikrosvětě a že má hlubinnou souvislost i s ostatními kritérii, jež jsem tady uvedl: kosmické rozpínání by bez kauzality možné nebylo, stejně jako růst entropie, jakkoliv pravděpodobnostní je to jev.

 

Vraťme se na začátek. Jsme si tedy snad jisti, že ubíhání času a jeho směr není žádná subjektivní iluze, jak se nás různě v historii někteří myslitelé pokoušeli přesvědčit. Čas není něco specificky lidského, ale je společný veškeré skutečnosti, alespoň té, o níž máme nějakou zkušenost. Obrátit čas a vrátit se do minulosti můžeme jenom v našich vzpomínkách a obecněji v představách. Někdy je to příjemné, někdy snad poučné, ale zatímco se tím zabýváme, čas nestojí: budoucnost neustále nastává, stává se přítomností a vzápětí minulostí, nahrazována stále novou zkušeností. Nemáme možnost, jako Goethův Faust, zastavit v jednom okamžiku čas, alespoň pokud žijeme. Náš subjektivní čas skončí, až přestaneme být. Ale čas pro ostatní půjde ovšem dál – a to je pro mne útěcha.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *