Prachová částečka, autor : Jaromír Bár

Co vyprávěla prachová částečka na mé botě

Jaromír Bár

Vyleštil jsem svoje nové baťovky Indulonou do blyštivého lesku. Po procházce je vyzouvám. Levá bota je lehce zaprášena. Ve škvíře u podešve uvízla drobounká hrudka prachu z ulice. Asi spalina zemního plynu, jímž se vytápí naše město. Koukám na ni, jako by můj zrak k ní něco přitahovalo.

„Pouhá škvára, … nestojí za pozornost.“ 

V mé hlavě se však něco děje … jako bych cítil odpor … něco mi říká:  „Mýlíš se … mýlíš se … mýlíš se …“

Co to může být? Kdo tak znásilňuje mou mysl? Kdo jsi?“

„Ta, na niž se díváš.“

„Cože, ten prach z ulice? Copak taková špína může ovládat mou mysl?“

„Nejsem pouhá špína z ulice.“

„A co jsi tedy?“

„To musíš pochopit sám. Snad ne nadarmo jsi studoval nukleární chemii a filozofii přírodních věd.“

„Jak to mám pochopit?“

„Nezůstávej na povrchu té špíny z ulice! Jdi do hloubky? Co tam může být?“

„Co asi? Molekuly, atomy, … jako všude!“

„Musíš jít hlouběji!“

„Elementární částice, protony, neutrony, …“

„Hlouběji!“

„Kvarky, neutrina, fotony …“

„Ještě dál!“

„Tak už nevím, … pak už jen objektivní realita – hmota.“

„Ano, já jsem alfa a ómega, podstata všehomíra, řečeno v termínech vašich teologů: já jsem duše světa! Nestvořitelná a nezničitelná! Duše světa ve špíně z ulice!“

„A co s Tebou, co Ty mi můžeš říct?!“

„Mohla bych Ti vyprávět!“

„O čem?“

„O mnohém, vlastně o všem.“

„Tak vyprávěj!“

„Moje vyprávění nemá počátek – byla jsem vždy! Nesmírné množství eónů jsem prožila – budu si muset vypůjčovat termíny vašich vědců, filozofů i kněží – a nyní třeba biologů: copak mohu říct, že jsem proexistovala? – musím říct, že jsem prožila množství eónů v nesčíslných vesmírech. Bohužel o zážitcích v nich ti vyprávět nejsem schopna – nemáte ve svých jazycích žádné podobné paralely, žádnou použitelnou terminologii, žádné použitelné výrazivo. Musím začít až vlastně skoro na konci svého nesmírně dlouhého příběhu: když se k mému předposlednímu vesmíru – mojí bráně, přiblížila brána vašeho Vesmíru a obě tyto brány se srazily. Prožila jsem Velký třesk! Tančila jsem v divokém víru jako žhavá změť kvarků, leptonů, elektronů, neutrin, fotonů, gluonů a gravitonů. Můj tanec postupně ochaboval, zchládla jsem a změnila jsem se na ionty, atomy a nakonec i na molekuly vodíku,  které letěly postupně chládnoucím Vesmírem. Nabaloval se na mne další vodík, plynný cár rostl a mohutněl, gravitace nás stlačovala a zahřívala čím dál tím víc, až jsem se proměnila v protony a elektrony, které v dalším gigantickém lisu gravitace se začaly za nesmírně vysokých teplot slučovat  na částice alfa – ocitla jsem se v hlubokém nitru právě vzniklé hvězdy. Byla to hvězda obrovská, která nakonec musela skončit svůj život supernoválním výbuchem. Moje jednoduché  protony a částice alfa donutila gigantická energie tohoto výbuchu, aby se sloučily a vytvořily jádra atomů celé řady prvků periodické soustavy. Výbuch nás  vyvrhl do mrazivého prostoru vašeho Vesmíru a vytvořil z nás částečky kosmického prachu. Opět jsme letěli mrazivým Vesmírem a nabalovaly se na nás další částečky, až z nás vznikla protoplanetka a nakonec planeta, ano vaše Planeta. Tu zachytila právě vznikající Hvězda – vaše Slunce. Usadilo ji do tak krásného místečka, že na ní začal bujet život. To byla krása! Prošla jsem snad tisíckrát těly mikrobů, rostlin i živočichů, až jsem se propadla do močálu a četná zemětřesení mě posouvala čím dál hlouběji do nitra hory. Zkameněla jsem jako součást hory větší než vaše dnešní Čomolung Má. Leč nic netrvá věčně a opět četné tektonické pohyby uvolnily trošku prostor, aby voda uvolněná z kamene mohla mne přetvořit na zemní plyn. Toho se zmocnila vaše technika, dovedla mne do vašeho města, kde mne spálila ve výtopně. Dopadla jsem jako prášek škváry na chodník a skončila na tvojí botě.“

„Co teď já s tebou?“

„Klidně mě setři kartáčem, ať se Ti boty zase blýskají.“

„To by snad bylo nevděčné, za tvůj krásný příběh.“

„Ujišťuji tě, že mi to vůbec nebude vadit. Jen do toho!“

„Tak to provedu, ale s těžkým srdcem. Ale co bude s tebou dál?“

„To nevím, ale je mi to docela lhostejné, nebo po vašem – je mi to putna! Mám přece svoji jistotu!“

„Jakou?“

„Ať už bude můj další osud ve vašem Vesmíru a v nesčetných dalších vesmírech jakýkoliv, můj příběh nikdy neskončí – jsem nezničitelná!“

„Vřelý dík moje milá souběžnice! Sbohem a na shledanou!“

„Na shledanou!“

Vytřel jsem slzy s očí, popadl kartáč na boty a dal se do čištění.    

 

1 komentář u „Prachová částečka, autor : Jaromír Bár“

  1. Bylo to nádherné čtení i pro laika. Tolik něhy a poezie uprostřed přírodovědeckých pojmů! Díky za krásnou a poučnou chvíli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *