Opakování, autor : Jaroslav Kříž

Opakování

 

Opakování matka moudrosti – kolikrát jsem jen slyšel tato slova ve svém mládí. A opravdu, navzdory všem moderním pedagogickým teoriím, kterých se už tehdy nakupilo víc než dost, v mém dětství se ve škole ještě usilovně memorovalo: malá násobilka, gramatická pravidla, základní dějepisná data – to a leccos jiného se přísně dle rytmu ukazovátka společně deklamovalo pořád dokola, aby se to spolehlivě uhnízdilo i v té nejméně ochotné paměti.

Upřímně jsem ten rituál nenáviděl: paměť jsem měl v té době dobrou, stačilo jednou něco uslyšet a už to bylo kdesi ve mně zapsáno, zdánlivě navždy; opakování jenom překáželo mému hladu po novém, který byl tehdy nenasytný. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem to opakování už tehdy neměl rád. Při bezděčném experimentování sám se sebou – býval jsem netrpělivé dítě a stalo se to při nějakém čekání – jsem totiž přišel na to, že když stále dokola opakuji jedno slovo, jeho význam se začne nějak podivně měnit a nakonec se vypaří: zůstane jenom zvuk, který jako by nic neznamenal. Přes tu velkou dobu, která od té doby uběhla, si pamatuji to zděšení: slova byla tehdy pro mne nová a možnost, že by se mi zase ztrácela, byla pro mou nezkušenou duši děsivá.

Uběhlo mnoho let od té podivné příhody, než jsem se ve své dospělosti dozvěděl, že jsem ovšem nebyl zdaleka první, kdo učinil zvláštní zkušenost s opakováním slov. Už v dobách staré Indie, tisíce let před naší érou, věřili lidé v magickou moc určitých slov, která – ať už jim člověk rozuměl či ne – adepta povznesla k vyššímu (nebo aspoň změněnému) stavu ducha, pokud je mechanicky opakoval stále dokola. Pozdější velká náboženství v jiných částech světa také zjistila, že volně rozmlouvat se svým Bohem je dáno jen vyvoleným; pro ty obyčejné byly časem vytvořeny modlitby, jejichž účinnost (kromě upřímné zbožnosti) byla zajištěna jejich formou, kterou bylo třeba opakovat doslova. Modlitby ovšem byly sestaveny z mnoha, často krásných slov. Ale vznikly i různé hereze.

Ta asi poslední v křesťanství se zrodila na přelomu 19. a 20. století v klášteře na mysu Athos dnešního Řecka, kde mniši došli k představě, že místo obvyklých modliteb je nejúčinnější prostě bez konce opakovat Boží jméno. Ten postup je přiváděl do svatého vytržení a měl tak velikou přitažlivost i za hranicemi kláštera, že to znepokojilo hlavy pravoslavné církve. Ruský car pod jejich naléháním poslal na Athos vojáky, kteří klášter násilně zrušili a mnichy nuceně rozptýlili po různých nehostinných místech velké Rusi. To nicméně herezi nevykořenilo – naopak, doputovala až do Moskvy, kde se jí na univerzitě dokonce tajně oddávali někteří profesoři matematiky. Tvrdí se, že to mělo nečekané důsledky: některé z nich prý tyto praktiky smířily s představou nekonečna a pomohly tak překonat krizi ve vývoji teorie množin, s kterou tehdejší evropská matematika už řadu let zápolila.

Přibližně v téže době povstala jako nová věda lingvistika, která – na rozdíl od tradiční filologie – začala zkoumat naši řeč ze všech možných úhlů, tak jako každý jiný objekt. Přinesla leccos znepokojivého, například nalezení zvláštní kombinace náhodnosti s přísnými pravidly, jakou v té době nacházely také jiné vědy. Ale musely proběhnout dvě velké války, nežli ve spojení s novou teorií informace lingvistika zjistila, že naše řeč – zejména naše živá mluva – je do značné míry redundantní, čili že spotřebuje značné množství mluvních nástrojů či symbolů, aby vyjádřila celkem skromný informační obsah. Znamená to, že se v řeči často opakujeme, jako nějaký popletený stařeček? Ne nutně, i když neupravené záznamy běžné řeči lidí starých stejně jako mladých skoro vždy ukazují až překvapivou repetici některých slov. Někdy jimi jen získáváme čas, než přijde další myšlenka, někdy jimi třeba zdůrazňujeme emoci, ale docela často se jimi snažíme zajistit, že sdělení, na němž nám záleží, skutečně pronikne nejenom k uchu, ale také k vědomí našeho posluchače. Inu, nebýváme v rozhovoru příliš pozorní a vnímaví, často myslíme na své vlastní věci nebo na svou příští odpověď, nebo nás ruší spousta jiných faktorů. Řečeno jazykem informatiky, náš komunikační kanál bývá plný šumu; opakování pak může být prostředkem, jak nad tím šumem zvítězit. O tom, že samo opakování naopak může takovým šumem být, promluvím později.

Napřed bych chtěl pro spravedlnost stručně naznačit, kdy a za jakých okolností může být opakování – ať už zjevné nebo trochu skryté – pro nás přínosem. Začněme dětstvím. Děti jsou zpravidla zvědaví tvorové a mají tedy rády novinky, nicméně v téže míře lpí na zavedených zvycích, stejných jídlech a dobře známých historkách, které už znají nazpaměť, ale přesto vyžadují jejich vyprávění, pokud možná vždy stejně, slovo od slova. Proč? To opakování jim dává pocit jistoty, neboť se setkávají s něčím známým, jakoby opanovaným v tom jinak nejistém a proměnlivém světě.

Ale i my velcí – dávno už dospělí a samostatní – umíme dost často ocenit přiměřené opakování: rádi se vracíme na známá místa, máme rádi své staré přátele s jejich známými rysy, zvláštnostmi, třeba i zlozvyky. V příbězích rádi potkáváme oblíbené postavy, v poezii oceníme rým a taky rytmus – a co jiného to v podstatě je, než shoda podobných zvuků respektive opakování důrazu? Ostatně rytmus je velice důležitý v hudbě, zvláště v té její populární formě, která zcela opanovala masovou kulturu už v několika generacích. Ale i v té opravdové, vážné hudbě hraje rytmus značnou roli, ovšem s různými obměnami; také její tonalita, harmonie založená na důmyslném střídání a návratu základních akordů, stejně jako melodika s výraznými motivy a tónovými figurami, které se vrací po různých obměnách ve své původní podobě, tam také nacházíme opakování a návrat, promíšený se změnou.

Rytmus a opakování, působící esteticky, ovšem nacházíme nejen v poezii nebo v hudbě. Co je krásné na starořeckém chrámu nebo na stavbách vrcholné renesance? Podstatný rys tam tvoří rytmus řady sloupů, který našemu oku nabízí přehlednou strukturu – a bylo by tak možno pokračovat dalšími příklady. Všude v nich přiměřené opakování dává jakési stvrzení vnímajícímu subjektu, které je asi jedním ze základů estetického dojmu. Jenže háček je právě v oné přiměřenosti, kterou je sice těžké definovat, ale je ji třeba vycítit a ctít, jinak se estetický dojem změní ve svůj opak a nastupuje místo něho nuda nebo obludnost. Pokud tu používáme jako příklad právě sloupoví, pak to, které vroubí náměstí svatého Petra v Římě před vchodem do krásného chrámu, je tak asi maximum toho, co lze ještě považovat za vznešené. Kdo někdy viděl plány Říšského kancléřství, které vytvořil Albert Speer pod Hitlerovým dohledem, ten ví, kam vede překročení míry: nekonečné řady sloupů, které měly uchvátit bombastickou nádherou, byly už jenom odpudivé nebo směšné.

Nacisté svůj záměr neuskutečnili, stejně jako naštěstí nestačili provést mnoho dalších, mnohem horších plánů. Zanechali nám tady ale dračí sémě různých způsobů ovlivňování mas propagandou, které sice – přísně vzato – neobjevili, ale uměli je rozvinout v do té doby nebývalé míře. Významnou roli v ní hrálo právě opakování: symboly hákového kříže, stejně tak podobizny vůdce, kam se jen člověk podíval; nacistický pozdrav při každém setkání; stále stejná hesla, skandovaná v přísně vyřízených řadách; rituály vztyčování vlajek, přehlídek a jiných pochodů – a ovšem stále stejné fráze o dějinném poslání nordické rasy včele s německým národem. Goebbelsova okřídlená věta o lži, která se – tisíckrát opakována – nakonec stává pravdou, je vrcholem cynismu, opovrhujícím každou přirozenou hodnotou; ale je také vyjádřením poznání, že i národ, který patřil k nejvzdělanějším v Evropě, je možno zhloupnout soustředěnou kanonádou stále stejných polopravd a lží.

Jak řečeno, nacisté ale nebyli ani vynálezci ani jedinými uskutečňovateli podobných praktik. Ty pocházely už přinejmenším z doby římských demagogů a procházely potom historií, aktivovány vždy, když šlo o to, získat nad lidem moc a manipulovat jím za nějakým účelem. Snad všechny vojenské šiky nebo oddíly povstalců, které ničivě táhly Evropou, měly svá vyzkoušená hesla, jejichž sborový pokřik podporoval jejich bojovnost. A své jednoduché, snadno zapamatovatelné fráze měli ovšem i různí revolucionáři, především ovšem ruští bolševici, kteří jimi podněcovali a ovládali vzbouřené davy prostých mužiků. Od nich se leccos přiučili fašisté a nacisté, o kterých byla právě řeč – a ti zase vlastními triky přispěli svým učitelům. Ohlupování lidí hesly, která se jim výkřiky z tribun, chrlením z tlampačů, nebo vynuceným sborovým skandováním vtloukala do hlavy, se prostě rychle rozmohlo všude tam, kde se z jednotlivých přemýšlivých lidí podařilo stvořit povolnou masu.

Všichni my starší jsme to také zažili, i když pro naše generace byla ona slaboduchá hesla, jež jsme všude viděli a slyšeli, už většinou jen prázdným zvukem nebo předmětem chabých žertů – na nás už nepůsobila, vyprázdnila se mechanickým opakováním. Byla už jenom protivná a rádi jsme se jich zbavili spolu s tupou mocí režimu, která mrzačila naše životy, zdánlivě už navždy. Jaké bylo naše překvapení, když se ukázalo, že to byla jen naivní iluze!

Hesla se totiž brzy vrátila, jen v trochu jiné podobě. Už jsme nemuseli poslouchat, že bráníme mír tím, že sklidíme víc zrní, vyrobíme více hřebíků nebo pečlivě vyčistíme hlaveň tanku – ale začali jsme slyšet stále častěji, že bez prostředku Čistík se utopíme ve špíně, že před všemi úklady života nás ochrání pojištění Omnia, že sami sebou budeme jenom v kalhotách značky Bivoj a tak podobně. Napřed to byla legrace, jenomže pak se na nás tyto hlouposti a lži začaly valit ze všech stran a nebylo před nimi zjevně úniku. Kde byla předtím všudypřítomná propaganda, tam – jenom mocněji a důmyslněji – nastoupila reklama. Zdála se být zprvu nevinná, protože jenom nabízela, k ničemu přímo nenutila a naslouchat jí bylo zjevně dobrovolné, pokud se jí podařilo uniknout – jenže to se ukázalo být těžké, ne-li nemožné, protože náhle byla všude: osedlala si populární zábavu, která se pro ni brzy stala jenom přitažlivým obalem, do značné míry ovládla i sport, pronikla do zpráv, prostě nic vůči ní nebylo imunní. Magická moc, jíž vládla, byly ovšem hlavně peníze, které do ní nalévaly velké společnosti ve víře, že pomocí ní získají pro své produkty zákazníky a z nich větší zisk. Snad to byla občas i pravda, i když mám své pochyby, zda jejich lákání v té všeobecné vřavě někdo ještě vůbec vnímá.

Ať tak či onak, reklama do značné míry ovládla veřejný prostor a jako nákaza pronikla i tam, kde by to dříve bylo nepředstavitelné: umělci, vědci, pedagogové a další, kteří se dřív drželi skromně v pozadí a nechávali za sebe mluvit hodnoty, jež produkovali a které za ně oceňovala vzdělaná veřejnost, se náhle dozvěděli, že se musí umět prodat, tedy umět si dělat reklamu, pokud mají jejich povolání přetrvat – a nejlepší k tomu jsou srozumitelná, úderná hesla, jaká už hojně před nimi plodil reklamní průmysl. Heslo či logo nebo jiná formule tohoto druhu se ovšem zhodnocuje opakováním, k tomu tu přece je: jenom tak se uhnízdí v myslích posluchačů, jen tak z něho vyklíčí zájem, pozornost a obliba. Nebo snad ne? Jen málo dostatečně samostatných lidí proti tomu staví názor, zdaleka ne nový, že mnohem spíš se heslo – stejně jako ustálené fráze – opakováním brzy vyprázdní a zbyde z něho jenom zvuk, který může být lhostejný, ale častěji se stává protivným a nakonec až destruktivním.

Opakování totiž nejen dává jistotu a upevňuje představy a hodnoty, ono má také svou odvrácenou, strašnou tvář – totiž, že při určité nemírnosti drtí vše, co omílá. Všechny vynálezy reprodukční techniky od prvních rytin, tisků, fotografií a voskových válečků až po ty nejmodernější digitální nebo jiné systémy mají v sobě – jako ostatně všechny jiné nástroje a techniky, jež lidé vymysleli – právě tu hroznou možnost stát se opakem svého původního určení. Je jistě původně téměř zázračná možnost uchovat proti tlaku času krásný hlas, virtuosní výkon hudebníka, skvělou nahrávku nějaké geniální skladby – a zprostředkovat širokému publiku téměř dokonalou reprodukci těchto výkonů; je ale hrozné, když vám některé z těchto skvostů někdo přehrává stále dokola, až se vám zcela zprotiví. Je podobně jistě velmi příznivé a humanistické, když velká díla třeba světového malířství moderní reprodukční technika zpřístupní také těm, kteří nemají dostatečné prostředky, aby se mohli pravidelně vypravovat na cesty po světových galeriích – a těžko něco namítat proti tisku monografií, které čtenáře prostřednictvím obrazových reprodukcí zasvěcují do dějin umění. Je ale něco obludného v tom, když slavný obraz – třeba Da Vinciho Monu Lisu – člověk vidí na každém rohu díky nějakému plakátu. Nelze se pak příliš divit, když si mnohem menší tvůrci s takovým obrazem pohrávají, přikreslují mu kníry, mění výraz zobrazené tváře a tak podobně. Ano, umění nemá být zbožštěno, ale to ještě neznamená, že má proto být vláčeno v blátě. A to se mu nakonec děje, když napřed bylo znehodnoceno nadměrným opakováním.

Tyto a mnohé další příklady nám připomínají, že s vyšší hodnotou je spojena jistá vzácnost, ne tak snadná dostupnost. Jistě, pokud je člověk přesvědčený demokrat, nechtěl by přístup k vyšším hodnotám, stvořeným naší kulturou, vyhradit jenom určitým vrstvám bohatých či jinak vyvolených, jak tomu bývalo v minulosti. Ale tím ještě není oprávněné jejich rozmělňování nemírným opakováním, které je pod tlakem trhu stahuje na úroveň levné denní potřeby, ba ještě níž.

Někdo mi namítne, že to jsou zbytečné starosti, protože tyto hodnoty jsou dávno rozmělněné nebo opuštěné a téměř nikoho z těch lidí, zaujatých svými mobilními telefony a žvatláním nebo prostými videoklipy v nich, už vlastně nezajímají. Nevím, zda je ten chmurný verdikt zcela pravdivý a zda je takový stav nevratný. Ale i kdyby byl, pořád by bylo namístě vážné varování před mechanickým opakováním hesel a frází, jimiž nás stále více udolává tzv. sdělovací technika. Ten Goebelsův cynický výrok o tisíckrát opakované lži, která se stává pravdou, má totiž paradoxní druhou stranu: totiž, že výrok, jakkoliv původně pravdivý, ztrácí po tisícerém mechanickém opakování svou hodnotu živé pravdy – nemění se sice v lež, ale stává se prázdnou frází, která už nic neříká.

I velké pravdy, k nimž poznání dospělo po značném úsilí, jsou ohroženy tímto zvětráním a relativním vyprázdněním, pokud je jenom mechanicky opakujeme, aniž bychom je stále znovu zkoumali, vžívali se do nich, snažili se dál je rozšířit a prohloubit. Tím spíš to platí o těch plytkých polopravdách o světě a společnosti, které od sebe vzájemně přebírají pohotoví mluvkové a které na nás neustále chrlí naše sdělovací média. Činí to v nesčetných opakováních, která už ani nevyžadují nějaké velké úsilí – na to je tu totiž moderní technika, schopná i slaboduchý nápad přesně zaznamenat a pak jej identicky libovolně často vysílat.

Jaké to má nezbytné důsledky? Lidé prostě přestávají poslouchat. Každý, kdo díky svému zájmu nebo profesi chování zvláště mladých lidí pozoruje, zjišťuje, jak je už těžké jenom získat a zvláště udržet na delší dobu jejich pozornost, natož pak přimět je, aby se namáhali pochopit hlubší obsah toho, co se jim člověk snaží sdělit. Začíná být ohrožena sama kultura řeči – a tím i samo myšlení.

Myslitelé a vědci, kteří se zabývají jazykem, už dlouho vědí, že lidská řeč zdaleka neslouží jen sdělování užitečných informací. Více, než bychom třeba čekali, je například způsobem, jímž jedinec ohlašuje svou samostatnou existenci a sám se o ní ubezpečuje; je prostředkem, kterým vyjadřujeme své vztahy k druhým a upevňujeme je; je nástrojem úsilí o získávání jejich přízně nebo o jejich manipulaci, případně ovládnutí; může být tedy také účinnou zbraní nebo i clonou toho, co si opravdu myslíme. Nicméně kromě těch a ještě mnoha jiných účelů přece jen jádrem jejího smyslu vždy bylo a mělo by i dneska být nějaké sdělení, tedy něco pokud možná nového, jímž přispíváme k bohatosti zkušenosti druhých. Víme, že to většinou nedokážeme, aniž bychom se bezděčně trochu opakovali – tento text je toho příkladem. Je ale namístě, snažit se tu tendenci překonat a vrátit se k pregnantní stručnosti. Velikost myšlenky se nikdy neměřila počtem slov – a schopnost porozumět jí nikdy nebyla závislá na jejím opakování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *