Odpouštění, autor : Petr Pasz

Odpouštění

 

20.1.2017

 

 

1/ Lze odpustit všem a za jakýchkoliv okolností?

Odpouštění není vůbec jednoduché, souvisí s vyzrálosti svědomí a s osobní individualitou. Zvláště tam, kde zůstávají životní rány nezacelené a mnohdy obnažené po velkou část života je komplikované odpouštět. Jednorázové odpouštění všem a najednou a tím osvobození se od celoživotní zátěže je v podstatě nemožné, pokud je člověk citový a citlivý a žije svůj život jako kontinuum. Konkrétní kroky, které vedou k odpuštění, by člověk měl dělat ba i pěstovat, mnohdy se pak prizma náhledu na celou záležitost s tím, jak plyne čas, změní. Záleží na předmětu odpuštění, věci týkající se materiálních záležitostí a ratia se snáze odpouštějí než věci vztahové a citové, jakoby ty druhé šly více na dřeň člověka. Jde i o přiznání si své viny na celé záležitosti, která má být odpuštěna, ale ta je mnohdy nevědomá či i objektivně žádná. Vlastní napravení vin může být uděláno nejlépe u konkrétní osoby, které chceme odpustit a není-li to možné dobrými skutky u jiných věcí. A dělat vše možné, aby i nám bylo odpuštěno, třeba by naše viny nebyly velké. Uvést do souladu svůj život podle svých představ s tím co je možné a čeho jsme schopni. Někdy naše viny souvisí s naším trápením, zoufalstvím a nevědoucností jak je odstranit, tak aby bylo dosaženo jejich skutečné nápravy a shody. Sebezpyt a práce na sebevztahu jsou nutnou podmínkou jak získat orientaci v tomto často intimním, našem vnitřním prostředí. Podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Rozprostření svého já v této oblasti může nabývat dále forem v oblasti tvůrčí, sdílení s jinými osobami, hledání cest jak tyto problémy odpouštění řešit uvnitř sebe i při konkrétních krocích mimo sebe.

Hranice odpouštění je různá a značně individuální. Věřím, že existují lidé, kteří dokážou odpustit všem a vše. Jsou na druhé straně i tak zatvrzelí lidé, kteří nedokážou odpustit ani tu sebenepatrnější věc, když se jich někdo dotkl. Mnohdy Ti, kteří nedokážou odpouštět v životě, neprošli žádnými existenciálně těžkými, třeba na hranici únosnosti těžkostmi. Pokud se stane, že někdo úmyslně brutálně ovlivnil Váš život tak, že znemožnil jeho běžné prožití, odpouštět zcela jistě nemusíte, ale musíte hledat cesty, které vedou jinudy a osud vám může i přispět takovými dary, které jste vůbec nemohli očekávat. Bolest způsobená existenciálně těžkými ranami může vést až tam, kde by člověk rovněž nečekal a ne každý najde v sobě dost psychických sil a energie, aby se s nimi vyrovnal a sžil. Atomizovaná společnost nepřející vzájemné pomoci a dobrým mezilidským vztahům k tomu jen nahrává. Ale lepší taková společnost než jakákoli forma diktatury. Jak se dostat z bludného kruhu ve společnosti, kde mé Já stojí na prvním místě mezi vším a nejsme se schopni od něj odpoutat a nejsme schopni hledět na svět jinak než jako skrze své prisma. Spoléhat tedy na vyvolené a osvícence? Nebo na hlas lidu? Nebo na obojí? Jít s otevřeným hledím a hledat hodnoty, tam, kde nejsou? Bojovat za donkichotovské sny, které mohou být uskutečněny, jen kdyby se změnil člověk zevnitř sebe a o své vůli? Leč zdaleka vše není závislé na svobodné vůli, ale na osudu tj. na genech, výchově, společenské a osobní situaci, které taky povětšinou nejsme schopni určovat, že se prostě pro něco rozhodneme, protože to není v naší moci a na většinu věcí v životě nemáme vliv. Každý se snaží, aby věci šly podle jeho představ, ale je to bláhovost. Marnost snahy individua bývá víc než častá. I člověk, který prožívá mimořádně těžký život, určitě jeho část může prožít jako krásný a šťastný. Zde nastupuje vůle a schopnosti a celková osobnost člověka. Oproštění se od negativního, které si z velké části způsobujeme sami je často podmínkou toho, abychom toho v životě dosáhli. Jsme tedy schopni žít i dlouhodobý šťastný život. Velkou oporou nám bývá často láska, kterou musíme mnohdy dlouze hledat. Vztah lásky může projít mnohými metamorfózami. Ale pokud trvá a ani jeden ze dvojice ho neopouští, je to velké štěstí. Pak nám musí být nakloněn osud, pokud se dostaví jeho nepřízeň, často člověk může klesnout a podlehnout.

Jak přijít na to kdy můžeme odpustit a kdy jsme na to psychicky připraveni, někdy se nám to nepodaří za celý život, když rány třeba nesnesitelně bolí. Ale často lze z této bolesti čerpat pro pokračování v životě jinudy. Odpouštět nemusíme, ale můžeme. Odpustit sami sobě, abychom se vnitřně očistili, je dobré.

Někdy místo odpuštění volíme trest a to i trest na sebe sama. Mnohdy trest tvrdý, často i neúměrný nám způsobené bolesti. Nebo místo odpuštění volíme mstu spojenou se zlobou a vědomým zlem, vztekem, nenávistí a záští. Tento trest či msta mohou nabývat nesčetných forem. Často se snoubí s falešností či i líbivostí, předstíranou hravostí a lehkostí. Vyvýšený, trestající, ovládající, nařizující, manipulující si ve své zrůdnosti vychutnává utrpení toho, na kterém se mstí či ho trestá. Využívá kompetencí, které mu dává jeho úřad, postavení a v souboji eg i možností dané mu strukturovanou hierarchií. I fyzická síla, nezdůvodněná agresivita, možnost využívat vliv daný hierarchií zde hrají roli.

Můžeme se rovněž k vině nevztahovat, zůstat lhostejní. Lhostejnost k těmto životním okolnostem také vypovídá něco o našem charakteru, osobnosti, povaze.

Lze se také prozíravě vyhnout okolnostem, které se blíží tomu, že by něco jako vina druhých vůči mně či má vina mohlo vzniknout. Ovšem člověk ve svém životě jen obtížně odhaduje svou vlastní budoucnost, i když cíle, priority má nastaveny a vůle je velká. Žije totiž mezi dalšími lidmi a dostává se do situací, které nemůže předvídat. Měl by ovšem postupovat v souladu s obecně platnou morálkou, svým svědomím a se svými reálnými možnostmi. Někdy zvládání obtížných životních okolností stojí mimořádné úsilí.

Ať se již ego ocitne v situaci, kterou není schopno zvládnout, mělo by se snažit o přežití. Psychické i fyzické.

 

2/ Životní ublížení a odpouštění

Nemůžeme se příliš divit, že lidé ubližují. Mnohdy bez zjevného důvodu. Aniž by příčina netkvěla jen v nich samých a v tom jak je modifikoval jejich život. Mnohdy může být člověk napaden z pouhé závisti druhého, při jeho nářku nad vlastním nezdařeným životem. Ublížení mohou být různá podle významu. Ale citovým a citlivým povahám se i to sebenepatrnější velice dotýká.

Důsledným odpouštěním a sebeodpouštěním lze od vin poodstoupit či se jich na čas i natrvalo zbavit.

Žádným ublížením není pravdivá kritika osoby. Pokud jsme takové kritice vystaveni, jen při troše soudnosti jsme vždy ji schopni přijmout a udělat takové zásahy, aby nebyla opakovaně již nutná.

Odolnost vůči ublížení se dá rovněž pěstovat. Ovšem pomáhat těm, kteří z různých důvodů nejsou schopni boje a nemohou se bránit je rovněž ctí a povinností.

 

3/ Hromadné a individuální odpouštění

Převážně se bere odpouštění jako odpouštění jednotlivým osobám. Lze ovšem odpouštět i skupinám, společenstvím, stranám, strukturám, které se na nás provinily. Stejně v něčem smýšlející, sdílející společné myšlenky, společné prostředí na základě chování a jednání, které je převážné většině lidí blízké mohly ublížit dalším velkým skupinám lidí. Lze jim odpustit. I toto je věcí každého jednotlivce a při rozpadu těchto množin lidí a jejich postupném zániku budiž toto jejich ulehčením.

Odpouštění po dlouhodobém či trvalém celoživotním zoufalství nebo trápení je trudné či nemožné. Leč i toto trápení či zoufalství je jen zkouškou a není po stránce psychické zdaleka to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Jsou daleko těžší stavy, které je třeba zvládat.

 

4/ Lidskost a odpouštění.

Je nesmyslné odpouštět z pozice Boží a v tomto se vyrovnat Bohu. Přihlédněme ke své lidskosti, malosti a hříšnosti a odpouštějme si jako lidé. Odpouštět můžeme jen v rámci lidskosti. Lidem s jejich chybami a třeba sami máme chyb ještě mnohem více a čekáme na odpuštění. Řeč našich idejí, řeč našeho těla, situací do kterých se dostáváme, životních ran pod kterými klesáme, abychom vstávali a šli dál cestami, které jsme si mohli, ale vůbec nemuseli vytýčit. Směřovat kupředu, i když jdeme třeba oklikami. Můžeme být oblaženi či se třeba přidat k cestě, kterou jsme nejen nepředpokládali, ale vůbec nechtěli. Rozhoduje zde vůle a osobnost a samozřejmě předurčenost, která už je dána našim početím. Mnohé můžeme změnit, procházet metamorfózami svého života, ale identitu svého zplození ovlivnit nemůžeme. Tam kde bychom chtěli jít před geny, bychom museli jít snad až ke kořenům Darwinova zlatého jezírka a od této doby začít ovlivňovat naše já až po dnešek a do budoucnosti. Ovšem minulost se vší její komplikovaností vrátit nemůžeme a tedy ani nějaké ovlivnění od prvopočátku života na Zemi. Ale odpouštět naše chyby a slabosti si můžeme. Můžeme toho ještě mnoho udělat pro přítomnost a budoucnost. Můžeme se dopouštět stále nových, ale protože jsme odlišní a měli bychom respektovat svoji jinakost, tak pokud naše prohřešky nejdou proti životu a hodnotám, které můžeme vzájemně sdílet a které jsou pozitivní a vedou k dobrému životu, měli bychom si odpouštět. Můžeme odpouštět i rány, které nepřebolí. O odpuštění můžeme požádat, odpuštění si nelze vynutit. Znamená to zříci se části svého ega, když odpouštíme a léčíme si i tak současně rány, které máme. Svět se proměňuje a kam kráčíme, kam směřujeme, zůstává stále nezodpovězenou otázkou. Ať už to bude, jak chce, ale jen ať nezavládne při tom, až kam civilizace došla, vláda hlouposti, násilí, bezhodnotového plochého vnímání reality a světa. Naše mysl, rozum, srdce, cit, biologické potřeby, hlad a sex nechť jsou řešeny tak aby každý jednotlivý člověk mohl žít spokojený ba i šťastný život. Je třeba často ustoupit, přizpůsobit se těm, kteří nemají dostatek rozumu a hledat s moudrostí takové cesty, které nevedou k zbytečným konfliktům. Tam kde nastoupí vyrovnanost, rovnováha je dobře. Tam kde vládne nesmyslný souboj eg, je tomu naopak. Je tolik věcí k řešení, tolik věcí neznámých, tolik nadaných, inteligentních lidí, že nesváry a boj, který postrádá smyslu, nesmí nabýt vrchu. Je proti tomu třeba dělat vše co je v našich silách. Stále se vymezovat v zájmu toho či onoho vůči druhému a eskalovat napětí a hrát sofistikované hry, které postrádají nadčasovost je jen ztráta času.

 

5/ Odpouštění jako možnost odpouštět předtím než k slovu či činu dojde.

Je možné při dobré znalosti člověka a víme-li, že slovo a čin jsou řečeny či udělány a my tohoto člověka máme natolik rádi, že mu jsme ochotni odpustit cokoliv. Láska je schopna překonat každou chybu a každý hřích. Jde o ojedinělé výjimky v našem životě a tomuto člověku ve jménu lásky můžeme odpustit, i když rány třeba bolí, ale odpouštění je apriorně dáno.

6/ Odpouštění a svědomí

Svědomí můžeme mít čisté, ale tím že žijeme a nutně chybujeme, musíme o odpuštění prosit. Můžeme dostat odpuštění od lidí i milosti od Boha, pokud si to svým životem zasloužíme. Musíme se ovšem činit a dobří lidé, souhra okolností, Boží vůle nám mohou pomoci. Pokud opravdu odpustíme a často musíme odpouštět mnohokrát jedno a totéž, uleví se i nám. Opadne napětí, výčitky, nevraživost, pocit ukřivděnosti, ale na věc bychom neměli zapomínat, protože je součástí našeho života.

7/ Odpouštění a zapomenutí

Zapomínat bychom neměli, i když určitě víme, že jsme odpustili. Ukazuje nám to toho člověka či lidi v souvislosti s jejich činy, slovy, které se prostě staly a nejdou odestát. Je to integrální součást minulosti a může pro nás zůstat jako memento či i třeba pro celou společnost.

 

8/ Okamžitá a hluboká odpouštění.

Je spousta drobných věcí, které jsme schopni odpustit hned. Ale skutečně hluboké odpuštění těžkých životních ran, ve kterých jsme my naprosto nevinně, může trvat velmi dlouho, a nejsme třeba schopni opravdově odpustit nikdy.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *