O bytí a smyslu, autor : Jaroslav Kříž

O bytí a smyslu

 

 

Bytí naplňuje veškerou mou pozitivní zkušenost. Ano, mohu mít zkušenost i nebytí ve smyslu ztráty nebo očekávání či potřeby; jakkoliv třeba silně zabarvuje zkušenost, nicméně vlastně poukazuje zpětně k bytí. Co v mé pozitivní zkušenosti povstane, v nějaké formě samo zkušenostně je a současně je ve vztahu k bytí mne sama. Toto mé bytí – a odtud všechno bytí, které konfrontuji – mi pokládá tichou otázku po smyslu. Ano, nejenom mně: nejsem sám ve své zkušenosti, značná část z ní je sdílená a smysl, jak už na počátku těchto úvah tuším, může povstat jen na pozadí toho sdílení. Přesto začínám úvahu jako by v osamělém středu vlastní zkušenosti, neboť jen tak si mohu být jist její autenticitou a také stát za jejími výsledky.

Zkušenost má mnoho podob; bytí v ní vystupuje v různých kvalitách, které zakouším v odlišnostech a současně souvislostech nebo celcích různých jsoucen a ve svém vztahu k nim. Mluvím-li o jsoucnech, nemyslím jenom objekty nebo dokonce věci: jsoucnem je pro mne třeba také kvalita, proces či vztah ba dokonce i stránky zkušenosti, kterým je těžko přiřadit substantivní formu. Budu-li dále přesto mluvit hlavně o těch druzích jsoucen, která mohu přímo nebo přeneseně uchopit jako objekty zkušenosti (což jsou i činnosti, vztahy a kvality), bude to v zájmu větší jasnosti a sevřenosti textu.

Já sám jsem odlišný od čehokoliv, co má zkušenost přináší v čase a prostoru, ale současně jsem právě touto zkušeností s jednotlivými jsoucny, s jejich úhrny a celkem jejich bytí spjat. Tento polární vztah, který ze mne vychází a ke mně zrcadlově míří, nepostihuje veškeré bytí: mám jisté vědomí toho, že bytí prostupuje a dále překračuje nejen bytí mé, ale i čehokoliv jsoucího, k čemu se mohu aktuálně vztáhnout. Lze tak mluvit o pomezí zkušenosti respektive bytí, jež v ní vyvstává. Jak je tu chápu, pomezí není jenom hranicí toho, co ještě svou zkušeností obzírám: je současně příslibem pokračujícího bytí, očekáváním nových možností zkušenosti, ale také tušením možnosti bytí, které by bylo mimo jakoukoliv zkušenost; především je to ale oblast, kde se zkušenostní bytí rodí: kde v novém zčásti rozpoznávám známé a v známém objevuji nezvyklé; kde povstávají zárodky mých aktivit a také cítím první doteky svých svěžích dojmů. Je to v zásadě oblast tvorby: nejenom toho, co ve světě vytvářím, ale i zpětně dotváření mne jako subjektu zkušenosti. Pomezí není jenom na okraji úhrnu mých aktuálních dojmů nebo aktivit, ale i v každém jsoucnu kolem mne – říct, že nějaké jsoucno vpravdě je, že je skutečné, znamená připustit, že je vždy něčím víc, než přímo zakouším; že je zkrátka nevlastním a nedohlédnu jeho dna či konce.

Pomezí dotváří to proměnlivé bytí, které mě obklopuje, a potvrzuje moji přítomnost: jsem současně zde v jeho subjektivním středu i projektivně – svými záměry a očekáváními – tam na jeho obvodu, kde povstává v zárodečné formě svěží zkušenost. Je výzvou k překročení bytí v jeho všední, známé podobě: nejenom toho bytí, s nímž se v běžné zkušenosti konfrontuji, ale především mého bytí vlastního. Ano, jádrem mého vlastního bytí je identita, která stvrzuje, že jsem to pořád , a kterou v subjekt-objektových vztazích také propůjčuji uchopeným jsoucnům ve své zkušenosti. Jenomže zvláštností a záhadou té identity je, že musí být stále znovu ustavována a že je především tím hlubší, čím víc se sama překonává: skutečně být pro mne znamená uskutečňovat se v sebe-překročení: být podstatně znamená dynamický oblouk mezi bytím zde a bytím na pomezí, které je živou výzvou pro mou zkušenost.

Jenomže, jak už řečeno, za všemi výhledy za aktuální pomezí zůstává tušení bytí, které možná překračuje každou zkušenost, ať přímou nebo zprostředkovanou, a k němu komplementárně i propasti nebytí, především mého vlastního, ale – už s menší jistotou – i všeho ostatního. Že toto nebytí je mimo dosah přímé zkušenosti, že je v jistém smyslu její negací, nesmí být záminkou pro to, abych je odsunul úplně za okraj svých úvah: právě jeho slepé popření je schopno degradovat pomezí na neprostupnou hranici mé zkušenosti. To pak vede k jeho odcizení a postupné ztrátě: bytí kolem se stává předmětným, případně věcným, a to mé vlastní klesá do přízemní danosti a lokality. Výsledkem je ploché, povrchní bytí kolem mne a ve mně, které se nenápadně vyprazdňuje: nicota, která mě za hranicemi bytí děsí, tak předčasně do mého bytí vstupuje.

Je tak snad lepší alternativou, zabývat se nebytím? Hned přece zjistím, že to nejde: nicota nemá žádný obsah, nelze o ní ani nerozporně říct, že je. Nelze tak ani smysluplně říct, že je podmínkou bytí jako jeho protiklad. To jediné, co mohu v hloubi své intuice nalézt, je přijetí příštího svého, případně obecného nebytí jako svého druhu pozadí, proti němuž bytí zřetelněji vyvstává v celé své živosti, rozmanitosti a hodnotě.

K základním úkolům filosofie by měla patřit rehabilitace bytí, které se předtím rozpustilo v její abstrakci; měla by znovu najít bytí v jeho živé originalitě, jak povstává na zkušenostním pomezí. Má-li být toho úkolu práva, nemůže k němu přistupovat z apriorně transcendentálního hlediska, ale musí vycházet z přirozené zkušenosti bytí. V ní mi jsoucna jednotlivě nebo vcelku nabízejí různé kvality, které zřídka jsou úplně neutrální, spíše projevují – tím zřetelněji, čím jsem více vztažen k svému pomezí – jistou nesouřadnou povahu, kterou v souladu s tradicí nazvěme hodnotami.

Jsoucna přinejmenším nabízejí příjemnost či nepříjemnost. Tuto hodnotu libosti zakouším i tehdy, když mi všechna jsoucna téměř zvěcněla a já sám jsem jen ve své zkušenostní lokalitě. Pokud překročím tento stav ve směru k pomezí, nabízejí se mi různé, postupně stále vyšší hodnoty, jejichž vzájemné rozlišení – v jejich souřadném a zvláště nesouřadném směru –  zvyšuje určitost zkušenostního bytí. Mezi všemi, jak je naše kultura postupně zrodila, vystupují tři významné kategoriální hodnotové stupně, které mohu přisuzovat nejen jednotlivým jsoucnům, ale také jejich bytí, případně bytí samému – tedy i bytí svému vlastnímu. V nich se ptáme, k čemu tady něco je, co toto jeho bytí znamená či vyjadřuje, nakonec s jakým hlubším oprávněním něco je. Jde tu tedy o kategorie účelu, významu a smyslu.

Nejsou to zdaleka hodnoty jediné, jsou to však ty, které od přítomného bytí nejvíc poukazují jinam, čímž paradoxně o tom bytí nejvíc vypovídají. Jsou také asi existenciálně nejblíž mému vlastnímu bytí. Obecný jazyk jejich slovní označení směšuje, čímž vzniká zmatek v odpovídajících pojmech a odtud mlha v otázkách, které jsou člověku bytostně nejbližší. Pokusím se proto vnést poněkud více určitosti do obsahu a rozlišení těchto kategorií.

 

  1. Účel

 

Řada jsoucen v mé zkušenosti včetně vztahů a činností má nebo může mít nějaký účel. Jsou myslitelé, kteří tvrdí, že vůbec nejsme schopni zkušenosti něčeho, co nemá aktuální nebo aspoň možný účel v našem individuálním či kolektivním přežití. Jako většina takových kategorických tvrzení je i toto nedokazatelné ve svém krajním nároku. Je rozumnější říct, že účelnost je důležitou částí hodnotové stavby, která dává zkušenosti určitost.

Co vlastně míním výměrem, že má něco účel? Ačkoliv teď při psaní používám počítač, přidržím se příkladu, který jsem zvolil více než před čtvrtstoletím v první verzi této úvahy. Účelem pera, které právě držím v ruce, je zapisování znaků a slovních symbolů; účelem papíru, po kterém hrot pera klouže, je tyto znaky zachytit a uchovat; účelem lampy, která mi září přes rameno, je dát těm znakům a procesu jejich vzniku vyniknout. Tímto výčtem není ovšem účel uvedených předmětů vyčerpán: řada z nich je víceúčelových, existují kromě toho účely už opuštěné nebo naopak možné, užší a širší: v daném případě nejde jenom o písmena nebo slova, která píšu, ale o rozvíjení úvahy, která má sloužit vyjasnění otázky, případně ovlivnění někoho jiného a podobně. Ať už původní, přijaté nebo jen možné, případně mlhavě se rýsující, jsou tyto účely vždy něčím jiným, než věc nebo činnost sama: směřují přes ni nebo za ni k nějaké bytnosti či činnosti, která je jimi nesena, k nějakému cíli nebo výsledku, který je zjevně jádrem nebo určujícím pólem účelu.

Účel tedy není s věcí totožný: překračuje ji, v určitém smyslu zakrývá a zatlačuje do pozadí. Ve vztahu k účelu psaní by jiné pero bylo stejně vhodné nebo ještě vhodnější: v tomto vztahu nezkoumám toto pero v neopakovatelné celistvosti jeho bytí, ale zaměřuji se právě k tomu, co je vlastně vzhledem k jeho bytí téměř vně – k jeho schopnosti být nástrojem psaní, tedy sloužit tomu, co jím není. Dokonale účelné je pero, které se plně podřizuje mému úmyslu psát, neklade mu žádný odpor, které tedy při realizaci účelu téměř mizí ze zkušenosti. Jsou jistě pera, jimiž je radost psát a která právě tou svou dokonalou účelností zpětně přitahují pozornost a nabývají jejím prostřednictvím jakési nové zkušenostní jsoucnosti – to ale vždy jen přechodně (v kontrastu k jiným, kterými se píše špatně nebo která vůbec nepíší a jsou příkladem neúčelnosti): s radostí jím provedu první tahy písma, pohlédnu na ně vděčně, pak začnu psát a bytí pera – je-li opravdu tak dobré – víceméně zmizí z mého obzoru.

Znamená to snad, že účel ruší zkušenostní bytí nástroje – a o to víc, čím lépe je nástroj pro svůj účel uzpůsoben? To přece jenom ne: v hromádce per, která mám dejme tomu k dispozici, sáhnu vždy po tom dobrém: svou účelností, svou schopností být dokonalým nástrojem, získává bytí právě toho pera zvláštní zkušenostní určitost.

V sobě obsaženou vlastností, která se nabízí být možností mých záměrů a cílů, se tak předmět do mého zkušenostního bytí určitěji rodí. A přitom uchopením této určitosti, oním předjímavým ustavením možnosti jakožto účelu a zejména pak jejím uskutečňováním předmět v určitém smyslu přechodně zas zkušenostně zaniká. Účel je tak vzájemný dotek zrození a zániku ve prospěch zrození něčeho jiného: je to stále přítomná cesta někam jinam.

Cesta koho či čeho? Pero přece zůstává podstatně perem v celé své zkušenostní metamorfóze od svého relativního vynoření v mém možném nebo skutečném úmyslu psát až po svůj – opět pouze relativní – zánik v uskutečňování tohoto úmyslu. Ten, kdo touto metamorfózou prochází, kdo se na úkor nástroje uskutečňuje, jsem jistě já (nebo někdo na mém místě), i když i já – má ruka, oči, mysl – se zase stávám nástrojem svého vlastního úmyslu, který vede daný účel. I různé moje části či orgány v tom uskutečňování přece také přechodně a relativně zkušenostně zanikají: v tom psaní téměř nevím o ruce, dokud v ní nedostanu křeč, nemyslím na oči, dokud nezačnou slzet, i mysl jako quasi-objekt ustupuje, dokud hladce produkuje myšlenky a slova, která píšu. To všechno tedy ustupuje účelu.

Kam vlastně vede či alespoň směřuje taková účelová cesta? Účelem pera je, aby se jím psalo, tedy aby jeho prostřednictvím vznikaly nějaké symboly; účelem těchto symbolů je, aby – seskupeny do slov a vět – byly čteny, tedy aby např. vyvolaly nějaká znělá či myšlená slova; účelem vyvolaných slov je např. někoho ovlivnit, vyvolat v něm určitý stav mysli; účelem toho ovlivnění je např. přimět ho k určité činnosti, jejíž účelem je… Řetězec účelů, který je zřejmě možno bez omezení navazovat, v jakési stoupající kaskádě opakuje příběh zrození a zániku: účel se vynořuje jenom, aby ustoupil jinému účelu. Tak jejich řada ubíhá buďto do nekonečna, nebo se rozevírá v nepřehledném vějíři, případně tvoří kruh.

Příklad s perem je trochu atypický a zvolil jsem jej záměrně jako jakousi spojku k další části. Nesčetně příkladů z běžného praktického života by bylo asi výmluvnějších. Těží se ruda za účelem získání železa; účelem železa je být podstatnou složkou oceli, jejíž účel je zase výroba třeba součástek různých strojů, např. automobilu, jehož účelem je přemisťování osob nebo zboží; účelem přemisťování je… např. také těžba rudy, atd.

Že nekonečný řetěz, vějíř nebo kruh účelů běžně nepozorujeme, je dáno tím, že jejich sled utneme určitým stanoveným cílem, jehož účel už nezkoumáme nebo jehož hodnota zřetelně překračuje úroveň pouhého účelu.

Zastavme se tady na okamžik. Účel jako by potlačuje přirozené zkušenostní bytí ve prospěch bytí jiného. Není to jistě doslova, původní bytí jenom ustupuje do pozadí, aby se opět vynořilo jindy, v jiném kontextu. Nicméně tímto potlačením vystupuje bytí jiné, srozumitelnější a určitější: účelné bytí nebo jinak bytí prostřednictvím účelu.

 

  1. Význam

 

Ne všechna jsoucna ve zkušenosti mají zjevný účel, ani mnohá z těch, která jsou výsledkem nebo projevem lidské činnosti. Dokonce tehdy, kdy se u nich dá nějaký účel najít, cítíme, že je plně nevystihuje. Příkladem může být právě psaní tohoto textu stejně jako jeho slova sama: účelem není jeho knižní publikace s vidinou výdělku nebo třeba získání nějakých titulů či postavení. Účel, který byl shora naznačen, tj. vyjasnění jistých pojmů, je na přechodu k jiné hodnotové kategorii.

Zvolme však ještě jiný příklad. Obraz, visící na stěně, také nelze vystihnout jeho účelem. Tvrzení, že tam je, aby zaplnil prázdnou plochu na zdi, případně zakryl skvrnu nebo puklinu, je téměř prázdné – tentýž účel by bylo možno splnit desítkami jiných způsobů. Obraz, podobně jako stopy pera na papíře, jsou jsoucna se svou vlastní zkušenostní bytností, která je přítomná jen jako nutný základ; mohou a také nemusí být spojena s nějakým účelem, který je v jejich zkušenostním bytí spíše druhotný: to, co jim dodává zkušenostní určitost a tedy zvláštní formu bytí, je jejich význam, která nesou.

Význam je něco, co se k jsoucnu váže, ale co s ním není totožné. Právě napsaná věta má nějaký význam. Z předmětného hlediska je to sled znaků nebo ještě spíše řada tmavších stop pera na papíře. Mám-li proniknout k jejímu významu, musí její předmětná stránka ustoupit – a to nejen její bytí jako skvrn, ale jemněji také na něm spočívající bytí znaků a přes ně převrstvené bytí jednotlivých slov. V případech, kdy se nápadností, neobvyklostí či nedokonalostí tyto vrstvy bytí prosazují, uniká mi význam. V povstávání významu tak zkušenostní bytí jsoucen, jež jsou jeho nositeli, téměř zaniká.

A přece je tomu i trochu naopak. Sled znaků se povrchní formou své předmětnosti příliš neliší od náhodného kazu papíru nebo od žilkování desky stolu, podobně skvrny barvy na obrazu se zas tolik neliší od skvrnek, které náhodně vzniknou na stěně. Ta nebo ona přirozená skvrnka může mé pozornosti snadno uniknout, fakticky pro mne zkušenostně nebýt. Bytí znaku, řádky, celého textu je zkušenostně zcela odlišné: vystupuje ze svého okolí, naléhá na mou pozornost tím, že může mít nebo aktuálně má nějaký význam. Zajisté, mohu také říct, že znaky na papíře, skvrny nebo linie na plátně obrazu případně zvuky hudby atd. mají nějakou formu nebo jinak řečeno určitost, která na sebe upozorní svou zjevnou umělostí nebo nenáhodností – nicméně tyto znaky mají zkušenostní váhu v podstatě jen díky významu, kterým nemyslím jenom logický obsah, ale třeba také krásu nebo citovou naléhavost, kterou vládne umění. Je to právě tento význam, nikoliv pouhá nenáhodnost nebo umělost, co zkušenostní bytí textu a obecně symbolu či podobného artefaktu vyzdvihuje nad ostatní bytí, co prohlubuje jeho určitost, tedy jej v jistém ohledu vlastně i rodí.

Význam je v tomto smyslu tedy zkušenostním zrodem i zánikem svého předmětného nositele, ale i zrodem i zánikem jeho účelu. To, že účelem obrazu je dejme tomu zkrášlit můj pokoj, vyvstane jen díky kráse, která z něho vyzařuje; ale tento účel spolu s předmětnou stránkou malby, plátna, rámu ustoupí do pozadí, jestliže ona krása ke mně doopravdy promlouvá. Právě tak účel zapsaného textu, totiž sdělit myšlenku, tedy význam, se realizuje teprve významem samým a právě povstáním významu účel sám ustupuje do pozadí a přinejmenším přechodně ve zkušenosti zaniká.

Je-li tedy význam jakýmsi kadlubem, v němž zkušenostní předmětné i účelové bytí povstává a svým uskutečněním zas zaniká, je tedy význam už tou zkušenostní jednotou, která vznik a zánik dílčích výrazů bytí v sobě obsahuje a tím i překračuje? Je význam to, co dává všemu bytí povahu a zároveň je opravňuje nebo aspoň zkušenostně utvrzuje? Co je to vlastně význam?

O významu toho už bylo mnoho myšleno a napsáno, zejména o významu různých symbolů. Většinu z toho mohu stručně abstrahovat tak, že význam je složitý vztah, který panuje mezi třemi nebo čtyřmi póly: vztah mezi symbolem a tím, co ve zkušenosti označuje, vztah k polaritě obou ze strany autora, který význam původně tvoří, a jako v zrcadle vztah toho k ní, kdo tento význam chápe. Význam v tomto pojetí má tedy komunikativní povahu, což vede k nezbytnosti právě uvedené vztahy doplnit ještě dalším vztahem mezi původcem významu a jeho (potenciálním) příjemcem; kdyby bylo opravdu možné – jak tu zatím předstírám – stát zcela osamělý před veškerým bytím, poslední vztah by téměř kolaboval v identitě: jen téměř, jelikož i pak by byl jakýsi jemný rozdíl mezi udělením významu a jeho vnitřní reflexí.

Ptejme se ale ještě trošku jinak, i když také to – jako ostatně skoro všechno ve filosofii – bylo už také některými myšleno. Ptám se po podstatě významu. Co je významem této věty? Vyjadřuje zajisté určitý postoj někoho (mne nebo čtenáře se mnou) k něčemu, jakousi – řečeno velice přeneseně – myšlenkovou činnost. Ale toto uchopení významu je téměř stejně ploché a bezmála prázdné, jako kdybych mluvil o účelu této věty nebo dokonce o předmětné stránce jejího zápisu. Tento dílčí, k samotné větě jenom přiřazený význam by nebyl téměř ničím, asi by doopravdy ani nevyvstal, kdyby nebylo významu širšího a především vyššího, daného celým kontextem této úvahy, mého filosofování, mé potřeby zkušenostní bytí lépe poznat a pochopit. Význam se rodí v souvislosti, v kontextu – a čím je kontext širší, tím je význam hlubší, tedy více, určitěji je. Je takto ale zase jenom do té míry, do jaké do širšího kontextu zapadá, do jaké umožňuje širší význam vyšších celků, tak jako řekněme cihla nabývá nové povahy ve stavbě domu nebo města: ta přece také nabývá nejenom účelu, ale i významu celou stavbou, ale čím lépe se do ní vpojuje, tím více zkušenostně ustupuje, dá se téměř říct, že zaniká. Podobně vyšší významový celek dílčí význam k bytí probouzí a obratem zas zatlačuje: chápat v kontextu a celistvosti znamená dílčí význam překročit.

Když jsme tu takto načrtli tu dynamiku zrození a zanikání (jistě pouze relativního) účelu a významu, zdají se mnohé rysy podobné. Můžeme tedy říct, že jsou obě hodnoty (a s nimi kvality a jsoucna, která je realizují) nakonec vlastně podobné, že téměř splývají? To jistě ne, jak jistě cítí každý, kdo si oba pojmy položí tak říkajíc vedle sebe.

Účel je vektor, který někam míří, který primární jsoucno podřizuje jiným jsoucnům, přechodně či stále hodnoceným výš, byť ta byla třeba sama zase podřízena dalším, hodnotově vyšším účelům. Účel tak jsoucno – dá se říci – zkušenostně opravňuje, ale současně v jeho zkušenostním bytí zužuje, jak jsme si ukázali. Jakkoliv různě vysoko mohou být hodnocena jsoucna, k nimž určitý účel směřuje, budou vždy tato hodnocení v jedné hodnotové vrstvě, pokud nejsou pozdvižena významem.

Význam se rozprostírá v jiné rovině a jakkoliv jeho realizace v recepci či pochopení je vždy také svého druhu pohyb nebo spíše proces, není jediný nutný směr, kterým se může dát. Jak jsme tu zjistili, význam je ve své podstatě komunikativní a tedy – přinejmenším potenciálně – sdílený. Takový může být účel také, ale v případě významu jde o bytostnou vlastnost. Tím, jak se rodí v kontextu a k němu zase přispívá, význam propojuje neurčitě rozlehlé oblasti zkušenosti a dodává jim novou dimenzi.

Než toto téma provizorně opustíme, musíme provést ještě jedno jemné rozlišení, které bylo zatím opomenuto. Obecný jazyk, který tady používám, většinou téměř nerozlišuje kvalitativní (případně bytnou) a hodnotovou stránku jsoucen. Účel i význam v jednotlivých případech lze zkoumat víceméně bez hodnocení, jak jsem zde vlastně činil převážně ve snaze rozlišit ty pojmy. S oběma jsou však spojeny příslušné hodnotové kategorie, které mohu snad nazvat účelností resp. významností. Napětí mezi kvalitou a hodnotou je zřejmě výraznější v druhém případě: mít význam (v kvalitativním smyslu) není přesně totéž jako být významný (v hodnotovém smyslu). Aniž bych si chtěl hrát se slovy, je to, jako bychom v hodnocení významnosti přiřkli ještě další význam původnímu kvalitativnímu významu.

Někdo mi právem namítne, že významnost nepropůjčujeme jen zkušenostním jsoucnům, vytvořeným člověkem k tomu, aby nesly význam: významné jsou dejme tomu tektonické procesy či změny klimatu, na kterých se lidstvo v prvním případě nepodílí, v druhém případě v jisté míře podílí, ale ne s úmyslem vložit do změny jakýkoliv význam. Nicméně jejich významnost zkušenostně vyvstane jen tehdy, pokud pochopíme jejich význam jakožto příznaků změn, majících výrazný vliv na lidskou existenci.

Ano, lidská existence, její otázky, vyvolané sebe-uvědoměním, především ale její konečnost jak individuální, tak i kolektivní, je hlavním motivem všech otázek po povaze bytí, jeho účelu, významu a smyslu, i když jsou tady jistě ještě mnohé jiné, méně naléhavé motivy. Otázka, která v této souvislosti vždycky vyvstává, je ta o smyslu bytí – ať už mého, nebo vůbec lidského, případně smyslu bytí vůbec. Jak ale bylo řečeno už o několik stránek dříve, v té otázce často dochází k směšování pojmů: skrývá se za ní otázka po účelu bytí, případně z jiného úhlu pohledu po jeho významu. Proto jsme tady museli příslušné pojmy v kvalitativní i hodnotové stránce krátce prozkoumat. Zbývá nám – ještě, než je položíme vedle sebe a pokusíme se jimi poměřit lidské bytí – úkol nejtěžší: prozkoumat pojem resp. hodnotovou kategorii smyslu.

 

 

III. Smysl

 

Co vlastně přesně míníme výrokem, že má něco smysl? Je zvláštní, jak těžké je to říct, aniž bychom sklouzli do líčení různých účelů, případně významů. Ano, kdo se věcí zabýval, ví o svízelích s vyjádřením podstaty i kterékoliv jiné hodnoty – zdá se, že jediné, co máme k dispozici, je vzájemné rozlišení mezi nimi, ve vertikálním a případně horizontálním směru hodnotové hierarchie. Známe-li danou hodnotu, nemáme vážnou potíž říct, zda a do jaké míry ji nějaké jsoucno uskutečňuje; přesto říct, čím daná hodnota sama sebou je, dokážeme v nejlepším případě opisem, který sám volá po nějakém dalším vysvětlení (nebudu mít velkou potíž říct, zda je něco krásné nebo ne; ale celá staletí estetiky nevedla k jednoznačnému výměru, co je to krása). Tak je to s hodnotami – a s je nesoucími kvalitami – obecně; o tom byly napsány celé knihy. Nicméně smysl, jak se zdá, vládne nadto jakousi zvláštní unikavostí.

A přitom je to velmi důležitá hodnota: má vlastní zkoumání mě kdysi přiměla, abych ji umístil až na sám vrchol hodnotové hierarchie, jako jakýsi jednotící svorník vyšších hodnot, které vyznávám. Skutečně: výrokem, že něco nemá žádný smysl jako bych danou činnost, daný postoj nebo vztah zbavil veškeré hodnoty. Výrok o smyslu či jeho absenci je tedy důležitý. Lidé, kteří zdánlivě poučeně namítají, že všechny úvahy o smyslu jsou jenom blouděním za chimérou nebo prostým nedorozuměním, jak se zdá zapomínají, že je to právě ztráta smyslu, která rozvrací celé kultury, ničí soudržnost lidských komunit a vede u jedince v krajním případě až k sebezničení. Není-li otázka po smyslu hodna pozornosti filosofa, potom se musím ptát, co tedy zbývá důležitějšího. Ostatně námitka, že nemá smysl hledat smysl, je rozporná: nemohu užívat ve výpovědi hodnotu, jejíž existenci vzápětí popírám.

Ve snaze přiblížit se tomu, co míníme smyslem, zkusme se napřed ptát, co smysl evidentně nemá. Ani to zrovna lehké není, protože hledat musíme primárně v lidském světě (ten mimolidský představuje zvláštní otázku) a lidé jsou bytosti, které smysl nejen hledají, ale také jej tvoří, často bezděčně. Co nemá smysl, nazýváme často absurdním; ne ale vše, co se takovým zdá, je doopravdy nesmyslné. Když Voltaire veřejně protestoval proti zemětřesení v Lisabonu roku 1755, které vedlo k desetitisícům nevinných obětí, zdá se to z dnešního hlediska absurdní; ve své době to však byl pádný argument proti Leibnizově Theodicei, tedy výkladu světa jakožto nejlepšího ze všech možných, které mohl stvořit Bůh. Protest tak měl nejenom účel (vyvolat debatu), nejenom význam (oslovil mnoho osvícenských filosofů), ale i jistý dílčí smysl. Když naproti tomu před časem pražští studenti demonstrovali proti příliš dlouhé zimě, bylo to vědomě skutečně absurdní a sloužilo to zřejmě jenom jejich zábavě. Lidé si občas pohrávají s absurditou, snad aby se zbavili tíhy naléhavých otázek po smyslu.

Je bohužel dost příkladů, které ukazují nesmyslnost v méně hravé podobě. Mnozí z nás, alespoň nás starších, mají zkušenost s tíživou řadou zákazů a příkazů a různých absurdních procedur, jimiž se vyznačovaly zejména totalitní režimy. Ty měly v oněch pokřivených dobách jistě řadu na sebe navazujících účelů, měly svůj – bohužel neblahý – význam, ale zřejmě postrádaly smysl. Čtenář jistě najde ve své zkušenosti řadu dalších příkladů, třeba v posedlosti mnoha lidí zdánlivou účelností, s kterou hromadí bohatství či tituly a jiné znaky společenského významu, nebo v chování politiků, bažících po moci, kterou pak nedovedou využít pro prosazení smysluplných cílů. Co všechny ty a mnohé další příklady spojuje? Nabízím dva minimální znaky, které jsou komplementární a skrytě spolu souvisí: všechny se vyznačují vnitřními a vnějšími rozpory.

Ve směru dovnitř se nesmyslné postoje, vztahy a činnosti obvykle vyznačují zvláštní slepotou, s níž popírají samy sebe. Většinou jsou v zajetí slepé utilitarity, jejíž účely obíhají v kruhu nebo končí v prázdnu, aniž by vedly k žádoucímu výsledku. Jsou také často spjaty s ideologií, která je plná vzájemně se popírajících významů a nemá ke skutečnému prožívání téměř žádný vztah.

Ve směru navenek je tento komplex mechanické účelnosti a nepravých významů skoro vždy uzavřený v omezené lokalitě (čímž nemíním jen prostorové dimenze). A jako takový je v rozporu se širší zkušeností, s jejím přirozeným řádem. Aby jej byl člověk schopen spatřit právě jako nesmyslný, musí se z něho osvobodit, vystoupit z jeho lokality a povznést se nad něj, to znamená mimo sféru jeho působnosti. Nespatřím nesmysl, pokud jsem uvnitř nepravého řádu, který bytí přechodně ovládá.

Jsme schopni ze znaků, které vyznačují nesmyslnost, vyvodit znaky smyslu? Už myslitelé staré Indie věděli, že kladná výpověď o podstatných stránkách bytí nevyplyne prostě překlopením záporu – a zůstali raději u negativních vymezení. Také já zde nesmím být tak naivní, abych hledal podstatu smyslu prostým převratem znaků toho, co jej zřetelně nemá, jinak řečeno, co jím není jakožto jeho uskutečnění. Ostatně není jistá naivita vůbec v úsilí nalézt obecnou výpověď o tom, co smysl je, když toto pozitivní určení nám uniká v podstatě u všech relativně nižších hodnot? Zajisté je – ale to neznamená, že na tomto místě musím složit všechny myšlenkové zbraně: co jsem zde dříve prozkoumal, mi dává aspoň možnost načrtnout podmínky, za nichž je smysl možno nalézt, za nichž zkušenostně vyvstává.

Jeden z nálezů, uvedených shora, byl, že smysl nutně překračuje omezenou lokalitu. Zajisté existují smysluplné dílčí postoje, vztahy nebo činnosti, nicméně vždycky mají smysl jako zárodek či součást širšího smyslu: podobně jako dílčí pravda, kterou jsem nalezl, je pravdou jenom potud, pokud v její intenci je vpojení do obecného poznání; podobně jako dobro, kterého jsem schopen, není jen dobro pro jednoho, ale aspoň v úmyslu je v souladu s představou dobra pro všechny; podobně jako krása, kterou nalézám, nejenom není popřením jiných uskutečnění krásy, ale posílením bohatosti této hodnoty: tak také vše, co má v mé zkušenosti doopravdy smysl, v zárodku osmysluje celou zkušenost – a to nejen mou, ale i tu, již sdílím s ostatními.

Smysl je tedy hodnota, která sjednocuje v jejich odlišnosti dílčí hodnoty a tím i celou zkušenost. A mohu současně říct, že zkušenost i prohlubuje a utvrzuje. Na rozdíl od účelu nebo významu, smysl nic nepopírá, nezatlačuje: smysl naopak potvrzuje významy i účely, pokud jsou právě smysluplné: ty sebou zhodnocuje, stejně jako jsoucna, jež je umožňují nebo nesou. Není však s nimi totožný: je nad nimi, jako závažnější, hlubší výměr, který poukazuje za ně, k širšímu horizontu zkušenosti a jeho jednotě.

Jak jsem o něco dříve napověděl, k hledání a případnému nalezení smyslu je třeba povznést se nad lokalitu úzkých zájmů, slepých účelů a omezených ideologií. To nutně znamená vydobýt na svém okolí, především ale na sobě jistou duchovní svobodu. Je třeba říci velmi zřetelně, že smysl, nalezený v dogmatu, v nějakém slepém podřízení té či oné moci či skupinovým hnutím nebo rituálům je jenom zdáním smyslu, ne-li už jeho přímým popřením. Člověka může uklidnit, když se něčemu slepě poddá – zbaví se pochybností, nepříjemných otázek, obav z možného neúspěchu, které vždy přináší svoboda; ale klec, do níž se člověk dobrovolně uzavřel, nemůže být autentickým smyslem.

Ano, smysl o kterém zde mluvím, není něco snadného a také netvrdím, že jej snad vlastním: jednak smysl živé zkušenosti není nikdy provždy dán, ale musí se vlastně stále hledat a hledáním dotvářet; jednak ze shora řečeného plyne, že skutečný smysl zkušenosti tu nemůže být jenom pro mne: i když musí kotvit v hloubce mého subjektu, i když musí mít každý nezastupitelně především vlastní smysl svého prožívání, který mu nikdo jiný nemůže dát, je jeho podstatným rozměrem vždy sdílení, podobně jako nutně sdílím hodnoty, jež v sobě smysl sdružuje.

Zatímco účel mohu stanovit a realizovat pomocí jsoucen, která jsou tu k dispozici, zatímco význam mohu vytvořit v široké síti sdílených a sdělovaných kontextů, smysl musím najít nebo spíš stále nacházet v celé své zkušenosti. Proto si mnozí, kteří v jeho existenci vůbec věří, myslí, že je smysl dán – a na nás je, abychom k němu našli cestu. Musím říct otevřeně, že podobně jako u duchovních hodnot, které v sobě sdružuje, na žádné transcendentní založení smyslu nevěřím. Je to prostě příliš snadné, nemluvě o tom, že se za takovým pojetím obvykle skrývá nějaká dogmatická víra nebo ideologie. Pokud říkám, že smysl musím najít, nemíním tím, že v jeho hledání nemá význam tvorba – právě naopak, je to právě tvůrčí přístup, odvaha vztáhnout se k nejzazším krajům pomezí své zkušenosti, které zřejmě vedou k jeho nalézání. Jde jenom o to, že jej patrně nelze poskládat z postupně posbíraných částí: tak jako všechny vyšší hodnoty, jež v sobě sdružuje, smysl povstává jako jednota zkušenosti a pokud říkám, že jej člověk najde, měl bych snad spíše říci, že se člověk najde v něm (tak jako třeba o umělci říkáme, že se našel ve svém stylu).

Tak si to aspoň představuji a dovozuji ze své zkušenosti postojů a jsoucen, které mne vedly k naději, že smysl najdu. Musím však připustit, že v mé osobní zkušenosti se tak doposud plně nestalo – to, co mi bylo dáno, byl vždy spíš dílčí smysl, jakási jeho provizorní podoba, která povzbudila mou naději a vůli k jeho hledání. Ano, určitý smysl existenci dává, když člověk miluje; když má nějaké děti a pomáhá jim dospívat; když se realizuje tvůrčí prací v nějakém oboru, o němž věří, že má smysl; když pomáhá lidem, kteří to potřebují; když nějak přispívá ke zdraví společnosti resp. její kultury. To vše jsou důležité složky smyslu, které však mají většinou časově omezenou povahu a jsou spíš dílčí.

Že jsem na sklonku svých let dosud smysl vlastní existence plně nenašel, však neznamená, že jsem se na cestě k němu ničemu nenaučil: vím dnes více než dříve, že mi nikdo jiný – ať už bytost reálná či transcendentní – smysl nemůže věnovat, že k němu mohu dospět jenom vlastní opravdovostí; že přitom smysl, který se mi prozatím jen blíží a zas uniká, nemohu najít v samotě, v nějakém úkrytu před vnějším světem a blízkými lidmi v něm.

 

  1. Závěr

 

Jsem na konci tohoto náčrtu, v němž jsem se pokusil rozlišit pojmy a hodnotové kategorie, které lidé často směšují, když přemýšlejí o smyslu své existence, případně veškerého bytí. Proberu nyní ještě stručně tuto rozlišenou trojici právě z tohoto hlediska.

Chápání existence z hlediska účelu (případně úkolu, což je v podstatě totéž) může být biologické, společenské nebo náboženské. Z hlediska biologického je mým účelem jako jedince jen příspěvek ke kolektivnímu udržení a vývoji druhu: mým úkolem je zplodit potomstvo (nebo pomoct v plození jiným), aby druh mohl pokračovat; udržet se při aktivním životě dost dlouho, aby s mou pomocí mé či cizí potomstvo mohlo dospět za příhodných podmínek; a pak zemřít, abych udělal místo dalším generacím a umožnil tak vývoj druhu. Nemohu upřít značnou závažnost tomuto účelu, sotva jej ale mohu dosadit do role smyslu: život druhu a život vůbec je tu samoúčelný, čímž celé pojetí trochu postrádá logiku; kromě toho přisuzuje mně naprosto anonymní roli biologického jedince, v podstatě nositele genů, což mě bytostně neuspokojuje. Hledisko společenské, jak je prosazují hlavně socialistické a podobné ideologie, je v tomto ohledu docela obdobné, jen místo druhu dosazuje společnost: mým úkolem či účelem je přispívat k rozkvětu společnosti, jejíž účel je už a priori dán a zkoumán tedy není. Tak jako v biologii, i tady je mi přisouzena jistá funkce, jejíž dílčí nároky mohu jen schválit, ale jako celek sotva vystihuje existenci vědomého jedince. Hledisko náboženské, jak je nabízejí hlavní religie, stanoví myslím jako úkol jedince svým mravným a svému bohu oddaným životem dosáhnout spásy, která u většiny religií má přijít po smrti. Ačkoliv mravní apel mohu opět jenom schválit, toto hledisko je mi vzdálené.

Chápání existence z hlediska významu není příliš rozšířené, zaslouží si nicméně alespoň několik slov. Přisuzuje člověku roli svědka vesmíru, který svým uvědoměním případně pochopením vlastně odděluje bytí od nicoty a dodává mu tímto významu. Méně náročné verze dávají uvědomění význam jakéhosi zrcadla přírody případně lidské společnosti. Myslím, že toto pojetí je hodno promýšlení, ale ani to mi k smyslu nestačí. Chybí mi na něm aktivnější podíl člověka a také odpovědnost za svět, alespoň ten lidský.

Zbývá nám tedy úvaha o autentickém smyslu existence. Ano, jeho hledání je v dnešní době ztíženo: jednak tím, že nikdy v dějinách nebylo tak snadné existenci materiálně uhájit, alespoň v naší kultuře, čímž zdánlivě ztrácí svou hodnotu; jednak tou nepřehlednou mnohostí a nivelizací moderní společnosti, v níž se jedinec snadno ztrácí: je nás v rostoucích aglomeracích čím dál tím víc a tlak lidského množství, který kdysi zažehl kulturu, ji nyní dusí; dělba práce, která kdysi zrodila nové dovednosti a účinné technologie jako základ dnešního bohatství, dospěla do fáze, kdy veliká většina z nás je zaměstnána činnostmi, jejichž účel natož pak smysl nedohlíží. Lze vůbec uvažovat o smyslu v dobách, kdy se mne téměř celá kultura svody laciných zábav a samoúčelného konzumu snaží odvést od vážných otázek mé existence? Má odpověď je, že nejenom lze, ale že je to víc než jindy zapotřebí. Lidstvo je na předělu, na jakém až dosud nebylo: nikdy předtím nevládlo takovou titanickou mocí, schopnou úplně změnit, ale také zničit svět i sebe sama; nikdy až dosud nevědělo tolik o světě a o sobě – a přitom smysl toho všeho jako by se vytrácel.

Je třeba přemýšlet o smyslu překotného růstu často samoúčelných výrob a jimi provokované nutkavé spotřeby; o smyslu nyní panující kultury, která zřetelně ztrácí obsah; o smyslu politických her, které nahrazují odpovědnou volbu našich představitelů a jejich správu věcí veřejných; vůbec o roli lidstva v tomto světě, kterému hrozí přinejmenším vážná proměna, ohlašovaná hynutím značného množství jiných druhů – to proto, abychom našli alternativy, které by smysl do našeho světa vrátily.

To ale všechno musí začít u hledání smyslu jedinečné existence člověka. Musím čtenáře zklamat, pokud očekává, že mu řeknu, co ten autentický smysl je. I kdybych měl nějaké slovní vyjádření v zásobě, bylo by sotva autentické. Jak plyne z logiky celé mé úvahy, smysl nemůže být nějaká formule, byť sebelépe promyšlená. Smysl je hodnotový tvar, jehož nabývá celek živé zkušenosti. Musí jej najít každý sám a za sebe ve svém prožívání, postojích a činech, jakožto nejvyšší a přitom lidskou hodnotu, která mu v sobě scelí všechny důležité další hodnoty a smíří jeho konečné a omezené bytí s bytím obecným a nakonec i s nebytím. Je možné, že jej – jako dosud já – v nějaké definitivní a čisté formě nenajde, jakkoliv jeho nárok po celý svůj život tuší. Ale i jeho opravdové hledání je první dotek smyslu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *