Mimo dobro a zlo, autor : Jaroslav Kříž

Mimo dobro a zlo

 

Známe ten mýtus všichni: Adam a Eva okusili plodu stromu, který jim jako jediný v celém ráji byl Hospodinem zapovězen. Svedl je k tomu had, nejprve Evu, která oblomila vůli Adama. První lidé tím projevili svou svobodnou vůli, která byla součástí jejich stvoření, ale současně i svoji neposlušnost, za niž byli z ráje vyhnáni, odsouzeni k smrtelnosti a tíze dědičného hříchu, který pak přecházel na všechno jejich potomstvo.

Podle tradičních překladů původního hebrejského textu ten strom nebo spíše jeho plody dával poznání dobrého a zlého. Někteří moderní lingvisté nás sice přesvědčují, že jde o chybný překlad: prý starý hebrejský výraz dobré a zlé znamenal ve skutečnosti úhrn všeho. To by dávalo větší smysl ujištění hada, že když budou Adam s Evou plody stromu jíst, stanou se rovnými Bohu; to by zas vysvětlilo jejich vyhnání.

Jsou ovšem, jako vždycky, ještě jiné výklady – například ten psychoanalytický, který poukazuje na to, že se první lidé po ochutnání plodu začali stydět za svou nahotu, což prý odhaluje tabu sexuality. I na tom může hodně být, ale já se tady tímto směrem nevydám. Ať už byl původní význam jakýkoliv, důležité jako u každého mýtu myslím je, jak si jej lidé po věky vykládali – a tím se dostáváme zpátky k dobrému a zlému. Když pomineme jejich neposlušnost, kterou ovšem Hospodin nikdy nepromíjel, čím se provinili, když tu polaritu dobra a zla poznali?

Dalo by se jistě říct, že tím ztratili svou nevinnost, ale zato se jim objevila možnost volby. Co může být míněno tou nevinností? Vezměme třeba lva. V ráji dle mýtu uléhal lev vedle beránka, ale v tom skutečném světě, do nějž byli Adam s Evou vyhnáni, by lev beránka jistě zakousnul a sežral, pokud by měl hlad. Neřekneme proto, že je zlý: řídí se jen instinkty, s kterými se zrodil a které pevně určují jeho chování. Dokonce ani to, když žere cizí malá lvíčata, aby tím rodu vnutil svoje geny, není přísně vzato žádné zlo, ale jen jeden z drsných mechanismů přirozené selekce – podobný, jako boje samců o nadvládu nad smečkou. Dobro a zlo má smysluplný obsah jenom tam, kde existuje svobodná vůle – a tu jistě nemá zvíře, které ovládají instinkty. Tak si to aspoň představujeme na základě pozorování, ale také paradigmatu, dle něhož v přírodě je všechno moudře stvořeno (dle náboženské víry), nebo probíhá rozumně (podle Hegela) nebo konečně účelně (podle darwinismu).

Silnější žere slabšího, tak to v přírodě chodí přinejmenším mezi druhy. Není to sice pěkný pohled pro ty útlocitné z nás, ale ekologicky zaměřený zoolog nás ujistí, že se tím udržuje přirozená rovnováha: když vyhubíme třeba šelmy, bezbrannější druhy (které si udržují existenci větší schopností množení) se přemnoží a tím se zahájí kaskáda dějů, které mohou mít katastrofické důsledky, dokud se znovu neobnoví rovnováha. Přísně řečeno, jde vlastně jen o populární mýtus, ale to je zase jiná otázka, která vede daleko od našeho tématu. Je načase se vrátit.

Co je vlastně to dobro a zlo? Před lety jsem vyslovil hypotézu, že trojice vyšších hodnot, které někdy nazýváme duchovními, tedy pravda, dobro a krása, vznikla sekularizací hodnoty posvátného, kterou starověcí lidé samozřejmě vyznávali. Ta diferenciace na tři různé hodnoty patrně vznikla jejím prolnutím s požadavky praktického života, nicméně ještě dlouho v historii byla spjata s posvátným: pravda dlouho byla totéž, co pravá víra; dobro bylo, co víra přikazovala; krásné bylo, co zdobilo či jinak vyznačovalo posvátné předměty a rituály. Časem si ovšem lidské komunity vytvořily religie, jejichž Zákon shrnoval i různé praktické poznatky, takže – kromě výkladu světa a lidské role v něm – obsahoval i zásady (obvykle formou příkazů a zákazů) chování jedince i společnosti, které je měly chránit před nejhoršími chybami a které dobro a zlo zhruba vyměřovaly.

Některé lidské komunity, jako třeba starověcí židé, nebo mnohem později muslimové, si z původních jednoduchých zásad vytvořily složité kodexy chování, které řídily (a pro některé dodnes řídí) téměř každý lidský krok a ze života činí téměř rituál. Řídit se těmi zásadami, dělat to, co bylo přikázáno, a vystříhat se toho zakázaného bylo dobré; opak byl zlem. Jenomže tak prosté to v životě přece jen není, jak i v oněch komunitách dokazují tragedie mnoha dobrých, ale svobodnějších lidí, odsouzených svým okolím.

Podobně, jako v sekulárním světě ctíme psané právo, kodifikované zákony, ale přitom má myslím každý z nás v sobě jistý cit pro právo přirozené, které někdy s těmi zákony může být i ve sporu, tak také každý z nás má jistý cit pro přirozené dobro resp. zlo, které může být ve sporu s nějakou obecně přijímanou zásadou. Jistě, často je můžeme cítit krajně subjektivně a za dobrého považovat toho, kdo se na nás usmívá, lichotí nám, poskytuje různé příjemnosti a tak podobně – a zlý je ten, kdo činí všechno naopak: je nevlídný, často nás kritizuje, brání každé libosti a případně nám ubližuje. To je ovšem dětské pojetí, které nás ale zhusta trochu ovlivňuje také později. Nicméně když jsme dospělí a nejsme nějak povahově pokřivení ať geneticky nebo dětskými zážitky a vlivy, máme myslím všichni v sobě jakýsi prazákladní cit pro dobro a zlo. Nepůjdu tak daleko, abych jej nazval přímo instinktem, protože ty jsou u člověka slabé a jsou vyhrazeny hlavně sebezachování a do určité míry také zachování rodu, tedy sexualitě a pro mnohé z nás, i když zdaleka ne všechny, péči o potomstvo. Cit pro dobro případně spravedlnost – to znamená jaksi automaticky i odpor ke zlu a nespravedlivé svévoli – možná není doslova vrozený, ale máme k němu asi vrozenou dispozici, podobnou, jako schopnost naučit se svůj mateřský jazyk. Učíme se tomu citu už od dětských let v interakci s ostatními dětmi a některými dospělými. Je ovlivněn výchovou, různými vlivy v našem okolí, později výraznými příklady a celou kulturou.

Pokud říkám, že ten cit pro dobro a zlo někde v hloubce skoro všichni máme, netvrdím tím zdaleka, že se jím vždy nutně řídíme, ať v našich vlastních činech nebo v postojích k chování těch druhých. Naopak, lidská povaha je složitá, ovlivňují ji nejrůznější emoce a afekty, které ten přirozený cit mohou snadno zastřít. Kromě toho člověk v něm cítí spíše onu polaritu, napětí mezi oběma póly, méně spolehlivě jejich konkretizaci v určitém chování. Dobro – a v jiné modalitě spravedlnost – jako vysoká hodnota, která má na člověka imperativní nárok, to není nějak samozřejmě dáno každému, k tomu musí člověk teprve dorůst a nikdy si není tak zcela jistý, že je té hodnotě práv.

Máme tu tedy jako by tři druhy dobra (a jeho opozice, zla), jedno kodifikované příkazy a zákazy, druhé přirozeně cítěné a třetí jako vysoká hodnota, vznášející na nás duchovní nárok. Vraťme se napřed k prvému. Přísně vzato, není to vlastně ani tolik dobro chování, ale jeho správnost, kterou vyžadují kodifikovaná pravidla. Ta mohou postihovat nejen lidské vztahy, ale i praktické, třeba hygienické zřetele, mohou vyjadřovat potřeby společnosti, lidského soužití, dělby práce, vztahy k majetku, moci ve společnosti a tak podobně. Postupně vzniknou nepsané i psané zákony, kterým se lidé budou s různou ochotou podřizovat, ale především se v mnoha generacích ustálí soustava psaných i nepsaných pravidel každodenního života, které dohromady nazýváme mravy, mravností nebo dnes zdomácnělým cizím slovem – morálkou.

V dnešní permisivní společnosti, v níž mnoho mravních příkazů a zákazů už buďto zcela odpadlo nebo ztratilo svou sílu, případně nabylo spíš estetický, nežli mravní charakter, si už těžko dovedeme představit, jak podrobné a imperativní byly ty mravní zásady v řadě starověkých společností. Protože pocházely z textů, které byly posvátné, nebo z nich byly často vyvozeny muži, kterým byl propůjčen status nezpochybnitelných vykladačů nebo přímo proroků, získaly povahu jakýchsi článků víry a jejich imperativ měl často sílu božského příkazu. Jejich porušení proto vedlo k obecnému zavržení nebo dosti často ke krutému trestu.

Tak například v Palestině a jejímu okolí žila společnost starozákonních židů, jejíž morálka byla spoutána nesčetnými pravidly, která určovala nejen rytmus chování každého dne v týdnu, nejen přípustný způsob obživy, ale třeba i postup přípravy jídla či volbu nádobí. Nejsem dnes schopen říct, jak účelná ta hustá síť zásad byla, ale zdá se mi nepochybné, že se z toho tuhého řádu nenápadně vytratila hodnota, která morálce dodává víc, než pouhou účelnost nebo zvykovou správnost – a sice dobro. A proto je i pro mne velkým, přímo dějinným převratem tehdejší vystoupení Ježíše. Věřící křesťan mi snad odpustí, když tady o něm budu mluvit jako o člověku, jenž v sobě našel velkou myšlenku, kterou neváhal šířit mezi lidmi, i když tušil, že tím riskuje všechno včetně svého života.

Nebudu zde zkoumat historickou přesnost ani dobu vzniku příběhů, které v kanonické formě známe jako evangelia. O tom jsou jistě četné spory, které mohou být zajímavé z jiných hledisek. Pro to, oč mi tu jde, je důležité, že se v historicky krátké době z maličké Palestiny do celé římské říše rozšířilo učení, jehož zásady se sbíhají k jediné postavě, kterou byl Ježíš. Ta pro mne tady bude zosobněním myšlenky, která podle mne neztratila nic na svojí váze přes tragická bloudění lidstva v následujících dobách – totiž že všechna lidská morálka má smysl jen, pokud v ní je živá idea dobra. To dobro může být i nadosobní, obecné, pak je snad bližší spravedlnosti; ale pokud se mu člověk oddá osobně, pak cit i vztah, který je vyjadřuje a zároveň uskutečňuje, je nepochybně láska. V tom snad v nejvyšší stručnosti spočívá Ježíšovo poselství, které přineslo tak veliký převrat. Nikterak nepopírá víru předků lidí, kterým kázal; nevyvrací její zásady, pravidla a rituály: jen říká, že to vše má smysl jen, pokud budou jeden druhého milovat. V jazyce jejich víry to zní tak, že nejlépe budou sloužit svému Bohu, když najdou opravdovou lásku k bližnímu.

Bližní (používám úmyslně historický výraz), to ale nebyl jen příslušník téhož klanu nebo vyvoleného národa, jak byli židé zvyklí, ale v podstatě kdokoliv, prostě člověk, ať už pocházel odkudkoliv, náležel k jakémukoliv etniku či víře. Tento universalismus byl zcela převratný, byl základem nového humanismu a myslím také jedním z důvodů, proč křesťanství přes prvotní krutý odpor v římské říši zvítězilo a nakonec ji zcela ovládlo. Je také historický fakt, že jakkoliv ta římská říše nakonec padla, rozvrácena vnitřním úpadkem a neschopná se bránit kmenům, které předtím zčásti kolonizovala, křesťanství nezaniklo s ní, ale postupně se rozšířilo celou Evropou a stalo se základem nové kultury resp. civilizace. Součástí této kultury byla též morálka, v které se jistě projevily starořecké nebo římské vlivy, ale základ byl především křesťanský.

Nuže, tato morálka byla, jak už jsme řekli, založena na dobru a lásce k bližnímu. Znamenala tedy zcela samozřejmě také soucit se slabšími a trpícími a účinnou pomoc jim i za cenu ohrožení vlastních zájmů. Ale evangelické učení žádalo ještě mnohem víc: na rozdíl od většiny typů morálky, které se v různých kulturách ustálily dříve nebo později, velelo milovat i nepřítele a na zlo odpovídat dobrem. Tento požadavek se jeví jako extrémní a z běžného pohledu až nepochopitelný, i když se objevil i v hinduismu a v trochu jiné podobě i v buddhismu. Cožpak se nejeví jako logický příkaz zlo všemi prostředky potírat, chceme-li, aby vítězilo dobro? Inu, moudrý člověk ví, že jakmile začneme se zlem bojovat, riskujeme, že nás stáhne na svou úroveň a budeme se dopouštět zlých činů, byť formálně ve jménu dobra. Alternativa, kterou nabízí původní křesťanství, je nejen odmítnutí násilného odporu, ale doslova láskyplné vydání se zlovůli i za cenu krajní oběti, jejíž vrcholný příklad dal sám Ježíš.

Tento příklad měl své následovníky a není vyloučeno, že právě ta jejich neuvěřitelná připravenost k oběti byla jedním z dalších faktorů postupného rozšíření křesťanské víry po celé římské říši a jejího znovu-vzkříšení po temných staletích, plných násilí a zmatků. Nicméně odvážím se říct, že požadavek všeobjímající lásky a připravenosti i ke krajní oběti byl snad příliš extrémní, pokud se vztahoval na běžného člověka, a že právě zde můžeme vidět jeden z kořenů pozdějších pokrytectví, ba přímo zlovolného překroucení ušlechtilých zásad, hlásaných v evangeliích.

To je problém všech morálních systémů: pokud na člověku žádají málo, jen trochu praktického rozumu, nevzbudí žádné nadšení a téměř nikdo je pak neobhajuje; pokud naopak hlásají vysoký ideál a kladou na člověka neúměrné požadavky, získají sice fanatické zastánce, ale jejich myšlenky se skoro vždycky zvrhnou, až případně do svého opaku. To zajisté nebyl případ jen křesťanství, je to skoro spíš pravidlem než výjimkou, jak učí historie; ale v jeho případě je to nějak zvlášť citelné, snad proto, že jisté křesťanské kořeny má každý z nás, ať už tu explicitní víru máme nebo ne.

Je až téměř neuvěřitelné, kolik násilí, krutosti a zvůle bylo za staletí spácháno ve jménu víry, jejíž hlavní zásadou je mírnost, dobro, láska k bližnímu. Záminkou k tomu byly často drobné odlišnosti ve výkladu svatých textů, v liturgii nebo v pojetí církevní hierarchie. Jistě, za těmi srážkami často byly skryty mocenské zájmy nebo někdy obyčejná chamtivost, ale ty sotva mohly vysvětlit míru jejich zuřivosti a nenávist, která se skrývala za okázalou láskou. Máme říct, že každý cit má ve stínu svůj opak a že láska, je-li frustrována, vede k nenávisti? Není to tak přece vždy – a kromě toho, Ježíš přece kázal vyšší, nezištnou lásku, která byla bezpodmínečná.

Je ale spravedlivé říct, že přes všechny dnes až nepochopitelné excesy, jichž se mnozí křesťané jako by ve jménu své víry dopouštěli, křesťanství přineslo nejméně stejně dobra. Bylo to právě ono, které západní lidstvo vyvedlo z těch dob temné divokosti 7. a 8. století, kdy sehnat jídlo, mít základní ošacení a vůbec přežít bylo téměř maximum, co běžný člověk mohl očekávat. Křesťanské kláštery v těch a následujících dobách uchovaly nejen zbytky vyšší kultury, ale i třeba zemědělské dovednosti, sadařství, pěstování včel. Postupně kolem sebe shromáždily lidská sídliště a jejich řeholníci učili lidi žít ve spořádaném míru. V 9. století byly zakládány první špitály, které poskytovaly útulek a péči nejen nemocným, ale i jinak potřebným a slabým. Postupně se stále více rozvíjela charita čili dobročinnost – ne vždy z hlubokého přesvědčení, ale někdy ze špatného svědomí: ti bohatší byli vedeni k víře, že své hříchy mohou aspoň dílem odčinit pomocí slabým nebo nemocným.

Je dobro i to, co činím jen proto, že se bojím trestu za své hříchy? Přísní reformátoři církve si to rozhodně nemysleli a tak s reformací upadala charita; v řadě zemí byly rozehnány kláštery, někdy z přesvědčení, někdy z touhy po bohatství, které nashromáždily – a s nimi mizela i dobročinnost, kterou provozovaly. I nejčistší postoje mohou mít špatné důsledky – natož pak ty, jejichž motivy jsou smíšené, jak se u nás lidí děje většinou.

Nicméně ve všech dobách byli lidé, kteří konali dobré skutky z čistého přesvědčení nebo z přirozené potřeby – a naproti tomu, tak říkajíc na druhém pólu, lidé k dobru lhostejní, sledující jen své různé zájmy, případně lidé vysloveně zlí, buď otevřeně, nebo spíše skrytě. Většina společnosti byla někde mezi těmito póly: dodržovala zásady obecné morálky, jak je to učil katechismus nebo řád, na nějž dohlíželi jejich duchovní pastýři – pořádek, upevňovaný vírou, ale také, snad ještě víc, veřejným míněním. To bylo s to uplatňovat úplnou tyranii, které se zvláště v puritánských komunitách lidé báli možná ještě víc, než věčného zatracení nebo pekelného trestu za své hříchy. A přesto lidé dosti často hřešili, drobně nebo i vážněji, někdy vedeni silnou vášní, někdy prostě z neschopnosti odolat svodu nějaké libosti. Své hříchy – jakkoliv se z nich mohli vyznat, pokud byli katolíky, a dosáhnout za jistou cenu rozhřešení – dost často skrývali před svými kněžími, před společností, před sebou. Neznám žádnou dobu civilizace, v níž by neexistovalo pokrytectví.

Když se to pokusím shrnout, tedy po celý křesťanský středověk a část novověku žít morálně zas pro značnou část společnosti znamenalo žít správně, tedy přísně dodržovat pravidla, stanovená příslušným výkladem víry. Samozřejmě to především značilo ctít Boha a vykonávat církví stanovené obřady. Pak to znamenalo dodržovat přikázání, jednak ta původní starozákonní, jednak stanovená církevními koncily. Porušit příkaz nebo zákaz znamenalo hřích, za nějž člověka čekal neodvratný trest – pokud ne už zde na Zemi, pak tedy zcela jistě na věčnosti. Ty nejtěžší – kromě vzpoury proti Bohu, modloslužebnictví, různých herezí a domnělého nebo skutečného čarodějnictví – byly spojeny se slabostmi těla: pohlaví bylo něco spíše nečistého, nebo mlčky, neochotně tolerovaného, ovšem jen pokud byla jeho funkce posvěcena církví. Ano, vražda člověka byl jeden ze smrtelných hříchů, ale s nesčetnými výjimkami. Bylo nejen přípustné, ale i Bohu milé, vraždit na křížových výpravách pohany, v Evropě v několika vlnách židy, pak různé heretiky a později i příslušníky mírně jiných církví nebo konfesí – tak se to aspoň mnohým v jejich fanatismu jevilo. Ale nejen to: sami papežové vedli po dvě stě let krvavé války k upevnění vlastní moci, při nichž se ovšem také hojně vraždilo. To všechno krajní násilí se dělo údajně ve jménu víry, jejíž hlavní zásadou byla mírnost a láska k bližnímu. Co je to proti jatkám, která pořádala další staletí? Ano, k tomu se jistě dostanu.

Když nastoupilo osvícenství, hleděli jeho proponenti na vášnivé spory minulosti s převahou. Ani náboženství, promíšené s pověrami, ba ani přirozený cit pro dobro a odpor proti zlu nemohly být zřejmě spolehlivým kompasem, kterým se měla řídit morálka. Nebyli v tom zcela jednotní, třeba takový J. J. Rousseau věřil v přirozené dobré síly v člověku a navrhoval třeba ve svém Emilovi nechat lidské mládě vyrůstat pokud možná bez výchovy, jen pod vlivy přírody a jeho vlastních přirozených sklonů. Takové naivitě jiní nepropadli, hlásali naopak jako spolehlivého vůdce sílu rozumu. Člověk je – tak se jim aspoň zdálo – racionální bytost, tedy co jiného, než rozum by ho mělo v jeho jednání vést? Rozum v jejich pojetí neměl žádné hranice, byl schopen odkrývat všechna tajemství přírody, lidské povahy i soužití ve společnosti, měl tedy sílu v obecnosti poznat nejen, co je účelné, ale i co je dobré pro všechny. Někteří z naivnějších osvícenců došli až k jakémusi zbožnění rozumu: v některých zednářských ložích, ale také v komunitách, ze kterých později vzešla Francouzská revoluce, se budovaly – doslova či symbolicky – dokonce chrámy rozumu. Jiní snad byli věcnější, ale v sílu rozumu věřili všichni. Jenom tak mohl například Kant vyslovit svůj kategorický imperativ, který měl být středobodem vší morálky a který hlásal, že každý můj čin se musí řídit zásadou, která podle mého přesvědčení musí být zákonem pro všechny. Nemíní se tím, jak by si snad někdo mohl myslet, nějaký diktát ostatním, ale spíš omezení sebe sama: co dělat smím a mám, je jenom to, co by dle mého rozumného přesvědčení měli a směli dělat všichni ostatní.

Tento – jistě ušlechtile míněný – přístup vyvolává řadu otázek, které jsem podrobně rozebral jinde. Zkusme je jenom stručně nastínit. Především – víme jistě, že lidé jsou plně racionální bytosti? Máme přece nejen z historie řadu dokladů o tom, že se ať jako jednotlivci nebo v komunitě často chovali zcela iracionálně (některé příklady jsem ostatně popsal i zde); ale nemusíme ani nahlížet do historie: když kdokoliv z nás kriticky posoudí vlastní zkušenost, bude muset upřímně připustit, že se sám vždy nechoval (a nejspíš nechová) tak zcela rozumně – někdy o tom ví, ale neumí vzdorovat emoci nebo prostě chtění, někdy však také jeho rozum nestačí na to, aby se v složité či stresující situaci uměl pohotově rozhodnout. To je však jenom jedna stránka problému: druhou je nesnadná otázka, zda rozum přináší vždy dobro.

Tuto otázku jsem také trochu řešil jinde. Přiznal jsem, že to je trochu otázka jazyka (nejen dobro, ale i rozum člověk může chápat různě), ale pokud připustíme hodnotovou gradaci pojmů intelekt, rozum, moudrost, mnohé se tím okamžitě objasní: intelekt člověku umožňuje rozpoznat rozhodující faktory nějaké nové situace a najít její řešení; rozum má schopnost vidět situace v širších souvislostech, předvídat dopad jejich dílčích řešení a najít, pokud to jen lze, takové jejich vzorce, které nemají v sobě vážné rozpory a nevedou tak k lidským katastrofám; moudrost se jistě opírá o rozum (a tedy i o intelekt), ale přidává k nim váhu zkušenosti a cit pro budoucnost – ale hlavně, v hodnotovém pohledu, pokud intelekt zajímá především efektivita a tedy výkon, rozum sleduje hlavně účelnost, moudrost nad veškerým výkonem a účelností hledá dobro – nikoliv dobro pouze pro někoho, nějakou úzkou komunitu nebo nějak vyvolený národ, ale dobro v nejobecnější a čisté podobě.

Věci však málokdy jsou jednoduché. Pro ty největší z osvícenců rozum s dobrem nejen nebyl v rozporu, ale viděli je jako téměř totožné: rozum přinášel dobro tím, že temné kouty duše prosvětloval poznáním a vyháněl tím různé pověry, předsudečné postoje, také ovšem temné vášně a neřesti. Dobro tohoto rozumu nebylo jen teoretické: bylo zrušeno nevolnictví a byla přinejmenším zaseta myšlenka lidské rovnosti; stavěly se zas nemocnice a útulky pro nejchudší; otevíraly se školy k povznesení lidu. Nebylo ovšem vše tak ideální ani všichni mocní nebyli doopravdy osvícení: často si vznešená šlechta hrála na prosté pastýře, přibližovala se tím přírodě a žvatlala o novém humanismu, zatímco prostý lid, sužovaný bídou a někdy i krutým hladem, trpěl nepovšimnut ve stínu. Proto právě ve Francii, kde vzniklo tolik nových ušlechtilých myšlenek, ale Starý režim byl k lidu lhostejný, téměř nezbytně došlo nakonec k výbuchu. Víme všichni, jak to dopadlo: rovnost, svornost, bratrství, ta hesla, která vystavil Rozum s dobrými úmysly, se zhroutila v tragické frašce – místo rovnosti korunovace Napoleona, místo svornosti zuřivé boje mezi revolucionáři a místo bratrství krvavá lázeň teroru. Byla to všechno chyba Rozumu? Jistě ne doslova a úplně, tak jako běsnění náboženských fanatiků nebylo doslova chybou původních křesťanských myšlenek: spíše zas velké, ušlechtilé ideje měly sklon ignorovat lidské slabosti, sklon k různým vášním, bažení po moci a po majetku, případně lidskou agresivitu, závist a zlobu. A také lidskou hloupost, na tu nezapomínejme. Je až tragicky snadné, pohnout nevědomý dav, aby uvěřil polopravdám nebo přímo lžím, pokud jsou takové, jaké chce slyšet – a aby se pod jejich vlivem změnil v ničivý živel beze špetky rozumu, natož pak soucitu či dobra.

Máme tedy vzdát všechny mravní ideály jen proto, že je různé historické excesy tak často popírají? Krvavá lázeň, kterou Evropě uchystala ctižádost Napoleona a jeho stoupenců, jistě nepovstala z rozumu, tím méně z nějaké ideje dobra nebo spravedlnosti. Ta doba si žádala jiné hodnoty, například odvahu a chrabrost, také věrnost nebo čest – vesměs hodnoty kladné, jsou-li uplatněny s dobrým nebo alespoň rozumným cílem, ale potenciálně zničující, pokud je vede slepá ctižádost. Napoleon byl veden právě jí – neměl ani omluvu fanatismu nějaké víry ve své poslání, hnala ho v podstatě jen vůle k moci nad Evropou, snad i nad světem. Bohužel vždycky je dost lidí, kterým imponuje bezohledná síla, zvláště je-li úspěšná; bohužel mnohem víc je těch, kterým ta síla přinese smrt či alespoň zničené životy.

Krvavé revoluce nebo války jsou katastrofy, ve kterých téměř končí všechna morálka a zbývá jenom primitivní snaha přežít, ať osobně nebo se svými blízkými. Co se však příliš často neříká, je okolnost, že morálka i po skončení bojů zůstává poškozena nejenom pro jednu generaci, ale i dlouho poté, v určitém smyslu napořád: jakmile jednou překročíme jistou hranici, můžeme být jisti, že ji budou překračovat také naši potomci. Někdo mi právem namítne, že vražedné boje tady byly s lidmi od úsvitu dějin. To je bohužel pravda, stejně jako fakt, že navzdory všem příkazům a zákazům většiny velkých náboženství nebo morálních kodexů byli vítězové oněch bojů všeobecně ctěni, přesto že měli na svědomí mnoho lidských životů. Snad se dá ale říct, že většinou ty boje probíhaly někde ve vzdálených zemích, byly věcí profesionálních bojovníků a nebyly – aspoň v kulturní Evropě – formou národního života. I proti tomu tvrzení lze patrně vznést řadu protipříkladů, nicméně snad mi bude dovoleno aspoň tvrdit, že na těch napoleonských válkách – v jejich rozsahu, počtu obětí v jednotlivých bitvách, také v účinku na obyvatelstvo – bylo něco obludného. Spolu s předchozí revolucí poznamenaly obecné myšlení a tím přispěly k pozdějším katastrofám, o nichž se budu muset ještě zmínit.

Zajisté netvrdím, že to byly jenom tyto události, které předznačily následující vývoj názorů. Myšlení samo má své vlastní potenciality, které přispívají k jeho vývoji. Že následná velká vnitřní emigrace romantiků vedla k prohloubenému sebeuvědomění individua, nebylo jistě jenom reakcí na dobu: ta k němu jenom přispěla. Bylo by zajímavé rozebírat, jak třeba úsilí v tom směru takového Fichteho či Schellinga využil Hegel, který sebeuvědomění subjektu povýšil na osudy objektivního světového ducha, ať už si pod tím představoval cokoliv. To ale tady není naším úkolem; tím spíš bude uvážit, jak s jeho velkým převratem naložili jeho pohrobci, zvláště Marx a ještě více Nietzsche.

Marx podle vlastních slov postavil Hegelův systém z hlavy na nohy, tedy místo objektivního ducha, který si sebe v procesu dějin stále více uvědomuje, tu pro něj byly objektivní hmotné zájmy, které se projevovaly v třídním boji; a také ovšem neméně objektivní výrobní síly, které vytvářely hodnoty, o které bylo možné bojovat. Koncept třídního boje byl pro něho nejen jádrem dynamiky dějin, ale také morálním principem. Ano, dějiny měly utopický cíl beztřídní společnosti, která byla maximem spravedlnosti (a tedy zřejmě dobra), ale té bylo možno dosáhnout jenom konečným vítězstvím proletariátu v bezohledném boji, ve kterém účel světí prostředky: tragika dosavadních revolucí nebyla pro Marxe v jejich nesmyslném teroru, ale v jejich neúspěšnosti. Konečný úspěch měla zajistit tvrdá diktatura vítězného proletariátu, která by rozdrtila každý odpor jiných tříd. Morálka tedy byla třídní, kolektivistická, a řídila se zcela účelem. Nu, víme všichni, jak to dopadlo, když tyto názory byly přizpůsobeny Leninem a jeho druhy jejich politickým potřebám a potom uvedeny do praxe zejména Stalinem. Pokud by Marx byl mohl v době jejich diktatury ještě žít, nejspíš by byl co úchylkář zahynul v některém ze stalinských pracovních táborů.

Na rozdíl od Marxe, Nietzsche neměl mnoho smyslu pro kolektivní morálku – a vůbec pro morálku v tom tradičním smyslu. Ta, kterou hlásalo po staletí křesťanství, byla buď neživotně změkčilá nebo pokrytecká. Ostatně Bůh byl mrtev, jak s přesvědčením prohlásil: bylo tedy jenom na člověku, aby definoval svoje hodnoty. Co tedy byly, ony hodnoty, o něž se přeli po staletí filosofové? Podle Nietzscheho jsou prostě vůlí k moci. To platí i pro nejvyšší hodnoty, jako je pravda, dobro nebo krása. Jak tomu máme rozumět? Nietzsche se příliš nezdržoval rozbory, své nálezy často sděloval buď v poetické metafoře nebo v krátkých aforismech – takže se můžeme jen dohadovat, jak k nim došel. Myslím, že podle jeho názoru tím, že nějaký jev hodnotíme, snažíme se jej ovládnout: naše hodnocení je formou zmocnění se, tedy uplatnění naší moci. Lze asi souhlasit, že pokud mě něco do té míry přesahuje, že je nikterak nemohu brát jako své, nemohu je hodnotit. Odtud je ale dlouhá cesta k tomu, brát hodnocení jako formu moci, nebo vůle k ní. To, co hodnotíme, přece ještě neovládáme: k tomu, abychom pochopili, co je pravdivé, dobré nebo krásné, je zapotřebí jistá pokora, ochota přiznat, že nás v něčem přesahuje a není – jakkoliv nám blízké – vpravdě naším majetkem. To ovšem Nietzsche neuznával.

Ve své kritice tradiční morálky především popíral její základní postuláty, podle něho chybné ve čtyřech bodech: 1. v předpokladu, že člověk má svobodnou vůli, takže je plně zodpovědný za své činy (to podle něho byla metafyzická pověra); 2. v domnění, že motivy při jeho rozhodování jsou průhledné (ve skutečnosti v nich operují různé skryté síly, o nichž neví a nemůže je proto ovlivnit); 3. v představě, že jsou lidé stejní, nebo alespoň podobní (zatímco se už od zrodu od sebe silně liší); 4. v předpokladu, že se člověk může změnit (zatímco každý patří k nějakému typu, stručně řečeno vyššímu či nižšímu, který je mu dán). Normativní stránka této zbloudilé morálky je podle Nietzscheho škodlivá v tom, že klade stejné požadavky na všechny, čímž ubližuje vyšším lidem a brání jim v uskutečnění jejich poslání.

Jaké to poslání je, se trochu liší v různých spisech, ale snad se dá souhrnně říct, že je to rozvinutí života do jeho nejdokonalejší možné podoby, ba až za hranice běžných mezí v úsilí dosáhnout až nadlidského. V tom úsilí se lidé vyššího typu nesmí ohlížet na ty slabší, nižší svými schopnostmi či sklony; musí poslouchat svoje přirozené instinkty a nedat se mást tradičními názory, které právě ty životadárné síly, počínaje už pohlavím, pojaly jako něco nečistého; především musí uplatňovat svoji vůli k moci, která je předpokladem jeho vzestupu.

Ústřední hodnotou této morálky, která není rovnostářská ani solidární, ale přísně hierarchická, je život, jeho zdokonalení a kreativní rozvinutí až za všechny běžné lidské meze: ideálem je příští nadčlověk, který dosáhl dokonalosti. Jak vyšší člověk pozná, že k němu opravdu směřuje? Nu, přirozeně svojí vůlí k moci, neboť jenom on to je, kdo hodnotí, má na to právo i schopnosti. A co mají zatím dělat ony nižší typy, které takovou vůli ani schopnost nemají? Zřejmě se smířit se svým postavením, případně sloužit těm, kteří je přerostli.

Nietzschemu asi připadalo, že je jeho morální systém bližší přirozenosti, nebo přímo přírodě, i když to je vlastně protimluv, nejen v tom smyslu, že je morálka vždy něco nutně kulturního. Také ho asi nenapadlo, jak snadno se jeho téze dají zneužít jen zcela mírným nepochopením, jak to předvedla napřed vlna nihilismu a později pak strašným způsobem ideologie německého nacismu. Je vlastně otázka, zda šlo opravdu o zneužití, zda temné možnosti nejsou už v samých jeho publikovaných myšlenkách, jakkoliv ty se zastávaly života, zatímco nacisté a jim podobní byli a jsou v jádře oddáni smrti. Musím se tak ptát, neboť Nietzscheho filosofie, jakkoliv nesoustavná a rozporná, opakovaně vyvolává pozornost. Už kdysi oslavovaný Heidegger jej prohlásil za nejzajímavějšího filosofa minulosti; jakkoliv ten byl vskrytu nacista, ovlivnil další – a jakkoliv lze tomu těžko uvěřit, zájem o jeho výroky i v naší době zas nabývá na síle. Být mimo dobro a zlo, jak Nietzsche přímo nazval jeden ze svých spisků, nabízí zřejmě silný svod. Zdá se to zřejmě přirozenější nebo snad snazší, zvláště pokud se cítíme být jedním z oněch silnějších či vyšších lidí, i když ten pojem nadčlověka odporný nacistický výklad na celé generace zdiskreditoval.

Některým z nás, kteří mohli svobodně tvořit jako vědci, filosofové či umělci, podporováni v tom společností, se někdy mohla kmitnout myšlenka na ty, na jejichž úkor své svobody užívali; na druhé straně mívali před sebou příklad těch, kteří díky výraznému talentu, ctižádosti a utkvělé představy cíle necouvli před jakoukoliv obětí, především svou, ale i svého okolí, jen aby dokončili svoje dílo – těm, v záři jejich úspěchu, jsme odpouštěli chování či činy, které u jiných by byly brány jako bezohlednost nebo sobectví. Vysoký účel, za kterým se hnali, jako by posvěcoval jejich prostředky. Byli či jsou takoví velcí tvůrci právě vyššími lidmi ve smyslu Nietzscheho? Jsem víceméně přesvědčen, že ani oni si to nemysleli – až na několik nevýznamných výjimek. Na rozdíl od jiných, kteří se derou ve společnosti výš s vidinou moci, bohatství či popularity (a kteří vskrytu nebo otevřeně chovají iluze o své výjimečnosti), skutečně velcí lidé byli a jsou spíše skromní: velkým je v jejich očích jejich cíl, ne oni sami jako osoby. Ano, nikdo z nás není dokonalý, je lidské hřát se chvíli v záři úspěchu, ale ty chvíle pominou a jsou tu zase jiné úkoly, jiné vrcholy, které čekají na své pokoření. Ti, kteří mají svým ustrojením výsadu pohybovat se v těch výšinách, nejsou nějak imunní vůči možné kritice ostatních a nejsou také nijak vyňati ze základních požadavků morálky své komunity: musí vždy mít na paměti, že společnost je vynesla svou kulturou tam, kde jsou, a také je tam udržuje svým pochopením a svou materiální podporou.

Zajisté nejsme všichni stejní: někdo má větší intelekt, jiný má tvůrčí talent v tom či onom směru, zas jiný má přitažlivý vzhled, onen je silnější či obratnější, ten zase trpělivější a skromnější v svých nárocích. V některých směrech si však musíme být rovni, nejenom před zákonem, ale obecně. Nejsou žádní vyšší nebo nižší lidé, ba ani historicky hodnotnější nebo podřadnější skupiny či třídy. Víra v to, podnícená lidmi jako byl Nietzsche nebo v jiném smyslu Marx, přinesla katastrofy do té doby nevídaných rozměrů, z kterých se kultura bude ještě dlouho vzpamatovávat. Strašlivé války, vraždění celých národů či tak zvaných ras, totalitní diktatury, které mrzačily životy mnoha milionů, to je dědictví, s kterým musí následné generace žít a nějak se s ním vyrovnat. Mají snad odložit všechny snahy o morálku, když ta tradiční tak tragicky selhala?

Žádná společnost nemůže úspěšně žít bez nějaké morálky: to není apriorní téze, ale empiricky hojně vyzkoušený fakt. A ta morálka může fungovat jen, pokud se vztahuje na všechny, tedy pokud všichni mají v jejím rámci stejná základní práva a nezbytně i stejné povinnosti. Jistě ne všichni její požadavky chápou a zdaleka ne všichni ji vždy berou jako závaznou, i když její nárok cítí. Jaká má tedy být, aby promlouvala ke všem? Morálku nelze vymyslet, jelikož plyne z kolektivní zkušenosti a spolu s ní se vyvíjí; lze se jen snažit poněkud ji ovlivnit, pokud upřímně cítíme, že potřebuje změnu. Jistě ji nelze vnutit, na rozdíl od kodifikovaného práva; jejím sídlem a garantem nejsou psané zákony, soudy, policie, ale individuální svědomí a veřejné mínění. Proto také ji nelze nastolovat násilím, jakkoliv jistý moment donucení nebo aspoň tlaku tady vždycky je: základním nástrojem je tady výchova a do určité míry ovlivnění veřejnosti příkladem a slovy lidí, kterým věří většina. V jádře je pravá morálka jakýmsi kolektivním instinktem, který ve společnosti hlídá její základní životní funkce a správný směr jejího rozvíjení. Podle své doby může být strnulá a přísná nebo naopak pružnější a více velkorysá vůči drobným nebo větším odchylkám. V posledním století, pod vlivem velkých společenských převratů a změn způsobu života, které přinesly války, ale také nebývalý rozvoj technologií, její úponky různě potrhala nově nalezená svoboda, často chápaná jako libovůle. Ale nemylme se, morálka tu stále je, jenom je méně patrná; a hodnota, která jí dává určitost, je a vždy bude hodnota dobra – a samozřejmě v opozici k ní záporná hodnota zla. Jistě, nevíme nikdy zcela jistě, co je pro nás, pro společnost, pro lidstvo opravdu dobré, ale víme skoro vždy instinktivně, co je zlé.

Morální nárok od nás jistě žádá trochu víc, než velí naše přirozené instinkty nebo k čemu nás svádí samovolné chtění. Podobně jako právní řád, ale ještě více, předpokládá naši svobodnou vůli. Ta jistě není absolutní ani neomezená, ale není ani chimérická. Jistě se v její síle mezi sebou lišíme, tak jako v jiných mohutnostech nebo talentech – ale všichni ji v nějaké míře máme: jsme schopni své životní situace hodnotit a na základě toho se morálně rozhodovat; nebo se morálce vzepřít a nést za to důsledky.

Jistě můžeme v abstrakci posuzovat svět bez hodnocení, jak to nutně dělá věda; můžeme rozumově to či ono praktické hodnotit podle jeho účelnosti, nebo výkonu; můžeme hledat ve svém prožívání věci nové, vzrušující, nebo příjemné. To jistě všichni děláme. Ale když dojde na naše činy a v jejich úhrnu na naše životy, nelze se nijak vyhnout napětí mezi dobrem a zlem. Ano, jak to praví už onen starý mýtus, jeho poznání nám vzalo nevinnost ostatních tvorů v přírodě; ale dodalo nám naši lidskost. S tou bychom si neměli pohrávat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *