Maska a tvář, autor : Jaroslav Kříž

Maska a tvář

 

V antickém divadle herci používali masky, které vyjadřovaly pocity nebo případně typ postavy, kterou hráli – byly tedy masky smutné, hojně používané v tragédiích, a proti tomu masky úsměvné pro komické kusy. Nebylo to ovšem tehdy poprvé, co se masky používaly: už dlouho předtím (a také potom) masky nosili při různých magických rituálech šamani nebo v rozvinutějších kulturách kněží, kteří na sebe jimi brali podobu totemických zvířat, démonů nebo i různých božstev, jež uctívali ve svých obřadech.

Masky se také používaly – a někde se ten zvyk i dodnes udržel – v době masopustu, který předcházel křesťanský půst. Jako u jiných svátků, i zde se křesťanská tradice mísila se staršími pohanskými rituály, ale to není předmět této úvahy. Ať už ty často fantastické karnevalové převleky měly jakýkoliv nevědomý význam, maska kryjící tvář měla jistě především účel v tom, skrýt za ní individualitu a snáze se tak s davem sjednotit v obecném nevázaném veselí – a snad tím zapomenout na útrapy příštího půstu.

Maska tak sloužila k zakrytí identity a dodnes ji k tomu účelu užívají zločinci. Jinak řečeno tvář je znakem nebo zjevným nositelem naší identity. Zkušený anatom nebo forensní lékař sice k tomu namítne, že doslova každá část našeho těla je ve skutečnosti individuální a v zásadě lze jedince rozpoznat třeba i z palce nohy; nicméně my ostatní asi nejjistěji poznáme podobu určitého člověka z jeho tváře. Máme to v genech, tuto zvláštní citlivost k lidské tváři; dle některých se tato schopnost spouští už nedlouho po narození, když malé dítě poprvé spatří matčinu tvář, ale kultivuje se až později, když se dítě učí rozpoznávat různé osoby a orientovat se v dětském kolektivu. Schopnost rozpoznat vmžiku lidskou podobu je u různých jedinců různá, ale je skoro vždy vyšší, než u jiných tvorů a donedávna nesrovnatelná se schopnostmi tzv. umělé inteligence: ta příznačně dávno předhonila lidi v rozlišení třeba otisků prstů nebo kresby oční duhovky, ale spolehlivě určit podobu tváře bylo donedávna problémem; prý už jej také vyřešili, jako ostatně skoro vše, na co se vrhne lidský intelekt.

Je to vlastně docela zvláštní věc, ta podoba tváře. Všichni, zvláště my staří, víme, jak se její rysy s věkem mění – někdy nás vlastní obraz v zrcadle zarazí, máme pocit, že se snad ani nepoznáváme; a přitom nás jiní lidé i po letech poznají a my poznáme je: třeba se vytratilo jméno, ale podoba v paměti zůstala. Někdy to vybavení není okamžité – všichni to asi známe při setkání někdejších spolužáků po desítkách let: před námi stojí někdo cizí, jenom sotva povědomý; pak něco – jméno, věta, kterou pronese, charakteristické gesto – spustí ten proces, ve kterém cizí tváří prozáří, prodere se známá podoba a s ní i jakýsi celkový pocit z člověka, jehož jsme kdysi znali.

Dobrá, ale co to vlastně je, ta podoba? Zajisté, stavba tváře počínaje tvarem kostí, které tvoří čelo, vyklenují obočí, více či méně určují formování tváří; k tomu se přidává různě výrazná chrupavka nosu a pod tím linie čelistí a brady; obraz doplní barva a bohatost kštice (ovšem s věkem proměnlivá), velikost a rozmístění očí, barva jejich duhovky a zdaleka ne naposled velikost a linie úst s více nebo méně výraznými rty. To jsou tak zhruba hlavní znaky, které prý je možno dle odborníků vystihnout patnácti konstantami. Jenomže víme, že to nestačí: snad každý z nás zná případy fotografií, na nichž se sami sotva poznáme – stačí nezvyklá poloha tváře, trochu přehnané osvětlení nebo nějaký stín a podoba se posune, třeba jen nepatrně, ale přesto významně: na portrétu je jako by někdo trochu jiný.

To hlavní, co však na většině podobenek postrádáme, je pohyb – tedy živost tváře. Jsou to ty celkem nepatrné stahy svalů, kterými tvář reaguje na podněty jednou třeba zamračením, jindy úsměvem, jindy zas v pochybnosti odhrnutým rtem a podobně: celá ta mimika, jak tomu říkáme, která se soustřeďuje hlavně kolem očí a úst, ale projevuje se také jinde – ta dává tváři výraz, který neoddělitelně patří k podobě.

Čeho je to výraz? Krátkodobě – jak je přirozené domnívat se – toho, co v té chvíli cítíme, tedy jaký je náš duševní stav, případně co si asi v dané situaci myslíme, jaký je náš postoj a tak podobně; a dlouhodobě, jako jakýsi sediment předešlých postojů a citů, se do rysů tváře postupně vepíše naše povaha, tedy základní typy reakcí a postojů, které lze od nás očekávat. Tvář, její výraz, je podle té představy jakási stručná mapa naší duše, nebo – řečeno více prozaicky – našeho charakteru.

Těžko to popřít. Zkušení lidé, které k tomu vede jejich profese – psychologové, lékaři, pedagogové, policisté a jiní, ovšem v obou pohlavích – často dovedou už na první pohled vyčíst z tváře mnohé o typu daného člověka, o jeho sklonech, důvěryhodnosti, intelektu a tak podobně. Ale i my ostatní, pokud nejsme velmi naivní nebo soustředění hlavně na sebe, máme do jisté míry tuto schopnost. Dokonce se zdá, že víc než vědomá zkušenost tu operuje jistý instinkt, který jsme snad zdědili po svých primitivních předcích a který nám umožňuje už na první pohled odhadnout aspoň základní typ člověka, s kterým se setkáme: mnohým z nás se jistě víckrát stalo, že onen první dojem, který vznikl velmi rychle a vlastně bezděčně, se ukázal jako přesnější, než pozdější rozumové hodnocení, které jsme ještě později – většinou po nějakých nepříjemných zkušenostech – museli odvolat.

Jenže ten instinkt není bohužel dokonalý: jak praví zkušenost i řada studií psychologů, často nás mýlí nevědomá vzpomínka na lidi, kteří byli danému člověku před námi nějakými rysy podobní a kteří nám v minulosti, nejčastěji v dětství, nějak ublížili nebo – méně často –nám v nějaké těžké situaci pomohli. To je jeden zdroj možných klamů. Ten druhý je v schopnosti některých lidí – dost často i bezděčné – výrazem tváře skrývat své pravé city nebo postoje. Andělská tvář, za níž se skrývá krutost, proradnost či přinejmenším lživost, není jen vynález literatury, i když ta z ní udělala téměř klišé: mnohý z nás se někdy setkal nejen s klamem, v němž tělesnou krásu mylně ztotožnil s pravdivostí nebo dobrem, ale také i s méně nápadnými případy, kdy v rysech třeba obyčejné tváře četl spolehlivost nebo dobrotu, ke své škodě, jak se ukázalo později.

Řekneme o takových lidech, že se umí přetvařovat, a o těch z nich, u kterých je to stálý stav, že nosí masku třeba nevinnosti, dobroty, nebo například sebejistoty, přísnosti a podobně. Maska v tomto přeneseném, subtilním smyslu je často míněna jako něco spíše špatného nebo alespoň nepřirozeného – a strhnout masku někomu neboli ho demaskovat bývalo v textech ať už levné romantické literatury nebo ideologických pamfletů oblíbeným obratem. Nu dobrá, ale jakpak je to s námi, kteří tady o tom rozprávíme? Jsme my zcela bez masky? Je naše oko okno do duše, jak se kdysi pěkně říkalo? Dá se v naší tváři číst jako v otevřené knize, jak zněla zas jiná romantická fráze, zajisté dobře myšlená?

Zajisté ne tak zcela, to bychom nemohli žít v civilizované společnosti. Tak jako se – alespoň běžně – nevrhneme sousedovi po hrdle, když nás něčím podráždí, stejně jako se v jiném smyslu nevrhneme na sousedku, když nás zaujmou její půvaby, tak se už záhy – v mnohem subtilnějším smyslu – naučíme kontrolovat výraz tváře. Naučíme se to dílem nápodobou, dílem výchovou. Kolikrát jsme v dětství slyšeli, abychom se nemračili, když jsme pocítili hněv; netvářili se vzpurně nebo vyzývavě, nepošklebovali se a potlačili výraz hnusu, když nám něco bylo odporné; kolikrát jsme byli proti vlastní vůli přinuceni k úsměvu; kolikrát jsme předstírali zájem, když nás něco nudilo. To jemné násilí, které vždy obsahuje výchova, působilo často na city spíše než na samotný výraz tváře – nebo se o to aspoň snažilo; a někdy k citům doopravdy proniklo, přesněji k jejich aktuální, povrchnější vrstvě. Byla to zvláštní zpětná vazba mezi pocity a výrazem: i když patrně není obecně pravda, že jsme nešťastní, protože pláčeme (a nikoliv naopak, jak věříme), jak kdysi tvrdil William James, nelze asi docela rozhodnout, zda v raném dětství byl prvotní úsměv, jejž nám na naší malé tváři někdo vylákal, nebo zkonejšení křivdy, již jsme předtím pocítili. Je také možná trochu odvážné tvrdit, že předtím pocítěná křivda a ji doprovázející hněv či lítost zcela nezmizely, ale rozdvojily se na části, z nichž jedna spadla do hloubky a zůstala tam v paměti, druhá se přiblížila povrchu a tam se rozpustila v našem úsměvu. Leccos však ukazuje tímto směrem.

Uvažme svoje vlastní dospělé chování. Je sice jistě fakt, že s každou další generací se uvolňují formy společenského chování, přesto však stále zůstávají různé vžité rituály. Naši mladí sice rádi nezdraví, ale když trochu dospějí či zestárnou, zdravit známé také začnou a pozdrav často doprovodí společenským úsměvem. Mohli bychom tady nyní uvažovat o původu a smyslu společenských rituálů, ale to není předmět této úvahy. Nás tady musí zajímat spíše úroveň citů nebo pocitů, které je doprovázejí. Všichni, kteří jsme dobře vychovaní, jsme v společenském styku většinou vlídní, přátelští. Ano, mnozí si stěžují, jak jsou teď lidé často neurvalí třeba v tlačenicích veřejné dopravy – ale tam funguje efekt anonymity, který působí proti kultuře; rozdělte dav na jednotlivce a zařiďte, aby se potkávali jako takoví: až na některé vychýlené jedince nebo protivníky v nějakém zlém sporu budou se k sobě chovat mírně, často se společenskou vlídností.

Je toto společenské chování jen maska? Jsme my všichni dobře vychovaní lidé jenom pokrytci? Myslím, že ne: kdybychom společensky mírné postoje jen předstírali, snadno bychom vypadli z role při každé drobné nepříjemnosti; nepřátelství by neustále vyskakovalo jako plaménky plynu na bažině, docházelo by k častým potyčkám, rvačkám a případně vraždám. Ano, to všechno se občas děje, ale není to typické: já sám žiju v největším městě naší země, s největší koncentrací lidí, a očitým svědkem nějakého násilí jsem nebyl přinejmenším dvacet let. A také si nevzpomínám, že bych se byl za tu dobu setkal s vysloveně nepřátelským výrazem, ačkoliv jsem – jako všichni lidé, kteří nějak trošku vyčnívají – jistě ve své pracovní a jiné komunitě neměl kolem sebe jenom přátele. Nuže, pokud toto slušné chování není jen tenká maska, která v různých diskusích a sporech snadno odpadne, přestože v hloubi lidé nechovají jenom vlídné pocity, jak to tedy je?

Pokud nejsme fanatickými behavioristy a tedy si nemyslíme, že všechny ty vlivy výchovy, zkušenosti, tlaku okolí a podobně v nás jenom vycvičily povrchní vzorce chování včetně výrazových stahů tváře, musíme připustit, že ten náš základní výraz, jinak řečeno ona tvář, kterou ve společnosti nosíme, je podložena tak říkajíc vrstvou postojů a citů, které oněm vnějším znakům odpovídají. Jak už bylo naznačeno, nejsou jediné, ale jsou nám vlastní aspoň v tom smyslu, že se do nich obvykle nenutíme, ale že se objevují víceméně spontánně a samozřejmě.

Je ovšem fakt, že někdy jsou ty city vynucené a jejich samozřejmost tedy pochybná. My starší, kteří jsme zažili tvrdou diktaturu tak říkajíc na vlastní kůži, možná trochu lépe rozumíme hysterickým projevům nadšení, které ti mladší na dobových snímcích z éry nacismu, stalinismu nebo třeba ze současné Severní Koreje pozorují s nevěřícím údivem: je opravdu možné, že ti lidé, kteří v těch výjevech usilovně hajlují, nekonečně tleskají nebo skandují slaboduchá hesla, míní své projevy vážně, že se oné komedii v hloubi nesmějí? Odpověď není zcela jednoznačná, ale převážně je kladná: ani většina z těch lidí by své nadšení neuměla spolehlivě hrát, kdyby je vůbec nepociťovala. U jeho zrodu je zas výchova, při jeho posilování zase tlak okolí a ona zvláštní magie živelné síly davu, kterou zas naši mladí dobře znají na svých populárních koncertech. Ale na rozdíl od posledního případu, davový fanatismus diktatur je patrně vyvolán zvláštní přeměnou strachu, pěstovaného zcela cíleně, na ztotožnění s utlačovateli, které lze stupňovat až do kolektivní hysterie. Naštěstí pro nás, dnes je to v našem prostředí už jen kuriosita, kterou je ovšem neradno podceňovat.

Oba ty výrazy tváře – ten společensky civilizovaný a ten nuceně konformní s nějakou diktaturou – jsou ovšem do značné míry popřením individuality a dalo by se snad říct, že tím osobní tvář spíše skrývají. V menší míře je tomu tak u výrazu role, kterou člověk v nějaké fázi života ve společnosti hraje. Nejde tady o doslovné role herců ve filmu či v divadle a ani tolik o ty šarády, v kterých se předvádějí politici a jiné veřejně činné osoby – tam klamavost je denním chlebem a předvádí se často zcela vědomě a někdy cynicky; to vše tu pomineme, i když by si to asi zasloužilo zvláštní úvahu. Co nás tu musí více zajímat, jsou menší, všednodenní role, které často hrajeme, aniž bychom si je tak zcela uvědomovali právě jako role: třeba úloha manžela či manželky, otce nebo matky, syna či dcery v různých fázích života, nebo úloha majitele nebo vedoucího nějakého celku, úloha učitele, vychovatele – a tak by bylo možno pokračovat. Je mnoho těchto různých rolí v společenském životě. Většina z nich má přirozené oprávnění v daném stavu společnosti a také náš přístup k nim je většinou přirozený a nekomplikovaný. Zjevně tu není o čem přemýšlet. Jenomže tak to zcela není.

Každá z těch rolí, které jsem tu vyjmenoval (a mnohé další, jež jsem zamlčel), má své věcné požadavky, které podle svých sil (nebo také podle své povahy) intuitivně plníme. Jenže ta věcnost není absolutní: do jisté míry se obsahy rolí modelují představami, které o nich sami máme, resp. jež jsou rozšířeny v komunitě, v které žijeme. Ty představy ovšem mohou být různé; mohu mít své předlohy, pocházející z dětství, četby, různých jiných vlivů – a kromě toho jsou tu formy, které jsou kolem mne jinými sdíleny a které vůči mně vyvozují jistý tlak očekávání, jemuž podle své povahy čelím nebo se mu snažím vyhovět. Tlak veřejného mínění – ať skutečného nebo jenom předpokládaného – zajisté s každou generací klesá, alespoň v západní liberální společnosti. Ale bylo by iluzí se domnívat, že zcela vymizel, i když jej na každém kroku tak nepociťujeme, jako naši otcové a hlavně dědové, pro které často měly hodnotu téměř diktátu. Nuže, všechny tyto představy dotvářejí ony úlohy či role, které více nebo méně naplňuji, a úhrn těchto rolí zase dotváří mou veřejnou tvář: takto mě vidí ti ostatní a tak se vidím do značné míry i já sám. Opravdu? Inu, věci nebývají zdaleka tak jednoduché, jak by chtěla naše úvaha.

Především nikdy neví člověk jistě, jak ho vidí ti ostatní – ano, vysílají o tom různé signály, které mě mohou ujišťovat nebo naopak zneklidnit v mé jistotě o tom, že mne hodnotí tak, jak doufám nebo jak se naopak obávám. Někteří z nás jsou v tom ohledu do té míry nejistí, že neustále sondují reakce okolí a činí z nich – nebo z jejich dojmu – dalekosáhlé závěry, které je utvrzují v jejich, často bolestných nebo naopak přehnaně povzbudivých představách; jiní se naopak jeví jako velmi sebejistí, až lhostejní k mínění jejich okolí, což ale zas může být jen póza, kterou si pěstují jak před těmi okolními, tak i před sebou. Jako ve všem lidském, i v této věci je prostě značná rozmanitost různých možných postojů, které se mohou lišit podle jistoty či síly ega, ale jsou také proměnlivé podle společenských vzorců dané kultury. V dobách, kdy byly komunity značně homogenní a současně strukturované a kdy mělo velký význam hodnocení okolí, byla veřejná tvář (nebo, jak se taky říká v psychologické literatuře, persona) hodnotou zásadního významu. Ve staré Číně nebo zvláště v Japonsku znamenala ztráta tváře v některých vrstvách katastrofu: ztratit tvář znamenalo společensky zemřít, což pro mnohého vedlo k nutnosti, aby doslova svůj život ukončil.

Zatímco na Dálném Východě ztrátu tváře vyvolalo poškození atributů důstojnosti, důležitých v tamním společenském klimatu, v Evropě, kde se ten pojem pohotově ujal v koloniální éře, znamenal nejčastěji ztrátu cti – to se zdá být téměř totéž, ale kritéria byla pro to trochu jiná. Ztratit čest člověk mohl buďto tak, že se zachoval nečestně (například při hře podváděl, nesplatil čestný dluh, zachoval se zbaběle apod.) nebo svou čest nebránil (když někdo urazil buďto jeho samého nebo jeho rod, pokusil se svést mu ženu atd.). Podobně jako v Japonsku či Číně, ztráta cti a tedy také tváře v tomto významu byla vážná věc a v jistých dobách a společenských vrstvách si žádala krev, která jedině mohla vzniklou skvrnu smýt a tím člověku vrátit jeho tvář: buď krev vlastní, nebo toho druhého. Je asi nadbytečné připomínat, kolik skvělých mladých mužů nesmyslně zahynulo v soubojích (žen se ta věc naštěstí netýkala). Někdo by v těch bojích mohl spatřit jakýsi atavismus samčích bojů, dosti běžných v přírodě, jiný by mohl říct, že to byl jeden ze záchvatů šílenství lidstva, kterých bylo v historii víc než dost. Naštěstí tento zvyk postihoval jen dosti úzkou vrstvu – a i tam vydržel jenom po několik generací. Pak se dost rychle ritualizoval: cti bylo učiněno zadost, když se protivníci viditelně zranili (stačila jenom kapka krve); nakonec ještě několik generací přežíval v studentských spolcích na německých universitách: zvykem tam bylo, zranit protivníka do obličeje – a mít hojně zjizvenou tvář z těch častých soubojů se považovalo za odznak cti. Takových ironických zvratů je schopna lidská kultura: rituální obrana své pomyslné tváře se předváděla znetvořením tváře skutečné.

Nicméně vraťme se zas k naší době. Onu tak přecitlivou čest, pro niž by stálo zato obětovat život, už téměř neznáme (když pomineme měření sil výrostků, dost často bláznivé). Do jisté míry známe prestiž v některých profesích, ale i ta už nemá onu hodnotu či sílu, jako v dobách našich dědů: atomizace a komplementárně k tomu homogenizace společnosti nám – aspoň ve velkých městech – zaručuje relativní anonymitu, která nám umožňuje jednat i cítit stále více soukromě a věcně, bez stálého dohledu našeho okolí. Jsou tady sice pořád naše rodiny a nevelké komunity přátel nebo známých, ale i jejich vazby se stále víc uvolňují, takže jsme ponecháni stále více sami sobě, ať už si to přejeme či ne. Jsme tedy svobodnější nebo snad raději přirozenější ve svých projevech? Je tedy naše tvář autentičtějším projevem našeho nitra? Zdálo by se snadné odpovědět kladně. Ale není to tak docela jednoduché.

Naznačil jsem to na začátku této úvahy: už v dobách, kdy nás jako děti vychovávali, učili nás různě krotit nebo potlačovat některé emoce a s nimi ovšem také jejich výraz. Jak už jsme řekli, přísnost výchovy a míra takového potlačování s každou generací jistě slábne ve většině případů. Ale nějaká výchova stále probíhá i v té nejliberálnější rodině – kdyby pro nic jiného, tak z potřeby rodičů uhájit si svou moc rozhodovat. Stejně tak tlak veřejného mínění a společenské represe je jistě nepoměrně slabší, než v dobách, kdy například Sigmund Freud formuloval teorii nevědomí a mechanismu vytěsnění nežádoucích emocí a představ z vědomí. Nicméně nějaký kolektivní nexus stále zůstává, jinak by společnost nemohla civilizovaně žít. Z toho vyplývá, že jsme všichni tak říkajíc vrstevnatí: nejblíže povrchu – to znamená jednak našeho zjevného projevu, ale i běžnému uvědomování – jsou pro většinu z nás představy a city, které jsou společensky konformní, tedy obecně schvalované nebo aspoň únosné; jen trochu hlouběji budou patrně soupeřivé emoce, ambice přiznané i nepřiznané, různé fantazie sebeuplatnění nebo ukojení či vztahů možných i nemožných, také obavy z budoucnosti a samozřejmě z konečnosti života, především vlastního, ale i těch blízkých; ještě hlouběji mohou být například nikdy zcela vyřízené účty za křivdy, kterých se někdo na nás dopustil, u mnohých naopak pocity viny za nějaké nepravosti nebo trapnosti z minulých selhání. A tak to pokračuje stále hlouběji, až do oblastí, kde už je tak říkajíc tma nebo alespoň přítmí – tedy tam, kam většinou nehledíme, ani tam moc nevidíme a kde se tedy příliš dobře neznáme. Nejsou to nutně sféry skutečného nevědomí: konečně nečekaná citová hnutí, denní snění nebo vyprovokované představy nám do nich umožňují občas nahlédnout. Nepatří tak zcela k obrazu, který o sobě běžně máme, tím méně k tomu, který předkládáme svému okolí: ty představy a hnutí, které tam ve tmě dlí, jen slabě připoutány ve svém vězení, mohou být překvapivě násilné, ba kruté, nebo jiným způsobem amorální, až to v nás samých může vyvolávat mírné zděšení. Nechci tu jistě tvrdit paušálně, jak je teď trochu v módě, že jsme všichni tam v hloubi lidské bestie, skryté pod tenkou slupkou civilizační masky. Spíše bych řekl, že v sobě máme – v různé míře – možnosti, o kterých sami plně nebo jistě nevíme; povaze světa odpovídá, že je snazší vyvolat představy nebo nakonec i činy agresivní, kruté, zlé: stačí způsobit silný hněv, pocit ohrožení, krajní křivdy – a už se vzdouvají temné emoce, jako by z pravěku lidské existence; ale existují také skryté zdroje kladného hrdinství, schopnosti sebeobětování, soucitu a dobra – jistě jsou méně nápadné a časté, ale jsou.

K čemu to všechno směřuje? Úpornou snahou poznat sama sebe nezbytně zjistíme, že nejsme zcela takoví, jak běžně předkládáme okolí a jak i sami sebe po většinu času vidíme. Tím ale není dáno, že jsme nutně pokrytci nebo že v každodenním žití nosíme společenskou masku, kterou odkládáme, když se nám to hodí. Ano, někteří z nás takoví třeba jsou, ale ti netvoří většinu. Pro nás ostatní spíš platí, že jsme složitější, než si běžně myslíme: jsme na jedné straně vnořeni do světa, z něhož velkou většinu tvoří společnost, její nároky a zvyky, které nám prorostly pod kůži (řečeno obrazně) a utvořily jednu naši část; na druhé straně jsme tu my sami se svým individuálním životem, svými potřebami, city, prožitky, prostě svým skrytým soukromím, které však v hloubi koření zas ve společném prapůvodním základě sdílených pudů či instinktů, které se projeví jen občasnou, zato ale silnou, někdy až nezvládnutelnou emocí případně nezvyklými činy. Je to celé složitý organismus reakcí a citů, který se navíc s věkem a zkušeností vyvíjí. Kde jsem v tom ale se svou nezadatelnou identitou?

Nezbytně zjistím, že ono ego jakožto úhelný bod filosofické reflexe není totožné s tou poněkud rozmlženou entitou, kterou mám na mysli, když běžně říkám . Jsem – jak řečeno – složitá směs nejrůznějších postojů a vlastností, které se projevují podle okolností, vnějších i vnitřních. Ano, jsem to pořád , který mám tak říkajíc všechny ty různé sklony na povel a nesu za ně odpovědnost: když ze mne například ve chvíli zuřivosti promluví primitivní pračlověk, nemohu se vymlouvat, že ten je u mne jenom na bytě a vlastně ke mně nepatří – jakkoliv v budově mé osobnosti obývá temná sklepení, nejen ke mně patří, ale ovlivňuje mne o něco víc, než bych sám rád připustil. Stává se ovšem, že tu menažerii svých různých vnitřních podob někdy nezvládnu a jsem v nějakém směru trochu vlečen jako by nevlastními silami, ale nebývá to nadlouho. Totiž k tomu, jaký jsem, nedílně patří též, jaký chci být: nejsem jen odlitek, určený genetikou, ani jenom hrouda vosku, kterou společnost tvaruje, ale do značné míry taky dílo, do něhož sám sebe – v souladu se svou přirozeností, nebo také jí navzdory – vědomě nebo nevědomě přetvářím. Tato samovztažnost psychického života patří tak trochu k záhadám, které se zatím vymykají úplnému pochopení našeho rozumu; tím ale není méně reálná a také nutná.

Vraťme se k začátku. Zkušený pozorovatel najde stopy toho všeho, o čem tu byla právě řeč, skoro v každé lidské tváři: pod společenským výrazem tam spatří různě výrazné znaky síly nebo slabosti, jemnosti či hrubosti, otevřenosti nebo uzavřenosti, smířenosti i zjevné nebo skryté ambice či vzdoru – a tak by bylo možno pokračovat. Nám méně pozorným nebo případně nezkušeným se ty znaky slijí do nějakého pocitu, který je často přesnější, než by se čekalo. Inu, jsme tvorové společenští, závislí téměř ve všem na svém okolí – a je to právě tvář těch druhých, která nám dává prvotní signál, co od nich můžeme očekávat. Ano, nějakou masku všichni nosíme, často bezděčně. Ale naše přirozená tvář jí více nebo méně prozařuje – a je tím nejzajímavějším, co lze spatřit na každém člověku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *