Masarykovo heslo Ježíš ne César, autor : Jiří Olšovský

 

Masarykovo heslo „Ježíš, ne Cézar“

Jiří Olšovský

 

Primárním zájmem tohoto článku je Masarykova myšlenka vyjádřená v hesle ze Světové revoluce: „Ježíš, ne Cézar“. Jde o disjunktivní výrok, který hlásá, že Ježíše se máme držet, Cézara nikoliv. Ježíšem se má podle T. G. Masaryka řídit celá naše mravnost a lidskost, celý náš život, ale i život veřejný. Masaryk vysvětluje: „Říkám tím, že naším úkolem je uskutečňovat náboženství a etiku Ježíšovu, jeho čisté a neposkvrněné náboženství lidskosti. V lásce k Bohu a bližnímu viděl Ježíš … podstatu náboženství a mravnosti. Všecko ostatní je vedlejší…“1

 

Z citátu vidíme, že Masarykovi jde především o náboženství lidskosti. V tom se zračí jeho pojetí humanity, které se může rozprostírat celkem společnosti. Základním podkladem masarykovsky chápané humanity je tedy člověk. Člověk, homo, má být nostielem pravé humanity, a to v ladění tajemství bytí.

 

Položme si nyní otázku, jaká je bytnost, podstata této humanity v pojetí Masarykově; tím se nám začne osvětlovat ona masarykovská výzva: Ježíš, ne Cézar! V základním Masarykově určení vystupuje humanita především jako „láska k bližnímu“.2 Jde o nesentimentální ježíšovskou lásku k člověku a světu. Tuto nesentimentálnost Masaryk zdůvodní opět Ježíšem, který přece „žádá milovat bližního jako sebe samého“.3 V tom vidí Masaryk určitý egoismus – milovat bližního jako sebe samého. Sebe sama jistě milujeme, může jít právě o egoismus dobrý, benigní. Takový egoismus netřeba vyvracet, existuje podle Masaryka něco jako „zdravý egoismus“. Takto je třeba dialekticky spojovat lásku a egoismus (či egologii jako výzkum sebe sama). Masaryk tedy nakonec napíše, že „musíme pěstovat jak lásku, tak musíme pěstovat i egoismus; neboť je rozdíl mezi egoismem a egoismem; je egoismus nejen chytrý a moudrý, nýbrž také hloupý a velmi hloupý, škodící lidu ne méně, ba více než hloupá humanita“.4

 

Egoismem Masarykovi není ani „energie, prýštící z nadání, odbornost, posedlost ideou – Platónovo erós…“.5 Zde Masaryk zdůrazňuje někdy až egoisticky se projevující pohyb člověka za pravdou, za ideou – to patří k podstatě filosofujícího (platónského) člověka a člověka vůbec. Ztratí-li se kierkegaardovsky vášnivý pohyb za pravdou bytí, nezbude pro člověka a jeho lidství nic. Co určuje bytnost člověka, je právě energický a tvůrčí pohyb za pravdou. V tom tkví veškeré nadání člověka a Masaryk vehementně přitaká tomuto pohybu, vždyť sám se pohyboval po stezce pravdy (jež jedině může přivést k vyjadřování světla bytí a k praktickému činu politického života).

 

Aby pravda mohla prýštit z nadání a schopnosti či celkové mohutnosti jedince, je i u Masaryka nezbytný pohyb k sobě samému, k „duši své“.6 V ní můžeme spočinout, v ní nacházet pramen pro příští vášnivé prýštění své vlastní tvorby. Tento meditativní pohyb do „komůrky duše své“ Masaryk zdůrazňuje, neuhýbá před ním. Vlastní usebrání duše může jedině vést k tvůrčímu projevu, teprve poznáme-li sebe sama, máme vůbec šanci něco lidem říci, něco pro ně udělat. Proto je třeba stálé „studium lidí. A sebe!“.7 Vedle neustálého studia lidí je nezbytné zkoumat i sebe – a Masaryk to má pevně na paměti. Pro Masaryka je tedy důležitý sebepohyb k vlastnímu bytí, ke zdroji niternosti; jen odtud může vzejít záblesk tvorby a činu.

 

Tento pohyb k sobě Masaryk rozšiřuje posléze na celý národ. V tichém sebepohybu neustálého niterného usilování nespěje pouze jedinec k sobě, nýbrž i celý národ může k sobě dějinně spět a odtud i náležitě usilovat o svůj zdar. Národ tedy také musí „sám sobě rozumět a podle toho budoucnost svou opatřit“.8 „Hřmotem a hlukem ničeho tu nesvedeme,“ dodá Masaryk. Vnější hlučení nikam nevede, leda k hřmotu marně se svářících stran. Je nezbytné hlubší meditativní sebezahledění; jedině z tohoto myslivého usebrání lze „být lidmi doopravdy“.9 A tento sebepohyb tedy platí tedy jak ve smyslu jednotlivce, tak ve smyslu většího celku, celku národního. Jen tak lze spět ke zdaru a úspěšnému rozvoji na všech úrovních.

 

Tento důležitý moment sebepohybu je výrazem Masarykovy představy silné individuality, která z tohoto egologického pohybu k sobě může vzejít. Silná osobnost, silná individualita je cílem, ke kterému má spět člověk probuzený k sobě samému.10 Aby člověk posléze dosáhl náležitého postavení uprostřed lidí ve společnosti, k tomu má masarykovský člověk působit vlastní prací a pracovitostí. Ze svých daných možností lze pracovat ke svému nejvlastnějšímu zúplnění a posléze i k dosažení pravého „postavení“ uprostřed lidí (pokud jedinci nejsou házeny klacky pod nohy). Masaryk si je neustále vědom, že člověk nežije pouze sám sobě, ale že ve svém individualismu musí počítat i s prací těch, o něž se opírá ve svém jedinečném snažení, na nichž staví. Píše k tomu: „Jsem velmi rozhodný individualista, ale vím, že nejsem sám a že žiji nejen sebou, nýbrž i životem a prací předchůdců a vrstevníků.“11

 

Pohyb k sobě samému i pohyb otevřenosti vůči druhým lidem je však u Masaryka zakotven v něčem vyšším, božském. „Bůh řídí vesmír, a nikdo ho nevidí…,“12 říká Masaryk. S tímto božstvím, které „naše cíle utváří“,13 můžeme synergicky komunikovat, vytvářet k němu vztah, ladit se na skrytou hlubinu tohoto neviditelného božství/bytí. V souvislosti s tímto božstvím Masaryk rád a často hovoří o prozřetelnosti; ta ve vztahu k člověku však u Masaryka nepředstavuje žádný fatalismus (fatalistický determinismus). Masaryk uvažuje takto: „Proto však, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá z toho fatalismus nečinnosti, nýbrž optimismus synergismu, přísné přikázání co nejúsilnější práce, práce pro myšlenku. Jen tak smíme očekávat ty takzvané šťastné náhody, tu vnitřní logiku života a dějin, a spoléhat na pomoc boží.“14

 

Vidíme jasně, z jakých zdrojů se napájí Masyrakova myšlenka, jež se stala naším tématem. Zdroje Masarykova myšlení jsou povýtce náboženské, Masaryk je jako Kierkegaard náboženský myslitel. Co pro něho vlastně znamená náboženství, které je stále „živé“? Nemusí to být především vůbec nějaká církevní podoba náboženství. Masaryk mimocírkevnost svého pojetí prohloubeného náboženství vyjádří např. ve větě: „Náš český liberál … nedovede si náboženství představit mimo církev a její kult a učení…“15 Masaryk dláždí cestu individuálnímu pojetí náboženství, kdy záleží především na vroucnosti a niterném vztahu jedince k božství. Tento přístup připomene právě vystoupení Kierkegaardovo, jemuž šlo především o probuzení niternosti a jejího vášnivého vztahu ke skrytému bohu. Odtud věčná péče o duši a její skrytou věčnost.16 Přesně totéž platí pro T. G. Masaryka.17

 

Pro Masaryka není náboženství překonáno, odmítá náboženskou lhostejnost, vyžaduje, aby se náboženská otázka vážně studovala. Východiském náboženské opravdovosti je mu pro nás Jan Hus a jeho předchůdci a následovníci. Masaryk napíše souhrnně: „Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný; Chelčický a Bratrství učí, že život, založený na násilí, násilí státním a církevním, je špatný; Komenský nám ukázal cestu k jasnosti, všeobsáhlé moudrosti a lidskosti …; v duchu těchto národních učitelů musíme pokračovat a podávat jejich světlo budoucím pokolením…“18

 

V citátu zaznívá i Masarykův vztah k násilí, což pro naši úvahu vytváří vhodné východisko pro druhou část Masarykovy myšlenky „Ježíš, ne Cézar“. Život založený na jakémkoli násilí je špatný. Cézar je symbolem násilného/válečnického života. Cézar nejspíš neměl představu o skutečném filosofickém a náboženském životě, pěstoval s oblibou násilí v jeho různých formách. Masaryk naopak zdůrazňuje „potřebu náboženství pro moderního člověka a společnost“.19 Náboženství je určitý korektiv (podobně jako tomu bylo např. u Pascala, Kierkegaarda), který může člověku ukazovat správnější, nenásilnou cestu životem, jež je s to otevírat se nebi. S prohloubeným myšlením bytí přichází i živá mravnost a právo, které se tak mohou zakořeňovat v celku lidského společenství. Masaryk v tomto smyslu opět napíše: „Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát, žádnou organizaci společenskou; neudrží se žádný stát, jenž porušuje všelidské základy mravnosti. Stát a zákon čerpají svou autoritu ze všeobecného uznání mravních zásad…“20

 

Můžeme si tudíž všimnout, že Masaryk provazuje lidskou společnost, její fungování, s vyšší mravní autoritou, jež má své kořeny v bytí samém, v božském bytí. Logos světa jako by se promítal do společenství a do každého jednotlivce tohoto společenství, pokud je tento jednotlivec schopen se patřičně naladit na ono skryté bytí, jež vším proniká a svým vlastním logem (svou řečí) je pak tvůrčím způsobem vyjadřovat. Masaryk tuto myšlenku po svém vyjádří slovy: „Již Hérakleitos řekl, že právo lidské žije právem božským.“21 Z tohoto uvědomění může vzejít živoucí organizování lidské společnosti. V takové společnosti se uplatní sám život s jeho stálou změnou a růstem. Něco pozitivně nového může vznikat v necézarském, neautoritářském, neabsolutistickém, netheokratickém prostředí tvůrčí svobody, kde se živě a volně mohou pohybovat „lidé tvořící, tvůrčí“.22 (Bohužel však často vítězí lidé netvůrčí, pouze manipulující, někdy vyslovení hlupáci, ale stihnou se usadit ve svých kožených křeslech.) Cézarská diktatura jako vyvrcholení společenského násilí nemá u Masaryka místa. Kritizuje proto vehementně např. ruské bolševictví, vidí jeho falešné neomylnictví a polovzdělanost; „a právě demokracie musí být na stráži proti politickému parvenuovství“.23

 

Nyní je namístě prozkoumat blíže filosofické zdroje násilí, které vedly podle Masaryka ke krizi moderní doby. Tato krizová doba potřebuje revizi a Masaryk skicuje možnou nápravu. V čem tedy vidí podhoubí, z něhož mohla vypučet velká krize války s jejím koncentrovaným cézarským násilím? Masaryk se především staví s velkým vhledem kriticky proti jednostrannostem německého idealistického myšlení a předjímá precizní kritiku pozdějších destruktorů německé idealistické klasiky. Uzná sice hloubku tohoto myšlení a jeho zajímavost (podobně jako Kierkegaard), ovšem vcelku je „německá filosofie, německý idealismus absolutistický, násilnický, nepravdivý…“24 Konkrétněji Masaryk vyjádří svůj postoj k německému idealismu takto: „Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. (…) Tento metafyzický titanismus nutně vedl německé subjektivisty k mravní osamocenosti; fantastika Fichteova a Schellingova zrodila nihilismus a pesimismus Schopenhauerův. (…) Hegel a Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jím unikají metafyzické fantastice; podřizují se pruskému kaprálství… Německé univerzity se staly duchovními kasárnami tohoto filosofického absolutismu vrcholícího v ideji pruského státu a království, Hegelem zbožněného… (…) Nietzsche se stal filosofickým hlasatelam hohenzolerských parvenuů a pangermánského absolutismu.“25 „Chorobný subjektivismus“ vedl podle jasnozřivého Masarykova vyjádření k „novodobému militarismu, zejména pruskému“.26 Němci tak jako by naplňovali cézarský prvek skrytý v německé vůli k moci. Tato „hrubě nejšovinističtější literatura … hnala … do války“.27

 

Jak bude vypadat Masarykem načrtnutá náprava tohoto stavu rozbujelého cézarismu nepokryté (a nepokorné) vůle k moci? Pro Masaryka to znamená především „překonat faustovství“.28 Znamená to tedy přemoci všechen ten subjektivismus, nihilismus, pesimismus, skepticismus, titanismus, slovem „překonat násilnické nadčlověctví“,29 jež vedlo k válce a povede k válkám novým, nebude-li celá tato filosofie kriticky překonána, odvážně destruována a dekonstruována. Filosoficky to pro Masaryka znamená myslet „s Husem, Chelčickým, Žižkou atd. až po Havlíčka“.30 Myslet antischolasticky, protimetafyzicky, zohledňovat i „cit a vůli“ – proti „jednostranému racionalismu“.31 Proti cezarství má vystupovat především „trpělivá humanita“.32 Pravou humanitu Masaryk takto vkládá do základů zdravé politiky a našeho národního programu.

 

Čím je však ještě jednou Masarykovo pojetí humanity? Masaryk znovu napoví: „Ve skutečnosti humanita není než láska k bližnímu…,“33 zasazená do konkrétních poměrů. S velmi konkrétní láskou k bližnímu přišel právě Ježíš. A zde jsme se ocitli opět u první části námi zkoumaného Masarykova hesla Ježíš, ne Cézar. Ježíš je Masarykovi symbolem skutečně činné, praktické a nesentimentální lásky. Tou má být prodchnuta pravá humanita projevující se i ve společnosti. Společenský řád založený na takové ideji, na takové bratrské lásce, se podle Masaryka vyplácí. Poslechněme si k tomu celou důležitou Masarykovu myšlenku: „Zkušenost nás poučuje, že se láska k lidem nakonec vyplácí … láska a z ní vyplývající společenský řád normálního člověka uspokojuje nejlépe.“34 Láska, bratrství, humanismus mravní a filosofický – to jsou pro Masaryka hodnoty, které se mají prosazovat ve společnosti, jež má růst a zdárně se vyvíjet. Velkého předchůdce ve svém pojetí humanity má Masaryk v Palackém. Píše k tomu: „Nemůže být o tom pochybnosti, že Palacký národní humanitní program pojímal a fundoval nábožensky… Nuže, myslím, že jediný Palacký stačí, aby teze o náboženském podkladě našeho humanitismu plně obstála.“35

 

Humanita dále v pojetí Masarykově zavrhuje nenávist k jiným národům, vyžaduje spravedlnost a prosazování práva, které má zase svůj základ v mravnosti a humanismu, ve skutečné lidskosti, v transcendenci a světlu bytí. Masaryk odmítá právo, které by bylo „tvořeno mocí, když se pojem moci ztotožňuje s pojmem násilí“.36 Z takových předpokladů vyplývá jen pud k válčení, pud k vybití cézarského „upřílišněného subjektivismu“; do tohoto stavu upadl moderní člověk s celou svou kulturou.37 Výsledkem, objektivací takového nervózního stavu, do kterého se dostal člověk i vlivem svého subjektivistického myšlení, ve kterém setrvává především „německý nadčlověk, titan“, je podle Masaryka válka. Ta se stává „lékem“ z absurdnosti solipsismu, do kterého upadl především „Nietzschův nadčlověk, darwinisticky kostruovaný dravec“.38 Zde se nám vskutku osvětluje Masarykova kritická nenávist k cynicky dobyvačnému cézarství, jež se tolik uplatnilo právě v pangermanismu a ruském bolševismu, jež ve svém celkovém negativním působení vedly k válce. Kdo propadne panovačnosti a potlačí v sobě „sympatii ke svým bližním“, ten spěje k chorobnému subjektivismu, nadčlověctví a titanismu, k válečnému běsnění. A Masarykův myšlenkový i praktický pohyb šel právě proti takové sujektivistické upřílišněnosti, proti panovačnosti „šovinistického nacionalismu“.39 Myšlenkově to byla Masarykova realistická konkrétní etická filosofie, jež se byla s to napájet živoucí obrazotvorností (při vší své přísné vědeckosti), prakticky to bylo Masarykovo vlastní odvážné vystoupení v první světové válce, kdy podstatným dílem přispěl k potlačení všeho dobyvačného cézarství rozbujelé vůle k moci, jak se ona právě projevuje v ničivých válkách.

 

Zde poznamenejme, že Masaryk by zřejmě podepsal Kiplingův výrok, že „První obětí války je vždy pravda“.40 Válka si vždy cézarsky poradí s pravdou, válka směřuje vždy k všeobecné destrukci a nehledí na člověka, natož aby ji zajímala pravda skutečnosti. Pravda stála Masarykovi spíše na straně Ježíše – i takto můžeme číst Masarykovo zvolání „Ježíš, ne Cézar“. Jde o to, vždy a za každou cenu bojovat za pravdu a nenechat se vláčet vírem šílícího nihilismu, jehož nejčernějším projevem je právě válka. Pravda je vždy spíše na straně lásky a hledané hlubší harmonie, ne na straně dobývání, plenění a plundrování, mobilizování všech nejcennějších sil a energií člověka ve jménu virtuální centralizace moci. I dnes stejně jako dřív jde o pravdivé a spravedlivé uspořádávání světového globálního řádu, abychom vyšli ze svých vlastních zaslepení a nenechali se svést na cestu cézarské destrukce a poslední katastrofy.41 Jen budeme-li se držet pravdy, může přijít náprava a záchrana z našich ohrožení. Masaryk sám věřil, že se lidstvo nakonec vyhne poslední „a definitivní degeneraci a dekadenci“.42

 

Abychom se tudíž mohli vyhnout dalším možným zuřením cézarsky hrozících totalitarismů a absolutismů, které se vždy někde ve skrytu připravují, aby spoutaly svobodu člověka, je třeba pěstovat s Masarykem náležitou filosofickou politiku (které Masaryk říkal „nepolitická“). Tato politika má být „pravdivá a čistá“,43 nesená bytostnou – mohli bychom říci ježíšovskou – mravností. Politiku, právo a zákon nelze podle Masaryka odpoutávat od filosofické etiky a ryzího náboženství.44 Tak se má stát programem republiky a demokracie program pravdy sub specie aeternitatis.45 Jde o život žitý s ohledem na pravdu a věčnost bytí, jež nacházíme v sobě i v celku jsoucna, v celku života. Neustále se ladit na tuto pravdu bytí a života je největším úkolem člověka.

 

(původně psáno pro Masarykův sborník XIII)

 

 

 

 

Poznámky:

1 T. G. Masaryk: Světová revoluce, Orbis a Čin, Praha 1930, s. 552-553.

2 Tamtéž, s. 557.

3 Tamtéž.

4 Tamtéž.

5 Tamtéž, 558.

6 Viz tamtéž, s. 431.

7 Tamtéž, s. 392.

8 Tamtéž, s. 582.

9 Tamtéž, s. 589.

10 Viz můj článek „Pojetí vlastní individuality člověka a demokracie u T. G. Masaryka“, v: Masarykův sborník VIII, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1993, s. 101-105.

11 Světová revoluce, c. d., s. 396.

12 Tamtéž.

13 Tamtéž, s. 388.

14 Tamtéž, s. 380.

15 Tamtéž, s. 593.

16 Viz k tomu i Patočkovy i texty Péče o duši I-III, Praha, Oikúmené 1996-2002.

17 Srv. také mou studii „Ježíš u T. G. Masaryka“, v: Náboženská dimenze Masarykova myšlení, Hodonín 1995, s. 22-27.

18 Světová revoluce, c. d., s. 602.

19 Tamtéž, s. 391.

20 Tamtéž, s. 559.

21 Tamtéž, s. 560.

22 Tamtéž, s. 569. (K tomu vede již škola; viz můj článek „Pojetí výchovy a vzdělání u T. G. Masaryka“, v: Komenský, roč. 126, č. 7/8, březen-duben 2002, s. 166-167.)

23 Tamtéž, s. 574.

24 Tamtéž, s. 415.

25 Tamtéž, s. 414-415.

26 Tamtéž, s. 420.

27 Tamtéž.

28 Tamtéž, s. 416.

29 Tamtéž, s. 416-417.

30 Tamtéž, s. 395.

31 Tamtéž, s. 392.

32 Viz tamtéž, s. 397.

33 Tamtéž, s. 557.

34 Tamtéž.

35 Tamtéž, s. 590.

36 Tamtéž, s. 568.

37 Srv. tamtéž, s. 425.

38 Tamtéž, s. 426.

39 Tamtéž, s. 586.

40 Citát je z P. Virilio: Informatická bomba, přel. M. Pacvoň, vydalo nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2004, s. 104.

41 Viz k tomu též M. Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku, nakl. „Zvláštní vydání“, Brno 1997

42 Světová revoluce, c. d., s. 432.

43 Tamtéž, s. 548.

44 Srv. tamtéž, s. 560.

45 Viz tamtéž, s. 556.

 

1 komentář u „Masarykovo heslo Ježíš ne César, autor : Jiří Olšovský“

  1. Tato úvaha je velmi zdařilá a otevírá dveře k filozofickému myšlení i těm, kteří se s filozofickým textem nesetkávají často. Je totiž jazykově odborně na výši a zároveň zůstává snadno srozumitelná, čehož se mnoha odborným textům nedostává. Přehled a zachovaný myšlenkový systém, řád jsou dalšími jejími významnými přednostmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *