Krajinou pochybností, sborník, editor : Michal Bartoš

Krajinou pochybností
Michal Bartoš (ed.)
sbornikblok4.indd 1 3/22/07 1:49:35 PM
sbornikblok4.indd 2 3/22/07 1:49:35 PM
Krajinou pochybností
Michal Bartoš (ed.)
sbornikblok4.indd 3 3/22/07 1:49:36 PM
Vydání této publikace finančně podpořili:
Statutární město OLOMOUC,
Projekt MEZIOBOROVÝ DIALOG rezalizovaný na ZČU, podpořený ESF
ISBN 978–80–903773–4–9
sbornikblok4.indd 4 3/22/07 1:49:36 PM
„Jsem, kdo jsem,
a nejsem si tím jist.
Jsem v pohybech pravd,
jsem v pravdě pochyb.
Brouzdám se prsty ve vlasech v iluzi,
že se kdy rozeznám.
Rozcuchávám se v otázkách
a marně se češu v odpovědích.“
Bohumil Kartous
„Psaní pro básníka znamená bořit zeď, za kterou se skrývá cosi, co tu bylo odjakživa.“ – Touto
Skácelovou metaforou začíná Zygmunt Bauman (1925) jednu ze svých úvah o vztahu mezi literaturou,
sociologickým psaním a kritickým myšlením. Britský sociolog polského původu varuje
před pokušením básníků, sociologů a intelektuálů vůbec sloužit „samozřejmým pravdám“,
tedy těm, o nichž nesmí pochybovat, protože jsou jedině správné, vhodné a nezpochybnitelné.
Takové pravdy lze pouze přijmout za vlastní a dále je rozhlašovat do světa z pozice „mluvčích
samozřejmého“. Představují, jak poznamenává Baumanem oblíbený a citovaný Milan Kundera,
„vše, čemu věříme“, a nakonec se stávají takovou zdí, kterou měl na mysli Jan Skácel – zdí překážející
myšlení a tvorbě.
Jiří Pribáň
sbornikblok4.indd 5 3/22/07 1:49:36 PM
sbornikblok4.indd 6 3/22/07 1:49:36 PM
Pantone 4485 M 100 %
Na úvod
Michal Bartoš: Sborník o pochybnostech nebo pochybný sborník? 11
Václav Cílek: Olomouc, neviditelné město 15
Krajinou pochybností
Tomáš Škrdlant: Pochybnosti o smyslu a smysl pochybností 33
Stanislav Komárek: Pochybnosti 37
Zdeněk Kratochvíl: Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu 39
David Storch: Pochybnosti o stavu přírody aneb proč ji vlastně chránit? 57
Jan Zrzavý: Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře? 63
Ivan O. Štampach: Spiritualita, víra, pochybnosti 69
Václav Bělohradský: Komunistický manifest v novém tisíciletí 79
Michal Bartoš: Ekologie v propasti víru pochybností
mezi sadismem a masochismem 91
Jan Keller: Pochybnosti o modernizaci 105
Krajinou školního vzdělávání
Jan Zrzavý: Pochybnosti o vzdělávání
Za trochu evolučně-konzervativního přístupu… 111
Jiří Fiala: Vzdělání: chybování a pochybování 119
Ivan M. Havel: Chceme být vzdělaní do šíře, nebo do hloubky? 129
Stanislav Komárek: Pocem, synu… a uč se moudrým býti… 133
Michal Bartoš: Škola a příroda, bezdomoví
Pochybnosti nad porozuměním přírodě 139
Krajinou jen tak
Václav Cílek: Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera 151
Jiří Zemánek: O poutnickém umění 163
Zdeněk Kirschner: K Sudkovi 165
Aleš Palán: Reynek doopravdy 169
Obsah
sbornikblok4.indd 7 3/22/07 1:49:37 PM
Michal Bartoš: Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
(Reynek jako mýtus) 177
Miloš Šejn: Fragmenty z 21. dubna 2006 183
Jiří Sádlo: Jak umění rozvíjí citlivost k přírodě 187
Jinou krajinou
Anton Markoš, Fatima Cvrčková: Jádra a bubliny. O významu slova význam 193
Zdeněk Kratochvíl: Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená? 201
Zdeněk Kratochvíl: Bahno tělesnosti 223
Tomáš Daněk: Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
Nespojitá koláž o odpřírodněné přírodě, ekologické (bez)naději
a bytostné úzkosti 239
David Storch, Jan Zrzavý: O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě,
žirafách, kopinatcích a veverkách visících na větvi 259
Bohuslav Binka, Břetislav Horyna, Dušan Lužný a Václav Bělohradský:
K revoltě ekosociálních hnutí 273
Autoři 297
sbornikblok4.indd 8 3/22/07 1:49:37 PM
Pantone 4485 M 100 %
Na úvod
sbornikblok4.indd 9 3/22/07 1:49:37 PM
sbornikblok4.indd 10 3/22/07 1:49:38 PM
11
Pantone 4485 M 100 %
„Jde o pokus znovu okouzlit to, co už se kouzelným nezdálo.“
Šestnáct let jsem záporně odpovídal na často kladené zvídavé dotazy účastníků besed
Ekologických dnů Olomouc, zda nějak zaznamenáváme řečené a myšlené. Říkal jsem lidem:
ne, přijeďte, přijďte pobýt, nestačí jen poslouchat, chce to taky vidět, cítit vydýchaný prostor
Divadla hudby.
Při vyhledávání hostů pro Ekologické dny Olomouc jsem v jejich dávnověku narazil na nějaký
hodně osahaný, použitý sborník a v něm našel rozmazanou fotografii muže, jehož vzezření,
zjevení mne nějak uchvátilo, provokovalo, a začal jsem číst jeho text, kterému jsem nerozuměl.
Takové věci zpravidla lidé odkládají. V protikladu k tomu jsem se k textu vracel. Četl ho opakovaně,
pokaždé jinak. S pocitem, že za některými větami se otvírají dosud neznámé prostory,
myšlenkové krajiny. Na nich jsem se stal závislým. Byl to text Zdeňka Neubauera, který začal
posléze pravidelně přijíždět do Olomouce.
Právě on nazval to olomoucké setkávání (kvas nápadů, myšlenek, příběhů a – snad neurazím
– smyšlenek) „společnou poradou“. Přednášel, kouzlil, neopakovatelným způsobem komentoval,
vykřikoval, smál se a v dobrém rušil ostatní. Zdeněk Neubauer v tomto sborníku není zastoupen
přímo, leč přece jen jej čtenář najde v mnoha odkazech a polemikách, je možno spatřit
jeho stín zahalující krajiny, kde pobýval, kterými procházel.
Díky Zdeňkovi Neubauerovi pak přijížděli další hosté, kteří s ním mnohým způsobem nějak
souviseli. Nebo se s ním setkávali až na místě. Co snad spojovalo všechny, bylo okouzlení z prožívání
a poznávání různých projevů života. A snad i zpochybnění mnoha zavedených výkladů,
jak se to na světě obecně má.
Příspěvky sborníku vytvářejí podivuhodnou a pestrou krajinu. Krajinu, kterou je možno
poznávat a prožívat, pokud opustím prošlapané cesty vlastní mysli. To jsou udusané dálnice
bezmyšlenkových a automatických běžných dnů. Sejdu-li z bezpečí, které mi poskytují, jsem
nucen zpomalit, opatrně a v pochybách našlapovat na dosud nepoznanou půdu. Někdy i zastavit,
přemýšlet. Přešlapovat na místě v touze objevit něco kouzelného, svým způsobem svátečního.
Při vykročení z běžného režimu „provozu“ je složité najít správný směr. Sborník nabízí putování
mně blízké. Vlastní texty v něm nemíní být srovnávány s dalšími autory. Jsou ilustrací
člověka, který z dálnice sešel jakousi náhodou a to, co spatřil jej přitahovalo. Ve vztahu k přírodě,
krajině, vzdělávání, prožívání…
Krajiny, které jsou čtenáři nabízeny, budou lákat ty, kteří mají rádi mnoho chutí a nevadí jim
střídat sladké a trpké, vlhké a suché, čerstvé i déle skladované, různobarevné, vážné i vtipné…
Některé krajiny vznikly pod počítačovou klávesnicí autorů, některé byly utkány z audio záznamů…
Editor sborníku je trošku lenošným poutníkem. Prošel se, posbíral to, co chutnalo
Sborník o pochybnostech nebo pochybný sborník?
Michal Bartoš
sbornikblok4.indd 11 3/22/07 1:49:38 PM
12
jeho spíše chaotickým chuťovým buňkám. Přesto nakonec s velkým potěšením předhodil vyslechnuté
příběhy zpět, do krajiny již prochozené, objevené, probádané, nepřekvapující, běžné,
a tím bezpečné.
Jde o pokus znovu okouzlit to, co už se kouzelným nezdálo. Vzpomenout si s potěšením na
místa, kam jej dovedli hosté, na místa s dalekým rozhledem. Co mu zůstalo, touha rozběhnout
(seběhnout) se tam znovu, připomenout si to, co všichni autoři sborníku naznačovali, poohlídnout
se po jejich dalších ucelenějších textech. A nakonec se naučit schopnosti nacházet vlastní
místa výhledu, rozhledu, přehledu, nadhledu.
Prožité okouzlení bych přál i ostatním, kterým se dostal tento sborník do rukou. Těším se
pak na setkání s nimi. Při sdílení radosti z příběhů donesených z úrodných bludných krajin,
kterými procházeli při svých dobrodružných pátráních na slunci, v dešti, větru, šumění
stromů, na neznámé půdě.
Přijetí jednotlivých textů může být různé. Přestože záměr nakonec nějak vydat sborník vznikal
dlouho, jeho skutečná podoba je dílem okamžiku. Ten byl však také svým způsobem sváteční.
V době, kdy život doma i v práci prchal kolem, kdy se zdálo, že řešení jednoho problému
vede k deseti dalším, se najednou stalo, že došlo k setkání s lidmi, kdy z deseti problémů, které
neustále oddalovaly vydání sborníku, ubýval jeden po druhém, aby nakonec dospěl sborník
z tiskárny ke čtenářům (a divákům souběžně stvořeného filmu).
Nalezl jsem pomoc zejména u Michala V. Hanzelina, Tomáše Daňka, Tomáše Škrdlanta, Zuzany
Brychtové Horecké, Jany Honecové, Markéty Krátké a mnoha mnoha lidí ze Sluňákova a jejich
přátel, které všechny vyjmenovat nejde a kteří po šestnáct let nacházeli prostory, ve kterých
umožňovali již zmíněná setkání.
Vděčný jsem i jednotlivým autorům příspěvků za jejich ochotu do Olomouce přijíždět, dělit
se s lidmi o své pocity a vědomosti. Těším se na další setkání s nimi. Řada příspěvků z tohoto
sborníku se díky předlouhé výrobní době rozeběhla do světa i jinými způsoby. To je snad důvod
si myslet, že je o ně zájem a že jejich souborné vydání by mohlo opětovně potěšit ty, co už
texty někde přečetli, i ty, co se do nich začtou poprvé.
V závěru úvodu bych rád vyslovil jednu pochybnou myšlenku: představme si na chvíli celou
kulturní evoluci lidstva jako usilovnou snahu za „trvale udržitelné bezpochybí“. Výsledky
těchto rozumných snah směřují k stále větší jistotě lidí o tom, jak co nejúčelněji a nejbezpečněji
obývat svět. Výrobky se vyrábějí, stroje fungují, naše nákupy jsou stále organizovanější,
dopravní tahy jsou stále více inteligibilní a bezpečnější…
Tato lidská posedlost po účelnosti, samozřejmosti, měřitelnosti a ovladatelnosti však stále
více zastiňuje úvahy nad účelem celku, nad tázáním se po povaze jeho přirozenosti.
Environmentální hnutí by v tomto pohledu mohlo usilovat o udržení jisté (jak jinak než rozumné)
míry pochybností. Pokud by při této snaze zůstalo opravdu poctivé, muselo by toto
Sborník o pochybnostech nebo pochybný sborník?
sbornikblok4.indd 12 3/22/07 1:49:38 PM
13
Pantone 4485 M 100 %
hnutí čas od času zpochybnit taky sebe. Například svůj nárok na pravdu, že „jen my víme“, jak
to s tou přírodou opravdu je.
Pro ty, co se budou s myšlenkovými krajinami autorů míjet, zůstane zřejmě tento sborník
sborníkem pochybným.
Sborník o pochybnostech nebo pochybný sborník?
sbornikblok4.indd 13 3/22/07 1:49:38 PM
sbornikblok4.indd 14 3/22/07 1:49:38 PM
15
Pantone 4485 M 100 %
„To, co lze Olomouci oproti Praze závidět, je něco, čemu Bohuslav Blažek říkal pleť města.
Míním tím omítky. To je vždy nesmírně příjemné vidět otlučené nebo šedé omítky, případně
několik vrstev omítek. Spíše metafyzické vysvětlení, lépe pozorování, je to, že když máte ty
otlučené omítky, vytváří to obrazy, které tam sice nejsou, ale vy si je neustále konstruujete.
Známe to například z Boudníkových informelů. A také představa, že v těch zdech jsou zaklety
příběhy.“
Olomouc skoro založil Gaius Julius Caesar
To, co se mi na Ekologických dnech Olomouc nejvíce líbí je, že organizátoři vůbec nepočítají
s tím, že lidé by také měli jíst a dýchat.
Když někam jedu, tak si situaci zkomplikuji zpravidla tím, že mám připraveny dvě až tři témata
a podle toho, jak se cítím, nebo jak se vyvíjí den, volím téma v podstatě až na místě.
Prošel jsem si Olomouc, jak večer, tak dneska ráno… já vlastně musím své pocity z procházek
říci rovnou. Mám takovou zkušenost. Například, když jsem jel na Pálavu, tak to bylo takové
zázračné místo… a pak každého půl roku, když jsem tam jel znovu, tak to sláblo. Takže často
bývají první dojmy ty nejsilnější a pak se to vytrácí. Následně někdy zase hrozně dlouho trvá,
než to člověk nějakým způsobem znovu načerpá.
Bavili jsme se před chvílí se Zdeňkem Kratochvílem o tom, nakolik je Olomouc doopravdy
město antické. Zdeněk si myslí, že je to jedno z nejvíce antických měst, jaké vlastně v Čechách
a na Moravě je. Když si projdete všechny ty výzdoby od roku 1700, od renesance, nebo spíš od
baroka, až po historické styly 19. století, tak prostě Olomouc je celá zaplavená antikou. A jak
říká Zdeněk, v podstatě zajímavější, než je dobový průměr.
Jak víte z německých pověstí, věří se, že Olomouc byla založena Juliem Caesarem jako římské
město. A doopravdy. Pokud bychom škrtli Julia Caesara a nahradili ho nějakým Římanem.
A škrtli bychom město a nahradili bychom ho obchodní stanicí nebo opevněným táborem, tak
jsme najednou téměř v reálu.
Teď odpoledne to není pravda, ale ráno to pravda byla. Když jsem šel městem, uvědomil jsem
si, že je to jedno z těch neviditelných měst Itala Calvina. O kterém Marko Polo vypráví Kublajchánovi.
Dojem z Olomouce je, že je to doopravdy město posvátné. Má prostě něco společného
s Prahou. Brno už je něco jiného, spíš jako soubor míst. Toto je strašně zajímavá věc, nechci
aby to zapadlo. V Olomouci cítím cosi posvátného.
Vídeň, Praha a Olomouc
Teď naprosto improvizuji, protože ty věci, o kterých jsem chtěl mluvit, znám. To, co vám chci
říct, jsem si ještě nenaformuloval, takže to ještě neznám, a to mě zajímá víc.
Olomouc, neviditelné město
Václav Cílek
sbornikblok4.indd 15 3/22/07 1:49:38 PM
16
Někdy dělám takový výlet se studenty. Putování začíná na Dívčím Kameni u Třísova, u keltského
oppida v Jižních Čechách a končí na Děvíne u Bratislavy. Cestou míjíme méně významné
lokality jako je Bratislava, Budapešť a Vídeň. Je to taková cesta po charakteristických místech
vysoko nad řekou. Vezmu to chronologicky a snad dojdeme k tomu, jak to souvisí s Olomoucí.
Na ostrožně Křemžského potoka a Vltavy stojí významné keltské oppidum Třísov. Má dvě
akropole. Donedávna se tam scházeli keltofilové a keltomani. Na jedné z těch akropolí udělali
sochy keltských bohů. Ty tam už dnes neexistují. Ale místo těch soch se tam objevila taková
divná skrumáž stromů. Jako by to místo nějakým způsobem reagovalo a odpovídalo. Toto místo
je hrozně hezké. Maličké město v kontextu s oceánem přírody.
Dále od Prahy, města královského, leží aristokratický Český Krumlov. Při posledním výletě
jsme do tohoto města dorazili pozdě. Udělal jsem si noční vycházku. Největší zážitek pro mě byl
ten, že renesanční nebo ještě starší město obsahovalo obrovské množství přírodních prvků,
které už vlastně ani necítíme a neslyšíme. Byla slyšet řeka. Byly vidět hvězdy. V okrajových
nevydlážděných místech bylo bláto. V úvozové cestě byly na mnoha místech odkryty kořeny
stromů. Opodál drobný výchoz krystalického vápence. Ve vzduchu byl cítit kouř a zetlelá tráva.
Normálně by tam byla cítit ještě domácí zvířata. To bylo pro mne zajímavé a podnětné pozorování.
O kolik takových vjemů, včetně vůní, oblohy a tak dál, jsme ve městech přišli. Města jsou
nějakým způsobem chudší. Já to nehodnotím, jen nyní říkám, jak se to odehrává.
Když přijedete do Vídně, kde většinou obědváme, zastřeně cítíte její historii. Vznikla také na
keltském oppidu. Ve Vídni se stavujeme na univerzitním campu. Je to bývalá vojenská nemocnice.
Takže všichni si tam dávají Vídeňský řízek. Já tam někde v koutě vidím polooběšeného
Oskara Kokoschku a Almu Mahlerovou, jak ho tam jde zachraňovat. Všechny ty amputace první
světové války. Kampus je postaven ve stylu strohého, užitného baroka. Z tohoto docela jednoduchého
zdroje potom Adolf Loos a Otto Wagner vymysleli modernu.
Za univerzitním campusem je možná jediná historická neopravená budova ve Vídni. To je
Narrenturm, proslulá věž bláznů. Jedna z nejpozoruhodnějších budov jaké znám. Je kulatá, utilitární,
zhruba z roku 1780, úzká okénka, za každým z nich byl blázen. Celé je to trošku jako
od markýze de Sade.
Když se ještě před tím zastavíte v Schönbrunnu a projdete jím, tak jedna z věcí, která vás
tam okamžitě zaujme, je téměř absolutní nepřítomnost umění. Nějaké sochy tam jsou. Fasády
také. Ale vlastně to má charakter fasády jako takové. A tehdy se ve mně objeví taková ta myšlenka,
která před Freudem napadla asi Klimta. Později se to jeví ve Wagnerově architektuře.
Ten tomu říkal svlečená budova. Budova, ze které dáte oděv pryč. Klimt to kreslil jako nahou
ženu, která se dívá do zrcadla. A pak kreslil ty rybí krve, jako proudy vědomí, erotické…
a teprve na Klimta navazuje Freud.
Freud chodil do věže bláznů. Měl to kousíček. Vnímáme imperiální Vídeň jako obrázek společnosti,
se kterou nechcete mít nic společného. Podobně to vnímal Adorno. Je to hodně sterilní,
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 16 3/22/07 1:49:39 PM
17
Pantone 4485 M 100 %
hodně vyprázdněné, hodně fasádové, má to vlastní rituály. Vidíte, že pokud chcete v této společnosti
zůstat normální, tak se zavřete do věže bláznů anebo nějakým způsobem protestujete.
Vidíte, že Vídeň konce devatenáctého století, to je velká líheň evropské moderny. Pak to převezme
po roce 1918 Paříž. Je vidět tuto modernu jako reakci na vyčpělé formy. Nicméně procházíte-
li Vídní, ze všeho nejvíc asi vnímáte kontrast imperiální kultury a revoltující moderny.
Další pozoruhodná věc ve Vídni, z hlediska architektury, je kromě věže bláznů komplex
Arsenalu. Tvoří jej asi 24 objektů. Jsou to obrovské vojenské budovy, poslední třetina devatenáctého
století. Objekty se základnami 150 krát 200 metrů. Jsou dělány tu ve stylu tudorovské
gotiky, tu jako byzantský chrám. Je to hezké, ale když vstoupíte dovnitř, tak z toho opět cítíte
naprostou nenormálnost a absurditu situace. Vidíte, že je to kultura, která je angažována
v tom, aby skutečnou kulturu jako takovou zničila. Kontrakultura. Její prvky můžeme nalézt
třeba u Heleny Vondráčkové a tak. Mluvíme o ní, když se zředí kultura nebo když je využita,
aby ničila sama sebe. Ale ve Vídni stále zůstává pocit městečka na pahorku. Typologicky to
místo odpovídá Olomouci.
Přesouváme se do Budapešti. K římskému táboru Aquincum, který byl kdysi vojenským centrem
Panonie a Carnuntum u Bratislavy centrem obchodním. V paměti mám čtvrté století, kdy
je tam opravdu deset tisíc žoldáků ze Sýrie, z Francie a odjinud. Jak vedou dlouhá vyjednávání
s barbary a posléze se stahují do impéria.
Tento pocit věků a proudu vědomí je dobře patrný, když se díváte z Děvína u Bratislavy. Jak
víte nebo nevíte, bratislavské staré město (nikoliv hrad – to byla akropole a opevněné místo)
se kryje se s hranicemi keltského oppida. Děvín samotný je zázračné a silné místo na soutoku
Moravy a velmi širokého Dunaje. Dunaj tu nemá charakter našich malých říček. Třeba ochočené
Vltavy. Dunaj plyne velmi rychle, je to živel, vnímáte jeho starobu. Místo římského tábora, ale
také jantarové stezky. Místo velmi prastaré, frekventované. Nejstarší kostel je tam ze čtvrtého
století.
Dnes ráno se mi ten dojem ze všech uvedených míst, která jsem nedávno navštívil, propojil
s Olomoucí. Kromě posvátnosti jsem měl pocit, že to kdysi bylo centrum nějakého království
či provincie. Já to nevím, archeologové se o tom dohadují. To byl pocitový úvod k tomu, o čem
jsem chtěl hovořit.
Disneyfikace města
Pokusím se o srovnání mezi Olomoucí a Prahou. S jakými výrazovými prostředky a v jakých
termínech se budeme pohybovat? Asi nebudu příliš hovořit o mcdonaldizaci. To je ekonomický
model, ve kterém se snažíte všechno unifikovat. Všechno udělat předvídatelné. Hamburger jednoho
typu má být srovnatelný například v Olomouci a Buenos Aires. Znalci říkají, že sice mezi
nimi existují rozdíly, ale to říkají skutečně jen znalci. Nic neriskujete. Optimalizujete zisk a ekonomiku,
mluví se o továrně na vzdělávání (škola), továrně na zdraví (nemocnice).
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 17 3/22/07 1:49:39 PM
18
Mnohem zajímavější termín je pojetí města jako Disneylandu. S čím to souvisí? To, o čem teď
mluvím, je velká chvála Olomouce. Je to v podstatě pocit, že je to doopravdy štěstí žít v takovém
městě. Ve městě, které se podobá Praze před deseti lety a které je a ještě bude vystaveno
všelijakým tlakům. Možná že nakonec nebudou tak velké a Olomouc si svůj charakter nějakým
způsobem udrží. O disneyfikaci hovořil myslím David Lyon v knize Ježíš v Disneylendu, kdy
on, z hlediska filosofie a kulturní antropologie, líčí setkání církví v Disneylandu jako takovém.
Disneyland je místo, kde se jedná zejména o zábavu. Turisté, kteří přicházeli do evropských
měst, dejme tomu v 60. nebo 70. letech anebo čeští turisté v cizině na počátku 90. let, si víceméně
nechtěli užívat, ale zejména chtěli poznávat. A teď ta tendence je opačná. Užít si, pobavit
se. Ve vysněných kulisách. Město se stává kulisou zábavných aktivit.
Teď nemluvím o Olomouci, mluvím o Praze, ze které jsme v podstatě zhnuseni. Zahraniční
památkáři nám říkají: „Praha, po roce 1990, to byla obrovská naděje, protože vy jste si v době
komunismu nezničili všechny ty budovy. To město jste nevyprázdnili, nerekonstruovali, jako
jsme to udělali my na západě v padesátých letech.“ A přesto teď tyto věci do Prahy přicházejí.
V okamžiku, kdy hlavní tendence pobytu ve městě je užít si, pak tato poptávka vytváří určitou
nabídku.
Je to dobře vidět v Českém Krumlově, na atmosféře města. Poptávka vytváří určitou nabídku.
Český Krumlov dnes přes léto působí jako severoitalské městečko. Život se posunul dlouho do
noci. Městem chodí veselí lidé a zpívají si. V oknech jsou květináče s pelargoniemi. Teprve když
udeří zima, do města se vrátí běžný, v podstatě zasmušilý život.
Místní lidé už v historickém městě nežijí, žijí v panelácích na okrajích, protože si ty staré
baráky koupili, rekonstruovali je, zadlužili se, museli vydělávat peníze. Tak se přesouvá český
živel ze starého města do měst panelových. Což je taková kouzelná věc, prostředek měst potom
ovládají tlupy kočovníků.
Český Krumlov mám rád, jezdím tam mnoho let a několikrát do roka, takže jsem schopen to
sledovat. Jeho charakter se zcela změnil. Podobá se centru Prahy a to se zase podobá Madridu
nebo Barceloně. Člověku to připadá, že prostě u některých měst, jako je Praha, nebo méně
Vídeň…, že ta města jsou vzájemně zaměnitelná.
Pokud si Olomouc ještě udržuje charakter Olomouce, je to doopravdy nutné považovat za
velké pozitivum města. Města větší a bohatší, v rámci globalizace duchovní atmosféry, se stále
více podobají jedno druhému. Podobně jako třeba benzínové pumpy. Nebo jako velké obchodní
domy, na které se dívám příznivě, protože lidé aspoň neotravují v přírodě. Pokud obchodní
řetězce začnou krachovat, a v USA je myslím 30 000 ruin po takto opuštěných domech, tak se
tam potom mohou realizovat dobrodružná hřiště, mají se kde uchytit netopýři. Takovéto věci
z hlediska „ruinové budoucnosti“ mohou mít něco do sebe.
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 18 3/22/07 1:49:39 PM
19
Pantone 4485 M 100 %
Autenticita všedního dne
Dalším termínem, který by nás mohl vést k pochopení toho, co se děje, je autenticita.
Památková péče rozeznává mnoho různých typů autenticit a já bych se zastavil u dvou z nich.
První je autenticita každodenního dne nebo pracovního dne. A to se týká toho, že lidé ráno
chodí do práce, odpoledne se staví nakoupit, pak jsou chvíli doma něco si uklidí a večer jdou
na pivo a v deset si jdou lehnout.
Tato autenticita se samozřejmě vyvíjí a je jako by obsažena ve městě jako takovém. Protože
například okolí je zemědělské, a zemědělci, aby přijeli včas domů, si musí nakoupit v trhu.
V okamžiku, kdy je to nahrazeno autenticitou těch kočovníků, kteří mezi půl osmou a půl devátou
snídají a v devět hodin pak exploduje turistická bomba na náměstí. Před šestou hodinou
večer mizí a potom mezi osmou a půlnocí opět nastává velký ruch ve městě. Najednou něco
jde proti zažitému tempu města. Na lidi žijící ve městě to působí tak, že je to rozhazuje. Jako
sociální bytosti jsme zvyklí se nějak synchronizovat s ostatními. Do města přicházejí lidé s jiným
časovým rozvrhem. Určité procento lidí vždy musí působit jinak, nelze, aby všichni dělali
totéž. Ale uvedený příklad rozhazuje atmosféru města.
Autenticita podloží a materiálu
Druhá důležitá věc souvisí například s budováním podzemních garáží. Je to autenticita materiálová.
Já budu nevědecký. Jak jsem vypozoroval, že to funguje. Když máte gotický kostel,
začne se rozpadat jeho kamení a vy nahradíte několik bloků. Jakoby ta paměť gotického kamení
se nasákne do nového kamení. Kameny si na sebe zvyknou a jakoby pokračuje ta paměť.
Podle přísloví: je to pořád stejná sekera, dědeček vyměnil železo a tatínek topůrko. V okamžiku,
kdy město zbavíte původních materiálů, pak je to cítit. Je to dobře cítit například v německých
městech, o kterých říkáme, že jsou sterilizovaná. Jsou čistá, bezvadná k životu a v podstatě
vás v nich nic nenapadá. Je podstatné, pokud to jde, zachovat z materiálů staveb, ale zachovat
i z geologického podloží, alespoň v místech městských památkových rezervací, z materiálů co
nejvíc, a pokud možno nedotčeného. Jeden z účastníků fotografické soutěže zde mluvil, jak cítí
to podloží míst, kde fotí. A takových lidí je víc. My máme spoustu podvědomých pocitů a ty se
pak vynořují, nebo ne. V momentě, kdy měníme soubor těch podvědomých pocitů, tak dříve
nebo později, to sami pocítíme. Město prostě jinak dýchá v jiných svých částech.
To, co lze Olomouci oproti Praze závidět, je něco, čemu Bohuslav Blažek říkal pleť města.
Míním tím omítky. To je vždy nesmírně příjemné vidět otlučené nebo šedé omítky, případně několik
vrstev omítek. Spíše metafyzické vysvětlení, lépe pozorování, je to, že když máte ty otlučené
omítky, vytváří to obrazy, které tam sice nejsou, ale vy si je neustále konstruujete. Tím to
místo ožívá. Známe to například z Boudníkových informelů. A také představa, že v těch zdech
jsou zaklety příběhy. O tom se ve vědě nemluví, ale v esejistické literatuře, zejména 19. století,
neustále. Když je omítka děravá, tak ty příběhy a historie vyhřezávají ven. Když ty městské
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 19 3/22/07 1:49:39 PM
20
fasády „nahodíte“, tak ty příběhy uvězníte v těch zdech. Tím měníte prostor, který měl nějaký
výraz, daný staletími, v kulisu, kterou můžete využívat jako Disneyland. A dokonce to potřebujete,
aby se vám ty staré historie, ten Lafayett a ti Přemyslovci a tak dále, necpali do vašeho
života a nerušili vám tu party.
Takže například potřeba suburbií jako svým způsobem sterilních prostorů, je jednou z obecných
lidských potřeb, většina lidí to nějakým způsobem vyhledává. Pro vymezení svého soukromého
života. Své individuality. Bez ohledu na ten proud vědomí procházející staletími, když
použiji toto klišé.
Živé a mrtvé barvy
S touto autenticitou a s pletí města úzce souvisí barvy. Neumím to zatím dost dobře pojmenovat.
Barokní město bylo barevné, antická socha byla barevná. Barva patří k životu, barva oživuje.
Ale jak je možné, že mnoho moderních barev město zmrtvuje. Čím to je? Jedna z nejkrásnějších
českých a moravských barev je taková ta žlutohnědá barva, jak s ní donedávna byla
natírána kasárna. Na venkově se použití této barvy ledaskde zachovalo. Jde o pálené železité
okry a ta barva je velice přirozená. Nejkrásnější barvou baroka byla barva červená. Ekologická
červená barokní barva se získala tak, že se umlely cihly. Je v ní cítit materiál.
Několikrát jsem se o tom bavil s umělcem Vladimírem Mertou z brněnského konceptuálu. On
říká, že moderní barvy jsou technologicky nesmírně dokonalé. Jsou namlety tak jemně, že nevytvářejí
šmouhy. Jsou jednolité a čisté. To trošku vadí, ale co je důležité, ty barvy jsou krycí
a drží již ve velmi tenkých vrstvách. Když máte starou barvu, dejme tomu založenou na vápně,
obsahuje určité množství křemenných zrn. A někdy v omítce najdete křemeny až půl centimetrové.
Neručím za svůj výklad, mluvím o tom jen proto, že mě otázka živých a mrtvých barev ve
městech trápí. Vápenná omítka není tak kvalitní, a tak jemně oprší. Na povrchu vám zůstanou
drobná křemenná zrna, a když na ně dopadne sluneční světlo, třeba i difuzní, tak se opticky
nějakým způsobem odráží. A i když je budova poměrně temná, tak nakonec, když to trochu
přeženu, jako by zářila. U moderních barev jako by světlo bylo stejnoměrně pohlceno.
Možná to souvisí s naším podvědomým vnímáním. Vždy toho vidíme více, než je mozek schopen
zpracovat. A v tomto případě dokonalých barev to zpracovává tak, že barva se jeví ve výsledku
jako nudná. Je to velká otázka, co vlastně moderní barvy s městem dělají. Myslím si, že
městům škodí, i když na druhé straně jsem rád, že jsou budovy opravovány.
Hlavní cíl evropské civilizace
Teď se dostáváme k otázce, co je hlavním cílem západní civilizace. Představte si jakéhosi kulturního
antropologa, který přichází odjinud, který jako Malinovsky chodí se zápisníkem a pozoruje
a zapisuje si všechno, co se děje. A aby to bylo vědecké, tak ještě dělá statistiku a své
odpozorované závěry podporuje čísly.
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 20 3/22/07 1:49:39 PM
21
Pantone 4485 M 100 %
Tento kulturní antropolog by velmi pravděpodobně, já si myslím, že je to téměř jisté, došel
k závěru, že evropská civilizace má mnoho obtížně rozeznatelných a složitě provázaných priorit.
Nicméně hlavní důraz je kladen na to, aby auta byla šťastná a spokojená. I když budeme
hovořit řečí čísel, tak jen dopravní zácpy stojí mezi 0,5–1 % hrubého domácího produktu, asi
1,7–2,0 % HDP se týká léčby alergií a bronchitid. Šíleným způsobem se projevuje vztah k předčasným
úmrtím. Já si ty všechna čísla nepamatuji. Je však dokázáno prudké navýšení alergií
u dětí a často se to dává do souvislostí právě s těmi drobnými částicemi z exhalací, které vznikají
zejména spalováním pohonných hmot. Když se tyto věci sečtou i s náklady vynaloženými
na havárie, tak se dostáváme k číslu kolem 5 % hrubého domácího produktu. To číslo jde určitě
zmenšit, nejde zmenšit na nulu. Nevím, kolik dáváme na vojenství a kolik na vysoké školy, ale
je to zhruba v těchto relacích.
V Praze poklesl počet cestujících, kteří používají městskou hromadnou dopravu za deset let
o třicet procent. Při tom ale ještě narostly počty cizinců, kteří ji používají, takže možná je ten
pokles okolo 35 % lidí. Je to kompenzováno osobní dopravou, a když se dělá sociologický průzkum
ve městě, tak důvod, proč lidé nechtějí žít ve středu města je, že chtějí odejít z města
v důsledku dopravy a kontaminace a hluku, které s ní souvisejí. Pokud něco v centrech měst
lidem vadí, tak je to v 80 % právě doprava.
Suburbanizace a chudí milionáři
Dostávám se konečně k pojmu suburbanizace. Tedy také k problému nekontrolovatelného
rozšiřování města. Z různých analýz, například profesora Bašeho, vyplývá, že v posledních 50
letech evropská města procházela minimálně dvěma jasně rozlišitelnými obdobími. První období
do roku 1990 až 1991 je charakterizováno velkým růstem města. U nás vznikají panelová
sídliště. Po roce 1991 se situace mění dramaticky a populační růst měst je v podstatě zastaven.
Města stagnují, co se týče počtu obyvatel, ale co se týče plochy, kynou, anebo se zmenšují.
Ve středočeském kraji jsou například větší roční přírůstky obyvatel v Říčanech než v Praze.
Z Prahy se odstěhovalo za posledních 10 let asi 80 000 lidí. Skoro všichni směřují do suburbanizačního
pásu, který je v pásu 30 až 50 kilometrů od hlavního města. Za stejnou dobu se do
Prahy přistěhovalo asi 84 000 lidí. Město v podstatě populačně neroste.
Když se podíváme na mapu suburbanizace, to znamená podle katastrů, množství nových
domů ve středočeském kraji roste. Rozšiřuje se pruh kolem Prahy a zejména kolem radiál, kolem
dálničních tahů. Kupodivu je to zejména u dálnice na Mladou Boleslav. Mezi těmi „středními
zbohatlíky“, jak Sádlo říká „chudými milionáři“, kteří si koupí dům a pak už doma musí
jíst mrkev, je silně preferována oblast na Jílové. Tam, kde rostou smrky.
Ty smrky zmiňuji úmyslně. Z hlediska městské zeleně je zvláštní, že smrk začíná být módním
stromem zhruba okolo roku 1960. Narážíme na to neustále. I v malých obcích. Nedávno jsem
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 21 3/22/07 1:49:40 PM
22
se setkal s farářem, který chtěl vykácet lípy, protože dělají nepořádek na návsi. To je častý příklad.
Pořád. V Ostravě-Porubě se nejdříve zbavili topolů, aby chmýří neznečišťovalo prostředí.
U smrku je to jednodušší. Současná civilizace preferuje významným způsobem smrk. A to se
týká také toho, kam se lidé chtějí stěhovat.
Jak tento jev expandující suburbanizace souvisí s globalizací, tedy expanzí jiného typu?
Jaká je míra expanze? Proč lidé chtějí žít v suburbii? Nejčastěji uváděný obecný důvod je ten,
že je to dostupnost krajiny a čisté prostředí. Ve skutečnosti developeři těchto území fungují
tak, že udělají jeden pás domů, nafotí to, lidé si koupí barák v dostupné krajině. Pak vznikají
další a další pásy propojené nesmyslným systémem cestiček, ze kterého se nemůžete vymotat.
Developer má téměř vždy lepší právní servis než starosta. To znamená, že běžně dochází k situacím,
a je jich, zdá se dost, že první firma zkrachuje a druhá firma, téměř totožná, převezme
to území, ale ne už původní závazky. Například plynofikovat vesnici. Sliby, které byly dány, jsou
právně ošetřeny tak, že nejsou vůbec splněny.
Často dojde k tomu, že se tato suburbie snaží odizolovat od vesnického jádra. Úplně ho
nechat stranou, a tak nedochází k jeho růstu. Ve středočeském kraji je situace taková, že je
mnohem více parcel na tu suburbanizaci, než je očekávaná poptávka. Architekti očekávají, že
značná část těchto suburbanizačních projektů nebude nikdy dokončena. Pozemky budou pravděpodobně
dále vlastněny bankami. A tím, že vlastníkem těchto pozemků bude firma nebo
banka, nemůžete s ním nic dělat. Na dlouhou dobu dopředu se omezuje jakákoliv akceschopnost
v těchto místech.
Příroda v suburbiích má s přírodou společnou pouze barvu. Je to proto, to všichni známe,
že tam můžeme navézt trávníkové koberce. To je naprosto šílená záležitost. Travní porost pak
sestává z kultivarů, které pronikly do nabídek obchodních řetězců. To vede k vysázení jakési
travní eurosměsy a do ní píchnete pár globalizovaných keřů.
Psychologicky je zajímavé, podívat se na pohnutky lidí, kteří v těchto prostorách bydlí. Jsou
to většinou mladí lidé, co se chtějí trhnout od rodičů a od světa, touží být ve svém a sami.
Proto pokud vedle sebe existují dva domy, které by bylo vhodné nějak propojit, a získat tím
větší předzahrádku, nedochází k tomu. A studenti architektury se vyptávali těchto lidí, jak to
vidí po pěti letech. Občas slýchávají odpověď, že kdyby lidé věděli, jak to bude vypadat, již by
to neudělali. Nicméně mladí lidé přicházejí nadále do tohoto laciného, v podstatě papundeklového,
bydlení.
Recyklace města
Olomouc a historická města se stavěla ne-li na věčnost, tak alespoň na jedno až dvě století.
Jedna studentka si povzdychla při procházce po Karlově mostě: „Jak já se jen budu moci vrátit
do toho našeho papundeklového města“. Toto město je určeno k recyklaci po třiceti letech.
Interiéry obchodů jsou plánovány na osm let. Tam není to zakotvení v architektuře. Naopak.
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 22 3/22/07 1:49:40 PM
23
Pantone 4485 M 100 %
Očekává se, že každá generace zákazníků a uživatelů bydlení bude mít svůj vkus a bude se
chtít zařídit podle svých představ. Tomu se říká démonický aspekt svobody.
Lidé tedy chtějí bydlet ve svém. Dům umístí zhruba doprostředku pozemku, přestože pak
na krajích mají ty dva metry, které když jim zarostou keři, tak se jim to ještě zúží. První dva
nebo tři roky žijí tím, že si ten byt plánují. Pak přijdou děti. Muž musí vydělávat, což vede ke
vzniku těch zelených vdov, které vlastně nemají kam jet nebo vlastně mohou jet do toho molu.
Není kam jít, takže sedí doma a čekají, až se večer unavený muž vrátí z práce. Najednou je to
sociálně chudé.
Souvisí s tím také další věc. Touha po individualizaci vede k neustálému zvyšování a zahušťování
plotů. Na obyčejné české vesnici jsou pláňkové prostupné ploty. Přes tři parcely vidíte
co si zrovna soused dělá k obědu a kam jde. Což je na jednu stranu nepříjemné. Právě díky
instituci pláňkových plotů bylo vždy těžké být zločincem v malé české obci. Současné ploty
jsou jiné. Podobně jako ve zmíněné věži bláznů se parcely mění na jakýsi širší pruh zeleného
zahradního vězení. Je tam veliká zranitelnost pochopitelně na cenách benzínu. Na to, jestli rodina
utáhne jedno nebo dvě auta. A je také otázka, kam jezdit.
V klasickém městě zpočátku převládal oboustranný pohyb mezi centrem a periferií. V Americe
začali s tím, že ženám postavili kanceláře na periferii, takže začíná ježdění radiální z periferie
do periferie se spoustou kruhových objezdů. Obejde se to bez středu města. Dnes se bohatší
a aktivnější lidé stěhují z centra měst na okraje. Město tak relativně chudne. Ve smyslu starostí,
daní a o to, kde lidé utrácejí. Suburbanizace znamená velký zábor krajiny a ochuzuje
jádro města. To jsou dvě mouchy jednou ranou úspěšně zabité. V současném trhu s nemovitostmi
se tak v poslední době projevuje určitý odklon od suburbií. To, co nyní trošku rozumnější
podnikatelé žádají, je dům v malém městě, které je čisté, historické, nemá příliš velký
automobilový provoz a je relativně blízko místu, kde pracují. To možná povede k rozvoji těchto
míst, dokud nebudou případným rozšiřováním a jeho důsledky opět ničena další výstavbou.
Deglobalizace
Již deset nebo patnáct let vidíme přirozenou obranu proti těmto jevům v procesu deurbanizace.
Tento proces vnímejme v souvislosti s procesem deglobalizace. V okamžiku, kdy nějaký
systém expanduje příliš daleko, tak se buď rozpadá, například Říše římská, nebo se periferie
osamostatňují, nebo po tomto výdechu nastává nový nádech. Ve stagnujícím evropském městě
je dostatek volných nevyužitých ploch. To může být dobrým podkladem pro řešení, která netradičně
obohacují městský prostor, například snahami o udržení dostupnosti přírody nebo
rehabilitace břehů řeky, udržení ulicové zástavby při určité čistotě a s množstvím zeleně a podobně.
K deglobalizaci zatím ještě nedochází. Je to však asi podobně jako u města otázka budoucnosti.
Deglobalizace potom znamená obnovu lokálních ekonomických vztahů, kdy na jednom
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 23 3/22/07 1:49:40 PM
24
místě něco vyrábíte i prodáváte a spotřebováváte. Je to mechanismus, který pomáhá udržovat
stabilitu v určitém regionu. Myslím, že s rozvojem Číny a s hyperkompeticí právě o těch procesech
neotribalizace, nového středověku nebo deglobalizace ještě hodně uslyšíme.
Zároveň s tímto procesem vzniká rozrůznění mezi venkovem a městem, respektive se tento
rozdíl stírá. Jeden z termínů, který se často objevuje ve spojení s venkovem, je obnova. Obnova
venkova, velké téma Bohuslava Blažka, spočívá v tom, že se nějakým způsobem naváže na
místní kreativitu. Folklór není v tom, že si doma hrajete písničky od Sušila. Spíše v tom, že
se svými sousedy žijete pospolitým životem. Venkov pomáhají ve středních Čechách udržovat
zejména Pražáci. Je to zvláštní, ale často se vyskytující jev. Lokálpatrioti se většinou rekrutují
z přistěhovalců. O těchto věcech píše Hana Librová. Oživení vesnice většinou způsobují lidé
z města. Možná proto, že vědí, co ztratili. Přistěhovalci zase z důvodů, že potřebují někam patřit.
Venkov je místo, kde funguje počasí. Je tam rozdíl mezi počasím v létě a v zimě. Jaro, léto,
podzim, zima tam mají stále ještě své místo. To už ve městech neplatí, devadesát procent obyvatel
města tráví svůj život v budovách.
Venkov je o materiálech a hrubých strukturách. Město představují spíše homogenní plochy,
naleštěné povrchy, dobrá úprava. Zdá se, že základem sociální struktury venkova jsou drobné
směny. Že třeba někomu donesete buchtu nebo tak. Na základě takových drobných změn je
připravována cesta vedoucí k očekávání, že v okamžiku nějakého neštěstí nebo nebezpečí si
lidé vyjdou vstříc. Lidé žijící na vesnici však říkají, jak je to obtížné. Město je spíše o vydělávání
peněz a o individualizaci. Jde o jiný typ sociálního života.
Většina velkých měst je zamořena pozaďovým hlukem v úrovni nad 55 až 65 decibelů. Jsou
lékařské studie, které ukazují nespavost u 40 % městské populace. Ty čísla nemusíme brát tak
úplně vážně. V podstatě většina těchto jevů se týká jedné až dvou třetin obyvatel města.
Co z toho vyplývá pro Olomouc? V zrcadle s pražským děním, které je ošklivé a znepokojivé.
Především mi z toho, co říkám, vyplývá chvála Olomouce, z hlediska návštěvníka, který se tu
nezabývá výstavbou akvaparku nebo korupčními kauzami. Říkám to zejména těm z vás, kteří
jsou zde v sále místní.
Závěr: podmíněná chvála Olomouce
Jak vidím budoucnost Olomouce? Opravy města, suburbanizace, zvětšování ploch reklam,
reklamy se začnou posouvat výše. Včera jsme si to večer procházeli. Budou více dominovat.
Bude sem přicházet více cizinců. Ale toto nebezpečí tu nebude asi až tak příliš velké. A hlavně,
varovné mohou být ty okamžiky, kdy to město začne přicházet o svou tvář. Máte v sobě víc autenticity
než Praha. Není cílem udělat z Olomouce nějaké evropské město kvůli návštěvníkům
z ciziny, ale právě jenom příjemné místo pro vás samotné. Evropských měst je plná Evropa,
Olomouc je jenom jedna.
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 24 3/22/07 1:49:40 PM
25
Pantone 4485 M 100 %
DISKUZE
Město a vesnice
Dotaz: Dokážete nějak vymezit hranici, kde končí vliv města a začíná vesnice?
VC: Hranice je dána tím, kdy se ještě vyplatí dojíždět. Podle stavu silnic asi 30–60 kilometry.
Tato hranice se bude asi dále rozšiřovat. Nejen díky výstavbě dálnic, ale také třeba kvůli tomu,
že lidé budou pracovat tři dny v práci a čtyři dny doma. Jednou z charakteristik této doby jsou
ty smíšené hranice, amorfní plochy. Suburbanizaci Němci říkají „sídelní kaše“. Nemá to strukturu.
Američani tomu říkají sídelní mlhovina, v noci je to vidět, někdy to září víc, jindy méně.
Mluvil jsem spíše z hlediska urbanismu a sociologie. Jedna zmínka z hlediska ochrany přírody
a krajiny. Zatímco jsou známé po stoletých diskusích poměrně podrobně postupy, jak chránit
běžnou krajinu chráněných krajinných oblastí, tak nyní největší útok na krajinu znamená pronikání
města do ní. Město je moc barevné, baráky jsou katalogové, jsou tam domy z Nového
Zélandu, z Massachusetts. Ty domy mají často špatnou tepelnou izolaci, jsou špatně technicky
dělané. Někdy skoro nejdou vytopit. Ale vypadají hezky. Párkrát jsem byl u architekta Vlada
Miluniče, který dělal sídliště Hvězda v Praze nebo Tančící dům. Architekt evropské úrovně. Byl
jsem překvapen, že nemá skoro žádné zakázky. On je velmi sociální a velmi přátelský vůči lidem.
Ale odmítá dělat baráky, které se po něm žádají. Nemám teď dopis, který napsal řediteli
nějaké významné investiční společnosti. Psal mu, jak ošklivé a zrůdné věci vyrábí. Ten ředitel si
jezdil vyčistit hlavu do Himalájí, pak zas tady pracuje a zase si jede vyčistit hlavu. Jedna známá
pracovala na jednom šíleném filmu a říkala mi, jak ji to hrozně štvalo, ale pak si navykla jet za
ten honorář do Indie na dovolenou. Ptal jsem se Vlada Miluniče, kde jsou ti podnikatelé, kteří
například kolem roku 1910, 1911 nechali dělat kubistické vily. Nebo v roce 1930 funkcionalistické.
Více architektů říká, že tato třída v současnosti skoro neexistuje. Pokud si někdo nechá
dělat atypickou, náročnou architekturu, tak kromě Ivana Havla to jsou v podstatě pouze lidé
ze zahraničí.
Panelová města se diverzifikují
Dotaz: Bydlím v paneláku v Litoměřicích. Jaký máte názor na paneláky, kde lidé bydlí vertikálně
nad sebou. V subměstech bydlí horizontálně, ale také jsou odcizení. Kultura upadá, lidé se o nic
nestarají, přežívají.
VC: U paneláků je dobře vidět jedna věc. V padesátých letech byly ještě stavěny z cihel a bylo
to kvalitnější než v letech šedesátých. Paneláky z těchto let mají kolem šesti pater a jsou kvalitně
udělány. Paneláky ze sedmdesátých let jsou zase horší, a nejhorší pak z osmdesátých. Tím,
jak politický režim něco předstíral, tak zřejmě i architektura něco předstírala. Je to na tomto
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 25 3/22/07 1:49:41 PM
26
příkladu vidět. Sociologické průzkumy ukazují, že lidé jsou v panelácích spokojeni. Asi ze dvou
třetin. Je to překvapivé zjištění, ale odpovědi jsou takové. Paneláky jsou zpočátku poměrně
slušné místo na bydlení. Kolem panelových domů může být prostor. Bál bych se hodně vysokých
panelových domu, deset a více pater. Jaká bude budoucnost panelových měst? Myslím,
že je třeba být velmi opatrný ve stěhování se do panelových měst. Proti tomu, jak jsou uměle
udržovány nájmy a nezvyšují se, tak stále dochází k tomu, že v panelových městech žije stále
průměrný vzorek populace. Václav Klaus tam nedávno žil. Nemluvím ani pro, ani proti regulovanému
nájemnému. Nevím, kolik to má negativních a pozitivních dopadů. V okamžiku, kdy
dojde k nevyhnutelnému uvolnění cen nájmů, tak se bohatší lidé začnou stěhovat do lepších
bytů a v panelových domech zůstane chudší část populace. Kdybych bydlel v paneláku, třeba
v České Lípě, kde bylo postaveno velké sídlitě hlavně pro horníky dnes neexistujících uranových
dolů, trochu se bál budoucnosti. Budoucnost těchto domů může být podobná jako ve
Francii. Společnost se čím dále více diverzifikuje. Ve vzdělání, v přístupu k lékařské péči, ke
všemu. Vlak homogenity je stále rozjetý z minulého režimu. To je velmi dobré dědictví, kde
převládají pozitivní stránky a které si ještě neuvědomujeme. Čekal bych, že v průběhu dalších
deseti až patnácti let budou u nás existovat ošklivá a slušná panelová sídliště na různých lokalitách
města.
Nádherná Ostrava Poruba
Dotaz: Jak se díváte na fenomén sídlišť z padesátých let, například v Ostravě Porubě nebo
Havířově ve srovnání s Jižním městem v Praze? Sídliště s ulicemi nebo jako typické panelové
skrumáže?
VC: Ostrava Poruba je nádherná tím ruským empírem. To je renezance a zvláštní antika, která
přišla oklikou přes Sovětský svaz. Do Poruby jsem byl pozván asi před dvěma lety z důvodů
městské zeleně. Lidé, kteří si tam chtěli své bydlení zkultivovat tak, že v nejbližším lese narýpali
smrčky a vysadili si je dva metry od oken. Teď jsou ty stromy velké jako celý dům. Když
žijete celý život se stromem, tak je to jako s kočkou nebo se psem. To není jen tak se jej zbavit.
Mně osobně se Poruba líbí a klidně bych tam bydlel. Já jsem tehdy ve vztahu k té zeleni navrhl,
aby zeleň vnímali ve třech kategoriích. První kategorie byla zeleň v plánovaných parcích, tam
ji udržovat v rozsahu, jak existovala. Další kategorií, která se jevila jednoznačně, byla taková ta
džungle. Jiří Sádlo tomu říká nová příroda. O tu se nikdo pořádně nestará. Je na ni však vázáno
maximum pěvců. Byl jsem pro to tyto džungle, třeba porosty šípkových růží či bezů na okrajích
měst, ponechat. To je část plodného chaosu, který ve městě opravdu potřebujeme. A zůstává
nám taková ta chaotická lidská výsadba a tam musíte jednat s lidmi. V Holandsku jsem četl
úřednické protokoly, kde po čtyřech letech a šedesáti setkáních s občany přikročili k nějakému
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 26 3/22/07 1:49:41 PM
27
Pantone 4485 M 100 %
rozhodnutí. Na podobná jednání u nás veřejnost není připravená. Lidé mají přesvědčení, že je
byrokracie automaticky proti ní, a s tímto pocitem přistupují k vyjednávání.
Jak Pražáci přinesli divochům kulturu
Dotaz: Mluvil jste o resuscitaci některých vesnic kultivovanějšími navrátilci z měst. Nemyslíte,
že se tímto procesem stabilizuje i původní vesnická komunita? Velká část vesnic se vylidňuje,
domy stárnou, obce nemají žádný program. Takový ten svět obce, který končí budovami JZD.
Městští lidé pak dokáží optimálně oživovat i některé staré a setrvačné tradice.
VC: Já dnes nevím, co je optimální. Ta rychlost změn je ohromná. Mobilita lidí je taky příliš
velká. Často vnímám, že pohyb lidí z města na venkov směřuje na venkov a po pěti letech se
přesunou spíše do menších měst. Málokdy do velkých. Protože děti třeba musí chodit do školy.
Venkovská komunita většinou hrozně obtížně přijímá lidi odjinud. Hodně to platí o kultuře. Já
jsem se pohyboval kolem Broumovska, kolem těch akcí na obnovu. Místní lidé, když jsem s nimi
mluvil říkali: „no jo Náchoďáci nebo Pražáci“. Oni si myslí, že jsme nějací divoši z ostrovů. Oni
sem přijeli a teď začali opravovat kostely a dělat kulturu. Většinou podobné snahy naprosto
ztroskotají. Podobně jako v Sudetech často ztroskotává to, když Němci opraví nějaký kostel.
Možná Bohuslav Blažek použil v tomto smyslu slova implantát. Máte nemocný orgán a potřebujete
zdravý a organismus ten zdravý orgán odhodí. Poměrně častý příklad. Byl za mnou student
z ČVÚT. Měl plán vybudovat na hřebeni Doupovských hor, na poloviční cestě mezi Valčí
a Kadaní, chrám smíření. Když jsem si to probral v hlavě, tak jsem si musel připustit, že něco
tak odpudivého už jsem dlouho neslyšel. Proč? Kvůli dvěma aspektům, dvěma slovům, chrám
a smíření. Chrám je něco velebného z 19. století, co jde přesně proti duchu civilní společnosti.
Slovo smíření. Na Broumovsku na to také narazili. Když došlo ke zničení kříže smíření. To smíření
ve skutečnosti odkazuje ke konfliktu. To znamená nenávist, střet. Reakce pak jsou odpovídající.
Kdybych tam udělal kruh z kamenů a nazval jej místem setkávání, bylo by to o něčem
jiném. A to místo setkání chce nějaký sakrální prvek. Mně třeba by vyhovovala brána. Dva velké
šutry a přes to třetí.
Protipaměť
Mluvil jsem o kontrakultuře. Zmínil bych i koncept contra-memory, proti-paměti. Vznikl v posledních
deseti letech, kdy se dělá tolik pomníků ke druhé světové válce a holocaustu. Já ty
pomníky nemám rád, to je ale jiná věc. Ukazuje to něco, jak se vztahovat k minulosti a k tradici
tak, aby to bylo nějakým způsobem přijatelné. Z návrhu na pomník druhé světové války
v Berlíně se jen někomu líbil návrh, který spočíval v tom, že druhá světová válka byla destruktivní,
tak vyhodíme Brandenburskou bránu do vzduchu, nadrtíme ji na kameny určité velikosti,
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 27 3/22/07 1:49:41 PM
28
z nich složíme hromadu, kterou oplášťujeme, jakoby sarkofág žulovými deskami. To je, myslím,
jeden z možných způsobů.
Jiný způsob rekonstruované paměti je realizovaný nápad, že jména obětí jsou vyryta na
dlaždice a ty jsou položeny do písku těmi jmény dolu. Takže po tom chodíte. Normálně, když
vás to nezajímá, tak o pomníku ani nevíte. Když vás to zajímá, tak si najdete někde v rohu
nebo na internetu detaily toho projektu. Joseph Boys, který v Kaselu nadzvedával lidi takovým
způsobem, že dnes je v tom místě jedna z nejosvícenějších radnic. Radnice měla nápad obnovit
kašnu, která tam stávala. Říkalo se jí Aschrotova kašna, původně to byla ošklivá věc, asi
17 metrů vysoká novogotická kašna, trošku podobná pomníku Franze Josefa blízko Novotného
lávky na nábřeží Vltavy. Aschrot byl německý obchodník, Žid a financoval ji. Proto ji nacisti
zbourali. Zůstala tam jen nádržka na vodu a tu po válce osázeli a sloužila jako velký květináč.
Pak potřebovali před několika lety kašnu navrátit na původní místo a vypsali architektonickou
soutěž. Němečtí architekti jsou citliví lidé. Mnozí z nich. Mají taky tak trošku špatné svědomí.
Rozběhli se po městě a lidé jim řekli, že tam byla krásná velká kašna, kterou koncem druhé světové
války Američané vybombardovali. Konflikt paměti. Co s tím? Jeden z architektů realizoval
poměrně technicky obtížnou záležitost. Pomocí starých fotografií udělal kopii kašny, udělal ji
jako skořepinu. Několik týdnů ji nechal tak, jak vypadala původně. Mezi tím byla zahloubena
jáma, do které tu kašnu otočili a zapustili ji dolů. Kašna zasahovala do úrovně spodních vod
a byla vyplněna vodou. Najednou se voda v této kašně stala podhoubím celého města a je obtížné
dnes říci, kam ten pomník sahá. Ale můžeme říct, že to je trochu historického podvědomí,
které sahá přes dvě třetiny města. Kdo nechce, vidí tam prostě nádržku na vodu. A kdo chce,
tak mu jemně zatrne. Kam sahá paměť, vina, kam to jde, jak to, že je to všude. To jsou způsoby,
jakým se dá moderně zacházet s místem.
Mohylový jezdec a Sudety starší doby železné
Jiný příklad, který však nevím, jak skončí. V zimě jsem byl pozván, abych se podíval na lay
linie, které protínají Starý Plzenec. Předchůdce Plzně. Procházel jsem tam s nějakým člověkem,
který stále povídal, je tam krásné hradiště, rotunda… Došli jsme až na vrchol kopce Hůrka.
V horní části toho hradiště. Tam koncem 19. století bylo prokopáno tuším 44 mohyl z doby
železné a bronzové. Dnes po většině těch mohyl nezbylo vůbec nic. Vůbec nejsou v terénu vidět.
U mohyl, které byly v lese, je vidět, jak jsou vybrané na pohřební komoru. Měl jsem z toho
velmi špatný dojem. Jako když máte otevřený hrob a nebožtík je okradený. Tak, když to řeknu
velmi jemně, jsem si říkal, že teď tady bloudí tímhle lesem ti mohyloví jezdci, mohyla je dům
mrtvých, a hledají způsob, jak se vrátit domů. Co mají dělat. Člověk vedle mne stále povídal.
Nechal jsem ho. Při zpáteční cestě jsem se stavil u keramika Ivana Hostaši. Dělal dvacet let technologa.
Musel dělat věci naprosto přesně. A když potom přešel na volnou nohu začal si vymýšlet,
každý jeho hrneček je deformovaný. Každá glazura, kterou udělá, je krupičkovaná. Neváže
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 28 3/22/07 1:49:41 PM
29
Pantone 4485 M 100 %
se. Jeho příhody většinou začínají: „Tak jsem odpoledne dojel na nějaké místo a postavil jsem
si pec“. Jednu z těch pecí udělal na břehu jezera a v ní dělal keramické lodě a jak ty lodě byly
horké a glazované, tak je pouštěl po tom tmavém jezeru. Je technolog, může si všelicos dovolit.
Vždycky do nich hodil hrst pilin, takže vyšlehl asi metr a půl vysoký plamen, který pak uhasnul,
ale lodě dál pluly po tom jezeru, rudě žhnuly a pak bylo vidět jen okraj těch lodí, který byl
nejdál od vody a chladnul nejpozději.
Pan Hostaša si také postavil kopací kruh a na tom kopačáku vytočil dutou věž deset metrů
vysokou. Aby se mu nezhroutila, tak autogenem to vysušoval a za pomocí lidí táhnul nahoru,
pak ji rozřeže po metrových kusech, vypálí v peci a pak ji dá zase dohromady.
A povídal jsem mu o svých pocitech u těch hrobů. Říkal jsem, že tam v krajině kolem Starého
Plzence schází dům mrtvých. Okamžitě zpozorněl. Poslouchal o mohylových jezdcích. Je to příběh
o smiřování jako v Sudetech, akorát to jde do pátého století před Kristem. A nedostalo se
to do slovníku politických stran. Přemítali jsme, jak by to mělo vypadat. Mnohé mohyly měly
jakoby centrální sloup. Na něm byly někdy nádoby. Někdy byly také na povrchu mohyly. Pak
jsme tam jeli ještě s Vladimírem Mertou, který se archeologií také zabývá. Vytypovali jsme
jednu mohylu, aby se nemusela stavět nová. Jenom ji jemně očistit od keřů. Dosypat mohylu
jaká tam je. To se má brzo stát. Přemýšleli jsme jak. To nejde dělat jen tak s kolečkem. To chce
něco jako rituál. Ale aby se hodil do této doby. To znamená vypálit nějaký předmět. A nechat
tam nějaký předmět. Jaký? Nádobu? A když nádobu, čím ji vyplnit? Dát ji nahoru nebo dolů?
Mluvili jsme o rybách a zavrhli to. Pak různě barevné disky. Nebo děravé disky. A nedávno mi
volal, že už to má. Říkal, že bychom mohli dělat kulaté koule a v každé kouli by byl otisk ruky
a nějaká věc, která chřestí.
A přemýšleli jsme, jak mohylu upravit. Některé z nich byly oplášťované. To je hodně práce
a je to neprodyšné. Kdybychom dělali kruh z kamenů kolem, tak by to bylo estetické. To nejde.
Nakonec je naše představa, že nahoře by měl být místní kámen, spíše zapuštěný do země, aby
trošku vyčníval. Takový střed na vysypané mohyle s vloženými předměty. Lem kamenů by měl
být průdyšný.
Mezi smiřováním a rozdmýcháváním je někdy velice úzká hranice. Někdy je lepší konflikty
nesmiřovat, ale nechat je odeznít.
Poznámka: Podle přepisu zvukového záznamu text mírně upravil Václav Cílek, tak aby zachoval ducha
živé, ale trochu nepřesné mluvené řeči. Některá témata jsou podrobněji rozebrána např. ve stati
M. Bašeho a V. Cílka (2006): Krajina domova v době rozpadu města a přeměny venkova (Veřejná správa
19/06) nebo v knize V. Cílka (2006): Tsunami je stále s námi, Alfa Publishing, Praha. Zde jsou uvedeny
i hlavní prameny.
Olomouc, neviditelné město
sbornikblok4.indd 29 3/22/07 1:49:41 PM
sbornikblok4.indd 30 3/22/07 1:49:42 PM
Pantone 4485 M 100 %
Krajinou pochybností
sbornikblok4.indd 31 3/22/07 1:49:43 PM
sbornikblok4.indd 32 3/22/07 1:49:43 PM
33
Pantone 4485 M 100 %
„Roz-vaha jako rozumné váhání. Ale kam až je váhání rozumné? I o tom lze pochybovat!
Nejsem-li si jistý, chovám se citlivěji, pátrám, hledím vypozorovat, jaký čin a jaký pohyb je teď
na místě. Paradoxně (ale ne nutně) tak mohu udělat méně chyb, než kdybych jednal okamžitě
a sebejistě, bez jakýchkoliv pochybností.“
Úvod
Šťastný nápad Michala Bartoše, jak tematizovat Ekologické dny Olomouc 2005 (Pochybnosti
v krajině, krajina pochybností – snaha o společnou poradu), byl možná reakcí na ambivalentní
vztah k pochybování v současné společnosti. Díky tradiční vysoké intelektuální úrovni
EDO se ukázalo, že ta ambivalence, když ji začnou zkoumat filozofové (Kratochvíl, Neubauer,
Bělohradský) a promýšlet interdisciplinárně orientovaní, konvencemi nesvázaní myslitelé
(Cílek, Fiala, I. M. Havel, Komárek, Zrzavý, Keller), má bohaté a spletité podhoubí, prorůstající
do shluku problémů, kterými se dnes trápí skoro každý.
Jakoby téma pochybností probouzelo to, čemu sám pro sebe říkám ekologické myšlení (a občas
pochybuji, zda ho nacházím): V ekosystému je vše vyslyšeno a zvažováno. Neděje se tam
nic na něčí příkaz. Šiška plující v potoce se nedostává do neřešitelných situací! Příroda má
schopnost využít příležitosti k nápadu. Z protichůdností vytvořit něco nového. Věci povstávají
z odchylek! Život je jev na rozhraní chaosu a řádu? Život je rozhraním chaosu a řádu!
Pochybnost jako rozcestí
Ale výrok „příroda si umí poradit“ by byl omezený, říká Zdeněk Neubauer a pokračuje:
Příroda prostě je taková, svou podstatou, přirozeností! Celá příroda, přirozenost (Fýsis) sestává
z rozcestí! Descartovi se ve snu zjevilo pytagorejské YPSILON, které je z pohledu poutníka
bifurkací, rozcestím, ale z božího pohledu je to TRIVIA – TROJCESTÍ.
Pochybování je ve většině jazyků odvozeno od DVOU: Lat.: dubito = býti rozdvojen, pochybovati.
Dubitatio = váhání, pochybování, dubius = rozdvojený, pochybující. Nerozhodnost,
váhání – mezi dvěma: Zweifel – pochybnost, zweihaft – pochybný, nejistý, zweisohne –
bezpochyby, zweifler – pochybovač, skeptik. Doubt, dubiousness – pochybnost, doubtful, dubious
– pochybný. Douter – pochybovati, sans doute – bezpochyby – a pozor: redouter – obávati
se.
Novověk stavěl (staví) na jistotách. Postmoderna ohlašuje, že i ta největší racionalita má
mezery.
Pochybnosti o smyslu a smysl pochybností
Fragmenty úvah o Ekologických dnech Olomouc 2005, pochybnostech a dokumentárním
filmu.
Tomáš Škrdlant
sbornikblok4.indd 33 3/22/07 1:49:43 PM
34
Smysl paradoxu: abych nahlédl logiku, musím ji na chvíli opustit. Abychom nahlédli pochybnosti,
musíme je opustit. Vystoupení ze systému ho dává nahlédnout. (Vymanění z paradoxu
je smích!)
Václav Bělohradský (1991): Inteligence je schopnost pochopit, že vidíme a jednáme uvnitř
nějakého systému a že je třeba vytrhnout se z jeho omezující moci. Vyjít ze systému je někdy
snadné – když se omlouváme člověku, jehož hledisko jsme přehlédli. Jindy ale je těžké vůbec
rozeznat, že jsme uvnitř nějakého systému. Naléhavější než pravda, je vzdorovat způsobu,
kterým lidé v této době tyranie expertů propadají vlastnímu oboru, nevidí hranice systému,
kterému slouží.
„Dva popisy jsou lepší, než jeden,“ říká Gregory Bateson. Mohu s potěšením „bloudit“, ale ne
s potěšením „chybovat“. Po chybě však přichází pochybnost a ta už může mít pozitivní konotaci.
Přináší ohlédnutí, váhání, roz-vahu, reflexi.
Roz-vaha jako rozumné váhání. Ale kam až je váhání rozumné? I o tom lze pochybovat!
Nejsem-li si jistý, chovám se citlivěji, pátrám, hledím vypozorovat, jaký čin a jaký pohyb je teď
namístě. Paradoxně (ale ne nutně) tak mohu udělat méně chyb, než kdybych jednal okamžitě
a sebejistě, bez jakýchkoliv pochybností.
Taková pomalost a obtížnost rozhodování je také typickou systémovou vlastností demokracie.
K rozhodnutím se dochází obtížně, protože jsou zpochybňována, jsou otevřeně vysloveny
a zkoumány všechny argumenty pro i proti.
Co nás odnaučuje pochybovat?
Vytvořili jsme mnoho způsobů, jak sebe a své děti odnaučit pochybování:
Špatná škola – která učí, že každá otázka má svou správnou odpověď, a že skutečnost můžeme
a máme vnímat jako stavebnici prefabrikovaných otázek a odpovědí, vše do sebe zapadá,
„objektivní realita“ má jasné obrysy, exaktně prokázané pravdy jsou nepochybné – a každá
chyba se trestá.
Autoritativní společnost – která nedává na vybranou, předkládá a předpisuje, co je správné,
co má být všeobecně uznáváno a co naopak odsuzováno – rozděluje svět bipolárně a odlišné
postoje trestá.
Drezura (vojenská i cirkusová) má za cíl: odnaučit váhat, pochybovat, myslet, být! Proměnit
člověka či zvíře v programovatelný mechanismus, použitelný k vraždění, či zábavě.
Když se zamyslíme, co mají tyto tři přístupy společného, je to násilí, trestání, tuhost (ale
proto i křehkost). I jemnější způsoby však vedou k podobně hrubému cíli:
Móda – mluví se o „diktátu módy“ – je velmi subtilní a podprahový, ale diktát to bezpochyby
je. Být oblečen a la mode, není výrazem naší osobnosti, jak se nám snaží namluvit reklamní
„kreativci“, ale výrazem našeho odosobnění a naší konformity.
Pochybnosti o smyslu a smysl pochybností
sbornikblok4.indd 34 3/22/07 1:49:43 PM
35
Pantone 4485 M 100 %
Konzum – vlastně jakési dobrovolné otroctví, příjemné jho, kterým sami sebe vlečeme k jednotě
cílů a tužeb: Mít je důležitější než být, více dobrého musí být vždycky lepší!
Televizní kvízové soutěže, vytvářející a posilující zkušenost, že jediné správné odpovědi nejen
existují, ale že se vyplatí. Říkám-li, co je žádáno a předepsáno, budu odměněn. Držím-li
v hlavě sumu informací, které umím v pravý čas na správný podnět reprodukovat, jsem „vzdělaný“
a dokonce i zábavný!
Smysl a forma
Opět Zdeněk Neubauer: Jen v pochybnostech se ozývá otázka po smyslu. Zpochybním-li
smysl něčeho, vlastně ho tím formuluji. Ale žádná formulace nemůže smysl vyčerpat, protože
smysl není ve formě.
Dokumentární film, tak jak se o něj pokouším, spočívá v tom, že kolážuji (podle vzoru „silážuji“)
fragmenty dokumentárně zachycených audiovizuálních informací do výsledného tvaru,
který se nemusí podobat vidění ostatních účastníků filmovaných událostí. Hledám nová „krátká
spojení“ s cílem zprostředkovat jejich jiskření budoucím divákům. Vytrhuji z dokumentární reality
části, které zapadají do mého kontextu, dávám (propůjčuji) jim formu, která je subjektivní,
a nabízím tak divákovi své vlastní vytržení. Smysl není ve formě, ale forma může být
optikou, která ho zviditelní, mimo jiné i tím, že omezí vnímané spektrum.
Natočil jsem na EDO 2005 přes 20 hodin materiálu, po jeho utřídění se začíná rýsovat jakýsi
tvar. Pokusím se ho doplnit a obohatit (dokončit) natáčením na EDO 2006. Výsledný film bude
promítnut při otevření Areálu ekologických aktivit v Horce nad Moravou (podzim 2006).
Zdeněk Neubauer: Smysl patří k pochybnosti, ale nemohu ho formulovat jinak, než pochybeně.
Když začnu pochybovat, je to na pozadí nějakého smyslu. Bonus pochybnosti je ale širší
než to, co bylo obsahem pochybování.
Pochybnosti o smyslu a smysl pochybností
sbornikblok4.indd 35 3/22/07 1:49:43 PM
sbornikblok4.indd 36 3/22/07 1:49:43 PM
37
Pantone 4485 M 100 %
„Pravda se totiž skládá ze dvou polopravd, tak jako přímka ze dvou polopřímek, a my většinou
držíme jen jednu z nich, zato pevně.“
Etymologie českého slova „po-chybovat“ je vskutku půvabná – je to činnost, kterou vykonáváme,
či bychom alespoň měli vykonávat, po chybě, např. proto, aby se už neopakovala (zde
je vhodné, byť trochu jízlivé připomenout, že německé sloveso pro pochybování, zweifeln, je
od téhož kořene jako verzweifeln, „zoufat si“ – při obecně německé činorodosti a snaze dobré
nikoli činit, ale páchat, bývají i chyby gigantické a příslušné duševní nastrojení je posléze přiměřené
– pozn.: autor je germanofil). Pochybování je tedy kritické zamyšlení nad východisky
vlastního myšlení a jednání, nahlédnutí, že se zřejmě nejedná o zjevené pravdy, které právě
požíráme po lžících, ale o cosi vachrlatějšího.
Pravda se totiž skládá ze dvou polopravd, tak jako přímka ze dvou polopřímek, a my většinou
držíme jen jednu z nich, zato pevně. Tak například pravda typu „lidský život je posvátný“
se aplikuje při udržování smrtelně nemocných a předčasně narozených dětí při životě, k ní
polární pravda „lidský život je bezcenný“ se aplikuje při interrupcích či tehdy, když v inkubátorech
vypiplané mladé muže povoláme do zákopů a necháme pobít hlava nehlava. Podobně,
byť většinou trochu méně drasticky, skládají vždy dvě polopravdy pravdu celou. V západním
světě bývá zvykem, že jeden člověk, či spíše jedno společenské uskupení, drží vždy jen jeden
z obou pólů, ten všemi silami prosazuje, a kdyby mělo zcela volnou ruku, obrátilo by jeho konsekventním
prosazením svět či společnost v poušť. K tomu ovšem nedojde, protože neustálým
handrkováním parlamentního typu se nakonec prosadí jakás-takás rovnováha a neděje se
v podstatě nic.
Věrnost „jednomu pólu pravdy“ se má obecně za ctnost a „orientální věrolomnost a nevypočitatelnost“,
zahrnující v příznivém případě polarity obě, se chápe jako cosi hrozivého (i stará
západní moudrost, toužící po coniunctio oppositorum, propojení protikladů, spíše upadla v zapomnění)
– asijské pochybnosti jsou jen jinak distribuované nežli evropské, ty buddhistické
např. směřují k zpochybnění vlastního já, jež Evropan obvykle nechává na pokoji: říši a dynastii
se naopak slouží do posledního dechu, jen občas zcela náhle vypukne z dříve nezbadatelných
příčin všeobecné povstání.
Držíme-li jen jeden pól pravdy a žárlíme na ten druhý, musíme jej podporovat nějakým dodatečným
energetickým příkonem, tj. mocensky, nejlépe třeba zřízením VÝBORU PRO OBRANU
JEDINÉ SKUTEČNÉ PRAVDY a jeho logistickým zabezpečením. Druhý pól se však na členy VÝBORU
přesto šklebí ze všech škvír.
Pochybnosti jsou čímsi bytostně lidským, možná bytostněji než třeba řeč. Zvířata, alespoň
pokud tušíme, o sobě samých pochybnosti nemají – krocan o sobě a svých východiscích sebeméně
nepochybuje. Ne že by se mu nepřiházely věci nepříjemné – jiní krocani jej občas klov-
Pochybnosti
Stanislav Komárek
sbornikblok4.indd 37 3/22/07 1:49:44 PM
38
nou, popelí se na jeho oblíbených místech, tokají na jeho oblíbených tokaništích, přebírají mu
krůty. Není ale ani stín pochybnosti, že chyba je v jeho protivnících, už od pohledu ohavných
(protivník je především protivný, proto se tak jmenuje).
Jakkoli je jistě pravda, že nepřítomnost pochybností zvyšuje krátkodobě průraznost, vrhaje
se v sebejistotě andaluského býka plnou silou na muletu, kterou stačí zaslepenému hovadu jen
vhodně přidržet, lidem určitá dávka pochybností prospívá. Jistě i zde je na místě jistá míra,
protože zcela radikálním zpochybněním je sebevražda (tu ostatně zvířata zřejmě také nepáchají).
Je nápadné, že v obou světových válkách zvítězily ty strany, které méně trestaly projevy
pochybností a „defétistické řeči“ – v těch bez pochyb za ně byl i provaz.
Po velkém společenském zpochybňování a sebezpochybňování porevoluční éry už je zde
doba, kdy pochybnosti nelze dávat veřejně najevo, jak je ve stabilních společnostech obecně
zvykem. Za pravdami vlastní strany, firmy, ústavu či církve je třeba stát až do hrdel a statků,
či to alespoň věrohodně předstírat, protože mnohé z nás pevně uchvácená polopravda živí.
Bude živit i naše psychoanalytiky, k nimž se budeme chodit ze svých pochyb tajně vyzpovídat.
Obecně přituhuje.
Pochybnosti
sbornikblok4.indd 38 3/22/07 1:49:44 PM
39
Pantone 4485 M 100 %
„I k filosofii by mělo patřit vědět kdy nefilosofovat. Stejně jako při jídle není dobré se věnovat
technologii zpracování masa, tak při jiných činnostech je zase dobré nefilosofovat. Co tedy
považuji za rozumné vyústění toho, jak s těmi pochybnostmi – jestli teda pochybovat furt,
nebo jen občas, nebo jen trochu a jen o něčem. Tudy odpověď nehledejme. Myslím, že dobrá je
taková pochybnost, která nám udržuje rozhraní řádu a chaosu.“
Ke svému tématu mám delší osobní úvod, abych předešel případným nepochopením, a usnadnil
tak pochopení tématu, po kterém snad zbude čas na případnou diskusi.
Podotýkání
Proč řád a chaos, to se snad ukáže. Mé povídání bude z části archaické, předsokratické.
Něco na způsob Empedokla, že Kosmos je něco mezi Sfairem a Chaosem. Čili mezi dokonalostí
a chaosem a že jde o to mezi. Z části to pak bude hra postmoderní – aby to nebyla samá antika.
Mimochodem – uvědomme si, že česká kultura patří mezi ty evropské kultury, které mají
nejmenší antický zátisk. A to ve všem, netýká se to jen umění výtvarného. Tuto skutečnost lze
pozorovat i na stavu antických překladů. Je skutečně jen málo evropských jazyků, které do nedávné
doby měly méně, nebo méně kvalitní antické překlady, než čeština. S výjimkou Platóna
ovšem.
V čem je mé uvedení osobní?
Když se řekne pochybnosti, tak to zní nevesele. Navíc se očekává, že správný intelektuál
bude o všem pochybovat, zatímco pracující bude makat. Intelektuál bude dle mnohých rozkládat
tu „správnou náladu“, to pokrokové a budovatelské nadšení té či oné společnosti. Navíc
je v poslední době hodně rozšířenou módou jakýsi intelektuálský masochismus čili sebemrskačství.
Před několika málo lety se mi přihodila divná věc, o které bych vůbec nečekal, že se
může stát. Jeden z našich doktorandů – nyní již absolvent – si po státní zkoušce stěžoval (byť
jen soukromě, leč o to naléhavěji), že to byly houby státnice, trvaly jen dvě a půl hodiny a že
během obhajoby nebyl potupen ani zostuzen. Panuje zvláštní představa, že když něco nejde
nejen až na samé dno sil, ale když adept neprojde úplným psychickým i fyzickým kolapsem
a totálním ponížením, tak se nejednalo o ten správný přechodový rituál a je vlastně otázka,
jestli to vůbec platí a jestli v tom nebyla nějaká protekce.
Ale nerad bych své povídání o pochybnostech koncipoval z tohoto sebemrskačského konce.
K pochybnostem totiž patří také pochybnosti o smyslu pochybování, ale nemá příliš význam
tuto hru cyklicky roztáčet.
Další připomínka: Jde-li o pochybnosti koncipované skrze antinomii řádu a chaosu, pak nejsem
nejkompetentnější osobou k tomu, abych věc předvedl v jakési vyváženosti. Budu se totiž
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
Zdeněk Kratochvíl
sbornikblok4.indd 39 3/22/07 1:49:44 PM
40
vždy víc bát strany řádu, a to ne proto, že bych chtěl být takový ten chaot. V tom ohledu jsem
byl poučen lidmi znalejšími západního světa, že kus na jih od nás, ve Vídni, je přímo profesí
„býti chaotem“. Tedy takovým tím typem, který – když je třeba ples v opeře – si nasadí kuklu
a stříká po dámách v kožichu barvu, zapaluje auta a podobně. Já jsem ovšem nikdy netoužil
býti chaotem – spíše přístavním povalečem nebo někým v takovým.
Má obava z řádu se objevila, když jsem byl dvakrát v životě postaven do situace, kdy jsem se
musel o nějaký řád starat. Prvně, když byly děti malé a bylo třeba se jim postarat o jakési prostředí
(to jsem ještě přežil) a podruhé, když jsem se v roce 1999 nechal kamarády přemluvit,
abych přijal alespoň na čas funkci zástupce vedoucího katedry religionistiky na FF UK, což už
jsem dosti ošklivě odstonal. A to vůbec ne pro nějaké konflikty či proto, že bych celý podnik považoval
za nesmyslný, ale proto, že jsem pochopil, jak je mi protipřirozené hrát si na etatistu,
když jsem anarchista a navíc neorganizovaný. Díky mé povaze mě ovšem řada studentů láká
do různých anarchistických organizací a já jim vždy říkám, že jsem neorganizovaný.
Celou věc bych uvedl jednou vzdálenou metaforou a pak už opustím úvodní varování a přejdu
k tématu samotnému. Z obrovské škály typologií lidí připomenu tuto metaforu: když jde
člověk krajinou, časem vejde do lesa a pak do velmi hlubokého lesa, kde už je nejisté, jak daleko
je nejbližší vesnice – je jen jasné, že ne blízko – určitý typ lidí znejistí. Nemusí se opravdu
bát, ale znejistí. A pak je druhý typ lidí, který znejistí, když vyjde z lesa a blíží se ke vsi. Já jsem
ten druhý typ. Když se blížím od lesa ke vsi, tak se někdy vyloženě bojím, protože tam budou
psi, lidi a různé další nástrahy. Z toho ovšem nijak neplyne, že jsem člověk přírodní, protože
on ten středoevropský les není žádná divočina. Kdyby to byl tropický prales, bylo by jinak.
Z toho plyne jenom to, co o mně někteří říkají, že totiž nemám rád lidi. To také není pravda,
ale lidská rizika považuji za nebezpečnější, než rizika plynoucí ze středoevropské kvazipřírody,
nebo zbytků přírody.
Takže otázku řádu a chaosu nedokážu pojednat opravdu rovnovážně a navíc mi připadá, že
ono je to tak trochu toho typu: někdo rád holky, jiný vdolky. Je to dáno hodně kontextově. To
si může na sobě vyzkoušet každý sám. Jen si vezměte, jak často jeden a tentýž člověk jednou
velmi touží po řádu a jindy by byl nejraděj, kdyby byl od něj co nejdál. Kdy toužíme po řádu?
Kdy i největší anarchista bude toužit po řádu? Tak třeba když čeká na zpožděný rychlík a potřebuje
stihnout přípoj. Nebo když mu v hospodě naúčtují větší peníze, než jsou napsány na
jídelním lístku. Mezi tyto situace však patří i ty mnohem hlubší, než výše předvedené. Kdy bychom
chtěli mít svůj pořádek v něčem důležitém. A naopak, jsou situace, kdy i sebevětší milovník
řádů (např. c.k. úředník, blahé paměti) se jich chce zbavit.
Jako u všeho na světě to bývá otázka míry, která ovšem neznamená zlatou střední cestu,
ale adekvátnost situaci. Velmi primitivním příkladem může být domácí úklid. Je jasné, že když
ten bordel překročí určitou míru, kdy už se tam nejen nedá nic najít, ale ani projít, tak se tam
špatně je. A naopak když se velmi lpí na řádu, tak se tam taky nedá nic dělat, ani pracovat, ani
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 40 3/22/07 1:49:44 PM
41
Pantone 4485 M 100 %
udělat žádný mejdan, protože by se udělal nepořádek. Vím o rodině, kde muž poté, co přijde
z práce, z banky, tak vytáhne bílý kapesník a náhodně vybere jeden z horních rámů obrazů
nebo vršků skříní, tam tím kapesníkem přejede a když na něm lze rozlišitelně poznat stopu,
tak šíleně vynadá své ženě. Zrovna tak vím o rodině opačné, kde se žena už ani moc nesnaží
nabádat k tomu, aby papíry odpadové, papíry užitečné, knihy, prázdné láhve, počítačové díly,
prádlo čisté a prádlo špinavé byly od sebe jaksi disjunktně prostorově rozděleny. To je u nás
doma, alespoň v mé maličké pracovně.
Je ale jasné, že když je něčeho moc, je toho příliš a člověk má jakousi přirozenou tendenci
jeden extrémní výkyv vyrovnávat touhou po opačném výkyvu. Občas si dopřeje ten luxus, že
opačný extrémní výkyv alespoň sehraje. To se týká nejen úklidu a jeho opaku, ale také lecčeho
jiného. To už je součástí onoho archaického myšlení, že jakákoli výchylka nějakým směrem budí
touhu po výchylce opačné. A nejen že budí touhu, ale také se tak zhusta děje, že život probíhá
v takovýchto cyklech. Zřejmým příkladem takového cyklu jsou rytmus bdění a spánku, uvnitř
bdění pak cyklus námahy a odpočinku, modu záměrného a nezáměrného působení atd.
Prakticky cokoli funguje díky tomu, že každá z těchto opačných tenzí předpokládá nějakou,
alespoň hypotetickou spolupřítomnost opačného pólu. Od toho je každá z nich pólem, aby se
bránila opačnému stavu. Tato obrana je nicméně toho typu, že stejně může stále docházet
k oscilaci. Není absolutní. Je pouze taková, že výkyv zpět není snadný, nebývá příliš rychlý,
a že pak zase nastane výkyv původním, tedy obvyklým směrem.
A ještě jeden z triviálních příkladů: to, z kterého směru člověk očekává osvěžení, uzdravení
či spásu, hodně závisí jak na jeho vlastní mentalitě, tak na problémech situace, ve kterých se
ocitá. Teď si lze zase představit různé typy lidského bytí na světě. To by šlo pojednat mnohem
vědečtěji, ale čistě tak metaforicky: např. typ jistot a pochybností sedláka je jistě jiný, než typ
jistot a pochybností kočovníka. Každého ohrožují jiné skutečnosti a každý z nich má jiné naděje.
Nebo jiný příklad: typ jistot a pochybností poutníka a naopak vandráka, který na rozdíl
od poutníka nemá někde daleko to svoje doma. Různé typy jistot jsou vždy zrcadlovým obrazem
různých typů zpochybňování. Je jedno jestli řeknu, že můžu mít různé pochybnosti, jejichž
opakem jsou jistoty – nebo jestli věc postavím naopak. Jde jen o to, ze které strany se člověk
dívá. Člověk, který je konstruktivní a který bude ustavený opačně než já – asymetricky blízko
pólu řádu – to bude vidět tak, že základem jsou jistoty a ty že jsou ohroženy a jsou ohroženy
z části okolím, ať už přírodním či sociálním a z části jsou ohroženy zevnitř, totiž skepsí. Ale
současně, když bude mít jen trochu rozumu, tak bude vědět, že bez občasného ohrožení by to
celé zdegenerovalo a nebylo k ničemu.
Cokoliv, aby vůbec nějak žilo, totiž musí umět reagovat na vnější podněty – a k vnějším
podnětům vždycky patří rizika. Zrovna tak, nemá-li to být úplně tupé, tak to musí umět projít
přes nějakou triviální vnitřní skepsi a sebezpochybnění. A zrovna tak, z opačné strany viděno,
máme nějaké typy pochybování, které jsou ovšem možné zase jenom ve spolupřítomnosti
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 41 3/22/07 1:49:44 PM
42
určitých typů jistot. Typy jistě nenaplněných a je otázkou, zda naplnitelných tužeb a přitom
víme o distinkci mezi nenaplněností, nenaplnitelností a nevědomím toho, zda jsou naplnitelné.
Tomuto říkáme pochybování. Jistotu pak musíme konstruovat jako hypotetický stav k výše řečenému.
Samozřejmě, můžeme mít různé typy jistot. Nechci se ale zaplést do nějakého kazuistického
dělení. Chci jen říct, že jistoty mohou být ve velmi různých smyslech slova, když se týkají různých
věcí, a že přitom mají cosi společného, totiž to, že jsou pro nás jistotami. Jistota je od
toho jistotou, že se tváří jako nezpochybnitelná. Současně ale není triviální, že by tyto různé
typy jistot šly v životě tak hezky pospolu a nekonkurovaly si.
Můžu mít třeba jistotu ekonomickou. Budu mít za co si koupit jídlo, zaplatit nájem atd.
K tomu se ale hned musí dodat, co je měřítkem. Protože, alespoň ve středoevropských poměrech,
abych tohoto byl úplně a nadobro zbavený, to už se musí stát něco hodně drastického.
Jiná věc je, pokud si předem postavím laťku, co se domnívám, že musím mít: kde budu bydlet,
co budu jíst, kde budu jíst… Pak se samozřejmě může stát, že i dost dobře situovaný člověk je
tím chudákem, co na to nemá a nemá svoji jistotu.
Nebo úplně jiný typ jistot – jistota emoční. Jistoty typu „má mě ráda – nemá mě ráda“. Tyto
dvě jistoty, ekonomická a emoční, jsou na sebe v zásadě nepřevoditelné, což ovšem neznamená,
že spolu nesouvisejí. Ony ty věci spolu nějak souvisejí, ale ne tak přímo a jednoduše,
aby šly směňovat. Obě ovšem mají společnou také časovou dimenzi výhledu do budoucnosti,
což je pro praktické jistoty typické.
Nebo třeba jistota racionální. To je příklad úplně jiného typu jistot. Když už je všechno zmatené,
tak si člověk řekne, že „dva krát dva jsou čtyři“ snad ještě platí. Odtud také pocházela
hrdost učitelů matematiky, že i při změně režimu nemusejí měnit osnovy. Na rozdíl od učitelů
dějepisu, protože dějiny vždycky píše vítěz. S jistou mírou cynismu lze říci, že dějiny jsou konstrukt,
ospravedlňující jednání vítěze určitým pohledem na minulé události. Racionální jistoty
se však oproti všemu dějovému zdají být nezpochybnitelnými. Co ovšem zpochybnitelné je, je
otázka jejich role – jestli totiž tato nezpochybnitelnost něco znamená i mimo čistě formálně racionální
konstrukce, tedy mimo matematiku a logiku. Je prostě spousta situací, kdy jistota typu
„dva krát dvě jsou čtyři“ sice zůstane jistotou, která ovšem není vůbec k ničemu dobrá. Jak ve
smyslu, že si za to nic nekoupím, tak ve smyslu, že mě za to nebude mít ráda, tak i v každém
jiném životním ohledu.
V pořadí dalším typem jistot jsou jistoty náboženské. Mojí hypotézou je, na čem ovšem tento
výklad nestojí, takže ji nemusíte přijmout (je to moje privátní hypotéza), že právě zde potkáváme
jakýsi úběžník těch mnoha ostatních různých typů jistot. Ty jiné typy jistot jsou možná
spíš jakýmsi projevem, dopadem či metamorfátem jistot náboženských, ale náboženských ve
velmi širokém smyslu slova. Nemám na mysli nějaký konkrétní pojem o náboženství, kde rovnou
musí být nějaký pánbůh nebo nauka.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 42 3/22/07 1:49:45 PM
43
Pantone 4485 M 100 %
Chci jen ukázat, že „jistota“ všech jistot stojí pokaždé na něčem jiném, co na sebe není rovnou
převoditelné. Z jistoty ekonomické neplyne jistota emoční. Ani naopak. Přesto platí, že ve
jménu jistoty emoční je občas potřeba se starat o jistoty ekonomické. To není bez provázání,
ale není to na sebe převoditelné. Nebo vztah mezi jistotou racionální a jistotou ekonomickou.
Díky racionálnímu postupu si lze polepšit ekonomicky, ale není to díky tomu na sebe převoditelné.
Rozum se sám o sobě většinou prodat nedá. Jiné lidské činnosti se rovnou prodávat dají,
jiná otázka je, zda to přispívá k upevnění i jiných než ekonomických jistot. Ještě k jistotám racionálním
a emočním – v racionálním stavu snáze přečkám, že mi některá emoční jistota chybí.
Ba dokonce někdy rozumně uvážím, že to ani není škoda. Ale zrovna tak si v racionálním stavu
některých emočních jistot víc vážím.
U náboženských jistot jsou tyto paradoxy nejsilnější, mohou být toho typu, že z nich všechny
ostatní jistoty plynou, ale zrovna tak mohou být takové, že s jistotami ostatními nemají vůbec
žádnou spojitost. Prostě jak kdy. Lze si například představit situaci člověka, který do nějakého
náboženství hodně vložil, ale pak zažil, že v prostředí tohoto náboženství je konzumnost
a podrazivost úplně stejná, jako kdekoli jinde.
Proč tohle všechno líčím? Je taková móda mluvit o jistotách. Mě by docela zajímalo od kdy. Ne
proto, že by mě těšil přístup historický (svůj názor na historii jsem už vyjádřil). Spíše by mne
zajímalo, jak se lze na věc dívat jinak a odkud se vůbec bere uvažování o této věci. Kupodivu
se zdá, že vybičovaná touha po jistotách není tak moc stará. Je jednou z novinek klasické éry
a přichází spolu se vznikem vědy, filosofie, umění a věcí tohoto druhu. Zajímavé přitom je,
že lidé se začínají strachovat o jistotu v době, kdy z vnějšího pohledu už mají to „své jisté“
a vlastně už jim většinou ani nic nehrozí.
Zatímco člověk, který je plně závislý na tom, jestli vůbec bude úroda, jakou náladu zrovna
bude mít pán, jestli přiletí kobylky, bude zemětřesení nebo přitáhnou barbaři, takový člověk
o jistotách většinou vůbec nemluví. To slovo v jeho výpovědi nenalezneme. Taky by se musel
zbláznit, kdyby na to měl myslet. To pak má různé tragikomické dopady. Je-li člověk občas
hostem v končinách, kde bývají poměrně pravidelná zemětřesení, má to ex post tragikomické
důsledky pro některé jevy, které jsou tam importovány z Evropy, např. odbory. Ono se jaksi
špatně bojuje za sociální jistoty v zemi, kde se každých 14 dní otřese zem, dvakrát do roka
spadne barák a jednou za deset let to srovná městečko se zemí. Tam problém životních jistot
stojí nějak jinak, protože mentalita je nastavená úplně jinak. Ne, že by se zemětřesení lidé
nebáli – oni se toho bojí strašně moc, a když někdo říká, že se jej nebojí, pak jsou prý jen tři
možnosti: buď je to úplný blbec a navíc kecá, nebo to ještě nezažil, anebo to říká proto, aby
si dodal kuráž a vůbec přežil. V takovém prostředí pak téma sociálních jistot dostane zvláštní
pachuť. Zažil jsem například, jak stávka ve věci sociálních jistot skončila zemětřesením. To pak
přejde obě strany nálada na boje tohoto typu. Obě strany.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 43 3/22/07 1:49:45 PM
44
Sociální jistoty se můžou stát jistotami až v okamžiku, kdy už jsou. Teprve pak o ně můžeme
bojovat. A to nejen o jistoty sociální, ale patrně i racionální. Nejstarší mně známé úvahy o jistotě
racionality pocházejí od Xenofana (pozdní 6. st. př. n. l.) a hlavně z prostředí elejské školy,
tedy z ranného 5. století př. n. l.
Zrovna tak jistoty náboženské: toto slovní spojení se pravděpodobně objevuje ve většině
náboženství počínaje dobou, kdy dané náboženství začne „jet z kopečka“. Dokud je náboženství
živé (teď nemám na mysli rozdělení náboženství na živá a mrtvá – to je děláno jen podle
statistiky počtu příznivců napříč časem, což je absurdita). Dokud je živé v tom smyslu, že
utváří lidský život a má tendenci se šířit ne ani tak co do počtu stoupenců, ale tím, že je ohniskem
utváření života. Pokud je tímto způsobem živé, tak se o náboženských jistotách nemluví.
Naopak: díky této situaci je něco jiného jistého. O náboženských jistotách, či jistotách víry, se
pak začne mluvit až v okamžiku, kdy už toto není pravda. Kdy je dané náboženství pokrytecké
a kdy potřebujeme náboženství nejdříve proto, abychom si nepřipadali, že jsme zradili tradici
otců či koho, a pak už spíš z takové té zdravě neokonzervativní úvahy toho typu, že za našich
dědečků Athény byly mocné a bohaté, všichni se jich báli a dědové byli zbožní. A my bychom
taky chtěli být tak zbožní, abychom byli stejně mocní a bohatí. A je vedlejší, jestli se jedná
o sprosté nebo nevědomé pokrytectví, totiž typu „my bychom opravdu chtěli být zbožní“, ale
kvůli něčemu jinému – totiž aby morálka a obchod kvetly“.
Příklad z poněkud extrémního typu středověké volby způsobu života: Staré dominikánské
přísloví praví (nevím, co je na něm pravdy – lidé „od fochu“ jej vyprávějí jako vtip, takže na
něm možná něco bude): „Ať se raději kůže napne, než aby se boží dar zkazil.“ Říká se to, když
se jí ten čtvrtý řízek. Proč to vzpomínám: člověk neznalý kontextu by z tohoto přísloví mohl vydedukovat,
že „voni se furt strašně přežíraj!“ A „co je to za žebravej řád, když se furt přežíraj!“
Ale původní smysl tohoto přísloví byl přesně opačný. Pravidlo neznělo, kolik se toho smí sníst,
ale že se každý den může jíst jen to, co se zrovna vyžebrá. Třeba se pak dva dni za sebou nevyžebrá
vůbec nic. No a když teda zrovna vyžebral čtyři řízky, tak je prostě musí sníst. To je úplně
jiný vztah k jistotám – tady se ukazuje úplně jiný, primitivní či elementární způsob propojení
jistoty náboženské – totiž důvěry v Boha, že někdy sešle další – a jistoty sociálně ekonomické,
předvedené v poněkud bizarní podobě. Takový vztah k jistotám evokuje instinkty paleolitického
lovce, zatímco moderní přebujení jistot navazuje na zajištěnost neolitického zemědělce.
Volání po jistotách v současné době zvláštním způsobem sílí, zároveň však sílí i strach z nadbytku
řádu. Člověk nečekal, že je to možné zároveň, když se jedná o jevy přesně protichůdné.
Na jedné straně strach z nadbytku řádu, z absolutismu, hierarchie církevní, universitní či jakékoli
jiné, novodobá existenciální obava z Huxleyovské civilizační vize atp. Na druhé straně
strach o jistoty. Není mi zcela pochopitelné, jak je tato koexistence obojího naráz možná, ale
z části to bude asi vysvětlitelné tím, že jejich nositeli bývají jiné vrstvy lidu. Zatímco prostý lid
má strach o životní jistoty, intelektuálové – aspoň na veřejnosti – mají strach z přebytku řádu.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 44 3/22/07 1:49:45 PM
45
Pantone 4485 M 100 %
I když nakonec se člověk často přistihne při obojím. Přitom na obojím je cosi málo počestného.
Našinec má tendenci vidět nepočestnost na strachu o sociální jistoty. Mě např. velmi potěšilo,
když jsem před nějakými deseti lety uslyšel slovní spojení „důchodci za životní jistoty“. Když
si člověk uvědomí, že jedinou úplně jistou životní jistotou je smrt, pak ve spojení s důchodci
je to navíc pikantně cynické.
Jen mi přijde velice divné, že se o jistoty perou lidé mého věku nebo starší. Kdyby o jistoty
usilovali lidé, kteří zakládají rodinu, tak je na tom cosi psychologicky a kontextově pochopitelného.
Ale když se o jistoty perou lidé, kteří už mají děti odrostlé a své už si takříkajíc užili – jaké
životní jistoty ještě mohou chtít? To, že postmezolitická civilizace prodloužila lidský život nad
40 let nebo postneolitická dokonce nad 70 – jaká v tom jistota? Snad už nejsem tak mladý, aby
moje názory mohly být chápány jako znevažování stáří. (Podobně si ve škole díky habilitaci
mohu dovolit znevažovat tuto proceduru.) Věc se nemá tak, že bych o důchodcích či starých
lidech smýšlel špatně. Jen mi tato věc přijde velmi zneužívaná. Nejen nějakou politickou stranou,
ať už kteroukoli. Ale podobně – ono taky není náhodné, že když nějaké náboženství „dojíždí“,
tak také sází na životní jistoty, v krajním případě na jistoty zásvětní. Pak také sází na
sociálně podobnou vrstvu, které tyto jistoty nabízí jako zásvětní pojišťovna.
Člověk by opravdu čekal, že o jistoty budou usilovat lidé, kterým je pětadvacet či třicet. Ti
totiž mají proč. Protože člověk tak, jak biologicky funguje, je bytostí postavenou na desítky let.
Odchování mláďat taky dost dlouho trvá a musí se do nich dost investovat, nejen ve smyslu
ekonomickém, ale i emočním, intelektuálním… A k tomu se lecjaké jistoty hodí. Naštěstí není
nutno to s jistotami nějak zvlášť přehánět, protože děti vydrží strašně moc. Krom jedné jediné
věci: když by chybělo ono úsilí o to, aby nemusely vydržet. Je potřeba alespoň elementární úsilí
o to, aby se měly dobře. A pak jim je docela jedno jakým způsobem „dobře“ se mají.
Teď něco k jistotám typu jízdního řádu. Když jsem si včera dělal srandu z ideje pokroku tím,
že jsem překládal co znamenají řecky „novinky“, tak dneska bych měl ukázat něco pozitivnějšího.
Například železniční řád v naší zemi. Za posledních deset let se zvýšila rychlost rychlíku –
alespoň na trati Praha–Brno tak, že už se blíží předválečné úrovni. Podle jízdního řádu z dvacátých
let to bylo dvě hodiny čtyřicet minut. Ale kdyby člověk chtěl být ještě optimističtější, tak
se podívá například na výkon a cenu počítačových komponent: každý rok jsou výkonnější, víc
dokáží, stojí stále méně peněz a jsou stále snadněji k dostání.
Na druhou stranu, při troše cynismu, je to něco za něco. Jak říká Stanislav Komárek: „V životě
evropských národů jsou chvíle, kdy se ceny banánů a ceny brambor srovnají. V těchto
dobách dochází k nevratným civilizačním změnám.“ Já bych k tomu dodal: „V životě světových
národů jsou chvíle, kdy se ceny otvíráků na konzervy a disketové mechaniky srovnají.“ Jen
nevím, jestli pak dochází k nevratným změnám. Ještě se to nevyzkoušelo, došlo k tomu loni.
Koupil jsem v jednom týdnu disketovou mechaniku za sto čtyřicet korun, doteď krásně funguje,
a otvírák za sto padesát korun přestal fungovat hned druhý den. Když si člověk uvědomí, že
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 45 3/22/07 1:49:45 PM
46
před dvaceti lety stála disketová mechanika dvacet tisíc, a to na černém trhu, a nefungovala,
zatímco otvírák na konzervy stál korunu padesát, měli ho v každým železářství a fungoval
krásně… Tím jsem chtěl jenom odlehčit to, co je jedinou jistotou života.
Je zvláštní, že život spěje k tomu, co vypadá jako jeho opak. Spění ke svému opaku je ovšem
docela obecná věc, stejně i to, že opak je už ve svém východisku obsažen. Jinak by se tyhle věci
neděly. A je zase jakousi zvláštností novověké civilizace, že přísně disjunktně rozlišuje život
a smrt. To by ne každého nutně napadlo. Zkusím se na věc podívat z jiného konce. A to bude
jádro mého povídání.
Je na to takový dávný popis, který pochází už od starého Empedokla. Zajímá nás to, co se
děje v kosmu. Kosmos je pojmenováním nejen pro to, co je kolem, ale pro jakýsi řád v tom, co
vnímáme a zakoušíme, ať už smyslově nebo jakkoliv. A současně pro řád, který není úplný.
Cokoliv se na světě děje, nějaký řád má, protože kdyby vůbec nemělo, nemohli bychom o tom
ani vědět. A současně v tomto ději není řád úplný a snadno pochopitelný, protože to bychom
už všechno dávno věděli a nebyl by problém na všechno vyzrát. Svět je tak nějak mezi. Proto
vzpomínám ten Empedokleovský popis. Vymyšleno je to už skoro dva a půl tisíce let. Kosmos
je něco mezi řádem a chaosem. Tím dokonalým řádem se ovšem nemyslí buzerace úředníků
nebo morální imperativy mravních autorit, ale naprosto harmonická jednota. To, po čem tolik
teskníme a kvůli čemu dokonce občas toužíme třeba i po oněch rozličných „buzeracích“. Jako
že jsou někdy potřeba. Úplná nekonfliktní harmonie, tedy sfairos, to by byl onen vysněný skutečný
čistý řád. Ne ten, ke kterému si pomáháme řádem racionálním, sociálním, ekonomickým
a nevím čím ještě.
Naopak chaos není jen nepořádek, ale stav, který je jednak naprosto nahodilý; ale nejen to,
je stavem, kde neplatí disjunktivnost, takže ho těžko popisovat i nahodilostně. Prostě se nedá
nijak popsat. Nedá se ani zakoušet, není jak, nejsou diference, nejsou tenze, nepůsobí polarity.
Nic. Jak sfairos, tak chaos jsou jenom jména pro hypotetické limity. Nemusíme předpokládat,
že tyto limity reálně existují. Každá situace je vždy něco mezi. Právě to je kosmos. Kosmos je
rozhraní mezi řádem a chaosem. Dokonalý harmonický řád, idyla, to je představa, kdy je společnost
harmonická, lidi se nehádají, nezávidí si, kdy racionalita je harmonická a my už všecko
víme. Kdyby emoce byly harmonické a přátelství by byla relací tranzitivní. To by bylo krásné
kdyby si moji kamarádi mezi sebou rozuměli a naopak. Prostě ve světě je to vždycky nějak mezi
řádem a chaosem a to je strašně důležité. Toto je potřeba vzít naprosto vážně.
Z řečeného pro téma pochybností plyne, že musíme být vždy velice opatrní vůči jakémukoliv
návrhu, chtít ono „mezi“ (řádem a chaosem) zrušit, abychom se nepokoušeli zrušit kosmos, naštěstí
snad marně, na to nemáme. Můžeme však měnit společenskou dimenzi světa a ve stále
větší míře taky naše planetární okolí. V lidském světě většinou nejsme s mnohými věcmi spokojeni
a chceme je zlepšit. To platí úplně kdykoliv. Proto optimista řekne, že to chceme zlepšit.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 46 3/22/07 1:49:46 PM
47
Pantone 4485 M 100 %
Pesimista se chce vyvarovat nejhoršího. To je zcela legitimní, a kdybychom o zlepšení neusilovali,
nejspíš bychom dopadli špatně.
Problém nastane, když občas někoho napadne, že se řád navodí rovnou. Je jedno, jestli
k tomu podá návod náboženský, politický, filosofický. Pohnutka založit řád rovnou stojí na
představě, že z jistoty jednoho typu, plynou automaticky jistoty jiného typu. Že z náboženské
jistoty plynou racionální jistoty a z nich zase jistoty ekonomické. Když si představíme náboženství,
které bude mít jako jednu ze svých věroučných premis, že i náboženství je povahy racionální
a současně bude chtít společnost racionálně uspořádat, tak máme všechno hezky pod
jednou střechou. Podobně, když ateistická ideologie prohlásí ateismus za racionální a bude
chtít racionálně uspořádat společnost. Obecně se tomu říká ideologie, což je návod, jak přejít
od kosmu k dokonalé harmonii – řádu. Stojí to na předpokladu, že různé typy jistot a nejistot
jsou na sebe převoditelné, že ze sebe plynou. Což v zásadě vůbec není pravda, byť spolu souvisejí.
V takové situaci je najednou ten návod něčím, co se vymkne z kosmu. Jiné, totiž příčetné
návody, kterých máme spoustu jsou vždycky lokální: třeba že je dobré si občas uklidit, občas
něco udělat, odborné metodiky různých disciplín etc. Nic moc nevynucují mimo své vlastní
obory a žánry a nevytvářejí představu, že tím se spasí svět. Příklad. Všichni by se mi vysmáli,
kdybych řekl: „Když si doma uklidíte a všichni pěkně naráz, od toho dne se změní svět.“ Kdežto
když přijde někdo s návodem, že „když všichni budeme myslet takhle, budeme přesvědčení
o tomhle a považovat za dobré tamto, tak se tím změní svět“, tak mu na to občas lidi naletí.
Lhostejno, jestli ten návod je politický, náboženský nebo filosofický, většinou to bývá nějak
propojené.
A právě tohle jsou situace, kdy je na místě krajní pochybnost, kdy naše schopnost pochybovat
je tou skutečnou pojistkou racionality. Pochybnost jako schopnost podívat se na problém
z jiné strany.
Řada návodů, jak kosmos vylepšit, víc připodobnit onomu dokonalému stavu, má sice tu
vlastnost, že po mně něco nepříjemného chce, ale že na nich přesto asi něco bude, pokud
se to s jejich uplatňováním nepřežene. Ale pak taky bývají návody, kde je „přehnání“ rovnou
součástí návodu. Právě svým založením na nelegitimním předpokladu, že různé aspekty jistot
jdou naráz a že jedna plyne z druhé. Ono je skutečně nemožné mít všechno naráz. Z pokusu
o uskutečnění takových návodů pak vznikají situace, kdy to, co slibovalo pozvednout kosmos
do stavu sfairu, je vlastně onou destruktivní silou v kosmu – a ještě k tomu všemu ani ne silou
chaotickou. Racionální destrukce se totiž od chaotických liší tím, že neposkytují živnou půdu
další generaci. Chaotické destrukce, to je jako když něco shnije. Z hnoje pak zase něco vyroste.
Kdežto racionální destrukce řádu, onoho rámu skutečného, řád zneživotňují. Pak ani z jejich
odpadu nemůže nic vyrůst – místo toho ze svých ostatků dělají neživá torza.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 47 3/22/07 1:49:46 PM
48
Tahle empedoklovská moudrost, že kosmos a život jsou děje na rozhraní řádu a chaosu,
může platit i poměrně doslova, vůbec ne jenom jako metafora. Možná to je opravdu hluboká
výpověď o povaze života, mnohem hlubší než ta, že jedinou životní jistotou je smrt. Nejenom
proto, že je míň pesimistická, ale protože rovnou ukazuje povahu života. Že je to vlastně jev na
rozhraní. Tím pádem se nemáme co divit, že je tak křehký. To už tak bývá, že zajímavé věci jsou
jevy na rozhraní. Co jiného je tvar? Podle čeho ho rozpoznáme? Čili z tohodle hlediska je život
„pouze“ extrémem (v pozitivním slova smyslu), nejsilnějším případem toho, jak významné jsou
jevy na rozhraních. Myslím pořád rozhraní řádu, toho, čeho racionální obraz můžu kalkulovat
(byť kalkuluji není řád sám, jen jeho racionální obraz) a na druhé straně chaosu, který nemůžu
kalkulovat vůbec nijak, dokonce si jej ani nedokážu představit.
Teď – abych směřoval k nějakému pozitivnímu konci – my si vlastně racionálními prostředky
pomáháme k tomu, abychom strukturovali rozhraní řádu a chaosu. Používáme je trochu jako
mapu při pohybu v krajině. Myslím, že otázka pochybností je velmi podobná situaci, kdy člověk
jde krajinou a je z jakýchkoli důvodů nucen používat mapu, která k tomu účelu není tak úplně
vhodná. Například, když má mapu geologickou nebo s nevhodným měřítkem. Je to celkem typická
situace, že člověk sice nějakou racionální výbavu má, ale ne zrovna tu nejlepší a hlavně
ne přesně takovou, jaká by se na míru problému hodila. Při pohybu v krajině s takovou mapou
je potřeba rozumná míra pochybností. Což se lehko řekne, těžko udělá. Co je rozumná míra pochybností?
Kdy mapě věřit, a kdy ne? Těžko to dělat tak, že mapě věřím pořád, ale jenom trochu.
V praxi se to projeví tak, že i když jsou mi problémy s mapou známé, stejně až do jistého
momentu postupuji, jako bych jí věřil bezvýhradně, než jsem postaven před určitou situaci,
většinou na rozcestí nebo poté, co byla ztracena cesta, kdy mapě přestanu věřit a snad dokonce
i udělám tu chybu, že jí úplně přestanu věřit. Musím totiž naráz nevěřit mapě a nevěřit
tomu, že blbost je na straně mapy. Protože nemůžu předem vědět, jestli byla chyba v mapě,
nebo v mém výkladu mapy. Většinou spíše to druhé, ale občas taky to první.
Myslím, že toto je dobrý obecný obraz zdravých pochybností, kdy to není takové to sebemrskačství
intelektuála o všem pochybovat. Hezky se řekne pochybovat furt, ale jenom opatrně.
Nakonec je to v praxi tak, že v určitých situacích se nepochybuje vůbec a v určitých situacích
se pochybuje velmi. Teď je ještě potřeba udržet symetrii – musím pochybovat tak, že nechávám
otevřeno, jestli jenom já neumím použít vědecký, náboženský, ideový, kulturní návod, který
mám k dispozici; nebo jestli je tento návod pro danou situaci úplně nesmyslný a zavádějící.
Tento rozdíl se někdy ukáže až po ovoci a to už bývá někdy pozdě. Ale to nejde jinak. K tomu
připomínám Lyotardovo určení „postmoderní situace“: je to taková situace, ve které nám tradiční
prostředky orientace orientaci neposkytují.
Navíc je nutno vědět, že věci typu mapy jsou typické příklady virtuální reality. To není jen
něco počítačového. Virtuální realita je taková, kterou jsem vytvořil jako obraz vycházející z formálního
zobrazení nějakých původně reálných prvků, ale něco jsem s tím ještě udělal, právě
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 48 3/22/07 1:49:46 PM
49
Pantone 4485 M 100 %
aby to byl obraz. A díky tomu to můžu používat zajímavým způsobem v řadě situací. Je to užitečné
nebo se tím můžu bavit. Virtuální realita je zajímavá tím, že není pouhým zobrazením
skutečnosti, jak by si člověk naivně myslel. To se dá ostatně na mapě snadno vyzkoušet, čím se
liší od fotky nebo od pohledu z kopce. A zrovna tak se virtuální realita nedá uskutečnit, i když
může ve skutečnosti působit, ovlivňovat ji. Mapa se dá vytisknout, ale vytištěním mapy se nepředělá
skutečná krajina k obrazu mapy. Vztah skutečnosti a virtuality je hodně zvláštní a je
velká otázka, jestli veškeré naše kulturní návody, ať už intelektuální nebo náboženské, nemají
povahu virtuální reality, totiž něčeho, co poskytuje orientaci, zábavu, komunikaci, ovlivňuje
skutečnost, ale co je samo uskutečnitelné jen v některé své dimenzi, rozhodně ne reálně, ne
kompletně.
Poslední, čím bych chtěl skončit, je druhý antický příklad. Poslední autor (už je to sice klasická
doba, ale ještě v něm ožívá starý svět) je Sofoklés a jeho text Oidipús král (v originále
Oidipús tyran). Nechci teď připomínat děj ani Oidipovský komplex, nic z toho nemám na mysli.
Důležitější věc, které si málokdo všimne, protože každý to čte tak, že to je o „Oidipáku“, je, jak
celá věc začala a proč se děje. Celý příběh je zarámován tím, že k městu přiletí drak, létá nad
ním, usadí se u pramene. Později k hradbám města přijde sfinga. Každý ví, že to se normálně
neděje, aby se nad městem proletoval drak – ne jako reklamní vzducholoď, ale opravdický, co
plive oheň a žere holky – a aby za předměstím seděla sfinga a kladla záhadné otázky; a ten,
kdo správně nezodpoví vzal v tu chvíli svůj konec. To se normálně neděje, a kdo nevěří, ať vykoukne,
podívá se nahoru a zajde na kraj města.
My jsme většinou rádi, že se to neděje, ale přiznejme si, jsou situace, kdy bysme si něco
podobného přáli. Nejenom ze zlomyslnosti toho typu, že občas podlehneme slabosti a vedle
přání, aby sousedovi chcípla koza, můžeme chtít, aby na tamty přiletěl drak a požral je atd.
To jsou jen chvilkové záchvaty slabomyslnosti, kterým asi občas každý propadneme a pak se
za to stydíme. Ale vážněji. Náš život je trapně všední, chodí se z práce do práce, nádobí se
myje pořád dokola. To není nic zajímavého. Ale takhle kdyby jezdci z Apokalypsy… Oni jsou sice
ukrutní, ale bylo by to zajímavější. Vždyť kvůli tomu chodí lidé do kina a platí za to, aby takové
obrázky viděli. Chtějí vidět buď příšery jiných světů nebo kataklyzmatické děje. A pak se hrozně
diví, když se občas stanou opravdu.
V čem je tedy ten Sofokleovský problém. Je to právě ten základní znak nezdravé situace, kdy
tyto skryté obavy a ještě skrytější touhy typu příšer straší na normálním světě. To je přeci cosi
děsivého! To pak není svět, to je vymknutý svět. My se toho bojíme, současně si můžeme přiznat,
že někdy bychom si něco takového v lehčí podobě přáli. A to je ten základní malér – nefunguje
kosmos. Čili není ustaveno rozhraní řádu a chaosu.
Rozhraní řádu (přetlumočeno do terminologie dvacátého věku: rozhraní vědomí a nevědomí)
a chaosu není izolace. Rozhraní se ustavuje komunikací a touhou po projevení tvaru.
A jaký to má tedy kontext v Oidpovi? To, co se děje v nevědomých oblastech, tedy blíž chaosu,
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 49 3/22/07 1:49:46 PM
50
nechť se tam děje! Je to stejně životodárné jako řád, a kdyby se nedělo, asi bychom vůbec nežili.
Malér je, když to, co se děje v nevědomých oblastech, se rovnou a bez transpozice děje i ve
vědomých. To je stejný malér, jako když se od sebe a od každé přirozenosti odizolujeme. Je to
totéž, jen se věc projeví opačně.
Je to přesně ten moment, tato Iokastina upokojující slova ve chvíli, kdy už se začíná tušit, jak
to s Oidipem a s ní je: „To si z toho nic nedělej, to se kdekomu zdálo, že spal s vlastní mámou.“
Na to také věštec Teiresiás náležitě vyjede: „jedna věc je, že zdálo“. Kdyby zdálo, tak si z toho
opravdu nemá nic dělat. Ale v tomto případě se to asi nezdá.
Je to podobný problém jako rozlišení snového a reálného příběhu. Jako když se hraje ta hra,
kdy se má uhodnout, jestli nějaký příběh je reálný, nebo vymyšlený. Když příběh uvedete jako
snový, není jak to rozpoznat. Nejde mi teď o sny, ale o příklad, čím je chaotické životodárné
a čím je nebezpečné. Není nebezpečné tím, že je tam málo rozumu. I kyby tam nebyl žádný,
nemusí to při spoustě věcí vadit. Když si koupím bramborovou polívku, tam není vůbec žádný
rozum, a jak je dobrá a ještě mi neuškodí. Dá se to ovšem dodatečně rozumně vyložit.
Chaotické je životodárné. Ale čím je na druhé straně nebezpečné? Ne tím, že není rozumné.
Je nebezpečné tehdy, když je zaměníme za ono racionální, za ono řádné – za vědomí. To je jiného
řádu, proto je naráz životodárné i smrtící. Vědomí patří k řádu, řádu ve smyslu sfairu,
oné dokonalé harmonie. Ta je přece nádherná! Kdo by řekl, že netouží po úplné harmonii, tak
dopadne jako Hérakleitos. Lidé se mu pomstí nejhroznějšími drby, co jsou možné. V čem je tedy
nebezpečí řádu? Vůbec ne v tom, že by na něm bylo něco špatného, nic takového na něm není.
Dokonce je rozumný, krásný, obdařen všemi pozitivy, co umíme vyjmenovat. Můžeme použít
všechna „nej“…, svatá kulturní slova, všechny hodnoty intelektuální a náboženské. Co kdo ctí,
to k tomu může přilepit – a má výjimečně pravdu, i když je možný taky opačný pohled, při kterém
je týmiž atributy obdařena krása nahodilosti.
Problém je v něčem úplně jiném než v tom, co je na řádu nebo chaosu špatné. Podobně
jako chaos, má-li být životodárný, nesmí být zaměněn za to, co se děje záměrně, tak řád, má-li
být životodárný, tak přitom musíme vědět, že je to jen ten vědomý směr, a ne něco, o co se
můžeme reálně opřít. A současně: když nejsme v souladu s tímto vědomým směřováním, tak
je to podobně špatně, jako kdybychom nežili ze sil chaosu. Nezbývá než obojí naráz. To není
jen morální apel na lidi. Nevěřím tomu, že by v tomhle byl homo sapiens tak speciální druh.
Patrně veškerý život a možná veškerá existence je na tom stejně. Totiž, že je tím rozhraním
mezi řádem a chaosem, a je řádně sama sebou jen tehdy, když je řádně na tomto rozhraní.
Když čerpá bytostnost nebo životní sílu z obou stran naráz, což znamená, že také pokaždé
jinudy. A samozřejmě se to děje v jakýchsi cyklech, ať už denní – noční nebo racionální – exaltovalný
a podobně…
Skončím tím, že nejde o to, že by něco bylo nezpochybnitelné, nebo že by se naopak mělo
pochybovat úplně furt a úplně o všem.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 50 3/22/07 1:49:46 PM
51
Pantone 4485 M 100 %
Ještě jedna malá odbočka. Když už se stalo, že filosofie skončila na univerzitě a ne na uměleckých
školách, tak je to za cenu, že se musí tvářit, že je to věda – což některé typy filosofie
činí dokonce s nadšením – nebo se musí tvářit, že je pro něco užitečná. Proč se tedy kdysi
dostala na univerzity? Prý je sama na nic, ale je potřeba k teologii. Teologická fakulta na univerzitě
sice pořád je, v Praze dokonce tři (což je mimochodem světový rekord hodný zápisu
do Guinessovy knihy, normálně bývá jedna nebo dvě, výjimečně nula, ale tři? Nevím o jiném
takovém případu na světě.). Teologická fakulta tam tedy sice je, ale nikdo nemá tu představu,
že filosofie je kvůli tomu, aby pak bylo možné studium na teologické fakultě. Ta tam jen tak
zůstala být a nehodí se veřejně říct, že to s filosofií je takhle. Buď se tedy tvrdí, že je to také
věda, nebo že to alespoň k něčemu je. Teď je ten trapas, když to má k něčemu být, tak možná
to k něčemu je, ale úplně paradoxně. Totiž tím, že to v zásadě znejisťuje.
Vědec, který začne filosofovat, zákonitě přestane dělat vědu. Podobně, když budu mít doma
horu neumytého nádobí a budu před ní filosofovat o posledních věcech člověka a o smyslu
mytí nádobí, tak už ho neumyji. Minimálně ne ten den. Lepší je napřed umýt nádobí a pak filosofovat
o něčem jiném. Opravdu jakékoliv filosofování, a teď nemyslím jenom nějaké šťouralství,
zbavuje akceschopnosti. Proto každý ideolog dobře ví, že musí za filosofii prohlásit něco,
co je jejím opakem, totiž majetnictví pravdy. Protože jakmile se začne pochybovat, tak už se nic
neudělá. A jakmile se začne pochybovat o filosofii, což je dnes obzvlášť móda, tak už se nedělá
ani ta filosofie. Což není vtip! „Metafilosofie“ je dnes oblíbený obor!
Užitkem filosofie je, že je jakoby rozkladná tam, kde se použije místo něčeho jiného. Snad
není rozkladná opravdu. A k filosofii by měla i patřit schopnost rozpoznat, kdy nefilosofovat.
Stejně jako není dobré se při jídle věnovat technologii zpracování masa, tak při jiných činnostech
je zase dobré nefilosofovat.
Co tedy považuji za rozumné vyústění toho, jak s těmi pochybnostmi – jestli teda pochybovat
furt, nebo jen občas, nebo jen trochu a jen o něčem? Tudy odpověď nehledejme. Myslím,
že dobrá je taková pochybnost, která nám udržuje rozhraní řádu a chaosu, tak jak byl ten
Sofoklovský příklad. Kdežto pochybnosti, které neslouží k tomuhle, jsou buď škodlivé, anebo
jsou to užitečné profesní věci, ale jenom pro nějaké disciplíny – třeba metodická skepse.
Opravdová pochybnost je namístě tehdy, když dělá ono nastavování rozhraní sfairu a chaosu.
To nelze vydedukovat, jak se má dělat, to se vždycky pozná až potom. Nelze jinak.
Toť vše, co jsem chtěl povědět.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 51 3/22/07 1:49:47 PM
52
DISKUSE
Zdeněk Neubauer: Jelikož tady nevidím svého váženého kolegu pana profesora Jana Zrzavého,
tak bych ho chtěl zastoupit jednou poznámkou sociobilogickou. Psychologicky je mi zcela nejasné,
proč se zrovna staříci, kteří už nemají o co, se tolik snaží o ty životní jistoty?
Zdeněk Kratochvíl (ZK): Nechtěl jsem říct, že nemají o co, to by bylo urážlivé, ale že bych spíš
čekal opak. Vždyť je spousta kultur, kdy se po padesátce odchází do bezdomoví a nabývá se
nová svoboda, generační povinnosti jsou pryč, konečně je člověk svobodný.
Zdeněk Neubauer: Tím tedy trochu omezuješ ten můj přídatek. Taky jsem se divil, proč ten mladík,
který vlastně ještě hraje o hodně, se vrhá do rizik a ten starý najednou začíná se o sebe
bát (registruji na sobě). A moje vysvětlení, respektive i vysvětlení, které by mohlo vyjít i z úst
Honzy Zrzavého, je, že babička, možná i dědeček jsou evolučními novinkami, které mají svojí
výhodu proto, že jsou nositeli tradice. Jsou vzácní, je jich málo. Tudíž s tím jde ruku v ruce instinkt
začít se o sebe bát, abych jako poradce tlupy, informátor vnoučat, vydržel co nejvíc. Jen
poslední dobou může Renčín napsat vtip „Mladý muži, už nedoslýchám, kam jste říkal, abych
si dal svoje bohaté životní zkušenosti?“
ZK: Nechci to formulovat jako úplné vyvrácení, ale asi jde o civilizační typ. Jinak je to dnes už
jen snad v upadlých filmových žánrech, o generaci zpátky, kdy základní vada byla umřít jinak
než vestoje. Pistolník. Soudím právě ze zkušenosti mého dědy a babičky, kteří byli zcela rozdílní.
Děda byl na mlejně a babička se tam celý život strašně bála na samotě. On byl strašně
rád, že si hraje na aristokrata, že je ve svém a nikdo mu nic nemůže (až teprve bolševik). Jedna
z mála věcí, o které se tvrdě hádali, byla, že babička měla občas starost, co kdyby se někomu
něco stalo. Nejbližší telefon je čtyři kilometry pěšky lesem přes kopec, nejbližší doktor o další
ves dál, osm kilometrů, hasiči nejblíže v Třebíči, třicet kilometrů. Tyto situace byly jedněmi
z mála, kdy na ni byl sprostý: „Bábo hloupá, kdyby se někomu něco stalo, tak ještě budem
někomu volat! To by se na nás každej leda vysral. Už by bylo tak dost průserů a ještě k tomu
budem někoho volat.“ Taková představa, když už mě okradli, tak nebudu ještě volat policajty,
už se mi ten malér stal, tak ještě druhej… Když už někdo umírá, tak nebudu volat doktora, to
je přeci blbost… Ono se to snadno takto říká, ve městě, kde funguje technika a pomoc je na
dosah.
Uvedu jiný příklad. Venčil jsem rodinu s dětmi na ostrůvku Astypalea, na nějž jsem natrefil
náhodou, při trestání jistého doktoranda, který se dopustil těžkého rituálního provinění, neboť
se mu nelíbil ani Naxos. Formou trestu bylo, že byl zavezen na hodně malý ostrov, kde není
opravdu vůbec nic. A mně se tam tak zalíbilo. Vydali jsme se z peněz, abychom se tam dostali.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 52 3/22/07 1:49:47 PM
53
Pantone 4485 M 100 %
Tam už potom peníze nebyly třeba, za tři sta korun na den se tam dalo najmout pro celou rodinu
všecko, co je k životu potřeba i s privátní lagunou. Na co Viktor Kožený potřebuje miliardy,
tam bylo za tři stovky. Naprostá nádhera. Pak si ale člověk uvědomí ten kulturní rozdíl,
byť se nominálně jedná o zemi EU… Domorodci vždycky ubezpečují cizince, kterých tam není
moc, že se nemusí ničeho bát: „Na ostrově není jediný policajt. Nejbližší je dvě stě kilometrů
daleko. Loď tam jede osm hodin a jezdí jednou za čtrnáct dní.“ Není důvod ke strachu, to znamená,
tady se nekrade. Ne proto, že bychom tady byli počestnější; tady se dělají jiné věci. Ale
krást se tu nedá. Je nás tu jen osm set, všichni se známe, odjet se dá jednou za čtrnáct dní
a nikdo na to nemáme. A znovu: „Tady se nemusíš ničeho bát, kdyby se něco stalo zdravotně
(oni mají představu, že když Evropani cestují, zvláště s dětmi, chtějí být pořád v dosahu špitálu,
jako kdyby v jednom kuse umírali a jako kdyby jim to mělo pomoct), tak na Naxu je nemocnice,
to je kousek, loď tam je za osm hodin a jezdí co čtrnáct dní.“ Ovšem sranda člověka
přejde třeba už jen ve chvíli, kdy potká těhotnou místní ženu.
Jde zčásti o kulturní formu a zčásti o individuální povahovou záležitost. Někdo lépe snese
jedno riziko a je v něm velký hrdina, zatímco v jiném riziku je naprostý posera. To je nějak
rozdistribuováno a nakonec ve výsledku je veřejně za hrdinu ten, kdo zrovna potrefil ta rizika,
ve kterých vydrží a za poseru ten, kdo zrovna potrefil ta rizika, ve kterých nevydrží. A zrovna
tak, ač je tohle civilizační typ plus distribuce individuální přirozenosti, tak societa posledních
staletí vyvíjí tlak k tomu, aby se preferoval ten typ, co se bojí nejistot. A to jde samozřejmě
účinněji vůči starším – i když je zvláštní, že jsou také končiny, kde staříci jsou poslední generací,
která ještě netouží po jistotách.
Otázka: Já bych měl jednu otázku ohledně jistot, nejistot, smrti a strachu z ní. Myslím si, že
naše civilizace v podstatě smrt hodně vytěsnila na okraj. Ona je to v podstatě civilizace života
a možná svou akcí smrt nakonec přitahuje. Mladí lidé v podstatě o smrti nepřemýšlí, proto
nemají ten strach z té jediné jistoty, kterou máme, a to je smrt. Zatímco lidi po padesátce to
nutí k určitému přemýšlení, začínají si tu jistotu uvědomovat a jejich největší strach je jednak
z toho, že budou umírat někde v nedůstojných podmínkách – naše zdravotnictví v tomhle zatím
moc nepomáhá, pár hospiců to nestačí zvládnout – a jednak jde hlavně o princip strachu
z umírání a konce života. Podle mne je to otázka téhle civilizace, která není schopna vstřebat
do sebe starodávné umění umírat, které bylo, domnívám se, dobře ztvárněno ve filmu „Invaze
barbarů“.
ZK: Děkuju, tohle považuji za hrozně podstatnou věc. Že je umírání něco, co je svou povahou
těžké a není to sranda, není jen problémem v téhle civilizaci, to tak je. Ale řekl bych, že problém
téhle civilizace má hned dvě vrstvy. První vrstva, která je už hodně dlouho – jak je to
civilizace pokrytecky křesťanská nebo postkřesťanská, tak nemá k dispozici jiný, než křesťan-
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 53 3/22/07 1:49:47 PM
54
ský rámec, který přitom nefunguje, protože řekněme v devadesáti procentech není přijímaný
a v devíti jen pokrytecky. To je jedna vrstva problému – všechno je nachystáno jako by to byla
civilizace křesťanská, a při tom buď vůbec není, nebo pokrytecky. Tenhle problém vidím už někdy
od pozdního středověku, byť se stoupající intenzitou. Novější vrstva problému – sto dvě
sta let – je, že se umírání považuje za něco, co je v lékařské kompetenci. Dřív byly v lékařské
kompetenci úrazy a nemoci, nikoliv umírání. K umírání ani k rození se lékař nevolal vůbec, jen
u velmi bohatých a současně bojácných se lékař volal ve významu zmírnění bolestí, jak by se
dnes řeklo. Ovšem jako cosi sekundárního. Ne že by mohl ve věci nějak reálně pomoct. Proto
chudí bohatým tudle věc ani příliš nezáviděli, oni jim spíše záviděli, že mají na doktora, když
se pochroumají.
Otázka: V přednášce jste zmiňoval, že pro život je důležité jeho udržení na hranici mezi řádem
a chaosem a zároveň jste říkal, že není dobré dávat řád do toho, co se nějak chaoticky
chová. Nejsem si úplně jistý, že je to negativní, protože my přeci vůbec nemůžeme vědět, kde
ta hranice vlastně vede. Třeba jste zmiňoval podvědomí. Je ale otázka, jestli tam vstupuje chaos
nebo naopak, jestli tam nevstupuje až příliš mnoho čehosi z řádu. Myslím například to, že jsou
takové různé metody jako regresní terapie a další, které vytahují z podvědomí něco, co má
možná až velmi velký řád v tom…
ZK: No ale ten řád je potom, až se to vytáhne… (a chaos nebyl míněn jako pejorativum)
Pokračování otázky: To ano, ale to takhle musíme hledat, stejně jako ve snech. Opět je otázka,
jestli jsou sny jen jakési chaotické výmysly spícího mozku, nebo jestli se tam neprojevují v nějakém
řádu nějaké intuitivní vjemy pro člověka.
ZK: Rozhodně jsem to nechtěl znehodnotit. Rozhodně nejde o výmysly. To je něco bazálně životodárného
a nedá se to traktovat jako výmysly. Jen, alespoň já osobně nevěřím tomu, že by
to samo o sobě mělo racionální nebo jakkoli jinou strukturní povahu. Moje mínění je, že tyto
struktury, v některém případě i racionální, vznikají v situaci interpretace, to nemyslím nelegitimně,
že je to artefakt, ale až teprve, když to uchopíme vědomě, třeba při terapii.
Otázka: A vy víte, co třebas patří čistě do chaosu, kde to tam necpat…
ZK: Ne, to nemůžu. To je čistě negativní, privativní pojem.
Otázka: Je třeba otázka, jak nemoci, které člověka postihnou, jestli je to jen projevem chaosu…
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 54 3/22/07 1:49:47 PM
55
Pantone 4485 M 100 %
ZK: Nemoci bych do toho vůbec neřadil, snad leda jako právě potíže rozhraní.
Tomáš Škrdlant: Pracovně, pro porozumění mě napadá, že se to hodně podobá, zjednodušeně
řečeno, rozdílu mezi neurózou a psychózou, v Jungovském slova smyslu, kdy vody nevědomí
zaplaví vědomí a je to cosi psychotického, ale pokud dotyčná zahrada našeho já vyschne úplně,
pak je to neuróza, řád který je už mrtvý a kterému podléháme, je to třeba obsese. To se mi zdá
velmi podobné a ilustrativní.
Autorem drobně upravený text přepisu zvukového záznamu jeho přednášky.
Pochybnosti z hlediska řádu a chaosu
sbornikblok4.indd 55 3/22/07 1:49:47 PM
sbornikblok4.indd 56 3/22/07 1:49:48 PM
57
Pantone 4485 M 100 %
„Jednu věc každopádně víme: globální ekologická krize je mnohem zapeklitější a nejistější
záležitost, než jsme si ještě nedávno mysleli. Naskýtá se tak otázka, jakou má pak vlastně legitimitu
ekologické hnutí, které dlouho čerpalo svou sílu z jednoznačných katastrofických
scénářů. (…) Ekologické hnutí až moc často šláplo vedle kvůli příliš vyhraněné a jednoznačné
představě toho, co příroda opravdu je.“
O globální ekologické krizi se mluví už několik desítek let. Tak dlouho, že jsme si na to všichni
zvykli a upozorňování na ekologické problémy už moc neburcuje. Vždyť ta krize nemůže být
tak hrozná, když je tu s námi tak dlouho a není nám zas tak zle. Ochrana přírody je ostatně
dnes v rukou armády státních úředníků, existují nejrůznější mezinárodní úmluvy a to, co nejde
dosáhnout těmito politicko-byrokratickými prostředky, nelze zajisté dosáhnout nijak. Měli bychom
tedy být spokojeni, že se vše dostalo do normálních kolejí civilizační mašinérie, a o osud
přírody se příliš nestarat. Jenže víme vlastně vůbec, co se dnes s přírodou na světě děje?
Naše znalosti pocházejí většinou z médií, která (v lepším případě) filtrují vědecké poznatky
tak, aby příslušná sdělení co nejvíc zaujala. Předloni jsme se v Lidových novinách dozvěděli,
že ve Velké Británii vymřela třetina druhů rostlin, polovina druhů ptáků a skoro tři čtvrtiny
druhů motýlů. Přitom původní vědecký článek hovořil o změnách populací, nikoli o vymírání
druhů, takže ve skutečnosti šlo o zjištění, že u třetiny druhů rostlin jejich populace klesají, zatímco
u dvou třetin rostou, přičemž je známo, že za normálních okolností (kdy se nic neděje)
klesají populace přibližně u poloviny druhů, zatímco u druhé poloviny rostou (tak je tomu
třeba zrovna u oněch britských, ale třeba i severoamerických ptáků). Tento příklad je extrémní,
nicméně ukazuje, jakou cestu můžou absolvovat poznatky o stavu přírody, než se k nám dostanou.
Přitom je dobré vědět, že ani k žádnému vědeckému poznatku týkajícímu se stavu přírody
se nikdy nedošlo slepě pozitivistickým a nestranným postupem, ale vždy byl získáván za
nějakým konkrétním, často dokonce politickým účelem – třeba dokázat, že ekologická krize je
reálná a hrozivá nebo že biologická rozmanitost je užitečná, protože zajišťuje stabilitu ekosystémů.
Na tom není nic špatného, věda ani jinak postupovat neumí – jen je třeba si uvědomit,
že tak získáváme poznatky, které se nám hodí, zatímco ty ostatní ignorujeme. A to tím víc, čím
víc se jedná o politicky závažné téma. Přes to všechno na tom ekologie jako věda není zas tak
zle a něco o současném stavu přírody víme. Co tedy?
Biodiverzita a její ohrožení
Úbytek celosvětového druhového bohatství je považován za nejzávažnější příznak globální
ekologické krize a současná doba bývá označována jako šesté masové vymírání v historii
Země. Jenže paleontologové svorně prohlašují, že to, co se dnes s přírodou děje, by ve fosil-
Pochybnosti o stavu přírody
aneb proč ji vlastně chránit?
David Storch
sbornikblok4.indd 57 3/22/07 1:49:48 PM
58
ním záznamu vůbec nebylo patrné, natož aby to bylo srovnatelné s masovými vymíráními.
Paleontologové sice zaznamenali rozsáhlé (nikoli však masové) vymírání velkých savců a ptáků
na sklonku poslední doby ledové (a na ostrovech pak i později), způsobené zřejmě šířícím se
paleolitickým člověkem, ovšem v posledních pár set letech kupodivu vymřelo hrozně málo
druhů, které by vůbec měly šanci zanechat nějakou stopu ve fosilním záznamu. Je to tím, že
velká vymírání geologické minulosti se musela týkat obrovského množství relativně rozšířených
druhů žijících mimo tropy (protože v tropech se špatně fosilizuje), a takové druhy jsou
dnes jen málo ohrožené. Navíc jistě víme jen o několika stovkách druhů vymřelých za posledních
pár set let, což je z hlediska celkového, jakkoli ještě neprozkoumaného bohatství Země
jen mizivé procento.
Předpokládá se nicméně, že dnes rychle vymírají hlavně druhy vzácné a nepoznané, a to především
vlivem destrukce jejich prostředí, hlavně tropického pralesa. Ten se skutečně zmenšuje
(tempem asi 0,5 % za rok) a na menší ploše může jistě koexistovat nižší počet druhů. Potíž
ovšem opět nastane, jakmile se podíváme poněkud dál do historie. Ukáže se, že ještě relativně
nedávno (každopádně v poslední době ledové a na některých kontinentech i výrazně později)
byly tropické pralesy ještě mnohem méně rozsáhlé, než jsou dnes. Buď se tedy tehdy taky
hodně vymíralo a vymírání podobného rozsahu jsou zcela běžná, anebo je příroda proti takovým
zásahům odolná, ale pak bude nejspíš podobně odolná i dnes. Údaje ze zbylých ostrůvků
tropických pralesů svědčí zatím spíš pro druhou možnost: kupodivu velmi málo druhů vymře
vlivem pouhého zmenšení plochy prostředí. Je jistě možné, že jde o věc dočasnou a že vymírání
má za fragmentací prostředí zpoždění desítek až stovek let – ale to právě nevíme a případnou
krizi biodiverzity to přinejmenším posouvá.
O většině dějů obecně platí, že se začnou jevit méně významné, podíváme-li se na ně z širšího
hlediska a většího časového odstupu. V přírodě se dnes kromě kácení tropických lesů dějí
i další zásadní změny, jako je například rapidní úbytek populací obojživelníků nebo velkých
ryb. Jenže žijeme ve čtvrtohorách a ty jsou charakteristické rozsáhlými a neustálými proměnami.
Přelom každé doby ledové a meziledové byl zřejmě ještě nesrovnatelně dramatičtější než
současné události; docházelo k střídajícím se prudkým ochlazením a oteplením, hladina moří
stoupala, oceánské proudění se vypínalo a zapínalo a obrovské oblasti byly zaplavovány, jiné
zase vysušovány. Ve čtvrtohorách příroda zažila mezi dvaceti a třiceti cykly ledových a meziledových
dob, takže už je zvyklá na leccos. Není divu, že se znepokojujeme nad tím, co se v současné
přírodě děje, a jistě nemá cenu se utěšovat, že bylo ve čtvrtohorách i hůř – ovšem na
druhou stranu není tak úplně správné hned věštit konec světa.
Přesto se s přírodou děje něco, co nemá obdoby přinejmenším od doby, kdy všechny kontinenty
tvořily jednu pevninu, Pangaeu, což už je čtvrt miliardy let. Dochází k bezprecedentním
přesunům organismů z místa na místo, z kontinentu na kontinent, což vede k homogenizaci
(tedy „zestejnění“) biosféry. Tohle už v něčem připomíná masová vymírání, přesně řečeno
Pochybnosti o stavu přírody aneb proč ji vlastně chránit?
sbornikblok4.indd 58 3/22/07 1:49:48 PM
59
Pantone 4485 M 100 %
dobu následující po těchto vymíráních, kdy všude postupně převládlo několik dominantních
druhů. Ale i zde je potíž: zatím vůbec nevíme, jak moc to – přírodě i nám – vlastně vadí. Jistě,
invaze některých konkrétních druhů dokážou někdy nadělat pěknou paseku, ale nevíme, do
jaké míry obecně platí, že příchod nového druhu musí automaticky způsobit úbytek druhů původních.
Zatím to naopak často vypadá, že taková událost prostě jen zvýší lokální rozmanitost.
Je možné, že po nějaké době některé druhy vymřou a počet druhů se zase ustaví na původní
hodnotě, odpovídající danému prostředí, ale to předpokládá určité mechanismy stabilizující
lokální druhovou rozmanitost, o nichž nevíme zatím skoro nic.
Tato situace je příznačná: o dějích, které nám jasně vadí (jako by byla závažná ztráta globální
biologické rozmanitosti), ani nevíme, zda k nim skutečně dochází, zatímco o spoustě
dějů, k nimž opravdu dochází a které nemají obdoby ani v dost dávné historii, zase nevíme, zda
se nad nimi vůbec máme znepokojovat. Kromě bezprecedentního mísení druhů dnes taky dochází
například k enormnímu „přehnojování“ biosféry (hlavně dusíkem) a rovněž k oteplování
a tání ledovců. Vadí to ale z hlediska pestrosti přírody? Biologická rozmanitost obecně roste
s množstvím živin, teplotou a dostatkem vody; současné změny by tedy měly spíš podporovat
její nárůst. Jenže za jak dlouho? Co když mezitím řada druhů vyhyne vlivem příliš rychlých
změn areálů rozšíření a následkem konkurence s druhy, provázejícími člověka?
Podobně je zřejmé, že člověk uzurpuje značnou část produkce biosféry (podle některých
odhadů až 40 %), takže by druhy měly ubývat čistě vlivem konkurence o zdroje. Jenže hustota
lidského osídlení obecně koreluje s rozmanitostí přírody pozitivně: kde žije víc lidí, tam
je příroda rozmanitější. Jistěže to neznamená, že člověk přírodě vůbec nevadí, spíš jde o to, že
vnější faktory, jako je produktivita prostředí (pozitivně ovlivňující jak lidi, tak i ostatní organismy),
případné negativní vztahy mezi člověkem a zbytkem živého světa přebijí. A o to právě
jde: vnější, přirozené síly formující podobu živé přírody hrají (zatím?) větší roli než vliv lidské
civilizace a kultury na přírodu.
Celková rozmanitost biosféry na tom tedy přinejmenším v současnosti zas tak špatně není,
zato se dějí jiné závažné věci (jako zmíněná homogenizace biosféry, její oteplování a přehnojování),
o nichž ovšem netušíme, jak moc nám budou vadit. Hlavní problém je v tom, že ve
skutečnosti toho o biodiverzitě a její dynamice víme strašně málo. Dokud nebudeme pořádně
vědět, jak biologická rozmanitost vzniká a jak je regulovaná – tedy jednak jak a v jaké míře
se na současné diverzitě podílejí různé evoluční a ekologické procesy, a hlavně jak moc jsou
jednotlivé druhy vzájemně spřaženy (čili do jaké míry změny populací některých organismů
nutně způsobují změny populací jiných druhů) – nebudeme moci současné změny řádně zhodnotit,
natož předvídat další vývoj.
Jednu věc každopádně víme: globální ekologická krize je mnohem zapeklitější a nejistější záležitost,
než jsme si ještě nedávno mysleli. Naskýtá se tak otázka, jakou má pak vlastně legitimitu
ekologické hnutí, které dlouho čerpalo svou sílu z jednoznačných katastrofických scénářů.
Pochybnosti o stavu přírody aneb proč ji vlastně chránit?
sbornikblok4.indd 59 3/22/07 1:49:48 PM
60
K čemu je nám příroda?
Nezávisle na tom, jak závažná je současná globální ekologická krize ve srovnání s přirozenými
ději ve čtvrtohorách, odehrává se v přírodě kolem nás leccos nepěkného. Většina toho,
co pozorujeme bezprostředně kolem sebe, souvisí se zásadní změnou obhospodařování krajiny
a ústupem tradičního zemědělství. Vskutku, druhy, které u nás ubývají či vymírají (a třeba
mezi bezobratlými jich není málo), jsou vesměs vázané na tradiční otevřenou a extenzivně
obhospodařovanou krajinu, která mizí kvůli intenzivně obhospodařovaným plochám a (taky
intenzivně obhospodařovaným) lesům. To nám může vadit a často taky vadí – přinejmenším
proto, že jsme si na určitou podobu přírody zvykli. To je jistě v pořádku, stejně jako je v pořádku
ochrana architektonických památek. Ale stačí to? Nemělo by nám jít o něco víc než
o zachování přírodních památek, byť by tou památkou byl drop, krajník pižmový nebo stará
pařezina?
Domnívám se, že přírodu a její rozmanitost přece jen potřebujeme k něčemu víc, než je připomenutí,
jak vypadala v dobách Babičky nebo Roku na vsi. Nemám teď na mysli triviální skutečnost,
že se bez jejích takzvaných ekosystémových služeb neobejdeme – tyto služby, jako je
poskytování potravy, ochrana proti erozi či regulace klimatu, celkem zvládne pár druhů, které
rozhodně nejsou ohrožené. Jde spíš o to, že lidská kultura je do značné míry založena na neustálém
začleňování do přírody a vyčleňování z ní, přičemž takto „používaná“ příroda není
nic jednoduše uchopitelného a jednoznačného. Hezky je to vidět už na totemických systémech
přírodních národů, které pomocí vzájemných odkazů mezi příbuzenskými strukturami a jevy
v přírodě člověka jednak do přírody začleňují, jednak jej a jeho kulturu vyčleňují, a sjednávají
tak porozumění jak přírodě, tak vlastní kultuře a společnosti.
My a veškerá naše kultura potřebujeme referenční rámec, který by byl vnější, ale zároveň
blízký a srozumitelný, a který by nabízel nepřeberné množství poukazů a tajemství, umožňujících
neustálé předefinovávání porozumění sobě a světu kolem. Tímto rámcem je právě příroda
– ale ne jakákoli, ale příroda živá, proměnlivá, tajemná a překvapující. To je možná hlubší
důvod k odpovědnému vztahu k přírodě než strach z globální ekologické krize nebo staromilství.
Určitě je vhodnější místo nářků nad globálním ohrožením biosféry a její stability, které zatím
nenastalo, nebo nad celosvětovou ekologickou krizí, o níž ve skutečnosti nic nevíme, všímat
si lokálních problémů a souvislostí a vypěstovat si smysl pro to, jakou přírodu vlastně chceme
a co od ní očekáváme.
Ekologické hnutí až moc často šláplo vedle kvůli příliš vyhraněné a jednoznačné představě
toho, co příroda opravdu je. Řekne-li se, že ideálem přírody je les (třeba protože má nejvyšší
energetickou účinnost nebo něco podobně bizarního), sotva se nadějeme, začnou nám mizet
poslední zbytky stepí pod dobře míněnou výsadbou jehličnatých monokultur. Zdálo by se, že
jedinou možností, jak se vyhnout tomu, že budeme přírodě vnucovat svou představu toho, jaká
Pochybnosti o stavu přírody aneb proč ji vlastně chránit?
sbornikblok4.indd 60 3/22/07 1:49:48 PM
61
Pantone 4485 M 100 %
má být, bude nechat jí volnou ruku, ať si dělá, co chce. Jenže to je bohužel ještě větší omyl.
Dnes už neexistuje příroda sama o sobě, oddělená či oddělitelná od lidského vlivu. Ještě přesněji
řečeno, příroda volnou ruku má, jenže tou rukou jsme bohužel my sami. Ochrana přírody
spočívá chtě nechtě v jejím úmyslném či neúmyslném managementu, jakkoli bychom si chtěli
namlouvat, že necháme-li uzavřený a oplocený kousek pralesa na pokoji, žádný management
vlastně neprovádíme.
Budiž řečeno, že pro praktickou ochranu přírody jsou výše naznačené úvahy celkem banální;
reálná ochrana přírody se odjakživa zabývá konkrétními problémy jednotlivých druhů
či společenstev s vědomím, že je chrání proto, že je tu chceme, nikoli kvůli odvrácení globální
ekologické katastrofy. Jenže důležitá je i ta druhá stránka věci, totiž neustálá reflexe a přehodnocování
našeho místa v přírodě, našich hodnot a tužeb ve vztahu k přírodě a k tomu, co se
v ní děje. Zde se nelze smířit s tím, že stačí, že „příroda je hezká“, druhy chráníme, protože tu
byly odnepaměti, a les chráníme, protože jsou to plíce planety. Příroda pro nás znamená vždy
i něco jiného a něco navíc – a rozpoznat co a podle toho řídit své kroky, to už je intelektuální
výzva.
Pochybnosti o stavu přírody aneb proč ji vlastně chránit?
sbornikblok4.indd 61 3/22/07 1:49:49 PM
sbornikblok4.indd 62 3/22/07 1:49:49 PM
63
Pantone 4485 M 100 %
„Plyne z toho poučení, že vyrazíme-li do lesa, těžko tam uvidíme něco vědeckého. Věda nevzniká
pozorováním, nýbrž myšlením; kdo nemá v hlavě hypotézu o běhu světa, ten neví, co
vidí. Biologie je v učebnicích předváděna v odpudivě pozitivistické podobě (žádné „spekulace“,
jenom „fakta“ – a neptejte se, proč ta holá fakta máte vlastně vědět), což ji činí spíše nezajímavou
(viz učebnice zoologie, v nichž jsou jednotlivé „kmeny“ vyrovnány vedle sebe jak na
řeznickém pultě), ale především je to často klam.“
Vědy jsou různé. Je obecně známo a uznáváno, že některé, např. fyzika, se zabývají takřka
výhradně jevy vykonstruovanými, které nikdo nikdy neviděl a nehmatal, jako jsou elementární
částice, hmotné body na nehmotném závěsu, absolutně černá tělesa a velké třesky. To
není výtka – pro pochopení světa jsou tyto vymyšlenosti mnohem užitečnější než dejme tomu
půlmetrákový pytel cementu, takto entita zjevně v přirozeném světě jaksi existující. Už Karel
Čapek si kdysi povšiml, že – v rozporu se známým rčením – bývají teorie neskonale zábavnější
než obvykle velmi šedá praxe; zabývat se jevy, které opravdu jsou, je nejlepší způsob, jak se
zbláznit nudou.
I biologie pracuje s podobnými vykonstruovanými podivnostmi (gen, ekosystém), přesto je
ale v podezření z vysoké míry empiričnosti. Biologie je zkrátka vnímána jako věda kuchyňská
a řeznická, pojednávající (s jistým zjednodušením) o různě strukturovaném mase, takže jí narozdíl
od spekulativní částicové fyziky a kosmologie můžeme důvěřovat v tom smyslu, že je
takřka úplně prostá smyšlenek, i myšlenek. Ne že bych chtěl zpochybňovat bez(s)myšlenkovitost
velké části biologie – skoro všichni lidé, které znám, jsou biologové, takže nezbytná antropologicko-
konstatní míra interakcí s blby se v mém životě realizuje cestou interakcí s blbými
biology –, rád bych nicméně poukázal na opomíjenou skutečnost, že bezmyšlenkovitost biologii
škodí. Ne v tom smyslu, že hloupému biologovi snáz uteče virus neštovic (ten koneckonců
jednou utéct musí a uteče spíš biologovi chytrému a kreativnímu, i Černobyl způsobili lidé
spíše neposední), nýbrž proto, že věda upřímně přesvědčená, že obcuje s „objektivní realitou“,
přestává být k užitku. Ať totiž chceme od vědy cokoli, hromadění surových dat to není – faktů
už je nahromaděno tolik, že se v nich dokážeme vyznat pouze pomocí nějaké čtecí mřížky,
a vědu potřebujeme k tomu, aby nám předkládala relevantní rastry.
Omlouvám se všem, kteří už ode mne o žirafách něco slyšeli a četli, ale musím s nimi zase
začít. Žirafí krk je vzácným příkladem jevu vysvětlovaného odjakživa zcela jednohlasně, od
domorodých legend až po dnešní evoluční biologii: žirafa má dlouhý krk proto, aby dosáhla
do korun stromů a mohla tam žrát listí. Žirafa je zkrátka případ zvířete nahlíženého už pár
tisíc let jediným z možných rastrů; není vyloučeno, že nám tento rastr brání vidět věci mnohem
důležitější nebo přinejmenším zajímavější. Představa, že žirafí krk je adaptací omezující
Pochybnosti o zvířatech
Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
Jan Zrzavý
sbornikblok4.indd 63 3/22/07 1:49:49 PM
64
potravní konkurenci (o trávu a listí dole při zemi kompetují všechny možné antilopy, zebry
i nosorožci), zahrnuje dva alternativní předpoklady: buď tato potravní konkurence stále trvá,
takže dlouhý krk je dosud udržován selekcí, anebo jsou výdaje na udržování takové vlastnosti
zanedbatelné, a udržuje se tedy pouhou setrvačností. To druhé určitě neplatí, neboť žirafí krk
není zadarmo – tak například mladým žirafám roste krk až o 23 centimetrů týdně a mozek dospělé
žirafy je zásobován krví ze srdce bušícího o nějaké tři metry níž. Žirafa má sice dlouhé
nohy, ale její výška není zprostředkována celkovým zvýšením zvířete podobného dnešní okapi
(tak nějak vypadali předkové žiraf). Krk roste zcela disproporčně, jako by šlo spíš o jeho délku
než o výšku žirafy.
Všichni víme, že žirafy opravdu žerou to, k čemu se musejí natahovat, neboť jsme to tak viděli
v zoo. V reálném světě žerou žirafy listí v korunách akácií pouze v období dešťů (tehdy
akáciové listy obsahují hodně bílkovin a je jich dost), zatímco v období sucha, kdy by měla
být konkurence o potravu s různými antilopami nejkrutější, spásají obvykle keře ne vyšší než
2 metry. Žirafa tráví více než 50 % času tím, že spásá potravu v úrovni svých „ramen“ anebo
ještě níž. Přesněji řečeno tak činí žirafí samice a podřízení samci, zatímco dominantní samci
jsou to, co ční z afrických savan. Toto sexuálně-sociální rozdělení žiraf je tak nápadné, že terénní
zoologické příručky podle něho doporučují na dálku rozeznávat pohlaví, aniž někoho
napadlo, že takové chování žiraf je v hrubém rozporu s vírou, že žirafa má dlouhý krk proto,
aby žrala listy vysokých stromů. Žirafí krk vypadá spíš jako znak dominance, tedy produkt pohlavního
výběru.
Žirafí samci opravdu užívají své krky k vzájemným soubojům, což je způsob dominančního
zápolení mezi savci zcela unikátní; běžné způsoby boje, jako je kousání či kopání, u žiraf neznáme
(i když u okapi ano; žirafa kope útočícího lva, ale ne jinou žirafu). Žirafáci stojí vedle
sebe a uštědřují si horními částmi svých obrněných a rohatých lebek údery do krků, žeber
a nohou jako palicemi. Ač by to člověk nečekal, občas se dokážou tímto podivným způsobem
i zabít, přičemž síla a agresivita těchto soubojů prudce roste v přítomnosti samic. Žirafí samci
putují savanou, hledají a hájí jednotlivé samice, nikoli teritoria nebo stáda, a samice mohou
zabřeznout kdykoli během roku, takže je tu stále dosti příležitostí k nevraživosti mezi samci.
Protože energie úderu žirafí palicí vzrůstá s hmotností hlavy a délkou a silou krku, lze očekávat,
že samci s dlouhými a masivními krky budou vítězit. Není tedy divu, že samčí krky jsou
absolutně i relativně delší a mohutnější než krky samičí, a není ani divu, že dominantní samci
jsou právě ti dlouho- a tlustokrcí.
Že jde o sexuálně selektovaný znak, podobný spíše pavímu chvostu, naznačuje i fakt, že
opravdu dobře vyvinutý krk svému nositeli v normálním životě spíše překáží. Ačkoli jsou žirafí
samci o polovinu těžší než samice, stávají se skoro dvakrát častěji kořistí lvů. V populacích žiraf
vůbec převládají samice, což taky podporuje podezření, že samci mají vyšší úmrtnost. Zdá
se tedy, že celkové zvýšení zvířete bylo základním selekčním požadavkem asi tak po velikost
Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
sbornikblok4.indd 64 3/22/07 1:49:49 PM
65
Pantone 4485 M 100 %
a proporce okapi, zatímco za další extrémní prodlužování krku byl zodpovědný spíše pohlavní
výběr. Možná to tak je, možná ne, ale v každém případě to ukazuje na znepokojivý fakt: vidíme-
li žirafu, nevíme, co to vlastně vidíme.
Jiným příkladem předsudků, s nimiž k zvířatům přistupujeme, může být starý dobrý krokodýl.
Ve všech filmech o Africe se s ním setkáváme jako s „obrovským dravým plazem“, ne-li
„obrovským dravým ještěrem“, a jako takový je pochopitelně zlý a tupý. Leží v bahně, nic nedělá,
jenom číhá na kořist; to je ještě posíleno dojmem ze zoologických zahrad, kde právě krokodýlové
nejvíc svádějí k podezření, že jsou umělí, jak mnozí rodiče svým dítkám sdělují. (Sám
jsem zažil velmi aktivní, řvoucí a nafukující se krokodýly jen jednou, když jsme se se skupinou
studentů pokoušeli ve východoberlínské zoo pomocí lžíce zavěšené na svázaných tkaničkách
od bot vyzvednout z hladiny expozice krokodýlů, kde jsme byli uvězněni mnohahodinovým
studeným deštěm, jakousi vícemarkovou bankovku, ale takové štěstí každý nemá, však taky netrvalo
dlouho a rozzuření krokodýlové pohřbili bankovku pod svými těly.) Výzkumy krokodýlů
v terénu byly donedávna velmi sporadické a lze předpokládat, že mnohé pokusy o podrobné
studium jejich chování dospěly k výsledkům, které výzkumník nestačil dostatečně rychle nikomu
sdělit. Proto není divu, že jsme o chování krokodýlů vlastně nic nevěděli, a kdo uviděl
krokodýla s malým krokodýlem v tlamě, bez pochybností to označil za projev kanibalismu „obrovských
ještěrů“.
Celé to byl omyl (i když ovšem kanibalismu jsou krokodýlové schopni jako každý masožravec).
Víme totiž, že krokodýlové nejsou žádní ještěři a že jejich nejbližšími příbuznými jsou
ptáci. Proto stojí za pokus poohlédnout se po spíše ptačích než ještěřích motivech v chování
krokodýlů. Ač to naší intuici úplně neodpovídá, chování ptáků a krokodýlů je nápadně podobné.
I krokodýli hlídají hnízda, v nichž se inkubují jejich vejce, a vykazují velmi složitou péči
o potomstvo. I malí krokodýli se ozývají ještě ve skořápce, a tím lákají rodiče, aby rozhrabal
hnízdo a pomohl jim ven. Přinejmenším u některých druhů pomáhají rodiče mláďatům v líhnutí
(čelistmi odlamují zbytky skořápky) a nosí je v tlamě do vody (to je ten „kanibalismus“
popisovaný mnoha autory). Mláďata zůstávají se svými rodiči dlouhou dobu – u aligátora amerického
po dva roky – a živí se mimo jiné i zbytky jejich potravy. V nebezpečí přivolávají své
rodiče křikem. Krokodýli jsou vůbec hodně vokální obratlovci: řevem doprovázejí hájení teritoria
i svatební obřady. Také ptáci, jak známo, zpívají při teritoriálním i pářicím chování, i oni
hlasem komunikují s mládětem už před jeho vylíhnutím, i oni stavějí hnízda. Primitivní ptáci
svá mláďata nekrmí (pštros, slepice, kachna), jenom je – stejně jako krokodýli – hlídají a vodí
na místa, kde je vhodné potravy dostatek, a taboni dokonce jen snášejí svá vejce do písku či
do kup rostlinných zbytků a – stejně jako krokodýli – je nevysedávají. Pokud jde o strukturu rodiny,
o mláďata pečují oba rodiče u většiny primitivních ptáků a u většiny pravých krokodýlů,
pouze matka u aligátorů, kajmanů a gaviálů, pouze otec u pštrosů a jim příbuzných „běžců“,
Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
sbornikblok4.indd 65 3/22/07 1:49:49 PM
66
což jsou ptáci společnému předkovi všeho ptactva nejbližší. Suma sumárum – krokodýl sice
nelítá, ale jinak je to ve všem všudy celkem dokonalý pták.
Plyne z toho poučení, že vyrazíme-li do lesa, těžko tam uvidíme něco vědeckého. Věda nevzniká
pozorováním, nýbrž myšlením; kdo nemá v hlavě hypotézu o běhu světa, ten neví, co
vidí. Biologie je v učebnicích předváděna v odpudivě pozitivistické podobě (žádné „spekulace“,
jenom „fakta“ – a neptejte se, proč ta holá fakta máte vlastně vědět), což ji činí spíše nezajímavou
(viz učebnice zoologie, v nichž jsou jednotlivé „kmeny“ vyrovnány vedle sebe jak na řeznickém
pultě), ale především je to často klam. Za fakta jsou totiž vydávány někdejší spekulace,
jejichž spekulativnost jsme mezitím stačili zapomenout.
Tak se třeba dozvíte, že žížala má „célom“ neboli „druhotnou tělní dutinu“. To na první pohled
vypadá jako strohý popis, neboť v žížale opravdu nalezneme jakousi dutinu oddělující
střevo od svaloviny. Jenže proč „druhotná“? Inu proto, že nejde o původní dutinu embrya, tu
totiž vyplnil nový typ tkáně zvaný mezoderm a teprve uvnitř mezodermu vzniká druhotná dutina.
Háček je v tom, že u velké části „célomových“ zvířat žádné podobné embryonální procesy
nenajdeme, takže na přítomnost célomu nemůžeme usuzovat z žádných přímých pozorování.
O „célomu“ často mluvíme prostě proto, že předpokládáme existenci fylogeneticky přirozené
skupiny živočichů, jejichž předkové měli embryonální vývoj s tělní dutinou vznikající druhotně
uvnitř mezodermu. Je to tedy hypotéza fylogenetická, nikoli fakt anatomický. To, že žížala „má
célom“, tedy není žádná vlastnost, kterou by na ní bylo vidět (tak jako každý vidí, že je růžová,
slizká a dlouhá), célom je naše interpretace, jejímž základem je přesvědčení o nějakém
průběhu evolučních změn. Kdo užije slovo „célom“, měl by je uvést v kontextu celé té obrovské
a starobylé školy biologického myšlení, předpokládající na základě nějakých pozorování a nějakých
obecných teorií (a mnoha předsudků), že původní mnohobuněční živočichové byli velcí,
složití a patrně i hrabaví, a ne se tvářit, že „célom“ je prostě jen takové učené cizí slovo, kterým
se označuje tělní dutina v žížale.
Jak patrno, mluvíme-li o zvířatech, sám jazyk, kterým tak činíme, odkazuje k hypotézám
mnohem víc než k tomu skutečnému masu. To je důležité vědět, než začneme ze slov, jež užíváme,
něco vyvozovat. Berthold Hatschek byl pražsko-německý zoolog přelomu 19. a 20. století,
kterého proslavily především pionýrské studie o anatomii a embryologii kopinatců. Samotný
důvod, proč už léta zkoumáme kopinatce, má v sobě cosi předsudečného – stali se pro nás
ikonami „primitivních předků“ obratlovců, takže každá vlastnost kopinatců, kterou se liší od
obratlovců, je automaticky považována za původní a starobylou. Tím bylo ovšem kopinatcům
upřeno několik set milionů let nezávislé evoluce, během níž přirozeně také dospěli k nějakým
vlastním novinkám. Zjistíme-li, že se kopinatci a obratlovci nějak v něčem liší, nemáme totiž
a priori absolutně žádný důvod považovat ausgerechnet obratlovčí verzi tohoto znaku za odvozenou.
Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
sbornikblok4.indd 66 3/22/07 1:49:50 PM
67
Pantone 4485 M 100 %
Nuže zpátky k Hatschekovi: ještě než se začal zabývat kopinatci, dospěl k názoru, že značná
část mořských živočichů má malé planktonní larvičky (to je pravda) a pojmenoval je „trochofory“
– odtud pochází velká a vlivná škola předpokládající, že první živočichové byli planktonní
stejně jako tyto larvy, že teprve druhotně a nezávisle vznikla pozdní bentická stadia, převzala
rozmnožování a stala se druhotnými dospělci. Jinými slovy, chceme-li se něco dozvědět o evoluci
živočichů, musíme zkoumat spíš larvy než dospělce. Tato myšlenka je velmi svůdná především
proto, že i moderním biologům dosud v lebkách rezonuje Haeckelův biogenetický zákon
(„ontogeneze rekapituluje fylogenezi“, neboli raná ontogenetická stadia nám něco říkají o té
hlubinné fylogenezi), i když už dnes víme, že právě raná vývojová stadia jsou nejvariabilnější
a nic moc se z nich vyvozovat nedá. Navíc není ve skutečnosti k „larvocentrismu“ vůbec žádný
důvod, mimo jiné dnes známe dosti dobře fylogenetické vztahy mezi jednotlivými živočišnými
skupinami, a tak víme, že vývojový cyklus s malými planktonními larvami je druhotný. Říkáme-li
tedy různým nezávisle vzniklým „larvám“ jedním slovem (třeba „primární larvy“, „trochofory“,
„dipleuruly“), zapomínáme, že nemluvíme o jedné věci. Stejně tak noha člověka, noha mouchy,
noha šneka a noha židle nejsou stejné věci, jsou si jenom v něčem podobné, a proto pro ně
užíváme jednotné homonymum „noha“; jenže z takovýchto homonymií nic neplyne.
Přesto se mnozí autoři snaží v posledních letech z existence dvojstupňové ontogeneze
„planktonní larva – bentický dospělec“ vyvozovat velké evoluční závěry. Předpokládají, že se
záhadná předkambrijská fauna skládala z mikroskopických (a pro paleontologii tudíž neviditelných)
dospělých živočichů na úrovni „primárních larev“, tedy zvířat zhruba připomínajících
třeba dnešní vířníky. K nim se dodatečně, během kambrijské exploze, přidala další ontogenetická
fáze – zcela odlišní makroskopičtí dospělci vznikající úplně novým způsobem vývoje. Na
tom něco je.
Teď bude následovat krátký exkurs do světa vývojové biologie. Ukazuje se totiž, že klasický
způsob embryonálního vývoje, postupná diferenciace vznikajících buněk odvozená od „soustavy
souřadnic“, již embryu udělil mateřský organismus, a regulovaná signalizací mezi genealogicky
blízkými buňkami, nepostačuje k vytvoření velkých a složitých zvířat. Takhle může
vznikat právě jenom jednoduchá larva, což je produkt asi deseti kol buněčných dělení. Dospělé
zvíře kupodivu nevzniká růstem a přeměnou této larvy, nýbrž většinou z malých skupinek tzv.
„odložených buněk“. Třeba střevo larvy bývá více či méně převzato dospělcem, ale centrální
nervová soustava a mezoderm vznikají takřka výhradně z „odložených buněk“. A právě při
vzniku tkání z „odložených buněk“ se uplatňují úplně jiné vývojové mechanismy, jež nespočívají
na „paměti“ buněčných linií a na bezprostřední komunikaci sousedních buněk, nýbrž na
molekulární specifikaci celých regionů embrya (např. pomocí slavných Hox genů). – Až sem je
to jistě pravda; jenže dvojfázová ontogeneze s „primárními larvami“ vznikla určitě několikrát
nezávisle a dramatičnost vzniku dospělců z „odložených buněk“ je také velmi různá (např. ježovky,
nejčastěji studovaní ostnokožci, mají opravdu velmi drastickou metamorfózu a skoro
Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
sbornikblok4.indd 67 3/22/07 1:49:50 PM
68
celé jejich dospělé tělo vzniká z nevelkého okruhu larválních buněk, jenže tento způsob ontogeneze
zdaleka necharakterizuje primitivnější skupiny ostnokožců). Zkrátka a dobře, „primární
larvy“ jsou skoro určitě sekundární, dvojfázová ontogeneze vznikala víckrát a ještě ke
všemu postupně z původně přímého vývoje, s „kambrijskou explozí“ (která nadto nebyla) tedy
nemá nic společného.
Omlouvám se za trochu té vědy (obvykle o biologii tak jako nezávazně plkáme, z čehož si
může laický posluchač odnést představu, že jde o nauku ještě snazší, než opravdu je), ale to
hlavní je snad zřejmé: od dob Haeckelových a Hatschekových žijeme v zajetí rekapitulačních
předsudků. Byly už dávno vyvráceny, všichni to „vědí“ (tedy zeptáte-li se na to, každý už ví, jak
odpovědět), ale když je nehlídáte, znovu a znovu hledají předky živočichů vyhlížející jako larvy.
Kdo hledá, najde; i za pomoci špatného rastru vždycky něco uvidíte.
Žirafí krky, krokodýlové s mláďaty v tlamě i „odložené buňky“ jistě „objektivně existují“,
stejně jako existují různé naměřené hodnoty fyzikálních veličin. Ale teprve konceptualizací
různých pozorování vzniká třeba foton „někdy částicový, jindy vlnový“, ale také pohlavní výběr
či kambrijská exploze. Teprve s těmito vymyšlenými koncepty lze pracovat, pozorování samo
o sobě nejsou k ničemu. Což by měli biologové vědět aspoň v té míře, jako to vědí fyzikové.
Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme někdy viděli zvíře?
sbornikblok4.indd 68 3/22/07 1:49:50 PM
69
Pantone 4485 M 100 %
„Začátek potíží je v lidech, kteří se se svým duchovním životem berou příliš vážně. Tito lidé
mají dojem, že jejich praktiky a jejich prožitky už jsou oním Absolutnem, a ničeho dalšího už
vlastně není třeba. Humor zabraňuje idolatrickému přilnutí k doktrínám, praktikám a zkušenostem.
Ať je nám dovoleno snít o spiritualitě, která nebude nikdy se svým tématem hotova,
která setrvává v otázce, a když obdrží odpověď, nezavírá oči před faktem, že už tím rovnou
přicházejí nové otázky.“
Pro novověký přístup je charakteristické, že náboženské výklady světa se demaskují jako ideologie.
Ne ovšem ideologie v původním smyslu (podle Destutta de Tracy) jako věda o idejích,
nýbrž jako údajné falešné vědomí. Náboženství je charakterizováno jako ideové odůvodnění
hmatatelných ekonomických a politických zájmů.
Ideologickou roli náboženství na svůj způsob demaskují, ať už o ideologii výslovně mluví,
nebo ne, „mistři podezírání“ Friedrich Nietzsche, Karel Marx a Sigmund Freud. První z nich
kritizuje institucionalizované křesťanství jako ideologii nepřátelskou životu, zdravým životním
hodnotám. Hodnoty, s nimiž přichází křesťanství, je třeba přehodnotit, je třeba ukázat
jejich nepřiznané mocenské kořeny. Nietzsche se vyrovnává především se sekularizovaným
křesťanstvím své doby (spis Antikrist, 1888), které je karikaturou sama sebe. Sigmund Freud
notoricky známý jako zakladatel analytické psychologie rozpoznává v křesťanském (a souběžně
i židovském) monoteizmu, totiž v uctívání otcovské postavy Boha, neurotickou kompenzaci
vlastnímu pozemskému otci za fiktivní provinění. Mluví, jak známo, v této souvislosti
o oidipovském komplexu. Nemilosrdný sociální analytik Karel Marx podle svého výroku
v Komunistickém manifestu 1 vidí v náboženství opium lidu. Odhaluje v náboženství projekci
naplněného lidství do nadzemských říší v podobě Božího či nebeského království. Náboženství
podle Marxe ukolébává utiskovaného člověka, zabraňuje mu pracovat pro zásadní ekonomickou
a politickou změnu.
Osvícenci ve své absolutistické (monarchické nebo parlamentní) politice náboženství spíše
instrumentalizují, než že by se starali o jeho kritiku. Francouzská revoluce přešla od počátečního
oficiálního kultu Nejvyšší Bytosti (od r. 1794) ke snaze nastolit kult bohyně Rozumu. Tato
banální kritika tradičního náboženství ve jménu náboženství Státu překvapivě pokračuje u významného
restauračního ideologa, mystického positivisty Augusta Comta (1798–1854), který
se prohlásil za pozitivistického papeže a chtěl zavádět svátky a rituály svého vědeckého kvazináboženství.
Ateismus v této linii je plochý, banální, založený na manipulativní racionalitě, na
mechanistické, kvantitativní, redukcionistické koncepci člověka a světa. Člověk v tomto pojetí
je pouhý produkt mimolidských, neosobních sil. Jeho svoboda, mluví-li o ni vůbec, je iluzorní,
je to nanejvýš poznaná nutnost. Člověk není schopen překročit danosti. V lidském životě pak
není přítomna transcendence.
Spiritualita, víra, pochybnosti
Ivan O. Štampach
sbornikblok4.indd 69 3/22/07 1:49:50 PM
70
Humanistický ateismus je naproti tomu důstojným partnerem náboženství a podnětem
k jeho seberevizi. Není pro něj důležité, zda Bůh v ontologickém smyslu je, či není. Projdeme-li
texty autorů, které k němu můžeme počítat, najdeme obě varianty. Jisté však je, že monoteisticky
pojatý Bůh, Pán pánů a Král králů (Zj 17, 14) je pro tyto kritiky nepřijatelný. Bůh, který
se jako Všemohoucí chápe ve smyslu řeckého Παντοκρατορ, tedy jako Vševládný, popírá lidskou
svobodu.2 Tento Bůh potřebuje potvrzovat svou velebnost a moc tím, že máme před ním strach
(někdy neodlišitelný od bázně) a že jednáme dobře v naději na odměnu, resp. z obavy před
trestem. Takového Boha vyznávat je pro tyto kritiky nedůstojné. Jejich klasik Ludwig Feuerbach
(1804–1872) ukazuje, lze-li to tak shrnout 3, jak člověk to nejlepší v sobě ze sebe vyjímá a promítá
to do zásvětných sfér. Bůh se tak stává nepřiznaným obrazem lidské dokonalosti. To, čeho
se člověk takto v představě zbaví, mu pak skutečně chybí.
Tradiční víra s její teologickou a filosofickou interpretací, s jejími organizačními strukturami,
ceremoniemi a vnitřními prožitky byla v novověku vystavena kritice. Nahradily ji koncepce,
které ambiciózně nabízely emancipaci člověka jako jednotlivce a jako lidského společenství.
Tyto koncepce se však záhy samy staly ideologiemi. Uprostřed své kritiky paradoxně potvrdily
náboženství v roli antropologické konstanty, když u nich záhy spatřujeme pseudoreligiózní
rysy. Požaduje se totální oddanost evidentně pozemským skutečnostem a hodnotám (půda,
krev, národ, stát, třída, rasa, trh), která by se mohla pokládat za přiměřenou vůči transcendentnu.
Spisy zakladatelů se postupně jeví jako neomylné. Nadšení a horlivost se probouzejí
pomocí rituálů.
Humanistický ateismus se jeví jako křehký květ. Je sám záhy zesměšněn a jako inspirace soukromého
a veřejného života vyrván i s kořeny nastupující teoretickou a pak i praktickou dehumanizací.
Člověk pozbavený transcendentálního zakotvení již není schopen sám sebe transcendovat,
sám se přesáhnout ve svobodném, tvůrčím činu, protože je rozpoznán jako produkt
mimolidských přírodních a sociálních (zejména ekonomických) sil. Diktátu nad lidskou individuální
a sociální seberealizací se ujímají sobecký gen, prostředí, kolektivní nevědomí a individuální
podvědomí nebo třídní původ.
V postupu dějin nahradily náboženství po krátké emancipační episodě totalitní ideologie 20.
století, stalinistický komunismus a nacionální socialismus. Podobným směrem se, pro někoho
možná překvapivě, vydává ve druhé půlce 20. století nakonec též liberalismus, absolutizovaný
v rigidním souboru libertariánských dogmat, ideologizovaný a v podobě neoliberalismu a různých
konzervativně-liberálních hybridů násilně prosazovaný po celém světě.
Nová pochybnost zahrnula náboženství i jeho kritiky. Všechny velké příběhy, ty tradiční, i ty,
které je nahradily, jsou demaskovány, co se týče jejich imperiálních nároků. Poststrukturalista
Michel Foucault (1926–1984) se studiem historie vědy dopracoval k její relativizaci. Jeho historicky
dané epistémy a dílčí diskursy (podobně jako u častěji uváděných Kuhnových paradigmat)
vylučují univerzální jakoukoli zavazující univerzalitu. Jacques Derrida (1930–2004) při-
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 70 3/22/07 1:49:50 PM
71
Pantone 4485 M 100 %
chází výslovně s dekonstrukcí. Jean Baudrillard (*1929) ukazuje, jak i Marxova kritika ideologií
je zakleta do způsobu myšlení, který kritizuje a ukazuje, jak snadno je autentická zkušenost
nahrazena kopií či simulací. Jean-François Lyotard (1924–1998) ostře kritizoval univerzalistické
nároky osvícenských koncepcí, stejně jako doktríny vycházející z osvícenství kritizovaly
tradiční filosofii a náboženství.
Klasická postmoderna, ať už se k ní který z autorů sám přiznává, nebo ne, ukazuje odlidšťující
ráz náboženských i protináboženských ideologií. Její pluralismus již není moderní resignací
na racionální jednotu a uznáním nedokonalosti lidského poznání. Jde už o pluralitu akceptovanou
a oceňovanou.4 Pluralita interpretací, které mohou být divergentní, vystihuje skutečnost
lépe, než pluralita obrácená v jedno.5
Zatímco v pozadí radikálně pluralistické filosofie je (možná nepřiznaný) mravní imperativ
obrany člověka, jeho osobní identity, jeho svobody, jeho integrity a nezávislosti, degeneruje
žurnalistický postmodernismus provozovaný nemyslícími stoupenci v paradoxní absolutní relativizaci,
která se rychle převrací v ideologii vynucovanou redakcemi, univerzitními autoritami
špatných univerzit či grantovými agenturami. Tvrzení, že každý má svou pravdu, se
pokládá za pravdu univerzální a všechny zavazující. Tradiční liberální důraz se tu doplňuje
o direktivu nikoho neobtěžovat svými pravdami a nenechat se od nikoho obtěžovat jeho či
jejími pravdami. Každý člověk se stává ostrovem. Dialog je vyloučen a je to krach veškeré komunikace.
Je to ideologizace systému založeného na absolutizované ekonomické a politické
konkurenci.
V tomto nekončícím boji jistot a jejich skeptického popřeni, skepse a jejího odhalení jako
nové ideologie se znovu vynořuje člověk jako bytost relativizující relativitu a pochybující o pochybnosti.
Opět se objevuje člověk jako bytost tázající se a otevřená, bytost, která nikdy není
plně sama sebou a přibližuje se k tomu tím, že se překračuje, totiž, že překračuje veškeré osudové
či přírodní predestinace, veškeré danosti. I když se obvykle neopakují staré teze, je na
scéně překvapivě znovu natura humana capax Dei.6 Člověk s novou silou odmítá zpředmětňující
a zvěcňující scholastické, moderní i postmoderní koncepty. Nechce už být „nesdělitelnou
existencí rozumové přirozenosti“ 7, ale ani chemicko-biologickým aparátem nebo kalkulovaným
článkem ekonomického nebo politického mechanismu. Znovu se odvažuje ptát se na transcendenci.
Religiozita či spiritualita se prokazuje jako antropologická konstanta.
Duchovní panoptikum současnosti ukazuje člověka jako religiózní bytost, historicky ovšem
pozbavenou náboženství.8 Krutou diagnózu tohoto světa nabízí jeden jeho český obyvatel a aktér,
Ing. Ivan Špička, lišící se od většiny ostatních obsáhlou vzdělaností a ostře kritickým viděním
skutečnosti: K disposici jsou tajné spolky a rukopisy, kostýmy, gesta, rituály, tance, virgule,
křišťálové koule, tarotové karty, tantrické soulože, masáže „válcem lásky“, léčivé dotyky
a zvuky, barvy, vůně, diety, drogy, obrazce, čísla, slova, střílení lásky do prostoru, mluvení
jazyky, magické a theurgické evokace, holotropní či jiné dýchání, psychoterapie hypnotické,
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 71 3/22/07 1:49:51 PM
72
magnetické, revitalizační a hlubinné aj., parapsychologie, psychotronika a sensibilové, astrální
jevy, živí nebožtíci a životy před a nad a pod a po nich, různá extrasomatická zjevení
a vidění; atd. atd. K disposici jsou zážitky z minulých životů, zážitky prenatální, z porodu,
z blízkosti smrti, ženy, přírody, davu, všemstva; zkušenosti visualisační, charismatické, jogínské,
zenistické, tantrické a psychedelické; oceánické cítění…9
Kde náboženství chybí, tam jako už v revoluční a porevoluční Francii nastupují jeho náhražky.
Faktické a někdy i výslovné zbožštění Vůdce (až po časté umístění fotografie předsedy
Maa v Číně na domácí taoistické oltáříky), státu, národa („nic než národ“), rasy, půdy a krve,
snění o komunistickém či liberálním pozemském ráji nebo fukuyamovské snění o konci dějin 10
a též jakési alespoň funkcionální zbožštění hvězd zábavného průmyslu včetně komerčního
sportu („Hašek je bůh“), to není jen podnět k politování nad ubožáky, kteří na rozdíl od nás
civilizovaných, přemýšlivých a kritických jedinců naivně věří hloupým pověrám. Spíše to předkládá
úvaze lidskou potřebu božského. Je to poukaz na jakýsi prostor v nitru, který je chaoticky
vyplňován skutečnostmi a hodnotami, které se ovšem v této roli neosvědčují. Tento prostor je
v omezeném člověku neomezený a může jen vyplnit jen Nekonečno.
Při popisu nové mohutné religiózní a spirituální vlny od šedesátých let minulého století
nevystačíme s konvečním rozlišením podle zdroje, kdy konstatujeme nové tendence v tradičních
náboženských uskupeních (orientované především na zkušenost a prožitek), boom alternativně
křesťanských uskupení vzniklých částečně již kolem poloviny 19. století (mormoni,
svědkové Jehovovi, moonovské unifikační hnutí, Rodina), mimokřesťanské směry západního
původu (opětovné oživování antických náboženských prvků, jakož i návraty ke keltskému, germánskému
a slovanskému náboženství) a různě intenzivní import orientálních náboženství
(taoismu, hinduismu, buddhismu, případně islámu, chceme-li ho dávat do této ne příliš vhodné
souvislosti). Vyskytují se rovněž synkretistická hnutí spojující tyto a další zdroje. Některé tendence
jsou jen volně navázány na religiózní půdu (léčitelství, věštecké praktiky, práce s údajným
lidským potenciálem v Silvově metodě a od ní odvozených hnutích, jakož i v dianetice
a scientologii). Typologie může sloužit pro první orientaci, ale umisťování konkrétních aktivit
do apriorních přihrádek, jež nota bene různí autoři různě redukují a rozmnožují, je zástupná
aktivita, nenahrazuje kontakt, dialog, kritické porozumění, sdílení a neskýtá mnoho možností
pro interpretaci.
Autorům popisujícím současnou náboženskou scénu zatím spíše unikají její další aspekty.
Její protagonisté se cítí být nedotčeni klasickou kritikou náboženství. Obvykle sice nevypracovali
soustavu přesně definovaných a sankcionovaných dogmat, přesto však bez odporu přijímají
slovně sice přesně nevymezená, ale jaksi spontánně závazná přesvědčení. O nich se
v tomto prostředí pochybuje mnohem méně než např. v křesťanském prostředí o jeho krédech,
konfesích a katechismech. U polyteisující a panteisující spirituality nového věku sotva kritikům
poslouží Freudovy analýzy vypracované pro monoteistické prostředí. Ale otázku její sociální
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 72 3/22/07 1:49:51 PM
73
Pantone 4485 M 100 %
funkce je možno a snad i nutno položit. A tady nezbude než konstatovat, že měkká spiritualita
může mít relaxační, zklidňující a uvolňující funkci. Pravděpodobně však toho, kdo ji praktikuje,
chrání před kontaktem se základní tragikou lidského údělu, jakož i před reálnými rozpory individuálního
a společenského života, místo aby tím vším se ctí prošel. Mystické a prorocké aspekty
tradičních škol duchovního života se zamlčují.
V pozadí těchto tendencí je postupná komercializace náboženství. Nacismus posílal příliš
horlivé a věrné ordinované služebníky církve do koncentračních táborů, stalinismus a poststalinisticky
deformovaný socialismus osciloval mezi kontrolou náboženství, řízením náboženských
aktivit, selektivními zákazy a trestáním nezávislých aktivit. Žádnému z obou režimů se
nepodařilo kritický potenciál náboženství zcela eliminovat. Systém, který přišel na jejich místo,
je úspěšnější. Náboženství si koupil. Takzvaná duchovní literatura zaujímá podle informací
z nakladatelských kruhů dnes ve světě až třetinu knižního trhu. S tím souvisí obchodní odvětví
někdy označované jako esobyznys. Je to obchod se všemožnými sadami tarotových karet,
magickým rituálním vybavením, věšteckými pomůckami, specifickými vůněmi, zvuky, barvami.
Vzniklo klientské náboženství. Český religionista Zdeněk Vojtíšek poukázal na tento jev těmito
slovy: Někdy se zdá, že základem hnutí nového věku je komerční vztah mezi těmi, kdo touží po
určitém zážitku, a těmi, kdo na náboženském trhu nového věku tyto touhy uspokojují. Proto
se pro tento druh zbožnosti používá někdy název městská, popřípadě klientská religiozita.11
S rizikem jistého zjednodušení můžeme na současné české (a obdobně západní) náboženské
scéně mluvit o standardním, institucionalizovaném křesťanském a židovském mainstreamu
v hluboké krizi a o nových náboženských směrech vykazujících nevídanou vitalitu. Křesťanství
působí dnes dojmem skomírajícího náboženství. Nechceme-li se však pouštět do žurnalistických
spekulací, musíme být zdrženliví v prognózách. Toto náboženství se už několikrát vzpamatovalo
ze situací, kdy mu protivníci strojili velkolepý pohřeb. Je ovšem pravda i to, že
nejvitálnějšími masovými hnutími v něm jsou arogantní, doktrinářská a asociální uskupení
letničního, evangelikálního a konzervativního zaměření. Nejspíš právě jejich prostřednictvím
křesťanství stále ještě početně roste.12 Atypické, necírkevní, alternativní křesťanské skupiny
a mimokřesťanské směry domácí i importované slaví vítězství za vítězstvím. Jejich úspěch lze
charakterizovat jako vítězství na trhu idejí. Nabízejí s menší vynaloženou námahou intenzivnější
pocity potěšení, uklidnění či uvolnění. Trh je k tradiční tvrdé, náročné, transformativní
křesťanské a jiné spiritualitě nemilosrdný. V nové situaci není konkurenceschopná.
Fakta nepotvrzují dva uváděné modely vztahu náboženství a pochybností v novověku.
Neplatí, že skepse náboženství a spiritualitu smetla. Neplatí však ani model tří etap: tradičního
náboženství, sekularizace a návratu. Druhý model neplatí v tom smyslu, že by po přechodném
ústupu ze zdánlivé nicoty vystoupila kritikou pročištěná, poučená alternativa tradičních
proudů. Ukazuje se, že přijetí kritiky ze strany náboženství a její tvůrčí překonání je
elitním jevem. V masovém měřítku náboženství a jeho kritika zůstávají paralelní, nedostávají
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 73 3/22/07 1:49:52 PM
74
se příliš do kontaktu. Spíše než smysluplný, možná (v hegelovském smyslu) dialektický rozvoj
náboženství a jeho antiteze pozorujeme bezcílné pulzování, chaotické střídání spirituálních
a sekulárních vln. V obdobích obecně uznávaného pokroku a úspěchu převládají zesvětšťující
a demytizující tendence. Člověk si stačí sám, manipulativní racionalita řeší nebo má brzy vyřešit
osudové otázky. Když krachují gigantické ekonomické a politické projekty, když se po odhaleních
zločinných praktik, po porážce totalitních systémů a po neúspěšné nabídce alternativy
ze strany odlidštěného neoliberálního systému vyvalila se odkudsi na naši civilizaci vlna
masové, komerční spirituality.
Může se známá s Augustinem Aureliem spojovaná teze, že člověk bez Boha není celý,13 uplatnit
tak, že bude promyšleným pochybnostem nejen čelit, ale tak, že spiritualita pochybnosti zahrne
a překoná? Nabízí se křesťanství programově svobodné, liberální a jeho obdoby v jiných
náboženstvích, směry v judaismu označované v různém prostředí jako reformní, progresivní,
rekonstrukcionistické, liberální nebo humanistické, směry v hinduismu či na jeho okraji jako
Árja Samádž a radikálnější Bráhma Samádž. Skromné postavení, ale jistý prostor v islámském
světě má neformální síť liberálně laděných islámských osobností včetně teologů.
Liberálně pojaté náboženství se zdá být odpovědí na pochybnosti. Jeví se to tak, že pochybnosti
vzalo vážně, odstranilo z náboženství vše nepřijatelné a odpovědělo na kritiku konstruktivně.
Kolem jednoho a půl století trvající uvnitř členitý liberální proud v náboženstvích
je rozhodně třeba ocenit. Jednotlivec je v něm osvobozen od náboženských autorit, které
(zejména v novověku) měly tendenci degenerovat v holou moc nad lidmi. Samostatně se rozhoduje
a nese za sebe odpovědnost. Tento liberalismus přispěl k náboženskému, ale i politickému
zrovnoprávnění mužů a žen, zastává se práv etnických, rasových a sexuálních menšin,
je iniciativní v dialogu mezi náboženstvími. Díky náboženským liberálům si část lidstva
vydechla a mohla shodit břemeno náboženského útlaku a nebylo přitom nutno zavrhnout
náboženství jako takové. Naopak ukázal se jeho osvobozující potenciál. Svědky náboženství
takto reagujícího na pochyby a kritiku jsou fascinující osobnosti jako tvůrce laického, sekulárního,
politicky angažovaného indického buddhismu Bhímráo R. Ambédkar (1891–1956),14
obecně známý bengálský spisovatel Rabíndhranáth Thákur (1861–1941), teolog, lékař a hudebník
Albert Schweitzer (1875–1965).15
Náboženský liberalismus za dobu svého působení nezůstal nehybný. Má své dějiny. Již v jeho
počátcích sledujeme tendenci nahradit tradiční dogmata novými. Mluvívá se o dogmatických
antidogmaticích. Již protestantský teolog David Strauss (1808–1874) předkládá alternativní
liberální koncept ve zralé podobě ve své knize Ježíšův život pro německý lid 16 značně autoritativně.
Posléze pokládá za nutné se přiklonit k materialistické filosofii. Na Straussovo rozlišení
historického Ježíše a Krista víry navázalo pak tzv. pozitivní křesťanství v mohutném
hnutí Německých křesťanů (1932–1945). Zdůrazňovala se v něm neaktuálnost starých dogmat.
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 74 3/22/07 1:49:52 PM
75
Pantone 4485 M 100 %
Ukazuje se, že pozdní liberalismus je slabý tváří v tvář protikřesťanským výzvám a připouští
výprodej základních křesťanských hodnot.
Náboženský liberalismus sleduje historickou cestu politického liberalismu. Tradiční křesťanský
personalismus jako důraz vysokou hodnotu, a jedinečnost osoby nemusel být v rozporu
s komunitním pojetím křesťanství. Když křesťanská komunita postupně degeneruje v kolektivitu,
když je svobodná lidská osoba čím dál tím více potlačována, přišel raný liberalismus s poselstvím
svobody. Jenže postupně se stává výrazem vyhroceného moderního a postmoderního
individualismu. Z krotkého pozdního liberalismu nehrozí bohatému a pohodlnému západnímu
světu žádné znepokojující radikální výzvy. Svědomí se uklidňuje propracovanou individuální
charitou. Evangelní svrhávání mocných z trůnu a propouštění bohatých s prázdnou je textovou
kritikou odklizeno.17 Liberální náboženská ideologie říká důstojné výroky o svobodě, ale
maskuje faktické oklešťování svobody v procesu ekonomické, politické a kulturní okcidentalizace
(klamně označované výrazem globalizace).
Je-li to v takovém referátu dovoleno, bude po víceméně skeptickém rozboru situace ukončen
snem, snem o víře a spiritualitě, která zahrnuje pochybnost a za pochodu se s ní vyrovnává,
aniž by se s ní kdy definitivně vyrovnala. Ano, mohla a měla by to být spiritualita s přimhouřeným
okem, s jistým odstupem. Začátek potíží je v lidech, kteří se se svým duchovním životem
berou příliš vážně. Tito lidé mají dojem, že jejich praktiky a jejich prožitky už jsou oním
Absolutnem, a ničeho dalšího už vlastně není třeba. Humor zabraňuje idolatrickému přilnutí
k doktrínám, praktikám a zkušenostem. Ať je nám dovoleno snít o spiritualitě, která nebude
nikdy se svým tématem hotova, která setrvává v otázce a když obdrží odpověď, nezavírá oči
před faktem, že už tím rovnou přicházejí nové otázky. Jak říkává korejský zenový mistr Seung
Sahn, je třeba si zachovat mysl začátečníka.
Slovo „víra“ je zprofanované, zejména pokud se tím myslí poslušné odsouhlasení tezí, které
mi předkládá autorita. Jádrem alternativní spirituality současnosti ale může být víra jako otevřenost
tomu, co přichází z budoucnosti, jako důvěra, že lidské tvůrčí jednání je smysluplné.
Protějšek takové víry nemusí být zpředmětněn. Třeba ve smyslu toho, co říká jedna současná
kniha věnovaná kabalistické tradici: Bůh je sloveso.18 Něco podobného ostatně říká už tak
osvědčený klasik, jako je sv. Tomáš Akvinský: Bůh je samotné býti.19 Taková víra nepotřebuje
doma na koleně slátané pseudoortodoxie. Bude-li ortodoxní, neznamená to, že má být doktrinářská
a polemická, i když může být řeč o ortodoxii radikální,20 nebo dokonce o tradicionalismu.
21 Mezináboženský dialog není pro ni vnější záležitostí, doplňujícím programem; jde
však o hluboké sdílení identity, které je něčím jiným, než liberální náboženské kompromisy.
Divergence nauk a praktik není na překážku, jednota nevzniká jejím odstraněním. Sdílení
a spolupráce s jinými je náboženským aktem.
Svoboda nespočívá v liberální měkkosti a mělkosti. Je to cesta člověka jako svobodné bytosti,
ale má-li vůbec být spiritualitou, musí počítat s transcendencí. Ne však s transcedencí od toho,
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 75 3/22/07 1:49:52 PM
76
co je autenticky lidské k něčemu či někomu tuto imanenci zpochybňujícímu. Může to být sebepřekročení
ve svobodném tvůrčím činu a nebude to vzpoura proti nebeskému rodiči, který
na nás za to sesílá z výchovných důvodů hromy a blesky, protože se nemůže smířit s naší dospělostí.
Tato spiritualita nečiní člověka kořistí všemožných božstev a neumožní náboženské
sebeodcizení. Neutíká od dramat světa do fiktivních rájů. Je spíše inspirací vzpoury než opiátem.
Člověk na této cestě se nerozplývá v Absolutnu, to že jsem, že jsem sám sebou, že jsem
svébytnou osobou, není nedopatření. Je lidské, že k tomu, abych byl plně sám sebou potřebuji
druhou lidskou bytost a potřebujeme se navzájem. Má to tak zůstat. Jen je třeba rozbít křivé
zrcadlo, v němž se osobnost odráží jako ego.
Sen o možném duchovním životě není snem o čemsi, co se jako lehký narůžovělý obláček
vznáší nad upoceným, páchnoucím, unaveným, nemocným, vzdorným a těžkým tělem.
Spiritualita má smysl jen, když je spiritualitou celého člověka. Není třeba se bát biblického
konstatování, že člověk je tělo. Koneckonců, čím se podle křesťanské víry stává samo božské
Slovo než tělem? Dokonce vlastně „masem“.22 Křesťanství je náboženstvím ztělesněného ducha
a vtěleného Boha. Člověk žije duchovně, když je toto tělo živé, když dýchá.23 Když člověk není
jen produktem mimolidských sil a je mu umožněno, aby se sám dotvářel, když jej ve všem nedeterminuje
Osud převlečený jednou do roucha Božího předurčení podruhé do maškarního
kostýmu přírodních zákonů a když jedná i z vlastního popudu. Když se rozhoduje mezi možnostmi.
Když není jen tvořen, ale i tvoří (a se tvoří), Pokud by vše přítomné bylo jen dalším
následkem třeba i propletených a ne zcela čitelných řetězců příčin, pokud by tedy bylo o všem
současném definitivně rozhodnuto v minulosti, nebyla by tu svoboda a nebyl by tu duch. Duch
se děje, můžeme-li to tak říct, zažíváme-li v poctivé sebereflexi emergenci radikálně nového.
Pak je tu i spiritualita a nemusí se bát pochyb. Jsou jí vlastní.
1 Podle českého vydání Marx Karl: Komunistický manifest, Blok, Brno 1973
2 Proti tomu stojí varianta výkladu, podle níž je Bůh všemohoucí v tom smyslu, že vše může, a tedy nic
nemusí, že je tedy absolutně svobodný, že je v jistém smyslu svobodou samou (a prostorem svobody
pro vše ostatní).
3 Na základě spisu Feuerbach Ludwig: Podstata křesťanství, Státní nakladatelství, Praha 1954
4 Což jako základní charakteristiku postmoderní kultury klade Welsch Wolfgang: Naše postmoderní
moderna, Zvon, Praha 1994
5 Uni vertere – obrátit k jednomu, z toho výraz „univerzální“
6 Podle tradovaného křesťanského výroku s nejistým autorem lidská přirozenost schopna pojmout
Boha, případně s kapacitou pro Boha.
7 Persona est intellectualis naturae incommunicabilis existentia, klasická definice osoby připisovaná
Boethiovi.
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 76 3/22/07 1:49:52 PM
77
Pantone 4485 M 100 %
8 Americkou verzi této situace ukazuje sociologická sonda Lyon David: Ježíš v Disneylandu, Mladá fronta
dnes, 2002
9 Špička Ivan: Mentální průprava bez ilusí. Cesta k osvobození mysli, Alogodos, Praha 1992, citováno za
str. 10, celý výčet na str. 10–12
10 Fukuyama Francis: Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002
11 Vojtíšek Zdeněk: Netradiční náboženství u nás, Dingir, Praha 1998
12 Jde spíše o odhady, není totiž jasně definováno kriterium příslušnosti, informace z různých částí
světa jsou různě spolehlivé, chybí kompatibilní data pro vědecky korektní srovnání za delší období, nejúplnější
se zdají být informace z internetové nezávislé iniciativy dostupné on line www.adherents.com.
Uvádí se tam desetitisíce pramenů, s nimiž (bohužel ovšem anonymní) tvůrcové tohoto situ pracují.
13 Zde podle studie Halík Tomáš: Augustinova výzva dnešku, on line http://www.augustiniani.cz/cz/augustin/
pages/clanky.html
14 O něm podrobně Lužný Dušan: Zelení bódhisattvové. Sociálně a ekologicky angažovaný buddhismus,
Masarykova univerzita, Brno 2000
15 Jeho náboženské postoje nejlépe z dostupné literatury Funda Otakar A.: Albert Schweitzer – zastánce
kritického myšlení a úcty k životu, Vyšehrad, Praha 1989
16 Německý originál Leben Jesu für das deutsche Volk v prvním vydání r. 1864
17 Parafráze biblických veršů Lk 1, 52–53
18 Cooper A. David: God Is A Verb, Riverhead Books, New York 1997
19 Na více místech v Summě theologické I, q. IV, art. 1 a 3.
20 K tomuto přístupu přehledně a historicky Smith James K. A., Milbank John: Introducing Radical
Orthodoxy: Mapping A Post-secular Theology, Baker Academic, 2004
21 Kol.: Ye Shall Know The Truth: Christianity and The Perennial Philosophy
22 V klasickém verš Janova evangelia και ο λογος σαρξ εγενετο (J 1, 14) – a Slovo se stalo tělem není výraz
σωμα – tělo jako útvar, též těleso, nýbrž σαρξ – doslova maso. Stejné je to s latinskou dvojicí CORPUS
a CARO, přičemž právě toho druhého je užito pro vyjádření centrálního tajemství křesťanské víry, totiž
inkarnace, doslova vlastně „vmasení“.
23 Dech a duch nejsou příbuzné jen v češtině, latinské spiritus znamená duch i vánek, řecké pneuma je
vítr, vzduch, dech i duch, podobně i sanskrtské átman má v nejstarší literární vrstvě véd význam dech
(a zde je vidět indoevropskou příbuznost s řeckým atmos a německým der Atem, obojí ve významu
vzduch, dech), až později to vlastní, vlastní já apod.
Spiritualita, víra, pochybnosti
sbornikblok4.indd 77 3/22/07 1:49:53 PM
sbornikblok4.indd 78 3/22/07 1:49:53 PM
79
Pantone 4485 M 100 %
„Čím se liší vzpoura od revoluce? Revolucionář odmýšlí od přirozených pout k druhým lidem,
zbavuje se svých skrupulí a bezvýhradně se dává do služeb dějinné nutnosti. Naopak
vzbouřený voják odmítne vykonat rozkaz, protože soucítí s obětí, vzbouřený ekonom odmítá
logiku své profese tváří v tvář ničené přírodě, vzbouřený vědec odmítá omezená kritéria své
komunity.“
„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu – Nechť se třesou panující třídy před
komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celého
světa. Proletáři všech zemí, spojte se!“ Tak začíná a končí jeden z klíčových textů moderní
doby – Komunistický manifest. Revoluční myšlení nehledá věčné pravdy, jejichž poznání by
dalo smysl naší smrtelné existenci a smířilo nás s bídou světa, ale připravuje změnu světa.
Podle Hanny Arendtové Marx převrátil vztah mezi jednáním a myšlením, mezi akcí a kontemplací,
a tak zakončil dvoutisíciletou tradici západní politické filosofie. „Filosofové svět až dosud
jen různě vykládali, jde o to, jej změnit“ – zní Marxovo slavné revoluční heslo.
Velký znalec Hegelova a Marxova díla Milan Sobotka zachycuje tento zvrat v západní tradici
ve formulí „zvrat metafyziky ve filosofii činu“. Zatímco Hegel patří ještě do filosofické tradice,
v níž teorie zaujímá vyšší postavení než praxe, nejzávažnější složkou marxismu je právě „nedostatek
svědomitosti vůči skutečnosti“ novohegelovské provenience, který vede k tomu, že se
volá po revolučním činu, i když „skutečnost není známa tak, jak by bylo třeba, aby byl zaručen
zdárný výsledek“. Základními komponenty Marxova materialistického pojetí dějin je pak „radikální
odmítnutí metafyziky, světodějný význam přítomnosti a eschatologický dosah budoucích
dějin“. „Sebezáchovný čin lidstva“, komunistická revoluce, ukončí období krvavé třídní prehistorie
lidstva a zahájí opravdové dějiny lidstva.
Jakou roli hraje v marxismu tento eschatologický patos, tato víra v revoluční čin, který
přivodí změnu světa, stvoří nový „lidštější“ svět, bude „počátkem „opravdu lidských“ dějin,
v nichž člověk tvoří sebe sama a dává smysl dějinám světa? Není v osudovém rozporu se statutem
„vědeckosti“, o nějž marxismus usiloval?
Myslím, že ano. Myslím, že historická katastrofa komunismu vyplynula právě z nedostatku
svědomitosti vůči skutečnosti, vůči struktuře lidské existence; vyplynula ze strašného přecenění
„revolučního činu“, který vnucuje lidem podobu, kterou mohou jen předstírat, a svět,
v němž nemohou žít bez obrovského donucovacího aparátu. Rozpor mezi vírou v revoluční
čin – ve světotvornou energii praxe – a vírou v moc vědeckého poznání – ve světodějnou energii
teorie – proniká celou německou klasickou filosofií a je jedním z klíčů k dvacátému století.
Eschatologický patos německé klasické filosofie – „titanismus“ tomu říkal Masaryk – podle
níž svět je tu jen proto, aby jej člověk pochopil, celá ta hlučná rétorika oslavující lidskou subjektivitu
jako místo všeho smyslu, není než hysterickou reakcí na jazyk vědy, který zbavil člověka
Komunistický manifest v novém tisíciletí
Václav Bělohradský
sbornikblok4.indd 79 3/22/07 1:49:53 PM
80
jeho privilegovaného místa v kosmu, Zemi ponížil na jedno z mnoha nebeských těles kroužících
kolem Slunce v nekonečném vesmíru. Descartes svým „cogito ergo sum“ nabídl lidstvu novou
„pevnou půdou pod nohama“ – je jím „myšlení“, které mění svět, dává mu smysl, je novým
počátkem Dějin. Romantismus pak udělal střed kosmu z lidských citů, vněmů, z celého lidského
sebeprožívání, a tak kompenzuje chladnou logiku přírodních věd. Tato potřeba kompenzovat
lidskou bezvýznamnost v kosmu exaltací člověka jako „subjektu myslícího sama sebe“ dosáhla
v německé klasické filosofii patologické intenzity. Lenin definoval německou filosofii, jíž je proletářská
revoluce dědičkou, jako jeden ze tří zdrojů a součástí marxismu. Marxem sakralizována
lidská práce vystupuje jako „praktický důkaz“, že myslící člověk je schopen měnit svět,
a že svět je tedy něco odvozeného, něco pro člověka: teprve marxismem začínají pravé dějiny
lidstva, nastává konec odcizení, člověk poznává sebe sama a v tomto subjektivním poznání
svět dostává konečně svůj objektivní smysl. Dějiny jsou novou teologií. Marx rozvrhuje příběh
lidských Dějin jako epos práce, v níž člověk tvoří sebe sama.
Komunismus vtáhl přírodu hluboce do lidských dějin a lidskou práci povýšil na světatvornou
spásonosnou sílu. Masaryk ve Světové revoluci s velkým předstihem vytušil v tomto „titanismu“,
v této strašné „vůli ke kompenzaci“, kořen extremismu, který proměnil dvacáté století
ve století extrémů. Totalitarismus je souhrnné označení pro důsledky tohoto titanismu, té potřeby
kompenzovat lidskou ztracenost v kosmu oslavou Moci lidského myšlení a činnosti.
Slovo manifest je moderní obdobou slova zjevení. Ohlašuje se v něm nová dějinotvorná síla
zveřejňování idejí, informací, vědomostí, postojů a metod, schopná konečně změnit starý svět.
Ohlašuje se v něm utopie, která se stala jádrem modernosti. Nápravy věcí lidských bude dosaženo
nezastavitelným šířením nových idejí, které budou prudce obíhat od hlavy k hlavě, od
srdce k srdci, promění se v energii masy, která vytvoří nový svět. Nový revoluční žánr – manifest
– zaplavuje nejdříve osvícené salony, pak celou společnost. De Tocqueville a Agust Cochin
viděli v této víře ve zjevenou pravdu o společnosti a jejích zákonech, šířené v pařížských salónech,
jádro revoluční ideologie a katastrof, které přinesla. Komunismus je jednou z nich.
Průmyslová modernost začala „epochou katechismů a manifestů“. Nazývám tak epochu, v níž
vznikají díla jako Saint Simonův Catechisme des industriels (1823), Comtův Catechisme positive
(1852), Benthamův Katechismus rozumu a lidu (1817), Engelsův Komunistický katechismus
(1847) a Marxův a Engelsův Komunistický manifest (1848) a mnoho menších katechismů
různých „masových hnutí za budování říše rozumu“. V listopadu 1847 Engels píše Marxovi:
„Věnuj pozornost Katechismu, který ti přikládám. Myslím, že by bylo dobré potlačit slovo katechismus
a přejmenovat text na Komunistický manifest.“ Blízkost těch dvou slov je poučná:
manifest je jen radikalizací starého katechismu, je katechismem, který se obejde bez církve, bez
instituce a autorit, protože mluví přímo k masám. Bakuninovi nebo Nečajevovi je připisováno
autorství jednoho z nejslavnějších textů ruské revoluční literatury – Katechismu revolucionáře,
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 80 3/22/07 1:49:53 PM
81
Pantone 4485 M 100 %
který vyšel rusky a francouzsky v roce 1871 (Journal de Saint Pétersbourg, č. 192). Jsou v něm
formulovány zásady „revoluční organizace“ a „revolučního postoje“. Organizace je založena
na utajení, na pronikání do všech vrstev společnosti s cílem manipulovat nevědoucí, na bezvýhradném
podřízení sekcí ústřednímu výboru; znakem revolučního postoje je bezvýhradné
přijetí základní teze, podle níž společnost jako celek je odsouzena k smrti a tento rozsudek je
nutné vykonat podle stupňů viny a naléhavosti.
„Revolucionář se musí umět vloudit kamkoli, do všech tříd, střední i nižší, do krámu obchodníka,
do církve, do panských domů, do byrokracie, armády, mezi spisovatele, mezi agenty
tajné policie a i do sídla moci, Zimního paláce. Celá tato špinavá společnost musí být rozdělena
do kategorií. Do první kategorie patří odsouzení na smrt bez odvolání.“
Tento proslulý text připravil půdu pro vládu „nové třídy“, která podřizuje celou společnost
vojensky organizované menšině avantgardě, předvoji dělnické třídy a celého lidstva. Toto pojetí
revoluční akce jako rozsáhlého komplotu moci nakonec v marxismu převládlo, znemožnilo
definitivní smíření demokracie se socialismem a vedlo nakonec k historické katastrofě radikální
levice.
To všeobecné hlásaní nových katechismů na počátku průmyslové modernosti, je výrazem
obecného pocitu, že primát funkční diferenciace musí být podroben nějaké „nové sjednocující
doktríně“. Přišel čas napsat nové evangelium, přebudovat společnost na „nové dobré zprávě“,
na principech rozumu a pokroku, na vědě, která sjednocuje lidstvo šířením nové účinnější metody
v produkci univerzálně platných pravd. Jen nový katechismus nám umožní zvládnout rozpory
průmyslové doby a zůstat pány dějin, které by se nám jinak vymkly z rukou. Je třeba sepsat
„manifest v lidských dějinách zjevené pravdy“ a na ní založit novou všelidskou říši pravdy
a dobra. Slovo „katechismus“ vyjadřuje naději, která dala západní civilizaci její nejvlastnější
podobu naději vybudovat stát na pevném základě univerzálních norem vyvozených z rozumu,
každému svobodnému člověku nepodmíněně srozumitelných, a proto obecně závazných. Marx
ji formuloval nejsilněji ve své tezi o „prehistorii lidstva“, která končí až v okamžiku, kdy člověk
porozuměl „zákonům dějin“ a může podřídit slepé sociální procesy svému rozumu a vůli. Tato
naděje je jádrem modernosti; i globalizace, prosazovaná průmyslovým Západem, je stále ještě
jen jednou z fází „epochy katechismů a manifestů“.
Katechismy a manifesty, v nichž se „zjevuje masám“ sjednocující hledisko, jehož je intelektuál
garantem, jsou definitivně archaické. Ale smysl pro rozpory průmyslové společnosti, pro
iracionální charakter její racionality, pro asymetrii moci a rozsáhlou „dedemokratizaci společnosti“,
jejíž jsme dnes vládnoucími oligarchiemi zastrašovanými svědky, je stále klíčovým tématem
politických hnutí. Velké projekty, které usilovaly o „překonání rozporů“ uvnitř nové racionální
hierarchie hodnot, zaručené socialistickým státem, který by chránil hodnoty vyšší před
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 81 3/22/07 1:49:53 PM
82
agresivností hodnot nižších, vedly k rozsáhlému násilí a oslabily schopnost společnosti jako
celku reagovat na svá selhání, a tak se měnit. Socialistický stát se stal postupně iracionální
mocí v beznadějném rozporu s hodnotami, na jejichž legitimující sílu se odvolával.
Komunistický manifest dokončili Marx a Engels v lednu roku 1848, v únoru a březnu se začíná
šířit po neklidné Evropě. Francouzsky vychází krátce před červnovým povstáním dělnictva
v Paříži, vyvolává velký zájem, ale jeho poselství bylo brzy „zatlačeno do pozadí reakcí,
která počala porážkou pařížského povstání“ (Engels). Připomeňme si jeho kompozici. Je rozdělen
do čtyř kapitol: Buržoazie a proletariát, Proletáři a komunisté, Socialistická a komunistická
literatura, Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám. Ty čtyři názvy označují čtyři
rozhodující dogmatické články komunistické víry, jejichž obsah můžeme shrnout takto:
1) dějiny lidských společností jsou dějinami třídních bojů, buržoazie zjednodušila třídní protiklady
a celou společnost rozštěpila ve dva nepřátelské tábory – buržoazii a proletariát;
2) komunisté jsou avantgarda proletářů: „jsou nejrozhodnější, stále kupředu pobízející složkou
dělnických stran všech zemí: teoreticky vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením
podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí“. Teorie, jíž se řídí komunisté,
není pouhý „mravní ideál“, inspirující různé nápravce světa, ale poznání nutného
vývoje dějin;
3) všechny idealistické, reakční formy socialismu, různé křesťanské a humanistické ideály
nápravy je třeba překonat, jejich nositelé jsou objektivně nepřáteli revoluce;
4) ve vztahu k ostatním opozičním stranám platí, že s nimi lze spolupracovat jen z taktických
důvodů. Jen komunisté jsou totiž budoucností dělnického hnutí, všechny ostatní strany
jsou určeny k odumření a lze s nimi vytvořit společnou frontu jen v té míře, v níž v daném
okamžiku slouží neúmyslně komunistickému cíli – nastolení diktatury proletariátu.
Teror, neefektivnost a postupný úpadek režimu nastoleného komunistickou revolucí jsou
důsledkem těchto čtyř dogmatických článků komunistické víry. Nazvěme je: nesmiřitelnost –
nutnost řešení rozporů společnosti definitivní porážkou druhé strany; avantgardnost – víra
v dějinotvorné poslání osvícených menšin; historicismus – ve smyslu K. Poppera, který tím slovem
označil víru v možnost poznat vědecky nutný vývoj dějin; oportunismus – přesvědčení, že
politicky i morálně spolupráce s jinými stranami může být jen taktická, lze je nejdříve využít
v rámci nějaké národní fronty, a pak zničit jako „brzdu vývoje“.
Civilizační neúspěch vědeckého komunismu je spjat s neschopností jeho realizátorů emancipovat
se od těchto čtyř dogmat. Buržoazie přece nepolarizovala společnost tak nesmiřitelně,
jak marxisté tvrdili, předvoj dělnické třídy se nakonec stal diktátorem nejen nad buržoazií,
ale i nad proletariátem a celou společností. Ukázalo se, že k nápravě třídního útlaku vedou
různé cesty, ty nekomunistické nejsou komunismem překonány, ale uchovávají si svou platnost
a svůj vlastní obecně inspirující smysl. Ukázalo se také, že ničení ostatních stran jako his-
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 82 3/22/07 1:49:54 PM
83
Pantone 4485 M 100 %
toricky překonaných je prvním krokem na nevyhnutelné cestě k totalitarismu. Stále se právem
opakuje, že nacistům připravili cestu k moci němečtí komunisté tím, že ve volbách v červenci
roku 1932 bojovali proti sociálním demokratům, místo aby s nimi vytvořili společnou protinacistickou
frontu. I osud naší poválečné Národní fronty je tragickým příkladem důsledků oportunismu
komunistické strany.
Komunistický manifest oslavuje svět, který vytvořila buržoazie.
„Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické
poměry. Zpřetrhala bezohledně pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému
představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné
„zaplatit hotovými“. Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou hrůzu náboženského
vytržení, rytířského nadšení a šosácké unylosti. Proměnila osobní důstojnost člověka
ve směnou hodnotu … Zkrátka nahradila vykořisťování zastřené náboženskými a politickými
iluzemi vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.“
Stále se vrací v Marxově analýze průmyslové revoluce metafora „strhávání pozlátek a závojů“.
Buržoazie zbavila všechna doposud ctihodná a posvátným ostychem obestřená povolání
„jejich svatozáře“, proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní
pracovníky, strhla z rodinných vztahů jejich „sentimentální závoj“. Tradiční společnost
chtěla uchovat nezměněný status quo, starý řád, výrobní i politický; buržoazie naopak je třídou
všeobecného vykořenění z tradice, všude vyvolává revoluci.
„Buržoazní epocha se vyznačuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech
společenských poměrů, věčnou nejistotou a neklidem. Všechny pevné zakořeněné poměry provázené
starými ctihodnými názory se rozkládají, všechny nově utvořené stárnou dříve, než
mohou zkostnatět. Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje a lidé jsou posléze
donucováni dívati se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivým pohledem.“
Takový „střízlivý pohled“ je tvrdým jádrem „odkouzleného světa“, sekularizace; jsme schopni
se na svět dívat „střízlivě“, protože jsme pod tlakem současnosti, její tragické novosti, která
ztrhala pozlátka tajemství ze vztahů mezi lidmi a odhalila jejich třídní podmíněnost. Ten střízlivý
pohled je tragický, protože neúprosně odhaluje zotročující logiku kapitálu, ale současně
i uvolňuje síly schopné „definitivně změnit svět“ a zahájit „skutečně lidské dějiny“, v nichž
člověk „tvoří sebe sama“. Buržoazie podrobila venkov panství měst, a „vymanila tak značnou
část obyvatelstva z idiotství venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila
i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 83 3/22/07 1:49:54 PM
84
národech buržoazních, Východ na Západu“. Všechny kontinenty se propojují, vše je v pohybu,
všechny národy se slévají v jedno lidstvo, ve velkoměstech se rychle ustavuje masový životní
styl, vyznačující se anonymitou, zrychlením, diferenciací: „plody duševní činnosti se stávají veřejným
statkem, z četných národních literatur se formuje literatura světová“.
Marx tu oslavuje západní civilizaci, která, prosazujíc planetární hegemonii velkoměst, proměňuje
všechny národy v jednu velkou masu. Dnes tomu procesu říkáme globalizace. Strašidlo
komunismu už odešlo, možná navždy, ale příšera planetární globalizace tu zůstává, je stále
dravější, nesrozumitelnější a krutější. Komunismus chtěl proces „propojování kontinentů“ podřídit
centrálně plánující lidské vůli, ale nakonec jím byl sám smeten. Globalizace pokračuje
stále rychleji, neslouží žádné lidské potřebě, jen zhoubně roste. Lze tu příšeru udržet v nějakých
hranicích? „Globalizace vytváří z lokalit pouze průchozí prostor“, náš domov se mění
v „manipulační plošinu pro rozvoz zboží“ – napsal Jan Keller.
Evropou obchází příšera, příšera globalizace, by měly začínat manifesty dneška.
Srovnejme Marxův text s jiným velkým modernistickým textem – s Baudelairovým esejem
Malíř moderního života z roku 1856. Velkoměsto vneslo do našeho života prchavost. Této nové
dimenzi se musíme učit rozumět, je všude kolem nás, protože ve velkoměstě nám vše uniká
v tom samém okamžiku, kdy se zjevuje, jako tvář v davu, o níž psal E. A. Poe. Moderní člověk
nebojuje proti prchavosti a neurastenii města, nechává se jí oslnit, přijímá její rytmus a závrať.
Jeho pohled zvědavě bloudí po tvářích, které už nikdy znovu nepotká, netruchlí nad jejich
mizením – jiné se rychle vynoří na chodnících metropole. Filosof modernosti miluje věci viditelné,
hmatatelné, zhuštěné do plastického stavu, má odpor k věcem, jež tvořilo nehmatatelné
království metafyzikovo.
„Tak jako je živlem ptáka vzduch, jako je živlem ryby voda, jeho (malíře modernosti) živlem
je dav. Jeho vášní a povoláním je splynout s davem. Pro takového naprostého tuláka, pro takového
vášnivého pozorovatele je nesmírným potěšením zvolit si domov v množství, ve vlnění,
v pohybu, v prchavosti a nekonečnu. Být pryč z domova, a přesto se všude cítit doma, vidět
svět, být ve středu světa a zůstat světu skryt, to je několik z těch nejmenších rozkoší oněch
nezávislých, vášnivých, nepředpojatých duchů, jež jazyk dovede jen težkopádně definovat.
Pozorovatel je kníže, který se těší všude inkognitu. Milovník života si vytváří rodinu ze světa,
tak jako milovník krásného pohlaví sestavuje rodinu ze všech nalezených, nalezitelných i nenalezitelných
krásek, tak jako žije milovník obrazů v kouzelné společnosti snů namalovaných
na plátno. A tak vstupuje milenec vesmírného života do davu jako do nesmírné nádrže elektřiny.
Dal by se také přirovnat k zrcadlu stejně nesmírného jako tento dav, ke kaleidoskopu,
který je nadán vědomím a který představuje při každém pohybu mnohotvárný život a pohyblivý
půvab všech elementů života. Je to já, jež nenasytně prahne po ne-já a jež je každým
okamžikem odráží a vyjadřuje v obrazech, živějších než sám život, vždy nestálý a prchavý.
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 84 3/22/07 1:49:54 PM
85
Pantone 4485 M 100 %
Modernost, toť přechodnost, prchavost, nahodilost, polovina umění, jehož druhou půlí je věčnost
a neměnnost…“
Modernost je v Baudelairových očích prudký přírůstek „osvětlených věcí“, které se nabízejí
pohledu, jen jedna věc se skryje ve stínu tisíce jiných jsou vyneseny na světlo. Modernost je „le
monde etalé“, svět vystavený pohledu, svět těkavý pod těkavým pohledem
Dnes dobře cítíme, že oba manifesty modernosti jsou hluboce spřízněny. Marx popisuje modernost
jako epochu, v níž lidé jsou donuceni „vidět se realisticky“. K tomu patří i prohlédnutí
vlastních iluzí: Aby se člověk „osvobodil od iluzí o své situaci, musí se osvobodit od situace,
která iluze vyžaduje“ – napsal Marx. Všechny epochy až doposud vyžadovaly iluze – komunistická
revoluce nastolí situaci, v níž člověk bude moci žít bez iluzí. Nastane epocha realismu.
Buržoazií vynucený realismus v pohledu na nás samé nám dává příležitost definitivně vyřešit
rozpory lidského života na zemi, ale jen za předpokladu, že obstojíme tváří v tvář globalizaci
a nepodlehneme nostalgii po předprůmyslovém světě. Panství buržoazie nás podle Marxe navždy
odtrhlo od minulosti: „podmanění přírodních sil, obdělávání celých světadílů, usplavnění
řek, masy obyvatelstva jako ze země vydupané“. Epocha davů je epochou hromadění energie,
a tedy příležitostí pro emancipaci lidstva od minulosti, v níž lidé potřebovali k životu iluze.
Revolucionáři musí ale neustále nekompromisně bojovat s potřebou iluzí a idyl, zděděnou
z minulosti.
Tento realismus je velkým Marxovým poselstvím, ale nedůsledným. Rázné věty Komunistického
manifestu sice přesvědčivě osvětlují náš globalizovaný svět, ale nad potřebou dějinného happyendu
nevítězí. Naopak, hlásají víru v nový happyend dějin – v možnost definitivního řešení
rozporů průmyslové civilizace a lidské existence vůbec „revolučním činem“.
Modernistická krása Komunistického manifestu se stává beznadějným intelektuálním kýčem
v okamžiku, kdy Marx navrhuje řešení. Jazyk, v němž jsou doporučovaná řešení formulována,
je naivní, dogmatický a zjednodušující: je výrazem osudné „nesvědomitosti vůči skutečnosti“
vlastní revolucionářům, která proměnila reálný komunismus v absurdní společenský systém.
K vyřešení rozporů kapitalistické globalizace Marx navrhuje učinit těchto deset revolučních
opatření: vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkové renty na výdaje státu, vysoká
vzestupná daň, zrušení dědického práva, konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů,
soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním
monopolem, soustředění veškeré dopravy v rukou státu, znárodnění výrobních prostředků
a jejich využití podle obecného plánu, stejná pracovní povinnost pro všechny a ustavení
průmyslových armád, odstranit protiklad město-venkov, zavést veřejnou a bezplatnou
výchovu dětí.
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 85 3/22/07 1:49:54 PM
86
Všimněme si například formule „soustředění úvěru v rukou státu“. V Komunistickém manifestu
je slovo „stát“ definováno jen v těchto dvou větách: „moderní státní moc je jen výborem
spravujícím společné zájmy buržoazie“ a „proletariát soustředí všechny výrobní nástroje v rukou
státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnoží masu
výrobních sil“.
Můžeme moderní stát definovat jen jako „výbor spravující zájmy buržoazie“ nebo „organizovaná
panující třída“? Není jednou z nejtemnějších stránek marxismu právě to, že státu nepřiznával
žádnou autonomii a neuznával pojem „právní stát“ či „vláda zákona“? Marx nikdy
nevypracoval „velkou teorii státu“ ve smyslu, který té formuli dal Macpherson: „The hallmark
of the grand theories is that they all tied the state back to supposed essentially human purposes
and capacities, to a supposed essential nature of man.“ Slovní spojení „komunistický
stát“ je vlastně contradictio in adiecto, protimluv, protože komunistickému státu chyběl jeden
z konstitutivních rysů státu – svrchovanost založená na obraně podstatných lidských zájmů,
zájmů sjednocujících a univerzálních. Jestliže Marxův pojem člověka pracuje s kategorií „třídní
vědomí“ či „kritika ideologie“, pak stát musí být pojat jako nástroj obrany „lidskosti“, ale může
státní byrokracie někdy vůbec takovou roli hrát? Jaký bude socialistický stát?
Komunistická strana, podobně jako kdysi církev, zredukovala stát na nástroj prosazovaní
své „pravé a samospasitelné“ víry. Důsledkem bylo, že komunisté nerespektovali při výkonu
vlády ani svou filosofii toho, co je na lidské existenci podstatné, ani své vlastní zákony; nerespektovali
ani tu formu státní moci, kterou ustavil „Vítězný Únor“ či „Vítězný Říjen“ a která
odvozovala svou vyšší historickou legitimnost z toho, že ustavila politické a sociální podmínky
„překonání odcizení člověka“. S definicí státu jako „proletariátu zorganizovaného v panující
třídu“ souvisí i Marxovo totální nepochopení role, kterou ve vývoji průmyslového státu sehraje
centralizované racionální přerozdělování vytvářeného bohatství v rámci byrokracie národního
státu. Už v roce 1872 Marx a Engels sice napsali, že „Komuna podala důkaz, že dělnická třída
nemůže prostě převzít hotovou státní byrokracii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely“,
ale o hlubší změnu svých teoretických východisek se nepokusili. Kritika „byrokratického socialismu“
se později stala velkým tématem všech reformátorů komunismu. Karel Kosík rozvinul
nejvlivnějším způsobem v evropské filosofii otázku, jak překonat redukci člověka na článek
systému – člověk se stává skutečností jen tím, že se stává článkem systému, vně systému je
neskutečný… je definován potřebami systému jako homo eoconomicus. Je skutečný jen potud,
pokud rozvíjí schopnosti, talent a sklony, jež vyžaduje systém k svému chodu, kdežto ostatní
schopnosti a vlohy, jež nejsou pro chod systému nezbytné, jsou …neskutečné… nemohou se
stát skutkem a skutečností, v níž by žil člověk jako ve skutečném světě“. Neplatí ale tato otázka
obecněji? Jaký stát chrání člověka před redukcí na článek v systému a může takový stát vůbec
být ustaven? Není imperativ efektivnosti fungování státu vždy odcizující? Z jakého poznání
bude vyplývat, za jakých historických podmínek je takové poznání možné a masově sdílené,
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 86 3/22/07 1:49:54 PM
87
Pantone 4485 M 100 %
z vůle „jakého lidu“ bude ustaven a co jej bude legitimovat vůči síle systémů, redukujících člověka
na to, co potřebují k svému fungování? Co bude zdrojem jeho svrchovanosti? Na žádnou
z těchto otázek marxismus nehledal odpověď, a proto se stal jedním z nejobludnějších systémů
západních dějin.
Otázku chybějící teorie státu v Marxovi můžeme postavit jednodušeji. Často se cituje tato
jeho teze: „obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy
společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám stále ještě poskytují umělecký požitek a v určitém
smyslu platí jako norma a nedostižný vzor?“ Marx nechápe hloubku své otázky, říká banálně,
že nás pokročilé a dospělé lidstvo okouzluje dětství ducha, které řecké umění představuje. Je
to zjednodušující. Tentýž princip přece musí platit i o dílech nepřátel socialismu, dílech hájících
třídní zájmy buržoazie – i ty jsou historicky překonané, chybné, ale mohou „poskytovat
umělecký požitek, a neměly by proto být zničeny či zakázány. Stát proto musí chránit občanská
práva i těchto tvůrců, nemůže být jen „státem proletářským“. Zde je racionální jádro velké
teorie státu, jehož legitimnost nesplývá se zájmem žádné třídy? Stát musí hájit univerzalitu,
která se ukazuje právě v dílech, které odhalily „strukturu lidské existence“, z nich musí vytěžit
svou legitimnost a svrchovanost.
Druhá otázka souvisí s Marxovým nezkrotným technologickým optimismem. Stačí soustředit
růst technické moci nad přírodou v rukou státu, kontrolovaným komunistickou revoluční
stranou, vyvlastnit buržoazii a technika začne sloužit lidským zájmům. Je skutečně možné
zvládnout démonickou tvář techniky tím, že ji „soustředíme v rukou státu“? Technika buduje
svět reprodukovatelný, instalovatelný a programovatelný. Neustálý růst instalovatelného
a manipulovatelného ve světě je předpokladem růstu demokracie, protože budování společnosti
založené na rovnosti životních příležitostí a sjednocování lidstva závisí na rozvoji techniky.
Svoboda jednotlivců a skupin zvolit si své vlastní cíle je omezována tím, že všechny naše
cíle musí sloužit jednomu „hypertélos, nadcíli“ – a tím je jen další růst reprodukovatelného,
instalovatelného a programovatelného ve světě. Technika proto není prostředkem k realizaci
našich cílů, ale všechny naše cíle jsou tu jen proto, aby technická moc nad světem, akumulace
prostředků, mohla dále růst. Kdo má nekompatibilní cíle, je z naší civilizace vypovězen jako
extremista nebo šílenec a hrozí mu bombardování US AIR FORCE.
Třetí otázku pak formuloval naléhavě existencialismus: Jaké důsledky má pro nás, lidi žijící
ve dvacátém století, fakt, že filosofické pojmy marxismu se staly diktátem v jednom a později
v mnohých státech, že komunismus se ustavil jako absolutní vědění, chráněné státní mocí –
napsal J. P. Sartre. Smíme aplikovat Marxovu kategorii „odcizení člověka“ i na socialistickou
společnost? – ptali se naši reformní komunističtí intelektuálové. Za jejich otázkou se skrýval
velký politický problém: socialistická společnost sama měla být podrobena marxistické kritice
a obstát v ní, aby se stala historicky legitimní. Tomu ale moc komunistického státu systematicky
bránila, učinila tak socialismus nereformovatelným a odsoudila jej k zániku.
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 87 3/22/07 1:49:55 PM
88
Revoluční teorii, kterou Komunistický manifest formuluje, můžeme zredukovat na tyto čtyři
body:
1) Komunistické hnutí se musí zbavit všech iluzí o minulosti lidstva a postavit svou revoluční
akci na novém, radikálně demystifikujícím a emancipujícím vědeckém výkladu minulosti,
podle něhož dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů neboli bojů
o kontrolu výrobních prostředků jako je půda nebo kapitál.
2) Kontrola výrobních prostředků je jediným zdrojem reálné politické moci ve společnosti; je
to základna, na níž stojí nadstavba všech ostatních forem sociální kontroly, jako je ideologie,
etická či kulturní autorita, moc soudní a státní. Veškerá politická a kulturní moc je jen specifickým
způsobem reprodukce panství třídy, která kontroluje výrobní prostředky.
3) Marx předvídá, že dvě třídy, buržoazie a proletariát, postupně absorbují všechny ostatní
třídy: na jedné straně bude stále se zmenšující třída kapitalistů, soustřeďujících ve svých rukou
kontrolu všech výrobních prostředků, na straně druhé třída těch, „kdo nevlastní nic, a jsou
nuceni prodávat svou práci buržoazii, aby za to získali prostředky k přežití“. Všechna dosavadní
hnutí byla hnutími menšin nebo v zájmu menšin, „proletářské hnutí je hnutím obrovské
většiny v zájmu obrovské většiny“.
4) Platí obecně železný zákon mzdový, který stanovuje, že „průměrná cena námezdní práce
se rovná mzdovému minimu, tj. sumě životních prostředků nezbytně nutných, aby dělníka zachovaly
při životě jako dělníka. Co si tedy námezdní dělník přivlastňuje svou činností, stačí
pouze k obnově jeho holého života“.
Z těchto tezí vyplývá jen jedno možné řešení – zrušit revolucí soukromé vlastnictví a tím
třídní ráz moci, nevěřit v účinnost politického a ekonomického reformismu. „Sjednotí-li se proletariát
v boji proti buržoazii nutně ve třídu, pozvedne-li se revolucí na panující třídu a zruší-li
jako panující třída násilně staré výrobní poměry, zruší s těmito výrobními poměry i podmínky
existence třídního protikladu, jakož i tříd vůbec, a tím i své vlastní panství.“
První teze je historicky správná: slovo „moc“ vždy označuje vládu menšiny nad většinou. Ve
všech historických společnostech, i demokratických, vykonává politickou moc menšina, kterou
nazýváme „politická třída“ nebo „elita“. Dichotomie vládnoucí menšina / ovládaná většina
je nejen antropologickou konstantou, ale i kolektivního života řady živočišných druhů. V demokracii
ale je moc vládnoucí menšiny výsledkem soutěže o konsensus voličů na politickém
trhu mezi mnoha různými konkurujícími si elitami. Tento způsob výkonu politické moci, kterou
slavný teoretik demokratické vlády Robert Dahl nazval „polyarchie“, se ukázal historicky
úspěšný v mnohem větší míře, než marxisté předpokládali.
Druhá teze příliš zjednodušuje a ve svých důsledcích je nihilistická. Svrchovaná státní moc,
právo a soudní systém, schopnost občanů organizovat úspěšné kolektivní akce, schopnost
odborů chránit zájmy zaměstnanců a neutrální racionalita nezávislé administrace – jedním
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 88 3/22/07 1:49:55 PM
89
Pantone 4485 M 100 %
slovem „sociální kapitál“, se ukázaly účinnou, i když jen relativní, brzdou třídní moci ve společnosti.
Třetí teze byla dějinami průmyslové společnosti jasně vyvrácena. V současné průmyslové
společnosti proti sobě nestojí všemocná menšina velkoburžoazie a beznadějně zbídačelá většina
proletářů, která „nemůže ztratit nic, leda své okovy“. Zformovala se obrovská a těžce manipulovatelná
střední třída, disponující velkým lidským kapitálem, zatímco třída „proletářů“
se už v polovině padesátých let stala menšinou ve všech rozvinutých průmyslových státech.
Manažerská revoluce navíc vedla ke vzniku nového průmyslového státu, ovládaného ne kapitalisty,
ale „technostrukturou“, v níž zájmy kapitálu a námezdní práce jsou pevně skloubeny.
Čapek napsal, že „nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost –
co je, je špatné“. Nevím, jestli měl na mysli „železný zákon mzdový“, v každém případě ten
zákon je opravdu ponurý. Marxovo přesvědčení, že mzda nemůže být vyšší, než je jen nutné
životní minimum, je empiricky nepravdivé a teoreticky nesmyslné: kdo by spotřebovával ty
spotřební statky, které kapitál produkuje, kdyby příjmy pracující většiny neměly nikdy růst?
Kapitalismus prochází od začátku devadesátých let nebezpečnou mutací – globalizuje se,
stává se „superkapitalismem“, napsal Karel Kosík. Demokracie je příliš svázána s hodnotami,
na nichž stojí národní státy, superkapitalismus ji vyprazdňuje v té míře, v níž vyprazdňuje
jejich svrchovanost: svobodný veřejný prostor, občanská nezávislost, sdílený přirozený jazyk,
antikonformní a transversální komunikace, začíná překážet růstu globální uniformity, která
nesnáší žádné meze, žádné hranice. R. Dahrendorf hovoří o „singapurském syndromu“, o nebezpečí
vzniku autoritářského kapitalismu, řízeného „globalizační nomenklaturou“, k níž patří
největší finanční instituce, zbrojní průmysl, eurobyrokracie, multinacionální koncerny a manažeři
mediální moci.
Ke Komunistickému manifestu se budeme stále vracet, protože osvětluje základní tendenci
kapitalismu – globalizaci. Současně ale zaslepuje příslibem happyendu dějin, konečného řešení
rozporů průmyslové civilizace, uspokojuje nostalgii moderního člověka po zjevené pravdě. Zdá
se mi proto, že nejhlubší poučení, které si z tragikomického příběhu Komunistického manifestu
můžeme vzít, se týká zlotvorné moci potřeby happyendu, apokalyptického a eschatologického
tónu v myšlení, který paralyzuje naše kritické schopnosti, odpoutává nás od zkušenosti a činí
nás „všeho schopnými“. Jazyk globalizátorů jim nasákl, připomeňme si například odpornou
pseudonáboženskou rétoriku projevů prezidenta Bushe.
Jako za vším, co nám slibuje poslední bitvu a odhalení tajemství budoucnosti, se za Komunistickým
manifestem skrývá intelektuální zbabělost před konečností lidské existence a politické
tyranství. „Revolucionář je absolutista a tyran, třebaže táhne do boje s heslem rovnosti a bratrství…
V poměru filosofie k proletariátu máme anticipaci Nietzscheova nadčlověka“ – napsal
jasnozřivě Masaryk už v roce 1898.
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 89 3/22/07 1:49:55 PM
90
Totalitní moc, zrozená revolucí, je zplozencem zlotvorné moci revoluční politické fráze, zbavující
nás soudnosti tím, že nám slibuje konečné řešení rozporů lidské existence. Marxismus,
tvrdím, byl největším generátorem frází v politice za poslední dvě století. Kreslíř Kemel komentoval
mou úvahu o zločinných zákonech kresbou, na níž jeden soudce praví druhému: „Znalost
zákona neomlouvá, pane kolego“. Dodejme, že neomlouvá ani znalost zákonů dějin, žádná teorie,
žádné vědění, žádný vědecky zaručený příslib konečného řešení.
Rozběhla se u nás i jinde po roce 1989 mediální mašinérie, která chce vyložit komunismus
jako největší zlo století. Myslím, že je to nespravedlivé. Bylo v něm mnoho dobrého a pravdivého,
ale chyběla mu trpělivost k nepoddajným lidským zkušenostem, které říkají „ne“ velkým
teoriím. „Všechny otázky našeho myšlení jsou v podstatě otázky našeho chování vůči zkušenostem“
– napsal Karel Čapek. A Ferdinand Peroutka dodal, že „komunismus je v podstatě
knižní výtvor“ a jako takový „nedovede klásti meze zvůli rozumu“, „osudové domýšlivosti“,
s níž rozum plánuje dějinný happyend. Myslím, že oba mají pravdu. Kdyby se pojmy marxismu
nestaly diktátem, kdyby je lidská zkušenost mohla přetvořit k praktické potřebě, asi by marxismus
měl opravdu šanci vývoj průmyslové civilizace změnit. Ale bez té staré latinské patientia
vůči lidským zkušenostem…
A místo závěru stručné poučení z krvavého příběhu revolucí posledních tří století: nevěřme
revolucionářům, věřme vzbouřencům! Ne revoluce, ale neustálé rebelie, vzpoury skupin, jednotlivců,
někdy i celých národů, náhlé a nepředvídané, inspirované ne znalostí zákonů dějin,
ale urážkou, ponížením, zrazenou pamětí! Nebo obranou přirozené řeči proti různým odborným
hantýrkám mocných. Nepotlačitelná lidská vzpurnost vybuchující nepředvídaně „zde
a nyní“ proměňuje svět v místo, v němž lze žít. „Vzpoura se rodila ze stovek drobných akcí sedláků,
které spojovala pouze naděje, že panovník ulehčí jejich břemenům“ – napsal Josef Válka
v článku Sedláci a moc. Ne jedna vítězná revoluce, ale stovky drobných akcí osvobozují.
Vzpoura nikdy nevítězí, jen přispívá k celkové odolnosti lidského rodu, její hrdinové se vpisují
navždy do naší paměti, a připravují tak únik z každého budoucího poddanství. Čím se liší
vzpoura od revoluce? Revolucionář odmýšlí od přirozených pout k druhým lidem, zbavuje se
svých skrupulí a bezvýhradně se dává do služeb dějinné nutnosti. Naopak vzbouřený voják
odmítne vykonat rozkaz, protože soucítí s obětí, vzbouřený ekonom odmítá logiku své profese
tváří v tvář ničené přírodě, vzbouřený vědec odmítá omezená kritéria své komunity.
Ne revoluce, ale neustálá ochota ke vzpouře nás smiřuje s „human condition“.
Komunistický manifest v novém tisíciletí
sbornikblok4.indd 90 3/22/07 1:49:55 PM
91
Pantone 4485 M 100 %
„Zřejmě není pochyb o tom, že příroda obsahuje násilí, ale vše v ní není násilné. Obsahuje
smrt, ale vše v ní není smrtelné. Cesta k jejímu řádu vede jinudy, jiným nepořádkem, než racionálně
volí Sade. Hniloba za tímto chaosem nevítězí, to jen tvoří nový život. Její čas je cyklický.
Když Sade zjistí, že ve střetu s přírodou mizí jeho představa vítězství absolutního zločinu
zvolá: Ano příroda se mi hnusí…“
„Hroužit se do nitra propasti – ať už pekla či nebe!
Až k jádru neznáma pro objevy nového.“
Charles Baudelair
Cokoliv člověk dělá, vždy tím nějak utváří svůj způsob bytí ve světě. „Svou pouhou existencí
navazuje vztah se světem, a tento vztah je tu ještě dříve, než o něm začne uvažovat a učiní
jej předmětem zkoumání a prakticky nebo myšlenkově jej utvrdí či neguje.“ 1 Tato citace mluví
o vztahu založeném na extrémní situaci. Mluví o pobytu lidí ve světě, kterému nelze nikam
a nijak uniknout. Všemu živému nezbývá než hrát existenční hry, které život utkává v síti proměnlivých
vztahů. Tedy i člověku. Podstatné je, že tato hra života se obejde i bez člověka, bez
jeho hravosti.
Je v lidské přirozenosti cosi, co nesmiřitelně zpochybňuje jakékoliv náznaky, které nahlodávají
pocit lidské výjimečnosti. Lidé chtějí hrát svoje hry, ne ty, co jsou již dány, rozvrženy,
jejichž autor je anonymní a o jehož pohnutkách, úmyslech a důvodech se nic tušit nedá. Lidé si
simulují svou moc s pomocí konstrukce stále nových a dokonalejších pravidel hry, ve kterých
se s nimi zatraceně počítá. Tuto produkci vydávají za svou „svobodu volby“. Ta zastírá mlčící
hru života.
Příroda si bez člověka umí poradit. Leží za jeho horizontem jako plně neovladatelná, plně nedosažitelná,
a tímto způsobem dokonalá. Nedosažitelné je nezhodnotitelné. Tím pádem zdánlivě
postrádající hodnotu ve smyslu užitku a účelu. Lidé oceňují to, co je schopno naplnit jejich
touhy. Neumíme příliš prožívat něco, co naše přání odsouvá na „všechny časy“.
K tomu říká Eric Voeglin: „…lidskou intencionalitu hledání obklopuje božské tajemství oné
skutečnosti, v níž k tomuto hledání dochází. Toto tajemství je horizontem, který nás přitahuje,
ale jakmile se k němu přiblížíme, vzdálí se, může udat směr hledání pravdy, ale nelze
jej dosáhnout, a to, co se nachází za horizontem, nás může fascinovat jako „extrém“ pravdy,
ale nelze je v tomto životě vlastnit a spatřit jako pravdu tváří v tvář.“ 2 Snaha o komunikaci
se světem za horizontem společnosti, obce (polis) je složitá. Moderní civilizace by mohla být
charakterizována usilovnou snahou o podrobení všeho, co se vzpírá její moci. Včetně přírody,
přirozenosti (fysis).
Ekologie v propasti víru pochybností
mezi sadismem a masochismem
Michal Bartoš
sbornikblok4.indd 91 3/22/07 1:49:55 PM
92
Lidská snaha o ovládnutí netečné, totalitní a extrémní moci přírody nabývá často extrémních
poloh, které mají přitažlivou podobu svou srozumitelností. Extrémy obce, přístupné
uvnitř jejího horizontu, působí vždy přitažlivěji než extrémní totalita přírody. Uvnitř polis je
každé tajemství dříve či později odkryto, pak chvíli recyklováno, až do vyčerpání. Dnes zcela
nové se zítra stává nezáživným odpadem. Tak se akceleruje další tlak na stále nové zážitky:
přibývá extrémních sportů, extrémně humorných show, extrémně přitažlivých dovolených,
extrémních výkonů, reklam na rakve, virtuálních internetových hřbitovů… Toto bohatství hromadně
vyráběných zážitků je lidskou nápodobou bohatství jež nabízí příroda. Každý lidský pokus
o výklad přírody je vlastně redukovanou simulací nepopsatelné sítě vztahů, které tkanivo
života utváří.
Sklonek moderny by mohl být charakterizován snahou o maximalizaci krátkodobých vyhrocených
extrémů. Přímo úměrně s jejich stále rostoucí nabídkou se tyto stimuly propadají do
„bláta jejich použitých a vyvětralých předchůdců“. Snaha environmentálních hnutí je v tomto
světě vykládána jako snaha o uchování přírody, její rozmanitosti a bohatství.
Pokud si však „ekologové“ nárokují pozici, že to jsou oni, kteří vědí, jak změnit lidské jednání
v tomto smyslu, znamená to, že vědí o bohatství přírody nejvíce? Nevytvářejí, takto deklarovanou
pozicí v polis, jen další extrém, který nevidí a nerozpoznávají, protože je jejich? Neničí
sami tajemství přírody, když se staví do role těch, kteří vědí, jak příroda funguje?
Složitější cesta k nalézání odpovědného vztahu k přírodě by mohla spočívat v nalézání
kroků, směřujících proti hlavním proudům pohybů v polis, proti jejím dominujícím diskursům.
Protisměr, který udržuje diverzitu v obci, umožňuje pestrost výkladů podob přirozenosti, ve
které se komplikovaně, tvořivě a proměnlivě sjednávají pravidla života.
Uvedená cesta k odkrývání fysis by neznamenala vítězství, je nesamozřejmá, hledající, uctivá
k dominanci přírodních dějů. Jejím smyslem je rozvíření nejrůznějších společenských usedlin
ze stále rychleji produkovaných rafinovaných zážitků. Tyto zážitky přetékají přes okraj hrnečku,
ve kterém kvasí uvařená polis, a zaplavují mocné, a proto křehké, příběhy fysis. Tam,
venku, se říkají jiné pohádky. Ekologické hnutí je snad (je?) snahou o jejich „slyšení“. O ochranu
tajemství, nejasnosti, živelnosti… Existenční úzkosti, která však neuzavírá lidskou přirozenost
do pasti nihilismu, ale naopak obohacuje vše, co prožíváme.
Filosof Ladislav Šerý svým záměrně revoltujícím filosofickým jazykem popisuje Alberta
Camuse: „…Vrací se do neproniknutelnosti světa, před všechny konstrukty, který si je lidskej
člověk schopen vytvářet. Camus hledá autentický, prvotní rozměr člověka. Jeho humanismus
není masochismus: nemá menších ambicí, než šmírovat lidskou bestii v její nahotě, krutosti
a kráse. … Camus se vyrovnává se svou nepatrností, jeho revolta se opírá o tradici smířenosti
se světem, kterej každýho individuála nekonečně přesahuje. Jenže současně je to moralista,
kterej hledá, jak se chovat ve světě, kterej mu nedává žádný odpovědi a kterej nezachází s lidským
člověkem právě košer“.3
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 92 3/22/07 1:49:56 PM
93
Pantone 4485 M 100 %
Camus vidí ve středu společenské scény absurdno, které nahradilo Boha v době, kdy lidé
obecně ztratili touhu se k němu odvolávat. Absurditu vnímá jako výsledek setkání světa a požadavků,
které vznáší rozumné bytosti. Camus tvrdí: „Existuje pouze jeden opravdu závažný
filosofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí, nebo nestojí za to, abychom
ho žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku“.4 Albert Camus nebyl akademický
filosof, reagoval na hrůzy války. Svůj Mýtus o Sisyfovi napsal v roce 1942.
Členové environmentálního hnutí, aniž k tomu potřebují filosofii, svou činností vlastně odpovídají
na tuto existenciální otázku takto: ano, stojí za to žít. Odmítají kolektivní sebevraždu,
spočívající ve ztrátě vztahu k přirozenosti všeho živého a ohrožení přirozenosti lidské v důsledku
nikdy nekončící kumulace absurdity. Ta se projevuje důrazem na snahu o vylepšení
domnělé nedokonalosti celku živého. Proto lidé stále znovu stoupají k vrcholu bezpečnějšího
a pohodlnějšího světa, nevidí při tom, co nechávají za sebou, co se jim drolí u nohou a padá
do zapomnění.
To neukojitelný chtíč opakovaně zdolává vrchol za vrcholem, aby nalezl ten pravý, dokonalý,
na kterém se zjevuje hojnost, pohodlí, bezpečnost, funkčnost, štěstí, svoboda, konečné vítězství
spočívající v dokonalém přehledu po všem, co nechal horolezec pod sebou, co najednou
nepatří k jeho životu, co pozbylo významu, co spadlo do údolí nebo zcela zmizelo v propasti
opuštěné fysis.
Je dobré se ptát na smysl takové podoby usilování „moderního Sisyfa“. Promýšlet jeho smysl
a povahu. Součástí těchto racionálních úvah jsou také ideje ochránců přírody. I oni zpochybňují
některé výdobytky moderny. Snad proto jsou lidmi označováni tu jako emocionální romantici,
tu nepraktičtí snílci, či přímo extrémisté.
Civilizační pokrok potlačuje existenciální úzkost, místo ní nastoluje přehledný řád. Jeho pravidla
naplňují všední život, odosobněné instituce hlídají klid a pořádek. A dokonalý pořádek,
jak známo, potlačuje lidskou kreativitu. Ta je přirozenou vlastností fysis. Ale ve světě, kdy je
přirozenost ohrožena a zastřena, se lidská aktivita obrací k svůdnosti extrémů polis, všeho
okrajového, neznámého, překvapujícího, nově zábavného, ubíjejícího nudu rigidně zkostnatělých
společenských pravidel.
Tento divergentní optimistický pohyb polis lze vyjádřit jako povrchové rozšiřování lidské
kultury směřující ke konečnému ovládnutí fysis. Tento pohyb za nevšedním je spojen s kulturní
evolucí. Nechává zapomenout na všední realitu. Na realitu již uchopeného a popsaného středu
námi žitého světa, kde se jakoby nic neděje, kde se děje pořád to samé, kde pohyb vystřídal
provoz, děj nuda a změnu stále rychlejší opakování téhož. Je únikem z reality všedního dne, od
příkazů a nařízení, které ubíjejí lidský život.
Tato cesta k vrcholům má povahu kumulativního pohybu k stále se stupňující moci člověka,
která zabezpečuje ochranu před všemi nástrahami a nahodilostmi přirozeného světa. Jde
o volbu dobře propočitatelného nebezpečí, které po jeho ovládnutí, pojmenování, popsání…
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 93 3/22/07 1:49:56 PM
94
vymizí. Jde o útěk z vězení extrémní moci fysis. Lidská svoboda je spojována s tímto pohybem
za změnami, které vždy dobře dopadnou. Které jsou pojištěny. Jde o pohyb typologicky podobný
skoku s pomocí lana na bungee jumping. Dobře propočítané bezpečí přináší neotřelý
zážitek z volného pádu od všednosti, ale svým způsobem také od extrémní složitosti neovladatelné
fysis.
Existují i marginální subverzivní pokusy namířené proti tomuto okupačnímu civilizačnímu
rozvoji. Jde o konvergentní skeptický pohyb. Skeptický k pokroku založeném na neustálém
rozšiřování hranic polis, skeptický k moci člověka ve všech jejích projevech k celku živého. Je
snahou o protisměrný pohyb k odvěkým ambicím polis na ovládnutí fysis. Klade civilizačnímu
optimismu v pokrok nepříjemné otázky, všímá si některých nepatrností, které po atacích extrémních
pátračů ztěžují všední život obce. Skeptičtí hledači se v protikladu k tomuto nadšení
snaží nacházet jiná, rozmanitá, prožívání všednosti polis.
Toto nelehké úsilí o pobyt ve středu všednosti polis by se mohlo jevit jako jakési paraalternativní
utopení polis v šedivém provozu běžnosti. Zde však rozhodně nejde o podporu tohoto
institucionálně ovládaného středu. Jde o objevení jiného středu, který umožňuje rozhled po
lidském snažení v rozličných směrech jeho výbojů. Pokusit se oživit vztah k přírodě, která byla
zastřena extrémy polis. Jde o prožitek toho, že ať hromadíš a vlastníš cokoliv, nic nemáš ve
vztahu k fysis… A tak obnovit zastřený vztah polis a fysis.
Pozice nového středu otvírá možnosti k hledání alternativ k extrémním výpadům polis. Jde
o hledání ústí k propasti tajemné fysis. Je pokusem o péči ve smyslu „myslet fysis“ a s pomocí
tohoto myšlení okouzlit všednost žití polis, rozvířit strnulost jejích všedních dnů. Je poutí k nalézání
skutečné svobody, jako poznávání ne-nutného, ne-samozřejmého, pobytu lidí v přirozeném
světě. Je to pohyb, který si je vědom času „před a po“ všedním, trvání i konce, proměn
v čase, a tak působí na přítomnou podobu přirozeného světa utvářenou v prožitcích i poznání
lidí. Je to snaha o okouzlení všedního jinak než rozšiřováním, hromaděním, zrychlováním, překrýváním,

Civilizaci zaměřenou na nové, na permanentní změnu, však zajímá právě design, povrch.
Tak je přirozenost dostupná jen pátračům specialistům, expertům. Na houby jsou mykologové,
na polis sociologové, na smrt pohřební ústavy, na demokracii demokraté, na ekologii ekologové…
Pro ostatní pak tato slova, pojmy, ztrácejí význam. Lidé jim naslouchají, a nevnímají
je ve formě otázky, jako výsledek dlouhého evolučního procesu společnosti. Berou tyto pojmy
spíše jako neoddiskutovatelný, a proto nediskutovaný fakt. S košíkem hub jdou do mykologické
poradny, s košem života do laboratoře, k modelům života.
Lidé v každodenním životě berou přírodu za samozřejmost, a tak jí nevěnují náležitou pozornost.
Znají ji všichni, prohodí o ní pár slov, hluší k významu a obsahu, výplni. O samozřejmé
se nepečuje, neustálým trváním zevšednělo, dlouhodobým pobytem se „ohrálo“, rozměrností
ztratilo usměrnění, všedností pozbylo existenci. Příroda je a trvá, vzhledem k délce života lidí
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 94 3/22/07 1:49:56 PM
95
Pantone 4485 M 100 %
jakoby stejně, navzdory lidským touhám po změně. Samozřejmost se žije, ale není o ni pečováno.
Lidé nevědí, jak s ní naložit, a proto je tato nepovšimnutelná plynulost přerývána simulovanými
extrémy, které jsou tolik vidět, kterých si nelze nevšimnout. Všímavost k moci života
však chřadne. To my chceme žít, stále znovu a jinak, protože lépe. A příroda se stane mrtvou.
„Věta „Bůh je mrtev“, stejně jako názor zdůrazňující, že Bůh je nejvyšší hodnota, říkají jinými
slovy totéž: ohlašují nástup epochy, v níž nepodstatné vítězí nad podstatným“.5 Každé takové
„absolutně jasné“ vyjádření názoru na svět, zároveň zastiňuje bohatství prožitků všech uskutečnitelných
přechodových forem vnímání mezi „křiklavými póly“. Zahaluje samu podstatu
světa. Osvětlením lidé ruší všechny stíny fysis, kterými stále méně proniká do jejich technologického
virtuálního světa. S tímto uvadajícím vztahem k fysis mizí vše živé zakládající skutečnost,
že život sám je přece extrémní událostí v rozlehlém, nekonečném (?), vesmíru. Fysis
umožňuje a zároveň omezuje všechno, co známe, vše, co chceme starostlivě ošetřovat či ničit.
Člověk utíká z tíživé totality fysis. Ale nejde o spásonosný útěk individua před evidentním
ohrožením, například padající střechy, pobudy s nožem, či chřipky z ptáků. Ohrožen je celek,
a proto není místo, kde by bylo možné se před nebezpečím schovat a přežít. Spíše než o přírodu
jde však o ohrožení lidské přirozenosti, prožívání přirozeného vztahu k živému. Bují dočasné
a toto bujení je navíc považováno za podstatu života.
Kosík naznačuje smíření člověka s touto situací ve falešném a převráceném míru. „Takový
smiřující a smířlivý mír maskuje ztrátu míry. Člověk utíká před ztrátou podstatného a žene se
za dosažitelným a vedlejším, utíká tedy stále kupředu a ve skutečnosti ustupuje“.6 Při tomto
útěku za manipulovatelným mizí čas pro rozvahu o podstatném. Například o vztahu polis a fysis.
Časově náročná tvorba smyslu, pokud ji někdo potřebuje, je stále více zatlačována explozivní
výrobou ne-smyslů.
Představme si popsaný Kosíkův útěk-ústup jako subverzivní rychlý pohyb člověka k extrémní
nabídce okrajů kruhu polis. Tato nabídka je lákavější než to, co umožňuje běžně dostupný
a poznaný život uprostřed kruhu. Žene ji touha po nové zkušenosti. Opuštění středu kruhu je
však opuštění pozice, která lidem umožňuje rozumem vážit a prožívat nepřeberné množství
nabídky „všude kolem“, v celém poli horizontu polis. Citlivě zařazovat nové okraje do oblasti
žité běžnosti.
Přitažlivost extrémů má svou odvrácenou stranu. Zejména, když jsou pojaty jako mýtus (vědecky
podložený) o hrdinství a cestě ke konečnému osvobození člověka. Extrémy se stávají nebezpečné,
pokud v nich člověk setrvává a nevrací se z okrajů zpět do středu, domů. Je ovládnut
prostředím okrajů. Jeho okouzlení extrémním účinkem jiného (nového) snižuje možnost vážení
situace, ve které existuje. Znemožňuje poučenou rozvahu v důsledku zúžení komunikačního
pole. Přestane vnímat pestrost nabídek, které jim obec (celý kruh polis) nabízí ve svém obcování
s živým světem fysis. „Za pecí“ objevené a vírou očarované nové se může ukázat chudším
než opuštěné a pobytem „na peci“ pro-vařené staré.
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 95 3/22/07 1:49:56 PM
96
Existenční základna pro vše živé má podobu celku, ve kterém – v jiných časových i prostorových
podmínkách – dochází k procesům, jež jsou schopny vyrovnávat extémní projevy svých
částí. Jsou schopny také odstranit ty části, které se ocitnou mimo její proměnlivou míru, kterou
apriorně všemu živému nabízí, a v níž se vše živé tvořivě rozvíjí.
Objasňujícím příkladem, který by mohl ukázat přitažlivou moc i zásadní problematičnost
pobytu v extrémních krajinách polis, může být zamyšlení nad vystupňováním (a pro mnohé
ztracením) erotiky v podobě polarity sadismu a masochismu.
Problematičnost svobodného konání, ve smyslu překročení svazujících platných společenských
norem a konvencí, charakterizují závěrečná hodnotící slova hrdiny románu „Venuše
v kožichu“ od Leopolda von Sacher – Masocha. O svém vztahu s milovanou ženou říká: „Teď
však máme jen jednu možnost, být buď kladivem nebo kovadlinou, a já jsem byl tím oslem, že
jsem se dal zotročit…“.7 A právě na tomto napětí mezi kladivem a kovadlinou odhaluje Roland
Barthes „novou nesvobodu“. Sadista se živí svou obětí, ovládá ho „velká idea řádu: nepořádky
jsou energicky upravovány, chlípnost je bezuzdná, ale nikoliv bez řádu.“ 8 Osvobození od všednosti
může být motivováno také, ekologům blízkou, touhou po splynutí s opouštěnou přírodou.
Existuje však reálné nebezpečí, kdy se toto tisknutí přirozenosti v chtivých a nedočkavých
dlaních rozplyne mezi prsty, mezi kterými odtéká pryč. Problematičnost tohoto vypjatého
úsilí po ustanovení alternativních pořádků v SM světě dokládá Gilles Deleuze: „… masochismus
vypracovává smlouvy, zatímco sadismus nenávidí a trhá každou smlouvu. Sadista potřebuje
instituce, masochista zase smluvní vztahy. … Sadista rozmýšlí v pojmech institucializované
posedlosti, masochista v pojmech smluvního spojenectví. Posednutost je šílenstvím sadismu,
smlouva šílenstvím masochismu.“ 9
Úprk k šílenství nadsmyslnosti může svým specifickým způsobem také zastřít podobu fysis.
Toto zastření se může, mimo jiné, projevovat ztrátou vtipu. „Vtip je schopnost vidět jednu věc
ze dvou stran zároveň a bavit se napětím mezi oběma polohami.“ 10 Takto založený, smysl odkrývající,
uvolňující smích v řádu všednosti, střídá v SM řádu škleb. Tragédii a komedii obce
nahrazuje fraškovitost. Hravou erotiku, s její variabilitou podob, utlačuje krajně vyhrocený
svět v podobě SM praxe.
Smích byl přítomen i v sále Divadla hudby v rámci festivalu Ekologické dny Olomouc, když
se v mnoha diskusích přeli sympatizanti a pochybující o interpretaci teorie sobeckého genu.
Experti z oblasti molekulární biologie opakovaně předkládali užaslým environmentalistům
a dalším posluchačům své poznatky, které velice jasně a prokazatelně redukují složitý život
na průzračně čistou a „ze všech stran“ objasnitelnou hravost genů. Vědci byli upřímní, nic neskrývali.
Někteří laikové se zdráhali přijmout tuto redukci žitého světa na molekulární mikroúroveň.
Vyjadřovali pocit, že všechny jejich emoce i rozum tento výklad světa odsouvá na sekundární
kolej vůči skutečné povaze fysis, vysvětlené povahou genů. Posluchači si připadali odsouzení
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 96 3/22/07 1:49:57 PM
97
Pantone 4485 M 100 %
do podoby schránky pro nejasné záměry genů, či prostoru pro jejich množení. Cítili ohrožení
svých životních plánů, tužeb, běžných projevů vlastních snah v nimi žitém světě, který byl
najednou vysvětlený, bez významu, kupodivu chudší. Život sice ovládaný fysis, avšak fysis zakleté
do podoby technicky odhalených kódů.
„Ať děláte co děláte, … furt stejně“. Tak zastupovali nově povstanuvší odborní ekologové své
geny ve veřejném prostoru. Vtipně přirovnali stále odporující část publika ke klace masochistů.
Kdo jiný by chtěl stále dokola poslouchat o střízlivém cynismu povahy světa, bourajícím veškeré
utopie, kterým lidé dříve, i nyní, před vládou „genu“, slepě propadají? Smích, který zaplňoval
prostor sporu, byl smíchem škodolibým. Byl vyvolán mocensky, odhaloval napětí mezi
dominancí expertů a podřízeností laiků. Dominantní teorie a proti ní slabá obrana „nic neříkajících“
a chybujících laiků, náhle novým výkladem života osvícených. Tento oslnivý svit, jako
„nové osvícenství“, způsobil částečné zatemnění mnoha dalších projevů života. Stín tím větší,
čím jasnější jsou různé teorie všeho. Ty přestávají být klíčem k odkrývání povahy života, protože
odemykají prostor zcela vycpaný vysvětlením všeho žitého.
Extrémy jistým způsobem popírají krásu všednosti. S ní mizí také rozhled, nadhled a přehled.
Vždyť právě ze středu lze „za dobré viditelnosti“ nahlédnout extrémy okrajů a přirozeně
se bavit napětím mezi nimi, které činí z všedního dne den sváteční. Takto vstupujeme do nejisté
propasti bytí.
V SM světě vzniká napětí na podkladě trýznivé touhy, která zužuje přirozený rozhled po
možných životních projevech na úzký průzor ke svému naplnění, k naprosté dominanci nebo
podřízenosti, „z okraje“. Sadismus a masochismus k sobě mají svým způsobem blízko, musí se
potkat. Nikdy však nelze být sadistou i masochistou zároveň, vzájemná přitažlivost je způsobena
extrémní vyhraněností obou pozic. Nutnost udržování napětí mezi nimi a s tím související
ztráta rozhledu potlačuje smích. Smích se zcela vytratil, je v takto nastaveném řádu jaksi
nepatřičný. Pokud přece jen zůstává, pak je to uslzený smích otroka nebo výsměch tyrana. Ne
spontánní veselí. Právě humor vyskytující se v prostředí aktivistů environmentálního hnutí
může být jedním z dobrých indikátorů pro rozlišení, zda komunita pečuje o uchování rozhledu
po přirozeném světě.
Humor patří k darům lidské přirozenosti. Jeho potlačením se ochuzuje plnohodnotné vnímání
přirozené skutečnosti. V kontrastu s tím, co environmentální hnutí vyslovuje, se pak může
stát, že tyto projevy zavánějí tyranstvím či otroctvím a vše živé je zapleteno do tohoto omezeného
vidění. Ztráta vlastního ideového středu posunutím na okraj vede k zesílení přesvědčovacího
nátlaku v polis a zároveň znemožňuje nenásilnou nabídku svých myšlenek a životních
postojů. Nenásilnou i tehdy, pokud bych byl přesvědčen o blížící se apokalypse. Nenásilnou,
protože uctivou, uctivou k nepřehledné, komplikované a bohaté krajině fysis.
Je prospěšné se zabývat rozlišením, zda současné postavení environmentálního hnutí na
okraji polis, je způsobeno složitostí fysis, a tím i způsobů, jak ji reprezentovat, nebo extrémní
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 97 3/22/07 1:49:57 PM
98
horlivostí, která paradoxně může potlačovat vlastní úctu k tomu, co toto hnutí reprezentuje.
Tohoto přehmatu si může polis snadno všimnout a jednání sociálních aktérů potom oprávněně
přiřadit motivy, které jsou vzdáleny původním proklamovaným idejím.
Je zajímavé, jak výrazně se odhaluje komplikovanost vyváženého vztahu mezi přirozeností
lidskou a přirozeností celku v tom, co ukazují literárně chudé texty „božského markýze“. Sade
se pokouší o transgresi za současné normy a instituce. Jeho nekonečné popisy opakovaných
perverzí se snaží o udržení trvalého pobytu mimo obecnost. Paradoxně se nakonec znovu
utápí v nudě.
Navíc Sadeho zvrhlost je možná právě jen v opozici k všednímu. Pokud by jeho perverze
měla dojít úplného naplnění, pak se transgresivní hodnota vytratí a všeobecné přijetí Sadeho
monstrozity by znamenalo vytracení sadismu. Proto texty stále znovu hromadí, počítají, opakují
nezměrné varianty SM erotiky.
Tato strojovost a přesnost textu zřejmě vedla Sadeho obdivovatele Gilberta Lelyho k oslavě
milovaného markýze, který „byl především obdařen geniální vědeckou představivostí. Co je
představivost ve svém nejvyšším významu? To není přetvářející uskutečnění fikce. Je to rekonstrukce
celé reality za pomocí jediného jejího zlomku. … Obdobně jako přírodovědec Cuvier,
dokázal z jediné zkamenělé kosti vyhodnotit celé uspořádání živočicha, tak markýz de Sade
vytvořil, vycházejíce ze základních jevů … bez pomoci nějakých předchůdců … obrovské muzeum
sado-masochistické perverzity“ 11.
Sade je tvůrcem (zakladatelem) vlastního jazyka. Jeho slovník je výsostně negativní. To je
také výsledek racionálního výběru. Pozitivní formulace by totiž znamenala tvorbu pravidel,
a tím ohrožení vlastního výstřelku, kterým je uhrančivě fascinován ve své přímočaré neklamnosti.
Tato racionalita však klame jeho přirozenost. A to si Sade uvědomí, když pocítí nedosažitelnost
přirozeného. Objevuje totiž dvě podoby přírody. Tu svou (první přírodu), která se náhle
objeví jako pokřivená pod mocí přirozenosti celku (druhé přírody). Právě tato druhá příroda
je skryta jeho chtíči, vzdoruje pokusům o podrobení. Má zcela odlišná pravidla, jiné zákony,
tvořené v jiných časoprostorových podmínkách.
Příroda je schopna existence i bez lidských norem. To by mohlo milovníky přírody svádět
k naivnímu opuštění svých pravidel, rozvrácení řádu své přirozenosti v touze po splynutí s jinakou
existencí živého světa. Ale znají snad ekologové, jak tento řád přírody vypadá? Jsou
snad oni konstruktéři (milující) všeho živého? Úplné splynutí odlišných řádů polis a fysis není
prakticky možné, přestože mají tolik společného. Ale jak může splynout část s celkem? Tím že
ovládne všechny další části?
Věda nachází pro vyjádření jednoty přirozenosti lidské a přirozenosti všeho živého nějakou
verifikovatelnou formuli, ve které se všechny rozdíly světa ztratí. Včetně výjimečného rozumu
lidí. Rozumu, který stvořil technologii. Pro Sadeho je něčím obdobným, ve své době skandální,
rituální, gesto. Událost, která opakovaně stvrzuje jeho výjimečnost a postavení mimo polis
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 98 3/22/07 1:49:57 PM
99
Pantone 4485 M 100 %
i fysis. Jediné, vše vyjadřující, análním prvkem rozdíly rušící a „nepřirozené“ gesto sodomie.
A pro ekology? Malé je milé? Poznej a chraň? Mysli globálně, jednej lokálně? Země především?
Trvale udržitelný život?
Druhá příroda nakonec Sadeho nechává v naprosté samotě. Mezi polis a fysis. Je to osamocení
vyvěrající z opuštění přirozenosti právě tím, že chtěl tuto mez zrušit. Mez na rozhraní
přirozenosti lidské (polis), ke které patří i společensky domlouvané normy, a přirozenosti celku
(fysis), která není podle jeho představ, tedy vždy žravá a zkázonosná.
Lely uvádí Sadeho citaci ze 120 dnů Sodomy: „Nyní, příteli čtenáři … představ si, že všechny
slušné radovánky nebo radovánky předepisované onou bestií, o níž neustále hovoříš, aniž ji
znáš, a kterou nazýváš přírodou, jsou z této sbírky přísně vyloučeny, a pokud se s nimi náhodou
setkáš, tak jedině v doprovodu nějakého zločinu nebo zabarvené nějakou hanebností“.12
Zřejmě není pochyb o tom, že příroda obsahuje násilí, ale vše v ní není násilné. Obsahuje
smrt, ale vše v ní není smrtelné. Cesta k jejímu řádu vede jinudy, jiným nepořádkem než racionálně
volí Sade. Hniloba za tímto chaosem nevítězí, to jen tvoří nový život. Její čas je cyklický.
Když Sade zjistí, že ve střetu s přírodou mizí jeho představa vítězství absolutního zločinu
zvolá: „Ano příroda se mi hnusí…“ 13 Lely k témuž napsal: „Tak se u Sada staví proti představě
Boha barbarský panteismus – až do doby, kdy ústy svých oblíbených hrdinů … formuloval
obvinění právě této Přírody, jejíž drzá suverenita zraňovala jeho pýchu a jejíž tisíce zdrojů
života urážely jeho maximy šílené negace“.14 Je to projev Sadeho zklamání z momentálního
nahlédnutí svého masochismu vzhledem k fysis, který sdílí se všemi ostatními v polis. Spíše
rozplynutí všech extrémů v celku fysis. A to navzdory tomu, že Sadeho povaha je směsí těchto
dvou poloh, které se střídají. Ale právě onen přetrvávající mocenský řád kladiva a kovadliny
vylučuje řešení smíchem, zůstává nuda a případně pachuť smíchu, kterou Lely, v nadšení nad
Sadovou jízlivostí k normám, nazve černým humorem. Je to druh humoru, který není doma, ve
středu, v přirozeném.
Moc fysis ohrožuje Sadeho přirozenost, která je domněle nad zákony, v důsledku vnitřního
nezvládnutého chaosu. Ten přispěl k individuální ztrátě základů, rozhledu a roz-vahy středu.
Stvořil subjekt bez tvoření a bez zachování (ustrnulého v gestu sodomie). Jeho idea přírody
se rozpadla v jeho poblouznění. Ale jako pro mnoho jinak závislých, neexistuje pro Sada cesta
zpět, návrat domů. Při svých ozdravných rozporuplných pobytech u domácího krbu v La Coste
neodpočívá, i tam proniká perverze, která jej ovládá, a tak, nepoučen, znovu a znovu vyráží na
další bouřlivé výlety za dalším recyklovaným zklamáním z neustále unikajícího naplnění, až do
smrti. Pohyb k okrajům se stal navždy rozvratným prvkem jeho přirozenosti.
Na této dezintegraci osobnosti nic nezmění ani případný fakt, že myšlenkově (rozumem)
Sade usiloval o plnost naplnění přirozeného, možná v touze po splynutí s milovanou (a proto
nenáviděnou) přírodou. Což by dokládal další Lelyho citát: „Jeho nenávist nezničila jeho obdiv
… vidíme, jak se vrací ke svému zbožňování a nadšeně pozdravuje Přírodu, která (dále
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 99 3/22/07 1:49:57 PM
100
Sadeho citace) svými zločiny … se udržuje a získává zpět práva, o která ji připravuje ctnost“.15
Sade podlehl omylu, když jeho deformovaná přirozenost uchopila fysis tak, že ji pojal pouze
jako negativní sílu. „Příroda, jak Sade říká, totiž ničí proto, že usiluje o nalezení nejaktivnější
síly“.16 Nelze však překročit to co existuje, neboť tento krok vede k neexistenci. Není možno
vlastnit bytí.
Vraťme se k podobě všednosti uprostřed kruhu polis. Života v běžnosti. Žití pod kuratelou
všech zákonů, pravidel, norem, pouček, zákazů a příkazů, v koloběhu práce a zábavy, stejných
tváří, stejných frází pravice, levice i středu, nehybné krajiny, obyčejné přírody někde „za“, pořád
dokola stále toho samého. Nudnost všedního však vítězí pouze na povrchu kruhu polis.
Kam utéct z této nezáživné pevnosti? Nabízí se již zmiňovaný útěk k extrémům, v hromadění
hraničních zážitků, hromadění majetku, rozšiřování moci nad světem „za“. A s technologiemi
a virtuální realitou se dostává i do oblastí, kam člověk tělesně nemůže.
Objevují se zcela nové, alternativní, technologiemi stvořené virtuální světy. Jsou svým způsobem
autonomní, s vlastním řádem. Dnes ony určují život člověka, jsou prostředím, bez něhož
člověk nedokáže být. Obrazně řečeno si moderní člověk dokáže představit týdny bez tělesného
kontaktu s živou přírodou, ale ani hodinu bez přístupu na internetovou síť. Jak daleko budeme
zalézat do simulovaných světů, abychom zcela ztratili ten živý přirozený, tělesný, svět?
Simulované světy vznikají s pomocí vědy. Právě proto, že věda tak úspěšně pitvá přirozenost,
umí stvořit tak přitažlivé, jakoby přirozené, pitevny světa. Toto rozšiřování hranic možností
polis pak nezatlačuje přírodu tím, že staví kulturu proti přírodě. Působí podvratně na orientaci
ve světě mezi, v myšlení vztahu přirozenosti polis a fysis.
Subverzivní konvergentní, a k SM projevům moderny skeptický, pohyb v polis skončil na
samém okraji propasti k fysis. Je nebezpečné sestoupit do ní. Je to svět, který nelze propočítat,
protože obsahuje všechny počty, je jaksi nad-početní. Do propasti nelze seskočit po hlavě
na přesně propočítaném laně. Lze do ní vstoupit pouze opatrně. Uvedený pohyb do hlubin je
pohybem, který narušuje smrtelný poklid všednosti, činí posléze samu běžnost extrémní. Tak
zpětně okouzluje svět.
Pokud mají členové environmentálního hnutí ambice na veřejné působení, pak se nemohou,
při svém vlastním pokusu o navazování vztahu s přírodou, navždy ztratit v propasti živé
a proměnlivé fysis, která je tolik přitažlivá. V nejistém prostoru „volného pádu“ existuje nepřeberné
množství interpretací. Každá snaha o vyhledání odpovědi na vlastní otázky otevírá
nové prostory propastných pochyb. Setrvání v propasti znamená dětsky ochutnávat její nabídku,
nerozhodně putovat po nepřeberných nabídkách, ztratit jiným způsobem odpovědnost
k domovu. Tak lze utonout, utopit se v nihilismu nevědomí, nevědět kudy dál. Lze také opustit
vířivou komplikovanost setrváním v prostoru, kde se mi daří. Bez kontaktu s povrchem žitého
světa, který smyslově i rozumově sdílíme s ostatními lidmi. Proto je nutný návrat k polis, na
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 100 3/22/07 1:49:57 PM
101
Pantone 4485 M 100 %
klidnou hladinu středu polis, rozvlnit ji nabídkou nových prožitků. Neztráceje dětství dospívat
ke smrti.
Rozšiřovatelé nabídky extrémů však používají podobné strategie reprezentace ve veřejném
prostoru. Jejich jádrem je jednoduchý trik. Snaží se extrémnost na okrajích povrchu představit
jako něco implicitně existujícího ve stávající obci. Pestrost vztahů se vytrácí. Zůstává svazující
monokultura dominujících významů, pravidel a nejjasnějšího výkladu, jak se svět má.
Ve veřejném prostoru pak dochází ke zmatení těchto dvou jazyků, jednoho vzniklého na povrchu
a druhého nalezeného v hloubce. V tomto prostředí lze snadněji označit jako extrémní
slovník snažící se nalézat vztah k fysis. Povrchový jazyk polis je vždy srozumitelnější, dostupnější,
snadnější k pochopení, domluvě, shodě a rychleji se osvojuje. Nic na tom nemění ani
Sadeho psaní, které ustanovuje nový text, snažící se o přesah všech dosud zformulovaných
jazykových významů, a to násilím, „jež mu umožňuje překročit zákony, které si společnost,
ideologie, či filosofie stanovují, aby se sladily se sebou samými v krásném pohybu dějinné inteligibility“.
17
Sadeho logothetický počin je však společně se všemi ostatními jazyky, ze kterých se vyčleňuje,
blíže realitě, která je konstruována na povrchu. Opouští svým extrémním výkonem polis,
ale neproměňuje nijak vztah k celku fysis. Je daleko složitější lidským jazykem poodkrývat ustavující
roli mlčící fysis. Protože jazyk, který je pro polis vším, je z hlediska fysis pouze jedním
ze způsobů jak se v ní zabydlovat.
Environmentální hnutí, při tomto pohledu, nevystupuje na horu v jakési nápodobě křesťanských
ideálů, ve snaze dotknout se nad-přirozeného nebe. Nebe, ve kterém nakonec všichni
věrní a poslušní dosáhnou ráje, který leží mimo tento svět, mimo jeho pravidla. Environmentální
hnutí sestupuje do propasti přirozeného, které však není Sadeho mánií ani křesťanským podzemním
peklem. Propast přirozeného je vírem, nadějí a výzvou. Výzvou k pokusu niterně obstát
ve všech pokušeních, která k nám v něm přistupují. Ukotvit se v určité míře pochybností,
která umožňuje roztočit všednost, jenž nás obklopuje. V budoucnu nás nečeká ráj či peklo, ale
jen nekonečné víření mezi nebem a zemí, životní zkušenost lidského pobytu v kosmu.
Sestup za tajemnou povahou fysis není motivován sevřením přírody, snahou po jejím ovládnutím,
umrtvením a vytažením této „změřené, určené a rozčtvrcené mrtvoly“ na povrch k rozebrání
ostatním. Do žité všednosti lze vynést jen dotek s tajemstvím a okouzlení z navázání
vztahu. Díky tomu se proměňuje vnímání i poznání lidí.
Ekologická zvěst může být svědectvím o nejrůznějších podobách takových setkání „na různých
úrovních bezedné propasti“. Může se stát službou k „obnově“ neustále vyčerpávané odpovědnosti
a smyslu bytí, způsobované pohyby polis při pokusech o transgresi všedního.
Úsilím o vyvážení transgrese k extrémům transsubstancí lidské fysis ve smyslu opatrování
vztahu k přírodě, „myšlení fysis“, která trvá v proměnách.
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 101 3/22/07 1:49:58 PM
102
Tento proměnlivý a jiný řád fysis přináší neopakovatelné zážitky. Při každém sestupu lze
objevovat nové světy, zázraky, jež příroda nabízí, vždy jinak poodkrývat složitou povahu fysis.
Někdy vědeckým popisem, jindy mýtem nebo náboženským vytržením, mělce, hlubinně i hluboce,
umělecky, imaginativně, poeticky… V polis, zde a nyní, však vždy lze z fysis prakticky
nabídnout pouze to, co již je, žije, avšak rozdílným způsobem. Nabídnout kouzelné rozplynutí
nudy s pomocí zjevení apriorní bezedné propasti extrému bytí.
Každý takový environmentální hledač se v bohatství, které je vlastní fysis, stane po určité
době prvosestupitelem. Zjistí, že nikdy nemůže dojít naplnění svých představ a idejí. Zjistí, že
se musí také navrátit domů, k polis, protože tam není tak osamocen, je mezi svými, jen tam je
schopen svědčit o prožitých příbězích. Vymění svoji představu o ochraně jedné z podob fysis
za nikdy nekončící snahu o nacházení odpovídajícího vztahu mezi polis a fysis. Tato pozice
přináší svobodu fysis a odpovědnost v polis. Význam této proměny je v tom, že nutí člověka
po celý život (a celé věky) kráčet k existenci. Kolik kroků lidé učinili za pochopením otevřenosti
k fysis, ve srovnání s explozí skoků směřujících k jejímu poznání a ovládnutí? Stále intenzivnějších
skoků, které vrší úspěchy, těla, objevy, stroje, odpočinek, slast, pohodu, co nejdelší
zdraví a nekonečnou zábavu?
Environmentální hnutí by se mohlo stát ochráncem prostředí propastně vířivého prostoru,
ve kterém se utváří základní vztah polis a fysis. Ekologové nejsou znalci podoby této propasti.
To by znamenalo, že se v ní na rozdíl od všech ostatních vyznají. Svět propasti však nikomu neposkytuje
exkluzivní příbytek. Environmentalisté se mohou pouze podílet na tom, aby rozměr
„propasti pochybností“ nevymizel ze světa polis. Aby mohl přinášet svědectví o nezvladatelné
extrémní moci fysis navzdory opakovaně potvrzované moci nad míru se rozšiřující polis.
Pobyt ve víru pochybností je alternativou, která paradoxně umožňuje „dobrou viditelnost“.
Právě z bohatství, které víří kolem, je možné zřetelně přehlédnout krajinu lidmi produkovaných
extrémů. Tak můžeme lépe poznávat účast lidí na žitém světě, jejich projevy ve vztahu
k celku fysis, kultivovat svou přirozenost, svůj rozum i v současnosti zanedbávané emoce. Tak
lze udržovat existenciální smysl tázání se po vztahu lidí a přírody.
Sama propast se skrývá. Dělá to tak, že na každé své úrovni láká hledače, nabízí mu stále
přitažlivější šalebné cíle, láká jej ochutnat vítězství. Pokud to však hledač udělá a přijde k povrchu
s nějakou pravdou, kterou objevil, a její novotu rozprostře v polis jako jedinou skutečnou
pravdu, pak jen jiným způsobem propadl extrémům polis. Navlékl na sebe pátrací (všem dobře
patrný) kabát. Z okouzleného osamoceného kouzelníka se tak stal mocný čaroděj, co omotává
davy (masy) a vše živé čarami vysvětlujícími, jak to ve světě je, jak to nově funguje. Tento čaroděj
získává kouzelnou moc tím, že spřádá přitažlivé a na první pohled přístupné iluze zahánějící
nudu. Jsou to však varietní kouzelníci, iluzionisté polis. Kouzelníci fysis nebývají tolik
vidět, složitě okouzlují všední tím, že zpochybňují iluze všech čarodějů.
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 102 3/22/07 1:49:58 PM
103
Pantone 4485 M 100 %
Hledač si užívá neustálé tázání po skutečné povaze fysis. V propasti pochybností není dna,
od kterého by se dalo odrazit. Sade ve svých textech neustále cestuje. Hledá chráněné a před
okolím uzavřené místo, aby v něm mohl provádět akty mučení a zhýralosti. Zcela soběstačný
svět harmonického zločinu. (Existuje v tomto smyslu nějaká souvislost se soběstačnými komunitami
ekologů v harmonické přírodě?) Takovým místem Sadeho imaginace je například zámek
Sillig. Bezednou propast, která jej odděluje od polis, libertini ze „120 dnů“ přejdou po mostě.
Ten potom zničí, jeho materiál (hmota) padá do propasti a slepí cestovatelé naleznou svůj hermeticky
oddělený cíl, kde realizují v dírách sklepení a katakomb (jakémsi simulakru propasti)
své SM sny.
Hledající by měl odolat všem lákavým zámkům, vyhnout se sklepením a všímat si více krajiny.
V ní se snažit nacházet rozumnou míru svých pochybností. Lze tak činit s pomocí návratů
domů, k povrchu, k běžnému, k řádu polis. Obci, která projevuje starost o přirozené rozhraní
„mezi“, o udržování řádu polis otevřeného k řádu zakládající fysis.
S vědomím, že tyto řády přirozenosti nestojí proti sobě, ale jsou odlišné ve smyslu rozdílu
mezi částí a celkem. Řád celku se skrývá za chaosem. Tak jako pátrači bloudí v extrémech polis,
také hledači se mohou zcela ztratit v propasti pochybností. Jejich umění spočívá v tom, aby
odhalené slasti i hrůzy vynesli na povrch, zpět, k obci, domů.
To chaos, který ukrývá tajemství fysis, má zázračnou povahu. Ta lidem umožňuje a nabízí
údiv z bytí, pokornou svobodu, překvapení… Radost ze života.
1 Kosík, K.: Dialektika konkrétního, Praha, Academia 1966, s. 150
2 Voegelin, E.: Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti, Praha, Mladá fronta 2000, s. 126
3 Šerý, L.: Globální Ein Kessel buntes, Praha 2000, Analagon 30, Tradice a revolta, s. 2–5
4 Greal, I. P.: Velké postavy západního myšlení, Slovník myslitelů, Praha, Prostor 1997, s. 662
5 Kosík, K.: Dialektika konkrétního, Praha, Academia 1966, s. 150
6 Kosík, K.: Dialektika konkrétního, Praha, Academia 1966, s. 60
7 Sacher-Masoch, L. von: Venuša v kožuchu, Deleuze, G.: Masoch a masochizmus, Bratislava,
Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT 2002, s. 129
8 Barthes, R.: Sade, Fourier, Loyola, Praha, Dokořán 2006, s. 29
9 Deleuze, G.: Masoch a masochizmus, Sacher-Masoch, L. von: Venuša v kožuchu, Bratislava,
Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT 2002, s. 162
10 Cílek, V.: Než přijde Velký přelom. Esej o třetí kultuře a o tom, proč Marx nechodil na houby, Respekt
2005, číslo 31, s. 18
11 Lely, G.: Sade, Světová literatura 1969, č. 1, s. 242
12 Lely, G.: Sade, Světová literatura 1969, č. 4, s. 253
13 Deleuze, G.: Masoch a masochizmus, Sacher-Masoch, L. von: Venuša v kožuchu, Bratislava,
Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT 2002, s. 166
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 103 3/22/07 1:49:58 PM
104
14 Lely, G.: Sade, Světová literatura 1969, č. 4, s. 254
15 Lely, G.: Sade, Světová literatura 1969, č. 4, s. 256
16 Klossowski, P.: Sade můj bližní, Praha, Herrmann a synové 2004, s. 23
17 Barthes, R.: Sade, Fourier, Loyola, Praha, Dokořán 2006, s. 14
LITERATURA
Barthes, R.: Sade, Fourier, Loyola, Praha, Dokořán 2006, s. 190, ISBN 80–7363–019–2
Cílek, V.: Než přijde Velký přelom. Esej o třetí kultuře a o tom, proč Marx nechodil
na houby, Respekt, 2005, číslo 31, s. 18
Greal, I. P.: Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů, Praha, Prostor 1997, s. 707,
ISBN 80–85190–61–3
Chasseguetová-Smirgelová, J.: Kreativita a perverze. Psychoanalýza lidské tendence
posouvat hranice reality, Praha, Portál 2001, s. 200, ISBN 80–7178–509–1
Klossowski, P.: Sade můj bližní, Praha, Herrmann a synové 2004, s. 166, ISBN neuvedeno.
Kosík, K.: Dialektika konkrétního, Praha, Academia 1966, s. 150
Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody, Praha, Herrmann a synové 1994, s. 222,
ISBN neuvedeno. A texty autora v tomto sborníku.
Lely, G.: Sade, Světová literatura, 1969, roč. XIV, č. 1–4., č. 1, s. 238–256, č. 2, 241–256, č. 3,
242–256, č. 4, 241–256, ISBN neuvedeno
Neubauer, Z.: O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání. Praha, Malvern 2004, s. 287,
ISBN 80–86702–02–2
Voegelin, E.: Kouzlo extrému. Revolta proti rozumu a skutečnosti, Praha, Mladá fronta 2000,
s. 256, ISBN 80–204–0787–1
Sacher-Masoch, L. von: Venuša v kožuchu, Deleuze, G.: Masoch a masochizmus, Bratislava,
Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT 2002, s. 244, ISBN 80–88912–26–1
Šerý, L.: Globální Ein Kessel Buntes, Analagon, 2000, č. 30/III, s. 2–5, ISSN 0862–7630
Štyrský, J.: Život markýze de Sade, Praha, KRA 1995, s. 60, ISBN 80–85932–01–6
Ekologie v propasti víru pochybností mezi sadismem a masochismem
sbornikblok4.indd 104 3/22/07 1:49:58 PM
105
Pantone 4485 M 100 %
„Osud primárních vazeb ochrany byl přitom podobný osudu náboženství, jak ho popsal Max
Weber, když analyzoval, jak se v rámci náboženství pozvolna rozvinula účelová racionalita,
která pak po svém převládnutí náboženství odmítla jako nefunkční a zbytečnou přítěž. Lze
vést určitou analogii: skrze střetávání různých forem osobní ochrany se rozvinul systém generalizované
ochrany (sociální stát), který učinil osobní ochranné vazby do značné míry zbytečnými.
Lze to vyjádři stručněji: Modernizace Sociálna s velkým S (tedy společnosti) rozkládá
primární vazby ochrany, tedy sociálno s malým s.“
Často se dnes hovoří o konci velkých vyprávění. Neméně často slýcháme o nutnosti modernizovat.
Má být modernizován sociální stát, veřejný sektor, náš způsob života a vůbec celá
společnost. Jaksi přitom uniká, že řeči o modernizaci mají všechny rysy velkého vyprávění.
Modernizace pozvedává lidstvo z nižšího stavu do vyššího, řeší problémy, které by byly jinak
neřešitelné, musí přitom překonávat odpor sil zla, které se vzestupu brání. Odpor těchto sil zla
je však marný, neboť modernizace přichází s dějinnou nutností. Budeme ovšem muset projít
očistnou fází, podniknout určité oběti. Teprve pak nás čeká dokonalejší svět, na jehož příchodu
vydělají všichni, tedy i ti, kdo zatím modernizaci bláhově vzdorují. Síly modernizačního dobra
konají přitom své dílo nezištně, jde jim o blaho všech.
Jak vidno, modernizace není ničím jiným než zastřenou vírou v pokrok. Je to víra v pokrok
přizpůsobená době, která už oficiálně nevěří v pokrok a která dávno zbavila pokrok všeho nevšedního,
heroického, dramatického. Jestliže vidina pokroku byla jen zesvětštělou představou
spásy, pak modernizace je zesvětštělá představa pokroku. Je to jakási víra v pokrok v mezích
zákona.
Prožíváme dnes vlastně již druhou vlnu modernizačního úsilí a modernizačních teorií. Tu
první si svět prožil v polovině 20. století, začala těsně po skončení druhé světové války a trvala
zhruba patnáct let. Tehdy šlo o to, modernizovat země třetího světa. Modernizovat tradici
není problém, soudilo se tehdy. Stačí vyvést do příslušných zemí instituce trhu. Vše ostatní
se přidá.
Jak vypadala modernizační hesla v 50. a 60. letech? Hlásala se nutnost vybudovat silný sociální
stát a v jeho rámci mohutné střední vrstvy, které mají žít v symbióze se státem a využívat
všech dobrodiní veřejného sektoru. Trh měl být regulován podle sociálních potřeb, měla být
rozšiřována sociální práva a celá společnost řízena pomocí vědeckého poznání.
Modernizační hesla koncem 20. století jsou přesně opačná: Je nutno výrazně redukovat sociální
stát, absolutně deregulovat trh a omezit sociální práva, neboť mohou zhoršovat konkurenceschopnost
ekonomiky. Nijak nezasahovat do řízení společnosti, ponechat trhu volnou ruku.
I když recept je přesně opačný, výsledek má být tentýž. Má jim být ekonomický růst, svoboda
a blahobyt.
Pochybnosti o modernizaci
Jan Keller
sbornikblok4.indd 105 3/22/07 1:49:59 PM
106
První vlna modernizace byla výrazem životní zkušenosti generace čtyřicátých let 20. století.
Tito lidé naplno prožili zlatou dekádu v letech 1965–75, zažili nebývalou školní explozi, dočkali
se vzestupu sektoru služeb a mohli naplno těžit z prudkého nárůstu zaměstnání v aparátu sociálního
státu. V důsledku tohoto nebývalého souběhu okolností se zdvojnásobila jejich šance
na vzestup do středních vrstev blahobytné společnosti zaměstnání.
Druhá vlna modernizace má mobilizovat generace, které jsou v mnohem horší pozici. Ti, kdo se
narodili kolem poloviny padesátých let 20. století, nastupují na trh práce kolem roku 1980. Dnes
mají kolem padesáti let a oproti předchozí generaci stagnovali, či dokonce zažili mírný sestup.
Generace poloviny 60. let je na tom ještě hůře. Nastoupila na trh práce kolem roku 1990,
tedy v době, kdy jí dvě předchozí generace dosud blokují příležitosti. Tato generace se již absolutně
neobejde bez vzdělání, ovšem ani vysokoškolský diplom jí, na rozdíl od předchozích,
toho příliš nezaručuje.
Jak konstatuje francouzský sociolog Louis Chauvel, obraz je temný počínaje generacemi narozenými
v 50. letech. Jedinou sociální změnou je pro ně nárůst nezaměstnanosti. Ze všech
pokroků vzdělání pro ně vyplynulo znehodnocení výnosnosti diplomů a snížení šance dostat
se mezi řídící kádry a zprostředkující profese. Jejich sociální mobilita pomalu klesá, jejich riziko
deklasování narůstá, ale zřejmě se zrychlí pro další generaci narozenou v 70. letech. Se
vší pravděpodobností je čeká zdvojnásobení tempa sociálního deklasování.
Co je na tom zvlášť pikantní? To, že poválečný hospodářský zázrak byl dílem málo vzdělané
generace. Umožnil generaci narozené ve čtyřicátých letech zvýšit si prudce vzdělání. Krátce
po nástupu této vzdělané generace začaly hospodářské problémy a lidem s diplomem se zhoršuje
pozice. Co znamená pro tyto následné generace modernizace? Především nutnost orientovat
se na soukromý sektor poté, co místa ve státní správě mají být tvrdě zredukována. Dále
nutnost podat maximální výkon, a to nikoli snad kvůli výraznému vzestupu, ale proto, aby
neprošli sestupnou mobilitou. Tyto generace si mají zvykat na to, že solidarita je nemoderní,
protože člověka znevýhodňuje v soutěžení s těmi, kdo solidaritu neznají. Navíc si mají sugerovat,
že všeobecná nejistota a omezení výhledu pouze na nejbližší sezónu jsou projevem jejich
větší osobní svobody.
Co vede teorie modernizace k tomu, že většinou nereflektují, nakolik se jejich vize pokroku
proměnila. Jeden z důvodů spočívá v jejich neschopnosti rozlišit dva zásadně odlišné významy
slova „sociálno“. Zjednodušeně řečeno, toto slovo je jednak výrazem pro označení celé společnosti,
jednak znamená podobu mezilidských vztahů a mezi nimi na předním místě podobu
vztahů vzájemné ochrany v kritických situacích. Neschopnost tyto dva významy odlišit, má
vážné důsledky.
Je například jednoduché představit si modernizaci v oblasti vědeckého poznání. Tam mívá
podobnu lepších přístrojů, lepších metod výzkumů a lepších teorií. V oblasti ekonomiky znamená
zase účinnější produkci, menší spotřeba materiálů a energie, vyšší zisky. V oblasti zdra-
Pochybnosti o modernizaci
sbornikblok4.indd 106 3/22/07 1:49:59 PM
107
Pantone 4485 M 100 %
votnictví znamená účinnější léčbu, v oblasti dopravy rychlejší, pohodlnější, bezpečnější cestování,
v oblasti vojenství třeba vyšší palebná síla, či menší ohrožení vlastních vojáků. V oblasti
administrativy přehlednější, rychlejší a zároveň lacinější vyřizování záležitostí.
Mnohem obtížnější je představit si modernizovanější sociální vztahy. Jak lze vlastně modernizovat
přátelství, sousedství, manželství, aby se zároveň nestalo křehčím a ohroženějším?
Naopak, vypadá to tak, že právě v modernizované společnosti je pocit izolovanosti, přechodnosti,
neusazenosti, neukotvenosti rozšířenější než kdykoliv dříve.
Je dobré si uvědomit, že sociálno ve smyslu abstraktního systému vzniká teprve s modernitou.
V předmoderních dobách „společnost“ jako vysoce komplexní a úzce propojený systém
neexistovala. Byla to jen pestrá mozaika různě utvářených a různě spolehlivých sítí ochrany,
které ještě nebyly propojeny v generalizovaný systém, nýbrž měly podobu více či méně trvalých
vazeb mezi konkrétními lidmi.
Existují přitom dva základní způsoby, jak si poskytovat vzájemně ochranu a zajištění v kritických
situacích. Buďto mezi sobě rovnými (např. v rámci málo diferencované komunity, v rámci
města, uvnitř stavů v rámci stavovské společnosti apod.), anebo mezi nerovnými (sem patří
feudální vazby, ochrana v rámci patrimoniálního panství, klientské vztahy mezi vlivným patronem
a sítí klientů). Ten, kdo se v předmoderní realitě ocitl vně obou typů vztahů, dlouho
nepřežil. Neexistovalo téměř nic, co by ho mohlo vně těchto vztahů zabezpečit.
Modernita je výsledkem dlouhého procesu generalizace vztahů ochrany, který popsal velmi
pečlivě jeden z učitelů Maxe Webera, německý historik práva Otto von Gierke. Modernita je produktem
poměrně složitého vývoje vazeb ochrany. Oba základní způsoby ochrany (mezi rovnými
a mezi nerovnými) ve vysoce zobecnělé rovině splynuly do podoby moderního státu. Tak vznikl
sekundární systém ochrany, který je vysoce anonymní a univerzální, funkčně diferencovaný,
individualistický a racionální (především ve smyslu účelové, instrumentální racionality).
Osud primárních vazeb ochrany byl přitom podobný osudu náboženství, jak ho popsal Max
Weber, když analyzoval, jak se v rámci náboženství pozvolna rozvinula účelová racionalita,
která pak po svém převládnutí náboženství odmítla jako nefunkční a zbytečnou přítěž. Lze
vést určitou analogii: skrze střetávání různých forem osobní ochrany se rozvinul systém generalizované
ochrany (sociální stát), který učinil osobní ochranné vazby do značné míry zbytečnými.
Lze to vyjádři stručněji: Modernizace Sociálna s velkým S (tedy společnosti) rozkládá
primární vazby ochrany, tedy sociálno s malým s.
Problém je v tom, že v průběhu další modernizace se generalizovaný systém ochrany dostává
do stále větších potíží: na chod zajišťujícího veřejného sektoru nejsou peníze, stát jako
garant celého systému slábne, sekundární systém je rozkládán různými formami desolidarizace.
Je tedy třeba se ptát, jak bude zajištění realizováno v situaci slábnoucí státní moci, slábnoucího
veřejného sektoru a přitom stále rostoucí vnitřní sociální diferenciace společnosti. To
všechno jsou projevy dnešní fáze modernizace.
Pochybnosti o modernizaci
sbornikblok4.indd 107 3/22/07 1:49:59 PM
108
Taková situace přitom zdaleka není nová. Byla přímo v modelovém provedení charakteristická
pro feudalismus. Feudalismus neznal sektor veřejných služeb, státní moc měla jen symbolický
charakter a společnost byla rozdělena na ty, kdo byli schopni čelit rizikům ve vlastní
režii a poskytovat ochranu síti závislých klientů, a na ty, kdo toho schopni nebyli.
Modernizace, která rozkládá sekundární systém sociálního zabezpečení, může vést k tomu,
že se lidé rozpomenou na oba způsoby, jimiž bylo bezpečí distribuováno v předmoderních dobách.
V rovině ochrany mezi sobě rovnými můžeme být svědky experimentů s komunitami,
které se snaží přežít alternativně, odpojeny od velkých finančních toků a zdrojů organizované
moci. V rovině ochrany mezi nerovnými mohou postmoderní feudálové využívat svých zdrojů
k tomu, aby budovali více či méně trvalé sítě závislých klientů, jimž budou poskytovat ochranu
v situaci, kdy vně těchto sítí bude obrovsky narůstat nejistota.
V antickém feudalismu čerpali patroni své zdroje především z kontroly námořního obchodu,
v evropském středověku kontrolovali půdu obdělávanou rolníky. Jakousi vzdálenou analogií
feudální renty se může stát výnos z provozu velkých konvencionalizací. Celá populace se musí
zapojit do provozu automobilové kultury, mediálního průmyslu, obchodních řetězců a řetězců
stravování, aby tyto konvencionalizace dostatečně vynášely, spolehlivě pojišťovaly mobilní
vrstvu a dávaly jí prostředky k budování vlastních klientských sítí. Je to příjemnější než obdělávat
půdu, závislost, jež z toho plyne, je však srovnatelná.
Pokud se bude společnost stále výrazněji rozdělovat na ty, kdo jsou schopni ve vlastní režii
čelit rizikům a ochraňovat před nimi i jiné, a na ty, pro které pojistné systémy budou selhávat,
je otevřena cesta k refeudalizaci společnosti. To, zda se po ní vydáme, bude záležet na jediném:
na tom, zda vysoká poptávka po ochraně ze strany klientů bude doprovázena ochotou patronů
tyto klienty chránit. A forma návratu bude záležet také na tom, zda lidé neupřednostní komunitní,
pospolitostní formy ochrany.
V celé logice modernizace je tak ukryt jeden velký paradox: Umělé, sekundární systémy zabezpečení
se dostávají do krize proto, že jsou příliš neefektivní, drahé, z hlediska tržní logiky.
Pokud budou skutečně výrazně utlumeny, nemusí to vůbec znamenat triumf trhu. Může to vést
k renesanci klientských sítí, a podstatou klientelismu je, že distribuuje žádané statky a služby,
které nejsou distribuovány tržně (např. právě ochranu a bezpečí).
Teorie modernizace si neuvědomují, že moderní společnost vznikla v důsledku vývoje v zásadě
neracionálních (ve smyslu: netržních) vazeb sociální ochrany a po krátkém, dočasném
triumfu instrumentální racionality se v ně může zase rozložit. Je možné, že tento vývoj, kdy
modernizace požírá sebe samu, je nevratný. I potom by ovšem existovala určitá volba. Volba
mezi začleněním do sítí mocných patronů, a tedy jakási barbarizace modernity, anebo vytváření
směrem zdola pospolitostí sobě rovných, kteří se budou navzájem chránit v situaci, kdy
prudce modernizovaná společnost to už nedokáže.
Pochybnosti o modernizaci
sbornikblok4.indd 108 3/22/07 1:49:59 PM
Pantone 4485 M 100 %
Krajinou školního vzdělávání
sbornikblok4.indd 109 3/22/07 1:50:02 PM
sbornikblok4.indd 110 3/22/07 1:50:02 PM
111
Pantone 4485 M 100 %
„Bylo to zkrátka aspoň pro mne velmi užitečné dopoledne. Uviděl jsem tam kantorské vášně,
o jejichž existenci bych jinak pochyboval, byl jsem přinucen argumentovat o věcech, které
mi nikdy ani na mysl nepřišly, i vzpomínat na svou školní docházku a přemýšlet, co mi dala
a jak mi to dala. Omlouvám se, ale názor jsem nezměnil: škola člověka formuje právě tím, že
je hrozná.“
Někdy se člověk dozví, že se mýlil, a zjistí, že svět je jinde, než si myslel, jinými slovy, že on
sám je někde jinde, než si myslel. Stalo se mi to v Olomouci na semináři o stavu našeho školství.
Odjížděl jsem tam se svými skoro dvacetiletými zkušenostmi žáka, skoro patnáctiletými
zkušenostmi vysokoškolského kantora a několikaletými zkušenostmi univerzitního hodnostáře,
jakož i pravidelného diváka a čtenáře mediálních besed o školství zhruba s následující
představou: naše školství je údajně v krizi, všichni relevantní jedinci vědí, že si žádá reformu,
brání se tomu jenom různí zaostalí burani (rodiče, učitelé, ministři apod.), neboli reforma se
na nás valí, od 1. září 2005 zažíváme revoluci v našem školství srovnatelnou s revolucemi
Marie Terezie a Zdeňka Nejedlého, blíží se liberalizace, příklon k rozvoji nejen intelektuálních
(či vlastně paměťových) mohutností žactva, ale i kompetencí sociálních, morálních a vůbec
obecně lidských, jaksi od biflování k plnohodnotnému rozvoji osobností pro svět 21. století –
takže je naléhavě načase zamyslet se, jestli celá ta změna není nějaká idealistická blbost.
Na místě jsem zjistil, že všichni přítomní učitelé jsou liberálové, ale že se cítí neustále ohrožovaní
těmi přežívajícími burany, jichž je zřejmě víc, než jsem si myslel (respektive z pohledu
učitele je buran-inspektor osobou relevantnější než z pohledu mého), že za reformu školství
je stále ještě třeba bojovat, že vývoj je zkrátka v reálném světě o jedno kolo pozadu – a že po
mně primárně chtějí podporu, nikoli pochybnosti. Krásně se ukázalo, jak si lidé nemohou rozumět,
protože každý v řeči toho druhého slyší pouze ozvěnu vlastních názorů. Vysvětlovali
mně, Stanislavu Komárkovi a Zdeňku Kratochvílovi (kteří jsme všichni říkali nezávisle skoro
totéž), že vlídnější a svobodnější školství neznamená, že si tam děti hrajou, že i tam se děti učí,
ale bez zbytečné buzerace, a tedy efektivněji … ačkoli by mě nikdy ani nenapadlo tvrdit opak,
jasně že si tam nehrajou, jasně že se rozvíjejí, ale proč se mají rozvíjet zrovna takhle, to je ta
otázka. Musel jsem zdůrazňovat, že jsem mnohem větší liberál, než se zdá, ale že můj liberalismus
zahrnuje nejen liberální školství, ale i školství autoritativní s rákoskou i školství vůbec
žádné, prostě proto, že na spásu pocházející ze škol nevěřím vůbec.
Bylo to zkrátka aspoň pro mne velmi užitečné dopoledne. Uviděl jsem tam kantorské vášně,
o jejichž existenci bych jinak pochyboval, byl jsem přinucen argumentovat o věcech, které
mi nikdy ani na mysl nepřišly, i vzpomínat na svou školní docházku a přemýšlet, co mi dala
Pochybnosti o vzdělávání
Za trochu evolučně-konzervativního přístupu…
Jan Zrzavý
sbornikblok4.indd 111 3/22/07 1:50:02 PM
112
a jak mi to dala. Omlouvám se, ale názor jsem nezměnil: škola člověka formuje právě tím, že
je hrozná.
Žijeme ve světě, který se přímo zalyká slovem „vzdělání“, mluví se o vzdělanostní společnosti
a ve volebních programech se stále víc zdůrazňuje, že nebudeme-li investovat do vzdělání,
tedy nenakoupíme-li další vycpané kuny, švédské bedny a kotle do školních jídelen a nepřidáme-
li kantorům dalších 500,- Kč brutto, všechno se tu zhroutí, mozky nám utečou do zemí, kde
je vycpaných kun a švédských beden hojnost, a zbudou tu jenom tupci. (Vedle toho se hrozí
stárnutím populace, takže tu budou samí důchodci; kombinace obou hrozeb vede k vizi skutečně
děsivé. Snad je jenom dobré si uvědomit, že tupým starcům to nepřijde tak hrozné, společnost
homogenní je při pohledu zevnitř obecně vnímána jako harmonická. Střetnutí s pestrostí
naší společnosti si mí spolužáci z univerzity prožili na vojně a s děsem v očích se rádi
navrátili do homogenizované enklávy akademie věd). Ponechme teď stranou otázku, mohou-li
investice do školství a výzkumu opravdu zemi nějak civilizačně pozvednout (fakt, že bohaté
země investují víc, lze dobře vysvětlit oběma směry, tedy „vzdělání -> bohatství“ i „bohatství
-> vzdělání“, ta druhá interpretace, že totiž bohaté země si mohou dovolit investovat i do resortů
luxusních, kdežto chudé mají co dělat, aby ufinancovaly tajnou policii, mi připadá jaksi
přirozenější). Spíš se zkusme zamyslet, co to vzdělání udělá s vnitřní strukturou společnosti.
Pochopitelně skoro nic.
Už pár staletí tu máme povinnou školní docházku, ta se stále prodlužuje a kupodivu stále
ztrácí na významu. Absolvent dnešní povinné školy je ve svých patnácti letech, dokonale gramotný
a znalý větného rozboru, chemických vzorců i punských válek, stále absolutně nepoužitelný
a bez dalšího vzdělávání může leda kopat rigoly či zametat náměstí, stejně jako jeho
negramotní spoluobčané. I vyučenci začínají být k nepotřebě, každý maturant míří aspoň na
bakalářské studium nějakého obskurního kvazioboru a jistě se dožijeme doby, kdy bude každý
občan schopný najíst se aspoň lžící zároveň i nositelem titulu Bc. Doba, kdy se podobně masově
rozšíří i doktoráty, už klepe na dveře a mnozí si zřejmě představují, že společnost uniformně
vysokoškolsky vzdělaná bude i uniformně chytrá. Nebude. Až budou všude samí doktoři,
někteří z nich budou zametat ulice; život si vždycky najde cestičku, jak postavit sociální
hierarchii, a má-li být kritériem této hierarchie vzdělání, staniž se. Elita budou dejme tomu
doktoři z Harvardu, čistit boty jim budou doktoři z Olomouce a Českých Budějovic.
Nechme ale úvah o smyslu vzdělání a podívejme se na školství. Především musíme opustit
představu, že tyto dva pojmy mají cosi společného. Jen velmi málo – vzdělanci se obecně stávají
lidé, kteří školstvím dokázali proplout bez úhony, často i v jasné opozici vůči školskému
systému, spíše než jeho zásluhou. Nicméně nám to školství jistě k něčemu je, žádný sociální
systém tohoto objemu se nemůže dlouhodobě udržet jen na základě nějakých iluzí, bludů
a předsudků.
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 112 3/22/07 1:50:02 PM
113
Pantone 4485 M 100 %
Vždycky když se české učitelstvo vzchopí k hrozbě revolučním činem, konkrétně krátkodobou
symbolickou stávkou (za účelem zvýšení společenské prestiže svého stavu, a to cestou pošoupnutí
tarifních mezd o několik procent nahoru), rozhořčený lid chvíli rituálně reptá o zradě
na učitelském poslání, ale po chvíli se věcně dotáže, zda budou zavřeny i družiny a školní
jídelny. Dozví-li se, že nikoli, lid se uklidní: budou-li děti i nadále někde zavřené a pod dozorem,
klidně si stávkujte. Na škole je zjevně nejdůležitější školník, protože má klíče od hlavního
vchodu. Vypadá to jako paradox, ale jde to ke kořeni věci: s dětmi se v současné společnosti
prostě nic jiného dělat nedá. Děti pracovat nesmějí. Rodiče jsou v lepším případě oba zaměstnaní.
Do práce si dítě vzít nemůžete.
Platíme si tedy celodenní úschovny nepoužitelných potomků a při té příležitosti je nějak formujeme
a indoktrinujeme. Zřejmě úspěšně, neboť absolventi vyšších stupňů škol vykazují řadu
vlastností, které společnost požaduje. Dokáží tlumit svou agresivitu, dokáží celý den sedět tiše
na židli, svým nadřízeným neříkají pravdu do očí, a páší-li proti nim nějaký odboj, činí tak tiše
a obmyslně. Také nápadná negativní korelace mezi vzděláním a plodností ukazuje, že vzdělanci
si dokážou leccos upřít, a pokud se tomu přece věnují, dělají to z rozmyslem. Je samozřejmě
otázka, zda je tento proces tvarování řádného občana v principu lamarckovský nebo darwinovský
(nebo nejpravděpodobněji obojí). Buď škola láme a brousí lidské charaktery do podoby
společností žádané (Lamarck), anebo z existující variability vybírá tu frakci, která je k lámání
a broušení jaksi predisponována (Darwin); v obou případech je nicméně výsledku dosaženo,
někdo to dělat musí a škola to dělá dobře.
Proto je třeba investovat do školství, aby ubývalo prostě jadrných spoluobčanů, kteří nejenže
nevědí, čemu se rovná součet úhlů v trojúhelníku, ale hlavně by mohli vykazovat občasné
tendence brát na své šéfy hůl. V jistém smyslu má tedy pravdu americký autor (tuším, že Evan
Hunter), který praví, že my učitelé sedíme na víku od žumpy a tím bráníme obsahu, aby vytekl
na ulici. Nemám pocit, že by mladí lidé nutně potřebovali vědět to, co jim na přednáškách
sděluji (i když mi mnozí říkají, že absolvování základů sociobiologie mělo významný iniciační
účinek), ale jsem si jist, že až je na ulici vypustíme, budou už ve svých 23 letech usedlí a k pouličním
i jiným revoltám nezpůsobilí.
Smyslem výuky je tedy za prvé nějak ukrátit čas, kdy jsou žáci zavření ve školní budově,
a za druhé jim předat výtah z dlouholetých zkušeností evropského lidstva, jak se nejlépe zalíbit
pánům. Učitelé, zvláště ti horší, se na to hodí nejlépe, rozhodně lépe než rodinní příslušníci,
mladému individuu začasté pozitivně emocionálně naklonění. Celý život o nás rozhodují nějakcí
nadřízení, o nichž si obvykle myslíme, že jsou to blbci, a jediná cesta, jak se tomuto osudu
vymknout, je stát se nadřízeným sám. Člověk se buď hrbí vzhůru, anebo kope dolů; šestileté
dítě přijde do školy a začne se této obecně antropologické pravdě učit ve velmi intenzivním
kursu po několik hodin denně. Bude-li paní učitelka hodná a moudrá, školství přátelské a neprudivé,
vpadne jedinec do života v patnácti, osmnácti či pětadvaceti letech zcela nepřipraven,
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 113 3/22/07 1:50:03 PM
114
zatímco absolventi našeho stávajícího školství vydrží pobyt v úřadu, na vojně i ve vězení jako
nic. Okamžik, kdy učitel vstoupí do třídy, a tím přeruší přestávkovou socializaci a začne žvanit
a prudit (tak se pozdravíme, děti, kdo má dnes službu? tak co je to tady? doufám, že jste se
všichni naučili básničku, ty to jistě umíš, když máš tolik řečí, ha ha ha!), budeme v nevelkých
modifikacích prožívat den po dni od maturity až do hrobu.
Kromě této výchovy příkladem je ovšem také důležitý obsah výuky. Kdo hovoří o tom, že
dneska škola nepodporuje rozvoj kreativity žactva, měl by si představit různé lidi, které ke
svému životu potřebuje (manžel/manželka, různé paní za šaltrem, strojvedoucí, prodavači
v trafice a v zelenině, instalatéři a elektrikáři, dopravní policisté apod.), a upřímně se zeptal
sám sebe, přeje-li si, aby byli tito lidé v budoucnu kreativnější, než jsou teď. V době, kdy toto
píšu, jsou noviny plné zpráv o kreativních řeznících v obchodních řetězcích, kteří dokážou dělat
s masem pravé divy, ale kupodivu se z toho nikdo příliš neraduje. Osobně se domnívám, že
z kreativních účetních a řidičů plynou jenom samé svízele a že společnost od většiny svých příslušníků
potřebuje spíše vlastnosti spíše strojové – přesnost, poslušnost, loajalitu, dodržování
zákonů, placení daní a tzv. „nekecání do všeho“. Jsem upřímně přesvědčen, že naše školství se
v nemalé míře podílí na tom, že v této společnosti lze jakžtakž žít. Vyslat do ní svobodomilovného
a svobodomyslného jedince znamená buď jej učinit nešťastným, anebo věřit, že se společnost
časem změní ve svobodomyslnější, méně hierarchickou či méně svázanou konvencemi.
Vážně tomu věříme, a ano-li, vážně o to stojíme?
Jednou z kompetencí, které má nová reformovaná škola vyučovat, je také komunikativnost.
Nic proti tomu, ale i škola stará, nereformovaná učila komunikaci dost a dost, i když mimoděk,
prostě tím, že kdo komunikoval špatně, dostal pětku, třídní důtku nebo pěstí do nosu.
Koneckonců proto to k něčemu bylo. Začnou-li komunikaci vyučovat placení lektoři, dopadne
to jako se sexuální výchovou – komunikaci i sexuálním vztahům se jistě děti ve škole více či
méně přiučí, ale činí to přes hlavy svých učitelů, kterým v těchto oblastech jdou nejlépe k pleti
zákazy. Navíc se nemohu zbavit obavy, že výuka komunikační kompetence má směřovat hlavně
k tomu, aby lidé byli soucitní a empatičtí a aby se zajímali o názory druhých, zatímco základní,
méně esoterické druhy komunikace (seřvat podřízeného, vlichotit se nadřízenému) budou neoprávněně
zanedbávány, a to na úkor budoucnosti dětí v reálném světě. Každý, kdo učí děti
vlídnosti, předkládá tím vlastně jistou hypotézu o sociálních vztazích, v nichž žijeme; domnívám
se, že právě tato hypotéza už byla mnohokrát vyvrácena.
Často jsem dotazován, zda má být na školách vyučován darwinismus, nebo kreacionismus,
nebo obojí. Protože už pár desítek let je na našich školách vyučována legrační karikatura
darwinismu, jejímž výsledkem je absolutní nepochopení podstaty věci v celé populaci včetně
většiny profesionálních biologů, nevěřím, že tu jde o otázku zásadní. Školní osnovy by jistě
dokázaly i kreacionsimus učinit ještě nejapnějším, než je, takže proč to koneckonců nezkusit.
Nejlépe by bylo, kdyby se o těchto odtažitých ideologických tématech neučilo nic, protože to-
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 114 3/22/07 1:50:03 PM
115
Pantone 4485 M 100 %
hle škola obecně učit neumí a hlavně jí do toho nic není. Ovšem správným přístupem k otázce,
co učit a jak to učit, není analýza obsahu příslušného učiva, nýbrž analýza jeho sociálních důsledků.
Opravdu nevím, zda kreacionisté platí daně ochotněji než darwinisté či naopak, ale to
je právě třeba vědět, než se rozhodneme.
Nebo z jiného soudku – máme učit děti, že žijeme v době bezprecedentního vymírání druhů,
anebo jim máme po pravdě říct, že to sice nevíme jistě, ale pravděpodobně to je pitomost?
Zase nevím – protože nevím, kterým směrem se nám vyplatí mládež indoktrinovat. Mají se ekologické
katastrofy radši bát, nebo ne? Propadnou požitkářství (carpe diem!), když se jí budou
bát moc, nebo když se jí budou bát málo? Tipuju, že správně se chová občan, který se ekologické
krize tak trochu bojí, ale ne bezprostředně – chce potom chránit svět „pro příští generace“,
takže třídí odpad, ale zase nepropadá ze zoufalství alkoholu ani se nestřílí do spánku.
Jemně vyladit učební programy, aby jejich působením většinou vznikal řádný občan, je jistě věc
náročná, ovšem na pokroku ve speciálních vědách nezávislá.
Mnozí mladí lidé se k poznání nakonec proderou, ale vliv školy tu bývá spíše kontraintuitivní,
byť nemalý. Když jsem byl malý chlapec, přišla paní učitelka, a že prý si dnes budeme
povídat o motýlech. Ukázala obrázek babočky admirála, a kdopak ví, jak se tenhle motýl jmenuje?
Jmenuje se jako nějaký kluk! – V mé hlavě to začalo pracovat – cože??? ten kluk se jako
jmenuje Admirál? – Nikdo se nehlásí, no a tak nám to paní učitelka řekla sama: ten chlapeček
se jmenuje Otakar a ten motýl je otakárek! – – – Kdoví, možná jsem tehdy nastoupil svou cestu
k vědě: babočku admirála jsem znal dávno, ale tehdy jsem dosáhl zásadního poznání fenoménu
dospělého, úředního a časem i režimního hlupství, tehdy jsem začal nahlížet, že pravdy nepadají
shůry od nadřízených, že nadřízení tok pravdy svou existencí blokují, ale že si člověk nepomůže,
vstoupí-li s nadřízenými v otevřený konflikt. Paní učitelce nemohu být dost vděčen.
Vždycky jsem byl relativně dobrý žák, řekněme na horním okraji dobrého průměru, nikdy jsem
si o učitelích nemyslel nic dobrého, vždycky jsem si hledal informace jinde, nicméně vždycky
jsem s vrchností jakžtakž vycházel, než jsem se dostal do situace, kdy už skoro žádné šéfy nemám
– myslím, že mě škola připravila dobře. Vzpomínám na několik učitelů, kteří mě ovlivnili
v dobrém, každý má pár takových ikon, ale zapomínáme na blahodárný vliv všech těch děsivých
úč i zcela nezajímavých mamin, jejichž rukama jsme prošli.
Už proto se můj liberalismus přece jenom v jednom ohledu zadírá: domácí vyučování by
se asi opravdu trpět nemělo. Bizarní myšlenka, že děti patří svým rodičům, si nijak nezadá
s představou, že patří „celé společnosti“. Dítě patří samo sobě, jen to ještě neví, a má-li se stát
do jeho vývoje nějak vměšovat, tedy tím, že zabrání různým individuím, aby si z dítěte dělala
hračku. Dítě roste svým odporem vůči rodině i vůči společnosti; obojí je mu třeba dopřát. Lidi,
kteří z nějakých důvodů odmítají posílat děti do škol, bych a priori považoval za osoby velmi
suspektní – buď se neuvědoměle obávají přirozené socializace svých potomků a chtějí si je socializovat
„podle svého“ (aby se ve škole např. nenaučili mluvit sprostě), anebo jde o jedince
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 115 3/22/07 1:50:03 PM
116
extrémně ideologicky založené; v obou případech je třeba jejich výchovný vliv neutralizovat,
jak to jen jde. Rodiče s vyhraněnými názory na správnou výchovu a výuku se podobají lidem
s vyhraněnými názory na správnou výživu (dejme tomu makrobiotickou) – tedy pozor na ně!
Je mi jasné, že můj ideál nepovinného vzdělávání v sobě zahrnuje i riziko vzdělávání rodinného,
koneckonců jako věřící darwinista nemám nic proti občasnému mrzačení jednotlivců
(selekce to spraví), ale rád bych tu zdůraznil, že monopol rodiny nad vývojem jedince rozhodně
není ideál. Dítě patří do školy, na ulici, na pískoviště, dítě patří mezi různé lidi stejně
jako šimpanzí mládě patří do šimpanzí tlupy.
Socializace lidského mláděte pochopitelně závisí na sociálním uspořádání světa, kde žije,
tedy i na uspořádání školy. V současné době se snad už rozběhl pozoruhodný experiment jakýchsi
filantropických milionářů, kteří založili společnou internátní školu pro děti bohatců,
kteří jsou schopni zaplatit vysoké školné, a pro nadané děti z chudých poměrů, najmě z dětských
domovů. Jsem rád, že se takové podivnosti dějí, neboť výsledek tohoto pokusu nám
mnohé řekne o současné povaze naší společnosti (zda převládá tradiční sociální uspořádání,
anebo revoluční snahy poháněné třídní nenávistí). Ve škole s takto černobíle nastavenou sociální
disparitou si dokážu představit pouze dva výsledky: buď budou nadané chudé děti dělat
hloupým buržujům pucfleky, anebo na ně budou pořádat hony. Doufám, že o výsledku budeme
informováni; že to zkrátka filantropové v tichu nezavřou, až zjistí, že harmonie zase jednou nenastala.
Nicméně uspokojování mé sociologické zvědavosti není smyslem existence škol; proto
bych reformy jdoucí tímto a podobnými směry raději spíše tlumil.
Nerad bych, aby má chvála starého školství působila ironicky. Jsem upřímně přesvědčen, že
školství v každé zemi na světě nakonec vhodně připravuje děti na život v příslušné společnosti
prostě proto, že učitelé neučí dle moderních pedagogických zásad vyčtených z knih, nýbrž
podle svýh povah a zkušeností. Vždycky když se setkáme s nějakým dlouhotrvajícím sociálním
fenoménem, zahrnujícím aktivitu milionů lidí, měli bychom se vážně zamyslet nad jeho reformami.
To, jak svět vypadá, není důsledek náhody nebo rozmaru, nýbrž mnoha let vývoje. Česká
škola patrně plní nějaké společenské zadání, a protože česká společnost víceméně prosperuje
a vykazuje značnou odolnost vůči perturbacím (pár let po každém převratu se vždy vrátí ke
své původní struktuře, takže – jak píše Stanislav Komárek – těžko odlišit režim husákovský od
metternichovského), asi nás škola připravuje dobře.
Tohle není chvála konzervativních hodnot ani nevíra v další evoluci světa, svět se koneckonců
v lecčems mění pořád (a zrovna teď se mění zcela bezprecedentně – zánik rolnictva
a vylidňování krajiny, nastávající zánik dělnictva a lidského pracovního kolektivu vůbec, přesun
obyvatelstva k počítačům a sítím a s tím spojená nevyhnutelná nezaměstnanost těch
ostatních, kdo to nedokážou, neboť práce prostě došla) a škola se jistě také změní. Tohle je
snaha upozornit na ten prostinký fakt, že když něco je, asi to být má. Inverzní víra, že má
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 116 3/22/07 1:50:03 PM
117
Pantone 4485 M 100 %
být to, co není, přinejmenším postrádá empirickou podporu. Dospělým se koneckonců člověk
stává, když pochopí, že svět je víceméně v pořádku; reformy kují věční juvenilové.
Pochybnosti o vzdělávání
sbornikblok4.indd 117 3/22/07 1:50:04 PM
sbornikblok4.indd 118 3/22/07 1:50:04 PM
119
Pantone 4485 M 100 %
„Řekové byli udiveni tím, že jiní lidé, jiní národové pokládají za samozřejmé něco, co vůbec
samozřejmé není, dokonce je to zjevně pitomé. Řekové si tehdy položili osudovou otázku: kdo
tedy má pravdu? Které samozřejmosti jsou opravdu samozřejmé? To, že si na tuto otázku odpověděli:
pravdu máme přece my, by ovšem žádný zázrak nebyl. Jenže oni se rozhodli svou
pravdu zdůvodnit. Tak vznikl pojem vědění (epistémé) jakožto pravdivého zdůvodněného přesvědčení.“
Chybovat je lidské. Po chybě nastoupí pochybnosti. Po-chybování je – či má být – zpytováním
svědomí, hlubinnou analýzou příčiny chyby. Nestačí analyzovat chybu samu, její původ bývá
skryt hodně v minulosti. Koncertní umělci říkají, že když udělají chybu, nehledají ji v tom
taktu, kdy k ní došlo, ale o řadu taktů dříve. V případě velkých chyb a omylů může těchto
několik taktů představovat desetiletí, zpravidla však staletí. To platí jak pro všechny velké systémy
filosofické, teologické, vědecká paradigmata, tak pro události politické. Na počátku bývá
zpravidla něco, co se prosadí jako samozřejmé (občas nenávistně samozřejmé), pochybnosti
o této samozřejmosti jsou odmítnuty a potlačeny jako něco zpátečnického, co brání pokroku.
Právě nesamozřejmost (a chybnost) takových samozřejmostí je těžké a bolestivé odhalit, je to
přiznání a vyznání chyby.
Chci se zde vyznat z některých svých pochybností o škole a vzdělání, které mne napadaly
(„pádně”, ne jako „nápady”) od roku 1990. Před rokem 1990 to bylo s pochybnostmi až příliš
snadné: příčinou všech chyb byli přece „oni”. Snadné, a tudíž i nebezpečné: je to opakující se
vzorec v dějinách – za chyby, omyly a scestí může nějaké neosobní „ono”. Když jsem v roce
1990 opouštěl železnice a přicházel na universitu, jedna věc mne zarážela: skoro všichni věděli,
jak se to má dělat – totiž tak, jak to dělali dříve, jenže teď „bez nich”, „svobodně”. Vracelo se
mi tehdy Nietzscheovo: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi
unikl jhu. – Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věští tvé oko:
osvobozen k čemu?” 1 V „programovém” článku Věda a demokracie 2 jsem pak napsal:
V listopadu jsme se stali „svobodným od”. Otevřel se volný prostor, plný možností a přece
prázdný. Chce být zaplněn, panuje zde strach z prázdna, horror vacui. Prostor je zabydlován –
ale čím? Novými strukturami, které se často podobají strukturám starým natolik, že jsou s nimi
izomorfní. Anebo strukturami z dovozu.
Jde totiž o strukturu myšlení.
Není to vůbec tak, že bychom měli svobodu. Naše existence je sama aktivní volbou ve
svobodě: my jsme (či máme být) svobodní. Otázka nezní: „co jsem”, nýbrž: „co mohu být”
anebo „co mám být” (Jaspers). Jedinou jistotou člověka je jeho hluboká nejistota. Tato nejistota
Vzdělání: chybování a pochybování
Jiří Fiala
sbornikblok4.indd 119 3/22/07 1:50:04 PM
120
je totiž jeho svobodou. Svoboda není poznanou nutností, nýbrž přijetím nejistoty jako údělu
člověka. Tak je tomu i ve víře.
Toužíme ale po jistotě. Hledání jistoty je podporováno strachem ze svobody (Jaspers). Je-li
vše redukováno na nutné a univerzální, unikáme tím úzkosti a vyhýbáme se riziku osobní odpovědnosti.
„Strach totiž,“ říká svědomitý člověk v Zarathustrovi 3 – „toť člověka pocit dědičný
a základní; ze strachu se vysvětluje vše, dědičný hřích i dědičná nutnost. Ze strachu vyrostla
též moje ctnost, to znamená: věda… Takový dlouhý starý strach, jenž se posléze zjemnil a zduševnil
a zduchovněl – dnes, zdá se mi, jmenuje se takový strach vědou.“
Tento strach je v samých kořenech všech totalitních systémů. Je tam tedy i věda svědomitého
člověka. Ale buďme přesnější: těmi kořeny všech totalitarismů je protivědecký duch, totiž
takové pojetí vědy, které si nechce být vědomo těsných mezí svého vědění a které se chová
tak, jako bychom mohli vědět všechno a mít jistotu. Všechno o přírodě, kosmu, člověku i společnosti.
Pak lze totiž řídit a plánovat všechno: od zemědělství přes umění a vědu samu až
k neposlušným subjektům. Takovýto totalitní nárok na pravdu, takováto jistota „objektivního
poznání“ je ale opakem svobody; je to jen nová „cesta k nevolnictví“ – byť nevolnictví lépe
a pestřeji (a třeba „západněji“) oděnému.
To nebyl útok proti vědě, ale vyjádření nutnosti, aby věda byla opět provázena trvalou sebereflexí,
neustálým tázáním se po svém smyslu a postavení v celku kultury a vzdělanosti. Jen
tak se totiž věda zbaví „předsudku objektivity” a bude si stále vědoma subjekt-objektového
rozštěpu, díky kterému sice může vůbec existovat, ale který je současně – zvláště je-li absolutizován
– jejím největším nebezpečím: nebezpečím pro ni samu i pro celou kulturu: nebezpečím
ztráty svobody.
Místem, kde se odehrává tento dvojí pohyb, totiž pohyb vědeckého myšlení a souběžný pohyb
sebereflexe a hledání smyslu, je univerzita. Všechny totalitní režimy se snažily univerzitu
změnit v řadu vysokých odborných učilišť, jejich posláním je zajišťovat výcvik k povolání.
Místo živého vzdělání a lásky k pravdě a vědě měly být studentům předhazovány zásoby znalostí
a poznatků podle předepsaných osnov. Místo zažehnutí jiskry, z níž vzejde oheň touhy
po opravdovém poznání, který se pak živí celý život sám, mělo být studentům předhazováno
„mrtvé listí na hladině rybníka” (Henri Bergson). Že se tak úplně nestalo, je jen díky mnoha
učitelům, kteří nesli dále ideu univerzity, vzdělanosti a lásky k pravdě. A díky jim máme nyní
na co navázat.
V mezních situacích národů, v obdobích velkých proměn, v dobách (po)revolučních, se
vždy nastoluje otázka po místu a poslání univerzity, idea univerzity. Obnova ideje univerzity
spočívá v obnově vědomí celostnosti univerzity – tak, aby se univerzita stala místem, kde se
sbíhají různé cesty vedoucí k pravdě, aniž by některá z nich byla upřednostňována. Nejde
o „reformu” univerzity ve smyslu nastolení nového pořádku (ostatně většinou stejně byrokrat-
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 120 3/22/07 1:50:04 PM
121
Pantone 4485 M 100 %
ického), nýbrž o pohyb duchovní, z nějž teprve může vyrůst reforma skutečná. Že taková
opravdová reforma bude mít i svou stránku materiální, není třeba zdůrazňovat.
Otázka, kterou jsem si tehdy kladl, byla právě otázkou po ideji univerzity. Proto jsem
shromáždil texty od meziválečného období, přes články, které byly napsány za války či po
válce – až k textům soudobým. Z toho vznikl sborník, z nějž jsem právě citoval. Zvláště relevantní
mi připadaly články, které napsal Karl Jaspers po skončení jiného zrůdného režimu,
např. jeho projev při znovuotevření univerzity v Heidelbergu v r. 1945.4
Pro oba velké pokusy o „obnovu ideje university” u nás – Drtinův na konci první světové
války a Příhodův na konci války druhé 5 – bylo charakteristické, že usilovaly o reformu. Ostatně
tak tomu bylo a je dodnes. Tyto pokusy byly předurčeny k nezdaru. stejně jako pokusy pozdější:
reforma – jak říká slovo samo – změní formu, ale podstata, substance, zůstane stejná. Podobně
je tomu se slovem „reorganizace” – v minulosti i dnes; když si s něčím nevíme rady a nefunguje
to, provedeme reformu či reorganizaci. Skrývá se za tím podivná „dialektika”, že
totiž změna formy vyvolá automaticky změnu substance.6 Ne reforma, ale transsubstanciace,
přepodstatnění. Forma může zůstat klidně nezměněná, ukáže-li se žádoucí změnit i formu,
změněná substance si ji vynutí sama. Nejde přece o změnu vnějšku, ale vnitřku.
Jak se provádí reforma, je jasné: úřednicky. Jak ale dosáhnout změny substance, jak provést
transsubstanciaci? Na to nemůže být podán žádný návod, žádná metoda, právě proto, že musí
vycházet zevnitř, nikoli zevně. Nejprve je třeba si ujasnit, co je to vzdělání. Tato otázka je však
špatná: špatné na ní je samo její kladení – ptáme se totiž v souvislosti se vzděláním co to je. Je
ale vzdělání něco? Je to něco, co lze mít? 7 Nebo je to tak, že vzdělaným lze pouze být? Musím
to trochu rozvést: filosofie se po tisíciletí zabývala téměř výhradně substancemi a jejich atributy,
substantivy (podstatnými jmény, jmény podstat) a adjektivy, přídavnými jmény, jimiž se
substancím přisuzovaly vlastnosti. Slovesa zůstala stranou; buďto se z nich udělaly vlastnosti
(ze „Sókratés běží“ se udělalo „Sókratés je běžící“) nebo se z nich – až příliš snadno – udělala
substantiva, čímž se „znehybněla“ a pak jsme se začali ptát po jejich substancích, klást otázky
„co je to“. Tak například „bytí“ nebo „čas“: slavná otázka „Quid ergo est tempus?“, „Co je to
čas?“ – a následující Augustinovy rozpaky nad tím, jak na takovou otázku odpovědět – ukazují,
že je to otázka špatná: čas není co, ale když. Když je něco co, tak to lze mít, lze si to „v principu“
koupit; když je něco když, koupit se to nedá, lze tím jen být. Čas, láska, pravda… nejsou
co, ale když – jsou to „slovesa“. Právě tak vzdělání: vzdělání není co, ale když.
Tak se o vzdělání hovoří v krásné pasáži z Platónova dialogu Faidros: 8
„S.: Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě žil kterýsi z tamějších starých bohů,
jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis; jméno samého boha prý bylo Theuth. Ten
prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a astronomii, dále pak hru s kaménky
na desce a v kostky a zejména také písmo. Tehdy byl králem celého Egypta Thamus
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 121 3/22/07 1:50:04 PM
122
v tom velikém městě horní země, jež nazývají Řekové Thebami Egyptskými, a tamnímu bohu
říkají Ammon. K němu přišel Theuth, ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi
ostatní Egypťany. Ten se otázal, jaký každé dává užitek, a při Theuthově výkladu podle toho,
jak se mu co zdálo dobré nebo nedobré, jedno haněl a jiné chválil. Mnohé prý úsudky vyslovil
Thamus Theuthovi o každém umění v tom i v druhém směru a bylo by obšírné je probrati.
Když pak se jednalo o písmu, pravil Theuth: „Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími
a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost.“ Avšak Thamus řekl:
„Velký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik
v sobě mají škody a užitku pro ty, kteří jich budou užívat; tak i nyní ty jakožto otec písma
jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním
paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na
písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe;
nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým
žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit
zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní,
protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu.“
Vzdělání je rozpomínání se zevnitř (totiž na základě toho, co jsme, a nikoli toho, co máme,
co jsme se naučili či nacvičili) a je protikladem k rozmanitým „uměním“, čili dovednostem (počtářství,
geometrie, hry s kaménky či v kostky – počítačové hry či hrátky ve velmi obecném
smyslu dovedností při zacházení s počítači). Vzdělání bývá ztotožňováno právě s osvojováním
si určitých dovedností; ty totiž pak dovolují vykonávat jisté činnosti, umožňují „lepší uplatnění
na trhu práce“. Robert Reich takto definuje „slušnou společnost“ – jako společnost, která
všem jedincům umožňuje rovný přístup k získávání dovedností. Dovednosti, zvláště pak dovednosti
dovedností, jsou tím, co dovoluje lepší společenské i ekonomické postavení. Reformy
amerického školství (Reich byl ministrem práce a sociálních věcí v Clintonově vládě), které
má v programu každý americký prezident, jsou zaměřeny právě na toto, jinak se společenské
a ekonomické rozdíly budou stále více „prohlubovat“.9 Odtud se pak odvíjí i další otázky: jak
získat a rozdělit více peněz pro děti z chudých rodin, jak potlačit elitářství některých škol, jak
vytvořit rovné šance na přijetí, jak netestovat při příjímání znalosti, které jsou dobré jen pro
selekci, jak upravit osnovy atd. Shodné problémy jsou ovšem na pořadu dne i v jiných zemích,
nás nevyjímaje. Reakce na ně je vždy stejná: je nutné připravit další reformu, změnit formu,
ostatní se dostaví automaticky. Dovednosti nám jistě dovolí některé věci dělat, vzdělání však
je to, co nám některé věci dělat nedovolí. Teprve vzdělaná společnost může být slušná, protože
jednou z věcí, které dělat nedovolí, je neposkytnout rovné šance na přijetí, testovat znalosti
jen pro selekci, vytvářet elitářské (ne: elitní) školy…
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 122 3/22/07 1:50:05 PM
123
Pantone 4485 M 100 %
Reforma je svou podstatou záležitostí politiků, úředníků, zkrátka školství (v protikladu ke
škole). Přepodstatnění, transsubstaciace, je záležitostí filosofie. René Thom, francouzský matematik,
jednou řekl: „jaká je filosofie matematiky, tak vypadá i její vyučování“ a v souvislosti se
zavádění „teorie množin“ 10 do vyučování matematiky a důkazem na formální operace s množinami
a výrazy poznamenal, že ten, kdo je ochoten („extenzionálně“) mluvit o množině, do
níž patří všechny modré krychle a plešatí Pařížané, by měl být poslán do blázince.11 John
Dewey dokonce filosofii ztotožňoval se vzděláním, filosofie by podle něj mohla být chápána
jako obecná teorie vzdělávání:
Nevede-li nějaká teorie ke změně vzdělávání, pak je nutně umělá. Vzdělávací hledisko nám
dovoluje zkoumat filosofické problémy tam, kde vznikají a narůstají, tam, kde jsou doma a kde
[jejich] přijímání či odmítání vede k rozdílům v praxi. Jsme-li ochotni pojímat vzdělávání jako
proces utváření základních dispozic, rozumových i citových, vůči přírodě i bližním, pak lze filosofii
dokonce definovat jako obecnou teorii vzdělávání.12
Vzdělání tak spočívá v základních rozumových a citových dispozicích a vzdělávání v jejich
probouzení a utváření, v jejich sebe-rozvíjení: „Cílem vzdělání je umožnit jedincům pokračovat
ve zdělávání.“13 Filosofie výchovy nemůže být jinak než jako filosofie sebevýchovy.
Přepodstatnění je sebe-přepodstatnění, vnitřní změna je změnou mne, změna „první“ osoby,
nikoli druhé či dokonce třetí.14
Vzdělání jakožto sebevýchova je tedy trvalou „péčí o duši“, je to utváření (Bildung),15 „vnitřního
pozadí duše, toho, z čeho pak život získává a dostává vše vnější“ [den „innern Hintergrund“
der Seele zu bilden, aus dem alle Äußre erst Leben gewönne]. Poslední citát pochází z článku
„Volksschule und Reichsschule“, který napsal Franz Rosenzweig během první světové války,
když uvažoval o tom, že po válce bude nutné se vrátit k původnímu duchu – ideálu gymnázia,
který byl zaprodán ďáblu „potřeb života“, bezprostřední užitečnosti výchovy (die rabiate Nüt
zlichkeitserziehung).16 Rosenzweig pak pokračuje: Vzdělání je schopností rozumět [Fähigkeit
zum Verstehen], nikdy není látkou samou, nýbrž je vždy nad látkou; není objektivní, ale vždy
osobní, subjektivní; nelze je mít. Není věděním o věcech, nýbrž je smyslem pro toto vědění.
A teprve tím působí – právě tím, čím není: právě proto, že zůstává nad látkou, dovoluje tuto
látku uchopit.17
To vlastně říká i známá „lidová“ definice vzdělání: vzdělání je to, co zbude, když všechno,
co jsme se naučili, zapomeneme. Vezmeme-li však tuto definici vážně, bude nutně následovat
otázka: co se tedy má učit (co se máme naučit), aby něco zbylo, když to zapomeneme. Jenže
otázka co je zde opět otázka špatná, prostě proto, že se na ni začne odpovídat seznamy a výčty,
„osnovami“. Každá osnova se ovšem brzy rozpadne, chybí-li útek. Jen tak totiž může dojít
k setkání, jehož výsledkem by mohlo být něco celistvého, tkanina, tkáň. Na to zpravidla reaguje
tak, že touto tkání mají být souvislosti mezi jednotlivými předměty, jakási interdisciplinarita.
Interdisciplinarita však skočila vždy další fragmentací – vznikaly nové samostatné vědní obory
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 123 3/22/07 1:50:05 PM
124
(a jejich vyučování) a znovu se objevila otázka po jejich scelení, po útku. Útek však není možný
bez osnovy, rozpadl by se stejně, jako osnova bez útku. Nelze učit útku bez něčeho, co by tento
útek měl setkávat, spojovat. A toto něco musí být velice konkrétní a detailní. Tím se nám vrací
otázka, co se mají žáci či studenti naučit. Jenže touto otázkou se rozumí: co tam musí být a co
se může vypustit, co se bude potřebovat „pro život“ (což většinou znamená, co se bude potřebovat
ke zkouškám, zvláště přijímacím; jde zde opět o dovednost, tentokrát dovednost procházet
testy 18). Jenže na špatné otázky stěží dostaneme dobré odpovědi.
Jak ale tedy má vypadat tázání lepší? Myslím si, že jednou ze základních otázek by měla být
otázka: k čemu je určitý věk příhodný, tj. co tam musí být uděláno, protože když se to neudělá,
nepůjde to už nikdy napravit. A také: co tam být uděláno nesmí, protože to už také nepůjde napravit.
Je to – vypůjčíme-li si terminologii od etologů – „imprinting“, „Prägung“, vtištění (tvaru
chování). Tady bychom se měli opírat o tu část vývojové psychologie, jíž Piaget říkal genetická
epistemologie. Vždyť vzdělání má být přece péčí o duši. Vývojová psychologie může upřesnit
ono „včas“ – na co je nenapravitelně brzy,19 či na co už může být stejně nenapravitelně pozdě.
Jako by se na určitou dobu otevřela brána do jiného světa, jiné říše, a pak se zavřela navždy;
kdo nevstoupil, bude odkázán jen na vyprávění těch, kteří tam byli (a nezůstali tam). Mluvím
o takových říších či světech, jako je svět matematiky, poezie, hudby, vědeckého poznání, ale
i náboženského prožitku. Nestačí poslouchat o oněch světech vyprávění, je třeba tam být.
Zkusím to vyložit na případu geometrie. Není to tak dlouho, co se vedly debaty o tom, zda
se ve věku počítačů má ještě vůbec geometrie vyučovat; všechno z ní už přece umějí počítače
a bylo by tedy rozumnější rozšířit právě výuku počítačů.20 Ostatně deskriptivní geometrie,
kdysi postrach reálných gymnázií, už také v podstatě zašla na úbytě. Hned na začátku řeknu,
že ze (středoškolské) geometrie jsem nikdy skoro nic „nepotřeboval“ – například pro poučku,
podle níž se výšky trojúhelníku protínají v jednom bodě, jsem nenašel žádné uplatnění v běžném
smyslu slova.21 Rozumějte mi dobře: zde se nepopírá nesmírná (praktická) užitečnost
geometrie, pravý opak je pravda, a navíc vzápětí budu argumentovat ve prospěch vyučování
geometrie; otázka přece byla (a nebyla to otázka má), zda se má, či nemá geometrie vyučovat,
a v jakém rozsahu pro všechny žáky a studenty (viz též debaty o povinné maturitě z matematiky).
Nestačilo by, aby geometrii zvládli jen někteří, kteří budou pak pokračovat ve studiu
technických či „exaktních“ oborů? Ušetřený čas by se mohl věnovat dovednostem při zacházení
s počítači, které přece budou potřebovat všichni. Moje odpověď je rozhodné ne. Geometrie by
se však neměla vyučovat primárně jako něco užitečného, nýbrž jako něco krásného, jako něco,
bez čeho nebude možné porozumět světu a naší kultuře. Musí to být proniknutí do geometrického
světa, musí to být trvalý prožitek. A musí to být na něčem velice konkrétním, detailním
– přičemž na tomto konkrétním nezáleží; důležité je, co zbude, až se to zapomene. Tomuto cíli
je možné obětovat množství „učiva“, skutečně zredukovat osnovy. Právě tím vznikne prostor
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 124 3/22/07 1:50:05 PM
125
Pantone 4485 M 100 %
k tomu, aby ti, jimž se v geometrickém světě zvláště zalíbí, mohli – teď už ze svého vlastního
rozhodnutí – v něm pobývat důkladněji (v tzv. volitelných předmětech).
Proč však má právě geometrie toto výsostné postavení? K odpovědi se musíme vrátit hodně
do minulosti. Naše kultura (evropská, a tudíž i americká) vznikla ze spojení dvou mohutných
proudů: řeckého myšlení a židovsko-křesťanského náboženství; je jako pták, který má dvě křídla:
fides et ratio. Obě jsou naprosto nezbytná, jakýkoli pokus o ptáka s jedním křídlem vždy
znamenal ohrožení kultury, a tudíž i Evropy. Podívejme se zde zběžně na počátek jednoho
proudu – na „řecký zázrak“. Říká se, že ten vznikl – jako mnoho velkých věcí – z údivu nad nesamozřejmostí
samozřejmého – a ze střetu kultur. Řekové byli udiveni tím, že jiní lidé, jiní národové
pokládají za samozřejmé něco, co vůbec samozřejmé není, dokonce je to zjevně pitomé.
Řekové si tehdy položili osudovou otázku: kdo tedy má pravdu? Které samozřejmosti jsou
opravdu samozřejmé? To, že si na tuto otázku odpověděli: pravdu máme přece my, by ovšem
žádný zázrak nebyl. Jenže oni se rozhodli svou pravdu zdůvodnit.
Tak vznikl pojem vědění (epistémé) jakožto pravdivého zdůvodněného přesvědčení. Jak to
ale udělat? Najdeme několik tak jednoduchých pravd, že je každý bude muset přijmout jako samozřejmé,
a všechny ostatní pravdy z nich odvodíme neomylnou logikou, která neponechá nic
nedokázaného. Každý – i ti jiní národové – budou muset přijmout ony jednoduché a skutečně
samozřejmé počátky, a uznají-li neomylná pravidla logiky, budou muset přijmout i závěry touto
logikou odvozené z oněch prvních počátků. Co už může být jednoduššího než například to,
že dva různé body lze spojit jedinou přímkou, že pokud se dvě věci rovnají nějaké věci třetí,
musí si být rovny, nebo, když jsou všichni lidé smrtelní a Sókratés je člověk, pak i Sókratés je
smrtelný.
Tak vznikla řecké geometrie, která však možná spíše než geometrií měla být kosmologií,
obecným věděním o světě (pozdější název byl mathesis universalis). Nevznikla z praktický
potřeb – skuteční „geometři“, tj. „praktičtí“ zeměměřiči, dokázali rychle a s dostatečnou přesností
(třeba pomocí provázků) vyřešit i ty úlohy, s nimž takováto přísně deduktivní geometrie
měla problémy. Jenže pak se dostavilo něco, co muselo působit jako opravdový zázrak: tento
nový geometrický způsob – mos geometricus – vedl k výsledkům, které se ukázaly být nejen
krásné, ale i nesmírně prakticky užitečné, k výsledkům, o nichž se „praktickým“ zeměměřičům
nemohlo ani zdát. Geometrie se tak stala vzorem pro všechny následující vědecké teorie až do
současnosti.
Současně se však zde objevilo něco možná ještě významnějšího, něco, co dostalo později název
„kritický racionalismus“, tedy přesvědčení, že věci mají být ve správných poměrech (ratio
je poměr) a že při zkoumání těchto poměrů nesmíme ponechat nic nezdůvodněného. Tento
kritický racionalismus byl ve své nejlepší podobě natolik kritický, že se dokázal použít sám na
sebe: zpochybnil i ty nejsamozřejmější samozřejmosti. Právě to však ukázalo jeho sílu – neboť
právě takovými zpochybněními či dokonce odmítnutími docházelo k zásadním obratům
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 125 3/22/07 1:50:05 PM
126
ve vědách, ve vědeckém poznávání světa. Věda se nerozvíjí hromaděním dalších a dalších
dedukcí z přijatých samozřejmostí, jejich neustálou verifikací (ověřováním a potvrzováním),
nýbrž zpochybňováním těchto počátků samých (jejich falsifikací). Všimněme si ještě jednoho
zázraku, možná zázraku zázraků: nic z toho nebylo úspěšné ve smyslu dosažení původního
cíle. Říkávám to stručněji: naše civilizace a kultura vznikla z neúspěšných pokusů odpovědět
na některé zcela zásadní („odvěké“) otázky, které však žádnou odpověď nemají (možná proto,
že to byly otázky špatné); při těchto pokusech jsme se však dozvěděli věci, které bychom se
jinak nikdy nedozvěděli, a navíc jsme získali spousty výsledků i věcí, které pokládáme všeobecně
za užitečné.22
Ještě jedno dědictví si neseme z onoho řeckého zázraku. Otázka tehdy byla (vše je to ovšem
rekonstrukce), jak se dostat k oněm jednoduchým počátkům, z nichž se pak všechno ostatní
odvodí (či vypočítá). K tomu měli Řekové metodu analýzy a syntézy. Začínala slovy „předpokládejme,
že to, co hledáme, už máme“. Analýza pak spočívala v postupném rozkládání (analyzování)
tohoto hledaného na jednodušší složky, až se dospělo k něčemu, co bylo už zcela
samozřejmé, co se mohlo pokládat za počátek. Pak se postup obrátil a z těchto jednoduchých
samozřejmých počátků se sestavilo (syntetizovalo) řešení. Celé Eukleidovy Základy jsou udělány
touto metodou analýzy a syntézy, obsahují však jen syntézy. Všechny metody až dodnes
byly variacemi této prvotní metody. Lišily se jen v analýze: například pro Descarta to byla intuice,
v devatenáctém století indukce (to, co je dáno, jsou pozorování, měření – jejich analýzou
se mají objevit základní přírodní zákony) . Analýze tedy odpovídala „logika objevu“, syntéze
pak „logika zdůvodnění“. Stejně jako u Řeků se ani později o analýze a logice objevu nehovořilo,
předkládala a publikovala se jen syntéza. To se promítlo i do vyučování: učí se syntéza
(výsledky a případně jejich zdůvodnění), nikoli to, jak něco objevit. Řečeno ještě stručněji: problémy
s vyučováním spočívají v tom, že se dávají jen odpovědi – odpovědi na otázky, které
žáci neznají, ba dokonce je většinou neznají ani vyučující.
To, co jsem zde podrobněji rozvedl pro svět geometrie platí i pro další světy, třeba pro svět
poezie a jazyka.
Sestupovali jsme od úrovně vysokoškolské, přes středoškolskou až k základní. Zbývá už jen
úroveň předškolní, patrně zcela rozhodující a nejdůležitější. Tam jsou otázky co nejen špatné,
ale nebezpečné. Opět je místo toho třeba se ptát, k čemu je daný věk příhodný, co se tam musí
udělat a co se udělat nesmí. Opět by měla zde hodně říci vývojová psychologie. Zde se brány
otevírají na krátkou dobu a po zavření je pozdě: citový vývoj dítěte se uzavře prvním rokem,
mravní a volní výchova třetím, a o intelektu se říká, že k uzavírání dojde kolem pátého roku –
jen pokud se tam něco odehraje, je možný další vývoj.
Neodvažuji se k tomu něco podrobněji říkat, pomohu si jen jedním čerstvým příkladem,
který může posloužit i jako metaforická odpověď na tu otázku, která nás provázela celým tímto
článkem. Současně to ukazuje, jak jednoduchá mohou být některá řešení. Jde o předčasně na-
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 126 3/22/07 1:50:05 PM
127
Pantone 4485 M 100 %
rozené děti s nízkou porodní váhou (v USA se jich ročně narodí kolem 470 000). Jsou ovšem
moderní způsoby, jak je udržet naživu – v inkubátorech, sestrojených podle nejnovějších vědeckých
výzkumů. Tomu odpovídají náklady, které se mohou pohybovat až v desítkách tisíc
dolarů denně, po týdne až měsíce.23 Zcela nedávno se (vědeckými metodami ovšem, mj. napřed
pokusy na mláďatech zvířat) přišlo na to, jak tyto obrovské náklady radikálně snížit a vývoj
a růst dítěte urychlit: stačí dítě aspoň občas pohladit.
1 Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra, překl. O. Fischer, Odeon, Praha 1967, str. 68.
2 Přetištěném později např. in: J. Fiala (ed.): Obnova ideje univerzity, Karolinum, Praha 1993,
str. 104–106; angl. překlad: J. Fiala (ed.), Rethinking the University, Karolinum, Praha 1994, str. 113–116.
3 Op. cit., str. 273.
4 Důkladná analýza toho, co se dělo s vědou a univerzitami v období nacismu se dlouho odkládala
(nejde o vnější historii, nýbrž o vnitřní vztah ideologie, moci a vědy), jde o věc hanebnou a bolestivou,
dotýkající se příliš mnoha lidí. V případě matematiky – která by se mohla zdát být „ideologicky invariantní“
– byla taková analýza provedena až nedávno, a to ještě navíc Američanem (Sanford L. Segal,
Mathematicians under the Nazis, Princeton University Press, Princeton 2003, 530 str.). My si na takovou
analýzu budeme muset také dlouho počkat – pokud vůbec – a stěží ji někdo udělá za nás. „Svět“ to
ostatně ani zajímat nebude, ten od nás očekával po roce 1989 něco zcela jiného: svědectví o tom, co to
znamenalo říci „ne“ a snažit se udržet kontinuitu kultury – a svědomí. Nedočkal se, museli si to udělat
sami. (Charakterizuje to i pozdější vývoj: první knihu o Česko-Slovenském rozvodu napsal francouzský
historik.)
5 Podrobněji k tomu viz citovaný sborník Obnova ideje university.
6 Na tom se zakládá reklama: vyperte doběla a vše se změní (dítě se začne učit, manžel se vrátí, sousedka
bude závidět), snězte sušenku, a budete mít přátele. Zkrátka: kupte si to a to a bude jiní.
7 Jazykový úzus nás zcela – nepozorovatelně – zavádí: Jaké vzdělání máte?
8 Platon, Faidros – O lásce, překlad Františka Novotného, ČS, Praha 1958, str. 59–60.
9 Robert Reich v přednášce „Vzdělání pro 21. století“, přednesené při udělení Ceny Nadace Dagmar
a Václava Havlových VIZE 97 5. října 2003; viz též výbor z Reichových textů Slušná společnost, který při
této příležitosti připravil Viktor Dobal, Moraviapress, Praha 2003, zvl. kapitola „Celoživotní vzdělávání:
vzdělání pro 21. století“. Viz též můj článek „Dělání vzdělání“, sborník Universita v novém mileniu,
Nikolaj Demjančuk (ed.), Aleš Čeněk, Plzeň 2004, str. 67–74.
10 Jeden ze strašných omylů, kdy matematika byla nahrazena formálním popisem matematiky. Kdysi
jsem to říkával stručně: „Posláním matematiky – možná pro některé kupodivu – je vyjádřit složité věci
jednoduše. U teorie množin ve školách je tomu naopak: je to způsob, jak některé jednoduché věci vyjádřit
složitě.“
11 Dávno předtím vedl Bolzano spor s Exnerem, zda je možné (formálně, „extenzionálně“) vytvořit
pojem, pod nějž by spadaly jak svíčky, tak sylogismy. Formálně jistě ano, je to pojem „svíčka nebo sylogismu“
– jenže je to pojem?
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 127 3/22/07 1:50:06 PM
128
12 John Dewey, Democracy and Education, Macmillan, New York 1916, str. 328.
13 Ibid., str. 100.
14 V Desateru říká Bůh např. „nezabiješ“ a my opakujeme nesmyslně „nezabiješ“ místo toho, abychom
říkali „nezabiji“. „Odpad se má třídit“: ne – „já mám třídit odpad“.
15 Stojí za to podívat se – nejen v tomto případě – do Jungmannova slovníku na původní sémantické
pole slov wzdělám, wzdělánj…: vzdělati dům, město, chrám vystavěti, dát tvar; vzdělati mravy, srdce,
ale i tělo; newzdělané hedbáwj (tj. surové hedbáví); vzdělání pole (aby bylo plodné, kultivované), vzdělání
(kultivování, kultura) českého jazyka. Wzdělanost tak Jungmann vymezuje jako „gakost wzdělaného,
wzdělánj“ – jako jakost, kvalitu – a nikoli kvantitu. – Dodejme zde jen na okraj, že hovořit například
o „mezerách ve vzdělání“ je nesmysl, „mezery“ mohou být ve znalostech, nikoli ve vzdělání – to je vždy
celkem (je vždy „úplné“), je tvarem, který ovšem může být ubohý – ale ne mezerovitý.
16 Rosenzweigův článek vyšel až v roce 1937: Franz Rosenzweig, Kleinere Schriften, Schocken Verlag,
Berlin 1937.
17 Podrobněji k tomuto tématu u Rosenzweiga viz J. Fiala, „Idea školy střední“, sborník Filosofie výchovy,
Západočeská universita, Plzeň 1993, str. 2–18. Tam jsou též některé myšlenky o vzdělání jakožto péči
o „zdravý rozum“ a o vzdělání jakožto „impregnaci“. K tomu viz též J. Fiala, „Humanisace vzdělání: kompensace
nebo impregnace?“, Filosofický časopis, 1993, č. 1, str. 138–141.
18 Kdysi jsem se tím zabýval v článku „Testování testování“, Vesmír 73, 1994, č. 5, str. 245–248, v němž
jsem připomínal, že každé testování musí být „validizováno“ a „normalizováno“ a že v případě masového
testování při rozmanitých zkouškách nic takového uděláno nebylo. Může se tak stát, že se testuje něco
zcela jiného (třeba ona dovednost procházet testy) a že by se docela dobře mohly objevit záporné korelace
s tím, co domněle testováno být mělo (jako tomu bylo u kdysi slavných testů pro výběr programátorů
počítačů; po létech se ukázalo, že ten, kdo tím testem dobře prošel, nehodil se na programátora).
19 To zřejmě přehlédli ti, kteří prosazovali „množinové“ pojetí vyučování matematiky, totiž že k němu
docházelo před dosažením piagetovského „stádia formálních operací“. I ve vývoji matematiky trvalo
dlouho (až do konce 19. století), než se dosáhlo tohoto „stádia“ – a vůbec to nebylo bez problémů.
Tvůrce teorie množin, Georg Cantor, skončil kvůli osobním a často sprostým útokům matematiků na něj
i na jeho teorii v blázinci.
20 Byl jsem vyzván, abych se do této debaty také zapojil, z toho pak vznikl článek „Geometrie a kritické
myšlení“, Literární noviny, XI, č. 10, 1. března 2000, str. 5.
21 Přece jen zde pro jistotu dodávám: jsem „vzděláním“ čistý matematik, moje kandidátská práce byla
z aplikované matematiky a habilitoval jsem se v oboru těsně souvisejícím s matematikou.
22 Počítače jsou také takovým „odpadem“ velkolepého a neúspěšného pokusu, započatého Gottlobem
Fregem v poslední třetině devatenáctého století, totiž pokusu založit jistotu našeho poznání nikoli na
(už zpochybněné) geometrii, nýbrž na aritmetice („co už může být samozřejmějšího, než že 1+1=2?“);
proto jsou také naše počítače „digitální“.
23 Všechny tyto údaje i závěr čerpám z článku Philipa G. Zimbarda „Ovlivňuje psychologie významně
naše životy?“, který napsal v roce 2004, kdy byl prezidentem Americké psychologické asociace; tento
článek je otištěn i ve výboru Zimbardových prací Moc a zlo, který vyšel u příležitosti udělení Ceny
Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 5. října 2005. Většina tohoto výboru je věnována velmi
aktuálním problémům zla, terorismu, vandalismu. Pasáž, z níž cituji, je tam na str. 29.
Vzdělání: chybování a pochybování
sbornikblok4.indd 128 3/22/07 1:50:06 PM
129
Pantone 4485 M 100 %
„Vyprávět znamená předvést tajemství a dovolit těm, kdo mají zájem, aby spoluprožili kus
radosti z jeho odhalení. Je jen velmi málo takovýchto vyprávěčů.“
Začnu obrazně, opíraje se o svůj oblíbený citát z díla Zdeňka Neubauera:
Vědecké poznání spočívá ve skromném vytváření ostrůvků jasna, řádu, pravidelnosti a přehledné
srozumitelnosti uprostřed dramatu bytí.2
Takových ostrůvků může být mnoho a – abych pokračoval v obrazné řeči – kterýkoliv z nich
je obydlen komunitou specializovaných badatelů, kteří si vytvořili společný jazyk, mezi sebou
si rozumějí a navzájem si všechno vysvětlují, ale vždy jen v uvnitř horizontu svého ostrůvku.
Přinejmenším tak činí na svém ostrůvku snáze, než kdyby každý sídlil na jiném ostrůvku.
Ostrůvek je jejich domov, svět i píseček – je to oblast použitelnosti či platnosti osvědčených
metod, zákonů, znalostí a pojmového aparátu.
Takovéto ostrůvky nazývám domény diskurzu a styl práce ve vědě či výchovy adeptů vědy,
který se snaží o překračování horizontů jednotlivých domén diskurzu, či ještě lépe, o propojování
různých domén, označuji jako transdisciplinární (což je něco víc než „interdisciplinární“).
Je to snaha a ochota opouštět pohodlně domáckou perspektivu vlastní domény, pozvednout se
a pohlédnout na svět trochu i z jiné, ptačí perspektivy. Vlastně lépe: hrát s oběma perspektivami
a vědět o tom. Být současně vědcem i filosofem – polemizujícím vědcem vstříc filosofovi
v sobě a polemizujícím filosofem vstříc vědci ve svém nitru.
Neměli bychom se divit, že právě ve snaze pochopit vztahy, souvislosti a vzájemné vztahy
jevů studovaných v rámci rozdílných, třeba i velmi vzdálených 3 domén diskurzu dochází nejvíc
ke konvergenci vědy a filosofie.
Transdisciplinární styl práce ve vědě pomalu přichází do módy, bohužel často spíše jako
zaklínadlo než reálný výzkumný program. Interdisciplinarita a transdisciplinarita jsou stále
častější výrazy, a to i v oficiálních dokumentech o vědní politice a v prohlášeních teoretiků
univerzitního vzdělávání, v posledním případě však dochází k frapantnímu rozštěpení teorie
a skutečné organizace výuky. Aspoň u nás.
Univerzita se dělí na fakulty, pyšnící se svou samostatností, studium se rozpadá do oborů,
které jsou akreditovány v malé závislosti na sobě, a provoz univerzity neusnadňuje studentům
třeba jen navštěvovat kurzy v jiných oborech.
Mluvíme-li o doménách diskurzu jako o ostrůvcích, je to metafora spíše „geografická“; v jejím
rámci slova jako „překračovat“, „propojovat“, „vzdálenost“ mají dobrý smysl. Transdisciplinarita
ve vzdělávání je – poněkud povrchně – označována jako šíře. Napsal jsem „povrchně“, což
samo asociuje představu jiné dimenze: hloubky.
Zkusme proto naši geografickou metaforu nahradit metaforou „geologickou“. Místo ostrůvků
budeme hovořit o krajině lidského vědění. Čím hlouběji se jednotlivé disciplíny v této krajině
Chceme být vzdělaní do šíře, nebo do hloubky? 1
Ivan M. Havel
sbornikblok4.indd 129 3/22/07 1:50:06 PM
130
zavrtávají, tím méně jsou přístupné nejen laikům, ale i badatelům ze sousedních disciplín.
Dokonce i vědci, kteří pracují v téže doméně diskurzu, mohou ztrácet kontakt mezi sebou navzájem
poté, co se dostali příliš hluboko pod povrch.
Uvažme (pro zjednodušení) jen tři vrstvy co do hloubky. Horní, povrchová vrstva je víceméně
přístupná veřejnosti, každému, kdo má aspoň trochu zvědavosti, zájmu či povinnosti se krajinou
vědění toulat. Na této vrstvě dochází k popularizaci nejširšího mediálního typu a zde se
též pohybuje nebo má pohybovat výuka v základním školství. Střední, mírně podpovrchová
vrstva odpovídá již určité, byť obecné průpravě v daném oboru, řekněme průpravě univerzitního
typu. Zde by si měli celkem snadno vzájemně rozumět pokročilí studenti a badatelé, kteří
pracují na odlišných projektech v rámci téže disciplíny, ale i studenti vzdálených disciplín, pokud
se dovedou naladit na společnou řeč. Konečně na poslední, badatelské vrstvě, hluboko pod
povrchem, kutají nejodvážnější specialisté, kteří si rozumějí vždy jen v malé skupince, v jejímž
rámci se vzájemně znají, čtou a citují.
Samozřejmě nelze nic mít proti těm, kteří se dostali do takových hloubek, že již ani nelze
zaslechnout klepání jejich kladívek. Tací vždy existovali a museli existovat (budiž jim útěchou,
že jsou většinou též odborně dobře hodnoceni – skrze to, jak se vzájemně znají, čtou a citují).
Jen nemnozí z nich (jejich jména zpravidla proniknou do obecného povědomí) se dovedou občas
vrátit na povrch a vyprávět nám o svých objevech. Vyprávět znamená předvést tajemství
a dovolit těm, kdo mají zájem, aby spoluprožili kus radosti z jeho odhalení. Je jen velmi málo
takovýchto vyprávěčů.
Nezapomeňme však na onu prostřední, mírně podpovrchovou úroveň. Zde by se mohli stýkat
studenti i učenci různých oborů a disciplín, přírodních i kulturních, a nejen si spolu vyprávět,
ale i vzájemně se ovlivňovat, stimulovat a podporovat. Řeč, kterou si musí osvojit k mezioborové
komunikaci, je všestranná v tom smyslu, že v ní lze vyprávět příběhy, ale lze také s její
pomocí dospět k novým odhalením. To však se musí umět, a nesmí se očekávat ani odborné
hodnocení, ani populární jméno.
Je nejvyšší čas položit si otázku: Jak vychovávat adepty vědy k transdisciplinárnímu stylu
bádání? Jak se mohou vztahovat k celku, když se již rozpadl ideál jednotné vědy? Možnou odpovědí
je začít s umožněním a stimulováním vzájemné komunikace mezi studenty různých,
třeba od sebe značně vzdálených disciplín dostatečně včas, kdy se ještě nevyvinuli v hlubinné
specialisty. Protože čím je specialista v některém oboru zasvěcenější, tím větší bude mít zábrany
vnořit se do oboru jiného, obávaje se ostudného diletantství.
Budou-li studenti spolu volně přemýšlet a rozmlouvat nezávisle na svých zaměřeních, brzy
se naučí rozumět svým různým jazykům a lze doufat, že časem mezi nimi dojde k souzvuku
nad společnými (či izomorfními) náhledy, motivy, tématy, principy, idejemi či pojmy. V lepším
případě se některým jednotlivcům podaří proniknout do hlubin u více oborů najednou a přispět
k odhalení nových souvislostí. Je ovšem také možné, že z interakce studentů nic konkrét-
Chceme být vzdělaní do šíře, nebo do hloubky?
sbornikblok4.indd 130 3/22/07 1:50:06 PM
131
Pantone 4485 M 100 %
ního, nového a převratného nevznikne. Rozběhnou se do svých domovských oborů, aby se věnovali
práci na specifických tématech svých diplomových a dizertačních prací. Nevadí. Jsem si
jist, že si ze vzájemné komunikace každý něco pro sebe a svou oblast zájmu odnese – nějaké
poučení, které již stěží kdy zapomene.
1 V této úvaze dílem čerpám z mé delší studie „Interdisciplinarita, transdisciplinarita a vysokoškolské
vzdělávání“ (In: Co znamená udržitelnost pro univerzity. Sborník mezinárodní konference Fóra vysokoškolských
učitelů. Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha, 2005, s. 15–27) a z některých esejí
v mé knize Zvednuté obočí a zjitřená mysl (Dokořán, Praha 2005).
2 „O povaze bytí“, In: Zdeněk Neubauer: Smysl a svět (ed. Jiří Fiala), knihovna Ceny Vize 97, sv. 3, Praha
2001, s. 15–39, cit. s. 36.
3 Vzdáleností rozumím odlišnost v charakteristikách domén, například jiná časová a prostorová měřítka,
jiné klíčové kauzální zákonitosti, jiný jazyk a jiná paradigmata. Přikladem vzdálených domén je
fyzika makrosvěta versus kvantová fyzika nebo vědomí versus neurofyziologie mozku.
Chceme být vzdělaní do šíře, nebo do hloubky?
sbornikblok4.indd 131 3/22/07 1:50:07 PM
sbornikblok4.indd 132 3/22/07 1:50:07 PM
133
Pantone 4485 M 100 %
„Dětskou mysl je třeba něčím plnit a zaměstnávat, poměrně lhostejno, je-li to posloupnost
Kapetovců, vyňatá slova po B, staré pověsti české či třeba hierarchie andělů či démonů, kdyby
byly součástí osnov. Také je zvláštní, jak přes všechny deklarace o „zkušenostním“ poznání se
nakonec vždy vyučuje nějaká forma zásvětní metafyziky, třeba o elektronových oblacích či molekulárně-
biologické jemnosti, i pro ty, kdo se jim nikdy věnovat nebudou.“
Když jsme se s mými přáteli Zdeňkem Kratochvílem a Janem Zrzavým účastnili před nedávnem
v Olomouci veřejné diskuse na téma „školství“, překvapilo mne, jak podobně všichni účastníci
o celé věci soudili. Svůj příspěvek jsem tehdy s trochou poťouchlosti nazval „Školství – ano
či ne? Užitek a škody působené pravidelným školním vzděláním na obyvatelstvu“. Nelze dost
dobře říci, že bych v této oblasti neměl jisté zkušenosti – nemyslím tím ani tak oněch osmnáct
let návštěvy podobných zařízení, jako spíš dalších šestnáct aktivního vyučování, byť vysoká
škola je oproti nižším stupňům oázou ráje pro vzdělávající i vzdělávané a obě strany tak činí
v typickém případě s chutí.
Sám termín „vzdělání“ je vzat z vokabuláře zemědělského – „vzdělat roli“ znamenalo nějak
odstranit, třeba vypálit, původní porost, řekněme bukový les, a za velkého namáhání lidí i tažných
zvířat přeměnit v porost umělý, leč kýžený, třeba pšeničné pole.
Pohříchu jsem nikdy blíže nepoznal člověka, který by byl inteligentní a schopný, ale zároveň
analfabet zcela netknutý školní docházkou. Eventuální podobná setkání v tureckém Kurdistánu
či v peruánských Andách zase trpěla tím, že bavit se bylo možno v nejlepším případě velmi lámaně
a osoba, již špatně rozumíme, se jeví prostší, než je doopravdy. Postavení negramotných
minorit v zemích s všeobecnou znalostí čtení a psaní je také svým způsobem trudné a okrajové,
neboť podobně jako ten, kdo ví o internetu, ale neumí s ním zacházet, dobře tuší, že mu
oproti spoluobčanům cosi chybí a snaží se to různě zaretušovat. Ne nadarmo se školní úloha
nazývá „cvičením“, nikoli nepodobně cvičení např. vojenskému. Ten, kdo je všechna prodělal, je
„cvičený“ a to v obou významech slova – jednak lecco škole analogního např. v administrativním
procesu snadno zvládne, jednak je cvičený jako živočich v cirkuse – „… jdou cvičení mroži
a za nimi s noži jdou – i cvičení lidé…“, zpíval Karel Kryl ve svých „Maškarách“.
Vyučování, tak jako písemnictví vůbec, vyvinula řada národů víceméně nezávisle, ale tradiční
školství vypadalo v různých kulturních okruzích až kupodivu podobně. Školy byly soukromé,
klášterní či nadační, ale na rozdíl od novověké Evropy nikdy státní. Žáci se učili, vždy
za vydatné pomoci rákosky, nejdříve písmena a poté celé posvátné texty, tvořící jádro kulturního
dědictví, zpaměti, k jejich smysluplné interpretaci se však dostali až jako dospělí, pokud
vůbec – jako děti by toho stejně nebyli schopni. Vzdělaný byl ten, kdo znal celý kanonický textový
korpus a eventuálně i komentáře s ním spojené, nikoli něco „praktického“ – to se vyučovalo
u řemeslnického mistra, napodobováním a rovněž holí.
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
Stanislav Komárek
sbornikblok4.indd 133 3/22/07 1:50:07 PM
134
V tradičních arabských a židovských školách si navíc občas každý žák předříkával svůj úkol
samostatně pro sebe a nahlas, často za rytmických pohybů těla, odtud dnes už špatně pochopitelná
fráze pro mnohohlasý hluk „je to tady jako v židovské škole“. Ve starém Tibetu se přímo
soudilo, že neumí-li některý láma všechny předepsané modlitby či se tyto míjejí účinkem, že
jej jeho učitel málo bil, a mělo se za vyloučené, naučit se něčemu pořádnému právě bez intenzivního
dopadání ran. Čínský a japonský systém zkoušek, které jsou velice náročné a nakonec
opravňují k nějakému privilegiu, kdysi k úřednickému místu, dnes k elitní vysoké škole, znala
Evropa jen v náznacích – současné Česko je v tomto pozoruhodnou výjimkou.
Evropská školská reforma od baroka dále, v rozmanitých podobách roznesená dnes už na
všechny kontinenty, si dávala za cíl nahradit toto bezduché memorování „porozuměním“.
Rovněž se objevily názory, že škola má připravovat i pro život – nemylme se ovšem, i náš
Komenský to chápal hlavně jako přípravu na život věčný a teprve okrajově i pro „každodenní
praxi“. Po dlouhou dobu, v zásadě do první a poněkud i do druhé světové války, se udržela
jakási směs obého: c. a k. gymnazista, dobový prototyp vzdělance, znal víceméně perfektně,
byť bez bližšího zamyšlení, řecké i latinské klasiky i gramatiku, krom toho i něco matematiky
a přírodovědných disciplín.
Celou věc zde zmiňuji tak detailně proto, že naše dnešní školství představuje mnohem spíše
trosky neobyčejně propracovaného školského dědictví staré monarchie, nežli pak následujícího
komunismu, co do obsahu i formy. Když si František Josef I. zavolal svého ministra školství,
mohl od něj snadno zvědět, co se právě v tuto hodinu učí žáci toho kterého stupně a třídy
po celém mocnářství – školství fungovalo podobně „strojově“ jako tehdejší armáda, s vysokým
stupněm formální dokonalosti, určitou bezduchostí a stejně jako ona sloužilo v mnohem větší
míře než dnes k účelům reprezentativním až okrasným. Z tehdejší doby pochází také kořen
většiny pedagogických teorií, v nichž je starého Herbarta cítit podnes.
Vždy mne fascinuje, jak v teorii vychází většina pedagogických systémů v podstatě ze zcela
mylného předpokladu, že u člověka neexistují žádné vrozené představy a vše mu může a musí
být implementováno výchovou. Praxe pak už ostatně každého kantora naučí a postaven tváří
v tvář třídě plné vzpurných pubescentů člověk zřejmě instinktivně reaguje tak, že, teorie neteorie,
stejně zabrání nejhoršímu – komunismus také vycházel z ekonomicky zcela chybných
předpokladů, ale chleba, alespoň u nás, přece jenom nakonec vždycky byl. Paradoxně jsem pro
své vysokoškolské učení nemusel absolvovat na rozdíl od svých středo- a základoškolských
souvěkovců všechny ty nekonečné hodiny didaktik a metodik a zřejmě to vůbec nevadí. Na
jedné straně je to obraz symetrický ke skutečnosti, že zatímco kominík má předepsané nejroztodivnější
zkoušky a kurzy, na post premiéra se žádná speciální kvalifikace nežádá, na druhé
taky ukázka toho, že s jistým minimálním talentem se ten, kdo má co říci, takovouto dovednost
naučí sám – vždy jsem choval k teorii pedagogického procesu nejhlubší nedůvěru.
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
sbornikblok4.indd 134 3/22/07 1:50:07 PM
135
Pantone 4485 M 100 %
Od doby Marie Terezie se u nás stala školní docházka povinnou, byť se vší rozhodností se to
začalo vynucovat až na konci 19. století. Ptáme se proč vlastně, pokud 90 % všeho obyvatelstva
ke své obživě jakékoli školské vědomosti tehdy nepotřebovalo a o spásu jejich duší bylo dostatečně
pečováno z kazatelen? Je dobře pomyslet na to, kdo bývali učitelé na tereziánských triviálních
školách – ze značné části se jednalo o vysloužilé vojáky, často i invalidy tímto svérázným
způsobem zaopatřované, byť někteří sotva slabikovali a jednotlivci možná ani to ne. Měli
však zvládnutý dril chodu absolutistického státu, armády zejména, a tohoto cenného statku se
mělo dostat i selským hňupům v larválním stádiu, aby nerostli jako dříví v lese.
Tuto významnou roli plní škola doposud a smysluplně nás připravuje na budoucí život: na
skutečnost, že jeho větší část budeme držet ústa a krok, na to, že většina vykonávaných činností
je nepříjemná a z části i zjevně nesmyslná, že máme většinou nadřízené, které jsme si
nevybrali a o nichž většinou soudíme (byť někdy neprávem), že se jedná o hlupáky atd. Je to
jakási „antropologická konstanta“ existenciální situace většiny lidí po celé planetě a musíme
být rádi, že nám paní učitelka předvedla v rámci naší kultury obvyklé typy podrazů včas a v ne
zcela krvavé formě.
Podobně jako bonsajista pedagog mladé stromečky ohýbá a láme, ale většina z nás je bohužel
nucena v nalomené a ohnuté poloze prožít celý život. Děti jsou ostatně živočichové neobyčejně
odolní a snášejí typy zacházení, při nichž by většina zvířat kromě nejodolnějších domestikantů
dávno zašla. Též je důležitá i jejich indoktrinace o tom, jak vlastně běží svět jako celek,
nikoli jenom společnost – v rodině i škole je třeba z dětí vyhnat mytopoetické styly myšlení ve
stylu: divoženky nejsou, elektromagnetická indukce je! Odtud se bere nadproporční zastoupení
matematicko-fyzikálních předmětů oproti tomu, kdo a kolik podobných informací bude kdy potřebovat
– možná se dá brzy čekat i výchova k hojnému a uvědomělému konzumentství.
Jak případně zdůrazňuje Zdeněk Kratochvíl, je v podmínkách komplikované industriální
a postindustriální společnosti školství čímsi nutným ve stylu očkování proti smrtelné chorobě,
které však je velmi bolestivé a zanechává celoživotní následky – zároveň se však na ně kladou
i nereálné požadavky, která kdysi plnily náboženské či sousedské instituce.
Zatímco o této, nepochybně základní, funkci školy nikdo rozumný nepochybuje, o dalších
možných už by se dalo diskutovat. Je to například vliv školy na osobnostní růst: většina náboženství,
zejména třeba křesťanství a buddhismus, má nikoli nedůvodně za to, že člověk roste
utrpením a protivenstvími (protivenství je to, co je nám protivné, proto se tak jmenuje). Potíž
je v tom, že utrpení se musí přivozovat nějakým relativně mírným a vytrvalým způsobem, pokud
někoho hned napneme na skřipec, sebereflexi to většinou nespustí.
Hezkým příkladem je třeba osud Viktora Klemperera, židovského lingvisty z Drážďan, jehož
sňatek s „árijskou“ manželkou sice zachránil před deportací, ne ale před stupňujícími se každodenními
buzeracemi po dvanáct dlouhých let. Poté napsal jasnozřivou studii o jazyku Třetí
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
sbornikblok4.indd 135 3/22/07 1:50:07 PM
136
říše – většina z těch, kteří se nějakým divem zachránili z likvidačních lágrů, se schovala někam
do temného koutku a mlčela.
I intelektuální nadšenec si musí v represivním školství svůj obor jaksi „zasloužit“ a vyvzdorovat.
Možná nejsou děti, vychované na rozhraní mezi hýčkáním a týráním, jak je ve střední
Evropě zvykem, až tak hlubokomyslnější, jako spíš ambicióznější – zda je to dobře, či zle, nechť
si každý posoudí sám. Byla-li Dickensova éra dobou nezájmu o všude se hemžící nedospělce,
je tomu dnes právě naopak. Slovo „bezpečí“ označuje, jak známo, stav bez-péče, kdy se nikoho
nemusíme bát a necítíme se ohrožováni.
Další významnou rolí školy, a také dětských organizací, je to, že neutralizují masu dobře živené
a v pracovním procesu už v zásadě nepotřebné mládeže, která by záhy tvořila gangy, míchala
Molotovovy koktejly a jinak ohrožovala sebe i jiné, a společnost před ní chrání. Dětskou
mysl je třeba něčím plnit a zaměstnávat, poměrně lhostejno, je-li to posloupnost Kapetovců,
vyňatá slova po B, staré pověsti české či třeba hierarchie andělů či démonů, kdyby byly součástí
osnov. Také je zvláštní, jak přes všechny deklarace o „zkušenostním“ poznání se nakonec
vždy vyučuje nějaká forma zásvětní metafyziky, třeba o elektronových oblacích či molekulárně-
-biologické jemnosti, i pro ty, kdo se jim nikdy věnovat nebudou.
Ty tam jsou doby, kdy dětská pracovní síla byla v rámci hospodářského systému nezbytná
a „ekologických nik“, které děti mohly zaplňovat, byla spousta, od pasení hus a koz či vázání
snopů až po roznášení jídla a pití v hospodách (podnes se číšník francouzsky jmenuje garson
a obsluhovatel výtahu anglicky liftboy). Představa, že na rozdíl od těchto dob mají dnes
„šťastné dětství“ slouží spíše k přehlušování našeho svědomí – zajisté že třeba práce v továrnách
je pro děti jistě činnost nevhodná, ale ptejme se, zda je vhodná pro dospělé. Nenechme
se mýlit, osud dětí je ve všech kulturách trudný a neradostný a skutečnost, že dnes téměř
neumírají, je bohatě kompenzována jinak. Dnešní dítě těžko může pomáhat tatínkovi v menedžmentu
či mamince zadávat data do excelových tabulek, a proto mu zbývá jen dlouhodobá
infantilita, kombinace her a školní docházky.
Dlouhá školní docházka přispívá nepochybně do určité míry ke „zkulturnění“, zejména chápeme-
li je jako „odpřírodnění“. Je typické, že vysokoškoláci téměř nepáchají násilné trestné
činy, jsou trpělivější než průměr populace, více o sebe dbají, míníme-li tím kombinaci určité
hypochondrie a decentního udržování zevnějšku. Z tohoto hlediska se dá pochopit usilování
Evropské unie o to, aby v budoucnu měl každý občan maturitu a půlka populace vysokou
školu, jako chvályhodná snaha o mírnější a méně „divoké“ občanstvo, ač je celkem jasné, že
mají-li něco všichni, je to stejné, jako by to neměl nikdo.
Je pozoruhodné, jak otevřeně se také často deklaruje role školství jako prostředku boje proti
nezaměstnanosti – ne tak pracovní použitelností výsledného produktu, ale pufrační kapacitou,
odčerpávající a něčím zaměstnávající stovky tisíc mladých ročně. Úměrně inflaci titulů se dnes
jejich význam omezuje v podstatě jen na svět vysokého školství, medicíny a poněkud i státní
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
sbornikblok4.indd 136 3/22/07 1:50:07 PM
137
Pantone 4485 M 100 %
správy, jinde rozhoduje spíš to, co kdo dovede v praxi – na přelomu století, kdy je mělo méně
než procento obyvatelstva, byly poukazem na společenský vzestup samy o sobě (tento fakt
není argumentem proti vysokoškolskému pěstění věd a uměn, naopak, ale jejich význam pro
společnost je jiný a komplexnější, než cesta ke kariéře).
Je poněkud skličující slyšet vyprávění mého kolegy Vojtěcha Novotného z jím spravované terénní
biologické stanice na Nové Guineji – inteligentní, leč jen jakž-takž gramotní papuánští
venkovští mladíci se jako laboranti během dvou let tak zaběhnou do vědecké rutiny, že na konferencích
při prezentaci výsledků nikdo nepozná, že to vůbec nejsou vysokoškoláci…
Podnětných a kreativních lidí je ostatně ve společnosti vždy zhruba stejné procento, a to
malé. Ve středověku se takovýto jedinec, byť původně třeba pasáček vepřů, nakonec nějak ke
vzdělání protlačil, dnes se bude muset odlišovat něčím jiným než jen diplomem. Celé vzdělání
se od počátku století jakoby o jeden stupeň posunulo.
Vysokoškolský profesor je sice za lékařem stále ještě mezi nejprestižnějšími povoláními,
do „duchovních knížat“ před sto lety to však má daleko a počtem i společenskou funkcí dnes
připomíná tehdejší profesory středoškolské. Božena Němcová by dnes stěží napsala emfaticky
nadšenou povídku Pan učitel. Je obtížno zkoumat důvod propadu společenské vážnosti
některých povolání – budiž mnohým útěchou, že třeba důstojnictvo zažilo propad ještě mnohem
větší (nejedná se o fenomén český, ale v zásadě celoevropský). Nelehkému povolání učitelek
základních škol se dostalo téměř společenské ostrakizace, jako vždy zčásti neprávem,
zčásti právem.
Probíraná látka je absurdním způsobem košatá a nemožnost svěřené ještě-ne-lidi uhodit
či vyhodit činí jakýkoli nátlak obtížným. Starý vtip o rozdílu mezi pedagogem a pedofilem
praví, že jen druhý jmenovaný má děti opravdu rád (i ve školství pochopitelně také platí tzv.
Paretovo pravidlo o nerovnoměrném rozložení zdrojů ve společnosti, známé jako „pravidlo
80/20“ – zhruba 80 % problémů je s 20 % žáků, 20 % žáků či kantorů poskytuje 80 % výsledků
atd.).
Je smutnou pravdou, že pro praktický život potřebuje občan jen čtení a psaní v mateřském
a anglickém jazyce, kupecké počty, zacházení s kompjútrem a internetem a základy administrativy.
Vše ostatní by mělo být volitelné, byť do osmnácti let po konzultaci s rodiči a rozhodně
zachováno jako možnost. Dokonce se domnívám, že by školní docházka neměla být ani povinná,
ale její odpírači by nikdy nesměli požádat o sociální dávky – rovněž si myslím, že pobíratelé
těchto dávek by měli být striktně povinni své děti do školy posílat, už jako formu represe.
Také by měla být dána každému volnost vzdělávat děti, pokud chce, doma, či v soukromé škole
libovolného typu, s tím ovšem, že jen na něm leží odpovědnost, na jakou ze státních vysokých
či středních škol udělá poté potomek přijímací zkoušky či jaké si najde zaměstnání.
Vzhledem k prudce se měnícím podmínkám v šíření informací, proti nimž je Gutenbergovo
vystoupení pouhým žertem, bude nutno nějak radikálněji celou koncepci školství promyslit –
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
sbornikblok4.indd 137 3/22/07 1:50:08 PM
138
oblíbená představa o „nových, progresivních vyučovacích pomůckách“ typu dataprojektorů
naroubovaných na c. a k. skansen, srovnatelný tak nejspíš se železnicí, je příliš málo vydatná.
Rozmanitých „reforem“ se naším školstvím již za mého života přehnala spousta a ústily většinou
do absurdit typu „množinové matematiky“, kdy výsledkem byla ještě bizarnější drezúra
těch, kdo se chtěli při vyučování zalíbit (co jiného je ostatně jeho reálným cílem?). Člověk je
zajisté potřebný inkulturace a výchova je opus contra naturam, stejně jako už zmíněné zemědělství,
ale chovám nejtěžší pochybnosti, že škola zde oproti kombinaci rodiny, televize
a dnes i internetu hraje úlohu o mnoho podstatnější než u horníků každodenní docházení na
šachtu.
Nejjistější cestou, jak někomu znechutit biologii, dějepis či zeměpis, je tyto předměty povinně
vyučovat – doby, kdy jediná mapa Evropy ve vsi visela v místní škole, jsou dávno pryč
a v knihkupectvích i na síti je pro zvídavé informací dost a dost. Zatímco v tradičních společnostech
bylo jasno, co má vzdělaný člověk vědět, dnes se tento společný myšlenkový svět rozpadá,
respektive není jasné, co by do něj mělo patřit.
Co soudil Platón o světě idejí? Kdy byla bitva na Bílé hoře? Jakou atomovou váhu má draslík?
Co je to ribozóm? Kde leží Tiruvanantapuram? Kdo je prezidentem v Mexiku? Pro jistotu
je snaha do osnov natěsnat vše a jednotlivé poznatky průběžně „aktualizovat“. Že školská výuka
je nutně papouškováním bez hlubšího porozumění, je celkem mimo vši pochybnost – do
nezralých, ale dobrou pamětí vybavených osůbek se „pod tlakem“ pere něco, co by se později
už nenaučily. Oproti tradičním společnostem, kde si za příznivých okolností mohl dospělý po
různých dalších zkušenostech naučené verše z Koránu nějak „zvnitřnit“, je však výsledkem
svérázná tříšť. Vědomost o ribozómu je ve společnosti, kde je i penicilín na lékařský předpis,
pro většinu občanstva zcela nadbytečná a neplyne z ní ani nějaká obecnější moudrost, která
z klasických knih občas plynula.
Jako všechno, má přítomný stav své dobré i své zlé. Nářek nad zánikem klasického vzdělání
se zmírní, nahlédneme-li, jak s úpadkem znalosti římských klasiků a reálií šel ruku v ruce i úpadek
římských ctností, třeba vojenského ducha a oceňování válečně-imperiálních hrdinství.
Ideologické záležitosti se dnes, na rozdíl od někdejších pohádek o Leninovi, probírají až ve
vyšších třídách základní školy a na gymnáziích, kdy díky naprosté skepsi žactva nemají už
skoro žádnou dopadivost. Dopadivost školských pravd je, zdá se, ostatně velmi výrazně negativní
– celá komunistická indoktrinace vychovala generaci nadšenou pro tržní hospodářství
a konzum. Nepomohlo by povinné školní četbě zakázat ji pod těžkými tresty?
Pokud se týká školy jako kdysi proponované „dílny lidskosti“, záleží na tom, zda a kdy potkáme
někoho, kdo nám svým vlivem, spíše lidským než informačním, k tomu dopomůže. Ve
škole ho asi potkáme stěží a také jinde jen možná. A tak se každý musí nějak vychovat v podstatě
pokoutně a svépomocí, jako ostatně od paleolitu víceméně vždycky.
Pocem, synu… a uč se moudrým býti…
sbornikblok4.indd 138 3/22/07 1:50:08 PM
139
Pantone 4485 M 100 %
„Vše v lese je vnímáno jako zásobárna dřevní hmoty a materiál pro vědecký výzkum. Vědecké
poznatky opakovaně fungují, neobyčejně se doplňují a vytvářejí dohromady nezpochybnitelné
soukolí spekulací. Kdyby se toto soukolí zadřelo, pak vědci jsou těmi vyvolenými, kdo to napraví,
opraví. Správný žák, který si chce v budoucnu s chutí zazpívat, by měl mít jedničku
z hudební výchovy. Ten, co by chtěl jít do opravdového lesa, pak jedničku z biologie, nejlépe
molekulární. Až na vědecké úrovni lze něco opravdu průkazného objevit a následně smysluplně
tvrdit. Hrůza jímá scientisty, když vidí člověka, který jen tak, bez přemýšlení, slepě, pavědecky
bloumá lesem.“
Scholé znamenalo kdysi odpočinek, volnou chvíli. Když Athéňané měli scholé, šli pečovat
o své tělo a svého ducha. Spisovatel Robert Musil si položil otázku, co je duše, a odpověděl si
na ni negativně: je to právě to, co zaleze, když slyšíme o algebraických řadách. Pozitivním
výkladům se duše tajemně vzpírá. Není sama. Vše, co nejde jednoznačně uchopit, přestává
v současné společnosti jakoby paradoxně patřit do lidského světa. V něm vládne rozum. Jeho
vláda je vzhledem k vývoji života na Zemi krátká, ale o to mocnější. Růst racionality v dějinách
je fascinující. Věda neustále ohromuje svou schopností odhalovat a zdůvodňovat další a další
tajemství světa.
Snad právě takto vzniká pocit, že rozvoj určité části jednoho orgánu (neokortext) u výjimečného
druhu je tou jedinou pravdivou cestou, jak poznávat přirozenost živého. Lidský rozum
umožňuje myšlenkový odstup, reflexi sebe sama, a tím i náhled na postavení jednotlivých organismů
v celkovém uspořádání světa. Ohromná exploze informací zastírá mocnou sílu prožitku.
K tomuto jevu dochází i v současné podobě vzdělávání.
Proti smyslu hromadění dat ve školách mluví i jeden z nejznámějších českých molekulárních
biologů Jan Zrzavý: „Biologie je v učebnicích předváděna v odpudivě pozitivistické podobě
(žádné „spekulace“, jenom „fakta“) …, což ji činí spíše nezajímavou (viz učebnice zoologie,
v nichž jsou jednotlivé „kmeny“ vyrovnány vedle sebe jak na řeznickém pultě).“ Je už tak nějak
jednou z našich jistot, že učebnice jsou katalogy již prošlé a dobře uleželé vědy. To má snad
svoje oprávnění. Nějaký srozumitelný základ pro zahájení následné diskuse je třeba. Problém
však je, že škola setrvává v takto redukovaném světě. Mimo vzdělání, žádné další kompetence
žáků příliš nekultivuje.
Každý autor učebnice vybírá z množství poznatků ty pochopitelné a přehledně strukturující
dané téma. Na tuto redukci navazuje další okleštění látky výkladem učitele. Učitelský výklad
často neslouží k diskusi, je určen k vyslechnutí a přezkoušení. Nejlépe formou testů, jejichž výsledky
jsou jasné, účelné, průkazné. Úspěšnější je zpravidla ten, kdo se naučí, tedy zapamatuje
Škola a příroda, bezdomoví
Pochybnosti nad porozuměním přírodě
Michal Bartoš
sbornikblok4.indd 139 3/22/07 1:50:08 PM
140
a před tabulí předá, více znalostí. Něco na způsob počítačového programu, jehož paměťová
kapacita má větší obsah.
Dnešní škola je především domovem vědy (a hned potom provozu, čistoty, řádu, normám odpovídajících
sociálních zařízení a kuchyňských provozů, ekonomie). Věda však nemá ve škole
podobu dobrodružného a tvořivého hledání pravdivého obrazu světa. Nic se v ní neobjevuje,
probírá se již objevené. A objeveného stále přibývá. Čeho ubývá, je čas pro vlastní zkoumání
žáků. Jen pár alternativních pedagogických postupů se staví proti tomuto trendu. Alternativa
je však povolena pouze do té míry, aby neohrožovala postup do vyššího ročníku, tedy k tomuto
úspěchu vedoucí osvojení nutné sumy dat, které jsou zbaveny chyb i pochybností. To, co tvořivé
vědce nudí, je žákům vnucováno jako cosi zábavného a potřebného.
Žáci jsou školním systémem formováni v tvory odkázané na víru, spočívající v rozumnou
nutnost víry ve výklad učiva. Tak je potlačena touha nacházet svá vlastní řešení. To, co žáci
„sami vědí“ zůstává skryto. Rozpor mezi „sami vědět“ a „jen věřit“ si školáci odnášejí do života.
A tak není divu, že veřejné mínění pouze kopíruje informace, které mu média, nadřízený, moc
vnucují. Víra v cosi nad (za) touto manipulativní mocí je pryč. Zůstává víra v hromady dat, jakési
bezvědomí na základě víry vědomí. Tak se ztrácí možnost rozlišení mezi podstatným a nepodstatným.
Informace jsou dostupné, chaoticky hromaděné, bez jejich vnitřního uspořádání
a dávání do kontextů s jinými poznatky a prožitky.
Na spekulace a složité vyhledávání pravdivého obrazu světa není v moderní škole čas. O to
více jej věnujeme na ovládnutí technologií, které nám pomáhají tu záplavu údajů vůbec zaznamenat,
ukládat, třídit a posléze používat. Použití pak často souvisí s typem zadání, mnohdy
s přáním a představou plátce.
Kvůli přehledu po zpracovaných datech opouštíme prozkoumávání jiných projevů skutečnosti.
Aby nás to náhodou nebolelo, řekneme, že odstraňujeme otázky neužitečné, nerozumné,
nepraktické, neodpovídající současným s-potřebám. Tak rušíme například geometrii, pracovní
a dramatickou výchovu, dějepis nebo starostlivost o školní zahradu. Když už není co zrušit,
rozmnožíme počet výukových hodin. Z podstaty věci je tak dnešní škola spíše řeznictvím na
produkování lidí schopných strojově zpracovávat data než domovem pro tázání se po povaze
poznávaného, světa, přírody. Pokud otázky existují, dominují otázky zkoušejícího. Cení se
přesné odpovědi žáků, ne řešení zastřených vztahů k podobám rozličných výkladů.
Podléháme klamu, na který opět upozorňuje Jan Zrzavý: „Za fakta jsou totiž vydávány někdejší
spekulace, jejichž spekulativnost jsme mezitím stačili zapomenout.“ Ovšem zároveň
v tomtéž textu tohoto autora se dozvíme, že „vyrazíme-li do lesa, těžko tam uvidíme něco vědeckého.
Věda nevzniká pozorováním, nýbrž myšlením; kdo nemá v hlavě hypotézu o běhu
světa, ten neví, co vidí.“
Právě moderní věda a její technika nám umožňuje poznat dříve neviditelné a propočítat nikdy
nespatřitelné. Například při pobytu v lese. Ale je povaha lesa poznatelná pouze vědeckým
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 140 3/22/07 1:50:08 PM
141
Pantone 4485 M 100 %
výkladem? Takové pojetí lesa jej dělá přístupným pouze vědcům. Jen oni o něm mohou pravdivě
svědčit. To je činí „mocnými lesa pány“.
Tak jako kdysi dávno vysypávali hajní v panských lesích lidem nádoby s nasbíranými lesními
plody, tak dnes vědci obrazně rozdupávají košíky naplněné laickými příběhy o lese. Rozřezávají
obrazy lesa plné pocitů, krásy, strachu, poetiky, tísně, zimy, dotyků, barev, vůní, smradů, deště,
sucha, plísní… S laiky je však z lesa vyhnána i všechna fauna a flóra, protože ať už je správně
viděna či neviděna, vlastně neexistuje, dokud není expertně změřena a ovládnuta právě dominujícími
spekulacemi o výsledcích těchto měření. Takto je vše živé lidmi manipulováno k obrazu
svému, zřetelnému, neoddiskutovatelnému, pravdivému.
Vše v lese je vnímáno jako zásobárna dřevní hmoty a materiál pro vědecký výzkum. Vědecké
poznatky opakovaně fungují, neobyčejně se doplňují a vytvářejí dohromady nezpochybnitelné
soukolí spekulací. Kdyby se toto soukolí zadřelo, pak vědci jsou těmi vyvolenými, kdo to napraví,
opraví. Správný žák, který si chce v budoucnu s chutí zazpívat, by měl mít jedničku
z hudební výchovy. Ten, co by chtěl jít do opravdového lesa, pak jedničku z biologie, nejlépe
molekulární. Až na vědecké úrovni lze něco opravdu průkazného objevit a následně smysluplně
tvrdit. Hrůza jímá scientisty, když vidí člověka, který jen tak, bez přemýšlení, slepě, pavědecky
bloumá lesem.
Moderní les je přístupný pouze vědcům. Ti už do něj ve smyslu výkladu Jana Zrzavého ani
chodit nemusí, protože co by v něm viděli. Právě oni, díky svým spekulacím, vědí, že by viděli
samou lež a klam, a proto se raději zavřou do laboratoří a zkoumají další a nové projevy živého,
odděleni stěnami laboratoří od skutečně žitého světa, modelují jeho stále rozumem prozářenější
obrazy.
Pravdivé výklady světa dnes mocensky ovládá komunikace expertů. Podle Marleau-Pontyho
jde o komunikaci soukromých světů, jeho držitelé se orientují v jedné variantě společného
světa. Problém nastává, když nějaké jednotlivé soukromí (vědecké) vyhání z domu jiné soukromé
varianty téhož. Tak je fakticky vyháněn i svět sám. „Ze sebe mohu vyjít jen prostřednictvím
světa.“ Ne podrobit svět svému myšlení. Dnes nastává problém, když chci vyjít do světa,
měl bych jít do laboratoře, své prožitky přizpůsobit rozhodnutím lidského expertně řízeného
provozu, jím produkovanou stále rostoucí spotřebu. Když opouštíme domov našich prožitků
a podlehneme dominantnímu komunikačnímu diskurzu laboratoří (ne světa), je ochuzena diverzita
způsobů porozumění světu. A vzdělání dnes všechny naše prožitky kanalizuje do několika
dominujících zaříkávadel. Škola slouží k tomu, aby dítě co nejrychleji opustilo své vnímání,
kdy ještě (na chvíli, naposled) „své sny klade do věcí a své myšlenky přikládá druhým, takže
s nimi dohromady tvoří jakoby kus společného života, v němž se ještě neodlišují perspektivy
každého z nich.“
„Smyslový svět je starší než universum myšlení, … je viditelný a relativně spojitý, zatímco
druhý, neviditelný a mezerovitý tvoří celek a svou pravdu má jen pod podmínkou, že se opírá
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 141 3/22/07 1:50:09 PM
142
o kanonické struktury jiného.“ (Marleau-Ponty) Člověk dnes opouští nejisté přirozené jistoty
svého těla a stává se nepřirozeně závislým na přesných a propočítaných jistotách vědy. Čím
větší jistota, tím více zastřená přirozená podoba světa.
Matematik Jiří Fiala připomíná zlidovělou (tedy laickou) definici vzdělání: „Vzdělání je to, co
zbude, když všechno, co jsme se naučili, zapomeneme.“ Možná by šlo parafrázovat: vzdělání je
to, když se rozpomeneme, že všechna fakta, která nám usnadňují orientaci a dorozumění při
hledání povahy světa, jsou vytvořena na základě našich spekulací, po jejichž zapomnění na
nás čeká život sám, se svou složitostí, s různými způsoby výkladu a každý možný výklad, vědecký
i poetický, je vždy redukcí proměnlivé, a proto překvapivé, povahy přirozenosti.
Pokud však dnešní školáci zapomenou, co se o přírodě naučili, nic moc jim nezbude. Škola
jim totiž, kromě toho, co zapomněli, nic dalšího neposkytla. Data a teorie popisující projevy
a podobu všeho živého jsou pryč. Jaká to hrůza odvážit se jít do lesa a pokusit se jej vidět, když
přece ze školy vím, že všechno je jinak, jen už nevím jak. O lese lze pak jenom tlachat. Pokud
chci o lese cokoliv vědět, půjdu na odbornou přednášku nebo prolistuji nějakou srozumitelnou
knihu či encyklopedii, jak „les“ a příroda je. Na hranici lesa, přírody (i té městské), visí tabule:
vstup povolen jen expertům.
Lidé se obejdou bez přírody, protože stejně „nedohlédnou a neprohlédnou“, jak se to s ní má.
Neobejdou se však bez vědců. Příroda se tak stala pro většinu lidí bezdomovím. Doma jsou v ní
pouze s použitím expertních vysvětlení. V lese se nic neděje, dokud to není objasněno a uvedeno
na pravou míru. Dnes je tato míra měřena na mikroúrovních v buňkách nebo na makroúrovních
v biosféře, ve věcech evolučního převalování. Obojí je v žitém světě povahy cynické,
ale zato pravdivé. Laičtí bezdomovci jsou teoreticky nepoužitelní. Praxe je všední a nudná.
Když laici touží poznat život, nejdou pro něj do lesa. Chtějí-li se o přírodě cokoliv dozvědět,
například, zda kácet nebo ponechat stromy napadené lýkožrouty, proč má žirafa dlouhý krk,
proč jsou krokodýlové spíše ptáci než ještěři, zda jsou nebo nejsou klimatické změny, jestli přibývá
nebo ubývá ozónu, klepou pokorně na dveře expertů. Je až zarážející, jak často od nich
laici odcházejí s nepořízenou. Tedy s několika pravdivými, často zcela protichůdnými, vědou
ověřenými, výsledky. Původní laický mylný (pochybný) rastr v prožívání přirozenosti je nahrazen
dvěma či více pravdivými rastry, které konstruovali experti. Podle nich pak je vhodné
lýkožrouty hubit i nehubit, jak kdy a kde, ale v konkrétním případě mnohdy tak i tak. Existuje
podezření, že vítězí ten vědecký rastr, který je podložen větší finanční dotací, politickou podporou,
citačním indexem… kvantitativně větším, delším, a proto pravdivějším (?) sběrem dat.
Rozum je moderní školou překultivován natolik, že se další hromadění informací může jevit
nerozumným. Možná dokonce nebezpečným pro zdravotní stav vzdělávaných. Ve škole se
neustále něco měří, včetně dosaženého stupně vzdělání a intenzity osvětlení lavic. Jen málo
měření se orientuje na kapacitu informací, která je nutná k rozumnému zvládnutí všech předmětů
dohromady. Emoce nelze měřit. I když pokusy o jejich ovládnutí tímto způsobem neuŠkola
a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 142 3/22/07 1:50:09 PM
143
Pantone 4485 M 100 %
stále existují. Emoce se však vymykají z režimu školy, překážejí, stávají se svým způsobem
nepřístojné. Pozitivně vnímané emoce mizí ve známkách za chování, negativní pak podobně.
S poukazem na to, aby žáci byli rozumní.
Emoce ve škole a společně s nimi i žáci se svými pocity a prožitky se opět ocitají v bezdomoví.
Vzdělávání dominuje. Výchovy jsou vnímány jako rudiment ve školském systému. Snad
jen ten tělocvik má své jisté, asi kvůli rovnováze mezi duší a tělem.
Když je emocionální část duše ve škole bezdomovcem, chtějí ji žáci realizovat aspoň doma.
Tam ji podobným způsobem vykáží z hlav dětí rodiče. Jednou s poukazem na to, že také kdysi
absolvovali školu, podruhé s odbytím, že na dětské nářky nemají čas a ať se jdou raději učit.
Když se už na něco svých školáků sami zeptají, je to v mnoha případech ono: Jak dnes bylo ve
škole? Což v překladu znamená: Jaké jste dostali známky? Je pak jaksi historicky dáno, že nenaplněné
a neřešené emoce vedly k největším lidským katastrofám.
Rodiče to samozřejmě nemyslí zle. Oni jen už vědí, že v práci je to taky tak, že jde také o výkon
a o informace, že se s nimi svět nemazlí. Proč však potom ten rodičovský údiv, když potomci
projevují tak silnou touhu po útěku ze školy i z domova k prožitkům, které zažijí společně,
sami mezi sebou, svobodně (s osvobozenými emocemi), a ze všeho nejraděj úplně jinak
(a často extrémně, někdy i nebezpečně) od toho, co znají z rodiny i školních lavic.
V tomto nesmyslně a proti přirozenosti vyhroceném střetu rozumu a emocí se pohybují
i pedagogové, kteří svou vůli, tedy jakousi kombinaci racionality a emocionality, zaměřují na
ekologickou výchovu. Té se říká v institucializovaných termínech environmentální vzdělávání,
výchova a osvěta (EVVO). Asi aby bylo jasné, že o výchovu až tak moc nejde, že jde především
o pochopitelnější proces vzdělávání a dostupnost aktuálních informací s pomocí nejdokonalejších
mediálních technologií. Pochopitelnější také pro případné podporovatele ekologických
aktivit. „Environmentální pedagogové“ jdou často ve svém úsilí o vzdělávání tak daleko, že
zapomenou na potřeby svých rodin a „po rozvodu“ mohou všechno to „EVVO“ kvantitativně
a rychle (organizovaněji) zvládat.
Na smích, pláč, vyprávění a zejména sdílení příběhů, i těch o povaze přírody, dnes není ve
škole ani v práci čas. To neznamená, že se nevyskytují. Jen zdržují. Od kontinuálního hromadění
těch pravých a nezpochybnitelně prokazatelných poznatků. Smích okamžitě vyhání upozornění
na to, že se musíme opravdověji a vážněji zamyslet nad tím, kvůli čemu tu skutečně
jsme.
Přirozené pobývání v přírodě je pobytem v ní a setkávání s tím jiným v ní. S tím do čeho
narážíme, čeho se bojíme, co se nám líbí, nelíbí… Následně je pak možno pátrat po charakteru
těchto prožitků, zajímat se o to, co a jak se nám stalo, co se kolem nás děje. Možná tyto prožitky
jsou právě tím, co zbývá až všechno školní o přírodě zapomeneme. Ekologická výchova
však dnes spíše kopíruje moderní školu. Možná její alternativní podoby. Různými způsoby,
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 143 3/22/07 1:50:09 PM
144
třeba i hrou, hromadí poznatky o tom, jak přírodu co nejlépe poznat, a tak dojít k pochopení,
proč ji chránit.
Žáci mohou být v některých případech nuceni k osvojování poznatků, které už nemusí platit
(4 doby ledové, koloběh hmoty a energie, stabilita ekosystémů, trvalá udržitelnost čehokoliv).
Teprve tehdy, až mnohé chuť po vzdělání opustí, často následkem zahlcení informacemi,
je možno přistoupit k objevování skutečně nového. Kreativní povahy (tedy jiným způsobem
kreativní než tak, že fenomenální pamětí zvládající ohromné množství početních operací)
už zřejmě dělají něco jiného než přírodní vědy. S tím důsledkem, že ztrácí patent na pravdu
o celku živého světa, který je obklopuje. Vítězí jediná interpretace života a ostatní interpretace
se jeví neživotné.
Příroda se může jevit jako neustále se rozšiřující učebna s mnoha sklady, kde se ukládají
další a další poznatky, stále přesnější a dokonalejší, blížící se pravdě. Všechno to hromadění
se snaží nějak vzájemně komunikovat za účelem po konečném poznání toho, jak příroda je.
Objevit všem vzdělaným dostupnou srozumitelnou zlatou kapli. V ní je uzavřena nějaká jednotná
a za všech okolností platná teorie. Nejlépe jako zaříkávací formule, logický kalkul, algoritmus.
Tento jednoduchý a nehybný, a proto dobře střežený, poklad umožňuje odhalit, jednou
provždy, tajemství všeho proměnlivého, všeho toho, co je v živém světě možné.
V takové kapličce může být uzavřena třeba teorie sobeckého genu nebo něco podobného.
Až odhalíme nějaký jasný princip života, budeme konečně moci tento princip nějak napodobit,
konstruovat na způsob výroby strojů. To bude cesta k tomu, že lidé budou schopni nějak řídit,
dokonce i vylepšovat, zdokonalovat a opravovat skutečnost samu. Aby lépe odpovídala našim
představám a na jejich základě vytvořeným modelům.
Pak by mohly být konečně odstraněny pochybnosti o povaze člověka a přírody. Nějaká teorie
všeho živého by pronikla všemi učebními předměty, zbytečné předměty by mohly být definitivně
a bezbolestně odstraněny. Chybovali by pouze ti, kteří by úzkostlivě lpěli na něčem
nepodstatném, tedy neprokazatelném, nebo ti, co by se nebyli schopni zorientovat v pár zcela
jasných formálních operacích. Rčení, že člověk se učí chybami, by ztratilo svůj smysl. Špatní
žáci by byli definitivně rozpoznatelní od těch dobrých a ze samé povahy světa bezchybných.
Opakovaně jsem se setkal s výjevem, jak se žáci ztratí v učebních přehledech. Například při
podrobném studiu mitochondrií zapomněli na to, že jsou tyto organely součástí buňky a ty
v konečné fázi vůbec něčeho živého. Podobně jsem narazil na udivující znalosti o fotosyntéze,
včetně nezbytného chemického vzorce, který ji vyjadřuje tak dokonale, že žákům unikl ten „zázrak“
procesu samého, něco, co by se dalo nazvat jeho smyslem. Včetně závislosti lidí na něm.
Závěrečné kapitoly učebnice ekologie, ty ekologické, po všech předchozích popisech o buňkách,
tkáních, orgánech, průtocích energie, hnilobných destrukcích masa…, když se začne mluvit
o nejasných problémech, které by snad stálo za to v následování předchozí výuky umět poŠkola
a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 144 3/22/07 1:50:09 PM
145
Pantone 4485 M 100 %
tvrdit či vyvrátit, případně řešit, které se dokonce zabývají vztahy v žitém světě, tyto kapitoly
zpravidla zůstávají z nedostatku času na přečtení o prázdninách.
Je samozřejmé, že vědecký jazyk je nejlepším možným způsobem, jak se dorozumět mezi
lidmi. S jeho pomocí lze nejlépe vážit, rozvažovat, nacházet míru. Ale je nutné vědět, že vždy
jde o redukci světa, redukci potřebnou i zábavnou, ne svět sám. Je dobré mít na zřeteli povahu
přírody. Pokud je příroda podaná jako to, co je nutno poznat, a ne jako to, co je neustále poznáváno
za účelem nalézání odpovědného vztahu k celku, vzniká problém. Příroda se stává
objektem pro manipulaci. Ostatní živé kolem lidí je hodnoceno rozumem jako nižší, pouze vegetativně
se vyskytující, snad někdy i emocionálně vnímající. Ale toto emocionální je to divoké
a chaotické. Toho se už člověk zbavil. To rozum mu umožňuje, a dokonce ukládá, manipulovat
s životem svým i druhých.
K tomuto vidění problému je možno přiřadit některé otázky, které jsou řešeny na mnohých
setkáních pracovníků středisek ekologické výchovy. Například, že ekologická výchova předškoláků
je pod úroveň znalostí vysokoškolsky vzdělaných pedagogů. Že u těchto malých dětí
je vlastně jakákoliv znalost přírody téměř zbytečná, že si stačí s dětmi hrát, vykládat jim ty
pohádky, kterých je nutno je v dalším vzdělávání zbavit. Takový totální exorcismus chaosu, či
jinak utkaného řádu, rozumem. Rovnováha mezi nimi je nebezpečná. Rozhraní mezi chaosem
a řádem přestává existovat, chaotická část fysis je vymýcena.
Pro to opravdové ekologické vzdělání je dobré mít žáky předpřipravené prvním stupněm tak,
aby zcela jasně rozuměli tomu, co po nich ekologové chtějí. Že se právě v tomto údobí pohádek
utváří vnímání světa, není z nějakých záhadných příčin na závadu. Vždyť cílem asi není diskuse
o přírodě, ale o jejím pochopení. Poznat, že ekologické vzdělávání je tím nejdůležitějším
předmětem. Že se toto pojetí nesetkává se zamýšleným úspěchem, či lépe řečeno, přináší to
úspěch srovnatelný s jakýmkoliv dalším předmětem, je nasnadě.
Dalším takovým mýtem ekologické výchovy je snaha o neustálé zvyšování kvality ekologicko
výchovných programů. Pro rozlišení jejich kvality je samozřejmě nutno nalézt nějaká evaluační
pravidla. Pak už zbývá jen rozlišit programy více a méně hodnotné a realizovat ty nejkvalitnější,
nejpravdivější. To jsou ty, které co nejlépe a nejrychleji děti naučí co nejvíce poznatků
o přírodě a jejím bohatství. Ty, co dobře značenými zkratkami směřují do rajského světa „jak
příroda je“. Co příroda je. Ve spojení s prvním požadavkem odbornosti pak nastává třaskavá
směs, jejíž exploze vede k osvojování ještě více poznatků než ve škole. Z alternativní nabídky
programů, která by umožňovala objevovat různé interpretace přírody, zůstává jakási podoba
„ještě lepší školy“. Tedy jak poznat co nejvíce o přírodě v co nejkratším čase.
Tyto řádky nemají být útokem na požadavek kvality ekologicko výchovných programů ani
na potřebnost vědeckého bádání. Jsou snahou o vážnou otázku. Co to znamená kvalitní ekologický
program? A odmítají to, že lze takový program nacpat do předem zjednaných pravidel.
To by totiž znamenalo, že povaha přírody je naprosto poznatelná jen s pomocí jedné jediné
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 145 3/22/07 1:50:09 PM
146
interpretace. Třeba zformulované z pozice molekulární biologie (to by se však asi pedagogům
vyučujícím na střediscích ekologické výchovy nelíbilo). Bylo by to sice opravdu vědecké, ale
o vztahu k přírodě by to vypovídalo právě jen to.
Pokud bychom z poznávání přírody učinili zcela samostatný předmět, opět jej zvědečtíme.
Dojdeme k tomu, že vztah, který s přírodou, ať chtějí, nebo ne, mají všichni žáci, je sice opravdu
vynuceně záležitostí každého, ale musí se o něm teprve naučit. Pokud by někdo propadal
z tohoto předmětu, jako by nežil. I když evidentně (viditelně) žije. Niterní vztah k přírodě nejde
zúžit na to, jak přírodu znám. Třeba když dokáži rozlišit skokana hnědého a skokana zeleného,
myšici lesní a křovinnou… Prožívání osobního vztahu k živému není pouze otázkou hromadění
údajů o sobě a jiných organismech. Ti, co o přírodě nic nenahromadili, raději mlčí. Často doživotně.
Míjejí se tak se svou přirozeností?
Umění často čerpá z emocí. Mnohé překvapí, jak racionálně si řada umělců vykládá svou
tvorbu. Vzhledem k prvému se říká „rozervaný umělec“. Zůstává faktem, že tato umělecká rozervanost
může být pro mnohé lidi srozumitelnější cestou k pochopení a prožití povahy přírody
než, všech rozporů zbavený, popis vědecký. Emocionální složka možná není nutná k rozebírání
matematických příkladů. I když pocit, že to konečně vyšlo, je velkým prožitkem libosti, který
dělá matematiku tak přitažlivou. A když to vyjde a já jsem se k výsledku dobral jinak, než mě to
někdo naučil! Tento pocit patří ke zdrojům zájmu pro vědecké zkoumání. K přírodě však patří
jak libost z jejího poznání, tak nelibost, že všechno v ní jednoduše popsat nejde, že to prostě
vždycky nevychází. Právě v tom je moc přírody. To je to, co z ní dělá zázrak.
S nelibostí v divoké přírodě býval spojen strach. Jaká je však povaha dnešního strachu z přírody
u dětí i rodičů? U prvních lidí to byl strach z nevědomosti. Vyvolával vztah úcty k nesamozřejmému
okolí. Dnešní strach z putování krajinou je založen na poznání, co všechno příroda
(klíšťata, komáři, hadi, viry, bouře) dokáže. Tento strach je založen na ztrátě prožitku přirozenosti
živého světa (fysis).
Ve smyslu slov matematika Jiřího Fialy o tom, že vzdělání není co, ale když, říkám, že sám
nevím, co je to příroda. Právě to mě neustále okouzluje. A to bych chtěl alespoň někdy předávat
dětem. To je důvod, proč vidím rozdíl mezi použitím návodu na nějaký přístroj a kouzlením
přírody, na jejíž neustálé proměny nelze takový předpis sestrojit. Spíše se mi zdá, že by bylo
možno najít odpověď na otázku, čím příroda není. Příroda prostě opravdu není co. Nelze ji
ovládat, hodnotit a vlastnit. Lze v ní pouze být, příroda je když … a toto když znamená mnoho
všemožných způsobů komunikace s ní, variant jejího obývání, které ze své povahy nabízí.
Včetně vědeckého zájmu.
Učebnice přírody má vždy společně se skladišti na informace, hnojišti nezdařených experimentů
a zlatou kapličkou objasňujících zaklínadel také tajemné komory, kde pobývá ona
nezachytitelná duše přirozenosti samé. Kam se nikdo nedostane. Neexistuje člověk, který by
kohokoliv dovedl ke dveřím těchto „třináctých komnat“. Nikdy a nijak není možno přečíst vše,
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 146 3/22/07 1:50:10 PM
147
Pantone 4485 M 100 %
co příroda nabízí. Příroda existuje i mimo všechny texty o ní svědčících. Je utkaná ze všech
představitelných snah a nepochopitelných projevů proměnlivého tkaniva života. Je útkem,
který existoval dlouho před věkem rozumu, před uchováním prvního textu. V tom je její tajemství
a moc. Proto nás poznávání o ní dokáže neustále překvapovat. A to je snad to, co nás
baví. Co nás k ní přitahuje. Co zájemcům umožňuje zabývat se přírodou důkladněji, vědecky.
Protože nedošlo ke ztrátě zájmu o vlastní zkoumání a prožívání tajemství, které tvořivě nabízí.
Pobytem v ní lze nalézt ztracený domov… pozorováním, tělem, rozumem, „duší“. Překvapení
při těchto rozličných setkáních s přírodou je tím, co vzbuzuje naši úctu k ní, co trvale pečuje
o naši duši, co vyvolává rovnováhu ve starostlivém zacházení s přirozeností vlastní i přirozeností
všeho živého (přírodou, fysis).
LITERATURA
Rollo, V.: Emocionalita a racionalita aneb jak ďábel přišel na svět. Praha,
Sociologické nakladatelství 1993, s. 256. ISBN 80–901059–8–X, (s. 7).
Marleau-Ponty, M.: Viditelné a neviditelné. Praha, Oikoymenh 2004, s. 278,
ISBN 80–7298–098–X
Zrzavý, J.: Pochybnosti o zvířatech. Opravdu už jsme viděli zvíře? a Fiala, J.:
Vzdělání: chybování a pochybování. Obojí v tomto sborníku.
Škola a příroda, bezdomoví
sbornikblok4.indd 147 3/22/07 1:50:10 PM
sbornikblok4.indd 148 3/22/07 1:50:12 PM
Pantone 4485 M 100 %
Krajinou jen tak
sbornikblok4.indd 149 3/22/07 1:50:13 PM
sbornikblok4.indd 150 3/22/07 1:50:14 PM
151
Pantone 4485 M 100 %
„Umím si představit situaci analogickou např. klasické strašidelné pohádce, kdy hrdina
vstoupí do starého mlýna, odkud vylétnou sovy a netopýři. Dnes je skoro nemožné vstoupit
do rozpadlého starého mlýna, rekonstruovali jej „Pražáci“, ale do opuštěné továrny se člověk
dostane poměrně snadno.“
Co přinesla sametová revoluce ťuhýkovi
Nedávné patnácté výročí historické události, které z nedostatku jiných slov označujeme
jako sametovou revoluci, jsme hodnotili v obvyklém lidsky sobeckém diskurzu, zda je současný
vývoj dobře pro komunisty nebo špatně pro komunisty. Místo toho jsme si mohli položit
širší otázku, co přinesl 17. listopad 1989 ťuhýkovi na mezi a orobinci na kraji rybníka?
Pravděpodobně bychom dospěli k názoru, že příroda funguje čím dál tím lépe a že i počasí se
neustále zlepšuje. Při ještě důkladnější analýze situace bychom mohli vyjádřit skutečný údiv
nad tím, že opětovné zavedení nevolnictví není ve volebním programu žádné politické strany.
Abych mohl dokázat platnost těchto tvrzení, musím začít někde na úplném počátku, nejlépe na
čerstvě nasypané a zrovna opuštěné haldě kladenského uhelného revíru.
Z původních asi 150 hald jich zde zbylo nějakých 30. Zbytek je dávno zastavěný nebo rozvezený
na silnice. Co s nimi dnes máme dělat? Milostivě je kamuflovat jako některý z místních
kopců? Odtěžit na mizerný kámen nebo dosypat moderním odpadem? Anebo je otevřeně je
přiznat jako nedílnou součást krajiny, jako zázemí bývalých hornických kolonií a krásných industriálních
zón z dob, kdy slovo kapitalismus bylo ještě čerstvé? Je kuželovitá, všude vyčnívající
halda dolu Tuchlovice vředem krajiny anebo naopak budoucí kladenskou Fudžijamou,
odkud za vlídných dnů budou poutníci sledovat panorama velebných Krkonoš? Vždyť třeba
v takovém Porůří iniciovaly místní nevládní organizace kampaň za zachování uhelných hald
jako nové hodnoty krajiny. Je to skoro jako kdybychom chtěli vypustit třeboňské rybníky, že
jsou příliš lidské.
Pokud si orel mořský ve středních Čechách vybírá místo ke hnízdění – je to sice div, ale i orli
se přizpůsobují světu – tak si vybere buď zapomenoutý kout středních Brd anebo opuštěnou
haldu na okraji Kladna. Co ho k tomu vede? Halda totiž stojí daleko blíž skutečné přírodě než
okolní sídliště anebo zemědělská krajina. Halda je nejenom pro orla, ale také pro psy a místní
mládež svobodnou „zemí nikoho“, kde neplatí pravidla okolního světa. Orel či nenápadně elegantní
kulík, divné houby a vzácné rostliny jen potvrzují, že jsme zde našli skutečný přírodní
ráj. Co na tom, že vypadá jako smetiště.
Botanik J. Sádlo upozorňuje (alespoň já jsem to z jeho zpráv vědecky vyčetl), že podle jeho
výzkumů rostliny nemají volební prefence, ale přesto jsou politicky uvědomělé. Jedním z klíčových
slov ochrany přírody je blokovaná sukcese. Znamená to, že určitý ekosystém by se vyvíjel
Esej o kladenských haldách
a krajině ve znamení Stalkera
Václav Cílek
sbornikblok4.indd 151 3/22/07 1:50:14 PM
152
nějakým směrem – na Kladně nejspíš k habrové doubravě – pokud by mu to okolnosti dovolily.
A okolnosti to je zejména člověk vytvářející pole a pasoucí kozy a krávy. Většina botanických
hodnot – střední Evropy je vázána na místa s blokovanou sukcesí. K udržení takovýchto míst
potřebujeme nějaký tradiční výrobní systém, nejlépe nevolnictví – to naší přírodě prospělo
úplně nejvíc.
Jenže sametová revoluce právě naopak přinesla přírodě svobodu. Příroda setřásla jho blokované
sukcese a vrhla se do kompetičního prostředí. Kdyby spolu jenom soupeřily staré dobré
místní druhy jako za Karla IV., ale ony sem pronikají cizáci odjinud a dokonce se dá očekávat
nájezd geneticky upravených plodin nové generace. V nejasné privatizační situaci se příroda
zachovala pragmaticky a okamžitě obsadila bodláky a šípkovými růžemi opuštěná pole. Tento
invazní monopol přírody se podařilo kromě některých rezervací zadržet jen na hodně neobvyklých
místech, třeba právě na kladenských haldách, kde samotné kamenité prostředí vytváří
určitou bariéru. V Dolní Lhotě taky nikdo nepostavil hypermarket.
A podobně se chová i počasí. Citlivě se nám přizpůsobuje. Čekali bychom, že si půjde po
svém, že se vykašle na nějakou globalizaci a postindustrializaci, že mu politické změny v Číně
budou úplně lhostejné. Ale kdepak – ono reaguje i na nové čínské továrny a automobilový provoz
v Počernicích. Na počasí a přírodu tak můžeme být právem hrdí, obojí funguje čím dál tím
odpovědněji, čím dál víc se nám podobá. Jak to ten James Lovelock říkal, že na přírodu si jen
tak nepřijdeme, že skutečně zranitelná je jenom civilizace?
Lomy jsou umělé díry, haldy jsou umělé kopce
Koncem roku 2004 jsem byl ornitologem a bývalým dentistou Vítem Zavadilem přizván k řešení
projektu, který řešil budoucnost kladenských hald. Funguje zde několik tlaků a činitelů.
Některé haldy hoří nebo hořely, a tím si přímo říkají o pozornost (i když na druhou stranu
haldy hořely vždycky, pak vyhořely a byl pokoj – není důvod, proč by si halda někde mimo osídlení
nemohla jen tak dýmat). Druhý činitel jsou obyčejní lidé nebo malé firmy, kteří se snaží
zbavit odpadu a vytvářejí tak nová, velkopološná smetiště. Dalším činitelem jsou podnikatelé –
mají záměry, které se pohybují v širokém rámci rozumného využití industriálních areálů jako
např. skladišť, k úvahám o těžbě špatného kameniva anebo uhelných prádel, které přeci jen
obsahují nějaké využitelné uhlí. Podnikatelské záměry jsou i smělé – např. vybudovat na haldě
dolu Nosek (Tuchlovice) lyžařskou sjezdovku. Velmi zajímavou roli hrají rekultivátoři. Hledají si
práci a upozorňují na tzv. staré ekologické zátěže. Mnohým haldám a lomům by bylo o mnoho
lépe, kdyby si jich nevšímali, to by ale přišli o práci.
Rekultivátoři mívají dobré vazby na místní samosprávu. Boj proti rekultivacím může skončit
odvoláním příslušných referentů odboru životního prostředí. Myslím si, že správný (neříkám,
že etický) postoj je říct těmto firmám – ukážeme vám takové způsoby rekultivace, že se jimi
budou pyšnit i ekologové a konkurence si rvát vlasy. Pokud nejste úplně hloupí, tak nás ales-
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 152 3/22/07 1:50:14 PM
153
Pantone 4485 M 100 %
poň vyslechněte. Myslím, že to celé je běh na dlouhou trasu. Teprve dnes po asi tak deseti letech
neustálého opakování se začínají vžívat ty postoje k lomům, které jsme navrhovali někdy
v polovině 90. let.
Při zpracovávání problému, jak přistupovat k haldám uhelných dolů na Kladensku, jsem si
uvědomil, že na rozdíl od opuštěných lomů, kde se již vžívá moderní způsob revitalizace založený
na ponechání maxima skalních výchozů, estetického začlenění do krajiny a ponechání
území spontánnímu vývoji, nexistuje podobná metodika pro opuštěné haldy. Přitom právě
v této době po útlumu hornictví je možné při daných zásazích do krajiny hodně získat, ale
i ztratit. Uvedené zkušenosti se sice týkají Kladenska, ale některá pozorování a návrhy revitalizačních
opatření jsou použitelná i v jiných uhelných a do jisté míry i rudních revírech ČR jako
např. na Ostravsku či Příbramsku.
Dominantou agrární krajiny je kostel, dominantou industriální krajiny je halda, komín
nebo těžní věž
Kladensko představovalo zejména po roce 1870 explozivně se vyvíjející industrializovaný region,
který během krátké doby ztratil zemědělský ráz. V okolí asi 200 různých uhelných šachet
a štol vzniklo kolem 150 hald. Většina z nich byla rozvezena, zarovnána s terénem nebo téměř
zcela zmizela pod městskou a venkovskou zástavbou. V současné době je zde možné dohledat
haldy či častěji jenom relikty původních hald asi na 40 lokalitách a z tohoto počtu se jen
zhruba v polovině případů jedná o nějaké výraznější terénní útvary.
Rozhodování o budoucnosti hald se tak stává poměrně složitým procesem, ve kterém je
nutné zvažovat často antagonistické argumenty a to zejména v těchto bodech:
1) Pohledové znečištění krajiny. Haldy představují nový prvek v krajině a je nutné zvažovat,
zda snižují estetiku krajiny a znehodnocují její krajinný ráz, anebo naopak obohacují geodiverzitu
krajiny a dnes se již (stejně jako industriální památky či hornické kolonie) stávají nedílnou
součástí industriální či postindustriální krajiny Kladenska. Z praktického hlediska se jedná
o to, zda je máme v krajině opticky eliminovat anebo přiznat.
2) Biodiverzita. Z hlediska počtu rostlinných a živočišných druhů a početnosti populací se
haldy jako „území nikoho“, kde je omezen pohyb lidí, lidské aktivity se odehrávají jenom na
malé ploše, nepořádají se zde honitby apod., stávají jednoznačnými refugii nebo náhradními
stanovišti, takže z hlediska biodiverzity se ve většině případů jedná o nejbohatší místa krajiny.
3) Surovina a kontaminace. Haldy následkem svého složení představují jak potenciální ložiska
stavebních materiálů a v některých případů i uhlí, tak i možná ohniska geochemického
znečištění či zahořování. Jiným velkým problémem je vznik divokých skládek, které přijatelnému
či zajímavému prostředí opuštěných hald vtiskují silně nežádoucí smetištní charakter.
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 153 3/22/07 1:50:14 PM
154
4) Využití. Některé haldy je možné dál využít jak ke skládkování, tak např. k výstavbě sportovních
areálů. Vyvstává rovněž futuristická otázka, zda někdy kolem roku 2040–2050 po očekávaném
ropném propadu, nedojde znovu k těžbě uhlí v kladenské a slánské oblasti a zda
některé odvaly (nebo jejich okolí) nebudou opět sloužit k ukládání hlušiny.
Z hlediska vnímání hald odbornou a částečně i laickou veřejností je třeba uvést, že podle
rozhovorů s místními lidmi se zdá, že spíš litují, že např. došlo k zarovnání haldy dolu
Československé armády u Rynholce, takže poslední dominantní halda celého Kladenska je komolý
kužel dolu Tuchlovice. Ta se stává symbolem hornické a dělnické historie celého kraje
a ozvláštňujícím prvkem krajiny, který v této době začíná nabývat podobného významu jako
např. ruina středověkého hradu pro romantiky 19. století.
Industriální estetika
Kladensko patří do staré sídelní oblasti, která byla pravděpodobně kontinuálně osídlena již
od neolitu či dokonce mezolitu. Jedná se o oblast, která od konce glaciálu nikdy nebyla zcela
zarostlá lesem, ale po dobu posledních dvanácti tisíc let vytvářela mozaiku travnatých a křovištních
ploch, jež se střídaly se smíšenými zejména habrovými doubravami na zarovnaných
površích a bučinami či květnatými bučinami na hlubších, často sprašových půdách v bocích
údolí. Úrodné černozemní půdy byly využívány řadou kultur, jejichž sled – tak jak byly např.
odkryty při stavbě silnice Praha-Slaný – patří mezi nejúplnější na území ČR. Na samotném
Kladensku a Slánsku tak byly nalezeny 2–3 paleolitické kultury, mezolit a soubor přibližně 22
(přesný počet závisí na definici) mladších kultur od neolitu až po dobu hradištní.
Kladensko patří mezi oblasti, kde se již velmi záhy usídlily slovanské kmeny, a byla zde
vybudována síť slovanských hradišť včetně památného Libušína jako jednoho ze základních
(pohraničních) center moci přemyslovské dynastie. Rovněž středověká kolonizace spjatá s důsledným
odlesněním krajiny je starého data. Zemědělský charakter si Kladensko udržovalo až
do poloviny 19. století, kdy byl zejména po roce 1870 nahrazen náhlou, velkoplošnou industrializací.
I přes tento proces zůstaly na Kladensku zachovány drobné přírodní enklávy v podobě
vzrostlých bučin na svazích údolí a v závěrech pramenných míst, dále zpustlé sady a systémy
starých mezí, anebo mokřadní společenstva šířící se do poklesových depresí. Pokud na biologický
potenciál hald nahlížíme z hlediska vzdálenější budoucnosti (dejme tomu v měřítku
20–50 let), tak podstatně hodnotnější vývoj lze očekávat právě u hald, které se dotýkají těchto
ostrůvkovitých biotopů.
Kladenská aglomerace zahrnující dnes Kladno, Kročehlavy, Rozdělov, Dříň, Újezd, Dubí, Vrapice
a Švermov prodělala složitý urbanistický vývoj. Až do poloviny 19. století bývá Kladensko považováno
za charakteristickou zemědělskou oblast tvořenou městečkem Kladnem a několika
vesnicemi. Zároveň s industrializací probíhal proces, který známe spíš z poslední doby a který
můžeme popsat jako suburbanizace. Původně malé, historické Kladno a řada okolních nevel-
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 154 3/22/07 1:50:14 PM
155
Pantone 4485 M 100 %
kých obcí se v průběhu několika mála desetiletí změnilo v letech 1870–1920 na jakousi „velkou
vesnici“ hornických kolonií s obvykle smíšeným hospodářstvím. Industriálně-venkovský ráz
území byl dán způsobem obživy, kdy rodina sice spoléhala na muže-živitele pracujícího v dolech
či hutích, ale zároveň vlastnila malé pole a často kozu, které sloužily k přilepšení anebo
v době nezaměstnanosti k překlenutí období nouze. Krajina v okolí hornických vesnic byla
silně odlesněna, ale asi 10 km vzdálené Křivoklátsko zůstalo velkoplošným lesním celkem.
Do druhé poloviny 19. století a první třetiny 20. století spadá proud velkých sociálních a politických
změn spjatých s rozvojem dělnického hnutí a sekularizací života. V řadě obcí byly sice
budovány kostely v historizujícím stylu, ale na rozdíl od většiny krajin ČR se nikdy nestaly dominantami
krajiny. Linii horizontu ovládaly šachetní věže, komíny hutí, haldy a několik vodojemů.
Podobně se i krajina Kladenska změnila v jakousi chaotickou plochu sídel, industriálních
objektů, hald, polí a lesnatých pásů vystupujících zejména v bocích mělkých a širokých údolí.
Podle vzpomínek horníků i svědectví fotografií byla krajina pokryta závojem dýmu a uhelného
mouru. Rudá záře nad Kladnem není básnická metafora, ale skutečný jev, kdy horká struska
v noci rudě žhne na nízkém smogu.
Tuto stručnou charakteristiku (kterou by bylo možné dále rozvést) zde uvádím z toho důvodu,
abychom mohli lépe stanovit roli hald v současné krajině a způsob, jak s nimi zacházet
z krajině estetického hlediska. U většiny hald jsme schopni odhadnout či poznat, jak s nimi zacházet
z materiálového hlediska či z hlediska přírodní enklávy, ale jak se máme stavět k industriální
estetice kladenských hald jako k svědkům určitého socio-ekonomického prostředí?
Především je nutné si uvědomit určitou setrvačnost lidských postojů a emocí. Špinavé, kouřící
haldy představovaly ještě v 80. letech 20. století viditelný symbol zničení a pošpinění krajiny.
Doslova: člověk si na něco sáhl – na strom na dům – a měl špinavou dlaň. Společně
s důlními a hutními provozy narušovaly životní prostředí Kladenska a byly z tohoto důvodu
považovány za něco, čeho je zapotřebí se zbavit. Podobný vztah převládal u širší veřejnosti
(ale ne u horníků, kteří z důvodu těžké práce a přestálého nebezpečí měli vždy k šachtám silný
citový vztah) k průmyslovým budovám. Byly vnímány jako něco špinavého a zastaralého, co by
mělo být zbouráno či alespoň modernizováno.
Po roce 1990 a zejména po zastavení těžby uhlí se vztah k průmyslovým budovám změnil.
Životní prostředí se v mnoha aspektech vyčistilo, haldy zarostly a lidé začínají na průmyslové
komplexy včetně odvalů nahlížet spíš s určitou sentimentalitou. Zároveň se ukazuje kvalita
industriální architektury a s ní i potřeba ji památkově chránit. Paralelní proces probíhá ve
vztahu k haldám. Stávají se z nich víceméně malebné zarostlé kopečky porostlé specifickým,
často poměrně atraktivním březovým porostem, které se pomalu začínají blížit lesu.
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 155 3/22/07 1:50:15 PM
156
Mentální rozhraní vztahu k industriální minulosti
Právě v tomto období se ocitáme na jakémsi mentálním rozhraní, kdy jak industriální památky,
tak i haldy mohou být považovány za obojí – za připomínku minulosti, které je nutné
se zbavit, ale i za budoucí hodnotu, na kterou Kladensko bude jednou pyšné. Podle vývoje,
který proběhl nejenom v Anglii, ale také např. na bauxitových ložiscích Maďarska, v nedaleké
Příbrami i vzdálenější Ostravě se dá očekávat vývoj směřující spíš k ochraně obojího – hutních
a šachetních budov i hald. Vztah k haldám zde do určité míry kopíruje vztah, jaký máme
k lomům, které se z pohledu ochrany přírody poměrně rychle staly z „jizev krajiny“ důležitými
biocentry, na jejichž skalnatých stanovištích s blokovanou sukcesí přežívají druhy vytěsněné
ze zemědělské krajiny.
Navrhujeme proto jako základní strategii přístupu ke kladenským haldám – ponechat je samovolnému
vývoji. To znamená v krajině je „přiznat“ a chovat se k nim – či alespoň k vybraným
objektům – jako k přírodní památce a určité specifické kladenské hodnotě, či dokonce
jako k objektu, jehož cílovým stavem je chráněné území. Dobrým příkladem změny hodnot je
např. tuchlovická halda, která dlouhou dobu představovala „vřed“ krajiny vyčnívající z okolní
paroviny, ale po skončení těžby a pozvolném zarůstání je vnímána jako prvek, který krajinu
obohacuje. Myslíme si, že haldy by neměly být dále morfologicky zásadně upravovány ve
smyslu jejich zarovnávání nebo přizpůsobování okolní krajině, ale naopak ponechány jako oživující
„krajinný kontrapunkt“.
Romantické ruiny hradů versus současné ruiny průmyslových budov
V průběhu posledních asi pěti let pozoruji, že „moje“ nejpopulárnější studentská exkurze
vede na Kladno do areálu bývalé Vojtěšské huti, později hutního závodu Koněv. Někteří studenti
se na Kladno opakovaně a sami vrací, přespávají v ruinách betonových monster, kreslí
je a fotí. Vyprávějí si o nich po hospodách, takže i po několika letech se mi stává, že dostanu
otázku, kdy pojedeme do hutí. Toto nadšení je – mohu-li podle dobových materiálů 19. století
soudit – velice podobné výletům romantiků na „hrady spatřené“. V 19. století zde byla potřeba
národního mýtu, kontaktu s velkolepou historií Čech a hrady se nadšeně stávaly součástí národní
identity. Kolik jenom o nich bylo napsáno básní!
V současné době jsou hrady součástí dějepisu, ale ne národní identity. Možná že i národní
identita se stává do určité míry identitou mezinárodní. Ruiny hospodářských komplexů můžeme
např. v televizi spatřit poměrně často, a to v hrdinských eposech naší doby – v akčních
a kriminálních filmech anebo v různých druzích moderních sci-fi typu Robocop. K jednomu
z možná okrajových, ale poměrně živých aspektů identity mladé generace patří vztah k industriálním
ruinám. V. Zavadil ukázal, jak např. v opuštěných šachetních budovách u Libušína
sídlí sovy. Umím si představit situaci analogickou např. klasické strašidelné pohádce, kdy hrdina
vstoupí do starého mlýna, odkud vylétnou sovy a netopýři. Dnes je skoro nemožné vstou-
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 156 3/22/07 1:50:15 PM
157
Pantone 4485 M 100 %
pit do rozpadlého starého mlýna, rekonstruovali jej „Pražáci“, ale do opuštěné továrny se člověk
dostane poměrně snadno.
Směřuji k jedné podstatné věci – k návrhu, jak zacházet s některými starými industriálními
památkami, kterých je příliš mnoho, a všechny nemohou být alternativní galerií nebo nějakým
kreativním centrem. Zničit je je škoda, a navíc to něco stojí. Nechme je stát a rozpadat podle
svého. Jsou místa, kde to jde. Návštěvníkům nemá cenu alibisticky bránit, aby se nezabili nebo
nezranili. Žádný plot dlouho nevydrží. Důležité je někde nechat viditelnou ceduli, že návštěva
objektu je nebezpečná. Asi jako když je na australské pláži nápis, že v moři jsou žraloci, ale nikdo
se nesnaží vybudovat plot kolem pobřeží, když je to moře tak riskantní.
Halda jako naleziště fosílií a minerálů
Kladensko vždy patřilo mezi významná naleziště zejména rostlinných fosílií z karbonských
slojí a některých minerálů, jako je organický whewellit či vláskovitý millerit (NiS) v pelosideritových
konkrecích. Na haldách se rovněž objevují materiály, které na povrchu nevystupují –
např. bazální karbonské slepence na odvalu dolu Nosek.
V. Žáček (ústní sdělení, 2004) uvádí že, v souvislosti se zvětráváním kladenských hald a se
zvětráváním bylo popsáno přes 50 minerálů i dosud nepojmenovaných chemických sloučenin,
dva minerály: kladnoit – přírodní krystalický ftalid a kratochvílitit – uhlovodík fluoren (podle
nových výzkumů však antracen) jsou nové minerály pro mineralogický systém popsané právě
z Kladna. Při prohořívání hald dochází jednak k vypálení haldového materiálu, jednak v povrchových
partiích hald k alteracím působením agresívních plynů. Většina těchto látek byla nalezena
na odvalech dolu Schoeller, méně (hlavně v 80.–90. letech 20. století) Max, Ronna, Prago,
Tuchlovice. V místech, kde se výrony plynů unikajících z hořících hald koncentrují dostatečně
dlouhou dobu (obvykle několik let až desetiletí), došlo k rozkladu hlušinového materiálu na
směs sulfátů. Vzniklá krusta „sulfátový klobouk“ bývá i několik decimetrů mocná o rozloze až
několik desítek m2. Některé „sulfátové klobouky“ jsou koncentricky lemovány zonální aureolou
sublimátů síry, salmiaku, kovového selenu, sulfátů amonných a organických sloučenin – hoelitu,
kratochvílitu, kladnoitu, někdy i nafatalenu. Sulfátové krusty jsou nejprve tvořeny špatně
rozpustnými bezvodými sulfáty hlinitými a hlinito-amonnými; při poklesu teploty pak dochází
k jejich postupné hydrataci. „Vyzrálé“ krusty s teplotou na bázi pod cca 100 °C, jsou tvořeny
stabilními hydratovanými (a ve vodě rozpustnými sulfáty), hlavně tschermigitem a alunogenem
a menším množstvím dalších minerálů, jako jsou: khademit (rostit), magnesiocopiapit,
boussingaultit, pickeringit, aj.
Z těchto pozorování vyplývá jeden důležitý dílčí závěr – pokud horký „sopouch“ teplých
plynů neohrožuje okolní životní prostředí, měl by zůstat zachován pro další mineralogické studium.
Některé z výše uvedených minerálů mají jen několik lokalit na světě! Na těchto sopouších
dochází k jevu, který má ve vědách o Zemi na rozdíl např. od botaniky jen velmi málo
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 157 3/22/07 1:50:15 PM
158
analogií – je to sukcese minerálů, jež se v měřítku lidského života proměňuje podle toho, jak
halda chladne a vyhoříváním se mění její materiální podstata. V podstatě se jedná o podobný
„div přírody“, jako jsou mofety v Soosu. Problém je jiný – nejprve je nutné prohlásit haldy za
přírodu, jinak se „div“ změní na „industriální bordel“, který je nutné eliminovat, aby neškodil –
snad ani ne tak přírodě nebo prostředí, ale našemu pohledu na to, jak má svět vypadat.
Dvojí přístup k rekultivaci
Na kladenských haldách zejména v oblasti dolu Schoeller již probíhají rekultivační práce
a další aktivity jsou plánovány na dole Tuchlovice a dalších odvalech. Domníváme se, že část
prováděných rekultivací vychází z chybné rekultivační filosofie.
Ta se dá dobře ilustrovat na přístupu k lomům. V případě lomů se jedná o problematiku intenzivně
rozváděnou v cizině a v posledním desetiletí široce diskutovanou i v naší literatuře.
Tento výzkum přitom není nějaké české specifikum, ale vychází z celé řady zahraničních zkušeností
firem, které jako Heidelberger Zement celá desetiletí působí v environmentálně citlivém
prostředí v okolí univerzitního Heidelbergu a v dalších částech Německa.
To, co je pro české prostředí relativně nové (ale ve skutečnosti celé poslední desetiletí diskutované
mezi přírodovědci), je dívat se na haldy, které představují umělé kopce, podobným
způsobem jako na lomy, jež představují umělé jámy. Rozdíl mezi oběma pojetími rekultivace je
shrnut v následujícím přehledu:
Technická rekultivace: vychází z myšlenkové základny 60. let, která vnímala krajinu hlavně
ve světle jejích produkčních vlastností. Půda, která ležela ladem a nesloužila ani lesu nebo
poli, byla považována za ztracenou. Rekultivátoři této doby však byli ochotni přistoupit na
kompromis, který se týkal vytvoření rekreačních oblastí pro pracující lid. Reliktem tohoto typu
uvažování je tvorba sportovních areálů. Základní myšlenka v tomto přístupu je, že pozemek
musí být nějak využit. Cílem rekultivace je zahladit „jizvy“, zahrnout či zasypat lomové jámy,
zešikmit jejich stěny a prostor rychle osázet většinou smrky či borovicemi. Analogický přístup
se uplatňuje i v prostorech výsypek severočeských hnědouhelných dolů – z výsypek je nutné
vytvarovat nějakou falešnou, nevýraznou krajinu zbavenou všech ozvláštňujících rysů.
Přírodní rekultivace: v zahraničí se uplatňuje v posledních asi 20 letech, u nás zejména v posledním
desetiletí. Jejím principem je, že lomy či haldy jsou přiznány jako nový prvek krajiny
a je na ně pohlíženo nikoliv jako na zničené území, ale právě naopak na budoucí přírodní
oázu. V lomech jsou ponechávány vertikální stěny. Lomy jsou již v průběhu těžby tvarovány
do cílového stavu. Skoro se dá říct, že na tvaru příliš nezáleží, pokud je složitý a není příliš
geometrický. Přírodě je ponechána volná ruka, ale oblast je zbavena odpadků. Rekultivace probíhá
ve dvou fázích: 1 – morfologická rekultivace: důraz je kladen na složitost tvarů, přítomnost
vodních nádrží, čistotu prostředí. 2 – biologická rekultivace: většina území je ponechána
přirozené sukcesi, k případné výsadbě jsou používány místní dřeviny zhruba v podmínkách
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 158 3/22/07 1:50:15 PM
159
Pantone 4485 M 100 %
daných rekonstrukční mapou přirozené vegetace. Zavážení a planace jsou vnímány jako proti-
-přirozené zásahy.
Deset zásad revitalizace hald
Na základě řady geologických, biologických a krajinářských výzkumů a prací v prostoru kladenských
hald jsme shromáždili poměrně obsáhlý materiál, který má obecnější platnost pro
přístup a další zacházení s haldami. Můžeme je shrnout těmito body:
1) V prostoru krajiny doporučujeme haldy „přiznat“ jako její novou estetickou složku.
Podobně dnes přiznáváme i jiné krajinné zásahy – např. vápencové lomy v Českém krasu nebo
rybníky na Třeboňsku.
2) U hald je cenná morfologická a substrátová diverzita. Doporučujeme proto ponechat haldy
většinou ve stavu, v jakém byly nasypány, neprovádět žádné planace, neměnit je na rovné,
jednolité plochy a nepřevrstvovat je žádnou zeminou. Vítány jsou charakteristické kopečky,
občasné nezarůstající odkryvy na šikmých svazích či drobných vertikálních stupních. Rovněž
substrátová diverzita, kdy se na haldě střídají plošky s převahou kysele reagující uhelné hmoty
(obsah pyritu), slabě vápnité opukové polohy, vysýchavé škváry, anebo naopak nepropustné
jílovce vytvářející podmáčená místa, je vítána.
3) Haldy je nejvhodnější ponechat na většině plochy přirozené reprodukci. Po skončení těžby
uhlí např. na Kladensku či Ostravsku docházelo na rozsáhlých, nezarostlých plochách při silnějším
větru k výraznému prachovému znečištění lidských sídel. Dnešní situace je diametrálně
odlišná, protože víc jak 80 % většiny hald je zcela zarostlých a odkryté zůstávají jen nové skladové
plochy, cesty, drobné vertikální stupně anebo místa, kde právě probíhají rekultivace. I při
lesnické rekultivaci se ukazuje, že na haldách se daří nejlépe tomu, co zde již roste – zejména
břízám. Zvláštní ochranu je nutné věnovat vybraných horkým výronům a nově vznikajícím
mineralizacím.
4) Na haldách se často objevují divoké skládky zejména komunálního odpadu. Doporučujeme
povrch haldy vyčistit. Pokud je komunální odpad navezen např. do jam po těžbě škváry, doporučujeme
jej na místě přehrnout.
5) Haldy mají určitou „samočistící schopnost“. Podle výsledků analýz pramenů např. v okolí
Buštěhradské haldy se zdá, že i obrovská množství těžkých kovů a kontaminantů mohou být
zachycena v porézních hmotách (popílky, škvára, vyhořelé lupky apod.) a hydroxidech železa.
Proto doporučujeme s haldami nehýbat. Při otevření haldy může dojít k zahoření a vymývání
škodlivin.
6) Na větších haldách se doporučuje místně provádět ostrůvkovitou rekultivaci například
formou vysazení skupiny dubů či lip nebo jiných místních, ušlechtilějších dřevin. Podobně jako
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 159 3/22/07 1:50:15 PM
160
u lomů je snad oprávněné provádět pod dozorem botanika výsev semen místních hodnotných
druhů, které by jinak na haldu ze svých stanovišť obtížně pronikaly.
7) Haldy se většinou vyskytují v zázemí dosud existujících šachetních a dalších průmyslových
budov. Doporučujeme věnovat zvýšenou pozornost tvorbě a ochraně kombinovaných
objektů, ve kterých je památkově chráněná významná budova obklopena „přírodním parkem“
spontánně zarůstající haldy.
8) Důležité je znepřístupnit cesty na haldu. Běžně se stává, že haldy slouží jako divoké
skládky. U používaných cest je vhodné osazení závorami, u nepoužívaných cest doporučujeme
vybudování valů, aby nebylo možné projet nákladním ani osobním automobilem.
9) Prvkem, který na haldách téměř úplně schází, jsou malé vodní plochy. Při výzkumu koněpruské
oblasti se ukázalo, že v okolí malých vodních nádrží, zejména v opuštěných lomech,
dochází k výrazné koncentraci ptáků, hmyzu včetně pavouků, obojživelníků a dalších skupin
právě u drobných jezírek. Vybrané haldy, u kterých počítáme s jejich ponecháním přirozenému
vývoji, by měly být zpestřeny vybudováním jedné větší (cca 8 x 8 m, či více podle velikosti
haldy) a několika menších (cca 3 x 3 m) vodních ploch.
10) Monotónní plochá temena hald doporučujeme morfologicky zvýraznit dosypáním např.
ve formě jeden větší „kopec“ a několik doprovodných menších kuželů. Před dosypáním je
vhodné zároveň vybudovat malou vodní plochu.
Ve znamení Stalkera
Proměnu přístupu k industriálním památkám můžeme popsat nějakým víceméně vědeckým
jazykem nebo alespoň ve fenomenologickém diskurzu. Ve skutečnosti je tento vztah
dlouhodobě připravován filmy jako Blade Runner nebo Stalker, industriální hudbou počínaje
Kraftwerkem, Einstürzende Neubauten, částí hip hopu, metalu, industriálních tendencí moderní
hudby i např. uměním ve volném prostoru. Nechci prodlužovat již tak dlouhý článek, ale
upozornit, že to, co se zde tváří jako (dejme tomu) moderní ochrana přírody, je spíš jev v průsečíku
jedné části moderního umění, aplikované sociologie, netradiční přírodovědy (přírodní
vědy mají přece zkoumat přírodu ne haldy!!) a aplikované filosofie konečně se prolamující do
dělnického prostředí bývalého rudého Kladna.
Poznámka: Tato práce vychází z obsáhlé nepublikované studie „Cílek V., Přikryl I., Sádlo J., Volf.O.,
Zavadil V. (2004): Hodnocení důsledků těžby černého uhlí na Kladensku pro krajinu a její funkce s důrazem
na význam hald. VaV 640/10/03 Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním. Str. 1–180. MS.
Ústav pro Ekopolitiku – Praha, Referát životního prostředí – Kladno“ a z textu, který byl připraven pro
závěrečný díl edice Chráněná území ČR (editor P. Mackovčin, AOPK Brno). Akademická část výzkumu
byla podporována akademickým projektem CEZ Z3–013912.
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 160 3/22/07 1:50:16 PM
161
Pantone 4485 M 100 %
LITERATURA
Cílek V. (1998): Revitalizace industriální zóny Radotínského údolí. Český kras XXIV, 80–86.
Beroun.
Cílek V. (1997): Revitalizace vytěžených lomů. Silikátový zpravodaj 1, 32–38. Praha.
Cílek V. (1999): Revitalizace lomů. Principy a návrh metodiky. Ochrana přírody 54, 3, 73–76.
Praha.
Cílek V. (2002): Industriální příroda – problémy péče a ochrany. Ochrana přírody 57, 10,
313–316. Praha.
Cílek V., Hendrych J., Višňák R.(2000): Řešení revitalizace a ochrany kopce Tlustec při
dotěžení části zásob kamenolomu Brniště. Redakce V. Kotecký, 7–61. Hnutí Duha, Brno,
ISBN 80–902823–O–X.
Cílek V., Hladil J. (1997): Tvorba postindustriální krajiny: lomy. Příkladová studie koněpruské
oblasti. Sborník Archeologie a jeskyně, Knihovna ČSS, 160–174. Praha.
Hakl M. (2001): K rekultivaci opuštěných lomů na Příbramsku a Sedlčansku. Ochrana přírody
56, 8, 242–245. Praha.
Hojdar J. (1997): Rekultivace dolu Vrbenský – příklad nového pojetí tvorby následné krajiny.
Uhlí – Rudy – Geologický průzkum 4, 121–124. Praha.
Kukal Z. a Reichmann F. (2000): Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana.
Str. 108–134, ČGÚ. Praha.
Lassus B. (1997): Quarrian Reclamation. In: A. Cerver, ed. International Landscape
Architecture, 50–68. Arco. ISBN 84–8185–043–8.
Ložek V. (1980): K osudu opuštěných lomů v chráněných územích. Památky a Příroda 6,
359–365. Praha.
Sádlo J., Tichý L. (2002): Sanace a rekultivace po lomové těžbě. ZO ČSOP Pozemkový spolek
Hády. 1–35. Brno. ISBN 809031211–X..
Spudil J. (1998): Studie možnosti využití odpadních hald po těžbě. MS GET, Praha.
Štýs S. (1996): Proměny měsíční krajiny, 22 stran. Ekokonsult Pons, Most.
Štýs S. (1996): Zelené plíce černého severu. 56 stran. Ekokonsult Pons, Most.
ISBN 80–902063–1–X.
Štýs S. (1997): Chomutov a prostředí pro život. 48 stran. Ekokonsult Pons, Most.
ISBN 80–902063–7–9.
Tichý L. a Sádlo J. (2001): Revitalizace vápencových lomů. Ochrana přírody 56, 6, 178–182.
Praha.
Zámek J. a kol. (1985): Inventarizace hald okresu Kladno. MS. Geofond, Praha.
Žáček V. (1988): Zonální asociace druhotných minerálů z kladenských hořících hald.
Acta Univ. Carol., Geol., 3, 315–341. Praha.
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 161 3/22/07 1:50:16 PM
162
Žáček V. (1997): Makroskopické silikáty jako produkt kaustické přeměny haldového materiálu
na dole Kladno (Schoeller) Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení NM v Praze
4–5, 214–218. Praha.
Žáček V. (1998): Recentní druhotná mineralizace na haldách a v dolech kladenského revíru.
Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení NM v Praze 6, 161–175. Praha.
Žáček V. (2000): Lesukite, cubic Al2Cl(OH)5.2H2O from Kladno, Czech Republic. – Bull. Czech
Geol. Surv. 75, 1, 23–26. Praha.
Esej o kladenských haldách a krajině ve znamení Stalkera
sbornikblok4.indd 162 3/22/07 1:50:16 PM
163
Pantone 4485 M 100 %
„Při putování bychom se měli pokusit zapomenout na to, co nějak intelektuálně dopředu
víme, na svá obvyklá hodnocení skutečnosti. Tím se nám totiž otevírá více šancí nechat se
smyslovou realitou vtáhnout, vnímat ji jako živoucí přítomnost, opravdu se s ní setkat, být jí
překvapeni a pociťovat její zázračnost…“
Poutnictví znamená obejmout zemi, přírodu a nechat se jí obejmout – a to všemi smysly!
Jako poutník ji prostě nemohu obejít, uniknout z ní do jiné reality ani ji nějak intelektuálně
obelstít. Naopak je třeba být maximálně pozorný a zároveň pokorný, protože realitu země,
která mě obklopuje a nese, nikdy neuvidím před sebou celou; je navíc jako žena neuvěřitelně
proměnlivá, mnohoznačná, unikavá… Abych se s ní mohl setkat, musím se s ní prostě „zaplést“,
ztratit se v ní, zabloudit v ní. Taková je cesta do divočiny. Jen tak může být naše putování cestou,
na níž „objevíme poklady“, na níž uvidíme svět i sami sebe jinak.
Proto poutnickou maximou Henry Davida Thoreaua bylo vydat se i na tu nejkratší procházku
v přesvědčení, že už se z ní nikdy nevrátíme. Než se na ni vypravíme, měli bychom být schopni
vše odevzdat. Jinak řečeno znamená to dokázat se oprostit od intelektuálních konceptů a zbytečných
myšlenek, neboť: „Je více věcí na nebi a na zemi, než o kterých sníme ve své filosofii.“
Zemní umělec Robert Smithson charakterizoval samo umění jako: „umět se ztratit“, což o to víc
platí pro umění poutnické. Při putování bychom se měli pokusit zapomenout na to, co nějak
intelektuálně dopředu víme, na svá obvyklá hodnocení skutečnosti. Tím se nám totiž otevírá
více šancí nechat se smyslovou realitou vtáhnout, vnímat ji jako živoucí přítomnost, opravdu
se s ní setkat, být jí překvapeni a pociťovat její zázračnost…
Znamená to stát se účastníkem namísto pouhým divákem či nezaujatým pozorovatelem, navázat
se světem přírody, který mě obklopuje a v sobě zahrnuje, skutečné „pouto“ (poutnictví
odvozuji od tohoto pojmu), partnerský vztah – probudit svou spící vnímavost a dýchat, cítit
a vidět zemi celým svým tělem. Dochází k tomu nejen dlouhou chůzí, ale také nocováním v krajině.
Od té chvíle začínáme pozvolna víc a víc snít její sny. V tom je pro mě obsažena etika poutnictví,
kterou nejlépe vyjádřil David Abram: „Jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co
je ne-lidské.“ Jen tak se nám může otevřít smysl pro posvátno, cit pro celistvost a vzájemnost
života, či chcete-li pro jeho mystérium, jež v takových chvílích můžeme objevit ve svém srdci.
O poutnickém umění
Jiří Zemánek
sbornikblok4.indd 163 3/22/07 1:50:16 PM
sbornikblok4.indd 164 3/22/07 1:50:16 PM
165
Pantone 4485 M 100 %
„Potom přišli znovu a chtěli se vpojit tím, že by trošku řekli, co jsou to oni zač. A třeba kreslili
přítomné. Nebo jinak. Nikdo jim nebránil, ani pan Sudek. Oni málokdy přicházeli dlouho.
Neboť jim to k ničemu nebylo. Neboť to bylo tak jednoduché, že někteří nepoznali, jak je to
složité, tak jednoduše být.“
Následující text je popisem očitého svědectví. Ale, jak víte, očití svědkové vypovídají pravdu
stíněnou jejich interpretací. Nechci také za vás listovat v textech, jež přinášejí autentické záznamy
Sudkových slov, jež jsou tak petrifikována jako Sudkův vědomý program.
Byl jsem jednou takhle přes den z nějakého důvodu u pana Sudka. Odcházeli jsme z jeho ateliéru
společně, on na zádech ruksak s velkým formátem kamery, v té své levičce těžký, dřevěný
stativ. Zamykal, obhlédl oblohu a já se jen tak zeptal: „Kam vlastně jdete, pane Sudek?“ „Ale na
Petřín, já tam mám motiv,“odpověděl. A já žasnul. To bylo nějakých třicet let potom, co se nastěhoval
na Újezd, ještě víc roků znal Petřín a pořád tam měl – motiv.
Musím se hned odvážit říci, že u pana Sudka „mít tam motiv“ neznamenalo vracet se k náhodnosti,
která šikovně fotografována, dala by tak zvaný zajímavý snímek. Sudkův motiv byl
souzněním jeho nálady – rozumějte, nikoliv momentálního rozpoložení mysli, nýbrž souladu
nebo i rozporu jeho citového života s jeho přemýšlivostí a inspirací, která mohla ležet třeba
v jeho večerní četbě nebo ve včerejší návštěvě nějaké výstavy nebo Národní galerie – s náladou
té cesty, která se po dešti leskla vzhůru travinami Seminářské zahrady, nebo stejně tak
v mladých, pokroucených ovocných stromech tam, za nimiž čněly nahoře věže katedrály jednoho
našeho období dějin a dole se klenula barokní kopule docela jiného, všecko v jednom
obraze.
Vymýšlím si za vás, co můžete udělat pro sebe sami a lépe. To všechno jenom proto, abych
řekl, nebo na příkladu ukázal, že Sudkovo vracení se, nebylo opravováním minulého, ale rozmnožováním.
Nikoliv početním opakováním téhož, ale vždycky dalším krokem, jímž pan Sudek
otevíral pro sebe a sobě další možnost pochopení svého motivu, nebo tématu, chcete-li, a to ve
chvíli, kdy o něm věděl dost na vytvoření toho, co už udělal, ale ještě ne dost na to, aby plně
sám pochopil, a potom teprve řekl, co pochopil, viděl, zažil, ví a zná o té věci.
Sudkovy fotografie nejsou jenom obrazy – tím slovem „jenom“ je neponižuji, pouze početně
omezuji jejich smysl – ale také jeho poznávání, řešení, vidění a vědění. My, jejich diváci, přicházíme
k nim jako k hotovému a začínáme u nich a v nich. Jinak to nejde. Pan Sudek měl v každém
svém fotografickém obraze konec a zároveň začátek, nebo alespoň pokračování. V tom je
obsaženo i ohlížení. Když řeknu nejistota, příliš dramatizuji, příliš romantizuji, příliš ukazuji
k časové míře vyjadřované okamžikem. Příliš bych mluvil o inspiraci momentálního rázu. To
momentální v Sudkově tvorbě také je. Dokonce mám v paměti jeho větu, kterou tehdy vyslovil
K Sudkovi
Zdeněk Kirschner
sbornikblok4.indd 165 3/22/07 1:50:17 PM
166
s takovým trošku podšitým, trošku jakoby provinilým úsměvem, když řekl při nějakém prohlížení
fotografií: „No, někdy to musíte nechat, jak to vyjde.“
Nuže, vrátím se k tomu slovu „ohlížení“. Tím pan Sudek bral s sebou to, co vedlo k současnému
stavu jeho mysli a jeho díla. Jednou nám přiznal, že za mlada rozbil a vyhodil plno svých
skleněných negativů. „Dneska bych je rád viděl, víte. Možná nebyly tak blbý…,“ řekl se vzpomínkou.
Řekl to v době, kdy se člověk najednou vrací ke svému mládí ne pro laciný sentiment,
ne proto, že si tu vzdálenou dobu, z níž už zapomněl její nepříjemnosti a uchoval spíše chvíle
radosti okrášlené ještě tím ztrácením bolestí v bezednu času, ale proto, že pochopí a přijme
činy svých mladých let, ve středním věku velkopansky odmítané jako ztřeštěnosti a nerozum,
že je přijme jako pravou součást sebe a vidí jejich blízkost s tím, co vytvořil ve věku svých vyšších
osobních číslic.
Nezapomínání bylo jednou z velkých a veledůležitých mocností světa Sudkovy tvorby. Na
začátku šedesátých let byly jsme s ním v jižních Čechách, v Chlumu u Třeboně. Jenom týden,
v prvních dnech září, kdy už nedýchalo parné léto ani rozpařená těla naháčů u rybníka. Bylo
ticho prvního školního týdne a nebylo ještě, tehdá, turistických návalů. Znali jsme tu krajinu
z opakovaných prázdnin tam a mysleli jsme, že pana Sudka provedeme jejími kouzly po hrázích
i docela neslavných rybníků a po lukách, jež mají rozlehlost a klid anglických parků. A ke
svému překvapení jsme zjistili, že pan Sudek ví o této krajině všechno, neboť ji fotografoval –
ve třicátých letech.
Neznal tu každý strom a ves, nevěděl který rybník a rybníček je který, ale pamatoval si rozšířenost
pohledů, kterou poskytuje tento kraj oku, a tím také, při této návštěvě, jeho staré
Kodakově panoramatické kameře. Fotografoval nejen s ní. Na hráz rybníka položil do trávy
kus jablka, sklonil k němu kolena za aparátem formátu 6 x 9 a vrátil svou fotografií jablko do
hájemství vzpomínek svých klukovských let někde kolem Kutné Hory, když taková jablka padala
na sadě na zem a mohla se sebrat a hned jíst, anebo když se pro ně muselo přes plot, aby to
sedlák neviděl, a jíst je až někde za vsí.
Ale byly tehdy i fotografie pečlivě vyvažované z velikosti jindřichohradeckého hradu, jeho
nádvoří a dvorů lišících se stylem a okolní architekturou, byly objevy pohledů a fotografií přes
vodu na zadní dvorky domů z náměstí, jež ukrývaly empirové altánky proměněné na zahrádkářská
skladiště. Není v těch fotografiích pláče nad odešlou a snad znešvařenou minulostí, nebylo
v tom chození kolem dokola ani nadnášejícího smutku. Bylo to objevování a zachovávání
v mysli toho, co se dalo ještě zahlédnout a co se dalo fotografickým aparátem ještě říci nikoliv
jako řeč pohřební a poslední, ale jako vyjádření toho, že jsme s tímto empirem, s touto gotikou
a s touto renesancí, že jsme s nimi, protože víme, že ani oni, ani my nemůžeme svůj čas prodloužit
jinak, než vzájemným vědomím o sobě.
Ještě chci říci o jednoduchosti. Pan Sudek dostal od jedné paní k Ježíšku novou šálu. Na zimu
šálu potřeboval: nemohl si jednou rukou vázat kravatu, jeho krk byl pořád odhalený. Šála se
K Sudkovi
sbornikblok4.indd 166 3/22/07 1:50:17 PM
167
Pantone 4485 M 100 %
mu líbila a měl z ní tehdy, scházeli jsme se před Štědrým dnem a vyměňovali dárky, radost
a všelijak si ji vázal. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem tu šálu na něm někdy viděl. Měl jinou,
tu starou. Snad tuhle opravdu někdy nosil, možná na neděli. Pan Sudek zjednodušil svůj život
tak, aby všechno, co nepatřilo k fotografování, zabíralo co nejméně času. Fotografové vědí,
že samotná práce fotografická trvá ve všech svých fázích dlouho, v Sudkově systému a v jeho
technických možnostech, ve vybavení, s nímž ve svém programu pracoval, zejména.
U Sudka, jemuž součástí fotografování byly večerní návštěvy koncertů, stejně jako koncertování
jeho gramofonu, jeho rozmluvy s přáteli a koukání, jak by řekl, na obrazy a sochy, večerní
čtení a potom chození a koukání vůbec, trvalo to všecko ještě daleko déle, než komukoli
jinému. Nemohl se dát zdržovat tím, co bylo zbytečností a zasahovalo do jeho dní a nocí. Dnes
je na fotografiích často vousatý, má ty štruksové kalhoty a sako neznámého původu, pevné,
těžké boty. Ovšem: protože holit se dobře nemohl a musel k holiči, chodil jednou týdně. Pevné
boty potřeboval ke svým rychlým cestám do kopce a svému skoro běhu rovinou. Pevně musel
jít, protože se náhle otáčel, taky aby zkusil, jak to vidí jeho panoramatická kamera. A černošedý
proužek pracovních štruksových kalhot – řeknu vám, byly vlastně elegantní. Na hlavě s prořídlými
vlasy neměl radiovku, vy, kteří ho znáte jen z fotografie, se nemylte, to je baret. Protože
radiovkou bychom tehdy všichni přitakali oficiálnímu odsudku buržoazního klobouku. A tak
jsme si, jako pan Sudek, pořídili jednu o číslo nebo dvě větší a stáhli ji na stranu a byl to baret
jako ve Francii. Skoro.
Ta jednoduchost nebyla také jenom skromností. Sudkova skromnost se projevovala i v jeho
jídle – ačkoliv na návštěvě nepohrdl dobrým domácím obědem. Ta jednoduchost byla vytříbeným
výběrem důležitého od zbytečného. V malířství, v hudbě, v rozmluvě, v úvaze, dovedl být
pan Sudek velmi neskromný. V přijímání jen základních věcí lidské existence a základních věcí
pro ni, dovedl být přísný. Zřídka to vyjádřil slovy. Bylo to v okolí jeho existence a osobnosti.
Jsou známy jeho úterky, kdy „byl doma“. Už od dob 2. světové války se u něj scházeli přátelé
v ten den. Přátelé, kteří přiváděli přátele. Nebo jen známé. Hrálo se na gramofon, o co si přátelé
řekli, nebo co pan Sudek nabídl. Nevedlo se mnoho řečí. A nerozcházeli se pozdě. Někteří
z těch známých přišli nadšeně poprvé, přišli, protože poprvé nerozuměli, co se to tam v ateliéru
děje, anebo proč, anebo proč takhle. Potom přišli znovu a chtěli se vpojit tím, že by trošku
řekli, co jsou to oni zač. A třeba kreslili přítomné. Nebo jinak. Nikdo jim nebránil, ani pan
Sudek. Oni málokdy přicházeli dlouho. Neboť jim to k ničemu nebylo. Neboť to bylo tak jednoduché,
že někteří nepoznali, jak je to složité, tak jednoduše být.
Vím, že jsem měl mluvit o pochybnostech v životě a v díle Josefa Sudka. Myslíte, že jsem
o nich nemluvil?
K Sudkovi
sbornikblok4.indd 167 3/22/07 1:50:17 PM
sbornikblok4.indd 168 3/22/07 1:50:17 PM
169
Pantone 4485 M 100 %
„Reynek byl bytostný introvert, jeho skutečný život se odehrával ve skrytu. Abychom ho tak
mohli poznat plněji, musíme mu zachovat co nejvíce těchto tajemství. A čím víc těchto tajemství
zachováme, tím méně Reynkovi porozumíme. Jen vědomí tohoto paradoxu nás může přivést
do skutečné petrkovské krajiny za zrcadlo.“
Životopisy svatých v katolické hagiografii trpěly v historii jedním velikým nedostatkem: zdůrazňovaly
pozitiva popisovaných osobností na úkor jejich chyb a slabůstek tak vehementně, že
se tyto příběhy zhusta stávaly zcela nevěrohodnými. Snaha některých církevních autorit udělat
ze svatých minimálně pozemské anděly vedla k pravému opaku: vypreparovaná osobnost
působila chladně, její motivace dutě a žár v srdci naivně. Příběhy, které mohly řvát i šeptat
zároveň, zůstávaly němé.
I doba post-postmoderní generuje své svaté. Platí to bez ohledu na míru sekularizace společnosti;
termín svatý je pak jen přetaven do slov jako idol, guru, vůdce. Do týmu svatých byl
v posledních čtyřiceti letech katapultován i člověk, který si nepřál nic víc, než zůstat stranou
jakéhokoliv veřejného (nikoliv soukromého) zájmu. Básník, grafik a překladatel, petrkovský
samotář, františkán české poezie Bohuslav Reynek je dnes jedním z nejvydávanějších českých
básníků. Výstavy jeho suchých jehel jsou nadšeně přijímány kritikou i publikem. Jeho básně
jsou zhudebňovány řadou zejména alternativních hudebníků. Sám Reynek přitom o publikování
svých prací vůbec nedbal, s jejich dobovým neúspěchem počítal a na vernisáže nikdy nechodil.
Ještě více než svou tvorbou (Bohuslav Reynek by tak ošklivé slovo sám nikdy nevypustil
z úst) však Reynek dnes oslovuje svým životem. Obdivovatelé (žádní následovníci) v něm nachází
předobraz (nebo naopak jakýsi praobraz) ohleduplnému žití s přírodou, nezávisle na
společenském kontextu, konzumu, ideologii, médiích. Martin Putna připomíná, že Reynkův
příběh je z těch, které je třeba stále znovu vyprávět, neboť se z nich rodí naděje. Tato naděje
však bude ošklivě pokřivená, pokud nebude příběh Reynkova pozemského působení vyprávěn
plně.
Pokusme se rozptýlit několik mýtů, kterými byl mýtus Reynek v minulých desetiletích zašpiněn.
Nejde přitom o špínu z bláta a hnoje; pochází spíše z pastelových barev; zejména z růžové.
Mýtus první:
Náboženství stálo v Reynkově životě jen na okraji, šlo o slabůstku stárnoucího básníka;
Reynkovy práce lze vnímat i bez kontextu vědomí spásy.
Bohuslav Reynek byl člověk, o kterém bychom mohli směle říci, že je hluboce věřící. Víra byla
stejně nedílnou součástí jeho života jako potřeba samoty – a to už je co říct. Nebylo to však
Reynek doopravdy
Aleš Palán
sbornikblok4.indd 169 3/22/07 1:50:17 PM
170
křesťanství klerikální – i proto je Reynek dodnes pro řadu kněží okrajovou záležitostí, která
nezapadá do barvotiskového obrázku jejich kostelů a far – nýbrž niterné, soukromé.
Reynek byl pravidelným návštěvníkem ranních mší v havlíčkobrodském kostele (přímo v Petrkově
vzdáleném tři kilometry kostel nebyl). „Neměl rád dopolední mši za účasti měšťanstva,
tak chodil od šesti od rána, kdy byli v kostele lidi z chudobince a pár dalších osob jeho naturelu.
Šestá mše bývala taky krátká, protahování tatínek nesnášel,“ říká básníkův syn Jiří. Ve
stáří chodil Reynek do bližšího Svatého Kříže, kterému se dřív vyhýbal, neboť zde ho návštěvníci
kostela znali a hrozilo, že Reynka zastaví a budou si s ním chtít pohovořit. „Do Kříže tatínek
chodil už bez potěšení – jen proto, že chtěl dodržet přikázání nedělní mše. Žádné výjimky
pro sebe nechtěl, byl na sebe strohý, i když se to někomu může zdát jako otročení nějakému
přikázání. Nebylo to otročení, nýbrž sebekázeň,“ vysvětluje Jiří Reynek.
V Havlíčkově Brodě vyrůstal v padesátých letech budoucí literární historik Jaroslav Med.
Mladý křesťan žíznící po dobrém slově – ať už psaném, či vyřčeném – se stal častým petrkovským
hostem, a to v době, kdy na Vysočinu ještě nevedly kroky mnoha budoucích „kulturních
poutníků.“ „Bohuslav Reynek se pro mě stal jakýmsi představitelem úplně nového vztahu k náboženství.
S něčím takovým jsem se zatím do té doby u nikoho nesetkal,“ vzpomíná Jaroslav
Med. „Najednou jsem poznal člověka hluboce a opravdově věřícího, který nic nedeklaroval,
proti ničemu se nevymezoval, ale svoji víru v Krista prožíval jako existenciální jistotu a zároveň
i jako tajemství. Bylo na první pohled viditelné, jak se Reynkovi náboženská víra vtělila
do samotné existence a do nikdy zcela neodhalitelného tajemství zla a hříchu. Velice dobře si
vzpomínám, jak často meditoval o tajemné sounáležitosti našich vin a hříchů s obecnou rovnováhou
dobra a zla v lidské společnosti i v dějinách.“
Vnímat Reynka bez kontextu velikonočního poselství je zploštěním v původním slova smyslu:
takovému pohledu chybí hloubka – ona základní duchovní vertikála.
Mýtus druhý:
Reynek byl prodchnut nezměrnou františkánskou láskou ke všemu stvořenému; rozmlouval
s kočkami tak jako s lidmi a kuřeti by neublížil.
Bohuslav Reynek zvířata skutečně miloval a svůj nejniternější domov nalezl v malém altánku
uprostřed hektarové petrkovské zahrady. Po záboru rodové usedlosti komunisty nejhůře nesl
právě vybíjení zvířat a ničení zahrady.
Syn staroříšského vydavatele Dobrého díla Josefa Floriana Jan dává k lepšímu historku, jak
se Bohuslav Reynek v Petrkově stravoval: „Na každém rameni mu seděla jedna kočka, ukrojil
maso tadyhleté, pak té druhé a teprve ten zbytek požil sám.“ Jeho bratr Gabriel Florian vzpomíná
na příhodu, která se udála koncem druhé světové války, kdy Němci Reynkovu rodinu vypudili
z Petrkova a ona našla azyl právě ve Staré Říši: „Chodil k nám nějaký student jménem
Veselý – později se stal knězem –, aby ho pan Reynek učil francouzsky. Měli jsme vzduchovku,
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 170 3/22/07 1:50:18 PM
171
Pantone 4485 M 100 %
Veselý ji jednou popadl, namířil na kočku a prásk: postřelil ji. Pana Reynka to rozzuřilo přímo
nepříčetně, marně se Veselý bránil, že namířil jenom tak z legrace.“ (Kočce se naštěstí zranění
brzy vyhojilo a nebylo na ní nic znát.)
Reynkovo rozčilení přijde jeho obdivovatelům logické a pochopitelné. Tak intenzivní však
mohlo být právě proto, že tentýž Reynek si ve Staré Říši nějakých dvacet let před touto událostí
s Josefem Florianem sám rád zastřílel – ovšem jen do terče. Tím terčem byly nicméně
vrata Florianova dvora, za kterými běžně procházeli sousedé. Ke zranění naštěstí nikdy nedošlo,
jednání to však bylo krajně nezodpovědné.
Že zbraně Reynek ve svém mládí skutečně obdivoval, dosvědčuje opět Jan Florian: „V osmadvacátém
roku chtěl tatínek koupit flintu a s Reynkem se o kupu radil. Nějakou zbraň otci
tehdy dohodil Hezina (pozn.: mecenáš Dobrého díla), ale pan Reynek se na ni jen podíval a řekl:
‚To mu vraťte, vždyť je to křáp.‘ ‚Hezina jí doporučil, že střílí dobře,‘ nedal se tatínek. ‚Kdepak,
je to křáp,‘ trval na svém Reynek. Tak si nakonec otec koupil opakovačku z Belgie.“
Reynek nebyl františkánský světec, ale spíš venkovan. Chovat zvířata jen pro užitek mu skutečně
připadalo kruté, když se ale jeho milované kočky přemnožily, dal koťata do pytle a vydal
se je utopit. Když bylo třeba opatřit si ve vší té bídě nějaké to maso, věděl, že je třeba zaříznout
i oblíbenou ovci. (To už sám nedokázal a někoho si na to zjednal.)
Ocitujme úryvek z knihy rozhovorů s Jiřím a Danielem Reynkovými Kdo chodí tmami:
O vašem tatínkovi se traduje, s jakou obřadností se staral o domácí zvířectvo.
Jiří Reynek: To je trošku literatura, mluvit o obřadnosti je přehnané: dělal to tak, jak se to dělat
má. Některé lidi zaráželo, že Mistr rád dojí kozu, a hledali v tom nějakou symboliku nebo vyznání.
Nic takového: někomu to tatínek i líčil, jak se musí hlavně klidně a koza se brzy poddá.
Dojil jako každá bába, jen s vřelostí a potěšením, které ta bába mít nemusí – byla to s láskou
dělaná povinnost. Kontakty se zvířaty ho zahřívaly na rozdíl od kontaktů jiných, které ho mrazily.
Chtěl být dobrý pastýř.
J: Jistě že chtěl být dobrý pastýř, ale ne jako na obrázku; v civilním provedení, probůh, jen
žádné divadlo. Nikdy by o sobě neřek, nikdy by na to nepomyslel, že by suploval Dobrého pastýře.
Daniel Reynek: Takhle vznikají báchorky. Když umřel, někdo si vymyslel, že všecky naše kočky
utekly do lesů. To je úplná blbost! Nebo že když se pohřební průvod ubíral ke Svatému Kříži, náhle
se u silnice objevilo stádo ovcí, aby se s Mistrem přišlo rozloučit. Ty ovce tam sice, pravda,
byly, ale pásly se na těch místech denně.
J: Někdo to i tak může pociťovat jako symbol, ale to by si měl nechat pro sebe: když se to pustí
do světa, letí to jako zlatá legenda.
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 171 3/22/07 1:50:18 PM
172
D: Pořád platí to, co tatínek říkal ve filmu Jak žije básník, když se ho ptali, jak co dělá: „Jako
každej jinej.“ To je červená nit jeho postoje. Že psal básně, bylo mimo to.“
Básníkovy syny glorifikace vztahu jejich otce ke zvířatům zcela po právu zlobí. To, že se nám
něco přirozeně obyčejného zdá výjimečné, nevypovídá ani tak o Reynkově jedinečnosti, ale
spíš o posunutém způsobu vnímání samého hodnotitele.
Mýtus třetí:
Reynek byl zcela vyzrálou osobností, prost drobných lidských chyb a předsudků.
Zní to trochu jako vtip, ale je to skutečnost: velký básník lidských smutků a nadějí neměl
rád – považte – blonďáky. Jeho nechuť nedosahovala k nějaké diskriminaci, přesto k lidem se
světlou kšticí choval naprosto iracionální nedůvěru.
Byť sám a dobře překládal z němčiny (zejména G. Trakla), přímo nenáviděl Němce.
Zaposlouchejme se do svědectví Gabriela Floriana: „Za války jsme jednou při obědě mluvili
o tom, že byl proveden neúspěšný atentát na Hitlera. Reynek se úplně rozjařil a prohlásil:
‚Kdyby mi toho Hitlera někdo položil tuhle na stůl, tak já bych ho snědl.‘ My se divili: ‚To přece
není možné.‘ ‚Ale jo, snědl bych ho i po částech,‘ nedal se on.“
Gabriel Florian pokračuje: „Naprosto Němce nesnášel. Když se potom blížila fronta, bylo tu
hodně německých utečenců. Jednou nás navštívily takové děti – děvče patnáct let a její dva
mladší bratři. Usadili se pod naší zahradou, pozorovali jsme je z oken. Chtěli jsme po panu
Reynkovi, aby s nimi došel promluvit, když mluvil nejlíp německy. ‚Kdepak, s těma já nebudu
mluvit!‘ prohlásil. Ani s německýma dětma nechtěl promluvit!“
Tady už nejde o odsudek nacismu, ale personifikaci vlastního odsudku. Byť jde o marginálii,
nacházíme tu latentní souvislost s vnímáním, ze kterého se záhy rodila idea kolektivní viny.
Z ničeho takového samozřejmě nechceme B. Reynka obviňovat – přesto jde o slabůstku, kterou
by skalní Reynkovci od svého mistra neočekávali.
Nadhled Reynkovi chyběl dokonce i vůči některým obyvatelům jeho milované Francie.
Po odchodu jedné návštěvy, která mluvila francouzsky, prohlásil: „To je nesnesitelné, mluvijou
jako v Paříži!“ Reynek se tu projevil jako člověk, který strávil mnoho času v Grenoblu a pařížskou
hantýrkou opovrhoval.
Reynek nebyl ani nijak zvlášť ohleduplný. Nejintenzivněji se to projevovalo v jeho vztahu
k manželce, francouzské básnířce Suzanne Renaud, ale dobře ji ilustruje i drobnost, kterou
popisuje opět Jan Florian: „Reynek za války asi měsíc bydlel u pana řídícího Cveka. Ten měl
maloměšťácky zařízený byt, leštěný udržovaný nábytek a pan Reynek si klidně postavil špalek
do salonu a sekal tam dříví, jak na to byl z domu zvyklý. Pan Cvek při každém seknutí jen
nadskočil.“
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 172 3/22/07 1:50:18 PM
173
Pantone 4485 M 100 %
Pan Cvek by s tím jistě nesouhlasil, ale pro nezaujatého může platit paradox, že čím je
Bohuslav Reynek menší, tím je větší.
Mýtus čtvrtý:
Reynek žil praktickým, obyčejným venkovským životem, který se pak věrně obtiskoval do
jeho básní a grafik.
Jistě: Reynek byl básníkem všednodennosti a každodennosti, sám byl rád, když jeden den
byl jako druhý, měl svůj řád a vnitřní rytmus. Přesto však, zejména pod vlivem Josefa Floriana,
přikládal velký význam zjevením a proroctvím.
Ještě jednou si pomožme citátem z knihy rozhovorů Kdo chodí tmami:
Daniel Reynek: Tatínek si své úzkosti transponoval do strašidel. Uviděl nějaký stín, nebo uslyšel
šustot a hned se lekal. Měl moc těžké období: všude, říkal, že vidí strašidla.
Používal přímo slovo strašidlo?
Jiří Reynek: Jistě. Říkal, že je vidí.
Kde je viděl? Na zahradě?
J: Víceméně kdekoliv. Nechtěl vůbec vycházet ven.
D: Skálopevně tomu věřil. Za ta léta se v něm všechny tlaky naakumulovaly a jeho paranoia
pak trvala snad 10 let. Chvílemi odeznívala, ale jakýkoliv nový impuls původní stav hned nastolil.
Proto ten věčný strach, reakce, které mohly kdykoliv vypuknout.
Reynek více než deset let nepsal – toto období „mlčení“ se nápadně shoduje s obdobím, kdy
vídal strašidla. Jeho biorytmus – spát chodil vpodvečer, vstával v jednu ve dvě v noci – ho
chránil od toho, aby potkával postavy (skutečné lidi), kteří mu ubližovali, a do jeho vizí se tak
přetavovali. Ostatně: duchy předků, kteří se zjevují pozůstalým, znal už ze svého mladického
pobytu v Bretani. Gabriel Florian cituje i další vidění, které mu prý Bohuslav Reynek osobně
popsal: „Jednou v noci prý najednou uviděl oheň, co šlehal do výšky, a dostal podobu ohnivého
muže.“
Bohuslav Reynek byl vizionář, vidění jeho život výrazně ovlivňovaly. To, že o nich mluvil jen
zcela výjimečně a ještě nedávno se o nich veřejně vůbec nevědělo, jen dokládá, jak hlubokou
součástí básníkova života se staly. Podívejte se na Reynkovy básně a grafiky nejen jako na zobrazení
venkovských reálií, a užasnete!
Mýtus pátý:
Reynek žil dlouhá léta v manželství, ale partnerské vztahy se ho týkaly jen okrajově – dával
přednost básním a grafikám, případně zvířatům.
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 173 3/22/07 1:50:18 PM
174
Bohuslav Reynek miloval samotu, vyhledával jí, potřeboval ji k životu jako kyslík. Byla to ale
samota uprostřed milující rodiny, kdykoliv ji mohl přerušit a vyhledat společnost svých vnímavých
synů, nebo – v mladším věku – i manželky. Ještě za jejího života si začal dopisovat
s mladičkou Terezou Tichou, později provdanou Sumovou. O generaci mladší Tereza byla dcerou
někdejšího Reynkova staroříšského spolupracovníka Otty Alberta Tichého a mezi oběma
osobnostmi vzniklo letité intenzivní přátelství.
„Tatínek měl určitou slabost pro mladé holky – nebylo v tom nic tělesného, ale takové dětinské
povahy se mu líbily,“ upozorňuje Jiří Reynek. Mladá Tereza začala do Petrkova jezdit skoro
každý rok. „Získala jsem si ho asi svou naivitou, společnou jsme měli i lásku ke zvířatům, pan
Reynek se mnou někdy i ‚filosofoval‘. Bylo ale jasné, že veselo mu není – snad jsem ho někdy
dokázala rozveselit; jednou mi dokonce zlíbal ruce,“ vzpomíná plaše Tereza Sumová. Dívčin
vztah s básníkem byl tak pevný, že ho Tereza jeden čas v skrytu duše pokládala za svého skutečného
otce. Vzájemnou korespondenci – v českém kontextu svým rozsahem i obsahem zcela
mimořádnou – ukončila až Reynkova smrt.
Poslední roky jeho života však byla Reynkovou „múzou“ zejména Věra Provazníková. Žena,
která nechala v rodině kontroverzní otisk, starého básníka doslova uchvátila: ačkoliv už v podstatě
nevycházel z domu, jí chodil naproti až k vlaku, psával jí, konzultoval s ní dokonce definitivní
znění své vrcholné sbírky Odlet vlaštovek. I tento – pochopitelně čistě platonický
vztah – ukončila až básníkova smrt.
Mytologie
Podobně bychom mohli „rozkrývat“ i další reynkovské mýty. Tou základní pravdou ale zůstává
nutnost zachovat intimitu básníkova života. Reynek byl bytostný introvert, jeho skutečný
život se odehrával ve skrytu. Abychom ho tak mohli poznat plněji, musíme mu zachovat
co nejvíce těchto tajemství. A čím víc těchto tajemství zachováme, tím méně Reynkovi porozumíme.
Jen vědomí tohoto paradoxu nás může přivést do skutečné petrkovské krajiny „za
zrcadlo.“
Jako příklad dalších reynkovských paradoxů uveďme závěrem dva zdánlivě protichůdné citáty:
Jiří Reynek: „Tatínkovi kolikrát k úsměvu stačil prostý venkovský vtip. Někde na Jihlavsku
třeba umřel nějaký děda, a protože to bylo v létě a nefungovala žádná pohřební služba, dali
nebožtíka do sklepa, aby ty tři dny – než smělo být tělo pohřbeno – v chladu vydržel. Položili
mrtvolu na sud se zelím. Teplo se do sklepa přece jenom dostalo a pozůstalí pak bědovali: ‚Jéje,
dědeček nám puk do zélí!‘ Taková historka tatínka trhala.“
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 174 3/22/07 1:50:18 PM
175
Pantone 4485 M 100 %
Gabriel Florian: „Jaroslav Durych jednou říkal mému bratrovi Metodějovi, že zná jen dva
opravdu smutné lidi: jeden byl Bohuslav Reynek a druhý nějaký Schindler, redaktor jednoho
německého humoristického časopisu.“
Citáty v článku byly čerpány z těchto knih:
Kdo chodí tmami; rozhovor s Jiřím a Danielem Reynkovými; TORST 2004
Dnes jen o té prašivině; korespondence Bohuslava Reynka s Terezou Sumovou; Paseka 2005
a připravovaných publikací rozhovorů s Janem a Gabrielem Florianovými a rozhovoru s Jaroslavem
Medem.
Autorem zmíněných knih je Aleš Palán, ve druhém případě spolu s Martinem Bedřichem, ve čtvrtém
s Janem Paulasem.
Reynek doopravdy
sbornikblok4.indd 175 3/22/07 1:50:19 PM
sbornikblok4.indd 176 3/22/07 1:50:19 PM
177
Pantone 4485 M 100 %
„Navzdory možnému nepochopení Reynek ve svém osamění píše, že ve městě: těla se nezabíjejí,
ale ubíjejí se duše a většina jich o tom vůbec neví. Dodejme, že naše civilizace ubíjí i tělo,
zapomínáme na to, jaké to je zkypřit zemi, zasít a starat se o to, co vzejde, nevíme, co to znamená,
když Rimbaud říká: Už osm dní jsem si rozdíral své boty o kamení cest.“
Život malíře a básníka Bohuslava Reynka byl prostý a obyčejný, zřejmě unikl pozornosti většině
lidí. Zároveň právě tato skutečnost vedla ve spojitosti s Reynkem k vytvoření jeho mýtu.
Převážnou část svého života strávil na statku svých rodičů v Petrkově, oženil se, měl jednu
manželku, dva syny. Celý život ve dne spravoval dům, staral se o zvířata, pásl ovce, dojil kozy
a v noci seděl v tichém osamění a psal své básně, modlil se, ryl své grafiky. Po otřesech z událostí
obou světových válek a zestátnění rodinného statku jeho tvorba potemněla, aby se výsledkem
jeho vnitřních zápasů a pochybování nakonec vždy stala vnitřní osobní vyrovnanost.
Celý svět je možno chápat z jeho zdánlivě jednoduchých a obyčejných veršů, složitý život protéká
jeho zahradou, dvorem a stroze zařízenými chodbami petrkovského statku. Tichá pokora,
rozjímání, modlitba. Je „bláznem ve své vsi“, ví o tom, a to je podstatné – nechce být jinak.
Sylvie Germain tento stav nazvala „poutníkem ve svém příbytku.“
Emanuel Lévinas tvrdí, že „latentní zrození světa se děje z příbytku.“ V době neustálého
zrychlení, všudypřítomné mobility a celoplanetárních přesunů lidí a zboží je to jen těžko pochopitelný
jev. Život zcela zakořeněný v místě, pobyt utkaný z vnímání světla čarujícího nálady
na prostých chodbách, pátrající „v dobách ubohosti po rozptýlených pozůstatcích Boží
nádhery“, do které se vejde čerstvě napadený sníh, vířivá rozmluva živlů, procházky po opuštěných
stezkách.
Bohuslav Reynek uniká ubíjející všednosti, ale ne tak, že hledá rozptýlení ve stále nových
a intenzivnějších super, hyper a mega zážitcích. Naopak, smrtelnou nudu poráží okouzleným
vnímáním nádhery věcí, lidí a tvorů, všeho, co utváří jeho domov. Reynek říká: „Ještě jeden
div stojí za povšimnutí: ona tajuplná, tichounká píseň, jíž na sebe volají a odpovídají si nebe
a země.“ Do stroze zařízeného příbytku vstoupil celý vesmír. Život rozptýlený ve výhledech
z okna, v škrábání rydla do kovové desky, v mihotavých stínech, ve zvucích ze dvora, ve skřípání
branky, v ovci vstupující do domu, ve stálých proměnách krajiny.
Bohuslav Reynek v roce 1951 píše: „Dojením koz se poezii nezpronevěřujeme – to, co při dojení
pociťujeme, je nepochybně velmi dávného, téměř rituálního původu. Pokorně se shýbnout
k čekajícímu zvířeti, opřít se mu čelem o břicho. Zlehka se dotknout struku…“
Trvale udržitelný život se nachází v mnoha dokumentech, které byly dokonce přijaty i na nejvyšších
politických postech. Jde o soustavu myšlenek, které vznikly na půdě OSN, organizace,
která jako by pod tíhou jiného konceptu, podivného konceptu možnosti preventivních úderů,
Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
(Reynek jako mýtus)
Michal Bartoš
sbornikblok4.indd 177 3/22/07 1:50:19 PM
178
pozbývá smysl. Nejde ani tak o konec její potřebnosti, jako spíše o neschopnost rázně se postavit
a vzdorovat moci. Ve válce v Iráku Bushova administrativa převzala celou řadu hesel
velmi se blížících pojmům používaných v knihách o trvale udržitelném životě: trvalá svoboda,
záchranná mise, humanitární pomoc, nekonečná demokracie, superdemokracie… Přitom jaksi
okrajově zabíjela.
Šimon Pánek, zakladatel společnosti Člověk v tísni, se vyjadřuje v tom smyslu, že charita je
normální byznys. Po ukončení válečné operace v Iráku na otázku, kde by dále měla přijít na
řadu vojenská akce, říká: „Bylo by skvělé, kdyby se to udělalo v Severní Koreji…“ Kdo je v tísni?
Člověk? Společnost? Svět? Šimon Pánek? Opravdu znamená, že „pokud se má ve světě něco dít,
je nutné přijmout čas od času odpovědnost“ a zahájit válečný konflikt proti tyranům? Neštěstí,
ještě více mrtvol, větší humanitární organizace, větší byznys? Jaký slovník proti těmto šíleným
výkladům světa nyní postaví zastánci trvale udržitelného života?
Vypadá to, že TUŽ je úspěšná koncepce, která již dosáhla řady naprosto konkrétních úspěchů
na celé řadě míst naší Země. V mnoha městech se plní Agenda 21 a aktivity zlepšující stav
životního prostředí se dostávají do řady místních a regionálních rozvojových koncepcí. Přesto
mám smíšené pocity z tohoto úspěchu. Zdá se, že se tak projevují aktivity, které existují nezávisle
na těchto politicky přijatých dokumentech. Jen jsou shora jaksi více zaštítěny. To je ale
nedělá lepšími. Mám pocit, že mezi dokumenty o trvalé udržitelnosti a konkrétními lidskými
osudy zeje ohromná propast. Jen stěží lze přelouskat suché výčty poměrně samozřejmých pravidel
na lepší svět, myšleno prostřednictvím lepších a poučených lidí. Pročítat tyto dokumenty
je tak složité jako listování právními normami.
Zdá se mi, že pokud koncept trvale udržitelného života neprostoupí jistý druh poetiky a imaginace
blízký Bohuslavu Reynkovi a lidem jeho ražení, nemůže být skutečně míněným pokusem
a nápravu věcí lidských. Problém je o to složitější, že se zdá, jako by TUŽ v současném
civilizačním ruchu neměl většině lidí co nabídnout. Tedy pokud bude myšlen vážně ve smyslu
odkazu Josefa Vavrouška, jde značně proti poptávce, která je každou hodinu mnoha vysoce
vzdělanými manažery neustále zdokonalována ke stále většímu uspokojování potřeb, výběru
zboží, tekutému designu.
Reynkovo dětské okouzlení padajícím listem, okouzlení, které odnímá zcela obyčejným věcem
jejich šeď a průměrnost, se dnes jeví spíše směšným. Navzdory možnému nepochopení
Reynek ve svém osamění píše, že ve městě „těla se nezabíjejí, ale ubíjejí se duše a většina jich
o tom vůbec neví“. Dodejme, že naše civilizace ubíjí i tělo, zapomínáme na to, jaké to je zkypřit
zemi, zasít a starat se o to, co vzejde, nevíme, co to znamená, když Rimbaud říká: „Už osm dní
jsem si rozdíral své boty o kamení cest.“ Ztratili jsme cit pro tělesné vnímání přírody, zvětšil
se nám mozek a otupily smysly. Slovy písničkáře Václava Koubka: počítáme kroky a nevnímáme
hvězdy.
Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
sbornikblok4.indd 178 3/22/07 1:50:19 PM
179
Pantone 4485 M 100 %
Domnívám se, že pokud nebude koncept trvale udržitelného života uchopen více poeticky
a prostoupen imaginací, zůstane trčet na recyklovaných papírech v dřevěných zásuvkách
stolů. Oprášíme je čas od času na velkých konferencích s vše zahrnujícími vizemi a vegetariánskou
stravou, vize pak budou následně ušlapány v každodenním životě průměrností, přitákáním
moci, jak říkal filosof Karel Kosík: chozením pánům pro pivo.
Obávám se však, že pokud by se podařilo přiblížit TUŽ těmto rozměrům přirozenosti, ztratil
by onu všeobecnou přijatelnost a politickou podporu. Ztratil by se uvnitř kruhu, který je obklopen
obručí našeho sado-maso světa. Tam na hranicích se stále něco děje a kdyby byl klid,
nějaký ten poprask snadno vyrobíme.
Reynek žil se svou rodinou, holuby, ovcemi a kozami na jakémsi osamoceném ostrůvku,
který navštěvovali přátelé nejbližší. Není však sám. Je mnoho podobných osudů a přitom každý
úplně jiný. Jsou podobné snad právě oním postavením mimo hlavní proudy dění.
Viktor Munk po zážitcích z koncentračních táborů maluje své jednoduché postavy a obličeje,
ve kterých se zračí údiv nad tím, co může přinést svět, a přitom po tom všem zazní jeho myšlenka,
že „všední může být jen lidský pohled“.
Písničkář Oldřich Janota hraje rok za rokem lidem. Daleko více než počet diváků jej zajímá
prostor, ve kterém hraje, a to, co v něm vzniká. V jednom svém básnickém textu v úděsné zimě
pokácel strom. Na jaře se s výčitkami stále vrací k tomu dnu a „mlha mu do tváří padá, neboť
temný stín s ním v únoru pokácel akát.“
Sochař Jan Křížek obdivoval archaické umění. Největší radost měl, když archeologové na
jedné francouzské kůlně našli jeho skulptury a vydávali je za prehistorické práce. Křížkovi
žili v naprosté bídě, na malém prostoru Křížek tvořil a kvůli hlíně celou řadu svých děl rozbil.
Rozbíjel to, co v „jiném světě“ mohl prodat. Tvořil jen tak. Posledních 23 let zdánlivě nedělal
nic. On však byl spokojen s tím, že si dokázal konečnou podobu svého záměru představit. Muž,
který zaujal Pabla Picassa a Andrého Bretona, vystavoval s Albertem Giacomettim, nikdy neměl
vlastní ateliér. Nakonec postavil malý dřevěný domek a v nuzných poměrech zůstal se svou ženou
v odloučení od uměleckého světa, přesto šťastný (?). Choval včely, prodával med. Když se
ho Jiřina Křížková zeptala, proč je ve všem jiný než ostatní lidé, odpověděl jí: „Jsou lidé, kteří
žijí bez ideálů. Těch je nejvíc. Druzí, jichž je o mnoho míň, žijí ideály. Třetí, kterých je jenom
maličko, žijí své ideály. K nim patřím já.“
Mnozí lidé, snažící se o nezávislou cestu světem, často ztratí orientaci. Nepodaří se jim nalézt
klid vyzařující z tvorby a domu Bohuslava Reynka, klid, který vycházel z jeho víry. Hrdinové
filmu „Lesní chodci“ Ivana Vojnára jsou lidé, kteří se odlišují od davu. Žijí ideály, touží po něčem
jiném, ale nedaří se jim ustát své touhy ve světě, který od jejich představ utíká pryč, systém je
silnější. A tak nakonec tito lidé dožívají své životy v podivném osamocení, zcela odlišném od
pobývání Reynkova. Oni zůstávají v jakési bídě na smutných periferiích lidských osudů.
Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
sbornikblok4.indd 179 3/22/07 1:50:19 PM
180
Je mnoho podobných osudů lidí, kteří dokáží jit skrytě proti hlavním proudům. Jejich podobnost
je ukryta kdesi uvnitř jejich těl, jsou spjati jakýmsi okouzlením světem, imaginací, vědoucí
dětinskostí. Byl to Karel Kosík posedávající poblíž svých růží. Dodnes si pamatuji na to, jak
jsem vystoupal Nerudovou ulicí (ulicí kterou Janotův Frantík, ozářený sluncem, mrakem zastíněný,
spadaným listím plužil) hledal jeho zvonek, jak se ozval přívětivý hlas, který mne vpouštěl
do domu, scházel jsem dolů do jeho bytu, abych vešel do místností, ze kterých byly vidět
střechy staré Prahy. Byt, knihy, židle, starý psací stroj a rozházené papíry, křesla, to všechno
dýchalo s člověkem, který tento prostor obýval. Vracíval jsem se tam pro rozhovor, byly to moje
sváteční dny. Po jeho odchodu pořád vnímám jeho tvář, slyším jeho hlas…
Trvale udržitelný život bude trvalým konceptem, pokud dokáže vzdorovat moci, přiblíží
se všednímu životu, domovům a dvorům, splyne s krajinou… a více než proklamován bude
v skrytu a bez vítězství tvořit život lidí. Bude stále směřovat proti hlavnímu proudu, vířit naši
pohodlnost, a přitom se vyhýbat extrémům. Mám pocit, že jeho prosazení v současném světě
by mohlo paradoxně znamenat jeho vyšumění do ztracena, tak jak se to již stalo mnoha jiným
ideálům v kratičké historii lidstva.
Osaháváme v rychlosti stále lesklejší a barevnější povrchy, není čas dostat se pod ně. Pod
povrchem na nás číhá nejasnost, neurčitost, přílišná myšlenková rozmanitost. Utíkáme zpět
k povrchům. Tam umíme všechno změřit, seřadit, zaškatulkovat, ovládnout, …to přináší uspokojení.
Všechno, co známe, máme přesně vyjádřeno, systematicky utříděno. I ekosystém nám
pomáhá pochopit slovy jedné encyklopedie „jak příroda funguje“.
Ale ekosystém je jen myšlený, nic takového ve skutečnosti neexistuje, příroda dělá všechno
možné, ale nefunguje. Je možná blížeji světu přechodů, tvořivosti a chaosu, než jsme ochotni si
připustit. Nepřibližuje se tomuto pohledu spíše jazyk básníků, než jazyk vědeckých spisů a jazyk
mezinárodních konferencí o trvale udržitelném životě? Jak to ale sdělit v době, kdy je vše
mimo-měřitelné považováno za naivní, romantické, blábol. Přírodu se nehodí chránit jen tak,
že se nám líbí. Musíme ji přece chránit pro něco srozumitelně definovatelného.
Žádný jednotlivý život není trvale udržitelný, přesto kytky nad hrobkou Bohuslava Reynka
a Suzanne Renaud svědčí o tom, že ještě stále komunikují se světem. To jsou podle mne životy
a osudy lidí, na kterých je možno postavit koncept trvale udržitelného života. Uvedl jsem jen
některé, navíc ty, kterým se přece jen podařilo prosmeknouti do obecného povědomí lidí. Je
však spousta jiných, které nikdo nezná, kteří žijí v skrytu a tichosti, protože to vypadá, jako
by neměli současnému světu co nabídnout, jako by nežili, nestali se totiž číslem, položkou pojišťovacích
a kreditních karet, nemají trvalou svobodu a dokonalou ideu, o svou svobodu a své
nejisté ideje však nepřetržitě usilují. Skromnost, mlčenlivost, rozvážnost, plný prožitek všedních
věcí … vlastnosti udusané rytmem doby.
Přesto, kupodivu, se podobné postavy neustále objevují, stále existují. V tom spatřuji mlhavou
naději na trvale udržitelnou budoucnost. Bohuslav Reynek píše Jakubu Demlovi v roce
Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
sbornikblok4.indd 180 3/22/07 1:50:20 PM
181
Pantone 4485 M 100 %
1929: „…Cítím ve Vašem srdci cosi všemu navzdory zachráněného, cosi, čemu bych nejraděj
řekl ‚blaženost Očistce‘, při čemž důraz je na blaženosti. Ještě trpíme, ale nechť, jsme jisti, už
naprosto jisti spásou, a proto v ohni bolesti náleží zpívat a radovat se.“
LITERATURA
Sylvie Germain: Bohuslav Reynek v Petrkově. Havlíčkův Brod,
Literární čajovna Suzanne Renaud 2000. Vyd. 1., s. 125
Bohuslav Reynek: Ostny v závoji. Praha – Litomyšl, Paseka 2002. Vyd. 1., s. 128
Bohuslav Reynek: Jasný prsten. Svitavy – Řím, Trinitas 1999. Vyd. 1, s. 50
Oldřich Janota: Ty texty. Brno, Artforum 1991. Vvd. 1., s. 152
Šimon Pánek: Charita je normální byznys. Rozhovor MF Dnes, 3. 5. 2003
Anna Pravdová: Já jsem otevřel novou cestu, po mně přijdou další, kteří ji rozšíří
a povedou dál. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 135–146
Jaromír Zemina: Jan Křížek. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 146–149
Viktor Munk: Všední může být jen náš pohled. Poznámky a výbor z deníku Viktora Munka
(Marek Vajchr). Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 248–265
Arno Pařík: Viktor Munk. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 207–232
Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
sbornikblok4.indd 181 3/22/07 1:50:20 PM
sbornikblok4.indd 182 3/22/07 1:50:20 PM
183
Pantone 4485 M 100 %
„Šťáva šťovíku umožňuje absolutně jiný způsob vedení stopy než třeba bahno.“
Jak umění, tak krajina – my všichni jsme součástí země a část podoby umění samozřejmě se
zemí vždycky souvisela a krajina souvisela vždy s člověkem.
Dalo by se zjednodušeně říci, že v určitém okamžiku jsem odložil štětec, ale já jsem nikdy
štětec neodložil, pokud počítám ten, který byl určený třeba pro kaligrafii nebo pro barvu pojenou
vodou. Je fakt, že stále víc jsem užíval jako nástroj své ruce a své tělo. Od té doby si
uvědomuji, že štětec je prostředek, předjímající určitý způsob kladení stop, který, konstruuje-
li člověk nějakou věc ve vymezené ploše, je samozřejmě, chtě nechtě, veden určitou tradicí
vizuálního myšlení. Rozšíření citlivosti ruky na celé tělo je začátkem nového druhu vnímání
prostoru.
Sbíráním všeho možného vzniká něco, co známe pod pojmem kunstkamera, kabinet kuriozit,
sbírka podivností, kdy často i zdánlivě nepodstatné věci se dostávají do překvapivých souvislostí.
Ukazuje se, že takové činnosti jsou velice důležité pro konstituování lidské vizuální představy
o světě. A nejen té vizuální.
Procházel jsem si kořeny moderního umění, abych pochopil, co se stane, když táhnu čáru
po papíře.
Potvrdilo se mi léty, že ty nejpodstatnější věci jsou skryty často velice blízko nás a jsou součástí
našeho domova. Pravdivé žití a pravdivost místa jsou vzájemně podmíněny.
Zhodnotit a znovuoživit ta místa, která potenciálně v krajině jsou a většinou spí, to jsou příběhy
Abrahamovy, které se znovuobjeví, někde se vynoří, přeskočí na někoho jiného a po chvíli
jsou někde v nějakém stromě, skále a pak se zase zanoří do času. Pojmenovat alespoň jejich
útržek je nutné pro vznik básně.
Když někde zahlédnu nějaký, třeba žlutý záblesk něčeho, co mne zaujme, a dostanu to v jakési
kaligrafické zkratce na papír, je to jedna možnost, ta druhá možnost je zmytizování zážitku
této skvrny a uvidím nebo můžu v tom zahlédnout určitou postavu, něco jako ducha
země nebo něco takového a to je ovšem způsob, který já neumím.
S pigmenty souvisí každá malba. Já jsem se snažil vyloučit pojidlo. Jen tak může pigment působit
bezprostředně a místo jeho evetuálního původu má šanci se prezentovat. To je právě to
šťastné gesto, které umožní místu mluvit jiným způsobem.
Šťáva šťovíku umožňuje absolutně jiný způsob vedení stopy než třeba bahno. Obě substance
jsou ale také plné života, i když každá z nich v jiném smyslu slova.
Moje knihy vyplývají přirozeně z poznámkových bloků a skicářů. Rozvíjel jsem možnosti vedení
stopy, která souvisí s tím, co vidím a cítím, a propojil vidění s jazykem, řečí. Ze všeho se
stávají fragmenty, které plynou v čase a jejich nádobou je kniha. Knihy vznikají za chůze, při
procházení krajinou.
Fragmenty z 21. dubna 2006
Miloš Šejn
sbornikblok4.indd 183 3/22/07 1:50:20 PM
184
Javoří potok v Krkonoších, velmi dramatická rokle mezi bažinami na Černé hoře a údolím
řeky Úpy s množsvím peřejí a vodopádů je jedním z míst, kam se již dlouho vracím. Lidské procházení
kolem žíly potoka trvalo možná jedno století, cesta upadla v zapomnění a krajina si ji
bere zpět. Vtahující víření tůní, úžasná harmonie velkého napětí mezi živly vybízí k vyprávění
příběhu.
ó
se
je
i
a / vkládán // kmiji / obracením / kornoutem / jak // pod sebou / se / i
vlanu
i
brázdou / plamnu / v nohách / vpleten // chpálím / mnohem // hbublén / hbublan / houpán
// vbublan / huhlan
u
skloněn / a
a
i
jak / chřipím / v klacky / láman // brumlen / hučím
zlatohnědou / mlham / i / párem / sunem / oble tok / včas trhlinou
hnutkou / se / chladím / níž / a / parou / dýchán // křím // v níž / zírán //
a // větvou / vpleten
a // pukli / úže // než // vhupním // níže // výš // i // zeleně / tak / vplaše
vmrznu / listem // smuten / tišen / mokře / blíž
mláky / úžím // tiše / máčen
a // jak // níže // čekáním // vtišen // kapkou
oblakem // obkroužen / a / hleděm / se // koleny / blíž
vkameší / hnán / a // slyšen // ústen / řísám // pichlán // jehlem // a
hle // a // a // hlouběm / kráčen // jak / vhoudou // a // a
hnám // a / vkusam // vlny // o // zase // i
vetnut // chřáním // jak // obločím se / výš // a
a / ručej // vařím // jak se // hnu / a // hučej
spán // a // objímán / a / i / blíže
a
kořenů / změtí // a // a // listím / obrůstám / jak // chráněn / stínem //
stezkou / rozšlapanou
Fragmenty z 21. dubna 2006
sbornikblok4.indd 184 3/22/07 1:50:20 PM
185
Pantone 4485 M 100 %
a // ačkoli // vklíněn // také // zhvězděn // tlapám
jaksi // blaskem / smůlu / laskám // a / jsem // v / kapkách / šednu
praskem // prstovím / a
příčně / odlupován // a
sekán / srubovatín // šmátrán / temně // netýkavku vkráčím
tak / bíle // jak / strmím // rudým / smhlakem // latou / prsní // v / mhlu / a / přání
blakem // kápu zase // jako // jestřabiním // černí / také / klapám / broučen // a
cestuji / a / čekám // a // a
ohýbán / jsem v rytmu / bouří // mrákem / vouří // roztápím se / hranou // větví vlasatím
se
hlavu / skláním // a
Javořím potokem 20. 7. 2002
Krkonoše
Fragmenty z 21. dubna 2006
sbornikblok4.indd 185 3/22/07 1:50:20 PM
sbornikblok4.indd 186 3/22/07 1:50:21 PM
187
Pantone 4485 M 100 %
„Sem patří ten pád, že lecjaký terminátor naší vědy by možná odpověděl na otázku v úvodu,
že si po šichtě rád kulturně relaxne v umění, které mu tedy dobře pomáhá zas druhý den
s chutí napínat přírodu na skřipec a tvrdě jí rvát tajemství.“
Víte, ono se to dá chápat dost různě. Ale právě proto – jako pod nůž!
Toto téma mi bylo zadáno, a zadáno dobře: tak je tedy napřed nutno si rozmyslet, co se to
od našince chce, když se někdo takhle zeptá. A hned se ježí vlas i chlup: první zjištění je, že je
to podezřele moc ušlechtilých slov dohromady. Citlivost. Umění. Příroda. Rozvíjet. Kdo miluje
uměnu, ten zajistéť i ptáčkům nasype. Větřím totiž tady předem vytleskanou žádost po krajně
odpudivém žánru, a sice po vyznání. V rámci toho je také jedna z možností si napřed vytvořit
hodně ideologicky konstruovaný pojem Přírody (sem patří např. lesy – plíce velkoměsta, lůno
velebné matky, hypotéza Gaia, ekologická stabilita apod.) a pak si k takové koze se zadnicí
tajně vycpanou archetypy nazpátek rozvíjet svou horoucí citlivost. (Já vím, že to místy děláme
všichni, chodě okolo močidla nádchy neujdeš, ale je to stejné jako s jinými hříchy – když nic
lepšího, je aspoň potřeba se za ně upřímně pokrytecky stydět).
Tak tudy ne. Vím, že tak nebyla ta otázka míněna, ale třeba by někdo čekal, že právě nějak
takto se naopak odpovídat má.
Já si na umění v přírodě a naopak nedávno dobře vzpomněl v mořském akváriu ve Vídni,
kde plaval jeden čtverzubec, co vypadal přesně jako taková ta holka na obrazech od Egona
Schieleho, ta, jak on ji pořád kreslil. Taková počoudlá, okatá, depresivní, tuhá, pokroucená
držka. Oči černé a bez lesku jak po třídenním flámu. Pomalé, unavené pohyby, erotika na prodlouženou
míchu, a najednou to dravčí shýbnutí hlavy: ona je líná a agresivní; ví své. K tomu
stálé chvění průhledných prsních ploutví, éterické a zimničné. Hektické skvrny. Neumytá ryba,
napraná nikotinem. I přes sklo smrdí jak prohulenecká jímka. Tak tam bylo fantastické to přijetí
životní formy, u obou spolu a u každého zvlášť. Takové dvě souběžné heideggerovské existence.
Pro jistotu: to je taková recentní ryba z čeledi Tetraodontidae a takový vyhynulý malíř
z Českého Krumlova.
Ryba a holka na papíře. Já byl paf. Pak jsem s tím běhal asi měsíc mezi lidmi a říkal jsem
jim to jako bajku. Další pointa byla, že tedy je kus přírody podobný kusu uměleckému, aniž to
umělec tušil – ale nejde o to usvědčit umělce, jak se trapně pokouší být originální (tj., že na
matku přírodu, tu starou lišku, si hned tak nepřijdete!). Jde o něco opačného: zdánlivě by se
řeklo, že u Schieleho to je čirá vymyšlenost a bizardérie, prosím, vždyť to byl dekadent a alkoholik,
takhle ta ženská určitě nevypadala, a kdyby ano, může za to opět jen secese a kontušovka.
Jenomže reference na tu rybu dává těm obrazům punc pravdy: najednou je to výpověď
o něčem obecnějším v rámci živých soustav. Takto skutečně lze vypadat a fungovat, Schieleho
interpretace je uvěřitelná, živoucí, robustní, pregnantní dalšími významy. Takže je to nakonec
Jak umění rozvíjí citlivost k přírodě
Jiří Sádlo
sbornikblok4.indd 187 3/22/07 1:50:21 PM
188
půjčka za oplátku: umění vám v tom iniciačním nárazu (hele, Egon!) pomůže poznat přírodu,
a mnohem silněji vám vzápětí příroda pomůže poznat umění oklikou přes Rudé moře. Čili
dílčí odpověď je, že umění rozvíjí citlivost k přírodě tak, jako citlivost rozvíjí přírodu k umění.
Spokojeni?
Můžete si s tím hrát jak chcete, třeba že té rybě je sto let a Schiele jí tenkrát čórnul estetiku,
anebo že tam dekadence stále kvete (bledými květy), a tak Vídeňáci dobře vědí, co si nasadit
do akvária.
No dobře, ale poslední pointa této bajky, jak vám ji tu vypisuju, je, že to bylo těžké, protože
lidi většinou buďto znají Schieleho, nebo čtverzubce. Obojí dohromady znalo akorát pár biologů,
což může znamenat buď, že Schielemu nesahají čtverzubci významem ani po paty, čemuž
já tedy nevěřím, anebo hůř, že lidi kulturně vzdělaní netuší, proč by se měli připovzdělat taky
biologicky. Důvod by byl, zrovna tihle čtverzubci, to jsou přece úchvatné potvory (jiný zase
např. vypadá jako Yellow Submarin, a spousta jich má jedovaté maso, třeba ten populární
fugu, a vůbec jsou k sežrání).
Teď druhá bajka, skoro stejná: Chlum svaté Máří je vesnice s velkým barokním chrámem na
Sokolovsku. Hned za ní začínají výsypky, a zrovna na začátku je veliká plocha toxických půd
a toxických mokřadů, okolo už to rekultivovali. Když se na to díváte ode vsi, čouhá z toho klasická
naříkavě-ekologistická interpterace, kterou si laskavý čtenář domyslí; mě se to tu nechce
vypisovat. Zajímavější je si tam dojít a podívat se zpátky. Jednak ty toxické půdy (hlavně asi od
kyseliny sírové z rozkladu pyritů v cyprisových jílech) jsou krásné a zvláštní, mají svou biodiverzitu,
ne že ne (nižší rostliny, hmyzové vyprahlých plání), a mají svou geodiverzitu (zejména
je tu vidět pouštní zvětrávání, odpovídající extrémnímu mikroklimatu – železité laky vysrážené
na kamenech, které pak vypadají jako cucavé bonbóny, to sem naposled viděl v Íránu). Teď je
dobrá chvíle se odideologizovat a připsat tomu místu osobitou krajinnou hodnotu, nakonec
hadcová step je taky extrémní toxický biotop, ač zásadně starší. To potom ale znamená, že
je to tam i hezké, ne? Ty bělostné minerální krusty, purpurové pouštní kameny, černé štíhlé
nervózní vosy! A jezírka vody, čistá a prázdná jako smrt. Dobře, to je estetika, kterou jsme připsali
krajině, ale ne úplně uměle a svévolně, prostě se tu objevila neotřelá kuriózní krása. Teď
se ohlédneme, je tu barevná pustá pláň, která se chvěje žárem, skupinky chatrných borovic
z rekultivací a pár křivolakých břízek, vesnici není vidět, ta je pod obzorem – a najednou nad
pláň čnějí vysoké zdobné věže chrámu: kde to jsme, stále v Hercynii, stále ve střední Evropě?
Muchas gracias! Zpoza plochého oboru stoupá kadeřavé a eruptivní španělské nebo mexické
baroko!
Věříte mi, když to takhle píšu? Dojem není antropogenní neřád, vymknutí z kloubů prostoru
a času, ale exotika – scenérie jako ze sna – výlet ze Sokolovska do Španělska. Tímto pohledovým
propojením získává novou estetickou dimenzi jak sama lokalita, tak kostel. Noblesní stafáž
architektury dovolí pochopit noblesu pustiny, horké a surové jako čerstvý střep. A kostel
Jak umění rozvíjí citlivost k přírodě
sbornikblok4.indd 188 3/22/07 1:50:21 PM
189
Pantone 4485 M 100 %
najednou můžeme uvidět v bizarním uměleckém kontextu, který nás jinde asi nenapadne, protože
nebude mít proč. Příroda zvyšuje citlivost k umění.
Teď zpátky; zkusím ještě něco znova.
Úplně nejjednodušší odpověď by mohla být založena na tom, že mezi uměním a přírodou
není až zas takový rozdíl. Bodejť by umění nerozvíjelo citlivost k přírodě, když to umění JE takové
jako příroda: jestli je příroda zpěv kosa, tak to ten váš škaredý opilecký taky. Jenže tohle
je opravdu asi jenom nejjednodušší odpověď, mnoho dalšího tím nevysvětlíme.
Zrada ale může být rovnou ve slově rozvíjí. Jako by tu byla nějaká základní citlivost pro přírodu
přednastavena a k ní pak bylo přidáno ještě umění, které tu citlivost jenom rozvíjí. Inu,
pokud se tou základní citlivostí myslí přirozená zkušenost, a pomocné údy k rozvíjení jsou
pak umění a věda, je to všechno v nejlepším pořádku. Pak by totiž ta odpověď zněla, že umění
rozvíjí citlivost tak velmi, jako ji rozvíjí věda, ale dělá to jinak, po svém, a o to právě jde. Věda
a umění – nezávislé a odlišné kooperující nástroje. Např. ovar, ten já můžu všemi způsoby,
a tedy i z talíře přímo hubou a rukama, ale není to ono, viz pak ty fousy, a tak máme naštěstí
vidličku a nůž; každý nástroj je schválně jiný, a pomáhají si navzájem, a tím pak i mně, abych
se tolik neulemcal.
To byla ta první a kýžená možnost. Zásadně horší je, když někdo řekne, že tím normálním a
přirozeným popisem má být rovnou ta věda: „Umění, to jenom rozvíjí a pomáhá, kdežto věda
je, jak je to správně ve skutečnosti“. Tak to bohužel chodí, aspoň od té doby, co jsme se na
přirozenou zkušenost přestali ptát (koho ptát? ale všech: s přiznanou přirozenou zkušeností
jsou umělci a vědci na jedné lodi s veselými dementy, s deklarovanou ignorancí přirozené zkušnosti
jsou na jedné lodi s nešťastnými šílenci nebezpečnými sobě i okolí; to si každý musí
vybrat).
Všimněte si, jaká tu nastala společenská dohoda: Přírodovědátoři tj. scientisti berou vědu
a svůj stav za základ všehomíra, a tak je vzdálená periferie s obrázky a básničkami ani moc
neohrožuje, pokud náhodou nepochopí, o čem ty básničky jsou, ale to se nestává příliš často.
Sem patří ten pád, že lecjaký terminátor naší vědy by možná odpověděl na otázku v úvodu, že
si po šichtě rád kulturně relaxne v umění, které mu tedy dobře pomáhá zas druhý den s chutí
napínat přírodu na skřipec a tvrdě jí rvát tajemství.
To vše ještě lze pochopit, našeho nebožtíčka psa taky většinou umění neohrožovalo, akorát
když bylo to umění moc nahlas, tak vyl. Ale umělci a dokonce i humanitně orientovaní vědci,
u nichž by člověk fakt teda čekal něco trochu reflektovanějšího, ti dost často (já nevím – většinou?
– to snad ještě pořád ne!) berou sebe sama za základ némlich tak, a vědu potom za svou
visutou hrazdu.
A nejlepší až nakonec – oni přitom křečovitě věří v ocelovost těch lan a tyčí, z nichž je hrazda
smontována. Tedy berou vědu za něco bez diskuse solidního, na čem můžou provozovat své
šťastné veletoče, ale tím také za něco primitivního, za tupý nástroj. Teprve tam pak běda, když
Jak umění rozvíjí citlivost k přírodě
sbornikblok4.indd 189 3/22/07 1:50:22 PM
190
se řekne poetická dimenze vědy. Nebo že je ta hrazda taky jenom sociální konstrukt, nic víc
a nic méně! Nebo že je sice tvrdá, ale zakotvená v živém, a tedy měkkém a nesoudržném a pohyblivém
kompostu subjektivity. Nebo že to, co ve skutečnosti cvičí – vrchol už drzosti takto
nám lhát! – je sama hrazda, křepčící vesele na nic netušícím cirkusákovi. Takže ve výsledku
jsou namnoze většími scientisty než přírodovědci sami, a když je našinec neopatrnou poznámkou
připraví o tuto jistotu pravdivě objektivní reality – je, tyto odborníky specialisty na fikci
a subjektivitu! – tak se tváří jako čerstvě znásilněné dítě.
Jak umění rozvíjí citlivost k přírodě
sbornikblok4.indd 190 3/22/07 1:50:22 PM
Pantone 4485 M 100 %
Jinou krajinou
sbornikblok4.indd 191 3/22/07 1:50:22 PM
sbornikblok4.indd 192 3/22/07 1:50:22 PM
193
Pantone 4485 M 100 %
„Vždyť i my, koruna tvorstva, přecházíme do automatismů, když kráčíme v přehledném terénu,
když dýcháme nebo syntetizujeme na svých ribozómech proteiny, když řídíme auto, vyplňujeme
dotazník nebo odpovídáme svým partnerům – ale snadno můžeme z těchto režimů
vyskočit, když o něco jde, když je třeba cosi řešit.“
V dějinách věd často pozorujeme příklady terminologických nedorozumění, které mají svůj
původ v následujícím postupu: 1) Začni redukcí: vezmi dobře zavedené a běžně používané
slovo a použij toto slovo jako vědecký či technický termín pro úzce vymezenou specializovanou
oblast; 2) Pokračuj inflací, kdy se tento úzký význam propašuje zpět do přirozeného jazyka
a nafouklý jako bublina se začne používat v celém rozsahu původního sémantického pole;
3) Za nějaký čas začni pyšně rozhlašovat, že „dnes, na rozdíl od předchozích generací dlících
v temnotě, už přesně víme, co si pod tímto pojmem máme představovat“.
Příkladem takových slov, která prošla redukčně-inflačním procesem, jsou „energie“ nebo „informace“.
Někdy krok 1) může chybět – například „entropie“ je slovo umělé, a kam všude už
prosáklo ve významu obyčejného nepořádku!
Ukažme si celý proces na vývoji významu slova „informace“ – ten je přeci každému jasný, že?
Od středověku označovalo slovo „in-formatio“ proces formování mysli neboli charakteru; člověk
se „informoval“ cvičením, poučením, návštěvou školy, ba i cestou božského vnuknutí.
Později se význam slova poněkud zúžil – „informovat“ znamenalo sdělit znalost o nějaké
věci, osobě nebo události – tedy zprávu, odlišnou od syrových dat, která je výsledkem interpretačního
procesu, vysvětlením oněch dat. Syrová data sdělují třeba, že ministerský předseda, ač
prohrál volby, nechce podat demisi. Informace ozřejmuje, proč se chová takto pošetile.
Ve fyziologii počátku 20. století už je informace cosi, co způsobí, že tělo či jeho části se začnou
chovat jinak, než by se chovaly nebýt tohoto cosi. Při tomto posunu se vytratí subjekt –
tj. ten, kdo byl informován, a je nahrazen zařízením, například něčím, co se chová podle principu
zpětné vazby. Tělo dostane „informaci“, že se vlivem horkého dne přehřívá, a spustí proto
ventilační mechanismy. Povšimněte si: už zde není nikdo, kdo by konstatoval „To je ale vedro!“
Takto je chladnička, přes zpětnovazebné relé, informována o tom, že je třeba spustit chladicí
kompresor. Z informace se stává registrace rozdílu, který způsobí rozdíl (například v chování;
podrobněji viz Bateson 2006). Ani takto pojatá informace se nedá nijak formalizovat či kvantifikovat:
může pouze ovlivnit adresáta (živou bytost nebo i zařízení) skrze svou kvalitu, svůj
význam pro příjemce. Nelze ji tedy měřit, pouze rozpoznat; vidíme, že není příliš jasný rozdíl
mezi informací a významem.
Potom v r. 1948 přichází Claude Shannon a použije slova „informace“ čistě technicky, k pojmenování
pravděpodobnosti přenosu posloupnosti digitálních symbolů skrze informační ka-
Jádra a bubliny
O významu slova význam
Anton Markoš, Fatima Cvrčková
sbornikblok4.indd 193 3/22/07 1:50:23 PM
194
nál. Takto pojatá informace se už dá matematicky definovat, měřit, ukládat a strojově zpracovávat.
To vše k radosti naší technospolečnosti – a tak tento speciální význam slova rychle
získal na popularitě a rychle zaplevelil mnohé oblasti, které s původním užitím neměly nic
společného. Od té doby už experti i laická veřejnost přesně vědí, co je to informace. Při troše
námahy najdeme na síti údaje o tom, kolik bitů informace obsahuje lidské tělo, mozek apod.
Kdo se informuje dnes, tak vlastně nedělá nic jiného, než že si do mozku nahrává dlouhou posloupnost
nul a jedniček.
Shannon za to nemůže. Jeho klasická práce (1948) obsahuje i toto varování, do omrzení
omílané ve všech učebnicích, přesto vzápětí rychle zapomenuté: Zprávy začasto mívají také
význam, protože pojednávají o nějakých tělesných nebo myšlenkových skutečnostech, nebo
se k nim nějak vztahují. Tyto sémantické stránky sdělování jsou však z hlediska inženýrského
nepodstatné. Podobně v jiné práci (Shannon a Weaver 1949) čteme: Slovo informace má v této
teorii speciální užití, které nesmí být zaměňováno s jeho užíváním v běžné mluvě. Zejména
nesmí být zde informace zaměňována s významem. Vskutku, dvě zprávy, z nichž jedna je obtěžkána
významem, a druhá není než blábolem, mohou být z hlediska informace, jak ji zde
chápeme, rovnocenné. […] Informace se v komunikační teorii nevztahuje ani tak k tomu co
říkáte, nýbrž k tomu, co byste říct mohli. Informace je tudíž mírou svobody volby při výběru
zprávy.1 Shledáváme tedy, že jakmile přijmeme shannonovské pojetí informace, musíme zapomenout
na obsah zprávy – lépe řečeno, musíme tento obsah pojmenovat jiným slovem – zcela
přirozeně se nabízí slovo „význam“.
Výše uvedené citáty shrnují, jaké je významové pole slova „význam“: odkaz, vztah, tj. zařazení
zprávy (slova, zvuku) do kontextu s nějakým předmětem světa nebo mysli. I ta nejběžnější
užití, jako ve výrazu „různé významy téhož slova“, poukazují na úzký vztah mezi významem
a kontextem, nemluvě o mnohem propracovanějších užitích tam, kde se mluví o úmyslech,
účelu, duchu řečeného či napsaného, o interpretaci či poukazování na cosi. P. Heelan (1988)
to formuluje takto: Význam musí být vždy znovu vytvářen z přenášených zdrojů, a to společenstvím
čtenářů. Přitom neexistuje žádná záruka toho, že význam odvozený z těchto zdrojů
jedním společenstvem se bude shodovat s významem, který z těchž zdrojů odhalí společenstvo
jiné, oddělené od toho předchozího historicky a kulturně. […] Jedním z našich předpokladů
musí být, že neexistuje nic takového jako jediný význam závazný pro všechny čtenáře (textu
či podobného zdroje), protože významy jsou odvislé od použití textu.2
Vnější svět tedy vždy vstupuje do rozpravy, spolurozhoduje o tom, jaký význam přijatá
zpráva bude mít. Pro nás, nebo když to rozšíříme, pro kteroukoliv živou bytost. Protože jak
nás přesvědčuje biosémiotika, odhalování významů je to, čím se živáčkové zabývají především.
Tímto směrem se teď dáme a odrážet se budeme zejména od některých tvrzení v knize
M. Barbieriho Organické kódy (česky 2006). Knihu velmi doporučujeme, nezávisle na kritice,
které zde podrobíme jednu z jejích tezí (recenzi knihy viz též Markoš a spol. 2004).
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 194 3/22/07 1:50:23 PM
195
Pantone 4485 M 100 %
Půl století po Shannonovi přichází Barbieri s upozorněním, že biologie kromě pojmů energie
a informace postrádá ještě jeden člen, a to právě význam. Jde o to, že počínaje genetickým
kódem přes přenos signálů v buňce, lákání samečků feromonem nebo samiček na pestré
zbarvení až po lidskou komunikaci řečí, máme co do činění s projevy, které nijak nevyplývají
z vědeckých principů (zákonů fyziky a chemie, chcete-li). Jsou systémy smluvenými, historicky
vzniklými a společenstvem (buněk, příslušníků druhu či kultury atd.) dodržovanými. To je ze
strany autora velmi záslužné: vždyť ještě před pár desetiletími (a vlastně ani dnes) by biologové
o podobném nápadu nechtěli vůbec slyšet. Problém je v něčem jiném – k tomu, aby se
mohl význam ve vědě zabydlet, musí se změnit v technický termín – musí podstoupit redukci
podobnou té shannonovské. Barbieri také nabízí definici: význam je vzájemný vztah dvou objektů
zprostředkovaný kódem (meaning is a mutual relation of two objects via a code). Tedy
nikoli vyvolaný tím, že se dva objekty srazí a nějak odrazí, ani tím, že přes ně teče energie
a ony se třeba ohřejí nebo zčervenají. Silueta dravce je pro kuře znamením k tomu, aby pelášilo
do křoví – dravec či jeho atrapa tuto reakci nezpůsobuje tím, že by do kuřete strkal či
působil silovým polem. Letící čáp podobnou reakci nezpůsobí. Schválně dáváme tento příklad,
abychom následující výklad neohraničili antropocentricky. Pokud nebude řečeno jinak, vše se
týká také bakterií nebo trávy.
Co tedy je kód a jak se vztahuje k významu? Nejdříve tedy významy samotného slova kód.
Kniha byla napsána anglicky, a v angličtině slovo „code“ znamená také „kodex“ – právní nebo
církevní. Tyto významy můžeme ponechat stranou, podle všeho je autor v úvahu nebral. Zbývají
nám tedy signály, zkratky či znaky, které slouží snadnější, nebo naopak svízelnější (v případě
kryptografie, obrany před špiony a parazity apod.) komunikaci. Vojenství, telegraf, kybernetika,
řízení leteckého provozu, molekulární genetika, etologie, fyziologie, komunikace bakterií,
to všechno jsou příklady aktivit, které se bez užití kódů různých druhů neobejdou. Ve všech
podobných případech se předpokládá jednoznačný vztah mezi vyslanou zprávou předanou
pomocí kódu, a jejím dekódovaným protějškem (když není jednoznačnost, je daná statistická
pravděpodobnost, s jakou zpráva bude dekódována některým z konečného počtu způsobů).
Díky této výhodě lze kódovat a dekódovat i za pomocí strojů, jak ostatně svědčí i tento text,
který měl nejdříve „podobu“ pořadí úderů na klávesnici, pak se proměnil na jakési elektrické
impulsy, potom se octnul in silico ve formě aperiodického krystalu na „flešdisku“, aby jej nakonec
tiskárna opět převedla v pořadí písmen odpovídajícímu pořadí úderů. Pravidla pro převod
pro manipulaci se zprávou tedy mohou být „vypálena natvrdo“ buď jako konstrukční prvky
stroje (jako například u automatické pračky), nebo jako program, a mají podobu konečného
počtu položek. Když už je systém hotový, je stejný napořád, nevyžaduje žádné další ošetření
ze strany vědomí, intencionality, zkušenosti, kontextu.
Vědomí, intencionalita, zkušenost či kontext jsou však právě ty atributy, které bychom očekávali
při rozpoznávání významu, je-li toto slovo součástí jazyka přirozeného. Kódování je jen
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 195 3/22/07 1:50:23 PM
196
velmi speciálním případem, kdy význam byl jednou a provždy vložen do kódové tabulky a víc
už není třeba se o sám proces starat. Oholená definice významu tedy zahrnuje jen uzoučkou
oblast sémantického pole, které je „obsluhováno“ slovem „význam“. Situace je tedy podobná
té, kterou jsme si popsali u „informace“; hrozí nebezpečí, že nová definice významu také vyskočí
z úzkého definičního rámce a vrátí se do jazyka, a najednou už všichni budeme vědět,
že význam je vlastně jen takové dekódování, možná o chlup složitější, než je převod z latinky
do morseovky a zpět, ale „v principu“ stačí pochopit, jak to chodí u morzeovky. Právě před
touto inflační bublinou chceme zde varovat, jinak je pochopitelně jedno, zda autor odborné
knihy užije slova „význam“, „meaning“ nebo pověstné „břfň“, když si ho pro své účely náležitě
vymezí.
Ptejme se tedy, zda biologie získává nebo ztrácí, budeme-li redukovat významové pole slova
„význam“ na pouhý kód. Jestliže se tím nic nezíská, proč takto terminologicky okleštěný pojem
vůbec zavádět – vždyť „kód“ by mohl v tomto případě postačovat. Ptejme se proto, že původní
nezúžený význam slova „význam“, ten z přirozeného jazyka, nám při snaze o pochopení živého
bude k užitku. Jistěže to nemůžeme dokázat; o co nám jde, je naznačeno ve dvou knížkách
(Markoš, Kelemen 2004, Daněk, Markoš 2005), i v další připravované (Markoš, Hajnal 2007).
Zde, abychom se neopakovali, použijeme šachovou metaforu.
Přirovnejme si vědecké počínání k šachové hře. Předem máme danou šachovnici, figurky
i pravidla (kód) určující jejich chování a tento soubor věcí a pravidel nám bude představovat
svět. Ano, předpokládáme, že celý inventář šachového světa je před námi ve svém celku, nic
tam není skrytého; nemusíme se bát, že se zčistajasna vynoří nový druh figury (třeba vedle
krále i ministerský předseda), a během hry se neobjeví žádná nová pravidla. Hráči – vědci
– předpokládají bez dalšího, že svou práci budou odvádět ve světě, který zde už byl ve svém
celku dříve, než začala hra. Neptají se, kde se vzala šachovnice, kdo vyřezal figurky a kdo určil
pravidla. Snad se jim i víc líbí myšlenka, že kdysi dávno hru vymysleli a hráli bohové, před kacířským
nápadem, že hra je kolektivním vynálezem bezpočetných generací hráčů. Ať tak nebo
tak, dnes se do pozice božských hráčů musí postavit oni sami: je to dokonce podmínkou úspěšného
průběhu hry – viděli jsme, že zasahovat do pravidel a uspořádání není dovoleno.
Průběh hry se od případu k případu mění, někdy je zajímavá, jindy nudná – podle kvality
hráčů (tak jako modely ve vědě, dodejme). V podstatě však nejde o nic jiného, než o posunování
a popotahování figur po šachovnici – i když se hráči liší svou strategií.
Teď si představme, že proti sobě sedí dva hráči.
Pan Bílý si představuje, že vlastnosti šachového světa lze odvodit z vlastností jeho elementárních
složek a z pravidel, která určují jejich chování. Znát vše o vlastnostech této základní
úrovni popisu je nejlepším klíčem k odhalení všech ostatních vlastností světa, a umožní odhalit
strategie vedoucí k výhře. Pan Bílý si ale nesmí klást otázky typu „Proč se tato figura zrovna
jmenuje král a proč ji nelze nahradit žádnou jinou?“
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 196 3/22/07 1:50:23 PM
197
Pantone 4485 M 100 %
Pan Černý se ve většině světonázorových otázek se svým protivníkem shodne, rozpoznává
však různé domény popisu, které nelze převést jednu v druhou: pravidla chování v jedné oblasti
(bezesporu objektivní) nelze odvodit z pravidel na jakési základní úrovni – pokud vůbec
nějaká je. Dokonce uznává, že pravidla chování mohla být v minulosti jiná a ke změnám mohlo
docházet vlivem náhod či nehod, které se udály v historii. Šachový svět by tudíž mohl dnes vypadat
i jinak, stav, ve kterém se dnes nachází, je jedinečný a je výsledkem souhry historických
událostí působících na prasvět.
Za posledních sto let vedli skoro vždy hráči s bílými kameny: hlavně jejich přičiněním se
proto vyvíjely nové strategie, oni zejména přispěli k detailnímu zmapování, popisu šachového
světa a odhalovali jemnůstky vítězících strategií. Výsledkem toho je, že celá teorie trpí jistou
jednostranností. Černí neustále zabředávali do slepých uliček jako vědecký vitalismus, strukturalismus
apod., i když v dnešní době vynacházejí i slibnější postupy k cíli – jmenujme třeba
samoorganizované kritično, teorie autonomních agentů, chování sítí apod.
Ještě jednou připomínáme, že hráči se v principu shodnou na tom, že v pozadí existují jisté
bezčasové zákony, které zaručují, že chování šachového světa lze odhalit a převést na jisté matematické
postupy či logické sylogismy – proto také věří, že jejich názorové rozpory se jednou
smažou ve všeobecném a pro všechny závazném pochopení hry.
Existuje však verze šachové hry, která vzbuzuje lehkou závrať už při pohledu na šachovnici:
jde o šachy pro tři hráče. (Pravidla jsou v podstatě stejná jako u běžné hry – pravda s výjimkou
divné singularity uprostřed. Vyhrává ten, kdo jako první dá mat jednomu z protihráčů, takže
dva hráči se nemohou spojit proti třetímu – každý hraje jen za sebe.)
Tato zrůdnost s červenými figurami naprosto deformuje přehledný černobílý šachový svět.
Pan Rudý se sice dnes tváří, že hodlá také dodržovat typy figur i pravidla, ale kdo ví, s čím
přijde dál, když si už prosadil nový typ šachovnice? Od té doby, co se objevil, nelze ničemu
věřit: pravidla, konstanty, strategie – to vše se může náhle měnit v závislosti na kontextu.
Dokonce i samy figury jsou nějaké jiné: nejsou vyřezané ze dřeva, mohou se rozhodovat, jak
se budou chovat, a mohou své chování měnit podle stavu hry, a figura sebraná protivníkem
umírá, nečeká způsobile v krabici na novou hru. Figury jsou živé. S každou novou hrou se musí
všechno znova zdlouhavě sjednávat, a kvůli autonomii figur ani tak není nic jisté.
Vraťme se ze šachového světa zpět do toho našeho. Černá i bílá strana představují vědy
přírodní (fyziku, chemii, fyziologii, molekulární biologii) a exaktní (matematiku, logiku, geometrii,
ekonomii). Třetí strana narušující černobílé pohodlí představuje proměnlivou paletu žitého
světa, kam v současnosti patří řada věd zvaných „humanitní“, protože se opravdu obírají
hlavně lidskými záležitostmi (historie, sociologie, etnografie, jazykověda apod.). Vědy o životě
by tu měly figurovat také, nebýt toho, že biologové svůj předmět vědomě odsoudili do role
dřevěných nesvéprávných figur, takže většinou se věrně drží černobílého světa a o tripartitě
slyší neradi. S třetí stranou přistupuje do hry význam a začne rozleptávat bipolární svět věč-
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 197 3/22/07 1:50:23 PM
198
ných zákonů, zachovaných energií a kódových tabulek, svět, který se zde objevil neznámo jak
a neznámo proč. Význam nepostojí, nečeká v koutku, připraven kdykoli k použití – významy
se musí neustále sjednávat, sjednáváním se upevňuje a udržuje jejich životaschopnost a vývoj
v čase, interpretaci je podřízen také dějinný význam her minulých.
Domníváme se, že vědy o životě budou muset jednou vyslechnout výzvy vědců jakými jsou
například vzpomínaný M. Barbieri, nebo například S. Kauffman (česky 2004). Formuje se celá
nová oblast biosémiotiky a hermeneutiky živého (viz stránky Society for Biosemiotic Studies
www.biosemiotics.org; viz též též Markoš, Cvrčková, 2002; Markoš 2003), a rýsují se tak cesty,
jak význam pochopit v celé původní šíři, nejen skrze kódy.
Cesty, které se nabízejí vědám o životě a dovolují nějak jej vnést do tradičních věd, jsou dvě,
a obě mohou pozměnit charakter přírodních věd, jak je známe dnes. Pozměnit je ještě zásadnějším
způsobem než se to podařilo Darwinovi.
První z cest je biologizace fyziky. Můžeme se jednou dobrat k poznání, že život je vlastností
spojenou s celým vesmírem. Všechno zůstane jako předtím v černobílém světě objektivních
věd, ale podaří se odstranit nesnáze, spojené s umisťováním života do strojového, deterministického
vesmíru. Zde bude možno modelovat epigenetické procesy nebo popisovat buněčné
pochody jako sítě modulů spojenými souborem sjednaných protokolů či kódových souborů.
Druhou možností je vyvést vědy o životě za hranice objektivní vědy biologie a vstoupit do
širšího hájemství „žitého světa“, jehož je biologie jen speciálním případem. Zde budou mít živé
bytosti status nikoli pasivních figur popotahovaných a postrkovaných vnějšími silami, stojících
lhostejně ve stejně lhostejném světě, nýbrž z nich budou aktivní účastníci událostí, jež
se jich týkají. Bytosti, které o sebe pečují a aktivně ovlivňují dění ve svém světě, své životy,
ontogenezi ba dokonce i evoluci – dokonce tak, že modifikují samotná pravidla chování vesmíru.
Do světa žitého světa se vykročit z přírodovědy dá – jak demonstruje například pokus
S. Kauffmana (2004): jeho autonomní agenti provádějí všechny ty nádherné věci popsané výše.
Zmíněná sémiotika a hermeneutika jsou další cestou, jak se tam dostat (Markoš 2003).
Podobný podnik nebude bez rizika a pochybnosti jsou namístě – pokusů tohoto druhu už
bylo hodně, a zatím bezvýsledných. Nálepky „vitalista“ či „mystik“ budou nejmírnější formou
postihu pro toho, kdo se odhodlá, spolu s obviněním z lenosti a z úchylky nazvané „filozofování“.
Nechceme se ale zabývat touto stránkou věci, vraťme se k situaci ve vědě a v biologii.
Věda se zaměřuje na měřitelné a reprodukovatelné jevy, což zejména v biologii znamená
omezit se na speciální modelové organismy za striktně kontrolovaných podmínek. Z těchto
zjištění se pak činí extrapolace na celou oblast živého či na některé její části. Takto byly zmapovány
funkce, které se dají modelovat jako homeostatická zařízení, a ty jsou oblastí fyziologie
či molekulární biologie. Co se nedá vměstnat do jejich modelů, je shledáno obtížným a nestandardním
– proto potíže s acyklickým a ne-deterministickými jevy či událostmi, jako je vznik
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 198 3/22/07 1:50:24 PM
199
Pantone 4485 M 100 %
života, evoluce nebo epigenetické procesy ontogeneze. Tam se ztrácí pohodlná jistota, že věci
jsou předvídatelné, deterministické, přístupné vědeckému zkoumání.
Lze však vůbec přenést tyto měřitelné a reprodukovatelné mechanismy do žitého světa významů,
mají tam své místo? Jistěže ano. Život přece nepoměřuje neustále to obrovské množství
údajů, které se nabízejí ke vnímání. To v reálném čase ani nejde – nutno vybírat, nutno
vypracovat heuristické postupy – a tam, kde mohou věci běžet spolehlivě bez neustálé kontroly,
či mohou být regulovány pomocí jednoduchých zpětných vazeb, tam se bez skrupulí
„mechanizované“ režimy chování zavedou. „Natvrdo zadrátované“ chování dostane přednost
před nekonečným rozhodováním a sjednáváním. Vždyť i my, koruna tvorstva, přecházíme do
automatismů, když kráčíme v přehledném terénu, když dýcháme nebo syntetizujeme na svých
ribozómech proteiny, když řídíme auto, vyplňujeme dotazník nebo odpovídáme svým partnerům
– ale snadno můžeme z těchto režimů vyskočit, když o něco jde, když je třeba cosi řešit.
Zatímco čteme poezii nebo píšeme článek, naše buňky a orgány také většinou vykonávají
automatické úkony – a my si ani nemusíme uvědomovat, když občas z těchto automatických
režimů vyskočí. Právě takové opakovatelné automatické úkony jsou předmětem vědy – vyskakování
z nich, tj. chvíle, kdy se systém začne chovat zajímavě, činí většinou potíže a lépe je si
jich nevšímat, odvysvětlit je.
Když to domyslíme, různé úkony budou oplývat různou mírou automatismu a významu: ontogeneze
například bude spíše výkonem hermeneutickým, bude budováním, nikoli opakováním
(a třeba u dubu ještě víc než u nás). Žitý svět se tak stane ekosystémem, ve kterém vedle sebe
probíhají procesy automatické, procesy informatické (kódování a dekódování) a hermeneutické
– vyhmatávání významu.
Bude k tomuto postupu dost vůle?
1 Toto jsou opravdu důležité pasáže, proto je zde uvádíme i v originálu (staženo z internetu, proto
neuvádíme stránky). První citát (Shannon 1948): Frequently the messages have meaning; that is they
refer to or are correlated according to some system with certain physical or conceptual entities. These
semantic aspects of communication are irrelevant to the engineering problem. Druhý (Shannon &
Weaver 1949): The word information, in this theory, is used in a special sense that must not be confused
with its ordinary usage. In particular, information must not be confused with meaning. In fact, two
messages, one of which is heavily loaded with meaning and the other which is pure nonsense, can be
exactly equivalent, from the present viewpoint, as regards information. … Information in communication
theory relates not so much to what you do say, as to what you could say. That is, information is
a measure of one’s freedom of choice when one selects a message.
2 Meaning has to be re-created from its transmitted sources by readers of the receiving community and
there is no guarantee that the meaning derived from these sources by readers from one community
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 199 3/22/07 1:50:24 PM
200
will be the same as the meaning derived from the same resources by readers from a different community,
separated from the first by history and cultural environment. […] One of the presumptions is that
there is no single legitimate meaning relevant to all readers of, say, a text (or suchlike material), for
meanings depend on use.
LITERATURA
Barbieri, M.: Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha, Academia 2006.
Bateson, G.: Duše a příroda – nezbytná jednota. Praha, Malvern 2006.
Daněk, T., Markoš, A.: Život čmelákův. Koláž o pobývání v různých světech. Červený Kostelec,
P. Mervart 2005.
Heelan, P. A.: The scope of hermeneutics in natural science. Studies in Hist. Philos. Sci. 29,
1998, 273–278.
Kauffman, S.: Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. Praha, Paseka 2004.
Markoš, A.: Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. 2. vyd. Praha, Dokořán 2003.
Markoš, A., Cvrčková, F.: Back to the science of life, Sign System Studies 30, (2002), 129–147.
Markoš, A., Cvrčková, F., Gajdoš, E., Hajnal, L.: Epigenetický stroj. Vesmír 83, 2004, 111–113.
Markoš, A., Kelemen, J.: Berušky, andělé a stroje. Praha, Dokořán 2004.
Markoš, A., Hajnal, L.: Staré pověsti (po)zemské. Červený Kostelec: P. Mervart; vyjde 2007.
Shannon, C. E.: A mathematical theory of communication. Bell System Technical J.
27, 1948, 379–423 a 623–656.
Shannon, C. E, Weaver, W.: Mathematical theory of communication, Univ. Illinois Press 1949.
Jádra a bubliny
sbornikblok4.indd 200 3/22/07 1:50:24 PM
201
Pantone 4485 M 100 %
„My devastujeme a denaturujeme přírodu a přirozenost právě tehdy, když se ji snažíme
násilnit nebo obohacovat podle svých údajných potřeb. To, čemu říkáme naše potřeby, je už
nějaké to staletí, a poslední desetiletí dokonce mimořádně intenzivně, výrobek. A to výrobek
průmyslu na fabrikaci potřeb, tedy na fabrikaci veřejného mínění. Potřeba je to jediné: moci
toho vždycky o kousek víc, než je potřeba. Prostě mít kousíček luxusu. Co tím luxusem zrovna
je, to je naprosto relační, podle kontextu.“
„Patrně ani ten šutr by nebyl, kdyby jen ležel na zemi a dodržoval to, co my jsme vymysleli
jako přírodní zákony. A dobře vymysleli.“
Včera v diskusi vyvstalo jakési rozlišení mezi konkrétní prací i velkou politikou a tím, kvůli
všemu to celé, což je otázka v jiné úrovni. Tedy ptaní se po jakémsi vnitřním étosu. Můj příspěvek
se bude týkat právě tohoto hlediska, ze kterého nelze dojít k nějaké konkrétní aplikaci.
Hlediska, ze kterého nemůže vzejít ani nějaké konkrétní přesvědčování. Předesílám to proto,
že pokud bych se nějak pejorativně vyjádřil o přesvědčování, jak je u mne občas zvykem, vždy
budu myslet tuto poslední, třetí hladinu, tedy to, kvůli čemu vůbec něco děláme nebo organizujeme.
Tím nemá být nijak snížena hodnota přesvědčování, v krajním případě agitací, na těch
ostatních hladinách, kdy jde o nějakou konkrétní práci nebo o tu politiku.
1. Prosba
Téma tedy je, nakolik je hodnota přírody mimolidská – nebo dokonce nadlidská – a na kolik
příroda může být, co do své hodnoty, lidmi určována. Jak si vůbec může někdo myslet, že
může určit hodnotu něčeho přírodního? K tomu předesílám několik věcí, kvůli srozumitelnosti.
Mně se často stává, že volně zaměňuji coby synonyma česká slova příroda a přirozenost. To je
zlozvyk z řeckého, tedy starořeckého, prostředí. Tam fysis skutečně znamenalo obojí. V češtině
nemáme slovo, které by toto obsáhlo. Nezbývá mi tedy než střídat ta slova příroda a přirozenost.
Ono tomu velmi přesně odpovídalo steré české slovo přirození, které ovšem není použitelné
od té doby, co se stalo eufemismem pro slovo pohlaví. Nakolik vím, tak jej v tomto
významu naposled použil někdy krátce po roce 1600 Adam z Veleslavína v překladu Rogera
Bacona „O přepodivné moci přirození“. Takže vlastně budu střídat slova příroda a přirozenost
a ta nepravost je v tom, že v češtině to působí nejen jako střídání slov, ale jako střídání témat.
Většinou přírodou rozumíme to zelený za městem a tou přirozeností nějakou filosofickou kategorii.
Druhé upozornění, nebo spíš to je jakási prosba. Zkuste tomu, co budu říkat, rozumět každý
v rámci své náboženské a politické orientace, totiž jako nároku na její prohloubení, nikoli jako
nároku na její výměnu. Jak kdysi pravil Carl Gustav Jung, když mluvil o problémech psychote-
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
Zdeněk Kratochvíl
sbornikblok4.indd 201 3/22/07 1:50:24 PM
202
rapie: Není dobré apelovat na pacienta, aby své problémy řešil změnou náboženství, ale právě
to jeho náboženství, ať už je jakékoliv, včetně ateismu, mu má posloužit svou silou. Člověk při
hledání sebe sama, při řešení svého problému, si má vlastně to svoje mínění prohloubit, najít
v něm hlubší dimenzi. Teď je otázka, jestli tuto prosbu, aby to každý sledoval v rámci svého
pohledu, a hlavně, aby to nechápal jako misijní apel na změnu, lze rozšířit i na oblast politickou.
Tam patrně už to bude mít nějaké meze. Snad lze doufat, že podobný apel na prohloubení
vlastní pozice, stojí za pokus. Nechci tedy agitovat pro změnu tím či oním směrem.
A teď jakási předběžná teze toho výkladu. Já ji schválně řeknu hodně ostře, provokativně
a pak se ji pokusím poklidněji po kouscích zdůvodňovat. Ta teze zní: My sami, lidé, jsme patrně
cennou, ale určitě vymknutou součástí přírody. Přirozenost určuje vše v nás, co je cenné,
o čem si vůbec lze myslet, že bychom si na tom mohli zakládat. A naopak. My devastujeme a denaturujeme
přírodu a přirozenost právě tehdy, když se ji snažíme násilnit nebo obohacovat
podle svých údajných potřeb. To, čemu říkáme naše potřeby, je už nějaké to staletí, a poslední
desetiletí dokonce mimořádně intenzivně, výrobek. A to výrobek průmyslu na fabrikaci potřeb,
tedy na fabrikaci veřejného mínění. Potřeba je to jediné: moci toho vždycky o kousek víc, než
je potřeba. Prostě mít kousíček luxusu. Co tím luxusem zrovna je, to je naprosto relační, podle
kontextu. Je úplně lhostejné, jestli je to kamínek pro radost nebo vlastnictví deseti aut.
Pro ilustraci této předběžné teze zkusím připomenout, že každá přirozenost vzniká jako
zanikavá. Že každá přirozenost je jakýmsi částečným obrazem světa, je jakýmsi světem, uspořádáním,
které v sobě samé obsahuje všechny struktury, které na světě jsou, ale současně je
sama vždycky částí. Že skrz každou přirozenost působí živly, které můžeme chápat jako smyslové
projevy celku. Tedy, celku, Boha, božství, či jak tomu kdo říká. Ale zároveň nezávisle na
tom, co si kdo myslíme nábožensky, nebo co si kdo myslíme filosoficky. Snad bude platit, že
celek, ze své povahy, je něco vně lidského hemžení a něco nadindividuálního.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo ji můžeme určovat? Co to znamená chtít v přírodě něco
ohodnocovat, nebo oceňovat hodnoty ve své vlastní přirozenosti? Kdo by se tímto problémem
chtěl zabývat důkladně, tak tato problematika má mnoho kontextů. Přiznávám se, že neumím
kontexty z posledních zhruba patnácti až šestnácti set let. A koho by zajímaly ty kontexty
staré, které umím, pak jsou veřejně přístupné na doméně www.fysis.cz.
První podotázka. Jak můžeme být zrovna tou částí přírody, která oceňuje jednotlivé položky
svého přírodního okolí? Nebo sebe navzájem. Nebo své vlastní části. To je přece hrozně zvláštní
věc. Co to vlastně znamená chtít něco hodnotit? K tomu musíme mít nějaké šablony, nějaká
měřítka, a kde je vezmeme? Samozřejmě si je můžeme půjčit ideologicky. Ale to je buď půjčka
s úrokem, nebo krádež. V horším případě nám to bylo vnuceno a v úplně nejhorším případě
nám to bylo vnuceno tak, že o tom ani nevíme.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 202 3/22/07 1:50:24 PM
203
Pantone 4485 M 100 %
2. Hodnota, relace, kontext
Teď problém hodnocení. My zapomínáme na to, že každé hodnocení je vždy otázkou kontextu.
Vždycky. Když se to takto řekne, tak to vypadá jako takový ten obyčejný, nezajímavý
relativismus. Ale pozor na to. Já raději říkám, že něco je relační než relativní, byť to znamená
to samé. Ale když se řekne, že něco je relativní, tak v tom je jedno nebezpečí, takové té oblíbené
pseudointelektuální hádky, kdy se výrazy z teorie relativity používají mimo svůj význam
a nemá to ani význam fyzikální, ani žádný jiný. Nebo jako takový ten hospodský výrok, že
všechno je relativní. A ještě se to cítí být podbudováno Einsteinem. Takže proto raději budu
říkat relační.
Relačního hledisko nespočívá jenom v tom, že něco je lepší než něco jiného, to každý ví. Ale,
že je to skutečně závislé na kontextu. Něco úplně jiného je dobrý člověk a dobrý guláš. Dobrý
guláš není guláš z dobrého člověka. Ono to má každé svoje kontexty, uvnitř kterých má ta
škála smysl. Stačí, že se to děje v jiné éře, epoše, a ta jiná epocha může být za dva tisíce let
nebo za pět minut, může se odehrávat v Číně nebo jiné místnosti s jinou partou lidí. V této
jiné situaci se nabízí jiný rámec relací. Tudíž někde je zajímavější, že je to dobrý guláš, někde,
že je to dobrý člověk. Neznamená to, že se při tom zříkáme toho původního hodnocení. To
není to hospodské, že je to jedno. To zatraceně není jedno. V různých kontextech to však má
velmi různé akcenty. To, co je v jednom kontextu tím rozhodujícím, je v jiném kontextu tím
vedlejším, vzdálenějším, okrajovým kontextem, který nás v té chvíli nezajímá. Ten jiný kontext
by nás začal zajímat, až pokud by vzešel ze situace. Je to opravdu něco podobného, jako když
člověk nakupuje, zrovna má peníze v ruce, takže na ně myslí, ale když jede tramvají s kamarádem,
tak na ně nemyslí a začne na ně myslet, až pokud mu je někdo začne brát. Takto si myslím,
že je to u hodnotových kontextů.
Ale stává se, že v různých kontextech se hodnotí věc jinak. Příklad. Na Ekologických dnech
jsme mluvili o problémech vědy a po tom, kterak pěstovat filosofii – tu vědecky, tu mimovědecky.
Reálný příklad k tomu. Stalo se mi před několika lety, že jsem dostal k posouzení studentskou
práci, jejíž titul zněl: „Interpretace zlomku Z1 Krišpína Alexandrijského“. Kdo o starých
filosofiích neví nic, tak poměrně snadno pochopí, že jde o vtip. Kdo o tom ví něco, ale není
detailním znalcem, pro toho je poměrně pracné dojít k tomu, že jde o vtip. Ta látka je hodně
pestrá. A ještě k tomu zlomek Z1 zněl v českém překladu, který byl hned na titulní stránce:
„Co je dole je i nahoře, a tak jsou všechny věci podvojným povrchem, jehož pohybem je skutečnost“.
(Smích posluchačů) A zase, kdo neví nic o předsokratovských filosofech, tak se může
chechtat už rovnou. Kdo o tom něco ví, ale zrovna se tím podrobně nezabývá, tak může mít
problém. (Smích Z. Neubauera) A další text této práce byl opravdu velmi dobře napsaná parodie,
dokonce přesně v duchu antického žánru parodie. A co s tím? Bádal jsem bádal a napsal
jsem posudek z poloviny obdivný. Vyzdvihl jsem hodnotu žánru a filosofickou myšlenku a doporučil
text k publikaci. Pokud ovšem šlo o vhodnost práce jako práce diplomové, tak jsem ji
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 203 3/22/07 1:50:25 PM
204
nedoporučil k obhajobě. S těžkým srdcem, protože já sám za sebe ano, ale s vědomím toho, že
to nemá šanci v pravidlech akademického diskursu.
Takovéto situace mohou běžně nastávat. Něco z jednoho hlediska je lepší než něco jiného,
dokonce velmi dobré – a z jiného hlediska totéž, dokonce v podobné škále té dobrosti, je propadák.
Tohle hrozně podceňujeme. Žiji v domnění, že tyhle příklady jsou na místě k tomu, když
se pokoušíme hodnotit cokoliv, tedy i něco z oblasti fysis. Musíme si vždycky uvědomit, co
znamená to hodnocení. Vůči čemu to děláme, v jakém kontextu a kvůli čemu to děláme. Jsou
situace, ve kterých vůbec není důvod se urážet, poukazovat na filosofickou a etickou neadekvátnost
toho, že něco nebo dokonce někdo je hodnocen, ať už školně nebo finančně, nebo
pomlouván. Existují prostě situace, ve kterých to má svůj řád. Lze normálně, jak by řekl Václav
Bělohradský, negociovat jak si zhodnotit plat, cenu, známku. Zrovna tak jsou situace, témata
a kontexty zvláště, kdy vůbec sama ta otázka ocenitelnosti se dostává mimo rámec vztahu
k přirozenosti. Kdy je to otázka po něčem jiném než v rámci vztahu k přirozenosti. A tudíž, jakmile
máme na mysli přirozenost nebo přírodu, tak najednou tato otázka naprosto padá a stává
se irelevantní, hloupá, zločinná, atd. Myslím si, že je to jednak kontextové, ale zároveň bych
nerad zůstal jen u toho. To by nebyla odpovídající výpověď. Dá se říci, že v těch kontextech,
kde něco přírodního nebo přirozeného vystupuje jakožto přirozené, tak hodnocení není na
místě. Leda jako metafora. Protože to je „za všechny peníze“. Kdežto tam, kde něco přírodního
anebo přirozeného je uchopeno k nějakému našemu cíli, má cenu vyjednávat za kolik. Protože
to „za kolik“ je pak zase směnitelné. To „za kolik“ nemusí být nutně peníze, může to být třeba
námaha, nebo něco, čeho se musíme zříct kvůli tomu, abychom měli, co chceme. Potud k problému
relačnosti. Vztahy k přirozenosti a vztahy k účelu jsou různých řádů.
3. Jak můžeme být tou částí přírody, která oceňuje položky svého přírodního okolí?
K dalšímu problému. Jak lidé vůbec mohou hodnotit? Co to znamená, že hodnotíme? Víme
co je dobro samo a podle toho poměřujeme, co je tomu blíž a co dál? Nebo to nemusí být
vztaženo k etickému významu? Víme, co je koruna sama nebo dolar sám? A přitom jimi něco
poměřujeme! A co je ta hodnota sama, nejen ekonomická? Tu taky poměřujeme? O to se vždy
mohou dva hádat.
Východiska toho hodnocení bývají velmi různá, a když k nim vracíme, vždycky se ptáme
po předpokladech toho, co jsme řekli. Když se hodnotitele zeptáme, proč určil hodnotu tak či
onak, tak on to pochopí, že by mohl hodnotit výše nebo níže. Ale když se ho najednou zeptáte,
k čemu vůbec, – jak můžeš takto myslet a tohle říkat? Tak takhle postupně se po několika krocích
přijde k tomu, že východisko toho hodnocení je nějakou směsí pozice náboženské (včetně
novodobé podoby ateismu), estetické (ať už jako osobního vkusu nebo sociálně vytvořené)
a způsobu racionalizace (ať už jako typu školy nebo oboru, či epochy, doby). Z toho může
plynout skepse, které to hodnocení je správné. Uvedu teď oblíbený Herakleitův výrok: „Bohu
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 204 3/22/07 1:50:25 PM
205
Pantone 4485 M 100 %
je vše krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné“ (B 102).
Kdybychom u toho zůstali, tak to vypadá jako posvěcení toho, že si můžeme dělat, co chceme.
To skutečně není vytrženo z kontextu. Jednou z významových rovin je ta, že opravdu jenom
my lidé rozlišujeme na dobré a špatné, výhodné a nevýhodné, krásné a ošklivé. To je prostě
jenom náš problém. Protože my si myslíme, že víme nejen to, co je dobré pro nás, ale dokonce
i co je dobré pro ostatní lidi, a chceme jim to ještě dávat, a konečně víme, jak založit svět,
a to nejen pro sebe, ale i pro něj samotný. A tohle všechno, že je jen náš problém. Podobný
problém, jako když si myslíme, že nějaký mezilidský vztah je lepší nebo horší, ale Bohu je vše
krásné, dobré a řádné. Dalo by se ukázat, že problém tohoto výroku je v tom, že ten doslovný
význam je tam míněn vážně. Ale že z toho současně vůbec neplyne, že si můžeme dělat, co
chceme. A ono je to nakonec všechno Bohu krásné, řádné a dobré, ať děláme co děláme! Ještě
navíc tady Bůh je Celek.
To je u Herakleita velmi šikovně řečeno. V primitivnějších podobách to známe jako výrok:
Bůh je dobrý. Pak se ovšem musí složitě obhajovat, co ty děti s rakovinou a ten holocaust, atd.
Je to jakoby drsnější. To pro ten celek je to krásné a řádné a dobré, ať uděláme co uděláme.
Jiná věc je, že ne pro nás. Že z toho vůbec neplyne, že ať uděláme co uděláme, tak je to pro nás
dobře. Jako když někoho zamorduju, ať řeknu něco takového hodně tvrdého, co jsem neudělal,
abych nevyslovoval trapné příklady. Když někoho zamorduju, tak co se stane? V celku je vše
krásné, dobré a řádné. A dokonce možná existuje hledisko, kdy mně to prospělo a jemu taky.
Ale nadrobím tím sobě. Jemu tuplem. A co sirotci nebo jeho dívka? Je to prostě obrovský malér.
Ale ta Hérakleitova věta to vůbec nijak neospravedlňuje. Ta jenom říká, že to, co dělá svět světem,
je, že ten svět nespadne. Ten svět si poradí. Ale co se mnou? A co s těma kolem? Schválně
jsem to vybral jako takový ostrý mustr vztahu k jakékoliv jiné přirozenosti. Jako když praštím
mouchu a rozmáčknu ji, tak svět kvůli tomu nespadne. Když někdo střelí tygra, svět kvůli tom
nespadne. Nespadne, ani když střelí člověka. Čím je tato dimenze cynická? Tím, že je v řádu
fysis, v řádu mimo hodnoty specificky lidské. Mimo jakoukoliv etiku. Mimo etiku ve smyslu lidském.
Pozor, to neznamená, že mimo etiku vůbec. Je to ale etika, která, metaforicky řečeno, ví
o tom, že ten svět tím nespadne. K tomu říká Standa Komárek: „Nemyslete si, že když padne
politbyro, tak kvůli tomu přestanou krávy dojit.“ Podobně cynický pohled lze uplatnit třeba
katastrofické záplavy. Je to ošklivé vůči těm, co nepřežili, a těm, co přišli o majetek. Ale ono se
za půl roku ukáže, v řádu fysis, že ono se vlastně houby stalo.
Teď půjde o to umět přepínat mezi různými dimenzemi vztahu ke kosmu. Jedno hledisko:
Kdyby lidstvo kompletně vyhynulo, tak proč by kvůli tomu měl svět spadnout? Přišel by o další
z druhů. Je otázka, jestli by mu to vadilo, nebo nevadilo, ale do toho se nechci pouštět.
Druhé hledisko. Nám samotným, ať už jako jednotlivcům nebo jako druhu, to zatraceně
jedno není. Teď chci nabídnout tento kontrast. Kosmického a lidského. Aby to nezůstalo v abstraktu.
To konkrétní vůči tomu kosmickému má váhu, pokud je to doslova konkrétní. Když je
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 205 3/22/07 1:50:25 PM
206
to opravdu můj problém ve vztahu k někomu jinému nebo k jiné přirozenosti. Tam je to vždy
velmi vyhroceno. A cokoliv uděláme, tak je to vlastně z velké části nevratné; v krajních případech
ve všech částech. Z hlediska kosmického je však kosmos kosmem tím, že si poradí. Ve
vztahu k jedné přirozenosti, ať už třeba k jednomu člověku, jedné kytce, jednomu tématu myšlení,
to je zoufale křehké, tam se může strašně ublížit, dokonce aniž o tom člověk ví, nejenom,
aniž chce. A nevratně. V lepších případech z části nevratně.
A nyní, co to znamená ublížit a neublížit. Přirozenost je povahy ošidné! To už plyne z té proměnlivosti,
z té časnosti, že je povahy ošidné. Ono dost často je to tak, že když budeme chtít
nějakou přirozenost chovat jako ve vatičce, třeba ve skleníku, tak jí až tolik nepomůžeme. Nebo
jí jedné někdy ano, ale jejím potomkům rozhodně ne. To je problémem, když chceme například
některý druh uchovat v zoo nebo ve skleníku. To jde, … ale! A podobně s lidmi jako individui. Ať
už ohroženými mravně, zdravotně či sociálně. Ohleduplnost sama o sobě, ta, která jen ochrání,
nakonec může mít opačné následky.
Opačný pohled na týž problém: mnohodimenzionalita fysis. Přirozenost se projevuje také
tím, jak reaguje na popudy ze svého okolí, které mohou být někdy velmi bolestivé. Dokonce takové,
že usilují o její likvidaci. Například trávník, chráněný tím, že jej někdo seká. Nemusí se jít
do extrému, což jsou parodie na trávník, který známe z pohledů na některé chaty, ale normální
louka. Louka, která je loukou, když jí někdo seče nebo se na ní pasou zvířata.
Je velmi složité odlišit útok od ochrany. To se může snadno zaměnit. Podle čeho je rozpoznáme?
Některé typy pěstování, zvlášť v oblasti lidské, jsou vlastně typem řízených nápodob
útoků. Očkování, školní zkoušení… Přirozenost, která není schopna žít v situaci, kdy je ohrožována,
přestává být součástí koloběhu světa. To je vlastně darwinovské hledisko. A je to opět jen
cynický pohled z hlediska celku. Což vůbec neznamená, že takovou fysis máme zašlápnut, ať už
housenku nebo člověka. Naopak, v leckterém náboženství takový ten princip, že „nalomenou
třtinu nedolomíš“. Ale musíme si být vědomi toho, že z hlediska celku, z toho cynického hlediska,
je tam šance naprosto minimální. Což neznamená, že máme jakoukoliv fysis dolomit.
A naopak, tam kde přirozenost žije a dokonce dovede, ve své vnitřní dynamice, ke svému
rozvoji, vnitřnímu i vnějšímu, využít i těch vnějších popudů, tak je to znakem, že je na vrcholu
svých životních sil. Je schopná dalšího rozvoje. Nejenom individuálně. I generativně. To je to
darwinovsky dobré. A sociálně dobré a v mnoha hlediscích, která nás napadnou.
Ale co to znamená? Ne, že máme fysis vystavovat všem možným útokům, když ona to vydrží.
Ona vydrží jen ty, které nejsou nad její míru a mimo její obor. Ty, které jsou adekvátní k její přirozenosti.
Jako je v ekologii pojem niky, tak je u přirozenosti to hledisko, co je pro ni vlastně
potravou. My si myslíme, že potravou je jen to, co nám chutná, nebo to, co si myslíme, že nám
prospívá podle lékařské vědy, ale ono tou potravou jsou pro nás zrovna tak ty útoky a ty nemoci.
A podobně jako pro toho, kdo má potíže se zažíváním, tomu se zužuje spektrum reálné
potravy, tak podobně, komu je něco jiného, taky se mu zužuje nabídka té ostatní potravy. A je
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 206 3/22/07 1:50:25 PM
207
Pantone 4485 M 100 %
těžko představitelné, že u jiných přirozeností je tomu jinak. Je velmi ošidné, jak rozlišit mezi
ochranou, pěstováním, využitím, zneužitím, nedůsledným pokusem o likvidaci… Ty rozdíly,
když vynecháme úplné extrémy, tak ty rozdíly bereme jako kontextové. Podobně jako s hodnocením.
Já teď naštěstí nemusím být tak úplně opatrný, protože naším zájmem nejsou věci lidské,
ale zabýváme se přirozenosti. Ve vztahu k přirozenosti se ve školách běžně vyslovují věci,
vůči kterým bledne i ono cynické hledisko kosmického celku, a vůči tomu se chci vymezit. To je
taková drsňárna, že to, co tady zatím popisuji jako to cynické hledisko celku, je sranda.
Co je ta pozice vůči které se chci vymezit? Když se řekne, že příroda je pro nás zásoba materiálu,
prostor pro odkládání a příležitost k rekreaci. Teď nám vznikne problém, jak toto trojí
porovnat mezi sebou, aby to koexistovalo. Ona ta zásobárna není nekonečná, prostor pro odkládání
taky ne. Navíc to hledisko rekreační. Když veškerá hlediska oceňování budeme chápat
v tomto rozvrhu, dojdeme k paradoxu. Mohou to být hodnocení v různém smyslu slova.
Hodnocení, která krajina je uchovalá, a která ne. Nebo dokonce to nejtvrdší hodnocení, jakou
ekonomickou hodnotu má jedna sova. Samozřejmě, lze zkonstruovat kontexty, ve kterých takovéto
otázky mají dobrý smysl, a může být užitečné vyjednávat o taxách. Ale to už je musíme
konstruovat, taková hlediska, a může to mít někdy smysl. O tom ale nechci mluvit, to jsou jiné
problémy, jen to zmiňuji.
4. Hodnota a ekonomická hodnota:
Pro relačnost těchto hledisek použiji příklad od Honzy Sokola o Sedlčansku (na rozhraní
středních a jižních Čech), půvabné strakaté krajině jako z opony Národního divadla: „Je to zachovalý,
dříve bychom řekli zaostalý kraj.“ Zrovna tak, jestli má sova hodnotu čtyři nebo pět
tisíc korun, to závisí také na tom, jak oceníme něco, co ona žere, jak oceníme, co žere to, co
ona žere, a jestli v tom vidíme jenom toto nebo to ve skutečnosti děláme ještě pro něco jiného,
třeba proto, aby ta sova byla vůbec nějak chráněná.
Každé naše hodnocení si musí být vědomé kontextu, ve kterém hodnotíme. Jedině v něm
má smysl. Část hodnot je zadarmo, část hodnot nějak oplácíme, za některé platíme penězi.
Třeba vzduch je (zatím) zadarmo, za auto a nápodobu lásky se platí penězi, vzájemnost lásky
se oplácí jinak. Jak je to s oceněním hodnoty lesních jahod nebo železné rudy? Podle poptávky,
jako u všeho placeného. To ale předpokládá, že se zdroje buď obnovují, nebo jsou nevyčerpatelné.
Jinak totiž ekonomické ocenění nejprve zhuntuje svět a pak samo zkolabuje. Peníze mají
smysl jenom tehdy, pokud k těm nejdůležitějším věcem nejsou potřeba, protože jinak za ně
kupujeme jenom atrapy toho, co přitáhlo naši touhu. Hodnota přirozenosti je nevyčerpatelná,
takže není poměřitelná ekonomicky. Viz B 125a: „Ať vás neopustí bohatství, Efesané, aby dosvědčovalo,
že jste ničemníci.“
Navíc se tyto otázky pohybují směrem ad absurdum ve světě pozdní doby, kdy ceny jsou určovány
bůhví čím. Patrné je to například na cenách letenek. Když například nejlevnější cesta
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 207 3/22/07 1:50:26 PM
208
z Kréty do Prahy bývá přes New York. Ale musí se to absolvovat v obou směrech a čtrnáct dní
v roce. Jen jako ukázka absurdity pojetí hodnoty ekonomické. Teď tady máme najednou dokonce
dvě vrstvy problémů, pokud bychom šli úplně do extrému a domysleli to ekonomické
ohodnocení přírody. První je problematika samotné kategorie ceny. A druhá je v povaze fysis.
Jak to oceňovat? A toto dvojí dohromady? Upřímně nevím.
A teď takové cvičení, jenom mentální experiment, nebudu to dělat opravdu. Když někdo oceňuje
jiné druhy, tak proč neocenit také druh homo sapiens. Máme tu druhy do různé míry chráněné.
Je dobré si uvědomit, že druh homo sapiens patří mezi chráněné druhy, ale chráněné
úplně jinak než ostatní. V zásadě mnohem víc, ale ne lépe, jenom jinak. Jinými prostředky.
Představte si tedy, že bychom zrušili kategorii vražda a brali bychom to jako poškození ekosystému.
Ocenily bychom hodnotu jednoho kusu třeba dejme tomu jedním milionem korun.
Vyvstává otázka komu to platit. Nejspíše státu, byť o sirotky je dobré se postarat. Stát to něco
stálo, investice do toho jedince, a navíc tím přichází o zisk. Někomu by se mohlo zdát, že řadu
lidí by se státu za ten milion vyplatilo zlikvidovat. A kupodivu nemám na mysli důchodce. Ti
nestojí ten stát milion. Myslím spíše jiný typ lidí, mnohem čipernější. Někdo by zase mohl říci,
že někteří lidé mají větší hodnotu, někteří menší. Ale přece v novověkém myšlení, tedy v tom,
které takto „hodnotí“ přirozenost, víme, že jsme si všichni rovni.
Jak novodobý člověk zdůvodňuje, proč pro vlastní druh nárokuje jiné hledisko ochrany než
pro ostatní přirozenosti? Pozor nechci to dovést k tomu, že nemáme zabíjet zvířátka. Já jsem
zvyklý přemýšlet o tom dávném světě, kde se týdně podřeže sto býků, a kde se jí vepřové. Jde
mi o uchování cykličnosti kosmu a o uchování individuálních hodnot uvnitř toho. To jsou vždy
dvě věci, bohužel velmi různé. To, aby držel kosmos, o to se nemusíme starat. Ale o to individuální
se musíme starat. A ono to k sobě patří, a proto se musíme starat jakoby i o to předchozí,
byť to není v naší režii. Aby to k sobě patřilo, abychom viděli, jak to k sobě patří. Aby to, že
vůbec někdo přežije, bylo hodnotou. Protože ten „holý život“ k čemu bude?
Čím tedy člověk zdůvodní, že jeho druh má být chráněn nějakými zásadně odlišnými prostředky
než ostatní druhy? Kupodivu ne proto, že je to účinnější, to spíš naopak. Ochrana
některých druhů je vypracována mnohem účinněji (např. trest smrti za zastřelení pandy
v Číně, neboť nejde o vraždu). Ale je to jinými prostředky! Proč? To má tisíce zdůvodnění. Je to
v zásadě takový sediment, konglomerát, důvodů původně náboženských a důvodů metodologických
pro konstrukci novodobého poznávání. Tu, že jsme vrcholem tvorstva, ve smyslu stvořeni
k obrazu Božímu. Tu, že jsme vrcholem tvorstva ve smyslu vrchol evoluce. A nakonec: že
jsme těmi myslícími subjekty, které jediné mohou reflektovat ty ostatní bytosti. Z kombinace
takových důvodů je druh homo sapiens chráněn jinak než ostatní druhy. Teď si představte,
zase jen jako mentální experiment, že kdyby sem přiletěli ufoni, kteří by byli vyspělejší. Ne ve
smyslu vyspělejší technologie, ale nějak evolučně. Tak jak nás budou oceňovat? Třeba budou
velmi dobromyslní a budou chtít uchovat ekosystém. Budou chtít uchovat i nás. Ale patrně
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 208 3/22/07 1:50:26 PM
209
Pantone 4485 M 100 %
jinými prostředky, než se my uchováváme. To všechno byla jen taková fantazie na rozlišení
možností.
5. Člověk a svět – část a celek:
To byla taková fantazie, nyní stručně, ale opravdověji. Musím ale napřed připomenout vztah,
jakým k sobě patří hlediska celku a části; tedy toho, že kosmos nespadne, a toho konkrétního,
individuálního. To je plné paradoxů. Paradoxní už je sám vztah části a celku. Já mohu ukázat
vždycky jenom na část. Tento papír je část této hromady papírů. To je triviální. Dokonce mohu
ukázat na část sebe. Od toho je to část, že na to mohu ukázat.
A máme části v různém smyslu slova. Části, na kterých rovnou vidíme, že k něčemu patří.
Nebo že by se to dalo oddělit. Na uřezané ruce by bylo nápadně vidět, že jí něco chybí. Na
střepu z květináče je jasně vidět, že je to fragment. Pak máme části, které jsou relativně úplné,
které nekřičí do světa, že je to něco rozbitého, uříznutého. Ač máme části různé, je důležité,
že celek není něco, na co můžu ukazovat. Tady není tabule, vždy se to maluje jako takový vtip,
že tady je část a tady máme jinou část, a to jsou části tohoto celku. Jako když restaurátor ze
střepů zpátky poskládá vázu. A ta váza je celek? Ale čeho? No je to celek ve vztahu k těm částem.
To ano. Je z nějakého hlediska samostatná. Ale je to část třeba nějakého servisu. A každopádně,
z hlediska, z jakého je to část, je to část, která není křiklavě fragment. To, na co můžu
ukázat je vždy jen nějaká jiná část celku, která je větší, v jednodušších případech na metry. Ale
může být větší i v nějakém složitějším významu. Logickém, obecnějším, strukturně složitějším.
To nemusí být jen ve velikosti.
Slovo celek užíváme v dvojím smyslu slova. Jednou v relačním. Část, celek. Ale pak musím
vědět, že to, co je teď celkem je z jiného pohledu částí. A v druhém významu jako směr. Ale ne
směr v tom smyslu, že bych mohl ukázat „kam“. Směr jako odkaz na kontext. V tom významu,
kdy celek je čistě relační vůči části, platí, že celek je součet částí. I když ne vždy součet prostý.
To může být složitější. Ale něco na způsob součtu se tam vždy dá udělat. V jednoduchých případech
je to prostý součet. Ale v tom důležitějším významu, kdy celek je opravdu celek, ne něco,
co z jiného pohledu je část, kdy je to odkaz na kontext, tehdy nemá smysl uvažovat o tom, že
by byl celek pouhým součtem částí. A to nejen, že těch částí nemusí být spočetně, protože to
mohou být časti v mnoha různých smyslech slova „část“, ale i z jiného hlediska, totiž že tytéž
části jsou také jinými částmi, v jiném kontextu jinak situovanými.
Tomu, že my ten celek vnímáme oběma způsoby, tomu vlastně říkáme svět. A to je vlastně
to, jak pro nás nějaká přirozenost patří do světa. Včetně nás samých. Proč tato filosofická obezlička
u takto zdánlivě konkrétního tématu? Ono asi se nedá snadno pochopit, jak k sobě patří
ta cynická dimenze a to hledisko zcela konkrétní odpovědnosti za jednotlivé situace v určitém
okolí. Ten cynismus může být ve skutečnosti velmi útěšný. Prostě ten svět kvůli naší zlotřilosti
nespadne. Bude jiný, to ano. Hledisko zcela konkrétní odpovědnosti za jednotlivé situace v na-
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 209 3/22/07 1:50:26 PM
210
šem okolí se může měřit někdy na metry, někdy na sta kilometrů, podle toho, o co jde. Okolí
může být různě velké také tematicky. Podle míry problému.
Proč vlastně pro nás není dobré všecko, když tomu celku je všechno krásné a řádné? My
jsme totiž částeční. Ale z jiného hlediska, totiž vůči svým částem, jsme celostní. A jsme schopni
se vztahovat k tomu celku sebe i ke světu. Ale je divné, když se tvrdí, že to platí jen pro druh
homo sapiens. Já si nedovedu představit, jak by byl šutr na světě, kdyby nebyl v takovémto
vztahu. Natož pak, jak by se zvířata neztratily. Tím nemyslím jen tažné ptáky. Nejen neztratily.
Jak, jak by věděly, že mají dodržovat přírodní zákony, které si lidé vymysleli? A šikovně! Tak
šikovně, že platí. A platí dokonce i v prostorách, kam dosud nedosáhla naše kultura, což nám
přijde být samozřejmé. Ono to má předlohu u Raymoda Lulla, když cestoval s tím svým strojem
na důkazy Boží existence. Měl dokazovat tuto existenci nevěřícímu sultánovi (no, on to
byl ve skutečnosti muslim, tedy „zbožný, věřící“). Museli taky přes moře. Tehdy přišel s velmi
odvážnou myšlenkou, že formální logika platí i na moři. Šlo o to, jestli ta logika nepřestane
platit, když s tím projedou přes to moře. A logika platila i na moři. Ba dokonce i na územích
obsazených nevěřícími.
Proč to říkám? Považuji to sice za nesmysl, ale za nesmysl ilustrativní. Ukazuje, že je možné
vymyslet něco, co se podle toho konstruktu chová a platí i úplně jinde. To považuji za ostrý
doklad toho, že ten svět je skutečně tím celkem v tom smyslu, jak jsem o tom mluvil. Jak ve
smyslu, že obsahuje části, tak ve smyslu kontextovosti. Tudíž to, že naše schopnost se v tom
orientovat bude těžko jen specificky lidská. Tohle považuji za mnohem důležitější než takové
ty z mého hlediska pseudospory, jestli mají zvířata rozum. Protože jak ho mohou mít, když my
jsme si ho definovali, jako to, co máme jenom my. Z tohoto hlediska, pokud by se tímto způsobem
mravenci dohadovali o veverce, tak to dopadne úplně stejně. To, že my jsme bytostí
celku, to je taková oblíbená filosofická dikce. Nahradit to tím, že my jsme těmi subjekty? S tím
je problém. Pár desítek let už jsem na světě, a ještě jsem žádného „subjekta“ nikde nepotkal.
Slušnější filosofie se snaží ty myslící subjekty a racionalitu vázat zpátky k tomu, že člověk je
částí celku. Vztahovat se k rozlišení části a celku a brát celek jako odkaz na kontext. Ono by
bylo opravdu divné, kdyby zrovna tohle bylo něco specificky lidského. Patrně ani ten šutr by
nebyl, když by jen ležel na zemi a dodržoval to, co my jsme vymysleli jako přírodní zákony.
A dobře vymysleli.
6. Různá pochopení nadlidského, hodnot a přírody:
V čem je problém? Je příroda nebo přirozenost nadlidská? Mohla by být lidmi určovaná? To
asi těžko. Kde může být určována? Tam, kde s ní my aktivně něco děláme. V tomto případě
dokonce asi musí být určována. A to má svou škálu. Typický rozsah té škály je od zemědělství
po průmysl. Buď pěstujeme nebo vyrábíme. A můžeme poukázat na extrémy té škály. Jeden extrém,
od zemědělství směrem k „čistě přírodnímu“, totiž ty echt ochranářské rezervace, které
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 210 3/22/07 1:50:26 PM
211
Pantone 4485 M 100 %
jsou z mého pohledu novou formou kultury. Druhý extrém: od výroby k těm vyspělým technologiím,
kdy se s něčím manipuluje, ač nikdo neví, o čem je vlastně řeč. Rezervace i produkt
genového inženýrství jsou jakési metavýrobky. Normální výrobky můžeme normálně rozumně
hodnotit, pokud předem sdílíme hlediska toho hodnocení. Když jsme si to udělali, tak to tedy
i hodnotíme. Pokud ale chceme hodnotit něco jiného, tak to můžeme zřejmě jenom tehdy,
kdybychom mohli poctivě držet to hledisko, že jsme skutečně nad tím hodnoceným. Proto se
musíme nějak vytahovat nad přirozenost, podle chuti buď intelektuálně nebo morálně (jiných
možností moc není), a proto bývají uzurpátoři tak etičtí a racionální, alespoň pokud jde o veřejné
deklarace.
Vzhledem k našim představám a metaforám o tom, co je nadlidské, jsme cosi zdědili, jakousi
tradici. Je to přece tradiční náboženská metafora: nadlidské je božské. Nebo pro latiníky:
nadlidské je nadpřirozené. To je ožehavé vzhledem k mé výchozí prosbě, že nemám nárok na
změny náboženských pozic. Proč? Protože je to typicky latinská distinkce, která způsobila v evropských
dějinách mnoho nedorozumění. Můžeme si pak říci, že příroda, fysis, je to přirozené,
a to nadpřirozené je to náboženské. Kam patříme my? To by mohlo být téma prol teologický
seminář, kde by se mělo řešit, zda jest možné to, co tady říkám, traktovat beze změny náboženské
nauky v prostředí katolickém či protestantském, tedy v prostředí dědiců latinského
křesťanství. Asi by to šlo vyložit, ale bylo by to složité a jen na to upozorňuji. Jak by se to nakonec
vyložilo? Význam slov příroda a přirozenost, jak je tady používám, nemá co dělat s tou
distinkcí přirozené a nadpřirozené. Je to distinkce, která je jiná, v jiných děleních. To teď necháme
stranou. Aby to nevypadalo, že přítomní protestanti nebo katolíci se musí dát na pohanství,
ateismus nebo nevím na co.
Jaká je jiná možnost? Příroda není nadlidská, ale je projevem Božího působení. To ve verzích:
judaismus, křesťanství, islám. Že svět je stvořený. Nebo jiné možnosti u ostatních náboženství.
Já vím něco o řeckém řešení archaické doby. Tam živly jsou způsobem, jak se nám božství ukazuje.
Jinak to ani nejde, protože přírodní živly a lidské smysly vzájemně korespondují a každý
z našich smyslů je způsob, jak se nám skrze živly ukazuje božské a naopak. Nakonec, řešení
by mohlo být tolik, kolik je náboženství a kolik je racionalizujících nauk, které je dodatečně
vykládají.
Pak existuje kouzelné hledisko, o kterém je trapné hovořit na veřejnosti, ale mně přijde nejzajímavější.
Potkáváme jej u Hippokrata. Proč je přirozenost božská a nadlidská? Protože si
vystačí. Co je na tom ošemetného? Je to jaksi urážlivé pro novověké myšlení. Ono si to vystačí
bez nás! Může to být urážlivé i pro některé, patrně evropské, interpretace buddhismu. Jako že
se musíme na cokoliv dívat, aby to vůbec bylo. Přesněji, přirozenost si prý nevystačí sama, ale
najde si na světě nás. Jenže princip „přirozenost si vystačí“ je v Hippokratově lékařství konkrétním
terapeutickým principem. Nemoc je odkazem na to, že se musí hledat v lidské přirozenosti
něco, co chybí nebo, co přebývá, čeho nedostatkem nebo přebytkem se vyrovnává.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 211 3/22/07 1:50:26 PM
212
Mohli bychom probírat různá hlediska. Ukázalo by se, že můžeme mít velmi různé metafory
pro to, co je nadlidské. Vážným kandidátem na to nadlidské bude vždy nějaké jméno pro celek.
Nebo v ateistické verzi beze jména. Může to být také svět, příroda, přirozenost ve svém
celku.
Opakuji dvě zřetelné obvyklé možnosti pojetí přírody. V jedné je příroda jenom „přirozená“,
tedy nikoliv nadlidská. V krajním případě je přitom denaturována na zásobárnu materiálu
a odkladiště, zatímco my lidé jsme tvůrci nebo aspoň měřítky hodnot; tedy pokud denaturujeme
svoji přirozenost. Ve druhém pojetí příroda sice není nadlidská, ale je projevem božího
působení (třeba je stvořením), se kterým je nutné zacházet velmi opatrně. Pokud však vynecháme
onu trapnou distinkci nadpřirození, dostáváme třetí možnost: Přirozenost je božská (ať
už jako stvoření, projev boží nebo jinak), neboť „si vystačí“ (Hippokratés). Svět si také vystačí.
Pro zbožné ateisty lze potom říci: Přirozenost rovná se skutečnost. Jedině díky přírodě (přirozenosti)
je svět světem a my jsme sebou samými.
7. Novověké pochopení hodnoty jako něčeho specificky lidského:
Jak vůbec mohlo někoho napadnout, že můžeme něco přírodního hodnotit? Historická analýza
by byla vnímána jako trapné hledání někoho, kdo za to může a na koho to můžeme hodit.
Je obvyklou lidskou zábavou, že po maléru hledáme viníka. Jsou samozřejmě situace, kdy
by to bylo velmi namístě, ale tam se to kupodivu málokdy dělá. Většinou se viník hledá tam,
kde je spíše symptomem situace, poslední kapkou, kdy něco přeteklo. Jak hledání viníka, tak
ohodnocování přirozenosti vyžaduje mocenskou pozici. Navíc zde hraje roli časová dimenze.
Když například řeknete, že mediteránní nebo angličtí boháči jsou potomci pirátů, tak už musela
uplynout nějaká doba, aby se mohlo říci, že to, co máme, je z pirátského majetku. Když
se to říká ve dvacátém století o majetku, který pochází ze století dvanáctého, tak je to pěkná
legenda. I v případě, kdyby to byla pravda. (Když se něco podobného říká v roce 2003 o něčem,
co se dělo třeba před desíti léty, tak to tak romantické a půvabné není.) Teď však nemám
na mysli zdůvodnění majetkové, ale poziční. Kdy se můžeme na kteroukoliv přirozenost dívat
z patra? Rozhodně to nebude kvůli obzvláštním schopnostem našeho těla. Že bychom byli tak
silní nebo velcí nebo krásní. To si asi někteří lidé myslí, ale to jsou výjimky a na nich ta teoretická
pozice nestojí. Vymysleli ji intelektuálové. K této pozici navíc patří, že naše tělo je součástí
přírody, tedy ne něčím mimo ni, co by umožňovalo ten nadhled hodnocení. V něčem je
dokonalejší, v něčem méně dokonalé, než těla toho jiných druhů. Je v podstatě stejné povahy,
čili ryze mechanické (prý). A tím středním členem mezi tím, co vidíme a vnímáme – a tou mechanikou
– je prý chemie. Ta mechanika je tedy až na úrovni atomární a nižší, kdysi byla jen
jako páka, kladkostroj,…
To, co nám umožňuje to hodnocení je tradičně naše duše nebo duch, po novu „psychika“. Ve
slovníku jsem našel, že psychika je zastaralý výraz pro „soubor vyšších duševních jevů“. Nebo
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 212 3/22/07 1:50:27 PM
213
Pantone 4485 M 100 %
rozum! Tuto roli zaujímá vždy nějaká vycpávka, která není empirická, která se musí apriorně
definovat. Když to má být filosoficky a metodicky čisté, tak myslící subjekt! Což je velmi výhodné,
protože to je černá skříňka. Subjekt neznamená totiž nic jiného než podmět ve větě.
Tím pádem je zbytečné se dále ptát, je to věcně vztato to nic, co máme pojmenováno tak
chytře, že nevíme, jak se na to dále ptát. A ještě je to v každé větě.
Takže vlastně tím mocným je podnět každé věty. A myslící subjekt má tu výsadní roli, že
může ty mechanické objekty pozorovat. A nejen pozorovat. Také hodnotit. A dokonce konstruovat.
Umí dělat stroje. Pokud něčemu člověk v tomto smyslu přizná hodnotu, tak jen tehdy, když
je to pro něj materiál. V krajním případě je on sám jediným zdrojem hodnot. Jenže aby materiál
měl hodnotu aspoň kvazi stabilní v tom vnějším ocenění, tak buď musí být jeho zásoby principiálně
nevyčerpatelné, nebo se musí obnovovat. Jedním z problémů, když prodáváš, je vždy
ten, jestli je toho zboží zrovna méně či více. Trochu jiný problém ovšem je, za kolik se prodá
poslední litr vody! Prostě, aby se vůbec tyto kategorie daly používat, ne z důvodů etických, ale
z důvodů naprosto praktických, to předpokládá, že je to pořád k dispozici, byť třeba tu víc, tu
míň. Vždy můžeme také myslet, že když se něco vyčerpá, objeví se něco jiného. Nebude žito, budou
brambory. Něco bude. Ale to je právě ten problém toho oceňování, že aby to vůbec mohlo
jít, musíme být dostatečně daleko od představy vyčerpání. To vyčerpání buď vůbec nenastává,
anebo nastává v nějakých okrajových případech. Bez sovy pálené se obejdeme.
Uvědomme si, že když by chtěl být člověk poctivý a chtěl držet tu pozici, že může něco přírodního
hodnotit, musel by tento pohled aplikovat také na sebe. V tom je důslednost při držení
této pozice. Znamená to, že například sebe bude chápat v rozpolcenosti těla a subjektu. Tělo
bude chápat jako směs nějakých molekul. Subjekt bude chápat jako jakýsi počítačový program,
který je v tom těle implementován. Předpokládá to úplné rozštěpení duchovního (myslícího
a hodnotícího) a tělesného (údajně přírodního). Kdo chápe sebe jako program implementovaný
v tělese těla, ten může hodnotit ostatní tělesa a říkat jim „přírodní hodnoty“ – a může
hodnotit i ostatní podobné programy a říkat jim „duchovní hodnoty“. Když člověk ohodnotí
sebe, stává se hodnotitelným. Je to jediná pozice, ze které by bylo možno provést hodnocení
přírody. Jinak se na to můžeme dívat, jen pokud nejde o tuto rovinu zásadní, ale o rovinu přesvědčování,
dohadování, licitace v ekonomice. Jsme ale mimo problémy filosofické a náboženské.
A jsme také daleko od jakékoliv představy vyčerpanosti.
Skončím dvěma oblíbenými citacemi z Herakleita, jak je to s tím naším oceňováním. „Není
lepší, když se lidem stává, cokoliv chtějí.“ I pro nás samotné je oceňování ošidné. A to nejen při
úsilí o objektivní hodnocení. Dokonce i tam, kde nemám žádnou představu, že to má být objektivní,
kdy jen uvažuji, co by se mi líbilo. Kdo by nechtěl být mladý, zdravý, krásný, úspěšný
a bohatý, raději než naopak? Je v povaze přirozenosti, že jako těžké mít všechno z toho. A další
oblíbená Herakleitova cyničnost. „Ať Vás neopouští bohatství, Efesané, aby dokazovalo, že jste
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 213 3/22/07 1:50:27 PM
214
ničemníci.“ To nemá ten význam, že bohatství je nutně špatné. To je slovní hříčka, že bohatství
je plútos, také Plútos, narážka na plutokracii a na podsvětní konotace takovéto formy vlády.
8. Přirozenost, živly, nadlidské
Takže na závěr připomínám: Každá přirozenost vzniká jako zanikavá, protože je jenom částí
světa, částečným obrazem celku. Je poměřována svým postavením v celku. V rámci toho žije,
to ji uchovává dokud žije. Celek si nějak poradí i bez ní. Skrze každou přirozenost však působí
živly, které můžeme vnímat jako smyslové projevy celku, ať už celku říkáme Bůh, božství, nebo
nijak. Celek je nadlidský. Živly život dávají i berou, živí i navracejí k jednotě. Prostřednictvím
živlů přirozenost uspokojuje svoji potřebu náležitosti k celku, nikoliv některou z fabrikovaných
„potřeb“, jejíž uspokojování nesytí hlad po celku, nýbrž denaturuje. Mé varování spočívá
v tom, že nelze něco jen tak oceňovat, ale také před apokalyptickými vizemi, že když provedeme
tohle nebo tamto, tak spadne svět. Svět nespadne. Poradí si. Jen se jinak zařídí a možná
bez nás.
DISKUSE
Zdeněk Neubauer: Já bych chtěl připomenout jinou a neméně sympatickou pozici. Velice těžce
dosažitelnou. Myslím, že je ústředním zápasem Nietzschova myšlení. Je nití, která se táhne do
neviditelna. Totiž, celá jeho filosofie je axiologická. To znamená myšlení v pojmech jako jsoucí,
hodnotný, dobro, míra skutečnosti. A u Zarathustry se velice často objevuje, že proto se jmenuje
člověk člověkem (Mensch), že je ten hodnotící. Je to člověk, který dal věcem jejich hodnoty.
A najednou cvak a z ničeho nic, ty věci přicházejí a sami sebe nabízejí a člověk je ten, který otevírá
prostor, v němž jsou ony plně sebou samotnými, jsou v té své přirozenosti a každá z nich
jiným způsobem je svým způsobem vztahována k celku. Takto se utváří určitý vztah k celku,
který je člověk nějak schopen pochopit, pojmout, tedy udělat pro to místo a prostor. To je to
nevyslovené a nevyslovitelné, kolem čeho se to stále točí. A to se ještě váže na tu skutečnost,
že původní, základní, přirozená vrstva lidského vnímání a vztahování se ke světu je skutečně
ta hodnotící. A člověk není schopen vůbec udržet neutrální termíny. Když je pátek, nebudeš
držet neutrální hodnocení…, to prostě docela obyčejně nejde.
Zdeněk Kratochvíl: Myslím, že mluvíš o strašně důležité věci. To jsem možná zapomněl, jak jsem
se snažil, aby to nebylo moc dlouhé a složité. Ono to mohlo proto vypadat, že jde o takovou
tu chladnou nehodnotovost. Vůbec ne. Protože abychom vůbec něco vnímali, tak to musí být
alespoň pro nás hodnotové. Abych si něčeho všimnul, tak se mi to musí nejprve zalíbit nebo
naopak, může to být třeba odpudivé. Po kom se ohlídnu, po kom ne. To může mít různé motivy.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 214 3/22/07 1:50:27 PM
215
Pantone 4485 M 100 %
Estetické, erotické, finanční, různé, není to na sebe převoditelné. Je na tom založena reklama.
Svítící a pohyblivé obrázky působí tak, že se nejde neohlédnout. Vtip je však v umění rozlišovat.
Když mě něco přitáhne, tak já neskočím po všem hned, tak jak mě to přitáhne. A to ne jen
z nějakých důvodů morálně asketických, ale protože bych se potloukl, otrávil nebo nevím co
všechno – kdybych sebral všechno ze země a osahal všechno, čeho si všimnu. Hlavní problém
je, že když o tom chci začít přemýšlet, tak první předpoklad je, začít umět toto prohazovat.
Uvědomit si, že mezi přitažlivostí a odpudivostí jsou velmi křehké balance. Že z jiného hlediska
se věc může jevit jinak. To není o uzávorkování té přitažlivosti nebo odpudivosti. Emoční hlediska
jsou ty vůbec primární. To je život v přirozenosti, emoce. S nimi se však musí opatrně.
Ne proto, že je to něco iracionálního, co máme zracionalizovat, a tím pádem denaturovat. Ale
proto, že k emocím a jejich řádu patří, že mnohé jsou ve vnitřních protikladech. Opět jsme
u Herakleita. Rozkoš a nechutnost dovedou mezi sebou balancovat neuvěřitelnými způsoby.
Zdeněk Neubauer: Ještě jeden dotaz. Já si nemyslím, že ten výrok, že tomu celku, božskému,
je všechno krásné a dobré, tedy skutečné, že je to příliš archaické. Zmínil ses o těch hekatombách
Artemidě. Není v těch původnějších vrstvách to, že tyto oběti jsou tím, co udržuje svět
v pohybu? A ne jen starosti o to, aby moje jednání bylo v souladu se zájmem sfér. To by se to
opravdu zbořilo nebo by jaro nepřišlo, kdyby ten kouzelník neudělal ten zelený tanec?
Zdeněk Kratochvíl: To je zase ještě jiný svět. Toto je archaické, ve smyslu řecky archaické, takže
o běh světa se starat nemusíme. Je zajímavé, kde máme tu představu, že údržba světa závisí
na nás. Ne náhodou na těch pomyslných okrajích lidské kulturní evoluce, neplést s biologickou.
Když si uděláme ten konstrukt kulturní evoluce, seřadíme to, uděláme konstrukt dějin a pak ho
pochopíme evolučně, do toho vpašujeme náboženství a takhle… Pak se nám stane, že ten jev,
kdy na člověku závisí chod kosmu, je na těch krajích. U těch šamanů a u nás. To, co je uvnitř,
co není na těch krajích, o tom můžeme normálně rozumně mluvit. Ne jako o horizontu.
Michal Bartoš: Dala by se včerejší diskuse o ekologickém hnutí vztáhnout k dnešní přednášce?
Říkal jste, že pokud například v těchto prostorách vznikne nějaké porozumění, o kousek dál,
v jiném prostoru, v jiné místnosti nemusí s nikým komunikovat. Ekologické hnutí vytváří pokus,
když vytváří ty červené knihy a ohodnocuje druhy, stanovuje v nich ty žebříčky ohroženosti,
o komunikaci s tím vnějším světem, třeba s parametry ekonomickými, který je takových
poměřování plný. Zajímal by mě Váš názor. Myslím si, že pro ekologické hnutí by mělo být zásadnější
se umět vracet do svého prostoru. Být si vědomo těch přechodů a toho, o co v nich
jde. Zdá se mi, že někdy se to nedaří a zůstáváme, ztratíme se, s touto ztrátou mohou sice přijít
úspěchy, ale ty jsou na úkor té ztráty rozměru přirozenosti, o kterém tu byla řeč. Je jasné,
že je tu problém té nepoznatelnosti celku, pro mne je to ale cesta k tomu, že ochrana může
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 215 3/22/07 1:50:27 PM
216
být zaměřena k tomu, aby nepadl ten náš svět, to okolí našeho domova. A abych se při tom
nevzdálil od přirozenosti celku.
Zdeněk Kratochvíl: Nemíním ani určovat, ani radit žádnému hnutí, co a jak má dělat. Smyslem
tohoto povídání mělo být, že jedna rovina je striktně filosofická nebo náboženská, vztah k přirozenosti.
Druhá rovina je to, co to konkrétně obnáší v nějaké konkrétní situaci. A na této druhé
rovině se dějí a mají smysl všechny ty soupisy, nátlaky, přesvědčování, negociace. Konkrétní
popud k tomu je, že naše okolí jasně ukazuje, že by se něco mělo jinak.
Zdeněk Neubauer: Že není v řádu k celku.
Tomáš Škrdlant: Mě napadla taková etymologická souvislost v češtině. To slovo hodnota je
v nějaké dvojné vazbě s množstvím. Jednak je tam ten základ, že je něčeho hodně. Ale současně,
je-li něco hodnotné, je to vzácné. Je toho málo.
Zdeněk Kratochvíl: Ano, to jsou ty nepřímé úměry, že nejvíc peněz je za to, čeho je nejmíň a naopak.
My tím slovem hodnota myslíme jednak něco, co není kvantifikovatelné, tím myslíme, že
je to k nezaplacení, ale jindy to slovo používáme naopak ve smyslu „kolik“, kolik to pro nás znamená,
za kolik si lze co pořídit. A rozumný člověk ví, že tento druhý význam je nižší. Ale není
dobré ho ponižovat a karikovat, protože je základem sociální funkce. A tam, kde se nám daří
přetransformovat jedno na druhé, tak tam nám to sociálně funguje. A při tom u těch nejdůležitějších
hodnot (v tom prvotním slova smyslu) to nejde. Ve společnosti jsou hlediska, kterými
je podmiňovaná. Myslím, že v zásadě jde o náboženství a o sex. Případně by mohlo jít o vodu,
kdybyste ji prodávali za tolik, že na to každý nebude mít. Nebo až se bude pytlíkovat vzduch.
To je poučné. Vzduch je zatím zadarmo, kdežto za auta nebo simulaci erotiky se platí. Platí
se tam za ty simulace plus za ty kusy bývalé přírody, které už jsou tak vzácné, že si je nějaká
firma zabalila a po kouscích prodává.
Analogie toho v oblasti kulturní: cena textu. Který text se dá prodat draho? Buď takový, že jej
bude chtít hodně lidí, pokleslé žánry. Nebo takový, že ho bude chtít málo lidí, ale jeho znalost
jim ve společnosti hodně pomůže. Takových knih je u nás málo. Existují i kuriozity podobné
prodeji obyčejné vody ve flaškách. Jako když mě jeden pán upozorní, že má autorská práva
na Platónův text, který jsem vyvěsil na svých stránkách. Řekl jsem, že jestli je jeho dědicem,
tak rád přehlédnu těch dvacet čtyři století a rád jej uvítám na večeři a jeho autorská práva
zaplatím.
Dotaz: Mně se zdá, že to hledisko, kdy člověk je měřítkem všech hodnot, je malinko více sebevědomá,
než by to člověku příslušelo. Jestli by spíš nestačilo pro začátek uvažovat o tom, zda
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 216 3/22/07 1:50:28 PM
217
Pantone 4485 M 100 %
je člověk pozitivním příspěvkem pro nějakou hodnotu přírody. Jak postupně na Zemi vznikal
život, tak snad hodnota celého toho komplexu rostla. Nemyslím v korunách, ale obecně.
Zdeněk Kratochvíl: Rostla komplexita systému. (Jinak samozřejmě považuji hledisko člověka
jako univerzálního hodnotitele za naprosto zvrhlé, ale to je jenom můj soukromý názor.)
Pokračování dotazu: V dlouhých časových řadách snad platí to, že tím, jak se zde konstituoval
člověk, tak že on sám nějak hodnotu přírody zvýšil. Možná v krátkých časových řadách ji
zase může snižovat. Pak by snad mohla být hodnota přírody nadlidská, ale přítomnost lidí ji
zvyšuje.
Zdeněk Kratochvíl: V tom bych byl velmi opatrný. Myslet si, že člověk je měřítkem všech věcí,
to v důsledku znamená dělat napřed to rozlišení na duši a tělo, což je hned dvojí vymyšlenost.
Tělo jako geometrický konstrukt a duše, která třeba není, ale která to všechno myslí. Někdy to
vypadá, že je to starý Protagoras, ale není! V Protagorovi je sice věta, že „člověk je měřítkem
všech věcí“, ale pozor, ono to má úplně jiný kontext, než se tomu podsouvá. Když se to přendá
do novověkých kontextů, tak je problém. V tom původním to znamená, že když se Eleaté hádají,
že to co je, je to Jedno, to myslitelné, a to, co není, je příroda, zatímco jiní naopak, tak že je
prý na člověku, aby navrhnul „míru“ toho, „co je a není“. Člověk je totiž tím, kdo to rozlišuje. Je
to taková intelektuálská provokace, salónní výrok, on si v tom liboval a jeho doba a prostředí
taky. Lidi jsou přitahováni tím, že v salónním prostoru nepohoršuje to, co by jinde v prostších
vrstvách pohoršilo. Takto nějak je to myšleno v tom Protagorovi. To je něco úplně jiného než
to novověké, subjektivní. (Váš návrh popisu mi připomíná Teilharda de Chardin, ale to by bylo
na dlouhé lokte…)
Zdeněk Neubauer: Počkat, v tom případě by platilo, že člověk zjevuje… problematika zjevování.
Zdeněk Kratochvíl: No právě. Jsou v zásadě tři tradice, o kterých jsem kdy slyšel, ve kterých
má člověk tu pozitivní roli gnoseologickou. Jsou to některé verze buddhismu, okruh německé
novověké filosofie a některé pozdně sofistické věci. Mně je toto strašně cizí. Tím neříkám, že je
to špatné. Tím ale vůbec nemyslím…
Zdeněk Neubauer: Heidegger.
Zdeněk Kratochvíl: No právě, no… Takhle. Já bych vlastně stál o to, z pracovních metodických
důvodů, ne že bych u toho pak chtěl zůstat, pokusit se co nejdéle držet to hledisko, podle kte-
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 217 3/22/07 1:50:28 PM
218
rého je homo sapiens stejný druh jako kterýkoliv jiný. A chci to držet ne kvůli nějaké homologii
a domluvě z přírodozpytci, s ateisty a já nevím s kým. Ale především proto, že když se nám
povede co nejvíce věcí říct v této pozici, tak máme větší šanci, že je říkáme poctivě. Lepší možnosti
domluvy s ostatními. Proto se snažím co možná nejvíc delegovat do toho hlediska, ne že
bych chtěl tvrdit, že je jenom tohle. To nemá být nějaká misantropie. Chci ukázat ten paradox.
Lidé jsou jaksi zajímavější. Leckdy jsou lidé hezcí a příjemní. Zrovna tak některé lidské výtvory.
Zase v různých smyslech slova. Toto však není žádný základ pro pozdvižení člověka nad mravence.
Protože, proč by to mravenec mezi svými nehodnotil podobně? A veverky jsou taky docela
hezké. Ale pozor, nechci říct, že je to stejné! Způsoby bytí mravence, veverky a člověka
jsou zatraceně různé. A lidské bytí může být ještě jinak jiné. Ale ponechal bych tuto tematiku
jako záležitost filosofické antropologie nebo náboženství. Hrozně nerad bych touto tematikou
zatěžoval oblast přírodovědnou nebo obecně filosofickou. Ono to není potřeba.
Pokračování dotazu: Já vím, proto jsem říkal, že ten pohled se mi zdá trochu optimističtější,
když toho člověka budou určovat společně s ostatními tvory a jen tak, že on zvyšuje tu hodnotu
společně s ostatními. Je otázka, jak moc a jestli vždy…
Zdeněk Kratochvíl: Já mám ten problém, že jak já nevěřím na ty „subjekty“, tak ani na objekty.
Já jsem zvyklý ten „subjekt“ používat ve smyslu podmět ve větě. To je původní význam. Udělal
jsem si tu privátní askezi užívat původní významy a pokud se někomu líbí přeznačovat slova,
ať to dělá, já se toho nemusím účastnit. Prostě subjekt je podmět ve větě a objekt je buď předmět
ve větě, anebo to, o co se mohu praštit nebo opřít. Opřít se mohu jenom o to, o co se
mohu v jiné situaci praštit. Proto se do tohoto nechci pouštět. Mě spíše překvapuje ještě další
věc v tom, jak se porovnává člověk a ostatní živé. Je to samozřejmě něco archetypálního. Jsou
však hlediska, ze kterých k tomu žádný důvod není. Důležitější je, jestli je to zkušenostní, nebo
je to vymyšlené. (Proto vylučuji možnost hodnocení mimo úrovně čistě utilitární a negociační,
a proto se taky neumím bavit o „přínosech“ ale jenom o změnách.)
Zdeněk Neubauer: Ale vymyšlené je také zkušenost.
Zdeněk Kratochvíl: Samozřejmě, to je velmi zrádné. To je celý problém virtuální reality, zdaleka
ne jenom té počítačové. Již dlouho je velkou zábavou vymýšlet tyto neexistující světy. Třeba
dějiny filosofie. Proč však vidím ten problém mezi zkušenostním a vymyšleným?
Co si hrozně málo připouštíme, že patrně ten hlavní malér, což je z mého hlediska taková
ta nejspodnější dimenze problému, o kterém tu byla řeč, je, že my vlastně devastujeme ty
živly. A čím je devastujeme? My jsme tak nejspíš schopni vidět ten zaneřáděný vzduch a vodu
a skládky v zemi. Ne že by to bylo něco nevinného. Ale je to prkotina oproti té hlubší dimenzi.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 218 3/22/07 1:50:28 PM
219
Pantone 4485 M 100 %
My vlastně spíše než ty živly poškozujeme sebe. Protože jak můžeme poškodit živel jako takový.
My můžeme poškodit jeho působení v našem okolí, tu vodu co cirkuluje naším regionem,
vzduch. Jako živlu vody mu tím ale zas tolik neuškodíme. Voda na Marsu se tím nemění. V čem
je problém. To, jak je ta voda špinavá v daném regionu, to je pouze vnější obrázek toho, jak my
máme nějaký blok vůči tomu živlu, v sobě. Jak na úrovni individuální, tak na úrovni skupinové.
Ne druhové, ale civilizační. Toto má šílené následky, protože tím my jsme na světě jinak. Tím
máme jaksi mnohem horší přístup k přirozenosti. Mnohem méně pak o nás platí Hippokratova
slova: „Přirozenost si vystačí ve všem“. A teď nemyslím hlediska zdravotní, na kterých se to
ukazuje, nemoci z radioaktivity či jedovaté krajiny. To je z hlediska celku prkotina, to je tragické
pro ty lidí, co si to odskáčou. Ale ono to zaneřáďuje cosi zásadnějšího, co se týká každého,
co není převoditelné na zdravotní hlediska. To je symptom toho, že máme narušený vztah ke
skutečnosti, například, že se nám velmi těžko rozlišuje ono zkušenostní a vymyšlené.
Tomáš Škrdlant: K tomu dodám takový zábavný paradox, že člověk vlastně zhodnocuje přírodu
tím, že ji poškozuje. Dokud byla ta voda čistá, tak neměla žádnou hodnotu… Ukazuje to, v čem
je to ekonomické hodnocení deformované.
Zdeněk Kratochvíl: Je to opět paradox. (Demaskuje skutečný význam slova „hodnota“ v jeho
obvyklém užívání.) Je dobré si uvědomit, v souvislosti s živly, že tam, kde živly působí v skoro
čistých podobách, jakoby odděleně, tak to je prostředí sváteční, exaltované. Aby se v tom dalo
žít, tak ty živly musejí být pomíchané. To tam musí být nějaké to blátíčko. Na takovém kuse
festovní žuly čnící z moře, které je čisté, že tam skoro nic nežije… Opravdu znám takové místo,
moc hezké… V antice se tam dalo živit pouze pirátstvím. V moři nic nežije, na žule nic neroste,
ostře pálí slunce, prudce fouká vítr, čistým vzduchem je vidět na sto kilometrů, jsou tam hory.
Živly každý sám za sebe. Je tam v každém slova smyslu čisto, ale k životu to absolutně není.
Na krátkou dobu je to neuvěřitelně příjemné, zkusit tři dny a dost. Proč to říkám? To jsou ty
dimenze nevšední, kde ty živly jsou (snad z cvičných důvodů) každý sám za sebe. Tam, kde bují
život, kde je to geologicky zajímavé, kde je to pomíchané, tam je taky špína a prach, dá se tam
zmoknout, nastydnout, dějí se tam takovéto ošklivosti, tak díky tomu je to bohaté. Tohle nějakým
způsobem patří i k dimenzi lidské. On není žádný důvod k tomu, aby všechno bylo super
čisté. Ať už ve smyslu hygienickém nebo chemickém. Pokud to nepřekročí nějakou únosnou
míru, tak to do sebe nějak zapadne, je to k žití. Když tam turisti udělají svinčík kolem, objeví
se tam ryba. A je tragické, když se o takto vzácná místa přichází. Příklad. To, o čem mluvím,
je zrovna posvátné místo. My přidáváme tu špínu. Jsou kytky, které působí na své okolí tak,
aby ty jiné tam nerostly. Je divná představa, že zrovna my lidi budeme chránit ostatní druhy.
To zase jako když si mravenci usmyslí, že budou chránit sovy po svém. Ale on k tomu nějaký
důvod je. Za prvé, my jsme ti přemnožení, ne oni. Za druhé, naše technologie to způsobily, ne
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 219 3/22/07 1:50:28 PM
220
jejich. A dokonce za třetí, my možná máme ty prostředky, možná spíše myšlenkové než technologické,
kterými se můžeme pokoušet to napravit.
Tomáš Škrdlant: Je to v podstatě, jako když si sovy chrání populace myší, aby je všechny nevylovily.
Zdeněk Kratochvíl: Ony to zvířata občas dělají, byť nelogicky. Ale dělají to spíše lokálně vůči
jednomu či několika druhům ve svém okolí.
Dotaz: Měl bych poznámku. Přišlo mi trošku filosoficky příliš rezignující ten závěrečný akcent
na to, že ať člověk bude dělat cokoliv, tak že ten celek se nějak zařídí sám. Člověk jako část celku
přirozenosti, jako pseudocelek, ale je zároveň tím, co se k tomu celku vztahuje. Intervenuje do
celku a to je možné jen pokud je celek k této intervenci otevřený. Že na sebe nechává působit.
Také se ukazuje, že ten celek přirozenosti nebude úplně totožný s tím, co tady bylo zmíněno
jako svět. Mluvilo se tu v souvislosti se sociálními hnutími, že obhajují různé světy. Tím, co se
samo zařizuje, by mělo být něčím od těchto světů odlišné. Stála by za zvážení myšlenka, že
nebudeme uvažovat jen v intenci určitého světa, například toho lidského světa. – Odkud lze
vůbec zvažovat jiný svět. Prostě se pokoušet vidět za hranice toho světa. Nechápat člověka
jako něco jediného, co je. Napadl mne jeden citát z Ibsena, kde se píše, „ze všech úloh člověka
vděčná je mít v sobě kus nekonečna“.
Zdeněk Kratochvíl: Já jsem zapomněl upozornit, že užívám slovo Kosmos, tak jak je to zvykem
u mého oblíbeného Herakleita. Čili pouze v singuláru. Jako synonymum za celek. Čili ne v tom
významu, jak se zřejmě užívá zde v jiných případech. Tudíž, že nelze opatřovat ten svět adjektivy
v takových významech. V tomto smyslu je nekonečno vnitřní vztahovou dimenzí každé
jednotliviny, a ne něčím mimo svět. Kromě vymyšleností. V tomto smyslu. Ale jinak k tomu: Je
to právě to hledisko, kterému se nevzpírám, aby se člověk nějak k tomu celku vztahoval, ale
to se děje i u veverek a šutrů. A nehodlám to lidem upírat, jelikož to neupírám ani šutrům.
Všichni společně nějak podpírají svět. Ne jen člověk. Všechny bytosti. (Tu soběstačnost Kosmu
nepovažuji za rezignaci, ale za útěchu. Neumím však mluvit o „jiných světech“ bez toho, že
bych si je musel pustě vymýšlet, byť bych to s použitím znalostí z dějin filosofie mohl činit pro
nezasvěcené poměrně věrojatně.)
Zdeněk Neubauer: Je dobré ještě na závěr připomenout, ono to tu nebylo řečeno, nejenom
Kosmos je v singuláru, a to tak, jak jej užíváš. Ale každá fysis je singulární. Když se prostě
řekne fysis, tak je to přirozenost nějaké bytosti. V Řecku se nechodívalo do fysis. A když jsme
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 220 3/22/07 1:50:28 PM
221
Pantone 4485 M 100 %
mluvili o vymyšlenostech té skutečnosti, nemohla by v tom hrát roli ta časovost, jak jsme o ní
mluvili včera?
Zdeněk Kratochvíl: Ano.
Autorem jen nepatrně upravený text přepisu zvukového záznamu jeho přednášky a následné diskuse.
Je hodnota přírody nadlidská, nebo lidmi určená?
sbornikblok4.indd 221 3/22/07 1:50:29 PM
sbornikblok4.indd 222 3/22/07 1:50:29 PM
223
Pantone 4485 M 100 %
„Věčnost najednou neznamená to, co tady bylo před námi a bude i po nás, tedy podle čeho
se přirozeně orientujeme: řeky, moře, hory… Protože řeka je najednou hrozně pitomý obraz
věčnosti, to je věčnost v jiném slova smyslu. Řeka je věčná tím, že pořád teče, pokaždé jinak,
někdy i jinudy. Tím je tam to vždy, to není ta metafyzická věčnost. Kdežto logický nebo matematický
objekt je věčný tím, že se na něm nemá co měnit. I když se pohybuje, tak pořád stejně.
Má to stejnou neproměnlivou definici. Je to univerzálně platné, tedy svým způsobem božské,
ovšem v tom metafyzickém, a ne v původním náboženském smyslu.“
Tématem je bahno těla, bahno tělesnosti, nebo-li povídání o tom, proč řada intelektuálů nebo
mystiků je tak nevlídná vůči tělu. To je taková zvláštnost. Napříč mnoha náboženstvími jde
představa, že když se budeme o tělu vyjadřovat špatně a když budeme s tělem zacházet drsně,
to jest buď se o ně nebudeme starat téměř vůbec, nebo starat velmi striktně, tedy způsobem
jako o bonsaj, tj. tak že někdy přežije, ale rozhodně nenabude svých obvyklých tvarů, tak že
to bude to nejlepší.
A dokonce řada lidí má právě s něčím takovým spojenou představu náboženství, a to napříč
mnoha náboženstvími. Uvnitř každého náboženství to pak má jakési škály. Například křesťanství
je velmi zvláštní náboženství, kromě mnoha jiných parametrů taky tím, že ve své teorii,
tj. v dogmatické teologii, je vůči tělu a tělesnosti nastaveno velmi vstřícně. Zcela neobvykle.
Například vtělení Syna božího, jednota božství a lidství, vzkříšení těla… Ale současně ve svých
praktických projevech, na všech úrovních, od žité úrovně velké části křesťanů, přes rady pánů
farářů, listy biskupů, nebo v katolické církvi prohlášení papežská, tohle všechno je přesný
opak oné vstřícnosti.
Ocituji drastický příklad z jiné církve. V pravoslaví titul asomatos, čili netělesný, je pochvalný
titul pro mnichy. Já jsem nikdy tak moc nepochopil v čem je pochvalný. Zda jsou to
jako virtuální strašidla? Toto říct nahlas je v takovém prostředí zcela deklasující. Je hrozně
divné, že v nějakém náboženství je naráz možné, aby v teorii bylo tak vysoké hodnocení tělesnosti,
a v praxi tomu bylo naopak. A je tam obojí. On to málokdo přizná. Každý vidí jenom
jednu půlku a buď se mu líbí, nebo ji kritizuje, ať je to kterákoliv z nich.
A úplně podobně je tomu v novověkém racionalismu. Zde si také můžete vybrat zdánlivě
vstřícná pojetí těla. Skutečnost je tělesná. Co není tělesné, nemusí být nutně skutečné. Ale
také lze najít taková hodnocení těla, proti kterým i jaksi nejstriktnější pravoslavní starověrci,
titulovaní asomatoi, netělesní, jsou ještě pořád v bahně těla zakořenění příliš. Neboť ani tito,
kteří považují vše tělesné za hříšné nebo hodnotné podobně jako činnosti vykonávané na toaletách
– ani tito nejsou ještě poučeni o tom, že tělo je pouhé vehikulum, čili vozíček, pro nějaké
geny které jsou povahy informační. O čemž se část vědců a část neokonzervativních církevních
představitelů shodne, že je to gramatikou skutečnosti. A tak to vypadá jako zhodnocení těla,
Bahno tělesnosti
Zdeněk Kratochvíl
sbornikblok4.indd 223 3/22/07 1:50:29 PM
224
ale přitom všechno z toho, co normálně považujeme za tělo, je prý jenom ten vozík, kterým se
ty sobecké geny realizují.
Každopádně je takový zvyk evropského intelektuála… Byl jsem poučen o módě jakéhosi evropského
automasochismu, že když je něco evropské, tak je to špatné. Ale třeba Indie je znehodnocováním
těla postižená ještě víc. Je tedy takovým dobrým tónem intelektuála, ateisty,
věřícího či dokonce mystika, vyjadřovat se o těle špatně. A když by se o něm vyjadřoval dobře,
bude to trochu jako v tom vtipu, jak se dáma pozná od diplomata. Pointa je, že kdyby dáma
řekla ano, není už dáma, zatímco kdyby diplomat řekl ne, není už diplomat… Prostě intelektuál
nebo mystik, který by si pochvaloval tělesné proti duševnímu, a zvlášť už oproti duchovnímu,
by byl v intelektuálním prostředí podezřelý a v náboženském prostředí, to už by nebyl v náboženském
prostředí.
A čím by byl podezřelý v intelektuálském prostředí? No tím, co ovšem v nějaké době patřilo
k jeho chloubě, byl by považován za tzv. materialistu. Proč říkám takzvaného? Ony ty kategorie
materialismus a idealismus jsou velmi ošidné. Jak říkal Jiří Němec, materialisti jsou takový, co
si pletou hmotu s „matriálem“, ve smyslu stavebního materiálu – a idealisti jsou ti, co si myslí,
že to, co si vymysleli, taky skutečně existuje.
Kdybychom si chvilku pohrávali s tou údajně materialistickou pozicí, stejně tam pro tělo nebude
jiný prostor, než buď biochemie nebo geny. Čili něco, co jaksi se zkušeností těla má společného
málo. Ne že vůbec nic! Nechci zpochybňovat význam těchto věd. Jen poukazuji na to,
že je to o jakýchsi substrukturách, které molekulární biologie v těle našla, ale kterých je v tom
těle zatraceně málo. A to ať už z hlediska prostorového, tak váhového, tak z hlediska míry naší
zkušenosti těchto věcí. Nepochybuji ale o tom, že tam jsou a že jsou důležité.
Ale to, co normálně považujeme za tělo, je přece něco jiného, co věda původně chtěla vyložit.
Kdybychom ještě zůstali v té údajně materialistické pozici, tak se o tom těle dozvíme kolik
váží, kolik měří. Celá slavná matérie je v této pozici redukovatelná na jedinou veličinu měřitelnou
jednotkou kilogram. A teď je otázka, čemu my vlastně říkáme tělo? Patrně, aniž si to dost
uvědomujeme, máme v těle spíš kontrapozici vůči něčemu, s čím se chceme identifikovat. A to
je taková zvláštní podvojnost, že se identifikujeme tu s vědomím, se subjektem, s intelektem,
racionalitou, svobodou. Většinou moc nevíme, co tím říkáme, co definujeme. My se identifikujeme
s něčím, o čem nemáme moc jasno; o čem sice jsou nějaké filosofické nauky, ale ty říkají
každá úplně něco jiného. To, co nám zbude, to jisté, o čem říkají všichni totéž, to je to tělo.
Jenže ono totéž, co všichni myslitelé říkají o tělu stejně, je jenom to, že tělo prý nemá vůbec
žádný význam. Že je buď k tomu, aby ten subjekt mohl na tom světě a v čase nějak fungovat,
nebo aby to vědomí mělo kde být, aby se ty geny měly kde duplikovat…
Když se člověk podívá na filosofické nauky za posledních dvacet čtyři století, tak některé
z nich mu přijdou i zajímavé, některé ne. To už je taky věc osobního vkusu. Každopádně ale
nijak nejdou dohromady. To se obchází tak, že se každá filosofická škola označí za filosofii v ji-
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 224 3/22/07 1:50:29 PM
225
Pantone 4485 M 100 %
ném slova smyslu, což si skutečně myslím. Pak není divu, že jiná disciplína dává jiné výpovědi
a ty nejsou dost dobře převoditelné. Ale jiný problém… Ono jak část toho je zajímavá, takže ponouká
zabývat se tím hlouběji, a člověk si přitom naivně myslí, že tím vyřeší nějaké opravdové
problémy. Postupně pochopí, že tímhle vyřeší jenom ty problémy, který mu vznikly při tom,
když se tím zabýval. Když tuto zkušenost člověk zažije vícekrát, tak propadne poměrně černým
myšlenkám. Přestane se divit tomu, proč byla v průběhu 20. století role filosofie ve vzdělanosti
na školách všech typů tak marginalizována. A ze slova filosofie se vlastně stala buď nálepka
pro ideologické zneužití, nebo pro reklamní vyprázdnění toho slova. Pak ale člověk může zažít
jakousi katarzi. Ta katarze spočívá v tom, že člověk sice pochopí, že filosofické nauky neumí
vyřešit jiné problémy, než ty, které samy předtím udělaly, ale že se při intelektuálním řešení
otevírá jakýsi prostor, ve kterém pak lze myslet i jindy, takže je možné se zabývat něčím filosofickým
i jinak než tak, že se člověk zabývá nějakou konkrétní filosofickou naukou.
To je to, co bych teď chtěl zkusit. Neříkat dál nějaké konkrétní filosofické nauky, byť pak
jednu vyberu jako konkrétní příklad. Filosofických nauk o těle je strašlivě moc. Ale většinou nejsou
o těle. Většinou jsou o něčem úplně jiném. A když o těle jsou, tak potom říkají, že tělo k ničemu
není, nebo že je to nějaký rozběh k něčemu jinému. Jindy zase, že je to jakási záchranná
síť, aby při nějaké zvlášť nepovedené reinkarnaci duše nespadla někam ještě níž. V zásadě
novoplatónský koncept.
Takže těch nauk je moc, ale těch o těle je v nich řečeno málo. Další problém je, že… já moc nevěřím
na takovou tu „nadvládu diskursu“, což zase souvisí s mou skepsí ke všem těm naukám.
Je mi sice jasné, že můžu něco pospat jiným slovníkem, a kdybych byl lepší řečník než jsem,
tak by to mohlo působit přesvědčivě. Ale právě proto, že to je možné, proto mě to baví jenom
jako takový intelektuálský trik. Jako že někdy má člověk náladu jít se podívat na kouzelnické
představení a pobaví se tím a zažije takový pocit svobody, lehkosti. Tak podobně má člověk někdy
náladu vyslechnout takovou tu pojmovou ekvilibristiku, když se ukáže, že něco, když se to
popíše v jiném slovníku, dává jiné možnosti. A opravdu dává, ale co má být! To víme, že když
se něco popíše jinak, tak to dává jiné možnosti. Ne, že to nedává užitek, ale prostě to není to,
co mě zajímá. Proč? Protože já jsem zvyklý myslet v trošku větších časových škálách. To jste
už možná postřehli, že v tom druhém tisíciletí nejsem zas až tak moc zadobře. Neumím ani
tu evoluční biologii, ani geologii, tedy ty miliony let… ale zase ty pouhé poslední desítky nebo
nanejvýš stovky let, to mě nebaví. Takže se teď budu pohybovat ve škále tisíců let. Řekněme
přibližně dva a půl. Prostě než vzniklo to, co Václav Bělohradský včera charakterizoval jako dialogy
řeckých gayů při pitce – a k čemuž já mám velkou úctu, ale to je na jiný povídání.
Čili než vznikla klasická metafyzika, než vznikl princip dialogu, než vůbec začal dialog.
Protože jakmile začal dialog, tak tím vznikla možnost zápasu o pravdu. Ke každému dialogu
jak známo patří, že při alespoň trochu dobré intelektuální zdatnosti má navrch vždycky ten
kdo k němu vyzve. Vypadá to hezky, když nás někdo vyzve k dialogu. Tohle přijmout má smysl
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 225 3/22/07 1:50:29 PM
226
jedině tehdy, když se chci poučit z toho, jak prohraji. Nebo když vím, že druhá strana je o několik
kategorií intelektuálně insuficientnější. Jinak to je sebevražedný, nebo v lepším případě
to nikam nevede. Platónské dialogy jsou toho zářná ukázka a dějiny novověku taky. A teď už
konečně o těle.
Proč se o těle mluví špatně? Protože se zase o něčem jiném mluví dobře! To už jsem říkal,
přece o subjektu. O subjektu mluvit nebudu, to si vymysleli v tom 2. tisíciletí, to v žádný normální
civilizaci není, jenom v euroamerickým novověku a v jedné vrstvě Indie, tak to je taková
specialita, to přeskočím… Racionalita, no to je taky jenom v pár kulturách, už trochu víc, ale
o málo víc. Ještě navíc třeba evropský středověk, pozdní antika, Indie, Čína atd. Taky přeskočím,
taky jsou to takový speciality, byť už jich je víc.
Ale o čem se vždycky mluví v dobrém, když se o těle mluví špatně? Tak většinou se řekne, že
o duchu, nebo o duši, nebo o mysli. Zčásti jde o překladový problém, pokud se má uchovat ta
významová škála. Já teď skočím do Řecka, do jeho starších dob, prostě než vznikla ta filosofie,
ze které jsou ona slova, podle kterých se poznávají intelektuálové, co místo „je“ říkají „existuje“
a dokonce mají jsoucna, podstaty a takový ty paslova, co nic neznamenají: jsoucno, bytí. Slova,
co se musí uměle zpotvořit, a pak předstírat, že to má nějaké významy, které se ve škole naučíme
a pak takhle můžeme komunikovat.
Ty významy jsou samozřejmě plně závislý na tom, v rámci které nauky se použijí, protože
v jiné nauce znamenají zase něco jiného. A samozřejmě to dává i jistý užitek, teď to karikuji,
ale o tom teď nemluvím o tom užitku, teď o jiných věcech. Čili o tom starším.
Co bude tím, co se bude chválit, když se bude hanět význam těla? Buď mysl – (nús), což nemusí
být nutně vázáno na schopnost myslet noein, v tom smyslu, jak tomu v nový době rozumíme.
Ono to je asi původně tak, že máme čtyři smysly, odpovídající čtyřem živlům. Oni taky
mají jenom tři roční doby, je to takový chudší svět. Ta čtvrtá roční doba a pátý smysl přijdou
až později. To, čemu my řekneme šestý smysl, a myslíme to většinou metaforicky, je tam pátý
smysl, a nesmyslí se to metaforicky. Je to nús, mysl – smysl celkový.
Jiná možnost, že to, co se chválí je pneuma. A to je velký problém, co znamená, protože
to tak nejspíš může znamenat „duch“ nebo „vítr“, nebo taky „průvan“. Je dobré rozpoznávací
znamení mezi myšlenkami z Řecka a z Blízkého východu: Ve všech řeckých naukách je pneuma
něco míň než nús. Je něčím mezi tělem a myslí. Ale ve všem, co přišlo do Řecka z východu, počínaje
Izraelem, Féničanama a i dál, je pneuma naopak tím, co je nejvýš.
A my teď k tomu máme úplně popletenou terminologii, a to dokonce dvojnásob popletenou.
Jeden důvod popletení: Ve škole se tato terminologie říká latinsky, latinizované tvary, zčeštěné
nebo nějak poevropštěné. A udělat tabulku řecko latinské terminologie je nemožné, protože by
byla multidimenzionální. Nebudu uvádět příklady, to bych z toho dělal školu. Prostě v latinské
filosofické terminologii je úplně stejný nepořádek, co do míry toho nepořádku, jako v řecké. Jen
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 226 3/22/07 1:50:30 PM
227
Pantone 4485 M 100 %
jiný. Takže to nejde na sebe napasovat. Do toho přijde scholastika a štípe pojmy, aby z toho
byly ty prefabrikáty, se kterými se dá posunovat.
A teď druhý důvod té komplikovanosti. Při křesťanském převzetí antické filosofie, se samozřejmě
předstírá, že úroveň nús (mysl) a úroveň pneuma je zástupná. Takhle má evropský intelektuál,
mystik nebo prostě „duchovní člověk“, nastaveno to, že „duchovní“ je to ono. Jen neví,
jestli to duchovní je něco striktně náboženského nebo něco striktně intelektuálního – v ideálním
případě obojí. A není jasné, jestli to jde dohromady, nebo proti sobě. A teď to má tisíc výkladů
jak to konfigurovat a je s tím vždycky nějaký problém.
My se však budeme zabývat tím, že to tělo je to, čemu něco upíráme, protože vše cenné vidíme
v tom noetickém nebo pneumatickém. A ještě někde podivně mezi tím máme duši, psyché.
O ní se vlastně ví ze všeho nejmíň, protože není chytitelná. Proto se taky už delší dobu psychologové
shodnou na jediné věci, že není. To je velmi vzácná shoda v nějaké vědě o něčem takovém.
Kdežto o tělu se všichni shodnou, že je – ale pozor, co to je? Ať už chceme mluvit o telě,
o duši nebo o duchu, vždycky je s tím nějaký problém, protože významy těchto slov máme navzájem
provázané. O mysli vůbec nebudu mluvit. Duše jenom na rozcvičku připomenu: Jednou
jsem byl na nějakém jiném podniku o výkladech duše v různých náboženstvích požádán, abych
se zamyslel nad pojetím duše v křesťanství. (My to máme u nás na religionistice s jedním panem
profesorem šikovně rozděleno. On má přednášku pokoncilní křesťanství, myslí tím druhý
vatikánský, já mám předkoncilní křesťanství, myslím tím ten úplně první koncil na sklonku
antiky, protože pak už mě to nebaví.) Tak jsem se toho ujal doslova. Vzal jsem si novozákonní
text a vypsal jsem si všechna místa, kde je slovo psyché. Tam jsem se poučil, že duše je to, co
se musí živit, krmit a napájet. Zatímco tělo je to, co se musí šatit. A nebezpečí pro duši je buď
v tom, kdyby se nechala žízní a hladem, nebo kdyby na ní moc záleželo, kdyby se o ní staralo
moc. A nebezpečí pro tělo je buď v tom, že když se nebude oblíkat, tak se nastydne, nebo se poškrábe
v trní, nebo nebude mít dostatečnou společenskou prestiž. Symetricky k tomu opačné
nebezpečí pro tělo pak je, že když se bude oblíkat moc dbale, tak na tu přílišnou společenskou
roli zajde zase ta duše. Pro změnu. Nic moc víc jsem tam o duši a tělu opravdu nenašel. Proč?
Protože to není systém. Ten je z toho pak udělaný.
Tím jsem chtěl vlastně jenom trochu překvapit, čemu všemu se říká tělo. Ne jako nějaká
schválnost. Celá velká a významná náboženská vrstva pojímá tělo jako cosi k šacení nebo jako
sociální roli.
Na to pak navazují takový extrémněji koncipované náboženské texty. Třeba gnostické. To
bývá většinou vykládáno těžce dualisticky. Proč? Protože se tam o těle mluví strašně špatně.
Opravdu se nadává. Ale jakmile to budu číst v tomto kontextu, který to ve své době má, tak
čemu se nadává? Tomu, čemu by se dneska řeklo prestiž, image, kariéra, sociální role. Nebo:
korporace, estabilishment. Ty samé texty můžu číst buď jako nejkřiklavější příklad dualismu
a pak na to navázat krajní askezí. Prostě sex je špatný a jídlo taky, pokud není jenom k pro-
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 227 3/22/07 1:50:30 PM
228
dloužení slzavého údolí z masochistických důvodů o další den. A zrovna úplně ten samý text
můžu číst úplně naopak. Při přirozené radosti ze života se o estabilishmentu mluví natolik
vulgárně, aby bylo jasný, že se vůbec nemá brát vážně, že se tím nemáme zabývat. Jsou tady
zajímavější věci, například erotika. A je to stejný text a závisí jenom na chápání významu slova
sóma (tělo) v něm, jaké očekávání si tam dosadím.
Podobně jako většina lidí, pokud si vůbec otevře Nový zákon, tak když tam vidí slovo „duše“,
tak si hned představí něco středověkého nebo barokního. To tam přitom není. Samozřejmě to
tam lze vložit, je to taky významná tradice.
Čemu všemu se ještě dá říkat tělo? To je překvapivý, když se podíváme do ranné antiky, do
hodně ranného železa, tak tam není žádný slovní ekvivalent, ani vzdáleně, pro něco, čemu my
říkáme tělo. A slyšel jsem od filologů a antropologů, že to v jiných kulturách bývá podobně. Že
dokonce pojem pro to, čemu my říkáme „tělo“, je v málo kulturách.
Co to slovo sóma, který později znamená „tělo“ – ale taky v těch významech, co jsem říkal,
jako ten estabilishmet, ten panák na ošacení – co znamená v té staré době? Ve staré době
má jediný význam: mrtvola, co zůstane ležet na bitevní pláni. Prostě sóma je mrtvola. A jak
se mluví o živém těle? No to by nikoho nenapadlo, to říkat takto. To je patrně dost novodobé
slovní spojení. Tělo a živé? Tělo nemůže být vyrobené, a tím pádem říkat živé, je pleonasmus.
Podobný problém je tam s duší. Slovo „duše“ se používá prakticky jen opět v situaci smrti.
Buď v situaci smrti blízké nebo těsně po. Jinak se o těle ani o duši vlastně nemluví. Aspoň ne
jako o tom, co my takhle známe. Jak se to dělá, když se chce mluvit o tom, že je někdo živý?
Třeba když přijde k doktorovi, že ho někde bolí, píchá? Neřekne „bolí mě celé tělo“, to nemá jak
říct. Místo toho se třeba o někom řekne, že má problémy s frén. Frén to je někde od bránice
pod krk. A někdy to znamená „bránice“, někdy „plíce“, někdy to znamená hrudník. Ale taky to
znamená „mysl“, „rozvaha“, „odvaha“. A teď máte větu, kterou můžete jenom díky kontextu
přeložit, že vyhřezly plíce. Což v je daným případě asi překlad správný, protože kontext věty
je, že tělo, kopí… a je to v bitvě. A trefil se. A teď je tam že ty frén jsou navenek, tak prostě
„vyhřezlý plíce“. V jiném kontextu by úplně stejné slovní spojení znamenalo, že se projevila
odvaha nebo rozvaha. Nebo že dotyčný se rozzuřil nebo naopak, že dotyčný jednal uměřeně.
Nebo že se mu něco stalo s bránicí, čili nejspíš se rozchechtal. A to se pozná opravdu jen kontextem.
A ten kontext to posune nejen na různé (v našem smyslu) orgány – hrudník, bránice,
plíce – ale taky to rozhodne, jestli je řeč o tom, čemu my říkáme tělo, nebo o tom, čemu říkáme
duše, ať už si ji představíme doslova nebo metaforicky, nebo nějaký emoční cosi. A je to
všechno jenom kontextově!
Kromě toho je řecký výraz meleta – údy. Mluví o tom, co je spojený klouby. A jediné, co vypadá
tak trochu celkově, je výraz pro kůži. Ale to je taky jenom ten povrch. Je to zvláštní paradox,
že se nedaří najít výraz pro tělo před rokem minus 500. Pro tělo v nějakým celostním
smyslu slova. Do té doby máme hodně zachované literatury. A o sto let později se o těle mluví
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 228 3/22/07 1:50:30 PM
229
Pantone 4485 M 100 %
úplně samozřejmě a vesměs jako o něčem nedůležitém. Důležitým se tělo stává jenom tehdy,
když je zraněné nebo nemocné, ale ne fatálně (pak už je to zase jedno). O těle se mluví jako
možném zdroji potíží.
Kde se vůbec vzalo slovo „tělo“ ve významu „celý“? Odkdy se místo člověk říká tělo? Což je
velmi nesamozřejmé, myslet slovem „tělo“ člověka nebo zvíře. Říká se, že za to můžou lékaři.
Ti, aby se z toho nezbláznili, si musí uchovat vůči pacientovi distanci. Proto se zavede tento
termín. Takový je standardní výklad, jestli je správný, nevím.
Když jsem se díval po nejstarších výskytech slova „tělo“, našel jsem jinou věc. A sice u Alkmaióna,
což je opravdu lékař, ale je to taky jeden z prvních autorů, u kterých máme doloženou
reinkarnační nauku. A Alkmaión je taky druhý po Xenofanovi v řadě těch myslitelů, u kterých
potkáváme racionální popis nebe a racionální představu božství. Že prý ti normální bohové,
takoví co někoho svádí nebo bojují nebo si užívají, to nejsou ti opravdový bohové, protože
bohové přece nedělají takovéhle věci jako my lidé. My bychom je prý taky dělat neměli, ale…
Skutečný bohové, to prý jsou přece hvězdy, Slunce a Měsíc. Proč? Protože se pohybují racionálně,
tj. rovnoměrným kruhovým pohybem. A je to pořád stejné! Odevšad stejné! Proto jsou
věční. A tady se najednou mění význam slova věčnosti. To, co je takto racionální, je samozřejmě
vymyšlené. Ve skutečnosti se takto nepohybují. Za prvé jde o pohyb zdánlivý a za druhé jde
o jeho matematický model. V tom modelu je to pravidelné. A najednou se poprvé stane, že
tento matematický model je prohlášen za skutečnost, skutečnější než ty jevy. A je skutečný,
protože je věčný.
Věčnost najednou neznamená to, co tady bylo před námi a bude i po nás, podle čeho se přirozeně
orientujeme: řeky, moře, hory… Protože řeka je najednou hrozně pitomý obraz věčnosti,
to je věčnost v jiném slova smyslu. Řeka je věčná tím, že pořád teče, pokaždé jinak, někdy i jinudy.
Tím je tam to vždy, vždy jiné, vždy jinak, to není ta metafyzická věčnost. Kdežto logický
nebo matematický objekt je věčný tím, že se na něm nemá co měnit. I když se pohybuje, tak
pořád stejně. Má stejnou, neproměnlivou definici. Je to univerzálně platné, tedy svým způsobem
„božské“. Najednou ti normální empiričtí a emoční bohové náboženství už nejsou ti opravdoví
bohové, už je to něco nižšího. Protože opravdický bůh je ten rozum sám, ta věčnost sama.
Právě rozumem se k těmto „skutečným“ bohům najednou vztahujeme, skutečným v uvozovkách,
oni jsou samozřejmě vymyšlení, nemají co dělat s náboženstvím. My najednou začneme
tu hru, že to, co vymyslíme, považujeme za skutečnější než to, co vnímáme. Proč ji začneme?
Protože se začneme bát toho, co vnímáme. Původně proto, že se bojíme, že kdyby skutečné
bylo to, co zakoušíme, všemi způsoby, že by skutečnost nemusela být vnitřně konzistentní! My
zakoušíme věci, který dost často nejdou dohromady. Zvláště stavy libosti a nelibosti, ve sférách
od potravní po sexuální, se dovedou měnit dost všelijak. Čili abychom mohli mít představu,
že skutečné je bezrozporné, nahradíme skutečné tím, co vymyslíme. Tím pádem ten profík na
to vymýšlení získává tu pozici, že je taky tím přes tu skutečnost. To je ta role intelektuála, od
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 229 3/22/07 1:50:30 PM
230
té doby. Protože prý něčemu tak nízkému jako emocím nelze svěřit péči o cokoliv. A jak potom
řekne Platón v dialogu Faidros: Žádné jiné síle než mysli nelze svěřit to spřežení duše,
kde to táhnou ty nižší a emoční složky. Protože by to špatně dopadlo, protože by to nebylo
zodpovědné. A hlavně: nebylo by to rozumné, kdyby to neřídil rozum! Jakmile tohle je už jednou
řečeno, tak je to sebepotvrzující výrok. Protože jakmile se jednou řekne, že volba něčeho
jiného než rozumu by byla nerozumná, tak to tak je. Když vím, že nějaký řešení je rozumný,
tak když volím jiný, volím nerozumný. V našem typu společnosti prosadit nerozumné řešení
proti rozumnému je velmi obtížně, nemá-li se tak stát brutální silou nebo podvodem. Nechci se
ovšem přidat k těm, kteří vezmou nějaký nekvalitní nebo podivný intelektuálský koncept, kus
z něj vyndají a buď podvodně použijí, nebo prosadí silou. Takhle funguje ideologie na úrovni
náboženské, filosofické nebo jakékoliv. Všechny hlouposti se už dávno tváří rozumně. I když se
prosazuje něco hodně nerozumného, musí se to tvářit racionálně.
Jak by člověk mohl poctivě prosazovat nějaký návrh, který by představil třeba jako míň rozumný,
ale hezčí. Jak to udělat jinak než podvodem? (Intelektuálních podvodů ve jménu rozumu
je mnoho. Stačí vymyslet nějakou pojmovou ekvilibristiku, která s tím ve skutečnosti
nemá co dělat, ale je dost složitá na to, aby se tím vyplnil čas, po který člověk představuje návrh.
To dost často stačí. Patřičný počet minut mluvit ve větách, které se tváří že mají syntaxi,
ale kterým publikum nerozumí.) Ale když tohle člověk myslí poctivě?
Jak to poctivě udělat, když nechce přistoupit na to, že racionální řešení jsou vždy optimální?
Neříkám že vždy jsou špatná, tvrdím jenom, že my nemáme jak diskutovat, zda jsou vždy optimální.
Je jasný, že když půjde o problém, který je definován jako problém racionální, tak už
předem víme, že jiná než racionální řešení nebudou dobrá. Akorát je otázka, jestli nemáme příliš
úzce nastaven pojem racionality. Třeba se ukáže, že když ho nastavíme jinak, pak ten racionální
problém bude mít jiné řešení, než jsme čekali, ale taky racionální. Za zajímavější ale považuji
jinou situaci, kdy máme problém, který není formulován jako racionální, tedy skutečný
problém, který se jenom snažíme racionálně popsat. Což může být problém privátní, nebo co
se světem kolem. A jak teď vypadá zodpovědný rozhodování? Snaží se tento problém nahradit
řadou racionálních problémů. To je to, co tady Honza Zrzavý předvádí. Víme, že ty modely
mají-li být racionální, takže těžko můžou vypadat o moc jinak, aspoň v rámci daného paradigmatu.
Teď jde o to, že toto je to hodnocení, vlastně výpověď. Bavíme se o tom těle, o zvířatech,
o stromech, o šutrech. Přitom ta racionální výpověď je výpověď vždycky vyslovována z pozice,
že skutečné je to duchovní! Jeden si pod duchovním představí něco náboženského, jiný něco
intelektuálního. A intelektuální se normálně vykazuje racionálně, v dialogu, který má sílu přesvědčivosti.
Ten původní příklad s Xenofanovým a Alkmaiónovým pojetím božství byl jenom
historický. Tak vypadal nejstarší pokus o podle mě úplnou absurditu, totiž o pokus zavést ty
bohy, jaký si vymyslíme – a tím pádem tvrdit, že ti tamti, co předtím byli, nejsou opravdičtí,
zato ti, který máme dokázaný, že jsou. To je to samý, jako když později křesťanství nahradilo
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 230 3/22/07 1:50:31 PM
231
Pantone 4485 M 100 %
svého Boha tím Aristotelovým. Čistě na základě vnějšího důvodu, že co do počtu kusů jest taky
jeden. To je jeden z následků substituce řeckých bohů za ty astronomicky definovaný. Jak to
souvisí s tím tělem? Za tělesnost se od té doby považuje jenom tělesnost geometrická, což je
jiná tělesnost než zkušenost těla.
Jak to vlastně myslel třeba ten Alkmaión? My lidé jsme bohužel smrtelní, proto se prý musíme
reinkarnovat v té recyklaci, zatímco ti geometričtí bohové, jak jsou furt stejní, tak spojují
konec s počátkem v geometrickém cyklu, na kružnici. To my neumíme, protože u nás počátek
a konec nejsou totéž. Proto jsme smrtelní, což samo není žádná novinka. To je velmi tradiční
pojetí fysis, přirozenosti. Přirozené je to, co vzniká jako zanikavé. To, co nevzniká, to ani nezaniká,
protože to není přirozené, ale vymyšlené. Je domluveno, nařízeno, vyrobeno. Co nemá
schopnost zanikat, co nezaniká od svého začátku a současně nedovznikává až do svého konce,
to není přirozené. Je to buď pouze virtuální, čili mimočasové, nebo se to časem poláme, místo
toho aby to postupně zanikalo. Přirozené vždy má svůj časový průběh, a tím pádem musí být
tělesné, protože tělesnost a časový průběh patří k sobě.
Ještě k cykličnosti u toho Alkmaióna. On to je člověk, co pitvá, lékař téměř renesančního
stylu. Je velmi zběhlý v tom, kudy vedou nervy, cévy, v celá embryologii, tohle on umí perfektně.
Jak on to vymyslí, aby nad námi byly skutečně nesmrtelní bohové, ne ti, co jsou „jenom“
v příbězích? Opravdu nesmrtelní, čili věční, co se nerodí, nejsou řádu fysis! U Řeků ovšem
ještě nemůžou být „nadpřirození“, to řečtina neumožňuje, to je až latinská specialita. Někteří
si myslí, že nadpřirození mají všude na světě, ale je to specialita latinský kultury. Nikde jinde
není. Oni pak takhle překládají všechny ostatní náboženství. Podle toho se často pozná americká
učebnice religionistiky od evropské, že má tenhle latinský zátisk. Čili nad námi teď jsou ti
naprosto racionální bohové, protože jsme si je takto zavedli. My jsme tradičně smrtelníci, to je
tradiční pozice, to není nově zavedeno. Ale jsme nově vůči těm novým vymyšleným bohům. My
s nimi máme nějaký společný střední člen, protože můžeme poznávat. A najednou ten střední
člen, tímto jazykem řečeno (nebo později platónsky), tímto středním členem není najednou
vnímání (aisthesis), ale myšlení, poznávání (noésis)! Najednou tím středním členem mezi námi
bohy nejsou emoce, ale rozum! Tím pádem je to rozumný!
Jak se totéž dá popsat popíše zvenku? Jedna z emocí (totiž rozum) byla zvolena jako ta, na
kterou se všecko vsadí. Ony se obecně emoce mezi sebou chovají hodně žárlivě. Když je člověk
zrovna ve vleku jedné emoce, tak se mu zdá, že ty ostatní nestojí za to. A je mu, divný že kvůli
jiným emocím lidi něco riskují nebo investují. Prostě ty emoce jsou na sebe žárlivý. Rozum samozřejmě
taky. Ten raný archaický svět byl sázkou na rovnováhu emocí, pozor ne rovnováhu
ve smyslu vyvažování, to je špatná metafora, ale na rovnováhu ve smyslu cyklů, jako že se střídají
dokola, a tím se jedna promění v druhou a vzájemně se udržují. Tak najednou místo toho
se vsadí na jednu z emocí, které se teď řekne rozum. Čili to pro nás od té doby už není jedna
z emocí, to jsou ty ostatní emoce. Ba nemá se prý ani říkat „ostatní“. Pro novou dobu je přece
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 231 3/22/07 1:50:31 PM
232
rozum rozhodčím nad emocemi, a ne jednou z emocí, byť vyvolenou! A úplně analogicky tomu
se najednou naposled řekne „člověk a ostatní živočichové“. Pak už se nesmí říkat to „ostatní“,
protože člověk je najednou nadefinován, poprvé u Alkmaióna, jakožto bytost schopná myslet.
Zvířata vnímají, cítí a vnímají, pořád jsou na tom nesrovnatelně líp než v 2. tisíciletí, nejsou
stroje nebo výrobky. Ale nemyslí, myslí lidé! To je dokonce definičně zavedeno, to je druhové
specifikum homo sapiens, závazně. Jiná druhová specifika nejsou tak ostrá a jsou variabilní.
Taky proto je to nerasistický koncept, což je snad jeho jediná přednost, jenže proto, že není
odkázaný na vzhled.
Protože Alkmaión je lékař, tak má problém, jak vyložit, jak člověk myslí, když je to najednou
na člověku nejdůležitější to, že myslí. A tělem to nemůže být. To je jenom to emoční zdání, co
odvádí od pravdy. Ta pravda je v té geometrii, ne v nějakým těle. Tělo je navíc smrtelný, mysl
je nesmrtelná. Mysl je to, co cykluje. Jak se to udělá? Musí se zavést prostředník mezi duchem,
tím intelektem, božským a tělem. Na toto se přeznačí starý význam duše. Najednou duše je
prostředníkem mezi tou skořápkou, tím „koženým pytlem kolem člověka“, jak potom půvabně
řeknou Plótínos a Porfyrios. Duše se stane prostředníkem mezi tělem a intelektem, duchem.
Takový převodník. Ale je převodníkem mezi úplně disparátními věcmi. To je větší problém než
dneska vztah softwaru a hardwaru. Tam problém není, obojí je povahy mechanické, jedno ve
smyslu fyzickém, druhé ve smyslu logickém. Kdežto tady problém je, protože tělo zatím není
povahy mechanické. Zatím cítí, vnímá, živí, u lidí i u zvířat, není to stroj, není to výrobek.
A mysl je to geometrické. Jaká je teď ta duše mezi tím? Alkmaión tady přestane filosofovat
a začne pitvat – a všechno svede na mozek, poprvé! Nejstarší známý text, kde se nejen myslí
hlavou (to taky není samozřejmý, proč myšlení hlavou by mělo být vždycky to nejlepší). Má to
nějaké nároky, ta hlava bývá zástupně jako vršek za celek. To, že se myslí mozkem, to je Alkmaiónova
specialita, dlouho. Ten zlomek přesně zní, že „mozek je tlumočníkem (interpretem) myšlení“.
Má to přece být převodník mezi tou geometrií těch bohů a tělem. On to tělo představuje
jako něco, co kvasí a je to nechutný, takový nějaký ty sračky… jako něco, v čem se vyžívají jenom
nějací zvláštní nemravníci. Jako u Porfyria: když někomu chutná jíst, tak je podobný, jako
když si někdo libuje hrabat se v nějakým sajrajtu.
Alkmaión ale taky pitvá smyslové orgány, všímá si velkých nervů, kudy vedou. Dokonce ví
to, že čicháme přímo mozkem, jak je prorostlý do nosní kosti, ne nějakým čichovým orgánem.
Dokonce má výklad toho, jak je myšlení soustředěno v mozku jako v tom hlavním. Tam je také
poprvé metafora, kterou později známe z linie Platón, Aristoteles, Plotinos – metafora, že se
máme „soustředit“. To taky má intelektuál společné s mystikem, že se rád soustředí. Nebo to
aspoň předstírá. Intelektuál, který říká, že se soustředí nerad, není intelektuál. Může nanejvýš
říkat, že s tím má potíže; ten nářek a sebemrskačství, to k tomu patří – ale že to chce.
Zrovna tak jako mystik, duchovní člověk se má soustředit, dokonce meditovat, což je opět
to samý. Zajímavý je, že archaická doba má taky tohle, je to stará metafora. Ale má vedle toho
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 232 3/22/07 1:50:31 PM
233
Pantone 4485 M 100 %
i totéž před provedením „kulové inverze“. Ne, že se máme rozptylovat, takhle ne. Ale, že máme
vdechovat to, co nás obklopuje! Otevírat průduchy tomu, co nás obklopuje. Čili orientace směrem
ven, ne pouze dovnitř! Kdežto u Alkmaióna je poprvé ta koncentrická metafora. Jak se
máme soustředit, to je vyloženo zcela technicky: Je potřeba, abychom byli v klidu! Ono je dobrý
být vůbec v klidu, je dobrý se moc nehýbat. Já mám podezření, že je role optických klamů i optické
metaforiky poznání má podobné důvody.
Máme se soustředit a k tomu máme být v klidu a moc se nehýbat. A hlavně musí být v klidu
mozek. To se prý pozná podle toho, že když dostaneme pořádnou ránu do hlavy, takovou, že
se ten mozek pohne blbě, tak že už nemyslíme, nevidíme atd. Má popis, kdy se přežije, ale pak
se nemyslí, nevidí. „Mozek se hne, ucpou se průduchy“ a je to špatný. Dokonce zvířata nemyslí
z podobného důvodu, jinak uložený mozek a neklidnost zvířat to neumožňuje. Podrobněji to
vykládá Platón v dialogu Tímaios: Protože v tom mozku jsou nějaký kruhy, ale ne hmotně, protože
kruhy jsou myšlený, symetrický a analogický těm na obloze – rovníku a ekliptice, do kříže
pod úhlem 24 stupňů, pravda necelých, tenkrát celých. V lidské hlavě to tak může být a kruhy
mohou pravidelně rotovat, protože naše hlava je takhle nastojato a kulatá. Kdežto ta zvířecí
hlava, jak je placatější a jinak přidělaná k páteři, tak ty kruhy se tam zadrhávají. Samozřejmě
je to jenom metafora, ale z ní je odvozena další metafora, že jako ty kolečka v té hlavě do sebe
nějak špatně přeskakují. Ale pozor, čím by tohle vypadalo tak nepřitažlivě, tímhle by dneska
získal slávu v dějinách vědy: Role mozku při smyslovým vnímání, role mozku při myšlení.
Tohle všechno jo, ale že by s tímhle udělal díru do světa v roce minus 490? Těžko. To musí mít
střední člen chytlavosti. Kde je střední člen chytlavosti? On je lékař, tím pádem ty lékařský nauky
jsou vždycky míň lokálně diferencované než filosofické. Ti lékaři jsou dost internacionální.
Pozitivisti to zdůvodňují tím, tím že ti pacienti mají podobnou fysiologii. Pravděpodobně tam
budou jiný důvody, ti lékaři se spolu líp domluví na větší dálku.
On má taky takovu nauku, která je v archaickým lékařství prakticky všude a je to transkulturní
motiv. Ztotožní mozek, míchu, morek a sperma. Vypadá to tak, že hlavní zásoba spermatu
je v mozku, odkud se dostává míchou do varlat. A ven vystupuje v sublimované podobně
očima, nesublimované podobě fallem. Díky morku zase prostupuje tělo a vyživuje ho. A sperma
je princip života. Od Alkmaióna je pak výklad, že toto je duše! On neřekne, že přímo toto, duše
je „výpar ze spermatu“. A ten mozek je najednou obzvlášť důstojný proto, že tenhle zdroj moci
a generační kontinuity je tam, to je ta zásoba nahoře, ten spermojem. Když se najedenou
ukáže, že tam se děje to myšlení, které se vztahuje ke nově pojaté skutečnosti, tak najednou už
není nelogické říct, že sperma předává duši z generace na generaci. To, co je u těch bohů v tom
geometrickým cyklu, to je u lidí v generačním cyklu. Zůstane ale otevřený a nevyřešený, jak se
má cyklus neinkarnační ke generačnímu. Není to to samé, ale ono by to bez sebe nefungovalo.
Jak se to k sobě má, je otázka. Chtěl jsem vás upozornit, že si to můžete vyložit, jak chcete.
Kdo má rád reinkarnace a kdo má rád geometrický výklad světa, ten to má hrozně jednoduchý.
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 233 3/22/07 1:50:31 PM
234
Můžete si z toho vzít, že díky myšlence reinkarnace, byl geometrický výklad světa aplikován na
člověka a výsledkem je, že člověk je tvor myslící, pojetí člověka co je typický pro posledních dva
a půl tisíce let… Že lidi na rozdíl od zvířat myslí, je asi derivát reinkarnační nauky.
Hůř jsou na tom ti, co reinkarnace nemusí, ale nevadí jim. A zvlášť když nemají rádi, když se
geometricky vykládá něco jiného než geometrie. Co s tím? To je najednou velký problém, protože
co tady máme za tělo, je najednou to vehikulum, „vozíček“, tedy krom mozku a spermatu.
To, co z mozku jde dolů a tělem, to – dokud je nahoře – tak myslí. Když jde dolů, tak nemyslí,
leč po cestě vyživuje tělo, a nakonec ani to ne, ale zase je schopno generačního přerodu. Ale
to tělo jako je jako ta nádržka, aby to mělo kudy proudit.
Samozřejmě, že máme všelijaký jiný pojetí duše i všelijaký jiný pojetí těla než jako nádržky.
Ty jiný pojetí se vždycky musí vyrovnat s tím, že si musíme vybrat: Buď se odlišujeme od jiných
živočichů pouze v té míře, jak se liší jiné dva živočišné druhy, pak nemusíme hledat zvláštní
agens toho, že by v nás ty kruhy byly jinak zašprajcovaný než u něčeho jiného. Což ovšem je
velmi netriviální, protože zábrany vůči tomu nemusí být jenom povahy náboženský. Ono tím
padá celý rozvrh všech těch subjektů a všeho takového. Protože copak ty zvířata to pak budou
mít taky? A všechny? Ale hlavně, jak se tam ten subjekt vezme, když to nebude relikt toho ducha,
který je netělesný?
To je jedna možnost, říct si, že se od těch živáčku lišíme samozřejmě právě tak, jako se liší
oni mezi sebou. Pak nemáme tyhle problémy. Ale pak každého napadne, že jsou náboženství,
která to budou nerada slyšet. Ale krom toho by to znamenalo opustit koncept, že člověk je mírou
hodnot, jediným zdrojem hodnot, alespoň na světě. Protože člověk prý pracuje a zvířata
ne, lidi myslí a zvířata ne.
Taky je otázkou, jak lidi myslí, kteří a kdy? Myslí většinou intelektuálové, a to občas. Ostatní
občas taky, ale ne tak často. Třeba v sebeobraně, nebo pro zábavu. Problém je, že jelikož my
nemáme jiný pojetí těla než vždycky nějaký komplement k něčemu, co považujeme za pozitivní.
Když my uděláme ten krok, že prostě člověk je tělesný, živý – a vezmeme vážně to, o čem
tady byla včera řeč, jako nedualistický výklad, nebo jiný by řekl psychofyzická jednota – pak
nepotřebujeme mít něco jiného.
Ale jaká psychofyzická nebo psychosomatická jednota v situaci, kdy se tvrdí, že duše není
a tělo že je jenom nádoba na něco, třeba na geny? Co znamená psychofyzická jednota? Ono by
to znamenalo přestat mít tyhle starosti, jestli dualismus nebo psychofyzická jednota. A radši
hledat, čím vlastně tělesné bytí na světě, ke kterému samozřejmě patří emoce, ale v tomto pojetí
včetně rozumu, můžou vytvářet něco, co nám stojí za nějaký hodnotový popis. Myslím si,
že teprve v tomhle kontextu lze mluvit o hodnotě přírody nebo něčeho takového jinak než kolika
tisícovkami se otaxuje pokuta za něco. Což dává smysl, jsou situace, kdy je dobře, že aspoň
tak, ale tohle je jiný diskurs.
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 234 3/22/07 1:50:32 PM
235
Pantone 4485 M 100 %
DISKUSE
Dotaz: Chtěl bych se zeptat, k té poznámce k lékařům. Jsem lékař, já si myslím, že je ten problém
řešen tím, že ti lékaři se potřebují domluvit, protože jde o zdraví a život konkrétních lidí.
Zatímco filosofové, tam jelikož nejde o zdraví a život, si můžou dovolit ten luxus se nedomluvit.
Za druhé ten lékař, jak jste vzpomínal, si myslím, že byl docela moudrý člověk, protože
v podstatě to sperma ono má určitý význam k šíření těch určitých informací těch genů. A ten
mozek má zase další význam k šíření těch memů, těch informačních idejí a podobně. Ty geny
se šíří a podporují tu evoluci přírodní, zatímco ty memy tu evoluci kulturní. Takže tam určitá
analogie je. A on si to samozřejmě vysvětlil primitivním způsobem, nebo tak zjednodušeně. Ale
každopádně byl na stopě nějaké významnější analogie.
ZK: Já si dokonce myslím, že nejen na stopě. Že jazykem archaické metaforiky poprvé vyjádřil
moderní sebepochopení člověka. Moderní ve smyslu posledních 25. století, prostě od raně
klasické doby. Jinak souhlas s tím, co jste říkal o těch lékařích. Ale jinak, zapomněl jsem říct,
že ten Alkmaión je netypický lékař. Je to totiž jeden z moc mála lékařů, co mají ten kult mysli
a reinkarnace, což normálně v lékařských školách nebývá.
Dotaz: Já bych se rád zeptal, nebo spíš potvrdil domněnku. Zdali vy jste říkal, že Alkmaión tedy
stvořil nějakou geometrickou reprezentaci pro nové bohy. Zdali nelze chápat apel Nového zákona
na jednání podle jistých emocí, podle lásky, jako návrat před Alkmaióna?
ZK: On to ani nemusí být návrat. Nový zákon, jak ten, o kterém je, tak ti co ho psali, nemá
o Alkmaiónovi nejmenší tušení. Alkmaiónovská tradice je živá součást napřed pythagorejské
školy a pak platónismu. A Nový zákon s tím nemá společného nic jiného než, ve filologickém
smyslu, podobný jazyk, kterým byl naspaný. Taky řečtina, ale jiný dialekt. Ale vůbec bez jakýkoliv
souvislosti. V mnohém ohledu je Nový zákon opravdu archaičtější. Ne že by se vracel před
něho. Je to podobný jako starokřesťanský výtvarný kumšt, působí jako návrat do archaiky. Ale
jenom proto, že je to lidovka, která nebere vážně klasický kánon.
Dotaz: Já bych spíš jenom krátce řekl, že v té moderní době, si myslím, že ten názor mezi tím
tělem, nebo jak jste to nazval to bahno tělesnosti, spíš možná plyne právě jakoby z praxe.
Jakoby z duchovní praxe při nějakých třeba meditacích. Kdy ti lidé to smyslově zažívají, tuhletu
odlišnost… samozřejmě to se dá udělat.
Nebo ty zážitky při klinické smrti, vždyť lidé zažívají evidentně odpreparované oddělení
jakoby stavu bez těla. A ta jinakost těch smyslových zážitků je pro ně tak obrovská, že už se
proto vrací zpátky s takovým výrazným oddělením a takovou diferenciací.
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 235 3/22/07 1:50:32 PM
236
ZK: Ano, ale je otázka, pro co je to argument. Když budete chtít, můžete to brát jako poměrně
pádný argument pro takové ty duchovní nauky, kde je nějaká pozitivní eschatologie, ať už reinkarnační
nebo jiná, těch možností je víc. Totéž ale můžete vyložit úplně jinak, že to vždycky
závisí na tom, co chci pěstovat. Nebo ne co chci, tady nejde o tu volní stránku. Ale co jest k pěstování.
Co je to hodnotné, cenné, kýžené. Třeba já bych mnohem radši viděl postupy, které by
směřovaly k opaku. A sice k bytí tady a teď, než k nějakýmu nadhledu. Protože s těma nadhledama
mám nejhorší možnou zkušenost, ať už jsou v jakýmkoliv smyslu slova. Nakonec vedou
k tomu, čemu se říká nadhled z božské pozice. Což je samozřejmě ten vymyšlený bůh, čili my
si nejdřív něco vymyslíme, pak si nacvičíme, jak se z té pozice jakoby koukat. To není protiargument.
To, co jste říkal, je možný. Ale prostě bych viděl mnohem radši přesně opačný postup,
který pak znamená otevřenou eschatologii, nevyjádřenou, nerozhodnutou. Nesmím se vyjadřovat
ani o reinkarnaci, ani o věčnosti, ani o jejich opaku.
Dotaz: Mně vrtá hlavou jedna věc, Konrád Lorenz cituje, že všichni nositelé Nobelovy ceny v oblasti
přírodních věd byli v útlé dětství v blízkém kontaktu s přírodou. To znamená v oblasti
imprintingu, kdy slovo a myšlení a tady to ratio nehraje příliš velkou roli. A přesto se dostali
dál než většina těch, která používala až to ratio. Čili já bych se za tu tělesnost setsakramentsky
přimlouvala.
ZK: Děkuji za připomenutí. Já jsem vlastně zapomněl říct – a pak z časových důvodu jsem se
do toho nechtěl dodatečně pouštět – že právě to, čemu my pak uměle říkáme tělo, že tím přece
myslíme sebe. A když ne, tak to považuji za divný. Tak to funguje právě v těch přirozených
kontextech. Což nemusí nutně znamenat takzvaně jít do přírody, byť pro městského člověka je
to optimální terapie. Ale může to znamenat cokoliv, při čem nejsem vázaný jenom na myšlení.
Kde něco musím dělat tělesným pohybem, aspoň hnout rukou, nebo být v kontaktu s něčím.
A samozřejmě úplně ideální je to, co říkáte, opravdu kontakt s těmi zvířaty, stromy, kytkami,
s tou hlínou a blátem. A proto asi, co mně je cizí, se tolik těch městských lidí vrtá v těch svých
zahrádkách. Vykládám si to jako kompenzační funkce z pudu sebezáchovy. Jindy přece žijí
v úplně jiných a spíš jen virtuálních dimenzích. Nevidím ale důvod, proč to svádět na nositele
Nobelovy ceny, protože to považuji za jeden z titulů establishmentu, byť míň škodných než ty
ostatní.
Dotaz: Muž, který rozmlouval s koňmi. Kdy se to naučil? V době, kdy jako dvouletý jezdil s tátou
na koni, tam nehrály slova a myšlení žádnou roli.
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 236 3/22/07 1:50:32 PM
237
Pantone 4485 M 100 %
ZK: Nehrají, protože přece ty lidský schopnosti se ve velký míře vytvářejí tím imprintingem na
typ prostředí. A hrozně obtížně a jen částečně úspěšně se to dá pak předělávat.
Autorem jen nepatrně upravený text přepisu zvukového záznamu jeho přednášky a následné diskuse.
Bahno tělesnosti
sbornikblok4.indd 237 3/22/07 1:50:32 PM
sbornikblok4.indd 238 3/22/07 1:50:32 PM
239
Pantone 4485 M 100 %
„Lomborgovské laděné projekty typu ‚racionalizujme přírodní zdroje a kapitálové možnosti‘,
státní byrokracií realizované projekty typu ‚třiďme odpad – snižme emise – vyperme řeky –
ukliďme svět‘ či projekty ‚zelených nadšenců‘ typu ‚postavme ekocentra, naučné stezky a rekvalifikujme
společnost na ekologicky gramotnou‘ jsou jistě nezbytným a ve vztahu k nevnímavému
davu jediným možným řešením, jak tento dav (ve smyslu Aristotelova pojetí bios
apolaustikos) domestikovat tak, abychom se vyhnuli závažným socioekonomickým a politickým
důsledkům. Nesmíme však ekologický problém redukovat pouze na tyto ‚praktické‘
a v podstatě kosmetické problémy, a tak jej zaplácnout ze zeleného konce.“
„Scientisté se nejvíce ze všeho brání, aby se ke slovu nedostal ‚laik‘, jakkoliv informovaný,
který by se pokoušel vyvodit z vědeckých teorií a poznatků přirozené důsledky překračující
rámec teorie byť i ‚jenom‘ jako metaforu, zkušenost a inspiraci.“
Zdeněk Neubauer
„Světový názor zjednodušuje naše vnímání světa, a tím uschopňuje k přímočaré vnější akci.
Člověk světonázoru si neklade otázky, ale řeší problémy.“
Z. Kratochvíl: Filosofie živé přírody, s. 24 1
„Pravda nové přírody není pravdou rozmanitosti, nýbrž pravdou založenou na technologické
jednotě.“
Godfrey Reggio, režisér 2
Matrice
Za těch posledních dvanáct let, během nichž jsem se Ekologických dnů v Olomouci účastnil,
jsem vyslechl v pravdě mnoho… Spousta z toho mi byla opravdu přínosem – jen několik řečnických
exhibicí však považuji za mimořádně důležité, troufnul bych si říct téměř historicky
důležité. S těmi se pokusím polemizovat. Otevřená, žánrově nesvázaná forma sborníku mi
umožňuje mnohem nezávazněji spekulovat a nakládat s fakty ve svých domáckých kontextech
dobře zavedenými, takže toho využiji a pokusím se je se špetkou svévole zasadit do kontextů
jiných… a třeba z toho na konci něco zajímavého vyplyne.
Protože jsem v Olomouci studoval biologii a ekologii (přesto netvrdím, že jsem biolog či ekolog),
oslovily mě nejvíc právě ty příspěvky, které se zmíněných oborů nějak týkaly, přičemž
za nekorunovaného krále svého soukromém žebříčku „top ten“ nejprovokativnějších považuji
povídání Davida Storcha a Jana Zrzavého nazvané Antigaia. (Konalo se v roce 1999, takže do
tohoto sborníku zahrnuto není). Domnívám se, že v tomto jejich vystoupení oba pánové (po-
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
Nespojitá koláž o odpřírodněné přírodě, ekologické (bez)naději a bytostné úzkosti
Tomáš Daněk
sbornikblok4.indd 239 3/22/07 1:50:33 PM
240
prvé v Olomouci) velmi precizně popsali rozpor mezi biology a environmentálními problémy
z hlediska vědy.
Střípek první: ekologie versus ekologie
Pro ozřejmění souvislostí považuju za vhodné uvést několik citací vybraných tezí (jen mírně
stylisticky upravených z mluveného jazyka), které shora zmínění pánové ve své přednášce
uvedli. Byť jsou vytrženy z kontextu, jejich význam lze dobře pochopit i bez něj, protože přednáška
sama o sobě byla do značné míry výčtem jednotlivých tvrzení:
Od Jana Zrzavého jsme se doslechli: „Problém je, když si ekologická hnutí odvozují své motivační
mýty od přírodních věd.“ (…) „Mnohé z toho, na čem environmentalistika stojí, nemá
s přírodními vědami společného nic.“ (…) „Problémem je referenční rámec. Čára, ke které se
environmentalisté vztahují jako k historickému, je Brehmův Život zvířat, tj. roky 1890–1900.
Odtud pocházejí seznamy a stav druhů v červené knize, což je nebiologický, neevoluční a v zásadě
neekologický přístup.“ (…) „Z paleontologického hlediska by bylo současné vymírání jen
velmi těžko zjistitelné.“ (viz článek Davida Storcha v tomto sborníku)
Za podstatné z přednášky Davida Storcha považuju sdělení, že „Environmentální hnutí mají
s ekologií společné kořeny (ekologové první ukázali na některé změny), ale to je všechno.“ (…)
„Ekologické problémy jsou v podstatě špatně formulované, díky čemuž nic neznamenají.“ (…)
„Změny, které člověk produkuje, vadí v první řadě jemu. Otázkou je, do jaké míry tyto změny
odlišné od změn přirozených, ke kterým by došlo i bez přičinění člověka.“ (…) „Stabilita je už
pojmový problém, protože je velmi úzce svázána se samotným svým jevem. Kdyby se na nějaké
lokalitě nevyskytovalo to, co tam právě je, vyskytovalo by se tam prostě něco jiného, což se
také koneckonců velmi často děje. Jednoduše to, co už jakýmkoli způsobem je, považujeme za
stabilní prostě proto, že to je.“ „Teze: `čím větší diverzita, tím větší stabilita` byla v 60. letech
dobře doloženou ekologickou tezí, která legitimovala ochranu prostředí. V té době musela
být potřeba rozmanitosti nějak vědecky legitimizována (…) Environmentalistika jako věda
vznikla proto, že to byla potřeba doby.“
Vzpomínám si, že pánové Storch a Zrzavý způsobili v sále kromobyčejný rozruch, který
některé účastníky vedl až k sebechlácholivým zvoláním typu: „My víme, že nás pánové chtějí
jen trochu provokovat a že co nám tady povídají si v podstatě sami nemyslí“, na což se daným
posluchačům dostalo ujištění, že své výroky myslí naprosto vážně a že ani v nejmenším
nežertují ani nechtějí provokovat.
Čím byly jejich názory tolik iritující? (Tenkrát – v roce 1999. Dnes už mnozí ekologisté vědí,
že „to tak je“. Dlužno dodat, že zásluhou těchto pánů.) Domnívám se, že především jasným
vynesením Popperovsky vyznívající demarkační linie mezi tím, co věda je, a co ne. Jasným oddělením
biologických poznatků od jejich pro-environmentálně hodnotících vrstev. V dřívější
interpretaci tkvěly po dlouhá léta biologické poznatky v základech environmentálních postojů
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 240 3/22/07 1:50:33 PM
241
Pantone 4485 M 100 %
v roli empiricky nabytých a vědecky ověřených faktů, jež naléhavost environmentálních problémů
dokládaly a podpíraly. S generační obměnou se však změnily kontexty i v biologii. Než
se jich dotknu, chci pro dokreslení uvést ještě některé teze biologů, které ve zmíněné přednášce
nezazněly (nebo jsem si je nezapamatoval), ale zazněly na jiných nebo s jejím tématem
úzce souvisí a podle mého soudu z ní implicitně vyplývají:
Poznatky o druhovém vymírání, na které se odvolávají také mnohé environmentální argumenty,
byly učiněny právě těmi paleontologickými metodami, s jejichž pomocí by bylo současné
vymírání jen ztěží zjistitelné. Z tohoto pohledu k vymírání dochází v mnohem menší
míře, než se za to všeobecně má.
To, co se z hlediska subjektivní zkušenosti jednotlivce či při malém měřítku (časovém i prostorovém)
jeví jako vymírání, je z hlediska makroekologie pouze součástí populační dynamiky.
V planetárních měřítkách a delších časových úsecích druhy neubývají ani nepřibývají, prostě
jen kolísá jejich populační dynamika, „přelévají“ se po různých areálech a v čase.
Nestranně a nehodnotícím způsobem viděno, razantním zásahem do nějaké části přírody se
jí samotné až tolik nestane. Jedno společenstvo je prostě vystřídáno jiným. To, zda hodnotnějším
či méně hodnotným je výlučně lidské, subjektivní stanovisko.
I kdyby nastala tak extrémní situace, jakou je další globální masové vymírání zapříčiněné
člověkem, z nehodnotícího hlediska by se nestalo nic, co příroda nezná. Vždyť už několika extinkcemi
prošla a jedné z nich, jak můžeme nalézt v některých výkladech, vděčíme za rozvoj
savců a tedy i našeho druhu. Jediným „novým“ (a možná ani to ne) by byl fakt – snad poněkud
bizarní, ale co na tom – že její příčinou byl protentokrát jeden z biologických druhů.
Ekologická krize by z hlediska ekologie jako přírodní vědy nastala jedině tehdy, kdyby se zastavil
koloběh látek a tok energie.
Pro úplnost se sluší dodat, že když jsem výše uvedené teze letos (2006) Davidu Storchovi
přeříkal, označil některé z nich za příliš akademické. Přesto si troufám tvrdit, že tyto teze (zejména
ta předposlední) jen dotahují některé z těch, které sám před sedmi lety v Olomouci obhajoval,
nejedná-li se přímo o jeho vlastní myšlenky. Každopádně, pánové Storch a Zrzavý byli
v Antigai nejen přesvědčiví, ale především postupovali z hlediska vědecké metody správně.
Snažili se – aspoň to tak z venku vypadalo – co možná nejpoctivěji zaujmout nehodnotící
popisný postoj, který je ve vědě podmínkou a interpretovat původní poznatky co možná nezkresleně.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 241 3/22/07 1:50:33 PM
242
Jestliže tento vědecký postoj zaujmeme, nezbývá v zásadě než souhlasit s výše uvedenými tezemi.
Z metodicky dobře, fundovaně vedeného vědeckého výzkumu nikdy nelze dojít k závěru,
že se s přírodou děje cokoli v hodnotovém, potažmo „ekologistickém“ smyslu. Z ekologických
poznatků v posledku žádný environmentální problém neplyne. Druhy přibývají a ubývají, vymírají
a vznikají (lhostejno, co je toho příčinou), stabilita a nestabilita přecházejí jedna v druhou.
Ano – výsledky pak lze ex post hodnotově interpretovat, ale zrovna tak dobře ve prospěch
genetických manipulací jako třeba ochrany genofondu (u vědomí, že obě jsou zase jen lidskými
konstrukcemi). Poznatek sám by měl být co možná nejvíce nestranně popisný. (Od fenoménu
sociomorfismu nyní odhlédněme, přijde na něj řeč záhy). Z ideálu takové vědy a tedy i biologie
však ve vztahu k záležitostem environmentalistiky a snad i subjektivní lidské zkušenosti, plyne
řada problémů, které vnímám jako závažné. Některé z nich se pokusím popsat.
Storch a Zrzavý by možná mohli k problému „zeleného“ výkladu některých biologických
poznatků jedním dechem dodat ještě další obecnější, dnes už všem ve věci zainteresovaným
zcela zřejmou námitku, že zatímco výsostným atributem vědy je nehodnotící přístup při produkci
falsifikovatelných hypotéz, jsou environmentální problémy ze své podstaty povahy hodnotové,
a tedy „nevědecké“. Má-li se věc tak, napadá mě hned několik otázek – totiž jak, které
a zda poznatky přírodních věd při interpretaci environmentálních problémů používat.
Jednu možnou odpověď už nabídli naši řečníci: „Ekologické problémy jsou v podstatě špatně
formulované, díky čemuž nic neznamenají.“ Co z takového postoje plyne:
Že environmentalisté na základě neznalosti, špatného pochopení, více či méně vědomých
politických ambicí či svévolné (des)interpretace vědeckých poznatků konstruují v podstatě neexistující
problém; „přírodě samé se nic neděje“ a pokud ano, pak ne tím způsobem, jakým je
většinou environmentalistů popisována.
„Změny, které člověk produkuje, vadí v první řadě jemu“, na základě neznalosti či ze subjektivních
pohnutek je jen extrapoluje na přírodu jako celek, takže problém v podstatě „privátní“
vypadá jako problém přírody samotné. Environmentální snahy mají v posledku čistě antropocentrickou
motivaci (antropocentrickou ve smyslu hodnotového postoje k přírodě, tedy v kontrastu
k bio- a teocentrické).
Pokud se snažíme udržet přírodu v té podobě, jak jsme ji poznali za svých životů, činíme
tak z neznalosti, právě jen z touhy uchovat status quo okolí, na nějž jsme uvykli a jak je máme
rádi, z čistě utilitárních důvodů (abychom si pod sebou „nevyžrali zdroje“) a také prostě proto,
že nám je příjemnější rozmanitost než jednotvárnost atd. To je vše v pořádku až do momentu,
kdy si začneme své pohnutky podepírat vědeckými poznatky.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 242 3/22/07 1:50:33 PM
243
Pantone 4485 M 100 %
V řadě podobných argumentů by se dalo zřejmě dlouho pokračovat, ptát se např., do jaké
míry jsou výše zmíněné námitky – které jsem ve svém textu přiřknul dvojce Storch & Zrzavý –
relevantní, do jaké míry jsou jen názorem úzké a vlastně ne příliš vlivné skupiny vědců, do jaké
míry jsou jen jedním z mnoha jiných, neméně vědeckých pohledů atd. Tímto směrem se ubírat
nechci, jen zopakuji, že proud, jehož součástí jmenovaní řečníci jsou, považuji za určující
v současné biologii a ekologii zásadní (konečně, oba pánové jsou autory významných učebnic,
kde své názory publikují).
Zajímavější mi přijde jiná, principielnější a nevyřčená otázka – totiž co vlastně biologické
vědy zkoumají. Přičemž mé co je, jak doufám, jiné co, než to, se kterým se sami biologové vyrovnávají.
Střípek druhý: Kausa biologie aneb o jakém životě je věda o životě?
Když budu procházet svojí pamětí a snažit se vybavit si deklarované předměty (přírodo)vědeckého
poznávání, které mi uvízly od školních škamen až ke dnešku, rozevře se mi před
očima v pravdě bizarní bestiář metod, hypotéz a teorií, který se směrem k přítomnosti proměňuje
v neméně bizarní bestiář metafor a interpretací. Nejbizarnější na nich ovšem je, že
všechny ve své době dopadaly na duše žáků a studentů s drtivou silou neotřesitelných pravd,
která opět směrem k přítomnosti nabírá na účinnosti o to víc, o co víc daná teorie či interpretace
(resp. její tvůrci) explicitně popírá, že má ambici být neotřesitelnou. Přitom např. všechny
biologické výklady, se kterými jsem se až doposud setkal, stále hrají svoji roli, záleží jen na
tom, na které universitě právě sedíte. Od těch ryze pozitivistických, které ještě stále převládají
na provinčních universitách (to není urážka, ale popis), až po ty dedukci adorující, někdy
až paranoidně genocentrické, které můžete nalézt u zastánců angloamerické biologické školy,
v současnosti zcela převládající.
Co mi na nich všech přijde nejdůležitější, je, jak ono hledané co je až k neuvěření prchlivé
a poplatné dobovému vkusu či módě. Módě v úplně stejném smyslu, jako je ta oděvní. Oběma
cloumá totéž. Napadají mne nejméně dva důsledky, které z toho pro „ekologické záležitosti“
plynou:
První, drobet přízemně praktický: při tempu, jakým se v současnosti proměňují výklady přírody
v naší kultuře, je riskantní některý z nich použít k praktickým aplikacím (mám na mysli
zohlednění vědeckých poznatků například v krajinné ekologii), protože než příroda stačí „odpovědět“,
do jaké míry byly předpoklady aplikace mylné a do jaké správné, je už tatáž krajina
proměňována v gardu interpretace nové. (Mám namysli spory typu: rekultivovat, či nerekultivovat?,
smrčák, či doubrava?, invazní rostliny – likvidovat, nebo nechat být?, GM rostliny ano
nebo ne?, louka, nebo les? etc.).
Při kladení těchto otázek jsem se ale už nejednou setkal s námitkou některých vědců: „Věda
není od toho, aby nabízela návody k praktickému chování.“ (viz výrok Z. Neubauera v úvodu
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 243 3/22/07 1:50:34 PM
244
mého příspěvku.) Když opomenu, že z hlediska celospolečenského je tento názor opět docela
menšinový, musím si pak položit otázku: K čemu že potom taková věda je? Odpověď, že
zaměstnáním vědců je produkce falsifikovatelných hypotéz, je v podstatě stejná, jako že je
písečkem pro pár „neotenních“ jedinců (s diagnostikovanou hypertrofií manipulativní inteligence),
aby si měli s čím hrát a nezlobili. A že jim to společnost trpí je zapříčiněno tím, že se
jim občas, bezděčně podaří přijít na něco, co lze prodat. Potud stále chápu. Je mi to i docela
sympatické nebo jak občas v podobných situacích říká prof. Hana Librová – je to půvabné.
Problém je ovšem v tom, že tato „společenská kasta“ biologů do značné míry vlastní patent na
správné, nebo přesněji „nejlepší známé“ výklady přírodních jevů, takže téměř jakékoli pokusy
o jejich aplikaci či alternativní pokusy o výklad živé přírody jsou apriori odsouzeny k nezdaru.
Respektive: dostatečně šílený Don Quijote se o něj pokusit může, ale narazí hned v okamžiku,
kdy předloží výklad jednoho konkrétního přírodního jevu, který biologové už nějak vykládají.
A protože biologové „už nějak“ vykládají všechny jevy, které dokážeme vidět (a už od školních
škamen si nás nastavují, co máme vidět), je neúspěch zaručen. Ale o tom snad jindy.
Druhý ze shora uvedených důsledků mi přijde závažnější. Je to míra oddělenosti či jakési suverenity
interpretační vrstvy (biologie) vzhledem předmětu své interpretace (přírodě). Někdy
to vypadá, jako by živá příroda a její genocentrický výklad spolu neměly téměř nic společného.
Navíc, způsoby myšlení, v jejichž řádu se deduktivní genocentrické výklady přírody odvíjejí,
snad radikálněji než jiné upírají člověku možnost „dotknout“ se přírody v její bytostné syrovosti
a zcela mu vyvlastňují sebe sama od možnosti být vědomým významotvorným činitelem.
Člověk není součástí evoluce genů, je jejím předmětem. Tím jej vrhají do stejně beznadějné
jako schizofrenní vydanosti kulturně podmíněným, nebo přesněji snad kulturně determinovaným
interpretacím. Pokud to tak je, je to voda na mlýn těm sociologům, kteří popisují (ne
méně redukcionisticky) naši realitu jako sociálně konstruovanou. Pak by ovšem bylo oprávněné
moje tvrzení, že biologické výklady podléhají módě úplně stejně, jako jí podléhá móda
oděvní. Chceme-li se tedy vztáhnout k přírodě, nemáme na výběr (viz článek Jana Zrzavého
v tomto sborníku). Kulturně se (to zvratné zájmeno je důležité!) vyselektovala elitní vrstva expertů,
kteří skrze své aparatury věští z jakéhosi molekulárního či makroekologického „zásvětí“,
přinášejí zprávy o naší beznadějné závislosti na něm, a tak zcela vlastní „generátor výkladů“
vztahu člověka k přírodě. Už je to tu zase. Všem ostatním nezbývá, než věřit a papouškovat.
Jako kdysi, když naše praprabáby recitovaly v kostele žalmy latinsky.
Ještě že tomu tak není…
Podle mého soudu má mnohem větší smysl se ptát ne na to, jak trusty sobeckých genů vládnou
našimi životy, ale co vládne genocentrickým výkladům (viz poslední kapitola). Vnucuje se
otázka: jak to ale přijde, že genocentrická metafora se zdá být tak trefná a přiléhavá? Napadají
mne nejméně dva možné důvody.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 244 3/22/07 1:50:34 PM
245
Pantone 4485 M 100 %
Jednak proto, že úzce, ale především nevědomě koresponduje s naší všední zkušeností.
Zkuste našinci vykládat, že pravda o světě a zásvětí je uložena v egyptské knize mrtvých, že
se v případě nemoci uzdraví, když bude recitovat vybraný verš, který nakonec i s kouskem
papyru, na němž byl napsán, pozře. Dopadnete jako ten Don Quijote. A přitom podle Junga
tak v egyptských dobách kněží běžně a úspěšně léčili. (Není nutné ani chodit do starověkého
Egypta. Stačí srovnat účinnost léčby akupunkturou u nás a v Číně.) Ale když v kultuře, která je
kulturou textu chápaného jako kód, který vše řídí, a kde i artificiální obrazy jsou přečasto výsledkem
procesu dekodování řeknete, že základem života samého je kód, nedá na sebe úspěch
dlouho čekat. Tím rozhodně nechci říct, že DNA je smyšlený konstrukt. Chci jen říct, že genocentrismus
je projekcí kulturního vzorce do přírody a objev genetického kódu je jím podmíněn.
(Říká se tomu sociomorfismus.) Přitom nemá cenu rozhodovat, jestli byla první slepice nebo
vejce – dřív geny nebo kultura. A hlavně nemá cenu se pídit po tom, do jaké míry je genocentrická
metafora pravdivější než jiné. Má ale cenu si uvědomovat vztah mezi kulturními vzorci
a jejich interpretačním použitím.
Druhým důvodem je pozice, ze které jsou biologické výklady činěny. Objektivní stanovisko
totiž lze zaujmout jedině z místa, které člověku z jeho přirozenosti nenáleží a kterou Zdeněk
Neubauer nazývá god-like position. Pozicí, kdy člověk nazírá na svět z božské perspektivy, nezávisle
a oproštěn od dění uvnitř tělesně obývaného světa. Pozicí, z níž lze nejúčinněji uplatňovat
moc a vtiskovat svoji vůli. Její uhrančivost je možná něčím, jako antropologickou konstantou.
Možná je ale také důsledkem hlubokého zakořenění vertikální geografie křesťanského
vidění světa v duši západního člověka. Z této pozice v porozumění křesťanů Bůh tvořil a vládl
světu. Bůh je mrtev, ale vyprázdněná struktura zůstala. A do pozice, která dlouho náležela nadlidským
bytostem, se v průběhu času dostal vědec, dost možná bez vlastního přičinění. Člověk
tělesně obývaného světa však stále vnímá nadřazenost vědce hovořícího z tohoto nadsvětí
god-like position i svoji neschopnosti změnit cokoli na moci, která z tohoto nadsvětí plyne. To,
že vědec z této pozice pouze „referuje o tom, co vidí“, na věci mnoho nemění.
Jak řekl jeden můj přítel po jedné z přednášek na Ekologických dnech: „Genocentrismus by
byl nudným žvaněním, kdyby neparazitoval na archetypech.“ Domnívám se, že síla genocentrismu
pramení z toho, že zamlčujíc svoji pozici ve zmíněné struktuře (mnoho z jeho zastánců
o ní zřejmě ani neví), přivádí na svět na způsob podprahové reklamy něco úplně jiného, než
říká, že přivádí. V rovině osobní genocentrismus, a možná i celý neodarwinismus, je mnohem
víc o redistribuci psychologické moci na rozhraní vztahu člověka k transcendentnu a transcendentálnu
než o tom, jak se to s přírodou vlastně má. A v rovině nadosobní není nikdo, kdo by
byl schopen to posoudit.
Střípek třetí: K přírodě jinudy… jenže kudy?
Ekologisté mají problém.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 245 3/22/07 1:50:34 PM
246
Je totiž těžko hájit přírodu jako cosi, čemu je v posledku rozuměno jako pouhé „věci“ hnětené
neosobními zákony, jež má pro člověka v posledku pouze užitnou hodnotu (přírodní
zdroj, rekreace, estetika) a žádnou svébytnost (jak už slovo napovídá, nemá žádné svoje-bytí),
kterou se jí pokoušel přiřknout biocentrismus. A nepřisoudíme jí hodnotu ani osobním „rozhodnutím
se“ a následným proklamativním prohlášením, že příroda má hodnotu sama o sobě,
když takovou proklamací nepodepřeme zkušeností, která by přírodní jevy srozumitelně a důvěryhodně
jako hodnotné ukázala a sjednala jim respekt. Většina přednášejících se na posledních
ročnících Ekologických dnů shodla na tom, že přírodu chráníme prostě proto, že nás to
baví nebo přesněji, protože se nám líbí. Což je ve vztahu k neodarwinistické „meta-ontologii“
dost slabý argument. Buď mají biologové pravdu a tzv. ochranáři si především uskutečňují své
soukromé libosti, nebo musí ekologisté přijít s takovým výkladem přírodních jevů a potažmo
ekologických problémů, který by jim dal mnohem hlubší rozměr a který by byl rovnocenný
tomu současnému biologickému. Bohužel, o žádném takovém jsem se zatím nedoslechl.
Proč bychom ale vlastně měli potřebovat jinou nauku o přírodě, vždyť ta stávající je v podstatě
dobrá a jak píše David Storch ve svém příspěvku v tomto sborníku, „…je dobré vědět, že
ani k žádnému vědeckému poznatku týkajícímu se stavu přírody se nikdy nedošlo slepě pozitivistickým
a nestranným postupem, ale vždy byl získáván za nějakým konkrétním, často
dokonce politickým účelem – třeba dokázat, že ekologická krize je reálná a hrozivá nebo že biologická
rozmanitost je užitečná, protože zajišťuje stabilitu ekosystémů. Na tom není nic špatného,
věda ani jinak postupovat neumí – jen je třeba si uvědomit, že tak získáváme poznatky,
které se nám hodí, zatímco ty ostatní ignorujeme.“ Tento postoj sice do jisté míry koriguje výše
uvedené námitky proti environmentálním výkladům ekologických poznatků, koriguje je ovšem
jednak z pozice politické a tedy nebiologické a jednak na základě jisté „úlevy“ z výsostné god-
-like position vědce sestoupením na „reálnou“ úroveň, jak to naznačuje dovětek „…ty ostatní
ignorujeme“ Domnívám se, že spojení poznatků, „…které se nám hodí“ s těmi „ostatními“,
které ignorujeme, by pozorovatele při pokusu přehlédnout jejich celek vyhouplo zpět do pozice
bohočlověka, z níž plynou všechny důsledky uváděné ve druhé kapitole této úvahy. Konečně,
o pár odstavců výš David Storch uvádí, že úkolem je spíše zkoumat ty mechanismy, které skutečně
způsobují neblahé změny v přírodě.
A právě tudy se snažím vést svoji polemiku: To, co potřebujeme zkoumat z ekologického hlediska,
jak jej chápu já, nejsou mechanismy. Věřím, že pokud mají ekologické problémy nějaký
skutečný zdroj, musíme jej hledat jinde. Musíme obrátit pohled a dívat se dovnitř přírody
a dovnitř člověka, resp. do přírody uvnitř člověka. Nikoli ji drobnohledem směrem dolů do
mikrosvěta rozkládat, ale hledat vnitřní povahu jevů při zachování jejich celistvosti. Ať už to
znamená cokoli. Věřím, že v intimním poznávání přírody je nejenom stejně velký potenciál
poznání jejich dosud nepoznaných (nebo možná zapomenutých) rozměrů, ale že to, co nazýváme
ekologickým problémem v posledku musí být nějak odvozováno od člověka a od jednot-
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 246 3/22/07 1:50:34 PM
247
Pantone 4485 M 100 %
livce (i mimolidského) obecně. Když ne z jiných důvodů, tak proto, že ekologický problém je
ze své povahy problémem hodnotovým a hodnotu je v posledku vždy nutno odvíjet od jediného
a jedinečného… Nelze zaujmout hodnotové stanovisko k mechanismům populační dynamiky
nebo jakýmkoli jiným mechanismům. Nelze je hodnotit pozitivně nebo negativně, protože
jsou zkonstruovány jako modely vnějších objektivních jevů. (Navíc jevů, jejichž základní
vlastností je anonymní množství.) To by bylo podobné tvrzení, že krychle je špatná, zatímco
třeba jehlan dobrý. Tím nechci říci, že by environmentalistům přírodověda k ničemu nebyla.
Nějakým (leč okrajovým – a na tom trvám!) způsobem jim může posloužit. Totiž osobitým popisem
některých přírodních jevů, ale nijak – nebo alespoň nijak závažně – se netýká podstaty
ekologických problémů. (Konečně – nejpozději od Comta se vědci od poznání podstaty jevů,
resp. neverifikovatelných principů, programově distancují.) Environmentální problémy ve své
podstatě nejsou o mechanismech čehokoli. Mechanismy jsou až jejich modely, navíc popisující
v posledku sebe samotné. A k modelům lze stejně tak ztěží zaujmout osobní vztah (podobně
jako je ztěží zaujmout osobní vztah třeba k inflaci jako takové). Jednoduše: věda není o jedinečném,
environmentální problémy ovšem do značné míry ano. Minimálně tím, že se k jedinečnému
snaží zaujmout nějaký vztah. Ať už tím, že je aktivně chrání nebo tím, že se snaží je
alespoň tematizovat.
Je ovšem mimořádně těžké pro jedince, který je žit kulturou, jež ze sebe vydala výklad přírody,
který se nejlépe osvědčil ve vztahu s jejím principům (evoluční mýtus), aby vytvořil jiný,
stejně relevantní výklad, který by jinak, ale přesto důvěryhodně ukázal vztah této kultury k přírodě
z radikálně jiného úhlu. Což mi implikuje pochybovačnou námitku vůči svým vlastním
pochybám – zda je to totiž vůbec třeba. Zda totiž vůbec lze oddělit přírodu od jejího místně
specifického (v našem případě západního) kulturního výkladu. Zda totiž obé netvoří natolik
organický a vnitřně propojený kadlub kontextů (kontextus prý latinsky znamená spletený) na
způsob mykorhizy, že by se vlastně jednalo o dost násilný chirurgický zákrok s velmi nejistým
výsledkem. Mohli bychom se také dočkat toho, že důsledky léčby byly horší než choroba sama.
Je ovšem stejně těžké rozhodnout, zda vztah současného výkladu k přírodě samotné je pravdě
podobnější vyložit jako mykorhitický, či jako parazitický. Zda je evoluční mýtus a potažmo
vztah jeho kultury k přírodě spíše vztahem typu Rhyzobium – bob nebo jmelí – lípa.
Občas se mě při úvahách tímto směrem zmocňuje až úzkost. Ne z toho, že si nemůžeme dovolit
zpochybnit evoluční mýtus nebo nabídnout jiný ale z toho, že jsme evolučním viděním
světa natolik pohlceni, že si jiné ani nedovedeme představit.
Jiné a tabu evoluce
Nauka či cesta k přírodě, o níž se domnívám, že nám schází, by měla být cestou či naukou,
která by ošetřovala spíš vztah konkrétního člověka k jeho rodné hroudě než nauka, která by
jej začleňovala coby druh do určitého prostředí (lhostejno, zda dosadíme slovo lokalita, bio-
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 247 3/22/07 1:50:34 PM
248
top či ekosystém). Člověk, kterému jeho obraz o přírodě vytváří současná přírodověda, není
významotvorným činitelem takové přírody a na základě její optiky může v přírodě jen sotva
najít smysluplné místo. Je pouze pěšákem na šachovnici, kterou nevytvořil a nevytváří stejně
jako pravidla hry, podle nichž se hraje. Spíše je skrze něj hráno. I když se oprostím od kritiky
nauk o živé přírodě jako čistě matematizovaných přírodověd sáhnu po upřímných pokusech
o novou interpretaci živého světa zohledňující tělesnost, historicitu, zkušenost, práci se symboly,
apod., stále mi zůstane nejzákladnější pojem, který nemohu nijak překročit, a to je pojem
evoluce v jeho současném mainstreamovém pochopení. Evoluční mýtus tvoří rámec všech biologických
poznatků, který je na jedné straně tím nejlepším, který máme (je to s ním podobně,
jako s demokracií), na druhé straně neumožňuje ošetřit vztah člověka k celku světa, ale pouze
(a to ještě s mnoha výhradami), vztah jedince (nebo spíše druhu) k objektivnímu běhu historie
planety. Člověk není součástí evoluce. Je jejím předmětem. Jenže – vzdor vyčerpávajícím
(a mnohdy úzkost vyvolávajícím) evolučním výkladům člověka – lidská bytost takovou, snad
bych to nazval, pomocnou ruku, potřebuje. Člověk v každé době naléhavě potřebuje zorientovat
své já v celku světa, a tedy i přírody, do nějž přišel. To vnímám jako jádro ekologického problému:
péči o místo člověka v přírodě. Nikoli druhu v ekosystému či populaci. Nikoli jedince či
populace v prostoru a čase. Ale lidské bytosti v místě a době, vztaženým a hluboce provázaným
s místem a dobou přírody, v níž žije. Péči o tu neuchopitelnou a zapovězenou oblast, která –
řečeno termíny biologie – tkví jako nepřeklenutelný hiát mezi mikroevolucí a makroekologií. Ve
společenskovědních disciplínách bylo a je tímto směrem děláno hodně (byť s pachutí nekonečného
souboje s přírodními vědami). V praktické ochraně přírody (ne té diktované centrálním
byrokratickým aparátem, ale té místní, vycházející z důvěrné znalosti poměrů) též.
Co ale stále chybí, je cosi, pro co je mi obzvlášť těžké najít slovo. Slovo, které by nebylo buď
historicky unavené, přetížené významy (či naopak vyprázdněné) nebo emocionálně tak nabité,
že by fungovalo jako rozbuška obsahů kolektivního nevědomí těsně před jejich vynořením se
do sociální reality. Použitelná by byla slova jako náboženství, metafyzika či ontologie, všechna
by ovšem založila neporozumění, zavdala příčinu k neplodným polemikám a odklonila od tématu.
Opisem řečeno – chybí kdosi jako Hermes Corpu Hermeticu, Castanedův Don Juan či
Platónův porodník, jednoduše psychagog (průvodce duše), někdo, kdo by pomáhal při vytváření
vztahu ke světu vnímanému tělesnými smysly – ovšem na úrovni společnosti.
Dovedu si představit zděšení ve tvářích některých zainteresovaných doprovozené otázkou:
„Nač bychom proboha takovou věc potřebovali? Další náboženství? Tentokrát zelené?“
Nemyslím, že je třeba si hned představit katastrofický scénář. Důvod je jiný, ozřejmím na
příkladě: Mám mnoho přátel a známých v kruzích praktických ochranářů. Zadaří-li se, dojde
na výčet praktických činností, které provádějí a kterými se občas (a leckdy právem) chlubí.
A s nimi – výčet důvodů, které mají metafyzickou nebo „meta-metafyzickou“ povahu a kterými
se snaží opodstatnit své činění ve vztahu k celku kultury i přírody a v posledku celku
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 248 3/22/07 1:50:35 PM
249
Pantone 4485 M 100 %
světa. Zde lze zahlédnout moment, kdy – podle Davida Storcha – ochranáři začínají odvozovat
své motivační mýty z poznatků přírodních věd. Jenže – ono to jinak jednoduše nejde.
Transcendentální rozměr – chtě nechtě – je nedílnou součástí lidské bytosti a transcendentní
součástí světa. Můžeme je ignorovat, zakrýt, potlačit, zesměšnit (v horším případě intelektuálně
zesměšnit), tím je však ze světa nezprovodíme. A nemůžeme je ani výhradně privatizovat,
protože stejně jako člověk, mají i společnost (a zřejmě též příroda) své transcendentní
a transcendentální rozměry, všechny pěkně spletené do nerozuzlovtelného kadlubu. Když pak
„praktičtí ochranáři“ sahají po poznatcích přírodních věd, aby jimi své činy legitimizovali, činí
tak intuitivně cítíce, že tyto poznatky mají metafyzickou povahu a že se jimi lze zaštítit, protože
nějakými je třeba se zaštítit. A lepší něco než nic. Cítí, že prostě je třeba každý čin – a též
ochranářský – mimo jiné také metafyticky zakotvit. Vztáhnout k celku znamená vztáhnout také
(ale nejen!) k jeho metafyzické stránce. Problém je ten, že když dojde na lámání chleba, tvrdí
vědci, že věda není o ničem jiném než produkci falsifikovatelných hypotéz či interpretací, které
nemohou sloužit ke konstrukci žádného mýtu. Popřípadě že věda není metafyzika toho typu,
která by k takovým účelům mohla posloužit. Pohříchu je! A svou moc zhusta zakládá na tom,
že tvrdí opak. Je to stejný fígl, který znám z jednoho rčení: „Největší lest se ďáblovi podařila,
když o sobě rozšířil fámu, že není. Od těch dob je jeho moc neomezená.“ (Už vidím, jak si na
mém „přirovnání“ vědy k nejvyššímu pekelníkovi někteří „ujíždějí“…)
Příčina vzniklé situace možná tkví už ve vzpomínaných základech pozitivistického přístupu
k poznání, v němž si vědci zakáží ptát se proč, tedy na otázku po smyslu, a kladou si otázku
jak, což je otázka po popisu. Rozhodneme-li se navíc (a nutně to musíme udělat, protože jinak
bychom se octli bez interpretačního nástroje), že racionální popis skutečnosti je tím nejlepším
a nejspolehlivějším způsobem, jakým můžeme poznat svět, pak je to počin nanejvýš významný.
Jeho význam vnímám v míře, s jakou posílil, ba možná i založil, specifický typ pokrytectví novověké
vědy. Totiž pokrytectví, které vytěsňuje ze světa otázku po smyslu – z rozumového
hlediska velmi čistým metodologickým sebevymezením se. Tím, že si otázku po smyslu přestaneme
klást ovšem též nezmizí, stejně jako nezmizí potřeba metafyziky u „ochranářů“. Zůstává
a, jako každý vytěsněný obsah, nabývá na významu. Každá živá bytost (a tedy i člověk) totiž
přirozeně tíhne k celistvosti, jíž právě člověk dosahuje také skrze tázání se po smyslu jejího
bytí v celku světa, resp. skrze smysl sám. Z této situace si nepomůžeme ani ignorací, ani
(možná neméně pokryteckým) přiznáním existenci důležitosti smyslu jen tak „na oko“ s dodatkem,
že život jedince sice možná nějaký smysl má, ale že jím se věda nezabývá a v posledku
se s tím stejně nedá nic dělat. Možná jako nechtěné či zapomenuté dědictví, každopádně věda
převzala od křesťanství roli instituce, v jejíž kompetenci je na otázky tohoto druhu odpovídat.
V průběhu posledního tisíciletí věda postupně křesťanskému náboženství vyvlastnila instituci
interpretace jevového světa.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 249 3/22/07 1:50:35 PM
250
Nedokážu rozhodnout, zda by se věda (a v tomto případě i biologové ve vztahu k ekologistům)
měla, či neměla otázkou po smyslu zabývat, pokud ovšem ne, pak by se měla znovu
a opakovaně důrazněji vymezit nejen vůči interpretacím ekologických problémů, ale po jistém
sebezpytu také vynést demarkační linii nového typu, která by oddělila jevy, jež věda racionálně
vykládá od jevů, na které tento výklad prostě nestačí. To by ovšem představovalo také jeden
velmi náročný mezikrok. Vedle linie mezi jistými jevy také vymezit jakýsi subtyp vědecké racionality,
vedle „racionality“ v širším slova smyslu, kterou chápu jako logos a která by dokázala
mnohem širší pole jevů (včetně smyslu) uvést ve smysluplný soulad. V souvislosti s tím ovšem
potřeba pokusit se nalézt jiný než biologický (a snad i jiný než evoluční?) interpretační rámec,
který by věrněji ošetřil (nejen) metafyzický vztah člověka a přírody, vyvstává s o to větší naléhavostí.
Musím však dodat i poznámku na opačnou stranu, totiž na stranu tzv. „praktiků“ a vůbec
lidí preferujících tzv. praktická řešení ekologických problémů před těmi tzv. teoretickými.
Lomborgovské laděné projekty typu „racionalizujme přírodní zdroje a kapitálové možnosti“,
státní byrokracií realizované projekty typu „třiďme odpad – snižme emise – vyperme řeky –
ukliďme svět“ či projekty „zelených nadšenců“ typu „postavme ekocentra, naučné stezky a rekvalifikujme
společnost na ekologicky gramotnou“ jsou jistě nezbytným a ve vztahu k nevnímavému
davu jediným možným řešením, jak tento dav (ve smyslu Aristotelova pojetí bios
apolaustikos) domestikovat tak, abychom se vyhnuli závažným socioekonomickým a politickým
důsledkům. Nesmíme však ekologický problém redukovat pouze na tyto „praktické“
a v podstatě kosmetické problémy, a tak jej zaplácnout ze zeleného konce. Abychom se nakonec
nedočkali stavu, kdy by se všechny absolventy/produkty všech možných odvětví vzdělávacího
průmyslu (od základních škol až po vysoké) podařilo natolik „zdařile“ (re)kvalifikovat,
že by pro samu ekologickou gramotnost neviděli podstatu problému. Parafrázovanými slovy
Platónovými: „Abychom nevložili nápodobu zraku do všech slepých očí“. A tím nezničili přirozenou
schopnost vidět, jak dodává Zdeněk Kratochvíl.
Shrnuto slovy posledního zmíněného autora, „Myšlení přirozenosti, jehož úroveň by byla
úměrná současné krizi přirozenosti (‚ekologické krizi‘ vnější přírody i krizi naší přirozenosti),
zůstává obtížným a téměř neřešitelným úkolem. K řádu přirozenosti však patří, že úkoly
tohoto druhu těžko mohou být projektovány a pak řešeny, ale řeší „se“ každým otevřeným
vnímáním a poctivým myšlením.“
Střípek čtvrtý: O schizofrenii aneb technologie versus přirozenost
Ve druhé kapitolce jsem se zmínil o tom, že má mnohem větší smysl se ptát ne na to, jak
trusty sobeckých genů vládnou našimi životy, ale co vládne genocentrickým výkladům. A taky
jsem v tom směru nabídl jeden příklad sociomorfismu. Když si tyto dvě myšlenky spojíte, bude
hned zřejmé, kam mířím.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 250 3/22/07 1:50:35 PM
251
Pantone 4485 M 100 %
Je vždycky snazší ukázat, jak se dobové kulturní vzorce promítly do myšlení lidí o přírodě
a světě vůbec v minulosti. Ukázat jejich projevy v současnosti už je mnohem větší problém.
Domnívám se ale, že když se to podaří, je snazší dostat se blíže k přírodě samé – k tomu, co
příroda je díky negativnímu vymezení toho, co všechno není, a co je „jen“ kulturní projekce.
Přesněji řečeno, co je interpretační „balast“ (možná cosi na způsob Jungovy persony) vytvořený
při snaze naší západní kultury legitimizovat svůj způsob existence jako soupodstatný
s přírodou.
Tedy zpět: co vládne genocentrickým výkladům? Nebo přesněji: čemu slouží biologové, když
vytvářejí interpretace přírody souladné s naším (západním) způsobem života? Nebo ještě neskromněji:
co opravdu hýbe západní kulturou?
Bál bych se dát jednoznačnou odpověď. Nabídnu však názor – jakýsi pokus o superinterpretaci
– který považuji za pozoruhodný.
22. 1. 2003 přijel do brněnského kina Art na premiéru svého posledního filmu Naqoyqattsi režisér
Godfrey Reggio. Jeho předchozí snímky (Koyanisqattsi a Naqouyqattsi) mě velmi zaujaly,
proto jsem byl zvědavý na závěrečný díl trilogie. Reggio k němu však poskytl dost nečekanou
interpretaci, která se dá shrnout do věty: „Mé filmy jsou o beznaději otroctví, do nějž jsme uvrženi
technologií.“ Z jeho řeči jsem si zaznamenal následující teze:
„Neidealizuji si minulost a nejsem pro návrat k přírodě. Minulost byla v podstatě stejně brutální
jako přítomnost, jde jen o míru této brutality. (…) Problém je v tom, že naše nástroje jsou
zcela nekontrolovatelné.“
„Jedinou pravdou tohoto světa je pravda technologie.“
„Podle mého názoru už technologie není něco, co používáme. Není to dláto v rukou velkého
mistra. Je to něco, na čem jsou založeny naše životy.“
„Náš jazyk už nepopisuje náš svět. Co se změnilo nejsme my, ale nástroje. Svět, jímž jsme
žiti, je natolik nový, že pro něj nemáme jazyk. Proto o něm téměř nevíme, a proto s námi může
libovolně nakládat (ryba uvidí vodu vždy až jako poslední).“
„Důležitými událostmi naší historie nejsou výměny monarchií a změny moci, ale to, že jsme
přešli do nového prostředí, aniž bychom to postřehli.“
„Ne že by příroda neexistovala, ale už není hostitelem mého a vašeho života.“
„Když jste se narodili, nenarodili jste se do světa – svět se narodil do vás. Jsme žiti technologickým
světem“
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 251 3/22/07 1:50:35 PM
252
„Kdyby teď technologie zmizela, náš život by skončil.“
„Celé fungování světa je založeno na technologiích – nemáme jinou možnost. V tomto
smyslu nejsme svobodní, neboť svoboda by se dala nově definovat jako možnost odmítnout
technologické nutnosti.“
„Cokoli bylo možné říct v minulosti o Bohu či bozích, platí dnes o počítači.“
„Počítač reprodukuje (znovuvyrábí svět) ke svému obrazu – tak jak se mu to líbí.“
„Pravda nové přírody není pravdou rozmanitosti, nýbrž pravdou založenou na technologické
jednotě.“
Teze takto z kontextu vytržené zní jistě poměrně radikálně, ale dlužno dodat, že Godfrey
Reggio je obstojně doložil a obhájil. (Pokud ne jinak, pak svými filmy.)
Než začnu spekulovat nad možnými souvislostmi Reggiových výroků, hned uvedu dvě pochybnosti:
První se týká mého pokusu o popis možných souvislostí mezi současným biologickým
poznáním a technologií. Připustíme-li, že tyto souvislosti existují, resp. že jsou natolik
zásadní, že konstitutivní pro biologické (a vlastně jakékoli jiné) poznání a zároveň že tato
zakládající souvislost je (dosažitelně?) skryta kdesi v kolektivním nevědomí západní kultury,
nemůže být můj pokus ničím víc, než nesourodou směsí narážek na možné souvislosti, neostrých
a logicky nespojitých, jak se na nevědomé struktury sluší. Pokud je interpretace přetažená
a vyostřená, je to jen důsledek pokusu nějak se vyznat. A – nutně pokusem jen částečně
úspěšným, ale to patří k hledání.
Druhé zpochybnění vyplývá z poodhalení Reggiova zázemí. Od svých 14 do 28 let žil jako
příslušník Řádu křesťanských bratří, což se někde musí projevit. Ve „filmu o filmu“ nazvaném
„Essence of life“, který lze nalézt mezi bonusovými materiály na některých DVD s jeho snímky,
říká Reggio na konci: „Netočil jsem film oslavující techniku či naopak zdůrazňující zřejmost
nespravedlnosti, sociální deprivace války atp. Chtěl jsem ukázat to, na co jsme nejvíce hrdí:
zářící (shining) bestii našeho způsobu života. Mé filmy jsou o nádheře této bestie.“ Že za
tuto – pravda biblickou apokalyptikou hodně zavánějící – bestii považuje technologii asi netřeba
dodávat.
Na druhé straně – na každém šprochu pravdy trochu.
Většina z nás skutečně tráví většinu času v budovách a když se kolem sebe rozhlédneme,
příroda už skutečně není hostitelem našeho života. Naše prostředí je prakticky bezvýhradně
produktem technologie. Jen málokterý z artefaktů, které nás obklopují, je „hand made“, navíc
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 252 3/22/07 1:50:35 PM
253
Pantone 4485 M 100 %
z přírodniny sebrané nedaleko. Ne že by člověk nebyl nijak účasten na vzniku těchto artefaktů,
ale stále méně se jich při jejich vzniku „dotýká“. Už nesměňuje svůj um za výrobek (řečeno
s Regiem – „technologie už není dlátem v rukou velkého mistra“), už jen vymýšlí právě
technologické prostředky a procesy, které k fabrikaci výrobku vedou. Nepotřebuje důvěrně
znát vlastnosti přírodnin, škálu možností jejich ručního zpracování, jejich proměny v čase,
jejich – neobratně řečeno – „fenomenologické“ vlastnosti. Potřebuje znát jejich technologické
vlastnosti, cesty, jak přizpůsobit technologii tak, aby s nimi bylo možno pracovat. A pak – prožít
onen nutný, pozvolný a nepozorovaný obrat – jak přizpůsobit přírodniny (které se začnou
nazývat anonymně materiály, čímž se smaže široká škála významů, které s sebou jako přírodniny
nesly) tak, aby bylo možno je zpracovat technologicky. Jaké materiály volit a jaké vypustit?
Pochopitelně, že je třeba zvolit takové, které minimálně projevují nějaké osobité vlastnosti,
jež by technologickému zpracování vzdorovaly. Naše okolí čím dál více ovládají umělé hmoty,
u kterých těžko určit původ, které jsou leckdy zdařilými imitacemi, ale v tom případě vždy
imitacemi (nebo zhmotnělými interpretacemi) jen jisté chtěné vlastnosti napodobované přírodniny.
Víc a víc obklopování artefakty takového původu, přestáváme rozumět světu svého
okolí (Reggiově nové přírodě?), protože neznáme původ ani minulost jeho součástí. Nejsme-li
v případě konkrétní věci specialisté, nevíme kde, jak a z čeho vznikla, popis na obalu, který
nečteme, příliš neřekne. Potraviny pro nás rostou v regálech supermarketů a jejich složení je
převedeno na obsahy chemických prvků či sloučenin a kJ, tedy údajů, které jsou principielně
obdobné údajům o složení ropy či jakýchkoli jiných materiálů (lhostejno, zda přírodních či
syntetických). Tělesně i duševně jsme vymístěni z koloběhu proměny svého přírodního okolí
(toho „za zdí“, které pro nás není než kulisou při přesunu z místa na místo či při rekreaci), vymístěni
z široké a vrstevnaté sítě vztahů pozvolně prorůstajících od kulturního k přírodnímu
a jsme vrženi do proudu proměn předmětů a procesů jejich fungování, které jsou v mnohém
soupodstatnější se světem technologickým. Tedy světem jejich původu. Jakou přírodu pak uvidíme,
když jsme každodenně konfrontování s nutnosti vědomě a hlavně nevědomě přijímat za
své principy, které dávají život technologickému světu, abychom – paradoxně – „udrželi krok“
s proměnou kultury a nezpozdili se až na její okraj?
Jiří Fiala občas říká: „Není třeba čekat, až budou počítače tak dokonalé, že se vyrovnají člověku.
Stačí počkat, až lidé zblbnou natolik, že začnou myslet jako počítač.“ Aplikováno na mé
pochopení Reggiovy „nové přírody“ – netřeba čekat na nějaké závratné (ekologické?) vysvobození
západního člověka z jeho kromobyčejně pevného semknutí v poutech technologických sociomorfních
výkladů přírody. Stačí jen počkat, až je všichni přijmou za vlastní, či lépe je v nich
vyškolit a pak – jak uvádí Jan Zrzavý i ve svém příspěvku v tomto sborníku – už nikdo žádnou
jinou, než takovou přírodu neuvidí. (A pochopitelně, je ještě třeba přistoupit na to, že „to tak
prostě je“, že porozumění je vždycky zcela sociomorfní a že tomu ani nemůže být jinak. Ještě
že už „to tak bylo“ mnohokrát a vždycky „to“ mělo jepičí život…) Zmíněný autor též občas říká,
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 253 3/22/07 1:50:36 PM
254
že pokud to jen trochu jde, k výzkumu živé přírody používá počítač. Zcela výmluvný bonmot,
který je charakteristickou vizitkou svého autora i nauky, kterou reprezentuje. Je míněn zcela
vážně, ale nelze jej jako vážný zpochybnit, pokud oponent nechce riskovat intelektuální znemožnění.
To o takovém výroku cosi velmi významného vypovídá…
Ale zpět.
Matematizace přírody a následná aplikace vkladů opravdu stvořila svět technologie. Petr
Vopěnka prohlásil za pro západní vědu osudové ztotožnění geometrického světa se světem reálným.
Uvěřili jsme, že „lešení“ geomterického světa, které od Galileiho kolem přírody stavíme
jen napodobuje, co je přírodě vlastní. (Jen si vzpomeňme, co fantazie bylo třeba, abychom
v tom rozmazaném fleku v mikroskopu uviděli cosi podobné modelu, který nám pan učitel zavěsil
na plakátě na tabuli!) I když se později fyzika od těchto představ odklonila, týkal se tento
odklon především výkladů mikro a makrosvětů. V tom reálném zůstalo mnohé při starém. Ty
přírodní vědy, které svět dodnes matematizují, se snaží získávat „poznatky“ v podobě dat, nejlépe
číselných, a s těmi pak pracují stejnými matematickými metodami, kterými lze zpracovávat
jakákoli jiná data. Data! Tedy entity ze své přirozenosti patřící do matematického, nikoli
přírodního světa! Pak už je jedno, kde se vzala a čeho že mají být reprezentacemi. Současnější
cesty interpretací přírody už nejsou tak průhledně založeny na entitách matematických, mechanických
a fyzikálních světů, o to víc ale spoléhají na přístrojovou techniku, která je jejich
ztělesněním. A která ze své podstaty nemůže vydat jiný typ „poznatků“ o přírodě, než jsou
data.
Jedním z důsledků takto vedeného expertního poznání může být, že vnější „zelená příroda“
vnímaná tělesnými smysly člověka sebedefinujícího se skrze přírodní vědy je tím víc redukována
pouze na její estetickou kvalitu, čím víc mu chybí hluboké zkušenosti s ní. Zejména zážitky
strádání či ohrožení života. Jsme prosti dramatických prožitků konfrontace se syrově obnaženými
fenomény přírodních sil, jimž bychom byli vydání na pospas a kdy by byla v zápase
o holé přežití vystavena jejich působení ta mohutnost naší bytosti, jejíž přírodní obdoba nás
ohrožuje.
Zato každý z nás se cítí mnohem více ohrožen ztrátou dat na pevném disku svého počítače
nebo snad nedej (technologický) bůh prolomením elektronické ochrany bankovního účtu,
než několikaletým suchem. Nemít mobilní telefon a e-mailový účet znamená v lepším případě
významný handicap v komunikaci, v horším nemožnost sdílet některé společenské procesy.
(Mimochodem: příčinou téměř 50 % rozvodů u nás je prý komunikace přes mobilní telefon…)
Máme-li mobilní telefon zapnutý, jsme ve velkých městech zaměřitelní s chybou pár desítek
metrů. Každý kontakt s elektronickým světem znamená kontrolu nad naším životem. Platební
karty, telefonní karty, čipové karty typu „IN– karty“ Českých drah, při jejichž pořizování na
sebe vyzradíme řadu osobních údajů, znamenají kontrolu nad naším pohybem, fyzickým i virtuálním.
Peníze jakožto symbol našich možností měnit děje ve vnějším světě ve svůj prospěch
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 254 3/22/07 1:50:36 PM
255
Pantone 4485 M 100 %
jsou stále více virtualizovány na pohyby na účtu, tj. proměny numerických symbolů, které řídí
a jimiž se v principu řídí technologický svět. (98 % světového kapitálu nemá za sebou žádné
reálné „zboží“, které by si za něj bylo možno koupit, dokonce už by se ani nedostávalo bankovek,
kdyby si všichni lidé – byť jen v našem státě – rozhodli vybrat své úspory v hotovosti.)
Snad každý člověk v produktivním věku (o dětech raději nemluvě) dokáže vyjmenovat 5 značek
automobilů, 5 značek spotřební elektroniky, 3 velké internetové portály a při troše snahy najde
na internetu erotické stránky. Rozhodně mnohem méně z nich dokáže vyjmenovat 5 škůdců
zemědělských plodin, na jejichž lány se možná dívá z oken svého domu či kanceláře, poznat
pšenici od ovsa, popsat jediný postup výroby jakékoli potraviny ze zdrojů, které najde v okolí
svého domu nebo trefit do 10 km vzdálené vesnice jinak, než autem. Týdenní výpadek elektrického
proudu by znamenal malou katastrofu. Ano – na jedné straně se uchyluji dílem k zelené
demagogii, dílem k romanticky silným frázím. Ale – pokud na každém šprochu pravdy trochu –
nemá i Reggio trochu pravdu, když uvažuje podobným směrem?
Jsem přesvědčen, že se otevírá propastný hiát mezi „vnější zelenou přírodou“, která je v posledku
redukována na její estetický rozměr a její expertní konstrukcí. Konstrukcí, která je
vystavěna a popisována stejnými prostředky, jako třeba finanční toky nebo datové toky v Internetu.
Mezi grafem, který popisuje vývoj inflace, populační četnosti a zatížení počítačového
procesoru je rozdíl pouze v popisu os. Schéma vývoje důležitosti národních měn, vývoje modelů
osobních počítačů a kladistiky nějaké fylogenetické větve se může lišit pouze ve znakové
řadě, která je zvolena pro jeho popis. U první bude sled čísel končit symbolem měny,
druhá bude nesrozumitelnou směsicí znaků a třetí bude pravděpodobně latinsky. Jinak mohou
všechny tři malůvky vypadat úplně stejně. Pro evoluci života i technologie jsou rozhodující
schopnost reagovat na změny jimi vytvořeného vnějšího prostředí a vytvářet novinky, které
jej ovlivňují a určují. A naopak: tentýž statistický program s totožnou sadou funkcí a nástrojů
lze použít pro vyjádření růstu národní ekonomiky, frekvence výskytu vybrané alely v populaci
a počet přístupů na vaše webové stránky z konkrétních IP adres.
Zajímalo by mne, co měl vlastně Reggio na mysli když řekl, že „pravda nové přírody není
pravdou rozmanitosti, nýbrž pravdou založenou na technologické jednotě.“ Už nevím, od koho
jsem slyšel postřeh, že všechny významné objevy biologie za posledních 30 let byly učiněny
na buněčné a molekulární úrovni. Tedy úrovni, kde je možnost učinit tělesnou zkušenost,
která by nám poskytla nějaké zcela nečekané zpětné vazby jiného řádu – jiných smyslů, zcela
nemožná a která může být zkoumána právě a výhradně pomocí technologických prostředků.
Prostředků, které mají svá omezení a mohou ukázat jen to, je nějakým způsobem soupodstatné
s nimi samými.
Stroje, které různým způsobem ovládá kód, přetvářejí vše zase jen na kód. Tytéž souřadnicové
sítě, které se používají pro programování prostředí a postav počítačových her se používají
pro modelování přírodních procesů. Principu reprodukce buňky je rozuměno v zásadě
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 255 3/22/07 1:50:36 PM
256
obdobně jako principu výroby počítačových komponent. Schéma desky tištěných spojů může
být k nerozeznání podobné od leteckého snímku třeba Chicaga. Tentýž stroj může nepatrnou
změnou technologie vyrábět housky, dámské punčochy nebo automobilové součástky. Tentýž
stroj může nepatrnou změnu koncového zařízení vyrábět mikroprocesor, tisknout bankovky
nebo provádět vivisekci buňky.
Když se v této chvíli rozhlédnu kolem sebe, zjišťuju, že nic v mém okolí nevyrobila lidská
ruka. Reproduktory, propisky, sklenice, knihy, DVD, plastová láhev, židle a stůl u nějž sedím,
lampa, okna a žaluzie v nich, ba i cihly, z nichž je dům stavěn, byly fabrikovány. Běžně sedím
12 h denně před počítačem, který v sobě koncentruje mnoho let práce a stal se jednou z až
intimních součástí mého duševního života. Ztrátou (už dlouho nezálohovaných!) dat bych
ztratil několik let úsilí. Operační systém Windows znám nesrovnatelně lépe než remízek na
horizontu, na nějž se už rok při práci na počítači dívám, ale kde jsem po pravdě nikdy nebyl.
Ráno pojedu autobusem do zaměstnání, kde budu 10 h pracovat s počítačem, tiskárnou a mobilním
telefonem v budově s umělým osvětlením nebo v klimatizované místnosti bez možnosti
otevřít okno povídat studentům něco o odpřírodněné přírodě, vytrženém člověku a o tom, jak
často slýchám pro mě novou a otřesnou výzvu, že bychom měli mít víc úcty před technikou.
Příležitost „dostat se do přírody“ budu mít, až se vzepřu ke krátkému beznadějnému útěku ze
světa, který mě živí, šatí a dává jakýsi prazvláštní význam bezcílným a nenaplňujícím (protože
bezcílným a nenaplnitelným) činnostem, které musím denně provádět, protože nemám na
výběr. Příroda nehostí můj život. Je pouhým krátkodobým refugiem, kde si odžívám fantazie
o tom, jaké by to bylo, kdyby to nebylo takové, jaké to je. Technologie důsledně smazala tradicí
nahromaděnou znalost, jak v tomto místě žít, a tak mě uvedla v bezvýchodnou závislost na
sobě samé i na světě, který vytvořila. Už nemám na výběr a ani netřeba mít. Není totiž mezi
čím volit.
Epilog: Zas nějak bude…
…taky se mi nechce skončit takhle pesimisticky. Taky nechci věřit, že by můj svět byl světem
tak Orwelovským či Giliemovým Brazilem. Ale nemám rád a nevěřím v instantní návody.
Naopak věřím v Goethovo „ne hospoda, ale cesta“. Proto, místo číslovaných receptů, rebelských
výzev či alternativních vizí pár tipů, které by mohly zafungovat jako antidotum proti
diktatuře expertních výkladů.
V kom a čem vidím zajímavé jiné cesty? Obrázkově: Reggio mi technologický svět dobře mapuje.
Pomáhá mi občas znovu zhlédnout jeho filmy v pořadí, v jakém je natočil (Koyanisqattsi,
Powaqattsi a Naqoyqattsi), ale před a po dokument Essence of life. Iniciační pro poznání přirozených,
snad živlových vlastností přírodnin byl pro mne dokument o zemním umělci Andym
Goldworthym a knihy jeho fotografií. Odvahu vymanit se z hlavního proudu mi dávají filmy
typu Řezníčkových Soch a včel či nepřekonatelné obrazy ve filmech Andreje Tarkovského.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 256 3/22/07 1:50:36 PM
257
Pantone 4485 M 100 %
Textově: z nejbližších následující autoři v tomto sborníku – Zdeněk Neubauer (nevyřčen,
byť rozpuštěný po většině textů jako kyslík ve vodě), Zdeněk Kratochvíl, Stanislav Komárek,
Václav Cílek, Michal Bartoš, trojice Jiřích Fialy, Sádla a Zemánka, ze světových hodně C.G. Jung,
hermetikové, klasické čínské texty, sem tam nějaký bioregionalisticky laděný ekologistický text
a hlavně každá dobrá poezie. A to by stačilo. Stejně musíme každý sám, takže závěrem jen kousek
z Kratochvílovy Filosofie živé přírody:
„Přirozený svět našeho života se neukáže být pro vědu vhodným tématem. V hlubině své
přirozenosti a životnosti neposkytuje jednoznačně „zjistitelná fakta“, není „pevně určeným
univerzálním polem. (…) Co tedy je „přirozený svět“? Především to není žádné „něco“, dokonce
ani přehlédnutelné pole výskytu něčeho, věcí. Přirozený svět je životní problém. Nikoliv
riziko sázky na ten či onen výklad světa nebo světový názor, ale problém stálého odkrývání
smyslu; problém setkávání, porozumění, tlumočení i jednání. Přirozený svět se ukazuje jako
nárok porozumění jiným nebo novým pohledům, zkušenostem a názorům. (…) Problém přirozeného
světa je totiž problémem sebepoznání skrze svět. Jednota přirozeného světa v pluralitě
jeho možností, nároků a možných výkladů je patrně korelátem jednoty člověka v pluralitě
jeho možností a proměn, aniž by mělo cenu rozhodovat, co je zde čeho „příčinou“. Jednota
lidské bytosti i jednota světa jsou úkolem, který nenaplníme zkratkovitým řešením, které by
jednotu světa nebo člověka naordinovalo z jednoho pohledu. Každý takový zkratkovitý pokus
devastuje svět i člověka, devastuje přírodu, přirozenost. (…) Neodarwinistický evolucionismus
provokuje svým redukcionismem, ale otevřenější výklad světa není dnes schopna nabídnout
nejen věda, ale ani theologie a většinou ani filosofie. Myšlení přirozenosti, jehož úroveň by
byla úměrná současné krizi přirozenosti („ekologické krizi“ vnější přírody i krizi naší přirozenosti),
zůstává obtížným a téměř neřešitelným úkolem. K řádu přirozenosti však patří, že
úkoly tohoto druhu těžko mohou být projektovány a pak řešeny, ale řeší „se“ každým otevřeným
vnímáním a poctivým myšlením.“
1 Vyjmuto z verze, která byla v říjnu 2006 k nalezení na soukromých stránkách Zdeňka Kratochvíla
www.fysis.cz v sekci texty.
2 Z komentáře G. Reggia proneseného u příležitosti premiéry filmu Naqoyqattsi v Brněnském kině Art
22. 1. 2003.
Pochybné filipiky proti pochybné přírodě
sbornikblok4.indd 257 3/22/07 1:50:37 PM
sbornikblok4.indd 258 3/22/07 1:50:37 PM
259
Pantone 4485 M 100 %
„K čemu já to chci směřovat, není to, jestli věda odhaluje nebo neodhaluje pravdu. To těžko
říct. Aby člověk mohl hledat pravdu, tak musí vědět, jak ta pravda vypadá. Pak ji hledat nemusí.
A když neví, jak vypadá, tak nepozná, že ji našel.“ (JZ)
„Ten hlavní problém není v celkovém úbytku druhů, ale v homogenizaci biosféry. Druhy se
šíří z kontinentu na kontinent a celá planeta se homogenizuje.“ (DS)
Jan Zrzavý: Rád bych začal konstatováním, že každý chytřejší vzdělanec ví, že věda se z větší
části zabývá věcmi, které nejsou a které si předtím vymyslela. Když se někdo zabývá třeba elementárními
částicemi, dá rozum, že nic takového není, že musely být nejdříve poměrně složitě
mentálně sestrojeny, aby se následně daly zkoumat. A z druhé strany člověk tuší že ty velké
věci, kterými se zabývá třeba kosmologie, samozřejmě taky nejsou. To taky dá rozum. A zároveň
lidi naivně trpí představou, že biologie, respektive ta její část, která se zabývá organismy,
je taková ta věda kuchyňského rázu, to znamená pracuje se svalovinou a takovými věcmi, které
zase naopak objektivně jsou, a tím pádem že by měla být hodně empirická. Z jistého hlediska
samozřejmě ano, ale to, čím bych se tu chtěl zabývat je, že z jistého hlediska naopak ne.
Základní problém je v tom, že i když si řekneme – zoologie je nauka o zvířátkách, tak podstatné
je, že to, čím se zoologové zabývají, jsou skoro vždy obecné koncepce daného zvířete
a náš pohled na to, jak nějaký tvor vypadá, je často do té míry zahlcený a kontaminovaný představami,
které máme, že už ten organismus prakticky nejsme schopní uvidět.
Já bych uvedl – než dám slovo Davidovi Štorchovi, který se ke mně chtěl přidat, a já v tom
zoufalství, co tu budu povídat, jsem se s velkou úlevou poloviny zbavil – takže než dám slovo
Davidovi, aby se vyjádřil k záležitostem počítání zvířat, uved bych několik příkladů, které se
týkají tělesnosti a chování, na kterých je vidět, že to, čím se zabýváme, jsou pouze naše mentální
konstrukce.
První věc je celkem nápadná, když se díváte na nejempiričtější ze všech televizních pořadů,
co mohou být, a to na dokumentární filmy o zvířátkách. Už tam by mohlo být divákům nápadné,
že totiž každou chvíli vidíte pořad o tygří rodince, kde se sleduje vývoj tygřat a barvitě
líčí dobrodružství, zda tygří máma přinese zdechlinu domů, následná radost mezi tygřaty,
když se jí zadaří a tak. A pak jsou analogické filmy řekněme o jelenech a tam zase vidíte, jak
prchají před predátorem. Je pozoruhodné – a vzdělanec si to samozřejmě dá dohromady – že
jsou to ti samí jeleni, co je žerou ti tygři, ale v jednom filmu to neuvidíte absolutně nikdy. Není
to tak, že by někdo paralelně sledoval rodinu tygrů a rodinu jelenů a paralelně se zkoumalo,
kdo to vyhraje. Tohle je zcela zjevný důsledek věci, o které já jsem si myslel, že už je mrtvá,
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě,
žirafách, kopinatcích a veverkách visících na větvi
David Storch, Jan Zrzavý
sbornikblok4.indd 259 3/22/07 1:50:37 PM
260
ale za poslední půlrok se mě na to někdo neustále ptá, takže je vidět, že to aspoň z nějakého
pohledu živé je.
Mám na mysli takový ten blud, který se šíří od Konráda Lorenze a jeho následovníků. Částečně
samozřejmě špatně pochopeného Konráda Lorenze, ale to už je úděl všech, že jsou špatně chápaní,
to patří k věci. Mám na mysli tu neustále opakovanou tezi, že zvířata mají řadu různých
mechanismů, které brání tomu, aby se navzájem vraždila a všelijak likvidovala zástupce téhož
druhu, zatímco člověk tyto zábrany ztratil, a proto se chová, jak se chová. Posun této představy
je v tom, že nakonec i člověk ty zábrany má, a to konkrétně divoši, přírodní etnika, a že
opravdu zkažený je až ten civilizovaný člověk, tedy my. To je opět pozoruhodné, protože kdo
má oči k vidění, tak si zaprvé všímá, že zvířata příslušníky svého druhu likvidují intenzivně,
často, občas i s nadšením a že přinejmenším likvidace mláďat téhož druhu je zcela běžná aktivita,
kterou se třeba savci nebo ryby zabývají prakticky neustále. A za druhé: každému mohlo
být zřejmé, co vidí i na sobě, že překonat zábranu, která nám brání zavraždit bližního, je poměrně
dost náročné a předpokládám, že značná část přítomných tuto aktivační bariéru ještě
nepřekonala. Na tom je vidět, že zábrany máme docela silné, nicméně knihy jsou plné blábolů,
že civilizovaný člověk je natolik zkažený, že tyto zábrany ztratil.
Proč o tom mluvím? Protože to, jak vidíme chování zvířat, je určeno tím, co se k nám dostane
z těchto filmů, jak jinak? V lese žádná zvířata nejsou a když jsou, tak se nechovají. Veverka buď
visí na větvi, nebo uteče, ale žádné „chování“ se v reálném světě nevyskytuje. Takže z toho, jak
zvířata známe jenom ze zmíněných dokumentů, je vidět, že jsou věci, které se natočit nedají,
a když se natočí, tak se musí vystřihnout, a když už se tam nechá ta opravdu hrozná věc, že
tygr žere jelena, tak je potřeba to pokroutit v tom smyslu, že to ten tygr dělá ve prospěch těch
tygřat, které jsme si stačili o pět minut dřív v tom filmu zamilovat. Když jsme si naopak zamilovali
kolouška, tak nám ho pochopitelně nikdo nesežere, to by si diváctvo oprávněně stěžovalo.
Prostě, celá záležitost je konvence.
Kupodivu se tato konvence týká i věcí daleko tělesnějších, než je chování. Já už léta prudím
s jedním příběhem o zvířátkách, který jste možná už dříve slyšeli nebo četli, ale to už je taky
úděl. Mimochodem – nemám pocit, že bych během těch dvou dnů, co tady jsem, slyšel od mluvčích
něco, co bych od nich předtím už někdy neslyšel, takže z tohoto hlediska sem nechodíme
proto, abychom se dozvěděli něco nového, ale abychom si tak nějak občerstvili poznatky, které
dávno máme.
Takže je to příběh o žirafě. Je jedna z mála věcí, na kterých se shodnou báchorky afrických
kmenů i pokročilá věda, a to je vysvětlení, proč má žirafa dlouhý krk. O tom nikdy nikdo ani
na okamžik nezapochyboval, že žirafa má dlouhý krk proto, aby dosáhla do korun stromů. Je
to tak evidentní, že se na tom shodovali vždycky všichni. Na druhou stranu některé věci jsou
nápadné. Především: když se podíváte do nějakého terénního klíče k určování afrických zvířat,
určit žirafu samozřejmě není takový problém, a protože tam žirafa samozřejmě být musí, tak
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 260 3/22/07 1:50:37 PM
261
Pantone 4485 M 100 %
se tam u žiraf uvádí určování pohlaví, věku a podobných věcí, a kupodivu se tam také dozvíte
že to, co trčí ze savan, to, co má krky do výšky, že to jsou žirafí samci a že podle toho se dobře
pozná, jakého pohlaví žirafa je. Byl-li by krk nástroj k tomu, aby žrala listí ze stromu, tak by to
bylo zvláštní; taková věc by neměla být příliš pohlavně dimorfní.
Druhou pozoruhodnou záležitostí je, že když se koukalo, co žirafa opravdu dělá, tak se zjistilo,
že žirafa, když žere, tak 80 % času žere s krkem, který má namířený vodorovně. Už to je
poměrně zvláštní, protože my všichni jsme viděli žirafu, jak žere z výšky. To dá rozum, prostě
v ZOO jim to ošetřovatelé věší ke stropu. Ale v přírodě to tak úplně nechodí.
Další pozoruhodná věc je takové to vysvětlování, proč žirafa žere ze stromů, kdyby z těch
stromů vskutku žrala. Říká se, prý se tím snaží uniknout kompetici, protože v savaně je fůra
různých antilop, a s těma by si konkurovala o stejnou potravu. Z toho by plynulo, že žirafa by
se měla selektivně zaměřovat na vyžírání vysokých partií stromů v tom období roku, kdy je
kompetice nejsilnější, neboli v období sucha. Není tomu tak, nemá to žádný vliv.
Dále pozoruhodná věc je, to celkem víme, že žirafy jsou mezi všemi tvory výjimečné tím, že
skutečně pomocí svých krků bojují. To možná znáte z filmů. Mnohem častěji než žirafy to ve
filmech dělají různí brachiosauři, o kterých pochopitelně nevíme, jestli něco podobného dělali
nebo nedělali, to je odvozeno právě od žiraf, ale přetlačování krky a následné bouchání hlavou
do ramen, krku, slabin, to je u žiraf poměrně běžná věc dominančního zápolení samců.
Pozoruhodné na tom je, že žirafy tím dokážou i zabít, což by u nich člověk netipoval. Zároveň
to vůbec nikdy nepoužívají jako obranu proti predátorům. Když na ně zaútočí lev, tak žirafy
kopou. Naopak po chvíli počítání se ukáže, že velikost a mohutnost krku žiraf je propojená
s jejich úspěšností, s energií, kterou jsou schopné dát do úderu hlavou těmi svými kostěnými
růžky, co mají na horní straně hlavy.
Podstatnější je zjištění, že žirafám jejich krky škodí. To se už nějakou dobu ví, protože dostat
krev do té výšky tři metry nad srdcem k mozku, zpátky už to takový problém není, prostě
dostat jí tam nahoru je náročná věc a skutečně – žirafy s tímto mají problémy, které vyžadují
i nějaké anatomické změny v karotidách a tak. Takže už na tomto je vidět, že ten velký krk je
na pokraji přežitelnosti a není divu, že skutečně ty zvířata s největším, nejmohutnějším krkem,
neboli ti samci, jsou nejčastěji požíraní lvy. Těžko říct, jestli si ten predátor podle toho vybírá
kořist, ale v každém případě tito samci s velkým krkem mu neutečou. Když se to dá všechno
dohromady, tak to vypadá, že žirafí krk je spíš než nástroj, jak se dostat do koruny stromu,
analogií pavího chvostu. To znamená věc, jejímž základním smyslem je, aby se to líbilo samicím,
neboli je to produkt sexuální selekce. Třeba je to nesmysl, ale o to ani tak nejde…
David Storch: Celá ta historie o žirafách má ještě takový dovětek založený na vlastní zkušenosti.
Člověk když ty žirafy viděl, což je zrovna příklad, že to opravdu bylo zvíře a mělo
nějaké chování (JZ: Jenomže v Africe, že…), tak je pravda, že se vůbec nevytahujou do korun
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 261 3/22/07 1:50:37 PM
262
stromů – ony tam skoro žádné stromy nejsou – ale přesto to evidentně znamená konkurenční
výhodu. Potože se natahují do korun keřů po způsobu jeřábu, kam se nikdo jiný nedostane. To
znamená, že celá teorie o pohlavním výběru může být špatně, protože si nikdo neuvědomil,
že sbírání potravy z korun je hlavní způsob, jak krk využívají. A ten dlouhý krk je nezbytný,
tam se nikdo jiný nedostane. V korunách nejsou trny, tam mají ty rostliny nejmíň obranných
látek, to znamená, že to je opravdu nejlepší zdroj potravy. Je to hezké v obou směrech. Já netvrdím
opak. Když už krk používají k boji, tak tam nějaká pohlavní selekce nesporně je a je to
dimorfní, o tom není sporu, nicméně ekologická výhoda mně přišla úplně zjevná. Ale co je na
tom ještě zajímavé, že vždycky – abych se vrátil k těm učebnicím – vždycky se uvádí a kreslí
žirafy, jak se natahují nahoru. Ale k tomu ten krk vůbec není potřeba, protože ony dost často
žijí v místech, kde takto vysoké stromy vůbec nejsou.
Jan Zrzavý: Takže věc, která je ze všech věcí na světě asi nejtriviálnější a je to jedna z mála věcí,
na kterých se shodne lidová moudrost s moderní vědou, tedy že žirafa se natahuje do korun
stromů, tak ta patrně nemá žádný smysl, ať už je to jakkoliv. Podstatné je, že my nemáme tušení,
proč má žirafa dlouhý krk. Máme na to nějaké hypotézy, tady máme novou, čerstvě, přímo
z Afriky přivezenou, ale v každém případě je dobré si na tom uvědomit, že jsme léta, v případě
těch Afričanů spíše tisíciletí, viděli žirafu nějakým prismatem, což nám zabránilo ji vidět jako
zvíře a přemýšlet, proč dělá to, co dělá. Znova opakuju: bavíme se o věci snad nejnápadnější,
v zásadě nejtriviálnější, bavíme se o tunách masa, které se šinou savanou a našinec by čekal,
že o tom už něco víme a hlavně, že tam něco jen tak bez předsudků opravdu vidíme. K čemu
já to chci směřovat není to, jestli věda odhaluje nebo neodhaluje pravdu. To těžko říct. Aby
člověk mohl hledat pravdu, tak musí vědět, jak ta pravda vypadá. Pak jí hledat nemusí. A když
neví jak vypadá, tak nepozná, že ji našel. Takže jestli věda odhaluje pravdu, je, řek bych, otázka
zcela irelevantní. Já spíš směřuju k tomu, že ať je to s žirafama jakkoli, tak podstatné je, že my
ty žirafy v podstatě nevidíme. My vidíme obrázky žiraf, my vidíme jakési koncepce žiraf, ale to
opravdické zvíře je pro nás prakticky neviditelné.
Jsou samozřejmě náročnější věci, kde je tohleto ještě mnohem nápadnější nebo možná méně
nápadné, protože to nemá ten masný aspekt, ale v každém případě tam toto nepochopení je
zjevně hlubší. Vy víte, že se v současné době začíná šířit genomika, to znamená čtení kompletních
genomů různých zvířat. Začalo to drosofilou a hádětem a podobnými tvory a teď, jak to
dokážeme (přečtený je člověk), tak se to šíří dál a vymýšlí se modelové druhy, do kterých je
dobré ty prachy vrazit. Je to v tom období, že už to umíme, ale ještě to není rutina. Neboli teď
se dělají pořadí druhů, které se mají zkoumat. Je tam třeba pes, který je extrémně zajímavý
z hlediska toho, co všechno ten jeho genom fenotypicky dokáže atd., a takhle se hledají různé
důvody, proč a jaké druhy upřednostnit. Do toho se občas zjeví nějací zemědělci, kteří si vynutí
nějaké to žito, protože si z nějakých důvodů myslí, že až bude osekvenovaný genom žita,
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 262 3/22/07 1:50:38 PM
263
Pantone 4485 M 100 %
tak se s tím žitem něco provede, že konečně bude geneticky modifikovatelné snáz než dosud.
Pardon, aby nedošlo k omylu, teď jsem si uvědomil, jak jsem to řekl… genové modifikace jsou
samozřejmě dobré, to aby to v souvislosti s tím, co tu říkal Václav Bělohradský, nevypadalo, že
mám něco proti nim! Jenom si myslím, že na to nemusíme v zásadě nic o tom žitě znát a koneckonců
geneticky modifikované žito… no já nevím, k čemu to bude dobré. No zkrátka vždycky
se tam někdo vnutí s nějakou takovou obludou.
A pak tu a tam se tam podaří prosadit nějaké zvíře, které je zajímavé fylogeneticky, to znamená
nějaké zvíře, které nám řekne něco o tom, jak běžela evoluce. A právě výběr těchto zvířat
je docela pozoruhodný. Asi víte, že už je osekvenovaný šimpanz, zatím to není kompletně publikované
(poznámka JZ: stalo se na podzim 2005), neboli ty velké diskuse a analýzy nás teprve
čekají, ale v podstatě šimpanz je hotový.
Mezi zvířaty, která se buď chystají na sekvenování nebo už jsou rozjetá (to já až takhle detailně
nesleduju), je třeba kopinatec. Možná si pamatujete ze školy, že mezi věcmi, které každý
vzdělaný sedmák musí umět, je kopinatec plžovitý. (Bez kopinatce plžovitého se dnes občan
v dole nebo v supermarketu ani nehne…) A tenhle kopinatec plžovitý, pokud si ho matně vybavujete,
je zvíře mořské, v zásadě bazální strunatec, řekněme sesterská skupina obratlovců.
Proto je zajímavý, protože jsou to dvě linie, kopinatci a obratlovci, jedna malá, jedna velká,
které mají společného předka. Tenhle kopinatec, kdo si ho úplně nevybavuje, tak je to takové
to malé, ploché zvířátko ve tvaru vrbového listu se segmentovaným svalstvem, s fouskama kolem
ústního otvoru a žije to víceméně z větší části na dně a nebo zahrabané v mořském písku,
obvykle břichem nahoru. Tak tohle je zvíře, které se brzo ocitlo mezi vhodnými kandidáty na
sekvenování. Ale tady je potřeba si uvědomit jednu podstatnou věc, totiž proč se tam ocitlo?
Protože to je ikona toho, jak začínali obratlovci. Já jsem se před dvěma, třema měsíci účastnil
takové minikonference na téma kopinatec, která byla pozoruhodná tím, že ukazovala ten
zásadní omyl, proč se kopinatec stává tím vhodným zvířetem k výzkumu, – totiž díky upřímnému
přesvědčení všech těch anatomů a embryologů, kteří se zabývají kopinatcem, že to je ten
primitivní protějšek obratlovců. Neboli že obratlovci jsou ti odvození a kopinatec nám řekne,
jak to celé začalo. To je v zásadě úplná pitomost, protože dá rozum, že pokud kopinatci a obratlovci
mají společného předka, tak každý z nás je od toho společného předka stejně vzdálen
jako ten kopinatec. Neboli chceme-li vidět v kopinatci primitivního protějška toho, jak my vypadáme,
tak mu musíme půlmiliardu let evoluce upřít a musíme upřímně uvěřit, že on si zachoval
všechny ty primitivní vlastnosti. Jistě, někdy jo, někdy ne, ale to je právě ten malér, že
všechno, co se dozvíme o kopinatci, tak samo o sobě není důkaz primitivnosti, jak si obvykle
myslíme.
Já jsem začal tím šimpanzem, tam to bude ještě nápadnější. Vsaďte se, že do roka se objeví
obrovské množství prací, které budou říkat, čím vším se v genomu liší šimpanz od člověka
a všechny budou omylem interpretované tak, že ten rozdíl mezi šimpanzem a člověkem je ta
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 263 3/22/07 1:50:38 PM
264
lidská evoluční novinka (poznámka JZ: v podstatě se stalo). Nulová hypotéza je – řekneme-li si,
že člověk a šimpanz jsou dva druhy, které se odštěpily cca před šesti sedmi miliony let – tak
nulová hypotéza je, že v padesáti procentech rozdílností je primitivní šimpanz a odvozený
člověk, v druhých padesáti procentech je to naopak, tedy primitivní člověk a odvozený šimpanz
a teď je potřeba zkoumat, která je která. To samozřejmě nejde, dokud neosekvenujeme
ještě další zvířata, která se odštěpila dřív, tedy gorilu a orangutana. Je nápadné, že tohoto si
genomici zjevně nejsou vědomi. Aspoň jsem nikdy neslyšel o tom, že by se chystali na gorilu
(poznámka JZ: už přece jenom jo). Oni jsou opravdu upřímně přesvědčení, že osekvenováním
šimpanze se tato otázka vyřešila tak, jak se vůbec vyřešit mohla.
V čem je ten problém? Tím se vracím k tomu, čím jsem začal. Jsou zvířata, která nevidíme
jako zvířata. Jsou zvířata, která vidíme pouze jako koncepce, v dané situaci jako ikonu primitivního
strunatce nebo jako ikonu předka člověka, a jako takové je zkoumáme. Že zkoumáme-li
zvířata, která vidíme coby tyto ikony, nemůžeme dospět k pravdě, je zřetelné. Ještě zřetelnější
je, že když k té pravdě nedospějeme, tak si toho vůbec nebudeme vědomi. Prostě zkoumáme
svoje předsudky a celkem bez problémů dospíváme k tomu, že si je podpoříme – a nevíme
o tom.
A asi poslední věc, o které bych se zmínil, než dám slovo Davidovi, je ta, že my jsme velmi
často zaujatí nebo zajatí tím, že víme, kam nějaké to zvíře patří, jako třeba že žížala je kroužkovec.
(Tuhle větu taky musí umět každý sedmák, protože, jak známo, naše školství je pokrokové,
takže představa, že existují nějací červi byla zrušena před dobrými třiceti lety a teď už
se opravdu ví, že žížala není červ, že žížala je kroužkovec, takže ten pokrok v tom cítíte…).
A když se člověk dozví, že žížala je kroužkovec (teď už nechme ty sedmáky), tak podstatné je,
že kroužkovci mají nějaké vlastnosti. Tyto vlastnosti si v každé učebnici bez problémů najdete,
ovšem teď přicházíme k tomu úzkému bodu. Totiž ty vlastnosti nějakého vyššího taxonu, skupiny,
které najdete v nějaké učebnici, jsou buď vlastnosti většinové nebo průměrné, pak je to
víceméně špatně, nebo jsou to vlastnosti společného předka celé té skupiny. Když někde vidíte
výčet vlastností kroužkovců a není to udělané úplně blbě, tak pravděpodobně by to měla být
rekonstrukce společného předka kroužkovců, tedy to jsou ty bazální vlastnosti té skupiny, kterými
se liší od jiných skupin, které nejsou kroužkovci. Háček je v tom, že už z toho, jak jsem
to řek, plyne, že značná část kroužkovců tyto vlastnosti pochopitelně nemá, protože od okamžiku,
kdy kroužkovci vznikli a měli svého společného předka, se ta evoluce zase nezastavila.
Neboli kupříkladu značná část strunatců pochopitelně nemá strunu hřbetní, přinejmenším
v dospělém stavu, kde by ji vzali. Takovýchto případů samozřejmě najdeme strašlivé množství,
ale prakticky o nich vůbec nevíme.
Teď už docházíme k něčemu, co není problém sedmé třídy, ale je to problém skutečně výzkumu,
protože my už na ta zvířata dávno nekoukáme, a my tudíž nemáme ani nejmenší tušení,
my, profesionální zoologové, jak který druh opravdu vypadá. To, že my máme nacvičeno,
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 264 3/22/07 1:50:38 PM
265
Pantone 4485 M 100 %
že kroužkovci mají spirální rýhování a trochoforovou larvu, přítomní studenti biologie taky
jistě umí, tak nám pak nedochází, že jistá část kroužkovců nemá spirální rýhování a trochoforovou
larvu, nemá prakticky vůbec nikdo. Čili z tohoto hlediska jsme v zajetí koncepcí, které
vznikly někdy v minulosti, některé jsou naprosto zavádějící, některé zavádějící nejsou, ale
opravdu nám brání v tom, abychom na tom zvířeti viděli tu jeho tělesnost a tu kuchyňskou
stránku věci, kterou jsem začínal. Neboli zvířata, o kterých se píše v učebnicích jsou stejné
abstrakce, jako nějaké bozony a fermiony. Obojí bylo vymyšleno, aby se s tím dalo ve vědě pracovat.
A dobře vymyšleno, pracovat se s tím vskutku dá, ale s realitou to nemá společného nic.
Asi. Nevíme, protože pochopitelně tu realitu nikdo nezná.
David Storch: Já jsem chtěl povídat o něčem podobném, ale zároveň jiném. Totiž zaměřit se na
stejný problém, tj. problém nějakých apriorních představ, které nám buď brání nebo dokonce
umožňují něco zkoumat, nicméně velmi silně ovlivňují to, jak to dopadne, a to v oblasti, která
se mnohem úžeji týká tématu toho setkání tady, tj. ekologie. My jsme dnes při obědě s Vojtou
Novotným zjistili, že jsme vlastně jediní dva tady z těch všech, kdo se ekologií opravdu
zabývají. Budu o tom mluvit z pohledu jaké apriorní představy nám brání dozvědět se, co se
děje s biologickou rozmanitostí, zkráceně biodiverzitou. Do jaké míry my ji můžeme nějakým
způsobem uchopovat, nějak zkoumat, a do jaké míry nám brání to, co si o ní apriori představujeme.
Tento problém je v oblasti týkající se biodiverzity mnohdy ještě větší než v oblastech,
o kterých mluvil Honza proto, že celé zkoumání biodiverzity je motivované apriorní představou
její krize.
Psychologickou motivací mnoha ekologů je přesvědčení, že s přírodou něco není v pořádku.
Tato apriorní představa, že totiž s biodiverzitou není něco v pořádku, je už v pozadí za jejím
výzkumem, je už ve východiscích při jejím zkoumání, a proto se s ní jen velmi těžko zachází,
aniž bychom se zbavili této utkvělé představy. A přitom je to celé kontinuum různých problémů,
od interpretačních, až po problémy týkající se konkrétních výzkumů.
To samé se týká toho, co se ukazuje v přírodovědných filmech, kde to prošlo přes Lorenze
a už je to nějakým způsobem předpřipraveno tak, aby se ukázalo to, co diváci očekávají a až na
druhé úrovni se to projevuje v tom, co se konkrétně bádá. Co se týče novinářského zkreslení,
tam nemá cenu říkat konkrétní případy, těch by bylo spousta.
Jenom jedna taková zajímavost, která mě zaujala, ale je myslím docela symptomatická.
Nevím, jestli jste si toho všimli, asi před rokem v Lidových novinách článek o tom, že vědci
změřili, že ve Velké Británii ubylo 50 % druhů ptáků, 70 % druhů motýlů a asi 30 % druhů kytek,
prostě gigantická procenta druhů ubyla. Ukázalo se, že jde o nedorozumění, ale opravdu
symptomatické. Ten článek byl o tom, že u 50 % druhů ptáků, 70 % druhů motýlů a 30 % druhů
kytek došlo k nějakému měřitelnému úbytku početnosti nebo osídlených lokalit. Mimochodem,
co to znamená? Když u 50 % druhů došlo k měřitelnému úbytku, tak to znamená, že u jiných
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 265 3/22/07 1:50:38 PM
266
50 velmi pravděpodobně došlo k měřitelnému příbytku. A opravdu to tak je, je to přesně vyrovnané.
To znamená, že když u 30 % druhů kytek došlo k úbytku, tak u zbylých 70 druhů se populace
zvětšily a třicetiprocentní úbytek kompenzovaly. Tak to jen takový příklad, jak lze data
překroutit modifikací drobných formulací. Ale pořád je tam to hlavní zjištění, že totiž u 70 %
druhů motýlů došlo k úbytku, což neznamená, že by se nic nedělo. V určitém smyslu to varující
je, ale je docela dobré si uvědomit, že když se vezmou všechny tři zmíněné skupiny dohromady,
tak se ve výsledku nějak vyrovnávájí. K tomu je potřeba říct, že to, že došlo k příbytku rostlin
může být dané globálním oteplováním, díky kterému se ty druhy šíří víc na sever, což v případě
té Británie zjevně znamená její obohacení atd. Ale do tohoto nechci zabíhat.
Další věc: v současné ekologii je zcela evidentní takový ten bias vedoucí k tomu, že se velká
část ekologů snaží o věci v podstatě úplně absurdní a zbytečné, tj. dokázat, že diverzita je užitečná.
To, že je užitečná, to nějak všichni cítíme, ale je třeba dodat, že je užitečná například na
té úrovni, že nám přináší produkci biomasy. Existuje ohromné množství pokusů, které zkoumají
různá společenstva a zjišťují, že ta bohatší vyprodukují víc biomasy, což je bezvadné, protože
toho víc můžem sežrat. Kolem toho byly i nějaké vědecké skandály, protože to vyšlo v Nature,
pak se ukázalo, že je to jenom tím, že když je dostatečné bohaté společenstvo, tak se tam
s vyšší pravděpodobností vyskytne ten druh, který opravdu produkci udělá, a ten je jeden atd.
Ale je to zajímavé z hlediska fungování vědy, že se hledá doklad toho, proč to musíme chránit,
ale doklad na té nejprimitivnější úrovní, tj. nějaké celkové produkce, o kterou jde na poli a tam
víme, že to pole nemusí být nijak bohaté, abychom z toho sklidili úrodu. Teď mluvím o docela
signifikantní části ekologické veřejnosti.
Ale spíše jsem chtěl zmínit jiné nesrovnalosti. Neřeknu vám nějaké definitivní odpovědi, jak
to s diverzitou je, spíš bych vás chtěl přesvědčit, že o tom nic nevíme. Což, myslím, je i docela
dobré východisko k nějakému přesvědčení, co máme dělat, ale do toho zabíhat nebudu. Tak,
příklady konkrétní z posledních výzkumů, z posledních publikací:
Vyšel třeba článek, který predikoval změny rozšíření mnoha druhů organismů, jaké budou
v případě, že bude pokračovat globální oteplení. Dochází k nějakému globálnímu oteplení,
o tom se už teď celkem nedá pochybovat, a to vede k tomu, že se areály rozšíření v nějakém
smyslu posunují. To už je taky zdokumentováno, v tomto směru jde asi o posun jeden kilometr
za rok u ptáků, ale myslím, že i u motýlů. V Evropě se posunou o jeden kilometr na sever.
Nějaký takový trend tam je a pak se udělá extrapolace, která už sama o sobě je dost nesmyslná,
protože předpokládá, že oteplování bude lineárně narůstat, na základě čehož zjistíme,
že se areály budou posouvat. No a pak narazí na okraj kontinentu, spadnou z něj, areály se
zmenší a druhy vymřou. Takto byly zkonstruovány modely toho šíření, jak se posouvají k Severnímu
oceánu a tam se zmenšují, až vymírají. A zjistila se katastrofická čísla, že vymře 40 %
druhů za příštích 50 let, já si to nepamatuji a zapomněl jsem se na to podívat. Ne, že by něco
takového nebylo možné, ale je to takový model, částečně určitě vycucaný z prstu, který je
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 266 3/22/07 1:50:38 PM
267
Pantone 4485 M 100 %
v rozporu s věcí, kterou opravdu víme dobře, totiž, že druhová bohatost nebo diverzita roste
s teplotou a vlhkostí. A problém je v tom, že globální oteplování zvyšuje teplotu i vlhkost současně.
Teplotu evidentně a vlhkost tím, že se rozpouští ledovec, tak je víc vody v atmosféře. Teď
se otepluje, tak by se měly ty areály zvětšovat. Ale na druhou stranu, když se na to podíváme
z pohledu toho, co opravdu víme, tak nejlepší korelace s diverzitou vykazuje produktivita,
která je daná teplotou a vlhkostí. A podle té by naopak měla diverzita růst. Samozřejmě může
jít o problém časového měřítka. Diverzita může narůst v rámci nějakých tisíců let, zatímco teď
můžou druhy pod těmito vlivy vymírat. Ale nevíme. Obojí předpokládá nějaké korelace, které
jakžtakž známe, ale tu opravdovou dynamiku neznáme.
Další věc je dokonce ještě triviálnější. Člověk ničí přírodu. Kde je člověk, tam je míň přírody,
v globálním měřítku jsou varovná čísla, která mně samotnému připadají děsivá typu toho, že
si člověk přivlastňuje kolem poloviny celkové produkce biosféry. To znamená, že rostliny produkují
biomasu v globální měřítku a polovinu z toho sežere člověk plus jeho zvířata, které ale
on nakonec spotřebuje. To je naprosto varující. Prostě kde člověk je (urbanizace atd.), ničí přírodu.
Nicméně, když se podíváme detailně na to, jak koreluje hustota lidského osídlení s druhovou
bohatostí, tak nám vždycky vyjde velmi silná pozitivní korelace. Kde je víc lidí, tam je i víc
druhů zvířat. To neznamená, že člověk neničí přírodu. Ono to může být dáno tím, že v pozadí
jsou nějaké faktory, které to všechno přebijí. To znamení, že jsou místa lepší, místa horší, na
Sahaře nejsou ani lidi ani příroda, ale tam, kde je ta velká produkce, tak je obojí. A to je důležité
– že tam ještě pořád je obojí! Tato korelace je vždycky pozitivní, dokonce i v rámci Velké
Británie, kterou by člověk považoval za hodně obydlenou, je pozitivní korelace opravdu dobrá.
Až úplně na konci kolem Londýna to jde dolů, tam, v centru, už je přece jen ta hustota největší
a přírody je tam o trochu méně, ale ne, že by to kleslo úplně dolů, ani v centru Londýna není
té přírody tak úplně málo. To je další taková zvláštnost.
A podobně dále. Při pohledu na jednotlivé lokality nebo ostrovy by člověk čekal, že když má
být ekologická krize biodiverzity – víte, že se mluví o šesté době globálního vymírání – tak
by mělo být zaznamenáno nějaké vymírání. A přitom obecně, když se podíváme na nějakou
lokalitu, tak velmi často vidíme pravý opak, totiž že druhy přibývají. Neplatí to samozřejmě
pro všechny taxony. Ale nemusí se jednat jen o malé ostrovy. Vezměme si jeden stát v Severní
Americe – co se stalo s ptáky za posledních padesát let? Inu, přibyl tam počet druhů. Co se
stalo s rostlinami, o tom jsem mluvil také. Ostrovy jsou specifická věc, protože víte, že na ostrovech
došlo k velkým vymíráním, sice ne v nejrecentnější době, ale v okamžiku, kdy byly kolonizovány.
V té době na nich člověk společně s přivezenými krysami a kočkami tohle všechno
vyhubil, nicméně když se podíváme na současné změny, tak skoro na všech ostrovech se zvýšil
počet rostlin a prakticky nedošlo k jejich lokálním vymřením. Ale toto se netýká ptáků. U ptáků
se to docela vyrovnává. Došlo tam k invazím a zároveň k nějakým vymřením, která to kompenzovala.
Snad může jít o problém časového měřítka, třeba ty rostliny reagují na invaze později.
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 267 3/22/07 1:50:39 PM
268
Proč se lokálně zvyšuje diverzita? Protože se zvyšuje množství invazí. Ten hlavní problém není
v celkovém úbytku druhů, ale v homogenizaci biosféry. Druhy se šíří z kontinentu na kontinent
a celá planeta se homogenizuje. To znamená, že dochází k lokálnímu zvyšování druhového
bohatství. Představa je, že zároveň dojde k poklesu toho globálního. To se ovšem zatím
zřejmě nestalo a zase je to asi věc časového měřítka.
Poslední příklad, který docela dobře ilustruje problém s časem. Skoro o žádných druzích,
které vymřely, nevíme. To jsem řekl samozřejmě přehnaně, na jednotlivých ostrovech to
opravdu víme, ale jsou to všechno nějaké anekdotické události. Vždycky někdo vymře, ale dohromady
těch počtů zaznamenaných extinkcí, když se neomezíme jen na ostrovy, jsou nějaké,
zhruba, desítky. Rozhodně to není signifikantní natolik, aby se mluvilo o šesté globální krizi,
kdy vymřelo přes padesát procent druhů.
Jan Zrzavý: Oficiální čísla vymřených druhů v historické době, samozřejmě ty o kterých víme,
ale to je právě signifikantní, tak těch se uvádí asi 620 (poznámka JZ: v únoru 2007 je jich 784).
Všeho, ptáci, savci, hmyz, rostliny. To, co vymřelo, a my o tom víme. Pak už jsou jen ty čísla, jak
si říkáme, že vymřely miliony, ale těch jsme si nevšimli, dokud nevymřely.
David Storch: Odhady diverzity jsou totiž založeny na nějakých představách, že určitá plocha
prostředí uživí určitý počet druhů. A my víme, jak ubývá nějakého typu prostředí. V podstatě
jediné, kde se tomu má cenu věnovat, jsou tropické pralesy, protože tam všechna ta diverzita
je. To znamená, že se budeme dívat, jak se zmenšují tropické pralesy a vzhledem k tomu,
že mámě nějakou představu, jaký je vztah mezi rozlohou plochy prostředí a diverzitou, tak
můžeme odhadovat, kolik druhů ubylo. To se skutečně udělalo, já jsem o tom dokonce napsal
článek do Vesmíru, kde jsem se pokusil o korekce těch odhadů. Dřív se říkalo, že to je asi půl
procenta pralesních druhů za rok, což dává asi 80 druhů za den, což spočívalo v odhadu celkové
diverzity, který byl nesmyslný a který uvedl na pravou míru tady přítomný Vojta Novotný,
takže když se to upraví tímto odhadem, tak to vychází asi na 10 druhů za den. Což je pořád
docela dost. Deset druhů za den vymře, nevíme které, nikdy se to nedozvíme, jsou to většinou
druhy, které nikdo vůbec nerozlišuje jako druhy, ale stejně je to docela dost. Vychází to z představy,
že ročně ubývá asi jedno procento pralesa. Není to moc, prales je velký, ale není to tak
málo. Každopádně to vede k desetinám procenta druhů a tomuto číslu. Dobře, pořád bychom si
mohli říkat: to je deset denně! To je přece hrozně moc! Jenže problém je, že když tento výpočet
aplikujeme na nějaké jiné období tak zjistíme, že v relativně nedávné minulosti toho muselo
vymírat ještě mnohem víc a mnohem větší rychlostí. A to proto, že plocha lesů se velmi dramaticky
mění v relativně krátkých časových měřítkách. Typicky se uvádí souvislost s dobami
ledovými. V poslední době ledové byla celková plocha lesů nesrovnatelně menší, než je teď.
A poslední doba ledová minula před deseti tisíci lety, což je relativně nedávno – to už je jakoby
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 268 3/22/07 1:50:39 PM
269
Pantone 4485 M 100 %
za nás, to už jsme skoro zažili. Takže před více než deseti tisíci lety byla plocha pralesa mnohem
menší. To znamená, že počet druhů, který tam tenkrát žil, musel být mnohem menší.
Já jsem tady v souvislosti s deštnými pralesy většinou vykládal záležitosti související s dobami
ledovými a meziledovými, ale teď se ukazuje, že plocha lesů kolísá i v našem věku, např.
v době, kdy u nás začínal neolit. Tak třeba africké lesy byly mnohem menší, protože v době
atlantiku, kdy u nás bylo vlhko, klimatické optimum a všude byly lesy, tak tohle vlhko bylo na
úkor Afriky, kde lesy v té době naopak nebyly. Odhady, které jsem uváděl před chvílí, že totiž
deset druhů denně vymizí, můžou být klidně možné, ale to se tím pádem muselo něco takového
dít relativně nedávno. A co z toho plyne? To tenkrát organismy žijící v Africe taky vymizely?
Tak proč jich je tam tolik? Nebo tak rychle taky vznikly? Nebo ve skutečnosti nemizí
a takové věci celkem přežijí, protože nakonec v kvartéru jsou zvyklí na leccos? Což evidentně
jsou v kvarteru zvyklí na leccos!
Takže to jsou věci problematické a v podstatě to důležité je uvědomovat si časové měřítko,
ve kterém uvažujeme, a nenechat se unést tím, že teď se děje před našima očima něco, co je
strašlivé. Podle mě se tím včera nechal unést zde přítomný Václav Bělohradský, když říkal, že
dnes žijeme v období, kdy jsme ve stínu Temelína a podobných obrovitých věcí. Když se podíváte
na to, co se dělo ve středověku s českou krajinou, kdy se zakládaly rybníky nejenom na
tom proslaveném Třeboňsku, ale všude, plocha rybníků byla nejméně dvojnásobně větší, než
je dnes tak z hlediska přírody je to proti Temelínu mnohem razantnější zásah. Ano, Temelín se
tyčí v krajině, budou z něj nějaké odpady a bude se tyčit dlouho atd., ale z hlediska vlivu na
přírodu dnešek není nějak výjimečný. Podobně výjimečná byla neolitická revoluce, podobně výjimečné
byly některé konkrétní změny ve středověku nebo v baroku, nesmíme se nechat zaslepit
tím, že jsme dnes a vidíme, že se kolem nás něco děje. Vždycky se něco dělo. Zase neříkám,
že je to v pořádku, jenom že ta měřítka jsou různá a je dobré to rozlišovat.
Jan Zrzavý: Já bych jenom k těm pralesům. Protože lidi jsou si toho, co povídal David, vědomi,
tak tu a tam můžete nacházet povídání o tom, jak tropické pralesy jsou druhohorního stáří,
a proto v tom je ta strašná diverzita. Možná někde ano, nevím, ale ve většině případů je to samozřejmě
nesmysl. Ekosystémy tropických pralesů jsou relativně velmi mladé, což je pro nás
důležité tím, že jejich organismy musely nějak přežívat. To, co v pralesích dnes žije, vzniklo
nebo přežilo v nějakých refugiích. Každou chvíli se můžete dozvědět, že někde, kde je dnes
tropický prales, byla kulturní osídlená krajina. Týká se jak Amazonie, tak Konga. A otázka zní,
co to znamená, když pořád někde čteme, že primární tropický les na vykácené ploše nemůže
vzniknout. Ono se to samozřejmě moc neví, ale jsou případy, kdy sukcese někde v záplavových
oblastech byla sledovaná. Z toho, co mi říkali botanici, tak v reálu to znamená, že znovuvytvoření
primárního tropického deštného lesa trvá strašně dlouho, nějakých tři sta, čtyři sta let.
To je to měřítko, které zde hraje roli. To, že se to rozmlátí a už to nikdy nevznikne, znamená,
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 269 3/22/07 1:50:39 PM
270
že to nevznikne za života našeho. Čili zase jsme u té zaslepenosti současností – která je pochopitelná,
co jiného nás má zajímat, když ne současnost – ale ta představa, že my jsme na té
poslední hraně, kdy za náma je minulost, pak jsme my a pak není nic tak, ta je dost problematická.
Jsme pouze na hraně času. Z toho ale často plyne představa, že teď zažíváme něco zcela
bezprecedentního. Někdy možná, někdy ne, ale špatně se to pozná.
David Storch: Právě s těmi lesy je důležité si uvědomit, že ze všech těch výzkumů o tom, jak
hrozně moc jsou kulturně ovlivněné a že v atlantiku byly mnohem menší vyplývá, že tamější
organismy dokázaly rozumně přežívat v refugiích. A to je také důležité, že tam ta refugia nějaká
musí být. Což legitimuje obyčejnou ochranu prostřednictvím chráněných území. Ta může
být z tohoto hlediska velmi efektivní, protože napodobuje něco, co vždycky nějakým způsobem
bylo.
Chtěl bych se ale ještě jednou vrátit k té představě, že žijeme v době šestého masového
vymírání, abych ukázal, jak málo o těchto věcech víme. U spousty věcí, co jsem povídal, byl
kontrast mezi okamžitými ekologickými efekty a dlouhodobými evolučními. Okamžitě se ekologicky
něco stane, posunou se areály někam na sever a tam skončí, ale během evoluce díky zvýšené
produktivitě zase doplní. Nebo se vykácí les, ale evoluce to nějakým způsobem „doplní“.
Takže když se zabýváme různými časovými měřítky a chceme se na věc podívat z nějaké perspektivy,
tak je potřeba tato různá měřítka také zohlednit. To znamená, že se musíme zabývat
evolucí biodiverzity a tím, co se s ní během evoluce dělo. No a na tom mně připadá jedna věc
moc zajímavá – totiž že o tom víme strašně málo.
Svědčí o tom nejnovější objev, který se týká dlouhodobých změn evoluce, změn biodiverzity
od doby kambria, tzn. od doby, kdy máme nějaký fosilní záznam. Na základě nejnovějších datování
se totiž ukázalo, že tam jsou velmi výrazné pravidelné cykly diverzity, které trvají 62 milionů
let. Není to, jak se dřív říkalo, že za 26 milionů let přichází vymírání. To je zřejmě nesmysl,
ale je to krásná sinusoida s periodou 62 milionů let, kdy jde biodiverzita nahoru a zase dolu.
A vždycky, když jde dolu, tak se jedná o dobu, kdy dochází k velkému vymírání. A shodou okolností
víte, že poslední vymírání bylo před 65 miliony let. To znamená, že je možné, že žijeme
v době velkého, šestého vymírání. Odpovídalo by to této cyklicitě a pokud jí to odpovídá, tak
holt máme smůlu. To říkám spíš na ilustraci toho, že toto je úplně nová věc, která se nevěděla,
a zajímavé je, že nikdo naprosto netuší, proč by tato cyklicita tam měla být, přestože je zcela
signifikantní. Nikdo ani nezná žádný jiný cyklus takto dlouhý. Naprostá podivnost.
Jan Zrzavý: Závěrečné poučení by asi mělo být, že to, čím se zabýváme v těchto úvahách, je
počítání druhů, ale není to počítání toho typu, že někam přijdeme a odchytáme je a říkáme
si prvý, druhý, třetí… je to opravdu počítání ve smyslu výpočtů, neboli je to počítání druhů,
které nikdo nikdy neviděl. Protože včera mi kolega Bělohradský vzal, co jsem chtěl říkat zítra,
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 270 3/22/07 1:50:39 PM
271
Pantone 4485 M 100 %
a teď to tu všichni znají, tak já udělám něco podobně hrozného Vojtovi Novotnému. Možná jste
si toho nevšimli, ale je tomu pár let, co Vojta Novotný zredukoval počet druhů velmi nápadně
z 35 nebo kolika milionů druhů na 4 miliony a vidíte, nic. K masové extinkci skutečně došlo
před našima očima, a jak vidíte, docela to jde přežít.
Dotaz Zdeněk Neubauer: Já si dovolím dodat k tomuto příspěvku jeden moment, o kterém jsem
se zmínil včera v souvislosti s apelem Nietzschovým. Jsou zde dvě možnosti. Buďto to uslyší
ten veřejný anonym a bude mít hroznou radost, že to byl humbuk s tím vymíráním a katastrofou
a nakonec věda přiznává, že vůbec nic neví a že se vůbec nic neděje. Pak je ta druhá
možnost, že jsme se postavili tváří v tvář nějaké odpovědnosti a všimli jsme si některých moc
důležitých věcí, které za to stojí a to, že je všechno jinak ještě neznamená, že to je humbuk
a nesmysl a jak bylo řečeno, děje se něco a my jsme toho součástí a je to prima, že jsme si
toho všimli.
Jan Zrzavý: Ta zodpovědnost, v tom je ten pudl zakopaný. Nemít zodpovědnost vůči nějakým
systémům, nemít zodpovědnost k biosféře a podobným vymyšleným věcem a nemít zodpovědnost
k lidstvu. Vždy když někdo dává najevo, že se stará o lidstvo a svět a biosféru, tak je vždy
podezřelý, o co mu jde, a pokud se o to opravdu upřímně stará, tak je mně ještě mnohem podezřelejší.
To znamená starat se o něco velmi lokálního, co se nás týká, a ono to nějak dopadne.
Ivan M. Havel: Já mám záhadu celý svůj život – proč mám radost z diverzity? Proč, když přijdu
do botanické zahrady, tak jsem rád, že tam je každá kytka jiná a nejsem rád, kdyby byly
všechny stejné. To přece nesouvisí s nějakou biomasou. Co nám dělá radost z toho, že máme
svět rozmanitý?
David Storch: To myslíš, že ti na to odpovím? Já o tom mám jisté představy, ale to by bylo na
úplně jinou přednášku, teď bych do toho nechtěl zabíhat. Protože to je věc spíš antropologická,
psychologická a velmi netriviální.
Petr Ledvina: Já bych měl na Davida Storcha něco. Já se omlouvám, já jsem jenom matematik,
ale přesto bych měl dvě poznámky. Vy jste nejprve mluvil o tom, že když nějaké druhy ubydou,
třeba 30 % kytek, tak v tom objemu zase jiných 30 % přibyde. Ale pokud to udělám urbanisticky,
že něco zabetonuju, zaasfaltuju, tak je logické, resp. já si to jako matematik představuju, že už
k tomu nemusí dojít. Že ty druhy ubydou, ale jiné se neobjeví.
A potom ještě druhou poznámku. Jak jste mluvil o tom vymírání v tropických pralesech,
dejme tomu nějaké číslo 80 druhů za den a potom jste to přirovnával k době ledové a našemu
mírnému klimatu, tak nepletu-li se, tak všude doba ledová nebyla, např. v Amazonii. A tam těch
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 271 3/22/07 1:50:40 PM
272
druhů je dejme tomu několik milionů, zatímco u nás v mírném pásu je řádově několikrát méně,
takže v té době ledové to vymírání bylo, ale muselo být mnohem menší.
David Storch: Rozumím, a zároveň rozumím, že došlo k nedorozumění. V prvním případě jsem
mínil něco jiného. Tam jsem neříkal, že kompenzace je automatická. Říkal jsem, že skutečnost
zjištění, že 30 % zmenšilo svoje populace znamená – a pokud předpokládáme, že zmenšení
může být infinitismálně malé – že 70 % druhů populace muselo zvýšit. A opravdu to tak je. To
jsou věci, kterým my vůbec nerozumíme, které se týkají kupodivu něčeho, co zapříčiňuje, že
existuje nějaká kompenzace. Například v Severní Americe se od šedesátých let počítají ptáci
a nedávno ornitologové zjišťovali, kolik procent ptačích druhů zvětšilo a kolik zmenšilo svojí
populační početnost a kolik signifikantně zvětšilo a zmenšilo. Zjistilo se, že 50,0 % zvětšilo
svoje populace, 50,0 % zmenšilo a 27,5 % zvětšilo populace signifikantně a 27,5 % zmenšilo populace
signifikantně. Je to úplně vyrovnané. Opravdu nerozumíme, proč to je vyrovnané.
Jan Zrzavý: Já tomu rozumím. To je prezentace obecného pravidla, že pravděpodobnost každého
jevu je 50 %, buď se to stane, nebo se to nestane a tady to věda objevila vědecky.
David Storch: Ano, až na takový detail, že když se podíváš detailně pouze na lesní ptáky, tak
tam už to neplatí, ti signifikantně přibyli, a když se podíváš na ptáky otevřené krajiny, tak
ti signifikantně ubyli. Ta kompenzace tam opravdu bývá, je to dokonce mnohem častější, než
bychom si mysleli. Takže to, co jsem říkal bylo jen to, že když zjistíme, že 30 % druhů ubývá,
tak přes 50 % druhů evidentně buď stagnuje, nebo přibývá, ale pokud předpokládáme, že je to
nějak symetrické, tak spíš přibývá, protože každý nějak ubývá nebo přibývá, byť maličko. To je
čistě jenom výpočetní záležitost. Co se týče doby ledové, tak to jsem myslel skutečně na tropy,
doba ledová měla právě efekt na tropické lesy, že se zmenšily.
Jan Zrzavý: Protože doba ledová se nevyznačuje tím, že je zima, ale tím, že je sucho. V tropických
systémech se tomu kolísání říká pluviály a interpluviály, doby dešťové a mezidešťové, neboli
v době ledové, co byla tady u nás, tam bylo sucho a lesy byly fragmentované na malé kousky,
jejichž celková rozloha byla menší než současná, už vykácená rozloha tropických lesů.
O vědě, biologii, ekologii, genomice, biodiverzitě, žirafách…
sbornikblok4.indd 272 3/22/07 1:50:40 PM
273
Pantone 4485 M 100 %
„My v tom ekologickém hnutí jaksi odhazujeme racionalitu a snažíme se působit na emoce.
Ne na to, že budeme emoce kultivovat, ale tak, že je využijeme pro to, abychom ty ostatní dostali
k svému vlastnímu názoru.“ (BB)
„Můj závěr je pocit, jako kdyby docházelo z nejrůznějších důvodů k rezignaci. Ohledně těch
radikálních aktivit, které se snaží zásadním způsobem změnit systém. Všechny tyto akce, snad
kromě toho hardcorového koncertu, byly nasměrovány na státní správu a samosprávu a snažily
se o vylepšení toho systému, ne o radikální změnu.“ (DL)
„Johann Wolfgang von Goethe napsal, kromě jiného, jednu takovou stručnou myšlenku,
která říká: „Všichni se rodíme jako žháři a umíráme jako požárníci.“ Nějak začínám s léty zjišťovat,
že už patřím spíš k těm požárníkům. Mám poslední dobou tendenci spíš přemýšlet o tom,
že největší prospěch přinášejí lidstvu úplně líní lidé, kteří nic nemění, protože ti taky nadělají
nejmíň škod.“ (BH)
„Nevím, jestli latinskoamerické telenovely mají v Česku úspěch, ale jsou vystavěny tak, aby
jim rozuměl analfabet.“ (VB)
Bohuslav Binka: Pokusím se vyjádřit, v čem vidím problém ekosociálních hnutí. Dopředu upozorňuji,
že budu hodně zlý člověk, tak to berte jako upřímnou snahu být zlý.
Nejprve bych nadefinoval to, co si myslím, že charakterizuje současnost, dnešní dobu. Potom
bych se pokusil podívat na ekologická hnutí z hlediska této definice, jak se liší od toho, co je
charakteristické pro dnešní dobu. Nakonec bych se pokusil říct nějaké charakteristiky, které
by pro mě ekologická hnutí musela charakterizovat, aby byla alternativní, protože v mé první
definici alternativní nebudou.
To, co charakterizuje dnešní dobu, podle mého názoru, se dá vyjádřit jistou větou, kterou
uvedla Hannah Arendtová ve své knížce Eichman v Jeruzalémě. Když kritizuje Eichmana, který
měl největší podíl na vyvražďování Židů, tak říká, že to, co ho dostalo na místo největšího nacistického
zločince, byl nedostatek myšlení. Což ale v žádném případě není hloupost, a já myslím,
že dnešní dobu charakterizuje nedostatek myšlení.
Proč to není hloupost? Vysvětlím hypotézu, že hloupých lidí je zhruba stále stejný počet.
Hloupý člověk nemyslí, protože nemůže, od určité úrovně není schopen toho myšlení. Hloupý
člověk je ten, který, jak to charakterizuje Umberto Ecco, řekne „Stůl má čtyři nohy, pes má čtyři
nohy, pes štěká, tak stůl musí štěkat.“ Prostě produkuje logicky nekonzistentní úvahy, to je rys
hloupého člověka. Já si myslím, že tito lidé dneska neohrožují, těch je, znovu vyslovuji tu hypotézu,
pořád stejně. Dnes je velkým problémem doby zvyšující se počet lidí, kteří nejsou schopni
K revoltě ekosociálních hnutí
Bohuslav Binka, Břetislav Horyna, Dušan Lužný a Václav Bělohradský
sbornikblok4.indd 273 3/22/07 1:50:40 PM
274
myslet. Řekl jsem to špatně. Ti, kteří nemyslí z nějakých jiných důvodů, než že nejsou schopni.
Já je teď zkusím rozdělit do hlavních kategorií podle toho, proč nechtějí myslet.
Jako první skupina, která podle mě výrazně narůstá, jsou fundamentalisté. Fundamentalista,
to je člověk, pro kterého realita nemá vypovídací hodnotu. Je to člověk, který když se dostane
jeho náhled na svět, nějaké jeho vzory, do rozporu s realitou, má pravdu jeho myšlenka, ne
realita.
Vezmu konkrétní příklad. Fundamentalista je člověk, který když mu řeknete: „No podívej se,
ten Binka, to není moc dobrý člověk.“, tak on řekne: „ne ne, ten je úžasný, skvělý, nádherný…“,
a vy mu řeknete: „..no ale já jsem ho viděl, tam po přechodu šla babička, tak ji přejel a ještě do
ní kopnul.“, a on řekne: „.. ne, tak to nemohl být on, to sis musel nějak splést.“, a vy mu řeknete:
„..já jsem si to natočil na video.“, a on řekne: „tak to musel být jeho dvojník.“
Prostě ta realita nedokáže jakoby posouvat jeho názory. Každý jsme v jistém smyslu fundamentalista.
Fundamentalismus jako celek, podle mého, v moderní společnosti narůstá. Když
se kouknete na argumenty lidí z těch alternativních skupin nebo třeba z nějakých náboženských
církví, tak zjistíte, že míra neschopnosti vidět realitu – v případě, že realita je v rozporu
s jejich vlastními názory – roste.
Takže to je první důvod, proč roste nechuť k myšlení.
Druhý, možná ještě důležitější důvod je, že žijeme v době, ve které začít myslet, mnohdy znamená
rozloučit se s libými představami. Já si kupuji tři časopisy: Bazar, Cosmogirls a Esquire.
Kdybyste si ty časopisy kupovali a chtěli u toho myslet, přijdete o libé představy, které vám ty
časopisy dávají. Tragické na nich je, že Cosmogirls je určený zhruba pro šestnáctileté dívky,
Esquire pro třicetileté muže a Bazar pro čtyřicetileté ženy, a jejich emocionální úroveň je úplně
stejná. Možná se jedná o trošku drobné rozdíly v tom, o čem pojednávají, ale emočně vyžadují
stejný typ člověka, tzn. emocionálně nezralého. Když si čtete Cosmopolitan nebo Esquire, říká
se tam: „K druhým se chovej tak, že buďto ti přinesou nějaké potěšení, anebo ti umožní dostat
se výš. Chovej se k nim jako k mašinkám, které mají knoflíky, které když umíš mačkat, tak ti
dají potěšení, nejlépe ve formě sexu. To je hrozně dobrý pocit, ale až do okamžiku, než začnete
myslet. Když začnete myslet, tak si uvědomíte, že ten Esquire čtou lidé kolem vás. To znamená,
že vy se neoctnete ve světě, kde ti ostatní vám budou k dispozici, abyste si s nimi užili, eventuelně
se přes ně dostali výš. Ale ve světě pro ostatní, kteří budou kolem vás. Budete zase jen
mašinka na uspokojování svých vlastních zájmů ve formě toho sexuálního uspokojení anebo
růstu na tom společenském žebříčku. Dnešní doba nám dává mnoho iluzí, které kdybychom
začali myslet, ztratíme. Toto je druhý rys nárůstu nemyšlení v současnosti.
Ten třetí souvisí s konceptem práce a domýšlením důsledků své práce. Já učím na Vysoké
škole ekonomické a díky tomu, bohužel, jsem se dostal k předmětům, jako jsou řízení lidských
zdrojů, etika podnikání. Zamyslíte-li se nad učebnicemi etiky podnikání (řekněme z angloamerické
oblasti), zjistíte, že etiku totálně zplošťují na jakousi technologii, na jakousi etiketu. Je to
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 274 3/22/07 1:50:40 PM
275
Pantone 4485 M 100 %
ten koncept profesionality. Mě ťukla nepřítomnost myšlení v profesi, když jsem si jednou večer
chtěl oživit své vzpomínky z šestnácti, kdy jsem sledoval lechtivé erotické snímky. Pustil jsem
si tedy lehký erotický snímek, kde ty dívky před natáčením říkaly: „…no my jsme na to šli profesionálně.“
Proč to zdůrazňují právě porno herci a proč to zdůrazňují profesionální zabijáci?
Protože profesionalita jako hledisko vám říká, že nezáleží na tom, co děláte, ale jak dobře to
děláte technicky. Když jste profesionální zabiják, tak můžete povraždit třicet lidí a pak si říct:
„Opravdu jsem to provedl skvěle profesionálně.“
Ale to můžete říct jenom tehdy, když přestanete myslet, protože myšlení – a to se dostávám
k tomu podstatnému – myšlení není oblast racionality, ale myšlení vyžaduje jisté etické, tudíž
emocionální vlastnosti. Abychom mohli myslet, tak musíme mít sílu, mít odvahu myslet i proti
svým vlastním zájmům. Musí pro nás být hodnotou vyjádření druhého člověka a musí pro nás
být hodnotou pravda. Pravda pro nás není hodnotou kvůli racionalitě. Pravda je pro nás hodnotou
tehdy, když máme emoce, které nejsou pouhými pocity, ale city. To znamená, že máme
dlouhodobé emoce a toto se podle mého vytrácí. Mně se zdá, že tato doba jaksi se stále snaží
regulovat oblasti, které už dávno nejsou nebezpečné a vůbec nereguluje tu oblast, ve které
upadá naše emoční vyspělost. Oproti počátku tohoto století jsme inteligentnější, rozhodně
máme k dispozici daleko víc technických prostředků, ale je hrozné, že jsme emočně zakrslejší.
V emocích zůstáváme na úrovni šestnáctiletých dětí. Jestliže nemáte tu sílu myslet, tu vám dodávají
dlouhodobé emoce, kdy vám o něco jde, potom myšlení upadá.
Teď se koukněme na ekologické hnutí. Myslím, že tady je spoustu ekologů, tak se vás zeptám.
Kdo pro vás je větší osobnost? Gándhí nebo Lenin? Pro koho by byl větší osobnost Gándí? Pro
nikoho? Bylo by úplně nejlepší, kdyby pro nikoho. Kdo z vás četl od Gándího alespoň jednu
knížku? Většinou se přihlásí téměř všichni, a když se potom zeptám na tu knížku, tak téměř
nikdo.
My v tom ekologickém hnutí jaksi odhazujeme racionalitu a snažíme se působit na emoce.
Ne na to, že budeme emoce kultivovat, ale tak, že je využijeme pro to, abychom ty ostatní dostali
k svému vlastnímu názoru.
Zkuste si vzít třeba tu Sedmou generaci a vybrat si nějaké důležité články. Zjistíte, že míra
jejich analytičnosti se v důležitých pasážích podobá reklamě. Uvede se aktor, řekněme ekologické
hnutí a potom na něj nalepíme pozitivní, emocionálně laděná slova: dobré, myslící do budoucna,
hluboké. Pak tam uvedeme protikladného aktora a to je průmyslová společnost a tam
uvedeme: ničící přírodu…atd. To je totálně neanalytický přístup a tímto se strašně podobáme
moderní společnosti nebo tomu, co podle mne současnost charakterizuje, a to je nemyšlení.
Takže podle mého názoru jsou možná nějaká ekologická hnutí radikální z hlediska toho, čeho
chtějí dosáhnout, ale velmi převzali formy moderní společnosti, proti kterým sami protestují.
Dokonce bych řekl, že to není charakteristické pouze pro ekologická hnutí. Vezměte si knihu
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 275 3/22/07 1:50:40 PM
276
od Kepla Boží pomsta, tam uvádí to samé. To, co se stalo s radikálními hnutími, je, že chtějí
mermomocí zničit tu moderní společnost. K jejímu zničení bez jakýchkoliv skrupulí použijí ty
prostředky, které na ní nejvíc nenávidí – manipulaci, reklamu, atd.
Takže pro mě, má-li být ekologické hnutí radikální, musí proměnit formu samu. Nejde o to,
co bude hájit, ale jakými prostředky. Jestli bude hájit dobré věci manipulací, tak v podstatě zůstává
v tom, co je pro mě na tom hlavním proudu nepřijatelné.
Dušan Lužný: Chci začít tím, že jsem se právě dozvěděl, co Bohouš čte, ale nakonec i tu Sedmou
generaci si čas od času přečte.
Já jsem byl trošku na pochybách a vlastně pořád ještě jsem. Nevěděl jsem, jak k tomu tématu
dnešního večera přistoupit. Pak se ukázalo, že asi mám tu neschopnost přemýšlet, protože
mě nenapadlo nic konkrétního nebo spíš naopak mě napadaly jenom samé konkrétní věci.
Přemýšlel jsem, s jakými akcemi, které by se daly chápat jako protestní, jsem se v poslední
době setkal. A jestli by se tyhle akce daly chápat jako akce, které směřují ke změně systému.
Vypsal jsem si jich několik. Jenom uvidíme, jestli jsou to akce, o kterých stojí za to hovořit.
Já tedy věřím, že ano.
Tou první akcí je víceméně brněnská záležitost. Je to petice za referendum v otázkách odsunu
brněnského nádraží. To je kampaň, na které se spojily některé ekologické iniciativy a politické
strany. Především Duha, pak Strana zelených, sociální demokracie. Tady jde vlastně
o to, že opoziční činitelé, i když je to právě otázka těch politických stran, ale ty jsou v rámci
brněnského magistrátu v opozici, takže je teď můžeme chápat jako opoziční, se snažili mobilizovat
veřejnost v jedné kauze, tlačit na samosprávu a státní orgán, který chápou jako špatný,
špinavý, korupční, zahleděný do mega podniků.
Druhou akci, kterou jsem měl příležitost navštívit, byl koncert hardcore skupin v jedné brněnské
restauraci „ U babičky“. To je zase příklad úplně jiného, protisystémového myšlení nebo
aktivit. Vlastně jde o sféru alternativní kultury. Ta akce nebyla orientovaná na veřejnost, byl
to uzavřený večírek a bylo to setkání stejně smýšlejících lidí. To setkání nemělo žádný přímý
politický dopad, šlo spíše o komunikaci mezi těmi lidmi, šlo o posílení identity skupinové a individuální,
a o jakousi finanční podporu podobně zaměřených aktivit.
Třetí příklad bylo divadelní představení Vagina monology, které se odehrávalo v divadle Na
provázku. Téma je násilí na ženách a hledání vlastní tělesnosti, objevování vlastního těla. Akce
byla umělecky zaměřená a nemělo to žádný přímý, angažovaný politický nebo aktivizační moment,
snad jedině v tom, že výtěžek toho představení šel na projekt chráněného bydlení, na
kterém se podílelo Nesehnutí, takže tady by šlo vlastně i o podporu nějakých kampaní s tematikou
gender.
Čtvrtý příklad je nedávný, ten se mi stal toto pondělí, kdy mně v sedm hodin ráno zavolala
jedna paní. Šlo o to, že bydlím ve vesnici kousek od Brna, ta se jmenuje Bílovice nad Svitavou
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 276 3/22/07 1:50:41 PM
277
Pantone 4485 M 100 %
a tam na Velikonoční neděli vykáceli u kostela dva velké staré zdravé stromy. Kolem toho vykácení
se najednou aktivizovalo několik lidí z okolí toho kostela a začali, ačkoliv ne nějak moc
výrazně, se v rámci té naší vesničky angažovat. Najednou viděli nějakou konkrétní příležitost,
aby vyjádřili svoji nespokojenost. Samozřejmě, že ten vztah byl nasměrován na samosprávu
a komunální politiku. V tomto případě na zastupitelstvo a spíš tedy na radu, která rozhoduje
bez ohledu na zbývající volené zástupitele.
Předposlední příklad byla vernisáž výstavy o odsunu brněnských Němců, což je zase záležitost,
kterou organizovalo občanské sdružení Mládež pro interkulturní porozumění. Šlo o politické
a občanské zviditelnění nějakého problému, na který bychom rádi zapomněli.
Poslední příklad byla moje návštěva romského střediska Drom, kde jsem se snažil dojednávat
s jejich šéfem jeho účast na kandidátce v krajských volbách.
Všechny tyto akce mně připadaly do jisté míry protisystémové, ale současně prosystémové.
Můj závěr je pocit, jako kdyby docházelo z nejrůznějších důvodů k rezignaci. Ohledně těch
radikálních aktivit, které se snaží zásadním způsobem změnit systém. Všechny tyhle akce,
snad kromě toho hardcorového koncertu, byly nasměrovány na samosprávu a státní správu
a snažily se o vylepšení toho systému, ne o radikální změnu.
Břetislav Horyna: Slyšeli jsme zde něco o četbě časopisů a o brněnských kulturních akcích ve
spolupráci s Bílovicemi. Nejsem tak sečtělý ani se natolik nezúčastňuji kulturního života a posunování
nádraží, takže nebudu zdaleka tak konkrétní. Mám docela rád německou filosofii
a německé filosofy, dokonce bych řekl, že je mám raději než ekology a ekologisty. Jeden z nich,
jmenoval se Johann Wolfgang von Goethe, napsal kromě jiného jednu stručnou myšlenku,
která říká: „Všichni se rodíme jako žháři a umíráme jako požárníci.“ Nějak začínám s léty zjišťovat,
že už patřím spíš k těm požárníkům. Goethe asi předpokládal, že by takový obrat v myšlení
měl postupně prodělat každý, a pokud někdo zůstane jen u počátečního zápalu, je zřejmě
něco v nepořádku.
Přeloženo do jiného jazyka. Smysluplný protest je zřejmě protestem proti protestům, které
se domnívají, že jsou smysluplné. Pokud to není takový protest, pak asi není smysluplný.
Řečeno ještě jinak, protisystémová hnutí, ať už ekologická nebo jiná, je kontradikce. Nemůže
existovat protisystémové hnutí, protože ta jsou součástí systému, v němž se odehrávají. Jak
ekologové, tak všichni další, kteří se nějakým způsobem staví mimo řád, jsou produktem, dítětem,
zplozencem toho systému. Existují jenom a v rámci daného systému. Je to tento systém,
který je vyprodukoval, který je zplodil, a někdy mám dojem, že reprezentanti systémových institucí
věděli velmi dobře, proč to dělají.
Před časem jsem napsal do Sedmé generace, že kdybych byl předseda správní rady nějakého
multinacionálního koncernu, tak si budu svého ekologa platit, možná raději dva nebo tři. Jsou
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 277 3/22/07 1:50:41 PM
278
to totiž právě oni, kteří umožňují, aby si národní kapitál dělal svou hospodářskou, finanční
a rozvojovou politiku s tím, že ji udržuje v rámci ekologických pravidel a opatření.
Ekologická hnutí patří do vztahového trojúhelníku, který je vyznačený hroty: kapitalismus,
lidská práva, občanská společnost. Z toho trojúhelníku nelze vystoupit. Nemůžeme vystoupit
z planety, na které žijeme. Nemůžeme vystoupit z řádu, ve kterém žijeme. Pokud platí, že
vztahy utvářené v tomto rámci jsou globální, pak v nich není místo pro jinou než politickou,
zastupitelskou demokracii, která je bezzubá vůči nadnárodnímu kapitálu. Jeho globalizace nepřipouští
demokracii. Protisystémová hnutí, která by se stavěla do pozice demokratizujících
hnutí, pokud vůbec takovéhle spojení lze vyslovit, by potřebovala najít bod mimo ten daný
vztahový rámec. Nemyslím, že takový bod vůbec existuje. Nemám nic proti tomu, aby potisystémová
hnutí chránila stromečky a vysazovala borovice a protestovala proti vyrábění kožichů
z nějakých chundeláčů. Je to v podstatě lhostejná věc, tak jako ekologické hnutí samo o sobě je
nepodstatná záležitost. Rozhodující je základní vztahový rámec, ve kterém se všechno odvíjí.
Pokud nedosáhneme změny globálně určujících vztahů, tzn. vztahů mezi kapitálem, občanskou
společností a lidskými právy, mohou existovat hnutí ekologická, protiekologická, zelená,
modrá, červená, pestrobarevná, a jejich existence bude pouze nepřímo posilovat fungování
toho systému, který je přivedl na svět.
Michal Bartoš: V uváděném rozhovoru pro Sedmou generaci, jste pro antiglobalizační hnutí
více pochopení měl. Já nevím, jak dalece to spojujete, nebo ne, ale tam jste asi našel nějaký
bod, nebo alespoň jste to vyjadřoval tím, že to sázení stromečků tomu systému vyhovuje a ten
systém nereaguje, protože proč by reagoval, když je to v něm a jsou to ti placení „stromečkáři“,
kteří pro ten systém jsou dobře.
To, že ten systém zasahuje v některých případech i velmi hrubě proti antiglobalizačnímu
hnutí, jste zdůvodnil tím, že to je to, co tlačí systém. Tam mu šlape na kuří oko. Antiglobalizační
hnutí, že našlo nějaký prvek, který v tom systému šlápl na něco hodně důležitého, co ten systém
nechce přijmout, a proto ten zásah (odpověď) je hrubější.
Tak byste mohl něco říct ještě k tomu antiglobalizačnímu hnutí.
Břetislav Horyna: Domníval jsem se, z části bych se domníval i nadále, že antiglobalizační hnutí
mohou být jeden z nosných prvků utváření soudobé globální společnosti. Před zhruba pěti,
sedmi lety se zdálo, že se v antiglobalizačních hnutích koncentroval způsob myšlení, který je
mi rozhodně bližší, než jenom čistě ten ekologický. Je to typ racionality, který si všímá věcí, na
kterých doopravdy záleží. Všímá si finančních toků, všímá si způsobů ovládání národních států
nadnárodními koncerny, jakým je například neinvestování. Dnes už není zapotřebí likvidovat
nějaký stát násilně, stačí neinvestovat a dotyčná země se ocitá naprosto bez šancí. Všímá si
věcí, které opravdu mají rozhodující význam, protože se týkají životnosti nebo neživotnosti
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 278 3/22/07 1:50:41 PM
279
Pantone 4485 M 100 %
globalizovaného kapitalismu, globalizovaného imperialismu. Jenom se poslední dobou zdá,
že antiglobalizační hnutí ztrácejí dech. Jejich fungování bylo spojeno s pouličními nepokoji
a s dalšími projevy, které umožnily jejich mediální kompromitaci. Možná to chtělo využívat jiných
možností, než které se objevily tehdy v Janově, Ženevě, Seattlu, které antiglobalizačním
hnutím v zásadě odřízly zpětnou vazbu.
Michal Bartoš: Ty špatně zvolené prostředky, to je radikalita, nebo naopak ne…?
Břetislav Horyna: Tam právě šlo o opuštění radikálního myšlení, protože projevy vázané – alespoň
v mediálně podávaných kulisách tohoto celkového dění – na násilí, nepředstavují žádnou
radikálnost. Mlátit kolem sebe klackem dokáže s prominutím každý pitomec, kvůli tomu
nemusí být nikdo přemýšlivý ani radikální. A bohužel se stalo to, že antiglobalizační hnutí se
zkompromitovala, nechala se zkompromitovat nebo byla zkompromitována. Myslím si, že byla
zkompromitována, protože je to jedna z velmi vhodných cest, jak zbavit člověka možnosti vyjadřování
a jak zbavit i taková hnutí možnosti do něčeho zasahovat. Vytvoří se jejich mediálně
zabarvený obraz, na který běžný konzument televizního zpravodajství zareaguje: „My si tu
Prahu nenecháme přece rozbít od nějakých vandalů!“ Že za tím bylo něco jiného, to už je jiná
věc, o které se nehovoří.
Michal Bartoš: Pro Vás osobně, jak jste říkal, existuje jmenovaný trojúhelník, který je oporou
systému. Ekologická hnutí se pohybují v jeho rámci. Pro Vás ten trojúhelník je nastaven dobře,
nebo byste osobně toužil po nějaké radikální změně?
Břetislav Horyna: Nevím, zda je možné do takové diskuse zavádět nějaká hodnotící kritéria –
dobře, špatně, líbí, nelíbí, změnil bych, nezměnil bych… Zhruba dvě stě let se tato kultura vyvíjí
definovatelným, vcelku jednoznačným způsobem, ve kterém mají jednotlivé diskurzy, které kulturu
utvářejí, svoje charakteristiky, svoje místo, svoje instituce. Vedou k důsledkům, které jsou
pro ni důležité. Za tuto dobu se nezměnilo nic, pokud jde o fungování systému, v němž žijeme.
Projevuje se stejně počínaje ranou modernou přes industrializaci, vědeckotechnickou revoluci
po dnešní globalizaci. Dnes se v podstatě mění pouze intenzita, s níž pronikají instituce toho,
čemu můžeme říkat kapitalismus, do našeho životního prostředí – tím myslím jak naše sociální,
tak i přirozené, přírodní prostředí. Kromě růstu intenzity ovlivňování našeho životního
prostředí zůstávají základní vztahy v politice a v hospodářství identické.
Jestli bych tento vztahový rámec chtěl změnit? Já se nesnažím přijít na to, zda bych to chtěl
změnit, ale zda vůbec na tuto otázku můžu nějak odpovědět. Jestliže odpovím „ano, chtěl“ , co
z toho vyplývá? Když odpovím, „ne, nechtěl“, co to bude znamenat? Nejde o to, co bych chtěl
nebo nechtěl, ale o analýzu toho, co je. Musíme zjistit, jak tento systém funguje. Což, nezlobte
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 279 3/22/07 1:50:41 PM
280
se na mě, nezjistím žádnými podpisovými akcemi, na žádných demonstracích, na žádných
techno párty. Co se vyžaduje, je docela normální odborná práce. Pokud analýzy toho systému
doloží, že je možná nějaká jeho změna – v což příliš nevěřím, pokud vám tohle stačí jako odpověď
– potom je možné uvažovat o směru těchhle změn a důsledcích, které by ty případně
přinesly. S tím, že je to zase všechno v rámci hypotéz, protože nikdy nedohlédneme důsledky
prováděných změn.
Poslední dobou mám tendenci spíš přemýšlet o tom, že největší prospěch lidstvu přinášejí
úplně líní lidé, kteří nic nemění, protože ti taky nadělají nejmíň škod. Revolucionářů, kteří
změnili kdeco, prochází každým desetiletím, každou generací tolik, až hanba to vyjmenovávat.
Výsledkem je svět, ve kterém žijeme. Ten je výsledkem radikálních revolučních změn všeho, co
nás obklopuje. To nemají na svědomí maloměšťáci…
Václav Bělohradský: Já bych chtěl komentovat radikální vstup kolegy Binky. Vycházel z teze
H. Arendtové, podle níž Eichman nemyslel, proto to byl tak nebezpečný člověk. To „nemyslet“
tu znamená neumět se dívat na svět z hlediska někoho druhého. Hannah Arendtová odkazuje
na §40 Kantovy Kritiky soudnosti a dělá rozdíl mezi soudností a racionalitou. Být soudný
znamená vidět svět také z hlediska druhých. Eichman nebyl schopen vidět svět z hlediska druhých,
a proto byl jedním z největších zločinců našich dějin.
Toto je první, velmi důležitá otázka: mít rozum nebo soudnost, myslet nebo být soudný?
A nyní pár slov k tomu fundamentalismu. Fundamentalismus není to, co jsme slyšeli.
Fundamentalismus bylo původně americké křesťanské hnutí z dvacátých let, kdy se američtí
protestantští theologové sešli a určili, které teze si nenechají zrelativizovat. Bylo jich asi pět
a o nich řekli, že nepřipustí jejich relativizaci historickým výzkumem. A tomuto postoji v náboženstí
se začalo říkat „fundamentalismus“, jak vidíte, byl to postoj křesťanského, protestantského
původu.
Nedávno jsem se podíval do francouzského výkladového slovníku a tam stálo: Fundamentalismus
– americké hnutí 20. let, ale jako příklad byl uveden fundamentalismus islámský, ačkoli
ten přišel až po fundamentalismu americkém.
Smysl fundamentalismu není negovat nějakou událost, odmítat důkazy o ní, říkat třeba „ten
člověk tam nebyl nebo je to dvojník.“ Fundamentalismus je víra, že existuje doslovná interpretace
nějakého textu, kterou je nutno hájit proti relativizaci, která je důsledkem čtení textu
těmi interprety, kteří je vřazují do historických, sociálních, politických kontextů, neboli „čtou
texty v jejich kontextech“. Číst něco v odpovídajícím kontextu, znamená právě „číst to z hlediska
druhých“, těch, kdo ten text stvořili na obranu své vize světa, z hlediska svých zájmů,
své omezené zkušenosti, svého historicky omezeného nároku na pravdu. Kdo odmítá číst texty
v kontextu, protože věří, že jejich text má stejný význam v jakémkoli kontextu, pro každého
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 280 3/22/07 1:50:42 PM
281
Pantone 4485 M 100 %
a vždy – a když to někdo nechce uznat, tak bude prohlášen za posedlého ďáblem nebo zločince
či třídního nepřítele – je fundamentalista.
Hannah Aarendtová odvodila svoji epochální „interpretaci Eichmanna“ z literárního díla
svého blízkého přítele Hermanna Brocha, velkého rakouského romanopisce, který žil v americkém
exilu s ní a zemřel v roce 1951. Jeho nejslavnější román se jmenuje Náměsíčníci a je v něm
zpracován esej Zničení hodnot, který obrovsky ovlivnil právě Arendtovou. V tom eseji definuje
moderní dobu jako epochu tautologií a má tím na mysli to, že moderní lidé se řídí hesly jako
například „zákon je zákon, byznys je byznys, válka je válka, umění pro umění, revoluce je revoluce“.
Každá taková tautologie v podstatě hlásá, že „všechno je dovoleno“. Zákon je zákon,
to je heslo, které nás nabádá, abychom aplikovali zákon a neptali se, zda je spravedlivý, lidský,
zda má smysl. Jsem Eichmann, na dveřích mého úřadu je napsáno „oddělení konečného řešení“,
ale já se neznepokojuji, nestarám se o nic víc než o aplikaci zákona, jak mi přikazuje má
úřednická povinnost. Západní hodnoty se v důsledku specializace a funkční diferenciace staly
tautologiemi, které jako kobylky táhnou polem a všechno vypasou, všechno zničí, nechají za
sebou jen Hirošimu, promění celou Zemi v hromadu odpadků, jak ukazuje blížící se ekologická
katastrofa. „Zákon je zákon“ je věta, která láme odpor našeho svědomí proti lidským důsledkům
aplikace zákona – třeba povinná Davidova hvězda na kabátě – podobně jako věta „byznys
je byznys“ zdůvodňuje podvody a lži, abychom dosáhli maximálního zisku. Tyto tautologie jsou
příklady toho, jak racionálním lidem hledajícím maximální efektivitu může chybět soudnost
neboli schopnost myslet z hlediska druhých, těch postižených. Můžeme říci, že ty tautologie
jsou masové „formy nemyšlení“ v naší době, masová ztráta soudnosti.
Tři příklady ztráty soudnosti v důsledku růstu racionality. Zaprvé specializace, která po nás
vyžaduje „odmýšlet od hlediska nespecialistů“, kteří nejsou kompetentní, neovládají terminologii,
nevidí situaci odborně; specializace je nejdůležitější forma „nemyšlení z hlediska druhých“
(vždyť neodborníků je vždy většina) v postindustriální společnosti.
Za druhé byrokracie, což je právě případ Eichmanna. Jeho základní charakteristika je zvláště
silně zachycena v dokumentu „Spécialiste“, kde Eichmann se prohlašuje za odborníka, který se
snažil, aby likvidace Židů probíhala v souladu se zákonem.
Za třetí pak fundamentalismus v nejobecnějším slova smyslu, tedy přesvědčení, že existuje
doslovná interpretace textu, kterou nikdo nesmí popírat či „kontextualizovat“, číst ji v odpovídajícím
historickém kontextu.
Co je antisystémové jednání z tohoto hlediska? Antisystémové jednání je vzpoura proti té
tautologii, která ovládá moji profesi, mé jednání. Zákon je zákon, ale já ho poruším ve jménu
něčeho, co propichuje tu tautologii, prostě ho poruším, protože cítím soucit s druhými, rozumím
jejich hledisku, jejich nároku na pravdu, jejich utrpení a stavím ho nad zákon. Byznys
je byznys, ale já poruším tu tautologii a budu se chovat nebyznysově, protože dávám přednost
hlasu svého svědomí před hlasem svého nadřízeného či před principem konkurence.
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 281 3/22/07 1:50:42 PM
282
Samozřejmě, náš zaměstnavatel nás v tom okamžiku propustí, nelze uniknout ze sítě tautologií,
která nás svazuje, jen tak zadarmo, vyžaduje to oběť a sílu charakteru. Chovat se nesystémově
znamená odmítnout tautologie, které vyprazdňují náš život, redukují nás na nástroje
kapitálu v nejširším slova smyslu.
Je velký rozdíl mezi revolucí a vzpourou a nesystémové jednání je vždy vzpourou, ne revolucí.
Revolucionář řekne: „revoluce je revoluce…“ a bác ho – osm milionů ukrajinských sedláků
nechá umřít hlady v zájmu kolektivizace zemědělství.
Revolucionář odmýšlí od hledisek druhých a prosazuje historicky nutný cíl revoluce. Naopak
vzpoura nastane, když německý voják odmítne střílet do Židů na Ukrajině, protože mu to nedovolí
hlas jeho svědomí. Rozkaz je rozkaz, ale ne pro vzbouřence, ten řekne rozkazu „ne“.
Vzpoura je obecný model nesystémového chování v moderní společnosti a jejím živým jádrem
je odmítnutí tautologií, které jsou naopak kategorickým imperativem specialistů, byrokratů,
fundamentalistů. Jestliže základním etickým imperativem je heslo „maximalizuj efektivitu
v každém sektoru, ve kterém pracuješ“, staneme se celkem rychle správci nějakého
Guantánama. Z toho není úniku.
My musíme být soudní, a ne racionální, myslet není nic racionálního, je to schopnost vidět
svět očima druhých, vystavit své vidění světa jejich nároku na pravdu, a to znamená především
vzbouřit se proti tautologiím, do kterých nás naše racionalita, naše hledání maximální
efektivity, vtahuje.
Co se týče teze, podle které se nic nezměnilo za 300 let, nevím jestli ji můžeme udržet.
Demokratický kapitalismus se vyvíjel tím, že reagoval na kritiky sebe sama, o kterých jsme mluvili
dnes ráno. Např. kritika, podle níž je modernost ztráta komunity, ztráta pospolitosti, byla
vytvořením sociálního státu překonána, protože sociální stát je jakási náhrada komunity, tedy
rodiny a jiných forem pospolitosti.
Kritika západního kapitalismu založená na ideji sociální spravedlnosti byla úspěšná, kapitalismus
se hluboce proměnil v reakci na nI. Samozřejmě velký problém je, co je to globální kapitalismus,
kapitál fantasmagorický, který těká po naší planetě jako čistý duch, všude buduje
elektronické virtuální světy, vše vyrvává z kořenů a přenáší do supermarketů. Tento kapitalismus
jsme se ještě nenaučili kritizovat, zejména levice ne.
Samozřejmě představa, že všechny změny kapitalismu jsou výsledkem schopnosti systému
kritizovat sama sebe, je utopie, spousty těch změn jsou důsledkem menších či větších katastrof,
sociálních nebo jiných. Ale přece jen bych řekl, že schopnost systému měnit se v důsledku
racionální kritiky sebe sama je jedním z rozhodujících trendů moderních dějin.
Michal Bartoš: Mě napadlo, při tom konceptu nezasahování, tak jak tomu rozumím, že vlastně
u každé realizované akce ekologického hnutí je těžké předvídat, jaké to bude mít výsledky, kam
to vlastně povede? A rada, která tu zazněla, nabádá k pasivitě, tedy lépe k dalšímu a dalšímu
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 282 3/22/07 1:50:42 PM
283
Pantone 4485 M 100 %
prověřování důvodů, které mne k aktivitě ponoukají. Ale, když já nejednám, tak přece ostatní
kolem mne neustále nějak jednají. A někdy snad lze předpokládat, kam jejich jednání směřuje.
Nedávno jsem viděl film o konferenci ve Wansee, je netočen podle záznamu konference, ten záznam
se uchoval jen shodou okolností, záznam, kde se Němci pokoušeli řešit právě židovskou
otázku. Bez velkých gest, jakoby nepozorovaně, o to hrůzněji, jednali o jednom z největších
vyvražďování v historii lidstva. Přitom je zjevné, co účastníci konference tak klidně a důsledně
dojednávají. Ten film je natočený přesně podle autentického záznamů. Hlavním mluvčím konference
je Reinhard Heidrich. Používá mocenský slovník, do kterého ostatní přikyvují, mlčky mu
ustupují, někteří jej radikalizují. To je příklad nezasahování. To je vyhrocená situace. Ale o tom
zda zasáhnout, či nezasáhnout, jednat, či nejednat, o tom rozhoduji neustále, i v daleko méně
vypjatých příkladech, když mluvíme o tom světě který obýváme a chceme, aby tam bylo lépe,
tak se o to musíme jakýmsi způsobem snažit.
Bohuslav Binka: Já mám drobnou vysvětlující reakci na pana Bělohradského a pak na Břetislava
Horynu. Já jsem ten fundamentalismus zmínil kvůli tomu, že jsem nechtěl použít Orwellův termín
nacionalismus. Myslím, že to je to, o co mi šlo. Řeknu to na příkladu mého dědy. Můj děda
byl věřící komunista a vždycky, když jsme se začali bavit o Stalinovi nebo o druhé světové
válce, naprosto začal odhlížet od jakýchkoli faktů. Fakta, pokud byla v rozporu k tomu, čemu
věřil, byla naprosto nepodstatná. Myslím, že tento fundamentalismus je dneska velmi na postupu.
A ještě jednu vysvětlující poznámku k tomu, jak jste říkal s tím byrokratickým jazykem. To
je to, co mě trklo. Jakožto ekologický aktivista z hnutí Duha si pamatuji, jak jsme jednu noc
v Budějovicích přelepovali billboardy reklamou, abychom je zesměšnili a ukázali, jak ty emocionální
nátlaky na lidi jsou hloupé. Tak jsme je přelepili a já jsem šel psát nějaký projekt, žádost
o nějaký grant. Vzpomínám si, jak jsem psal ty věty, tak jsem viděl, jak tam píšu: „Tento
projekt otevírá nové netušené možnosti.“ Najednou jsem zjistil, že používám úplně ten samý
způsob, který jsem viděl v té reklamě a mě to strašně trklo. Chceme být jiní a přitom v mnoha
sférách se pohybujeme stejně. Myslím, že to je zásadní otázka, jestli ekologické hnutí půjde
tímto směrem.
Václav Bělohradský: Když Jakub Patočka kandiduje v parlamentních volbách, musí mluvit jako
politik. Otázka, zda zelená kritika systému se už může stát politickou stranou, nebo ne, je zásadní.
Já myslím, že ještě ne, je stále ještě hnutím, bojem proti hegemonii, proti tomu, co lidé
považují za normální, přirozené atd.
Jak říkal V. Klaus: „Když chcete něco změnit v politice, založte si vlastní stranu.“ Ale zelení
nechtějí měnit „něco v politice“, ale hegemonii, která nás drží ve svých spárech. Jestli se zelení
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 283 3/22/07 1:50:42 PM
284
stanou stranou, musí se chovat jako jedna z politických stran v systému a to znamená v podstatě
opustit svou kauzu, udělat z ní „politický program koaliční vlády“. Na to je ještě brzy.
Bohuslav Binka: Myslíte, že musí produkovat texty, které budou typicky bez duše, politicky manipulativní?
Já myslím, že to není nutnost.
Václav Bělohradský: Byli jsme v Brně. Patočka, já a Hana Librová, na besedě s lidmi z různých
ekologických aktivit. Zásadní námitka všech účastníků debaty byla: „Ty texty jsou přesně jako
texty všech ostatních stran, dřevěný jazyk systému!“
Bohuslav Binka: Ale není to nutné.
Václav Bělohradský: Já nevím, jestli to není nutné. Já bych chtěl, aby nebylo, ale bojím se, že to
nutné je. Strany mají v sobě zapracovaný imperativ maximalizace hlasů a k tomu patří i banální
dřevěný jazyk, kterým se přemlouvá většina. Tomu se nelze nijak vymknout.
Michal Bartoš: Připomíná mi to situaci, kterou znám z podávání projektů, žádostí o granty. Například
právě Ekologické dny. Nazveme to největší akcí, kterou navštěvuje dvacet tisíc lidí. To
je to, co zajímá média. Pak to převezme statistická ročenka Ministerstva životního prostředí.
V té době je skutečně potvrzeno, že je to velká akce, a na to dostaneme opakovaně peníze.
Jazyk všech těch žádostí je šílený, musíme se jej učit, specializovat se jen na to. Smysl akcí je
potom překryt tímto zastíracím jazykem, který je také mimořádně nákladný. Co peněz a lidské
iniciativy se nenávratně ztrácí na této úrovni „školení školitelů“ a „školení manažerů“ a ubírá
se tak financí na skutečné reálné projekty, které jsou tak složitě popisovány.
Václav Bělohradský: „Přeložte to do byrokratického jazyka, abychom na to dostali grant“, to je
pobídka, kterou slyším na univerzitě často. Máme na to odborníky, kteří nám naše návrhy napíší
tak, aby se to dalo poslat do Bruselu. Oni to píší angličtinou, které Angličani prý nerozumí,
jakýmsi bruselským slangem. Takhle to funguje. Vy byste chtěl, abychom to napsali jinak, ale
pak bychom nic nedostali.
Bohuslav Binka: Podle mne je tohle falešná dichotomie, že ta možnost jediná je: buďto se zříct,
anebo se přizpůsobit přesně tak, jak to je. Je přece možné vyžadovat změny. Když vystoupíte
v tom politickém studiu a teď tam budou používat slovo flexibilita, tak řeknete: „Ano, to je
zajímavé slovo.“ Anebo sociální demokracie bude používat: „Stát vás ochrání.“ Flexibilita, to
znamená, že až vás vyhodí z práce, tak s úsměvem na tváři přijdete na úřad práce. To není
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 284 3/22/07 1:50:42 PM
285
Pantone 4485 M 100 %
pozitivní. Stejně tak: „Stát vás ochrání.“ Jemu nerostou peníze na stromě, tak teď řekněte, že
to stát vás ochrání, to znamená, že vám sebere daně.
Václav Bělohradský: Obávám se, že máte málo zkušeností s televizí. Když už se pokusíte říci
něco smysluplného v televizi, tak začne padat sledovanost a moderátor se hned začne bát, že
jste mluvící hlava a není to divácké. Hned vám tam nějaká nová Bobošíková začne říkat: „Na
tohle jsem se vás neptala“. Nevěřím, že je možné v TV říci něco, co má smysl.
Je možné v jistých historických situacích postavit proti stranickému systému a dřevěnému
jazyku stranické politiky hnutí a „jiný jazyk|“, bližší lidu, abych to řekl komickou floskulí.
Takové hnutí může se na krátko přetransformovat v politickou stranu a udržet si jazyk a impetus
hnutí. To jsem ve svém životě viděl v Itálii jen jednou. Liga severu vystoupila proti stranám,
získala velkou podporu a změnila politický systém a to na platformě kritiky umělosti nacionálního
státu. Samozřejmě, ta nenávist k politickým stranám, která to hnutí živila, byla základem
populismu a pak otevřela cestu do politiky Berlusconimu jako symbolu antipolitiky. Liga severu
otevřela prostor pro akci „čisté ruce“ a Berlusconi ho zase zavřel.
Bohuslav Binka: Když se dívám na historii TV Nova, kladu si otázku, jak se liší mexické telenovely
od seriálu Dallas. Já jsem viděl jednu mexickou telenovelu od prvního dílu. Do 53. dílu
jsem to vydržel. Po všech stránkách je to horší. Podle mého to není přání diváků, ale ta Nova
si je vychovává.
Václav Bělohradský: To přece víte z dějin, z médií, že latinskoamerická telenovela je udělána
pro velký počet negramotných diváků.
Bohuslav Binka: Pro střední vrstvu České republiky ještě.
Václav Bělohradský: Nevím, jestli latinskoamerické telenovely mají v Česku úspěch, ale jsou vystavěny
tak, aby jim rozuměl analfabet.
Břetislav Horyna: Jen pár drobností. Tady se dostala diskuse trošku někam jinam. To, co se
tady řeší jako problém jazyka a přizpůsobování se nějakému jazyku a ochotě nebo neochotě
mluvit podobným jazykem, to přece není věc jazyková. To není věc, kterou by bylo možné řešit
z hlediska lingvistiky, anebo dokonce z hlediska psychologie. Snažil jsem se upozornit, že to,
co zůstává skutečně neměnné, jsou všechno projevy systému zastupitelské politické demokracie.
Ten je skutečně postaven na týchž principech, jako byl před dvě stě lety. Vyžaduje si svoje
a nepřipustí, aby v jeho rámci začalo fungovat něco jiného nebo nějak jinak. Vytlačí a vytěsní
ty lidi, kteří by třeba měli ochotu a zájem jednat jiným způsobem. Vytěsní je tak, že se stanou
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 285 3/22/07 1:50:43 PM
286
mimosystémovou, naprosto bezvýznamnou, do ničeho zasahující součástí nebo spíš nesoučástí
politického dění.
To se nedá převádět ani na jednotlivce, ani na typ strany, ani na to, zda je to strana nebo
hnutí. Je to skutečně otázka systému, z kterého není úniku – systému politické zastupitelské
demokracie. To, co nás ohrožuje, jsou věci, které jsou uvnitř tohoto systému.
Bohuslav Binka: Koncept takového determinismu je jednak ne úplně pravdivý – třeba dělnické
hnutí slavilo obrovský úspěch a dokázalo prosadit velké věci – a jednak podle mne je pragmaticky
neužitečný.
Třeba Popperův rozchod s marxismem. Jestli si dobře pamatuji z jeho životopisu, psal, jak
si uvědomil, že marxismus vlastně říká, že když policie střílí do dělníků, tak je to vlastně v pořádku,
protože je to v logice dějin. Ale podle mého názoru je to pragmaticky hrozně neužitečné.
Říkat, že vývoj je deterministický, že se nic nemění a nic se změnit nemůže, je z hlediska
toho, jaký to má dopad do reality, neužitečný.
Břetislav Horyna: To, co mám na mysli, není ani determinismus, ani fatalismus, ani schvalování,
ani neschvalování. To je snaha přijít na kloub systému, ve kterém žijeme. Přijít na kloub
tomu, co nás zásadně formuje. Ten systém se ukazuje jako nesmírně životný právě v tom, jak si
nás dokáže podřizovat. Jak si dokáže subsumovat všechno, co se v jeho rámci objeví, co v jeho
rámci vznikne, pod své zájmy.
Nemám vůbec nic proti tomu, že je rozdíl mezi Manchesterovským kapitalismem 19. století
a kapitalismem v dnešních USA. Samozřejmě, byl bych blázen, kdybych tvrdil, že je to
jedno a totéž. Co ale zůstává totéž, je to, že tento systém je založený na určitých principech.
Především na principech maximalizace růstu, maximalizace efektivity, maximalizace zisku.
Kvůli tomu je ochoten k čemukoliv, protože nic jiného dělat nemůže. Kdyby dělal něco jiného,
podřízne si větev, na které sedí. To je problém, který je naším problémem.
Jestliže teď přijdu s tím, že můžu vystoupit ve smyslu – je sice zákon, ale já jsem protizákon
– jsou sice hodnoty, ale já jsem protihodnota – jsou sice pravidla, ale já jsem proti pravidlům…
Potom to vždycky dělám jenom ve jménu víry v to, že moje hodnoty jsou lepší než ty,
které chci nahradit, že můj postoj je lepší než ten, který chci nahradit. K tomu za prvé: Nevím,
odkud to můžu vědět. Je to vždycky jenom záležitost subjektivního přesvědčení a subjektivní
víry. A za druhé: Pokud jde o důsledky, jsem teď ve velmi snadné pozici a je mi až trošinku
trapně využívat takový argument. S tím, že my víme, které hodnoty jsou lepší, že my víme,
která společnost je lepší, s tím přišel před dvěma roky George Bush a dostal 80 % hlasů ve
volbách. Důvěru všech těch pologramotných představitelů světové demokracie, které si říká
Spojené státy americké. Dodnes má za sebou polovinu toho národa s tím, že on je pověřený
k tomu, aby přinesl do světa ty lepší hodnoty, tu pravdu. Každý, kdo vystupuje s tím, že on ví,
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 286 3/22/07 1:50:43 PM
287
Pantone 4485 M 100 %
jak by to mělo být lépe a že ti ostatní by měli jít s ním, je potenciálně nebezpečný člověk. Bojím
se lidí, kteří znají pravdu a vedou za sebou ty ostatní.
Václav Bělohradský: Moje námitka proti Vaší úvaze, jejíž základní intenci a zaměření samozřejmě
sdílím, je ta, že Vy mluvíte o systému, jako kdyby to byla nějaká persona, Vy ho vlastně
personifikujete. Říkáte, „systém má zájem, systém ví, systém si podřizuje“. Není to scestná rétorická
strategie, můžeme takto mluvit o systému?
Já nevěřím příliš v systém. Vidím dlouhou řadu heterogenně motivovaných chování a jednání,
které mají ve světě nějaké důsledky, nějak se nás dotýkají, někdy se navzájem posilují
jindy zmarňují. Propojit spousty těch „empirických toků“ v jeden systém, popsat spoustu jednajících
lidí jako elementy systému, to vyžaduje velké „pojmové úsilí“, které ale je ve skutečnosti
jen rétorickou strategií, způsobem, jak lidi pohnout k jinému způsobu jednání a k jiné
motivaci. Personifikaci považuji za klíčovou slabost Vaší argumentace, systém není tyran, kterému
se dá všechno zlé připsat. Vše je rozptýleno a to je jiný problém, o němž teď nemůžeme
mluvit.
Vzpoura není nikdy vedena poznáním systému. Někdo má skrupule, protože byl nějak vychován
a odmítne vykonat rozkaz v rozporu se svým svědomím, odmítne například aplikovat
mučení jako vyšetřovatel na Guantánamu. Mučení lze zdůvodnit racionálně – vede k efektivním
výsledkům, objevíme skrýš nepřítele atd., někoho tak třeba zachráníme. On to ale i přesto
odmítne, má skrupule. Odkud ty skrupule pocházejí, to ví bůh. Třeba by Jan Zrzavý pro to našel
nějakou genetickou predispozici, nevím.
Dušan Lužný: Chtěl jsem jenom krátkou poznámku k tomu, co tady říkal Břeťa Horyna. On zná
moje názory, já znám jeho názory, tak se nebude divit tomu, co tady řeknu. Nemyslím si, že to
myslel tak, jak jsem to pochopil, alespoň doufám. Racionální analýzou současného systému,
který trvá 200 až 300 let, dojdeme k nějakému poznání. Na základě toho poznání se pak začneme
nějakým způsobem chovat a případně měnit ten systém, nebo ho necháme být.
Nechci nijak snižovat úlohu racionálního poznání, protože pracuji taky ve sféře, kde mne za
to snad trošku platí. Nepřeceňoval bych ale ten argument: „Teď to nechme chvilku být, pojďme
přemýšlet dalších 100 let a pak zjistíme, na jakých mechanizmech je tento systém postaven
a pak se rozhodneme, jestli něco budeme dělat.“
Druhá poznámka, která s tím souvisí, je to nezasahování. Nemyslím si, že když se řekne nezasahování,
že to musí znamenat pasivitu. Snad v čínské tradici lze objevit něco jako nezasahování,
ale nezasahování proti jakémusi přirozenému řádu věcí, přirozenému toku věcí.
To samozřejmě předpokládá představu, že nějaký takový řád existuje. Já pak do něho sice
budu aktivně vstupovat, ale moje vstupování bude v duchu toho řádu, a tím pádem do toho
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 287 3/22/07 1:50:43 PM
288
nezasahuji. Nevnáším nějaké svoje egoistické představy. Je pravda, že v určité chvíli, pravděpodobně
po určitých racionálních úvahách, se člověk musí rozhodnout morálně.
Dotaz z publika: Já si myslím, že ten systém sám o sobě se dá nějakým způsobem personifikovat.
Třeba nějaká moc. I když to personifikování může být pro nás částečně irelevantní.
Budeme používat tu „hipísáckou“ terminologii: „Fajn, jsme nějakým způsobem otroci toho systému,
třeba ta moc nějakým způsobem manipuluje ten svět. A ani ten G. Bush není v důsledku
víc svobodnější než-li já, tím že má svěřeno víc moci, protože tu skutečnou moc nemá.“
K těm revolučním a radikálním snahám. Ono je pěkné mít revoluční, radikální tendence
v rámci tohoto systému. Znamená to potom jenom to, jak říká Láďa Šedý, že z každé subverze
se nakonec stane konverze. To znamená nahrazování jiným způsobem moci. Pro mě je naprosto
fuk, jestli tady bude státní kapitalismus, jako tady byl těch čtyřicet let nebo jestli tady
bude globální kapitalismus nebo jestli tady bude nějaký feudalismus na nějakém jiném principu.
Protože já s těmi dějinami nesouhlasím zásadně, ten vývoj se až tak nemění. Ten člověk
je stejně neustále devastovaný. V tomto případě je mi úplně fuk, jestli se vrátíme na začátek
dějinné fáze nebo na konec. Nejsme na konci dějin, to je nesmysl, ale….
Bohuslav Binka: Tu teorii můžete říct jenom proto, že buďto jste neznalý, anebo jste lhostejný.
Jestliže je Vám jedno, jestli tady bude feudalismus nebo ta současná společnost. Manželka ztratila
mléko a můj potomek by byl ve feudalismu odsouzený ke smrti hladem a mně to jedno
není.
Reakce publika: To neznamená technickou schopnost, já mluvím o systému, ne o technologických
znalostech.
Bohuslav Binka: Říkal jste, že je jedno, ve kterém systému žijete, podle mého názoru to zhusta
jedno není.
Reakce: Podle mě to je v zásadě těch dějin, které se ubírají těmi hodnotami, které jsou nějakým
způsobem konzistentní, které nějakým způsobem jsou neustále i třeba sobecké. Jakmile
začneme zapisovat dějiny a tvořit ty systémy chybné, tak už je pro mě malý rozdíl mezi tím,
jestli bude ten kapitalismus. Já si myslím, že otázka je ta, jestli nemá fakt smysl jediná změna,
ať už politická nebo ekologická. Neříkám cestu, nejsem žádný revolucionář, ale za nějakým cílem
se dá jít….
Břetislav Horyna: Mám pocit, že došlo k nedorozumění ohledně té personifikace. Nezáleží na
tom, zda si představujeme systém jako osobu, anebo jiným způsobem. Rozhoduje to, že vztahy,
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 288 3/22/07 1:50:43 PM
289
Pantone 4485 M 100 %
ve kterých žijeme, jsou institucionalizované, nesené institucemi, které tady jsou a dají se jednoduše
ukázat, popsat. Tyto instituce a lidé, kteří mají kompetence v těchto institucích, skutečně
personifikují systémové vztahy určující náš život. Pan kolega poukázal na jistou tendenci
k refeudalizaci. Ono to ale není tak moc od věci, přestože kroutíte záporně hlavou. Pod označením
globální nebo globalizující se kapitalismus se totiž odehrává něco, co se označuje v politologických
diskusích občas slovem suverenita. Zní sice trochu divně, ale přesto je správné.
Skrývají se za ním procesy, které vyvracejí suverenitu nacionálních států a vedou k refeudalizaci
vztahů. Vytvářejí takový poměr, kdy existuje jakýsi novodobý lenní pán, který drží moc
nad všemi ostatními lény. V našem současném světě se skutečně ocitáme v situaci, kdy jedna
jediná velmoc vytváří ze zbytku světa léno, o kterém chce svévolně rozhodovat.
Hana Librová: Já tomu přestávám rozumět, protože já jsem taky mluvila včera o drobných změnách
jednotlivců, kteří mění svůj způsob života relativně ekologicky příznivým způsobem.
Já se domnívám, že to je přesně ukázka toho, co Václav Bělohradský pěkně nazývá skrupule.
Oni jsou vedeni skrupulemi, určitě ne nějakou ideologií. (K V. Bělohradskému) Včera jsi říkal, že
tento způsob života je nebezpečný, eventuelně, že moje knížka je nebezpečná.
Václav Bělohradský: Chtěl jsem říct svůdná.
Hana Librová: Je to snadné odbýt žertem, ale Ty jsi udělal myšlenkový kotrmelec. Včera jsi říkal,
že ta knížka je nebezpečná nebo, budiž, svůdná,… protože není systémová a referuje o nesystémových
řešeních jednotlivců. Dneska říkáš, že je potřeba obrátit se ke skrupulím, že to je to
řešení, postavit se tautologiím. Jak to tedy je?
Václav Bělohradský: Domnívám se, že je celá řada sfér, v nichž se můžeme takto chovat, ale
že ekologie už mezi ně nepatří. Moje přesvědčení dneska je, že tyto malé změny už nestačí. Je
třeba usilovat o změnu hegemonie, využít technických možností daných v systému – vidíme
Zemi ze satelitu a můžeme jednat vůči Zemi v nějakém informačním rámci, který nám umožňuje
zasáhnout efektivněji proti důsledkům zamoření. Cesta morální sebenápravy už nestačí,
je jen svůdnou iluzí.
Ve sféře úsilí o nápravu ekologických škod plynoucích z našeho náboženství růstu Růstu je
třeba usilovat o nějakou akci přes velké kolektivní aktéry, jako je OSN, protokoly Kjóto a jiné.
Cesta morální sebenápravy nestačí, protože náklady, které nese třeba třetí svět, jsou tak obrovské,
že už je nutné jednat politicky, využít eventuálně imperiální moci, která snad nebude
navždy v rukou lidí jako je Bush.
Hana Librová: Že to nestačí je jisté, ale že to nemá svůj význam, o tom bych nepochybovala.
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 289 3/22/07 1:50:44 PM
290
Václav Bělohradský: V rámci smysluplného života to význam samozřejmě má, ale smysluplný
život jednotlivců není náš problém v současné krizi.
Hana Librová: Jestli stojí v Bílovicích dvě lípy nebo nestojí, to si myslím, že má svůj význam.
Dotaz: Chtěla bych se zeptat B. Horyny na jeho názor na Zapatisty v Mexiku, protože se zdá,
že pro náš společenský kontext a historický kontext, ale právě pro země třetího světa by to
mohla být naděje, podle těch informací, které mám.
Břetislav Horyna: Pokud vím a pokud moje chabé historické znalosti sahají, tak Mexiko má
v tomhle velmi dlouhou tradici. Mexiko je země, která představuje v latinsko-americkém prostředí
stát s velkou ambicí na sociálně demokratické zřízení, možná kubánského typu. Má
tu nevýhodu, že je jako každý další stát v nově uzavírané dohodě o americké zóně obchodu
státem, který je nesuverénní v tom smyslu, že je ovládaný zahraničními kapitálovými, především
finančními společnostmi. Myslím si, že dnes už dávno odzvonilo uvažování typu: „Tento
stát má šanci se vymanit, být jiný“. Teď už nemůžeme myslet v rámci nacionálních států nebo
národních ekonomik, které jsou základnou pro naše definování národních států. Doopravdy
musíme uvažovat v měřítcích „domácí zahraniční“ politiky. V dimenzích kosmopolitního ekonomického,
politického, hospodářského uspořádání je domácí politika vždycky zahraniční
politika. Latinská Amerika a Jižní Amerika obzvlášť je na tom nesmírně zle právě proto, že
financuje náš život, náš relativní blahobyt. Nemyslím si, že by se z toho dokázaly ty jednotlivé
oblasti vymanit samy. K tomu je nezbytně nutná změna světového hospodářského řádu.
Konkrétní pokusy nejrůznějších aktivistů, nejrůznějších hnutí v tomhle ohledu skončily po
velkých entuziastických začátcích vždycky krachem. Vždy skončily na neochotě nadnárodního
kapitálu podniknout cokoliv, co by šlo proti jeho zájmům. Nevidím důvod, proč by se to mělo
měnit, pokud bude mít stejný neomezený prostor k fungování, jako má doposud.
Dušan Lužný: Chtěl bych se zeptat, jestli máš na mysli globální revoluci, když nemáš rád revolucionáře.
Břetislav Horyna: Žijeme v období globální revoluce, která na místo demokracie dosazuje globální
oligarchii.
Václav Bělohradský: Chtěl bych komentovat tento přístup, protože ta idea refeudalizace mi nepřipadá
přesná z hlediska politické filozofie. Impérium je moc, která na sebe bere dvě různé
formy podle toho, zda se vykonává intra muros či extra muros. Intra muros, uvnitř zdí Říma,
abych to řekl metaforicky, má imperium ještě své instituční protihráče – soudní moc, senát, lid.
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 290 3/22/07 1:50:44 PM
291
Pantone 4485 M 100 %
Uvnitř hradeb Říma je imperiální moc pod kontrolu, ale za hradbami Říma, extra muros, už je
to moc svrchovaná, vojenská, která netoleruje žádnou nadřazenou instanci – připomeňme si
USA a jejich odmítání mezinárodního tribunálu zločinů proti lidskosti atd. Za hradbami Říma
imperium připouští jen potestas, lokální moc, která může rozhodovat jen o svých výhodách,
na úrovní rodin, měst, kraje nebo správy státu, ale v absolutní podřízenosti moci imperiální,
jako to vidíme v dnešním Česku či Itálii vůči imperiální moci USA. Omezená svrchovanost se
tomu říkalo.
Klíčovým faktem dnes je, že Evropa se ocitla extra muros, rozhodnutí o přepadení Iráku nebralo
v úvahu její námitky a slavná věta připisovaná Rumsfeldovi „cíl určuje, kdo bude spojencem,
ne spojenci co bude cílem“ skvěle shrnuje způsob, jak imperiální moc jedná s Evropou
„extra muros“, s nositeli lokální moci, pouhé potestas.
Co se týče těch jednotlivých potestas, tak to je trapný okamžik současné politické situace.
My víme, že naši politici jsou jenom takoví potentáti ve smyslu potestas, nemají žádnou moc
rozhodnout o tom, co je pro nás opravdu důležité, mohou jen žvanit v TV, zahraniční politika
se pak redukuje na to, jak dlouho ten či onen nositel potestas směl mluvit s Bushem. Ta ostuda,
s Klausem prý nechtěl mluvit, protože tento místní potentát si prý dovolil někde kritizovat
irácké koloniální dobrodružství, a proto nebyl vpuštěn do salónu hegemona. Viděl jsem také
jakési noviny, kde byla fotografie Klause, jak si podává ruku s hegemonem, a pod tím byl nápis
„slovenský prezident Gandalovič se zdraví s prezidentem Bushem“.
Toto jsou tragikomické okamžiky vývoje, který se ale brzy změní.
Věřím, že americká demokracie se nakonec vzpamatuje z ponížení, které ji způsobil Bush,
věřím, že Guantánamo je sice strašná, ale přece jen epizoda dějin demokracie. Hradby Říma se
rozšíří, nejdříve o země NATA, které zase budou spojenci a nejen „ochotnými pomahači“, unilateralismus
brzo ustoupí. Americká imperiální moc nemůže být nadlouho tak jednostranně
všem nadřazenou mocí, bude zase kontrolovatelná. V dialektice impérium – potestás, extra
muros – intra muros, dojde brzy k jakési demokratizaci a miliony lidí budou brzy vpuštěny –
metaforicky – do bran Říma.
Možná postupně dospějeme k situaci, kdy nejen evropské země, ale třeba i země Latinské
Ameriky budou uvnitř hradeb impéria a budou jistým způsobem tu imperiální moc ovlivňovat
jako voliči. Možná americký prezident bude brzy volen obyvateli všech zemí na zemi nebo alespoň
NATO, vždyť přece není národní prezident ale představitel imperiální moci, která ovládá
planetu, proto by měl být volen všemi lidmi na zemi v nějakém smyslu.
Věřím, že hradby nového Říma se rozšíří, je to v zájmu imperiální moci samotné.
Michal Bartoš: Celosvětová volba vůdce mi připadá mnohem nebezpečnější než veškeré knihy,
které jsme tu během dní jako potencionálně nebezpečné jmenovali, nemyslím tím ty Hany
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 291 3/22/07 1:50:44 PM
292
Librové. Teď se někdo může ozvat proti, často právě někdo kdo zůstává za hradbami, ale pak
už vůbec nikdo…
Václav Bělohradský: Ale vždycky bude někdo za hradbami.
Michal Bartoš: Ale ta moc vzrůstá…
Václav Bělohradský: Ale vzrůstá současně možnost tu moc kontrolovat…
Michal Bartoš: Pak ji zneužiji…
Václav Bělohradský: Samozřejmě že ano, všechno se dá zneužít. Představa, že Bushova doktrína
je definitivní a že se bude neustále zhoršovat kvalita světové governance, to je opravdu
přehnané. Ocitli jsme se za hradbami říše, ale ne nadlouho. Brzo, myslím, že už následník
Bushe, bude muset hradby pootevřít. Američané přece svou unilaterální politiku prohráli na
celé čáře, v Iráku neuspěli a neuspějí nikdy. Jsou neúpěšní právě pro to, že vyhnali mnoho lidí
za hradby Říma, včetně Francouzů a Němců, věrných členů NATO. Tento: „unipolar moment“
nemůže trvat dlouho.
Reakce publika: Pokud berete ekonomiku, tak Amerika má, podobně jako Česká republika, velké
problémy finanční. Jistě třeba víte, že vzniká dluh sto miliard dolarů ročně. Třeba jsme slyšel,
že Amerika přestává mít na ropu atd. Co když moje obava zní, co když Amerika nemá jiné východisko
ekonomické, čili pokud se to zhoršuje jako třeba u nás, kde vidíte jistotu, že ekonomicky,
tím pádem společensky…
Václav Bělohradský: Ale Vy máte přeci zájem na americkém dluhu, protože Vy chcete prodávat
do Ameriky zboží. Kdyby Amerika začala dělat velmi šetřivou politiku a snižovat dluh, to by
byl váš problém. Chci říct náš, evropský. Americký dluh je něco, co my potřebujeme. Pokud ho
začnou snižovat, nebudeme mít komu prodávat naše zboží.
Reakce: Tomu nerozumím, protože já mám zájem na tom, aby Amerika byla stabilní, aby neměla
dluhy. Když bude mít dluhy, bude se opakovat Irák.
Václav Bělohradský: Jestliže Amerika začne šetřit a zavede omezení zahraničního obchodu, tak
to bude velký problém pro nás Evropany, pro nás je to velmi důležitý trh.
Reakce: Bavíme se o bezpečnosti světa nebo o Evropě?
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 292 3/22/07 1:50:44 PM
293
Pantone 4485 M 100 %
Václav Bělohradský: Bavíme se o americké imperiální politice.
Reakce: Pro mě jako Evropana je ideální nulové zadlužení Ameriky, protože potom mohu doufat,
že Amerika nebude podnikat ekonomické výboje.
Václav Bělohradský: Abyste dosáhl nulového zadlužení Ameriky, musíte unést v Evropě patnácti
procentní přírůstek nezaměstnanosti, a to žádný politik neudělá.
Břetislav Horyna: Jestli mohu připodotknout jen to, co se mi teď honí hlavou. Všimněte si té zajímavé
okolnosti, že je v tomhle světě nezbytně nutné být za dobře s celosvětovým garantem
demokracie. Když s ním nejste za dobře, tak vás potrestá. To je hodně zvláštní. Nevím, odkud
se bere ta jistota, že to, co se dnes děje v celosvětovém měřítku, je pouze epizodálního rázu,
že to souvisí s jedním typem americké administrativy a že se celkové chování změní volbou
prezidenta z jiné politické strany. Já takovou jistotu nesdílím.
Václav Bělohradský: Domníváte se, že kdyby byl zvolen Gore, že by došlo k přepadení Iráku
a odmítnutí Kjotského protokolu?
Břetislav Horyna: Pravděpodobně by ta akce nebyla uskutečněna tak naivně brutálním způsobem,
ale myslím si, že ta expanze byla neodvratná. Souvisí totiž s ukončením studené války.
Souvisí se ztrátou platnosti důvodů, které umožňovaly Spojeným státům fungovat tak, jak
fungovaly. Souvisí se ztrátou důvodů, které umožňovaly obrovské investice do zbrojního průmyslu,
a tím udržovaly americký průmysl na jisté vysoké úrovni. Souvisí s tím, že bylo nezbytně
nutné najít nového nepřítele. Islámský svět byl první na ráně. Stal se jím zcela vědomě
a za okolností, které netřeba rozebírat. V pozadí nejsou jenom ekonomické zájmy, ale čistě imperiální
zájmy. Od jedenáctého září 2001 mají USA tak nesmírné územní zisky, jako žádná jiná
velmoc v dějinách této planety. Má stabilní vojenské základny v tolika dalších státech světa,
jako to nedokázal nikdo jiný během tak krátké doby. Nesmíme zapomínat ani na motivy ideologické,
v první řadě náboženské, kterými je Bush a okruh jeho nejbližších spolupracovníků
vyhlášený. To všechno tvoří takový komplex, který není možné rozseknout tvrzením o tom, že
bude-li dluh takový nebo onaký, něco se změní, že bude míra nezaměstnanosti buď patnácti
procentní nebo sto procentní. To jsou skutečně projevy globálního přetváření vztahů, které
jsou orientovány jednostranně, které hledají jednostrannou výhodu pro jeden stát.
Reakce: Nemohli bychom se vrátit k těm ekologickým hnutím?
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 293 3/22/07 1:50:45 PM
294
Břetislav Horyna: Ekologická hnutí jsou slabý odvar toho, co se ve světě skutečně děje. Existují
hlediska, z kterých je ekologické hnutí doopravdy nezajímavé.
Reakce: Rád bych do toho ještě vtáhl pana Zrzavého, když ho tady máme. Jaké jsou eventuelní
souvislosti mezi globalizací a diverzifikací ze socio-evolučního hlediska. Jestli je diverzifikace
jenom určitý druh změny, nebo jestli i v přírodě zvířata protestují.
Jan Zrzavý: Přiznám se, že na tohle odpověď nemám. Jedna věc mi připadá jako zásadní a vede
k tomu, že jsme zhola neschopní se tady jakkoli na čemkoli domluvit. Jestli jste si všimli, jsou
asi čtyři slova, ke kterým přítomní mají vyhraněný emocionální vztah, kladný nebo záporný.
Jakmile tohle slovo padne v jakékoliv souvislosti, polovina sálu začne mručet a v tom okamžiku
přestávají cokoli dalšího poslouchat. Proto se neustále opakují otázky jako: „jste pro revoluci
nebo proti ní?“ Jsme tady v zajetí, které naprosto znemožňuje jakoukoli komunikaci. Pro začátek
bych vycházel z toho, že vždycky nám pomůže, když přestaneme k věcem, které se dějí,
zaujímat kladné či záporné emoce.
Pokud ta otázka zněla, jestli přírodě můžeme jednoznačně říct, že diverzifikace je v nějakém
smyslu dobrá – což, myslím, je mezi ekology celkem rozšířené stanovisko. Nic podobného se
říct nedá. Obecně neplatí žádné trendy, žádná pravidla, že diverzifikovaný systém je stabilnější.
Někdy ano, někdy ne.
Reakce: Existuje v přírodě globalizace, kupříkladu?
Jan Zrzavý: Co to má bejt? Co si pod tím mám představit?
Václav Bělohardský: Globalizace znamená, že práci, kterou se živíš, je ochotno udělat za poloviční
plat deset tisíc lidí na planetě a že je velmi snadné tu práci jim poslat. Ty, pravda, se
zabýváš dinosaury a lidí, kteří tomuto rozumí, zase tak moc není. Mám na mysli třeba ženy,
které se živí šitím, různé redakční práce, výpočty, grafické práce atd. Globalizace znamená žít
ve stresu, že práci, kterou se živíme, budou za poloviční plat vykonávat lépe tisíce Indů.
Břetislav Horyna: Globalizace znamená univerzální nahraditelnost, a tím pádem se rovná
ztrátě jakékoli důstojnosti individuality.
Jan Zrzavý: Pánové, já vám děkuji, že jste ilustrovali tu tezi, že když uslyšíte určité slovo, automaticky,
jaksi instantně vyskočíte s něčím…
Václav Bělohradský: Pozor, já nereagoval na globalizaci, ale na to, že nevíš, co to je.
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 294 3/22/07 1:50:45 PM
295
Pantone 4485 M 100 %
Jan Zrzavý: Otázka zněla, zda existuje globalizace v přírodě a já jsem se tázal, co by to jako v té
přírodě mělo být. Vy ale slyšíte slovo a reagujete tak, jak musíte, protože to z Vás musí ven. Co
by měla znamenat globalizace v přírodě? Na co se ptáte?
Reakce: Dejme tomu směr k jednodušším věcem, k jednoduššímu řešení problémů.
Jan Zrzavý: Někdy jo, někdy ne.
Reakce: A jestli zvířata protestují, nebo spíše jednají a nějak se specializují.
Jan Zrzavý: V sociálních systémech, u sociálně žijících zvířat samozřejmě existují mocenské
převraty. Mám zvláštní podezření, že se bavíme na úrovni volných analogií, že můžeme říkat
prakticky cokoli, aniž by to bylo prokazatelně špatně. Proto se pořád ptám, o čem je ta otázka.
To zrovna Václav Bělohradský měl kdysi přednášku, která začínala slovy, že na jedné zdi bylo
napsáno: „Bůh je odpověď.“ Kdosi pod to napsal: „A jaká byla ta otázka?“ Při každé otázce
bysme si měli pokud možno co nejpřesněji definovat, na co se to vlastně ptáme. Ale opakuji,
nejsme toho schopni, protože jsme posedlí emocemi, které v nás vyvolávají ta slova.
Václav Bělohradský: Promiň, že zrovna Tebe musím poučovat o opicích, ale četl jsem někde
o takovém pokusu s opicemi, který spočíval v tom, že jim dávali za stejnou práci nestejnou odměnu,
třeba jedněm hrozny vína a jiným zase něco méně chutného, snad banány. A ty opice,
co dostaly banány, protestovaly a třeba je i zahodily, protože to považovaly za nespravedlivé.
Globalizovaná společnost je zase sto let za opicemi, zdá se mi. Ztratila totiž smysl pro elementární
spravedlnost.
Text besedy vznikl přepisem autentického zvukového záznamu. Účastníci besedy ji pouze drobně upravili.
K revoltě ekosociálních hnutí
sbornikblok4.indd 295 3/22/07 1:50:45 PM
sbornikblok4.indd 296 3/22/07 1:50:45 PM
Autoři
Michal Bartoš (*1964)
Vedoucí Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov, který založil
a vede od r. 1990. Vystudoval Ochranu a tvorbu životního prostředí na
PřF UP v Olomouci, v současnosti (2007) doktorand Katedry environmentálních
studií FSS MU v Brně, zabývá se ekologickým hnutím a ekologickým
vzděláváním ve spojení s přírodní filosofií.
Václav Bělohradský (*1944)
Český filosof, sociolog a politolog. Vystudoval češtinu, historii a filosofii na
Univerzitě Karlově. V roce 1970 emigroval do Itálie, kde byl od roku 1973
profesorem sociologie vědění na univerzitách v Janově a v Terstu. Od roku
1990 je hostujícím profesorem na UK v Praze. Zabývá se problematikou
krize legitimnosti a napětím mezi legitimností (osobní zkušenost) a legalitou
(aparát, instituce). Snaží se definovat paralelní polis a filosoficky interpretovat
politický disent a disidentskou kulturu jako rozhodující fenomény
20. století. Mezi nejznámější díla patří: Přirozený svět jako politický
problém, Myslet zeleň světa či Kapitalismus a občanské ctnosti.
Bohuslav Binka (*1973)
Odborný asistent na Katedře environmentlních studií FSS MU, vystudoval
filosofii a estetiku na FF MU v Brně. Disertační práci věnoval Analýze hlubinné
ekologie, zabývá se radikálními ekologickými hnutími, sociologicko-
-politickými analýzami a výukou environmentálního podnikání.
Václav Cílek (*1955)
Vedoucí Geologického ústavu AV ČR, geolog, klimatolog a nedělní filosof
(jak sám sebe označuje), dříve se zabýval uranovými ložisky a výzkumem
měsíčních hornin, po roce 1989 se naplno věnuje studiu klimatických oscilací
a změn v prostředí v nejmladší geologické minulosti. Vydal řadu publikací,
nejznámějšími z nich jsou soubory osobitých esejů na téma krajiny
a historie: Krajiny vnitřní a vnější a Makom – kniha míst..
Fatima Cvrčková (*1966)
Rostlinná fyzioložka působící na stejnojmenné katedře PřF UK a v Centru
pro teoretická studia UK v Praze, zabývá se bioinformatikou, přednáší
biologii rostlin a nauku o buněčném cyklu a morfogenezi. Autorka knihy
Úvod do praktické bioinformatiky. Publikuje v odborných i popularizačních
periodikách, ilustrovala několik knih nejen s biologickou tematikou.
sbornikblok4.indd 297 3/22/07 1:50:47 PM
Tomáš Daněk (*1974)
Ekolog, environmentalista, úředník. Vystudoval Ochranu a tvorbu ŽP na PřF UP
v Olomouci a Humanitní environmentalistiku na FSS MU v Brně, kde je v současnosti
(2007) externím doktorandem. Zabývá se souvislostmi mezi biologickými
výklady živého světa a environmentálními otázkami. Autor epistemologické
koláže Život čmelákův (s Antonem Markošem).
Jiří Fiala (1939)
Filosof, matematik, logik, kunsthistorik. Byl sice zaměstnán po celá sedmdesátá
a osmdesátá léta jako programátor, ale přesto, nebo právě proto, začal
hned od roku 1990 přednášet na univerzitě. Jeho zaměřením jsou filosofické
otázky matematiky, logiky, vzdělání, umění a oblast filosofie jazyka a filosofie
vědy. Je autorem a editorem několika publikací a plodným překladatelem odborné
literatury. Z knih: Obnova ideje univerzity, Čítanky analytické filosofie.
Ivan M. Havel (*1938)
Ředitel Centra teoretických studií UK v Praze, zabývá se mezioborovým dialogem,
počítačovou vědou, (původně kybernetikou), umělou inteligencí, kognitivní
vědou a s nimi souvisejícími filosofickými otázkami. Z publikací: Otevřené
oči a zvednuté obočí, Zvednuté obočí a zjitřená mysl či Umělá inteligence.
Břetislav Horyna (*1959)
Filosof, působí na Katedře filosofie FF MU v Brně, kterou donedávna vedl. Zabývá
se především klasickou i soudobou německou filosofií a religionistikou,
je členem několika významných vědeckých rad. Napsal řadu knih, z nichž mezi
nejznámější patří Filosofie posledních let před koncem filosofie.
Jan Keller (*1955)
Sociolog a publicista. Působí na Katedře sociální práce ZSF OU. Zabývá se
především sociologickými teoriemi, kritikou sociálních a politických poměrů
a ekologickými problémy z politického hlediska. Vydal řadu knih, z nichž mezi
nejznámější patří Úvod do sociologie, Až na dno blahobytu či Abeceda prosperity.
sbornikblok4.indd 298 3/22/07 1:50:48 PM
Zdeněk Kirchner (*1928)
Historik literatury a fotografie, publicista, překladatel z angličtiny. Vystudoval
Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působí na Filmové fakultě
Akademie múzických umění v Praze, na Fakultě sociálních věd Univerzity
Karlovy a na New York University. Jako historik fotografie se věnoval především
dílu českých fotografů Františka Drtikola a Josefa Sudka (monografie
Josef Sudek), sestavil řadu výstav z jejich díla i z děl jiných výtvarníků
a připravil mnoho výtvarných publikací.
Stanislav Komárek (*1958)
Biolog, esejista, renesanční myslitel. Působí na Fakultě humanitních studií
a Katedře Filosofie a dějin přírodních věd PřF UK. Do širokého spektra jeho
zájmů patří např. zkoumání vzájemných vztahů kulturních a přírodních
fenoménů, biologická estetika, mimetické jevy v přírodě, biologie A. Portmanna,
psychologie C. G. Junga, antropologie, dějiny biologie a mnoho dalších.
Z řady knih lze jmenovat: Příroda a kultura, Sto esejů o přírodě a společnosti,
Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Leprosárium a další.
Zdeněk Kratochvíl (*1952)
Filosof, „neorenesanční“ myslitel, působí na Katedře Filosofie a dějin přírodních
věd PřF a Filosofické FF UK, zabývá se především předsokratickou
filosofií, starořeckou a archaickou kulturou obecně, ale také religionistikou,
hermetickými vědami, fotografováním a konstrukcí počítačů.
Patří k nejvýznamnějším českým znalcům Herakleita. Výběr z publikací:
Filosofie živé přírody, Obrana želvy, Délský potápěč.
Dušan Lužný (*1964)
Sociolog, religionista. Působí na Ústavu religionistiky FF MU v Brně. Zabývá
se studiem východních, zejména indických náboženství, nových náboženských
směrů, alternativní a globální kultury. Knihy: Řád a moc či
Hledání ztracené jednoty.
Anton Markoš (*1949)
Biolog, vedoucí Katedry filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, zabývá se
mj. biologií buňky, biologickou hermeneutikou, ontogenezí a dějinami biologie.
Přeložil několik významných děl nejen ze zmíněných oborů (např.
J. Lovelock: Gaia – živoucí planeta či S. J. Gould: Jak neměřit člověka). Napsal
mj. knihy Povstávání živého tvaru či Tajemství hladiny.
sbornikblok4.indd 299 3/22/07 1:50:50 PM
Aleš Palán (*1965)
Publicista na volné noze. Byl signatářem Charty 77, pracoval jako dělník, hlídač.
Je autorem sbírek básní Pohádky, Říkejte si tiše se mnou. Vydal knihy rozhovorů
s opatem Bohumilem Vítem Tasovským Člověk musí hořeti (s Janem
Paulasem) a se syny básníka, malíře a překladatele Bohuslava Reynka Kdo
chodí tmami.
Jiří Sádlo (*1958)
Botanik, působí v Geobotanickém oddělení botanického ústavu AV ČR, zabývá
se rostlinnou sociologií a holocénní dynamikou krajiny a vegetace. Přednáší
na FHS UK, je autorem knihy Krajina a revoluce či studie Krajina jako interpretovaný
text.
David Storch (*1970)
Ekolog, zástupce ředitele Centra teoretických studií UK v Praze, zabývá se obecnou
a evoluční ekologií a ekologií společenstev lesních a vodních ptáků; přednáší
na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a Biologické fakultě JU v Českých
Budějovicích; je autorem několika knih (např. Základy ekologie [první autor] či
Jak se dělá evoluce [spoluautor]) a řady odborných i popularizačních článků.
Miloš Šejn (*1947)
Malíř, sochař a intermediální umělec. Vystudoval vizuální umění a teorii umění
a estetiky na Univerzitě Karlově. Vede Školu konceptuální tvorby na Akademii
výtvarných umění v Praze. Hostoval v řadě vysokých škol po celé Evropě, vystavoval
v mnoha našich i zahraničních galeriích, byl kurátorem mnoha výstav
a účastníkem celé řady zajímavých projektů pod hlavičkou projektu Bohemiae
rosa, například Colorvm Natvrae Varietas, Site Body Exploration, Bechyně
Monastery, Sumava Mauntains, Bohemian Paradise a dalších aktivit umělecky
zobrazujících člověka a krajinu.
Tomáš Škrdlant (*1943)
Režisér, autor desítek autorských dokumentárních filmů o širších souvislostech
ekologických problémů, sociální dynamice společnosti, psychologii a psychopatologii
společenských vztahů atd. a též autorem dokumentu, který je
součástí tohoto sborníku. Vyučuje na Katedře environmentálních studií FSS
MU, je autorem knihy Demokracie přírody a spoluautorem knihy Skrytá pravda
země (společně se Zdeňkem Neubauerem).
sbornikblok4.indd 300 3/22/07 1:50:52 PM
Ivan O. Štampach (*1946)
Řeholním jménem Odilo. Vyloučen ze studií už na FF MU, načež tajně studoval
teologii. Dnes je především uznávaným religionistou a současně teologem
s filosofujícím přesahem. Z jeho knih jmenujme například: Tušili
světelné záplavy.
Jiří Zemánek (*1953)
Historik a teoretik umění. Pracoval v Národní galerii v Praze. Vystudoval
dějiny umění a etnografii na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně
v Brně. Zabývá se dějinami českého moderního a současného umění, zejména
kinetickým, akčním a zemním uměním a uměním nových médií.
Zajímá se o přesahy umělecké tvorby do oblasti ekologie a spirituality.
Koncepčně a editorsky se podílel na tematických knihách o umění s doprovodnými
texty vlastními i dalších autorů Divočina – příroda, duše,
jazyk, Ejhle světlo a Od země přes kopec do nebe – o chůzi, poutnictví
a posvátné krajině.
Jan Zrzavý (*1964)
Zoolog, působí na Entomologickém ústavu AV ČR a na Biologické fakultě
JČU, v současnosti je prorektorem JČU. Zabývá se fylogenezí živočichů,
fylogenetickou metodologií a obecnou evoluční biologií. Je autorem řady
odborných i popularizačních článků a jednou z nejvýraznějších postav
současné české vědecké scény. Z knižních publikací lze jmenovat např.
Fylogeneze živočišné říše či Jak se dělá evoluce (hlavní autor, společně
s D. Storchem a S. Mihulkou).
sbornikblok4.indd 301 3/22/07 1:50:53 PM
Nízkoenergetický dům Sluňákov, foto: Andrea Lhotáková, 2006
sbornikblok4.indd 302 3/22/07 1:50:57 PM
Centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.
Hlavní náplň činnosti
— Vzdělávání v oblasti životního prostředí pro širokou škálu cílových skupin (žáci všech typů
škol, pedagogičtí pracovníci, pracovníci ve veřejné správě, v podnikatelském sektoru apod.).
Připravujeme a vedeme denní i pobytové výukové programy pro děti z MŠ, ZŠ i SŠ. Pořádáme
semináře pro studenty VŠ a pedagogické pracovníky, kterým nabízíme konkrétní nápady pro
využití environmentálně výchovných a vzdělávacích aktivit v jejich praxi.
— Zvyšování „ekogramotnosti” nejširší veřejnosti a utváření ekologického povědomí o vážných
společenských problémech. Nabízíme řadu rozmanitých vzdělávacích akcí pro veřejnost, které
by v praxi vytvářely motivaci a odborné zázemí pro uskutečňování projektů přispívajících
k trvale udržitelnému rozvoji Olomouckého kraje. Pořádáme odborné exkurze do přírody, kulaté
stoly, besedy, přednášky, Dny Země a další akce pro veřejnost. Již tradiční jsou diskusní
Ekologické večery a festival Ekologické dny Olomouc.
— Turisticko-informační centrum s ekologicko-poradenskou funkcí, s knihovnou, videotékou,
aktuálními informačními materiály, tematickými filmy. Návštěvníci u nás získají přehled o jedinečné
přírodě Litovelského Pomoraví a přírodě regionu.
Nízkoenergetický dům a areál Sluňákova
Dům byl dokončen včetně interiérového vybavení v prosinci 2006 po více než desetiletém
usilování o realizaci stavby v 15 hektarovém vzdělávacím biocentru, které vzniklo jako vstupní
brána do mezinárodně významného mokřadu CHKO Litovelské Pomoraví. Nízkoenergetický
dům bude od ledna roku 2007 sloužit jako turisticko-informační centrum pro širokou veřejnost
o přírodě regionu a pobytové centrum nabízející školám ekologické programy.
Sluňákov najdete
Na konci Horky, směr Skrbeň, po pravé straně. Autem: 5 km severně od Olomouce, odbočit
z hlavní silnice směr Litovel a Mohelnice, za rondelem u Globusu na Křelov a v Křelově na
Horku. MHD: vystupte na zastávce Horka (bus č. 20) nebo Horka-škola (bus č. 18).
Kontakt
Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.
Skrbeňská 70, 783 35 Horka nad Moravou
tel.: 585 378 345
www.slunakov.cz
sbornikblok4.indd 303 3/22/07 1:50:57 PM
sbornikblok4.indd 304 3/22/07 1:50:58 PM
Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.
Děkuje pravidelným podporovatelům naší činnosti a festivalu Ekologické dny Olomouc,
stejně jako sponzorům vydání sborníku:
STATUTÁRNÍ MĚSTO OLOMOUC
Ministerstvo životního prostředí České republiky
Krajský úřad Olomouckého kraje
Státní fond životního prostředí ČR
Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouce
Olomouc třídí odpad, kampaň OŽP MmOl
IDOP, a.s. Olomouc
Inzertní agentura Profit, a.s.
Dopravní podnik města Olomouce, a.s.
Laboratoře Mikrochem Olomouc
Autodemont, Horka nad Moravou
GRAPO, reklamní společnost Olomouc
Listy, časopis pro politickou kulturu a občanský dialog
Mediálními partnery EDO jsou tradičně:
TV Morava, s.r.o., MF DNES Olomouc, Český rozhlas Olomouc
Poděkování patří také všem pracovníkům o.p.s., dobrovolníkům, účastníkům.
Tato publikace vyšla za přispění projektu MEZIOBOROVÝ DIALOG,
který je realizován na Západočeské univerzitě a spolufinancován Evropským sociálním
fondem a Státním rozpočtem České Republiky.
sbornikblok4.indd 305 3/22/07 1:50:58 PM
sbornikblok4.indd 306 3/22/07 1:50:58 PM
Krajinou pochybností
Sborník úvah z Ekologických dnů Olomouc
v letech 2005 a 2006
Editor Michal Bartoš
Obálka a Grafická úprava: Zuzana B. Horecká a Jana Honecová
Sazba písmem Juvenis (1. Střešovická písmolijna): Zuzana B. Horecká a Jana Honecová
Jazyková úprava: Radim Ošmera
Technická redakce: Michal V. Hanzelín
Vydala: O. P. S., Máchova 1492, 288 02 Nymburk; o-p-s@post.cz
Tisk: PBtisk, Příbram
Nymburk-Olomouc 2007
První vydání
308 stran
ISBN 978–80–903773–4–9
sbornikblok4.indd 307 3/22/07 1:50:58 PM
sbornikblok4.indd 308 3/22/07 1:50:58 PM

1 komentář u „Krajinou pochybností, sborník, editor : Michal Bartoš“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *