Konvergence a divergence hodnoty, autor: Jaroslav Kříž

Konvergence a divergence hodnoty

 

Kvalitám zkušenosti, které prožíváme a případně též tvoříme, dávají zvláštní rozměr hodnoty. Ať chceme či ne, prožitky, situace, objekty bezděčně hodnotíme, dáváme jim tedy přechodně nebo i stále nesouřadný status: něco stojí prožitkově výš, něco naopak níže; něco vyzdvihujeme a pociťujeme jako nám bližší, něco naopak zavrhujeme jako nám cizí nebo vzdálené. Když tuto nesouřadnost reflektujeme, nabízí se nám – jako vůbec ve zkušenostních jevech – možnost třídění. Tím právě povstává kategorie hodnot a uvnitř ní případně hodnotový systém, více či méně určitý, stálý a závazný, podle individuální zkušenosti a také povahy. O tom už bylo mnoho napsáno, jinými a také mnou. Pokud se ale nemýlím, nejen mně dosud unikal jistý problém, který se tu pokusím stručně nastínit.

K podstatě hodnocení patří jako základní prvek stupňování: jedno je v rámci dané hodnoty vyšší (jinak řečeno hodnotnější), než jiné; a podobně jsou pro mnohé z nás, kteří máme poměrně ustálený hodnotový systém, také některé hodnoty vyšší (tedy opět hodnotnější), než jiné. Čím vyšší hodnota, tím universálnější, nebo jinými slovy více absolutní nárok má. Mohu se celkem snadno smířit s tím, že co je pro mne příjemné, může být pro jiného nepříjemné až odporné (i když i to mě třeba trochu znejistí), sotva však mohu vážně připustit, že co jsem bezpochyby našel jako pravdivé, plné dobra či spravedlivé nebo jako krásné, nebude jiný stejně hodnotit – když se setkám s takovým případem, budu mít sklon toho jiného podezírat, že buď nemá správný pojem dané hodnoty, nebo má v hodnocení špatné úmysly; to je konečně vlastně totéž, protože danou vyšší hodnotu znát či chápat znamená také ji vyznávat, v jistém smyslu se jí i zastávat. Čím vyšší hodnota, tím vyšší nárok – nejenom můj na zkušenostní jevy (díla, výkony), v nichž se hodnota realizuje, ale také zpětný nárok hodnoty na mne, na moji věrnost, angažovanost a přísnost hodnocení.

S tím souvisí už jindy probíraný paradox hodnot: hodnocení je výkon subjektu, na kterém také jeho váha spočívá; je tedy subjektivní, což ale neznamená libovůli nebo bezbřehou relativitu, ale spíš angažování se subjektu. Čím vyšší hodnota, tím hlubší, důraznější nárok subjektivně má, současně ale žádá od subjektu větší sebepřekročení, neboť jak řečeno má právě onu universální, v extrému absolutní povahu. Čím hlouběji se v sobě nořím v konfrontaci s hodnotou, přesněji řečeno s jejím konkrétním uskutečňováním ve své zkušenosti, tím více překračuji omezení svého běžného individuálního bytí a přijímám nadosobní pohled, tak říkajíc postoj celé žijící kultury. Tento zdánlivý paradox je nejenom v otázce hodnot filosofii dobře znám (i když ne vždycky explicitně vyjádřen) a není proto předmětem přítomné úvahy.

Problém, který jsem slíbil nastínit, s ním ale souvisí. Hned na počátku bylo víceméně evidentně řečeno, že pojem hodnocení v sobě obsahuje nesouřadnost prožitků, vyjádřenou jako určité stupňování dokonalosti uskutečnění dané hodnoty. I když sáhneme až úplně ke dnu ve svém hodnotovém systému, zjistíme, že to či ono je mi tak či onak příjemné, že ale vcelku příjemnost zážitků není vždycky stejně intenzivní, lze ji podle toho hodnotit a také stupňovat, takže – jsme-li přesvědčení hédonisté – lze snít o dokonalé, mezní nebo absolutní příjemnosti nebo rozkoši. Je taková? Mnohý odpoví, že samozřejmě ta, kterou nám dává pohlaví – jenomže to pro všechny a zejména v každém věku nemusí být pravda: pro některé znalce srovnatelnou rozkoš mohou přinášet vybrané pokrmy, pro jiné ušlechtilá vína, skvělý doutník, pro závislého droga a tak podobně. Strom života je košatý a tedy druhů možných libostí stejně jako bohužel možných utrpení skýtá nepřeberně.

Absence ideální libosti filosofa nijak neznepokojí – je to konečně hodnota, která je elementární a jako taková žádný absolutní nárok nemá. Jak je to ale s hodnotami, které stojí blízko vrcholu hodnotového systému a které někdy nazýváme duchovními? Ty přece značný, téměř absolutní nárok mají a z něho zjevně plyne představa, že implikují jakousi řadu stále dokonalejších uskutečnění, jejíž limitou je jejich ideální realizace. Sám jsem se v minulosti dal svést k podobným výrokům, poněkud slepý k pasti, do níž vedou. To je tu třeba trochu vysvětlit.

Vezměme v této úvaze za příklad hodnotu krásy, neboli jak se dneska odborněji říká estetickou hodnotu (i když si nejsem zcela jist, že je to synonymum). Jsou různé jevy, v nichž se mi krása zjevuje, pokud jsem v správném rozpoložení, také dostatečně vnímavý a předešlou zkušeností připraven ji prožít. Tato osobní připravenost a subjektivní vklad do prožitku hodnoty jsou důležitější, než se na první pohled zdá, ale dovolme si zatím tady tuto stránku pominout, aby se problém zjednodušil. Řekněme, že jsem plně připraven a schopen krásu rozpoznat, kdekoliv se zjeví. Tady se ovšem otevírá první past: při dostatečném talentu či různých stavech změněného vědomí lze esteticky vnímat téměř cokoliv; zda jde jenom o přechodný stav mysli, autosugesci nebo o prožitek opravdové krásy, o to lze vést nekonečné spory. Relativista patrně bude tvrdit, že jelikož je hodnotová recepce vždy nutně subjektivní, pak pokud vnímám něco jako krásné, tak to krásné prostě je. Tento argument je ovšem možné také obrátit a tvrdit, že pokud nejsem – opět okolnostmi, stavem vědomí, předchozí průpravou či prostě vnímavostí schopen vnímat jako krásné něco, co je širší komunitou za takové považováno, pak to krásné prostě není.

Takový hodnotový solipsismus sotva můžeme přijmout. Nejspíše bychom řekli, že zřejmě nemluvíme o téže hodnotě. Jak jsme už shora naznačili (a jinde, spolu s jinými, podrobněji rozvedli), krása jakožto duchovní či přinejmenším vyšší hodnota má univerzální nárok: co může být jakožto doopravdy krásné pojato, nemůže být takové jenom pro mne a pro tu chvíli, stejně jako není nějaký výrok jenom pro mne pravdivý nebo nějaký soud jen pro mne spravedlivý resp. čin jen pro mne doopravdy dobrý. Ano, každé – tedy i to vyšší – hodnocení je v poslední instanci výkonem subjektu, ale subjekt, který autenticky konfrontuje vyšší hodnotu, je poněkud jiný, nebo spíše je v odlišném stavu: jeho sebe-ponor vede právě, jak jsme řekli, k transcendenci k nevšední a v jádře nadosobní rovině, která toto hodnotové prožívání umožňuje. Jakkoliv osobní vztah mohu mít třeba k určitému uměleckému dílu, schopnost prožívat jeho autentickou krásu není jen osobní, ale je v jistém smyslu výsledkem kolektivní kultury (tak jako jeho vznik). Ta totiž vytvořila vůbec pojem dané hodnoty a také pomyslný prostor, v němž se může realizovat. Všichni jsme dětmi této kultury a také k ní svým malým dílem různě přispíváme, přinejmenším tím, že svými postoji udržujeme při životě dané hodnoty.

Umím si představit, jak někdo namítne, že jde o indoktrinaci, kterou kultura vykonává, nutíc nás považovat za krásné právě to, na čem se v té či oné době shodla. Neskrývám, že dobový vkus skutečně v historii vnímavost obecenstva silně ovlivňoval, takže například umělec v jedné době téměř zbožněný byl zapomenut za pouhé desítky let. Delší čas ale nad těmito výkyvy vynášel spravedlivý soud; zásluhou probudilých lidí byla před erozí času zachráněna řada děl nesporné krásy, i když si ovšem nejsme jisti, kolik z cenné tvorby navzdory tomu bylo zapomenuto či ztraceno. Kultura procházela různými osudy, někdy i krizemi. Nicméně nutno opakovat, že kdyby jí v našem životě nebylo, neměli bychom hodnotu krásy.

Dobrá, pokročme o krůček dál. Řekněme, že mám před sebou nějaké dílo, o jehož kráse nikdo znalý nepochybuje (budu tu dál mluvit jenom o umění, protože ocenění krásy přírody, lidí a podobně může být přece jen víc subjektivní). Jak a zda ke mně jeho krása promluví, tady jak zabarvený a intenzivní její zážitek budu mít, závisí na řadě podmínek. Především je to jistě moje přirozená vnímavost – krása hudební skladby bude odepřena tomu, kdo zcela postrádá hudební sluch, krása obrazu barvoslepému, krása básně tomu, kdo jazyk chápe jen doslovně. Přirozená schopnost ale často nestačí: krásu se musím naučit odlišit od pouhé laciné líbivosti, objevit v sobě schopnost překonávat jistou překážku, nebo řekněme zdrženlivou plachost opravdové krásy, k níž se musím povznést od běžného, praktickým zájmem vedeného vnímání. To bylo jinými už dávno víckrát řečeno, stejně jako to, že schopnost chápat krásu skutečného díla musím kultivovat jistou zkušeností, případně poznáváním možností, jakých může nabývat forma díla. Tady však může čekat jisté úskalí: mou schopnost vnímat krásu třeba hudební skladby jistě prohloubí, když kromě citového prožitku jejího celku budu schopen ocenit invenci, s kterou autor umí variovat melodické motivy, modulovat harmonii, měnit rytmy atd.; když umím ocenit práci s barevnými kontrasty, hru světel a stínů nebo dynamiku kompozice obrazu; když pochopím neotřelost výrazů, hloubku metafor, hudebnost verše v básni a tak podobně – ale je myslitelné, že přílišné intelektuální zaujetí způsobem, kterým je dílo uděláno, může oslabit jeho estetický účinek. Jsou ale ještě jiná, celkem běžná úskalí: třeba zmatnění dojmu z díla, s kterým se příliš často setkávám; rušivé faktory, vnitřní či vnější, které mi brání na dílo se plně soustředit; nedokonalost interpretace (hudba, báseň nebo hra) či reprodukce (obraz) – a tak podobně. Vcelku je spíše výjimkou, když moje estetická recepce je dokonalá, čili když krása díla ke mně plně promluví – daleko častěji zahlédnu zákmit krásy nebo ji vnímám vzdáleně, jako přes mlžnou clonu. Podle některých myslitelů krása díla povstává jeho aktuálním prožitkem. To je názor patrně blízký pravdě, ale riskantní: např. možný důsledek, že takto uskutečněná krása tedy závisí spíše (nebo jenom) na subjektu vnímatele nežli na díle, lze snadno dovést ad absurdum.

Takový závěr jistě nepřijmeme. Naopak díla přece hodnotíme jako více či méně esteticky hodnotná, tedy více či méně schopná prožitek krásy vyvolat – a to, vzhledem k vyšší povaze hodnoty, nejen s osobně subjektivním, ale s nadosobním nárokem. A zde se konečně dostáváme k našemu problému. Kdybychom díla neporovnávali a nepřiznávali jedněm určitou nadřazenost nad jinými, popřeli bychom jeden základní rozměr hodnocení. Je celkem lhostejné, zda řeknu, že je jedno dílo krásnější, než druhé, nebo že je v něm více krásy nebo že je v něm více schopnosti prožitek krásy ve mně resp. v každém dostatečně znalém vyvolat – vždy nějak v rámci estetického hodnocení srovnávám. A to je celkem snadné, pokud se pohybuji tak říkajíc v nižších patrech umělecké produkce. Árie z vážné opery bude patrně esteticky hodnotnější, než popěvek z laciné operetky, věta z klasické sonáty skoro jistě krásnější, než příležitostný valčík a tak podobně; stejně tak umělecky vážný obraz třeba krajiny bude mít asi větší estetickou hodnotu, než nějaký líbivý žánrový obrázek; a třeba literárně procítěná novela si zaslouží vyšší hodnocení, než nějaký dobrodružný román. To všechno jsou jen příklady, které připouštějí výjimky a nemají nějaký obecný nárok.

To, oč tu jde, lze snad vyjádřit takto. I když si jistě nestanovuji nějaké žebříčky na způsob hitparády nebo stupnice bestsellerů, běžné v masové kultuře, přece jen dílka a díla nějak srovnávám a trochu řadím a pokud budu přemýšlet, čím jedna díla jsou krásnější, než jiná, bude mě to svádět k představě jakési řady stále dokonaleji realizované krásy – až kdesi v nedosažitelné, ale přesto myslitelné limitě se bude skvět zářivá ideální krása. Universální, až v jistém smyslu absolutní status hodnoty to zdá se vyžaduje a byli v historii myslitelé, kteří v něco takového zřejmě věřili. I já jsem se tak trochu vydal touto cestou, ale nebylo ani třeba skepse Kanta, abych sám vlastní zkušeností narazil v tom směru na závažné problémy.

Ta myšlená konvergence krásy totiž selhává, když se blížíme oblasti větší dokonalosti, s jakou je v reálných dílech uskutečněna. Je Bachova Mše h-moll krásnější, než jeho Matoušovy pašije? Jsou jeho oratoria obecně krásnější, nežli jeho varhanní fugy nebo jeho koncerty? Je vůbec jeho hudba krásnější nežli vrcholná díla Mozarta či Beethovena? Podobně bych se mohl ptát, zda jsou nejkrásnější obrazová díla třeba Tiziana, da Vinciho, Vermeera či Rembrandta (a mnoho jiných vynikajících malířů), zda nacházím více krásy ve verších Shakespeara, Rostanda, Victora Huga (a opět mnoha dalších). Jsou to vesměs vrcholná díla a já nejen mezi nimi váhám rozhodnout, ale s určitým ustrnutím zjišťuji, že čím jsou podle mého soudu krásnější, tím jsou vzájemně rozdílnější, že součástí jejich krásy je jejich nezaměnitelná individualita čili neokázalá originalita. Realizace krásy, tak jak se blíží myslitelným vrcholům, spíše tedy diverguje, než konverguje k nějakému společnému ideálu.

Když uvažuji nad mnoha příklady krásných děl, z nichž jsem tu připomněl jen některé, vnucuje se mi další otázka, již jsem si nikdy nepoložil: je obecně krásnější hudba než obrazy či sochy nebo než poezie či próza, nebo případně architektura či ještě další discipliny umění? Jakkoliv absurdně tato otázka zní, byli v historii lidé, kteří se snažili ji rozhodnout – ne na základě individuální vnímavosti, o níž jsme už tady mluvili, ale z jakýchsi absolutních důvodů. Pravda, ty umělecké disciplíny se v mnohém dosti zásadně liší, nejen našimi smysly, k nimž se převážně obrací (hudba k sluchu, malířství k zraku, slovesné umění k vnitřnímu řečovému smyslu, schopnému chápat významy a propojit je s představivostí), ale svou hlubší podstatou: hudba je povětšině abstraktní svým manifestním obsahem i formou, přitom má nejpřímější přístup k našim citům, pokud máme pro ni přiměřenou vnímavost; výtvarné umění je po většinu své historie naopak názorné, i když to zobrazené často nebývá to hlavní, co k nám z díla promlouvá; slovesné umění je zprostředkovanější, než obě jmenované disciplíny, ale právě tím, že se vyjadřuje slovy, může být bližší svému příjemci. A tak by bylo možno pokračovat.

Jestliže nyní připustím, jak evidentně musím, že není žádný obecný důvod prohlásit a priori jeden druh umění za krásnější než některý jiný, musím se utkat s faktem, že způsob, kterým tyto druhy krásu realizují, je nepoměrně rozdílnější, než způsoby, které nacházíme v různých dílech téhož druhu umění. Ale nejen to: právě ty prostředky a vlastnosti, kterými se tyto druhy vzájemně liší, jsou při svém dovedení k relativní dokonalosti, což znamená právě specifičnosti, právě prostředkem dosažení nejvyšší krásy v nich. Nesmí nás mýlit metaforické směšování, kterým si někdy pomáháme při vyjadřování svých dojmů z jednotlivých druhů umění: krása vrcholné hudby není v tom, že by evokovala obrazy či vyprávěla příběhy, jak se to někdy mylně podává: je pouze v proměnlivých strukturách, vytvořených tóny, v jejich dynamickém souzvuku, v logice melodických motivů a ovšem v rytmu, v němž se hudba udává; krása obrazu není v barevných akordech či melodice linií (to jsou jen metafory), ale v dynamice barevných kontrastů, v práci se světlem, v logice tvarů a v celkové kompozici, která dokáže proměny a pohyb zachytit v klidu svého prostoru; také krása poezie netkví jenom v hudebnosti verše nebo v názornosti obrazů, jež evokuje, ale je nad tím, v umění významové zkratky, v bohatství konotací, které vyvolá, v nevšednosti slov. Ano, hudbu je možno spojit s poezií, jednu i druhou s výtvarným projevem – a docílit tím novou krásu: ta zaujme svou novostí, ale nepřevýší tu, kterou už vytvořila jednotlivá umění.

Co z toho všeho vyplývá? Došel jsem zřejmě k závěru, že krása v umění (a patrně i jinde) povstává spíše diferenciací prostředků, jimiž se realizuje, než nějakou konvergencí forem k jednotnému ideálu. Znamená to, že máme mnoho, možná nekonečně druhů krásy? Ale jak si potom vysvětlit, že v minulosti tolik umělců zasvětilo svůj život hledání krásy jako takové – ne jen originálnímu projevu, jímž by se odlišili od svých kolegů, ale krásy v její čisté, dokonalé podobě? Jak je vůbec možné, že máme pojem krásy, který všechny tak odlišné tvůrčí činy a náš prožitek jejich děl navzdory jejich zjevné divergenci sdružuje?

To není snadná otázka. Když vezmu příklad, který jsem už použil, a porovnám svůj estetický prožitek z perlivého proplétání tónů třeba Bachovy fugy, v němž umně přetvářené melodické motivy vytváří vznosnou stavbu formy, třeba s tím, v němž naslouchám svítivě přehledné a hravě přizdobené symfonii Mozarta, nebo též s tím, v němž rezonuji s bouřlivým přívalem emoce a mužné vůle Beethovena, tedy ve všech těchto případech prožívám krásu, jsem-li k tomu vnitřně správně naladěn a nic mě neruší v mém prožitku. Je to vždy krása, která má však vždycky trochu jiný odstín, poněkud jinou povahu, danou právě rozdíly stylu hudby a temperamentu jejích tvůrců. Tyto odlišné znaky nelze od prožitku krásy oddělit: uskutečnění krásy (jako každé jiné hodnoty) je jak v samém díle tak i jeho recepci nezbytně konkrétní a má tedy svou nezaměnitelnou podobu. To ale neznamená, že tyto realizace nemají nic společného.

Jak zjistili už jiní přede mnou, povstání krásy v subjektivním prožitku pozdvihuje mé vnímání z všední úrovně praktického zájmu k novému, zvnitřnělému stavu, v němž jeho reflexe pobízí subjekt k sebe-překračující identifikaci s objektem vzníceného zájmu. Toto unešení krásou objektu svou formou nevšedního otevírá subjektu existenciálně vyšší dimenzi, v které nachází prohloubení zkušenosti nejen objektu, ale i jeho prostřednictvím sama sebe. Takový – ve své plné síle zdaleka ne běžný – zážitek může být doprovázen různými emocemi od jakéhosi úleku až po pocit štěstí, čistoty a naplnění. Důležité ale je, že jakkoliv je nutně zabarven specifikou konkrétního díla, stylu a druhu umění, má vždycky rysy, jež jsme právě popsali: dotek krásy, jakkoliv často prchavý, je vždy existenciální prožitek, jakési niterné přerození do čistší, autentičtější, vůči všednímu světu svobodnější podoby. Samozřejmě nevytrvá, praktický svět nás zase stáhne zpět, protože chceme ovšem žít a o to žití se musíme starat, přetrvá ale vzpomínka a touha toto vytržení opakovat a případně je ještě prohloubit. Toto je existenciální základ, v kterém koření naše snahy o dokonalou krásu, pokud máme a vyznáváme tuto hodnotu. Jakkoliv různé mohou – nebo dokonce musí – být její realizace, jádro jejího pojetí je společné a v tom tkví konvergence této hodnoty.

Naše nálezy tedy nesměřují k žádné hodnotové relativitě – to platí nejen pro krásu, jíž jsme se tady více věnovali, ale i pro pravdu či dobro nebo spravedlnost, které si vyžadují samostatné úvahy. Jakkoliv rozmanité jejich realizace mohou nebo přímo musí být, existuje vždy pro ně hodnotová intence, která má bytostné založení a je pro ně společná.

1 komentář u „Konvergence a divergence hodnoty, autor: Jaroslav Kříž“

  1. Hodnotový relativismus, tedy to, co je dnes zvláště konzervativci odsuzováno, má základ v konvergenci hodnot. Je tedy konvergence správná?
    Hodnotový relativismus, který už zasahuje do chápání dobra a zla jako protipólů, srovnává je, relativizuje zlo. Konzervativní vysvětlení tohoto jevu je obvykle spojováno s marxismem, s rovnostářstvím, s ochablostí a neschopností držet rozdíly a neustále hájit dobro. Je tedy konvergence hodnot také spojena se srovnáváním hodnot do jedné roviny, ustupování zlu, neschopnost hájit dobro? Kde je metodický základ konvergence? Je konvergence ústupek nátlaku jedné ze stran? Nebo má jiný metodický základ? Pohlcuje jedna hodnota druhou? Jaký vztah k tomu má dialektika? Jedná se o boj teze a antiteze ústící v syntézu? Velice zajímavé téma, neměli bychom jej opouštět, ale kvalifikovaně diskutovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *