Kniha Job

patří k nejznámějším, umělecky i filozoficky nejsilnějším básnickým spisům Starého zákona a lze ji právem zařadit mezi  veledíla literatury světové. V uměleckém překladu Viktora Fischla se navíc odhaluje její myšlenková hloubka v nebývalé poetické kráse. Kniha vznikala, domníváme se,  v průběhu pátého století před naším letopočtem. V oslovujícím hymnickém  dialogu prokládaném zkratkou prozaického děje  řeší základní otázky lidské existence. Otázku smyslu života vůbec, především pak otázku smyslu a příčiny lidského utrpení. Na ně předkládá  pohled  pro  dobu svého vzniku  doslova převratný a dodnes –  neboť jsme se ve svých odpovědích nedostali dále – velmi inspirující. Nemoc, neúspěch, trápení,  bolest byly považovány, a to nejen v době starozákonní, ale ještě dlouho potom, za následek chyby, jako trest za přestoupení, jako jakési zúčtování Vyšší moci s postiženým. Trpící byl zároveň i vinen, byl odsouzeníhodný. Neúspěch signalizoval jednoznačné znamení nepřízně.

Pisatel Knihy Job měl odvahu vyjádřit ve filosofickém sporu hlavního hrdiny s přáteli a v  jedinečné koncepci celého díla myšlenku zcela odlišnou. Vypovídá o své soudržnosti s trpícím. Stojí eticky i filozoficky na jeho straně a činí tak s genialitou umělecky zcela  ojedinělou. Bohabojný Job byl ke své životní zkoušce vybrán nikoli pro své viny, ale  právě naopak pro svou bezúhonnost. Spor, do něhož je vtažen, se neodehrává na naší rovině, v rámci naší lidské dimenze, proto mu nemůžeme rozumět. Zároveň se však hned v úvodu dovídáme, že je trpící Job vyčleněn, vyvolen k něčemu posvátnému, vážnému, nevšednímu. Stává se vzácným garantem věrnosti Bohu za všech okolností a ani uprostřed naprosté bezmoci a v opuštěnosti neztrácí nic ze své důstojnosti, ba vznešenosti. Ač v prachu bídy a beznaděje, stojí na filozofickém piedestalu jako vyvolený, milovaný, jako ten, jemuž Bůh věří, že v nesnadné, až – nám se zdá – nesmyslné zkoušce obstojí. Čtenář tedy o této výjimečnosti ústřední postavy ví od samého počátku, nikoli však Job. Ten musí projít bez pomoci vichřicí dlouhého niterného boje a nesnadného zápasu, který jen umocňuje jeho fyzické trápení.

Stalo se pak jednoho dne, když se synové boží sešli, aby předstoupili před Hospodina, že přišel mezi nimi také Satan.

I zeptal se Hospodin Satana, odkud přichází, a Satan odpověděl Hospodinu a řekl, že se potuloval a procházel po zemi.

I pravil Hospodin Satanovi: Povšiml sis také služebníka mého Joba, jemuž se nevyrovná nikdo na zemi? Tohoto muže prostého a poctivého, který se Boha bojí a zlu se na hony vyhýbá?

V odpověď  pak řekl Satan Hospodinu: Bojí se snad Job jen tak darmo Boha?

Nepostavil jsi snad i ty ochrannou hradbu ze všech stran kolem něj a kolem jeho domu i kolem všeho, co vlastní? Požehnal jsi práci jeho rukou a jeho stáda se rozmnožila po zemi.

Vztáhni však jen ruku svou a dotkni se všeho, co vlastní, zda nebude ti ve tvář zlořečit?
Tu řekl Hospodin Satanovi: Budiž. Všechno, co vlastní, je v tvých rukách. Jen na něj samého ruky nevztáhneš.

 

Job dostává  první rány a za strastiplných  okolností ztrácí všech svých deset dětí a veškerý  majetek.

Tehdy Job povstal, roztrhl své roucho, oholil svou hlavu a padl k zemi, aby se klaněl Pánu.

I řekl: Nahý jsem vyšel z lůna matky své, nahý se též vrátím.

Bůh dal, Bůh vzal, jméno boží budiž požehnáno.

Přesto vše se Job ničím neprohřešil.

Ani slova bláhového nevyslovil proti Bohu.

 

Satanovy požadavky  narůstají. Neprohrává snadno. Rozhovor mezi ním a svrchovaným Bohem – neboť není věru žádné pochyby o tom, kdo hraje prim v tomto prapodivném dialogu – dotváří dramatickou kulisu rozvíjejícího se děje.

Řekl pak Hospodin opět Satanovi: Viděl jsi mého služebníka Joba, jemuž se nevyrovná nikdo na zemi? Toho muže prostého a poctivého, který je bohabojný a všeho zla se hledí vyvarovat, a viděl jsi, že setrval ve své zbožnosti až dodnes, ač jsi mne popudil proti němu a způsobil, že jsem na něj seslal zkázu bez příčiny?

I odvětil Satan Hospodinu a řekl: Kůži za kůži. Všechno, co člověk má, dá věru za svůj život. Vztáhneš-li teď však ruku svou a dotkneš se jeho kostí a masa, nebude ti snad do očí spílat?

I řekl Hospodin Satanovi:Budiž i to tedy v moci tvé, života ho však nezbavíš.

I odešel tedy Satan od tváře Hospodinovy a pokryl tělo Jobovo vředy nejbolestnějšími od chodidel až po samo témě jeho hlavy.

Tu k němu mluvila jeho žena: Ještě stále setrváváš ve své zbožnosti? Zlořeč raději Bohu, i za cenu smrti.

On jí však řekl: Mluvíš, jako mluví žena pošetilá. Zda jenom dobré věci budeme od Boha přijímat, a věcí zlé od něho odmítneme brát? A přesto vše se Job svými rty nedopustil hříchu.

 

Nejbližší přátelé vstupují do bolestného dramatu zpočátku laskavě, plni soucítění. Proto před nimi odhalí Job v srdečné důvěře niternou hloubku svého zármutku, svou nekonečnou beznaděj, svou mučivou otázku PROČ hraničící se vzdorem.

I seděli s ním pak na zemi po sedm dní a sedm nocí, aniž kdo z nich k němu promluvil jediné slovo, neboť viděli, jak velkou bolest trpí…

A Job teď mluvil  a řekl:

Kéž byl vyhlazen ten den, kdy jsem se narodil, i noc, v níž řekli: Chlapec počat byl.

Ten den – kéž tma jej pokryla, kéž Bůh ho z nebes neshlédl, a ani paprsek světla na něj nepadl.Kéž pokryly jej temno a stín smrti, kéž zatáhla se nad ním černá mračna, kéž tma uprostřed dne jej vystrašila…

Kéž by se hvězdy soumraku té noci byly zatemněly, kéž čekala by na světlo a světla nikde není a ani řasy červánků též k ránu nespatřila.

Neboť  brána mateřského lůna nezavřela se, ani mým očím žal skryt nezůstal.

K čemu byl ten klín, na který brali mne, a k čemu prsy, z nichž jsem mléko sál?

Neboť bych ležel teď a byl bych potichu, spal bych a měl bych pokoj ode všeho…

Nač dává světlo zdeptanému a život duši zatrpklé?…

Proč muži, jehož cestu balvany zasypaly a jemuž zavřel Bůh všechny jiné stezky?

Neboť  nad chléb nutnější jsou mi teď vzdechy mé a nářky moje hlasité se valí jako vody řek.

Neb čeho jsem se strašně strachoval, to věru stihlo mne, a čeho jsem se děsil, to se mi přihodilo.

Neznal jsem pokoje a neutišil jsem se, ba ani jsem si neodpočal a zas už tu byl hněv.

 

Žel soucit přátel hasne. Byl neupřímný, povýšený. Jsou zklamáni. Hledali pokořeného, sebeobviňujícího, kajícího Joba, nalezli však pouze Joba zoufalého. Joba, který je sice se svými silami u konce, ale jehož vztah k Bohu – ač plný otázek – zůstal nenarušen. I když nerozumí Jeho cestám a rozhodnutím a přijímá boží otazníky s údivem, s bolestí, vzdává se raději života než své víry a své čisté upřímnosti, s níž vždy žil před tváří boží. A tu zazní z úst přátel  – snad aby hořký kalich byl pro Joba ještě těžší – karatelský tón, tón, který  si troufá vyslovit necitelný soud, jemuž se pokouší dát dokonce nálepku zbožnosti.

 

Hle, jak mnohým jsi dříve býval rádcem, a ruku slabých jsi často posílil.

Klesající zvedala tvá slova a kolenům, jež se podlamovala, dávala novou sílu. Teď však, když na tebe to všechno padlo a zasáhlo tě, klesáš a děsíš se.

Což není tvoje bohabojnost také tvá důvěra? A cesty přímé, po nichž vždy jsi chodil, nejsou tvou nadějí?

Jen prosím vzpomeň, viny vší čistý kdo kdy zahynul i kde spravedliví byli utraceni?
Pokud já sám jsem viděl: Kdo orali bezpráví a ti, kdo seli zlo, ti je také žali…

Což Hospodin pokřiví soud? Zda Bůh by spravedlnost zvrátil?

Když děti tvé se na něm prohřešily a vydal je do rukou bezbožných.

Ty sám však kdybys Hospodina hledal a Boha  úpěnlivě vzýval,

pak, jsi-li čistý a upřímný, ustrnul by se vzbuzen modlitbami tvými a plně k míru navrátil by vše, co si žádalo nápravy v domě tvé spravedlnosti.

Job vytrvale brání svou  poctivě žitou minulost a rád se zříká případných neúmyslných pochybení, která mu vnucují spílající přátelé, ale ví, že nejsou příčinou jeho bídy. Což je málo těch, kteří žijí zcela bezbožně a úspěch je provází? V hlubinách utrpení začíná Job jasnozřivě  tušit v bouři otázek, jež Hospodinu klade, že smysl lidského trápení je někde jinde než pouze v lidské vině, že je zastřen rouškou tajemství. I ve svém ponížení, ve své opuštěnosti vyslovuje svobodně a hrdě vlastní mínění o těch silných a úspěšných, kteří nyní stojí v sebejistém, pyšném rozhorlení nad ním.

 

Je síla má snad síla kamenů? A ze železa snad je tělo mé?

Zda sám si už pomoci nedokáži? Soud rozumně už opustil mne zcela?
Kdo nemá lítost s bližním těžce zkoušeným, toho opouští  bázeň  boží.

Bratři moji zradili mne jako dravý potok, koryto potoků, z nějž vystoupily vody.

                                                                                                                                

Zklamaný Job, nepochopen nejbližšími, odmítá necitelné, plytké soudy a snaží se obracet ve své bezradnosti výlučně k samotnému Stvořiteli. Činí tak s respektem i s úzkostnou hořkostí,  většinou bez zákmitu naděje na boží vysvobození. Pakliže tu a tam přece jen probleskne, rychle uhasíná. Job volá k Bohu jako ten, kdo definitivně přijal porážku. Zároveň se však  nepřestává ptát. Jeho otázky mnohdy nabývají podoby troufalého sporu s Bohem, a to i v přítomnosti svých nelítostných druhů. Bolest jeho těla jakoby provázela bolest ještě daleko hlubší. Trpí odloučeností od svého Boha, s nímž žil až dosud ve vzácném souladu, od Boha, který byl středobodem jeho bytí a náhle se od něho, jak se zdá, odvrátil. Nebo je tomu jinak? Job poprvé pohlédne – z počátku kratičce, nesměle – i za horizont tohoto času. Definitivní prohra, záblesk důvěry, trpká výčitka Hospodinu, vědomí boží velikosti, tušení nepochopitelného – toto vše a mnohé další nalezneme – oděno do nejkrásnějších metafor ve směsici zoufalství, které lomcuje zkoušeným nešťastníkem.

Jak mohl by člověk před Bohem být v právu?

Vždyť  bude-li chtít se s ním přít, nebude odpověď mít ani na tisící díl.

Je moudrý v srdci svém a udatný ve své síle. Kdo by mu chtěl odporovat a zůstal v míru živ?

On, který hory přesouvá, aniž kdo o tom ví, a boří je ve svém hněvu….

On může rozkázat a slunce nevysvitne a hvězdám všem svou pečetí určuje jejich místo….

On stvořil všechna souhvězdí, jako je Velký vůz a Orion a Plejády i hvězdy na jihu skryté.

On dělá věci veliké, jež rozum nevybádá,

a zázraky, jež nikdo nespočte.

Jde kolem mne a nemohu ho vidět, a když mne míjí, nejsem si toho vědom…

Ani, kdybych ho vzýval a on mi odpověděl, nevěřil bych, že vyslechl můj hlas.

Neboť  mne v bouři k zemi srazil a bezdůvodně zasadil mi rány nesčetné.

Nedopřeje mi ani chvíli, abych nabral nových sil, a jenom hořkostmi mne neustále krmí…

Syta je duše má života mého. Už nářků nad sebou nechám a hořkostí srdce dám mluvit. Pravím pak Hospodinu: Nezatracuj mne a jen mi vědět dej, proč se mnou vadíš se.

Zda je ti vpravdě k dobru, že tak mne sužuješ. Že  zavrhuješ dílo rukou mých a osvětluješ rady bezbožných?…

Bezbožný jsem-li, běda mi, však ani jsem-li spravedlivý, nezvednu hlavu vzhůru, neboť  jsem nasycen hanbou a napojen pohledem na vlastní útrapy.   …

Se Všemohoucím bych však mluvit chtěl a o své při se dohadovat s Bohem..

I kdyby zabil mne, nepřestanu v něj doufat, však tváří v tvář mu předložím své cesty.

On je též spása má, neb pokrytec mu před tvář nepředstoupí…

Předvolej mne a já ti odpovídat budu, anebo mi dej mluvit a ty mi odpověz.

Jak mnoho je mých hříchů a kolik nepravostí? Sděl mi mé hříchy i mé přestupky.

Proč tvář svou skrýváš přede mnou a vidíš ve mně svého nepřítele?

Chceš zničit zvadlý list, s nímž vítr pohrává si? Aneb suché stéblo slámy chceš polapit?…

Když zemře muž, zda zase ožije? Po všechny dny mně určeného času v proměnu svou doufat nepřestanu…

Pak zavoláš mne a já ti odpovím. Zasteskne se ti po díle rukou tvých…

Teď jsi mne však, Bože, oslabil k zemdlení, neboť  z mých nejbližších ušetřil´s sotva koho.             

A zbrázdil jsi mne vráskami, jež za svědky teď mám, a moje tváře propadlé dosvědčí vše, co mne potkalo. Hněv boží na mne vrhl se jak dravec a zuby svými zahryzla se nenávist jeho v šíji mou. Své oči nepřítel můj ostří proti mně. Hubu si na mne otevřeli, hanebně bili mne v tvář, a proti mně se spolu srotili.

Vydal mne Bůh na pospas bezbožnému, a uvedl mne v ruce zlosynů.
Pokojně žil jsem, když tu on k zemi mnou pojednou mrštil,  chopil mne za krk a srazil mne a na kusy mne rozbil, a udělal si ze mne terč pro střely svých šípů.

Kolem mne v kruhu rozestavil svoje lučištníky, ledviny mé provrtal bez lítosti šípy a žluč mou rozlil po zemi.

Za střelou střelu do mne střílí, vrhá se na mne jako silák…

Má tvář je solí pláče vyleptaná a stíny mrtvolné mi leží na víčkách. Ne pro jakés bezpráví spáchané rukou mou, a ani v duchu nezhřešil jsem a modlitba má čistá je.

Ó zemi, krve mé hroudami nepřikryj a kéž není místa, kde by mé volání mohlo být umlčeno.

Hle, teď je svědkem mým i sám Bůh na nebesích a na výsostech pro mne bude svědčit.

Mí přátelé, mí posměváčci, slzy z mých očí k Bohu stékají…

Dodnes můj nářek vzpouru vlastně značí a ruka, jíž se bráním, je silnější než vzdechy.

Ó kdybych věděl, kde ho nalézt mohu, až k jeho trůnu samému bych šel.

Vedl bych před ním při svou, jak se patří a důkazy bych ústa naplnil.

Hleděl bych znát ta slova, jimiž mi odpoví,

a všemu rozumět z toho, co řekl mi.

Zda bude užívat ve své při proti mně své síly nesmírné? Ne, naopak, on sám mi síly dodá.

Tam spravedlivý může se s ním přít a navěky své právo obhájit…

                                                                                                                     

Kéž bych byl jako v dobách minulých, jako ve dnech, kdy mne chránil Bůh.

Kdy ještě svítila mi nad hlavou svíce jeho, v jejímž světle jsem ve tmách mohl chodit.

Tak jako jsem byl kdys ve dnech svého mládí, kdy Bůh v mém stanu ještě tajemství se mnou sdílel.

Dokud ještě Hospodin byl se mnou, a všude kolem sebe jsem měl děti své.
Kdy stopy kroků svých jsem mohl máslem smýt, a ze skály mi prýštily potoky oleje.

Když chodíval jsem městem ku bráně, měl jsem na ulici své místo mezi radními.

Jen mne spatřili, mladí se vytratili, zatímco staří povstávali a zůstávali stát…

Spravedlnost jsem nosil jako šat halící mne jako plášť, a soud můj jako koruna na mé hlavě.

Za oči jsem sloužil slepým a za nohy kulhavým.

Otce jsem nuzným nahrazoval, a ve sporu mně ne dost známém jsem dopodrobna vyšetřoval…

Teď se mi však posmívají mladší, než jsem já, jejichž otce bych nebyl pokládal za hodné toho, aby spolu se psy pásli moje stáda…

Veliká síla bolesti, jež změnila mne k nepoznání, mne nutí měnit i můj oděv, co chvíli zhyzděný hnisem z mých mnoha ran. Bolest svírá tělo mé jak tuhý límec těsné košile, jež sotva dýchat dá mi.

Bůh do bláta mne svalil, takže teď jsem už jako prach a popel.

Tebe, Bože, vzývám a neodpovídáš mi. Stojím před tebou, nepohlédneš však na mne.

 

Bludný kruh vtíravých otázek i tápajících odpovědí se pomalu uzavírá. Majestátně, hymnicky.  Ke ztýranému, poníženému Jobovi přichází samotný Bůh. Zůstává i nadále ve svém odstupu nedosažitelný, nepochopitelný. Důraz na nesouměřitelnou boží velikost však Joba neponižuje, ale naopak pozvedává. Stává se pilířem jeho nově se rodící důvěry, stvrzuje jeho nově objevovanou naději. V Jobově nitru pozvolna, v náznacích, v jakémsi povzbuzujícím tušení souzní velikost boží s vírou v nekonečnou boží lásku. „Netrap se už, Jobe, otázkami, které jsou nad tvoje síly,“ – zní v jeho naslouchajícím, soustředěném, pročištěném srdci a Job se po vichřici prožitého zoufalství pokojně, statečně a moudře smiřuje s tím, že nemůže nalézt na své otázky plné odpovědi, zasazen do zákonů této planety Země, neboť děj se – zdá se –  neodehrává jen tady a teď. Těžce zkoušený Job je náhle i uprostřed svého trápení svobodný a vědoucí. S jistotou cítí, že může svému Bohu důvěřovat, on, reptající, a přece milující a věrný, on, zdeptaný, a přece milovaný. Ano, ví, že není hříčkou osudu či slepé náhody a že má pro svého Boha i nyní v popelu a prachu mnohem větší cenu, než dokáže domyslet.

I když Bůh nenabízí  hned vysvobození,  Job od  chvíle vnitřního setkání s Ním už nikdy nezapochybuje o Jeho lásce, byť se někdy zdála sebenepochopitelnější. A to i tváří v tvář utrpení života, tváří v tvář setrvávajícím otazníkům. Neboť Job stále nerozumí – jako mnozí před ním a mnozí, mnozí po něm – proč tolik trpí. Pro něj je však nyní mnohem důležitější získaná jistota, že nebyl a nikdy nebude Bohem necitelně souzen, odmrštěn, zapomenut, že není ani pouhou hříčkou v plynutí času, ale naopak. Jeho pozemské putování zde i za hranicemi času je nejen ve svrchovaných, ale též milujících rukou a on sám má před boží tváří nekonečnou hodnotu. Změť otázek utichá, Job je náhle naplněn bezbřehým mírem, důvěrou a metafyzickou nadějí. A to není málo.

I odpověděl Bůh Jobovi z vichřice a pravil:

Kdo je to, kdo zatemňuje rady mé slovy věcí neznalými?

Teď, prosím, přepásej svá bedra jako chlap, a budu se tě ptát a na vše odpověz mi.

Kdes byl, když základy země jsem kladl? Pověz mi, víš-li cos rozumného o tom.

Víš snad, kdo určil její míry? Anebo kdo na všech stranách mezi jí vyměřil pásmem?…

Nebo kdo položil úhelný kámen její, když radostně si pěly hvězdy jitřní, a všechny děti boží s jásáním plesaly?

Nebo kdo zavřel vrata moři, když z klína matky země zrodilo se, když jsem je oblékl do oblak a místo do plen jsem je do mlh balil, a zákon svůj jsem určil dveřím i závorám jeho?

I řekl jsem: Až sem smíš dojít, však ani o krok dál. Zde pak uložíš své hrdé vlny k spánku.

Zda jsi kdy ve všech svých dnech rozkázal jitru zářit? Či svítání  jsi naučil, aby své místo znalo? …

Dospěl jsi až k samým skrytým pramenům mořským, A po dně propastí jsi chodil?

Byly ti snad odhaleny brány smrti? A brány světa stínů viděl jsi?

Dohlédl´s do konce šíře zemské? …

Zdalipak déšť má otce?

A kdo je ten, kdo plodí kapky rosy,

Čí lůno rodí led a mráz? A kdo zplodil jinovatku spadlou z chladu nebes? Jako kámen ztvrdnou vody, ba i vrch propastí zamrzá. 

Zda jako kvočna kuřátka do houfu svolat můžeš hvězdy Plejády, anebo můžeš povolit Orionův pás?
Víš snad, jak vyvádět hvězdy zvěrokruhu, každou v jí určený čas? A umíš ochočit Velkého Medvěda s mláďaty jeho?

Zda znáš zákony nebes?…

Zda Boha obviní ten, kdo je ve při s ním? Kdo Boha viní, ten nechť odpoví.

I odpověděl Job Hospodinu a řekl:

Hle, jak jsem malý před tebou. Co bych ti mohl odpovědět?
Jednou jsem mluvil, po druhé už odpovídat nechci, neboť nemám, co bych dodal k tomu, co jsem řekl.

Z vichřice mluvil však Hospodin k Jobovi ještě dál a pravil:

Teď  jako muž svá bedra opásej a odpovídej, nač se tě budu ptát.

Chceš snad i soud můj zrušit?

Chceš odsoudit mne jen, abys ty sám se spravedlivým zdál?…

 

Tu odpověděl Job Bohu a řekl:

Vím, že jsi všemohoucí a že z tvých myšlenek nestojí žádné nic v cestě.

Kdo to hledí zatajit radu boží, aniž ví, oč jde? Proto doznávám, že jsem hovořil nerozumně, neboť  bylo tvých zázraků víc, než jsem mohl vnímat a divy tvé jsou nad mou chápavost.

Slyš mne, prosím, a já budu mluvit. Budu se ptát a ty mi v odpověď  sděl věci, jež chci znát.

Uši mé o tobě slyšely tolik, že znají tě. Teď tě však spatřily také oči mé.

Proto s lítostí svá slova odvolávám a klaním se ti v popelu a prachu.

Láska a naděje jsou více než vědění. Jistota boží vstřícné přítomnosti naplnila Joba pokojem a smířením. Ale Hospodin změnil též jeho pozemský osud. Nejprve vyslovil soud nad jeho přáteli-trýzniteli. Job však pro ně nevyžaduje spravedlnost, prosí, aby jim bylo odpuštěno. Nevyrovnává si účty, i když má důkazy, že je na jeho straně i autorita Nejvyšší. Je nově naplněn dotekem svrchované boží lásky a nemůže, nechce jinak než šířit její odlesk dál. A ve chvíli, kdy orodoval za své pobloudilé druhy, vrátil Bůh do jeho rukou dvojnásobek všeho, co kdy měl. Jak mnoho znamená pilíř odpuštění před boží tváří!

I požehnal Bůh Jobovi nakonec víc než na počátku …

Měl pak  také ještě sedm synů a tři dcery…

V celé zemi  nebylo lze nalézt ženy krásnější nad dcery Jobovy a Job jim určil podíl na dědictví jako jejich bratrům.

I žil pak Job ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a čtyři pokolení dětí svých dětí.

I zemřel Job ve stáří vysokém a dosyta naplněn dny života svého.

 

 

 

1 komentář u „Kniha Job“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *