Humor a smích, autor : Jaroslav Kříž

Humor a smích

 

Nevím už, který vtipný muž to řekl, že existují tři základní slova, jimiž vyjadřujeme svůj postoj ke světu: Ach, Aha a Haha. To prvé je výrazem údivu (nebo též obdivu) nad tím, že svět je takový, jak se nám právě zjevil; to druhé znamená, že jsme o světě něco pochopili; konečně to třetí vyjadřuje nevážnost: něčemu se smějeme. Všechna tři jsou trochu tajemná, ale to třetí nejtajemnější. Mnoho lidí se v dějinách už pokoušelo pochopit podstatu smíchu resp. humoru, nikomu se to nikdy zcela nepodařilo. Asi se to nepodaří ani mně na této malé rozloze – ale snad si po těch mnoha stovkách stránek vážných úvah mohu aspoň zkusit zabývat se trochu nevážností.

Úsměv a smích se vyskytují odpradávna, zjevně ve všech kulturách. Jsou ale jako vždycky zajímavé výjimky. Etnologové našli kdysi v Polynézii kmen, u něhož ukázat zuby v širokém úsměvu bylo chápáno jako výzva k boji. Tak prý to berou také divoká zvířata, takže usmívat se na tygra rozhodně nepomůže k přátelství. Jak jsem se ale přesvědčil, naši domácí psi už dávno pochopili, že když se na ně usmíváme, nechystáme se je zakousnout; někteří snad dokonce úsměvy napodobují, nebo to tak aspoň vypadá. Vraťme se ale k lidem. Když etnologové v 19. století dorazili na Bali, našli tam rozvinutou kulturu, která je však zarazila strnulou vážností: všichni, kdo patřili k vyšším vrstvám, se nejen na příchozí neusmívali, ale úsměv nebo dokonce smích se mezi jejich příslušníky považoval za neslušnost; smáli se jenom idioti nebo otroci. Ostatně to se týkalo projevu jakýchkoliv emocí. Jaké pak bylo překvapení západních badatelů, když zjistili, že na Bali existuje oblíbené divadlo, v němž se herci na jevišti hystericky smáli, zoufale plakali nebo křičeli v hněvu – to všechno před publikem, které přihlíželo s kamennými výrazy.

Inu, jsou vždy nějaké výjimky, o nichž by bylo zajímavé spekulovat. V naprosté většině se ale lidé v nejrůznějších koutech světa smějí. Kdy a jak a proč to dělají, je složitá otázka. Začněme dětstvím. Každý, kdo měl malé děti nebo alespoň má děti rád, zná ten okouzlující dojem, když se usmíváme na zcela malé nemluvně a ono nám odpoví také úsměvem. Prý je to reflexivní, ale jistě to nevíme. Když batole poněkud povyroste, snadno je přimějeme nejen k úsměvu, ale i k smíchu, když si s ním hrajeme. Kdo někdy pozoroval zase trochu starší děti, jak dovádějí třeba kolem vodotrysku nebo v bazénu, zná jejich výskání a smích – ten se ostatně často ozývá i při jejich jiných hrách. Smích se zdá být prostě výrazem jejich radostné vitality, ostatně slýcháme jej často, kdekoliv se mladí lidé shluknou do houfu. Ovšem když se děti perou, tak se přitom nesmějí – smích ale slyšíme, když se vzájemně honí, ale nechtějí si ublížit. Podobně jako ve hrách, které jsme si s nimi hráli o rok či dva dřív, předstírá se tu jakási náznaková hrozba (oblomená úsměvem), která ale se hned zruší, není tedy vážná – a právě to střídání slabé hrozby s jejím odvoláním vyvolává smích.

Co je vlastně ten smích? Vzato čistě fyziologicky, je to jakási rytmická křeč, daleko ovšem příjemnější, než většina jiných křečí (až na jednu), při níž se nám stahuje bránice a nutí nás vyrážet dech s nějakým zvukem, který je pro jedince charakteristický, ale skoro vždy natolik podobný zvuku, který v téže křeči vydávají jiní lidé, že jen podle jeho melodie poznáme, že se ten jedinec směje. Smích může být krátký, jemný, nebo dlouhý a hromový. Když křeč trvá dlouho díky neodolatelným podnětům, může až bolet: popadáme se za břicho, oči nám slzí, máme pocit, že už nemůžeme; přesto ji většina z nás vyhledává a oceňuje, když nás někdo umí takto rozesmát.

Čemu a proč se smějeme? Zůstaňme ještě v relativně primitivní rovině a vzpomeňme si na dětství, jak jsme se smáli klaunům v cirkusu nebo Spejblovi v jeho snahách vychovávat Hurvínka nebo Škrholovi, který sukovicí zahání vosu s králova nosu, což pro krále nedopadlo dobře. Typický klaun vypadá legračně, protože divně: má přehnané nalíčení, šaty s nemožnými záplatami, absurdně velké boty, o něž zakopává. Nic se mu nevede, co chvíli padá, je prostě nemožný. Mnohý řekne, že jsme se jako děti smáli jeho neobratnosti, čili náš smích vyjadřoval naši převahu, protože my jsme se v tom věku už přece naučili chodit, správně oblékat a podobně. Ano, v tom je jistě jeden element, který pro některé lidi či celé kultury bude i v dospělosti představovat humor. Jiná stránka zjevu a chování klauna je ta, že je zjevně a úmyslně absurdní: nikdo, ani největší chudák, nemá tak nemožné oblečení; nikdo, ani opilec či postižený člověk tak přehnaně nepadá. Je v té absurditě demonstrativní popření normálních, reálných poměrů. I to se některým lidem, v určitém smyslu všem, stane i později elementem humoru.

Jenže nezapomeňme na jednu důležitou část klasické klauniády, totiž setkání klauna s ředitelem cirkusu. Klaun je nemožný šupák, méně než nic; ředitel je nejvyšší autorita, obvykle výsostně elegantní ve fraku. Klaun je k němu uctivý, ale současně si z něho šikovně utahuje, svými zdánlivě popletenými řečmi jeho autoritu podvrací. Ředitel se zlobí, hrozí klaunovi, ten se mu neobratně omlouvá a přitom ho dále zesměšňuje, takže vítězem v tom klání je nakonec klaun. Podobné schéma máme u Spejbla a Hurvínka: Spejbl je důstojný otec, Hurvínek jenom malý kluk, který by za své rošťárny v době svého vzniku snadno mohl dostat citelný trest. Od ředitele cirku je tu malý posun, Spejbl svými popletenými řečmi je už směšný sám o sobě, to je však ještě zdůrazněno v jeho dohadování s Hurvínkem: syn ho svými naoko uctivými odpověďmi vždycky splete, takže je to on, kdo obmyslně vítězí. Nu a v primitivní podobě je to stejné s tím příslovečným Škrholou. Kdo by mohl být větší autoritou, než sám pan král, pán nad životy poddaných; na všechno má lidi – a když se mu usadí vosa na nose, zavolá se na to Škrhola, který se poslušně ožene svou sukovicí, takže, jak pěkně zpívá Suchý, v tu ránu je po vose i po králi. Poněkud drsné, ale stejnorodé s minulými příklady.

V této chvíli je už nejvyšší čas, abych citoval Desmonda Morrise. Tento muž, původně zoolog, si při studiu etologie primátů všiml některých stránek jejich chování, které mu nápadně připomínalo lidi – a tak měl ve své době trochu pobuřující nápad vysvětlit některé lidské rysy dědictvím po zvířecích předchůdcích. Své nápady tehdy shrnul v populární knížce Nahá opice, která vyvolala dosti značný rozruch, aby pak – jako skoro všechno – zase zapadla. Myslím, že je to škoda. Jev smíchu a potažmo humoru je jenom jeden z více těch, jež rozebírá, ale právě v něm mi přístup Morrise připadá obzvlášť důmyslný.

Morris si všiml zvláště u šimpanzů, kteří nám jsou v zvířecí říši nejbližší, zajímavých proměn jejich mimiky v těch častých střetech mezi samci v zápolení o dominanci ve stádu. Zatímco samec, který útočí, má stažené obočí, vyšpulené pysky a vyráží hrozivé výkřiky (případně také vyluzuje hlasité zvuky údery třeba do stromu), jeho poražený soupeř dává najevo podřízení mimikou, která vyjadřuje strach: zdviženým obočím a tváří roztaženou v šklebu. To silně připomíná smích. Jenomže k lidskému smíchu to má ovšem daleko. Kdyby něco takového šimpanzi znali, náš smích by jistě neuklidnil útočníka; co ho však upokojí, je signál, že se ho jeho soupeř bojí: rvačka nejde nikdy daleko, stačí jen, když se ve stádu zas obnoví status quo.

Co se z toho dá vyvodit pro lidský smích? Začněme premisou, že podnět poskytne něco, čeho se člověk trochu bojí. To vyvolá mimický stah tváří, který může být úsměv nebo škleb. Vzápětí ale člověk ten strach překoná (protože v dané situaci může) a pocítí sám sebe jako vítěze, vyráží hlasité zvuky, případně dlaněmi plácá po předmětech nebo po svém těle. Představme si teď, že jsou přitom jeho city ambivalentní: že se tak napůl bojí, napůl získává nad tím strachem převahu, takže to vede do jakési křeče, ve které člověk kolísá mezi stavem podřízeného a vítěze – a máme primitivní smích: člověk se šklebí, přitom vyráží hlasité zvuky, plácá se do stehen a podobně.

Koho tento odvážný skok od opic k lidem překvapí, tomu bych doporučil vzpomenout si na situaci, kterou asi zažil každý: když se něčeho lekneme a vzápětí zjistíme, že to nic zlého nebylo, skoro vždy se zasmějeme. Ano, v tom ještě není žádný humor, ale – jak se pokusím ukázat – je to jakýsi element, z něhož je humor (nebo spíše jeho základní druh) vystaven: je tu náznak strachu a vzápětí jeho překonání, jímž se dostáváme nad něj.

Prvky toho jsou už v té prostinké komice, jejíž tři příklady jsem uvedl už na začátku. Ve všech případech je tu přísná autorita: ředitel cirku, otec Spejbl, pan král; a proti tomu někdo, kdo je slabý a kdo by mohl utrpět: klaun, Hurvínek, prostý chasník Škrhola. Legrace je v tom, že tito slabí, malí, nemožní tu autoritu podrývají a vlastně nad ní vítězí. Ano, nabízí se případ Švejka, ale to je složitější postava.

Zatím tu byla hrozba či autorita vždycky konkrétní, byť třeba předstíraná. Ve společnosti ale odpradávna existují instituce či představy něčeho nedotknutelného, co se dá společně vyjádřit původně indiánským slovem tabu. Tím mohlo být nějaké totemické božstvo, ale – jak odhalili etnologové – také to postavení mohly mít nějaké činnosti či vztahy, které si společnost přála skrýt. Právě tou skrytostí či nedotknutelností tabu představuje nejasnou hrozbu, která provokuje lidský duch – a je to právě nejčastěji slovní porušení jeho autority, škádlivý útok na ně bez jeho popření, který je základ humoru.

Humor má mnoho různých podob od vtipných výroků po celé romány, filmy či divadelní hry. Ale myslím, že nejrozšířenější a zároveň nejčistší je ve formě anekdot. To slovo původně znamená řecky nezveřejněný a pochází od Procopia, životopisce císaře Justiniana I, který pod tím názvem zapsal důvěrné historky z byzantského dvora. Ale co tu mám na mysli, je současný význam: jakési příběhové zkratky, vymyšlené hovorové výměny či popisy situace, které mají svou gradaci a nečekanou pointu, která vyvolá smích. Ta pointa v sobě vlastně obsahuje celý vtip, ale potřebuje úvod, náčrt situace, kterou pak nějak nečekaně převrátí – a obojí, neočekávanost a zvrat, jsou nástroje její účinnosti.

Nikdo patrně neví, jak dlouho se už anekdoty vyprávějí, ani to, jak vlastně vznikají. Zdá se, že jsou produktem lidové tvořivosti. Jsou patrně vtipní lidé, kteří stvoří základ – ten se pak dále jinými vypráví, přitom bezděčně vylepšuje, možná i mění. Jejich forma i obsah se proměňuje s dobou, prostředím, národem, společenskou nebo i věkovou vrstvou. Ne každý humor je samozřejmě sdílený. Někdy však dobré anekdotě, která k nám dospěla až z druhého konce světa, se přes její vzdálený původ srdečně smějeme.

Zkusme teď probrat pár příkladů ustálených tabu a zamyslet se, zda jsou častým námětem humoru. Je ovšem třeba předeslat, že pojem tabu musíme brát trochu volně; někdy míníme prostě autoritu nebo instanci, která si dělá nároky na naši úctu nebo diskrétnost. Ne vždy se jí opravdu bojíme, někdy je jenom trochu nemravné či nesalonní o ní mluvit otevřeně. Jsou i jiné případy, jak uvidíme.

 

Božstva a religie.

Je nesčetně anekdot, které jsou přísně vzato rouhavé. Bylo by velkým omylem, domnívat se, že kvetou hlavně mezi bezvěrci či lidmi s oslabenou vírou: ti anekdotě třeba ani nerozumějí nebo se nad ní jenom usmějí. Naproti tomu třeba židé, jejichž pevnost víry vždy byla pověstná, vymysleli spoustu vynikajících anekdot, ve kterých vystupuje Hospodin, nebo jsou jimi škádleny články víry. Když se jim smějí, riskují sice, že je Hospodin za to potrestá, ale třeba si představují, že se tam někde nad oblaky dobrému vtipu také pod vousy usmívá. Posuďme třeba tuhle: Kohn vede krávu po poli, náhle sjede blesk z čistého nebe a zvíře zabije. Kohn zvedne ruce k nebesům: „Ajvaj Hospodine, včera jsi mi tady zabil Sáru, teď ještě krávu, jedinou co jsem měl. Řekni, čím jsem tě urazil?“ Načež se rozhrnou nebesa, vyhlédne vousatá tvář a řekne: “No, urazil, to ani ne. Ale víš, nějak mě štveš.“

Důvod, proč ze všech velkých náboženství je právě islám nejméně tolerantní k humoru, je nejspíš v tom, že je to nejmladší víra, podivně odvozená z křesťanství a zvláště ve svém fanatismu nejistá vůči zesměšnění. Fanatici nemívají smysl pro humor.

 

Sexuální tabu.

Jakkoliv by se zdálo, že tabuizaci sexu už dávno odnesl čas, zbytky toho tabu tu zůstanou ještě po mnoho generací. O sexu se ve společnosti běžně nemluví, jeho projevy na veřejnosti mají svůj kodex pouhých náznaků. Bylo sice období sexuální revoluce, ale mám dojem, že se Freud ve svém hrobě usmívá: jako každá revoluce, i tato víceméně pominula a represe se zase vrátila s příznačným puritánským pokrytectvím. A tedy máme samozřejmě spoustu sexuálních anekdot, jemnějších či hrubších, kterým se srdečně smějeme.

Sexuálních anekdot jsou spousty, většinu z nich bych tady nemohl reprodukovat. Ale vezměme za vděk aspoň touto: V metru sedí hezká dívka, před ní stojí divný mužík, který se na ni chvíli dívá, pak jí najednou vrazí prst do ucha a vydá dlouhý zvuk „Iííííí“. Dívka se rozzlobí: „Hned toho nechte, nebo vás kopnu do rozkroku.“ Mužík se ušklíbne: “To klidně můžete. Já jsem totiž marťan, my tam nic nemáme.“ „Skutečně? A jak se tedy rozmnožujete?“ „No takhle.“ Strčí jí znovu prst do ucha a udělá „Iííííí.“

 

Anální tabu.

Lidská kultura od pradávna vytěsnila oblast nižších tělesných funkcí do přísného soukromí a mimo společenský diskurs. Někteří soudí, že je represe témat vyměšování způsobena tělesnou blízkostí s pohlavím, dle jiných jde jenom o potlačení faktu, že má lidská bytost animální stránku; odpor k té oblasti může být také prostě hygienický. Fakt, že se něco skrývá a že se o tom ve společnosti nemluví, zakládá náznak tabu. A máme opět spoustu análních vtipů a anekdot, více či méně vkusných, které vyvolají smích a tím pro tu chvíli překonání zakázané oblasti. U mnoha z nich by jich citování bylo proti dobrému vkusu. Snad mohu uvést tu o dámě, která si stěžuje u doktora, že pořád kašle – nic, žádné sirupy, kapky či pilulky prý nepomáhá. Doktor se zamyslí, pak vyndá nějakou pilulku a přiměje dámu, aby ji spolkla. Ta poslechne a pak se ptá, co že to je. „To je to nejsilnější projímadlo, které tady mám.“ „Cože, projímadlo na kašel?“ „No, jen teďka zkuste zakašlat!“

 

Politické tabu.

Někdo mi řekne, že nedotknutelnost, kterou si vynucuje politický systém, ve skutečnosti žádné pravé tabu není. Jenže, kdo prožil jako moje generace dvě totalitní diktatury, ten ví, že strach či aspoň obava z represí režimu prosákne až do sfér podvědomí. Tabuizace režimu je pak téměř dokonalá. Je také příznačné, jak jsou diktatury citlivé na jakékoliv zesměšnění, které zpočátku trestají stejně krutě, jako se ve vzdálené minulosti stíhalo rouhání. Jenomže žádná diktatura věčně ve své původní síle nevydrží – a jakmile trochu poleví, pootevře dveře nevážnosti. Politické anekdoty jsou pak nejčastější a často také nejlepší, které člověk v té době slyší; nebo se tak aspoň zdá.

Příznačné je, že jakmile je diktatura svržena, politické vtipy ztratí svou přitažlivost a časem víceméně vymizí. Ten, kdo má smysl pro humor a rád se zasměje, by málem s nostalgií vzpomínal na doby nesvobody, kdy se dobré vtipy jenom rojily.

Potíž s uvedením příkladu je ta, že čtenář nejspíš doby diktatury nezažil a všechny vtipy mu tedy budou připadat slabé. Snad ale ta, kterou uvedu, čtenáři leccos z přítomnosti připomene. Tedy tři státníci, Kennedy, de Gaulle a Chruščov v rámci uvolnění vztahů jedou spolu na safari a koncem dne zastřelí tygra. Nemohou se ale dohodnout, kdo z nich ho vlastně trefil a jelikož jsou unavení, rozhodnou se nechat problém na ráno. Chruščov se nabídne, že tygra bude hlídat, aby jej přes noc někdo neukradl. Ti druzí dva jdou tedy spát. Ráno po probuzení přiběhnou zpátky na to místo. Chruščov tam nevzrušeně sedí, ale tygr nikde. „Kde je ten tygr?“ ptá se ho Kennedy. „Jakej tygr?“ diví se Chruščov. De Gaulle se rozzuří, ale Kennedy se rozhodne jít na to mírně. „Byli jsme včera na safari?“ ptá se Chruščova. „No jistě, byli.“ „A zastřelili jsme tygra?“ „Jaképak my, já jsem ho zastřelil,“ odpoví Chruščov. „To se neví, nechali jsme to na ráno. Vy jste se nabídnul, že tygra budete hlídat.“ „No samozřejmě, nikomu jinému se nedá věřit.“ „Tak kde je ten tygr?“ „Jakej tygr?“

 

Tabu lidskosti.

Název je možná trochu neobratný, ačkoliv jsou jistě nedotknutelné zásady, které mají sílu tabu. Nebudu zde rozvádět, co všechno se s lidmi nesmí dělat, jen jako krajní případ uvedu požívání lidského masa – ta představa nás naplňuje hrůzou a odporem. Ale máme samozřejmě spoustu anekdot o lidožroutech, kterým se srdečně smějeme. Jenom to pomyšlení, že jsou nebo byli kanibalové, nás děsí; i když nás samé nikdo neohrožuje, nebo snad právě proto, se vyrovnáme smíchem s touto představou.

Jsou jiné, méně imperativní a přesto silné zákazy a příkazy, které nám velí milovat a chránit naše blízké – rodiče svoje děti, děti své rodiče. Přesto anebo právě proto se v novější době rozšířily vtipy proti lidskosti, ve kterých třeba rodiče dávají přednost předmětům před svými dětmi (otec si po únosu libuje, že sice ztratil dceru, ale získal žebřík; matka žádá syna, aby buď šel od okraje propasti, nebo jí dal ten nový fotoaparát apod.) nebo děti ohrožují rodiče (syn se diví, proč tatínek kličkuje, když na něj míří). Mnozí takové vtipy pokládají za nevkusné, ale takovou námitku lze vznést proti značné části humoru.

Příklad pro oba odstavce, který tu uvedu, mi snad nebudou mít za zlé čtenářky. Lidožrout s malým synem zálibně pozoruje mladou černošku, která se koupe v řece. „Tati,“ povídá syn, „to bude večeře?“ „Ale ne, ty hloupej. Tohle si vezmeme domů a maminku sežerem!“

 

Tabu smrti.

Smrti se všichni bojíme a to je jeden z důvodů, proč všem představám a rituálům s ní spojeným propůjčujeme zvláštní důstojnost až nedotknutelnost. A tedy existuje černý humor, který tu vážnost porušuje. Je stále populárnější, asi proto, že jiná tabu slábnou. Čtenář mi jistě odpustí, že tady žádný příklad neuvedu.

 

Uvedl jsem tady šest příkladů tabu (nebo silných imperativů či zákazů), s nimiž si humor pohrává a získává tím nad nimi načas převahu. Vyčerpal jsem tím všechny druhy humoru? Jistěže ne. Humor si třeba hraje s jazykem ve vtipných slovních hříčkách, kterými něco říkáme, ale vlastně míníme něco jiného, co je řeči jaksi podsunuto – takže si z někoho třeba děláme dobrý den, aniž by to bylo možno dokázat. Ale ty hříčky mohou být i zcela nevinné a mírumilovné: prostě jen vyjadřovat hravost, která se baví dvojznačností jazyka; což ovšem nevylučuje, abychom jimi poškádlili nějakou vážnou autoritu nebo tabu.

Jiný druh, tomu příbuzný, pracuje se záměnou, kdy osoby či věci nejsou tím, čím se zdají být nebo za co se vydávají. Klasické komedie skoro vždy jsou plné převleků a zmatených situací, které vyvolávají. Ano, často v nich vystupuje pompézní hlupák, který je nechápe, je jimi oklamán a zesměšněn. Když se mu smějeme, jsme na straně někoho skromnějšího nebo sympatičtějšího, s nímž získáváme nad tím tupcem převahu.

Ano, převaha je častá hodnota, kterou humor přináší. Ale jak už řečeno, není tomu tak bez výjimky. Můžeme se smát příběhu, ve kterém hrdinovi, který je nám sympatický, se dějí samé drobné maléry, z kterých se neobratně zachraňuje, aby tím upadl ještě do větších potíží. Proč se tomu smějeme? Snad tím získáváme odstup od vlastních neúspěchů, které jsou tomu podobné. Epochální popis ranních pocitů Amisova Jima po večerní návštěvě hospody ocení každý, kdo někdy zažil kocovinu. Takový popis často pracuje s nadsázkou, která je ale přiléhavá. Když se o Jimových pocitech říká, že „jeho ústa zřejmě sloužila nějakému nočnímu tvorovi nejprve za latrínu a pak i za mauzoleum“, je to evidentně přehnané, ale dost výstižné, stejně jako, že „se v noci zřejmě zúčastnil přespolního běhu a pak byl odborně ztlučen tajnou policií“. Podobně nadsazené, ale přiléhavé bylo, když Mark Twain známému, který mu vrátil vypůjčenou knihu v dosti umaštěném stavu, poslal uzenáče s poznámkou, že mu vrací jeho záložku, kterou v knize asi zapomněl.

Nadsázka se dá stupňovat až do absurdity, kdy se smějeme něčemu, co už není možné nebo evidentně nemá smysl. Absurdní humor, komika nesmyslu, to je tady už dobré století, ale kořeny najdeme už v antice. Proč se těm nesmyslům smějeme? Inu, někdy může jít zas o škádlení autority, jakou představuje například vážná, pro čtenáře hermetická věda jako je třeba egyptologie – a čtenář prožívá jakési malé vítězství nad něčím, co je nad ním, když čte hromadu bohapustých žvástů, kterými předstíraný egyptolog usazuje doběla rozžhaveného pravého vědce, přičemž ještě předvádí tak zvaný „učenecký třes“. Ale jindy jde doslova o „autoritu“ samotného rozumu a jeho vidění reality. Je rozum, realita něco, co nás tísní? Někdy tomu tak je. Uvolňuje nás fantazie, snění, ale ne natolik, abychom prolomili její vládu a pohlédli na ni jako by shora. Nu, skromně dávkována, může být absurdita osvobozující. Častěji však, když se ujme vlády nad našimi osudy, může být drtící; to už ovšem potom není žádná legrace: fanatici nebo důležití hlupáci, kteří plní náš život absurditou, nemívají smysl pro humor.

Humor může být prostředkem nadhledu a osvobození; může být samoúčelný, nebo může být použit jako zbraň. Tou také bývá jeho sušší forma, ironie (nebo silnější sarkasmus), s níž něco říkáme a myslíme tím pravý opak. Často se jí říká zbraň slabých, neboť její pravý význam nelze dokázat a tedy jej ani stíhat. Je pravda, že hloupá moc takovou ironii často nepochopí, ale pokud zjistí její nevážnost, neváhá se za ni mstít. Ale v naší kultuře nemusí být ironie jenom zbraní: lze ji použít i jako mírné pokárání nebo i jako sebe-ironii vůči sobě samému, když chceme naznačit, že sebe v roli nějaké autority nebereme příliš vážně.

Humor může být bez smíchu (nejlepší způsob, jak vykládat anekdoty), ale též smích může být bez humoru. Jak už jsme řekli na počátku, smát se lze z čiré vitality, z radosti, z příjemných pocitů, když si člověk hraje třeba ve vodě. Smát se lze také společensky a je nepsané pravidlo, že se na veřejnosti hlučně smějí příslušníci národů, které kulturně nevyvinuly moc velký smysl pro humor – alespoň zde na Západě. Je to vůbec zvláštní paradox, že k tomu, aby člověk rozuměl skutečnému humoru, musí být svou povahou vážný (i když ne upjatý); ti, kteří se pořád jen smějí, skutečný humor často nechápou.

Smích může být i útočný, lze se protivníku vysmívat nebo ho jinak ponižovat smíchem. Smát se lze také z hlouposti – když Stalin slyšel v divadle Šostakovičovu operu, hlasitě se smál. Nikdo mu ovšem tehdy neřekl, aby laskavě zmlknul.

Smíchu předchází úsměv jako jeho předzvěst, která se ovšem nemusí naplnit. Kolik jen existuje druhů úsměvu: společenský úsměv při setkání; upřímný úsměv, kterým obdařujeme někoho milého; svůdný úsměv, který ovládají hlavně ženy; odmítavý nebo až opovržlivý úsměv, který nás může zabolet; cynický úsměv, který se povznáší nad morálku; rozpačitý úsměv v situaci, která nám přerostla přes hlavu; nejistý úsměv a jeho opak, úsměv sebevědomý. Někdy se úsměvem lidé podřizují, jindy jím vyjadřují převahu. A tak by bylo možno pokračovat. Vlastně jenom stah několika svalů v obličeji – a kolik různých odstínů v lidské interakci může vyjádřit!

Humor a smích jsme tedy zběžně probrali. Víme po těchto úvahách o nich vše podstatné? Jistěže ne. Obzvlášť humor je unikavý, umí na sebe brát ty nejrůznější podoby a vysmívat se jimi každému výkladu. Ostatně není nic horšího, než pitvat nějakou anekdotu a snažit se ji vyložit někomu, kdo ji nechápe: nic z humoru přitom nezbude. Humor je jako svěží vánek, který člověka polaská a je zas pryč. Jeho základní vlastností je svoboda – a právě to je na něm cenné.

 

– – –

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *