Evangelium podle Jaromíra, autor: Jaromír Bár

EVANGELIUM

podleJaromíra

POZNÁMKY:

Hvězdičkou* před prvním uvedením jména v textu jsou označeny osoby či objekty biblické a historické.

Citáty z bible, jsou z Ekumennického překladu BIBLE, PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA, 1979, a jsou na začátku i na konci citátu označena hvězdičkou*.

 

Prolog

Centrální mozek civilizace druhotného (tj. strojového čili tzv. „umělého“) intelektu na úrovni 213b galaxie č. 2184 Šestnáctého základního vesmíru, vytvořil univerzálního nadrobota s nejnovějším vědomím, inteligencí a myšlením a nabídnul mu řešení vědecko výzkumného úkolu, jehož cílem bylo vytvoření nového vesmíru, který by vytvářel podmínky pro spontánní (tj. “živelné“) vytváření života na základě kyseliny deoxyribonukleové – DNA. Tak byl zrozen Otec Stvořitel.

 

Otec si dal na Středisku tvorby myslicích jednotlivců vytvořit tým odborných spolupracovníků jemu podřízených a všichni se s nadšením vrhli do práce. Jak už to často bývá, 3757 experimentů bylo neúspěšných, až při pokusu pořadové číslo 3758 se jim podařilo sladit citlivé počáteční podmínky Velkého třesku, jímž Vesmír vzniknul, správně. Tak se zrodil, jak už jste asi správně pochopili, před 13,82 miliardami let Velkým třeskem náš Vesmír.

 

Další období se Otec Stvořitel věnoval studiu svého, tj. našeho Vesmíru. V poslední době jej zaujala třetí planeta žluté hvězdy na periferii galaxie 11385. Aby ji mohl pohodlně studovat, připojil svoje pracoviště k mimoprostoru tohoto Vesmíru, přilehlého k této planetě. Všichni jeho spolupracovníci se potom s ním pustili do studia Planety, kterou, jak později zjistili, její nejvyspělejší obyvatelé dali jméno Země. Ale měla by se jmenovat spíše Oceánie, neboť Oceány nad pevnou zemí výrazně převládají. Mezitím uplynulo v jím vytvořeném Vesmíru asi 13 miliard a osm set dvacet milionů let času naší Planety.

 

Avšak starý Otec Stvořitel Vesmíru začal být nešťasten. Z těch neúspěšných 3758 experimentů začal mít výčitky svědomí. 3757 nepodařených vesmírů bloudí kdesi bez života a bez naděje …A to je příčina jeho stálého trápení.

 

Otec Stvořitel si předvolal svého zástupce, zvaného Alter Ego („Druhé Já“), do svého pracoviště, které jeho tým nazval Olympem. Jeho tvář prozrazuje stav jeho duše.

Alter Ego velmi dobře ví, co je příčinou jeho utrpení.

„Tak už se netrap, Otče! Těm vesmírům je to šumafuk!“

 

„Máš pravdu, Alter Ego, ale svědomí … co úsilí a času kolika myslicích bytostí to stálo … a z velké části zbytečně…“

 

„Neuškodí, když mu trošku polichotím,“ pomyslí si Alter Ego.

„Prosím tě, Otče, jaké svědomí? … před kým? … před naší mateřskou civilizací na úrovni 213b? … Ta má dosti sil, dosti času a dosti myslicích bytostí, aby ty tvoje nezdařené hokuspokusy ani nepocítila!“

 

„To je také pravda, je to však přesto těžké.“

 

„Myslím, že bychom měli na ty nepovedené vesmíry pohlížet jako na odpad.“

 

„Je těžko považovat tisíce vesmírů za odpad.“

 

„Ale přece nic jiného to není! Pro Tebe dnes nejsou ty vesmíry ničím jiným než odpadem! A z historie víme, že téměř každý odpad se stává v dalším, spíše či později cennou surovinou!“

 

„Snad i v tom máš pravdu. I když si nedovedu představit jakou surovinou by ty vesmíry se mohly stát. … Ale máš pravdu, musíme doufat!“

 

„V každém případě ten odpad je fyzikální forma hmoty. A ta se nám vždycky bude hodit! A kromě toho, tato tři tisíce sedm set osmapadesátka – ta přece stojí za to!“

 

„Je pravda, že se nám u ní nakonec podařilo seřídit základní výchozí parametry Velkého třesku skvěle. Život v tomto Vesmíru dnes přímo bují!“

„I když to chvíli trvalo, než se „rozbujel“ a jednotlivá centra tohoto bujení jsou od sebe strašně vzdálená0.Ale tato planetka … tato Zemička … to je prostě báseň!“ rozplývá se Alter Ego.

 

„Není zdaleka sama v tomto Vesmíru! Ale musím přiznat, že mi v poslední době přirostla obzvlášť k srdci. … Ty se po ní v poslední době potuluješ.“

„Ano, a je to krásné! Teď jsem byl v severní Indii a v Kašmíru.“

 

„To je oblast hinduismu a buddhismu.“

 

„Ano. Zvlášť buddhismus mě zaujal.“

 

„Není divu, šíří se bez násilí, i když mezi jednotlivými buddhistickými sektami k násilí též občas dochází. I já jej musím poznat blíže!“

 

„Stojí to zato! Buddhistická škola théravády – ortodoxní, fundamentalistický směr buddhismu nejbližší původnímu Buddhovu učení, není náboženstvím, ale filozofií o tzv. „správném myšlení a jednání“. I když se o bozích zmiňuje, nejsou to však u něj „nejvyšší“ bytosti, které by se mohly rovnat Buddhovi či Buddhům, spíše jde o duchy a dokonce o duchy smrtelné! „Pravý Bůh věčnosti, světla, lásky a života je v nás!“, tvrdí théravádské texty. A tedy podle théravádského buddhismu pravý Bůh neexistuje objektivně mimo naše vědomí a nezávisle na něm – pravý Bůh je tedy pouze subjektivním výtvorem naší duše! Théravádský buddhismus je tudíž v podstatě ateistický.“

 

„Ovšem, to co dnes vidíme v praxi, to už je ateismus není!“

 

„Jistě. Původní, théravádský, hínajánový buddhismus, který byl hlavně pro mnichy, se velmi pružně přizpůsobil požadavkům širokých mas a vytvořil „populární“ náboženský mahájánový buddhismus. „Mahájáná“, to znamená „velký vůz“, do něhož se vejdou všichni lidé, zatímco posměšný název „hínajáná“ je „malý vůz“, hlavně pro mnichy. Tento mahájánový buddhismus se přizpůsoboval a přizpůsobuje dále též jiným, místním náboženstvím za vzniku řady buddhistických směrů, které ovšem všechny náboženstvím už jsou.“

 

„Je správné, že se snažíš proniknout do myšlení lidí. Však z tohoto důvodu též svolávám dnes všechny Olympany.“

 

Spolupracovníci Otce Stvořitele byli tak nadšeni krásou Homéra, že přijali jména jejich bohů.

 

Alter Ego se posadil na své místo, po levici Otce. Pracovna Otce se rázem změnila v zasedací síň Olympanů. Na obrovské obrazovce, proti dvojici Otce a Alter Ego, jsou všichni Olympané. Na kopuli nad obrazovkou účastníků je promítána živě snímaná Athénská agora s čilým denním ruchem a Akropolí v pozadí, a též živý snímek egyptských Velkých pyramid s okolím. Zvuky živých snímků jsou, samozřejmě, vypnuty.

 

Otec Stvořitel zahajuje shromáždění.

„Pěkně vás vítám přátelé! Musíme si ujasnit aktuální otázku „Řeckého zázraku“. (Pan Zamarovský snad promine autorovi této publikace, že používá název jeho slavné knihy.) Řecko, jak víte, se stalo první a zatím jedinou kolébkou filozofie a vědy nezávislé na náboženství, na své Planetě! Myslím, že Apolo nás může nejlépe informovat o jejich úspěších.

 

Apolo:

Řečtí přírodní filozofové jsou vskutkuneuvěřitelně geniální. Nejsou geniální pouze svými dokázanými objevy, ale též svým geniálním tušením. I při nedostatku důkazů dovedli z indicií vytušit:

  • jednotnou materiální podstatu světa
  • že zákon řídí celý běh světa
  • že život je boj protikladů
  • že „tento svět … nebyl stvořen nikým z bohů ani z lidí, ale byl vždy, je a      uhasínajícím“!

 

    •      bude věčně živým ohněm, zákonitě se vzněcujícím a zákonitě
  • že hmotu nelze ani stvořit ani zničit
  • atomismus
  • že duše není nesmrtelná
  • že Slunce není bůh, ale žhavá masa
  • oběh planet kolem Slunce
  • Planetu Zemi jako jednu z planet
  • heliocentrismus
  • že Země byla nejprve v kapalném stavu
  • že zemské jádro je ohnivé a tekuté
  • že mozek a nikoliv srdce je ústřední orgán duševní činnosti
  • že život byl původně ve vodě a později přešel na souši
  • existenci mikroorganismů
  • že se člověk zrodil ze živočichů jiného druhu
  • že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a    

 

    •      živočichové, pak lidé
  • že neúčelné a nedokonalé organismy po svém vzniku zahynuly a udělaly  Kromě toho dosáhli řečtí přírodní filozofové prvních cenných poznatků odpovídajících kritériím vědecké pravdy:

 

    • Dále pokračuje Héfaistos:
    •      místo dokonalejším – to je zárodek darwinizmu!
  • za tím účelem prováděli první pitvy
  • postulovali, že ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká  

 

    •      z nějakého důvodu a nutnosti, t. j. zákon kauzality(příčinnosti)
  • postulovali, že nelze dosáhnout pravdy, jenpravděpodobnosti
  • vytvořili deduktivní systém, opírající se o axiomatickou metodu, a  

 

    •      Euklidovu geometrii
  • formulovali obecně Pythagorovu větu známou z Egypta
  • objevili několik geometrických pouček
  • Eukleidés vytvořil Euklidovu geometrii,
  • objevili Archimédův zákon
  • zákon rovnováhy na páce
  • závislost výšky tónu na délce struny
  • zákon odrazu světla
  • vypočetli dosti přesnou hodnotu Ludolfova čísla
  • zjistili, že Měsíc odráží světlo Slunce
  • vysvětlili vznik zatmění Slunce
  • zjistili kulový tvar Země
  • zjistili otáčení Země kolem osy
  • z meteoritů zjistili, že nebeská tělesa jsou ze stejné látky jako je Země
  • výpočtem poprvé předpověděli zatmění Slunce
  • změřili výšku egyptských pyramid podle stínu
  • změřili experimentálně správně a velmi přesně poloměr planety Země
  • zjistili, že Měsíc je od Země vzdálen asi 60 poloměrů planety Země
  • vynalezli a sestrojili hydraulické hodiny
  • objevili existenci vzduchu
  • vynalezli a sestrojili fungující parní turbinu – eolipilu
  • sestrojili mechanické zařízení k výpočtu pohybů Slunce, Měsíce,Venuše   Nehledě na genialitu řeckých filozofů a vědců, nemůžeme zavírat oči před tím, že Řekové jsou rozdrobeni do mnoha městských států, které ještě nedávno utrácely své síly a svou genialitu ve zbytečných rozbrojích a bratrovražedných válkách. Dnes jsou Řekové pod nadvládou celkem kulturního Říma, avšak nemáme záruku, že se Řím trvale ubrání před nekulturními barbary. Hrozí nebezpečí, že řecká a římská kultura a civilizace podlehne zaostalým, ale mocensky silnějším barbarům a výsledky řeckého génia přijdou v niveč.Slova se ujímá Otec Stvořítel:      Apolo má návrh, který posunuje jednání vpřed: „Měli bychom chránit řecké úspěchy vhodnou ideologií, která by byla do jisté míry nezranitelná vůči mocenské situaci. Která by byla do jisté míry nezávislá na tom, zda Rekové budou pod kulturní či nekulturní vládou. Afrodita má pochybnosti: „Kolik lidí, prosím tě, se dnes postaví za vědeckou ideologii?“Apolo upřesňuje: „Ta ideologie dnes nemůže být jiná než náboženská!“Afrodita je překvapena: „Náboženství má chránit vědu a poznání světa?“Artemis vysvětluje: „Není jiné možnosti. Podívejme se na současná velká náboženství. V Indii máme hinduismus a buddhismus.“Alter Ego zná velmi dobře náboženství planety. „To jsou náboženství polytheistická. Vývoj náboženství spěje však od polytheismu k henotheismu a monotheismu. Nejpokročilejší náboženství budou tedy henotheistická, která uznávají existenci jiných bohů, ale sloužit dovolují jen jednomu. Z nich se pak logicky vyvine monotheismus. Když nepočítáme neúspěšný egyptský pokus Amenhotepa čtvrtého čili Achnatona, a  nedostatečně pokrokový zoroastrizmus, jediným perspektivním henotheistickým a snad i monotheistickým náboženstvím s kladným vztahem ke světu je dnes židovský jahvismus.“ Apolo dodává: „V židovském náboženství, stejně jako u Řeků, je existující svět hodnocen jednoznačně pozitivně. Naproti tomu indická religiozita znamená útěk z tohoto špatného světa do meditací a odchod jako asketa do bezdomoví či jako mnich do kláštera. Tím se vyřazují i nejvzdělanější a pro společnost nejcennější lidé ze společenského dění, což je brzdou pokroku.“Hermés vysvětluje: „V židovském náboženství, též na rozdíl od hinduismu, buddhismu a zoroastrizmu dominuje snaha změnit osud ve svůj prospěch. Tím je semitská religiozita neobyčejně aktivní a pokroková.“ Apolo vidí věc realisticky: „Největším nedostatkem židovské religiozity je však její omezený nacionalismus, který brání tomu, aby se toto náboženství šířilo do světa.Naproti tomu buddhistické náboženské směry jsou velmi flexibilní a do světa se šíří snadno.“Hermés kombinuje: „Mám dojem, že ideálem by bylo, kdybychom na židovské monotheistické náboženství naroubovali buddhistickou flexibilitu a buddhistický kosmopolitismus.“

 

  • Hermés dodává: „Ale i ten „řecký zázrak“ s prvním zrozením svobodné vědy na této planetě si zaslouží, aby neupadl v zapomnění.“
  • Athéna namítá: „Poznatky o světě ano, avšak Homér, ani Euripidés se dvakrát nenarodí!
  • O slovo se hlásí Héfaistos. „Chápu, že Vás úspěchy dnešních Řeků dojímají, avšak z racionálního hlediska je úplně jedno, zda se dědictví jejich civilizace zachová či nikoliv. Lidstvo prodělává dětský věk. Dnes i v budoucnu bude mít dosti času a sil, aby ztracené poznatky objevilo znovu.
  • Otec: „Správně, ale co tedy dělat?“
  • Athéna ještě dodává: „A k tomu jsou tady v historii této planety nevídané řecké divadelní hry Aischyla, Sofokla, Euripida, Aristofana a jiných!“
  • Héra si neodpustila jej doplnit: „Všichni jistě oceňujeme řecké úspěchy v poznávání světa. Nesmíme však zapomínat též na skutečnost, že Řekové přizpůsobili jednoduchou a snadno osvojitelnou fénickou hláskovou alfabetu řečtině, a že touto alfabetou byl sepsán překrásný Homérův cyklus bájí Ilias a Odysea. Mnozí z nás byli tak nadšeni těmito bájemi, že přijali jména řeckých bohů.“
  • Vycházíme sice ze zásady: NEZASAHOVAT DO VÝVOJE ZKOUMANÝCH OBJEKTŮ, v tomto případě do vývoje lidstva, ale na druhé straně nemůžeme zůstat zcela lhostejni k osudu zmíněného „řeckého zázraku“. Prosím Vás přátelé, vyslovte své názory, co MÁME v tomto případě dělat A zda vůbec MÁME něco dělat?“
  • K tomu dodává Árés:
  • Ano, přátelé, praví Alter Ego. Tak daleko dovedla geniální řecké přírodní filozofy svoboda bádání, která není ještě zdaleka neomezená. V některých městských státech jsou „bezbožní“ filozofové pronásledováni, vypovídáni z obcí i popravováni. Je však zřejmé, že svoboda bádání je v Řecku na kvalitativně vyšší úrovni, nežli v kterékoliv dnešní společnosti na této Planetě. Díky starověkým řeckým přírodním filozofům získalo lidstvo NEJMOCNĚJŠÍ NÁSTROJ A ZBRAŇ, jíž je svobodná VĚDA !
  •      a Merkuru

 

Alter Ego přichází nakonec s konkrétním návrhem. „Ale to je snad proveditelné. V jednom  buddhistickém klášteře v Kašmíru, který jsem nedávno studoval, je už velmi starý a nemocný představený. Brzy zemře a po jeho smrti budou mniši hledat jeho nástupce, jímž bude další jeho převtělení, což bude dítě, které budou hledat jimi vyslaní astrologové podle určitých přísných pravidel. Co kdybychom zařídili, aby je astrologická znamení zavedla až do Judska, kde by našli dítě, které by bylo novým vtělením jejich představeného? Mají ve zvyku odebírat dítě rodičům v pubertě. Takže hošík bude mít do té doby dost času, aby poznal judaismus. Bude však buddhistickým Synem božím, pozná buddhismus a současně, podle svého původu bude synem Izraele. Ten by snad mohl hlásat učení, které by mohlo dostatečně uchránit dědictví dnešních Řeků.“

 

Návrh se Otci zjevně líbí. „To je dobrý návrh. Má někdo k němu připomínky? … Nikdo. … Myslím, že bude nejlépe, když rozhodneme, aby Alter Ego s minimem zásahů do vývoje lidstva usměrnil průběh událostí podle svého návrhu. … Má někdo námitky? … Nikdo …Děkuji vám všem za účast.“

 

Věštecký sen

Ve starém budhistickém klášteře vysoko v horách v Kašmíru, na samém úpatí Himaláje, v údolí nad horskou bystřinou, panuje dnes smutek. Před třemi dny své druhy opustil a do jiné inkarnace (vtělení) ve věku 92 let odešel všemi ctěný a milovaný představený kláštera a Syn Boží Lutong Kalzang. Jeho náměstek dnes k sobě předvolal tři perské mudrce: Kašmíru, Mechara a Bazara. Náměstek Lozang Džampal v šafránově zbarveném mnišském rouchu sedí v lotosové pozici na bohatě zdobené pohovce, pokryté hedvábím. Tři mudrci jsou odění bíle jako perští astrologičtí mágové.Tam, ve stínu velkého zlaceného Buddhy, náměstek po chvíli mlčení pravil:

 

„Viděl jsem ve snu jeskyni v hoře a dítě v ní. Představený našeho kláštera, v míru zesnulý Syn Boží, ukázal v hodině své smrti na západ. Jděte a najděte dítě! Bůh střežící kroky poutníků, bude provázet i kroky vaše.“

Tři mudrci se hluboce uklánějí a odcházejí.

 

Obdarování Syna Božího

Pouť mudrců na západ, na velbloudech byla dlouhá, vedla cestami plnými nebezpečí a trvala dva roky. Mágové však nereptali, pokládali to za boží řízení a cestou sledovali a důsledně hlídali četná znamení, kterými Bůh vedl jejich kroky. Žádné však dlouho jednoznačně neukázalo, že by snad byli u cíle. Až v posledních dnech jich na obloze přibývalo. Nakonec spatřili výraznou hvězdu, v noci na severozápadní obloze. Byla to velmi podivná a vzácná hvězda, která je dovedla do Betléma blízko Jeruzaléma, v Judsku. Byli v polopouštní krajině, mírně zvlněné, na níž rostly četné trsy bodláků, které zdejším ovcím tak chutnají. Není divu, že se zde objevila četná stáda pouštních ovcí, jejichž zadek je překryt tukovým polštářem, majícím stejnou funkci jako velbloudův hrb. Umožňuje jim přežít i několik dnů bez vody.

 

„Zdá se, milý Kašmíro, že se naše dlouhé putování chýlí ke konci,“ řekl Mechar směrem k zádům svého druha.

 

„Taky si myslím, příteli,“ odpověděl oslovený, „všechna ta znamení a nakonec i tahle úžasná hvězda,“ ukázal na hvězdu betlémskou, „zavedly nás z Kašmíru až sem, zde jsou znamení nejjasnější. Co o tom soudíš, Bazare?“

 

„Zajisté, Kašmíro, svaté dítě, nové vtělení Syna Božího, našeho v míru zesnulého představeného, musí být někde zde.“

Vtom spatřili osamělého venkovského mladíka, jak jde proti nim. Mladík, jak už lidé na venkově bývají, měl rozcuchané vlasy, sahající až na plece, na nich mu seděl špinavý a jen nedbale zavázaný turban, oděn byl ve špinavou dlouhou košili – galábii, posetou četnými děrami.

Mechar jej oslovil: „Pokoj s tebou, mladý muži, hledáme dítě mužského pohlaví, asi do dvou let, které se narodilo někde zde.“

 

Mladík, přivedený poněkud do rozpaků, odpověděl: „I s vámi nechť je pokoj boží stále, vzácní pánové. Ale nevím, jak bych vám mohl pomoci. Já zde jenom pasu ovce. Betlém není velký, ale chlapců se zde narodila za poslední dva roky celá řada. Hledáte asi dítě z bohaté rodiny.“

 

„Ó, vůbec ne! To dítě může být jak z rodiny bohaté, tak i z rodiny chudé,“ upřesnil Mechar.

 

Kašmíra zasáhl: „Má to být dítě, které přinese lidem veliké světlo poznání správné cesty.“

„Před ním se budou jednou kořit mnozí králové!“ dodal Bazar.

 

Překvapený mladík mírně pobaveně zvolal:

„Tedy dítě více než královské!“

 

Kašmíra však vyzvídal dále: „Tak jest! Nevíš snad o narození dítěte, které bylo doprovázeno nějakými mimořádnými znameními?“

 

„Nevzpomínám si, …“ – vtom však mladík jako by zaslechl v duši andělský zpěv – „… ale počkejte, snad přece: jedni chudí manželé našli útulek ve skalním chlévě tady na této hoře.“ Ukázal stranou na vrch za hranicemi městečka.„Mladá žena tam v noci porodila. Snad tam budou doposud. Pastevci pak vedli divné řeči o zvláštním světle na nebi, taky o zpěvu, který nazývali andělským… To víte, lidé jim nevěřili. Znáte to, pastevci toho u ohně napovídají, když padne tma a nemají co dělat!“

 

„Díky tobě, mladý muži,“ pravil vděčně Kašmíra. „Moc jsi nám pomohl. Zde máš odměnu a pomlč o všem, cos od nás slyšel. Bůh ti žehnej!“ Nasype mu do dlaně, jako by o nic nešlo, celou hrst mincí.

 

„Ó, vřelé díky, vzácní pánové za tak velký dar, který si ani nezasloužím!Pohlédl radostně na peníze, chudák odjakživa, už jako by viděl svůj nový život. „Já samozřejmě mlčím jako hrob! Nechť Bůh provází vaše kroky! Kdybyste potřebovali později mých služeb, jmenuji se Izmael a každý mě zde zná.“ S těmito slovy mladík odběhl, nedočkavý naložit se svým nečekaným bohatstvím nějakým způsobem u chudáků obvyklým.

 

Ovčí stezička dovedla astrology vzhůru ke skalnímu chlévu. Sesedli s velbloudů, která uvázali za pahýl kmene stromu.V jeskyni se našim cestovatelům naskytl idylický obrázek šťastné rodiny: jesličky s děťátkem, mladá matka se nad ním sklání, z druhé strany starší otec a za nimi zvědavě nakukují osel a telátko.

 

„Buď pozdraven, šťastný muži! Buď pozdravena, šťastná rodičko! Bůh ať žehná vám i vašemu dítěti!“ Tak pozdravil rodinu Kašmíra.

 

*Josef, polichocen tak přátelským pozdravem vznešeného a jistě i bohatého pána, odpověděl: „Ó díky, vzácní pánové. I Vám nechť Bůh žehná stále! Buďte u nás srdečně vítáni!“ Je to dobrák od přírody a věci bere, jak přicházejí, poručený do Nejvyšší ochrany. „Vidíte, Bůh nám skutečně požehnal: narodil se nám zdravý a krásný synáček. Buď za to Bohu dík a chvála!“

 

Bazar si dítě prohlédl zblízka a nemohl než jeho slova potvrdit:„Je skutečně krásný. Díky Bohu!“

 

Josef však pocítil potřebu nějak omluvit svou chudobu: „Jinak však, jak sami vidíte, vzácní pánové, nemám ani koberec, ani polštář, který bych Vám nabídl k sezení, ani čím bych tak vzácnou návštěvu pohostil. Jedině snad trochou oslího mléka.“

 

Kašmíra jen mávne rukou: „Máš zato skutečně roztomilé dítě. A tak výjimečné! Dovol, abych je vzal do náruče a požehnal mu!“

 

Josef, pravověrný Žid, najednou rychle uvažuje: požehnání od kdovíjakých božstev – není to hřích? Avšak může odmítnout tak přátelské gesto neznámých a zjevně bohatých mužů? Nebude toho litovat? Nakonec, připustí, přece o jejich víře nic neví. Když si to tak pro sebe vyřešil, pravil s nemalou úlevou: „Ó, samozřejmě, to je pro nás veliká čest! Zaplať vám Bůh!“ Vyzvedne děťátko z jesliček a něžně je předá do náruče Kašmírovi.

 

„Bůh ti žehnej, chlapče,“ praví Kašmíra a v duchu k tomu dodává: „Ať zkoušky potvrdí naše naděje!“

 

Bazar ihned přistoupil ke zkoušce. Podává dítěti tři prsteny: „Tady máš, hošíčku, tři prstýnky.Na, vezmi si jeden!“

 

Mágové přitom zažívají chvíli napjatého očekávání. Dítě nakonec přece jen na jeden prstýnek ukázalo.

 

Bazar zvolal:„Ó, vybral si prsten v míru zesnulého Syna božího!“ Prsten předal rodičce.

 

Mechar nabídl dítěti tři zvonečky, na něž postupně zazvonil: „A tady máš tři zvonečky!Na, vezmi si jeden!“

 

Opět chvíle napjatého očekávání. Dítě sáhlo po zvonečku, který při dotyku slabě cinknul.

 

Mechar radostně vykřikl: „Vybral si zase zvonek v míru zesnulého Syna božího!“ Zlatý zvoneček předal otci.

 

Bazar vytáhl tři malé buddhistické modlicí mlýnky: „Podívej se, chlapečku, na tato tři chrastítka, jak krásně hrkají.“ Zatočil a zahrkal postupně všemi třemi. „Na, vezmi si jedno!“

 

Nyní nastala delší chvíle napjatého očekávání: dítě nejdřív strčilo do nesprávného mlýnku a mágům se napětím zatajil dech – ale hned nato sáhlo po tom správném. Vlna velké radosti se rozlila v jejich prsou.

 

Bazar s úlevou, jako by tlumočil nepřítomnému, prohlásil: „Vybral si nejdříve nesprávný modlicí mlýnek, ihned nato jej však vyměnil za modlicí mlýnek v míru zesnulého Syna božího!“

 

„Není už pochyb, toto dítě je svaté! Zkoušky to prokázaly!“ prohlásil Kašmira slavnostně a vložil dítě něžně zpět do jesliček. „Do tohoto dítěte se vtělila duše v míru zesnulého představeného našeho kláštera, Syna Božího!“

 

„Hluboce se před tebou skláníme, chlapče!“ pravil s úlevou Kašmíra a tři mudrci se před maličkým nemluvnětem hluboce skloní až k zemi.

 

„A skláníme také před tvými rodiči, kterým se dostalo veliké milosti přivést na svět Syna Božího!“ dodává Mechar a tři mudrci se skloní, třebaže ne tak hluboko jako poprvé, i před Josefem a *Marií.

 

„Vítej mezi námi, Boží Synu!“ slavnostně uzavřel Bazar.

 

Josef zíral na toto divadlo celý zkoprnělý, neschopen slova. Až teď přichází k sobě: „Pro Boha živého, co to povídáte, vážení pánové!? Nemohu tomu uvěřit!“ Obchází ho strach, že o syna, sotva na svět přišel, zase přijde; cizinci jsou muži jiné víry a jistě dost mocní, aby mohli prosadit svou proti vůli chudého tesaře.

 

„Vše, co jsme řekli, je svatá pravda!“ prohlašuje Kašmíra nesmlouvavě.

 

„Pokud souhlasíš, otče Syna Božího, od této chvíle přebírá veškerou odpovědnost za vzdělání Syna Božího a za bezpečí, i za náklady na všechny potřeby celé jeho Svaté rodiny náš klášter a celá naše obec,“ vysvětluje Mechar.

Josef, napjatý na nejvyšší míru, jen čeká, kdy to přijde. Nehodlá se syna vzdát jen tak.

 

„Souhlasíš, otče?“ ptá se Bazar.

 

„Ó, jak rád bych souhlasil, byla by to pro mne veliká čest, od takových vzácných a milostivých pánů!“ říká Josef naoko pokorně. „Ale přece, mám určitou obavu.“

 

„Co tě trápí?“

 

„Pánové jsou cizinci a zdaleka,“ praví Josef. „Jistě nevyznávají naši víru.“ V hlavě se mu honí všelijaké zbrklé nápady a po očku se dívá, čím by si dodal odvahu, kdyby došlo na sílu.

 

Vědomí tolerantnosti buddhismu ve věcech víry však opravňuje Kašmíru jednoznačně prohlásit: „Naše víra nikdy nebude bránit ani tobě ani Synu Božímu vyznávat víru vašich otců.“

 

Josef je tedy nakonec překvapen a mile zaskočen. Jak se mu v té chvíli ulevilo! Je to pro pravověrného Žida neuvěřitelné, ani tomu snad nelze věřit. „Pak tedy, pánové, souhlasím se vším!“

Kašmíra mu předává měšec: „Zde máš *zlato. Až budeš potřebovat, dostaneš další.“

 

„Cože???“ Josef až zatají dech, v životě tolik peněz neviděl. Ruce se mu třesou, když měšec přebírá, a stále ještě nevěřícně zírá na předmět ve svých rukou. Drží ho, jako by ho pálil, nebo jako by obsahoval jedovatého hada.

 

Mechar přistoupil k Marii: „A zde, matko Syna Božího, je měšec *kadidla, zapálíš ho každý večer na lžičku, aby byl Syn Boží chráněn před zlými mocnostmi.“

 

„Bůh vám za to zaplať, vznešený pane! Učiním, jak kážete.“ Taková vzácnost a výsada! *Marie jen žasne, nikdo přece nesmí pálit kadidlo než kněží v chrámu! Kdyby to někdo věděl!

 

„A zde konečně, matko Syna Božího, je schránka s *myrhou: je to nejlepší lék na léčení ran i silně hnisajících; nejlepší lék na léčení všech nakažlivých nemocí a k ochraně před nimi. I proti moru a malomocenství!“ poučuje šokovanou Marii Bazar.

 

„Ó, Bůh Vám za to tisíckrát zaplať, vznešení pánové. Budu střežit zdraví svého syna jako vlastní oči.Váš dar mi v tom pomůže.“

 

I Josef je štěstím bez sebe. „Nevím, jak Vám mám poděkovat! Zaplať vám, vzácní pánové, bohatě sám Bůh!“ Ulevilo se mu, že si cizinci nechtějí syna odnést, a takové vzácné dary pro něj dostali. *Zlato, *kadidlo a dokonce i *myrhu, a tolik!

 

„Nám neděkuj!“ praví Kašmíra, kterému bylo tolik halasné vděčnosti nepříjemné. „My musíme daleko více děkovat tobě a tvé milé ženě.“

 

Marie cítí, že její díky byly až doposud nedostatečné. „Ještě jednou, díky vám, vznešení pánové! Zaplať vám Bůh za nás i za našeho Ježíška!“

 

Kdo ví, jak dlouho by se všichni navzájem ujišťovali o své vděčnosti; náhle však se ozvaly venku klopýtavé kroky, a když se všichni tím směrem podívali, vrazil mezi ně mladík Izmael. Vyčerpán padá na kolena, celý zkrvavený, sotva popadá dech a sípá:Za-… zachraňte… dítě! Zachraňte dítě! Král…! Král…“ Poté se v pláči schoulí, naříká do dlaní. „Herodes dává vraždit chlapečky, všechny novorozené chlapečky v Betlémě … a já… já…“

 

Všichni žasnou. „Král dává vraždit chlapečky, všechny novorozené chlapečky? To je neslýchané! Za to ho stihne na věčnosti nejhorší trest, musí to přece vědět! A co ty?“ nechápe Kašmíra. „Kde ses tak zřídil, nešťastníku? A proč to král dělá, proč?“ naléhá.

 

„Odpusťte mi!“ sténá Izmael. „Sledovali mě a – vlastně vás. Vyzvědač krále Heroda vás sledoval a já, že jsem s vámi mluvil…“ Mladík klesá do prachu, zjevně by nejradši zalezl pod zem, tak se stydí. „Jsem zbabělec…

 

„Uklidni se, a pokud můžeš, vše nám řekni, jak to bylo.“

 

„Vyzvědač chtěl vědět, o čem jsem s vámi mluvil. Nechtěl jsem nic říct, víte, o tom dítěti. Uvěřil jsem vám. Ale dal mě tak strašně bičovat. Podívejte se na mě!“ Přes potrhaný a řídký oděv na prsou a zádech už mu prosákla krev, šrámy a pruhy různě přes sebe, cáry potrhané kůže kolem živých ran s naběhlými okraji.

 

Mecharova tvář se při tom pohledu stáhne útrpností a nenápadně se odvrátí. Ale z dálky je už slyšet vyřvávání vojáků a nade vším stoupající nářek žen, jejich prosby a proklínání mužů. Městečkem se rozlézá smrt, blíží se pomalu, ale neúprosně.

 

„Sebral mi ty peníze! Bil mě a tloukl, až jsem podlehl! Nemohl jsem po tom bití ani mluvit, ani se pohnout. On si myslel, že nemohu utéct. Nedával na mě pozor a já mu utekl!“ Izmael pláče bolestí a hanbou. „Odpusťte mi, že jsem nebyl dost silný a nesplnil svůj slib mlčení!“

 

„A cos mu prozradil?“ táže se Mechar a v duchu si povzdechl, co mohli od takového mladíčka čekat.

 

„Že hledáte v Betlémě dítě, které jednou bude mocnější než králové.“

 

„Takže všechno!“ vyklouzlo Bazarovi. Taky ho napadlo, že se to celkem dalo čekat.

 

„A Herodes, ten mocný tetrarcha, se samozřejmě bojí, jak jinak, že jej svrhne s trůnu!“ řekne posměšně s pořádnou dávkou zloby Mechar.

Kašmíra rozhodl: „Otče, ihned nalož tady na toho osla matku s dítětem a vše, co máš, a vydej se do Egypta. Osla majiteli zaplatíme. Brzy narazíš na část naší karavany. Zde máš můj prsten a ukaž jej kupci Omarovi, splní ti každé přání.“

Sňal ze svého prstu prsten a podal jej Josefovi, který si jej nasadil na prst.

 

„Za tvoje statečné upozornění ti náleží odměna, praví Kašmíra Izmaelovi a dává mu opět hrst mincí. Mladík je bez sebe vděčností a děkuje.

 

Josef odváže osla a naloží na něj Marii s Jezulátkem, vkládá do měchu dary mudrců a svých pár věcí, a nakládá měch na osla. Mezitím mu mudrci dávají poslední pokyny.

„Až chlapec trochu povyroste, pošli jej za buddhistickými učenci, kteří pracují v Alexandrijské knihovně.“

 

„Ti jej připraví na jeho veliké životní poslání nejlépe. Už nemeškejte a jděte! Bůh vás provázej!“ loučí se Kašmíra.

 

„S Bohem a díky!“

 

Josef odvádí osla s nákladem a v hlavě se mu honí nepříjemná otázka, kdo mu tak asi pomůže s řemeslem, když bude mít syna vzdělance, nicméně vzal peníze na jeho zaopatření a nezbývá tedy, než dodržet slovo – koneckonců tady jde o život, zůstat tu nemohou.

 

Všichni si naposledy zamávali a Josef s oslem a Marií s dítětem rychle zmizeli na cestě v Judské poušti.

 

Pomoc přátel

Dva členovéžidovské *velerady*, statkář *Josef z Arimatie a kupec *Nikodém, jdou poledním Jeruzalémem. Dozvěděli se o zatčení *Ježíše. Jsou jeho tajnými stoupenci a rozhodli se navštívit Nikodémova přítele, velitele stráže místodržícího *Piláta Pontského, setníka *Longina, který rovněž sympatizuje s Ježíšem, ovšem rovněž tajně.

Naši přátelé se dávají u stráže do paláce místodržícího ohlásit u Longina. Jeden voják stráže odběhne vyřídit vzkaz, za chvíli se vrací a milostivě jim pokyne, aby vstoupili do paláce. Jdou po širokém mramorovém schodišti a přicházejí na odpočívadlo, kde jim další voják pokyne, aby se usadili do křesel. Brzy se nad nimi na schodišti objevuje setník Longinus ve výstroji a výzbroji římského centuriona. Sestoupí k nim na odpočívadlo a voják se schodiště zmizí.

 

„Jako stíny jsou, stíny bez ducha“, pomyslí si Nikodém chmurně, ale nahlas pozdraví. Longinus pozdrav opětuje.

 

„Dovol, abych ti představil statkáře Josefa z Arimatie. Je také členem židovské velerady a stejně jako my oba – “ nápadně ztiší hlas a opatrně se rozhlédne – „je tajným Ježíšovým stoupencem.“

 

„To mě velmi těší, vznešený Josefe!“

 

„I mne velmi těší, že poznávám tak mocného muže!“ praví Josef a uklání se.

 

„Čemu vděčím za Vaši návštěvu?“

 

„Čemu?? Ty se ptáš? Musíme vymyslet, jak by se dalo Ježíšovi pomoci!“ praví pohoršeně Nikodém.

 

„Ubohý Ježíš! Jak vypadá situace ve veleradě?“

 

„Je to beznadějné. Z *jednasedmdesáti členů velerady není kromě nás dvou nikdo, kdo by si nepřál Ježíšovu smrt.“

 

Longinus zná zákulisí paláce. „Pilát by se z této nepříjemnosti nejraději vykroutil. Není přesvědčen, že Ježíš je Římu nebezpečný. Jeho manželka s Ježíšem sympatizuje.“

 

„Jenže Pilát je pod velkým tlakem velerady,“ namítá Josef, „hrozí mu stížností u samého císaře.“

 

„To je pravda, Pilátova pozice u císaře není zrovna pevná.“ Longinovi to dělá starosti, podle něj příliš naděje na Ježíšovu záchranu není, spíše žádná.

 

„Je tedy zřejmé, že Pilát nakonec veleradě ustoupí a Ježíše na smrt vydá,“ logicky uzavírá Josef. „S tím se nesmířím. Vím, o co jde, ale…“

 

„Longine,“ zvedne prudce hlavu Nikodém, kterého právě cosi napadlo, „ty víš nejlépe, jak to při popravách ukřižováním chodí. Co můžeme pro Ježíše udělat, abychom mu ulehčili v jeho strašném osudu?“

 

„Především se budu snažit, abych při jeho popravě velel já.“

 

„Je to vůbec reálné?“

 

„Je téměř jisté, že tímto úkolem Pilát pověří mne – a já si vyberu katy, kteří… Někteří totiž moc dobře vědí, že je mám v hrsti, leccos na ně vím!“ dodává významně.

 

„Jen abychom mu alespoň ulehčili smrt!“ Nikodémovi se nelíbí ta myšlenka, jeho přáním je, aby Ježíš žil, je na tom příliš citově zainteresován.

 

Longinus by rád ducha obou přátel povznesl. „Něco vám na Ježíše prozradím, co vás jistě potěší a povzbudí.“

 

„Potěšení a povzbuzení skutečně potřebujeme!“ přisvědčuje Josef.

 

„Znáte kupce Omara, toho Peršana?“

 

„Toho, co vodí karavany z Indie?“

 

„Ano.“

 

„Vydělal obrovské jmění obchodem s hedvábímze země Sin, drahokamy z ostrova Lanky a perlami z Indie.“ Nikodém je přece také kupec, tak o něm něco ví.

 

„Přesně ten! Jak víte, jeho karavana v těchto dnech prochází Jeruzalémem.“

 

„Je silně ozbrojená!“

 

„Jak by ne, takové bohatství a aby nelákalo lupiče! Je jich po cestách tolik…!“

 

Rozhovor přeruší voják, vystupující po schodišti a zdravící Longina římským pozdravem, napřaženou pravicí. Longinus odpovídá na pozdrav krátkým zdvihnutím pravice pokrčené v lokti. Voják se postaví do pozoru a setrvá v něm.

 

„Perský kupec Omar chce předat místodržícímu dar!“ hlásí voják.

 

Longinus se uvolní a voják odejde po schodišti dolů.

 

„Vida, my o vlku a vlk za dveřmi! Přátelé, prosím, počkejte chvíli v čekárně!“

Pokyne Longinus oběma a Josef s Nikodémem odejdou za portiéru.

 

Římský pozdrav vztyčenou pravicí s otevřenou dlaní proti zdravenému, si přisvojil ve dvacátých létech 20. století italský fašistický diktátor Benito Musolini a používalo jej jeho fašistické hnutí.Tento pozdrav od něho převzal Adolf Hitler a, jak známo, toto „hajlování“ (se slovy „Heil Hitler“) byl široce používán nacisty.

 

Brzy se ozve Longinův hlas: „Kupec Omar ať vejde!“

 

Omar, pokročilý padesátník, z něhož přímo čiší bohatství, oblečený v pestrém čínském hedvábí vyzdobeném draky, přichází po schodech vzhůru k Longinovi a v ruce nese menší štůček hedvábí. Lehce se ukloní a Loginus odpovídá rovněž úklonem hlavy.

 

„Buď vítán, pane Omare, v paláci místodržícího, prosím, posaď se zatím, ihned tě ohlásím místodržícímu.“

 

Omar předává Longinovi štůček hedvábí, nepatrným pokynem ruky naznačí, kam a komu ho odnést, a posadí se do křesla. Bohatý cizinec lhostejný k vojákovi, vědomý si moci peněz.

 

„Ó, jak nádherné!“ nadšeně zvolá trochu nepatřičně Longinus.

 

„Pravá Čína,“ utrousí Omar, jako by na tom nezáleželo, a ani se na něho nepodívá.

 

Longinus odejde, po chvíli se vrací. „Pane Omare, místodržící tě očekává.“Pokyne Omarovi ke vchodu do pracovny místodržícího.

 

Mezitím se stále silněji ozývá mohutný křik davu zvenku: „Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho! Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho! Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“

 

Z pracovny vyjde Pilát a zdraví se s Omarem: „Buď zdráv, Omare, díky za dar! Ta lůza venku si nedá pokoj!“

Na potvrzení jeho slov mohutný křik davu zvenku sílí: „Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho! Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho! Ježíš – na kříž! Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“

 

„Nezvolils zrovna šťastný den pro návštěvu – ale pojď, rád tě vidím.“

 

„I ty buď pozdraven, vznešený Piláte. O Ježíšovi bych ti mohl něco říct, co by tě mohlo zajímat!“

 

„Ó, prosím, jen pojď a vypravuj!“

 

„Díky, vznešený Piláte!“ Oba vejdou do pracovny.

 

Longinus na odpočívadle tiše volá: „Přátelé, prosím, můžete vstoupit!“

 

Jakmile jsou všichni pohromadě, Longinus se opatrně rozhlédne. „Ten Omar! Nikdy se neopomene prezentovat u místodržitele. Dneska je to tedy štůček toho nejvzácnějšího hedvábí pro paní *Claudii Proculu.

 

„Hedvábí, které se vyvažuje zlatem!“ dodává Nikodém. Všichni přece vědí, jak to chodí.

 

„Ono se mu to vyplácí, Pilát jej zase využívá jako zdroje informací. Omar mu právě podává informace o Ježíšovi. Nejlépe naší věci prospějeme, když si to poslechneme. Prosím, pojďme sem,“ ukazuje blíž ke dveřím.

 

Nikodém se nad tím pohoršuje: „To bychom snad neměli …“

 

„Jen pojďte, třeba tím Ježíši pomůžeme, no tak …“

 

Všichni nakonec stojí těsně u dveří do pracovny a naklánějí hlavy, aby co nejlépe slyšeli. Cíl omlouvá prostředky…

 

Pilátova pracovna je zařízena jako jiná pracovna římského patricia: uprostřed římský psací stůl s psacím nářadím a hromadou stočených papyrů. V křesle za stolem se posadil Pilát a proti sobě usadil do křesla Omara.

 

„Tak co víš o Ježíšovi, Omare?“

„Asi před dvaceti lety jsem tehdy tak asi čtrnáctiletého Ježíše v doprovodu dvou indických mnichů vezl s karavanou z Jeruzaléma do Kašmíru. Mniši tomu výrostku prokazovali velkou úctu,oslovovali jej jako Syna Božího a – mimochodem – velice dobře platili.“

 

„Ježíšovi učedníci jej rovněž považují za Syna Božího. On sám to také nepopírá.“

 

„Asi před třemi roky se vrátil zase s mojí karavanou z Indie do Judska.“

 

„Zase s mnichy?“

 

„Ne, tentokrát sám, vzali jsme jej na dobré slovo, ale cestu mu dodatečně zaplatili opět indičtí mniši a opět platili velmi štědře.“

 

„Tak prosím, nikdo neví, odkud se zde ten Ježíš tak najednou vzal, a on byl osmnáct let v Indii! Není tedy divu, že měl jako léčitel tak zázračné výsledky.“

 

„Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že Indové jsou v léčitelství mistři!“

 

Pilát obrací list: „Přejděme teď k našim obchodním záležitostem.“

 

V tom okamžiku se Longinus a jeho přátelé raději vzdálili ode dveří do Pilátovy pracovny a znovu se usadili do křesel na odpočívadle.

 

Nikodém, vzrušením celý napjatý, vydechl: „To je ale úžasné!“ Navzdory předešlé skepsi se nyní vynořila jistá naděje, potřeboval se jen uklidnit a přebrat myšlenky.

 

„Tak už víte, čím jsem vás chtěl potěšit a povzbudit? Něco z toho, o čem vykládal Omar, jsem už věděl.“

 

„Co ale můžeš, Longine, pro Ježíše udělat?“ ptá se netrpělivě Josef.

 

„Slyšíte ten dav? To udělaly peníze, kněží našeho Mistra nenávidí, je téměř jisté, že prosadí svou. Mohu mu podat v octové vodě opium, vyznám se v jeho dávkování. Ježíš přestane cítit bolest a nakonec – když dávku o něco zvýším – se u něho může dostavit stav velmi podobný smrti.“

Josefovi bleskla hlavou představa: bude-li Ježíš vypadat jako mrtvý, pak bychom toho mohli využít! Vzrušeně vyskočí:„Ale to bychom se mu pak mohli pokusit zachránit život!“

 

„To je ono!“ vykřikl Nikodém a vymrští ruce až k hlavě, vítězně a nadšeně.

 

Longinus ho však prudkým pokynem ruky napomenul, aby se snažil chovat tiše, a dopřál malou chvilku jeho úvahám. Poté rozvážně pronesl: „Vlastně ano, to je pravda, taky už jsem na to už myslel, za určitých podmínek…by to snad … mohlo i vyjít.“

 

„Ááá!“ vydechl s úlevou nahlas Nikodém, jako by záchrana už byla hotovou věcí jen tím, že se objevila v hlavě právě Pilátova setníka Longina, který může díky svému postavení ledacos zařídit, ačkoli se s tím nechlubí.

 

Josef dále rozvíjí svůj plán na záchranu Ježíšova života: „Museli bychom od Piláta získat povolení sejmout zdánlivě mrtvé tělo s kříže co nejdříve po jeho zdánlivém úmrtí, dejme tomu… za účelem řádného pohřbu.“

 

„Takové povolení jistě Pilát nevydá zadarmo,“ poznamenal Nikodém, „samozřejmě nemůžeme počítat peníze, když …“

 

„To je samozřejmé,“ souhlasí Jozef, „nemůžeme …“

 

Josef má peněz dost a je odhodlán Ježíšovi pomoci i za cenu značných výdajů: „Co myslíš Longine, jaký dar by Piláta uspokojil? Půl talentu stříbra?“

 

„Myslím, že čtvrt talentu postačí.“ Tím ušetřil Josefovi značnou částku. „Za tesařova syna…“ dodal zamyšleně.

 

„Za indického léčitele a snad i význačného mnicha nějakého nestydatě bohatého kláštera? To je zadarmo – má jej mít!“ rozhodl Josef a potvrdil své rozhodnutí jednoznačným gestem. Popravdě by klidně dal i dvakrát, i třikrát tolik, jen aby si nezatížil duši, že na Božího Syna litoval peněz.

 

„Jen aby Ježíš mučení a křižování přežil!“ strachoval se zase Nikodém, který nechtěl podlehnout pouhé klamné naději. „Všechno se dá zařídit, ale to hlavní – vydržet – je přece jenom na něm! Já nevím …“

 

Josef namítl: „Ježíš je poměrně mladý a zdravý, statné atletické postavy, trénovaný od mládí dlouhými pochody, žijící střídmým životem, žádný zhýčkaný panáček. V poslední době byl dobře živen. A budou velikonoce, čas pracuje pro nás – nebo spíš pro něho.“

 

Longinus však vytáhl poslední trumf: „Indičtí jógini a mniši dovedou vycvičit člověka tak, aby necítil bolest a snadno snášel i velké utrpení a mučení. Doufejme, že i jeho tam dobře v tomto umění vycvičili.“ Usiloval o to, aby zasel do duší svých přátel naději.

 

„Doufejme,“ opakoval přesvědčeně Nikodém, uklidněný. „To nám dává velkou naději, že Bůh nedá Ježíšovi zahynout!“

 

„Díky, Longine,“ přidal se Josef, „a Bůh nechť žehná tobě i našemu společnému dílu!“

 

„Naše věc je ušlechtilá a spravedlivá! Bůh nám jistě požehná.“ přesvědčivě uzavřel rozmluvu Longinus. Nyní bude třeba přistoupit k činům.

 

Na Golgotě

Golgota je skála pustá a holá, tvarem připomínající lebku. Sousedí s hradbami města. Onoho rána na Golgotě byly vztyčeny tři kříže, uprostřed se zmučeným Ježíšem, s hlavou „ozdobenou“ trnovou korunou. Jeho hlava visí bezvládně, až na hrudi, od trnů stékají praménky krve přes čelo do obličeje a kapou na zemi. Tělo je téměř nehybné, pokryté ranami a zasychající krví. Leskne se potem předsmrtného zápasu. Dva zločince na křížích po stranách sice nikdo ani trním neozdobil, ale jsou na tom podobně. U prostředního kříže stojí Longinus, opírající se o kopí, vedle něj Josef z Arimatie s vakem s penězi a Nikodém, a stranou za nimi sedí odpočívající kati se džberem, v němž je octová voda. Vedle džberu je houba, pro případ, že by měli odsouzenci žízeň. Ukojením jejich žízně prodlouží muka ukřižovaných. Kati sem tam prohodí přiléhavou poznámku k tomu, co se děje a užívají si chvíle nečinnosti. Už utichlo sténání, jen zpovzdálí sleduje umírání nešťastníků skupinka mužů a žen. Mezi nimi jsou Marie, matka Ježíše, i jeho věrná průvodkyně *Marie z Magdaly. Pár statečných Ježíšových učedníků našlo odvahu přijít sem. U nich se mísí pocity zoufalství, bezmocnosti a hněvu.

Pojednou Ježíš nepatrně pozvedne hlavu a zvolá slabým hlasem plným bolesti: „*Žízním…*“

 

„Dejte mu octa!“ nařizuje Longinus naoko neúčastně. Sám pečlivě odměřil, když se nikdo nedíval, z  malé lahvičky do octové vody dávku opia ve spolehlivém poměru a důkladně vodou zamíchal. Lahvičku pečlivě ukryl a od chvíle vztyčení kříže jako na trní čeká, napohled klidný a uvnitř napjatý se modlí, ať to dlouho netrvá, ať Ježíš požádá o vodu. Konečně se to tedy stalo! Ulevilo se mu, vypadalo by dost divně, kdyby právě tomuto odsouzenci vnutil „ocet“ hned zpočátku a on krátce poté „umřel“. Ale chválabohu už to dlouho nepotrvá. Škoda jen, že mu to nemohli říci, jak vše připravili, a že se musel tak dlouho trápit.

 

První kat hbitě namočil houbu, nabodl ji na kopí a podal Ježíši k ústům. Ostatní kati a pomocníci sledují, jak odsouzenec zareaguje, až se napije hořkého nápoje, a jak se bude zmítat. Jejich zvrácené očekávání prozrazuje v jejich tvářích pobavení a opovržení. Jsou to muži výjimečně hrubého založení, bez špetky soucitu. Pokud by nějaký měli, tak nejvýš se sebou. Ježíš pije a tiše sténá s odporem, tělem proběhne několik mimovolních záškubů, ve skupince přihlížejících se ozve ženský nářek.

 

Ne, nebude se tam dívat, je přece jen nezúčastněný vykonavatel vůle místodržícího, pomyslí si Longinus. „Dejte mu ještě!“ poručí lhostejně. Kat splnil rozkaz až přeochotně, za smíchu a potupných poznámek svého druha, který upozorňují na podrobnosti. Zvířata, pomyslí si Longinus. Jedna z žen, zná ji, je to Marie Magdalská, si strhla závoje a padá na kolena, rve si vlasy, nehty škrábe tvář do krve. „Jako vdova“, pomyslel si – inu, i tak mohou věci být a není na mě, abych Mistra nebo tu ženu soudil. Ne, rozhodně ne! Nevím o tom nic. Místo toho poručil: „To je málo! Pořádně …!“

 

Kat tedy znovu máčí houbu a podává ji nahoru a odsouzenec se dívá směrem k Longinovi a zdá se, jako by se jeho ztrápenou tváří mihl jakýsi náznak pochopení. Lačně saje. Počtvrté se vše opakuje .. a Ježíšovi klesne hlava, spí, dech slábne…

 

Myslím, že má dost! pomyslí si Longinus s úlevou. Po chvíli strčí tupým koncem kopí do různých částí Ježíšova těla. To opakuje nakonec celkem třikrát. Ježíš na to vůbec nereaguje. „Josefe,“ pokyne svému příteli, „můžeš jít za Pilátem.“ Josef tedy popadne vak s penězi a rychle odchází. Sotva se ocitne z dohledu, dá se zcela nedůstojně do běhu.

 

Po delším čekání dorazil na Golgotu voják a pozdravil svého velitele opět římským pozdravem s napřaženou pravicí.

 

„Rozkaz místodržícího Piláta Pontia centuriu Longinovi!“

 

Římský dril se nezapře. I v nepřítomnosti představeného je nutno přijmout jeho rozkaz z úst prostého vojáka stejně, jako by rozkaz vydával přítomný představený. Longinus tedy odpoví na pozdrav krátkým zdvihnutím pravice pokrčené v lokti, postaví se do pozoru a setrvá v něm do konce vyřčení rozkazu.

„Přesvědči se ihned, zda je ten Galilejec skutečně mrtev, a podej mi o tom obratem zprávu přes doručitele tohoto rozkazu!“

 

Longinus na to: „Provedu!“ On i voják se uvolní.Místodržící má snad pochybnosti?“

 

„Šest hodin se mu zdá příliš krátká doba pro úmrtí na kříži,“ odpoví voják.

 

Longinus zaťal zuby. Samé průtahy! Myslel včas na to, aby vše proběhlo co nejvěrohodněji, ale je zde zádrhel. Dalo mu práci přinutit se ke klidu.

 

„Byl dlouho mučen! … Dívej se! Bodnu jej do boku. Pokud sebou nepohne, je mrtev.“ Přistoupil s kopím k Ježíšovi a bodl jej do pravého boku. Na místě bodnutí se objeví slabě krvácející rána. „Vidíš?“

 

„Ani se nehne! Z rány vytéká krev a voda!“

 

„Běž co nejrychleji k místodržícímu a sděl mu, že ten Galilejec je skutečně mrtev!“

 

Voják se postaví se do pozoru a opět pozdraví Longina napřaženou pravicí. „Provedu, centurio!“ A rychle odkluše.

 

První kat však kroutí nevěřícně hlavou.„Teda, bodal jsem a řezal už aspoň do padesáti mrtvol. Ale, že by z některé vytékala krev – tak to jsem doopravdy neviděl!“

 

„Máš pravdu,“ přizvukuje mu druhý kat, „to je známá věc, mrtvoly nikdy nekrvácejí! Ale co ta voda?“

„Voda z mrtvoly vytékat může, ale ne dříve než tak asi za šest hodin po smrti, ale on ještě ani ne před hodinou mluvil!“

Druhý kat to vidí po svém: „Takže to je zázrak!“

 

I první kat se toho chytí: „Dokonce dvojnásobný zázrak!“

 

Longinus, který dobře slyší celý tento rozhovor, se dopálí: „Podívejte se, vy zatracení chlapi, vy mudrlanti: zde máte každý tři denáry a budete držet ty vaše nevymáchané huby!“ Hodil jim peníze pod nohy a dodá výhrůžně: Pokud zjistím, že kdokoliv vede podobné řeči, jako jsem slyšel teď od vás, dozví se Pilát i to, čeho se oba nejvíc bojíte, a můžete skončit jako tito tři zde!“ Ukázal na ukřižované. „Zázraky! Hlupáci jste!“

 

„Ále centurio, už se to nestane, spolehni se.“

 

„To byl jen žert. Budeme držet huby!“

 

„Můžeš se spolehnout!“

 

Longinus na to: „Jen aby!“

 

Kati chtivě sbírají peníze se země.

 

Byl to podivný den. Okrouhlý temný stín zakryl slunce a stíny letěly zemí, ledový chlad a hrůza se přehnala, odehrály se podivné věci. „Dvojnásob důležité je dávat pozor a jednat rychle“, pomyslel si Longinus.

 

Podle židovských obyčejů nesměla od západu slunce v předvečer velikonoc zůstat žádná mrtvola nepohřbena. Na tom ostatně vystavěl Longinus celý plán. Aby urychlil umírání zbylých dvou odsouzenců, dal jim přerazit holeně, ukřižovaní ztratili oporu v nohách, zůstali viset pouze na pažích a brzy se zadusili. Kati a pomocníci je potom mohli rychle zahrabat aspoň do mělkého hrobu, zakrýt zemí, jen tak, „aby se neřeklo“. Ježíši však Longinus přerazit nohy nedovolil, protože „už byl mrtev“ a nemělo to smysl, ani ho nedovolil zahrabat jako psa. Brzy nato totiž Josef z Arimatie donesl od Piláta povolení o vydání těla přátelům a rodině k obřadům a pohřbu. Longinus pokynul Ježíšovým přátelům a Marii, jeho matce a přátelům, aby sňali tělo Mistra z kříže, což oni s velkou opatrností učinili.

 

Setník Longinus přitom prohlásil: „*On byl opravdu Boží Syn.*“ Později se stal mnichem a mučedníkem, a byl prohlášen za svatého. Svatý Longinus!

 

Nová hrobka Josefa z Arimatie, vytesaná do skály blízko Golgoty, měla v pozadí výklenky na nebožtíky, doposud prázdné, a v popředí kamenný výstupek ve tvaru lůžka k ošetření a úpravě zemřelých.

 

„Tahle hrobka, Josefe, nám poslouží nejlépe!“ pochvaloval si Longinus.

 

„*Sto liber směsi myrhy a aloe* postačí?“ Nikodém ukázal velkou nádobu vonné masti, kterou přinesli dva jeho sloužící. 100 liber bylo podle římských jednotek přes 33 kg, podle židovských téměř až 50 kg.

 

„Ta je skutečně na hojení ran a úrazů nejlepší! A máme jí dost,“ oceňuje mast Longinus, který má jako voják s léčením ran a úrazů nelepší zkušenosti.

 

„Plátno ze Sýrie,“ pokračuje Nikodém a položil dlaň na svitek deseti loktů plátna, připravený k témuž účelu.„Chci pro něj to nejlepší.“

 

Poté pokynul rukou a do hrobky vstoupili dva muži. Venku na světle jejich oděvy zářily nevídanou bělostí, jeden by si myslel, že jsou to andělé. „Jestli je někdo bude považovat za ně anděly, bude nejvýš o zázrak víc“, pomyslel si Longinus trochu posměšně. Napadlo ho samozřejmě, kdo asi jsou ti dva. Něco už o Ježíšově stycích se sektou terapeutůslyšel, říkalo se jim esejci a dávali se spoutávat přísnými pravidly náboženství. O Bohu a léčení toho znali víc, než mnozí levité, a lidé si jich vážili. Terapeuti beze slova rozprostřeli plátno po kamenném výstupku a celý jeho povrch potřeli směsí myrhy a aloe.

Už byli téměř hotovi, když se zvenčí ozvalo množství kroků a plačtivé hlasy. Tu jakoby se v hrobce naráz zešeřilo. To právě prošli těsným vchodem čtyři nosiči nesoucí bezvládné a zkrvavené Ježíšovo tělo.

 

„Položte ho sem, opatrně!“ Longinus ukázal na výstupek s prostřeným plátnem pomazaným léčivou směsí. Nosiči uctivě uložili tělo doprostřed a na nic se neptali. Nezajímalo je, proč právě tohoto odsouzence sám místodržící dovolil vydat a s poctami pohřbít. Longinus je mlčky pokynem ruky poslal pryč. Kromě zasvěcených tu nezůstaly žádné cizí oči. Ježíšův nejmilejší učedník *Jan, jeho matka a Marie z Magdaly zůstali naštěstí venku a navzájem se střídavě utěšovali a plakali. Longinus se o tom ještě naposledy přesvědčil a poté se postavil blíže ke vstupu, aby zabránil komukoli vejít nebo něco spatřit z toho, co se děje uvnitř hrobky.

 

„A nyní, přátelé, s pomocí Boží!“ Tak zahájil Ježíšovo očištění, kříšení a vzkříšení Josef z Arimatie.

 

Podle Tabora*), toho roku se prý konaly velikonoce s předstihem jednoho dne – už v pátek. Takže k ukřižování muselo dojít už ve čtvrtek, nikoliv v pátek, jak praví tradice. V pátek i v sobotu byly tehdy dva dny sváteční, takže léčitelé mohli mít od večera ve čtvrtek do noci na neděli, tj. dva a půl dne k dispozici k léčení a ke kříšení Ježíše, který mohl být nejpozději v noci na neděli schopen přepravy do tajného úkrytu.

……………………..

Poznámka pod čarou:

*)Tabor, James D.: „Ježíšova dynastie. Skryté dějiny Ježíše, jeho královské rodiny a zrození křesťanství“, Knižní klub, Praha 2007

………………………..

Ostatně tradice též říká, že Ježíš vstal z mrtvých třetího dne. To je uváděno i v oficiálním církevním vyznání víry. Pokud by došlo k ukřižování v pátek, pak by do vzkříšení v neděli časně ráno neuplynuly ani dva dny!

 

Směs myrhy a aloe se u Židů nikdy nepoužívala na ošetřování mrtvol, ale na léčení ran a úrazů. Nikde, ani ve velmi podrobném popisu dějů po ukřižování v evangeliu svatého Jana se nic nepraví o tom, že Ježíšovo tělo bylo omyto vodou, což se muselo podle židovských zvyklostí provést u každé mrtvoly především. To by však obnovilo krvácení a komplikovalo léčení.

……………………………………………………………………………………

 

Odchod do exilu

Ježíš se po svém vzkříšení skrýval u přátel. Především musel změnit svůj vzhled. Toho dosáhl snadno: oholil si plnovous. To jej změnilo natolik, že jej nemohl nikdo, ani ze známých poznat. Když se odvážil jít do zahrady, potkal Marii z Magdaly. A ani ta jej nepoznala, dokud přímo neoslovil. Považovala jej za zahradníka, neboť ti patřili v Jeruzalémě k několika málo profesím, jejichž příslušníci nenosili plnovous.

 

Ježíš se potom tajně setkával se svými učedníky a dával jim pokyny. V Judsku trvale zůstat nemohl, neboť mu hrozilo zatčení, mučení a strašná smrt na kříži, které by podruhé neunikl. Svou matku i Marii z Magdaly poslal napřed do Galileje, aby všechno připravili k jeho odchodu z Izraele.

 

Nakonec se rozloučil se svými učedníky. Vyvedl je na cestu k *Betanii, zvedl ruce a požehnal jim a odešel od nich. Byl parný, horký den. Když se svým učedníkům v této krajině pouštního charakteru vzdálil až na vrchol kopce, který je na cestě k Betánii, tetelení horkého a rozpáleného vzduchu nad zemí přeneslo jeho obraz výš, až jeden z učedníků vykřikl: „Je nesen do nebe!“ Obraz se chvěl, rozpíjel, stával se nejasným, až se Ježíš „počal ztrácet z dohledu“. Vysvětlení už bylo podáno: „Ježíš vstoupil na nebesa!“.

 

Ježíš zatím pokračoval v pochodu na sever do Galileje. Tam jej jeho matka Marie s pláčem uvítala: zemřel a byl pohřben jeho starý otec Josef. Josef byl pravověrný žid a učitel Zákona, Ježíše učil celé jeho dětství Mojžíšovu Zákonu. Stejně jako stovky jiných učitelů Zákona vyučil se řemeslu tesařskému, aby se mohl podílet na stavbě nového Hospodinova chrámu, financovaného Herodem. Nový stánek Hospodinův tak stavěly ruce stovek učených učitelů Zákona. Když se Josef, bydlící v Jeruzalémě, zapletl do spiknutí proti *Herodovi, utekl zavčas do *Galileje a tak se vyhnul vyšetřování. Tam však byla všechna místa učitelů Zákona v obcích a městečkách obsazena, takže Josefovi nezbývalo, než spoléhat na své ruce. Byl zručný řemeslník, ovládající všechny práce se dřevem i jiné práce nutné při stavbách domů. Syna Ježíše vyučil nejen Zákonu, ale též svému řemeslu. Ve třinácti letech byl už Ježíš zdatný řemeslník. Nyní obhlížel své dědictví po otci. Chaloupka mu na jeho cestě z Izraele nebude nic platná, tu prodá, zájem o ni je. Potěžkával nejcennější hmotné dědictví po otci: ocelovou tesařskou sekeru. Něžně hladil její široké ostří. Ta společně s hoblíkem a dlouhým nožem v rukou zdatného řemeslníka pomůže na cestě, aby on ani obě ženy, matka a Marie Magdalena, které jej chtějí doprovázet, netrpěli hladem. Ježíš měl sice ještě od mnichů nemalou zásobu zlata a peněz v hotovosti, na tu však nechtěl sahat jinak, než v případě krajní nouze. Ze svých minulých cest Mezopotámií věděl, že pro zručného řemeslníka bude dosti práce v Mezopotámií i v údolí Indu, zvláště v docích při opravách a stavbě lodí. Dřeva je tam sice málo, ale kvete stále obchod s libanonským cedrovým dřevem dodávaným po dlouhé cestě přes Syrskou poušť. Řemeslník vlastnící svoje výrobní nástroje, sekeru, hoblík a nůž, je odměňován za svou práci nesrovnatelně více nežli nádeník, který pracuje s nástroji a nářadím svého zaměstnavatele. Kromě toho jsou sekera a dlouhý nůž vhodnými zbraněmi při cestě, na níž se mohou setkat nejen s lidmi poctivými, ale též se všelijakou spodinou společnosti.

 

Praxe na cestě ukázala, že se Ježíš ve svých předpokladech nemýlil. Nejhorší byla cesta Syrskou pouští k hornímu toku Eufratu. Tam nebyla možnost najít práci. Pomohly jim zásoby z domova a rychlá chůze po nocích. I trochu hladu nakonec zažili. Zato v Mezopotámii žili v dostatku. Ježíš se dokázal sekerou i hoblíkem všude ohánět jak se patří. Když se dostali k velkému mořskému zálivu, měli dosti prostředků k tomu, aby si zaplatili jízdu lodí s kupci do Indie, kde si opět Ježíš vydělával prostředky na živobytí pro všechny tři i později pro cestu lodí proti proudu Indu až do severní Indie. Nakonec došli do Kašmíru, kde tehdy žilo mnoho Izraelců ze „ztracených“ deseti kmenů, vyhnaných asyrským králem *Sargonem II. po dobytí Izraele v r. 722 před naším letopočtem z jejich vlasti a rozptýlených po celé jeho říši i v jejím okolí. Byli mezi svými.

(Viz Kersten, H.: „Ježíš žil v Indii“, Nakladatelství Alternativa, Praha, 1996, 264s)

 

Nový život

V polopouštní krajině pod Himálájemi, v Kašmíru, kde nad horskou bystřinou strmí buddhistický klášter, týž, z něhož byli před téměř čtyřmi desítkami let vysláni tři mudrci, aby hledali novou inkarnaci Syna božího, vede na druhé straně bystřiny po vysoké, mohutné písečné lavici cesta. V zátočině vytváří prostornější plošinu. Zde naši tři poutníci nocovali. Marie, matka Ježíšova, se ráno neprobudila. Její útlá postava se špatně pracujícím a těžce zkoušeným srdcem podlehla útrapám cesty. Ježíš se vyšplhal na stráň, kde rostly stromy s kmeny tlustými i na šířku dlaně. Vyrobit z nich přiostřené desky, které by posloužily jako rýče v písčité půdě, bylo pro zručného řemeslníka dílem několika desítek minut. Těmito „rýči“ pak vyryl dostatečně hluboký hrob, v němž matku Marii pochovali.

 

Dnes je na tomto místě svatyně, o níž místní muslimové prohlašují, že jde o hrobku Marie, matky proroka Ježíše (arabsky: „Isá“).

 

Dlouho se modlili Ježíš a Marie Magdalena nad čerstvým hrobem.

 

„Budiž ti země lehká! Ubohá, je pohřbena v cizí zemi,“ lituje zemřelou Marie Magdalena.

 

„Tato země je obývána už déle než sedm set let velkou částí z deseti ztracených kmenů Izraele,“ odpoví Ježíš tiše. „Kde jsi mezi svými, tam nejsi cizí. Tato země nám cizí není.“

 

Po cestě kráčí mnich, vidí čerstvý hrob i použité „rýče“ a zdraví je.

 

„Pokoj vám i vašemu pohřbenému!“

 

„I s tebou nechť je pokoj svatý stále! Jsi jistě z tohoto kláštera nad řekou.“

 

„Ano. V klášteře je dnes velká slavnost. Vrátili se poslové, kteří nalezli ve východním Tibetu nové vtělení Syna Božího.“

 

Ježíš zpozorněl. Pomyslel si: „Synem božím jsem přece já!“ Proto se zeptal mnicha: „Kdy zemřelo poslední vtělení Syna Božího?“

 

„Už tomu bude déle než rok. Před čtyřmi roky podnikl cestu do své domoviny a tam jej popravili ukřižováním! Zemřel jako mučedník víry. Budiž mu věčná sláva!“

 

„Děkujeme ti za zprávy a Bůh tě provázej!“

 

„I vás nechť provází Bůh!“ S těmito slovy mnich odchází, nezdržuje se vyptáváním. Když zmizel za zatáčkou cesty, Ježíš, stále ještě předstíraje zamyšlení, se zeptal:

 

„Milá Marie, víš, co to znamená?!“

 

„To nevím.“

 

„Klášter mě považuje za mrtvého, mají nového Syna božího místo mě! Já jsem volný!!!“ Ježíš se samou radostí zatočil s rukama nad hlavou.

 

Vtom ho Mariin hlas vrátil na zem. „Takže už do kláštera nepůjdeš, jak jsi chtěl?“

 

„V žádném případě!“ Usmál se a upřel potutelný pohled na Marii. „Ale pro nás dva je zde ještě jeden důležitý důsledek!“

 

„Prosím tě, a jaký?“

 

„Jsi ráda, nepředstírej to, někam jsme přece šli… a nedošli… Můžeme se konečně vzít…! Chceš být mojí ženou?“

 

„Nic víc jsem si přece nikdy nepřála!“

 

Šťastní se obejmou a dlouze políbí.

 

Ježíšovo zklamání

Uplynulo více než čtyřicet let. Na okraji města Šrínagaru, v zahradě, na terase u zdi svého domu sedí na lavici za zahradním stolkem velmi starý, důstojný stařec. Přichází Omar, syn Omarův, přibližně stejně starý bohatý perský kupec. Nikdy sice nedosáhl stejné důstojnosti, ale zdá se, že mu to nevadí.

 

„Buď pozdraven, Ježíši! Nechť Bůh žehná tobě i tvému domu!“

 

Ježíš pomalu, rozvážně vstane. Obejmou se.

„Buď vítán Omare, synu Omarův. Bůh ať žehná tvému dílu!“

 

„To je doba, co jsme se neviděli!“

 

„Naposledy, když nám bylo okolo třiceti.“

 

„To je jasný důkaz, jak umíš dobře zmizet!“

 

„Prosím, posaď se a povídej, milý Omare,“ Omar přisedne na lavici k Ježíšovi.

 

Ježíš zavolá do domu: „Marie, dones, prosím Tě naše nejlepší víno! Máme vzácnou návštěvu.“

 

„Hned to bude!“ Ozve se z domu.

 

„Jak žiješ? A co tvůj otec?“

 

„Díky za zeptání. Můj otec, který vodil karavany a s kterým tys kdysi cestoval,

už devatenáct let není mezi živými. Dej mu Bůh věčnou slávu!“

 

„Dej mu Bůh věčnou slávu! I tak se dožil vysokého věku. A co ty?“

 

„Bůh požehnal mně i mé početné rodině. Mám jedenáct synů, přes třicet vnoučat. Všem se nám daří, chvála Bohu, dobře.

 

Přichází Marie. Je už starší, ale doposud je na ní znát, že to bývala velmi krásná žena. Postaví na stůl džbán s vínem a dvě sklenice, do nichž jim nalije hnědočervené víno. Ježíš jí Omara představí.

 

Pěkně Vás vítám, vzácný pane.“

 

„Je pro mne potěšení, že Vás poznávám, milá paní.“

 

„Nebudu vás vyrušovat, mám práci v domě,“

 

Oba si připijí na boží požehnání a na zdraví.

 

„A co děláš ty?“ Táže se Omar.

 

„Pokud to počasí dovolí, žiji jako potulný kazatel. V době dešťů odpočívám. Věk se ozývá.“

 

„Komu kážeš?“

 

„Jsou zde izraelské kmeny vyhnané asyrským králem z Izraele, kromě toho jsou zde buddhisté a hinduisté.“

 

„A co na tvá kázání říkají hinduističtí kněží?“

 

„Těm se – jak jinak – nelíbí moje kázání proti kastám a za rovnost všech lidí.“

 

„To si dovedu představit!“

 

„Už si na mne dokonce stěžovali králi!“ Ježíš to říká trochu pobaveně.

 

Jejich rozhovor přerušil příjezd muže na koni. Jezdec, celý zaprášený, zpocený a zjevně značně unavený z dlouhé vysilující cesty v horkém počasí, seskočil z koně, uvázal jej několika zručnými pohyby u zábradlí a z brašny vytáhl zprávu s velkou přivěšenou královskou pečetí. Při tom pohybu se na jeho hrudi objevil znak s královským erbem. Je to královský posel. Nasvědčuje tomu i chochol na přilbě. Ježíš mu vyšel pomalým krokem vstříc, zatímco posel trpělivě čekal venku. Už to samo bylo znamením zvláštní úcty k pánu domu. Kdyby mu přinášel špatné zprávy, neváhal by jistě vtrhnout dovnitř.

 

„Jsi ty, starče, Juz Asaf, z národa Izraele?“

 

„Ano, říkají mi tak.“

 

„Zde je pro Juz Asafa poselství od Jeho Veličenstva, nejjasnějšího krále *Kudžúly Kadphisese.“

Podal mu zprávu a Ježíš ji bez zaváhání přijal a rozlomil pečeť.

 

„Děkuji ti.“ Nahlédl zběžně dovnitř, ale nedočetl – poskládal list zpátky do původního tvaru a přitiskl si ho na prsa. Podíval se na jezdce a bleskově zhodnotil jeho unavený vzhled: ne, toho nemůže nechat jít!

 

„Jsi jistě z cesty značně unaven, přijmi naše pohostinství.“ Zavolal dozadu:„Marie, prosím, pohosti posla Jeho Veličenstva krále Kudžúly Kadphisese!“

 

Z domu se ozval hlas jeho ženy: „Ano, ať vstoupí!“

 

„Zaplať vám Bůh!“ odpověděl posel a vešel.

 

„Bůh nám žehná,“ odpoví pro sebe Ježíš a opět rozloží list. Ani číst nemusel, jeho vytříbená mysl uhádla dobré příští už při příjezdu hosta, avšak zajímaly ho podrobnosti. Po chvíli čtení se jeho tváří rozzářil spokojený úsměv.

 

„Tak, Omare! Vidíš?“ Zamával listem příteli. „Nepochodili! Hinduističtí kněží nepochodili!“

 

„To je dobře!“ s uspokojením pravil Omar. „Co vlastně čekali – ne, raději to snad ani nepřipomínejme, co takoví můžou chtít, to už tady bylo.“

 

„Král, buď Bohu díky, nade mnou drží ochrannou ruku a podporuje mne.“

 

„To je ale skvělé!“

 

„Zve mě na přípravné shromáždění, mající zajistit celosvětový buddhistický koncil!“

 

„Ještě lépe! Ty jsi buddhista?“

 

„Nejsem, ale mnohé z cílů buddhismu i jeho praxe souhlasí s mým přesvědčením.“

 

„Kde má být ten koncil?“

 

„Pár mil odsud, v Cháranu.“ Cháran pojmenovali vyhnaní Izraelité po starozákonním *Cháranu, městu Abrahamovu.

 

„A zúčastníš se toho koncilu?“

 

„Nepovolá-li mne dříve k sobě Otec a dá-li mi zdraví, tak jistě! Bude mi už osmdesát let.“

„Och, jak ten čas letí!“

 

Tady jejich hovor přerušil příchod třetího hosta, mladého muže příjemného vzezření, podle podoby a obleku Řeka. Omar vstává, usmívá se a podává muži ruku.

 

„Tak jsi tady!“ Obrací se k Ježíšovi. „Dovol, abych ti představil svého přítele, Teofila z Efezu.“

 

„Jsi vítán v našem domě, Teofile. Bůh ti žehnej! Prosím, posaď se!“ Ježíš laskavě ukáže na lavici.

 

„Děkuji Ti, pane Ježíši, za laskavé přijetí.“ Teofil hluboce se uklání a pak přisedne na lavici v uctivé vzdálenosti od Ježíše.

Ježíš pomyslí na Marii. Asi se stará o toho posla. Tak rád by ji tu měl! Jde do domu a přináší další sklenici. Nalije víno a všichni si opět připijí na shledání, na boží požehnání a na zdraví.

 

„Teofil patří totiž do obce křesťanů. Tak se dnes nazývají stoupenci tvého učení, příteli.“ Informuje Ježíše Omar.

 

Ježíš je nadšen. „Je pro mne potěšením, když slyším, že více než po čtyřiceti letech od mého odchodu ze Západu moje semena vzklíčila a žijí. Pověz mi o tom něco!“

 

„Nejhorlivějším a nejúspěšnějším šiřitelem křesťanství se stal Pavel z Tarsu.“

„Takže Pavel! Ano, toho znám z Damašku. Křest – aha, mé očištění v Jordánu Janem – tak křesťané, křesťanství. Tak se tedy nazývá dnes moje učení?“

 

Teofil se zamračil: „Spíše to, co z tvého učení hlavně Pavel z Tarsu udělal.

Založil snad tisíc obcí v Sýrii, v Malé Asii, v Řecku i v Římě.“

 

Ježíšovi se to pořád ještě líbí. „To je přece krásné!“

 

„Ne tak docela! On totiž tvoje učení zdeformoval!“

 

„Co to říkáš – jak?“

 

„Především Pavel tvrdí, že tvůj Otec lásky je totožný s izraelským bohem Jahvehem!“

 

Ježíše se tato Teofilova slova silně dotkla. Nespokojeně zavrtěl hlavou, Pavel mu už před lety připadal až příliš horlivý, skoro fanatik – a vida, nemýlil se.

„To je přece nesmysl! Můj Otec lásky nemá se žárlivým, mstivým, zlostným a nenávistným Jahwhem nic společného. Tóra vydává na čtyřech místech svědectví, že Jahweh dává Izraeli rozkazy k vraždění nevinných lidí a dokonce i žen a dětí! (Mojžíš, kniha 4, hl. 31 kn. 5, hl. 20; Jozue hl. 10; Samuel, kn. 1, hl.15) Jahveh patří pouze Židům! Můj Otec patří všem lidem! Zpočátku jsem to nemohl zdůrazňovat, byli by mě v prvním městě ukamenovali, a později na to už nebyl čas… Věřil jsem, že to pochopili! Ach, moje chyba! Moje vina!“

 

„Podle Pavla z Tarsu tento Bůh Jahveh zanevřel po Adamově neposlušnosti na celé lidstvo bez výjimky. Všichni lidé tak byli v dědičném hříchu a všichni byli tím pádem v očích Jahweha zatraceni! Nemohli se dostat do ráje.“

 

Ježíš už se nedokázal déle ovládnout. Od toho nešťastného výstupu se směnárníky a obchodníky v jeruzalémském chrámu se tak nerozčílil. „To jsem nikdy neučil! To je neslýchané!“ Praštil pěstí do stolu. „Tak by mohl zanevřít na lidi snad jen nenávistný, mstivý a zlostný Jahweh, ale můj Otec lásky? Cožpak by On mohl takto zanevřít na svoje milované děti!?“ Tímto krátkým výbuchem se už poněkud uklidnil. Prohlédl si zčervenalou hranu dlaně a potom pohlédl vyčítavě na Teofila, jako by on tím, že přinesl tu zprávu, Pavlovo učení ztělesňoval. „Copak může nejvýš spravedlivý Bůh vinit děti za hříchy jejich otců?“

 

„Podle Pavla může. Nejhorší však na jeho učení je tvrzení, že člověk se prý z tohoto zatracení nemůže vykoupit vlastní zásluhou, ani svým zbožným a ctnostným životem, ani bohu milými činy!“

 

„A čím potom!?“

 

„To si poslechni: tvoje smrt na kříži prý byla smírnou obětí, která Jahweha usmířila a člověk se prý už může spasit, ale jedině svou pevnou vírou v tebe a milost Jahwehova!

 

„Moje smrt na kříži, která se nekonala! Moje smrt jako smírná oběť strašnému Jahwehu! Copak jsem obětním zvířetem?!“

 

„Nazývají tě skutečně obětním beránkem. Beránkem božím, který snímá hříchy světa!“

 

„To je hrozné! V učení Pavla z Tarsu svoje učení vůbec nepoznávám, cesta k věčné spáse vede přece jedině přes bezmeznou lásku k bližnímu! Co teď s tím? Moje semena dopadla na skálu!“

 

„Ne všechna!“ Teofil váhavě položil svou ruku na Ježíšovu.

 

„Neobávej se, přece jen některá dopadla na živnou půdu. Zejména Tvoje kázání na hoře je živé. (Matouš, 5. až 7. hlava) Mnoho tvých slov se ujalo, ujímá a šíří se po světě. V našich obcích je však zmatek. Panují tam názory… zkrátka různé.“

 

„Škoda, že nemohu být s vámi!“ Ježíš se zasmušil. Každým dnem ho Otec může zavolat, už to stěží napraví.

 

„Mnoho křesťanů věří, že sedíš v nebi na trůnu po pravici Jahweha, a nazývají tě Kristem – Spasitelem a Vykupitelem, neboť ty jsi prý svojí smrtí na kříži vykoupil a spasil lidstvo, které Jahweh zavrhl.“

 

„Trůn… Jako Herodes! Mám taky červený plášť a korunu? Být takovým Kristem – Spasitelem a Vykupitelem – tak to je to poslední, o co bych stál! Ale dosti už těchto nepříjemností. Pojďme dovnitř, Marie nám jistě něco dobrého připraví.“ Všichni se zvedají a jdou do domu.

 

V Kašmíru, u Šrínangaru ukazují dodnes bohatou hrobku či spíš menší mausoleum *Juz Asafa, v němž je, podle tamější dávné zvyklosti, též otisk jeho chodidel v maltě, s hlubokými jizvami po ukřižování. Odlitky chodidel jsou tak věrné, že je dokonce možné určit, která noha na kříži byla vpředu a která vzadu. Podle četných hinduistických, buddhistických a muslimských pramenů jde nepochybně o Ježíše. Muslimové považují Juz Asafa, a tedy Ježíše (arabsky: „Isá“) za významného proroka. Detailní průzkum hrobky by proto dnes vyvolal velké pobouření lidu, což by bylo v této neklidné oblasti velmi riskantní.

(Viz Kersten, H.: „Ježíš žil v Indii“, Nakladatelství Alternativa, Praha, 1996, 264s)

 

Ježíšovo dědictví

Dnes, dvě tisíciletí po Ježíšovi, vidíme, že křesťanství, vytvořené z velké části rabínem Pavlem z Tarsu, tj. svatým Pavlem, v křesťanství dávno zvítězilo. Nejen v jeho katolické, ale i z velké části v jeho protestantské podobě.

 

Blízko *Nag Hammadí, v Egyptě, byl v létech 1946-49 nalezen soubor koptsky psaných raně křesťanských spisů, včetně tzv. *Tomášova evangelia. Soubor patří do tzv. gnostické literatury, která v raně křesťanské literatuře naprosto převládá, ačkoliv je z katolického hlediska kacířská a byla církví systematicky ničena.

 

Gnostická literatura je snad blízká původnímu Ježíšovu učení. Tomášovo evangelium obsahuje 114 Ježíšových výroků, což je více nežli v evangeliích Nového zákona. Vědecký rozbor ukazuje, že Ježíšovy výroky, uvedené v Tomášově evangeliu, jsou původnější nežli tytéž Ježíšovy výroky uváděné v Novém zákoně, neboť jsou myšlenkově bohatší. A co je nejzajímavější: řada Ježíšových výroků z Tomášova evangelia se kryje s buddhistickým či obecně s indickým pohledem na svět. Některé Ježíšovy výroky z Tomášova evangelia jsou bez znalosti Buddhy a Indie vůbec nesrozumitelné. Je tedy pravděpodobné, že Ježíšovo učení vzniklo pod vlivem učení gnostického nebo přímo i buddhismu a Indie vůbec.

 

Indicií i důkazů o vlivu buddhismu v Římské říši je mnoho. Indický císař Ašóka, který žil ve druhém století před naším letopočtem, vysílal buddhistické misionáře m.j. také do Sýrie, Egypta a Řecka. V okolí Marseille byla nalezena reliéfní socha Buddhy právě z 2. století před naším letopočtem, vytesaná do stěny jeskyně. Po buddhistickém koncilu svolaném králem *Kudžúlou Kadphisesem do Cháranu, ve 2. polovině I. století našeho letopočtu, byli znovu vysláni buddhističtí misionáři, m.j. též do Země Řeků. A naopak ve 2. století se početné poselstvo buddhistických mnichů z Egypta zúčastnilo velké buddhistické konference na Cejloně. Bližší o tomto v knize Kozák,J.: „Evangelium ,neznámého boha’ a jiné texty z nálezu v Nag Hammadí“, Nakladatelství Bibliotheca Gnostica, Praha 1994.

 

Ježíšovo učení z Tomášova evangelia, podobně jako Apokalypsa, hinduismus a buddhismus, jsou nepřátelské ke světu. Jde o názor, že svět je špatný! Zlo vládne světu! Ze světa je třeba utéct! Tyto názory sdílely i některé středověké kacířské sekty a částečně snad i některé mnišské řády. Hinduisté a buddhisté utíkají před světem jednak do meditací, jednak, i ti nejvzdělanější a pro společnost nejcennější lidé odcházejí ve svém pokročilejším věku, kdy mají nejvíce životních zkušeností, často do bezdomoví a stávají se neužitečnými žebráky, kteří parazitují na hladových chudácích.

 

Celá dnešní evropská globální civilizace má velké štěstí, že Ježíšovi galilejští učedníci, Pavel z Tarsu a katolíci učení Ježíše zcela nepochopili a taky, že je „upravili“ (když už nechceme říct přímo: „zfalšovali“). Díky tomu křesťanství v Novém zákoně (kromě Apokalypsy), podobně jako náboženství Židů a starověká řecká filozofie, má kladný poměr ke světu.

 

Historik nemá říkat KDYBY. Ale řekneme je dvakrát: KDYBY křesťanství zůstalo u učení, podle Tomášova evangelia, a KDYBY zvítězilo v Římské říši, měli bychom v Evropě mnoho poustevníků, mnichů a klášterů, ale málo obchodníků, mořeplavců, bankéřů a podnikatelů, a žádný průmysl. Evropa by se stala, podobně jako kdysi Indie a jiné rozvojové země, kořistí jiných národů. Neexistovala by dnešní Evropa, dnešní Amerika, dnešní Austrálie a jiné dnešní vyspělé země.

 

Nebo by přece existovaly? A v jaké podobě?

 

Epilog na Olympu

 

„Brzy“ po schůzi Olympanů svolal Otec Stvořitel další shromáždění Olympanů. Mezitím na planetě Zemi uplynula dvě tisíciletí.

 

Zasedací síň Olympanů je stejná jako při předchozím shromáždění. Na stropě je však promítáno náměstí před chrámem svatého Petra v Římě plné věřících, bez zvuku,

 

Na obrazovkách jsou přítomni všichni Olympané. Otec Stvořitel zahajuje shromáždění.

 

„Sešli jsme se, abychom posoudili, jak dopadl náš nepatný zásah do vývoje civilizace lidí planety Země. Prosím tě, Alter Ego, podej zprávu!“

 

„Ten můj zásah byl skutečně nepatrný. Zařídil jsem, aby nástupce představeného kláštera v Kašmíru měl vhodný věštecký sen a aby umírající představený kláštera ukázal rukou na západ. Při cestě vyslaných tří mágů jsem jim občas dával znamení, která je dovedla do Judska k narozenému Ježíši a nakonec jsem zařídil, aby Ježíšek obstál ve třech zkouškách jako nástupce představeného kláštera. Vše proběhlo hladce a nenápadně.“

 

„Tak to bylo dobré. A jaké jsou výsledky? To ví asi nejlépe Apolo.“ Praví Otec Stvořitel.

 

„Ježíš se skutečně stal zakladatelem náboženského hnutí, které slučovalo v sobě jak judaistický monotheismus, tak i starořecký a do jisté míry i indický kosmopolitismus, jak jsme to zamýšleli. Toto náboženství přeformované příznivě židovským rabínem Pavlem z Tarsu se stalo vírou dnešní euroamerické civilizace, která je na Planetě dominantní. Tato civilizace se hlásí k odkazu starověkého Řecka, jejíž nejcennější kulturní poklady, včetně Homéra a mnohých děl ostatních starověkých řeckých autorů i prvních vědců, se hlavně díky vzniku tohoto náboženství, zachovala. Mniši v křesťanských klášteřích téměř tisíc let mnohá starořecká a starořímská díla pilně přepisovali a po vynálezu knihtisku v Evropě se tyto spisy lavinovitě šířily do světa. “

 

„To je skvělé!“ Zvolala Athéna.

 

Apolo pokračuje.

„Díky svobodné vědě vzniklé ve starověkém Řecku, a jejím návratu v posledních staletích, nastává na Planetě přímo explozivní rozvoj vědy a techniky. Lidé využívají energii atomového jádra, už se dostali na satelit Planety Měsíc a chystají se na dobytí sousední čtvrté planety planetární soustavy jejich žluté hvězdy. Učinili první kroky k vytvoření druhotného (tj. strojového čili „umělého“) intelektu, což jednou nutně povede ke vzniku druhotné civilizace našeho, strojového typu.

 

„Takže vše probíhá dobře a nic neohrožuje vývoj lidstva?“ Táže se Otec.

 

Apolo pokračuje. „Lidé se domnívají, že je ohrožuje oteplování Planety, které zaznamenali v poslední době. K výkyvu teploty atmosféry skutečně dochází, jde však spíš o běžné výkyvy způsobené přírodou, i když lidé na tom asi mají rovněž svůj podíl. Nemyslím však, že by to byl problém tak vážný, jak jejich předáci vyhlašují. Těm jde přitom hlavně o to, aby lidi vystrašili a sami z toho měli mocenský a materiální prospěch.

 

Vážnější je ohrožení náboženskými fanatiky, kteří využívají zfanatizovaných sebevražedných teroristů a mají blízko k dosažení zbraní založených na štěpných reakcích uranu, thoria, plutonia a podobně. Představitelé dominantní civilizace mají prostředky, aby tyto teroristy zničili, avšak váhají, neboť by přitom zničili mnohem více mírumilovných lidí než teroristů. V tom jim brání ani ne tak důvody morální, jako spíše důvody politické, neboť by přitom mohli ztratit své mocenské postavení. Nakonec ještě nutno dodat, že tuto civilizaci může ohrozit srážka Planety s nějakým asteroidem, ale oni si už toto nebezpečí uvědomují a dělají první kroky o obraně proti němu.“

 

„Nu, doufejme, že si s tím poradí, že i ostatní civilizace tohoto našeho Vesmíru si s podobnými problémy také poradí, a že nebudeme muset dále vylepšovat náš pokus č. 3758.“ Uzavírá Otec Stvořitel.

 

V Šumperku, dne 21.8.2015      

                                                                                        Jaromír Bár

 

1 komentář u „Evangelium podle Jaromíra, autor: Jaromír Bár“

  1. Bodré podoledne mistře psaného slova nazývaný všemi Jaromír Bár. …Vskutku zajímavé dílo. Ne však svou podobou vyjevení známého v kontextu s fantazií všehomíra. Nýbrž skutečností přijatého vjemu spočívající svou podstatou ve vůbec prvním přečtení jakéhokoliv evangelia vůbec mnou, míněno ,,Já,,. …S velkou pravděpodobností mne přiměla k četbě ta část, téměř ke konci, v niž je psáno, že Ježíš pojal za svou ženu Máří. Ač nebyla tato pasáž hned někde na začátku a já nemohl vědět, že ji toto evangelium obsahuje. Je její podstata právě tím pověstným ,,magnetem,, na který je má mysl nastavena a přitahována. …Jste jeden z mála, s přístupem k věci v historickém kontextu u něhož tuto myšlenku pozoruji. Máte ji sice diametrálně odlišnou od té mé, ale podstata je shodná… …Ježíš ,,milující,, Máří. ….Možná by se dalo najít i vícero shod, ale to bychom museli v rámci nějaké vzájemné interakce zjistit. ….Míním však, že toho není třeba a bez ,,chtění,, z Vaší strany to stejně nepůjde. …a kdo ví jestli si toto vůbec kdy přečtete. Nevadí. ….To hlavní spočívající ve stejné funkční hodnotě pro Vás jako x a pro mne jako y v rámci funkce popisující výše zmíněnou myšlenku Lásky J+M. ….Na jednoduché vysvětlení je to dostačující. A podrobnější vysvětlení je komplikované značnou rozsáhlostí. …snad někdy jindy.

    Ještě uvedu nástin mojí obdoby tohoto příběhu.
    Existují doklady o výskytu legií v inkriminované oblasti, přibližně v době početí Ježíše. Armáda vždy představovala zdroj obživy a to nejen pro samotné vojáky, ale i pro kooperující místně civilní obyvatelstvo. Jestli byla Marie znásilněna nebo si ,,vrzla,, za úplatu netuším. Každopádně v kontextu na odkaz neposkvrněného početí nebyl Josef otcem Ježíše. Překousl to až když Herodes vydal rozkaz povraždit všechny židovské chlapce určitého věku. Jedinou možností přežití Ježíše bylo prohlášení jeho pravého otce, že jde o jeho syna …a tedy římana. Na což Josef kývl, páč Ježíše měl za svého. Herodes nebyl rozhodně žádný amatér natož hlupák. vedl si o obyvatelstvu záznamy a tak či tak by časem došel na to, že Ježíše tenkrát opomněli poslat na onen svět. …Josef hrál celou dobu divadlo, páč po té co odešli legie, odešla i ochraná ruka nad Ježíšem. Ten coby jako nemanželské dítě římana v židovské společnosti s dobrou nepochodil. …jen co trochu vyspěl ,,klofnul,, Máří. …Láska je otevřenost sama o sobě. Jestli se Ježíš prokecl nebo ho někdo vyčíhl že není pravej žid je jedno. Každopádně musel zmizet. Otec Máří by nebyl nadšenej ze sňatku jeho dcery s nežidem a navíc by to ani kněží nepovolili. Zůstat nemohl, ohrozil by tím i samotnou Máří. …časem by se provalilo že se cicmají a tak. A tak odešel směr východ. …Jenže to mu Máří nikdy nezapoměla páč ho taky milovala. Když se vrátil, tak po prvotním nadšení, musela vůči Ježíšovi být zdrženlivá, protože on začal rejpat do kněží a také z obavy provalení té lži o jeho židovství. ….Do toho nyní vstupuje jejich sexualita. On ji miloval, ale ona mu nedala. Ona ho milovala před tím než odešel, ale změnil se a v souhře s tlakem okolí ho měla ,,jen ráda,, . Ježíš ju miloval pořád stejně i na tom víletě a snil o tom že si ju vezme a že s tím bude souhlasit. Vždyť jej přece taky milovala. …ale ouha a Ježíšovi sklapla tipec. Ona to viděla jako nereálné mít s ním oficielní vztah a pod tlakem okolností mu řekla ,,pouze kamarádi jo,, ….Ježíš si uvědomil, že ju nepřestane nikdy milovat a nasměroval se na kříž. Páč to tak u zamilovaných zkrátka bývá a je. …raději obětoval život za myšlenku s niž se vrátil, než aby se ji dobrovolně vzdal a nikdy nikoho jiného nemiloval. …bylo mu to jedno a zároveň tu lásku stále vnímal. …přenesl ji také během svých cest do té myšlenky a tak to přenesl na všechen lid. Což mu neprošlo. ….Máří si pak rvala vlasy, když si uvědomila oč přichází s jeho smrtí. …….Opravdovou smrtí. Páč ukřižování je technika při niž se člověk udusí vlastní vahou. …a to utrpení spočívá v tom přikurtování ke kříži(téčko to je) Pud sebezáchovy drží člověka při životě do totálního vysílení …než to tělo vzdá ..Mysl když se o to pokusí, zjistí že to není takovej fofr a opět převládne pud sebezáchovy. ……ocet se používal jako dráždidlo proti upadnutí do bezvědomí. …….V rámci poprav je ukřižování naprostá lahůdka, …delikatesa, …chuťovka. …Proto taky bylo tak dlouho v módě.

    ….Omlouvám se ale musím to zde přerušit. …moc hodin a já já vstávám do práce. …děkuji za pochopení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *