Dravec v nás, autor : Jaroslav Kříž

Dravec v nás

 

Když zhruba před dvěma miliony let na několika místech africké savany naši vzdálení předkové ohlodávali kosti zvířat, nebyly to jenom zbytky, které po úspěšném lovu zanechaly šelmy jako šavlozubí tygři nebo lvi. Množí se archeologické doklady o tom, že už v oné tak nesmírně vzdálené době lidé – nebo řekněme předchůdci pozdějších lidí – aktivně lovili a maso ulovených zvířat činilo stále významnější součást jejich jídelníčku.

Ano, je zřejmě pravda, že ještě dříve, když Afriku pokrývaly husté pralesy, předchůdci lidí podobně jako jiní primáti obývali koruny stromů a živili se jejich bobulemi nebo ořechy. Když se klima postupně změnilo a lesy na mnoha místech ustoupily travám savany, tlak přirozeného výběru způsobil mnohé změny v skladbě druhů, které žily v oněch končinách. Předchůdce člověka, který se mezi nimi octl, neměl skoro žádné z jejich výhod: neměl silné čelisti, aby uměl rozmělňovat traviny, ani zažívací trakt, kterým by je strávil; a na druhé straně neměl ostré zuby nebo drápy, které by mu usnadnily lov, ostatně ani rychlost běhu na pouhých dvou, zprvu nejistých nohou. Ačkoliv díky těmto vlastnostem by logicky měl v boji o přežití podlehnout, nejenom nevyhynul, ale stal se dravcem, nebo predátorem, jak je nyní módní říkat, který svojí konkurencí zřejmě nakonec vytlačil až k vyhynutí šavlozubé šelmy. Výhodou, která se postupně ukázala, bylo jeho vzpřímení, díky němuž viděl do dáli, veliká vytrvalost v běhu, kterou dokázal uštvat i rychlá zvířata, především ale schopnost vyrábět si primitivní zbraně jako oštěpy, organizovat svůj lov ve skupinách a také jej plánovat.

To všechno ovšem přicházelo postupně – mluvíme tu o dvou milionech let, na jejichž konci, asi před 160 tisíci let, teprve lidé začínali připevňovat ostré kamenné hroty ke svým oštěpům. Za tu dobu se – zřejmě díky dostatku proteinů v jeho stravě – mozek pračlověka zvětšil dvakrát. Zrodil se homo sapiens, přímý předchůdce moderního člověka, který žil ve větších skupinách, patrně s výraznější sociální strukturou, jež zase měla vliv na jeho další vývoj. Bylo v minulosti vysloveno mnoho teorií o tom, co vlastně způsobilo polidštění předchůdce člověka. Nelze to jistě jednoznačně říct – nejspíš v tom působila řada vlivů, k nimž asi patřil i spontánní genetický vývoj. Nicméně byl tu jistě jeden významný faktor, dlouho pomíjený díky apriorním předsudkům i nedostatku archeologických dokladů, získaných teprve v posledních desetiletích: tím faktorem byl lov, na nějž se archaický člověk zaměřil daleko dříve, než se myslelo.

Je to významné? O našich nejbližších příbuzných v živočišné říši šimpanzech se taky nově ví, že nejsou jen sběrači plodů, ale že občas, když zřejmě pocítí nedostatek proteinů, loví menší opice a někdy dokonce nepohrdnou kanibalským soustem, když narazí na příslušníka jiného stáda šimpanzů. To jsou trochu zarážející zprávy, nicméně nelze zřejmě říct, že by byl šimpanz typický lovec – zatímco člověk nebo jeho blízcí předkové podle současných dokladů lovili mnohem dřív a více, než se myslelo. Dva miliony let: to už je doba, za niž i při pomalém kroku biologického vývoje určité rysy, předávané nápodobou, patrně vejdou do genů – ne sice děděním získaných vlastností, pro které zřejmě není žádný opravdový doklad, ale tlakem přirozeného výběru.

Proč tohle zdůrazňuji? Pokud se pralidé chovali jako šelmy, zanechali nám zřejmě genetické dědictví, které takové přírodní roli odpovídá. To zahrnuje pohotovost k agresi, která může být i vražedná. Ano, typické šelmy loví, aby nasytily hlad, a až na jisté výjimky nenapadají příslušníky svého druhu. Žádná šelma však – aspoň pokud víme – nebyla ve svém lovu nebo v množení natolik úspěšná, aby musela (kromě drobných srážek a značkování svého revíru) bojovat s příslušníky svého druhu o své teritorium. Až na člověka. Víme, že se v určité fázi svého vývoje natolik rozmnožil, že některé jeho kmeny zhruba před 60 tisíci lety opustily Afriku a postupně osídlily Asii a pak i Evropu. Nebylo to zřejmě bez předchozího boje, ale o tom zatím chybí přímé doklady. Ty máme z doby nepoměrně novější, zato jsou četné: historie je plná válek, jednou o teritorium, jindy o moc či bohatství, často o víru v ta či ona božstva. Homo sapiens se ukázal – kromě jiných, obdivuhodných vlastností – být nejen nejmocnějším predátorem, ale také druhem, schopným vzájemného ničení v míře, kterou příroda před jeho vznikem nepoznala.

Jsou mnohé teorie, vysvětlující, proč se války děly a proč i mezi nimi nebo během nich docházelo k individuálním či skupinovým násilnostem – výklady ekonomické, sociální, ideologické, psychologické a jiné; mnohé z nich patrně přinášejí svůj díl pravdy. Ale většina z nich pomíjí vrozenou lidskou agresivitu. Existuje mýtus, sice dnes už oslabený, ale stále ještě uchovávaný, líčící lidskou bytost jako přirozeně mírnou, spíše obrácenou k dobru nežli ke zlu, kterému sice občas pod vlivem temných sil podlehne, ale pak toho lituje a vrací se zas k mírnosti a dobrotě. To bychom si jistě všichni přáli, pod vlivem náboženství, humanismu nebo prostě kultury. Ta představa však nevysvětluje, proč je o tolik snazší lidské masy vyprovokovat k nepřátelství, zuřivému ničení a případně i vraždění, než pohnout je k mírové spolupráci při budování lepšího světa pro všechny.

Nechci tu jistě naznačit, že ta otázka je prostá. Lze třeba jistě říct, že zlo je mnohem snadnější už proto, že má na své straně destruktivní tendence, kterým svět samovolně podléhá, zatímco dobro vyžaduje tvůrčí úsilí; že konflikty, které vedou do katastrof, jsou často provokovány špatnými lidmi, kteří jimi sledují své hmotné, mocenské či různě zvrhlé zájmy a které odhalit a zneškodnit nebývá snadné, protože operují skrytě nebo prostě mají moc; že od doby, kdy existuje stát, který ovládá své občany, jsou lidé často nedobrovolně vehnáni do jatek válek, protože účast odmítnout je bezprostředně nebezpečnější, než poslušně nastoupit podle povolávacího rozkazu. To a mnohé jiné vysvětlení jistě platí – ale nemění to nic na faktu, že všechny svody, provokace nebo donucování by byly neúčinné, kdyby v lidech – nebo v jejich většině – nebylo možno vzbudit bojovnost, ústící až do vražedné zuřivosti.

Z biologického hlediska je několik tisíc let civilizace člověka, i kdyby byla důsledná a ne plná tragických zvratů, jen pouhý okamžik proti těm dvěma milionům, po které se vyvíjel jako krvelačný predátor. Máme to tedy v genech, že jsme nejagresivnějším a jiným stejně jako sobě nejvíc nebezpečným druhem, který naše Země zrodila? Pokud to připustíme, co pak s tím? Máme prostě pokrčit rameny nad vší tou zlobou, snadnou nenávistí, násilím a často bezuzdným vražděním, které se táhnou lidskými dějinami a hrozí z nicotných příčin znovu propuknout – a prostě říct, že jsme k tomu zřejmě biologicky determinováni? A co celá lidská kultura, co vzmachy lidského ducha, co příklady chápavé lidskosti a někdy neuvěřitelné obětavosti, které sice vzácněji, ale přece jen také protkávají lidské dějiny? Je toto vše, co v dobrém smyslu nazýváme humanitou, našemu hlubinnému založení navzdory?

Myslím, že by byla chyba upadnout do opačného extrému a místo mýtu lidí přirozeně obrácených k dobru nabízet mýtus lidí-bestií, které pod tenkou slupkou civilizace jsou pořád šelmami, stále připravenými k ničení a zabíjení. Tak jako náš mozek má vývojově starší části, které řídí relativně primitivní, i když důležité reakce a jsou prý také zdrojem různých iracionálních hnutí, temných úzkostí a také agresivních pudů, tak je asi skutečně možné, že i lidská psychika má v hloubi geneticky podmíněnou možnost těžko zvládnutelné agrese. Ale podobně jako mozek má své novější laloky a na nich mozkovou kůru, schopnou myšlení a diferencovaných citů, tvoří lidská psychika hierarchii různých možností, které člověka činí tím, čím je – složitým tvorem, schopným v zásadě různých postojů a činů, od těch nejhorších až po ty nejušlechtilejší.

Tyto možnosti z větší části vytvořila lidská kultura, ale jejich zárodky patrně pocházejí z téže doby, kdy se archaický člověk naučil zabíjet. Jak jsme už řekli, lovil přece v tlupách – to byla při jeho tělesném vybavení jediná možnost, zvláště když si už troufal i na velká zvířata. Aby taková tlupa byla úspěšná a vůbec přežila, musela mít značnou soudržnost – tedy vývoj preferoval také víc než instinktivně kladné vztahy mezi jejími jedinci a také k jejímu celku. Úzké rodové vazby, starost o druhé a obětavost vůči nim byly tak nejspíš založeny v téže archaické době jako dravost člověka.

Je ale zřejmě nesporné, že lidská agresivita, která se předtím vybíjela právě lovem, představovala vážný problém, když lidská populace houstla a zejména když se lidé začali sdružovat do větších sídlišť. Přírodu postupně nahrazovalo lidské prostředí, ve kterém se rozpouštěla soudržnost tlupy nebo kmene, nahrazena jen svazky rodu nebo rodiny. Usídlení lidí na jednom místě, když lidé objevili domestikaci zvířat, tedy pastevectví, potom pěstování rostlin a nakonec dělbu práce ve vznikajících větších sídlištích, vytvořilo podmínky pro vznik první složitější kultury, ale také v jejím rámci povstávání soupeřivých vztahů: vyvstala možnost osobního nebo rodového vlastnictví, také se prohloubila hierarchie postavení ve formující se společnosti a s ní stále větší lákadlo – moc nad lidmi. Závist, řevnivost, žárlivost a ovšem soupeření o moc se záhy staly podněty pro mezilidskou agresi.

Dokládají to staré mýty, jejichž dobu vzniku ani nedohlédneme, a ovšem první mravní kodexy, která stanovila archaická náboženství. Ve Starém Zákoně už prvorozený syn Adama a Evy Kain ze žárlivosti na větší přízeň Hospodina zabije mladšího bratra Abela a je za to Bohem poznamenán spolu se svým potomstvem. To se nám sice brzo ztrácí z dohledu, ale ani potomstvo Šeta, dalšího syna prvních lidí, není pro své zlo po vůli Hospodina a je proto kromě Noemova rodu vyhlazeno potopou. Mnohem později Mojžíš svému lidu, který vyvedl z egyptského otroctví, přináší od Hospodina mravní kodex, který v řadě svých zásad omezuje krajní násilí nebo jeho možné příčiny. Příznačně sám Mojžíš se svými druhy klíčový příkaz nezabiješ sám vzápětí poruší, když pobijí ty malověrné, kteří se místo vzývání Hospodina klaněli modle zlatého telete. Je sice Hospodinem potrestán tím, že nikdy sám nevstoupí do Zaslíbené země, ale to spíš proto, že v rozčilení rozbil desky s Božími příkazy. A tak to jde v Starém Zákoně dál. Zákaz zabití platí uvnitř židovského kmene, ale zabít v boji bezvěrce a nepřítele se přinejmenším toleruje jako něco přirozeného.

Tak tomu bylo i u dalších lidských populací, které ve srovnatelné době rozvíjely nezávislé kultury, s výjimkou snad těch, které ovlivnil Buddha se svým učením. V kulturním okruhu, z něhož povstala naše západní civilizace, teprve vystoupení Ježíše a jím založeného křesťanství přineslo pochopení, že i příslušníci jiných národů a vyznavači jiných náboženství jsou také lidmi, kterým škodit, natož je zabíjet je proti Boží vůli. Ježíšův příkaz milovat i nepřátele a přijímat jejich násilí se zbožnou mírností sice vstoupil do základů křesťanství, které později ovládlo značný díl tehdejšího světa, ale brzy byl přestupován s lehkostí, kterou je těžko pominout. Ano, křesťanské národy byly napadány divokými kmeny a bránit život svůj či blízkých i za cenu zabití útočníka je přirozené, i když ne vpravdě křesťanské. Ale na tom ovšem nezůstalo: křesťanstvo záhy vedlo také dobyvačné války vně i uvnitř svých tradičních teritorií a ani myšlenka šířit svou mírnou, obětavou víru ohněm a mečem nebyla cizí mnoha křesťanům.

To nijak nevylučuje, že křesťanská víra za ty uplynulé dva tisíce let celá pokolení lidí zdržovala od krajního násilí, pokud jen se mu mohli vyhnout. Jen nás to poučuje, že víra sama, zejména ta fanatická, nemusí být spolehlivou zábranou proti útočnosti nebo prostě zlu: může se v mysli svého nositele změnit tak, že se paradoxně stane oprávněním k oslepnutí vůči jejím hlavním zásadám. Křižáci, kteří pobíjeli nejen pohanské bojovníky, ale i jejich ženy nebo malé děti; inkvizitoři, kteří dávali strašně mučit a pak upalovat heretiky – ti a mnozí další páchali své hrozné činy ve jménu Boha, i když sotva Ježíše.

Ano, je to už dávno a později, i když války zdaleka neustaly (Evropa se nejen bránila proti Tatarům, později Turkům, ale zmítala se v konfliktech o následnictví, o moc nad svými teritorii nebo o pojetí své víry), přece jen se zdálo, že násilí ubývá. Bylo to postupným prosazováním se křesťanské myšlenky, nebo vlivem civilizace nebo povlovným převážením prostě rozumu? To poslední se zdálo možné v době Osvícenství, kdy na rozum sázelo mnoho předních duchů Evropy. Potom ale přišla Velká francouzská revoluce, za níž se zřizovaly chrámy Rozumu jako nového božstva, což nicméně nezabránilo, aby se toto velké společenské vzedmutí utopilo v krvi šíleného teroru a vedlo k diktatuře ctižádostivce, který rozpoutal krvavé války po celé Evropě. Počet obětí v napoleonských bitvách neměl v předešlé historii obdobu.

Poměrně klidné století, které následovalo po porážce Napoleona, mohlo ukonejšit své současníky, ale my dnes víme, že to bylo jen ticho před bouří, kterou přinesla doba následující. Přitom docházelo k vývoji, který nebyl zdaleka nový, ale teď se urychlil: spolu se stroji, které se vyvíjely ke snazšímu obdělávání půdy a k výrobě věcí, potřebných k životu, se vymýšlely – a dodnes vymýšlejí – stále účinnější zbraně. Jejich „předností“ bylo nejen, že jimi bylo možno pobít více nepřátel, ale také možnost je zabíjet na dálku. Agresivní zuřivost, potřebná v boji mečem nebo dýkou, doslova tělo na tělo, byla postupně nahrazena chladným zacílením a stiskem spouště pušky nebo kulometu. Později ve 20. století při odpálení dalekonosného děla nebo při uvolnění nákladu bomb z letadla voják už své příští oběti ani neviděl, jeho starostí bylo jen co nejpřesněji obsluhovat mechanismus, který šířil zkázu. Zuřivost predátora přešla v chladný kalkul člověka, který je vyznamenáván a slaven podle toho, kolik pro něho neviditelných, abstraktních nepřátel se mu podaří pobít. Kam až to došlo, všichni víme: důmyslem vědců, inženýrů, techniků byly vymyšleny a vyrobeny zbraně, jimiž jediným stiskem tlačítka lze vyhladit celá města, národy a snad i život na Zemi. Díky rovnováze vzájemného ohrožení je – po dvou hrozných případech v druhé světové válce – až dosud nikdo nepoužil a relativní mír, který pod tlakem jejich hrozby nastal, nás postupně ukolébal. Je to však jako život na sopce, o které si nemůžeme být jisti, zda někdy nevybuchne.

Pokrokem civilizace agresivity v podstatě tedy neubylo, jenom se změnila. Ano, ve všedním životě většina z nás při drobných srážkách nesahá po noži ani po pistoli, kterou většina z nás ani nemá; ani se my dospělí skoro nikdy nepereme, spíše si vyměníme jen pár ostrých slov. Od agrese nás zdržuje výchova, veřejné mínění a ovšem také zákony a možnost trestu. Toto je tedy efekt civilizace. Přitom však není opravdová jistota, že pod záminkou sousedských, národnostních, politických, náboženských nebo jiných sporů náhle nevyvře agrese, která bude tím nebezpečnější, čím méně v nich bude člověk cítit a jednat jako jedinec a více bude stržen davem. Dnes se nám třeba zdá, že excesy násilí tohoto druhu jsou typické pro nekulturní, primitivní národy – ale to je jenom pohodlná iluze, z níž nás může vyvést vzpomínka na minulé století, kdy přinejmenším dva kulturní národy, německý a italský, podlehly opojení násilím ve větší míře, než bychom si chtěli připustit. Ostatně v dobách mnohem bližších jsme byli svědky bezuzdného násilí v národech ne až tolik odlišných, mezi Iry, Basky, Jihoslovany.

Člověk se musí ptát, co tedy lze postavit jako protiváhu proti možné agresi, která v nás – různou měrou, ale přece jenom vždycky v hloubi – dřímá. Napadají mě tři možnosti, když nepočítám regulační schopnost kultury a hlavně státu. Je to jednak přirozený cit, vrozený nebo naučený odpor vůči násilí, zejména vraždě člověka; jednak víra, nejčastěji náboženská, která zakazuje krajní násilí a dává duchovní podněty k dobru; konečně rozum, který chápe nesmyslnost násilí jako řešení lidských problémů a potřebu žít spolu v míru, pokud lidská společnost má vzkvétat nebo aspoň fungovat. Všech těchto možností jsem se už dotkl v tomto eseji, přesto je trochu ještě rozeberu každou zvlášť.

Přirozený odpor k násilí, zejména vraždě člověka, asi většina z nás – kromě různě duševně pokřivených jedinců – skutečně má. Je těžké rozhodnout, zda má už archaické kořeny, nebo byl postupně vypěstován kulturou či civilizací a předáván mezi generacemi výchovou. Spoléhat jenom na něj by však bylo myslím nemoudré pro velmi vratkou rovnováhu mezi ním a skrytými sklony k agresi, které – jak jsem naznačil – mohou mít geneticky velmi staré kořeny. Agrese je většinou reaktivní, odpovídá na ohrožení, případně otevřený útok a v tom je podle mnohých stejně přirozená jako její protipól. Jenomže je jen málo jednoduchých věcí v lidském světě: reakci lze snadno vyprovokovat, ohrožení z té druhé strany předstírat. Lidé jsou často útoční jen ze strachu, který jim někdo vnukl, nebo z pocitu křivdy, kterou někdo vykonstruoval. Spoléhat se tedy jen na přirozenost je asi nemoudré.

Víra, která zapovídá krajní násilí, má přednost proti pouhým přirozeným sklonům zcela jistě v tom, že je mnohem určitější, výslovná a představuje vyšší nárok na člověka – má povahu příkazu, který člověka existenciálně oslovuje a má vždy, pokud je víra opravdová, citový náboj. V našem kulturním okruhu je to původně křesťanská víra, která později ve spojení s antickými odkazy a sekulárním pěstováním ducha zrodila obecný ideál humanity, který se aspoň po jedno století zdál být samozřejmým směrem dalšího vývoje člověka. Jenomže, jak jsme viděli, víra sama může za jistých okolností zabloudit: může se paradoxně zvrátit a stát se hybatelem násilí nebo je aspoň ospravedlňovat. A co se ideálu humanity týče, těžko se zotavuje z ran, které mu zasadily dvě světové války a masové krutosti, které se děly ve 20. století.

Zbývá nám tedy jenom rozum? Především musíme učinit jedno rozlišení, abychom jej vůbec mohli vzít v potaz: totiž mezi rozumem jako schopností moudré rozvahy a intelektem jako schopností řešit situace nebo úkoly. Pouhý intelekt, jakkoliv cenný jako schopnost může být, je morálně neutrální a je schopen dát se do služeb jak ušlechtilé lidskosti tak temných, moci chtivých nebo vysloveně zločinných hnutí člověka. Všechny zbraně a jiné prostředky zkázy byly vymyšleny za použití intelektu – a nebylo to vždycky v obraně před zlem, ale často z ctižádosti, morálně slepé vynalézavosti nebo z lačnosti odměny. Proti tomu stojí rozum jako moudrost, která chápe nesmyslnost násilí a motivů, které k němu vedou: chápe, že násilí mezi lidmi je rezignací právě rozumu, útěkem k primitivním prostředkům prosazení vlastní vůle, která si neumí stanovit přiměřené hranice; že čím jsou mocnější prostředky, jimiž člověk vládne, tím je násilí nebezpečnější a může – třeba v nečekaném důsledku – ohrozit celou lidskou civilizaci a případně i vůbec život na Zemi.

Jenže moudrý rozum je bohužel vzácný. Máme jej sice v různé míře všichni (říkáme přece svému druhu homo sapiens, kde přídomek rozumný je u moderních lidí pro jistotu biology ještě zdvojený), ale jeho moudrost snadno ustupuje omezeným zájmům nebo primitivním emocím. Máme tedy nad lidmi zlomit hůl s tím, že se lidstvo asi nikdy nepoučí ze své historie, která – přes všechen pokrok poznání, technologie a kultury – byla tak často dějinami šílenství, v kterém si lidé z pošetilých příčin působili utrpení a zmar? Máme prostě resignovaně říct, že v jádře jsme pod tenkou slupkou kultury zůstali stejnými dravci, jako naši vzdálení předkové, jen jsme zděděnou agresivitu díky přelidnění obrátili vůči sobě navzájem?

To by byl příliš rychlý závěr, který by nebyl spravedlivý vůči mnohým z nás. Myslím, že správnější je připustit, že sice asi máme kdesi v hloubi uložené primitivní agresivní sklony, že ale nad nimi může vítězit lidská kultura, jak to přece jenom – přes častá tragická selhání – v mnoha směrech přece jen dokázala. Zda ten kladný vývoj bude pokračovat nebo se nečekaně zvrhne zase do nového kolektivního šílenství, závisí jen na lidech, na jejich dobré vůli respektive rozumu. Lidé nejsou nebo nemusí být ovládáni jenom instinkty, proto jsou právě lidmi. Jsou ovlivnitelní, bohužel často ve zlém, ale také v dobrém. Co tedy mohu konat v tomto kladném směru svými malými silami, pokud cítím jako imperativní požadavek, abych šířil ideje smíření a spolupráce? Všechny principy, na které se budu odvolávat, ať je to přirozený lidský cit, nebo víra ve vyšší příkaz či vyšší hodnoty, nebo konečně rozum, ten především, se mohou – z důvodů, které jsem naznačil – jevit jako vratké nebo slabé vůči temným silám destrukce. Je to však to jediné, co máme – a to, že tady stále ještě jsme, že existuje lidská kultura, naznačuje, že jsou přece jenom silnější, než se na první pohled zdá.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *