Dílo a jeho identita, autor : Jaroslav Kříž

Dílo a jeho identita

 

Každý si čte svou vlastní knihu, i když všichni mají v rukou tentýž titul – kolikrát jen jsme v nové době tuto větu slyšeli. Těžko to popřít: když se třeba i vzdělaní lidé dohadují o nějakém románu, často vyjadřují značně různé dojmy, které se netýkají jen skrytého významu, ale i povahy postav, vlastností světa, v kterém žijí; někdy je spor o reálie příběhu, někdy o celkové náladě a dojmu, kterým vyznívá. Nu, jak by ne: dnes se už nečte příliš pozorně a k dílu se už nepřistupuje s nějakou velkou úctou. Nicméně nemyslím, že v tom by bylo hlavní jádro problému.

Lidé se v hodnocení téže knihy často značně lišili už v minulosti: některá díla u jedněch budila nadšení, druzí je rozhořčeně odmítali – a zas jiní je odkládali lhostejně. Důvod těch různých dojmů mohl být třeba v nějakých předsudcích, na kterých jedni lpěli, zatímco jiní se jich zbavili nebo jimi nikdy netrpěli. Příčina ale mohla být podstatně hlubší: podle své dosavadní čtenářské zkušenosti, úrovně vzdělání, ale v nemenší míře vlastních minulých prožitků a schopnosti se vcítit do jiných, čtenář mohl být různě schopen přijmout výzvu díla, aby je ve vlastní fantazii dotvořil a tím i prožil. Pokud tu říkám různě, nemíním tím zdaleka jen více nebo méně, ale spíš jinak, podle své vlastní individuality.

Máme se smířit s touto růzností nebo ji prohlásit za tu jedině možnou? Má generace ještě pamatuje dlouhé předmluvy nebo alespoň doslovy, kterými bylo provázeno téměř každé významnější literární dílo a v kterých někdo znalý s větší nebo menší erudicí vysvětlil, jak dílo správně pojímat a chápat. Protože jsme žili v diktatuře, bývaly tyto výklady značně poznamenány vládnoucí ideologií a bylo proto nejlépe je přeskočit, protože dílo spíše mrzačily. Byly ale doby a hlavně země, kde tomu tak nebylo, a přesto se i tam takové doprovodné texty psaly. Člověk z nich hlavně zjistil okolnosti vzniku díla, jeho zařazení v tvorbě autora, možné literární vzory nebo příslušnost k nějakému stylovému proudu, prostě takovou literární taxonomii; ale u zvláště závažných děl a také těch, které byly obtížnější formou nebo skrytým významem, býval nabídnut rozbor, jak správně knihu číst, co na ní zvláště ocenit a jak jí porozumět.

Pokud měl čtenář zájem respektive možnost, nabízely se mu bohaté zdroje dalších pramenů. Jsou literární díla, o nichž byly napsány celé knihovny hloubavých spisů, plné zasvěcených rozborů jejich formy, stylu, zejména pak významů, které se jejich autorům zjevily při hlubším ponoru do textu. Netřeba ani říkat, že se jejich nálezy i při značné erudici často lišily, stejně tak jako jejich umělecké nebo estetické hodnocení díla. Důvody mohly být v rozdílné metodě, s níž k dílu přistupovali, často však také v různé soustavě estetických, uměleckých nebo jiných hodnotových norem, kterou vyznávali.

Nebylo to ale jenom díky těmto neshodám, že se literární teorie stejně jako obecnější estetika v nové době postupně vzdaly normativních nároků. Podobně jako v jiných oblastech zkoumání projevů lidského ducha, rychle se vytrácel společný filosofický základ, o nějž by se bylo možno opřít. Znejistěny byly i samy hodnoty, ale vůbec především se společenským vývojem zdůrazňovala obecná práva každého jedince, mezi nimi – snad trochu unáhleně – jeho právo na vlastní, suverénní vkus a odtud jeho chápání a hodnocení díla.

Odtud byl už jenom krok k druhé krajnosti, podle níž nejen vnímání, ale i pochopení a konečné ocenění díla je naprosto v rukou recipienta, tedy v daném případě čtenáře: dílo se nejen oživuje, ale vlastně uskutečňuje teprve tím, že je čtenář čte, dotváří ve svých představách – a tím je také na něm, aby je vyložil a ocenil.

Není to příliš krátké spojení? Inu, formuloval jsem to schválně trochu extrémně (a proto také neuvedl žádného protagonistu tohoto směru); jde tady o kontrast, aby se problém vyostřil. Nicméně předpokládejme, že by to autoři současné literární teorie skutečně takto krajně formulovali. Znamenalo by to, že doopravdy není žádný původní a autentický tvar a význam díla, které jeho autor vytvořil? Jsou tedy zcela zbytečné všechny snahy o jeho správný výklad, o pochopení původních tvůrčích motivů, o správné ocenění jeho formy? To si patrně nikdo vážně nemyslí. Přesto však zdůraznění tvůrčího vnosu čtenáře trochu tím směrem míří. Otázky, které v této souvislosti vyvstávají, nejsou snadné. Zkusme se do nich trochu ponořit.

Co je to vlastně literární dílo – například román? To je docela ošidná otázka. Lze o něm zcela jistě říct, že je to artefakt, tedy útvar, který nevznikl sám od sebe spontánním dějem v přírodě, ale záměrnou tvorbou svého autora, pod vlivem lidské kultury a jako její část. Bez oné tvorby by žádného díla nebylo, dílo je jejím produktem a její objektivací. Mluvme tedy nejprve o ní.

Tvorba má jistě tolik druhů, kolik je vážných autorů. Pokud zde o ní budu mluvit z vlastní zkušenosti, nechci tím zakládat nějakou normu; jenom si myslím, že většinou zhruba tak tvorba probíhá. Tedy podle mé zkušenosti tvorba vychází z nějakého nápadu, který určí obrysy základního motivu příštího ústředního příběhu (pokud jde o dílo toho druhu). Nápad je promýšlen, podle okolností s ním jen autor žije nebo si k němu doplňuje různé informace. Postupně z něho krystaluje příběh (nebo více propojených příběhů), s ním také náznakové reálie světa, v němž se bude udávat, a jeho význam. Ten nemusí být nijak výslovný, rozhodně nebude mít asi formu abstraktní formulky: daleko spíš to bude nějaký bytostný pocit, který chce být vyjádřen. A spolu s tím, jak se to všechno ujasňuje, se dostaví také hrubá představa formy, kterou to dílo bude mít. Forma je tady mnohoznačné slovo, počíná už jazykem, způsobem vyprávění, mírou, s jakou bude vytvářet iluzi skutečnosti – a pokračuje řadou znaků, například rytmizací, volným plynutím v čase nebo návraty a podobně. To vše se obrysově rodí, ale zůstává to spíš v rovině možnosti. Přesto to ale má v podstatném smyslu signaturu autora: příběh, zvláště jen v obrysu, mohl napadnout více lidí; víc autorů si mohlo též zvolit podobnou formu – ale jejich vzájemné propojení s významem, který autor chce vyjádřit (jakkoliv nejasný může být), to je už něco individuálního.

Nicméně to je pouze sotva začátek, i když už v této fázi začíná tvorba. Ta ale nabyde na intenzitě, když autor začne doopravdy psát. Jak další proces tvorby vypadá, může být velmi různé podle typu autora a také podle nároků, které na svou tvorbu klade – na její závažnost, originalitu, úroveň stylu. Některý autor píše lehce, tvoří text, jak mu napovídá intuice a nestará se příliš o to, kam ho tvorba dovede; jiný se svým textem zápasí, často opravuje slova, ruší celé odstavce a zkouší je napsat jinak. Je rozšířená představa, že hodnotnější próza vzniká právě takovým tvrdým zápasem – myslím však, že tomu tak nutně není: co rozhoduje, je výsledek, ne úsilí na cestě, která k němu vedla.

Ti i oni autoři píšou slova, věty, odstavce. Odkud ta slova přicházejí? Jistě si dnešní autor nemyslí tak jako starořecký básník, že naslouchá Múze, která – je-li v dobrém rozmaru – mu je našeptává. Nicméně slova přicházejí téměř samovolně, člověk je doslova nevytváří, alespoň většinou; ale je to právě téměř, protože z temnot předvědomí je láká očekávání, tvořené předchůdnou potřebou významu – a ten zas dílem samovolně vyplývá z toho, co bylo právě napsáno, dílem je určován vůlí specifický význam vyjádřit. Úměrně tomu autor slova váží, některá odmítá a hledá jiná, více přiléhavá. Totéž se děje s celými větami, jejich kadencí a rytmem, s nímž se řadí do větších útvarů textu. Už tady by se dalo říct, že proces jeho tvorby jakoby osciluje mezi pasivitou, s níž poslouchá svůj vnitřní hlas (nebo spíš spontánní složky své invence), a aktivitou, s níž vědomě udílí textu jistý řád.

Jenomže toto vše se děje v jistém kontextu: pokud mluvíme třeba o klasické próze, vystupují v ní postavy (hlavní a vedlejší), které žijí v nějakém světě, náznakově vytvořeném autorem; ten svět se více nebo méně podobá tomu, v němž běžně žijeme, a postavy s ním (nebo s jeho částí) skoro vždy prožívají nějaký konflikt, který se právě řeší hlavním příběhem. Styl vyprávění příběhu (nebo propletenců jeho různých přaden) může být mimeticky iluzivní nebo v nějakém smyslu nadnesený, fantaskní nebo řekněme třeba alegorický – nicméně vždy mu autor, pokud jej má úspěšně rozvíjet, musí do jisté míry uvěřit, to znamená vžít se (pozitivně nebo někdy negativně) do jeho postav, jejich starostí, postojů a pocitů. A to zas znamená (víc nebo méně, podle typu autora) poddat se potřebám, které na něho vznášejí jak postavy, tak logika děje. Ano, jsou různí autoři – někteří vítají podněty, které jim rostoucí dílo jaksi samo nabízí, a dávají se jimi vést třeba v poněkud jiném směru, než si usmysleli původně; a jiní, kteří ty podněty odmítají a dílu svoji vůli vnucují. Zas nelze říct, který přístup je autentičtější – konečně dílo je pro svého tvůrce do určité míry jako zrcadlo: podněty, které k němu z něho vystupují, jsou jeho vlastní představy, skryté třeba v hloubkách jeho podvědomí; nebo jde o sediment jeho zkušenosti, který vzlíná v jeho intuici.

Jak dílo roste, je stále zřejmější jeho forma. Říct, co to vlastně je, je velmi těžké, protože ta forma je všudypřítomná: projevuje se už v melodice a kadenci jazyka, v délce a vzájemném navázání vět, v rytmice časového rozvíjení děje, jeho rozvíjení přímým prouděním nebo složitými meandry, popřípadě návraty a různými skoky; je přítomna v zacházení s přímou řečí, s vnitřním monologem nebo jiných vhledů do psychiky postav; projevuje se v tom, co je v textu výslovné a co naopak skryté, ale spolumíněné. Forma se může během rozvíjení díla různě měnit, autor si s ní může třeba pohrávat – ale to je spíše její povrch: základ formy je tu vlastně už od začátku. Tak jako malíř v zásadě určí barevnost obrazu už prvními tahy barev, které nanese na plátno; tak jako skladatel v zásadě určí harmonii skladby prvním hudebním motivem a tóninou, která mu odpovídá; tak spisovatel určí základ formy díla první větou nebo řekněme prvním odstavcem.

Je ovšem fakt, že má forma díla mnoho pater, v kterých se vždy prolíná s obsahem – ten tu, jak každý poučený čtenář ví, není jako nějaká nezávislá složka, ale je s formou komplementární: to, co se v díle říká, je neodlučitelné od toho, jak je to podáno – v tom je právě rozdíl slovesného umění proti jiným druhům slovního sdělování. Platí to pro každý klasický žánr prózy (natož pak poezie), i když je ovšem v různých žánrech podíl formy různě nápadný.

Jak autor dílo vytváří, je ve své tvorbě přítomen vlastně dvakrát, komplementárním způsobem: jednak se s dílem prolíná, psychicky se s ním identifikuje, jak je bezprostředně, slovo za slovem tvoří, jak myslí a cítí se svými postavami, mluví a koná jejich prostřednictvím; a jednak je současně vně díla: pozoruje, jak nabývá tvaru, uvažuje o něm, tu a tam něco opraví. Mezi těmi dvěma mody stále kolísá, neboť oba jsou nutné pro tvorbu: musí se do ní vžít, aby byla právě živá, přirozená; a musí mít i odstup vůči ní, aby se nevymkla a odpovídala jeho hlavnímu záměru.

Konečně je kniha hotova. Ví autor skutečně a beze zbytku, co v ní stvořil? Jistě si ji může po sobě přečíst, což skoro jistě aspoň jednou udělá, aby odstranil chyby, neobratné formulace, nelogičnosti děje. Přečte ji možná potom ještě jednou a při každé té četbě dojde k mírnému posunu: jeho dílo se vždy poněkud více osamostatňuje, prostě se do určité míry objektivuje, i když tomu tak nikdy není úplně. Ale toto vše jsou okolky před otázkou, která byla položena. Odpověď na ni ale není snadná.

Jistě, že autor svoje dílo zná. Trvá většinou aspoň rok, než se napíše vážná kniha – někdy si to vyžádá i více let. Po celou tu dobu autor se svým dílem žil, promýšlel je, vylepšoval, v každém případě postupně je budoval. Postavy, jejich svět a jejich prožitky v něm do té míry prostoupily fantazii autora, že má někdy téměř potíž oddělit je od svých vlastních vzpomínek. Na druhé straně si sotva dokáže pamatovat (nebo přinejmenším vybavit) každý detail, natož každé slovo knihy – ale to ani není zapotřebí. Jako u každého díla, které se realizuje v čase (knihu čteme, skladbu hrajeme či posloucháme, drama sledujeme atd.), detaily mají sice jistý, ale přece jenom relativní význam: dílo postupně narůstá, až celé proběhne a uzavře se. Nad tímto průběhem se realizuje jakýsi nadčasový tvar, který v sobě obsahuje celkový význam. Obojí jsou abstrakce, které se dají vyjádřit jen metaforicky a které mohou být i sporné – závislé na interpretaci. K nim se ještě dostaneme.

Je ale třeba zdůraznit, že obě komplementární celistvé stránky autor skoro vždy zná, i když je třeba neumí či nechce slovy vyjádřit – vždyť jsou to znaky díla, které stvořil. Tvorba je sice intuitivní a skoro vždy obráží též stránky jeho představ, citů, postojů, které si plně nebo vůbec neuvědomuje; také tvůrce může mít odpor k nadměrné abstrakci toho, co tvořil v relativní konkrétnosti; nicméně povědomí celku díla tvoří jádro jeho tvorby, která je vždy pro něho velmi osobní: je to v určitém smyslu objektivace jeho nitra. To vede k závěru, že to, jak tvůrce dílo v okamžiku jeho dokončení cítí a míní, je jeho autentickou identitou. Je jistě možné, že své dílo nedocení, že je z frustrace nad svou neschopností dosáhnout vytčeného cíle zavrhne, třeba je i zničí nebo se o to alespoň pokusí (nabízí se tady slavný příklad Kafky), to ale neznamená, že by nevěděl, co v díle je, jak se to někdy vykládá. Ví to, protože to svou tvorbou prožil – a v tom smyslu to ví daleko lépe, než všichni kritici a literární vědci, kteří později nad jeho dílem mudrují.

Jenomže co je vlastně jeho dílo? Klasicky je to kniha, svazek papírů, potištěných znaky. V civilizaci s knižní kulturou takový objekt jako knihu snadno rozpoznáme – ale tak tomu v našem světě vždycky nebylo a možná někdy v budoucnosti zase nebude. Přesto předpokládejme, že patřím ke kultuře, kde jsou knihy běžné; že umím číst; že znám jazyk, v němž je kniha napsána; že mám jistou čtenářskou zkušenost, takže přibližně předem chápu polohu, v níž se próza píše, tedy že například jde o vymyšlený příběh imaginárních osob ve světě, který je třeba podobný tomu, v němž žiju, ale přesto také není skutečný – nicméně, že přes tento modus jako by, který se týká všeho, o čem se v knize mluví, je kniha míněna většinou vážně, dokonce vážněji, než mnohá sdělení skutečných událostí. Toto jsou tedy minimální podmínky pro to, aby se dílo mohlo realizovat tím, že je budu s pochopením číst.

Ale cožpak je třeba dílo teprve realizovat? Cožpak tu není, dostatečně reálné po všech těch měsících či letech tvrdé dřiny autora? Toto je otázka, kterou si klade obecně Heidegger ve svých Holzwege a vlastně na ni nenachází uzavřenou odpověď. Ptejme se tedy znovu, tvrdohlavě: je dílo něčím samo o sobě, když se už jeho tvorba uzavře? Otázka je jenom zdánlivě prostší u obrazu nebo zvláště u sochy, než u literárního díla nebo u hudební skladby – a dodejme, třeba matematického teorému, fyzikální teorie nebo filosofické téze a tak podobně. V jádře je ve všech případech dílo komplexní idea, která byla nějak zaznamenána – jednou názorněji, bezprostředně, jako u obrazu nebo sochy, jindy zprostředkovaně systémem symbolů, jako v ostatních případech. Tato idea je efemérní jenom tolik, jako je pomíjivé lidské vědomí – ale protože to pomíjivé bohužel je, byla idea díla zaznamenána (neboli zakonzervována) právě daným způsobem. To ovšem není jediný důvod: ten druhý je, že právě objektivní záznam umožňuje (nebo usnadňuje) její sdělení.

Jedno i druhé ale není bez problému. Idea samozřejmě není totéž, jako její záznam: její zakódování do symbolů ji nutně pozmění – jednak ji trochu zredukuje, jednak postihne její jednoznačnou určitost. Jak to? Inu, srozumitelné symboly (a to se do určité míry týká i uskupení barev nebo tvarů, daleko více ovšem slov či not) jsou nutně vždycky víceznačné, pokud mají v komunikaci fungovat. Tvůrce s tím do určité míry počítá a snaží se, aby v nich co nejpřesněji vyjádřil svůj význam. Nemůže ale zabránit tomu, aby například slova nebo celé věty v čtenáři vyvolaly názvuk také jiných významů. Na druhé straně, slovo či věta není automaticky představa. Čtenář text nutně interpretuje, tak jako hudebník to dělá s notovým záznamem a také divák s obrazem či sochou (tam je to jenom méně nápadné).

Čtenářovou interpretací vlastně dochází k nové tvorbě díla, zdaleka ne tak radikální a původní, jako tvorba autora, ale nutné: čtenář dílo oživuje svou vlastní fantazií a aktualizuje jeho význam svým myšlením. Je v tom samozřejmě veden dějovým a významovým kontextem, ale nic mu nezabrání v tom, aby v své mysli dílo bezděčně nepozměnil ke svému obrazu: jako už vše, s čím se setkáváme ve svém životě, poměřujeme svou minulou zkušeností, svými přáními a obavami nebo prostě svým chápáním, tak mnohem spíše takto zacházíme s onou subtilní tkaninou představ, náznaků a podnětů, kterou takové dílo nabízí. Nu a to je současně velká příležitost i hrozba pro dílo: čím více čtenář dílo prožívá, tím více ono žije v něm – jenže ten jeho nový život může být velice vzdálený záměrům autora, až do té míry, že by své dílo nepoznal. Je to lhostejné, je důležité jenom to, že dílo právě žije?

Vraťme se ještě jednou k tomu, co je vlastně literární dílo. Navrhli jsme, že je to komplexní idea; tato idea je vždy symbiózou nějakého významu a nějaké – stejně nenáhodné – formy, které se vzájemně podmiňují a dotváří. V této vzájemné komplementaritě obou stránek je dílo výrazem nebo jinak řečeno objektivací niterných stavů a současně i vnější zkušenosti autora. To ale není vše. Autor – ať už jakkoliv introvertní –  nežije v nějaké izolované monádě: žije naopak ve světě, jednak ve světě ostatní literatury a vůbec kultury, na kterou reaguje, jednak ve světě, který sdílí s příštími čtenáři svého díla. A jakkoliv na své příští čtenáře třeba příliš nemyslí, je jeho psaní nezbytně formou sdělení – to je už dáno prostě tím, že píše slova, věty, prostě text. Když člověk není němý, vždy něco sděluje; dokonce i když mlčíme, sdělujeme své myšlenky imaginárním protějškům.

Svým textem autor ovšem nesděluje jen nějaké nálezy, výzvy či téze. Mluvíme tu primárně o umění, sdělením je tedy právě ona komplexní idea, jak jsme ji naznačili – tedy k ní kromě výrazu a významových obsahů patří právě i specifická forma, tedy také její estetická hodnota.

Není myslím nikterak nesmyslná otázka, zda jeho sdělení správně rozumíme. Tím jistě nemíním tu školometskou otázku, co chtěl autor dílem říct. Ta obvykle vede k odpovědím, redukujícím dílo na nějakou omezenou formulku, která je často karikaturou autorova záměru. Rozumět dílu značí rezonovat s jeho citovou polohou, chápat nejen povrchní, ale i hlubší, skryté významy, také umět ocenit jeho formu v její kráse nebo svěží invenci. To jistě není vždycky snadné – překážkou může být například časově nebo jinak kulturně vzdálený původ autora, jeho originalita nebo psychologický typ.

Nicméně je přirozené, chtít dílu jako sdělení rozumět – tak jako běžně chceme chápat, co nám říká někdo, kdo zaujal naši pozornost a s kým vedeme opravdový rozhovor (a ne nesmyslnou hádku, v níž si každý vede svou). A jako v běžném rozhovoru samozřejmě předpokládám, že protějšek míní svými slovy něco určitého, byť to bylo vždycky trochu nejasné, je přirozené předpokládat, že i dílo má svou původní a jedinečnou identitu tu, kterou autor právě mínil. Bylo by asi ideální, kdybych ji dokázal při svém čtení odhalit. To se však nikdy nepodaří úplně, jednak proto, že je rekonstruuji z jeho záznamu, který je vždy reduktivní a současně víceznačný, jak už bylo řečeno; jednak však také proto, že mi brání omezená schopnost mého vcítění, odlišná vlastní zkušenost a celá řádka vnitřních zábran. Kromě toho knihu obvykle nečtu jako objekt studia, ale jako umělecké dílo, které jako takové pokud možná umělecky prožívám, tedy je – ve svém chápání a především své estetické recepci – podle jeho podnětů znovu tvořím. To vede k tomu, že se ve svém dialogu s dílem k němu přibližuji a zas se od něho vzdaluji (jak přechodně převládají jeho podněty nebo mé vlastní niterné vklady) – a výsledkem celého procesu je spíše podoba než identita s dílem, jež jsem takto oživil.

Lze asi říct, že kdybych mohl nahlédnout všechna ta oživení, která realizovali jiní čtenáři, schopní číst dílo s pochopením a citlivostí vůči jeho podnětům, našel bych mezi nimi vztah, který kdysi Wittgenstein v jiné souvislosti případně nazval rodinnou podobou: byla by v něčem sourodá a v něčem vždycky trochu různá, aniž by bylo možno jednoznačně určit znak, který je všem společný. Ale jako u každého rodu, ta podoba by byla nenáhodná – a to je myslím právě způsob, jakým se do života projektuje ona původní identita díla.

Když se tedy vrátíme znovu na začátek, není zřejmě žádné jednoznačně správné čtení díla, které by pro každého bylo totožné. Dílo ve svém oživení bude mít vždycky jistou pečeť čtenářovy individuality. To ale neznamená žádnou libovůli: dílo, jež stojí zato číst, si zaslouží, abych je četl pokud možná autenticky, tedy s vůlí k pochopení jeho formy a obsahu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *