Celoživotní introspekce, autor : Petr Pasz

 

Celoživotní introspekce

25.9. 2016

 

1/ Začátek introspekce a dětská, pubertální a postpubertální introspekce.

 

Před pohybem a čitím prostředí musí něco v těle existovat, co toto umožňuje. U všeho živého. Co to je? Je to pro každé živé individuální, či existuje společný jmenovatel pro vše živé, který onu otevřenost ke světu má coby sobě vlastní předpoklad? Vzniká na základě něho vnitřní svět, který se vyvíjí současně s interakcí s prostředím? A na základě onoho vnitřního světa pak schopnost introspekce? U člověka od početí se dá snad už i diagnostikovat vnitřní svět a jeho reakce na okolí. Od narození je obojí pozorovatelné i rodiči. Přesto vnikání do vnitřního světa člověka zůstává až na medicínské pokusy na počátku bádání. Proto introspekce jako vlastní sebekontrola a náhled na sebe sama stále mají svou platnost a provázejí člověka zřejmě celý život. Vznik myšlenky a dalších duševních hnutí zůstává stále záhadou. Je otázkou, zda při rozmanitosti života bude z jiného než medicínského hlediska možné něco vůbec soudit.

V dětském věku při pokračování a rozvíjení vnitřního světa se začínají objevovat prvopočátky introspekce s nutností sebekontroly při reagování na vnější svět. Při stále větší samostatnosti dítěte roste i potřeba samostatného rozhodování o vnitřním světě, k čemuž introspekce může znatelně přispět. Dítě samozřejmě pojem většinou nezná, ale přesto mu introspekce pomáhá a používá ji. S nástupem do školních lavic se introspekce stává předpokladem úspěchu.

S nástupem puberty od 11, 12 let se mladým lidem začíná otevírat skutečný svět, na který reagují. Introspekce se stává stále více součástí vnitřního světa. Dnes puberta končí tak kolem 30 let a během ní mladí sbírají zkušenosti, aby mohli přijmout závažnější a odpovědnější rozhodnutí.

Postpubertální stadium trvá tak do 40 let, během kterého mladí založí rodinu, ustálí svůj životní styl a rozhodnou se, jak tedy chtějí svůj střední věk a stáří prožít. Introspekce je již většinou klidná, vyrovnaná, vnitřní svět mnohdy se dostává do stadia, který odpovídá vyvinuvším se stereotypům a rozmachu a sil začíná ubývat. Ale na sbírání nejcennějších zkušeností se mohou teprve těšit.

 

2/ Introspekce a spojení s objektivní konkrétní realitou

Introspekce je vždy spojena s objektivní konkrétní realitou, kromě období spánku, kdy fungovat nemůže, protože člověk je odevzdán čistému podvědomí. A i v denní době je čistě na individuálních schopnostech, kdy introspekce je schopna odlišit výraznější či i ten nepatrný vliv podvědomí v nás od čistého vědomí, kdy nemusí být podvědomá část osobnosti po určitou dobu vůbec přítomna. Co je ovlivněno vědomím a kde má podvědomí určující roli v denním životě? Tady může introspekce velmi pomoci. Pohroužení se v sebe sama a přitom být stále v kontaktu s konkrétní objektivní realitou vyžaduje hodně tréninku a vůle. Člověk bez introspekce je většinou v kontaktu s realitou, kterou střídá s uvažováním a představami ve svém vnitřním vlastním světě v souladu se světem vnějším a prokládá to v čase životního kontinua spánkem. Prvek vůle k ovládání vlastního já schází. Introspektivní zvnitřňující pohled hledá inspiraci v sobě samém a zvnitřňuje konkrétní objektivní realitu. Přitom nejde o nic lineárního a jednoduchého, naopak o proces dynamický a složitý. Přesto jeho působení na individuum je blahodárné a introspekce patří k jedněm k největším prožitkům a požitkům duchovním.

Co hraje hlavní roli v introspekci ratio či cit? Právě že předmětem introspekce se může stát cokoli. Pak tedy v introspekci orientace na první či druhé. Introspekce je různě formovaný vnitřní svět v pohybu. Filosofická introspekce může přispívat ke vzniku a rozvoji i dobrých myšlenek. Filosofie nikdy nemůže být čistě objektivní, potřebuje vždy lidského autora. Na rozdíl od světa vědy a přírody, který člověk pouze objevuje, ale není prvotním autorem. Svět náhody patří snad do všech oblastí, ale právě ve vědě a v životě bývá zakoušen tak, že tady stojí za to o něm obsáhleji hovořit. Náhoda, samozřejmě nikoli ve statistickém pojetí je souběh takových okolností, kde mnohdy končí rozum a nastupuje víra, či takové formy myšlení, které jsou paradoxní a mnohdy mimo klasicky pojímanou logiku. K introspekci mají sklon spíše přemýšlivé typy lidí. Lze samozřejmě prožít život, aniž introspekci poznáme. Objektivní realita introspekci inspiruje.

Ovšem co s introspekcí, kdy lidé brázdí svým vnitřním vesmírem, jak na to mají reagovat smysly, které nás s objektivní realitou spojují? Nemůže dojít k narušení rovnováhy? Určitě může. Abychom udrželi vnitřní smír, pak se nedá nic přehánět, ani otevření smyslů vůči vnějšímu prostředí, ani uzavírání se do svého vnitřního světa, který může být sebekrásnější, sebeinspirativnější, sebehodnotnější, ale při nedostatku míry pro obojí může i nesmírně škodit. Ztratit smysl pro realitu je věcí mnoha faktorů, ale ve svých důsledcích může velmi ubližovat sobě samým, okolí, nám milým věcem a lidem a mnohdy i velkým skupinám lidí ba lidstvu jako takovému. Za běžný, každodenní život bychom měli prosit a děkovat. Pokud se vztahujeme k hloubkám, šířkám a výšinám duchovna a je nám dáno něco v této oblasti tvořit, měli bychom si toho velmi vážit. Dnešní svět je z velké části o jiných věcech než o tomto. Dnešní svět musíme přijímat, takový jako je, ale nesedat na lep lstem a pastím, spíše se poradit, je-li třeba, tam, kde jak víme, nemůžeme být erudovaní. Svět je plný záludností, špíny, neférovosti, tam, kde nedostačuje sebelepší logika, nastupují lži, přetvářka, nesmyslnost v řešení věcí, snaha člověka ponížit, utopit třeba na lžičce vody. Je ovšem třeba nastoupit ve sporech smírčí cestu s vírou v lidskou domluvu.

 

3/ Introspekce a hledání sebe sama

Může onen ponor v sebe sama přispět k nalezení sebe sama? Jistě k poznávání sebe sama může pomoci. Ovšem udělat tečku a poznat sebe sama v té míře, abychom s tím byli spokojeni, kdo si troufá? K tomu, aby člověk mohl setrvat v celoživotní introspekci, potřebuje zvláště k tomu uzpůsobené prostředí. Žít dnes v normální situaci běžného, pracujícího občana s rodinou a obvyklé prostředí, které ho obklopuje k tomu zas tak mnoho příležitostí nedává. Meditace, která je úvodem k introspekci a kontemplace, která se s introspekcí druží, jsou dvě entity, která na cestě k psychologizující introspekci provázejí. Má smysl pro dnešního i intelektuála nebo třeba vzdělaného člověka se touto otázkou zabývat. Vždyť vše zdá se funguje a věda a technika se rozvíjejí. Ale otázky lidského nitra a mezilidských vztahů jsou většinou společnosti zanedbávány a opomíjeny mnohdy se dává přednost pohodlí, povrchnosti, co nejsnazšímu životu po duchovní stránce. Až většinu práce obstarají roboti, nepracující lidé budou mít daleko více příležitostí věnovat se takovým a podobným otázkám. Myšleno i ironicky a s humorem.

Při čistém svědomí si dost těžko sami sobě něco nalháváme. Záleží jen na nás samotných, zda naše myšlenky budou pravdivé, dobré, krásné, podstatné a nutné k tomu, aby byly vysloveny. Záleží na tom, čím se oklopíme, aby to mělo blahodárný vliv na naše vnitřní prostředí a tedy i introspekci. Je jasné, že život není ani tak jednoduchý a mnohdy je velmi těžký, takže se nám málo co z toho podaří. Někteří introspekci vůbec nepoznají. Je pro ně lebka vězením, myšlenky velkým problémem a milostí se jim třeba dostalo pomálu. Umět děkovat za duchovní dary, prosit za dobré věci a snažit se o co nejlepší mezilidské vztahy je taky lidský úděl.

Je to povídání o introspekci, aby bylo přístupné. Ovšem můžeme se pohybovat v rámci víceúrovňovosti a vícestupňovosti i jinak. Od spodní části těla až po vyvinuté čelní laloky. K introspekci stejně jako k celé duši a duchu patří celé tělo individua. Jinou věcí je transcedence k jinému, přesah, mezilidské vztahy a vztah k hodnotám. A samozřejmě věci Boží.

Tam kde jde o nalezení vyváženosti a obrácení se k vytváření všeho co z člověka vyplývá je třeba zvláštní obezřetnosti. Nelze podlehnout ani jedné úrovni, ani jednomu stupni. Jde o produkt celistvého člověčenství. Od pachu a rozeklanosti až po vrcholy inteligence a intelektu. Což k sobě ve své podstatě patří. Mnoho lidí hledá své místo. Mnoho z nich ho nikdy nenalezne přes celoživotní hledání. Introspekce může hodně pomoci. Jen znát míru. Úroveň je důležitým kriteriem hodnocení, ale jen jedním z mnohých. K introspekci mají mnohem blíže introverti. Ale i introvertní a extrovertní do značné míry závisí na vrozených dispozicích.

Vlastní omyly a chyby. Je jich hodně a nelze se jich nikdy definitivně zbavit. Mnohdy jsou inspirativní. K introspekci neodbytně patří. Být dokonalým a bezchybným člověkem se nikdy nikomu nepodařilo. Otevře-li se člověk s tímto vnějšímu okolí, může očekávat, že se stane terčem, byť by byl sebenevinnější. Poučíme-li se z vlastních chyb, často se stává, že přijdou jiné, vyplývající z odlišné situace. Ono sebehledání může přinést nalézání nových objevů v reálném vnějším světě. Tím, že člověk nalézá nové v sobě, může nalézat a nahlížet na nové v objektivní realitě. Cesta to není snadná a jednoduchá a vede obvykle přes řadu překážek, mnohdy životních obětí a nezdarů. Jsou to ty pasti, do kterých se člověk může dostat, převážně z nedostatku zkušeností s tím či oním. Poradit se, kooperovat, pokud to jde a pokud je tomu z obou, či více stran ochota je výborné řešení.

Introspekce a sebehledání by měly být připraveny na střet eg. Hledání odolnosti není snadné, abychom neupadali v necitlivost, neměli srdce pro ostatní. Ovšem vždy bychom měli brát protijdoucí ego v tom jaké skutečné je a neživit se iluzemi a představami, ale brát věci takové jaké jsou. Moudrý člověk se konfliktům vyhýbá, ale mnohdy to prostě nejde, protože narazí na mnohdy agresivitu, která konflikt chce a konfliktu se nepodaří vyhnout. Mnohdy může mít konflikt i uzdravující působnost na nás samé. Ale konflikty dokážou být především zničující, devastující, ovšem umět se ubránit je třeba. Ideální by bylo třeba s každým vyjít v míru, ovšem to chce výběr mezi lidmi, kteří jsou nám blízcí a ne dnešní reálný divoký svět, kde se dopředu nedá téměř nic očekávat v běžném životě. Je to podivuhodný, zázračný svět, svět plný překvapení, čekající na nová odhalení, ale je ten svět stále více pochopitelný ve svém komplexu? Na žitý svět působí spousta faktorů, které s naší každodenní situací a běžným životem nemají nic společného a ovlivňují jen naší mysl a ne náš skutečný život. Zde hrají roli média, v jejichž světě orientovat se je složité, ale úroveň a postupné odkrývání jejich lží a manipulací snad jednou bude taky možné. Tam kde vstupují v dnešní tzv. post-faktické době, jak bývá nazývána, do hlavní role iracionalita, negativní emoce, rozpínavost a agrese se těžko rozumným a moudrým žije. Tam kde fakta mají navrch před subjektivními názory a to se musí brát v potaz i ty nejhloupější a nejprimitivnější, je ještě dobře. Většina lidí řeší takovou situaci únikem do vnitřních světů s nezájmem o to co se děje ve světě velkém, r.s.p. s žádnou angažovaností v něm. Ono totiž se není ani čemu divit, kam se v politice ohlédnete, tam narazíte na svinstvo. A politika není již povinná pro všechny, naštěstí a existuje spousta ušlechtilejších, krásnějších a hodnotnějších oblastí, kde se lidský duch může uplatnit. Ovšem fakt je, že pokud se nezajímáte o politiku, přesto si vás politika najde. Dotýká se totiž všech, ať chtějí či ne. I při nalézání odpovědí na tyto otázky bychom měli hledat sami sebe.

Jak se má introspekce k fixní ideji či fixním ideám, které můžeme ve své mysli mít? V zásadě nemusí jít o nic špatného, potíž nastává, když se fixních idejí nedokážeme zbavit. Zaslouží uzávorkovat spíše naše mysl či reálný objektivní svět? Není možné nahlížet na realitu vědoucí a vidoucí myslí? Myslí spojenou s realitou tak aby se neustále netrvalo na tak striktním oddělování subjektu a objektu, myslí uvolněnou, bez předsudků, tak aby přechod od objektu k subjektu a i opačně byl plynulý, nezatížený, otevřený a v mnohém i nepodmíněný.

Jak uzávorkovat sami sebe? Tak že se pohroužíme do sebe sama, do svých znalostí, ba i do uzavřené introspekce, že začneme toužit jen po sobě samých a že nám nezbude směrem z vnitřního uzavření nic jen ono proslavené transcendentální ego ve vztahu k reálnému světu. Uzávorkovat reálný svět a dát tím přednost svému egu, které v důsledku můžeme i zabsolutnět může vést od Husserla až zpět k Berkeleymu. Naprostá otevřenost k vnějšímu světu je hudbou budoucnosti, protože zde ještě jsou mnohá ohrožení, která tomuto otevření brání. Snad jen ve svých představách a snaze o jejich naplnění můžeme předbíhat svou dobu. Jde často o sny ze slonových věží bez kontaktu se společenskou realitou. Jak noční snění, denní snění, méně či racionální vize jsou naprosto legitimní součástí skutečnosti a fantazie, která je všudypřítomná, pokud posouvá realitu dále, je jen k dobrému. Mysl ani vnější svět mohou, ale nemusí mít své limity, jak v sebepoznání mysli či v jejím exaktním zkoumání, tak v kladení otázek a v objevování reality. Mysl může vršit v jejím poznávání spoustu nečekaných překážek, našich neschopností a toho, že ve vlastní soběstřednosti jsme obráceni tak, že si vystačíme sami a impulsy pro vlastní tvorbu, sebevyjádření, seberealizaci čerpáme čistě sami ze sebe z toho, co jsme načerpali, aniž bychom potřebovali mnoho vnějších podnětů. Pokud ze sebe vycházíme transcedencí a narážíme či objevujeme její předmět, je to dobré, ale může existovat nevyčerpatelný svět idejí, ze kterého můžeme čerpat a nechat se jím inspirovat, pokud jsme toho schopni. Jedním z takových případů je pak to, že při zkoumání reality narazíme na něco co je odrazem onoho transcendentálního a tento odraz nás může nesmírně obohacovat.

 

4/ Introspekce a míra pohroužení se v sebe

Jakmile známe vchod do sebe sama, můžeme volit míru vnitřního ponoru. Nejde o nic systémového a už vůbec ne pravidelného či obvyklého, daleko více jde o pocitovou a citovou oblast. Musíme se aspoň částečně znát, abychom toto dobrodružství pohroužení přečkali bez úhony. I tady by se měla znát míra a čas, kdy je třeba s vědomou introspekcí přestat. Pak se věnovat reálnému světu, každodennosti, smyslové radosti. Introspekce a míra pohroužení souvisí s koncentrací a vůlí. Roztěkanost a neschopnost vůlí sami sebe ovládat je na újmu kvality introspekce. Pouštět vjemy do své mysli, která je naprosto a bezvýhradně otevřena světu, jejich zpracování rozumem či prožívání v citové oblasti, tak jak velí má osobnost, může hodně přinést nejen jednotlivci, ale i při aplikování ve skupině, ba i společnosti jako takové. Jde nejen o nastavení sebe sama, ale i o umírněnost, schopnost ovládat své nálady, schopnosti rozhodnout se, spolupráci introspekce se smysly. Ubližování sobě samým, tím, že smysly potlačujeme, přeháníme sebedisciplínu s náladami a to také obvykle nevede k dobrému. Umění introspekce se obvykle učíme celý život. Introspekce a meditace jdou dohromady velmi dobře. Meditativní myšlenky nejsou obvyklé násilné, lze si s nimi hrát jako s malými dětmi. Ale introspekce není spojena jen s meditací, ale s realitou jako takovou, tedy i s nevyvážeností, negativními city, nemoudrostí, mnohdy i s životem v jeho krutosti.

Kudy kráčet, abychom se při introspekci mohli oddávat, radosti, klidu, pohodě, harmonii a to vše proměňovali ve vyrovnané jednání. Můžeme uvažovat o myšlenkách, zážitcích, lidech. Měli bychom o všech těchto 3 entitách. Ovšem pokud uvažujeme o lidech, měli bychom se smířit s tím, že mezilidské vztahy nás v mnohých případech k harmonii nedovedou. Často pak do shakespearovských tragedií a komedií, či nejčastěji tragikomedií. Zážitky vlastní můžeme na rozdíl od lidských vztahů sami často ovlivnit daleko více. Rozhodujeme o sobě či sdílíme zážitky jiných. Často ovšem neseme břímě osudů bližních a nemusí jít opět o nic příjemného. Jen tam kde uvažujeme o myšlenkách a pozitivních citech, jsme převážně svými pány, pokud se opět nesetkáme s myšlenkami nesenými v negativním duchu. Oddávat se tedy jen vlastním pozitivním myšlenkám a citům a odmítat prostě násilí, aroganci, negaci a jít si pevně za svými cíli, které podle nás vedou k dobru? Nikomu nic nevnucovat, ale zároveň nikomu nepodléhat, nenechat sebou manipulovat, tam kde víme či cítíme onu negaci. Být lidmi dobré víry a dobré vůle. Tam kde jsme ohrožováni, napadáni za to, že jsme, jací jsme, mít pádné argumenty a pádné odpovědi. Nekapitulovat, vydržet a nedat se. Umět se radovat z maličkostí. Umět žít v pokoře a skromnosti. Umět naslouchat a rozumět obyčejným lidem. Vědět a v osvícení vidět.

 

5/ Introspekce jako terapie

Léčba introspekcí by měla platit především pro ty, kteří nejsou schopni nahlížet do vlastního nitra a žijí obrácení k vnějšímu objektivnímu reálnému světu jako převážnému zdroji vnitřního svého života a nežijí tedy ve vyrovnanosti mezi objektivním a vlastním.

 

6/ Objevování srdce introspekcí

Tím, že brouzdáme naším vnitřním vesmírem, můžeme objevovat i vlastní srdce v tom, jak se vytváří jeho nastavení ke světu. Tam kde jsou pelíšky srdce, kde je vlídnost, trpělivost, radost, láska, tam se často může transformovat i osobnost. Tam si klademe otázku, pro koho naše srdce bije? Pro sebe, pro pár blízkých lidí, pro jednu osobu, pro Boha, pro všechny a tedy i pro ty, kteří nám v životě hodně ublížili a kterým jsme odpustili? Koho jsme schopni tolerovat a máme limity, kam už to nejde? Kde jsou břehy lidskosti? Nesouvisí toto limitování sebe sama s omezeními, které máme pro vnější objektivní svět? Tím, že rozumíme podmíněnému, jaký je pak náš vztah k nepodmíněnému? Jak se má podmíněné k nepodmíněnému? Kolik světů a do jaké míry jsme schopni v životě zvládnout? Jak v životě milovat a mít rád?

 

7/ Zralá introspekce

Kolika z nás je souzeno k ní dojít? Smířit se sami se sebou, mnohdy netoužit, neočekávat, zato umět trpělivě čekat. Umět střídat pozitivní aktivitu s příjmem, vnímáním a pasivitou. Umět se usmívat, smát, smát se sami sobě, na tisícero způsobů. Být ukotven v realitě, mít do reality vhled. Být zvídaví, otevření a přitom znát způsoby jak se chovat k okolí. Odpovědi na kladené otázky a jejich komplex jsou cíli, přáními, ideály, který můžeme uskutečnit svou vnitřní i vnější vůlí. Vůlí k sobě i vůlí ke světu.

8/ Co vše je introspekce schopna

 

Kromě putování vlastním vnitřním vesmírem může tvořit i most s vnějším objektivním světem od lidského subjektu. Přechod mezi subjektivním a objektivním. Tím, že nepopírá smyslové vnímání ani rozum a naopak se jim pokud možno i naprosto otevřeně otevírá, může vidět i tam, kam při bezprostředním vnímáním dohlédnout nelze. Něco na způsob Merleau-Pontyho vnitřního zraku. Introspekce je krokem k sebepoznání. Zkouškami, kterými introspekce během života prochází, se mnohé odhalí i pro nás samotné. Abychom se neutopili a nezabloudili ve svém nitru, musíme se aspoň částečně znát či se o sebepoznání snažit. Introspekce ovšem nemá nic společného s bludištěm, ze kterého existují východy, je to daleko více intuitivní, citem i čistým rozumem vedená cesta, která může naprosto originálně nabývat nekonečných podob od jednotlivce k jednotlivci. Je zde častá tvůrčí dispozice a nezbytná účast koncentrace. Soustředění a smyslové vnímání je dobré, když jsou v souladu. Hypertrofická koncentrace může vést k otupování smyslů a naopak oddávání se smyslům bez ohledu na sebeovládání, soustředění se na sebe sama a okolí a sebedisciplínu může vést i k osobnostním velkým chybám. Existují v této souvislosti i schopnosti, které nejsou intelektuálně běžné. Nemyslím tím schopnosti tvůrčí či schopnosti se nechat inspirovat bez nápodoby, ale schopnost vidět tam a do těch hloubek a výšek, kde většina lidí není schopna dohlédnout. Tam, kde si můžeme být téměř jisti, že žitá profesionalita praktický i teoretický kritický rozum nám dává záruku, že dokážeme věci odhadnout tak, že odstraňujeme pochybnosti a závěry pod vlivem afektů, se nám dostává téměř jistoty.

 

25.12. 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *