Bezděčná krása a nechtěná ohavnost, autor : Jaroslav Kříž

Bezděčná krása a nechtěná ohavnost

 

Existuje jeden tropický pták, který se pyšní krásným peřím. Takových je v tropech jistě řada druhů, ale tenhle nosí na svém těle opravdu nádherné odstíny, které mají dominantu v náprsence, doslova planoucí ohnivou červení. Ale ani takové vyšňoření nestačí, aby sameček přilákal poměrně nenápadnou samičku. Musí patřičně prezentovat tu svou nádheru a k tomu si staví z větviček jakési ladné symetrické loubí, v kterém se pak předvádí, a před ním, aby toho nebylo málo, rozkládá různé modré předměty – v pralese vzácné, ale účinné jako barevný kontrast k jeho zbarvení. Celkový výsledek je pozoruhodně výtvarný.

Nepříliš daleko od domova tohoto ptáka žije v teplém moři docela nenápadná ryba, která ale je ještě pozoruhodnější svou výtvarnou aktivitou. Její sameček totiž svými ploutvemi vytváří v jemném písku dna složitý obrazec s kruhovou symetrií, který svým vzhledem silně připomíná složité mandaly, jaké malují buddhističtí mniši jako symbol harmonie vesmíru. Rybí nápadník na tom velmi výtvarném díle pracuje ve dne v noci celé dny, aby pak k němu přilákal samičku, která – pokud je s ním spokojena – do jeho středu vypustí jikry; sameček je oplodní svým mlíčím a po několika takových snubních aktech zárodky skryje v písku. Pohyby vody jeho výtvarné dílo brzy rozruší, takže za dva dny už po něm na dně moře není ani stopy. Inu, všechno je na tomto světě pomíjivé.

Toto jsou jen dva příklady spontánní tvorby krásy, kterou nacházíme v přírodě. Každý z nás, koho ta otázka zajímá, by mohl uvést mnohé další – třeba nádherné květy orchidejí, jejichž krása je snad až příliš dokonalá, než aby jenom sloužila lákání hmyzu; výstřední eleganci rajčích per, která snad musí mít nějaký vznešenější smysl, než pouhé ovlivnění samičky; nádheru křídel tropických motýlů, jejichž barvy, vyvolané tajemným lomem světla, snad ani nelze uměle namíchat; hýřivé barvy korálových útesů a pestře nastrojených rybek, které se prohánějí mezi jejich větvovím; samozřejmě krásně vybarvená oka na pérech pávů a tak dále. Příroda tíhne ke kráse, říkám si ve chvílích optimismu.

Přítel zoolog mi namítne, že všechno v přírodě má svůj věcný účel, prověřený přirozeným výběrem a sloužící většinou zachování druhu nebo aspoň ochraně jedince: v té neustálé soutěži o přežití a o předání vlastních genů sobě podobným je jednou výhodné nenápadně splývat s okolím a jindy naopak na sebe upozorňovat výraznou barvou nebo nápadným chováním. Třeba ta oka na křídlech některých motýlů nebo na pérech páva mohou zastrašit nepřítele, protože simulují oči nějakého predátora. Ale proč jsou tak nádherná? Inu, krásu v nich vidí naše oko: v přírodě nepanuje jiný princip, než náhoda a výběr těch nejschopnějších v boji o přežití nebo rozmnožení druhu. Je to ale opravdu jenom tak?

Hledím na velkou lasturu, kterou kdysi obýval nějaký primitivní měkkýš. Její vnější tvar je dokonalá závitnice, která by mohla ilustrovat přesnou matematickou funkci, její povrch je glazován a vybarvený v měkkých odstínech různě temné hnědi; ale co je to všechno proti vnitřku: ta dokonale hladká, měkce tvarovaná plocha, jejíž opaleskující běloba nabíhá do nejjemnější růžové! Je tohle opravdu jen náhoda, jeden z výstřelků vývoje, který se zrovna ujal? Poslouchám vysvětlení, jak taková lastura vzniká, jak to, co považuji za bezděčné umění je jenom nejlogičtější důsledek potřeb tvora, který svými výměšky tu skořápku stavěl jako ochranu svého měkkého těla. Ale pořád ještě nejsem přesvědčen: něco si ve mně žádá potvrdit, že je v přírodě nějaké puzení tvořit krásu pro ni samu. Příroda je přece vždycky krásná, o tom se přesvědčuji na svých vycházkách.

Vzápětí mě však čeká malý šok. Hledím dejme tomu do obrovského akvária, jehož dno zdobí ona krásná lastura, a náhle se tam mezi kameny a rostlinami zjeví něco nevýslovně ošklivého. No ano, chobotnice se tam nějakou škvírou protáhla, rozvinula svá chapadla, upřela na mne potměšilé oko, umístěné v tom, co snad je hlavou, ale i tělem; pak se zas s neuvěřitelnou poddajností vtěsnala do jiné škvíry a byla zase pryč. Bezděky se otřesu. Příroda jako by mě tu chtěla přesvědčit, že umí produkovat vedle krásy také krajní ohyzdnost. Přítel zoolog nade mnou však kroutí hlavou – jemu chobotnice připadá dokonalá: je především inteligentnější, než většina mořských tvorů; je svému prostředí dokonale přizpůsobena, dokonce v jistém smyslu umí používat i nástroje; dokonce má i emoce, které se projevují barvou těla. Že je beztvará? Spíš umí nabýt takového tvaru, který právě potřebuje. Ale krásná není, trvám na svém. Přítel pokrčí rameny, krása je prý subjektivní. To už se vzbouřím: když sem přivedu kohokoliv, koho znám, jistě bude souhlasit s mým instinktivním odporem.

To slovo instinktivní kupodivu zabere a nakonec je přítel ochoten projít se mnou celou zoologickou zahradou a zkusit odhadovat, kde a proč se mi z přírodních tvorů zjeví krása a kde tomu bude naopak. Cesty zahrady jsou vroubeny různými keři, stromy, jinými rostlinami – a u nich není problém dohodnout se, že jsou většinou půvabné, zvláště když mají květy živě zbarvené, sytě zelené listy nebo husté jehličí. Přítel se ale jenom usměje: rostliny jsou prý od nás dostatečně vývojově vzdálené, aby tu nehrozilo žádné porovnání s námi; mají svůj celkem málo proměnlivý, dostatečně pevný tvar, aby nás nerušily dojmem beztvarosti, na který jsme citliví, protože připomíná rozpad tkáně; nemohou se také samovolně pohybovat, nejsou tedy hrozbou pro mé instinkty. Rostliny tedy mohu okukovat, aniž bych se jich musel bát; a mohu do nich zpola nevědomě promítat své různé představy, třeba do mohutného stromu ztepilého muže, který vzpíná paže k nebesům, nebo do květu plané růže zbarvení líčka půvabného děvčete a podobně. Nu, je jistě sporné, jaké představy se komu vybaví a zda jsou zdrojem estetického dojmu, ale lze se snad aspoň dohodnout, že bude jenom málo rostlin, jež by se nám zdály být přirozeně ošklivé: dokonce různě pokroucené kmeny jehličnaté kleče mohou mít pro nás estetickou přitažlivost svými křivkami.

Přítel mi kromě toho s náznakem úsměvu navrhne, že když se těším z toho, jak je třeba borovice pěkně huňatá, myslím přitom bezděčně na srst nějakého zvířete, které je mi vývojově bližší. Nu dobrá, přejděme tedy k živočichům, ale začněme od hmyzu, který je nám ještě dostatečně vzdálený. Je zřejmě přirozené obdivovat motýly – nejen ty nádherné, kteří soutěží v kráse s tropickými květy, ale i ty naše skromnější, které dnes pro jejich stále větší vzácnost dojatě pozorujeme na letní louce. Ale jak je to s housenkami, z kterých se – po zakuklení – motýli rodí? Jsou často zajímavě zbarvené a mnohé z nich, jak mi přítel škodolibě připomíná, výrazně chlupaté; nicméně právě tento znak ve mně nevyvolá žádný libý pocit. Ostatně taková tarantule mě svou chlupatostí také sotva získá, stejně jako jiní méně nebezpeční pavouci. Proč vlastně? Takový pavouk přece má docela dokonalou symetrii, tedy znak, který jinde nacházím jako estetický. Není rozhodně beztvarý – a přesto už pohyby jeho osmi nohou ve mně vyvolají opět instinktivní odpor. Proč? Ano, pavouci jsou v říši hmyzu dravci, ale nejsou v tom jediní a jak už tuším, dravost nemusí být odpudivý znak.

Zjišťuji trochu s rozpaky, že vlastně téměř všechno, co leze, sune se a smýká po zemi či po větvích, jen těžko ve mně vyvolává dojem krásy. Ano, někteří brouci, jako střevlík, zlatohlávek, skarabeus mohou mít půvabné krovky a leccos z hmyzí říše mě může i jinak zaujmout. Ale to různé pachtění se, natož hemžení v nějakém větším množství v sobě vždy skrývá možnost spontánního odporu: budu třeba se zájmem delší dobu pozorovat mraveniště, ale hemžení švábů v kuchyni, pokud mě postihne, tak nejspíš vyvolá až nerozumnou hrůzu.

Je zřejmé, že tu působí nějaký atavismus, obranný instinkt zděděný po předcích. Některé přírodní kmeny se sice hmyzem živí, ale ani ty jej asi neobdivují. Jsou ale výjimky, tak jako ve všem. Tak třeba v starém Egyptě byl skarabeus posvátný brouk a značná obliba cvrčků v Číně se udržela až do 20. století. Nevím však o tom, že by tam i onde byli ti brouci považováni za krásné.

Ocenit krásu něčeho, co v prachu cesty leze, je zřejmě obtížné. Vezměme třeba hady. Ti mají bez výjimky štíhlý tvar a většinou jsou jemně zbarveni v estetických vzorcích. Také jejich pohyby vytvářejí velice ladné křivky, kterým nelze nic vytknout. A přece poměr k nim je pro většinu lidí dvojznačný, odpor se mísí s obdivem. Ano, je v tom prastarý předsudek – už ve Starém Zákoně je had na více místech jmenován jako symbol zla. Může být něco zlé (byť jenom v naší představě) a přitom krásné? Snad, ale ta krása bude vždycky mít poněkud zvláštní příchuť.

Představa potměšilého zla hadů jistě pramenila ze zkušenosti: kolikrát asi naši předkové zažili jejich zjevně zlovolný útok (který byl skoro vždy obranou), končící fatálním uštknutím! Ale v tom nepřátelském odporu k nim byla také dávka opovržení. Proč? Už jsme to řekli: věčně lezou v prachu cest, nikdy se neobrátí vzhůru (jsou ovšem hadi, kteří žijí ve vodě a jiní na stromech, ale o těch staří židé nevěděli). Je tedy dojem krásy nebo aspoň obdiv spojený s povznesením? Nu, když to vezmeme doslova, pak tedy ptáci, příbuzní plazů, budili u většiny starých kultur obdiv právě schopností svého letu – a hodně z toho postoje jsme po nich zdědili. Obdivujeme u nich často jejich peří, někdy křivku jejich roztažených perutí, ale především let: takový albatros je častý symbol romantických básníků, jakkoliv neobratný a trochu směšný je, když zřídka usedne na pevnou zem.

Jenže ten obdiv není vždycky bezpodmínečný. Vezměme vedle sebe orla skalního a supa bělohlavého. Pokud se vznášejí vysoko na obloze, jsou oba skoro stejně majestátní; ale viděni zblízka, zvláště když se živí, jeví se nám velmi odlišně: orel vzbuzuje trochu úzkostlivý obdiv kompaktním tělem silného dravce, zatímco sup, který neladně poskakuje kolem kořisti a pere se o ni se svými bratry, je vysloveně ošklivý – náhle si všimneme jeho zdánlivě holé hlavy, trčící z peří, také jeho neobratných pohybů. Ne náhodou si mnohé národy daly do znaku orla; supa ani jediný. Nu ano, sup je mrchožrout, to už ho v našich očích diskvalifikuje. Živit se mršinami je odporné a jistě není náhoda, že jsou všichni mrchožrouti ohyzdní – vezměme jenom hyeny, jak ty jsou odpudivé zjevem i projevem! Inu, je to zase předsudek: mršinou v dobách nouze nepohrdne ani levhart a to je přece zvíře velmi úhledné.

Musím se tady na okamžik zastavit. Vidím, že čistě estetický postoj k živým formám je dost těžký, ne-li nemožný – alespoň, pokud tím míním nezainteresovaný pohled, který oceňuje víceméně jenom formu a potlačuje vitální a jiné ohledy. Pokud však pojem estetický rozšířím ve smyslu jeho původního řeckého významu (tedy budu brát v úvahu prostě pocity bez ohledu na oproštěné hodnocení), vše se dost silně změní. Když nejsem schopen vidět krásu hmyzu kromě motýlů (čímž netvrdím, že je to postoj obecný, je jenom rozšířený) a podobně přisoudím krásu hadům jenom váhavě, budou v mých pocitech asi promlouvat zbytky pravěké zkušenosti lidstva. V té, jak víme i z jiných oblastí, praktický návod často přecházel napřed do etických příkazů a pak do estetických norem (například v osobní hygieně, v úpravě pokrmů, v sexuálním chování atd.). Živit se mršinami je pro člověka nebezpečné, odtud patrně pramení ten odpor, i když se do něj jistě později přimísila instinktivní hrůza z mrtvých těl. Odtud asi taky ten odpor k tvorům, kteří mršiny vyhledávají. Ano, někdy to dělají i šelmy, ale primárně to jsou povahou lovci, jako kdysi my, tak jim to odpustíme.

Jenže s otázkou půvabu či krásy nejsme ještě dávno hotovi. Když se tak rozhlížím po nápodobě savany, kterou tu nabízí zoologická zahrada, vidím na jedné straně antilopy, gazely a zebry, vesměs krásná zvířata, na druhé straně třeba lvy, levharty nebo gepardy, kteří jsou zase jinak také krásní. Zoolog se jen usmívá: znaky, které tu obdivuji, nejsou prý nic víc, než dokonalé přizpůsobení tomu věčnému boji o život: plavné skoky štíhlých antilop, při nichž se jejich kopýtka téměř nedotýkají země, jsou jenom znak, který jim umožňuje unikat útokům šelem, alespoň většinou; dokonalá stavba těla lvice, její vláčné pohyby, při nichž jí hrají svaly, inteligentní pohled jejích očí, to zas jsou předpoklady, aby takovou antilopu aspoň občas dostihla a sežrala nebo odnesla lvíčatům. Co vývoj těchto znaků způsobilo, nebyla tedy žádná idyla, ale vzájemné vyrovnání šancí na přežití – kdyby ty antilopy nedovedly tak skvěle unikat, lvi a další šelmy by je dávno vyhubili; a pak by také sami pomřeli, protože živit se travou tak jako antilopy neumějí. Tvoří se tedy krása jako příznak rovnováhy přírody?

Zoolog se jen usmívá a vede mě dál. Brzy vidím, co mi přichystal: ve výběhu nehybně stojí a malým, potměšilým okem na mne hledí nosorožec. Se svými rohy, pláty tlusté kůže, zavalitým tělem a malými nožičkami vypadá dílem bizarně a dílem směšně, i když současně hlavně hrozivě. Jdeme dál a ve velkém akváriu mohu pozorovat hrochy, kteří si svými objemnými těly na malých nožkách a obrovskými tlamami co do půvabu nezadají s nosorožci. Pak přijdou sloni a jakkoliv je už od dětství miluji a od jisté doby je i ctím pro jejich inteligenci, ani ty bych za krásné patrně neprohlásil. Kdyby to zoo mělo větší možnosti, přítel by mi patrně s týmž úsměvem předvedl rypouše a další fešáky, žijící v chladných mořích, kteří – podobně jako právě jmenovaní tvorové – jsou zřejmě také dobře přizpůsobeni svým životním podmínkám a také přispívají k rovnováze přírody; jsou jistě zajímaví, nezvyklí, ale – nechť je mi odpuštěno – krásní alespoň v mých očích nejsou. Takové není – bůh mi pomáhej – ani prase bradavičnaté, které vidím o něco dál a které mi připadá už jako nezvedená hříčka přírody.

Naštěstí přicházíme k oddělení primátů – a tam, až na nějaké zarážející výjimky, nacházím mnoho osvěžujícího půvabu: mrštní lemuři se svými obřadnými ocasy a milými tlamičkami, pak různé roztomilé opičky, které mi trochu připomínají některé lidi, které znám, kdyby se ovšem přioděli k nějakému karnevalu. Tedy půvab panuje nejen vývojově daleko od nás, ale také naopak v naší příbuzenské blízkosti? Nu, jak by ne: i v koních nacházím hrdou ušlechtilost, v očích psa moudrost, jako by mi rozuměl; je příjemné hladit jeho srst a probírat se jí, tak jako si to pozorně dělají ony milé opičky se skoro lidským výrazem. Jenže pak přijde šok: přistoupíme k oddělení vyšších primátů a já, jako už tolikrát, nacházím v tvářích orangutanů, goril a zvláště šimpanzů ještě mnohem více lidského – a přesto, nebo právě proto, mi přese všechnu snahu připadají značně oškliví.

Inu, tuto zkušenost už udělali různí animátoři, tvůrci kreslených filmů a konstruktéři androidních robotů: existuje prý jakýsi příkop podivnosti (anglicky uncanny valley), kdy blízká podobnost člověku nakonec vyvolává odpor nebo aspoň tíseň, pokud nedospěje k dokonalé shodě s člověkem. Legračně lidské rysy různých tvorů byly milé, pokud lidi jen připomínaly, ale byly jim vzdálené. Naši opičí bratranci jsou nám už příliš podobní a proto esteticky (v onom širším smyslu) působí jako naše drsná karikatura.

Jsme tedy už na konci té naší zoo, v které jsme ovšem navštívili jenom malý zlomek jejích obyvatelů: i malý výsek přírody je příliš velký, abychom jej celý probrali. Propustím tedy přítele zoologa a sednu si k chladnému nápoji, abych si to všechno srovnal v hlavě. Krása tedy v přírodě existuje, někdy v takové míře, že ji člověk svou vlastní tvorbou – alespoň ve výtvarné sféře – sotva dokáže napodobit, natož překonat, jak věděli už staří mistři, kteří se od přírody učili. Ale stejně v ní existuje ošklivost a vůbec nejčastěji něco mezi oběma extrémy: tvary a barvy, které slouží svému účelu a které mi jednou připadnou jako milé nebo zajímavé, jindy jsou spíš neutrální nebo lhostejné. Také jsem se poučil, že estetické hodnocení může být až překvapivě individuální: já třeba budu obdivovat krásu orla a někdo mezi mými přáteli dá přednost vzhledu malé sovičky; já se nadchnu krásou jezdeckého koně, ale mám přátele, kteří milují oslíky. Jako u lidských artefaktů, je těžko najít hranici mezi dojímavě milým vzhledem a krásou, před kterou člověk strne v obdivu. Často v tom hodnocení hrají roli naše instinkty, například ten rodičovský: téměř všechna savčí mláďata jsou roztomilá pro většinu z nás; musí ale být dostatečně ochlupená: holá mláďata myší nebo krys naopak vzbudí odpor. Jsou tvorové, kteří i v dospělosti svou bezbrannou neobratností mohou vypadat jako velké mládě: koala nebo panda velká jsou příklady zvířat, která jsou téměř předurčena k tomu, stát se předobrazem hraček našich dětí. Tedy je máme rádi i my dospělí.

To vše jsou ale jenom drobné ornamenty kolem centrální otázky: je či není v přírodě nějaký princip, který by vedl k samovolné tvorbě krásy jenom pro ni samu, tedy samoúčelně? Ta otázka není tak nesmyslná, jak se může zdát, neboť my lidé přece také z přírody původně pocházíme, jakkoliv jsme od ní kulturou vzdálení; a naše pojetí krásy je právě takové, že opravdová krása sama sebe opravňuje a jakýkoliv její účel, jakýkoliv vnější interes na její tvorbě nebo vnímání ji ohrožuje v její čistotě. Nuže, jak to tedy je?

Musím – byť nerad – připustit, že dlouhým porovnáváním všemožných živých forem, které poznat aspoň na obrázku umožňuje naše dnešní technika, jsem nenalezl v přírodě obecný princip, který by preferoval krásu, jak ji chápe lidské – nebo přesněji moje – cítění. Je samozřejmě pravda, že každý živý tvor je svého druhu zázrakem a že – pokud odložím všechny předsudky – můžu v každém z nich objevit něco pozoruhodného až krásného. Ale to je ovšem jiná poloha, než ta, kterou tu sleduji. Zdá se, že by krása, která by byla vytvořena jenom sama pro sebe, tedy samoúčelně, byla v přírodním prostředí pro život příliš nákladná a kromě toho nadbytečná: kdo by se jí těšil, pokud vznikla (jak se dělo skoro vždy) ještě před příchodem člověka? A pokud by vznikala už v dobách, kdy tu byli lidé, proč by se jim příroda měla předvádět? My se můžeme považovat za svědky světa, ale je tu přece možnost, že příroda o nás neví, konečně nejspíš ani nemá žádné vědomí.

Nejsem si sice zcela jist, že ve výkladu tvůrčí mohutnosti přírody opravdu vystačíme jenom s náhodou, ale zdá se být dost dokladů pro názor, že opravdu ty nové znaky, které vznikaly za mnohé miliony let, byly ustáleny potřebami rozlišení a přežití druhů resp. jejich jedinců. K evoluční teorii Darwina jsme zatím byli schopni přidat jenom podrobnosti mechanismu vývojových změn a statistické pojetí těch jeho zásad přežití schopnějších. Ale vznikají přece jen otázky, které nejsou zdaleka triviální.

Život tu na naší planetě existuje zhruba 3.5 miliard let. Od té doby byl jeho vývoj pětkrát přerušen a život téměř vyhuben při velkém vymírání, při kterém vždycky vymizelo víc než 95 % druhů. Poprvé se tak stalo před 450 miliony let, naposled před 60 miliony; ty katastrofy způsobila zřejmě hlavně vulkanická činnost, vyvolaná pohyby zemské kůry, a někdy – jako v tom posledním případě – též náraz obrovského asteroidu. Kdybych si představoval kosmického malíře života, pak by to bylo, jako by své plátno pětkrát nespokojeně setřel. Míním to jenom jako metaforu, ale pokud u ní ještě zůstanu, potom z těch malých zbytků, které přitom „přehlédl“, život vždy znovu povstal – a pozoruhodné na tom je, že ty formy, které se z nich později nově vyvinuly, byly vždy rozmanitější a hlavně dokonalejší, než ty zaniklé. Člověk by téměř věřil v nějaký skrytý princip, který tlačí vývoj života kupředu k dokonalejším formám, v kontrastu k neživému světu, kde zřejmě převažuje tendence opačná. Žádný takový princip jsme zatím nenašli – kromě těch známých darwinovských zásad, které jsou sice rozumné, ale vše nevysvětlují. Kdyby přesto takový princip byl, který by vývoj živých forem aspoň v jejich části tlačil k větší dokonalosti, proč by nemohl tu dokonalost – primárně jistě funkční, přizpůsobenou životním podmínkám – vyjádřit koneckonců krásou?

Inu, viděli jsme tu na několika příkladech, že jednak tvorba krásy v našem smyslu zjevně není hlavním principem, vedoucím vývoj, a že se krásné zjevy na vývojovém stromu života vyskytují víceméně náhodně; a jednak že se při tom posuzování krásy živých tvorů projevuje jakási kolektivní subjektivita, nebo snad lépe řada široce sdílených předsudků, které do jisté míry pramení z prastaré zkušenosti lidstva; některé jsou většině z nás buď vrozeny nebo získány nápodobou někdy v dětství. Co z toho plyne? Tvorba krásy – tak jak my ji chápeme – je v přírodě patrně bezděčná, povstává víceméně náhodně a její projevy se udržují jenom proto, že za daných podmínek slouží jiným, věcným účelům, především zachování druhu.

Nu dobrá, je tedy zapotřebí člověka, aby svým citem krásné přírodní jevy rozpoznal, oddělil je ve svém vnímání od okolní obyčejnosti a esteticky prožil jejich zázračnost. Máme vrozenou tu schopnost? Přinejmenším většina z nás se jí musela kdysi v dětství naučit; někomu při tom stačilo jen prostě ukázat či krátce napovědět, jinému by třeba nepomohly ani dlouhé výklady; jistě se tedy v její pohotovosti a intenzitě lišíme – konečně schopnost krásu rozpoznat bývá často spojena s talentem ji také tvořit a jenom z některých se stanou umělci. Přesto jsem přesvědčen, že víceméně v každém přirozeně existuje jistá zárodečná schopnost krásu vnímat, kterou ovšem výchova může rozvinout nebo naopak přitlumit.

Pro toto přesvědčení se dá najít řada dokladů počínaje kresbami našich pravěkých předků na stěnách jeskyň různě po světě přes původní výtvory přírodních kmenů v pralese až po lidovou tvořivost venkovských lidí třeba v našich krajích, která se ovšem dnes už udržuje trochu uměle. Ale jak už tomu bývá s výroky o lidech, existuje ovšem řada protipříkladů. Je zbytečné mluvit o těch různých ozdobách a hezkých doplňcích, které – zejména od vynálezu umělých hmot – téměř století chrlí průmysl a kterými se, spolu s dalšími projevy masové kultury smysl pro krásu utlouká; to je jev, o kterém už bylo mnoho napsáno, a proto jej tady pominu. Zmíním se o jiném jevu méně masovém, ale také vyvolávajícím nepříjemné otázky.

Stalo se mi, že jsem na cestě za přítelem míjel obchod, který – jak jsem pak dodatečně zjistil – sloužil i jako zastavárna a sliboval bohatý výběr starších uměleckých předmětů. Měli tam právě výprodej a já – jako vždy neopatrný přes svůj značný věk – jsem tam vstoupil. Nebylo tam mnoho světla, ale přesto jsem hned viděl řadu obrázků, které na mne působily jako ironický škleb, komentující to, co jsem nahoře napsal o naší schopnosti vidět krásu v přírodě. Byly tam zpodobeny laně, jako by upatlané z plastelíny, sklánějící se nad plechovou studánkou; nezbytný jelen, také jako z hlíny, předvádějící mocné paroží proti krvavé louži kečupu, v níž zapadalo slunce; byly tam květiny, jejichž křiklavé barvy by jistě odpudily každý hmyz; též se tam vinuly velice málo oblečené tanečnice, jejichž anatomické defekty patrně nějak souvisely s nezdravou barvou jejich kůže – a jiné zas, které vypadaly jako cukrové panenky. Sklouzl jsem pohledem na trojrozměrné figurky většinou různě ladně rozložených žen, které v porcelánu nebo majolice předváděly svůdnou nahotu nebo se halily do roušek, ozdobených pozlátkem. Byli tam také hlinění psi s hnědou glazurou, nezbytní sloni z jakési neznámé hmoty a ovšem tu i onde nějaký ten trpaslík v pestrém oblečku. Brzy jsem prchl zpátky na ulici, neschopen dále snášet všechno to, co se snažilo být přítulně hezké, dojemné či svůdné – a co téměř bez výjimky bylo ohavné.

Proč proboha někdo ty věci zplodil? No ano, chtěl si jimi trochu vydělat, což zase vedlo k tomu, že je někdo koupil, možná zase prodal jinému a tak se nakonec křivolakou cestou octly zde, v tom smutném společenství kýče, na němž jen zažraný prach mnoha desetiletí přizakrývá jeho obscénnost. Ale hněvat se nad tím zřejmě nemá smysl, rozumnější je snažit se pochopit, co ty věci na jejich cestě provázelo. Myslím, že jejich vznik i užívání podnítila nejasná touha po kráse, kterou jejich tvůrci chtěli, ale neuměli realizovat, částečně pro nedostatek nadání či obratnosti, částečně také možná proto, že krásu jako hodnotu vlastně opravdu neznali a zaměňovali ji (možná někdy i cynicky) s líbivostí pro jejich skrovné publikum.

Narážím tu na problém hodnot, který je odborníkům znám, ale jinak se o něm ani v minulosti příliš nemluvilo a v dnešním hodnotovém zmatení je už málem nesrozumitelný; nicméně zkusím jej několika slovy vyjádřit. V klasickém myšlení (jež je mi blízké až na jisté výhrady) hodnoty tvoří hierarchii vzájemně oddělených úrovní. Někde úplně dole leží libost, která se také projevuje jako příjemnost či líbivost; nad ní je řada jiných úrovní, které s ní nesouvisí, a pak téměř na vrcholu pyramidy se skví hodnoty, řekněme duchovní, a mezi nimi, jako jedna z té vznešené trojice, dlí krása, dle mnohých v příbuzenském vztahu s vznešeností. Krása podle tohoto pojetí je tedy něco povzneseného, nesnadno přístupného a v každém případě na hony vzdáleného každé snadné líbivosti. Pamatuji doby, kdy v určitých kruzích byla téměř neslušnost říct, že se mi nějaké umělecké dílo (obraz, skladba, kniha) líbí – bylo třeba to slovo nějak obejít, říct, že je dobré, silné, estetické a tak podobně. A přirozeně výměr líbivosti u nějakého díla prudce snížil jeho hodnotu, takže významná část umělců už dlouho před mou dobou směřovala k nesnadné kráse, odkud už vedla krátká cesta k zájmu o ošklivost a nakonec k striktnímu odmítnutí všech estetických nároků. To je ale směr, o nějž mi tady nejde.

Jde tu o to údajné hodnotové vakuum mezi krásou a libostí. Je jistě pravda, že zážitek opravdové krásy má do sebe něco duchovního, něco, co vyzdvihne mé cítění z všednosti a přiměje mne k sebepřekročení směrem k jakémusi ideálu dokonalé formy; nicméně aby se to stalo, musím pocítit jisté zalíbení, kterým jsem vlákán do onoho sebeodevzdání něčemu, co mě překračuje. Nuže, jsou různé postupy a triky, jak to zalíbení vyvolat: v oblasti formy jisté souzvuky barev či tónů, určité oblé tvary a jejich seskupení, v obsahu jistá cituplná nálada, některý námět, který často dojímá a podobně (to vše zní velmi prostě, ale lze to provést se značnou rafinovaností). Pokud ty postupy jsou zřetelnější, je dílo (často nevlídně) hodnoceno jako líbivé, jakkoliv může mít i krásné rysy. Pokud jsou ale vysloveně nápadné, použity ostentativně a často také primitivně se zřejmým úmyslem zalíbit se a dojmout bez hlubšího obsahu, je dílko zpravidla právem hodnoceno jako kýč. Byly doby, kdy to byl velmi strohý výměr. Moderna ve svých četných zákrutech si s ním nakrátko pohrála a zas jej opustila, postmoderna jej na nějakou dobu rehabilitovala. Nu, z postmoderny jsme se snad už uzdravili, i když se občas objevují recidivy, věřme však, že přechodné. Kýč se sice hojně objevuje v reklamě a v tom, co trochu nejasně zveme masovou kulturou, ale snad je stále dost soudných lidí, kteří jej pokládají za ohavnost.

Kýč se má ke kráse asi tak, jako se má vědomá lež k pravdě. Trochu to rozveďme. Lidé mohou pronášet různé nepravdivé nebo zavádějící soudy prostě proto, že pravdu neznají, dané věci nerozumějí nebo jsou prostě zmatení. Tyto nepravdy jsou sice také nepřátelské pravdě, ale nejsou k ní v tak přímé opozici, jako lež – její autor pravdu zhruba zná, ale převrátí ji v její opak, přičemž užije téže určitosti, týchž fakt. Zvlášť nebezpečné jsou takové lži, které užívají prvky pravdy, ale spojí je do souvislostí, které její smysl převrátí.

Něco podobného dělá s krásou kýč, alespoň ten rafinovaný. Je sice oprávněné říct, že opakem krásy je ohyzdnost, která ovšem může mít mnoho forem nebo spíš žádnou formu určitou. Kýč zjevně kráse neoponuje, on se za ni vydává – jenže to činí příliš levně a to, co nabízí, je padělek zážitku krásy. Pravý estetický prožitek (myslím, že to jistě někdo řekl přede mnou) má v sobě dvojí paradox: jednak začíná poodstoupením od svého objektu, ale ústí do výhradního zaujetí právě jím; jednak nejprve zvýší pozornost k našemu vlastnímu vnímání, ale vzápětí nás strhne do sebezapomnění právě zaujetím, které nabízí. Víme, že pro většinu nás je takový prožitek ve své plnosti spíš vzácný, častější bývají jeho slabší formy nebo jenom náběhy, nicméně vzpomínka na zázračné prožitky krásy je dost silná, aby se vždy připomněla. Nuže kýč žádné takové složitosti nemá: svou snadnou libost otevřeně nabízí a pokud v ní podsouvá i dojetí, pak se v něm dojímáme sami sebou, svým vlastním dojetím. Ano, lze kýčovitě vnímat i velké umění, zejména dnes, kdy reprodukční technika všechno snadno zpřístupní. Máme tu třeba rozhlasovou stanici, která pod titulem Nejlepší hity za pět set let obehrává některé melodické skladby velkých mistrů stále znovu, navíc promíšené s pokleslými žánry, takže z nich nakonec zbyde jen líbivost, pokud i ta se nezprotiví. Bohužel není žádný zákon, který by to zakázal.

Mluvil jsem teď o rafinovaném kýči. Ten běžný, který mě vyhnal z onoho obchodu, takový nebývá: je většinou neumělý a spíše proklamuje usilovnou snahu líbit se. To mě vrací na začátek úvahy. O krásu, kterou příroda občas produkuje bezděčně (a která ovšem nikdy nemůže být kýčem), lidé v určitých dobách usilují záměrně, často s velkým vynaložením svých sil. Bohužel dost často tyto pokusy končí buď nezdarem či výtvory, které krásu jen napodobují a jejichž jeden, komerčně úspěšnější typ jsem trochu příkře nazval ohavností. Musím ten výměr trochu zmírnit. Věřím, že mnozí z oněch tvůrců kýčů také toužili stvořit krásu. Ta je však těžko uchopitelná, nezřídka uniká i těm, kteří jsou pro ni vybaveni školením i talentem, a pokud v nějakém díle čistě zazáří, často to bývá ona šťastná náhoda, která přeje připraveným. Krásu si nějak nelze vynutit ani ukuchtit podle osvědčených receptů, je to vždy svého druhu zázrak lidského ducha. V jistém smyslu je také bezděčný, jakkoliv cesta k němu dá skoro vždy hodně úsilí,

Vše, co jsem tady napsal, zdá se být už anachronické. Kdopak se ještě v naší době stará o krásu, o její tvorbu, pravost, čistotu? Inu, jsou v historii lidstva doby zmatků, kdy si lidé, zaskočení vývojem, sami docela nerozumí. Toto je jedna z nich. Stav, kdy se spodní proud pocitů rozmanitých úzkostí zastírá svody užívat si hmotných statků, jaké tu pro většinu nikdy předtím nebyly, není příliš nakloněn hodnotám, zvláště těm nejvyšším. Přesto si myslím, že o nich uvažovat a starat se o ně je potřebné: kultura, která by se jich docela vzdala, by časem poztrácela i ty nižší hodnoty a to by pro ni bylo fatální.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *