Odpouštění, autor : Petr Pasz

Odpouštění

 

20.1.2017

 

 

1/ Lze odpustit všem a za jakýchkoliv okolností?

Odpouštění není vůbec jednoduché, souvisí s vyzrálosti svědomí a s osobní individualitou. Zvláště tam, kde zůstávají životní rány nezacelené a mnohdy obnažené po velkou část života je komplikované odpouštět. Jednorázové odpouštění všem a najednou a tím osvobození se od celoživotní zátěže je v podstatě nemožné, pokud je člověk citový a citlivý a žije svůj život jako kontinuum. Konkrétní kroky, které vedou k odpuštění, by člověk měl dělat ba i pěstovat, mnohdy se pak prizma náhledu na celou záležitost s tím, jak plyne čas, změní. Záleží na předmětu odpuštění, věci týkající se materiálních záležitostí a ratia se snáze odpouštějí než věci vztahové a citové, jakoby ty druhé šly více na dřeň člověka. Jde i o přiznání si své viny na celé záležitosti, která má být odpuštěna, ale ta je mnohdy nevědomá či i objektivně žádná. Vlastní napravení vin může být uděláno nejlépe u konkrétní osoby, které chceme odpustit a není-li to možné dobrými skutky u jiných věcí. A dělat vše možné, aby i nám bylo odpuštěno, třeba by naše viny nebyly velké. Uvést do souladu svůj život podle svých představ s tím co je možné a čeho jsme schopni. Někdy naše viny souvisí s naším trápením, zoufalstvím a nevědoucností jak je odstranit, tak aby bylo dosaženo jejich skutečné nápravy a shody. Sebezpyt a práce na sebevztahu jsou nutnou podmínkou jak získat orientaci v tomto často intimním, našem vnitřním prostředí. Podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Rozprostření svého já v této oblasti může nabývat dále forem v oblasti tvůrčí, sdílení s jinými osobami, hledání cest jak tyto problémy odpouštění řešit uvnitř sebe i při konkrétních krocích mimo sebe.

Hranice odpouštění je různá a značně individuální. Věřím, že existují lidé, kteří dokážou odpustit všem a vše. Jsou na druhé straně i tak zatvrzelí lidé, kteří nedokážou odpustit ani tu sebenepatrnější věc, když se jich někdo dotkl. Mnohdy Ti, kteří nedokážou odpouštět v životě, neprošli žádnými existenciálně těžkými, třeba na hranici únosnosti těžkostmi. Pokud se stane, že někdo úmyslně brutálně ovlivnil Váš život tak, že znemožnil jeho běžné prožití, odpouštět zcela jistě nemusíte, ale musíte hledat cesty, které vedou jinudy a osud vám může i přispět takovými dary, které jste vůbec nemohli očekávat. Bolest způsobená existenciálně těžkými ranami může vést až tam, kde by člověk rovněž nečekal a ne každý najde v sobě dost psychických sil a energie, aby se s nimi vyrovnal a sžil. Atomizovaná společnost nepřející vzájemné pomoci a dobrým mezilidským vztahům k tomu jen nahrává. Ale lepší taková společnost než jakákoli forma diktatury. Jak se dostat z bludného kruhu ve společnosti, kde mé Já stojí na prvním místě mezi vším a nejsme se schopni od něj odpoutat a nejsme schopni hledět na svět jinak než jako skrze své prisma. Spoléhat tedy na vyvolené a osvícence? Nebo na hlas lidu? Nebo na obojí? Jít s otevřeným hledím a hledat hodnoty, tam, kde nejsou? Bojovat za donkichotovské sny, které mohou být uskutečněny, jen kdyby se změnil člověk zevnitř sebe a o své vůli? Leč zdaleka vše není závislé na svobodné vůli, ale na osudu tj. na genech, výchově, společenské a osobní situaci, které taky povětšinou nejsme schopni určovat, že se prostě pro něco rozhodneme, protože to není v naší moci a na většinu věcí v životě nemáme vliv. Každý se snaží, aby věci šly podle jeho představ, ale je to bláhovost. Marnost snahy individua bývá víc než častá. I člověk, který prožívá mimořádně těžký život, určitě jeho část může prožít jako krásný a šťastný. Zde nastupuje vůle a schopnosti a celková osobnost člověka. Oproštění se od negativního, které si z velké části způsobujeme sami je často podmínkou toho, abychom toho v životě dosáhli. Jsme tedy schopni žít i dlouhodobý šťastný život. Velkou oporou nám bývá často láska, kterou musíme mnohdy dlouze hledat. Vztah lásky může projít mnohými metamorfózami. Ale pokud trvá a ani jeden ze dvojice ho neopouští, je to velké štěstí. Pak nám musí být nakloněn osud, pokud se dostaví jeho nepřízeň, často člověk může klesnout a podlehnout.

Jak přijít na to kdy můžeme odpustit a kdy jsme na to psychicky připraveni, někdy se nám to nepodaří za celý život, když rány třeba nesnesitelně bolí. Ale často lze z této bolesti čerpat pro pokračování v životě jinudy. Odpouštět nemusíme, ale můžeme. Odpustit sami sobě, abychom se vnitřně očistili, je dobré.

Někdy místo odpuštění volíme trest a to i trest na sebe sama. Mnohdy trest tvrdý, často i neúměrný nám způsobené bolesti. Nebo místo odpuštění volíme mstu spojenou se zlobou a vědomým zlem, vztekem, nenávistí a záští. Tento trest či msta mohou nabývat nesčetných forem. Často se snoubí s falešností či i líbivostí, předstíranou hravostí a lehkostí. Vyvýšený, trestající, ovládající, nařizující, manipulující si ve své zrůdnosti vychutnává utrpení toho, na kterém se mstí či ho trestá. Využívá kompetencí, které mu dává jeho úřad, postavení a v souboji eg i možností dané mu strukturovanou hierarchií. I fyzická síla, nezdůvodněná agresivita, možnost využívat vliv daný hierarchií zde hrají roli.

Můžeme se rovněž k vině nevztahovat, zůstat lhostejní. Lhostejnost k těmto životním okolnostem také vypovídá něco o našem charakteru, osobnosti, povaze.

Lze se také prozíravě vyhnout okolnostem, které se blíží tomu, že by něco jako vina druhých vůči mně či má vina mohlo vzniknout. Ovšem člověk ve svém životě jen obtížně odhaduje svou vlastní budoucnost, i když cíle, priority má nastaveny a vůle je velká. Žije totiž mezi dalšími lidmi a dostává se do situací, které nemůže předvídat. Měl by ovšem postupovat v souladu s obecně platnou morálkou, svým svědomím a se svými reálnými možnostmi. Někdy zvládání obtížných životních okolností stojí mimořádné úsilí.

Ať se již ego ocitne v situaci, kterou není schopno zvládnout, mělo by se snažit o přežití. Psychické i fyzické.

 

2/ Životní ublížení a odpouštění

Nemůžeme se příliš divit, že lidé ubližují. Mnohdy bez zjevného důvodu. Aniž by příčina netkvěla jen v nich samých a v tom jak je modifikoval jejich život. Mnohdy může být člověk napaden z pouhé závisti druhého, při jeho nářku nad vlastním nezdařeným životem. Ublížení mohou být různá podle významu. Ale citovým a citlivým povahám se i to sebenepatrnější velice dotýká.

Důsledným odpouštěním a sebeodpouštěním lze od vin poodstoupit či se jich na čas i natrvalo zbavit.

Žádným ublížením není pravdivá kritika osoby. Pokud jsme takové kritice vystaveni, jen při troše soudnosti jsme vždy ji schopni přijmout a udělat takové zásahy, aby nebyla opakovaně již nutná.

Odolnost vůči ublížení se dá rovněž pěstovat. Ovšem pomáhat těm, kteří z různých důvodů nejsou schopni boje a nemohou se bránit je rovněž ctí a povinností.

 

3/ Hromadné a individuální odpouštění

Převážně se bere odpouštění jako odpouštění jednotlivým osobám. Lze ovšem odpouštět i skupinám, společenstvím, stranám, strukturám, které se na nás provinily. Stejně v něčem smýšlející, sdílející společné myšlenky, společné prostředí na základě chování a jednání, které je převážné většině lidí blízké mohly ublížit dalším velkým skupinám lidí. Lze jim odpustit. I toto je věcí každého jednotlivce a při rozpadu těchto množin lidí a jejich postupném zániku budiž toto jejich ulehčením.

Odpouštění po dlouhodobém či trvalém celoživotním zoufalství nebo trápení je trudné či nemožné. Leč i toto trápení či zoufalství je jen zkouškou a není po stránce psychické zdaleka to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Jsou daleko těžší stavy, které je třeba zvládat.

 

4/ Lidskost a odpouštění.

Je nesmyslné odpouštět z pozice Boží a v tomto se vyrovnat Bohu. Přihlédněme ke své lidskosti, malosti a hříšnosti a odpouštějme si jako lidé. Odpouštět můžeme jen v rámci lidskosti. Lidem s jejich chybami a třeba sami máme chyb ještě mnohem více a čekáme na odpuštění. Řeč našich idejí, řeč našeho těla, situací do kterých se dostáváme, životních ran pod kterými klesáme, abychom vstávali a šli dál cestami, které jsme si mohli, ale vůbec nemuseli vytýčit. Směřovat kupředu, i když jdeme třeba oklikami. Můžeme být oblaženi či se třeba přidat k cestě, kterou jsme nejen nepředpokládali, ale vůbec nechtěli. Rozhoduje zde vůle a osobnost a samozřejmě předurčenost, která už je dána našim početím. Mnohé můžeme změnit, procházet metamorfózami svého života, ale identitu svého zplození ovlivnit nemůžeme. Tam kde bychom chtěli jít před geny, bychom museli jít snad až ke kořenům Darwinova zlatého jezírka a od této doby začít ovlivňovat naše já až po dnešek a do budoucnosti. Ovšem minulost se vší její komplikovaností vrátit nemůžeme a tedy ani nějaké ovlivnění od prvopočátku života na Zemi. Ale odpouštět naše chyby a slabosti si můžeme. Můžeme toho ještě mnoho udělat pro přítomnost a budoucnost. Můžeme se dopouštět stále nových, ale protože jsme odlišní a měli bychom respektovat svoji jinakost, tak pokud naše prohřešky nejdou proti životu a hodnotám, které můžeme vzájemně sdílet a které jsou pozitivní a vedou k dobrému životu, měli bychom si odpouštět. Můžeme odpouštět i rány, které nepřebolí. O odpuštění můžeme požádat, odpuštění si nelze vynutit. Znamená to zříci se části svého ega, když odpouštíme a léčíme si i tak současně rány, které máme. Svět se proměňuje a kam kráčíme, kam směřujeme, zůstává stále nezodpovězenou otázkou. Ať už to bude, jak chce, ale jen ať nezavládne při tom, až kam civilizace došla, vláda hlouposti, násilí, bezhodnotového plochého vnímání reality a světa. Naše mysl, rozum, srdce, cit, biologické potřeby, hlad a sex nechť jsou řešeny tak aby každý jednotlivý člověk mohl žít spokojený ba i šťastný život. Je třeba často ustoupit, přizpůsobit se těm, kteří nemají dostatek rozumu a hledat s moudrostí takové cesty, které nevedou k zbytečným konfliktům. Tam kde nastoupí vyrovnanost, rovnováha je dobře. Tam kde vládne nesmyslný souboj eg, je tomu naopak. Je tolik věcí k řešení, tolik věcí neznámých, tolik nadaných, inteligentních lidí, že nesváry a boj, který postrádá smyslu, nesmí nabýt vrchu. Je proti tomu třeba dělat vše co je v našich silách. Stále se vymezovat v zájmu toho či onoho vůči druhému a eskalovat napětí a hrát sofistikované hry, které postrádají nadčasovost je jen ztráta času.

 

5/ Odpouštění jako možnost odpouštět předtím než k slovu či činu dojde.

Je možné při dobré znalosti člověka a víme-li, že slovo a čin jsou řečeny či udělány a my tohoto člověka máme natolik rádi, že mu jsme ochotni odpustit cokoliv. Láska je schopna překonat každou chybu a každý hřích. Jde o ojedinělé výjimky v našem životě a tomuto člověku ve jménu lásky můžeme odpustit, i když rány třeba bolí, ale odpouštění je apriorně dáno.

6/ Odpouštění a svědomí

Svědomí můžeme mít čisté, ale tím že žijeme a nutně chybujeme, musíme o odpuštění prosit. Můžeme dostat odpuštění od lidí i milosti od Boha, pokud si to svým životem zasloužíme. Musíme se ovšem činit a dobří lidé, souhra okolností, Boží vůle nám mohou pomoci. Pokud opravdu odpustíme a často musíme odpouštět mnohokrát jedno a totéž, uleví se i nám. Opadne napětí, výčitky, nevraživost, pocit ukřivděnosti, ale na věc bychom neměli zapomínat, protože je součástí našeho života.

7/ Odpouštění a zapomenutí

Zapomínat bychom neměli, i když určitě víme, že jsme odpustili. Ukazuje nám to toho člověka či lidi v souvislosti s jejich činy, slovy, které se prostě staly a nejdou odestát. Je to integrální součást minulosti a může pro nás zůstat jako memento či i třeba pro celou společnost.

 

8/ Okamžitá a hluboká odpouštění.

Je spousta drobných věcí, které jsme schopni odpustit hned. Ale skutečně hluboké odpuštění těžkých životních ran, ve kterých jsme my naprosto nevinně, může trvat velmi dlouho, a nejsme třeba schopni opravdově odpustit nikdy.

 

Prezence a existence, autor : Jaroslav Kříž

Prezence a existence

 

Člověk, pokud žije, nějak je. To jeho bytí je více nebo méně, ale vždycky vědomé, člověk o sobě a toto jeho vědění primárně říká, že je přítomný, nebo příměji, že je zde. Pozdější abstrakce toto zde vyloží jako určitou lokalitu v čase a prostoru, ale to jeho prvobytný význam nevystihuje, vlastně jej svou obecností ruší: být zde a nyní totiž znamená, že jsem tu , který o sobě právě vím – na rozdíl od němého bytí kolem mne.

Pro tento prvobytný prožitek bytí se v německé filosofii kdysi zrodil pojem Dasein (doslova zde-bytí), mnohem dříve, než jej použili Jaspers nebo Heidegger, jimž se většinou přičítá. Jeho význam se různě vyvíjel, ale vždy vyjadřoval jednak prožitek sám, jednak (tak říkajíc v závorce) i jeho bytostného nositele. Jan Patočka (při rozborech Heideggera) německý výraz přeložil jako pobyt, Václav Němec (při překladu Jasperse) dal přednost slovu pobývání (patrně hlavně proto, aby se různá pojetí Dasein obou filosofů nepletla). Jakkoliv filosoficky je důležitý pojem, ať jej už označíme jakkoliv, odpovídající slovo není přece jenom zcela libovolné díky asociacím, jež může vyvolat. Pobyt sice vyvolá správně dojem přechodnosti, málo však vyjadřuje onen náboj přítomnosti, který primárně vědomé bytí má. Navrhuji proto raději (na rozdíl od svých dřívějších textů) výraz sice cizí, ale zdomácnělý – a to prezence: ten snad přesně vyjadřuje bytí zde a nyní; to sice stejně dobře vyjadřuje český ekvivalent přítomnost, ale ten se používá také obecně v časovém smyslu, takže jeho užití v našem kontextu by mohlo mást. Na rozdíl od řady německých filosofů budu ve své úvaze potřebovat ještě pojem bytosti, jejímž základním vědomým stavem je právě prezence.

Prezence bytosti není nijak samozřejmá: nebyla tady odjakživa, bytost se ze zárodku někdy zrodila a trvalo to nějaký ten rok, než se v průsečíku vlivu okolních lidí postupně utvářelo její vědomí a v něm jako jeho centrum dosud křehké vědomí o sobě samém, k němuž patří právě to bytostné tady a teď, v této fázi absolutní, aniž by o něm bytost nějak důrazně věděla nebo dokonce přemýšlela. Nějakou dobu bude nová bytost středem vesmíru, z něhož ovšem zná jenom své nejbližší okolí, než se naučí trochu chápat proměnnost toho bodu – než se svět bytosti rozšíří, její paměť začne scelovat obrázky vzpomínek do minulosti a její rodící se subjekt začne vyhlížet do napřed bezprostřední, pak i vzdálenější budoucnosti.

Bytost tak začíná žít v čase, ale proplouvá jím jako prezence, která se nenápadně časem stravuje a zase se z něj rodí. Tak se to bude dít i v budoucnosti, ale zatím čas pro ni nemá tu kontinuitu a imperativ, s kterým vznáší své nároky: minulost je mělká, budoucnost jenom bezprostřední; čas se může rozbíhat a zase zastavovat, jako by ho nebylo – převládne nad ním snadno přítomnost, v které se bytost sama sobě ztrácí, aby se později zas našla a znovu navázala subjektivní čas, který nijak naléhavě nevnímá. Prezence nemá ještě žádnou dějinnost, jak to nazývá Jaspers. To ale nevylučuje, že bytost vědomě roste a sílí, že si stále víc pamatuje svoje drobné úrazy i úspěchy ve své stále vědomější činnosti, pro niž se před ní stále více otevírá prostor očekávání s dychtivostí nebo také úzkostí.

Teď už je nejvyšší čas připomenout, že se bytost ve svém prezenčním modu nevyvíjí ve vzduchoprázdnu: od prvních záblesků jejího vědomí tu byly kolem lidské bytosti se svou nezbytnou péčí a také svými zvolna narůstajícími nároky. Ty svými vlivy trochu vstupují do ní, aby v ní zanechaly první vzory postojů a vztahů a ovšem ono základní ubezpečení o jejím nezaměnitelném bytí, o její prezenci; a současně podstatnou měrou zůstávají vně, v prostoru zatím nezpochybněné intimity, z něhož bytost oslovují a pomáhají ohledávat jeho hranice, za nimiž je lákavý i lekající, někdy zjevně přátelský a někdy nebezpečný svět. Heidegger přesvědčivě ukázal, že bytí ve světě je neodlučitelné od prezence, jakkoliv bytost (a někdy i filosof) před tím může zavírat zrak. Co ten svět je, to ovšem není jednou provždy dáno, tak jako není dána bytost ve své prezenci. Obojí se zrcadlově vyvíjí – míním tu ovšem subjektivní obraz světa, jak jej bytost nachází: svět jako pole možností a ovšem také nástrah a možných ohrožení, která se vyjevují hlavně později.

Svět, to jsou ovšem stále ještě hlavně lidé, se vším, co mohou nabídnout nebo naopak vzít, v materiálním, ale hlavně hodnotovém smyslu. Nejsou to už jenom ti nejbližší, ale rostoucí okruh těch, s nimiž je bytost ve styku a před nimiž se prezentuje – to je druhý, užší význam toho výrazu. Co to vlastně znamená? Především objektivaci té její vnitřně samozřejmé prezence – prosazení toho, že je tady, že se s ní musí počítat, brát na ni ohled, ucházet se o ni a tak podobně. Specificky ovšem se ta prezentace může lišit podle situace, v které člověk vyrůstá resp. v které právě je: může být úsilím o převahu, o všeobecný souhlas nebo náklonnost, může být bojovná nebo svádivá, hlučná či tichá atd. Závisí jistě na tom, jak se prezentují ostatní, ale i na tom, jaká bytost přirozeně je – i když ta její sebe-prezentace je velmi často kompromisem mezi vlastní povahou a požadavky okolního světa, těmi skutečnými nebo jen domnělými, jež v mysli tvoří malá zkušenost a projekce svých vlastních představ o světě. Někteří myslitelé rádi prezentaci (nebo vůbec bytí prezence) líčí jako boj, kterým si bytost zajišťuje bytí ve světě; jistě takové rysy může občas mít, nicméně v lidské společnosti, v níž jsme vzájemně na sobě závislí, je stejně důležitá spolupráce – v moderní společnosti často málo názorná, podobně jako zápolení: člověk většinou projde tím či oním vzděláním, najde si zaměstnání, jehož všechny dopady a vůbec smysl příliš nezkoumá: důležitý je plat či zisk, který ho (případně další blízké) živí a dává přístup k různým nenáročným hodnotám; jistý význam může mít zajímavost povolání, jeho společenská prestiž, případně příslib vzestupu.

Takto a podobně může bytost prožít mnoho let v mírné či vzrušenější prezenci, obohacované vzpomínkami, okamžitou radostí či příjemnými výhledy, nebo zatížené starostmi a obavami. Kromě emocí a citů má jako každý živý tvor své instinkty, mezi nimi základní instinkt sebezáchovy a zachování rodu. Ale proti jiným tvorům má i vědomí své smrtelnosti, které ji už od útlých let provází. Strach z ní se aktualizuje jenom občas, když se tak či onak přiblíží jako přímá hrozba nebo jako názorný příklad smrti blízkých lidí v jejím okruhu, většinou je vytěsněn do temného pozadí prožívání nebo je přechodně zapomenut v radostném prožívání. Nicméně se zas vrací na dně všedních starostí o zachování nebo vylepšení zdraví a obecných podmínek života.

Nejsem si jist, jakkoliv mne o tom různí velcí myslitelé ujišťují, zda je to jenom povědomí onoho konce bytí, čekajícího v neurčité budoucnosti, které ve vědomí skoro každé lidské bytosti zakládá pocit neúplnosti její přirozené prezence a vyvolává potřebu jejího sebe-uskutečnění. Dává to přece už sám proces dozrávání, zvýšená interakce s okolními bytostmi, která je plná různých výzev, vzorů, také znejistění v onom zápolení, s nímž si bytost hledá svoje místo ve světě. Už sám proces prohlubování paměti, který začíná tvořit příběh života, je jistým zápasem o vlastní identitu: byl jsem včera poněkud jiný, než jsem dnes, mé tady a teď se posunulo, ale přitom sebe sama se svou minulou prezencí nacházím ve své paměti – a právě tím, jak sebe utvrzuji o své kontinuitě, tvořím osnovu toho příběhu. Jenomže toto sebe stvrzující sebe-vědomí zdaleka nestačí: potřebuji také vědět, jaký jsem, jaké jsou mé možnosti a jaké jsou moje meze, čeho jsem schopen nebo neschopen, co mi může poskytnout můj svět a čím já naopak mohu přispět k světu, jinak řečeno, co to moje bytí znamená. Takové otázky, které většina z nás nepokládá abstraktně a slovně, ale konkrétní empirií zkusmých prožitků, jsou prvními kroky k možnému sebe-uskutečnění. A protože jsou nutně znejistěním samozřejmé prezence, jsou také v kladném smyslu jejím překročením: takto se z pouhé prezence začíná rodit existence.

Je třeba krátké vsuvky k udržení jasnosti. Slova „existence“ se samozřejmě běžně používá jednak ve významu výskytu (např. savci existují v řadě druhů, dinosauři už ne), jednak jako soubor podmínek únosného života (např. tato živnost je má existence, bez ní bych neuživil rodinu). Ani jeden z těchto lapidárních významů zde nemám na mysli, jakkoliv jsou příbuzné svým vztahem k bytí. Filosofický význam pojmu existence jakožto bytostného stavu, překračujícího pouhou prezenci, byl zhruba od 30. do 60. let 20. století monopolizován generací filosofů, často označovanou jako existencialisté. Jakkoliv rozdílní, jako Karl Jaspers, Martin Heidegger (obdařený i mnoha odlišnými přívlastky), Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Gabriel Marcel a další, všichni měli společný zájem o vědomé bytí člověka, jeho úsilí o autenticitu a smysl bytí v konfrontaci se světem a zejména s vlastní konečností. I když jsem nikdy nesouhlasil s řadou jejich závěrů a některé alternativy se pokusím zde aspoň načrtnout, vždycky jsem litoval toho, že zájem o člověka, o problémy jeho existence byl většinou filosofů v novější době téměř opuštěn.

Vraťme se k vlastní úvaze. Jak jsme už řekli, existence překračuje pouhou prezenci už tím, že začíná žít v čase: za ní se prohlubuje narůstající minulost, která si říká o nějaký jednotící tvar, před ní se otevírá stále širší budoucnost, jejíž možnosti vyžadují ztvárnění v podobě pokud možná jasných cílů. Jak říká hezky Jaspers, existence tvoří svou vlastní dějinnost – nebo s tím spíše začíná a nikdy to zcela nedovrší, protože nikdy nebude mít život bytosti nějaký jednoduchý tvar či výklad. Ostatně její rozvíjející se příběh (což je jiné slovo pro totéž) bude úzce propleten s příběhy dalších, tak či onak blízkých lidských bytostí a do značné míry spoluurčen dějinami komunity, v které žije, celé kultury a konečně i světa. Jistě má rozměr svobody, závislý na tom, jak je bytost schopna překročit determinace svojí prezence (a jejích zapletení s každodenním bytím), ale nikdy ta svoboda není absolutní, jak by chtěli existencialisté – alespoň potud, pokud bytost svoji existenci prožívá ve světě, v úzkém soubytí s druhými.

Jistě je možné, že se existence tak říkajíc najde v náhlém vzepětí transcendence, s níž čelí nějakému typu mezní situace, jako například (podle Jasperse) tváří v tvář vlastní možné nebo blížící se smrti, žalu ze smrti nebo obecněji ztráty někoho blízkého, ve zkouškách utrpení, boje nebo viny. V těchto krajních případech může být sebe-překročení náhlý, nespojitý a případně nevratný krok. To vše – kromě své vlastní smrti – asi všichni tak či onak známe, i když třeba ne v oné krajní podobě; ne všichni jsme však proto prožili tu radikální proměnu: třeba jsme trochu selhali, nevzdali se zcela touhy po relativní jistotě, po prostých radostech běžného života, po bezstarostném klidu nenáročného bytí. Jsme proto nějak méněcenné osoby, nad nimiž filosof jenom pokrčí rameny a bez zájmu se od nich odvrátí? Pokud by to udělal, bylo by namístě mu doporučit, aby pohlédnul sám na sebe – nikoliv na svou ideální projekci, kterou vytvořil v zaujetí myšlenkou, ale na sebe-reálného, člověka z masa a krve, kterého obtěžují drobné všední starosti, nároky jeho těla, větší či menší úzkosti, únava a podobně. Ano, takový Nietzsche, jeden z předchůdců existencialistů, snil o nadčlověku, ale sám nebyl nikým takovým. A podobně se dělo dalším, kteří kladli na lidskou existenci nepřiměřené nároky.

existenciální úrovni se člověk od všední prezence většinou zdvíhá postupně, aniž o tom často ví, a jeho zdvih, to sebe-překročení, nikdy není úplné a stálé – jsou to spíš vzácné chvíle, kdy se takto překonává, veden nějakým úkolem či cílem, někdy vědomou touhou právě po tom sebe-uskutečnění, která může být zprvu neurčitým puzením, nebo nabývá formy nějakého povolání nebo výkonu. Než se však tomu budu blíže věnovat, musím se zastavit u jistých obecnějších rysů toho přerodu. Bytost k němu především musí dozrát – to znamená získat dostatečnou pevnost svého subjektu, což zahrnuje přiměřenou jistotu o vlastní identitě, neboť ta bude v existenciálním prožívání často zkoušena. Být v modu existence totiž znamená stále přítomné otázky: kdo jsem, kam směřuji, jaký má smysl moje úsilí i samo bytí; otevírá také – kromě animální úzkosti ze smrti, kterou zná už prezence, ale na niž snadno zapomíná, pokud není přímo ohrožena – metafyzický děs z nebytí, který hrozí veškeré úsilí o sebe-uskutečnění proměnit v absurditu a který bytost musí stále překonávat ve svém existenciálním vývoji.

Proč ale mluvíme o sebe-uskutečnění – cožpak už není člověk skutečný ve svém prezenčním bytí? Zajisté je, pokud ho bereme prostě jako živého tvora, obdařeného vědomím, který se umí lépe nebo hůře o sebe, případně o své blízké, postarat. Jenomže téměř každá lidská bytost touží být víc, než to – alespoň v rané fázi svého vývoje. Záleží jistě na výzvách, které pocítí ve svém okolí, také na vzorech, které spatří – jsou doby, stavy společnosti, které člověka pobízejí k vzestupu, a jiné, které svým marasmem spíš dusí každý vznět. Ale hlavní pobídky má člověk v sobě: schopnosti, které si žádají rozvinutí, někdy jakýsi existenciální hlad po něčem vyšším, než je všední pachtění ze dne na den.

Směry, jimiž se sebe-uskutečňující snaha napře, mohou být velmi individuální a závisí jistě na faktorech, které jsme už jmenovali, do značné míry také na hodnotách, které člověk pro sebe objeví a doopravdy přijme jako závazné. Podle své povahy, fáze svého vývoje a také vnějších vlivů může to sebe-uskutečnění hledat v sebe-zdokonalení, v exploraci a relativním dobývání nějaké oblasti, v oddání se někomu či něčemu nebo konečně v tvorbě. Všemi těmi (a možná i jinými) směry se může vydat i současně či postupně, jeden pro druhý opouštět nebo je různě kombinovat během svého života. Zkusme však trochu probrat každý z nich zvlášť.

Sebe-zdokonalení:

Skoro každý mladý muž chce být urostlý a silný, skoro každá dívka pohledná a přitažlivá – a mnozí pro to také leccos udělají. Zajisté, je to hodnotově skoro elementární a vnějškové, člověk se chce líbit, být jinými oceňován pro svůj vzhled; ale není to jediný motiv: být sám se svým zevnějškem spokojen, radostně pozorovat vlastní obraz v zrcadle, to dává sebejistotu, jakési oprávnění sama sebe. Snadno se to zvrhává do sebe-zhlížení, do žití pro obdiv těch druhých, později paradoxně do úzkosti z jeho možné ztráty nebo dokonce do pochyb o vlastní ceně jako bytosti, která by bez něho nebyla ničím.

To je ostatně riziko každého sebe-zdokonalení, i takového, které není zaměřeno jen na vlastní vzhled. Člověk se například, většinou pod nějakým vnějším popudem, naučí pěstovat svou vůli, najde uspokojení ve schopnosti se dokonale ovládat, překonávat svoje potřeby a strachy, prostě se vnitřně zocelit a stát se zjevně zcela soběstačným. To mu dodá sebejistotu a uspokojení z určitosti vlastní existence. Není to něco, co by bylo radno podcenit. Přesto se může stát, že si s tou vlastní dokonalostí najednou neví rady: zjišťuje třeba, že mu jeho sebeovládání blokuje spontánní city, že těžko navazuje vztah s jinými jedinci, nedovoluje sám sobě prožít přirozené lidské radosti. Může být pro něj katastrofou, když ve své dokonalosti v nějaké situaci selže nebo když to, co pokládal za dokonalost, jiní takto nevidí, případně on sám o ní začne pochybovat.

Dokonalost ovšem může mít i duchovnější rozměr. Člověk má dejme tomu talent snadno chápat, získávat lehce nové poznatky, má dobrou paměť a podobně. Řekněme, že se snadno učí cizí jazyky a dokáže jich zvládnout udivující množství na stále zvyšované úrovni, což mu přináší uspokojení a obdiv jeho známých. Jiný například odhalí kouzlo matematiky, nějaké obtížné teoretické vědy nebo filosofie. Přináší mu uspokojení, když překonává překážky obtížných symbolických vztahů a může po létech úsilí sám o sobě říct, že nějaký úsek myšlení v zvoleném směru pochopil a stal se pro něj dokonalým znalcem. Ale i zde na něho může čekat frustrace, když zjistí, že začíná zapomínat těžce nabyté znalosti nebo už nechápe to nové, co přináší rozvoj jeho oboru.

Konečně člověk může hledat dokonalost v oblasti doslova duchovní, buď samostatně nebo pod vlivem různých náboženství, mystických či jiných škol, jak je za dlouhou historii stvořila východní nebo západní kultura. O tom je zvenčí těžko soudit. Lze snad jen říct, že i tady existují rizika, přinejmenším to, že se člověk postupně vyloučí ze společnosti, která jeho snahy nechápe a může je pokládat za výstřední zvláštnost nebo extrémně i za duševní poruchu.

A tak by bylo možno pokračovat: univerzální dokonalost jistě neexistuje a i ta speciální, o niž člověk může usilovat, bude jistě vždy jen relativní. Navíc na každé úsilí o dokonalost, která je sama sobě účelem, čeká, jak jsme už naznačili, frustrace: svaly stářím ochabnou, přitažlivou krásu odnese čas, nezlomnou vůli podlomí běh života a skvělé znalosti či dovednosti se věkem zvolna ztrácejí. Byla proto všechna ta práce na sobě ve své podstatě absurdní? I když výlučné zaměření pouze na sebe toto úsilí trochu znehodnocuje, prohlásit je za absurdní by byla patrně hrubá chyba. Ve snaze o sebe-zdokonalení člověk usiluje o větší určitost své existence – a právě ta je zdrojem aspoň základů jejího smyslu. Ano, čas nad ní v posledku zvítězí, tak jako nakonec odnese samu existenci. Ale to nemůže rušit všechny hodnoty, měnit je v absurditu, jak mínili někteří existencialisté: existence, v tom smyslu, který tady zkoumáme, má vertikální rozměr, který je právě ve svém sebe-překračujícím zdvihu nadčasový. Sebe-zdokonalení může být omezené ve své sebestřednosti, ale i to má cenu jako přínos k lidské kultuře.

Explorace a dobývání.

I v prosté prezenci musí lidská bytost v obstarávání sebe i svých blízkých zkoumat různé praktické možnosti a podstupovat různé zápasy se svým lidským a hlavně mimolidským okolím. Svět má sice stránky, které umožňují její zrod a vývoj, ale i mnohé jiné, které ji různě ohrožují nebo alespoň brání jejímu rozvoji. Nutnost boje o život lidská kultura sice většinou zmírňuje, ale úplně neodstraňuje a někdy – třeba ve válečných konfliktech – naopak zesiluje. Ne vždy však toto zápolení vyžaduje existenciální sebe-překročení. Je nyní načase vyjasnit jednu otázku, kterou jsem možná měl položit už dřív. Pro některé existencialisty, zejména Jasperse, Sartra a další je transcendence, kterou bytost objevuje svoji existenci (a její hlavní znak, svou svobodu), nespojitý a nevratný krok, k němuž se bytost vzepne, když čelí mezní situaci; tou je, jak jsem už řekl, pro Jasperse vlastní smrt (resp. její blízkost), smrt někoho blízkého, utrpení (míní se zajisté krajní), boj a konečně vina. To je pojetí tragické a řekl bych i trochu romantické. Jistě nemohu popírat, že takové mezní situace mohou, ba musí bytost změnit, a jsou jistě případy, kdy ta změna má povahu transcendence. Musím však namítnout, že právě tak mohou některé z nich vést k bytostnému zhroucení, tedy k selhání transcendence, k jehož odsouzení v sobě nenacházím žádné právo. Na druhé straně jsem přesvědčen, že je v běžném životě řada situací resp. prožitků, v kterých bytost překračuje svou prezenci a odhaluje svoji existenci s jejími hodnotami, ale také riziky. Ne každý zdvih je přitom nevratný, naopak reálný život je víceméně pro každého plný vzestupů a zase poklesů. Jakmile bytost ze své prezence vystoupí do časového vědomí a uvědomí si v něm svoje změny, své vzestupy a poklesky, jakmile v nich okusí svou existenci, pak už vždycky existencí je – jakkoliv nerozvinutý tento její stav zatím může být. Jedním z bytostných pohybů, jimiž svou existenci objevuje a rozvíjí, je explorace, namířená do světa, ale také do sebe sama.

Zvědavost je jeden z rysů, který přirozeně má i prezence: je to puzení objevovat nové možnosti a samozřejmě jejich schopnost uspokojovat základní potřeby či chtění. Zvědavost lidé sdílejí s mnoha živými tvory, ale zvídavost a ještě více touha po poznání už vyžaduje vědomí a překračování překážek nejen ve vnějším světě, ale také v sobě samém: bytost musí překonat strach z neznáma, různé pověrečné představy, setrvačnost postojů a myšlení a mnohé jiné. Je to existenciální zdvih, v kterém se objevují nové hodnoty až po ty téměř nejvyšší, především pravda a s ní korelovaná duchovní svoboda, bez níž je poznání nemožné.

Explorace, poznávání a zejména vůle k pravdě přinášejí jistá rizika, jednak ta základní, jednak vysloveně existenciální. Tak třeba zkoumání neznámých krajů přináší vždycky různá nebezpečí, která většinou narůstají, když jsou kraje hodně odlišné, relativně nedostupné a neobydlené. Nebezpečí, ohrožující zdraví nebo život, jsou ta základní – existenciálním rizikem je samota, možné zoufalství z bloudění a přirozeně možnost smrti. Zdánlivě bezpečnější jsou výpravy do krajin ducha, tedy různých pozitivních věd, matematiky, filosofie, ale také ovšem různých hermetických nauk, mystiky a podobně. I zde jsou ovšem různé překážky, jež člověk musí překonávat, a existenciální rizika, například ponížení z toho, když člověk nechápe, není patrně schopen proniknout do oněch sfér, nebo je vystaven úleku či přímo děsu z určitého poznání nebo jeho dojmu.

Komplementárně se dá skoro totéž říct o exploraci nitra, tedy pohledu do sebe samého. Málo lidí je v tom důsledných, ale skoro každý to někdy zkusí aspoň povrchně. Jaký jsem, jaké mám schopnosti, povahové vlastnosti, pevnost charakteru? Jsou mé úspěchy zasloužené, je relativní selhání příznakem mé nedostatečnosti nebo špatnosti? Čeho všeho jsem schopen, čeho neschopen? Ano, člověk může utkvět v levném sebe-zhlížení, ale to je znak nezralosti. Odvážit se radikální introspekce vyžaduje odvahu, soustředění, otevřenost různým možnostem. Nahlédnout v sobě svoje horší stránky, své alter-ego nebo stín, jako to nazýval Freud či Jung, to chce odvahu. A není to opět bez rizika bolestivých poznání.

Rizika explorace – ať té vnější nebo vnitřní – vedou k potřebě ovládat. Jsou ve hře jistě také jiné, základnější motivy, například zajištění potřeb, obrana před ohrožením a tak podobně. V existenciální rovině jde vlastně o totéž, jenom na jiné úrovni. Vše nové nalézáme na rozhraní, které jsem jinde nazval pomezím – tedy ve stavu, v kterém je existence otevřená světu, v tom svobodná, ale tím také obnažená, potenciálně zranitelná neznámým. Základní způsob, jímž se nové snaží ovládnout, je asimilace nového se známým – jakýsi překlad nového do toho, co z minulosti zná, na co si zvykla a co už (často pouze zdánlivě) má ve své moci. Jenže to ovšem tak úplně nejde, pokud jde o radikálně novou zkušenost. Přijmout nové znamená v jisté míře přebudovat dosavadní zkušenost, přeznačit její významy, třeba i smysl. To právě vyžaduje svobodu, nejenom vnější, ale hlavně vnitřní, Je to sebe-překračující akt jakési malé transcendence, která je vždy svobodná. A tato svoboda je v rozporu s ovládáním: když se něčeho zmocním a mám to zjevně v plné moci, hasne to ve své svěží novosti, stává se to něčím samozřejmým, ztrácí se jeho existenciální náboj a poznané klesá do majetku prezence. Skutečné poznávání tedy není nikdy zcela ukončené a naše uchopování nového nikdy neznamená tuhou moc. Nietzscheho výměr pravdy (a ostatních vyšších hodnot) jako vůle k moci je proto nutno odmítnout.

Odevzdání se.

Poznání, jak jsme právě pochopili, má jenom zčásti povahu ovládnutí nového: je v téže míře přizpůsobením se mu, ba dalo by se říci, odevzdáním se jeho pravé povaze. V jistých kruzích se vžilo rčení „Ne, že mám pravdu: pravda má mne.“ Chce se tím zřejmě říct, že pravda je něco víc, než jenom moje mínění. S tím je nutno souhlasit, povaha pravdy jistě přesahuje mé schopnosti souzení, natož pak vyjádření – nicméně je to třeba správně chápat: jakkoliv se k ní vztahuji, jakkoliv připouštím, že ji nikdy nemohu mít celou, současně platí, že beze mne a dalších, kteří ji objevujeme, formulujeme a stavíme se za ni, by žádné pravdy nebylo. Svět bez lidí, kteří mu svým vědomím dodávají určitost, by neměl žádné rysy, o kterých lze soudit pravdivě, stejně jako by nebyl krásný nebo ošklivý, dobrý či zlý, prostě jakýkoliv: jenom by byl a i to jeho bytí se dá uchopit jen v abstrakci.

Těmito úvahami jsme už překročili hranice dalšího modu, v němž se existence rodí do své plnosti. Je to právě odevzdání se nějaké myšlence či hodnotě, nějakému hnutí, věci, nebo také bytosti. Měl bych ale rovnou říct, že tím odevzdáním nemyslím nějaké levné spočinutí, vzdání se svého subjektu: sebe-překročení tady musí vždy znamenat vzestup, v jistém smyslu znovuzrození (třeba přechodné) na vyšší úrovni. Neměl bych v něm být méně sám sebou, ale naopak více tím, že ve svém vztažení se k nějakému protějšku nacházím v sobě nové, bohatší možnosti. Typický vztahem toho typu je láska, a to nejen láska erotická, ale také jiné formy: láska k dětem, rodičům, blízkému příteli a podobně. Je samozřejmé, že je láska nesobecká, že v ní sleduji především bytostné zájmy milovaného a nemyslím téměř na sebe. S důvěrou se odevzdávám vztahu, tedy do jisté míry tomu druhému. Můj vztah má svoji pravdu, krásu i dobro – a v jejich jednotě povstává i smysl mé existence. Tím, že jsem se v tomto smyslu druhému odevzdal, nejsem méně sám sebou, jak už bylo řečeno – ale moje přerozené Já nabývá nový obsah ve vztahu.

Tak je tomu ideálně, zvláště tehdy, když je moje láska rovnomocně opětována. Tak tomu ovšem vždy nebývá a to je jeden z důvodů, proč transcendence ve vztahu má také svá existenciální rizika. Mohu být ve svém vztahu zraňován ať úmyslně nebo bezděčně, poměrnou lhostejností, vypočítavostí či krutostí, mohu být vržen do citové samoty, když se ke mně protějšek obrátí zády, když o něho přijdu, přirozeně nebo tragicky. Jakkoliv věřím, že nemá být člověk ve své lásce zcela závislý, že hodnotný vztah vyžaduje vzájemně rovné, bytostně silné partnery (není-li protějškem dítě nebo bytost nějak vážně zraněná), přece jen vždy platí, že jsem v upřímném vztahu vždy jaksi obnažen, zbaven obvyklých obran, jež jsem si vybudoval v procesu svého zrání. Pravá láska je štědrá, nezáludná, primárně plná důvěry. S tím mohu narazit, zvláště jsem-li nezkušený nebo jsem se stal obětí iluze. Mohu zjistit, že jsem v tom vztahu sám, že tak říkajíc miluji za oba. Zkušenost mě sice učí moudrosti, ale ani jako dospělí nejsme vždy moudří. Šťastné poznávání jinakosti toho druhého může být zkaleno zklamáním a utrpením. Přesto je existenciálně lepší milovat třeba i bolestně a bez odpovědi, než zůstat uvězněný ve své jisté, ale v důležitém směru prázdné samotě.

Láska ovšem není zdaleka jediný způsob toho druhu sebe-odevzdání, v němž člověk transcenduje k určitější existenci. Člověk může investovat své bytostné síly do služby nějaké hodnotě, do snahy uskutečnit nějakou ideu, do nějakého hnutí, které má za cíl proměnit společnost či svět. Jsou mnohé ušlechtilé projekty, v kterých se existence realizuje a nachází v nich smysl. Mohou být individuální či kolektivní, mohou směřovat k poznání, ke svobodě, rovnoprávnosti, obecnému dobru nebo zkrášlení světa. Vždy vyžadují angažování subjektu a víceméně vždycky nabízejí sebe-uskutečnění člověka. A skoro vždy v sobě také přinášejí riziko, nejen to doslovné, ale i existenciální, neboť prostě není žádného směřování člověka či komunity, zejména není žádného uskutečňování sebelepších, sebe více ušlechtilých idejí, které by v sobě neskrývalo odvrácenou stranu a jež by se nemohlo zvrhnout ve svou karikaturu či přímo opak původních úmyslů. To u těch, kdo se opravdu odevzdali myšlence, může mít až rozměr tragedie a do osobní tragedie také vyústit. Podobně jako v lásce, nelze přesto doporučit život, který ovládá jen zdrženlivá skepse. Alespoň v části života musí člověku o něco jít, má-li se jeho existence plně rozvinout. Je ale třeba vnitřní svobody a moudrosti, aby člověk uměl překonávat její rizika.

Tvorba.

Dostávám se teď k formě existence, která je podle ustáleného klamu přístupná jen nemnohým, totiž k tvorbě. Ta má – alespoň ve své náročnější formě – v sobě obsaženy vlastně všechny existenciální prvky, které jsem dosud probíral: ať je to tvorba umělce či třeba matematika, vynálezce či třeba filosofa, vždy pro svou rozvinutou podobu vyžaduje značné sebe-zdokonalení v daném oboru, obsahuje exploraci možností a jejich relativní ovládnutí, v téže míře ale také odevzdání se jak samému procesu tvorby, tak cíli, k němuž směřuje, resp. hodnoty, v jejímž jménu se děje.

Tvorba je činnost, v níž snad nejvíce dochází k styku, ba prolínání subjektu a objektu: intence subjektu se objektivují ve formě tvořeného a ta zas ve svém vznikání zpětnou vazbou ovlivňuje subjekt v jeho vědomých možnostech a cílech. V skutečné tvorbě je existence na svém pomezí, otevřená novému, které utváří do vzorců někdy barev a tvarů, jako ve výtvarném umění, jindy slov a významů, jako v literatuře, jindy zas čistých idejí, jako v matematice a filosofii. Když se ta tvorba zdaří, máme většinou dojem nutnosti, ba téměř samozřejmosti, že dílo muselo být právě takové, jaké před námi je. Taková tvorba jistě výjimečně existuje, v šťastnějším případě. Ale častěji tvorbu provázejí pochyby, těžký zápas o její formu, ba někdy pocit neúspěchu nebo přímo porážky, který může ohrožovat její existenciální smysl. Byli a možná i teď jsou tvůrci, často velmi nadaní, kteří svou tvorbu vzdali a někdy dokonce ani nechtěli žít.

Tedy i tvorba má svá existenciální rizika, zvlášť pokud se v ní tvůrce radikálně překračuje a klade na ni proto značné existenciální nároky. Bylo by ale chybné tvorbu posuzovat jen z takového krajního hlediska. Ve skutečnosti nemusí být zdaleka tak vypjatá, jako v uvedených případech. Je těžké najít člověka, který by vůbec nebyl tvůrčí: tvorba se vyskytuje v běžném životě, třeba v starosti o domácnost, v jejích drobných vylepšeních, v chutném vaření, schopnosti se pěkně oblékat, samozřejmě ve vztazích a komunikaci, ve vyprávění prostých příběhů, ve vymýšlení her pro děti a vůbec ve výchově, v opravách zařízení doma nebo v práci – a tak bych mohl dlouho pokračovat. Vždy se v ní objevuje něco trochu nového, v čem člověk překračuje prezenci a vystupuje z ní do existence – třeba skromné, všední na pohled, nicméně nezaměnitelně individuální.

Mezní situace, existence a určitost.

Uvedl jsem tu čtyři situace nebo směry vývoje, v nichž bytost překračuje svou základní prezenci a nachází – více či méně – určitost existence. Jistě to nejsou všechny, které jsou bytosti dostupné. Načrtl jsem je jako příklady možného sebe-překračování, které se bytosti nabízejí během jejího přirozeného prožívání; jsou jistě plné překážek a rizik, jež jsem naznačil, mohou být zdrojem pochyb, zklamání i utrpení – a všechny vyžadují jistou odvahu a vnitřní svobodu, kterou bytost v sobě může najít a mobilizovat.

Nejsou to ale situace mezní, jaké by pro transcendenci a sebe-osvobození chtěli někteří existencialisté, především Jaspers, Sartre a do jisté míry i Heidegger. Nemohu říct, že bych logiku jejich úvah nechápal – mezní situace před bytost skutečně staví cosi jako zeď, na niž narazí její běžné instinkty nebo životní návyky: blízkost smrti, ztráta někoho blízkého, extrémní utrpení nebo bytostná vina za něco závažného, jak to rozvádí Jaspers ve své Filosofii, jsou meze, na nichž končí běžná prezence; překročit je, využít je k naplnění existence, zajisté vyžaduje sebe-překonání, tedy transcendenci k vyššímu duchovnímu stavu. Ale učinit tyto mezní situace a jejich vnitřní zhodnocení podmínkou pro existenciální sebe-uskutečnění je heroické, skoro bych řekl romantické pojetí existence, s kterým – jako výlučně platným – nelze souhlasit. Je mnoho lidí, kteří prožijí hodnotný a plodný život, v kterém udělají mnoho dobrého a jsou oporou ostatním – a pak, v takové mezní situaci selžou: bojí se smrti, jsou zlomeni ztrátou, neunesou krajní utrpení nebo tíhu viny. Kdo z nás si může osobovat právo je za to odsoudit?

Podstatné ale hlavně je, že existenci, tedy plně vědomé bytí, v němž bytost překračuje pouhé přežívání a jeho elementární hodnoty, prožívá během svého zrání většina z nás: většinou chceme něco víc, než jenom být a přetrvávat, jak jenom to jde. Své smrtelnosti je si vědom každý, jehož myšlení není nějak závažně omezeno: vždy o ní ví, jakkoliv na ni pořád nemyslí. Přesto lze sotva přijmout Heideggerův koncept bytí ke smrti jako výstižnou charakteristiku lidské existence. Především lidský (a nejen lidský) život nepotřebuje žádné oprávnění: žijeme právem svého zrodu, které je také právem žít tak dlouho, jak jen možno, pokud tím nebereme život jiným lidským bytostem. Žijeme pro život (jakkoliv to zní cirkulárně), ne pro smrt, jejíž smysl může být jen v tom, že jí uděláme místo těm, kdo přijdou po nás a uskuteční tím jeden z nesčetných článků vývoje. Smrt pro nás samé – jak už řekl někdo přede mnou – je jen černým pozadím, proti němuž vynikají barvy života.

Život však potřebuje naplnění, které přináší existence. Jaspers jistě oprávněně v této souvislosti zdůrazňuje určitost. Na rozdíl od mého pojetí (které nezávisle na něm rozvíjím už od 80. let) však tento pojem užívá jen pro charakterizaci mezní situace a míní jí zřejmě jen její konkrétní individualitu (na rozdíl od mlhavé obecnosti, kterou zneškodňuje abstrakce). To zde zdaleka nepostačí, pokud naopak posuzuji existenci vcelku, v jejím rozvíjení během života. Co míním určitostí, o niž každá existence musí usilovat, pokud se má naplnit a přiblížit se tím svému smyslu? Myslím především, že se musí najít ve své konkrétní nezaměnitelnosti, kterou každý z nás přispívá k bohatství lidského světa: to především znamená objevit své možnosti v podobě nadání či přirozených dispozic – a ty pak uskutečnit v maximální možné míře, kterou dovoluje společnost a její sdílené morální a jiné hodnoty. Takové sebe-uskutečnění vždy paradoxně představuje jisté sebe-překonání, protože každý člověk v sobě má rozporné tendence (pohodlí, slabosti, touhu po slasti atd.) a kromě toho nikdy vlastně nezná meze toho, co může dokázat. A také skoro vždy to představuje jistý zápas s okolím, nejen tím přírodním, ale častěji lidským, protože svět prosazení originální existence obvykle nevítá, naopak má sklon ji potlačit, přizpůsobit nějaké normě, v té či oné konkurenci tak říkajíc zneškodnit. Není to jistě bez výjimky, bytost skoro vždy má i přirozené spojence, ale jistý boj za sebe-prosazení je na všech úrovních existence téměř nevyhnutelný.

Zde je ale nutná jedna zásadní výhrada. Člověk žije ve společnosti, která mu sice v jeho sebe-uskutečnění do jisté míry může bránit naznačeným způsobem, ale současně – a v mnohem větší míře – je umožňuje a podporuje svou organizací a kulturou. Člověk by zvláště v přítomnosti bez společnosti, její kooperace a tedy také jejích morálních zásad vůbec nemohl žít. Je proto nutno odmítnout mravní koncepce, které hlásal Friedrich Nietzsche a které odmítají nejen tradiční morálku své doby, ale vůbec hodnoty dobra a zla, nad něž staví životní sílu a vůli k moci jedince. Nemám tu místo na podrobnou diskusi, do jaké míry byly tyto myšlenky zneužity různými nihilisty a extrémně nacismem, stačí snad jenom říct, že v oné aforistické podobě, jakými je Nietzsche podal, připouštějí výklad, který musím odmítnout. Vitalita a s ní spojená vůle či moc jsou kulturně nižší hodnoty, než dobro nebo spravedlnost. Představa sebe-uskutečnění na úkor možností těch druhých, ať už by vedla k jakékoliv dokonalosti, je sotva ta, kterou tu sleduji.

Žijeme ve vysoce organizované společnosti, ve které nezbytně spoléháme na ty druhé i ve svých základních životních potřebách, tak jako jiní v jiném spoléhají zase na nás. Ta společnost má své nezbytné tenze, ovládá ji nejenom spolupráce, ale také soutěž – a není patrně společenského řádu, v němž by prostředky pro naplnění existence byly rozděleny rovnoměrně nebo alespoň spravedlivě podle individuálních možností. Někteří tedy máme větší příležitost k vzdělávání, poznávání, k tvorbě – nejenom proto, že jsme se narodili s větším talentem resp. vůlí své možnosti rozvinout, nejen pro schopnost jít za svými cíli, ale také třeba okolnostmi svého zrození, rodinnou výchovou a podobně. Máme tedy jisté privilegium a je morální, být si toho vědom a snažit se být aspoň v něčem užitečný těm, kteří takové štěstí neměli – aniž bychom proto opustili snahu po svém sebe-uskutečnění. Společnost táhnou kulturně i existenciálně vzhůru ti nejlepší z nás – nejnadanější, nejmoudřejší, nejvíce tvůrčí; a současně i oni, stejně jako ostatní, jsou zrozeni ve společnosti, v šťastných dobách jí inspirovaní a vždy závislí na ní ve svém životě i ve svých výkonech.

 

Zlé zprávy, autor: Jaroslav Kříž

Zlé zprávy

 

V celé naší západní psané historii to snad byla jen bájná Kasandra, dcera trojského krále Priama, jejímž chmurným věštbám nikdo nevěřil. Dle mýtu to byla Diova pomsta za to, že mu nechtěla být po vůli. Trojané, kteří pozadí té věci netušili, prý tvrdě doplatili na svou nedůvěřivost.

Znalec Bible mě opraví, že to nebyl jediný případ, kdy lidé v starých dobách odmítali slyšet chmurné proroctví. Zažil to přece mnohem tvrději například prorok Jeremiáš, kterému dokonce usilovali o život za věštbu, že pro rozšířené modloslužebnictví bude vyvrácen Jeruzalém a Izraelité upadnou do babylonského poddanství. I nedůvěra v toto proroctví se podle Písma židům nevyplatila.

Máme tu tedy dva odlišné typy nedůvěry k chmurné předpovědi: jedni jeho oprávněnost netušili, druzí tušit mohli, ale nechtěli. Oba jsou ale v historii nebo v mýtu spíš výjimečné případy. Vezměme jen Zjevení svatého Jana, známé jako Apokalypsa. To sice předvídá vítězství dobra nad zlem, ale za cenu zničení starého světa s všeobecnou zhoubou, z které mají být spaseni jenom ti Spravedliví, jimž bude dovoleno vstoupit do Božího království. Přes tento dvojí význam to bylo právě chmurné líčení zhouby, které získalo značnou popularitu, v některých hnutích nebo sektách zastiňující evangelickou zvěst Nového Zákona. Ještě koncem 19. století byla ve jménu Apokalypsy v Paraguaji vedena svatá válka, která si vyžádala mnoho tisíců životů.

Ne náhodou slovo apokalypsa přešlo do obecného užívání v sekulárním slovníku. Předpovědí velkých pohrom až po konec světa bylo věru v historii dost. Už na přelomu prvního tisíciletí papež Sylvestr II, který vrátil Evropě římské číslovky a s nimi dekadickou soustavu, se zalekl roku 1000 a předpověděl, že jím skončí svět. Pak prý ale v obratné hře v kostky porazil ďábla, který usiloval o zhoubu, a naštěstí svět zachránil pro další generace. Na prahu novověku Kryštof Kolumbus, zatrpklý nemilostí královny po návratu z Nového světa, studiem Písma odvodil, že svět skončí v roce 1656 nebo o dva roky později; toho data se samozřejmě nedožil a jeho předpověď upadla brzy v zapomenutí. V 16. století francouzský apatykář a hvězdopravec, známý obecně pod latinským jménem Nostradamus, zveřejnil celou řadu nejasných, ale vždy chmurných proroctví, která se občas citují i dnes – nebo spíš to, co si z jeho zmateně šifrovaných textů někteří zasvěcenci vyvodili. Všechno zlé, co se ve světě novodobě stalo, bylo prý dávno předpovězeno. Právě, že dávno – podle nejasných pověstí a zlomků textů, které se daly různě vykládat.

Ne, že by nebylo žádných novodobých proroků. Na mnohé z nich působila magie čísel a naší dekadické soustavy, takže při každém zlomu století a zvláště tisíciletí se čekaly katastrofy apokalyptických rozměrů. Ale tak jako svět neskončil v roce 1000, neskončil ani v roce 1800, ani o století později, ba ani v roce 2000, jak bylo mnohými předpovídáno. Ano, dva roky před zlomem 18. do 19. století vybuchla Francouzská revoluce pádem Bastily se všemi důsledky od krvavého teroru Jakobínů až po vzestup Napoleona, který Evropu pokryl mrtvolami statisíců lidí pro vidiny své ctižádosti. Změnou století to však jistě nebylo. Podobně v roce 1900 se nenaplnilo nic z chmurných nálad konce předešlého století: tvořil se sice nový svět, ale úplně jiný, než mnozí očekávali. Roku 1910 se však na obloze neobvykle jasně objevila Halleyova kometa a pro mnohé to byl nezvratný signál, že Apokalypsa konečně nastává. Jenomže čtyři roky se nestalo nic významného, teprve pak – díky hlouposti jedněch a agresivní ctižádosti druhých – vypukla 1. světová válka. To byla jistě katastrofa, která neměla v minulosti obdoby a na niž navázaly další pohromy: španělská chřipka s miliony obětí, krvavá revoluce v Rusku s nastolením režimu, který se brzy stal krutou diktaturou, vznik totalitních fašistických režimů v Evropě a téměř nevyhnutelná 2. světová válka, která přinesla ještě větší, dosud nevídané hrůzy. Zdá se až neuvěřitelné, že při tom všem právě ve 20. století zažilo lidstvo nejprve euro-americké, pak i asijské kultury dosud netušený rozmach poznání, nových technologií a hmotného bohatství, vybudovaného na troskách, které zanechaly války.

Nicméně chmurných předpovědí neubývalo. Blížil se rok 2000 a s ním tentokrát o trochu více racionální obava, že si samočinné počítače, které už v té době řídily kdeco v národním hospodářství rozvinutých zemí, nebudou vědět rady s touto číslovkou; čekal se všeobecný zmatek, kolaps různých systémů, nakonec snad zhroucení celé západní civilizace. I když tu či onde mohly nastat drobné potíže, k světové katastrofě, jak víme, nedošlo. Ale rok po onom datu došlo k masivnímu teroristickému útoku na Světové obchodní centrum a další cíle ve Spojených státech s mnohými oběťmi. To bylo dílo fanatiků, kterým o přelom století jistě nešlo; ale za pouhé tři roky nato, ještě k tomu o vánočních svátcích, udeřila sama příroda nevídanou přílivovou vlnou, která zmařila statisíce lidských životů. Prý to bylo také předpovězeno, jak se vždy člověk dozví dodatečně. Máme si doopravdy myslet, že se příroda nebo nějaká vyšší síla konečně rozpomněla, že byl přelom tisíciletí, který měl přinést velkou pohromu? Proč by se temné síly měly řídit naším kalendářem a hlavně dekadickou soustavou?

Zatím poslední konec světa, aspoň pokud vím, měl nastat v roce 2012 – to proto, že tím datem údajně končil mayský kalendář. Proč staří Mayové měli být o tolik moudřejší, než my v naší současné civilizaci se vší naší rozvětvenou vědou o vesmíru, o níž oni nemohli mít ani tušení?  Inu, byli dávní a tajemní, takže – aspoň v očích některých lidí – věděli. Tento mystický vhled do budoucnosti, zvláště když předpovídá apokalyptický zvrat a konec všeho (jakkoliv ten je sotva představitelný), často vítězí nad racionálním varováním, jakých je přece všude kolem dost. Proč tomu tak je? To je trochu složitá otázka.

Začněme konstatováním, že špatné zprávy – ať líčení katastrofických událostí, při nichž zahynulo nebo aspoň značně utrpělo větší množství lidí, nebo hrozby blížící se možné pohromy – mají mezi lidmi mnohem větší odezvu, než ty dobré. Fakticky zpravodajství, které není považováno za nudné, sestává téměř jen ze špatných zpráv. Svět je tak propojen, že novinky o hromadných nehodách, krutosti zločinců, rozličných fanatiků nebo o moc soupeřících skupin a ovšem také o živelných pohromách se na nás valí ze všech stran. Jsme už jimi tak zahlceni, že se naše psychika tak říkajíc opouzdřuje a ztrácí schopnost vcítění do všeho toho utrpení. Přesto si další chmurné zprávy stále žádáme, jakkoliv nám život zatemňují.

Psychologové, kteří se tím jevem zabývají, většinou říkají, že hlad po špatných zprávách je dědictvím po předcích, zachovaným geneticky nebo kulturně: v přírodním prostředí špatná zpráva ohlašuje nebezpečí, o kterém vědět bylo důležité. Dobré zprávy sice ohlašovaly možnosti, jistě také cenné pro život, nicméně vědět o nějakém ohrožení bylo asi pro přežití důležitější. To je určitě racionální vysvětlení, ale obávám se, že ne úplné. Nemusíme ani lidem přisuzovat škodolibost, s kterou se někdo může těšit z cizího neštěstí – tou se vyznačují některé pokřivené povahy, ale není to asi obecně rozšířená vlastnost. Je tu ale jev trochu jemnější, který má mnohem větší zastoupení – totiž to mírné vzrušení, s kterým se náznakově vžiju do nějaké katastrofy a vzápětí (nebo i současně) si uvědomím, že mne se ta hrůza netýká. Ten zákmit strachu nebo instinktivní empatie bolesti, který je vzápětí zrušen vědomím vlastního bezpečí a neporušenosti, přináší trochu vzrušení a jistou slast, která se schovává za úlek. Byly doby – historicky nikoliv tak velmi vzdálené – kdy lidé lačně přihlíželi někdy velice krutým veřejným popravám. Dnes je nahradili zevlouni, kteří ucpávají přístup k pouličním neštěstím nebo kteří se vydávají zírat na živelné pohromy a neštěstí postižených. Jen málokdo je zcela imunní vůči tomu sklonu: sublimovaně si jej většina z nás odžívá v napínavých nebo hrůzostrašných příbězích, které čteme v knihách nebo sledujeme třeba v televizi.

Úzkost a uvolnění, vzrušení a uklidnění – to jsou jednoduchá schémata, podle nichž spodní, spíše instinktivní vrstvy naší psýchy spolehlivě fungují; není nás proto ještě nutno podezřívat z potlačené krutosti, jakkoliv agresivní instinkt více nebo méně také máme ve své pudové výbavě. Ale jak vysvětlit tu dosti rozšířenou připravenost věřit proroctvím, která ohlašují konec všeho, tedy i náš vlastní zmar? Zas na to myslím není nějaká jednoduchá odpověď.

Začněme tím, jak běžně hodnotíme vývoj světa. Skuhrání starců nad úpadkem všeho je příslovečné a nelze jistě vyloučit, že se v něm obráží lítost nad minulým mládím, ztrátou sil a vlivu ve svém okolí, chřadnutím těla a blížící se smrtí. Co ale ostatní, kteří jsou na vrcholu sil, nebo ti mladí, kteří teprve stoupají k zenitu svého života – jsou ti snad ve všem všudy spokojeni s vývojem a věří v pokrok, současný i budoucí? Myslím, že byla jenom řídká období, kdy tomu tak bylo obecně. S mírným rizikem se dá říct, že jistým zrcadlem toho, jak se společnost vidí, je krásná literatura – pokud tedy ještě žije, vážně se píše a také se tak čte. Poměrně oblíbeným žánrem v ní byly od doby osvícenství v 18. století až do řekněme poloviny století následujícího různé formy utopie, líčící ideální společnost, která měla nastat někdy v dohledné budoucnosti. Jejich autoři jimi jistě mínili nějaký společenský projekt, tedy ideální stav, k němuž měla společnost dojít a napravit tím nedostatky soudobého světa. Nicméně v tom, že takovou utopii vůbec napsali, byla obsažena víra, že je takový stav uskutečnitelný, tedy že je v lidském světě možný a také reálný pokrok.

Příznačné je, že od přelomu 19. a 20. století už nebyla – alespoň v zemích, kde nebyla totalitní diktatura, vnucující předstíraný optimismus – vydána jediná utopie, zato ale byla napsána (a stále je v různých formách psána) řada dystopií, tedy chmurně groteskních obrazů možné budoucnosti. Řada z nich byla zřejmě inspirována nástupem totalitních hnutí, hrůzami válek, globálním ohrožením novými zbraněmi, samotnou industrializací, která sice zvyšuje materiální bohatství, ale postupně devastuje životní prostředí a stále víc si podřizuje naše životy. Zatímco utopie nabádaly, dystopie spíše varují. Jsou myšleny tak zcela vážně? Nu, je to trochu móda, dost často hravý nápad, experiment, zkoušející, co vše by se mohlo stát, který však jenom zřídka vyústí do osvobodivého smíchu. Častější polohou je starost nebo otevřený pesimismus. Budoucnost, to už není idylická krajina, v které se v míru vzájemně obšťastňují ušlechtilí lidé svými hlubokými myšlenkami nebo krásnými výtvory, ale často devastovaná pustina, v níž různě postižené, jen sotva ještě lidské bytosti slepě bojují o holé přežití.

Jsou tyto spisy věrným zrcadlem obecných nálad naší společnosti? To je velice těžké říct. Ano, máme časté průzkumy, v nichž je k tomu zřízené společnosti zkoumají údajně vědeckými postupy. Je ale třeba otevřeně říct, že jejich důvěryhodnost nelze přeceňovat. Sociologie, o jejíž nástroje a postupy se údajně opírají, jakožto věda sice získala akademický status už před mnoha desítkami let, přesto se stále potýká se základními problémy, jako ostatně všechny společenské vědy. Objektivovat to, co si lidé subjektivně myslí, co cítí, k čemu mají sklon, je přirozeně těžké – tím spíš, že to sami často jistě nevědí, nebo že myšlenky a zvláště city mohou být různě vrstevnaté nebo i třeba rozporné a hlavně proměnlivé. Působí na nás různé vlivy, zvenčí i zevnitř. Jedni nás bombardují děsivými zprávami či hrozbami, na které pohotově reagují naše úzkosti, pokud ještě nedošlo k zahlcení, o němž tu už byla řeč. Jiní nás svádějí k dětinské lehkomyslnosti, ke sklonu úzkosti zahlušit zábavou či omamnými látkami, prostě si co nejvíce užít přítomnost, čemuž zas odpovídá naše libido, pohodlí a slabost. Jedni i druzí takto činí často proto, že je to jejich povolání (podle mnohých zpravodajství má zobrazovat neštěstí či hrozby, k obrazům šťastného života tady je reklama), neméně často nás však pomocí těch vlivů chtějí ovládat.

Je celkem pochopitelné, když lidé na ty vlivy reagují skepsí, lhostejností, uzavřením do sebe, do světa sobě blízkých každodenních starostí i radostí. V zemích, kde vládne politický systém demokracie, která dává lidem aspoň nominální možnost ovlivňovat věci veřejné odevzdáním hlasu ve volbách či referendech, jen zřídka se k volebním urnám dostavuje většina – ti, kdo tak nečiní, buďto nemají žádný názor nebo nevěří, že by jejich hlas měl sebemenší vliv; a ti, kdo tak činí? Je nápadné, jak často – aspoň v případech, kdy se nabízí volba mezi dvěma možnostmi – je jejich množství rozdělené zhruba napůl a o výsledku rozhodují pouhá procenta hlasů. Protože ten jev se opakuje stále častěji, je namístě hypotéza, že se lidé rozdělují na opačné tábory víceméně náhodně či podle momentální nálady.

Ta nálada je často ovlivněna strachem z jevů, které sice představují ohrožení celkem reálné, ale ne nejdůležitější pro náš život. Obava z fanatických teroristů, kteří z motivů, jež je těžké pochopit, zabíjí prostě bez rozdílu co nejvíce lidí, a to i v zemích, které jim nabídly útočiště – tedy ta obava je jistě pochopitelná. Ale je to ta nejvážnější hrozba? Počet životů, které se jim podařilo zmařit, je téměř bez výjimky nepatrný proti počtu lidí, zahubených ročně drogami, silničním provozem nebo „normálním“ zločinem. Podobně obava o zachování hodnot naší kultury v případě mocného přílivu uprchlíků ze zemí, kde zvyky a postoje většiny lidí sotva překročily mentalitu středověku nebo ještě starších dob, má jistě také svoje oprávnění. Ale mají ti, kteří před touto hrozbou varují, podobnou starost o náš vlastní vývoj, o to, co se děje s našimi vlastními hodnotami bez vnějšího přičinění? Nemyslím.

Opravdu velké pohromy, které mají fatální důsledky pro celou existující lidskou kulturu, jsou podle dějinné zkušenosti v zásadě dvojího druhu: jedny jsou náhlé a nečekané; druhé se připravují pomalu, v nenápadných změnách, které téměř nikdo nepozoruje. Prvního druhu by mohla být přírodní katastrofa velkého rozměru: pád asteroidu, výbuch mega-vulkánu a podobně. Takové jevy se jistě udály dávno před vznikem civilizace, je ale možné, že jim padla za oběť bájná Atlantida, ale také možná májská nebo krétsko-mykénská kultura. Pro druhý druh máme příklad v „pádu“ Starého Říma, který ve skutečnosti byl velmi postupným úpadkem a probíhal několik set let.

Dá se hrozba jednoho nebo druhého druhu rozpoznat v přítomnosti? Inu, pádu asteroidu bychom prozatím neuměli zabránit, ale ty, které by nám mohly hrozit, jsou snad rozpoznány a jejich sledovaná dráha nás snad v historicky blízké době neohrožuje. Z vlastních lidských zdrojů je tu ale stále hrozící možnost jaderné války; o té se téměř nemluví, jaksi jsme si zvykli na existenci prostředků globální zhouby. Naštěstí válka bezprostředně nehrozí, ale ta možnost tady je a je jen málo politiků, kteří upřímně usilovali aspoň o její oslabení.

Také postupné, nenápadné změny, které lidstvu hrozí, jsou zřejmě bezděčným dílem člověka. Je tomu sotva půlstoletí, co jsme si začali všímat změn životního prostředí – do té doby to byla doména nemnoha vědců nebo výstředníků. Pak jsme postupně zaznamenali, že mizí motýli, ještěrky, někteří ptáci. Ve skutečnosti to byly jenom názorné příklady velkého vymírání mnoha druhů živočichů i rostlin. Celé lesy uschly během několika let. Bylo zjištěno nebezpečné narušení ochranné ozonové vrstvy, opět s některými důsledky. Pak začal dosud neskončený boj o uznání globálního oteplování. Byly nalezeny příčiny vyjmenovaných jevů: agresivní pesticidy, kyselé deště, freony, nakonec skleníkové plyny. Boj o to, aby lidé vůbec přiznali, že se s přírodou něco nezdravého děje, aby pochopili příčiny a důsledky, aby zejména přistoupili na nutné změny a zatím stále ještě mírné náklady opatření, která by ohrožující jevy aspoň zmírnila, je nerovný, protože naráží na zájmy mocných a – upřímně řečeno – i těch relativně bezmocných, zato však početných. Lidé věří na horoskopy a různá temná proroctví, ale zavírají oči před hrozbami, pro něž byly sneseny názorné, racionální doklady.

Zkusme ještě krátce pohlédnout na samu lidskou společnost, která v tom prostředí žije. Je krajně obtížné vyslovit o ní něco obecného, protože svět je v neustálém pohybu, který je často turbulentní a v mnoha směrech rozporný. Pokud se omezím na naši západní společnost, pak výrok, že jí hrozí úpadek, vyvolá oprávněné námitky: nikdy dřív se lidem včetně chudších vrstev nevedlo tak dobře, jak prokazuje průměrný věk dožití; nikdy – po překonaných krizích totalitních diktatur – nebyli lidé tak svobodní, neměli tolik volného času a tolik možností, jak s ním nakládat; nikdy technologie nevládla tak mocnou silou a také nikdy objektivní poznání světa v malém i velkém nebylo tak rozsáhlé. Krutosti, kdysi běžně uplatňované ve jménu víry, moci nebo veřejného pořádku, již téměř vymizely nebo se stáhly do soukromé sféry různě narušených jedinců – alespoň potud, pokud vládne mír. Přestali jsme utlačovat menšiny a dali jsme jim rovná práva. To vše a mnohé další je zajisté pravda a nic nenaznačuje, že by takový vývoj neměl pokračovat, pokud nenastane nějaká katastrofa.

Nicméně červík pochybnosti začne hlodat, když prozkoumáme stav svých hodnot, které vyjadřují společenské preference a tím další vývoj z hloubi určují. Lze sotva popřít, že postupně ve většině společnosti opouštíme vyšší hodnoty nebo je směňujeme za ty nižší, které na nás mají menší nároky. Pravda je relativizována na partikulární mínění, na něž má každý právo; krása je věcí vkusu a ustupuje vzrušivosti nebo snadné libosti; dobro a spravedlnost se často podřizují společenské účelnosti. Jsou jistě výjimky, stále jsou lidé, kteří usilují o poznání, o tvorbu estetické hodnoty, o spravedlivé společenské poměry a dobro v podobě pomoci chudým nebo jinak znevýhodněným. Nicméně to je menšina, která – obávám se – slábne. Nároky vyšších hodnot nejprve ustupovaly potřebám svobody a rovnosti, které se zase směnily za účel, za kterým se skrývá všeobecně uznávaný hmotný zisk. Ta diagnóza není jistě absolutní, skoro všichni v hloubi víme, jak se ohlašuje pravda; neztratili jsme zcela smysl pro krásu, někdy ji dokonce vyhledáme; známe teplo lidské vzájemnosti a občas jsme ochotni k pomoci – jenom ten nárok těch a jiných vyšších hodnot slábne.

Co vlastně doopravdy chceme? Ještě je v společnosti celkem silná menšina, usilující o úspěch, vyjádřený dosaženým společenským postavením nebo hmotným bohatstvím, jinak řečeno převahou nad ostatními; většina ale zdá se touží jen po snadném životě s přiměřeným hmotným zajištěním a dostatkem zábav, které by zahlušily jeho existenciální prázdno. Samoúčelný úspěch je jistě pochybná hodnota, ale pokud není dosahován neeticky, je to alespoň jistá vzpruha. Pohodlné přežívání ze dne na den, zaměřené téměř jenom k získávání levných libostí, je cosi jako hniloba, která se společností stále více šíří.

Je to pohled příliš pesimistický? Rád bych tomu věřil a často se utěšuji myšlenkou, že zřejmé příznaky tohoto vývoje mi zakrývají proces, který přetváří společnost do jiné formy, které nerozumím, ale která bude stejně schopná života a rozvoje, jako byly předešlé generace. Nelze to vyloučit. Přesto si myslím, že pokud má vývoj zdárně pokračovat, musí mít lidé schopnost vidět realitu pokud možná pravdivě a umět čelit jejím změnám; že k tomu musí stále více znát, to znamená vážně se vzdělávat, snažit se chápat dosud odhalené poznatky a hledat nové. Zdá se, že k tomu klesá vůle nejen v naší zemi, ale v celé západní kultuře. Ano, stále existuje věda, rozvíjí se technika, hospodářství funguje. Ale to všechno potřebuje novou krev a každý, kdo se výchovou mladé generace zabývá, musí přiznat, že té se stále více nedostává. Ano, máme stále více studentů, ale méně těch, kteří opravdu touží po vzdělání a chtějí pro ně něco udělat. Podobně stále méně máme mladých lidí, ochotných se vážně zajímat o věci veřejné, nějak se pro ně angažovat nebo aspoň dostavit se k volbám. Naopak stále více máme těch, kteří čas utrácejí různými hrami či nekonečným žvatláním na mobilech či sociálních sítích. Vzepřít se tomu trendu vyžaduje především upřímnost, s níž si jej přiznáme – a potom ovšem hodně energie k jeho zvratu.

Není to tedy asi náhlá apokalypsa, která nás bezprostředně ohrožuje, bez ohledu na různá skutečná či spíše vykonstruovaná proroctví. Ostatně myslím, že jim lidé věří jen tak zkusmo, ne docela doopravdy – spíše se jimi vzrušují a přitom doufají, že se nenaplní. A pokud přece jenom trochu věří, působí na ně ona osudová finalita: nelze nic dělat, jenom odevzdat se konci všeho, který v sobě pohltí i naši vlastní smrt.

Ve skutečnosti to, co společnost opravdu ohrožuje, je mnohem spíše možnost pozvolného úpadku, který se třeba bude tvářit jako pokrok – nebo jím v jednom úzkém směru doopravdy bude, na úkor ostatních možností rozvoje. Chci věřit, že jeho příznaky nastupující generace budou umět rozpoznat a najdou síly k jeho zvratu.

 

 

Celoživotní introspekce, autor : Petr Pasz

 

Celoživotní introspekce

25.9. 2016

 

1/ Začátek introspekce a dětská, pubertální a postpubertální introspekce.

 

Před pohybem a čitím prostředí musí něco v těle existovat, co toto umožňuje. U všeho živého. Co to je? Je to pro každé živé individuální, či existuje společný jmenovatel pro vše živé, který onu otevřenost ke světu má coby sobě vlastní předpoklad? Vzniká na základě něho vnitřní svět, který se vyvíjí současně s interakcí s prostředím? A na základě onoho vnitřního světa pak schopnost introspekce? U člověka od početí se dá snad už i diagnostikovat vnitřní svět a jeho reakce na okolí. Od narození je obojí pozorovatelné i rodiči. Přesto vnikání do vnitřního světa člověka zůstává až na medicínské pokusy na počátku bádání. Proto introspekce jako vlastní sebekontrola a náhled na sebe sama stále mají svou platnost a provázejí člověka zřejmě celý život. Vznik myšlenky a dalších duševních hnutí zůstává stále záhadou. Je otázkou, zda při rozmanitosti života bude z jiného než medicínského hlediska možné něco vůbec soudit.

V dětském věku při pokračování a rozvíjení vnitřního světa se začínají objevovat prvopočátky introspekce s nutností sebekontroly při reagování na vnější svět. Při stále větší samostatnosti dítěte roste i potřeba samostatného rozhodování o vnitřním světě, k čemuž introspekce může znatelně přispět. Dítě samozřejmě pojem většinou nezná, ale přesto mu introspekce pomáhá a používá ji. S nástupem do školních lavic se introspekce stává předpokladem úspěchu.

S nástupem puberty od 11, 12 let se mladým lidem začíná otevírat skutečný svět, na který reagují. Introspekce se stává stále více součástí vnitřního světa. Dnes puberta končí tak kolem 30 let a během ní mladí sbírají zkušenosti, aby mohli přijmout závažnější a odpovědnější rozhodnutí.

Postpubertální stadium trvá tak do 40 let, během kterého mladí založí rodinu, ustálí svůj životní styl a rozhodnou se, jak tedy chtějí svůj střední věk a stáří prožít. Introspekce je již většinou klidná, vyrovnaná, vnitřní svět mnohdy se dostává do stadia, který odpovídá vyvinuvším se stereotypům a rozmachu a sil začíná ubývat. Ale na sbírání nejcennějších zkušeností se mohou teprve těšit.

 

2/ Introspekce a spojení s objektivní konkrétní realitou

Introspekce je vždy spojena s objektivní konkrétní realitou, kromě období spánku, kdy fungovat nemůže, protože člověk je odevzdán čistému podvědomí. A i v denní době je čistě na individuálních schopnostech, kdy introspekce je schopna odlišit výraznější či i ten nepatrný vliv podvědomí v nás od čistého vědomí, kdy nemusí být podvědomá část osobnosti po určitou dobu vůbec přítomna. Co je ovlivněno vědomím a kde má podvědomí určující roli v denním životě? Tady může introspekce velmi pomoci. Pohroužení se v sebe sama a přitom být stále v kontaktu s konkrétní objektivní realitou vyžaduje hodně tréninku a vůle. Člověk bez introspekce je většinou v kontaktu s realitou, kterou střídá s uvažováním a představami ve svém vnitřním vlastním světě v souladu se světem vnějším a prokládá to v čase životního kontinua spánkem. Prvek vůle k ovládání vlastního já schází. Introspektivní zvnitřňující pohled hledá inspiraci v sobě samém a zvnitřňuje konkrétní objektivní realitu. Přitom nejde o nic lineárního a jednoduchého, naopak o proces dynamický a složitý. Přesto jeho působení na individuum je blahodárné a introspekce patří k jedněm k největším prožitkům a požitkům duchovním.

Co hraje hlavní roli v introspekci ratio či cit? Právě že předmětem introspekce se může stát cokoli. Pak tedy v introspekci orientace na první či druhé. Introspekce je různě formovaný vnitřní svět v pohybu. Filosofická introspekce může přispívat ke vzniku a rozvoji i dobrých myšlenek. Filosofie nikdy nemůže být čistě objektivní, potřebuje vždy lidského autora. Na rozdíl od světa vědy a přírody, který člověk pouze objevuje, ale není prvotním autorem. Svět náhody patří snad do všech oblastí, ale právě ve vědě a v životě bývá zakoušen tak, že tady stojí za to o něm obsáhleji hovořit. Náhoda, samozřejmě nikoli ve statistickém pojetí je souběh takových okolností, kde mnohdy končí rozum a nastupuje víra, či takové formy myšlení, které jsou paradoxní a mnohdy mimo klasicky pojímanou logiku. K introspekci mají sklon spíše přemýšlivé typy lidí. Lze samozřejmě prožít život, aniž introspekci poznáme. Objektivní realita introspekci inspiruje.

Ovšem co s introspekcí, kdy lidé brázdí svým vnitřním vesmírem, jak na to mají reagovat smysly, které nás s objektivní realitou spojují? Nemůže dojít k narušení rovnováhy? Určitě může. Abychom udrželi vnitřní smír, pak se nedá nic přehánět, ani otevření smyslů vůči vnějšímu prostředí, ani uzavírání se do svého vnitřního světa, který může být sebekrásnější, sebeinspirativnější, sebehodnotnější, ale při nedostatku míry pro obojí může i nesmírně škodit. Ztratit smysl pro realitu je věcí mnoha faktorů, ale ve svých důsledcích může velmi ubližovat sobě samým, okolí, nám milým věcem a lidem a mnohdy i velkým skupinám lidí ba lidstvu jako takovému. Za běžný, každodenní život bychom měli prosit a děkovat. Pokud se vztahujeme k hloubkám, šířkám a výšinám duchovna a je nám dáno něco v této oblasti tvořit, měli bychom si toho velmi vážit. Dnešní svět je z velké části o jiných věcech než o tomto. Dnešní svět musíme přijímat, takový jako je, ale nesedat na lep lstem a pastím, spíše se poradit, je-li třeba, tam, kde jak víme, nemůžeme být erudovaní. Svět je plný záludností, špíny, neférovosti, tam, kde nedostačuje sebelepší logika, nastupují lži, přetvářka, nesmyslnost v řešení věcí, snaha člověka ponížit, utopit třeba na lžičce vody. Je ovšem třeba nastoupit ve sporech smírčí cestu s vírou v lidskou domluvu.

 

3/ Introspekce a hledání sebe sama

Může onen ponor v sebe sama přispět k nalezení sebe sama? Jistě k poznávání sebe sama může pomoci. Ovšem udělat tečku a poznat sebe sama v té míře, abychom s tím byli spokojeni, kdo si troufá? K tomu, aby člověk mohl setrvat v celoživotní introspekci, potřebuje zvláště k tomu uzpůsobené prostředí. Žít dnes v normální situaci běžného, pracujícího občana s rodinou a obvyklé prostředí, které ho obklopuje k tomu zas tak mnoho příležitostí nedává. Meditace, která je úvodem k introspekci a kontemplace, která se s introspekcí druží, jsou dvě entity, která na cestě k psychologizující introspekci provázejí. Má smysl pro dnešního i intelektuála nebo třeba vzdělaného člověka se touto otázkou zabývat. Vždyť vše zdá se funguje a věda a technika se rozvíjejí. Ale otázky lidského nitra a mezilidských vztahů jsou většinou společnosti zanedbávány a opomíjeny mnohdy se dává přednost pohodlí, povrchnosti, co nejsnazšímu životu po duchovní stránce. Až většinu práce obstarají roboti, nepracující lidé budou mít daleko více příležitostí věnovat se takovým a podobným otázkám. Myšleno i ironicky a s humorem.

Při čistém svědomí si dost těžko sami sobě něco nalháváme. Záleží jen na nás samotných, zda naše myšlenky budou pravdivé, dobré, krásné, podstatné a nutné k tomu, aby byly vysloveny. Záleží na tom, čím se oklopíme, aby to mělo blahodárný vliv na naše vnitřní prostředí a tedy i introspekci. Je jasné, že život není ani tak jednoduchý a mnohdy je velmi těžký, takže se nám málo co z toho podaří. Někteří introspekci vůbec nepoznají. Je pro ně lebka vězením, myšlenky velkým problémem a milostí se jim třeba dostalo pomálu. Umět děkovat za duchovní dary, prosit za dobré věci a snažit se o co nejlepší mezilidské vztahy je taky lidský úděl.

Je to povídání o introspekci, aby bylo přístupné. Ovšem můžeme se pohybovat v rámci víceúrovňovosti a vícestupňovosti i jinak. Od spodní části těla až po vyvinuté čelní laloky. K introspekci stejně jako k celé duši a duchu patří celé tělo individua. Jinou věcí je transcedence k jinému, přesah, mezilidské vztahy a vztah k hodnotám. A samozřejmě věci Boží.

Tam kde jde o nalezení vyváženosti a obrácení se k vytváření všeho co z člověka vyplývá je třeba zvláštní obezřetnosti. Nelze podlehnout ani jedné úrovni, ani jednomu stupni. Jde o produkt celistvého člověčenství. Od pachu a rozeklanosti až po vrcholy inteligence a intelektu. Což k sobě ve své podstatě patří. Mnoho lidí hledá své místo. Mnoho z nich ho nikdy nenalezne přes celoživotní hledání. Introspekce může hodně pomoci. Jen znát míru. Úroveň je důležitým kriteriem hodnocení, ale jen jedním z mnohých. K introspekci mají mnohem blíže introverti. Ale i introvertní a extrovertní do značné míry závisí na vrozených dispozicích.

Vlastní omyly a chyby. Je jich hodně a nelze se jich nikdy definitivně zbavit. Mnohdy jsou inspirativní. K introspekci neodbytně patří. Být dokonalým a bezchybným člověkem se nikdy nikomu nepodařilo. Otevře-li se člověk s tímto vnějšímu okolí, může očekávat, že se stane terčem, byť by byl sebenevinnější. Poučíme-li se z vlastních chyb, často se stává, že přijdou jiné, vyplývající z odlišné situace. Ono sebehledání může přinést nalézání nových objevů v reálném vnějším světě. Tím, že člověk nalézá nové v sobě, může nalézat a nahlížet na nové v objektivní realitě. Cesta to není snadná a jednoduchá a vede obvykle přes řadu překážek, mnohdy životních obětí a nezdarů. Jsou to ty pasti, do kterých se člověk může dostat, převážně z nedostatku zkušeností s tím či oním. Poradit se, kooperovat, pokud to jde a pokud je tomu z obou, či více stran ochota je výborné řešení.

Introspekce a sebehledání by měly být připraveny na střet eg. Hledání odolnosti není snadné, abychom neupadali v necitlivost, neměli srdce pro ostatní. Ovšem vždy bychom měli brát protijdoucí ego v tom jaké skutečné je a neživit se iluzemi a představami, ale brát věci takové jaké jsou. Moudrý člověk se konfliktům vyhýbá, ale mnohdy to prostě nejde, protože narazí na mnohdy agresivitu, která konflikt chce a konfliktu se nepodaří vyhnout. Mnohdy může mít konflikt i uzdravující působnost na nás samé. Ale konflikty dokážou být především zničující, devastující, ovšem umět se ubránit je třeba. Ideální by bylo třeba s každým vyjít v míru, ovšem to chce výběr mezi lidmi, kteří jsou nám blízcí a ne dnešní reálný divoký svět, kde se dopředu nedá téměř nic očekávat v běžném životě. Je to podivuhodný, zázračný svět, svět plný překvapení, čekající na nová odhalení, ale je ten svět stále více pochopitelný ve svém komplexu? Na žitý svět působí spousta faktorů, které s naší každodenní situací a běžným životem nemají nic společného a ovlivňují jen naší mysl a ne náš skutečný život. Zde hrají roli média, v jejichž světě orientovat se je složité, ale úroveň a postupné odkrývání jejich lží a manipulací snad jednou bude taky možné. Tam kde vstupují v dnešní tzv. post-faktické době, jak bývá nazývána, do hlavní role iracionalita, negativní emoce, rozpínavost a agrese se těžko rozumným a moudrým žije. Tam kde fakta mají navrch před subjektivními názory a to se musí brát v potaz i ty nejhloupější a nejprimitivnější, je ještě dobře. Většina lidí řeší takovou situaci únikem do vnitřních světů s nezájmem o to co se děje ve světě velkém, r.s.p. s žádnou angažovaností v něm. Ono totiž se není ani čemu divit, kam se v politice ohlédnete, tam narazíte na svinstvo. A politika není již povinná pro všechny, naštěstí a existuje spousta ušlechtilejších, krásnějších a hodnotnějších oblastí, kde se lidský duch může uplatnit. Ovšem fakt je, že pokud se nezajímáte o politiku, přesto si vás politika najde. Dotýká se totiž všech, ať chtějí či ne. I při nalézání odpovědí na tyto otázky bychom měli hledat sami sebe.

Jak se má introspekce k fixní ideji či fixním ideám, které můžeme ve své mysli mít? V zásadě nemusí jít o nic špatného, potíž nastává, když se fixních idejí nedokážeme zbavit. Zaslouží uzávorkovat spíše naše mysl či reálný objektivní svět? Není možné nahlížet na realitu vědoucí a vidoucí myslí? Myslí spojenou s realitou tak aby se neustále netrvalo na tak striktním oddělování subjektu a objektu, myslí uvolněnou, bez předsudků, tak aby přechod od objektu k subjektu a i opačně byl plynulý, nezatížený, otevřený a v mnohém i nepodmíněný.

Jak uzávorkovat sami sebe? Tak že se pohroužíme do sebe sama, do svých znalostí, ba i do uzavřené introspekce, že začneme toužit jen po sobě samých a že nám nezbude směrem z vnitřního uzavření nic jen ono proslavené transcendentální ego ve vztahu k reálnému světu. Uzávorkovat reálný svět a dát tím přednost svému egu, které v důsledku můžeme i zabsolutnět může vést od Husserla až zpět k Berkeleymu. Naprostá otevřenost k vnějšímu světu je hudbou budoucnosti, protože zde ještě jsou mnohá ohrožení, která tomuto otevření brání. Snad jen ve svých představách a snaze o jejich naplnění můžeme předbíhat svou dobu. Jde často o sny ze slonových věží bez kontaktu se společenskou realitou. Jak noční snění, denní snění, méně či racionální vize jsou naprosto legitimní součástí skutečnosti a fantazie, která je všudypřítomná, pokud posouvá realitu dále, je jen k dobrému. Mysl ani vnější svět mohou, ale nemusí mít své limity, jak v sebepoznání mysli či v jejím exaktním zkoumání, tak v kladení otázek a v objevování reality. Mysl může vršit v jejím poznávání spoustu nečekaných překážek, našich neschopností a toho, že ve vlastní soběstřednosti jsme obráceni tak, že si vystačíme sami a impulsy pro vlastní tvorbu, sebevyjádření, seberealizaci čerpáme čistě sami ze sebe z toho, co jsme načerpali, aniž bychom potřebovali mnoho vnějších podnětů. Pokud ze sebe vycházíme transcedencí a narážíme či objevujeme její předmět, je to dobré, ale může existovat nevyčerpatelný svět idejí, ze kterého můžeme čerpat a nechat se jím inspirovat, pokud jsme toho schopni. Jedním z takových případů je pak to, že při zkoumání reality narazíme na něco co je odrazem onoho transcendentálního a tento odraz nás může nesmírně obohacovat.

 

4/ Introspekce a míra pohroužení se v sebe

Jakmile známe vchod do sebe sama, můžeme volit míru vnitřního ponoru. Nejde o nic systémového a už vůbec ne pravidelného či obvyklého, daleko více jde o pocitovou a citovou oblast. Musíme se aspoň částečně znát, abychom toto dobrodružství pohroužení přečkali bez úhony. I tady by se měla znát míra a čas, kdy je třeba s vědomou introspekcí přestat. Pak se věnovat reálnému světu, každodennosti, smyslové radosti. Introspekce a míra pohroužení souvisí s koncentrací a vůlí. Roztěkanost a neschopnost vůlí sami sebe ovládat je na újmu kvality introspekce. Pouštět vjemy do své mysli, která je naprosto a bezvýhradně otevřena světu, jejich zpracování rozumem či prožívání v citové oblasti, tak jak velí má osobnost, může hodně přinést nejen jednotlivci, ale i při aplikování ve skupině, ba i společnosti jako takové. Jde nejen o nastavení sebe sama, ale i o umírněnost, schopnost ovládat své nálady, schopnosti rozhodnout se, spolupráci introspekce se smysly. Ubližování sobě samým, tím, že smysly potlačujeme, přeháníme sebedisciplínu s náladami a to také obvykle nevede k dobrému. Umění introspekce se obvykle učíme celý život. Introspekce a meditace jdou dohromady velmi dobře. Meditativní myšlenky nejsou obvyklé násilné, lze si s nimi hrát jako s malými dětmi. Ale introspekce není spojena jen s meditací, ale s realitou jako takovou, tedy i s nevyvážeností, negativními city, nemoudrostí, mnohdy i s životem v jeho krutosti.

Kudy kráčet, abychom se při introspekci mohli oddávat, radosti, klidu, pohodě, harmonii a to vše proměňovali ve vyrovnané jednání. Můžeme uvažovat o myšlenkách, zážitcích, lidech. Měli bychom o všech těchto 3 entitách. Ovšem pokud uvažujeme o lidech, měli bychom se smířit s tím, že mezilidské vztahy nás v mnohých případech k harmonii nedovedou. Často pak do shakespearovských tragedií a komedií, či nejčastěji tragikomedií. Zážitky vlastní můžeme na rozdíl od lidských vztahů sami často ovlivnit daleko více. Rozhodujeme o sobě či sdílíme zážitky jiných. Často ovšem neseme břímě osudů bližních a nemusí jít opět o nic příjemného. Jen tam kde uvažujeme o myšlenkách a pozitivních citech, jsme převážně svými pány, pokud se opět nesetkáme s myšlenkami nesenými v negativním duchu. Oddávat se tedy jen vlastním pozitivním myšlenkám a citům a odmítat prostě násilí, aroganci, negaci a jít si pevně za svými cíli, které podle nás vedou k dobru? Nikomu nic nevnucovat, ale zároveň nikomu nepodléhat, nenechat sebou manipulovat, tam kde víme či cítíme onu negaci. Být lidmi dobré víry a dobré vůle. Tam kde jsme ohrožováni, napadáni za to, že jsme, jací jsme, mít pádné argumenty a pádné odpovědi. Nekapitulovat, vydržet a nedat se. Umět se radovat z maličkostí. Umět žít v pokoře a skromnosti. Umět naslouchat a rozumět obyčejným lidem. Vědět a v osvícení vidět.

 

5/ Introspekce jako terapie

Léčba introspekcí by měla platit především pro ty, kteří nejsou schopni nahlížet do vlastního nitra a žijí obrácení k vnějšímu objektivnímu reálnému světu jako převážnému zdroji vnitřního svého života a nežijí tedy ve vyrovnanosti mezi objektivním a vlastním.

 

6/ Objevování srdce introspekcí

Tím, že brouzdáme naším vnitřním vesmírem, můžeme objevovat i vlastní srdce v tom, jak se vytváří jeho nastavení ke světu. Tam kde jsou pelíšky srdce, kde je vlídnost, trpělivost, radost, láska, tam se často může transformovat i osobnost. Tam si klademe otázku, pro koho naše srdce bije? Pro sebe, pro pár blízkých lidí, pro jednu osobu, pro Boha, pro všechny a tedy i pro ty, kteří nám v životě hodně ublížili a kterým jsme odpustili? Koho jsme schopni tolerovat a máme limity, kam už to nejde? Kde jsou břehy lidskosti? Nesouvisí toto limitování sebe sama s omezeními, které máme pro vnější objektivní svět? Tím, že rozumíme podmíněnému, jaký je pak náš vztah k nepodmíněnému? Jak se má podmíněné k nepodmíněnému? Kolik světů a do jaké míry jsme schopni v životě zvládnout? Jak v životě milovat a mít rád?

 

7/ Zralá introspekce

Kolika z nás je souzeno k ní dojít? Smířit se sami se sebou, mnohdy netoužit, neočekávat, zato umět trpělivě čekat. Umět střídat pozitivní aktivitu s příjmem, vnímáním a pasivitou. Umět se usmívat, smát, smát se sami sobě, na tisícero způsobů. Být ukotven v realitě, mít do reality vhled. Být zvídaví, otevření a přitom znát způsoby jak se chovat k okolí. Odpovědi na kladené otázky a jejich komplex jsou cíli, přáními, ideály, který můžeme uskutečnit svou vnitřní i vnější vůlí. Vůlí k sobě i vůlí ke světu.

8/ Co vše je introspekce schopna

 

Kromě putování vlastním vnitřním vesmírem může tvořit i most s vnějším objektivním světem od lidského subjektu. Přechod mezi subjektivním a objektivním. Tím, že nepopírá smyslové vnímání ani rozum a naopak se jim pokud možno i naprosto otevřeně otevírá, může vidět i tam, kam při bezprostředním vnímáním dohlédnout nelze. Něco na způsob Merleau-Pontyho vnitřního zraku. Introspekce je krokem k sebepoznání. Zkouškami, kterými introspekce během života prochází, se mnohé odhalí i pro nás samotné. Abychom se neutopili a nezabloudili ve svém nitru, musíme se aspoň částečně znát či se o sebepoznání snažit. Introspekce ovšem nemá nic společného s bludištěm, ze kterého existují východy, je to daleko více intuitivní, citem i čistým rozumem vedená cesta, která může naprosto originálně nabývat nekonečných podob od jednotlivce k jednotlivci. Je zde častá tvůrčí dispozice a nezbytná účast koncentrace. Soustředění a smyslové vnímání je dobré, když jsou v souladu. Hypertrofická koncentrace může vést k otupování smyslů a naopak oddávání se smyslům bez ohledu na sebeovládání, soustředění se na sebe sama a okolí a sebedisciplínu může vést i k osobnostním velkým chybám. Existují v této souvislosti i schopnosti, které nejsou intelektuálně běžné. Nemyslím tím schopnosti tvůrčí či schopnosti se nechat inspirovat bez nápodoby, ale schopnost vidět tam a do těch hloubek a výšek, kde většina lidí není schopna dohlédnout. Tam, kde si můžeme být téměř jisti, že žitá profesionalita praktický i teoretický kritický rozum nám dává záruku, že dokážeme věci odhadnout tak, že odstraňujeme pochybnosti a závěry pod vlivem afektů, se nám dostává téměř jistoty.

 

25.12. 2016

Antropický princip, autor : Jaroslav Kříž

Antropický princip

 

Proč je něco, spíše než nic? Jak víme, že to něco, o čem nás zpravuje naše zkušenost, je skutečné a ne jen naše představa, iluze, výplod naší fantazie? A pokud to není jen klam, proč je to právě takové a ne jiné? To byly otázky, které si po staletí kladla metafyzika. Pokusy na ně odpovědět obecně, tedy v konfrontaci s veškerou tehdy známou realitou vesmíru, nevedly vlastně nikdy k uspokojujícím odpovědím, i když založily různé školy, které vždy po svém přispěly k rozmanitosti a hloubce myšlení.

Byla tu ovšem vždy – obzvláště na počátku naší z křesťanství vzešlé kultury – jedna zdánlivě snadná, vše objímající odpověď: vesmír existuje a je takový, jaký je, protože jej tak stvořil Bůh. Otázky, proč jej stvořil a proč to učinil právě tak, jak se nám jeví, ovšem nepřísluší člověku. Tak to Otcové církve brali a tak to berou mnozí dodnes. Jenomže člověk, to je zosobněná otázka a to platí i o mnohých věřících. A tak v lůně církve vznikla teologie a z ní křesťanská filosofie, která postupně – aspoň zčásti – ustoupila prostě filosofii; ta mohla, ale nemusela s Bohem jako pojmem počítat. Ale než se od toho pojmu vzdálila, různí lidé se pokoušeli odpovídat na otázky, jimiž jsme tu začali. Tak třeba Leibniz, významný myslitel počátku osvícenství, proslul památným výrokem své Theodicey, kterou vypracoval pro hannoverskou kněžnu, dle něhož Bůh prostě stvořil nejlepší ze všech možných světů. To vyvolalo sžíravou ironii Voltaira, když nedlouho poté zemětřesení srovnalo značnou část Lisabonu, hlavního města jedné z nejkatoličtějších zemí, a pohřbilo pod jeho troskami více než dvacet tisíc nevinných obětí.

Voltair ovšem nebyl sám, kdo Leibnizův výrok kritizoval. Byli jiní, kteří tak říkajíc z druhé strany namítali, že Leibniz vlastně implikuje omezení Boží všemocnosti: jaképak možné světy? Pro Boha zajisté není nic nemožné. Leibniz i při své upřímné víře si to nemyslel. Je znám jeho výrok z pověstné diskuse s Jamesem, že i Bůh jakožto racionální bytost musí mít pro každé rozhodnutí postačující důvod, který by jistě nepřekročil zákony logiky. Kdyby se narodil o půlstoletí později, jistě by k tomu dodal, že stejně nemůže ani překračovat přírodní zákony, jakkoliv je stvořil sám.

Když lidé vlastně ještě za jeho života v přírodě začali odhalovat to, co se tehdy a v dalších staletích optimisticky nazývalo právě jejími zákony, už se o Bohu tolik nemluvilo: ať stvořená či samovolně vzniklá nebo věčně přítomná, příroda měla jistou povahu, v které se daly najít pravidelnosti, zjevně neměnné a logicky na sebe navazující, takže nebylo nijak přepjaté mluvit o jejích zákonech.

Pak, jak každý ví, přišla krize, kterou ironicky vyvolal nečekaný pokrok poznání. Nešlo o jeden objev, ale o celý svazek zcela nových poznatků, které důkladně zpřevracely dosavadní představy a navíc vyvolaly jakousi zrychlující se erupci dalšího poznávání. Vesmír se před lidmi otevřel v dosud netušené nesmírnosti jak směrem k velkému tak i k nepatrnému, plný podivností, které se vymykaly běžné zkušenosti. Na ty se hladově vrhl lidský duch, který necouvl ani před šílenými myšlenkami (jak se mnohým zdálo), pokud mohly nové jevy uchopit a zkrotit konsistentní teorií, jež je nejenom popsala, ale i dokázala na jejich základě předpovědět nové poznatky. Byla to pionýrská doba ne už tolik zákonů jako spíš hypotéz, jež bylo nutné stále ověřovat a snažit se je vyvrátit, aby se z jejich dílčích selhání zas vykřesalo nové, lepší poznání.

Mluvím o tom v minulém čase, ale popsaný trend zdaleka neustal – stále se testují už mockrát ověřené hypotézy a toto nelítostné zkoumání přináší někdy i nevítané ovoce nových objevů a záhad, z nichž některé volají po zásadní revizi přijatých teorií. To tedy stále platí, ale současně lze oprávněně říct, že přece jen už mnohé víme s takovým stupněm jistoty, že není nesmyslné nad tím uvažovat jako o realitě, jejíž hlavní rysy nebude už nutné odvolat.

Tak jsme si – jak jen možno – jisti strukturou viditelné hmoty pozorovatelné části vesmíru až přinejmenším po úroveň elektronů, protonů a neutronů a jejich interakcí; úroveň, popsaná Standardním modelem, obsahující kvarky, neutrina, gluony a některé mezony, má také značný stupeň jistoty, ale některé zbývající problémy, které dosud čekají na vyřešení. Ty ale neruší možnost úvahy, kterou uvedu zanedlouho. Podobně jako uvedenou strukturou, jejíž hlavní konstanty jako náboj a hmotnost částic byly experimentálně ověřeny s velikou přesností, jsme si jisti typem a silou základních interakcí, které tvoří její komplementární část, a teorií, která to vše popisuje, tedy kvantovou teorií pole.

Podobně zkouškou nesčetných ověření prošla Einsteinova obecná teorie relativity, alespoň hlavní z jejích možných řešení, a s ní souhlasná astronomická pozorování, která na základě zjevného rozpínání vesmíru, reliktního záření kosmického pozadí a dalších jevů postupně vedla k hypotéze Velkého Třesku a následného vývoje vesmíru. Tuto poslední teorii vcelku nelze ověřit (Velký Třesk se jistě nebude opakovat v době pro nás dostupné), ale mnohé její části velmi dobře odpovídají pozorování hvězd a galaxií v různých dobách vesmírného vývoje, jejichž četnost a exaktnost je podle všeho mnohem větší, než si nezúčastněný laik dovede představit. Budeme tedy pro tu chvíli předpokládat, že je ta teorie uspokojivá, jakkoliv jsem ji v jiném eseji nazval mýtem kvůli některým indiciím, že bude muset projít velkou revizí.

Je nyní docela zajímavou otázkou, zda může být tato naše zatím přijatá kosmogonie jen popisem toho, co se dle vědy v zásadě dělo od Velkého Třesku po dnešek, nebo zda se může pokusit také o vysvětlení příčin oněch dějů. Obecně je ve vědecké i širší komunitě rozšířený názor, že vědě přísluší jen odpovídat na otázku, jak se dějí věci ve světě, zatímco otázka proč děje tak probíhají, je věc metafyziky. Nu, není to tak zcela pravda nebo přesněji ta věc není tak úplně jednoduchá.

Otázkou proč se tážu na kauzalitu něčeho, co pozoruji nebo na základě toho myslím. Ta může být pojednána buď v horizontální, nebo ve vertikální rovině. V té první se tážu na souřadné děje, které předcházely tomu, jenž mě zajímá. Když se například ptám, proč se začala tvořit louže vody pod mým topením, rozumné vysvětlení bude, že díky změně teploty či tlaku (či z jiné příčiny) přestal těsnit odvzdušňovací ventilek, což mohu řešit jeho lepším utažením nebo výměnou. Někdy ovšem tato kauzalita může být mnohem složitější, zahrnout celé svazky nebo sítě dějů, vždy ale půjde o něco, co se událo bezprostředně předtím a způsobilo jev, na nějž se ptám. To tedy asi není hlavní typ kauzality, na který se ptáme v kosmologických úvahách.

Poněkud složitější bude vertikální kauzalita, která míří k nesouřadným jevům. Když se mě třeba někdo zeptá, proč se rozpouští kostka cukru v kávě, kterou se právě chystám pít, mohu vědecky zcela oprávněně odpovědět, že zisk energie z interakcí molekul cukru s vodou a hlavně zisk entropie z neuspořádaného stavu roztoku je větší než ztráta stabilizační energie, kterou měly molekuly cukru v pevném krystalu. Tak to skutečně je a lze to demonstrovat. Jenomže každý, kdo měl někdy malé dítě, zná dobře neodvratnost, s jakou po odpovědi na nějaké proč následuje další proč až do úplného vyčerpání dospělého nebo zájmu dítěte. Zajisté netvrdím, že bychom i v dospělém věku byli dětmi, ale u těch zvídavějších mezi námi urputnost toho stálého proč, tedy pátrání po příčině, zůstala.

Nuže, jak bych odpověděl na další proč v daném případě? Musel bych se odvolat na principy kvantové chemie (to v jádře znamená kvantové mechaniky) a termodynamické zákony. Pokračovat ještě více do hloubky by už bylo těžké, i když ne úplně nemožné. Došel bych asi nakonec k prvním principům současné fyziky, které nezbývá, než brát axiomaticky, a k nějakým konstantám, které jsme empiricky změřili, ale vysvětlit je neumíme.

Pro další proč tedy už není místo. Ptejme se místo toho, co se vlastně dělo při mé snaze vysvětlit příčiny daného jevu, tedy rozpouštění kostky cukru v kávě. Nejprve jsem jev trochu zobecnil, od dané kostky k cukru vůbec a od kávy k vodě, která cukr rozpouští. Pak jsem – zas v dalším zobecnění – cukr zařadil mezi látky, o kterých víme, že mají určitou afinitu k vodě, tedy s ní pozitivně interagují. V dalším kroku jsem se odvolal na ještě obecnější teorie, které prozatím odolávají pokusům o jejich revizi, a nakonec skončil u principů a konstant, kterým – z dobrých důvodů, ale přece jenom – věříme. Další proč nezbývá, než odmítnout například slovy tak to prostě je. Mohlo by to ale být jinak? To je otázka, k níž směřuje tato úvaha.

Má osobní zkušenost s vědou mě přesvědčila, že v té obrovské armádě vědeckých pracovníků skuteční vědci, kteří vědu posouvají kupředu, mají v sobě kus filosofa. Nebojí se tázat proč, i když samozřejmě vědí, že je někde hranice, za niž se zřejmě nedostanou – ať proto, že za ni nesahá dosavadní lidské poznání, nebo za ní další tázání ztrácí smysl. Takovými lidmi byli kdysi Galileo, Newton, Leibniz nebo Laplace, v novější době Einstein, Heisenberg nebo mezi žijícími třeba Hawking nebo jeho přítel Penrose. Byli tu ale ještě jiní, kteří si nad stále se zmnožujícími kosmologickými daty kladli otázku, proč je vesmír takový, jaký je, totiž tak přesně vyladěný, že umožňuje vznik struktur, od galaktických klastrů přes galaxie, hvězdy, jejich soustavy oběžnic až po naši Zemi a na ní struktury živé hmoty až po inteligentní bytosti.

Co se tím přesným vyladěním myslí? Nu, lze jenom načrtnout příklady. Tak všichni asi víme, že v celém známém vesmíru věda prozatím nalezla pouze čtyři základní druhy interakcí, jimiž na sebe části (nebo částice) hmoty působí: tzv. silnou, slabou, elektromagnetickou a gravitační. Síla a dosah těchto interakcí se obrovsky liší: silná, která udržuje kvarky v protonech a neutronech a ty zas v atomovém jádře, je o mnoho řádů silnější, než všechny ostatní a přitom její dosah nepřekračuje atomové jádro; slabá, která způsobuje jeden druh radioaktivního rozpadu, je zase o několik řádů silnější než následující a trochu přesahuje jádro; elektromagnetická, která kromě jiného udržuje elektrony na oběžných drahách kolem jader resp. v molekulárních obalech (tzv. orbitalech) a která je odpovědná za všechny děje v chemii a biologii, je v prostoru neomezená, i když kvadraticky ubývající, a je zas o mnoho řádů silnější, než gravitační; ta má při své nepatrné síle ale neomezený (i když také kvadraticky klesající) dosah a hlavně se při rostoucí hmotě bez překážek sčítá, takže je nakonec hlavní formující silou ve vesmíru.

Mluvme však o tom vyladění. Kdyby silná interakce byla jen o trochu slabší, rozlétly by se elektrickou odpudivostí kvarky z protonů a protony z jader; nebylo by jader, tedy ani atomů, struktura hmoty by zmizela. Kdyby naopak byla silnější nebo měla větší dosah, elektrony by byly vtaženy do jader a všechna hmota vesmíru by skončila jako neutronové hvězdy. Ostatně existuje logicky podložená teorie, že všechny uvedené interakce tvořily původně jedinou primordiální energii, z které se postupně během exponenciální inflace diferencovaly řadou zlomů symetrie. Kdyby k tomu nedošlo a gravitace by byla tak silná jako původně, vesmír by vůbec nevznikl: na konci inflace by gravitací všechna přítomná hmota byla stažena do jediné obrovité černé díry.

Kdyby elektrony a protony měly jen trochu méně vyvážené náboje a hmotnosti, nebyla by struktura atomů a molekul stabilní, nevznikly by hvězdy, natož planety a na nich život. A tak by bylo možno pokračovat. Vesmír se tedy jeví jako přesně vyladěný – k čemu? Inu k tomu, co už bylo řečeno: aby v něm mohly existovat hvězdy, jejich vhodně vzdálené a z vhodných prvků složené planety a na některých z nich život, včetně nás lidí, kteří to vše pozorujeme. A nad tím si někteří vědci kladli ošemetnou otázku, proč tomu tak je. Jen někteří z nich našli odvahu zkusit na ni odpovědět. Tak se zrodil antropický princip, který získal značnou popularitu v druhé půli minulého století.

Existují jeho dvě verze, které různí lidé zas odlišně formulovali. Ta silná, kterou snad poprvé vyslovil astrofyzik Barrow, praví v jedné verzi, že ze všech možných vzniklých vesmírů s různými fyzikálními zákony ten náš patrně ve svých zákonitostech má skrytý princip, který jej nutí dospět ve své strukturaci k pokročilým formám života, z kterých se vyvinuli inteligentní lidé, schopní jej pozorovat a pochopit. Nepřipomíná nám to trochu biblické Stvoření? Jistě, na místo oněch šesti dní bychom museli dosadit oněch 13.8 miliard let a také Stvořitel by jenom stvořil hmotu a s ní její zákony a pak už jenom přihlížel, jak se jeho dílo vyvíjí. Nicméně ať už máme tu či onu konfesi, jistě bychom uvítali nějaký zákon, který by vedl k vzniku života a nás lidí nutně a nikoliv tou závratně nepravděpodobnou náhodou, o které doposud vždy mluvila věda. Jenomže takový zákon by také nutně vedl k tomu, že by život a výskyt lidí musel být ve vesmíru mnohem četnější – a o tom bohužel přes všechny snahy jeho stopy najít zatím nemáme žádné doklady. Proto silná forma antropického principu nenašla mnoho příznivců.

Je tu však ještě slabá forma téhož principu, kterou myslím první formuloval fyzik Brandon Carter. Ta zhruba zní, že kdyby vlastnosti vesmíru nebyly tak přesně vyladěny, nemohli by se v něm zrodit lidé, kteří jej pozorují (a ptají se, proč je takový). To už se jeví jako zcela neprůstřelné: zajisté, kdybychom tu nebyli, nemohli bychom nic pozorovat ani klást žádné otázky. Je to naprosto logické. Potíž jen je, že to naprosto nevysvětluje, proč vesmír je takový, jaký podle našich zjištění a představ je; jen konstatuje, že kdyby takový nebyl, my lidé bychom tady nebyli a nevznikla by naše otázka.

Přesto, že je jakožto vysvětlení doopravdy slabý, antropický princip v této formě po určitou dobu fascinoval fyziky, pak zvolna jeho popularita opadla. Zůstalo po něm jisté prázdno. Druh tázání, který k jeho formulaci vedl, ale nezmizel. Je třeba otevřeně říct, že takové konstanty, jako je náboj elektronu nebo protonu, stejně jako jejich hmotnost, prozatím neumíme odvodit z nějakých prvních principů: jejich hodnoty kvantová teorie pole dosazuje do příslušných vztahů Standardního modelu elementárních částic – a ano, s těmi hodnotami model velmi dobře funguje. Jenomže je to vždycky vada na kráse, když si teorie musí vypůjčovat z empirie. Proč tomu tak je? Věříme více svému myšlení nežli ověřitelné zkušenosti? V určitém smyslu lze i toto připustit: co jenom pozorujeme, sice imponuje jako fakt, kterému po dost přesvědčivé zkušenosti propůjčíme atribut skutečnosti, ale v zásadě nemáme pro ně jiný důkaz, než jeho opakované pozorování. Je ovšem pravda, že vědci některé z těch konstant proměřili nejrůznějšími způsoby a skoro vždy (až na zajímavé výjimky) dospěli k velmi přesné numerické shodě. Kromě toho i při dnešním stavu teorie se dá říct, že kdyby ony hodnoty byly jen trochu jiné, struktura hmoty by se zhroutila a řada procesů, kterými vesmír žije, by možná nebyla. Tím se zase obloukem dostáváme k onomu vyladění vesmíru a tedy k motivům, jež vedly k formulaci antropického principu.

Proč byly a jsou děje tak přesně vyvážené, proč jim odpovídají velké i malé struktury, proč konstanty, které je ovládají, jsou právě takové, aby to všechno umožnily? Mohl bych s jistým rizikem obvinění z relativismu (který ve skutečnosti nezastávám) navrhnout alternativní antropický princip, který by mohl znít: nalezli jsme takové vyladění vesmíru, protože naše zkoumání nám dává smysl teprve tehdy, když je nalezený obraz světa logicky konsistentní. Tedy ve svém zkoumání neustaneme, dokud ten konsistentní obraz nenajdeme. Znamená to, že mohou být značně odlišné obrazy našeho světa? Zajisté mohou, některé z nich podávají teorie, které věda odvrhla. Ty ovšem měly různé defekty, buď právě nebyly dost konsistentní interně, nebo neodpovídaly některým pozorováním. Vyvolává to dojem, že ten obraz vesmíru, který s drobnými variacemi přetrval, je jediný správný. Měli bychom asi dodat: správný pro náš způsob myšlení a naše možnosti pozorování, jak se ve vzájemné vazbě vyvinuly za poslední dvě století.

Odvržené obrazy světa, o nichž byla právě řeč, ale většinou nebyly radikálně jiné, jelikož vycházely také z lidské zkušenosti a tvořilo je lidské myšlení. Jsou ale možné opravdu radikálně jiné obrazy? To nevíme, ale i lidské myšlení je schopno nabídnout alternativy, které řádně zacloumají našimi představami. Snad smím uvést alespoň jeden příklad. Standardní kosmologický pohled praví, že vesmír ve všem všudy včetně svého času započal singularitou, z které se díky rozpínání prostoru vyvíjel zatím těch 13.8 miliard let a bude se zřejmě dále rozpínat a podle toho vyvíjet asi do nekonečna. Tento model, zejména ve své první části, spočívá na řadě pozorování, ale věrohodnost získává řešením rovnic Einsteinovy obecné teorie relativity; tu Einstein vyvinul ze své starší, speciální teorie – a ta se celá opírá o tzv. Lorentzovu transformaci, kterou Einstein pochopil jako základní vztah mezi rozměry svého časoprostoru. Jádro každé transformace v matematické fyzice je tzv. invariant, tj. veličina, kterou transformace zachovává jako neměnnou. V případě Lorentzovy transformace je to I = x2 + y2 + z2c t2 , kde x, y, z jsou prostorové souřadnice, c je rychlost světla a t je čas. Jak vidno, čas tu figuruje trochu jinak, než ostatní souřadnice (bere se záporně). Hawkinga ale napadlo, že když čas místo v reálných číslech vyjádří v číslech imaginárních (násobcích čísla i, tedy odmocniny z – 1), čas v invariantu bude kladný a řešení pak vede k modelu vesmíru, který je konečný a přitom neomezený (nemá žádnou hranici a tedy ani počátek). To je velmi atraktivní možnost, k tomu dosažená jednoduchou záměnou (v teoretické fyzice se jí říká Vickova rotace a často se používá). Jenže co si máme počít s imaginárním časem? Pro každého z nás je čas velice reálný. Nicméně Hawkingovi tato teorie připadá jako užitečná, což je pro něho dostatečný argument pro její zvážení.

Když pomineme tento příklad extrémního pragmatismu, který se bohužel šíří fyzikou, a pokud neuznáme alternativní antropický princip, který jsem navrhl, vrací se otázka, proč je vesmír takový, jaký je, čili co způsobilo (nebo stále způsobuje) jeho vzájemně dobře vyladěné vlastnosti. Hawking ještě v 90. letech minulého století věřil, že na ni odpoví Teorie všeho, která se tehdy zdála být už téměř nadosah. Jedinou překážkou se tehdy zdála být nesourodost obou velkých teorií, které ovládaly různé aspekty fyziky, Einsteinovy obecné teorie relativity (a její teorie gravitace) a kvantové mechaniky (kterou je možno v jistém smyslu chápat též jako teorii zbývajících tří interakcí). Abstraktní teorie strun (a její zobecnění, teorie P-brán) dávala značné naděje, přestože operovala s devíti- a více-rozměrnými prostory. Po zápasu mnoha nadaných mozků, který trval několik desítek let, je dnes už asi jasné, že tudy cesta nevede. Mezitím nové objevy, naznačující existenci zcela kuriosní temné hmoty, obraz vesmíru ještě zamlžily. Zdá se být jisté, že teorii všeho, ať už se tím míní cokoliv, v této a nejspíš ani příští generaci nebudeme mít.

Nicméně předpokládejme, že by tu byla taková teorie, která by byla schopna odvodit všechny známé vlastnosti vesmíru z nějakých prvních principů. Odpověděla by nám na otázku proč? Ty principy by nutně byly axiomy, které už žádné další tázání nedovolují. Mohli bychom je akceptovat prostě z náhledu? Bojím se, že na to budou příliš abstraktní a tedy nenázorné. Fyzik se s nimi asi spokojí, pokud ta teorie bude fungovat, tedy správně popíše všechno, co už víme, a bude schopna předpovídat další poznatky. Budou to zase filosofové, kteří se s nimi budou potýkat. Pokud to i oni vzdají, zbude už jenom dítě se svou věčnou otázkou proč. Je ale otázka, zda k tomu někdy dojde: prozatím poznání přináší stále nové poznatky, které náš obraz vesmíru na všech úrovních jeho struktury dost značně mění. Možností tázat se, k čemuž je člověk zřejmě zrozen, bude asi ještě dlouho dost.

Hyperprocesy, autor : Jaroslav Kříž

Hyperprocesy

 

Představme si někoho, zcela neznalého naší kultury – řekněme mimozemšťana – jak pozoruje dvojici mužů, kteří hrají šachy. Konstatuje, že měli na začátku dvakrát 16 kousků dřeva různého tvaru, jedny černé a druhé bílé, rozestavěných na desce s 64 bílými a černými čtverci, kterými nyní posouvají různým způsobem, občas některý vyjmou a pokračují dál, až v jedné chvíli přestanou a třeba shrnou kousky do krabice. Mimozemšťan, který by byl jistě inteligentní, by opakovaným pozorováním rozpoznal, že ony kousky mají různý tvar a podle něho má jejich posouvání jistá pravidla; zjistil by ještě další pravidelnosti, ale pokud by nám lidem nebyl hodně podobný, asi by z nich nevydedukoval, k čemu to složité posouvání vlastně slouží.

Většina lidí v značné části světa ovšem ví, že je to hra, která mnohým slouží jen k ukrácení dlouhé chvíle, těm pokročilejším dává intelektuální satisfakci a těm nejlepším poskytuje až téměř smysl života. Hra je určena pravidly, která omezují její náhodnost, ale jsou natolik jednoduchá, že umožňují obrovský počet různých konfigurací figurek na šachovnici; ta také definují soubor situací, za kterých je jeden z hráčů poražen a hra tím končí. Hra je tedy formalizovaný boj, což jí dodává napětí, ale o to nám tu nyní nejde. Zajímavější pro nás je, co se na té šachovnici děje.

Ponechme stranou úplné začátečníky, kteří se jen snaží vzít protivníku co nejvíce figurek. I jenom trochu pokročilý hráč se bude snažit předvídat, co ten druhý v dalších tazích asi udělá, bude se snažit vybudovat vlastní strategii, jak prolomit jeho obranu, kterou bude přizpůsobovat podle měnící se situace. Tak, jak bude partie pokračovat, bude představovat složitý proces, ve kterém třeba soupeři budou střídavě nabývat převahy, padat do různých léček, z nich zas za cenu nějaké ztráty unikat a podobně. Je tento proces skutečný, nebo je jen v myslích oněch hráčů a skutečné je jenom ono posouvání figurek, které pozoroval mimozemšťan?

Oblíbené kritérium reality objektu nebo děje je jeho objektivita. Ta je však ošidnější, než se na první pohled zdá. Pokud se pohybujeme ve sféře zkušenosti (a já jsem nikdy nenašel věrohodný způsob, jak z ní vykročit), nejlepší definice objektivity je (tuším Russellova) neomezená vykazatelnost daného jevu. Jenomže kdokoliv má zkušenosti s vědou, filosofií nebo i dalšími obory, ví dobře, že to často neznamená samozřejmou zjevnost jevu pro kohokoliv, koho před něj přivedeme: častěji, než by bylo příjemné nám připustit, ten svědek musí mít příslušné školení a znalosti, aby jev vůbec zpozoroval, natož pochopil. Tak tomu bude také s naší hrou: člověk musí umět hrát šachy, aby chápal jednotlivé tahy, a musí mít v tom oboru dosti značné znalosti, aby rozpoznal strategii hráče, její přednosti a chyby a tak podobně.

Takových lidí je však spousta – tvoří celou subkulturu, nejenom sami šachy hrají, ale čtou, případně vydávají příručky s rozbory slavných partií, píšou programy pro počítače, které potom třeba ve hře porážejí velmistry. Je toto všechno objektivní? Ano, já samozřejmě vím, že někteří z těch lidí, zvláště nadaní, dovedou přehrát celou partii jen ve své mysli a jakkoliv přitom jistě probíhají objektivní procesy v neuronech jejich mozku, jejich vědomý obraz v mysli má povahu spíš proměnlivých představ a jejich významů, jejichž objektivita může být sporná. Otázka, zda je objektivní matematika či logika, která je tomu blízká, tvoří jeden z problémů, s nimiž zápolí ontologie a do nichž se tu nechci pouštět. Ostatně i ten problém, s nímž jsem začal, tedy otázka, zda nad procesem posouvání figurek je skutečný i jemu nadřazený proces hry, který prvému dává význam, je sice vážně míněný, ale úmyslně obtížný a provokativní – bylo by možno namítnout, že jde o chování a myšlení hráčů, jejichž různé úrovně mohou být produktem jen mojí interpretace.

Na druhé straně pomyslného spektra obtížnosti jsou hierarchie procesů, o jejichž realitě nemáme rozumný důvod pochybovat. Vezměme třeba proud řeky, která volně teče krajinou. Ten klidný tok, který tak uklidňuje, když se do něj s břehu díváme, je ve skutečnosti docela vzrušující systém různých dílčích pohybů: citlivým přístrojem bychom snadno odhalili, že se skládá z různých dílčích proudů, některých rychlejších zhruba uprostřed řeky, některých téměř stojících těsně u břehu; každý z těch proudů v sobě skrývá chaotické pohyby jednotlivých molekul vody, přesněji jejich větších agregátů, které se neustále přeskupují; některé z molekul jsou vzájemnými srážkami vystřeleny třeba proti proudu, jsou ale kohesními silami a ovšem působením gravitace nakonec statisticky donuceny obrátit a nabrat směr přibližně stejný jako jejich sestry; každá z těch molekul složitě vibruje a rotuje, v závislosti na teplotě; v každé z nich vlnové chování jejich elektronů může být zobrazeno také jako pohyb po složitých drahách a totéž se dá říct o nukleonech v jednom z jejich atomů resp. kvarcích v oněch nukleonech. Máme tu tedy závratnou hierarchii různých dílčích pohybů, z nichž některé s výsledným tokem souvisí přímo, jiné jen volně a ještě jiné zřejmě vůbec ne. Všechny ty pohyby či procesy jsou reálné a na jejich vztahu není nic pozoruhodného.

Kdybychom místo vody měli kapalné helium při teplotě blízké absolutní nule (nebo jakoukoliv jinou látku, která by za těch podmínek zůstala kapalná), zjistili bychom překvapivý jev: kapalina by měla tzv. supratekutost, což znamená, že její proudění by nemělo žádný vnitřní odpor a například vír, který bychom v ní vyvolali, by rotoval do nekonečna, pokud by se nezvýšila teplota. Kdybychom takový systém blíže zkoumali, zjistili bychom, že v něm vlastně není žádná část, žádný pohyb, který by mohl být popsán zvlášť: kapalina za těchto podmínek tvoří jeden kvantový celek, jemuž se podřizuje každá jeho část. To je – podobně jako supravodivost, kde jde o stejně kolektivní pohyb elektronů – patrně nejjednodušší příklad jevu, který tu z nedostatku jiného slova nazvu hyperprocesem. Jde ovšem o případ poněkud nezvyklého stavu hmoty. Jsou ale příklady obyčejnější, byť právě ontologicky záludnější.

Když vezmu jiný příklad a pokusím se aspoň načrtnout, jak žije byť i jednoduchá buňka, budu v rozpacích, kde mám vlastně začít. Mohu například říct, že v jistém okamžiku určité molekuly proteinových látek, které nazýváme enzymy, uvolní vazbu mezi jistou dlouhou molekulou DNA, nesoucí genetickou informaci, a proteiny, které ji chrání. Tím se aktivují jisté geny, tedy sekvence článků DNA, na něž se přechodně navážou menší molekuly, které zas jiný enzym pospojuje do dlouhé molekuly tak zvané m-RNA; tu zase jiný enzym uvolní, jiný z ní vystříhá vše zbytečné, načež o něco dál tato upravená RNA vytvoří komplexní útvar, tzv. ribosom, spolu s dalšími dvěma enzymy a postupně i řadou kratších t-RNA s volně navázanými aminokyselinami, které pak ribosom spojuje v správném pořadí (daném m-RNA) do proteinových řetězců – a ty po uvolnění z komplexu spontánně vytvářejí různé bílkovinné útvary, převážně právě enzymy. Ty podle potřeby otevírají kanály v membráně buňky a dopravují dovnitř živiny, z kterých zas jiné vytvářejí stavební prvky pro tvorbu dalších bílkovin, DNA a různých typů RNA a zejména je přetvářejí na formu, která přenáší chemickou energii pro všechny probíhající procesy. Jiné rozkládají poškozené proteiny, signalizují potřebu těch, jichž je v buňce málo, a pomáhají s jejich syntézou, jak bylo naznačeno nahoře, odstraňují z buňky nepotřebné zplodiny atd. Byla by z toho tlustá kniha, ne-li knihovna, kdybych chtěl a uměl dopodrobna popsat všechny procesy, které podle poznatků molekulární biologie v takové buňce probíhají.

Je důležité přitom říct, že nejde jen o inference z různých pozorování původní buňky. Mnohé z těch dějů věda umí uměle vyvolat, ba provést separátně „ve zkumavce“: je to už víc, než dvacet let, co byl takto uměle (ovšem z biologických částí) separátně vytvořen fungující ribosom; syntéza libovolných úseků DNA či RNA je dnes komerčně nabízena řadou laboratoří ve světě; příprava řady enzymů je také běžná a jejich schopnost ve zkumavce modifikovat a štěpit specifické proteiny byla demonstrována v řadě případů. Aniž bych chtěl tvrdit, že je o nich všechno známo (jsou jich přinejmenším tisíce), mohu celkem spolehlivě říct, že hlavní z těchto dílčích částí buňky a jejich interakcí mezi nimi jsou aspoň v zásadě poznány. Co ale zůstává převážně záhadou, je celek těchto dílčích procesů, které zajišťují život buňky.

Molekulární biolog mě opraví, že mnohé z této záhady se ve skutečnosti už celkem dobře ví. Tak třeba zná se kaskáda dějů, které v buňce signalizují, že vedle ní se uprázdnilo místo, které je třeba vyplnit, to znamená spustit proces dělení buňky s výrobou všeho, co je k tomu zapotřebí. Dost nedávno se poznalo, jak DNA pozná, že se v ní vyskytla chyba, a jak se umí sama opravit. Také jsou známy epigenetické procesy, jimiž se molekulám DNA v buněčném jádru sděluje, které proteiny chybí, a spouští se proces exprese příslušných genů, které kaskádou dějů vedou k nápravě. A tak by se dalo pokračovat.

Děje, které jsem právě jmenoval (a mnohé další, které byly rozpoznány a v hrubých rysech také poznány), jsou ovšem hyperprocesy v tom smyslu, že jsou kaskádami dílčích molekulárních dějů, které zná a umí z větší části popsat biochemie a které se vzájemně regulují řadou zpětných vazeb. Jako celek se dále ovlivňují zase vzájemně, takže spolu vytvářejí soustavy hyper-hyperprocesů, až nakonec z nich povstává hierarchie, která je podstatou života buňky. Záhada není ani v tom, že bychom netušili, jak to všechno spolu funguje, ale v tom, že naše myšlení (myslím to přesné, logické) není zatím vybaveno schopností uchopit celostní hierarchické procesy v jejich mnohorozměrných vztazích. Umíme je uchopovat kousek po kousku, ale ne najednou – aspoň ne snadno a ne v mnoha rozměrech.

Snad smím uvést ještě jeden příklad, který má chuť záhady. Běžná buňka třeba našeho těla má asi deset druhů organel, menších celostních útvarů, které mají specifickou funkci. Jedním z nich jsou už jmenované ribosomy a jiným, o němž budu mluvit, jsou mitochondria. Hlavní z jejich více funkcí v buňce je jejich schopnost přeměňovat glukosu (případně jiné cukry) a kyslík na chemickou energii látky zvané ATP (adenosin trifosfát), která je pohonnou hmotou v podstatě všech buněčných procesů. Ačkoliv jsou proto zásadně důležitá pro všechny životní funkce, jsou mitochondria v buňce jakýmsi státem ve státě: mají svou vlastní, jednodušší DNA, vlastní metabolismus a mnoho dalších zvláštností. Přesto jsou s buňkou jaksi spjata a jeden z příznaků této vazby je, že když se buňka dělí v procesu růstu nebo náhrady, dělí se i mitochondria, takže obě nové buňky dostanou svou porci těchto organel. Jenomže toto jejich chování není vzájemně zrcadlové, jak bychom čekali: rozdělené buňky mají různý počet mitochondrií rozličných velikostí; nicméně v každé z nich je systém těchto organel právě dostatečný, aby zajistil život buňky. Jak se určí kombinace počtu a velikosti, aby to právě stačilo? Zatím je to záhada, která se jistě časem také nějak vysvětlí; ale nebude to snadné, neboť je to také jeden z těch mnohorozměrných hyperprocesů.

Ale vraťme se na úroveň buněk. Ty, pokud jsou součástí těla, nejenom žijí, ale jsou většinou nějak specialisované, tedy jako součásti nějakého orgánu či jiného funkčního systému vykonávají nějakou funkci – jedny vylučují nějaké látky, jiné se roztahují a smršťují, zas jiné přijímají podněty a dávají je různě zpracované dál, tedy jejich chování je zas součástí nějakých opět vyšších hyperprocesů, které se jaksi sčítají v životě organismu a nad tím vším v chování resp. myšlení jedince – a tak bychom mohli pokračovat životem komunity a nad tím její kultury. Když se ohlédneme zhruba o stránku zpět a projdeme znovu, co jsme tu jenom velmi letmo naznačili, máme před sebou závratnou hierarchii dějů, které jsou hyperprocesy vzhledem k těm, jež je společně vytvářejí, a zároveň dílčími ději těch, jež se tvoří nad nimi.

Jenže s tím nad je mírná potíž, která snad stojí za úvahu. Je to zřejmě původně prostorová metafora, která je tu použita ve vztahovém nebo řekněme logickém smyslu. Když o něčem řekneme, že je to nadstavba (výraz, který s oblibou používal Marx), představujeme si vlastně nějaké základy, případně podpůrné zdi, na nichž je vystavěno to, co zaujalo naši pozornost. Nadstavba by bez základny nemohla existovat, prostě by se zhroutila; na druhé straně právě ona dává základům smysl a do jisté míry určuje, jak mají vypadat.

Protože vztah základny a nadstavby je pouze duální a primitivní, ujal se pro složitější vztahy častější výraz hierarchie. Má dnes hodně posunutý význam, původně totiž znamenal vládu posvátného (řecky hieros = posvátný, arché = vláda). Dnes jím obvykle míníme strukturu vtahů s více vrstvami; z původního významu však zůstal náznak oné vlády – když třeba mluvíme o společenské hierarchii, míníme většinou, že ti, kteří jsou v ní výš, jsou nejen nějak více společensky hodnoceni, ale často mají moc nad těmi, co jsou pod nimi. Také v abstraktnějším významu, který jsem užil nahoře, jaksi samozřejmě předpokládáme, že jakkoliv jsou vyšší vrstvy existenčně závislé na těch nižších, rozhodující vliv jde shora dolů a ne naopak. Tak například nálada komunity ovlivní mé myšlení, které rezultuje v rozhodnutí nějak jednat, což vede k řadě dějů v neuronech mého mozku, které vydají po nervových drahách příslušné povely k potřebným dějům v orgánech mého těla, třeba stahům určitých svalů, zrychlenému tepu mého srdce, prohloubenému dýchání, neboť je třeba více kyslíku, což na jiné úrovni registruje můj pankreas a vyloučí o něco více inzulínu, který ovlivní receptory buněk a ty zas způsobí, že se otevřou příslušné kanály a po kaskádě dějů v buňce mitochondria vyrobí více ATP. To je zas samozřejmě jenom velmi hrubý náčrt všech těch hyperprocesů, kterých je přirozeně nepoměrně víc. Oč mi tu jde, je kaskáda dějů různé úrovně, které jsou v daném případě vždy povely, které ta nižší vrstva musí poslechnout.

Je ovšem nutno připustit, že vlivy mohou jít také opačným směrem. Když třeba moje slinivka nedokáže vyprodukovat dost inzulínu nebo receptory buněk na něj dostatečně nereagují, nebudou buňky schopny dopravit zvýšené množství glukosy s kyslíkem ke svým mitochondriím, nebude dost ATP a tedy energie v buňce, orgány nebudou schopny dost pohotově reagovat, což se zas kaskádou opačných dějů nakonec projeví pocitem únavy, který mne třeba odradí od úmyslu nějak jednat. Je to jen jeden z mnoha příkladů, které se projevují nejen v organismu těla.

Ostatně v obecném pojmu hierarchie (a mnou proponovaných hyperprocesů) nejde nezbytně o mocenský vztah. Je spíš nástrojem ekonomie našeho myšlení, když se pokoušíme nějak pojmout systém dějů (nebo obecněji jevů), které jsou nesouřadné a přitom spolu nějak souvisí, vzájemnou závislostí nebo i přímým ovlivněním. Základní potíž s tímto pojmem ale je, že v hierarchii (tak, jak ji běžně chápeme) jsou jednotlivé její úrovně či vrstvy odděleny jakýmsi myšlenkovým vakuem: jsme schopni chápat logiku dějů v každé vrstvě zvlášť, ale mezi úrovněmi je vždy nespojitý skok a jejich vzájemné ovlivnění je jakýmsi působením na dálku. Kritický pohled ovšem napovídá, že v tom pojetí něco není správně. Pokusy napravit tuto chybu však v mnoha případech nabraly chybný směr.

Obecný trend, který v evropském myšlení skrytě i otevřeně probíhá už více než dvě století a který prosazuje zrovnoprávnění všeho a všech nejprve v lidské společnosti, pak i v jiných oblastech, má vliv i na naše obecnější myšlení a tak jsme svědky tendence nesouřadnost různých jevů popírat – a přirozeně první obětí je právě pojem hierarchie, který má nepříjemné společenské konotace. Myslím, že je to přístup neblahý, který působí asi tak, jako bychom chtěli trojrozměrný svět celý vtěsnat do dvojrozměrné plochy. Brání nám to vidět tzv. emergentní jevy, které vystoupí na pozadí jednodušších struktur jako nová forma reality, nebo – viděno z jiného úhlu – nové systémy, které jsou v mnoha ohledech víc, než pouhé soubory svých částí. Ani dnes, kdy jsou třeba buněčné děje v řadě případů prozkoumány do většiny detailů, kdy se znají struktury velké části makromolekul, jejich komplexů a interakcí mezi nimi, nikdo myslím nepochybuje, že buňka se svým životem je víc, než soubor toho všeho – nikoliv proto, že by v ní byly přítomna nějaká tajemná životní síla, ale proto, že právě nad souborem jednotlivých interakcí, zpětných vazeb a různých signálů se ustálila jejich společná logika, která z nich tvoří systém. A podobně snad nikdo nepochybuje, že živý organismus se svými orgány a dalšími částmi je víc, než pouhý soubor byť i interagujících buněk, jakkoliv jeho existence na nich spočívá. Tak by se dalo pokračovat množstvím dalších, byť méně evidentních příkladů.

Cesta nivelizace všech dějů zjevně nikam nevede. Je tedy úkolem soudobého myšlení najít způsob, jak překonat tu zdánlivou propast mezi nesouřadnými ději, postavit mereologii (tedy zkoumání vztahů částí k jejich celku) na pokud možná průhledný logický základ. Není to snadný úkol, v obecnosti zatím sotva dostupný. Určitým vodítkem tu mohou být myšlenky A. N. Whiteheada, zejména ty, jež vyjádřil ve svém díle Proces a realita. Protože to je ale jedno z nejobtížnějších děl v celé západní filosofické literatuře a protože ne se vším v něm může autor těchto řádek souhlasit, bude jím následující stručná úvaha spíše inspirovaná než přímo vedená.

Mějme nějaký hyperproces A, který má znaky systému a který se skládá z dílčích dějů a1, a2, a3 atd., jež lze pro jednoduchost pojmout jako souřadné. Mají-li tyto dílčí děje tvořit funkční celek, musí nezbytně nějak interagovat, to znamená buď být spojeny kauzální vazbou, nebo alespoň ovlivňovat své průběhy. Přitom zřejmě není zapotřebí, aby interagoval každý s každým, lze si například představit, že vždy řada dílčích dějů tvoří subsystém, ve kterém silně interagují, ale ten musí vždycky obsahovat aspoň jeden děj, který jej propojuje aspoň s jedním z dalších subsystémů. Tím je zaručena kontinuita systému, ale ne nutně jeho jednota. Ta nastává teprve tehdy, když dílčí procesy interagují s jistou logikou, kterou se podmiňují nebo podporují vzájemně a navíc jejich kolektivní výslednicí jsou nějaké funkce, které přesahují kterýkoliv z nich.

Tyto výslednice vyjádřit pomocí všech účastných dílčích dějů je extrémně těžké, neboť jde o mnohorozměrné vztahy a naše myšlení je přirozeně vybaveno k tomu, názorně chápat vztahy dvou, nevýše tří; je možné použít k popisu abstraktní nástroje (např. teorie grafů, algebraická topologie), ovšem za cenu kvantifikace a jisté ztráty názornosti. Ale řekněme, že to dokážeme. I potom ale bude popis jejich charakteru neúplný, pokud onu výslednici blíže neurčíme jejím vztahem opět k vyšší úrovni, která může, ale nemusí být více organizovaná – v každém případě však náš systém přesahuje.

Tak, když se přidržím svého příkladu, vzájemně podmíněné subsystémy dějů v buňce mohou obstarávat jednou látkovou výměnu a tedy získávání stavebního materiálu a energie k jeho uspořádání, jindy vlastní stavbu organismu buňky, jindy zase jeho reprodukci – ale že buňka žije, nepochopím z žádného z nich – to vyžaduje vyšší pohled, odhalující vztah celku k okolí a k jiným organismům, které také žijí, resp. částem reality, které nežijí. Je jistě pravda, že když budeme důslední, dojdeme takto k celému světu, který se nám tak zjeví jako jeden organismus. To by asi bylo v intencích A. N. Whiteheada. Myslím však, že takové důslednosti nejsme schopni a že se o ni snad ani pokoušet nemáme. Jakkoliv všude ve vesmíru najdeme nějaké vztahy a děje, které se vzájemně ovlivňují, míra jejich nahodilosti je velká a tedy také míra jejich organizace je malá. Je asi lepší, soustředit se na to, co ještě umíme nahlédnout.

Jen jsem tu naznačil, jaké cesty by mohly vést k příští mereologii procesů, tedy k vyplnění prázdna mezi různými úrovněmi jejich hierarchie a odtud k překonání z něho plynoucích pochyb o realitě různých hyperprocesů. Současná věda takto směřuje v některých disciplínách, ale většinou nedokáže všechny potřebné kroky naplnit. Často se proto spokojuje se schopností výsledné děje simulovat. Tím se přesvědčí o správnosti představ dílčích dějů i jednotlivých, zas jen dílčích vztahů mezi nimi. Celostní pohled na výsledný hyperproces je však téměř stejně emergentní (tedy v zásadě tajemný v svém vzniku), jako ten proces sám. Tím ale není řečeno, že je simulace k ničemu: můžeme v ní třeba různé vztahy nebo děje mírně měnit a hledět, co se děje s výsledkem. Tím se přece jenom dobíráme jistého poznání vztahu částí k celku, alespoň v studovaném případě.

Vraťme se ještě na začátek. Lidé spolu snad odjakživa bojují, o teritoria, bohatství či moc nebo také o ideje, často o jejich vcelku nepatrné odstíny. Ten boj může být veden jenom slovy, ale bohužel častěji, než by si člověk přál, stále účinnějšími zbraněmi, kterými se zabíjejí nebo aspoň mrzačí. Představme si, jakkoliv je to odpudivé, třeba velké válečné tažení třeba takového Napoleona. To tažení se skládá z jednotlivých bitev – a ty zas z jednotlivých srážek, takže z blízkého pohledu (kdybychom byli ke své hrůze jejich účastníky) bychom viděli jednotlivé zápasy muž proti muži, které by byly jistě velmi reálné, vždyť by v nich šlo o život; ale stejně reálná by byla srážka oddílů, k nimž by ti jednotliví muži patřili, a která by přispěla k výsledku stejně reálné bitvy, v níž by byl jeden z protivníků poražen – a tak by bylo možno pokračovat až po celek válečného tažení přes celou Evropu až do Ruska, kterým si Napoleon předznamenal svůj následný pád – a jím ovlivnil politické děje v Evropě s velice reálnými důsledky pro jednotlivé lidi.

Naštěstí se lidé vždycky jen nevraždili: už před tisíci lety vynalezli různé hry, které jim daly možnost ukájet své agresivní sklony formalizovaným bojem a ještě k tomu uspokojovat svůj hravý instinkt. Celou tu hierarchii od jednotlivých srážek přes taktiku přeskupování vojsk a strategii bitev případně celého tažení je možné spatřit v řadě partií, které spolu hrají dva mistři šachu ve snaze vyhrát dejme tomu titul v nějakém turnaji. Ano, můžeme si říkat, že zde jsou příslušné hyperprocesy jen v rovině významu a nabývají smyslu jenom, když je pochopíme. Ale tak je tomu přece vlastně vždy v naší zkušenostní realitě: není žádných dějů, které by byly jen o sobě: jsou pro nás jenom děje, které vnímáme, interpretujeme a v kladném případě chápeme.

Celá lidská kultura ve své sebe-tvorbě, svých institucích, svých aktivních projevech v rozvoji technologií, vědy a umění, je založena na nesouřadných procesech, které se vrství nad sebou a shora zpětně ovlivňují elementární procesy našich životů. Snažit se je pochopit nejen v jejich rovině, ale i v jejich obousměrných vertikálních vztazích je úkol, který stále ještě z větší části stojí před námi.

 

Povrch a nitro, autor : Jaroslav Kříž

Povrch a nitro

 

Vzpomínám si na jeden moment ze základní školy, kdy učitel tělovědy zavěsil na tabuli lepenkový obraz nahé ženy, nechal nás chlapce dosyta se vynadívat a potom se zvláštním ironickým úsměvem začal odklápět jednu papírovou vrstvu za druhou, čímž odkrýval na první pohled šokující výjevy toho, co povrch těla skrývá. Ten učitel byl divný pavouk a nevím, co tou teatrální exhibicí zamýšlel. Zošklivit nám erotické vzrušení, které v nás tehdy v době puberty vyvolávaly i primitivní kresby, připomínající ženské tělo? V tom nemohl být úspěšný: hormony, které v onom věku stále více ovládaly naše myšlení, byly silnější, než instinktivní odpor vůči těm anatomickým výjevům. Ostatně brzy jsme si zvykli: Mařena, jak jsme si tu vrstevnatou papírovou ženu nazvali, se spolu se svým mužským protějškem objevovala dvakrát týdně a s onou zvláštní nevyhnutelností mentality školy se stala stejně nudnou jako mapy cizích krajů a další pomůcky, které otrávení nebo vzteklí kantoři a jejich kolegyně jaksi uměli zbavit veškeré zajímavosti.

To ale není běžná zkušenost, rozhodně nikoliv v těch dětských letech. Svět přece nabízel tolik zajímavého a vzrušujícího, pokud nám bylo dovoleno rozhlížet se podle svého, jak nás vedla zvědavost. Tu zprvu lákal převážně vzhled, což často znamenalo povrch – konečně jevy světa, to je primárně právě jeho povrch, alespoň většinou. Ale brzo se na něm zvědavost nezastavila a nutila nás nehty, zuby, ostřím nože drát se pod něj, do toho tajemného nitra předmětů. Často to přineslo nejprve překvapení, pak i zklamání: věci byly pod povrchem jiné, než jsme čekali, ale náš zásah neodhalil jejich tajemství – spíše se nějak zkazily: hračky přestaly fungovat, rostliny uvadaly, malí tvorové umřeli. Kdybychom byli dovedli obecně vyjádřit svou ranou zkušenost, asi bychom řekli, že jsou věci uvnitř jiné, než se zdají na povrchu, ale že to jejich nitro má nějaké tajemství, které se kamsi schová, když se k němu snažíme dostat.

Co jsem tu právě napsal, by mohlo sloužit jako taková naivní metafora lidského poznání. Svět nám nabízí povrch (nejen v tom lapidárním smyslu, ale ve svých nejrůznějších projevech), pod nímž se skrývá jeho nitro se svým tajemstvím, které je výzvou naší zvědavosti, ale též naší snaze je ovládnout, případně pochopit je v jeho smyslu. Lidstvo se ovšem se svou kulturou postupně naučilo pod ten povrch pronikat daleko šikovněji, než to umí dětské prsty, a také mnohem hlouběji, než zprvu tušilo. Ale ani toto pronikání se neobejde bez násilí – ba někdy nesrovnatelného: rozdíl mezi energií kamene, jímž nějaký kluk roztlouká pecku plodu, aby se dostal k jejímu jádru, a tou, s níž do sebe narážejí částice v soudobém urychlovači, aby též odhalily svoji vnitřní strukturu, je vpravdě astronomický. Není to však jediné násilí, jehož se na přírodě svým poznáním dopouštíme.

Filosof Martin Heidegger, jeden z těch mála, kteří se ve 20. století pustili na nejistou půdu ontologie, tvrdil, že svými výklady vnitřního ustrojení věcí, alespoň tak, jak to činí věda, jejich nitro tak říkajíc rozkládáme na povrchu, tím je stavíme do světla a jakkoliv je takto chápeme svým rozumem, zbavujeme je tím něčeho podstatného z jejich bytí: jeho tajemství. Tyto a jiné podobné výroky pocházejí z Heideggerovy pozdní tvorby, která nebyla příliš vstřícná čtenářovu porozumění. Co jimi chtěl vlastně říct: že něco z tajemství bytí svým poznáním ničíme, nebo nám jen uniká při naší snaze věci pochopit? Je právě toto tajemství, které má zůstat skryto ve stínu, v neporušeném nitru věcí, podstatou jejich bytí? Máme nahradit rozum citem nebo intuicí, abychom aspoň trochu pochopili svět? Zdá se, že to tak Heidegger myslel, i když to nikde přímo neřekl. Je tato demise filosofie ve prospěch poezie nebo mysticismu výrazem úzkosti nad směrem, kterým soudobý rozum (ovšem často ve službách nerozumu) vedl a dále vede lidský svět? Nebo to byla prostě frustrace nad marnými pokusy uchopit bytí v jeho pravé podstatě? To se už asi nedozvíme.

 

Povrch a nitro hmoty: struktura

 

V jednom však k vědě nebyl Heidegger zcela spravedlivý: rozkládání nitra věcí po povrchu, to není způsob, jak moderní věda svět pojímá – to spíš odpovídá její předchozí primitivní, popisné podobě. Co racionalita a její hlavní nástroj věda už více než století činí, je nalézání struktury veškerých jeho objektů a dějů na nejrůznějších jeho úrovních od té pokud možná elementární až po ty nejsložitější, ať směrem k celku vesmíru či k podstatě lidské mysli. Jsou v podstatě tři momenty, v nichž věda bytí věcí pojímá: předně je to právě struktura a její hierarchie, zadruhé dynamika jejích přeměn a konečně funkce, ať skutečná či pomyslná, která dává jakýsi smysl oněm přeměnám.

Struktura – jak bylo řečeno víckrát jinde – jednak v naší mysli sjednocuje svět, neboť je utvořena z unifikovaných stavebních prvků, tvořících velmi různé objekty a jevy, jednak a především je demonstrací naší schopnosti svět alespoň v jeho částech myšlenkově znovu vystavět. Svět ve své struktuře je chápán jako logický, do značné míry zákonitý, ve své povaze tedy myslí zvládnutelný. Kritik namítne, že se to tak zatím daří jenom částečně a ovšem v abstrakci, ale tak docela to pravda není – věda dnes dovede díky svému pochopení zákonitostí struktury nejen tvořit známé, ale i zcela nové molekuly a z nich materiály, které tu před námi nebyly; dovede tvořit nové nebo alespoň přeměněné organismy s nezvyklými vlastnostmi; umí uměle napodobit některé kognitivní procesy a udílet jim znaky jako spolehlivost nebo rychlost, které už značně převažují možnosti člověka. Tak by se dalo pokračovat. V jistém smyslu se daří v této tvorbě – myšlenkové nebo reálné – uchopit bytí přinejmenším v jeho různých aspektech. Zajisté, netvoří se z ničeho: vždy si lze představit na dně toho všeho primordiální bytí, jehož jsou to jenom přeměny; nicméně bytí myslím žádný probudilý filosof dnes nevidí jenom v nějaké primitivní matérii, ale chápe, že má různé kategoriální úrovně. Ty sice nelze redukovat jenom na nějaké funkce, ale v jejich aktivitě se přece jenom projevují jejich různé kvality.

Ano, je pravda, že čím více se noříme do nitra struktury směrem k jejím tušeným základům, tím více roste její odpor vůči našemu násilnému nahlížení a tím také klesá naše jistota. Ten odpor nevyžaduje nějaký mystický výklad, lze jej docela pochopit: pokud mají být elementy struktury skutečně základem všeho skutečného, musí být pevnější, než cokoliv, co se nad nimi vrství v stále subtilnější hierarchii. Jiná věc jsou podivnosti, které vědci potkávají na té prozatím nejzákladnější úrovni. Je třeba připustit, že ty mohou být dílem i umělé, dané nedostatkem pojmových i čistě matematických nástrojů, potřebných k uchopení jevů, na něž vědci narážejí. Hlavní překážkou se zdá být neschopnost smířit aparát kvantové teorie pole s pojmovým systémem obecné teorie relativity, tedy dosáhnout onoho velkého sjednocení všech čtyř základních interakcí, které podle fyziky ovládají hmotnou strukturu. A navíc se objevily záhady, pro něž máme zatím jen jména – temná hmota a energie. Nevíme, kdy a zda se zdaří tyto potíže překonat – to také není předmět této úvahy. Nemyslím však, že by právě v nich bylo skryto ono tajemství bytí, které možná mínil Heidegger.

Jsou a byli filosofové, pro něž bytí nepředstavuje žádný problém – že něco je, třeba pro logické pozitivisty počínaje Russellem znamená prostě jen, že množina objektů s danými vlastnostmi není prázdná. Bytí tak vlastně znamená jen výskyt, jehož hlubší smysl se už nezkoumá. Ano, tak se lze zbavit i mnoha jiných otázek, které pronásledují filosofii: buďto se zcela odmítnou jako nesmyslné, nebo se převedou na nějaký formální vztah. Zpravidla tím ale nemizí, jenom se na čas skryjí nebo se zdánlivě vyřeší na samém povrchu, skrývajíce tím svou hloubku. Tak je to v každém případě s ontologickou otázkou. Pokud se tážeme po povaze nebo dokonce smyslu obecného bytí, míří ta otázka vždy přinejmenším také k naší vlastní existenci, jejíž povaha a smysl budou vždy naléhavou otázkou, ať už ji sebevíce odsouváme nebo si pro ni vymýšlíme jakékoliv vytáčky. Obecné bytí pro ni sice nabízí jakousi náruč, v níž se můžeme snažit své vědomé bytí rozpustit, nastavuje jí ale také jakési zrcadlo, v němž se kontrastně spatřujeme. O čem jsem tady mluvil doposud – bytí uchopené a do určité míry ovládané rozumem – je jenom jedním ze zkušenostních módů. Chtěl bych tu ještě promluvit o dvou dalších.

 

Přirozený svět: povrch a nitro konkrétního

 

Jakkoliv pojetí hmotné skutečnosti jako projevu struktur, budovaných rozumem z unifikovaných stavebních dílů, zásadně ovlivňuje i prakticky naše životy, není to jediný a často ani hlavní modus naší zkušenosti. Prolíná se s ním a pro mnoho z nás převažuje přirozený svět, jak o něm ke konci své dráhy mluvil Husserl a po něm po svém mladý Heidegger a náš český Patočka. Ten svět prosvítá naší abstrakcí, jíž jsme se všichni v dětství naučili a bez níž neumíme myslet. Je to svět konkrétní. Je zvláštně obtížné uchopit jej filosoficky, ba vůbec o něm mluvit, protože pojmy a jim odpovídající slovní výrazy jsou ovšem vždy poznamenány abstrakcí. Nicméně všichni jej známe, prožívali jsme jej poměrně čistě v dětství a i v dospělosti se jej naše zkušenost dotýká, jakkoliv naše myšlení do prožitku často vstupuje abstrakcí, podle okolností a stavu mysli.

Není zajisté náhoda, že více bezprostřední zážitek konkrétního světa budu mít v přírodě nebo v té její kulturně zkrocené podobě, jakou mi nabízí venkov nebo nějaký park – čím civilizovanější prostředí, tím více mi vnucuje abstrakci, ačkoliv v jádře cokoliv, třeba střed velkoměsta, má svou konkrétní stránku, jen trochu skrytější. Ale řekněme kupříkladu, že sedím na nějakém kameni v otevřené krajině a přede mnou se na zelené louce proti pozadí údolí a namodralých vrchů za ním tyčí nějaký osamělý strom, který podle své mohutnosti a tvaru koruny tu roste jistě víc, než století. Že vím, že je to strom, dokonce dub podle různých znaků, že zeleň jeho listí má temnější odstín, nežli tráva kolem něho, že je tak mohutný a zřejmě velmi starý, to vše mi dává elementární abstrakce, stejně jako desítky, snad stovky dalších znaků jak jeho samého tak jeho okolí. Část oné abstrakce naskakuje automaticky, část se přidá, když o tom výjevu přemýšlím. Ale jedno i druhé ustoupí, když jen tak sedím a nenásilně se vžívám do toho, co je přede mnou. Zjeví se mi to přirozeně konkrétní.

Konkrétní etymologicky z latinského základu znamená srostité – a aniž bych to příliš zdůrazňoval, mohu říct, že má můj prožitek jistou celistvost. To neznamená, že by neměl žádnou strukturu. Naopak, různé části budou přede mnou vystupovat v dominantě, jednou to bude celý strom, jindy nějaká větev nebo listí koruny, jindy louka, svah za ní, kopce v pozadí, nad nimi obloha s bílými mraky atd. Ale ta dominanta, jak se přede mnou přelévá, nikdy neporuší svůj vztah k celku.

Mohu ten výjev vnímat povrchně a myslet přitom na nějaké jiné věci, jak je asi obvyklé. Jsou ale řidší případy, kdy mě ten výjev tak říkajíc vtáhne, přiměje mě se do něho ponořit. Nejčastěji je ten zážitek estetický, tak jej aspoň vnímáme, ale jeho krása může být jen umocněním způsobu, jímž ke mně mluví bytí viděného: náhle mocněji cítím, že to všechno – strom a krajina a nebe – aktuálně, živě je, nikoliv v kontrastu, ale naopak v souznění s mým vlastním bytím. Takové bytí není povrchní (není to prostá přítomnost), ale má hloubku, s náznakem jakéhosi smyslu, který je těžké vyjádřit.

Co tady popisuji, je v jádře umělecký zážitek a je to právě umění, které z takových prožitků čerpá a umí je také zpětně navodit. Je to zdánlivý paradox: když budu malíř a budu se chystat namalovat třeba právě onen strom v té krajině, zahájím svou tvorbu spoustou abstrakce – přichystám si různé barvy, které výjev nejspíš vystihnou, prohlédnu si tvar stromu a jeho okolí, rozvrhnu v duchu barevné hmoty na plátně atd. A přece – o co mi půjde, bude konkrétní výjev, také moje tvorba bude konkrétní, stejně jako její výsledek. A pokud budu opravdový umělec (alespoň v klasickém smyslu), nebude můj obraz jenom estetická souhra barev, tvarů, světel a stínů (jakkoliv to není málo), ale bude mít hloubku, ze které bude umocněně promlouvat právě to bytí konkrétního. To bude vždycky trochu tajemné, protože nikdy nedohlédnu jeho dna a také protože je tak naprosto soběstačné, jakkoliv mi je krása podání přibližuje. Obraz může být dokonalý a přesto povrchní, když jenom přesně zachycuje vzhled viděného; hluboký bude tehdy, když třeba jen ve zkratce či v náznaku bude vyzařovat náboj bytí. Zážitek, který ve mně vyvolá, se mě bude v hloubce týkat, jinými slovy bude bytostný; a protože tu mluvíme o zkušenosti, bude ta hloubka mého prožitku obrážet také hloubku bytí mimo mne. Nebude ji ovšem popisovat v nějakých detailech, ale spíše ji vyzařovat v její skrytosti. Tu snad mohli mít na mysli filosofové, které jsem náznakově citoval.

Je tohle bytí jiné, než to, kterým se zabývá věda a kterému jsem věnoval začátek této úvahy? Inu, nemělo by být – věříme přece, že bytí je jenom jedno, jakkoliv rozčleněné v různých kategoriích. Jde tu spíše o modus zkušenosti: tvář bytí, kterou zkoumá věda, je prokreslena abstrakcí a přístupná především intelektu. Její obraz je obecný a jasněji patrný v příkladech, uměle zbavených všeho náhodného – což ale neznamená, že by vědecké nálezy platily jen pro ně. I strukturu toho dubu, na který jsem hleděl v krajině, by řádka vědců od biologů, přes rostlinné fyziology, biochemiky atd. až po částicové fyziky jistě uměla popsat a případně i svá tvrzení demonstrovat, bohužel za cenu jeho destrukce. Zpátky jej vystavět do původního celku dnešní věda téměř umí, ale jenom myšlenkově, v abstrakci. Je to tedy jiná zkušenost, než ta, v které mě osloví jeho konkrétní bytí: v té se spíš projeví moje intuitivní stránka, vyjádřená spíše pocity a city nebo ještě hlouběji jakýmsi instinktem, kterým se projevují bytostné vztahy v přírodě.

Ten, kdo by pochyboval o rozdílu mezi abstraktním a konkrétním, které je v naší zkušenosti vpravdě obtížné čistě a beze zbytku oddělit, měl by pomyslet na nějakou lidskou bytost, nejraději na někoho blízkého, koho miluje nebo má hluboce rád – například vlastní ženu (nebo muže, prostě partnera). Pokud s ním žije dlouho, důkladně ho zná a byl by asi schopen vypovědět řadu jeho znaků počínaje fyzickou podobou přes jeho povahové rysy až po jeho zájmy, způsob jeho myšlení a podobně. To budou samé abstrakce, které by se – jenom v trochu jiném výběru – hodily i na řadu jiných lidí. A přesto jenom trochu hlubší úvaha člověka neponechá na pochybách o tom, že celá ta – třeba sebepodrobnější a zasvěcená – charakteristika daného člověka zdaleka nevystihuje. Nejde jen o to, že ten člověk je jen jeden, nezaměnitelně individuální (tak, jak je zvláštní každý jedinečný případ daného druhu), ale také o to, že ty vlastnosti a znaky spolu neoddělitelně souvisí, jsou navíc různě proměnné, občas si zjevně odporující, aby se zase v jiné chvíli ukázalo, že se ty kontrasty snáší v celku jediné živé povahy. Znám ji? Vím přesně, co mohu v té či oné situaci od toho člověka čekat? Musel bych být velmi povrchní nebo málo pružný ve svém úsudku, kdybych si to opravdu myslel. To nemá nic společného s nedůvěrou: blízké bytosti samozřejmě věřím a také ji hluboce znám – jenže ta její hloubka je ještě daleko hlubší, než jsem schopen dohlédnout.

 

Povrch a hloubky lidské psychiky

 

Téměř bezděčně jsem tu od bytí věcného přešel k jiné kategorii bytí, která na prvém spočívá, ale je od něho zkušenostně odlišná, tedy k vědomé existenci lidských bytostí. Ta se od jiných forem bytí liší nejenom svou individuální přechodností (takové je také organické bytí), ale právě svým vědomím. Je to bytí, které o sobě ví, a toto vědění je akcentováno vědomím vlastní konečnosti. Potud je namístě zdůraznit právě vědomí. Když ale chceme postihnout právě toto bytí jako zvláštní kategorii, musíme připustit, že i ono má své různě zjevné oblasti, některé zjevnější a tak říkajíc bližší povrchu a jiné méně zjevné, temnější či tajemnější, které řekněme představují nitro. Bylo by proto možná přesnější mluvit třeba o lidské psychice, pokud tu nechceme zavádět nějaký umělý výraz.

Snahy lidskou psychiku poznat a pochopit jsou tu věru dlouho – koření ve filosofii (nelze nevzpomenout ještě poměrně nedávné heroické snahy Husserla), od 19. století stvořily samostatnou psychologii s nároky vědy (obvykle splněné jen velmi částečně), která se brzy rozvětvila do řady různých škol s různými poznatky, vzájemně často nesourodými a tedy neschopnými vytvořit základ pro zobecnění. Jedním z vážných pokusů pojmout psychologii vpravdě vědecky, v jistém smyslu podle vzoru fyziky, byla Freudova psychoanalýza, založená na počátku 20. století a v dalších dekádách rozvíjená jednak svým zakladatelem, jednak v různých modifikacích jeho žáky a následovníky. Není zde prostor k tomu, rozebírat tuto – ostatně později právem v mnohém zpochybněnou – teorii. Stačí snad jenom připomenout známý fakt, že psychické pochody pro Freuda byly výslednicí stálého zápasu psychických sil, působících ze tří základních instancí: sil rozumového hodnocení vědomého subjektu (nazvaného Já či latinsky ego), mocných sil pudů, vyvěrajících z nevědomí (nazvaném To čili id), a z druhé strany morálních příkazů a zákazů, zvnitřnělých z výchovy a veřejného mínění v instanci nadvědomí (zvaném též Nad-já či superego). O teorii vytěsnění určitých představ nebo přání z vědomí do nevědomí a jeho roli v etiologii neuróz byly vedeny četné spory stejně jako o jeho roli při tvorbě snů, ale značná část psychologické komunity myslím uznala Freudovu zásluhu v odhalení samotného jevu nevědomí v struktuře lidské psychiky. Psychoanalýza však jako celek byla právem kritizována za to, že předem bránila vyvratitelnosti svých tvrzení (což je předpoklad každé skutečné vědy) termínem popření: je sice pochopitelné, že Freud musel zápolit s předsudky a pokrytectvím své doby, zejména pokud šlo o sexualitu, nicméně považovat každý nesouhlas za důkaz platnosti svých tezí je postoj sotva slučitelný s vědou.

Nevědomí – a do určité míry také nadvědomí – by (pokud tyto pojmy přijmeme) mohly sloužit jako tituly pro nitro psychiky, které je zahaleno tajemstvím nejenom při pohledu zvenčí, ale i pro sám její subjekt. Jak později aspoň naznačím, nezdá se mi to úplné a nejspíš ani správné.

Nechci tu ani zkoušet nastínit, jakými složitými cestami se ubírala psychologie po většinu minulého století, o to zde ani nejde. Rád bych se jenom zastavil u některých tendencí, které v posledních asi třiceti letech přinesl rozvoj neurofyziologie. Nikdo z nás asi nepochybuje, že základem našich psychických dějů je činnost mozku, ovšem ovlivněná dalšími (vjemovými, výkonovými a dalšími) tělními nervovými systémy, ve zpětné vazbě s činností řady endokrinních žláz. Neurofyziologie záhy stanovila jako základní prvek mozku a jeho funkce nervovou buňku, neuron, a jeho elektrické impulsy, regulovaně předávané mezi neurony přes jejich spoje, synapse, prostřednictvím molekul jednoduchých látek několika druhů, které je zvykem nazývat neurotransmitéry. Elektrochemické děje, probíhající mezi hustě propojenými neurony, společně s jejich schopností přizpůsobovat své reakce svému předchozímu stavu případně záznam toho stavu nějak uchovat, byly záhy nalezeny jako základ mozkové činnosti, která rezultuje v tom, co nazýváme psychikou – od jednoduchých reflexů přes vjemy, pocity a city až po procesy rozhodování a vůbec myšlení, které zas ústí do příkazů organismu těla. Nějak je v tom všem skryta paměť, která uchovává zkušenost, a nějak, ještě záhadněji, se hierarchicky svrchní část těch procesů zrcadlí ve vědomí.

Neurofyziologie se poučila z fyziky a hledá odpověď na své otázky ve funkční struktuře mozku. Potíž je ovšem v tom, že je mozek skryt pod lebkou, kterou nelze otevřít jen proto, abychom se něco dozvěděli. První pokroky v poznání proto šly ruku v ruce s nutnými chirurgickými zákroky při různých druzích úrazů či postižení chorobou – a také ovšem pokusy na zvířatech, pitvami patologů po smrti a podobně. Tak byly v mozku nalezeny oblasti, nazvané někdy centry, specializované na určité výkony – například zpracování signálů z orgánů vnímání, ať jsou to podněty ze sítnice očí, vedené zrakovými nervy do zrakových center v spánkových oblastech, podobně impulsy, vedené sluchovými nervy do poměrně nedalekých center a podobně. S velkou vynalézavostí a pokročilou technikou bylo v těch případech zjištěno, že doslova každý neuron má specifickou funkci v analýze signálu, přičemž současně v sloupcovitých útvarech a jejich vyšších architekturách jsou schopny své výboje integrovat do forem, na něž mohou reagovat vyšší úrovně mozku, nakonec mozková kůra předních laloků, která je dnes už nepochybně sídlem myšlení a ostatních vyšších mozkových funkcí. Když v čase hodně předběhnu, podobným způsobem byly zjištěny zcela specifické funkce jednotlivých neuronů v poměrně malých párových útvarech tzv. hippocampu, nazvaného tak podle podobnosti s mořským koníčkem a zřejmě klíčového při konsolidaci i ukládání paměti.

Tyto pozoruhodné nálezy vzbuzují chuť takto zmapovat funkce všech ostatních neuronů, ale považme: i kdybychom si mohli s živým mozkem takto pohrávat, těch neuronů jsou odhadem nejméně 3 miliardy, podle některých možná několikrát víc; i kdybychom jednomu z nich věnovali jenom minutu, vychází doba zkoumání zhruba na 6000 let. To prostě není v lidských možnostech. Lidská zvědavost a netrpělivost poznání jsou ovšem velké. Výzkum se proto vydal dvěma směry: na jedné straně cestou simulace funkce mozku na základě toho, co už víme o řadě druhů neuronů i o celé architektuře struktury mozku, s pomocí superpočítačů o trilionech bytů operační paměti; druhou cestou jsou různé neinvazivní zobrazovací metody, mezi nimiž stále vyniká tzv. funkční magnetická rezonance (fMRI).

Zatímco simulace podle dostupných zpráv sotva překročila své přípravné fáze, zobrazování aktivace různých částí mozku při jeho vědomých úkonech už přineslo jisté výsledky, někdy šokující. Je ovšem třeba předeslat, že např. fMRI nedokáže vidět jednotlivé neurony, ale při svém rozlišení jen sektory, obsahující přinejmenším mnohé stovky, spíše tisíce neuronů; také nevidí, co ty neurony doopravdy dělají, jen zaznamená fakt, že se při jisté funkci mozku aktivují. To už je ale hodně a pozorování přineslo řadu cenných poznatků, například odhalilo existenci tzv. zrcadlových neuronů, odpovědných za samovolnou empatii, s níž např. jaksi pocítíme bolest někoho jiného, kdo se před námi zranil. Některá pozorování však byla šokující, alespoň v jisté interpretaci. Tak například v jednom pokusu, kde lidé měli rozhodnout přijatelnost promítaných obrázků, aktivovalo se jim zjevně rozhodovací centrum zlomky vteřin nebo dokonce celé vteřiny dříve, než se vědomě rozhodli. Plyne z toho, že mozek tak říkajíc rozhodne za nás a naše vědomé rozhodnutí, tedy vědomí a jeho svobodná vůle, jsou jen dodatečnými obrazy samovolné funkce neuronů? Je tedy svobodná vůle přece jenom iluze, rozhodování je jen právě funkce mozku, řídící se fyziologickými principy, tak jako u každého jiného orgánu? Takový závěr někteří kvapně učinili, jiní jej však – podle mne správně – zpochybnili. Je ještě příliš brzy na dalekosáhlé závěry: upřímně řečeno, co vidíme, je sotva víc, než aktivace jistých skupin neuronů. Inferencí z toho, za jakých okolností k jejich aktivaci dochází, kde jsou umístěny a jaké další skupiny se aktivují buď současně, nebo v těsné následnosti, docházíme k představě o jejich funkci. Je však namístě krajní zdrženlivost v našich závěrech. Víme toho prostě zatím ještě velmi málo o mozku.

Je tu nicméně vědění, které nemůžeme ignorovat – a sice fakt, že všechno naše vědomí, počínaje vjemy přes pocity a city, paměťové obrazy až po nejvyšší výkony našeho myšlení a všeho, co právem nazýváme duchem, a odtud k svobodnému rozhodování a schopnosti podle něho jednat: tedy toto vše závisí na bezchybné činnosti mozku, která podle všeho, co už víme, je v každé z funkcí, směřujících k některé fazetě vědomí, hierarchií postupně se integrujících neurofyziologických dějů od zcela elementárních až po nějaké systémově kolektivní, které ještě neznáme. Každého, kdo o těchto věcech přemýšlí, napadne asi stejný problém: dobrá, činnost mozku je tedy složitá, hierarchicky a mnohostranně organizovaná, ale v zásadě jde vždy fyzikální děje, ať elektrochemické nebo molekulární či výjimečně biologické – jak z těch dějů rezultuje vědomí se svými obsahy a jejich subjektivní zjevností? Jak a kdy dochází k oné kategoriální změně? Nechci tu rozhodovat, zda to budou někdy lidé vědět, jisté však je, že dnes to nevíme.

Máme v tom směru alespoň nějaké indikace? Používat jako příměr funkci počítačů, třeba i jejich nejnovější výkony tzv. umělé inteligence, je jistě ošidné. Nicméně v jednom může snad být přínosný. Co se v takovém počítači děje, jsou na nejnižší úrovni jistě pohyby elektronů resp. změny spinových stavů atomů magnetických jednotek. Tyto elementární pochody však na jiné úrovni představují změny obsahu operační paměti, jinak řečeno přeskupování dat, vyjádřených v bitech. Opět na jiné úrovni tato přeskupování představují matematické operace podle nějakého programu a zas na vyšší úrovni ty operace vedou třeba k rozpoznání tvaru nebo podoby. Je důležité nahlédnout, že tyto úrovně nejsou jen produkt naší interpretace, ale jsou zcela reálné, jakkoliv závisí vždy na té hierarchii pod sebou. Ano, když počítač vypneme, přestanou v něm běhat elektrony a celá hierarchie jevů se zhroutí. Když jej však zapneme, oživíme operační systém a spustíme příslušné programy, bude systém vykonávat příslušné funkce se zcela reálnými důsledky: třeba počítač rozpozná naši podobu a dá příkaz jinému zařízení, aby nás někam vpustilo.

Jak řečeno, právě provedený náčrt je jen velmi chabým příměrem toho, co se děje v mozku. Dává nám však jistou indikaci k náhledu, že jakkoliv je jeho funkce koneckonců založena na přenosu akčních potenciálů mezi jednotlivými neurony nebo jejich skupinami, nejsou vnímavé, kognitivní či exekutivní funkce mozku s těmi elementárními procesy totožné, ale jsou podle své povahy na různých úrovních systémových procesů, které vznikají nad nimi v složité hierarchii. Nicméně, i když toto všechno nahlédneme, pořád ještě ani netušíme, jak povstává subjektivní vědomí.

 

Psychika jinak: její vrstvy a skryté prostory

 

Lze smysluplně říct, že vědomí se svou zjevností je povrch, pod kterým je skryté nitro oněch hierarchických nervových procesů, které jsme tu sotva naznačili? Tomu se nutně vzpírá naše myšlení. Vědomí, nebo snad lépe psychika, má přece své vlastní hloubky, své nitro, skryté nejen komukoliv zvenčí, ale do jisté míry i samému jeho subjektu. Ano, vše vědomé, polovědomé i nevědomé (ale působící na vědomí) je závislé na těch nervových procesech, je jimi neseno, dokonce může být chápáno jako jejich projev na příslušné systémové úrovni, nicméně nejsme zatím schopni překonat ten dualismus, který brání, abychom je s nimi ztotožnili. Je to snad jenom předsudek, který tu stojí v cestě? Nu, předsudky zpravidla nahrazují vědění; a to nám tady zatím chybí: chybí nám most, který by onen příkop překlenul.

Co je v psychickém smyslu povrchní a co je niterné či hluboké, o tom jsem už jinde psal – podobně, jako mnozí jiní. Povrch tu tvoří běžné každodenní prožitky, drobné starosti o zajištění existence, majetku, pohodlí a různých příjemností, také ovšem – v různé míře, podle typu člověka a jeho životní fáze – starost o úspěch, přitažlivost, vliv. V poněkud jiném smyslu povrch je obraz, který o své osobnosti vědomě i nevědomě vystavuji ostatním, případně který o sobě sám mám, pokud nejsem příliš reflexivní člověk; zřídka je tento obraz zcela určitý a nerozporný, spíš je to soubor různých pocitů a představ, v kterém se mohou uplatňovat různá přání nebo pochybnosti. I tento povrch není nějak samozřejmý: připomíná trochu vodní hladinu, kterou co chvíli nějaký prožitek rozčeří, zvláště ve chvíli štěstí nebo krize, ohrožení nebo úspěchu.

Daleko složitější pohled se nám ale naskytne, když se chceme ponořit do hloubky či niternosti psychiky. Zdá se být zřejmé, že moje nitro, to jsem přece Já, sám střed mé bytosti. Tak se to jeví: nějakým citem, třeba láskou, ale též ztrátou, velikým neúspěchem, ponížením nebo těžkou nemocí jsem zjevně zasažen tak hluboko, že to můj život, svět mých prožitků i vlastní sebe-obraz na jistou dobu nebo i nenávratně změní. Toto je nepochybně pravda. Zkušenost introspekce ale ukazuje, že Já, které se zdá být kompaktní a tak říkajíc středobodem mojí bytosti, má také svoje hloubky. Ne vždy je dáno do nich proniknout, ale pokud se to podaří, zjišťuji opakovaně, že o mne-jedinečného zas tolik nejde: že jsou hodnoty, které mě přesahují a týkají se širších obzorů: nejprve blízkých lidí, pak osudů komunity, kultury a lidstva vcelku; možnosti poznat pravdu, povahy spravedlnosti a dobra, také krásy; a nejhlouběji smyslu všeho. Protože ale jsem jen člověk jako každý, z té hloubky se zas vracím třeba pro nicotné starosti, nějaké drobné trápení, kterých má pro mne starý organismus dost, nebo pro běžné vyrušení; vím ale, že tam ony hloubky jsou, a žádají mne, abych se k nim vrátil.

Nejsou to ale ty jediné hlubiny. Ačkoliv se za svůj dlouhý život dobře znám, tuším – a občas se o tom i přesvědčuji – že jsou ve mně možnosti a sklony, které se v mém životě nestačily uplatnit nebo se projevily jenom náznakem. Nebo jsou taky ve mně stránky, o nichž vskrytu vím, ale které si nechci připustit nebo je potlačuji vůlí nebo rozumem. Mluvím tu v první osobě ne proto, že bych byl tak důležitý, ale proto, že jen o sobě mám přímou zkušenost. Mám ovšem kolem sebe hrstku lidí a trochu víc jsem jich poněkud blíže poznal za svůj život. Vím nebo spíš tuším o nich třeba věci, kterých si asi sami nejsou docela vědomi. Tvrdit však, že je beze zbytku znám, že do nich vidím, jak se říkává, by byla pošetilost. Každý má svá tajemství, některá vědomá a jiná skrytá i před sebou samým.

Ale to ještě stále není vše. Pokud pojmu psychiku především jako vědomí resp. mysl, přesvědčuje mě mnohaletá introspekce, stejně jako poznatky některých psychologů, kteří tvůrčím způsobem rozvinuli Freudovy a Jungovy podněty, že diferencovaný povrch jasného uvědomování spočívá na vrstvách stále kondenzovanějších víceznačných obsahů, které jsou zdrojem intuice, nálad, nejasných pocitů a hnutí. Jsou v hloubi asi značně ovládány instinkty a pudy a v nich je nejspíš ono rozhraní, na němž je možno nejsnáze vysledovat propojení mezi psychikou a neurofyziologií.

Povrch psychiky (pokud o něm lze takto mluvit) je stále čeřen vnějšími i vnitřními podněty, zvnějšku především komunikací a různými drobnými či vážnějšími prožitky, z nitra myšlenkami, různými pocity a s nimi spojenými touhami a obavami. Není nějaká jasná hranice mezi povrchem a nitrem, jedno s druhým se často prolíná. Každá i zjevně nejpovrchnější bytost má svoji hloubku, jen pro ni samu, natož pak pro druhého není snadno přístupná. A to je bod, na němž je asi načase ukončit tuto úvahu.

Filosofie na základě prožitku a filosofie opírající se o intelekt, autor: Petr Pasz

Filosofie na základě prožitku a filosofie opírající se o intelekt.

17.8. 2016

1/ Filosofický intelektuální prožitkový akt

Obvykle filosofie na rozdíl od vědy není tak přísně objektivní. Není v mnoha případech tak systematická a ve vyjádření poskytuje autorovi větší volnost. Taky její předmět opravdu už velmi dlouho není moudrost coby nezastupitelná hodnota. Zvykla si vše hodnotit a do všeho hovořit. To je její výsada. Navíc subjekt filosofie tj. filosof či filosofové coby autoři a tvůrci, mohou vkládat na rozdíl od vědy do své práce filosofický intelektuální prožitkový akt. V čem spočívá tento prožitek?  Je to různé a velmi jiné podle toho kdo píše, jak píše, co je předmětem jeho práce, díla, zkoumání, bádání či úvah. Každopádně ono napětí mezi autorem a tím co tvoří, tady ve velké části případů existuje. Jakoby filosof vkládal do svého díla něco navíc než jen produkt své mysli, srdce, žláz či mnohdy hladem kručícího břicha. Je to ono osvícení či moudrost, která odlišuje filosofa od ne-filosofů? Mnohdy se zdá, že jde o pouhý boj intelektuálů než o skutečnou filosofii. Filosofie má požitek z toho, když při výkladu věcí, které se jeví jako dnes samozřejmé, naráží na nesamozřejmosti a může je rozmotávat. Autor používající zejména jazyk jako vyjadřovací prostředek se mnohdy do svého díla vkládá a nezachovává takový odstup jako vědec. Právě, že filosofie stojí už dlouho mezi vědou a uměním a to vyvolává otázky, které nejsou na místě po oprávněnosti její existence.

 

2/Filosofický subjektivní prožitek jako prostředek myšlení a uvažování.

O objektivní filosofii se pokouší snad každý myslitel. Proč se tedy nedaří většinou odtrhnout autora a tvůrce v dostatečné míře od předmětu toho co plodí? Že výtvor nese takovým způsobem věrný otisk myšlení, ale mnohdy i citu, i života svého tvůrce? Je tato svébytnost toho, předmět uvažování pod vlivem napětí i vzepětí, kdy mnohdy jde chladná hlava stranou a autor je stržen tím, co plodí? Filosofický subjektivní prožitek jak při tvorbě, tak při jejím přijímání vyžaduje zvláštní úhel pohledu, to čemu se s úsměvem říká, že existují filosofové a pak zbylá část lidstva. Čím se filosofický pohled liší od běžného. Často tím, že se snaží stát nade vším, což dobře není možné, protože by to bylo nelidské. Od orgiastického prožívání až po ten nejchladnější možný kalkul, takový byl a je filosofický svět. Svět jako takový je filosofií objevován a svět se pak ve světě filosofickém jeví a ta jej uchopuje svými prostředky. Kde je pak možno nalézt filosofický subjektivní prožitek jako jeden z nich? Filosofové jsou lidé zvláštní, možno říci od dětského věku. Svými dětskými partnery už často toto jejich ledví bývá objeveno. Neliší se v ničem lidském, ale přece jen v celkovém postoji ke světu, k sobě a svým bližním jakousi jinou rozvážností, touhou svět reflektovat, ve svém myšlení se dotýkat hloubek i výšin lidského ducha a mnoha jinými schopnostmi, které mezi nimi a ne-filosofy vytvářejí jistou distanci. Filosof jako subjekt prožívá trochu jinak než ne-filosof. Často si klade otázky tam, kde by se jiný člověk spokojil s jasnou a logickou odpovědí, ale třeba v jádře chybnou. Ono umění klást otázky a odpovídat na ně tak, aby přinesly další objasnění, patří k řemeslu i nadání filosofa. Ovšem nejsou všichni takoví. Je mezi nimi spousta povídálků, těch, kteří se tím, že se přizpůsobí, mohou učením a psaním rozšiřovat vzdělání a dávat vznik tvůrčím impulsům, ale i těch, kteří zprvu nadšení a prodchnuti vztahem k filosofii se k práci vůbec nedostanou či utonou v šedi a průměru a mají filosofii jako prostředek obživy, což může, ale i nemusí být pro ně dobré. Nejčastější jev bývá, že filosofové se dostanou k jinému oboru, při troše štěstí příbuznému. A vše samozřejmě závisí na tom, jaký je filosof člověk. Zda hodnotný a kvalitní či třeba naopak.

Mnohdy z filosoficky se tvářících textů kane jen zloba, povýšenost, snaha prorazit, vyniknout, snaha být největším, hypertrofie ega opřená o znalosti a skutečných hodnot se nelze dobrat. A o moudrosti, jako prazákladu nemůže být řeči. Lidská stránka filosofů a jejich díla si zaslouží být zkoumána pod psychologickým drobnohledem. Kolik mnohdy skutečných filosofických géniů, kteří vešli do historie, může být považováno za obyčejná lidská prasata. Leč raději nesuďme a zabývejme se výlučně jejich dílem, i když je od osobnosti neodlučitelné.

Panuje názor, že s filosofií se pojí ušlechtilost. Kéž by tomu tak bylo. Zejména tam, kde v ní hrají hlavní roli člověk a lidské hodnoty. Leč vše zde vychází z autorů a jejich vidění světa. Následující interpretace jsou věci povětšinou ku prospěchu, pokud nedochází ke zkreslování autorových myšlenek a nerozumějícímu výkladu.

Filosofující subjektivní prožitek hraje zejména u autorova naladění a nastavení, přes jakoukoli snahu o objektivitu roli značnou. Lze ji s autorem spoluprožít, empaticky intelektuálně s ním souznít a třeba pokud uznáme, že jeho myšlenky mají něco společného s našimi se jím nechat i ovlivnit. Onen subjektivní prožitek filosofii přijímající není zase až tak snadný, jako by se mohlo zdát. Abych autorovi porozuměl se vším, co napsal, řekl, myslel, ale i nedořekl, nedomyslel, co schází z toho či onoho důvodu je tím, co po vnitřní diskusi s autorem, eventuálně i se skutečnou diskusí, pokud je možná s žijícím autorem, většinou každý autor přivítá, protože ho může obohatit. Je třeba kritického úsudku a je smutné, pokud autor vezme kritiku osobně. Zde snad pomůže jen důraz na věcnost a opravdu se nedotýkat autora tam, kde vycítíme jeho citlivé, zranitelné místo. Je dobré o autorovi co nejvíce vědět, ať mu můžeme, bude-li o to stát, pomoci svým úsudkem.

Tíha filosofického subjektivního prožitku a ulehčování postupně od něho má význam jako při každém subjektivním příjmu. Obojí patří k filosofii snad více než kde jinde, stoupání do výšek a hluboké propady dolů by měly být reflektovány intelektuálními zastaveními se na té či oné úrovni. Má to mnoho společné s uměním, vědou, ale i běžným každodenním prožíváním. Občas se objevují věci, které jakoby přicházely z jiné planety. Zde je třeba mít hodnotící měřítka, aby nešlo o balast, bláboly, žvanilství, ale o skutečné hodnoty, které mnohdy vycházejí a směřují dále, než bylo zatím dosaženo. Postupné vyrovnávání, harmonie by neměla směřovat k útlumu, jak se často děje, ale vždy je dostatek prostoru pro rozvíjení myšlenek, vyjádření a to nejen ve filosofii, ale vůbec v oblasti tvůrčí, ba kultury jako takové. Tam kde jde o harmonii, jde o to, by měla svůj obraz v objektivním světě a nebyla jen výplodem po umrtvujícím klidu toužících lidských mozků, ba disharmonie jde mnohdy ve stopě toho, co jde vpřed. Umět dobře rozlišovat mezi disharmonií a harmonií patří k umění filosofickému.

Jsou oblasti filosofie, kde se člověčenství a vztah k němu nemusí vůbec uplatňovat a při jejím širokém rozprostření je tomu tak snad i dobře. Ale určitě autorem filosofickým je převážně člověk a může si říkat, že ho inspiruje Bůh, ale jistotu v tomto nebude mít nikdy. Jsou filosofové, kteří si myslí, že přišli na jádro věci, že oni mají jedinou a jedinečnou pravdu. Těch ovšem v posledních desetiletích ubylo při relativismu v postmodernismu, stále se rozvíjející specializací i ve filosofii. Filosofie ve většině případů vyžadovala klid, samotu, ticho studoven, ale život je velmi dynamický, a pokud chceme rozšiřovat moudrost mezi lidi, musíme se poklonit této vlastnosti. Narážíme na boj, o který ve většině případů ani nestojíme, ovšem výzvu mnohdy musíme přijmout, pokud nechceme se dostat do problémů, které se ukážou být později neřešitelné. Těžko můžeme nechat věcem jen samovolný a neovlivňovaný pohyb, i když je to řešení nejpohodlnější a nejsnazší. Musíme stát za svým individuálním, a pokud je to možné i skupinovým. Střet myšlenek a myšlení jako takového je nezbytné. Ale snažme se vyhnout onomu automatickému řetězení, myšlenka, slovo, čin. S tím, že myšlení jako prvotní může mít daleko ke slovům a toto obojí ještě dále k činům, které, pokud způsobují zlo, následovat nemusejí. Temno, které přináší neosvícená kultura, zvrácená zloba, porušování podmínek lidského soužití se může ukázat jako destruktivní nejen pro lidské mysli, ale i pro široké oblasti, které lidé sdílejí spolu. Ovšem proti agresi, lži, přetvářce a falši je mnohdy třeba čelit silou. Omezování lidské svobody je nepřípustné a je třeba k její ochraně nasadit všechny zdroje. Tam, kde ve jménu tmářství je pošlapáváno lidství, je patřičná důrazná odpověď. Tam, kde jsou vyzývány národy k boji o přežití, aniž jejich obyvatelé cokoli vyprovokovali, je třeba použít všech sil a vůle rozumu, citu, ale i soucitu, vcítění, snahu o spravedlnost, abychom individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem zajistili s předstihem mír a hodnoty, za kterými stojí převážná většina obyvatelstva jednotlivých národů. Pojem národ nevymizel, jsme jednotní jazykově, územně, historií, myšlením, národnostními povahovými charakteristikami. Od nejmenší územní jednotky po celoplanetární lidstvo je třeba postupovat. Od nejmenší entity po největší, manipulováním s lidmi jako příslušníky lidstva či jako s Evropany je nehumánní, protože dost dobře nepřihlíží k pojmům domov, blízkost, kontinuita a integrita života příslušníků národa i jeho menších celků. I pro nejskalnější světoobčany je místečko/a/ na Zemi, které mají nejraději. Pokud ne, tak jsou prostě neukotveni, zbaveni základních vazeb a je jen máloco horšího než vykořeněnost bez vazeb. Pocit blízkosti, pocit lidského tepla, nezbytnost lásky jsou samozřejmosti, bez nichž se žije velmi těžce.

Kde se při subjektivním filosofickém prožitku berou nápady? Inspirace z minula, přítomnosti, s vhledem do budoucího. Je to jakoby nekonečně bohatá kniha, studnice kde se dá stále čerpat, samozřejmě tak, aby se dosáhlo stálé vyrovnanosti, úrovně, tak to asi nikdy nepůjde, protože svět je tak pln otázek, odpovědí, které už mnohdy byly zodpovězeny, mnohdy zůstalo jen u polovičatých či naznačených názorů, které čekají na své řešení, ale je zde ještě spousta polí neoraných a bílých map. S pomocí vědy, lidské invence, nápaditosti, techniky, víry ve schopnosti lidí, jejich dobré stránky.

Můžeme se filosofií na základě prožitku nechat strhnout nebo distance je jedním ze základních předpokladů filosofií? Druhé je mnohem častější a rozumu více odpovídající. Ovšem filosofie je vyjádřením celé osobnosti, čili když použijeme emoce, není to nad závadu. Přesah k druhým, který je opřen nejen o rozumování, o intelektualizování, ale jde o nasazení celého těla, ducha a duše, ba o napření se směrem k vyjádření myšlenek tak, aby ovlivnily čtenáře či posluchače co do nálad ale i ve vztahu k poznávání, hledání tak aby prožíval každým pórem své mysli, srdce, nervu to je to co dokážou jen Ti největší mistři filosofie. Jejich kritici při následném kritickém zamýšlení se mají plné právo a každý poctivý autor to neosobně přivítá, s e zasadit o to, aby na nich nezůstala nitka suchá. Ovšem jak vyjádření, tak kritika by měla být opřena jak o hodnotný prožitek, tak o notnou zásobu intelektu.

 

3/ Filosofie jako intelekt zakládající se na prožitku.

Málokterá z disciplín může obsáhnout tolik intelektu jako filosofie. Její tisíciletá historie, rozvoj až po oddělení se od specializovaných věd dává za pravdu těm idealistům a snílkům, kteří by zase chtěli, aby byla zastřešením. Právě potence filosofie se doširoka, do hloubky a do výšin zasahovat tak, aby se při všech svých možnostech dotýkala prakticky všeho, na co lze jen pomyslet, jí může udělat opět královnou. Jako nelze hovořit o zanikání náboženství, nelze hovořit o odchodu filosofie ze scény, ať o tom hovoří fyzika, různé humanitní vědy, určité umělecké kruhy, jde pouze o intelektuální souboj, jehož vítěze celkem předvídat nelze, ale lze se postavit na stranu tu či onu. Vědy a filosofie nemohou mít takový dopad mezi velkým počtem lidí jako náboženství či umění. Ovšem sen o velké syntéze nezahynul. Jde také o to, zda a do jaké míry se tyto oblasti budou přiklánět k lidem či se od nich odklánět. Jde o neutuchající příboj intelektuálních vln, které se davu bojí, ba jím opovrhují a o tu stránku, která je naopak lidská a v konečné vítězství člověka věří. Je toho ještě po všech stránkách tolik k řešení, že o nějaké definitivě nemůže být řeč. Víme toho zoufale málo, co ovšem můžeme vědět za nějaké to tisíciletí. Zpomalit či zrychlit náš krok a chod? Vše závisí na podmínkách, okolnostech, vývoji společenské situace. Analýzy musí být jednak časové a jednak nadčasové, odhlížející od momentálních nárazů situace. Je velice lehké nechat se strhnout a pak nezvládat. S odstupem, lehkostí se dá mnohdy snáze zvládat to, co je určeno k řešení. Ono dobývání se na osvícení sluncem bývá někdy velmi těžké a posuzování z orlích výšin a odstupu od věcí naopak jakoby dobře promýšlené, zvládáno s vyrovnanými emocemi, ale mnohdy již i vyčpělé.

Málokdo se u filosofie odvažoval zkratkovitosti při vědomí toho, co filosofie obnáší. Ale jsou zde i tyto pokusy od obsáhlých mnohatisícových stránek knih, které je nutno prostudovat, aby mohla být stručně řečena podstata.

Přes všechny vzestupy a pády emocí a rozumu zůstává vyrovnanost vyjádření a podání nejvíce ceněna, navíc je-li provázena moudrostí.

Leč jakákoli moudrost a sebevětší vytvořená hodnota se nezbaví nálady. Přes jakkoli prožívanou náladu jsou v zásadě jen dvě vyústění, veselá a optimističtější a smutná, se sklonem k pesimismu a splínu. Je to vždy záležitostí tvůrce a autora. Ovšem i kritiků a hodnotitelů, aby k tomu přihlíželi. Suverénní nadhled, který k tomuto lidskému prožívání nepřihlíží, je často bezzubý a plochý. Je také od života odtržen ten, kdo poměřuje jen podle sebe a svého žití, kterým prošel, či jen s tím s čím se ve svém životě setkal a není schopen přesahu nad toto. Samozřejmě každý člověk je ztracen a přiřazen k množství jiných, ať mohl ve svém životě, díle, práci, činnosti sebevíce vynikat. A každý soudný člověk je si toho o sobě vědom. Pýcha ega vede k duchovní sebezáhubě. Ti, kteří nosí páví peří intelektu a sebevědomí před soudem času neobstojí. Kolika vrstvami a  jakým citem a rozumem oplývají ta největší díla. Zabydlet se v arcidílech s velikány tisíciletí, kterými historie prošla, dá jistě celoživotní práci. Ale přesto člověk znalý skutečného běhu života, dá velmi často přednost humoru a ironii. Požitek z obojího je na každém člověku zvlášť.

Bez nápadu se nic nerodí. Leč žel, mnohdy autorovi nezbývá konstatovat, že s tím už přišla spousta lidí před ním. Velká spousta to řeší tak, že se přidá ke svému nejbližšímu či nejoblíbenějšímu předchůdci, stane se jeho vyznavačem případně pokračovatelem. Čas je jen jeden, takže mnohdy pro intelektuálně pracující je ho trávit studiem a ve svých pracích opakováním toho, co už bylo napsáno a přidat k tomu svůj názor. Rozhodně to vydá na více stran a tedy větší příjem, než psát to své a to přejímané si ponechávat v sobě.

Život je dar slunce nikoli výplod hnojiště. Přesto se obojí v sobě často prolíná. Mnohdy je provázení lidí bludištěm hnoje od bloudících naprosto schválně vyprodukované. Tam kde je osvícení, dar světla takový aby dobře dokázal odlišit sluncem darované od zápolení temných sil, tam je dobře. Jde o to, aby lidé světlu uvěřili a šli za ním. Je dost zbytečné klást si otázku co je oním světlem. Ale odlišovat světlo od temnot se učíme, sotva opustíme lůno matky. Mnohé nás od provázení, tak abychom věděli co je světlo a co ne, odvádí to, co nosíme sami v sobě. Tady je velmi důležité sebepoznání a náhled na sebe sama. Mít světlo světa v sobě a vidět ho kolem nás je jedna z nejdůležitějších věcí. Často i při dostatku osvícení můžeme plodit chyby. Odstoupit od vlastních chyb a napravovat je, patří taky k znakům moudrosti. Dodržovat poznanou strukturu patří taky k základům. Tvůrčí rozvíjení ať v kterékoliv oblasti patří k přesahu.

16.9.2016

 

Náhoda a kauzalita, autor : Jaroslav Kříž

 Náhoda a kauzalita

 

Ve své nedávné úvaze Člověk a vesmír jsem mnohokrát narazil na zvláštní okolnost, že ve snaze pojmout zejména vývoj světa jsem se cítil nucen vždy znovu kombinovat zákonitost s náhodou. Byl jsem si přitom plně vědom toho, že oba principy jsou do značné míry protikladné: kde vládne zákonitost, nemá žádné místo náhoda, pokud ta je brána radikálně, tedy jako akt či děj, který se vymyká kauzalitě. Rozpornost obrazu, který jsem podal, si žádá novou reflexi použitých pojmů. Pokus o jejich objasnění nemusí být úspěšný, alespoň však trochu určitěji vymezí jejich hranice.

O náhodě jsem už psal. Pokud si dobře vzpomínám, seřadil jsem události, jež se jeví jako náhodné, do tří kategorií s vzrůstající mírou náhodnosti: 1. akty, které ve skutečnosti jsou protnutím více řad nebo sítě přirozených (důsledně vzato, zákonitých) kauzalit a jako náhodné se jeví jenom proto, že pro nás jsou nějak významné a přitom neočekávané; 2. akty, které samy o sobě jsou též kauzální, ale udávají se v systému, jehož vnitřní kauzalitu není možné zkoumat, aniž bychom systém změnili (tedy ta kauzalita zůstává skrytá); 3. fundamentálně náhodné děje, ve kterých žádná známá jednoznačná kauzalita neexistuje.

Příkladů prvního typu je bezpočetně v našem každodenním životě a jejich zjevná náhodnost je jenom věcí hodnocení; kauzalitu vlastně nepopírají, spíš vyjadřují jejich neočekávanost a zvláštní fakt, že se přihodily právě tomu nebo onomu, v té či oné souvislosti. Druhý typ se vyskytuje ve velkých, zjevně chaotických systémech zpravidla malých částic, jako molekul či trochu větších aglomerátů, a je příkladem pro pojetí náhody jakožto nedostatku informace. Je trochu sporné, zda k třetímu typu lze přiřadit děje, které jsou fundamentálně pravděpodobnostní, tj. jejich výsledek je náhodnou volbou z variety předpověditelných možností; na takové charakteristice trvá tzv. Kodaňský výklad kvantové mechaniky a týká se subatomárních dějů; i téměř po stu letech úplně neustaly spory o to, zda je oprávněný, ale jeho nabídnuté alternativy zatím nebyly úspěšné, alespoň v očích převážné části vědecké komunity.

Pro druhý a zvláště třetí typ však platí zvláštní paradox: jestliže se nějaký systém chová v určitých mezích čistě náhodně, potom podléhá počtu pravděpodobnosti, což umožňuje celkem přesně předpovědět výsledek velkého počtu jeho projevů. Na zcela náhodných jevech, jako přechod elektronů mezi energetickými hladinami třeba v atomech, je potom možno založit některá velmi přesná měření, například dosud nejpřesnější měření času v tzv. atomových hodinách.

Když uvažujeme o světě a jeho vývoji od jeho předpokládaného počátku, často myšlenkově pracujeme s náhodou, která obratem přechází do zákonitosti a zase naopak. S pojmy náhody a proti tomu zákonité kauzality zacházíme možná příliš volně, k nevoli těch, kteří věří v naprostou zákonitost všeho dění. Diskuse, které na to téma stále trvají, by asi měly vyjít z pečlivého rozboru pojmů, s kterými operují. To ale není snadný úkol, především díky představám, které v nás po staletí přetrvávají.

Uvažme jednoduchý objekt – například homogenní kouli – v prostoru. Pokud na něj nic nepůsobí, bude setrvávat ve svém stavu, ať je to nehybnost nebo rovnoměrný přímočarý pohyb. Tak praví Newtonův 1. pohybový zákon a také to odpovídá naší běžné zkušenosti (jenom v té se vždycky vyskytují složitější, méně průzračné případy). Obojí vyjadřuje základní zkušenost či víru v setrvačnost (jinak řečeno stálost) skutečnosti: jednoduché objekty světa se samy o sobě ve svém stavu (ať už pohybovém nebo jiném) nemění, pokud na ně něco nepůsobí. Tento základní předpoklad má komplementární, v jistém smyslu ekvivalentní podobu: pokud dojde k nějaké změně stavu, muselo ji něco (nějaká vnější nebo vnitřní síla) způsobit. Jinak řečeno, každá změna (tedy i každý akt či děj) má nějakou příčinu.

Je nasnadě, že tyto zkušenostní předpoklady mají ve svém jádře subjekt-objektovou strukturu, v které je uložena základní abstrakce zkušenosti: objekty jsou primárně stálé, neboť tak je uchopuje subjekt, pól identity a tedy stálosti; a jakoukoliv jejich změnu způsobuje přenesený subjekt, který se projektuje do oné příčiny. Skutečnost, která by se měnila bez příčiny, zcela spontánně a tedy nepředpověditelně, by byla neuchopitelná naším myšlením. Tak se to aspoň jevilo po mnohá staletí a v jistém smyslu se tak intuitivně jeví stále, alespoň ve světě běžné zkušenosti (lze říct, že setrvačná stálost a kauzalita změn jsou hlavními znaky, jimiž odlišujeme skutečnost od fantazie, snových nebo halucinačních obrazů, případně bludů).

Příčinnost změn, neboli kauzalita, má ovšem různá úskalí. Jedno z nich lze formulovat jako problém prvotního hybatele. Jak je obecně známo, probírá jej např. Kant v Kritice čistého rozumu: kauzální řadu změn si lze vzhledem k minulosti představit buďto jako konečnou či nekonečnou; je-li příčinná řada konečná, musí být jedna změna první – a tedy vzniká paradoxní otázka po její příčině; je-li naopak nekonečná, pak podle Kanta (myslím, že mylně) tato nekonečnost znamená, že nikdy nemůže dojít k přítomné změně. Nu, v našem dnešním myšlení, pokud dáme na vědu, je tento problém vyřešen představou Velkého Třesku, který je zdrojem všech následujících kauzalit; otázka jeho příčiny je podle mnohých vyřešena tím, že kromě zdroje hmotné podstaty veškerenstva a jejích změn byl Velký Třesk také počátkem času, takže nemá smysl se ptát, co mu předcházelo a bylo tedy jeho příčinou. Jeví se to možná jako trochu levné řešení, ale je třeba přiznat, že nemáme lepší: pokud Velký Třesk vyšel z opravdové singularity, pak ta byla bezrozměrným bodem časoprostoru; známý Hawkingův argument o jejím nutném kvantovém rozmazání, zdá se ignoruje fakt, že kvantová neurčitost vyžaduje jistou časoprostorovou volnost, takže jeho logika je trochu cirkulární.

Vraťme se ještě trošku před Kanta. David Hume po značnou část své myslitelské dráhy kauzalitu popíral, příčina a následek pro něho dlouho byly jenom dva časově následné jevy, které jsme si prostě habituálně spojili. Když později pojem příčiny připustil, vyslovil pro jeho platnost celou řadu přísných podmínek, z nichž tady uveďme požadavek, že je-li nějaký (nutně časově předcházející) jev A příčinou jevu B, pak nutně po výskytu A musí následovat B a naopak výskyt B nutně předpokládá předešlý výskyt A. Dnes, více než 200 let později, bychom asi tyto podmínky trochu uvolnili díky bohatší zkušenosti vzájemných vazeb mezi jevy (např. příčinnost ze strany A může mít různé podmínky resp. uskutečnění B může mít více různých příčin), ale ten koncept nutnosti, spojené s kauzalitou, zůstává stále v našem myšlení. Vyšší abstrakcí kauzalita jednotlivých příčin a následků přešla do pojmu přírodního zákona nebo obecně zákonitosti.

Představa zákonitosti světa má hluboké kořeny už v řeckém myšlení v podobě světového řádu (logu), vnuceného Diem proti původnímu chaosu (i když ta představa nebyla úplně důsledná, v řadě mýtů se chaos vyskytuje na okraji světů). Byla obnovena koncem renesance a v následujících staletích objevnými činy Galilea, Newtona a po nich stále rostoucí armády zprvu osamělých vědců, kteří ve všech možných směrech napřed neživé, pak živé přírody a nakonec i lidské společnosti nacházeli pravidelnosti, které v dobré víře, často unáhleně, nazývali zákony. Řadu z nich bylo nutno opravit nebo i zcela opustit, když další poznání prokázalo jejich pochybnou či jenom omezenou platnost. Zvláště v prvních dekádách 20. století, kdy byly odhaleny podmínky, za nichž do jisté míry selhává i Newtonova mechanika, sám základ dosavadního vědění o světě, byl postupně oslaben pojem přírodního zákona a nahrazen spíš pojmem vědecké hypotézy, která musí být stále znovu prověřována a platí jenom potud, pokud není vyvrácena nějakým novým objevem.

Tato vynucená zdrženlivost vědy ale ve skutečnosti skrývá nepolevující hlubší intenci, s níž poznání nepřestává usilovat o nalezení obecných zákonitostí, jakési teorie všeho, která by v sobě sklenula veškerou kauzalitu světového dění na všech jeho úrovních. Jakkoliv vzdálený se přes všechny úspěchy vědy tento cíl stále jeví, je jeho vyhlížení pochopitelné: vždyť jaký smysl by mělo poznání, kdyby se skládalo jenom ze zkusmých názorů, kdykoliv odvolatelných? Pokud věříme, že existuje obecná zákonitost světa, uchopitelná naší abstrakcí, pak je – na základě dosavadní zkušenosti – přirozené věřit, že je poznatelná a že k ní tedy lidské poznání nakonec dospěje.

Ale věříme tomu skutečně? Věříme v možnost nebo aktuální existenci zákonitostí, které logicky konsistentně a kompletně vystihují povahu skutečného světa a jejích proměn na všech jeho úrovních? Co nás vede k takové víře a co je zdrojem možných pochyb? Zkusme nejprve odpovědět kladně a pak se věnujme těm možným pochybám.

Důvod pro víru v možnost obecné a v čase stálé zákonitosti je myslím jednak apriorní, jednak empirický. Ten apriorní spočívá v tom, že svět, jehož zákonitost hledáme, je ovšem svět už preformovaný naší abstrakcí: tedy ne libovolný soubor nějakých vzájemně neporovnatelných individualit, ale bohatě tvarovaná stavba prvků různého řádu, jejichž odhalení v pozorovaných vzájemných vztazích měly a mají prokazatelný řád a jistou logiku, která už sama je základem alespoň dílčí zákonitosti. Ano, co jsem tu právě napsal, má ovšem také svou empirickou stránku, která potvrzuje nebo naopak odhaluje pravidelnosti, hledané, stvrzované a vysvětlované abstrakcí. Je vůbec otázka, do jaké míry lze vůbec oddělit abstraktně-teoretický a empirický modus poznání, alespoň v celku naší kultury: jedno zakládá, vede a podporuje druhé a naopak – snaha nalézt tušené zákonitosti vede a formuje pozorování a to zas zpětně, svými výsledky, potvrzuje či opravuje teoretické představy.

Lze se ovšem ptát, kde bereme jistotu, že pravidelnost nalezená v jedné části světa bude stejně platit v jeho jiných částech, že zejména zákonitosti, které se osvědčují v době našich životů, platily stejně ve vzdálené minulosti vesmíru a budou také platit někdy v budoucnu. Odpověď nejspíš zní, že jakkoliv to jistě nevíme, přesvědčují nás o tom stále více naše pozorování; také způsob, jímž svět pojímá naše abstrakce a který v jádře umožňuje naše poznání, přirozeně předpokládá jeho kontinuitu, jinak řečeno celistvost a neproměnnost jeho hlubinné povahy v čase i prostoru. Ta je ovšem možná jen za určité abstrakce jeho jevů, která nezbytně ignoruje jejich individualitu, vždycky na jisté úrovni. Víme – nebo spíš máme vážný důvod se tak domnívat – že neexistují dvě přesně stejné galaxie, stejné hvězdy, planety, asteroidy a tak dále až po drobné kaménky, nemluvě už o různých formách života zde na Zemi. Jsme ale přesvědčeni, že všechny tyto různé objekty jsou formami hmoty a energie, jejichž základní prvky jsou společné a všechny ovládají tytéž fyzikální zákonitosti, z nichž mnohé známe a ostatní jistě ještě objevíme. Odkud se tedy berou ony rozdíly – ať mezi druhy, které roztřídila abstrakce, ať mezi individuálními formami těch druhů? Častěji, nežli je to milé přesvědčeným deterministům, jediná odpověď, kterou jsme schopni poskytnout, je náhoda.

Vezměme jako příklad samy počátky toho, co známe jako vesmír. Lze číst ještě dneska z pera některých astrofyziků takové výroky, jako že vesmír je od počátku homogenní, také prý homogenní je i mikrovlnné záření, které tu zbylo od Velkého Třesku. To je ovšem velmi velkorysý pohled, který se povznáší daleko nad rozměry galaxií a jejich větších formací. Stačí ten pohled jenom trochu zjemnit a měření ukazuje, že už samo ono záření má na obloze teplejší a chladnější místa, zajisté často jenom v zlomcích stupňů Kelvina, ale už to je mnoho; a zdá se podle nových výzkumů prokazatelné, že těm chladným místům odpovídají zřejmě oblasti kosmického prázdna, v některých případech závratných rozměrů. Hmota je ve vesmíru rozdělena ve skutečnosti nerovnoměrně, což koneckonců odpovídá tomu, že má nějakou strukturu – ve velkém i malém.

Jak ta struktura počínala? Podle dnes převažující teorie se vesmír nejprve rozpínal nepředstavitelně rychle ve fázi tzv. inflace, během níž (tzv. zlomy symetrie) došlo k rozrůznění základních interakcí a fundamentálních částic hmoty, které stvořily protony a elektrony a ty pak po uvolnění části fotonů (které dnes vidíme jako záření kosmického pozadí) byly schopny vytvořit první atomy. Ty v stále narůstajícím prostoru náhodnými srážkami začaly vytvářet první konglomeráty hmoty, z kterých pak vznikaly vzájemnou gravitací první obláčky plynu, některé náhodně o něco větší, takže byly schopny k sobě přitáhnout ty menší – a tak to pokračovalo až k prvním hvězdám atd. Jenže odkud se vzaly ony náhodné děje, jež jsme právě zmínili, když se vesmír rozpínal jistě symetricky, jak se zdá logické a taky tomu mnohé nasvědčuje? Co nutilo atomy a jejich shluky náhodně měnit jejich trajektorie?

Jediná odpověď na tuto kruciální otázku, kterou věda (aspoň pokud vím) prozatím dokázala nabídnout, je tato: důsledkem inflace, kromě těch jmenovaných, byla kvantově fluktuující pole interakcí, která s vznikajícími částicemi pohazovala náhodně, čímž hmota už při svém vzniku nebyla zcela homogenní jak v hustotě tak pohybu, takže její příští strukturace byla založena vlastně už v prvních okamžicích vesmíru. Kvantová nahodilost (zakládající fluktuace polí) tvoří třetí kategorii náhody v té klasifikaci, kterou jsem uvedl na začátku; většinou vědecké i laické komunity je považována za fundamentální, jinak řečeno skutečnou. Nabízí se tak vysvětlení dosti závratné, že veškerá strukturace a individualita forem hmoty, která se jeví jako v některých rysech náhodná, má původ v nejranějších fázích vývoje vesmíru, kdy bylo tak říkajíc všechno povoleno. Nu, jsou i tady možné námitky, například ta, že podle Bohrova pravidla se kvantové indeterminace projevují jenom v mikrosvětě a mizí, jakmile překročíme jistou hranici směrem do makrosvěta – jenomže kde, na jakých rozměrech je tato hranice, nebylo nikdy vysvětleno, stejně jako její důvod.

Ostatně sama kvantová náhodnost je ještě téměř po sto letech stále předmětem sporu. Jsou dva principy, pocházející z těch dob, které se rády pletou, ale nejsou totožné, i když do jisté míry spolu souvisejí. Jedním je Heisenbergův princip neurčitosti, který říká jen to, že polohu a hybnost částice nelze současně určit s přesností větší, než je Planckova konstanta. Tento princip vypovídá o možnostech měření a nutně nezakládá žádnou náhodnost. Druhý je princip superpozice stavů, který říká v podstatě toto: kvantový systém (může to být částice nebo větší soubor částic) za daného působení interakcí lze popsat vlnovou funkcí podle Schrödingerovy rovnice, která systému přisoudí řadu stavů, v nichž se nachází současně s různou váhou (tuto ideu lze dobře znázornit jako vektor, složený jako výslednice více dílčích vektorů). Časový vývoj vlnové funkce je za daných podmínek podle rovnice plně deterministický, až do okamžiku, kdy do něho zasáhneme měřením. Podle tzv. Kodaňského výkladu v tom okamžiku dojde k tzv. kolapsu vlnové funkce, který měření poskytne jen jeden ze superponovaných stavů, a to s pravděpodobností, která odpovídá jeho váze v předešlé superpozici. Tento popis velmi přesně vystihuje výsledky měření všech možných systémů, což z klasické kvantové mechaniky činí asi nejúspěšnější z fyzikálních teorií, které byly dosud navrženy. Potíž je jen s výkladem.

Zastánci Kodaňského výkladu (nebo alespoň někteří) uvedenou pravděpodobnost (a tedy, důsledně vzato, náhodnost) přičítají systému po celou dobu jeho existence, zatímco jiní tvrdí, že náhodnost je produkt jeho interakce s měřicí soustavou (i když mi není známo, že by někdo vysvětlil, jak při ní k té náhodnosti dochází a jak je přitom zaručena pravděpodobnost výsledku). Ještě jiní, vedení zprvu Einsteinem, tvrdili, že zdánlivá náhodnost je vyvolána skrytými proměnnými systému, jejichž znalost by umožnila plně deterministický výklad. Ze zastánců této myšlenky byl nejúspěšnější David Bohm, jehož verze kvantové mechaniky, vylučující náhodnost, dává zcela ekvivalentní výsledky, jako ta klasická, ovšem za cenu skrytých parametrů systému. Námitek proti této teorii bylo víc, než dost. Jedni namítali, že ve smyslu Occamovy břitvy je nesmyslné zavádět nové proměnné, které k popisu nejsou zapotřebí a navíc z definice nejsou pozorovatelné. Jiní – jako von Neumann a další – přinesli formální důkazy, že žádné skryté proměnné nemohou existovat, aniž by v teorii zakládaly paradox; jiní tyto důkazy zpochybnili. Diskuse stále trvá a dá se očekávat, že jen tak neskončí.

Tak je tomu ostatně s řadou jiných teorií, takže samo o sobě by toto dohadování nebylo tak vážné, kdyby ovšem nešlo o věc vpravdě zásadní – totiž o to, zda doopravdy objektivně existuje náhoda a z ní plynoucí fundamentální indeterminismus vývoje světa, přinejmenším na určité jeho úrovni, případně v rané části jeho historie. Pokud ji připustíme na mikroskopické úrovni (a já osobně nevidím, jak se jí vyhnout na té úrovni struktury), chybí nám stále vysvětlení Bohrova korespondenčního pravidla, podle něhož kvantová neurčitost mizí, jakmile ve struktuře hmoty překročíme jisté rozměry. Které to jsou, nebylo myslím nikdy jednoznačně určeno, jen bylo bez váhání konstatováno, že jsou to takové, které se blíží makroskopickému světu naší běžné zkušenosti.

Vysvětlení pro to se nabízí dvojí: jednak vlnové, jednak statistické. Podle prvého, jak navrhl de Broglie, i makroskopickým objektům můžeme jako celkům přisoudit vlnovou funkci, ale délka vlny (která by vymezila neurčitost např. jejich polohy) pro ně vychází tak krátká ve srovnání s jejich rozměry, že prakticky nemá žádný význam. Druhé, statistické vysvětlení připouští, že mikroskopické konstituenty velkého objektu sice vykazují náhodné chování, ale při jejich nepatrných rozměrech a obrovském množství dávají statistické zákony (např. zákon velkých čísel) prakticky jistotu, že se jejich kvantové fluktuace vzájemně vyruší a jejich úhrnný celek se bude chovat deterministicky.

Jiný obraz se ale nabízí, když opět sestoupíme o takových 8 – 9 řádů v rozměrech, na úroveň molekul, případně jejich malých agregátů. Jejich de Broglieho vlnová délka při jejich běžných rychlostech bude sice pořád příliš krátká na to, aby jejich postupný pohyb vykazoval kvantové efekty, ty se však budou projevovat v chování jejich elektronových obalů, v jejich nejrůznějších vibracích a rotačních pohybech; a indeterminace těchto jejich dynamických znaků se pak bude projevovat ve výsledcích jejich srážek (pokud jde o plyny či kapaliny). Takové systémy jsou stochastické, tj. dovolují předpovídat pravděpodobnost např. postupu chemické reakce pro celý systém, ale ne deterministicky určit např. výsledek srážky dvou vybraných molekul. Tak je tomu u reálných velkých systémů. Úroveň teorie a výpočetní možnosti dnes umožňují velmi přesně simulovat takové srážky. Ukazuje se, že se ani tady nelze úplně vyhnout pravděpodobnostnímu popisu, tedy ta Bohrova mez zřejmě leží u rozměrů trochu větších, než mají obvyklé molekuly.

Molekulární soubory dostatečné komplexity jsou také jedním z příkladů systémů, které se za určitých podmínek chovají chaoticky. Jde v tomto případě o deterministický chaos, což je na první pohled rozpor v pojmu, ale termín celkem dobře vystihuje dvojakost jevu, o nějž tady jde: týká se systémů, jejichž dílčí proměny jsou – aspoň podle naší víry – deterministické, ale vývoj celku je v čase stále těžší předpovídat, až přechází do zjevného chaosu. Příkladem je počasí s jeho extrémními jevy. Každý snad slyšel o efektu motýlího křídla, jehož mávnutí někde v Brazílii může vyvolat postupně až tornádo někde v Texasu. To je téměř jistě přehnaný příklad pro krajní citlivost chaotických systémů na malou změnu okrajových podmínek, která je jejich hlavní vlastností. Někteří proponenti teorie věří, že kdybychom znali úplně všechny informace o počátečním stavu systému, mohli bychom jeho vývoj přesně předpovídat. Jenomže to je víceméně prázdné tvrzení: i kdyby byl počet takových informací konečný, byl by jistě obrovský – a jejich posbírání by přinejmenším spotřebovalo určitou dobu, za niž by se systém postupně měnil; mít všechny informace z téhož časového bodu je prakticky nemožné. Jde tedy zase o případ, kdy náhodnost či chaotičnost je jen obraz naší neznalosti (tedy má 2. kategorie)?

Zdá se, že tomu tak úplně není, alespoň ve všech případech. Lze dokonce stvořit abstraktní matematické modely, o jejichž podmínkách není pochyb (jelikož jsme je sami vložili), ale jejichž řešení je za určitých podmínek nestabilní, dalo by se říci náhodné. Jsou samozřejmě zase spory o to, do jaké míry realisticky něco popisují ve světě, rozhodně ale demonstrují, že i deterministické procesy za podmínek nelinearity (a takových jsou spousty) mohou vést k chaotickému chování. Není snad nadbytečné k tomu dodat, že mnohé z takových dynamických systémů mají ale sklon blížit se určitému stavu, zvanému atraktor (specifický pro daný systém), který sice bývá poněkud pravděpodobnostně rozmytý, nicméně mnohem určitější, než předešlý chaos. Jev atraktoru byl přitažlivý tím, že nabízel vysvětlení povstání relativního řádu v řadě oborů od kosmologie až po neuronální sítě, byl tedy studován a to vedlo k odhalení některých pozoruhodných vlastností, především jeho časté fraktální povahy, což v jádře znamená dvě věci: jednak dimenze jeho hustoty je často necelistvá, jednak takový systém periodicky opakuje tentýž tvar při určitých stupních zmenšení. Přehnaná snaha tyto nálezy zobecnit sice nakonec vedla k nezbytnému vystřízlivění, nicméně otevřela okna novým pohledům na možné vztahy mezi chaosem a řádem.

Byla tu ovšem řeč o deterministickém chaosu, který má velmi daleko ke skutečnému chaosu, tedy stavu, jehož děje probíhají radikálně náhodně, bez jakékoliv zákonitosti a bez kauzálních vazeb. Vyskytuje se někde – ať v oblasti možné zkušenosti nebo někde ve vzdálených částech vesmíru – takový stav? Je třeba poctivě připustit, že nevíme. Jakkoliv obtížné je odhalit a dokázat nějakou zákonitost, je přímo nemožné dokázat náhodu: náhoda nemá žádnou pravidelnost, zjevně žádnou kauzalitu, nelze ji uměle vyvolat s jistotou, že je doopravdy náhodná. Ani v abstrakci, třeba u řady čísel, neumíme dokázat náhodný sled (populární je Ludolfovo číslo π, jehož desetinný rozvoj, generovaný počítači, už dosáhl statisíce míst, aniž by v jejich sledu byla nalezena jakákoliv pravidelnost, o níž však jistě nevíme, že neexistuje); dokonce existuje formální důkaz, že takovou náhodnost nelze dokázat. Nedostatek důkazu o existenci ovšem není důkazem o neexistenci – to platí obecně a v tomto případě zvláště, jak bylo právě ukázáno.

Téměř není možno nevzpomenout aspoň na okraji tzv. Černou labuť, termín a stejnojmennou knihu, kterou se Nasim Taleb před časem vyšvihl mezi akademické celebrity. Tím pojmem autor míní zjevně nepravděpodobný jev, který se objeví zcela neočekávaně, má disproporcionálně rozsáhlé důsledky a je teprve dodatečně racionalizován nějakou teorií, která však není schopna nic nového předpovědět. Obecnost přítomné úvahy mi nedovoluje podrobně rozebírat Talebovy příklady, lze ale říct, že jejich neočekávanost neřkuli nepravděpodobnost je značně relativní a nedemonstruje existenci čiré náhody. Vesměs se týkají lidského světa, jeho ekonomických a politických dějů. Pro ty ovšem nemáme žádnou seriosní vědu, jakkoliv ovšem máme katedry a ústavy ekonomiky a politologie. Talebův přínos lze vidět v upozornění, že naše schopnost předpovídat nečekané zvraty je značně omezená navzdory dojmu, které o sobě šíří příslušné obory, a že by se společnost měla na základě zdravého rozumu především snažit obrnit proti jejich ničivým důsledkům. Také má jistě pravdu, že vysoce nepravděpodobné jevy mohou mít nedozírné následky. Nu, jak by ne. Dokazuje to existence lidí a jejich kultury. Ale to už jsme daleko od svých obecných úvah o existenci náhody.

Není ostatně třeba, uvažovat o nějakých spektakulárních příkladech. Náhoda je neustále kolem nás – spíše právě v tom malém, co uniká pozornosti (čímž v této chvíli nemyslím submikroskopické děje): jak už tu bylo naznačeno, byla při práci při vzniku individuálních forem, ať spontánním (stačí vzpomenout desetitisíce forem sněhové vločky), nebo umělém (nejen při umělecké tvorbě, ale i obyčejné průmyslové výrobě, kde není v lidských silách vyrobit přesně stejné výrobky); je přítomná v šumu všech měřících a sdělovacích přístrojů, ať vědeckých či obecného použití; je s ní třeba počítat při každém plánování cesty, ať je to prostá vycházka, nebo cesta rakety do vesmíru. Příliš se tato všudypřítomná náhoda nezkoumá, takže často nevíme, jaké je povahy a zda je nevyhnutelná.

Náhoda, která by nebyla ani uzlem kauzální sítě (má 1. kategorie), ani projevem nedostatku informace (2. kategorie, k níž lze snad volně přiřadit i deterministický chaos), ani kvantovou neurčitostí (3. kategorie), tedy radikální náhoda, by byla projevem zvláštní svobody reality, popírající kauzalitu v jakékoliv podobě a tedy také možnost plného poznání světa. Proto se tolik vědců, filosofů i dalších lidí brání uznání její možnosti. Jak to už bývá v takových sporech, mnoho z nich zastává bigotní formu determinismu, která nabývá povahy až jakési religie. Ano, kde není vědění, nastupuje víra, někdy i víra bojovná. Nazvat se v dané věci agnostikem, může vypadat jako vytáčka; ale přiznávat, že něco nevím, není asi v poznání na škodu. Pokud jsou mé úvahy správné, existenci náhody v radikálním smyslu nebude nikdy možné dokázat ani obecně vyvrátit. V možnostech lidstva zřejmě je jen dále rozšiřovat poznání a nacházet nezvyklé formy kauzality, v nichž tak či onak bude asi skrytá náhodnost.